17. Kapitola

Albionská panna cvičí jógu (12. týden)

 

Otevřel oči a začal pomrkávat. Nad sebou viděl rudý baldachýn jasně mu říkající, že se nachází ve své vlastní posteli v Nebelvírské ložnici. Byl z toho trochu zmatený. Jasně si pamatoval jak včera večer – bylo to včera nebo před více dny? - přišel do Snapeova pokoje, mluvil s ním o Tabitusově věštbě a pak mu dal lektvarista vypít něco, po čem prakticky okamžitě usnul přímo tam ve sklepení na pohovce. Jak se dostal sem bylo záhadou.

Posadil se na posteli, prohrábl si vlasy a sáhl skrz závěs na noční stolek po svých brýlích. Naštěstí, ten kdo ho sem dopravil, věděl, kam je má dát, takže na ně hned narazil rukou. Nasadil si je a svět byl hned jasnější, když získal všechny jasné kontury. Sáhl za závěs znovu a nahmátl svou hůlku. Oddechl si že i ta tu je. Mávnutím si vyvolal čas a datum. Bylo pondělí ráno něco málo po půl desáté. Normálně býval touhle dobou už na vyučování, leč dnes měl volno kvůli svému vyčerpání z léčení nemocných které... byla vlastně úplně pryč.

Protáhl se. Tělo ho sice trochu bolelo, ovšem hlava se zdála naprosto v pořádku a únava byla minimální. Spíš jen tak jako kdyby se trochu hůř vyspal. Neviděl proto důvod, proč zahálet v posteli, když mu nic není, a svižně vyskočil. Původně chtěl běžet opět za Snapem, tentokrát si s ním řádně promluvit, pak mu došlo, že muž má jistě teď hodiny na které by se mimo jiné měl Harry také dostavit když mu nic není. Kupodivu to měl skutečně v úmyslu, nejdřív chtěl ale zajít za Brumbálem. Doufal že bude ve své kanceláři, člověk nikdy nevěděl, kde po chodbách se může starý ředitel toulat. Pro jistotu, aby někam nechodil zbytečně, si to po sprše a převlečení do čistého, zkontroloval na plánku. Brumbál byl ve své kanceláři.

Stejně jako ve společenské místnosti tak ani na chodbách nikdo nebyl. Všude bylo hrobové ticho, jen občas přerušené hloučkem obrazů povídajících si o všem možném nebo skupinkou debatujících duchů. Také potkal jedno courající se brnění s květem orchidea zastrčeným v otvoru v krempě kovové hezlice nebo co to bylo za podivný klobouk co mělo na sobě. Podívali se jeden na druhého. On se divil kytce, brnění se divilo, co tu dělá uprostřed dne, kdy mají být žáci ve třídách. Mírně pokrčil rameny a vyslal k brnění nevinný úsměv, načež přidal do kroku, aby byl co nejdřív u ředitelny.

Přes chrlič se dostal vlastním heslem nezměněným už od loňského roku kdy spolu s Brumbálem začali udržovat přátelštější vztah. Tehdy ho ředitel nabádal k vymyšlení něčeho opravdu neobvyklého, aby to nikdo nezjistil. Nechtěl mít samozřejmě v ředitelně nezvané hosty. Když Harrymu na otázku, jestli to smí být v cizím jazyce, odpověděl, že ano a že je jedno v jakém, tak si Harry zvolil slovo 'slunce' v hadím jazyce. Nikdo jiný jím mluvit neuměl, až na jediného člověka v Anglii a ten by jistě nebádal nad heslem, kdyby se už dostal do Bradavic.

Vyjel po schodišti a zaklepal na dveře ředitelny.

„Pojď dál, Harry!“ zavolal na něj přes dveře Brumbál.

Ani už se nepodivoval, jak ví, kdo přišel, prostě to věděl dokonce i bez Pobertovského plánku, a jednoduše vešel. Zastihl ředitele stojícího u Fawkesova bydélka jak fénixe krmí, pokud koukal správně, živými larvami nějakého obrovského hmyzu. Bral je do malých kleštiček a vkládal ptákovi rovnou do zobáku.

„Pane řediteli... ahoj, Fawkesi,“ pozdravil také fenixe a malinko znepokojeně sledoval, jak se ještě živá, kroutící se larva sune dlouhým ptačím krkem dolů. Fénix si samozřejmě z jeho pohledu pranic nedělal, polkl, oklepl si hlavu a na přívítanou radostně zacvrlikal.

„Zrovna tu Fawkese krmím písečnými červy. Nechceš mu taky dát?“ navrhl Brumbál a už k Harrymu natahoval ruku s mísou plnou svíjejích se larev.

„Ehm, ne, děkuji, budu se jen koukat,“ odmítl věcně, červů se vyloženě neštítil, ale krmit jimi cokoliv by dobrovolně nechtěl.

Ředitel na jeho odmítnutí jen mírně pokrčil rameny a zase se obrátil k fénixovi. Harry přešlápl z nohy na nohu, jak teď trochu nevěděl co říct. Předpokládal, že se nejdřív Brumbál vyptá na jeho zdraví nebo bude chtít mluvit o incidentu v Prasinkách, nic z toho neudělal, proto tedy začal sám a o vlastním problému.

„Pane řediteli, mám takovou teorii ohledně dítěte profesora Snapea. Vím, že bude asi trochu bláznivá,“ nadechoval se k proslovu, při které chtěl co nejméně vypadat jako šílený pitomec.

„Naopak, myslím si že je zajímavá,“ odvětil Brumbál přerušujíc ho dřív než se kamkoliv stačil dost, „Profesor Snape mi ji včera předložil místo vtipu, takže také vím jak se k ní staví. Nezdílím jeho názor, naopak jsem se věnoval dnes celí den trochu pádání a stále víc a víc se mi zdá tvá teorii pravděpodobnější.“

Byl zaskočený. Myslel si že bude muset i před ředitelem svůj domněnku obhajovat, nebo přinejmenším jí celou vyslovit, místo toho s ním Brumbál souhlasil a to s naprostý klidem, bez dalších doplňujících otázek. Ba co víc, aktivně se jeho teorií zabýval. Měl dojem že to může považovat za čest.

„Dobře, to jsem nečekal,“ připustil své překvapení a posadil se do křesla, „Profesor Snape mě s tím skoro vyhodil a vy naopak... Co si o tom vlastně myslíte?“ zeptal se, „Protože já si přesně nejsem jist tou části o Albionu. Tedy nevím, co si pod tím mám představit. Z hodin Dějin čar a kouzel si pamatuji, že Merlin pokoušel vybudovat Albion, zemi věčného míru, proto také spolupracoval s mudly a vybudoval Merlinův řád. To byla dobrá vize, o tom žádná, jenže si nemyslím, že by jeden člověk mohl prostě přijít a nastolit mír. Zvláště pochybuji, že by do dokázalo jedno dítě, byť mocné.“

„Pochybuješ o smyslu věštby, pokud tomu správně rozumím,“ řekl Brumbál, nechal červy být a místo toho přešel za stůl kde se také posadil, „Harry, málo která věštba je tak jasná, jako byla ta tvá. Už jen skutečnost, že byla vyslovena v podobě slov, je vzácné. Věštby většinou bývají obrazy, jakési krátké snímky z budoucnosti. To také obsahuje drtivá většina koulí na Ministerstvu. Pokud je věštba zapsána na pergamenu, pak je to vždy jen něčí slovní interpretace. Nejčastěji samotného věštce nebo někoho, komu o svém vidění vyprávěl. Proto se také říká 'zřít budoucnost' nikoliv třeba 'slyšet budoucnost',“ zaklonil se v křesle a sepnul si ruce na břiše pod svými bílými vousy, „I kdybychom znali Tabitusovu věštbu doslovně a v originále, či přímo byli jejímu zření či vyslovení přítomni, tak bychom ji nemohli brát slovo od slova. Víš, v případě věšteb existuje celé oddělení na Oboru záhad, které se věnuje jejich rozebírání, přezkoumávání a výkladu. Pokud je řečeno, že příchod dítěte přinese Albion, nutně neznamená, že to bude právě to dítě, které ho stvoří a bude mu vládnout. Narozením však může spustit kaskádu události ústících ve světový mír.“

„Dobře, chápu... myslím,“ řekl. Pochopil tak, jak toho byl schopen, dávno už vzdal boj o porozumnění principu času a pravidla příčiny a následku v globálním měřítku. Věděl akorát, jak se ty věci jmenují a nějaká základní pravidla v podstatě říkající, že svět je složitý a vše souvisí se vším. Nejspíš to tak bylo, tvrdili to moudří lidé jako Brumbál, on sám prostě konal to, co mu připadalo v daný okamžik správné. Někdy se zmýlil, pravda, ale alespoň vůbec něco dělal. To mu přišlo podstatné.

„Vy tedy věříte, že Snapeovo dítě by mohlo být počátkem příchodu Albionu jak říká ta věštba?“ musel se ujistit, jestli mají stoprocentně stejné podezření.

„Věřím, že dítě profesora Snapea bude mít vliv na chod dějin. Po stu letech se opět narodí mocný čaroděj a to bych se hodně divil, kdyby to nevyvolalo ve společnosti bouři. Možná k lepšímu možná k horšímu. Musíme doufat,“ odpověděl, jak jinak než hádankou.

„To budu brát jako ano,“ zamručel si spíše pro sebe, „Jak o naší obavě přesvědčíme Snapea?“

„Nijak. On je velice tvrdohlavý člověk a donutit ho věřit něčemu, čemu věřit odmítá, bývá někdy i nad mé síly. Postačí, když jsi mu o tom řekl. Teď to bude mít v hlavě, což bude zaměstnávat část jeho mozku tak dlouho, dokud se o to nezačne sám zajímat. Nebude si moci pomoct. Jeho zvědavost, též snaha nám dokázat, že se mýlíme, ho sama přemůže. A my dva nebudeme muset plýtvat slovy,“ šalamounsky se usmál.

„I kdyby... musíme přeci vymyslet, co uděláme, pokud čeká dítě věštby. Nechci, aby to s tou malou dopadlo stejně jako se mnou,“ poukazoval na to, v jaké situaci se nacházel on, „Jestli existuje cesta, jak předejít naplnění věštby tak ji musíme najít. Pokud neexistuje, tak musíme minimalizovat škody. Nechci, aby moje...,“ odmlčel se, chtěl plácnout hroznou pitomost, tak se raději kousnul pořádně do jazyka než pokračoval, „Nechci, aby Snapeovo dítě vyrůstalo v dětském domově nebo u cizích. On sice není vzorem otcovské laskavosti, jenže je to pořád její otec. To se počítá,“ dokončil rázně a okamžitě uhnul pohledem k desce stolu s několika listy pergamenu.

