22. kapitola

Víc Zmijozelů chytíš na med než na ocet (17. týden)

 

Nejdřív považoval za správné držet se pár dní dál od Snapea, byl velkou připomínkou jeho nejistot, jenže po dvou dnech zjistil, že to není tak snadné. Trávit čas ve společnosti přátel a hlavně Ginny bylo nesmírně frustrující. Zejména být s dívkou ho deptalo. Zažíval pocity stísněnosti, když ho objala, vzala za ruku nebo si k němu jenom blízko přisedla. Prázdnota se změnila v úzkost a úzkost se hromadila v tvrdou kuličku zlosti hluboko v jeho hrudi.

A Snape mu ještě přidal slovy, kterými se s Harrym rozloučil. Zněla mu stále v hlavě 'Pak mohu jen doufat, že svůj život vyřešíte k mé spokojenosti.'. Co tím myslel? Mohl vědět, o čem přemýšlí? A co znamenalo to 'k mé spokojenosti'? Co by Snapea učinilo spokojeným a týkalo se to Harryho? Mohl tím lektvarista o něj naznačovat zájem? Proč vůbec přemýšlel o tom, jestli o něj má Snape zájem, ba co víc, proč se mu ta představa líbila?

Kdyby tak byl někdo, kdo by mu uměl poradit, jenže jediný homosexuál v jeho okolí byl právě Snape a pak samozřejmě Brumbál. Copak ale mohl se sto let starým mužem probírat své zmatené pocity ohledně vlastní orientace? Jak by mu to vlastně podal?

Dobrý den pane. Nejsem si jistý, ale myslím, že bych mohl být na kluky, a víte, taky si myslím, že o mě má zájem Snape a já nemám vesměs nic proti tomu. Co mám dělat?

Oh chlapče, ale to je přeci jasné, rozejdi se se slečnou Weasleyovou, pokud s ní nejsi šťastný, a buď s nějakým pěkným chlapcem, pokud si myslíš, že bys s ním byl šťastný. A jestli ten chlapec bude Severus Snape, pak budu nadšený. Uspořádáme svatbu, adoptuješ jeho dceru a budete tvořit rodinu. No, nebylo by to nádherné?!

Bylo a kdykoliv na to pomyslel, tak měl tendenci začít se hystericky smát. Copak ho vůbec kdy Snape fyzicky přitahoval? Netušil, nevěděl a mozek se mu zavařoval, když přemýšlel, jestli tomu tak někdy bylo, věděl však, že chránit ho, držet ho za ruce, být s ním, nikdy nebylo nepříjemné, vlastně to spíš bylo velice příjemné. Snape, zatracený umaštěný netopýr z podzemí, byl s konečnou plaností ve skutečnosti zábavný, zajímavý a v mnoha ohledech fascinující člověk, na kterého intenzivně reagovalo jeho léčitelské nadání a během týdne, jak si jako přídavek k frustraci, uvědomil i on sám. Myšlenka na to, jaké by to bylo Snapea políbit, se stala jeho každodenním chlebem. Netušil, jestli by se mu to líbilo nebo ne, ale zkusit by to chtěl.

„Snape přibral,“ prohlásila Ginny sedící po jeho boku a on se díky tomu zakousl do vlastního jazyka, jak se lekl. „Všimli jste si toho?“
„Máš na mysli tu pneumatiku kolem pasu, co se snaží bezúspěšně skrýt?“ řekl Dean se souhlasem v hlase.

„On nemá pneumatiku,“ ohradil se proti takovému nařčení a skousl si jazyk podruhé, tentokrát úmyslně. Bránit Snapea před přáteli byla ta největší hloupost, co mohl udělat a jedině tak prozrazovala jeho slabost vůči lektvaristovi.

„Hele a už ses na něj koukl z boku? Vždyť má pupek jak moje teta, když byla v pátém měsíci,“ potřásl Dean hlavou. Bylo to směšné, jelikož se ve své podstatě trefil. Zároveň to byla jasná známka toho, že už lektvarista vážně dál nebude moci svůj stav skrývat. Lidé si podle všeho už začali všímat přibírání na váze a jiného tvaru těla. Zvažoval, jestli by měl jít za ním a říct mu to nebo zůstat u původního plánu, počkat až po Vánocích, jak byli všichni domluveni. Rozhodl se, že to nechá být, za jeden týden navíc se stejně nic neprovalí.

„Snažím se ho moc si neprohlížet,“ zamumlal směrem ke svým úkolům rozloženým na stole. Ještě aby si začal Snapea všímat víc, než bylo zdrávo, to by se pak dozvěděl od svého podvědomí takové věci, jako že má muž neobvykle dlouhé nohy a fascinující pavoučí prsty, a to by vážně nebylo dobré. Na to byl příliš zmatený.

„Jeho si nikdy raději moc podobně neprohlíží, i když...“ Ginny si zamyšleně poklepala na bradu brkem. „Jak přibral i ve tvářích a celkově tak víc vyplňuje svůj hábit, nevypadá tak strašně jako předtím. Ještě kdyby si častěji myl vlasy, zastřihával si nehty a koupal se, vypadal by slušně.“
Zakousl do jazyka potřetí. Nejen že Snape si myl vlasy pravidelně, on se rozhodně pravidelně koupal a vůbec nepáchl, jak naznačovala dívka. Dřív nejspíš ano, lektvary a přísadami do nich, jakmile se začal vaření vyhýbat, začal být cítit mýdlem, vodou po holení, mentolovou pastou a něčím mužně kořeněným... v duchu hlasitě zaúpěl. Ne ne a ne, tímto směrem svoje myšlenky ubíhat nenechá, prostě nenechá. Bylo to špatné, matoucí a všeobecně na hranici šílenství.

„Když myslíš. Podle mě je to pořád umaštěný ohavný parchant,“ usoudil Dean, potom se zazubil. „Dost o netopýrovi... dneska jsme s klukama uvažovali o pořádné chlastačce. Připojíš se k nám, abstinente, nebo budeš zase sedět doma?“

Odvrátil pozornost jak od učení, tak od myšlenek na Snapea a upnul se k nabídce pořádné chlastačky. Vlastně se nikdy žádné neúčastnil jako konzument, nýbrž výhradně jako dodatečný odtah na pokoj. Obvykle tahal Rona, někdy také i některé ze svých dalších kamarádů a jednou jedinkrát našel opilou Hermionu, u níž se nakonec ukázalo, že v její sklence vinného střiku byl balamutivý lektvar určený pro někoho úplně jiného. Pro něj to vyšlo na stejno, stejně ji musel dotáhnout ke schodišti do dívčích ložnic a předat Ginny s Levandulí, aby ji dopravily nahoru a uložily do postele.

Ani ho pití nelákalo, nejspíš proto, že víno, které mu vnutil Sirius o jejich jediných společných Vánocích, na něj nemělo naprosto žádný vliv. Už tehdy nechápal, proč se kmotrovi po pár sklenkách zbarvily tváře do červena a přestal být tak zasmušilý, jako často býval. Vypil stejné množství a cítil jedině tak únavu v nohách. Až letos, kdy se začal věnovat lékouzelnictví, pochopil, proč na něj alkohol nepůsobí jako na ostatní. Čím silnější magie, tím lepěíovypořádání s toxickými látkami, jako byl právě alkohol. Musel by toho tedy vypít daleko víc, aby se skutečně pořádně opil. Na druhou stranu, proč by to vlastně nemohl udělat. Lahve alkoholu všeho druhu kolovaly po škole ne desítky, ale rovnou stovky. Propašovat něco z Prasinek byl úkol pro každého žáka nad sedmnáct, jenž si ho už mohl koupit bez zpytavých pohledů, a učitelé odhalili sotva třetinu zásob.

„Půjdu s vámi a tentokrát se vážně napiju,“ rozhodl se nakonec.
„Ty chceš pít?“ podivila se Ginny. „To jistě nemyslíš vážně, že ne?“
„Proč bych nemyslel? Tvůj brácha se ožrat může a já ne?“ odvětil jí prudčeji, než chtěl, jenže ten tón... ten tón, jako kdyby mu říkala, co má dělat, protože je její pětileté dítě. Vytáčel ho vždycky, nebo alespoň obtěžoval, jen se dřív dokázal ubránit výbuchu hněvu.

„Nic takového jsem neříkala, jenže ty jsi nikdy nepil, tak jsem myslela, že ti to nechutná,“ bránila se jako obvykle chabě.

„Jistě, ty vždycky víš nejlíp, co já dělám nebo nedělám,“ utrousil se špetkou jízlivosti.

„No počkej, tím myslíš co?!“ zvedla dívka hlas.

„Nemyslím tím nic. Nevšímej si toho, co říkám... jako obvykle,“ padalo z něj samo od sebe. Uvnitř se začal chvět zlostí, jako kdyby ten tvrdý uzlík hněvu praskal a vypouštěl do jeho nitra jedovaté plyny. Nedokázal se tomu bránit, frustrace a rozzlobenost byla tak silná, že přehlušovala i jeho léčitelský klid. Dívka mu prostě hrozně lezla na nervy svou pouhou přítomností.

Čekal další Ginnina ostrá slova, zatímco nasupeně hleděl do papírů, místo toho cítil její pohled na spánku a Deanovu snahu nedívat se na něj. Dalo se skoro říct, že se kamarád snaží vypadat nenápadně a zároveň se nevydat na úprk před partnerskou hádkou.

„Ach Harry... promiň, že jsem na tebe byla příkrá. Nechceš si se mnou o něčem promluvit?“ navrhla Ginny s upřímnou laskavostí a zájmem a také se k němu naklonila ve snaze ho dotekem své ruky na zádech uklidnit.

Efekt to mělo přesně opačný. Vytočilo ho to až do nebe. To její pojďme si promluvit, slyšel už tolikrát, že se mu z toho dělalo špatně. Vždycky to totiž znamenalo úplně to samé.

„Promluvit? Promluvit!“ hodil brkem na svůj úkol, až na něm udělal pořádnou skvrnu od inkoustu. „To je nějaký tajný holčičí kód pro to, kdy já budu sedět mlčky na posteli a ty mi budeš vykládat, co všechno se ti na našem vztahu nelíbí? Protože přesně tak to vždycky dopadne a já se nikdy nedostanu ke slovu.“

„To přeci není pravda!“ ohradila se s upřímným dotčením.
„První věc, co mi vadí, cokoliv řeknu, tak zpochybníš. Další je, jak mě pořád sekýruješ... Harry, udělej tohle... Harry, to nedělej... Harry, máš čepici? Harry, zavaž si tkaničky...“ úspěšně ji parodoval, zatímco jeho hlas stoupal ke křiku. „Nebo když tě o něco požádám, tak se obratem zeptáš 'proč'. Co ti mám na to asi odpovědět? Dvě hodiny ti vysvětlovat, proč po tobě něco chci, a nebo prostě říct, že proto, že jsem to řekl.“
„Nebudu na slovo plnit tvoje příkazy!“ odsekla mu nazpátek stejně hlasitě.

„Ovšemže ne! Když na nás budou mířit Smrtijedi a já vykřiknu 'utíkej!', tak si spolu nejdřív probereme, jestli by nebylo lepší bojovat, protože ty nebudeš plnit moje příkazy,“ sarkasmus mu z hlasu kapal jako jed. „Nevím, jak si myslíš, že vztahy fungují, ale já zastávám názor, že nakonec stejně někdo musí mít poslední slovo, jinak se dva pořád jenom dohadují. A když bude mít někdo v našem vztahu poslední slovo, tak to budu já!“
„Fajn, tak si měj poslední slovo!“ Práskla učebnicí, jak ji prudce zavřela, popadla své věci a nasupeně odešla, možná spíš odběhla, pryč.

