14. kapitola

 

Pokojíček oděný v růžové (10. týden)

 

Zlehka poklepala Hermioně hůlkou na nehet s tichým 'colurus' na rtech. Nehet se zbarvil do jemně modré barvy s drobnými střípky. Ušklíbla se. To bylo ještě horší, než když jí je namalovala na fialovo. Dnes vážně neměla svůj den a co hůř, kamarádce nejvíc slušela stejně zalená a bez zelené to nikdy nebude ono. Smutný osud zrzek, i ona se v ní vyjímala.

„Začínám si připadat jako tvůj pokusný králík, Ginn,“ zasmála se Hermiona.

„Dneska se mi to vůbec nevede. Vážně jsem ti na noze nechtěla udělat imitaci ploutví jezerních lidí,“ povzdechla si a jedním mávnutím hůlky zase nechala všechnu barvu zmizet. Přírodní nehty s francouzskou manikurou jsou stejně hezčí, než ty její namalované na modro.

„To nevadí, ta modrá byla docela fajn,“ kamarádka se znovu usmála, tentokrát už ne tak pobaveně, „Máš problémy s Harrym?“ zeptala se, jak zřejmě briskně odhadla situaci.

Také co jiného by mohlo, samozřejmě kromě války, dělat Ginny starosti. On, Harry, byl vždy jednou z nejdůležitějších osob v jejím životě. Stále nablízku. Stále hrdý, takový, co se nenechá zastrašit ani nenávistí celé školy. Vždy ochoten pomoct. Byl taková obrovská zářivá koule plná tepla, zejména když se usmíval a jeho zelené oči se tak krásně leskly. Od okamžiku, kdy získal svou léčitelskou moc, z něj ještě začalo vyzařovat něco, co ona by popsala nikde nekončícím milosrdentstvím a přesto přesev šechno pořád zůstával svým způsobem nesmělým klukem. Takovým tím úplně obyčejným ve své neobyčejnosti. Málokdy byla šťastnější, než když si mohla sednout k němu na klín, zatím co si četl v učebnici a ukusoval brk, položit si hlavu na jeho rameno a prostě jen vdechovat tu mužnou vůni dodávající jí pocit bezpečí.

Jenže i v jejich zdánlive naprosto idylickém vztahu bylo cosi, co jí frustrovalo.

„Nejsem si jistá, jestli máme problémy nebo ne,“ s povzdechem se vysunula nahoru a opřela se o stejný polštář jako Hermiona, „Někdy mám dojem,že jsme naprosto dokonale šťastní, třeba když jsme před pár dny spolu seděli dole u krbu až do noci a prostě se jen objímali. Jindy zase...,“ neurčitě pohnula rukou.

„Je to nějaký konkrétní problém, že ano?“ nadhodila jen s mírným otazníkem na konci, opět dobře odhadujíc Ginninu náladu.

„Tak nějak. Jde prostě o to, že on... oh, do mozkomora, jsme spolu dva měsíce, skoro přesně a on se mě ještě ani jednou pořádně nedotkl,“ vybalila to rovnou. Komu jinému by se se svým problémem mohla svěřit než právě své nejlepší kamarádce.

„Ale co to povídáš? Vždyť vás dva vidím na sobě nalepené prakticky v jednom kuse. Ron už začal polemizovat o tom, jestli vám nenarostly žábry, kterými dýcháte když se líbáte.“

Nemohla se ubránit, aby se Hermionině vtípku alespoň trochu vesele neušklíbla, načež jí nálada zase rychle přešla. Byla pravda, že líbáním strávili docela dost času, také jen tím prostým objímáním a Harry byl až neskutečně trpělivý, když mu chtěla něco říct, jenže to bylo tak všechno.

„To ano, jenže to je všechno,“ začala si nervózně natáčet vlasy na prst, „Už jsem s pár kluky chodila a první, co udělali už po týdnu, bylo, že se mi pokusili sáhnout na zadek nebo prsa. Třeba s Cormacem to bylo vážně strašné, ruce měl jako chobotnice a tři týdny s ním mi bohatě stačily, abych ho nesnášela. Proto jsem taky ze začátku vítala Harryho... no nešikovnost a rozpačitost, ale teď začínám mít strach, že se mu třeba ani nelíbím.“

„Počkej, počkej,“ zamávala Hermiona rukou, ve tváři přemýšlivě zamračený výraz, „Takže abych to pochopila; líbáte se spolu, ale on drží ruce u těla?“

„Přesně tak,“ přitakala s kývnutím, „Obejme mne, nechá mě, abych si mu sedla na klín, hladí mě po zádech a to je asi tak všechno. Nikdy se nepokusil o nic víc... o cokoliv. Sáhnout mi na zadek, strčit ruku pod halenku nebo pod sukni. Sáhnout mi třeba na prsa.“