Ředitel mu totiž věnoval jeden z těch svých pohledů, jakými vám dokázal nahlédnout hluboko do myšlenek. Chtěl se vyvarovat debatě o tom, že Snapeovo dítě není i jeho dítětem. Věděl, že by to tak ani neměl cítit, jenže si nemohl pomoct. Ta malá holčička mu byla nesmírně blízká, jak jen nenarozené dítě někomu, vyjma matky, může blízké být. Možná ani jeho city nebyl úplně nejsprávnější, přeci jen dohoda se Snapem zněla, že mu nebude otravovat život svou přítomností a bude respektovat fakt, že dítě je jeho. Žádné odpovědnost, žádná práva, jen jistá pomoc s výchovou a privilegium být nablízku té malé, což se nejspíše moc lidem nepoštěstí. Lektvarista nebyl společenský člověk, co by tahal dítě do parku hrát si s ostatními a povídal si s maminkami o nové dětské výživě. Ne, jedinou společnost té malé bude dělat on sám a Harry nejspíš s Brumbálem a možná Pomfreyovou. Malé... měli by jí konečně vymyslet jméno.

„Moc dobře vím co cítíš Harry. Jestliže věříš v pravost věštby a v její plnění v tuto chvíli, pak si musíš připadat beznadějně. Já si připadal když přišlo na tebe,“ ředitel se pomalu naklonil vpřed, složil ruce na stole a opřel si do nich fousatou bradu, „Ať máme pravdu či se mílíme, důležité je Severuse a jeho dceru udržet naživu, přes veškerou naší frustraci. To znamená porazit Toma, protože on po ní prahne a bude se jí chtít zmocnit, dříve či později. Ani jeden z nás jistě nepochybuje že dojde k finálnímu střetu. Stane se to. Nemůžeme říct zda dnes, zítra, za rok... do té doby se prostě budeme o Severuse starat a chránit ho společně. Nepřijde ti to jako nejlepší nápad?“ silně, zároveň tázavě se na Harryho podíval.

Nezbývalo než pomalu přikývnout. I pokud věštba byla pravá a týkala se Snapeovy dcery, pak před nimi teď stály větší úkoly, než se zabývat příchodem Albionu. Voldemort byl jejich největším problémem, aktuální hrozbou pro kouzelnický svět, Harryho samotného i pro Snapea a dítě, které čekal a které bylo defakto Voldemortovou zásluhou. Chránit Snapea, a také dítě, bylo důležitější než staré věštby, jejichž znění pořádně neznali a neznali ani jejich význam.

„Máte pravdu, pane. Hlavní je Snapea a jeho dítě chránit, všechno ostatní počká,“ souhlasil s mírným povzdechem, „Mimochodem, jsem rád, že si o mě nemyslíte, že jsem blázen. Obávám se, že jiní by si to mysleli.“

„Protože věříš ve věštbu nebo proto, že máš rád profesora Snapea a jeho dítě?“ zeptal se Brumbál s úsměvem.

„To s věštbou... a nemám rád Snapea... jeho dítě možná, ale jeho... ach dobře, bývají okamžiky, kdy není tak strašný,“ připustil neochotně tuto skutečnost. Vážně, někdy byl i zábavný zejména když urážel lidi kolem a Harry se na to mohl jenom dívat. Nebo v pár vzácných okamžicích, kdy nejspíš dělal vtipy, tedy měl ten dojem, že je dělá. Až nepřirozený léčitelský klid mu dovolil překonat vrozený odpor a nahlédnout na Snapea trochu víc nezaujatě.

„Ne, to vskutku není. Myslím, že Severus je jako lékořice,“ nadhodil Brumbál zamyšleně, „Když ji člověk ochutná poprvé, má pocit na zvracení. Podruhé je nepříjemné hořká. A potřetí už ví, že ji bude jíst s radostí po zbytek života. Jenže málo lidí si dokáže dát ten druhý a třetí kousek.“

„A jen málo lidem to Snape dovolí,“ trochu se zarazil a ušklíbl, právě naznačil, že si ukusuje ze Snapea, vážně morbidní a zvrhlá představa, „Chci tím říct... komu dovolí trávit s ním každý večer? Myslím, že asi nikomu. To je pak těžké vidět víc než ty jeho obličeje, ironické poznámky a honění studentů po chodbách. Kdyby byl víc... já nevím... společenský, tak by ho třeba tolik lidí nechtělo něčím otrávit nebo ho proklít, protože když si s člověkem normálně povídá, je vlastně.. docela fajn,“ nemohl nepřipustit, „Také no... ví toho opravdu hodně nejen o magii, ale i o nekouzelnických věcech,“ zarazil se, načež vrhl na Brumbála prosebný pohled, „Hlavně nikomu, zejména Snapeovi, neříkejte, co jsem vám právě řekl. Už nikdy by se mnou nikdo nepromluvil,“ znovu se mírně ušklíbl, tentokrát představě obličejů svých přátel, kdyby řekl že Snape vlastně není tak absolutně strašný, jak o něm pořád všichni říkají.

„Nemusíš se bát. U mě je tvé velké tajemství v bezpečí,“ ujistil ho ředitel, mrkl a v očích mu tak příznačně zajiskřilo. Raději ten zvláštní pohled ani nekomentoval nebo se ho nesnažil rozluštit, ať si ředitel právě mslel cokoliv, Harry si byl jistý, že to nechce vědět.

„Jsem rád, Snape by mne asi zabil, kdyby se to dozvěděl. Chtěl by dokázat, že rozhodně není celkem fajn člověk,“ pousmál se, „Tak... asi to bude znít divně, ale půjdu si vzít věci a vyrazím na vyučování. Nemám totiž po celý den dělat.“

„Nepovažuji to za dobrý nápad,“ nesouhlasil s ním překvapivě Brumbál, „To že se díky Severusově lektvaru cítíš dobře ještě neznamená, že jsi zcela zdravý. Byl jsi velice vyčerpaný, když tě v sobotu madam Pomfreyová přivedla na ošetřovnu. Určitě by sis měl dát dnes den volna.“

Vida, takže proto se ředitel neptal na jeho zdraví, věděl o zázračném Snapeově lektvaru, co ho dokázal během noci postavit na nohy. Jenže asi nebyl úplně zázračný, ovšem stejně...

„Jenže co mám celý den dělat?“ rozhodil rukama, „Na koleji nikdo není, na chodbách nikdo není, ve sklenících je nanejvýš vyučování, v knihovně bych byl pod dohledem madam Princeové... Jestli se nemám účastnit vyučování tak mi zadejte nějakou práci, protože v posteli sedět nevydržím.“

„Tak si třeba čti. Četba člověka zaměstná na celé hodiny aniž by o tom věděl,“ navrhl mu.

„Jste jako Miona, ta také na všechno doporučuje čtení,“ zamračel nespokojeně, pak mu ovšem došlo, že má knihy o těhotenském cvičení a stravě. Měl jich celé hromady, co mu předal v sobotu Remus a ještě se na ně ani pořádně nepodíval. Zbytek dne, než se jeho kamarádi vrátí, by tím rozhodně zabil a večer pak bude moci konečně Snapeovi předložit pořádný plán cvičení během jeho těhotenství. Už teď si dovedl představit, jak bude lektvarista skutečně nadšený, až k tomu dojde. Musel se začít tiše pochechtávat, protože jak jinak by Brumbál odhadl, že ho napadlo něco zákeřeného.

„Ach, vidím, že ubohý Severus s tebou bude mít v nějbližších dnech spoustu práce,“ řekl s úsměvem probleskujícím ve vousech, „Hlavně že se na odpoledne zabavíš.“

„To stoprocentně zabavím, pane,“ ujistil, rty při tom tiskl k sobě jinak by se rozesmál, „Můžu jít?“ zeptal se spíš jen tak mimochodem, stejně nečekal, že by ho tu Brumbál držel a už dávno byl na nohou.

V rychlosti se s ředitelem rozlooučil a plný nového elánu, i přes všechny události posledních dnů, se vrátil do Nebelvírské věže. Hrabání se v knihách, dělájí zápisků a kopírování textů mu poskytovalo dostatečné rozptýlení a zapomenutí jak na nemocné lidi v Prasinkách, tak i na Tabitusovu věštbu. Občas mu to blesklo hlavou, ovšem nadšení z práce bylo větší než všechny chmurné myšlenky. Musel se jednoduše pochechtávat představě Severuse Snapea vlnícího boky v rytmu hudby. Lektvarista ho nejspíš zabije právě a jenom za tu představu, kterou jistě v Harryho hlavě uvidí přesně v okamžiku, kdy mladík vstoupí do sklepních pokojů. Bylo mu to srdečně jedno, vždyť i těch pár minut života při pohledu na Snapeúv šokovaný a následně zuřivý výraz bude dostatečnou útěchou ve smrti.

Zrovna když projížděl výbornou knihu o stravování ,kde bylo několik dlouhých kapitol o vyhnutí se zácpě – bude se muset zeptat, jestli má Snape zácpu, což znamenalo smrt číslo dvě – tak se odzdola začal ozývat ruk. Mávntím hůlky si vyvolal čas a zjistil, že nejen že zcela zazdil oběd, ještě stačil strávit celé odpoledne čtení a prváci a druháci mají konec vyučování. Za dvě hodiny dorazí i šesťáci a sedmáci, pokud si správně pamatoval rozvrh na tento týden pro vyšší ročníky. Na ty dvě hodiny se proto ještě zahloubal do čtení, než za dveřmi uslyšel smích kamarádů a naštvaný Ginnín hlas podporovaný dotčenou Hermionou.

„... já přísahám že toho šmejda chytnu a nacpu mu do pusy žábu!“ zlobila se zrovna jeho dívka, když společně se svým bratrem, Deanem, Seamusem a Hermionou vcházela do pokoje.

„Co kecáš, ségra, vždyť vypadáš perfektně. Jako fialové koště... au!“ vykřikl Ron po svém komentáři protože to od Ginny schytal její napěchovanou školní brašnou.

„O co se...,“ ani nedokončil větu, jen si přitiskl ruku pevně na pusu. Nechtěl taky dostat ránu dívčiným nadměrným zavazadlem.

Ginny byla fialová, tedy ne celá, měla fialové vlasy, obočí, oči a také nehty na rukou. Navíc měla jak vlasy, tak bohužel i obočí celé zdredované a trčící na všechny strany. Vypadala skoro přesně, jak Ron popsal, jen by asi Harry použil spíše přirovnání k fialové štětce do záchoda. Tu nejspíš čistokrevní kouzelníci neznali, proto to nikdo zatím nezmínil a Hermiona byla natolik korektní, že by to neřekla ani pod pohrůžkou násilí.

„Jeden zmijozel mi hodil do zad kletbu a proto vypadám takhle,“ zabručela Ginny a sedla si hned vedle Harryho na postel, „Nedá se to zrušit, kletba musí přestat účinkovat, tak dva nebo tři dny budu vypadat jako fialové koště.“

„Do zítřka by ti přinejmenším měly slehnout vlasy,“ utěšovala ji Hermiona.

„Ach jo, to je zlé,“ povzdechl si teatrálně Dean, „Čím si budu čistit své lahvičky na lektvary? Rovnejma vlasama to nepůjde.“

„Deane, myslím, že to nebyl dobrý nápad,“ stačil ještě kamaráda varovat, leč pozdě. Ginny už měla v ruce hůlku a okamžik na to měl Dean místo svých malých decentních oušek pořádné oslí uši včetně štětek chlupů v nádherné pistáciové barvě na jejich boltcích.

„Co to do háje...!“ vykřikl začal si svoje nová ušiska osahávat.

„Já vás všechny tři varovala. Kdo se mi bude ještě posmívat, tomu něco nepěkného udělám,“ výhružně sjela všechny pohledem včetně Harryho, který se snažil tvářit naprosto neškodně.