Zůstal tam sedět najednou ztichlý jako pěna, všechen hněv z něj odplynul v jediném nádechu a pocítil mrazivé prázdno uvnitř. Právě velice zle křičel na Ginny snažící se ho jenom utěšit. Jak nepříjemné mu v posledních dnech bylo mít ji za dívku, tak to z ní nedělalo špatného člověka. Naopak, ona byla laskavá, starostlivá, toužící mít velkou rodinu, spoustu dětí a milého manžela, přesně jako to měla její matka. Zasloužila si to za svou odvahu a za to kým byla, to spíše on jí to nemohl poskytnout, protože jejich náhled na vztahy, na svět... to všechno bylo jiné, i kdyby v sobě nedusil pocit, že je gay.

„Trochu jsem to přehnal, co?“ zamumlal směrem k Deanovi stále usilovně studujícímu svou učebnici. Zhruba stejně se tvářila půlka lidí ve Velké síni, kteří byli na doslech. Zavrtávali své pohledy do stolů, pergamenů a učebnic a přitom si nenápadně něco šeptali. Nejspíš polemizovali, co se děje v idylickém vztahu Harryho Pottera Zachránce kouzelnického světa a jeho vyvolené.

Dean k němu pomalu zvedl obličej rudý rozpaky a odkašlal si.
„Nooo... já myslím, že jsi jí to řekl správně, jen asi moc od plic,“ řekl váhavě, přesto byl v jeho tváři znát souhlas.
„Řekl správně?“ zeptal se překvapeně, protože se mu v hlavě vybavily všechny ty řeči, co slýchal, jak si mají manželé o všem promluvit, vyřešit každý problém diskusí, a když jeden z nich moc touží po moci, tak to končí špatně. Slýchával to v televizi skoro každé dopoledne, kdy si teta Petunie pouštěla pořady pro ženy v domácnosti na kabelové televizi. Podvědomě, jak mu teď docházelo, se tím asi řídil, protože to podporovalo jeho přesvědčení, že všichni jsou si rovni. Když si mají být rovni čistokrevní, nečistokrevní a mudlové, potom by to o pohlavích mělo přeci platit také. Něco jiného bylo, jak to cítil.

„Ehm... ať si říká kdo chce co chce, já si myslím, že chlap by měl mít poslední slovo,“ pokrčil rameny. „Rozmyslel sis to s tou chlastačkou nebo ne?“
„Nerozmyslel,“ pravil pevně.

Ještě nikdy dřív se nepotřeboval tolik opít, jako dneska. Možná mu pár litrů alkoholu dostane z hlavy všechny ty šílené myšlenky, Snapem počínaje a beznadějí ze vztahu s Ginny konče. Taky by mohl odpadnout v opileckých mdlobách pod stůl a konečně se poprvé za poslední týden pořádně vyspat.

 

°°0°°

 

Opřel se zády o sloup a položil si ruku nízko na břicho. Už to zase cítil. Zcela určitě a nikdo, včetně jeho skepticismu, mu to nevymluví. Pohyb. Opravdový, ne magický, zřetelný, asi jako když si klepnete prstem do kůže, ale z vnitřní strany břicha. Od posledního famfrpálového zápasu první půlky sezóny to cítil alespoň jednou denně. Nikdy se to nedalo nahmatat, ovšem pro něj to bylo stejně zřetelné a určující, jako kdyby to cítil také zvenku pod rukou. Dávalo mu to jistotu, že je jeho dítě skutečně tam uvnitř, naživu a roste, jak má.

Spustil ruku zase dolů, vykročil ze stínu sloupu a natáhl si plášť směrem dopředu. Bylo stále těžší skrývat svůj stav, a pokud mohl soudit, lidé kolem si začali všímat jeho měnícího se vzhledu. Například kolegové, zejména McGonagallové se svým nepříjemně bystrým okem mu věnovala ve sborovně o několik pohledů navíc, než bylo obvyklé. I Kratiknot a pár dalších si ho prohlíželo, ve tváři výraz zamyšlení, jak se snažili přijít na to, co jim na Severusovi nesedí. Mohl jim to klidně vyjmenovat; oblejší tváře, širší ramena, ruce tvaru lidských rukou a samozřejmě, jak jen by mohl zapomenout, břicho napínající jeho kabátec skoro až na hranu snesitelnosti. Pořád ale dokázaly zášivky budit dojem pasu a plášť ho dostatečně zakrýval, stačilo se trochu nahrbit a donutit látku zůstat v klidu viset kolem vypouklého břicha.

Jako to udělal teď, když se volným krokem vydal hlídkovat po chodbách. Kráčel už spíš pomalu, právě zejména kvůli vlajícímu plášti, ale samozřejmě i díky častějšímu zadýchávání. Musel si to, chtě nechtě připustit, byl těhotný a nemohl pobíhat po hradě, jak byl zvyklý dřív.
„... povídám vám, byla to úplná sopka. Ječeli na sebe přes celou Velkou síň,“ uslyšel udýchaně štěbetavý hlas Levandule Brownové. „Všichni to slyšeli a potvrdí vám to!“
„Tak myslíš, že už bude k mání?“ vyptávala se dychtivě Norisová z Mrzimoru.

„Nesmysl. Určitě to zase urovnají a bude z nich šťastný královský pár na závěrečném plese,“ řekla jedna z Patilových a Severus hned věděl, o kom je řeč. Pár s největší nadějí stát se královským párem sedmého ročníku byl Potter a Weasleyová. Zlatý pohádkový pár Nebelvíru. Dva hrdinové souzení si zůstat ve skoro posvátném svazku až do smrti, s hromadou dětí a vavříny na hlavách, jen kdyby... V duchu se ušklíbl. Jen kdyby Potter pravděpodobně nebyl na chlapy, což se dalo z hádek s Weasleyovou celkem dobře odhadnout. Bylo to vtipné a pořád tak znepokojivé jako minulý týden.

„Pozor, Snape! Dělejte, že něco děláte,“ upozornila je druhá Patilová na jeho přítomnost a začala se tváři, jako když o něčem usilovně přemýšlí. Tedy asi to měl být takový výraz, spíš to připomínalo, jako kdyby se jí zarazilo zažívání.
„Mluvíme o lektvarech!“ vykřikla tlumeně Brownová a pak zvýšila hlas. „Do směsi na lektvar neviditelnosti přidáme nakrouhaný ovčí jazyk vyříznutý za úplňku, abych…“
„... způsobila výbuch kotlíku a plešatost u všech, kteří se by nadýchali následných výparů. Pro příště věnujte víc pozornosti učivu a méně soukromému životu svých spolužáků, slečno Brownová,“ řekl jen tak mimochodem, když procházel kolem, a periferním viděním zaznamenal, jak se všechny dívky lekly a Brownová zrudla ve tvářích. Čich a chuť se mu možná kvůli těhotenství na čas změnila, ale sluch měl stále výborný. Natolik výborný, aby v uplynulém týdnu několikrát zaslechl debaty o něm, takže i žáci si všímali. Zatím, naneštěstí pro něj, se všechno omezilo jen na neurčité drby, jestli se Snapem něco není a jestli se to týká jeho vymyšlené otravy. Za to nemohl nikoho potrestat nebo mu odebrat body, protože merlinžel mluvit o svých profesorech neporušovalo žádné školní pravidlo, a pokud to nebyly zlovolné pomluvy nebo vyloženě urážky, tak se to nedalo obhájit ani jako drzost. Dokonce i pro něj platily mantinely, za které by mu Brumbál nedovolil v trestání studentů zajít.

Zabočil za roh a narazil, do koho jiného než do Pottera. Kluk byl stejně překvapený jako Severus sám, zejména jejich náhlou blízkostí. Stále pár centimetrů od sebe, stačilo by jen trochu natáhnout ruku a dotknout se. Z takové vzdálenosti k němu musel Potter vzhlížet vzhůru, přesto v jeho očích nebo výrazu nikdy za takových okolností nebyl strach nebo poníženost. Když ho teď viděl, tak zauvažoval, jak toho ten kluk docílil. Jakto že jiní se třásli při pouhém pohledu na něj a Potter mu dokázal čelit beze strachu už od svého dětství. Taky ho zajímalo, proč se nad tím nikdy nezamyslel.
„Uhm... ahoj... tedy dobrý den pane,“ pozdravil Potter nervózním hlasem, trochu se ošil a přesto se usmál. Jak už bývalo zvykem, sklouzl pohledem zelených, mírně skelných očí po Severusově postavě a krátce spočinul na jeho břiše, než zase zvedl pohled nahoru.

„Pane Pottere,“ řekl klidným hlasem. Nikdo nebyl v doslechu, aby musel držet zdání učitele nenávidícího Harryho Pottera a vrčet na někoho, s kým jste strávili večer prakticky každého dne za poslední čtyři měsíce, je dost obtížné. Za tu dobu se kluk stal snesitelně nesnesitelným, prostě součást Severusova světa stejně otravná jako Brumbál, byrokracie nebo ministerstvo.

„Pár dní na vás nedám pozor a už jste plný modřin,“ vyčetl mu Potter, přitom mu hrál jemný úsměv na tváři a nejistota se mu odrážela v očích.
„Postarám se o sebe sám, pane Pottere. Nepotřebuji váš každodenní dozor,“ odvětil nepodrážděný jeho zájmem, bylo to v jeho případě rutinou.

„Uhm, já vím ale... chybí mi se o vás starat, tak jsem... prostě se mi po vás obou stýská,“ vymáčkl ze sebe kluk, už sice ne červený a ne úplně tak nejistý, přesto zdráhavý.

Několik dlouhých vteřin zůstal opařeně stát. Od studentských let, kdy se přátelil s Lily, mu ještě nikdo neřekl, že by se mu po něm stýskalo. Většina lidí byla ráda, když odešel z místnosti, a on se u nich ani nesnažil vzbuzovat sympatie, díky kterým by ho zavolali zpět. Právě proto ho tak překvapila Potterova slova stejně jako upřímnost, se kterou byla řečena. On skutečně tesknil po jejich společných večerech a byl potěšený tím, že se tu srazili na chodbě. Z toho zjištění se magie v jeho břiše teple zatetelila. Jeho dcera měla jasné představu o tom, co cítí, když o ně Potter projevuje zájem, on sám na druhou stranu prostě... nechápal, kde se taková náklonnost v klukovi bere, jedině snad...

Došlo mu to. Ten hlupák s hormony popletenou hlavou si myslel, že Severus je nejlepším objektem pro jeho pubertální experimentování se sexualitou. Domníval se snad, že je děvka, co dá každému? Ne, na to kupodivu vůbec nevypadal, spíš byl prostě zmatený, myslel si, že je gay, a tak se upnul k prvnímu přijatelnému člověku stejné orientace ve snaze své dilema vyřešit. Tak mu pravila logika. Zároveň mu rozum říkal, že musí od takových hloupostí Pottera odradit, protože nikdo nesmí za pár týdnů pojmout ani podezření, že by spolu mohli něco mít. Vlastně by bylo úplně nejjednodušší navést ho k tomu, aby si vážil svého vztahu s Weasleyovou a zůstal v něm. Že bylo nemorální nutit ho 'dobrou radou' uvázat se ve vztahu, jenž pro něj není zdraví? Ano, zcela určitě bylo, jenže na tom nezáleželo, protože hlavní byl jeho vlastní prospěch a fakt, že si nemohl kvůli spekulacím dovolit přijít o Pottera. Byl jeho jediným léčitelem, měl mu ukázat, jak se starat o dítě... ne, nemohl o něj přijít.