„Chápu...,“ pokývala Hermiona hlavou, „Harry je myslím v těch věcech trochu ztracený a nejistý. Víš, jak vyrůstal a všechny ty věci, co se staly potom tady ve škole, mu také nepřidali. Možná by nebylo na škodu ho trochu postrčit.“

Přikývla. To nebyl špatný nápad. Věděla, jak Harry vyrůstal u svých mudlovských příbuzných, i když si byla jistá, že zná sotva tak polovinu. Od něho se nikdy nedozvěděla nic, on si nestěžoval ani na ně neřekl ošklivého slova – dokonce říkal tetička a strýc, jako kdyby byli vážně jeho rodina – ovšem ostatní, zejména Ron, občas něco utrousili. O přístěnku pod schody, nedostatku jídla, křiku a urážení. Byla si jistá že ho i bili, jen k tomu nikdy nenašla ani neviděla žádný důkaz, ale koneckonců bít člověka můžete i do těla nejen do obličeje, kde to všichni uvidí. Takže bylo jasné, že je nejspíš nedůvěřivý a neochotný přijmout, že ho má někdo skutečně rád nebo to projevit. Pak jí napadne znepokojivá věc.

„Miono, tak si říkám, ví on o těch věcech? Myslím, tohle dětem přeci říkají rodiče, měl to máma vysvětlila, když mi bylo dvanáct, on rodiče neměl ani nikoho pořádného, kdo by mu to řekl, tak třeba...,“ neurčitě naznačila rukou.

„Toho se nemusíš bát. Jsem si jistá, že Harry ví o sexu všechno základní podstatné. Chodil do mudlovské školy, stejně jako já a tam se to učí už vě čtvrté nebo páté třídě. V tom mudlové rozhodně nejsou tak zaostalí jako kouzelnická společnost, kde není sexuální výchova ani v sedmém ročníku tady v Bradavicích,“ projevila svůj názor s, pro ní typickým, rozhořčením, „Mělo by se s tím něco dělat místo hloupé politiky zdrženlivosti. Oni si snad profesoři vážně myslí, že se studenti po večerech věnují hraní piškvorek? Tahám nebelvírské z přístěnků na košťata a zapadlých koutů hradu ještě těsně před půlnocí a nebývají při tom úplně oblečení.“

Tiše se kamarádčině rozhořčení zasmála. Moc dobře si byla vvědoma toho, co se děje na školních chodbách a v přístěncích, když většina profesorů, až na Snapea, spí spánkem spravedlivých a nevědomých. Navíc ji určitě uklidnilo, že Harry ví, co je sex, i když měla v hlavě matnou představu nějaké obrázkové učebnice jako byly ty Hermioniny mudlovské, které studovala, aby prý nebyla pozadu v mudlovském světě. Bylo to dost neosobní, jiné, než když se může člověk zeptat někoho, komu důvěřuje a je mu blízký. I tak lepší něco než nic, alespoň se jí nestane, že na ni bude Harry koukat jako sůva, až si třeba sundá tričko. No i když, on bude tak koukat asi každopádně, co slyšela, tak kluci vždycky tak divně koukají.

„Dobře, tak já mu zkusím něco naznačit. Zase nechci, aby si to špatně vyložil. Jsem nejistá, když se o nic nepokouší, jenže spát s ním nechci. Jednou určitě, nevím s kým jiným bych chtěla být poprvé než s ním, ale ne teď,“ řekla. Sice se neobávala, že by na ni Harry tlačil, přesto se nechtěla dostat do situace, kdy ho bude muset odmítat ,zvláště pokud to předtím začne ona sama. Připadalo jí to nefér, přeci jeno on byl také jenom člověk a kluk ještě k tomu.

„Toho bych se nebála. On určitě není z těch, co tě bude nutit, prostě mu řekneš ne, až budeš chtít přestat a on určitě přestane,“ tiše se zasmála, „Merline, tohle je hrozný rozhovor. Harry je můj nejlepší kamarád, skoro bratr a radím ti tu, jak ho máš svádět.“

„Tak aby ses necítila trapně můžu ti to oplatit,“ zasmála se také, „Dám ti radu ohledně mého stupidního bratra, pokud chceš.“

„Obávám se, že tady není rady ani pomoci,“ výrazně posmutněla, když to říkala, „Nevím jak víc mu naznačit, že ho mám ráda, to už snad jen jít přímo za ním nebo to vykřičet ve Velké síni. Nejhorší je, že občas mám dojem, že už to skoro pochopil a pak zase plácne něco tak strašného, jako že jsem bezvadná kamarádka.“

„Je to Ron, pitomec je jeho druhé jméno,“ nebylo to jen chlácholení, její bratr byl vážně někdy jako slon v porcelánu, „Řiď se svou radou; jdi za ním a prostě mu řekni ,že ho miluješ. A když bude civět, a on rozhodně civět bude, tak se na něj prostě vrhni. Tohle tancování je bolestivé pro vás pro oba.“