„Hele, já se omlouvám, dobře? Vrať mi moje uši,“ zaprostil Dean. Rozhodně nechtěl chodit po škole s oslíma ušima a nechat se od všech pozurážet. Nejspíš mu bohatě stačilo, jak v sobě teď Ron se Seamusem a ostatně i Hermiona dusí záchvaty smíchu. Harry se musel kousat do jazyka, jinak by se také chechtal na plné kolo.

„Rozmyslím si to,“ zamručela dívka a předstírala usilovné přemýšlení, „No tak dobře, když tak hezky prosíš...,“ dalším mávnutím a zašeptáním protikletby vrátila kamarádovi uši zase do jejich původní velikosti i tvaru, včetně těch apartních štětek. Tehdy už nebylo důvod držet smích, zejména když si Dean začal uši usilovně ohmatávat a mumlat si něco v tom smyslu, jak je má zase rád zpátky, takže se všichni hlasitě rozesmáli, včetně Ginny prohrabující si své trčící dredy, jako kdyby se jí začal noví účes líbit.

Chvíli trvalo než se všichni uklidnili a poposedali se a pak to samozřejmě přišlo. Jejich starost v podobě zkoumavých pohledů. Jen si povzdechl.

„Jsem v pořádku, dobře?“ ujistil je všechny, „Pořád trochu unavený, bolí mě tělo, ale Snapeův super lektvar mě postavil na nohy.“

„Profesor Snape ti dal lektvar?“ podivila se Hermiona.

„No jasně. Nějaký speciální, co by mi měl pomoct... hmm... k regenaraci poškozeného mozku?“ nadhodil tázavě, něco v tom smyslu se mu rodilo v hlavě jako vzpomínka na poslední okamžiky před tím, než do sebe lektvar obrátil a pak usnul.

„Slyšela jsem o nových experimentech ubírajících se tímto směrem. Takový lektvar by měl pomoci lidem po mučení cruciátem, jen jsem zatím neslyšela, že by ho někdo dokončil v takové kvalitě, aby se dal podávat pacientům bez rizik a lékouzelnická komora ho schválila. Určitě se po něm cítíš dobře? Jestli to byl experimentální vzorek tak i ze Snapeových rukou by mohl být nebezpečný. Doufám, že madam Pomfreyová o všem ví,“ podívala se na něj Hermiona velice přísným zrakem.

„Jasně, byla přímo při tom, když jsem na ošetřovně ten lektvar vypil,“ zalhal jí naprosto přirozeně, včetně toho že se nezmínil o tom, jak si vynutil propuštění prakticky na vlastní zodpovědnost. Dost těžko by se mu vysvětlovalo, proč tak nutně potřeboval zrovna za Snapem.

„Dobrá... i tak se divím ž,e pro tebe Snape cokoliv namíchal. Nehledě na jeho momentální indispozici kvůli jeho nehodě, nikdy nebývá moc vstřícný v rozdávání lektvarů. To asi žádný lektvarista,“ konstatovala zamyšleně.

„Já mám dojem, že mu v poslední době trochu přeskočilo,“ podotkl Seamus, „Prý, alespoň co se proslýchá, donutil nějaké své žáky omluvit se mudlorozené. Nedávno prý zase odebral po bodu zmijozelským za to, že trápili jednu z bradavických koček.“

„Nebo to jak si vzal tu rybičku,“ přihodil Ron svou příhodu, všichni na něj tázavě pohlédli, „před týdnem... nebo tak... jsem vedl třeťáky do učebny Přeměňování, měli s sebou akvárka s karasy na pokusné přeměňování ve vodě. Snape se nám připletl do cesty, tvářil se vážně divně, také říkal divné věci, jako že té rybě pomáhá a nakonec si jednu vzal s sebou. Nejspíš ji rozpitval jen co se za ním zavřely dveře jeho dopěte.“

Pomlčel o skutečném osudu ryby, ve skutečnosti totiž žila v akvárku stojícím na Snapeově psacím stole přímo v jeho pokojích. Nikdy si sice vyloženě nelámal hlavu s tím, kde se tam ryba vzala, předpokládal, že si ji lektvarista koupil, ovšem Ronův příběh byl docela zajímavý. Bylo na něm dobře vidět, alespoň co si Harry myslel, že Snape není zcela beznadějný případ naprostého bezcitného bastarda, ale má i malý potenciál být láskyplným otcem. Snad.

„Třeba by ti konečně mohl odpustit to záškoláctví, když je podle všeho v tak dobré náladě. Vůbec nevím, proč tě nutí za ním chodit každý den už skoro měsíc jen kvůli dvou hodinám mimo vyučování. Mě už McGonagallová dávno nechala být,“ nakousla Ginny toto ošemetné téma.

„Ehm, to nedělá on, to je Brumbálův nápad,“ shodil na ředitele vinu, leč svým způsobem právem, „Řekl bych,, že to má co dělat se Snapeovou lektvarovou nehodou. Asi ředitel chce, abych na něj dohlédl jako Léčitel. Moc se mi to tedy nelíbí, ale co mám dělat?“ pokrčil rameny a snažil se tvářit co nejvíc znechuceně, jak jen dokázal.

„Vykašlat se na něj. Tam venku jsou lidé, co tě potřebují víc než ten starý parchant. V novinách jich vyšel celý seznam,“ řekl Seamus k Harryho naprostému zmatení. Jaký zase kde vyšel seznam koho? Nechápal. A už vůbec nerozumněl když Dean do kamaráda po svém boku hrubě drcl loktem.

„Říkali jsme si, že o tom budeme před Harry mlčet, ty pitomče!“ zasykl polohlasně. Jestli to byla snaha udržet Harryho od čehokoliv, co se na něj valilo, tak nejen že nebyla vítaná ona nebyla ani moc účinná.

„O čem jste se rozhodli mlčet? Co o mě zase Věštec napsal? A jaký, hergot, seznam?!“ zvýšil trochu hlas, dost na to, aby se Ginny po jeho boku trochu odtáhla.

Těkal pohledem od jednoho kamaráda k druhému a sledoval, jak si vyměňují významné pohledy. Rozčilovalo ho to ještě víc, než kdyby sem rovnou vběhli mávaje při tom novinami jako vlajkou. Tohle zavánělo tím, že se rozčílí ještě víc, než už beztak rozčílený byl.

„Já mu to řeknu,“ ujala se nakonec statečně slova Hermiona, kdo také jiný, „Zatím co ty si ležel na ošetřovně, se stalo pár věcí. Jestliže můžeme věřit Věštci – a v tomto případě bych řekla, že ano – tak Pomfreyová podala na Ministerstvo pod záštitou celé lékouzelnické komory stížnost na laxnost bystrozorů tam v Prasinkách. Oni totiž Harry přišli až víc jak hodinu po tom, co jsme je s madam Rorsmertou zavolali a hájili se velkým množstvím práce. Proto tam také byla Pomfreyová, jestli si pamatuješ. Nemohli jsme tě od těch nemocných dostat, vyhnat se nám je také nepodařilo a bystrozoři nikde. Báli jsme se,že si ublížíš, nevěděli jsme, co máme dělat a pak jsem si vzpomněla, že mezi Léčiteli a lékouzelníky dříve existovala hluboká spojitost, někdo tvrdí že až magické pouto Mistra a žáka, proto jsme doufala, že Pomfreyová by tě mohla být schopna odvést. A také že ano. No, to jsem odbočila,“ odkašlala si, „Faktem je, že bystrozoři nepřišli, Pomfreyová si stěžovala a Holoubková se té stížnosti chytla. V neděli vyšlo zvláštní ranní vydání, útočící na ministerstvo a obor bystrozorů, nedlouho po něm vyšlo... někdy k večeru... další, obracející všechno na hlavu. Bylo v něm vyjádření ministerstva, vyzývajícího tě aby ses nechal zaregistrovat podobně jako zvěromág, protože to prý nařizuje zákon a můžeš být vlastně rád, že tě nezavřeli, když jsi to neudělal. A další článek bylo sáhodlouhé vyjádření ředitele Nemocnice svatého Munga, dle kterého bys vlastně vůbec neměl studovat, ale měl bys u Munga léčit pacienty, protože je to tvá svatá povinnost. Dnes ráno pak vyšlo tohle,“ vstala, jen aby si došla pro brašnu a z ní pak vytáhla Věštce, „Je to seznam nevyléčitelně nemocných a zraněných ležících momentálně u Munga na všech možných odděleních. Co jsem dnes slyšela Pomfreyovou před ošetřovnou, jak se velice hlasitě baví s Brumbálaem, tak se ona a pár dalších lékouzelníků rozhodli žalovat Munga kvůli zradě důvěry pacienta, které se dopustili, když zveřejnili jména nemocných a také v rámci starého zákona, dle kterého se k tobě jakožto k léčiteli nechovali dostatečně... s úctou,“ znovu se krátce odmlčela a teprve mu noviny podala, „Dívala jsem se na všechny příslušné zákony. Tvého nadání se registrace netýká, registrovat se totiž musí jen schopnosti získané, nikoliv zděděné, a léčitelství stejně jako tvůj Hadí jazyk je považováno za schopnost zděděnou. Ovšem, co se týče zákonů na které se chce odvolat Pomfreyová... s prvním má myslím velkou šanci uspět, je protě zakázáno zveřejňovat jména pacientů. A to druhé...,“ další odmlka, „Zdá se, že je to velice starý zákon postavený na prastarých tradicích, kdy Lečitel nesmí být požádán o vyléčení paciante a musí to být pouze on, kdo si vybere koho bude léčit. Ten zákon je velice přísný. Pokud by Starostolec obvinění uznal a potvrdil, pak to vypadá, že bys měl mít požnost rozhodnout o popravě ředitele Svatého Munga a všech lékouzelníků, kteří by se k jeho slovům oficiálně přidali.“

„Tak to je drsný,“ utrousil Dean. Ostatní jen souhlasně přikývli.

„Ne, to je stupidní,“ zavrčel, měl pravdu, byl rozčilený, „To budou chtít taky popravit všechny ty ubohé lidi, co si ke mně v Prasinkách přišli pro pomoc? To bych nikdy nedopustil! Jsme snad civilizovaná společnost dvacátého století, ne středověká inkvizice!“

„No ti lidé vlastně zákon neporušili. Žádný z nich tě o pomoc neprosil, jen přišli na místo, kde léčitel přebývá a čekali, jestli si jich všimneš,“ podotkla Ginny, „Také jsem si o tom něco přečetla. Dřív kolem domova léčitele vznikaly obrovské tábory plné nemocných lidí putujících za ním z daleka. Někdy na takovém místě vzniklo i nové městečko, protože se tam lidé usadili natrvalo.“

Zachvěl se upřímným odporem a hrůzou. Jen pouhá představa bolesti a utrpení, jaké zažíval před pár dny, ho teď děsila. Nechtěl pomyslet, že by v tom musel žít pořád, protože by nemocní byli kolem ve dne i v noci. Jistě by se vyspal ještě hůř než v pátém ročníku, kdy k němu doléhaly útržky z Voldemortovy mysli.