„Nezapomínejte na naši smlouvu. Upnout se k dítěti a vyžadovat jeho nadměrnou pozornost je proti tomu, na čem jsme se dohodli,“ upozornil ho přísně chladným hlasem.

„Já vím, to mi ale nezabrání na vás myslet,“ řekl, přičemž nebylo jasné, jestli Severusovi jenom vyká, nebo to myslí jako množné číslo.
„Raději myslete na slečnu Weasleyovou. Jdou po škole řeči, že jste se pohádali nebo dokonce rozešli. Sice by mnoho dívčích srdcí zaplesalo nad příležitostí vás získat, ale myslím, že by žádná nebyla tak dobrá jako mladá Weasleyovou,“ vypouštět to z úst sice uvěřitelně, alespoň Potterovi oči se během jeho řeči šokovaně roztáhly, ale vázlo mu to v puse jako rozžvýkaný šťovík. Právě radil náctiletému klukovi v milostném životě a ještě ohledně žen. Než tohle těhotenství skončí, tak z jeho duševního zdraví nejspíš moc nezbude.

„Při vší úctě, pane, nikomu, včetně vás není nic do toho, s kým chodím nebo koho mám rád. Kdybych se rozhodl zamilovat do vás, tak mi v tom taky nemůžete nijak bránit,“ Potter se vzdorovitě zamračil. „Je od vás sice pěkný, že mi radíte, ale já to nepotřebuji. Přeju hezký den a užívejte si svátky,“ s těmito slovy, řečenými rázně a odvážně, se protáhl kolem Severuse a klidně si odešel, jako kdyby se tu spolu nebavili.

Neskutečná drzost hraničící s čímkoliv, co kdy od studenta zažil. Potter s ním nemluvil jako žák s profesorem, ale jako rovný s rovným, k čertu, víc než to, on se choval, tvářil a mluvil nadřazeně. Nemohl se za ním pustit a pokusit se to s ním si vyříkat, protože se kdykoliv mohl někdo objevit a to by pak musel doznat, proč se na Pottera tak zlobí. Mohl jen pevně stisknout zuby k sobě a udusit v sobě příval zlosti.

Zavířil pláštěm, až to zašumělo.

Iritoval ho způsob, jakým s ním Potter právě mluvil a samozřejmě i jeho mylná domněnka, že by mohl být Severus... čím vlastně? Experimentálním králíčkem pro klukovy první pokusy s homoerotikou nebo něčím tomu podobným. Nejhorším na tom všem bylo, že byl Potter atraktivní, takže za jiných okolností, pokud by byli dva neznámí lidé a neměli mezi sebou žádné vazby, by byl ochotný uvažovat, dlouho jenom teoreticky, o něčem víc než povrchní známosti z ulice. Po nepříjemné zkušenosti s Mefistem už nejspíš jen tak někoho do své postele nepustí, ale Potter konkrétně byl tak zatraceně Nebelvír do hloubi svého na dlani položeného srdce, že od něj by zradu v lásce Severus nečekal.

Takové stupidní myšlenky se mu honily hlavou, zatímco si říkal, jak se vůbec od rozmrzelosti nad Potterovými osobními problémy zasahujícími i do jeho vlastního života, dostal k něčemu tak nerealistickému, jako je představa toho hloupého kluka, kterak se mu dvoří a svému vlastnímu uvědomění, že za jiných okolností by nebyl proti.


°°0°°

 

Sledoval proužek kouře pomalu stoupající z vodní dýmky směrem ke stromu nebo přinejmenším někam do těch míst. Neměl na očích brýle, tak viděl sotva jeden metr před sebe, jenže k čemu by mu vůbec bylo něco vidět. Beztak ležel na pohovce, hlavu zvrácenou o opěrku a nedělal nic smysluplného. Jeho svět, jeho problémy, přetlak v jeho hrudi a vše, co mu dělalo vrásky na čele, odplulo s sklenkami pálenky a šustícím mandragorovým listím nacpaným do vodní dýmky. Zůstala jen uvolňující prázdnota.

Ginny už nebyla problém a její chování nebylo na hraně snesitelnost, vlastně by ji klidně objal a políbil, kdyby tu byla. Jeho obava, spíš už jistota, že je na gay, mu nepřidělávala vůbec žádné starosti. Uvědomění toho, jak je Snape vlastně tajemně přitažlivý, v něm neprobouzelo touhu myslet na úplně něco jiného nebo si to vytlouct z hlavy odrážečskou pálkou. Ani rozhovor s lektvaristou proběhlý dnes odpoledne, kdy mu Snape doporučoval – proti všemu, v co věřil, že mu předtím naznačil – vrátit se naplno k Ginny, ho netížil v žaludku jako kámen. Konečně vstřebal kouzlo zpití se do němoty a zhulení se, až neudržíte v rukou konec od hadice vodní dýmky.

Překulil se na bok, pohovka mu uhnula pod tělem a on spadl s žuchnutím na zem. Začal se tomu pádu hihňat. Už neviděl vzdálený imaginární strom, nýbrž jasně zřetelný hustý koberec modré barvy. Napadlo ho proto, jestli nejsou někde v Havraspáru, popravdě si totiž nepamatoval, kde je nebo jak se sem dostal. Část jeho paměti byla vymazána stejně spolehlivě, jako kdyby na něj někdo použil Obliviate.

Postavil se na všechny čtyři, připadalo mu to totiž jako nejlepší způsob přesunu, a vykročil. Ani vlastně netušil, kam se chce dostat nebo proč, možná se mu chtělo na záchod nebo měl ještě žízeň. Jedno z toho, než se rozhodl co, tak do něčeho nebo někoho narazil. Asi někoho, protože to bylo teplé a měkké, ale možná taky něčeho, jelikož to bylo také tvrdé a hrubé jako zeď.
„Hej, kůl kámoši!“ zahalekalo to něco skřípavým hlasem a pak ho to uchopilo kolem ramen v objetí.

Nebránil se, naopak se přitulil blíž a pak mu došlo, ke komu se to tiskne. Byla to Tina a její velké, silné, skoro chlapecké ruce. Matně se mu začalo vybavovat, jak se přirozeně vetřela na jejich klučičí párty s obrovskou vodní dýmkou zářivě červené barvy se zlatými ornamenty a všechny je tam přičinlivě začala učit, jak se správně kouří. Její řeči o kozách, zadcích a našpulených dívčích rtech dokonale všechny kluky vtáhl do děje oplzlých příběhů, co vyprávěla, když si trochu upila a párkrát potáhla z dýmky a Harry tehdy pocítil, jako kdyby byl vyloučený z kolektivu chlapů fascinovaných tím, že má nějaká holka prsa velikosti vodního melounu. Na tom už teď ale nezáleželo, na ničem nezáleželo.

„Co ten proto... ten... xicht... tady, dej si,“ zachrčela hlubokým hlasem dívka přistrkující mu dýmku k puse. Ani tentokrát se nebránil, převzal si ten... tamten šlauch a dal si pořádnou dávku kouře vymývajícího z jeho mozku poslední živé buňky.
„Všichni nám pošli...“ usoudila Tina, zřejmě si vystačila s mluvením sama, a zkušeným zrakem přejela po ležících či napůl sedících tělech všude kolem.

Kamarádi se nacházeli všude kolem, většinou jen polehávali už neschopní se pořádně posadit, někteří spali a pár jich dělalo něco jiného z dálky a bez brýlí pro Harryho nezjistitelného, až na Colina fotícího si vlastní obličej a některé jiné části těla a smějícího se svým vlastním snímků.

„Mám tě ráda, víš prcku... ty si takový malý a loštomilý,“ blábolila velká černoška a tiskla si Harryho na svou hruď jako plyšovou hračk., „Taky ten... to... chytač jsi dobrý... a čaroděj... Chceš slyšet tajemství, prcku?“ zeptala se, na odpověď však nečekala. „Miluji... oujé... miluji... tě, můj krásný anděli... moje Pansy... Ona je láska mýho života a vůbec nikoho to nezajímá.“
Do jeho zamlžené mysli se dostalo vlastně úplně všechno, jen si to mozek vyložil úplně po svém. Ve stavu bdělém by nejspíš žasl, jak může někdo milovat někoho tak ohavného duchem i tělem, jako byla Pacina Parkinsonová, jenže ve stavu podroušeném vznikala asociace zcela unikátní.
„Hihi... to máš cool, já zas miluju Snapea,“ svěřil se jí důvěrně, ani si při tom neuvědomil, že by ho někdo mohl slyšet, ani mu nedocházelo, co přesně povídá.

„Ou... bezva... je super!“ souhlasila Tina nadšeně s jeho výběrem. „Hej, vyvedem je na Vánoce do Prasinek... maj tam obr stromek.“
Znovu se zahihňal představě, jak dva Nebelvíři tráví svátky v Prasinkách se dvěma Zmijozeli. Dovedl si živně představit Snapea zhnuseně komentujícího sníh, stromek na náměstí kouzelnické vesnice v podhradí, výzdobu v hospodě U třech košťat a všechnu tu veselou náladu zavládající nejen ve škole, ale všude v kouzelnickém světě. Vánoce byly svátek s takovou silou, že ani strach z války ho nemohl zničit. Jenže tu sílu měl jen pro někoho a lektvarista takovým člověkem nebyl. Napadlo ho, že by bylo fajn to změnit, třeba by ho mohl pozvat na svoje svátky. Určitě. To byl senzační nápad rodící se v jeho obluzeném mozku a pečlivě se ukládající k budoucímu přezkoumání.

„Koupíme ty pečené...“

Co pečené by chtěla Tina koupit, nezjistil, protože ji přestal poslouchat. Jeho plnou pozornost upoutal Colin. Postavil totiž svůj polaroid na opěradlo křesla a začal si stahovat kalhoty za hlasitého, leč nesrozumitelného mumlání. Když je měl u kotníků, včetně slipů, tak popadl samospoušť, otočil se k objektivu zády a vyšpulil na něj zadek. Jeden stisk samospouště a foťák udělal nádherný snímek obou jeho vystrčených půlek. Chudák Colin se ani nemohl pokochat svým uměleckým dílem, jakmile se totiž pokusil obrátit, tak se mu kalhoty zákeřně zamotaly pod paty a poslali ho obličejem na zem. Bylo jen velkým štěstím, že před tím pustil samospoušť, jinak by foťák letěl za ním.

Zatímco se mistr fotograf válel polonahý na zemi a stále se snažil natáhnout na sebe gatě, se z aparátu vysunula fotka. Stačilo už jen chvíli počkat, odloupnout vrchní papírek a byl by to krásný exponát na Nebelvírskou nástěnku ve společenské místnosti. Sledoval Colina, fotku a zase se začal hihňat. Nástěnka byla nic. Tam už bylo vyvěšené kdeco, včetně dívčího spodního prádla, ke kterému se nikdo nehlásil, ač tam byl vzkaz, aby si ho majitelka klidně vzala. Tohle si zasloužilo něco víc. Zákeřnějšího... zábavnějšího... pobertovského. Zase se začal hihňat. Už věděl docela přesně, co udělá.