„Jenže, co když se mýlím?“ nadhodila Hermiona zasmušile, „Třeba když říká, že jsem dobrá kamarádka,to myslí vážně a to jak se na mě dívá, nebo jak spolu někdy mluvíme je jenom... nevím, moje zdání. Nechci o něj přijít, pokud by se to nepovedlo, zejména vzhledem k některým okolnostem kterou jsou... obtížné.“

Chápala, jak to myslí. Kdyby jim to nevyšlo, mohlo by to narušit i fungování Řádu. Museli spolu spolupracovat v boji proti Voldemortovi, což vyžadovalo důvěru. Teď když o tom uvažovala, došlo jí, že totéž by se mohlo stát i jí a Harrymu. Co když se i oni dva z nějakého důvodu rozejdou. Vůbec nechtěla na takovou variantu myslet, vždyť co by si bez něj počala. Její život byl naplánován tak, že on v něm hrál hlavní roli. Směřovala k tomu už od svého dětství, kdy obdivovala jeho fotku vystřiženou z Denního věštce a pověšenou u postele. Měla sen, krásný a bláhový sen, že Harry zabije Voldemorta, vezmou se, oba budou chvíli hrát famfrpál a až už je to nebude bavit, tak založí rodinu. Pořídí si rodinný domek třeba v Godrikově dole, nebo opraví starý dům Harryho rodičů. Věděla, že to nebude snadné, přesto pro to hodlala udělat cokoliv a nedokázala si představit, jak jinak by mohla žít. I tak...

„Když to nezkusíš, tak nikdy neuvidíš, jestli vám to bude fungovat nebo ne,“ prohlásila vážně. Bylo to jako s ní a s Harrym, dokud to nezkusila, tak by její sen jen dětskou fantasií, ovšem teď se s každým dnem stával reálnějším a reálnějším. Hermiona to musela také zkusit, aby se i její sen začal plnit.

„Asi máš pravdu,“ přitakala, objala Ginny kolem ramen a tiše se zasmála, „Vezmu si nějaké parádní naušnice a třeba to hned dneska zkusím.“

„Jsem pro,“ kývla rázně a také se zasmála.

Jejich tiché šeptání a smích se nesl spoza závěsu v Hermionině pokoji a zvěstoval, že pánům Potterovi a Weasleymu nastanou v brzké době velice rušné časy.

 

°°0°°

 

Musel si to přiznat, ten test z lektvarů příšerně pomrvil, protože se na něj vůbec neučil. Jedinou záchranou před trolem byla Giftova přátelská náklonost, díky které si ho také vzal po hodině stranou a důrazně mu vyčinil, že se musí příště snažit. Gift byl docela v pohodě, asi nejlepší učitel, co na škole byl od Remusových dob, tedy, většinou se takovým zdál být. Když se ale dostal do kontaktu se Snapem, tak to mezi nimi vřelo stejně jak v nejhorších letech mezi lektvaristou a Harrym. Dokonce to vypadalo, že část své nesnášenlivosti vůči němu přesunul Snape ke Giftovi. Nelíbilo se mu, jak se spolu ti dva hádají, vrčí na sebe a jak je pak lektvarista celý naježený jako dikobraz po zásahu alektrickým proudem. Škodilo to dítěti, všechen ten vztek a zloba, jenže bylo obtížné uhlídat třeba to, aby muž pravidelně jedl nebo bylo hloupé ptát se, jestli dostatečně spí, jak by mu mohl zabránit být věčně otráveným netopýrem z podzemí.

I tak uvažoval, kterak nadhodit téma Gift když se blížíl chodbou ke schodům ze sklepení. Byl tak zamyšlený, že si skoro ani nevšiml Remuse, kdyby do něj prakticky nevrazil na vrcholku schodiště.

„Oh, nazdar, Remusi,“ pozdravil stále zmatený z toho, že ho tu vidí.

„Harry... rád tě vidím,“ opětoval vlkodlak a natáhl k němu v pozdravu ruku.

Rychle se vzpamatoval, sevřel ji a přitáhl se do pevného Remusova objetí. Od doby, co Sirius zemřel, se daleko víc sblížili, hlavně si hodně psali a setkávali se tak často, jak jen to šlo. V loňské roce spolu strávili několik večerů popíjením a povídáním si u Třech košťat, zatím co je ze všech rohů pozorovali členové Řád, což už tak nějak patřilo k Harryho životu. A právě od těch několika setkání se stalo obětí jejich normálním přivítáním podobně jako se Remus dřívě obímal se Siriusem. Před jeho smrtí.

„Co tu děláš?“ zeptal se, jen co se vymanil s nelidsky silného vlkodlačího sevření.