„Stejně... kdo vymýšlí takové debilní zákony,“ zamručel polohlasně, nemělo velkou cenu se rozčilovat ani nad hloupostí redaktorů Věštce ani nad starými zákony, nanejvýš by se tak mohl zlobit na Pomfreyovou, jenže s tou se nechtěl hádat. Místo dalších úvah o zákoně rozevřel noviny hned na první straně a narazil na seznam nemocných. Jméno a diagnosa. O některých nemocech nebo snad prokletích snad ani neslyšel, musel by se zeptat, co je to zač, ovšem některá mu byla známá bohužel až moc dobře. Neodpustitelné. Pouze dvě z nich samozřejmě, Avada Kedavra byla stoprocetně smrtelné, zato Cruciatus a Inperius při delší působení ničily mozek. Zejména pak právě mučící kletba dělala z mozku kašičku.

Putoval po jménech až doputoval ke dvěma moc dobře známým. Frank a Alice Longbottomovi, Nevillovi rodiče mučení až k šílenství Bellatrix Lestrangerovou. Věděl o nich, dokonce je i viděl, přesto ho pohled na jejich jména zasáhl. Začal uvažovat o tom, jestli by jim dokázal pomoci nebo ne. V učebně Obrany byl mozek poškozený Cruciátem, když se na něj díval, tak samozřejmě necítil nic, byl dávno mrtvý a bez magie, ale zničené oblasti na něm vypadaly uzdravitelně. Kdyby na nich kletba bránící léčení zůstávala trvale, pak ta by se udržela i když je mozek mrtvý, to se nestalo. Možná, ale jen možná, by jim dokázal pomoci, jen netušil za jakou cenu. Třeba by také zešílel jako oni.

„Harry,“ dotkla se Ginny jeho ruky, načežmu zvedla tvář k sobě, „na tom seznamu je hrozně moc lidí a ty jim nemůžeš všem pomoct. Možná jednou bys mohl pár z nich vyléčit, ale ne teď... dnes. Prosím, nemysli na to,“ požádala ho tiše, naklonila se a jemně ho políbila na rty.

Mechanicky jí polibek opětoval, spíš zvyklý to udělat než chtivý to udělat. Myšlenkami byl úplně jinde, takže pro něj momentálně byla dívčina náklonost spíše obtížná než vítaná. Vážně se kvůli frustraci z neschopnosti vyléčit nemocné nepotřeboval přitulit do ničí náruče. Proč vůbec holky všechno řešily pláčem nejlépe ve vzájemném objetí. Bylo to směšné někdy trapné a pro něj většinou nepříjemné.

Mírně se od dívky odtáhl a ona se trochu zamračila. Povzdechl si. Nechtěl si ještě rozhádat jí, takže ovinul ruku kolem jejího pasu.

„Já na to nemyslím a ani si nedělám starosti. Víš, že jsem kvůli Věštci naštvaný skoro pokaždé, když mluví o mě, o válce a vůbec tak o všem. Proto ho také neodebírám,“ donutil se k unavenému pousmání, než se obrátil k ostatním, „Vy víte, že to není pravda že ano? Kdybych mohl těm lidem pomoct, tak to udělám, jenže jsou tu věc,i které... nemůžu jen tak jít ven a pomáhat. Chtěl bych, jenže...“

„My to víme, kamaráde,“ přerušil ho Ron, „a jestli snad má někdo jiný názor,“ krátce zalétl pohledem k Deanovi a Seamusovi, „tak mu to důrazně a ručně vysvětlím.“

Mírně, snad i vděčně se usmál, i když nadšený z kamarádových slov úplně nebyl. Prostě už jen byl zvyklý, že Ron má velkou pusu, hodně vyhrožuje, pokud se s někým dostane do sporu a jediné, co ho zachrání před ostudou je skutečnost ,že své výhružky je schopen vlastně i splnit. Když má dobrý důvod a špatný den. Byla to přednost všech Weasleyů mít hlasitý křik, vypadat vlastně docela neškodně a zároveň umět být i nebezpečnými. U Billa nebo Charlieho to poslední bylo zřetelné, Ron se spíš podobal malému psovi.

Bylo ticho, dlouhé ticho, během kterého skládal noviny a Ginny ho lehce hladila po ruce. Nikdo nevěděl, co by řekl po tom, co Ron měl jedno ze svých bojovných prohlášení, až se Dean nakonec přeci jen odhodlal promluvit.

„Takže; tohle je další téma, o kterém nemluvíme?“ zeptal se jen částečně, spíš to bylo konstatování.

Všichni se na něj podívali takovým způsobem, že to muselo být jasné. Ano, bylo to další z mnoha a mnoha témat,o kterých se jednoduše nemluví a každý věděl, že dřív nebo později se bude muset začít, jen doufal, že to bude později.

 

°°0°°

 

Probudil se s problémem, na čemž by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby nebyl za poslední dva měsíce spíše zvyklý na ranní nevolnost než na ranní erekci. Dávno už zapomněl, jak nepříjemné to může být například v případě, kdy se chce člověku močit, což jemu se chtělo prakticky neustále. Dobu strávil civěním do baldachýnu nad svou postelí a představováním si těch nejnechutnějších věcí, jaké znal. Merlinžel jich nebylo mnoho, jako lektvarista se něštítil ničeho tak obvyklého, jako třeba plesnivějící ovoce nebo červy prolezlé maso a představa Pána zla provozujícího sex nezmírnila erekci, jen zesílila přetrvávající slabý pocit na zvracení, který měl každé ráno. Po útrpně nekonečné době mohl konečně relativně v klidu odběhnout na záchod a řádně proklít svou dceru za to, jak mu obtěžuje jeho už beztak nesnadný život.

Naplival plné umyvadlo krve z právě vyčištěných zubů a rozhodl se, že k snídani rozhodně vynechá všechno, co je jen vzdáleně teplé nebo studené, protože jinak si byl jist, že mu bolavé zuby jednoduše vypadají z pusy ven jako se sypou perličky z roztrhnutého náhrdelníku. Ne že by jeho zuby měly barvu a tvar perel, samozřejmě.

Po bolestném čištění zubů svedl zápas se svými kalhotami. Přísahal, že včera je ještě zaručeně zapnul bez mrknutí oka a dnes musel zatáhnout břicho před tím, než prostrčil knoflíky dírkami. Břicho mu nemohl vyrůst za noc, nanejvýš tak se nafouknout plyny a to se mu ani v nejmenším nelíbilo. Jestli to bude další příznak těhotenství, nejspíš nakonec přece jen nevyleze ze svých pokojů. Nemohl pobíhat po hradě a prdět, copak nestačilo kolikrát chodil močit. Proklel svou dceru znova.

Cestu po schodech ani nekomentoval, neměl čas se rozčilovat a u snídaně se zdržel vážně jenom tak dlouho, aby do sebe nacpal co největší množství jídla. Až do oběda se pak bude muset spolehnout na tyčinky v kapsách, o kterých už ani nevěděl, kdy přesně je s sebou začal nosit a pojídat je o přestávkách, skryt v kabince některé z profesorských toalet. Nemol si přeci dovolit vlát po hradě s tyčinkou v ruce. Schovávat se s jídlem na záchodě sice také nebylo důstojné, ale přeci jen o něco lepší v tom, že ho nikdo neviděl.

Další rána jeho těhotenského stavu přišla v hodině třeťáků, kdy se přistihl že místo kontroly, jestli někdo neopisuje při testu z taháku, kouká jen tak z ohna do ponurého prakticky už zimního dne. Chyběl jenom sníh, jež se do konce týdne pravděpodobně dostaví. Všechno zasype a udusí. Nádherně to korespondovalo se situací v kouzelnickém světě, příšeří, usychající morálka a blížící se dusivá pohroma, kterou by jak si moc dobře uvědomoval, mohlo klidně být narození jeho dcery. Jestliže Voldemort získá její moc, pak bude schopný všeho.

Také se přistihl, jak se při té představě dlouze nadechl přes stištěné hrdlo a myšlenky mu sklouzly k pitomostem, jež mu nedávno vykládal Potter a potom i Brumbál. Albion. Svět věčného míru a prosperity. Rovnost mezi čaroději, mudly i jinými bytostmi. Utopie.

Tvrdil řediteli pravdu, když říkal že nevěří v Albion, dokázal si ho však představit. Místo, kde lidé neznají násilí, děti můžete nechat toulat po ulicích bez strachu, že je někdo unese, čistokrevní a mudlorození si spolu dají pivo v hospodě, kde se za jídlo a pití neplatí a oblohu budou kromě letadel křižovat draci s jezdci na svých hřbetech. Bláznovství. Místo, kde neznají černý humor, sarkasmus, ironii ani pobavení z cizích nesnází. Svět, ve kterém by nedokázal žít, ale stejně by chtěl, aby v něm jeho dcera vyrůstala, protože pak už o její život nikdy nemusel mít obavu. A nezáleželo, jestli by v takovém světě žila od narození nebo ho sama vybudovala.

„Stupidní teorie,“ zavrčel si pod nos, jakmile mu na mysl přišla Potterova domněnka, že by jeho dcera mohla být prorokovaným spasitelem světa.

„Pane?“ zvedla dívka v první lavici zmateně hlavu.

„Hleďte si svého testu!“ štěkl, až ji donutil se přikrčit.

Přikrčila se ještě víc, když se prudce zvedl ze židle a přehlédl pohledem celou třídu. Chvíli je ztratil ze zřetele a už viděl, jak dva spratci v zadní lavici opisují z učebnice. Po dvou letech s ním jim už snad mělo být jasné, že jim to nemůže projít. Buď byli tak hloupí nebo on se choval tak nesnapeovsky, až získali odvahu podvádět. V obou případech bylo řešení jednoduché. Proletěl učebnou rychlostí blesku, drapl ty dva výtečníky za ucho a vyrazil je na chodbu. Jejich učebnice včetně penálu s brky letěly za nimi, práce s nádherně vykresleným Téčkem přes celou stránku si též mohli vzít s sebou. Tím to pro ně haslo. Dnešní test samozřejmě neudělali a budou muset přijít s velkým prosíkem, aby jim dal další šanci. Podvádění jako princip mu nevadilo, nebyl Nebelvír stižený vážnou nemocí jménem přebujelá morálka, pokud se ovšem dělalo šikovně a hlavně se o něj nikdo nepokoušel jemu pod nosem. To se neodpouštělo.

Zbytek třídy ani nepípl do konce hodiny a velice pilně plnili papíry svým nevzhledným dětským škrabopisem. Nikdo už si ani nedovolil zvednout hlavu od testu třeba jen aby se podíval, co Severus dělá. Sledoval to s uspokojením, procházel třídou a bylo mu dobře. Vyděšené dětské tvářičky miloval bez ohledu na své těhotenství.

Stejně tak si vychutnal, když sprintovali po konci hodiny chodbou pryč jako hejno vyplašených myší. Uspokojen sám sebou si otevřel jednu tyčinku s želé a kousky ořechů, v klidu se najedl za zavřenými dveřmi učebny a pak, stále překvapivě dobře naladěný, donesl McGonagallové zapis plánovaných zkoušek na příští měsíc. Jako vždy byl první, ostatní vše odevzdávali až desátého, kdy byl poslední termín.