Objal Tinu kolem krku, jen proto, aby se vytáhl trochu nahoru, přitiskl pusu na její ucho, a zatímco jí oslintával lalůček, jí předestřel, co ho právě napadlo. Ještě ani nedomluvil, když dívka vybuchla v hurónský smích hlasem přeskakujícím k chrapotu. Vzal to jako souhlas se svým plánem a už se škrábal na nohy, aby se dopotácel pro fotoaparát. Na zemi ležící Colin neměl šanci ani prostředky se bránit, když se Harry s Tinou a fotkou jeho zadku potáceli ven ze dveří. Matně si asi uvědomoval, že se na něj něco chystá, protože se za nimi pokusil cosi zakřičet, jenže to k uším nalitého párečku ani nedošlo. Měli spoustu práce s pochechtáváním a Harryho napadlo, že by byla hrozná sranda zavzít do svého zákeřného plánu i pár lidí z profesorského sboru, třeba takového Brumbála nebo Snapea.

Ti dva se mohou těšit na předčasné Vánoce.

 

°°0°°

 

Probudil se časně, došel si na sýrovou snídani – dvanáct různých druhů sýra, včetně několika typů zrajících. Kolegové by ho za to nejspíš ukamenovali – a procházkou po hradě, vyhlížeje do krásné zasněžené krajiny za okny, se vrátil do své kanceláře. Čekalo ho nejmilejší ze všech druhů papírování; rozesílání Vánočních přání. Měl mnoho přátel a známých, kterým musel poslat přáníčko. Taky měl hodně ne-přátel a ti si přání zasloužili také, například Lucius Malfoy. Ten býval bystrý chlapec, když ještě chodil do školy a později se z něj pak stal mocný, silný a politicky zdatný muž a nepřítel ve válce. Poslat mu v tak slavnostní dny přáníčko byla naprostá samozřejmost. Nepřítele musí člověk patřičně uznat, aby mu mohl vzdorovat. Kdo ví, letos by mohl napsat i Tomovi, když se po tak dlouhé době záhrobního života vrátil. Už poslední dva roky nad tím uvažoval, jen se k tomu zatím nerozhoupal.

Uvažoval o tom, jaké by mu mohl poslat přání i ve chvíli, kdy si sedal za stůl. Měl ho zasypaný kartičkami s pohyblivými obrázky, jež nakoupil ve velkém přes katalogy stejně jako prázdnými kartičkami pro pár blízkých přátel, na které hodlal namalovat letošní originální přáníčka. Měl toho k nadepsání a poslání opravdu hodně, ale to nevadilo, hrozně rád rozesílal různé gratulace a stejně rád je i dostával, proto se do své práce okamžitě s nadšením pustil. Pobrukoval si do všeho toho nadepisování, podepisování a pečetění a Fawkes mu občas zabroukal pár trylků do melodie. Dokonalá souhra. Nic ho v tu chvíli netížilo, leda tak dilema, co dá Severusovi k Vánocům, kromě připraveného houpacího křesla.

Šlo mu to rychle od ruky, zrovna zalepil poslední koupené přáníčko do obálky a nadepsal adresu ministra Brouska, když se po jeho pravici zhmotnil skřítek s podnosem, na kterém byla obálka. Na první pohled nevypadala jako oficiální, což ho potěšilo.

„Odo přinesl pánovi dopis,“ řekl skřítek a mírně se při tom uklonil.
„Děkuji, Odo. To vypadá na první přáníčko k Vánocům...skvělé, prostě skvělé, už se těším až si ho vložím do svého alba,“ veselil se, když si přebíral obálku z tácku. Rozloupl nadšeně pečeť, otevřel obálku a vytáhl ven otvírací přáníčko. Na přední straně nemělo nic, bylo čistě béžové, když ho pak otevřel, tak ho čekalo veliké překvapení.

Na jedné straně byla fotografie nahého chlapeckého zadku, na druhé text: Šťastné a veselé půlky a krásný prdelatý rok. Písmo bylo pěkné, vánočně ozdobné a snímek byl překvapivě kvalitní. Nemusel se ani zamýšlet odkud vítr vane, nejspíš to udělali nějací studenti, snad jako vtip, možná jako provokaci, netušící, že tímhle Albuse rozhodně neurazí. Právě naopak, pobavilo ho to natolik, že se začal vesele pochechtávat.

„Podívej, Fawkesi, co nám poslali,“ zavolal na fénixe, mávaje přáníčkem ve vzduchu. Fawkes se zlehka vznesl z bidélka a spíš tak přeskočil dozadu na ředitelovo křeslo, aby mu mohl nahlédnout přes rameno na přáníčko v jeho rukách.

„Hned si ho založím do alba,“ řekl a mávnutím hůlky si své album vyvolal. Hnědá kožená vazba dopadla na stůl a sama se otevřela na poslední neobsazené stránce. Přichytil přáníčko na prázdnou stránku a ještě pod něj napsal, kdy mu přišlo a od koho, jako odesílatele napsal studenti. Takových přáníček od studentů, kteří se nepodepsali, měl hromadu. Některé, pravda, nebyli úplně veselé, zejména ty, kde mu vyhrožovali prokletím nebo mu přáli hodně špatné svátky, ale pořád to byla přáníčka pro něj. Rád si je zas a znovu prohlížel, když listoval svým albem. Vedl si ho od nepaměti, takže v něm byly uložené vzpomínky za posledních sto let jeho života. To už něco znamená.

„Ty a ty tvé věci,“ zacvrlikal Fawkes.

Usmál se. V řeči fénixů a nejspíš v jakékoliv nelidské řeči chybělo spoustu výrazů pro to, co lidé měli dávno pojmenované. Zvířata neznala slova jako 'přáníčko' nebo 'Vánoce', proto také byl rozhovor s Fawkesem někdy velice zábavný. Ač rozuměl významu lidských slov, tak pro ně ve svém jazyce nemohl najít ekvivalent.

„Ne všichni máme fenomenální paměť jako ty, můj starý příteli. Potřebujeme hmotné odezvy naší paměti,“ usmál se na fénixe po svém boku. „Půjdeš se mnou na snídani nebo zůstaneš tady?“
„Zůstanu,“ zabroukl Fawkes, zlehka se vznesl a přistál na houpacím křesle v rohu. To se pod jeho vahou silně rozhoupalo, což fénix ocenil nadšeným výkřikem. Znamenalo to, že jejich rozhovor skončil, protože jakmile se Fawkes posadil na houpací křeslo, tak s ním na několik hodin, během kterých se usilovně houpal, nebyla řeč. Nejspíš mu bude muset pořídit pořádně velké houpací bidélko, až bude muset křeslo zabalit a dát Severusovi.

Shovívavě se na svého starého ptačího přítele usmál, vstal a vydal se na druhou snídani, tentokrát si při ní bude moci popovídat s kolegy a přáteli. Při cestě do Velké síně si pobrukoval Rolničky, rolničky a do rytmu si cinkal rolničkami na vousu. Vdechoval svým velkým nosem tu typickou vůni Vánočních svátků a lásky. Svět byl tak nádherný, dokonce i když se u snídaně dozvěděl, že nebyl jediný, kdo dostal originální přáníčko. Podle všeho ho sovy doručili celému sedmému ročníku Zmijozelu, přičemž několik dívek tím bylo prý značně pobouřeno.

Později ve sborovně se mu Severus přiznal, že to přáníčko také obdržel a rovnou projevil názor, že viníkem je nejspíš Weasley, což bylo překvapující. Obvykle podle mladého lektvaristy za všechno mohl Harry. Nejspíš jim jejich společný čas prospěl, nebo Severuse těhotenství změnilo k lepšímu. Faktem bylo, že tentokrát se jistě mýlil, na rozdíl od mnoha případů, kdy nařkl Harryho a měl naprostou pravdu. Albus si velice dobře vzpomínal na to, v jakém stavu Ronald přišel ráno na snídani, vlastně byl spíše dotažen slečnou Grangerovou za jejího neustálého lamentování a brzy po prvních soustech utekl z Velké síně. Jistě, stejně jako někteří další žáci z posledních dvou ročníků Nebelvíru, nemohl být v noci v dostatečně dobrém stavu, aby cokoliv kopíroval a rozesílal. Jediný, kdo vypadal relativně v pořádku, byl právě Harry a pak slečna Normanová, která ustála alkohol zřejmě díky svému náboženství. Co slyšel, tak v šamanských obřadech se často používali halucinogeny a jiné psychotropní látky.

Takže tentokrát mu bylo zřejmé, že by za vším mohl stát Harry a jeho po otci zděděný smysl pro impertinentní vtípky – konečně měl také něco po Jamesovi, kromě podoby. Také bylo zřejmé, že by ho za to měl potrestat, stejně jako by si měl pozvat na kobereček i celou partu s kocovinou, jenže na přáníčka nikdo nepodal oficiální stížnost, včetně Severuse, a bylo před Vánocemi, tak mohl chlapcům trochu zábavy povolit, zvláště když si žádný jiný profesor buď nevšiml, nebo byli také shovívaví.

Kromě malého incidentu s přáníčky se dopoledne táhlo jako normálně. Chvíli sledoval po chodbách Severuse, jestli se chová tak, jak by měl a dává na sebe pozor. Musel s potěšením konstatovat, že ano. Vypadal skutečně dobře, tváře zdravě oblé a červené, pleť hladkou a pod pláštěm měl stále hůře a hůře skrývatelné bříško. Doslova zářil. Kdyby se Albus nedožil nového roku, tak by nelitoval, za pohled na Severuse jeho život stál. Raději se uchýlil zpět do své kanceláře dřív, než si ho mladý lektvarista všimne a ukončí jeho dlouhý šťastný život poněkud předčasně ve zlosti z toho, že je sledován.

Čekalo ho méně zábavné papírování než ráno. To skutečné, jako řešení otázek financování školy, výroční zpráva pro ministerstvo, schválení návrhů pololetních zkouškových formulářů a samozřejmě odmítnutí nebo přijetí žádostí o školní pomůcky. U pomůcek musel zažádat o jejich proplacení ještě do Vánoc, jinak by to nespadalo do roku devadesát osm, ale už devadesát devět, a to by mohlo způsobit na ministerstvu zmatky. Nikdo na světě pravděpodobně nebyl horší než byrokraté. Ti už zvládli ovládnout každou část lidského života lépe, než by to dokázal Tom.

Drobné rozptýlení mu přišlo v poledne po obědě, kdy mu jeden z předchozích ředitelů oznámil, že dole pod schodištěm viděl Harryho, jak se pokouší dostat dovnitř. Prý to zkoušel třikrát, než vyslovil správné heslo, ale co už, hlavní bylo, že se dostal na schodiště a mířil nahoru obohatit Albusovo nudné papírování.

„Pojď dál, Harry,“ zavolal, jen co se ozvalo zaklepání na dveře.

Chlapec vešel dovnitř, výjimečně bez lehkého údivu, jak o něm Albus věděl, a sám, bez vyzvání padl na křeslo naproti. Ve tváři byl neobvykle bledý, oči měl trochu podlité a celkově vypadal, že má opravdu parádní kocovinu zaháněnou pravděpodobně lektvary proti bolesti hlavy. Ty moc účinné na kocovinu nebyly, spíš člověka v takové situaci otupily. Kolem a kolem vzato, vzhledem ke svému kamarádovi Ronaldovi, který toho jistě vypil stejně, možná dokonce méně, vypadal Harry vlastně naprosto senzačně. Chlapec si to nejspíš neuvědomoval, rozhodně ne teď, ale vděčil za svou dobrý stav hlavně sílící magii, a to bylo dobře, protože nejen že bude mít větší šanci v boji, ještě bude dobrým opatrovníkem pro Severusovu dceru... už by jí konečně měl mladý lektvarista vymyslet jméno.

„Vypadáš trochu přešle, chlapče,“ konstatoval s jemným úsměvem, který merlin ví proč vyvolal v Harrym obavu. I když ono vlastně nebylo divu, nejspíš čekal, jak ho Albus prožene za opilectví a za rozesílání sprostých pohlednic k Vánocům, jenže co by to byl za správně potrhlého staříka, kdyby něco takového udělal.

„Hum, no jo, trochu mě bolí hlava, pane,“ přitakal Harry. „Říkal jsem si, jestli bychom si nemohli popovídat... trochu... mám totiž takový nápad.“

„Nu vidíš to! Já měl dnes ráno při otvírání ranní pošty přesně ten samý nápad,“ pravil vesele, zatímco sledoval, kterak se chlapec dusí vlastním jazykem. „Co kdybychom si dali čaj,“ navrhl veskrze přívětivě, ale to už přivolával konvici a ohříval čaj, co v ní byl. Už takhle na pohled čaj nevypadal zrovna čerstvě, jistě tu byl od rána, jenže Harry momentálně jistě neucítí chuť ničeho včetně toho, kdyby cumlal lízátko polité skřetí močí. Krása vypálených chuťových buněk.

Měl pravdu, chlapec si klidně dal jeden pořádný doušek a ani se nezašklebil, když neslazený čaj polykal. Naopak si hluboce povzdechl.

„Podívejte, pane, já jsem chtěl...“ začal Harry kajícně.

„Já první,“ přerušil ho dřív, než se stačil přiznat. „Dnes ráno pár lidem přišlo poněkud neobvyklé Vánoční přání, našlo se pár takových, kterým se moc nelíbilo, ale i tací, co si ho s radostí založili do alba. A někteří další lidé projevili domněnku, že bys s tím mohl mít něco společného, takže jsem tě chtěl odpoledne po vyučování vyhledat, abys mi mohl říct, že s tím nic společného samozřejmě nemáš.“

Harry pomalu a váhavě zakroutil hlavou a pokusil se o nevinný úsměv. Bylo vážně otřesný lhář, i kdyby Albus jeho podvod necítil přímo v kostech. Shovívavě se na něj pousmál. Nevhodná vlastnost pro politika, pokud by skutečně chtěl vstoupit do tohoto zákeřného světa.

„Výborně, myslel jsem si to,“ pokýval vážně hlavou. „Teď pověz, co jsi mi chtěl říct?“

„Týká se to profesora Snapea...“ začal mladík, ale zarazil se a nejistě se zavrtěl na křesle. „Napadlo mě, co kdybych ho pozval na Vánoce do Siriusova domu. Nevím, jestli třeba nemá rodinu, ke které jezdí, ale co vím, tak na svátky je vždycky v Bradavicích a prý zalezlý dole ve sklepení. V jeho stavu by mu dobré jídlo od paní Weasleyové a všechna ta vánoční nálada co je mezi Weasleyovými rozhodně prospěly. Co na to říkáte?“
„Bude těžké přimět ho k účasti,“ zaklonil se a zamyšleně si začal pohrávat s vousy. „Profesor Snape ani jako dítě neholdoval žádnému druhu svátků, vlastně je spíš sabotoval jen, co k tomu dostal dostatek moci. Nikdy nevyřezal jedinou dýni, přestože by jako ředitel Zmijozelu měl. Na Vánoce se vyloženě vyhýbá pomáhání se zdobením stromku a raději vaří lektvary. Když jsem chtěl zavést Velikonoce, tak vyhrožoval, že mě nahlásí školní radě. Musím ale říct, že evropská tradice bití pomlázkou se mu podle všeho zalíbila a tvrdil něco v tom smyslu, že by Velikonoce měly být nejméně desetkrát do roka,“ uchechtl se, když si vzpomněl na ten pověstný den, kdy byl Severus dobrovolně s ním. „Celkově to považuji za dobrý nápad, jen musíme vymyslet, jak ho donutit se k svátkům v tvém domě připojit. V první řadě musíme zajistit oficiální pozvání, protože by nebylo příliš vhodné, kdyby všichni věděli, že ten nápad vzešel od tebe. Vaše rivalita je zde na škole pověstná a její náhlé ukončení by mohlo vyvolat mnohé fámy a dohady. Přesto,“ pozvedl prsty, „musím zdůraznit, jak moc jsem rád z vašeho nově objeveného souznění.“

V duchu si blaženě povzdechl. Jeho dva chlapci si krásně rozuměli, pokud šlo o starání se o ten malý poklad, jenž Severus čekal. Doplňovali se a společně tvořili dokonalé zázemí pro dítě. Zbožňoval tu malou, postaral by se o ni s veškerou láskou, jaké byl schopen, bylo-li by to třeba, ale byl zároveň realistou uvědomujícím si, že ač jistě nezemře do roka, tak tu nebude pro ni příliš dlouho. Zato Harry by mohl, a pokud si budou se Severusem nadále tak dobře rozumět, pak by mohlo být všechno dokonalé. Vánoce by se mohly stát tím správným krokem k dokonalosti.

„Fajn, jaké pozvání by ale mohlo být oficiálnější než pozvání majitele domu?“ zeptal se trochu tupě mladík.

„To je přeci jasné, mladý muži. Důležitější je pozvání paní domu,“ informoval ho s chápavým úsměvem, nemohl tušit, že v kouzelnickém světě jsou to tradičně ženy, kdo zvou návštěvu písemně i slovně do domu. Rozhodně to však nebyla tak šokující informace, aby kvůli ní musel Harry nezdravě zblednout.

„Chcete říct Ginny? Jak mám asi tak podle vás říct zrovna jí, že má pozvat Snapea?! Hodinu se mnou debatuje, i když ji požádám o podání brku. Nikdy by Snapea nepozvala. Nemá ho ráda a...“ prudce odložil hrneček na stůl, „navíc spolu tak trochu nemluvíme, takže to asi nepůjde.“

Neměl by se asi plést do problému jiných, jenže když to neudělá on, tak kdo. Lidé potřebovali pomoci s trápením. Pokud by každý měl své soukromí bez toho, aby se někdo obával, jestli je něco tíží, pak by byl svět místem smutných lidí.
„Nechtěl bys mi něco povědět?“ zeptal se vlídně a hluboce se Harrymu podíval do mysli. Mladík okamžitě uhnul očima, jako kdyby to měl jako jakýsi podmíněný reflex, pokud se mu někdo podívá dlouze do tváře. Neudělal to však dost rychle. Albus stejně zachytil hluboký zmatek peroucí se se stejně silnou jistotou. Merlin žel nestihl zjistit, o co se jedná, určitě se to však netýkalo války nebo léčitelského nadání, tohle bylo hluboce osobní.

„Ne, to je dobré, poradím si sám, vážně,“ trochu si odkašlal a zase zvedl oči. „Pokusím se s Ginny promluvit, jenže ona stejně nemá moc slovo, protože její matka... do háje! Vy jste od začátku myslel Molly Weasleyovou.“

„Ano, to jsem myslel, ovšem tvoje domněnky mnohému napovídají. Jestli máš s Ginny problémy, pak bychom si o tom mohli popovídat,“ navrhl vstřícně.

Osobní zkušenosti se vztahy s ženami neměl, ale za všechny své roky byl svědkem vzestupu, trvání i případného pádu mnoha zamilovaných dvojic. Mohl by Harrymu poradit. Jestli něco Albus skutečně uměl, tak rozdávat cenné a užitečné rady. Však to byla odjakživa hlavní náplň života vážených starců.

„Snad ani ne, pane. Chci si s tím poradit docela sám, kdyby to nevadilo. Alespoň v něčem chci mít volnou ruku,“ odmítl Harry zdvořile. „Zpět k Vánocům... myslíte si, že by paní Weasleyová byla ochotná Snapea pozvat?“

Naklonil hlavu mírně na stranu. Byl tak hrozně zvědavý, co se děje mezi Harrym a jeho přítelkyní, jenže jak se zdálo, mladík mu to nebyl ochotný prozradit. Severus také nebyl sdílný, ač se zdálo, že o tom něco ví nebo si přinejmenším domyslel. Bylo sice hezké, že si ti dva tolik rozumí, ale zatajovat před Albusem důležité věci by neměli.

„Jistěže. Pokud ji o to požádám v zájmu jeho zdraví a tvé ochrany, pak bude jistě souhlasit. Problém vidím v tom, že si Severus vymyslí něco záludného, proč nebude moci nebo chtít přijít. Naposledy, když jsem ho zval na rybaření, mi vehementně tvrdilo, že má alergii na ryby a mořské plody,“ uchechtl se, jak si vzpomněl na den strávený rybařením u Černého jezera, zatímco chudák Severus se musel doma nudit.
„No právě... hmm,“ Harry začal zamyšleně šoupat nohama. „Možná by kuchyně paní Weasleyové byla dostatečným lákadlem. Vezměte si kolik a co všechno je schopný poslední dobou sníst. Když se mu to správně podá...“

„Ano, ano,“ přitakal, v hlavě se mu rodila představa Severuse s mlsným leskem v očích důrazně odmítajícího pozvání do sídla štábu na Vánoční radovánky. „Také mě to napadlo, jenže nebude snadné zdolat jeho zavilý odpor připustit si své touhy po jídle a samozřejmě také po společnosti. Zdatně odolává mým útokům už přes deset let.“

Nemusel své slova ani dokončit, aby věděl, že Harry by mohl být tím pravým, kdo by Severuse dokázal přivést do nebelvírského kruhu lásky. Stačilo by, kdyby použil svou léčitelskou autoritu v některých ohledech přesahující Albusovu vlastní výřečnost. Před ním se mohl mladý lektvarista schovat, mohl mu do nekonečna odmlouvat a vykrucovat se, ale před nevtíravým léčitelským nadáním zlehka vsugerovávajícím lidem vůli léčitele a Harryho naprostou neústupností neměl Severus šanci utéct. Jistě, ještě tu byla krajní možnost to mladému lektvaristovi přikázat ze statusu... inu všech těch pozic síly, jakými vládl, jenže to by si zejména teď, během Severusova těhotenství, nechal jako naprosto poslední možnost.
„Nooo...“ protáhl mladík a po tváři se mu rozlinul potutelný výraz barvící jeho bledé tváře do zdravé červeně. „Jsem jeho léčitel a tak všeobecně jsem léčitel, když mu něco důrazně doporučím z titulu své moci a dodám, že by to prospělo dítěti i jemu, tak bych ho třeba mohl přinutit se účastnit.“

„Mluvíš mi přímo z duše, mladý muži. Já se postarám o Molly Weasleyovou a ty o profesora Snapea,“ navrhl zlehka, v hrudi mu bublal veselý smích, protože všechno bylo přesně tak, jak mělo být.

„Platí, pane,“ přikývl rázně Harry a vstal, „Jdu rovnou na to.... teda až večer potom, co zkusím něco sníst,“ zhnuseně se otřásl jen tomu nápadu a Albus se mu ani nedivil. Další vlnu pochechtávání raději zadržel v sobě, místo ní se zatvářil vědoucně a chápavě dohromady.

„To chce hromadu kyselých okurek s pudinkem,“ řekl, připomínaje si i vlastní mládí, kdy se párkrát musel dostat z pořádné kocoviny. To už bylo let, kdy se měl s kým opít až do němoty. Čarodějů nebo čarodějek, co by mohli s jeho splávkem držet krok, po světě nebylo příliš, každým rokem ubývali a zůstávalo pár těch, co mu mohli jen chabě sekundovat. Být mocný přinášelo tolik každodenních nepříjemností; žádná pořádná kocovina, neutuchající hlad, nuda nebo potřeba dělat věci ručně, přestože vám kolem hlavy všichni poskakovali, jak pískáte, dokonce aniž by to člověk chtěl. Na jeden den si tak moci vyměnit místo s někým naprosto obyčejným, to by teprve byla ta správná dovolená pro Albuse.