V kabinetě se mu podařilo s nikým se nepohádat, takže směle zamířil na večeři. Už mu pořádně vyhládlo za celé odpoledne bez většího jídla. Jeho apetit se postupem času zvětšoval, takže mu zrovna při cestě do Velké síně začalo dělat starosti, čím a jak se bude krmit, až tyčinky nebudou stačit. Zjistil, že mu stačí pohlédnout či jenom pomyslet na jídlo a už má potřebu jít najít něco k zakousnutí. Vlastně to nebyl skutečný hlad, jen nepřetržitá chuť na něco.

„Profesore Snape... profesore Snape!“ zastavilo ho volání Pomfreové blížící se k němu z chodby.

Zatoužil se obrátit na patě a vrátit se, odkud přišel, jen aby se s lékouzelnicí nemusel setkat. Mohla za ním běžet jen ze dvou důvodů; bude ho nutit do dalších a dalších prenatálních prohlídek nebo mu vyčiní ohledně lektvaru který Potterovi včera dal. Jestliže to bude to druhé, dnes večer si na klukovi smlsne, pokud dorazí. Snažil se mu pomoct a on ještě šel žalovat.

Dobrá nálada ho pomalu začala opuštět.

„Jsem ráda, že jsem vás zastihla,“ řekla lékouzelnice, jak co ho doběhla, „Jak se vám daří?“ byl její obligátní dotaz.

„Přijatelně. Zrovna jsme mířil na večeři, jestli mi něco chcete, tak buď pojďte se mnou nebo si to nechte pro sebe,“ zavrčel úkosem a pokračoval bez spomalení v chůzi. Nevzdal se svého rychlého kroku i když se při něm zadýchával. Měl rád ten pocit, jak za ním všichni dobíhají. Dobrá, úplně všichni ne, Brumbál srovnal krok lehce, někdy si i poposkočil vpřed nebo Severuse předběhl a McGonagallová mu zvládla zdatně sekundovat, zato takový Potter nebo nedejmerlin Kratiknot museli natáhnout krok nebo rovnou klusat. Pomfreyová byla zdatnější, než se zdálo, dokonce ani nepopobíhá.

„Ano, to chci,“ vytáhla zpod modré zástěry na své zelené sukni pergamen, „Rozhodli jsme se s několika dalšími lékouzelníky podat žalobu na ředitele Svatého Munga za porušení soukromí pacientů a také se odvoláváme na Zákon zlatých rukou.“

„Já s tím mám společného co?“ zeptal se věcně a zabočil do hlavní chodby. Studenti, jako obvykle, mu ustupovali z cesty. Nebylo radno připlést se Severusi Snapeovi pod nohy, protože to pak skončíte v jeho zažloutlých spárech. Momentálně to však byl on sám, kdo byl uvězněn v rukou staré lékouzelnice. Nejen v tento okamžik, ale i v následujících měsících. Proto s ní nechtěl řešit její snahu dodat Dennímu věštci úroveň, lidem čestnost a Potterovi úctyhodnost. Všechno to totiž byli nadlidské úkoly.

„Je to hromadná žaloba ke které se může připojit kterýkoliv svobodný a zletilý člen kouzelnické společnosti, tedy i vy,“ řekla, předběhla ho a stoupla si mu do cesty.

Málem do ní vrazil. Vyrovnal to jen díky letité zkušenosti, která ho opravdu zachránila před pádem na zadek. Takové náhlé změny poloh bez předešlého rozmyšlení dělaly s jeho zorným polem přemety a salta. Zavrčel a prudce se narovnal, odhodlán Pomfreyovou sprostě poslat ke všem čertům i kdyby pak měl svou dceru rodit vlastnoručně, protože mu lékouzelnice uraženě odepře pomoc.

„Nevidím sebemenší důvod, proč bych se do té předem neúspěšné frašky měl také zapojit,“ sykl popuzeně, „Nebylo zveřejněno moje jméno, ani jméno mého rodinného příslušníka či přítele nebo známého. To, že Potterovi někdo neposkytuje patřičnou úctu vynucenou tradicí a zákonem, je mi úplně lhostejné. Z žaloby by mi tedy neplynul finanční ,ovšem ani morální zisk. Nepouštím se do nesmyslných a předem prohraných bojů. A toto,“ pokynul hubeným prstem k pergamenu, ve kterém tušil podpisový arch k žalobě, „je rozhodně prohraný boj. Jedno kolik budete mít podpisů a od koho, Starostolec vaše stížnosti smete ze stolu. Po letech vlády břídilských hlupáků se konečně k moci dostal ministr, jež má vše pevně v rukou včetně celého Starostolce a pravděpodobně i vedení svatého Munga. Kdybyste jednou vystrčila nos z Bradavické ošetřovny a rozhlédla se po politickém světě, tak to víte. Teď mě omluvte, ale spěchám na tu večeři.“

Podařilo se mu jí odmítnout celkem slušně, na své poměry samozřejmě, takže by nemusela mít moc řečí. Každopádně se za ním nehnala se vzteklým křikem, když ji jednoduše obešel a zanechal stát samotnou v chodbě. Myslel si, že se svým taktickým ústupem vyhnul dalšímu probírání tématu žaloby, jenže to bohužel nebyla pravda. U profesorského stolu se nemluvilo o ničem jiném, včetně toho, že se několik jeho kolegů přiznalo k aktivní účasti. Zejména Prýtová byla rozhořčená a neobvykle hlučná. Halasivě nadávala na ředitele nemocnice tak, až se celé její kulaté tělo chvělo a kytka strčená v klobouku sebou zmítala ze strany na stranu jako hračka pro kočku Severusovi přímo u obličeje. Když mu kytka potřetí smýkla o kraj lžíce s polévkou, neudržel se, chytl ji, vyrval bylinkářce z klobouku a hodil do jejího vlastního jídla. Dokonale ji tím umlčel. A zároveň si, k vlastnímu znechucení, uvědomil, jak neskutečně těhotenský emocionální čin to byl.

Zavrčel jakousi omluvu nebo něco v tom smyslu, prudce vstal a odporoučel se od stolu. Zbytek jídla si nechá přinést do svého pokoje, kde bude mít naprostý klid a hlavně se nebude muset zapojovat do triviálních ba až stupidních rozhovorů. O dvacet minut později už zase spokojeně seděl u svého stolu dole ve sklepení a zrovna si dával pořádný kus pečeného bůčku s bramborovo-jablečno-mrkvo-kukuřičnými plackami a těšil se při hlavním jídle na zákusek; broskové pyré se zmrzlinou a šlehačkou.

Lupnutí po jeho boku ohlašovalo příchod skřítka, předpokládal, že nese jeho zákusek, místo toho při pohledu stranou uviděl Potterova 'svobodného' skřítka v celé jeho podivnosti. Tentokrát byl oblečen do ručně pleteného svetru sahajícímu mu pod kolena a s obrovským medvědem vepředu a na hlavě měl nataženou čepici, jako kdyby právě přišel z venku, čemuž napovídaly i pletené láptě na jeho nohou.

„Dobby zdraví pána profesora Severuse Snapea,“ uklonil se skřítek. Možná svobodný, přesto pořád skřítek včetně zápachu a nesnesitelného měkkého hlásku.

„Ty mi asi neneseš moje pyré,“ zabručel více méně pro sebe.

„Ne, Dobby nenese pánovi jídlo,“ zakroutil hlavou, „Dobby nese vzkaz od pána Harryho Pottera.“

„Už zase? To ti minule nestačilo, jak jsem po tobě vrhl svrbivou kletbu, chceš si to zopakovat?“ sledoval zvíře u své židle přimhouřenýma očima.

„Dobby nechce svrbivou kletbu, ale stejně vyřídí vzkaz,“ velké oči zamrkaly, „Pán Harry Potter říká, že večer přijde, přinese spoustu knih a budou s profesorem Severusem Snapem cvičit. Pán Severus Snape si má obstarat pohodlné oblečení a velký šátek.“

Zamračil se. Když už se jednou upsal k cvičení, tak se ho tedy zúčastni. Merlinžel si o to jeho křečemi bolavé nohy a bolavá záda říkala, i když by si raději nechat trhat zuby než dělat něco tak ponižujícího, jako protahování se a cvičení s Potterem po boku. Chápal také, že k tomu potřebuje pohodlné oblečení, něco jiného než nosil, protože ve svých obvyklých kalhotách by se neohnul. Naprosto však nechápal, k čemu by mu měl být velký šátek. Takže ať si Potter vymyslel s šátkem cokoliv, Severus se toho nehodlá účastnit.

„Chce pán něco vzkázat Harry Potterovi?“ zeptal se skřítek nejspíš proto, že si ho chvíli nevšímal.

„Řekni mu, že souhlasím a čekám ho,“ odpověděl a mávnutím poslal skřítka pryč. Na rozdíl od Pottera necítil potřebu vybavovat se s něčím, co je prakticky na úrovni zvířete, možná jenom o maličko inteligentnější. Bohatě mu stačil sám Potter.

Nevěnoval pozornost tomu, kdy skřítek odešel, nezajímalo ho to, spíš uvažoval, kde vyhrabe něco, co by bylo použitelné ke cvičení. Neměl moc nepřiléhavých kusů oblečení jak zjišťoval, kdy se nad tím teď zamýšlel. Strohá elegance rovných střihů kopírujících postavu bylo to, co měl rád. Proto mu také tak hrozně vadila Potterova neuspořádanost v oblékání, kdy měl tendenci rozhazovat všude kolem sebe svršky, všelijak uzlovat kravatu nebo klidně nechal trčet roh košile z kalhot a chodil tak celý den. Jediné, co připadalo v úvahu, byly roky staré kalhoty, které dřív používal při bylinkářství, než zpohodlněl a vložil jistou důvěru do schopností Pomony Prýtové. Byly zahrabány vzadu ve skříni ve staré papírové krabici, takže mohl jen doufat, že se do nich za ty roky nedali magimolyinebo že je skřítkové, třeba právě kvůli magimolům, nevyhodili. Jinak už by mu zbývalo cvičit leda tak v pyžamu.

S talířem plným nakrájeného ovoce – snažil se jíst alespoň trochu zdravě – se přesunul od jídelního stolu k pracovnímu, kde své jídlo pečlivě položil na ubrousek, aby si nezašpinil dřevěnou desku, a pustil se do opravování dnešních prací. Žil v naivním doufání, že Lektvary, jako málo oblíbený předmět, si ti hlupáci neopakují, ale že Obrana je přeci jen bude trochu bavit a budou se jí věnovat. Mohl se jen sám sobě vysmát když četl ty strašlivé hovadiny, co byli třeťáci schopni napsat a ještě mu to drze odevzdat jako správnou odpověď. Kroutil nevěřícně hlavou a zaplňoval okraje stránek kousavými poznámkami.

Kupodivu přesně na čas zaklepal Potter na dveře a bez vyzvání vlezl dovnitř, jak už bylo jeho zvykem. Až podezřele rychle se zabydlel v Severusových pokojích. K tomu tentokrát vypadal nadmíru domácky, když měl na sobě kalhoty, triko a svetr od famfrpálového dresu. Na nohou mu pak bíle zářily mudlovské tenisky. Celkově vypadal spíš jako připravený na několikamílový běh než lehké prenatální cvičení. V Severusovi to vzbuzovalo trochu obavu z toho, co Potter vymyslel pro dnešek za pitomosti.

„Zdravím, pane,“ usmál se vesele kluk a sjel ho trochu skeptickým pohledem, „Nevypadáte moc připraven na cvičení. Dobby vám nevzkázal že si máte sehnat něco pohodlného?“

„Pottere,“ zamručel vstávaje od svého stolu, „Váš skřítek mi poskytl všechny informace, jen nemám čas ani náladu tu na vás čekat v teplákovce. Mám totiž spoustu práce a navíc si chci nejdřív prohlédnout, do čeho mě hodláte dnes nutit. Dáte mi ty knihy?“ došel k Potterovi a natáhl k němu ruku.

„Děláte, jako kdybyste mi nedůvěřoval,“ pravil dotčeně Potter a podal mu tři velké knihy, které s sebou přinesl, avšak blok, jež měl také u sebe, si nechal. Podezřívavě si tu malou modrou knížku změřil.

„Také že nedůvěřuji. Ještě to poslední, ať je to cokoliv,“ vyzval ho a čekal s napřaženou rukou.

Potter semkl rty, ne vzteky, ale spíš potlačovaným smíchem, a pak vydal i zápisník. Nebylo to ochotně zároveń však ne přehnaně zdráhavě. Převzal si ho s podezřením stejně jako s obavou.

„Ke cvičení si má člověk pustit uklidňující hudbu. Máte tu gramofon? Že bych poslal Dobbyho pro nějaké desky do hudební učebny,“ vyptával se Potter rozhlížející se po bytě jako kdyby tu byl poprvé.

„Chodíte sem už dva měsíce a přesto se teď jako pitomec rozhlížíte po gramofonu. Myslíte si, že ho mám schovaný pod podlahou?“

„Takže nemáte. Nevadí, můžu ho taky...“

Nenechal Pottera dokončit větu, vytáhl hůlku a mávnutím odhrnul závěs v rohu. Gramofon samozřejmě měl, hudba byla jeho velký koníček a měl také celé stohy desek ve dvou otočných poličkách po každé straně gramofonu.

„Nešlo rovnou říct, že gramofon máte?“ zeptal se malinko rozmrzele kluk, když si tak měřil lesklou troubu.

„Šlo, ale nebyla by to taková zábava,“ malinko se ušklíbl, „Najdete tam jistě i relaxační hudbu, jen pořádně hledejte a hlavně nic nerozbijte. Nejen že bych vám to dal proplatit ještě bych vám za to usekal vaše nešikovné prsty. A mlčte zatím co budu luštit ty knihy.“

„Budu se snažit na desky ani špatně nekouknout,“ odvětil smrtelně vážným hlasem ten drzí spratek a z dalším ze svých mírně arogantních úsměvů ve kterých měl takovou praxi odešel k gramofonu. Ještě ho pohledem zkontroloval, jestli při vytahování desek a prohlížení přístroje nedělá nějakou škodu, načež se usadil s knihami na pohovku. Nejdřív rozevřel podezřelý zápisník a hned pochopil, proč se Potter tak ušklíbal. Byli to jeho výpisky z knih včetně poznámek a překvapivě uspořádaného systému, jen kdyby bylo písmo jen o něco málo čitelnější. Vlastně o něco víc čitelnější, protože narážel na naprosto nesmyslné věty, které si musel přečíst dvakrát, než jim porozumněl a přiřadil je k patřičné pasáži v určité knize. Asi v polovině narazil na naprostý spisovatelský skvost, o který se s Potterem rozhodně musel podělit.

„Pottere,“ promluvil přes rameno, jen koutkem oka se přesvědčil, že mu kluk věnoval pohled, „Můžete mi osvětlit ,co jste myslel větou 'Snape se nesmí kálet v brázdě.'?“ otázal se sladkým hlasem. Nemusel se ani ohlížet, aby si představil, jak Potter právě zrudl a pak zbledl moc dobře si vědom, jaké následky by to pro něj mohlo mít. Takové malé přepsání. Jindy, kdyby to bylo v testu, v hodině nebo třeba jen na veřejnosti, by teď nejspíš vážně zuřil, jenže tady v soukromí to bylo překvapivě veselé. Nejen samotná věta ale i Potterova reakce. Nebo také nebylo, protože kluk nezačal blekovat, jak Severus předpokládal, nýbrž se mu náhle zjevil za zády a předklonil se přes pohovku až měl hlavu u Severusovy tváře. Ovanula ho díky tomu jemná vůně snad vody po holení nebo pěny, podbarvená mladým mužským tělem. S naprostou hrůzou si uvědomil, jak mu po páteři a ve slabinách přeběhlo příjemné zachvění.

Mohl se jen odtáhnout stranou a zamračit se na kluka po svém boku. Tím dosáhl pouze toho, že bezmála narazil nosem do jeho hladké, růžové tváře. Musel se odtáhnout ještě o kousek.

„Pottere...,“ vydechl, chtěl ho vyzvat k tomu aby se vzdálil, místo toho vyslovil jeho jméno jako neručitý částečně rozlobený povzdech.

„To není nic o kálení, proboha, to je 'Snape se nesmí sklánět rázně'. Je to poznámka... chápete, aby se vám nezatočila hlava,“ zagestikuloval Potter rukou ke svým zápiskům a malím úšklebkem se obrátil k němu.

„Jestli si takto vedete zápisky z hodin, pak máte mé hluboké uznání za absolvování všech šesti ročníků Bradavic. Musíte být naprosto geniální a všechno si pamatovat jelikož z tohoto,“ zvedla sešit a zamával jím ve vzduchu, „nemůžete absolutně nic vyčíst. Naučte se pro merlina všemocného psát, Pottere! Skutečně psát, ne škrábat jako Filchova kočka.“

Jemu samotnému jeho slova zněla mdle, bez patřičné jedovatosti a úštěpačnosti. Cítil totiž v Potterově přítomnosti náhlé nepohodlí, na které mu jeho dcera odpověděla příjemným teplým přívalem magie a jakési neurčité vize, ve které tu energii spojila s klukovým usmívajícím se obličejem. Přitiskl si ruku na břicho, jak se ji tím snažil uklidnit. Spíš do plamene jeho nervozity přilévala olej. Nepotřeboval si Pottera spojovat s čímkoliv příjemným.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se kluk starostlivě, dokonce se ještě víc naklonil nad něj, takže mohl cítit jeho dech na své tváři. Už nebylo kam uhnout, aniž by to nevypadalo směšně.

„Ano, hleďte si svého, Pottere,“ zavrčel na něj bez toho, že by se obrátil.

„To bych rád, jenže tam není nic, co by se dalo poslouchat při cvičení. Jako, promiňte, ale Bach se vážně nehodí k joze,“ říkal naprosto bezstarostně, asi si nevšiml Severusova napětí, nebo ho spíš nepochopil tím správným způsobem.

„Přejeďte hůlkou po okraji poličky,“ doporučil mu, víc nehodlal říkat a kluk se kupodivu neptal. Jak se prudce narovnal, jako kdyby právě prakticky nevisel přes okraj pohovky, a zase se zcela ztratil z jeho zorného pole, když odešel zpátky ke gramofonu.

Dlouze vydechl. Jakmile byl Potter pryč, mrazení se začalo rozptylovat a dítě v jeho břiše se zase uklidnilo. Prudce obrátil stránku poznámkového bloku, zatím co za sebou slyšel jak kluk vytahuje desky a zase je strká zpátky. Sledoval to částí své mysli a druhou luštil poznámky. Dostal se za polovinu, kde si Potter udělal obrovského smějícího se smajlíka. Nechápal, avšak po otočení stránky, přečtení pár řádek a otevření poslední z knih to dokonale pochopil. Tanec. Ten malý, drzý, nevychovaný, zvrhlý kluk ho chtěl donutit tancovat břišní tance. Proto ten zatracený šátek. Z představy sebe samého, jak se vlní po pokoji, mu vzteky stoupl krevní tlak. Dlouze se nadechl pro uklidnění.

„Vy tu máte Davida Bowie!“ ozval se mu za zády výkřik plný údivu, než se stačil na Pottera za jeho stupidní nápad s tancem obořit, „Já ho miluji!“ dodal kluk větu, jež mu vzala vítr z plachet.

„To myslíte vážně, Pottere?“ otázal se, jakmile se obrátil a jednou rukou opřel o opěradlo. Ohlédl se po klukovi, jak se hraje s jeho sbírkou Bowieho.

„Co?“ zvedl k němu Potter nechápavý pohled.

„Myslíte vážně, že Bowieho posloucháte nebo je to vaše snaha, jak se mi vetřít do přízně?“ podezřívavě se si ho měřil. Dalo se předpokládat, že Potter ví, o koho se jedná, jenže to byl sedmnáctiletý spratek a ti, co si budeme povídat, propadli uřvaným, drsným a neuspořádaným rádoby tónům skupin typů Sudiček. Ne melodickým tónům a smysluplným textům, nevyřvávajících jen o lásce, jaké měl Bowie.

„Co bych z toho měl?“ zeptal se kluk překvapivě zmijozelsky místo obhajování sebe samého.

Pravda, co by z toho měl. Zdálo se, že je dokonale spokojen s celým stavem věcí, s prostou přítomností tady a možností – pokud by byl tak pošetilý to říct – starat se o něj a dítě. Nebylo už asi nic, co by od Severuse mohl chtít.

„Nic,“ odpověděl stroze a postavil se, „Odmítám provozovat břišný tanec... opakuji, odmítám a není žádný způsob, jak změníte můj názor. Ostatní se mi zdá přijatelné a vyhovující momentálním potřebám mých zad. Teď se půjdu převléct, než se vrátím, pokuste se přesunout jídelní stůl blíž ke stěně, ať tu máme víc prostoru a nezapomeňte, že k tomu můžete použít hůlku. To je takový ten divný klacek, co vám ční vzadu z kalhot. Nechci vás tu najít, jak tlačíte stůl po mém ubohém koberci.“

„Spolehněte se, pane,“ udělal další ze svých obličejů, než se mírně usmál a zase se obrátil k deskám.

Chvíli stál a tiše ho pozoroval.

Potter, nejotravnější ze všech lidí, co znal, si tu stál v jeho pokojích a vypadal, jako kdyby do nich patřil. S klidem vytáhl jednu desku, dal ji do gramofonu, umně nasadil jehlu a mávnutím hůlky gamofon natočil. Ozval se příjemný Bowieho hlas a Potter se začal mírně pohupovat do rytmu v bocích. Nedokázal to neudělat, prostě shlédl na jeho pěkný zadek. Sledoval, jak se houpe ze strany na stranu, oblý a velice dobře tvarovaný. Musel polknout vzrůstající knedlík ve svém krku. Celý ten pohled bylo znepokojivý tím, jak málo to bylo rozčilující. Někde, během pouhých dvou měsíců, se stal Harry Potter součástí jeho domácnosti asi jako nějaké toulavá kočka, co vám chodí škemrat ke dveřím o jídlo, protože jste jí jednou hodili odřezky z tučného masa.