„Uf, tu snad raději ne, po tom bych zaručeně zvracel,“ otřásl se Harry podruhé. „Omlouvám se za to vyrušení a půjdu. Ač půjdete na oběd, tak dobrou chuť.“
„I tobě, můj chlapče,“ vrátil mu lehce přání, mladík se usmál upřímně, i když vzhledem ke svému stavu trochu mdle, a odešel z ředitelny.

Albus osaměl se svou představou Severuse s bříškem stojícího pod nádherným rozsvíceným vánočním stromkem na Grimmauldově náměstí. Bylo to roztomilé až k zulíbání. Litoval, že bude takového pohledu ochuzen, vzhledem k tomu, jaké jiné plány už na letošní Vánoce měl. Svět se opravdu měnil, přetvářel se od samých základů tak intenzivně, až se tomu ani jemu nechtělo věřit. Snad vážně nadcházel velký věk míru, když už i Aberforth uděl něco tak neskutečného, jako usednutí za psací stůl a napsání krátkého, leč překvapivě vlídného pozvání na Vánoce k němu domů. Lépe řečeno tedy k Prasečí hlavě, protože Albusův bratr bydlel v bytě nad hospodou, ale pro něj to byl domov, jedno, jak to tam zapáchalo nebo nebylo hezké. Svým způsobem to bylo něco jako domov i pro Albuse, protože domov je přeci hlavně tam, kde máte svou rodinu, milované a ty, kteří vás milují. Netroufl by si naplacato tvrdit, že ho Aberforth skutečně miluje, ne po tom všem, co se mezi nimi odehrálo, ale dopis od něj bylo vstřícné gesto.

Rád by viděl Severuse slavit Vánoce, ale pro tento rok si zvolil raději svého bratra. Mohl by ovšem požádat Harryho o několik snímků na památku, samozřejmě vyfocených potají,,. aby se tam Severus tvářil dostatečně přirozeně.

Zasněně se usmál, když se natahoval pro pergamen a brky. Musel zavčas napsat Molly, protože jako správná hospodyňka touhle dobou už dávno sestavovala jídelníček na slavnostní večeři a rozestýlala postele pro příslušný počet hostů. Čím dřív jí napíše, tím lépe.

 

°°0°°

 

Netušil, že ho můžou tak příšerně bolet nohy. Nikdy to nezažil, co si pamatoval, dokonce ani jako malý chlapec, kdy strávil celé prázdniny procházením, postáváním a občas posedáváním na ulici. Doma se převážně nezdržoval, jen domů, rychle uvařit a po večeři utíkat zase pryč. Čím méně času s otcem strávil, tím menší byla šance, že od něj dostane výprask. Snad právě díky takovému dětství si zvykl trávit drtivou většinu dne na nohou a ani si při tom nevzpomněl, že by ho mohly bolet. Jenže teď, během těhotenství, se stala bolest nohou jeho každodenním společníkem. Začalo to křečemi, které sice mazáním trochu ustoupily, zato je nahradila trvalá bolest chodidel kvůli zvyšující se váze těla. Jestli už ho teď trápila váha, jak to asi bude za pár měsíců.

S povzdechem si stáhl boty, postavil je tak, aby mu nepřekážely, kdyby chtěl vstát, a složil si nohy na pohovku. Zahýbal prsty, protahuje si tím šlapku, ale moc to nepomáhalo. Pořádná masáž by přišla vhod, jenže si mohl sám chodidla opravdu dost těžko namasírovat bez toho, aby se mu začalo po chvíli špatně dýchat, jak byl předkloněný přes břicho. Nesnášel svou dceru až do hloubi duše. Opravdu. Tolik problémů mu přinášela ještě před narozením.

Urovnal si polštář pod zády. Hrozně tlačil, jako kdyby to byl zmuchlaný kus škrobeného hadru. Jakto že vždycky, když si sedal, měl kolem sebe samé načechrané polštářky a dnes nic? Aha, to bylo tím, že Potter mu je většinou proklepal, sotva přišel, a vyskládal je na křeslo. Míval při tom obvykle hromadu řečí, kdy ve stručnosti shrnul, co za celý den dělal. Ne že by to Severuse nějak zvlášť zajímalo, jen to byla hlučná kulisa domácnosti, která mu teď chyběla. V místnosti bylo hrobové ticho přerušované jen praskáním krbu a tikáním hodin. Došlo mu, že kromě klukova otravného hlasu, tu chybí ještě něco, a to rozmanitá hudba, kterou Potter neustále pouštěl, protože nebyl schopný poslouchat hodinu jednoho a toho samého zpěváka nebo muzikanta. Tak po patnácti minutách prostě musel vyměnit desku, i kdyby ze stropu pršely trakaře.

Ten otravný lomoz, jaký Potter neustále vyluzoval, včetně skřípání brku, mlaskání a srkání při konzumaci, nebo věčné šustění, jak se přesouval po pohovce či křesle z jedné pozice do druhé, Severusovi z nějakého důvodu neskutečně chyběl. V žaludku pocítil nepříjemnou stísněnost přecházející v tlak za očima. Nesnášel své těhotenské záchvaty melancholie, kdy se mu chtělo brečet. Nikdy nedal slzám průchod, tak trochu pochyboval, jestli jsou vůbec jeho slzné kanálky schopné ronit slanou vláhu, to ale neznamenalo, že ho ta pouhá myšlenka na pláč neštvala. Zvláště pokud se jednalo o nedostatek Potterovy společnosti. On po ní rozhodně netoužil, kdyby snad přece, tak to nebylo správné, ba přímo naopak to bylo zakázané a nevhodné nejen proto, že byl Potter jeho student. To by konec konců nebyl až tak velký problém, tajné vztahy studentů a profesorů se za staletí, co Bradavice stály, vyskytovali, i když nemívaly dobrý konec, problém tu byl hlavně kvůli veřejnosti a faktu, že tímto způsobem nechtěl být s Potterem spojován.

„Do mozkomora...!“ zamručel si pro sebe a protáhl si nohy.

Kdyby tak tu byl ten zatracený kluk, tak by vůbec nepřemýšlel o tom, jestli mu chybí jeho společnost a hlavně by mu mohl nařídit pořádnou masáž nohou, ať taky jednou dělá něco užitečného. Jenže on tu nebyl, Severus byl sám a musel si nějak poradit. Snad třeba nějaký skřítek z Bradavic... jistě, kdyby ho zavolal, udělal by, cokoliv si řekne, jenže vůči nim nechoval takové sympatie, aby jim jen tak dovolil dotýkat se ho. Byl tu snad jedině ten otravný Dobby stojící mu každou chvíli za zády a plnící Potterovy příkazy. Svobodný skřítek. Taková hloupost.
„Dobby! Dobby!“ zavolal do vzduchu.

Nemusel čekat, hned se vedle něj s prásknutím zhmotnilo to divné individuum a tentokrát mělo na sobě něco, co vypadalo jako turecké kalhoty a nahoře tílko s famfrpálovými hráči. Kdoví proč mu skřítek pokaždé připomněl Brumbála, asi kvůli stejně nevkusnému smyslu pro módu.

„Pán Severus Snape volal Dobbyho?“ položil skřítek obvyklou otázku, jako kdyby se mohli skřítci splést, když je někdo volal.

„Ano, chci abys...“ odmlčel se. Byl svědkem toho, jak tenhle svobodný skřítek trucuje a neposlouchá, když se s ním nemluvilo dost slušně, a to dokonce i když se jednalo o Pottera. Měl by tedy formulovat svou žádost poněkud méně jako rozkaz, i když mu to připadalo stejně realistické jako mluvit vlídně na psa a mazlit se s ním. To mu nikdy nedávalo smysl. Zvíře nenaučíte poslouchat tím, že mu jeho prohřešek nebo neposlušnost racionálně a vlídně vysvětlíte. Zvířata slyšela jen na patřičný trest odpovídající jejich prohřešku. Jako všichni ti spratci obývající Bradavický hrad.

„Chtěl bych namasírovat nohy,“ přeformuloval to tedy jako žádost spíše než jako rozkaz.

„Dobby pánovi rád poslouží masáží,“ zaradoval se skřítek. Svoboda mu nezvala nadšení z práce, jak bylo vidět, když vyskočil na pohovku a hned se měl ke stahování Severusových ponožek.

Sklouzl po polštáři níž a svěřil svá chodidla zručným skřítčím prstům. Bylo zřejmé, že to Dobby nedělá ani zdaleka poprvé. Mohl si klidně oddat blaženosti z příjemné masáže rozehřívající jeho bolavé svaly na šlapkách stejně jako napnutá lýtka. Ještě by to k tomu chtělo patřičnou hudbu, nebo lépe řečeno Potterův hluk... ne, hudbu.

Vytáhl hůlku a zvedl se jen tak, aby mohl namířit směrem ke gramofonu. Závěs se mu podařilo roztáhnout bez nehody, když se však pokusil natočit gramofon a spustit ho jen pomocí hůlky, tak místo toho vyčaroval malé papírové ptáčky, jež se začaly snášet ze stropu. Frustrovaně zaskřípal zuby. Od incidentu při hodině Obrany u šesťáků se snažil vyhýbat kouzelní na veřejnosti, protože čas od času, byl-li ve stresu nebo unavený, si jeho magie dělala, co chtěla. Obvykle místo kouzla, jaké zamýšlel, vyvolal něco částečně hmotného nebo vyloženě nehmotného, barevného a nějakým způsobem roztomilého či zábavného. Rybičky, ptáčky, hvězdičky, kytičky, duhové světlo nebo malinké obláčky a sluníčka. Nic nebezpečného, žádné požáry, o kterých četl, ale stejně to bylo nežádoucí, když někdo jako on vykouzlil duhovou rybičku.

„Dobby to zapne,“ nabídl se skřítek, ale to už přeskakoval přes opěradlo pohovky a běžel gramofon nastavit. Za chvíli, když se vrátil k masáži Severusových nohou, už se místností linula hudba. Přesto to pořád nebylo ono. Ještě stále něco chybělo. Plané tlachání nezavřené nebelvírské pusy.

„Povídej mi něco,“ nařídil skřítkovi a zavřel oči.
„Co má Dobby povídat?“ zeptal se ochotný říct, co mu Severus nařídí, jenže on nevěděl, co chce, aby skřítek říkal.

„To je jedno. Řekni mi třeba, co jsi dnes dělal,“ navrhl, přestože ho to vůbec nezajímalo. Jen potřeboval kulisu rozhovoru k naprosté spokojenosti.

„Dobby vstal v pět hodin a umyl se,“ začal Dobby zcela nezajímavě. „Potom dohlédl na to, jak spí pán Harry Potter. Pak probudil pána Harryho Pottera. Pak dohlédl na to, že pán Harry Potter vypije lektvar proti bolesti hlavy. Pak připravil v hradní kuchyni jídlo pánu Harry Potterovi. Pak vypral a zašil oblečení pána Harryho Pottera. Pak pánu Harry Potterovi pomohl...“
„Dělal jsi dnes něco jiného, než posluhování Harry Potterovi?“ zavrčel. Už nedokázal slyšet v každé větě to proklaté jméno.

„Dobby pánu Harry Potterovi neposluhuje, on se o něj rád stará a pomáhá mu. A pán Harry Potter se zase stará o Dobbyho. Mluví spolu. Hrají kouzelnické šachy. Harry Potter spřátelil Dobbyho i s jinými kouzelníky. Harry Potter říká, že je Dobby stejně dobrý jako kouzelníci. Vděčí Harry Potterovi za mnohé a starat se o něj je pro něj radost,“ řekl skřítek rázně, evidentně si stojící za svým názorem.

Zamračil se. Bylo znepokojivé, že hloupý skřítek vyznával podobný princip svobody jako on sám. Sloužit svobodně tomu, kdo je nejmocnější a kdo má co nabídnout, a v pravou chvíli se otočit zády. I když to poslední by nejspíš Dobby neudělal, na to byl příliš hloupě věrný.

„Nebudu ti to brát. Spousta čarodějů si myslí, že přisluhovat Harry Potterovi je radost a požehnání jejich života, ty jsi alespoň skřítek, a ti obvykle nemívají moc sebeúcty,“ už když to říkal, tak se skřítkův obličej zkroutil v rozzlobený škleb, ale kupodivu nepřestal s masáží. „Dělal jsi dnes něco jiného kromě běhání za Potterem?“
„Pomáhal profesorce Pomoně Prýtové sbírat ovoce,“ odvětil skřítek.
„Další naprosto nezajímavá činnost vhodná jedině pro skřítky. Víš co? Radši mlč a masíruj,“ nařídil, tentokrát doopravdy, a zavřel oči. Nepotřeboval ani poslouchat o úžasnosti Harryho Pottera ani o tom, jak zraje cizokrajné ovoce ve sklenících. Spokojí se s tím, když se mu dostane na stůl uzrálé a kdykoliv si o něj řekne, odkud a jak ho kuchyně bere, sice věděl, ale podrobnosti ho nezajímaly.

Přehodil si ruku přes obličej, zavřel oči a relaxoval. Nebylo to úplně ono. Nerad si to přiznával, ale Potter mu tu prostě chyběl. Nejen dceři nespokojeně se magicky převalující v jeho břiše i jemu samotnému. Na Potterovu společnost si prostě zvykl jako na něco normálního.

Ozvalo se klepání.

Na nohou byl rychleji než kdy za poslední čtyři měsíce a právě včas, aby čelil dveřmi nakukujícímu Potterovi z trochu důstojnější polohy než vleže na pohovce. Zběžně si kluka prohlédl, když vstupoval dovnitř, a musel seznat, že od rána vypadá podstatně lépe, vlastně už skoro normálně. Docela dobré na to, jak dopadli kolegové z jeho alkoholického dýchánku.

„Co tu děláte, Pottere? Pokud vím, dal jsem vám až do nového roku volno,“ zajímal se upřímně, zároveň se snažil potlačit spokojené nadšení, teple mu stoupající z břicha. Jeho dcera byla ráda, že Potter přišel, a když se to vzalo kolem a kolem, Severus sám byl také rád za společnost mladého Nebelvíra, rozhodně vítanější a kreativnější než skřítka Dobbyho.
„Ahoj, Dobby,“ pozdravil Potter nejdřív skřítka, místo aby odpověděl.

„Dobby rád viděl Harryho Pottera a teď půjde,“ skřítek sklouzl z pohovky. „Kdyby pánové něco potřebovali, ať zavolají. Dobby rád pomůže,“ rozloučil se, jak to skřítci dělávají, a přenesl se pryč.

„Takže Pottere...?“ protáhl tázavě, jelikož se kluk k ničemu samozřejmě neměl.

„Cože.. aha, jasně, proč jsem tady. Přišel jsem vám něco navrhnout a hlavně nezačněte řvát dřív, než vám to dopovím,“ padl do křesla bez dovolení, na což už si Severus prostě zvykl. „Jak jste mi dal to volno, tak já si to rozmyslel. Myslím, že nakonec uspořádávání vlastních myšlenek pro mě není to nejlepší. Však víte, jak jsem povídal; přemýšlet umím jen za pochodu. Tak bych se rád vrátil ke svým povinnostem vašeho léčitele a prenatálního poradce.“
„Dobrá, to považuji za přijatelné,“ souhlasil nevzrušeně a poklidně se posadil na pohovku. Potter zatím neřekl nic, proč by se měl rozčilovat. Aby se kluk vrátil, bylo přesně to, nad čím uvažoval už dlouho, a teď se mu to plnilo, ovšem viděl v tom samozřejmě jasný háček, už když Potter předestíral, aby se nerozčiloval.

„Fajn, v tom případě musíte přijít na Vánoce do Siriusova domu, protože vám to jako léčitel radím a svévolně se nedostavit na naše společné dvě hodiny bez mého souhlasu by bylo porušení smlouvy,“ řekl, vítězně se při tom zubil.

Zachoval klid, jen se mírně ušklíbl klukově naivitě. Správně chápal jejich smlouvu, skutečně by i za takových okolností byl nucen s ním trávit požadovaný čas, přestože by nechtěl. Jenže zapomínal na vlastní svědomí, jež by mu to nedovolilo.

„Jistě, v tom máte naprostou pravdu, vaše vydírání má však malou skulinu. Vlastně... ve vašem případě je velká asi jako ledovec, co prorazil trup Titaniku. Porušení smlouvy to bude pouze v případě, že ho tak budete chápat, a to vy nikdy nebudete, protože byste nedopustil, aby se mně nebo dítěti cokoliv stalo. Jistě uznáte, že vředy po celém těle nebo vypadané zuby by nejspíš pro dítě zdravé nebyly. Oh, a co se týče vašeho argumentu, že jste léčitel... pak musím přiznat, že to dost dobře nechápu. Neuposlechnout léčitele není právně ani magicky postižitelné,“ vrátil mu to se stejně vítězoslavným úsměvem, v jeho případě to bylo ironické pozvednutí obou rtů. „Jaké máte další donucovací prostředky?“ tázavě pozvedl obočí a složil si ruce na vyklenutém břiše v očekávání toho, co z kluka vypadne tentokrát. Ve vyhýbání se svátkům, zejména těm vánočním, měl už letitou praxi, a jestliže vykličkoval i z Brumbálových spárů, pak Potter bude hračka.
„Uhm... bude tam hodně dobrého jídla od paní Weasleyové,“ zkusil na něj jít přes jeho momentálně velkou slabost, jež mu kručící žaludek nemilosrdně připomněl, jen co slyšel o jídle.

Dobrá sváteční večeře by skutečně mohla být argumentem, ovšem pouze v případě, že by nemohl strávit svátky tady v Bradavicích, kde mu skřítci donesou stejně dobrou večeři přímo do jeho pokoje, aniž by se musel s někým stýkat.

„Další argument,“ vyzval Pottera.

„To vám nestačí?“ zeptal se zmateně, jako kdyby snad byl Severus žrací mašina, co uslyší jenom na jídlo. „Fajn, dobře, tak já si myslím, že by to bylo dobré pro tu malou. Děti mají rádi Vánoce. Vánoce jsou skvělé!“

„Má dcera je velká asi patnáct centimetrů, neuvědomuje si svou existenci a rozhodně nebude nadšením skákat v mém břiše jen proto, že se bude moci účastnit něčeho tak stupidního a naprosto zbytečného, jako je zdobení stromku, planá konverzace s lidmi, které neznám, a nudné posedáváním v křesle při rozbalování dárku, jež beztak nebudou určeny mně... nebo nám.“

„Brumbál je rozhodnutý vás letos přesvědčit oslavit Vánoce, i kdyby se vám sem měl vloupat násilím,“ zaargumentoval Potter velice důrazně a celkem povedeně. Dítě byla nová proměnná v jejich souboji o to, kdo vydrží tomu druhému co nejvíce znepříjemňovat svátky. Severuse byl starý ředitel ochotný nechat v klidu, jenže dítě, co čekal, pro Brumbála znamenalo příliš mnoho na to, aby respektoval jeho přání, kdyby si myslel, že to dítěti prospěje. Ač si to nerad přiznával, když došlo na tvrdohlavost, tak ho Brumbál dokázal předčít. Ostatně v čem starý čaroděj nedokázal předčít prakticky každého. Bylo k uzoufání nesnesitelné mít za známého tak mocného čaroděje.

„A taky by mi to udělalo radost,“ dodal ztišeným hlasem, snad trochou nesmělostí, a předklonil se mírně dopředu v naléhavém prosebném gestu.

Strnul. Radost? Kluk už s tím zase začínal, s naznačováním a prosebnými pohledy velkého roztomilého kotěte. Stiskl pevně zuby. Tohle na něj přeci nikdy neplatilo a platit nebude, jenže Potter byl prostě on. Nejspíš měl jakési kouzlo, díky kterému mu všechny ty davy leželi u nohou. Severus mu odmítal propadnout z mnoha důvodů.

„Nijak si mou přítomnost před ostatními neobhájíte. Vy mě pozvat nemůžete, nenávidíme se, copak jste zapomněl?“
„Tak to není a vy to víte. Není žádná skutečná nenávist... nikdy nebyla. Dřív jsem si to myslel, ale to bylo před Siriusovou smrtí. Tehdy jsem ještě neznal pravý význam nenávisti vůči někomu, dokonce i když Voldemort zabil Cedrika. Mohl byste to prosím už nikdy neříkat?“ požádal. „Nebo vy mě snad skutečně nenávidíte i po tom všem, co jsme spolu... potom, co jsem se o vás tak dlouho staral?“

Naklonil hlavu na stranu, vlasy mu sklouzly přes tvář. Jedním lehkým pohybem je odhodil dozadu. Když už nebyly tak mastné, tak mu nepříjemně vířily kolem obličeje. Zamračil se. Mohl říct Potterovi, že k němu necítí nenávist a být při tom upřímný? Ovšemže ano. Skutečnou, nefalšovanou nenávist k němu skutečně nechoval. Ze začátku to byl odpor, také byla v jeho nechuti iracionální výčitka Lilyiny smrti, překrytá jasným uvědoměním, že dvouleté dítě nemůže být vinno za nějaké proroctví, sadistického šílence, co mu uvěřil, ani za lásku své matky. Také si myslel, že je Potter jako svůj otec vzhledem k tomu, kolik měl přátel a obdivovatelů, přesně jako James, jenže za poslední půl rok pochopil, že to je daleko od pravdy. Jistě, byla v něm velká arogance vůči autoritám, což byla často se projevující stránka většiny Nebelvírů, ale skutečná snaha upoutat na sebe pozornost za každou cenu tam nebyla. Byl snesitelný... občas i docela příjemný, když zrovna neměl snahu překročit hranice mezi nimi.

„I když připustím, že skutečná nenávist mezi námi není, tak má otázka zůstává stále stejná. Vaši přátelé nepřijmou, že jste mě jen tak pozval na Vánoce do svého domu. Nemůžeme v nich vzbudit žádná podezření...“
„Copak na tom ještě záleží?“ přerušil ho Potter neuctivě. „Po Novém roce se stejně všichni o vašem stavu dozví. Nechápu, proč bychom to pár lidem nemohli říct trochu dřív? Oznámíme, že jste těhotný, já jsem váš léčitel a na Vánoce jsem vás pozval, protože to prospívá dítěti.“
„Pottere...!“
„Ne, dobře, já věděl, že se vám to nebude líbit,“ mávl rukou, jak Severuse umlčoval, „Dohodl jsem se s Brumbálem, že požádá paní Weasleyovou, jestli by vás na jeho přání nepozvala. Ona to určitě udělá Brumbálovi po vůli, takže pozvání vzejde jakoby od ní a kryté to bude ředitelem. To už souhlasíte?“

„Dobrá. Přijdu dvacátého pátého na oběd,“ svolil tedy. Jeden oběd s tlupou Nebelvírů ho nezabije a utiší tím Brumbálovu snahu ho vtáhnout do svátečního dění.