Raději si zakázal myslet na to, jak moc je Potterova přítomnost náhle normální. Neměl a nesměl si s tím dělat starosti, vždyť právě na tom se dohodli. Bude se o Severuse starat během těhotenství, bude v životě dítěte aktivně první rok a zůstane v něm i nadále, to vše pro to, aby získal od Pottera, jak by se tak řeklo, tu potřebou špetku nebelvírské laskavosti a mohl dítěti poskytnout přinejmenším ze začátku lepší prostředí, než v jakým vyrůstal on či mnoho jeho žáků. Takže všechno šlo přesně podle plánu, protože přeci nemohl trávit veškerý čas v přítomnosti dítěte tím, že se bude s Potterem hádat. To by nedosáhl ničeho. Takový totiž byl jeho vlastní život.

Odvrátil se od podivného výjevu tancujícího mladíka u svého gramofonu a zašel do ložnice. Vyhrabat staré kalhoty kupodivu nebylo těžké, ani nebyly sežrané nebo páchnoucí zatuchlinou a vlhké. Stejně tak vytáhl ze zadní části skříně jednu starou košili. Když si to na sebe natáhl, košili samozřejmě pečlivě zapnutou až ke krku, cítil se kupodivu pohodlně a naze zároveň. Kolem břicha, kde se mu nepnuly kalhoty, měl příjemný pocit, skoro měl až dojem, že si jeho dcera úlevně povzdechla, nahoře se však cítil jako bez oblečení. Zvažoval alespoň vestu, jenže v té by mu bylo při jakékoliv námaze, včetně pouhého prokrvení svalů, hrozně horko.

Sjel se pohledem v zrcadle na dveřích skříně, jen aby zjistil,l jestli mu někde nic netrčí. Netrčelo, tedy kromě břicha. V tomhle oblečení bylo až nepříjemně patrné, jak se tak klenulo mezi jeho boky. Věděl, že to přijde, i tak to bylo stejně zdánlivě zásadní a určující jeho budoucnost jako objevení porodního švu. Přesto... relativně spokojený se stavem svého oblečení se vrátil dopředu a shledal, že nejen že Potter dokázal odsunout stůl ke stěně, dokázal i vyčarovat na zem cosi připomínající tenký polystyren červené barvy a momentálně si stahoval svetr. Severusovi se zadrhl dech v krku. Potter pod svetrem neměl triko jak to vypadalo zepředu, ale pouhé tílko a to velice těsné tílko. Prakticky se tu mohl promenádovat bez vršku a nebyl by to velký rozdíl, také mimo jiné proto, že barva látky prakticky splývala s mladíkovou neobvykle světlou kůží. Takovou kůži, co teď, když jí viděl na holých pažích, připomínala bělené hedvábí. Tak jemný budila dojem ve světle svíček.

Potter odhodil svetr na pohovku, prakticky poslepu, vyzul si boty a vstoupil naboso na desku ležící na podlaze. I když nechtěl, prostě mu pohled sklouzl na mladíkovy nohy. Nebyl erotický posedlí chodidly, to by bylo přehnané tvrzení, ale měl rád hezké nohy a Potter je měl velice pěkné. Sice na muže poměrně drobné, ovšem ideální tvarované a souměrné. On celý takový byl. Prostě hvězda s tělem, po kterém by zatoužil nejeden muž, s vlasy, co se nedaly v davu přehlédnout a svádělY k doteku stejně jako s očima, co by do nich mohl člověk se zaujetím hledět celé hodiny a snažit se určit jakou mají přesně barvu. Klouzal pohledem po tom krásném těle a i přesto, že to byl Harry Zatracený Potter, oceňoval jeho nesporné fyzické kvality. Snažil se tomu bránit, opravdu, jenže ten pohled byl zatraceně přitažlivý. Dokud se věnoval jenom urážení a ponižování toho kluka, tak si neuvědomil, co za krásné poklady se skrývají pod jeho plandavým oblečením. Teď to viděl, cítil na páteři chvění blížícího se vzrušení a v duchu si okamžitě zakázal dál na Pottera koukat. Odvrátil se ke gramofonu. Nepřekročí hranice základní morálky a svého přesvědčení jen proto, že je ten kluk snad trochu hezký a jemu se zase pod dlouhé době vrátila chuť na sex. Zaplašil i pouhé myšlenky na další sledování mladíkova těla a pomalu přešel místnost až k němu, aby se vedle něj postavil celou svou osobností, vyzařující vůči němu znechucenou lhoastejnost

„Mohu jenom žasnout. Nejen že jste byl schopen přestěhovat nábytek beze škod na mém majetku, dokonce jste zvládl i vyčarovat podložku na cvičení,“ konstatoval s předstíraným šokem.

„To víte, pečlivě jsem trénoval celý den... no páni!“ přerušil Potter sám sebe, když se obrátil a viděl Severuse, jak vedle něj stojí, „Já taky nestačím žasnout, vypadáte totiž skoro jako úplně normální člověk.“ Sklouzl pohledem k Severusově břiše a nadechl se.

„Ani slovo o mém břiše!“ zasyčel varovně a zdvihl prst před klukův obličej. Zadržel sice jeho slovo, jenže nadšeně rozněžného výrazu ho zbavit nemohl. I když to neřekl nahlas a i když Severus nepoužil nitrozpyt, doslova v uších slyšel věty jako 'roztomilé bříško' nebo 'domeček pro mimíska'. Na patře pocítil přízračnou chuť cukrkandlu ze kterého ho hrozně bolely jeho už beztak zarudlé a krvácející dásně. S odporem se od Pottera odvrátil. Jestli kdy měl problém s přitažlivostí vůči tomu klukovi, tak tímto byl nadobro vyléčen. Zaručeně.

„Vždyť já mlčím,“ zvedl kluk obraně ruce, ale jemný úsměv mu z tváře nezmizel, „Měli bychom začít, jinak tu zase kecáním strávíme celý den. Doufám, že nevadí ta hudba?“ zeptal se.

Odpověděl mu na to jenom krátkým pohledem, v kterém vyjádřil více méně souhlas. Sice to nebyla hudba meditační nebo uklidňující, leč na něj měla vždy dobrý vliv, takže on se jí bránit nebude. Když to navíc nevadí Potterovi nebyl žádný problém.

„To beru, jako že nevadí,“ usoudil správně Potter, „Měl byste si sundat boty, protože v těch vašich těžkých skoro gládách se musí špatně i chodit,“ doporučil mu, když přecházel naboso na druhý konec podložky ke cvičení.

Ani to nekomentoval, jen se pokusil sklonit k botám. Po zralé úvaze, kdy zjistil, že sklánět se přes břicho nemůže, s nelibostí poklekl do dřepu a boty si rozvázal z něj a snažil se při tom nemyslet na to, jak se nad ním Potter tyčí ani na fakt, že si do budoucna nebude moci boty sundavat asi vůbec. Stáhl jednu, druhou, pak i ponožky a také naboso vstoupil na desku. Byla jemná, pod nohama pružila a zároveň poskytovala překvapivou stabilitu. Bylo jisté, že ji Potter nevytvořil poprvé.

„První, co se musíme naučit, je správné dýchání. Já jsem se mu věnoval po celé odpoledne, takže už vím, jak na to,“ pustil se Potter do výkladu skoro až profesorským hlasem.

„Fascinující. Rovnou celé odpoledné?“ předstíral opět úžas, ruce si složil na prsou, „Já se technikám dýchání a na ně navázanými změnami stavu vědomí věnuji půlku svého života,“ Potter na něj vyslal nechápavý pohled, „Vy jste v pátém ročníku při hodinách nitrobrany nedával pozor ani na pět minut, že je to tak? Jasně jsem vám říkal, že pomocí dýchání můžete uklidnit svou mysl i se uvést do stavu podoného bezvědomí či kómatu. Proč myslíte, že jsem vám zadal provádět každý večer dechová cvičení?“ pro teď se na něj kluk mírně zamračil, „U všech zakladatelů někdy opavdu jen žasnu, do čeho Paní Prozřetelnost vložila duši a moc,“ pokroutil nad Potterovým výrazem hlavou, „Umím dýchat, umím držet uvolněný a vzpřímený postoj a pokud společně budeme provozovat cokoliv jen vzdáleně podobné joze, tak to budete vy, kdo do půl hodiny lehkého cvičení odpadne s bolestí svalstva.“

„To se ještě uvidí. Možná umíte dýchat a chodit rovně, ale je vám padesát,“ odsekl, sice o poznání méně než ještě před půl rokem, ale zase o něco více než před měsícem. Bylo bylo hezké, kdyby se to teď ustálilo, taková příjemná rovnováha.

„Není mi padesát, ještě mi dokonce není ani čtyřicet. Zase začínáte být nebezpečně drzý, Pottere!“ přimhouřil zlobně oči. Opláceno mu bylo chvíli stejně, než mladík uhnul pohledem, nadechl se a když se pak Severuse zase podíval, tak vypadal klidně a vyrovnaně. Merlinrovně, jak by se dalo říct. Vážně, přesně jako vyobrazení Merlina sedícího na pařezu nebo spíš Morgany sklánějící se nad uzdraveným.

„Dobře, omlouvám se,“ řekl klidně, ruce zvednuté dlaněmi vzhůru ve smířlivém gestu, „Beru na vědomí, že umíte dýchat, tak přejdeme rovnou ke cvičení. Nejdřív začneme prokrvením horních končetin. Zvedněte ruce a zatínejte pěstí.“

Jak řekl, tak také udělal a Severus ho neochotně napodobil. Jedinou útěchou mu právě bylo, že tu není jediný naprostý pitomec co mává rukama ve vzduchu. Jeho souputník v cvičení vypadal stejně stupidně a navíc u sebe měl racionální odpodstatnění, proč to dělá, zatím co Potter se prostě choval jako blázen. Po mávání rukama následovala imitace kuřete, kdy měl kroužit lokty s prsty přitištěnými na ramena, následně přišlo na řadu kroužení pánve. Tehdy se začal Potter tiše pochechtávat, při vysazování pánve pak už spíš bublal smíchy. Severus jen pozvedal oči k nebi nad takovou infantilností a doporučil mu vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc. Na několik dalších cviků se rozhostilo ticho, přerušované jen dýcháním a Bowieho hlasem, jenže to by nebyl Potter, aby dokázal zachovat mlčení a rytmus dýchání.

„Co je tak divného na tom, že mám rád Bowieho?“ zeptal se, jen co si sedl na zem, aby se mohl pustit kroucení nohou v kotnících.

„V první řadě váš věk a pak samozřejmě na jeho fanouška nevypadáte. Spíš bych vást typoval na Sudičky,“ to byla tak trochu provokace, úspěšná. Potter se ušklíbl.

„Chápu, takže náctiletí nesmí mít hudební vkus. Je mi to jasné,“ potřásl hlavou, až mu vlasy zakryly oči, „Budete se s tím muset smířit, já vkus mám a Bowieho miluju. Má krásnou hudbu, texty, co vezmou za srdce a není to jen vyřvávání o lásce. Takže tak,“ zvedl pohled od svých chodidel, „Proč ho máte rád vy?“

„Popravdě?“ zacukaly mu koutky, když viděl, jak Potter přikývl, představil si, jak zareaguje na odpověď a přišlo mu to vtipné, „Je sexy.“

Podle očekávání zvedl Potter prudce hlavu a jeho oči se rozšířily, pak se kupodivu potutelně usmál. Rychel přešel z mírného šoku k pobavení a v očích mu blesklo něco ne nepodobného Brumbálově zákeřnosti ,když někoho chtěl přivést do rozpaků. Přimhouřil oči v očekávání. Vlastně to bylo docela zábavné.