„Ne, dvacátého třetího na zdobení stromku, dvacátého čtvrtého na posezení a dvacátého pátého na rozbalování dárků a oběd,“ dohadoval se Potter.

„To je šest přenosů nebo cest letaxem během tří dnů. I za normálních okolností to skýtá rizika, pro těhotné je to vyloženě nebezpečné. Nebudu riskovat svůj život pro váš rozmar. Když už se musím účastnit, tak vy berte jeden den.“
„Nebudete se muset nikam letaxovat nebo přenášet, jednoduše zůstanete přes noc,“ odpověděl kluk s naprostou lehkostí, jako kdyby bylo normální nastěhovat se k Blackovi do baráku.

„V té staré smradlavé barabizně strávit noc? To ani náhodou. Chytl bych tam psinku, daly by se do mě blechy a běhnice by mi okousaly prsty na nohou,“ zavrčel znechuceně. Dovedl si to moc dobře představit a rozhodl se něco takového nezkoušet.
„Až tak strašné to tam není,“ zamračil se Potter dotčeně. „Má to přízemí a nejmíň tři patra, kde je hromada pokojů a koupelen. Za ty dva roky jsou všechny ty tři patrně plně obyvatelné, jen u toho čtvrtého si nikdo není jistý, jestli je to vážně další patro nebo rovnou půda. Jsou tam prostě schody, skrz které všechno propadne o patro níž. To je fuk... chtěl jsem říct, že už je to tam stejně dobré jako tady v Bradavicích.“
„O tom si troufám pochybovat,“ odfrkl si.
„Přece bych vás nezavedl někam, kde by se vám mohlo něco stát,“ řekl Potter opět trochu dotčeně.

Nadechl se, aby řekl, co si o jeho prohlášení myslí, ale pak vydechl. Ne, skutečně by neudělal nic, co by mu mohlo ublížit. Promnul si kořen nosu. Tolik dní v jednom příliš malém domě s tlupou Nebelvírů tělem i duší. Bude to hrozné, ale hrozné utrpení, tím si byl jistý, nehledě na to, že jeho dcera měla přesně opačný názor. Jasně cítil, jak se šťastně, teple tetelí při té představě a zaručeně se i skutečně pohnula.

Bezděčně si přejel rukou po břiše. Ani tentokrát samozřejmě necítil pod rukou nic, uvnitř v břiše ovšem zcela zaručeně někdo vesele poskakoval v oblasti jeho močového měchýře. Zaplať merlin, že nebyla dost velká, aby ho mohla do močáku pořádně nakopnout. To by jí to ani nemohl oplatit.

„No jo pořád, vždyť jsem souhlasil,“ zamručel směrem k břichu, neuvědomuje, že je tu Potter s ní.
„Souhlasíte i s přespáním? Vážně?“ radoval se Potter, a to nesmírně upřímně.
„Merlinžel jste na mě tři, takže nemám na výběr,“ odpověděl a hned zaznamenal, jak kluk zmateně zamrkal. „Vy, Brumbál a moje dcera. Předpokládám, že až se to dozví Pomfreyová, budete rovnou čtyři. Považuji váš nátlak za vysoce nesportovní a tudíž ne příliš nebelvírský.“

„No počkat, jak může ta malá mít názor? Ještě před chvílí jste říkal, že je na to moc mrňavá,“ projevil nepříjemně velkou schopnost koncentrace a zapamatování si Severusových slov. Jak si vždy přál, aby to Potter někdy zvládl, tak právě teď se za své přání proklínal.

„Prostě má. Špatně se to popisuje, jednoduše vím, kdy se jí něco líbí a naopak kdy ne. Přes naše magické spojení nějakým způsobem dokáže pochopit, co která situace znamená, zřejmě za využití mého intelektu a racionálního uvažování, které jí zatím chybí, a mít na tu dotyčnou situaci názor. Lépe řečeno, jde spíš o základní emocionální reakce, jež mohou být v rozporu s těmi mými. Také,“ tady zaváhal, jak to popsat, jestli vůbec, „má schopnost vnukávat mi myšlenky, jež nejsou moje. Například když jsem si pořídil tu rybu,“ kývl hlavou ke karáskovi plavajícímu v akvárku na pracovním stole. „Jsem si plně vědom, že ty myšlenky nejsou mé, přesto je velmi těžké se jim ubránit a neuposlechnout je. Někdy je to skutečně nepříjemné.“
„Oh to je... rozkošné!“ vykřikl nepatřičně nadšený Potter.

Ani se neobtěžoval Severuse upozornit na svůj útok, vyskočil prostě z křesla a vrhl se po břiše jako piraně po kusu krvavého mase. Nestačil pořádně zareagovat, jen mrkal, kterak si kluk kleká před něj na zem, oběma rukama mu hmatá na pupek a blaženě se při tom šklebí jako naprostý idiot.
„Ty jsi taková malá holčička... taková šikovná... tatínek na tebe musí být hrdý... oh, ty malá potvůrko,“ mluvil Potter k břichu jako k živému člověku.

Severus si s povzdechem opřel loket o opěrku a složil si obličej do dlaně. Potter šišlal na jeho dítě úplně stejně jako Brumbál při každé návštěvě dětského pokoje mluvil na rybičku za průhlednou stěnou vedoucí do Černého jezera. Bylo to tak ponižující, jen si přesně nebyl jistý pro koho nejvíc, jestli pro něj, když musí tohle snášet, pro jeho dceru, která si zasloužila víc než infantilní žvatlání, či pro Pottera, co se nezdráhal klečet na zemi, což bylo vážně... vzrušující, jako kdyby nad mladíkem náhle získal moc. Po zádech mu z toho přejel mráz jako nikdy, v hlavě se vybavily myšlenky ze včerejška, kdy si připustil svůj náhled na možnost s Potterem být a také fakt, že si už před delší dobou uvědomil klukovu přitažlivost, a mražení ze zad sklouzlo kam jinam než do slabin.

„To by stačilo, Pottere!“ okřikl ho.
„No jo, pořád...“ zamrmlal polohlasně kluk, když se zvedal. „Po tomhle vašem vrčení se mi rozhodně nestýskalo. Tonksová mě alespoň nechá si občas sáhnout.“
„Já nejsem medvěd do postele,“ zavrčel a raději se postavil, to alespoň mohl utéct, kdyby se na něj kluk znovu chtěl vrhnout.
„Ne... to... jistě ne,“ přitakal Potter, uhýbaje pohledem.

Zaskřípal zuby. Jistě, řekl něco, co by se během jejich rozhovoru a v závislosti na všech okolnostech rozhodně říkat nemělo. Příště by klidně mohl Pottera rovnou pozvat k sobě do ložnice, aby se tam porozhlédl... počkat, tam on už vlastně byl víckrát než kdokoliv jiný. Ve skutečnosti tam vkročil pouze on, nikdo jiný tam nikdy nebyl. Nezval si své milence do Bradavic, co by tu také dělali mezi náctiletými dětmi.

Chtěl se zabalit v tom trapném mlčení do svého hábitu a dělat nedostupného, jenže se neměl do čeho zavinout. Jeho hábit visel daleko, předaleko až u dveří na věšáku, takže mohl jedině složit ruce na prsou a mlčet. Trapné ticho se prodlužovalo, hodiny tikaly, než si konečně Potter odkašlal a ustoupil o dva kroky dozadu. Tak to bylo hned lepší, protože Severus přestal mít tak nervózně svíravý pocit v zádech smíšený s neurčitým potěšením z klukovi přítomnosti.
„Fajn... jsme domluvení na těch svátcích, takže... uhm bude se na vás opravdu těšit,“ Potter se upřímně usmál. „Mějte hezký večer.“
„I vy Pottere,“ odvětil, tvář strnulou.

Potter ještě několikrát přešlápl z nohy na nohu, než se obrátil k odchodu. Už byl skoro u dveří, když se zase otočil, podíval se přímo Severusovi do očí a pak sklouzl pohledem až k zemi. Výjimečně se nezastavil u dítěte, nýbrž se zahleděl na jeho nohy. Semknul pevně rty. Ano, stál tu bosý ve svém vlastním pokoji, na své vlastní předložce před svým krbem. Je tu snad široko daleko někdo, komu to vadí?

„Víte, že jste bosý?“ zeptal se kluk, nezvedaje oči od země.
„Ano, vím,“ odpověděl mrazivě a naježil se připravený na jakýkoliv výsměch.

„Aha, tak to jo... jen si radši vezměte ponožky, ať si nenachladíte ledviny. Sbohem,“ rozloučil se, snad už natrvalo, a zmizel ve dveřích.

Ještě chvíli zůstal stát bez hnutí, kdyby se Potter rozhodl vrátit, potom s úlevným povzdechem klesl na pohovku. K čemu se to vlastně k čertu upsal. K vánocům stráveným místo v klidu zde, v jeho komnatách, a s dobrou knihou, k ruchu a shonu v Blackově domě, kde bude obklopený Weasleyovými a pravděpodobně také všemi třemi Lupinovými a Grangerkou. Bude se na to muset v následujících dnech psychicky připravit, jinak nejspíš někoho zbaví života nebo alespoň končetin.

Dcera k němu vyslala něco velice podobného pobavení, jen si přesně nebyl jistý, jestli se směje jeho beznaději nebo představě Ronalda Weasleyho bez nohou a v podobě obrovského buráku.

„Moc vtipné... jen se směj,“ zavrčel na své břicho, když se zvedal, aby obrátil desku v gramofonu. „A jestli něco vyvedeš s mou magií během těch tří úděsných dní, co budeme uvěznění s Nebelvíry, tak přísahám, že první věc, co po narození udělám, bude, že ti nařežu na holou.“

Další vlna pobavení zaplavila jeho mysl a zcela určitě nebyla jeho. Jen vztekle zaskřípal zuby. Už mohl jen doufat, že když je jeho dcera tak vysazená na Nebelvíry, tak se jednou jedním z nich nestane. Takovou ostudu by nikdy nepřežil.

 

21. Jak se dá změnit můj svět? ~o~ 23. Jednou v roce na vánoce

Poznámka autorky:

  • Prováděla jsem výzkum co se stane, když dáte do jedné místnosti bez dozoru partu náctiletých, jednu vodnici s mandragorou, hromadu pánelky a fotoaparát. Tohle je výsledek. Trochu slabomyslné, že? Ale přiznejme si, kdo z nás v opilosti a/nebo marihuanovém opojení vymyslel něco brilantnějšího, než si přilepit jazyk ke zmrzlému zábradlí? :-D Ovšem jistěže, v ten daný okamžik na světě není nic zábavnějšího a geniálnějšího, jen co je pravda.
  • Ne, učitelé nejsou slepí, ale jsou jaksi bezmocní. Zatím se ještě nenecházíme v době a zemi, kde jsou povoleny testy moči i krve se souhlasem rodičů, všichni zainteresovaní žáci ovládají kouzlo na osvěžení dechu a absenci ve škole omluví náhlou žaludeční nevolností - ani nebudou muset lhát - takže by je musel někdo přichytit s lahví u pusy, aby mohl stropit velký skandál. Ale nebojte, oni si to s nimi učitelé za ty absence vyříkají úkolem navíc. PS: Od Brumbála doufám nikdo nečekal, že by byl nestranný? :-D
  • Za komentáře děkuji: Benny, Agnes, belldandy, mathe, Bobo, bacil, samba, cim, thoinetke, Blesk, Sitara, Eňa, xinef a Nade. Těším se na vaše další komentáře a pokud nechcete komentovat alespoň prosím hlasujte v anketě. Děkuji.
 

Miniaplikace

Komentáře