„Cože jste to právě řekl?“ zcela jasně předstíral nedoslýchavost či snad ohromení.

„Moc dobře jste mě slyšel, spratku, a víte, že se nemíním nikdy opakovat,“ odvětil hrozivě ač s chodidly u sebe a dělal motýlka.

„To asi jsem, měl jsem totiž dojem, že zmijozelský netopýr právě nahlas řekl, že je někdo sexy, ale to jsem se určitě musel přeslechnout. Něco takového by přeci Severus Snape nikdy neřekl, strašlivý černokněžník neskládá poklony popovým zpěvákům. Kam by to ten svět dospěl,“ rozohňoval se, teatrálně gestikulujíc rukou.

„Chováte se jako dítě, Pottere,“ změřil si ho z výšky, nebylo to těžké i v sedě byl Potter menší, „Jsem těhotný. Jak myslíte, že jsem k tomu dítěti přišel? Sestoupil na mě duch svatý?“

„Copak já vím? Třeba nějaký strašlivý lektvar...,“ přidal další rozmáchlé gesto, jak naznačoval kotlík s bublajícím lektvarem. Snažil se při tom nesmát, jenže to nevydržel a nakonec se přece jen rozesmál. Hlasitě, výrazně, spíš měkkce a jeho hlas trochu přeskakoval jako každému puberťákovi, ale byl hezký smích. Uvolněný, velice nebelvírský a podobný tomu matčinu.

Severus se takto s přáteli smát neuměl, jeho koutky se proto jen zlehka zachvěly. Jeho dcera se však zasmála podstatně víc. Cítil, jak se její magie chvěje uvnitř v jeho přiše, tepá nadšením a stoupá v přívalech teplé magie s každou oktávou Potterova smíchu. Líbilo se jí to. Intenzivně reagovala na mladíkovo veselí. Přejel po svém břiše rukou.

„To by myslím stačilo,“ zarazil Pottera v jeho veselí, všechno má své hranice a nepotřeboval tu hysterické kluky, „Vraťme se k cvičení, než se mi tu začnete dusit smíchy. Já vám totiž odmítám dávat dýchání z úst do úst. Nejsem váš kamarád z nebelvíru, co by za vás položil čest i život.“

Nebyl dobrý nápad to říkat, akorát to kluka vyprovokovalo k dalšímu hihňání, pomalu přecházejícímu v hluboké nádechy střídané krátkými záchvaty smíchu. Trvalo dobu, než Potter nabral dech a otřel si zpocené čelo. Vypadal jako cvok, ale milý cvok, smějící se věcem, co vlastně nejsou v tipné. Zvedl zelené oči od hřbetu vlastní ruky a podíval se na Severuse tak nějak zvláštně, už ne se smíchem, naopak s vážností.

„To je fajn, že nejste můj kamarád z nebelvíru,“ promluvil hlasem sice ochraptělým, přesto už klidným, „Taky že se nestaráte o to, jak mi je, o tu hloupou žalobu, stupidní ministerstvo a zástupy nemocných dožadujících se moji péče. Nenesl bych dalšího člověka, co se ptá, jak mi je a jestli něco nepotřebuji. Jako kdyby snad měli to, co chci a potřebuji; klid a normální život.“

„Nikdy nemá v dnešní době normální život a já jsem toho zářným příkladem. My oba. Dva relikty prastaré magie, sedící v jednom pokoji Bradavického hadu. Tohle místo,“ mírně pokynul rukou kolem sebe, „je považováno za jedno z nejmagičtějších v Anglii, přesto to, co dokážeme my, se moci hradu vyrovná. Je to stejně... zázračné i na kouzelnické poměry,“ krátce se odmlčel, „Nicméně; pokud někdy v budoucnu zatoužíte po naprostém ignorování vaší osoby, tak za mnou směle přijďte. Rád vás budu přehlížet celé hodiny.“

„Já vždy věřil ve vaší nesmírnou laskavost, pane relikte,“ zazubil se Potter.

„Sklapněte pusu, Pottere, a pravidelně dýchejte,“ řekl úsečně do klukova dalšího pohihňávání.

Tentokrát už Potter naštěstí nepropadl v záchvat hysterického smíchu, nýbrž se uklidnil a společně dokončili základní sestavu cviků. Když se pak zvedal ze země, tak se cítil velice uvolněné, záda ho nebolela a nohy měl příjemně vláčné. Cvičení opravdu pomohlo jeho svalům, jeho kloubům i páteři v jejich nepřirozené strnulosti. Nemohl to říct s jistotou, ale nejspíš se líbilo i jeho dceři. Měl z ní takový dojem, když si při oblékání bot přejel rukou po břiše.

Zato Potter vyvázl nejspíš se zraněním. Hekal při vstávání jako stará bába, v kloubech mu praskalo a málem upadl, když se skláněl k zavazování bot. Také si stěžoval na bolavý hrudník, natažené svaly a šlachy v nohou a pravděpodobně prý vykloubený kotník. Severusovi holt nezbývala jiná možnost, než se mu začít posmívat a opakovaně zdůrazňovat, že to říkal a také že si to kluk za svou nesoustředěnost setsakra zasloužil. Co si myslel, když se začal chechtat na plné kolo uprostřed cvičení na hranici jogy. Mohl být rád, když všechny jeho šlachy zůstaly připojeny k jeho kostem. A vůbec při tom nezáleželo, kdo byl ten dotyčný, co Pottera rozesmíval. To byla věc poddružná, měl se lépe ovládat.

Čím víc se Potterovi posmíval a rýpal do něj, tím zavileji se kluk tvářil, až nakonec statečně prohlásil ,že příště to bude Severus, kdo jako první odpadne, protože bude prý pilně trénovat. Vyprovodil ho ke dveřím a na rozloučenou mu neopomněl připomenout, jak se obvykle jeho píle nesmírná podepsala na lektvarech vařených při hodině. Potter na něj, velice dětinsky, vyplázl růžovou špičku jazyka mezi svými plnými klenutými rty a na Nebelvíra se zapřísáhl, že tohle bude jiné, protože na tom závisí jeho čest. Jen nad tím nebelvírovím prohlášením pozvedl očí k neby a přibouchl Potterovi dveře před nosem.

Uvolněný, s mírným úšklebkem se vrátil k desce na cvičení zanechané na zemi. Hůlkou ji nechal rozplynout a náhle pocítil něco, co už dlouho ne. Osamnělost. Ten pocit se zcela vytratil s jeho těhotenstvím, aby se teď plíživě vrátil protože... Potter odešel? Nesmysl. Nebyyi to ani jeho emoce, to si jen dcera zvykla být ve společnosti mladého čaroděje a teď jí scházel. Dalším mávnutím vrátil stůl se židlemi na jejich místa a posadil se k rozdělané práci.

 

 

16. Přísně tajná setkání v lektvaristových pokojích ~o~ 18. Člověk co nemívá štěstí

 

  • Víte, někdy bych sama chtěla vědět, jestli má Brumbál nějaký tajný a zákeřný plán nebo prostě jenom čeká, kde co vybuchne, spadne nebo se jinak pokazí. Ne, vážně, když se ho ptám, co mají jeho řeči znamenat, usměje se, nabídne mi sušenky s čajem a začne štrykovat. :-D Nicméně vím, že měl a má velice zajímaví sexuální život, kdyby to někoho zajímalo. :-D
  • belldandy nedávno napsala glosu o velkých klišé v povídkách a myslím, že bych jí mohla ještě jednu přidat; Severus Snape, pokud se jedná o seriozní povídku a mluví se v ní o tom, co Severus poslouchá za hudbu, bezpodmínečně nutně musí poslouchat vážná hudba a nejlépe Bacha. Je totiž jasné, že Severus je intelektuál a každý ví, že hudební vkus intelektuálů je přísně omezen pouze na vážnou hudbu a pokud je to temný intelektuál jako Severus Snape je ta hudba nejlépe plná hřmotných bubnů a táhlých tonů velkých dechových nástrojů. Mě to připomíná vtip o židovi a ateistovi:

    Žid: Vy jste ateista?
    Ateista: Ano, to jsem.
    Žid: Tóru tedy neznáte?
    Ateista: Neznám
    Žid: A co korán? Víte co to je?
    Ateista: Netuším. 
    Žid: Ani bible vám nic neříká? Vaši předci ji znali...
    Ateista: To vím, ale mě to nezajímá, já jsem ateista.
    Žid: Drahý pane, vy nejste ateista, vy jste ignorant! 

    Jistěže u Severuse nenajdete "mozekvytlukáky", ale s členy široké rodiny rocku, bluesu nebo jazzu se setkat můžete. A také se šansonem - no co? Severus je gay, taky by mohl milovat muzikáli a zpívat si ve sprše písně z Cats. :-D Neříkám, že neposlouchá vážnou hudbu, jen se mu dnem i nocí neline z gramofonu pouze Bach nebo Mozart ani nedodržuje hrobové ticho jako kdyby už byl dávno zesnulí a zakopaný v rakvi. On fakt není upír! :-D
  • Hej! Kdo by nechtěl vidět Severuse Snape jak cvičí jógu! :-D Ne, teď vážně; Severus nemá velkou fyzičku, jeho zbraní je mozek a magie, ne svalstvo. Je vysoký a díky nevalné životosprávě také hubený a nikterak silný. Z toho důvodu bude pro jeho kosti a páteř zápřah přibývat na váze a pokud nechce skončit zkroucený jako paragraf musí s tím prostě něco dělat. Všechno se to odehrává v jeho komnatách a za přítomnosti člověka u kterého - kupodivu - věří, že se o tom nebude rozšiřovat. To je prostě něco jiného, než to dělat veřejně.
  • Už hodně dlouhou dobu uvažuji o tom, komu dát dalších 100 stran Veritas nebo jakou k tomu vyhlásit soutěž. A už jsem na to příšla! (já vím, jsem rychlá jako blesk když už píšu stranu 527) Moje otázka je prostá; dětem zrozeným v magickém mužské těhotenství ze zřejméno důvodu chybý po fyzické stránce jedna věc. A to je váš hlavola. Jaká věc jim na těle chybí?

Tipovací soutěž ukončena!

Takže sotva to začalo, tak to zase skončilo. Otázka byla opravdu hodně jednoduchá a proto přišla odpověď hned v prvním formuláři. Správná odpověď je samozřejmě PUPÍK, protože bez pupeční šňůry a v případě, že magie je hlavním hybným momentem vývoje plodu, prostě plod pupík nemá.
První správnou odpověď mi poslala thoinetke a tímto jí tedy věnuji 100 stran Veritas. Ostatní dva tipující asi nepotěší, že to nestihli pouze o jednu jedihnou minutu. :-D

Komentáře

Staré komentáře

***

:D Severusovi už se stýskat a musí se nutit na Harryho vrčet :D moc pěkný. Ještě Harry aby si uvědomil, že se mu Severus líbí :)
A Ginny jako fialová štětka na záchod :D taky dobrý.
Díky za další skvělou kapitolu :)

Přidat nový příspěvek