„Přišel jsem si za Snapem pro lektvar,“ zlehka se dotkl brašny u pasu, „Je to poslední dávka kterou měl ještě v zásobě, další prý dlouho nebudou. Nějaká nehoda při lektvarových pokusech, kvůli které dokonce ani nemůže vyučovat lektvary. Slyšel jsi o tom?“

Kousl se ze strany do tváři. Ovšemže o tom slyšel, jak o fámě roznesené po hradě jako že je to pravda, tak i o pravém důvodu Snapeovy indispozice. Nevěděl bohužel o tom, že je to právě bradavický lektvarista kdo pro Remuse připravuje vlkodlačí lektvar. Kvůli těhotenství teď zůstane vlkodlak bez pomoci o úplňku.

„Ano, slyšel, není to nic nového. Už v září převzal Obranu a Gifta přeřadili k Lektvarům. Já ti o tom nepsal?“ zvedl tázavě obočí, odpovědí mu bylo mírně zakroucení hlavou, „Promiň, nepřišlo mi to podstatné. Netušil jsem totiž, že pro tebe vaří Vlkodlačí lektvar. Co teď budeš dělat? Budeš si ho kupovat?“

„Nemám na to, abych si ho koupil,“ řekl to jako prosté konstatování ne proto, aby vzbudil lítost, „Stojí pět až šest set galeonů jedna dávka, já nepracuji a Dořin plat činí pět tisíc galeonů když není aktivní bystrozor. Musíme co nejvíc šetřit kvůli dítěti. Nebýt bytu nebylo by to snadné při dnešních cenách a já nebudu utrácet naše peníze zbytečně.“

„To se hodláš někam zavřít, nebo co?“ nedovedl si představit, jak jinak by to Remus udělal.

„Ano, tak jako všechny ty roky předtím. Beru lektvar jen pár let, umím se bez něho dobře obejít. Nedělej si o mě starosti,“ povzbudivě se usmál a sevřel mu rameno.

„Však taky nebudu,“ zamračil se, nehodlal nechat Remuse trpět o úplňcích, „Ten lektvar ti budu kupovat, jen mi řekni, kam mám posílat peníze.“

„Nepřipadá v úvahu,“ rázně zakroutil hlavou, ve tváři jeden ze svých přísných výrazů, ve kterých měl letitou praxi, „Nepotřebuji tvoje peníze, Harry, a ani je nechci, abych byl upřímný. Tvůj otec a Sirius mi za život dali mnohé a nemluvím jen o galeonech, takže teď je řada na mně, abych dal něco tobě. Lektvar je jen nepotřebná drobnost, zvládnu to bez něj. Věř mi.“

Věřil, že Remus dokáže být bez lektvaru, o tom to nebylo, jemu vadilo, jak se to na něm projeví. Před lety, když o tom mluvil s kmotrem, mu Sirius vyprávěl o těžkých nocích, kdy vlkodlak nevěděl, co dělal ve své zvířecí podobě a nesmírně se bál, co by kdy komu mohl udělat. Zejména špatně na tom byl prvý úplněk, když s ním nemohl být nikdo z jeho přátel, tak jako tomu bylo teď. Všichni Pobertové byli mrtví, vlastně kolem dokonce neměl ani jediného zvěromága, který by mu mohl dělat o úplňku společnost. Až na McGonagallovou, jenže jak by mohla malá mourovatá kočka trávit noc v jedné místnosti s obrovským vlkodlakem. Vždyť by skončila rozmázlá na kašičku.

Také snad rozumněl, proč od něj Remus nic nechce. Teoreticky chápal, jaké je to být chudý – neznal pro vlkodlakův stav jiné pojmenování, rozhodně to však nikdy nevyslovil nahlas – a dostávat od ostatních peníze. Pro člověka poctivého a čestného to muselo být nepříjemné. Předpokládal to, sám měl totiž vždycky peněz víc než dost, na rozdíl od jeho přátel, což bylo někdy deprimující pro něj. Musel být velmi opatrný, když jim chtěl něco dát, aby nezískali dojem, že za ně platí, dává jim milodary nebo nějaké ty další výmluvy, co pro něj měli. Jako třeba ta dnešní, že kvůli otci a Siriusovi mu snad Remus něco dluží. Takový nesmysl. Zachránil mu život, bojoval v Řádu, rozhodně nikomu nic nedlužil a i kdyby přece, tak smrtí ručitele se všechny dluhy mažou. Tak. Bude na to tedy muset jinak.

„Fajn, nechceš peníze od Harryho Pottera, nebudu ti je vnucovat, ale jako Léčitel chci tvoji úctu. Mám tvoji úctu?“ zeptal se s důrazně pozvedlým obočím, jak se to naučil zejména od Snapea.

„Ach Harry...,“ povzdechl si vlkodlak, podle očí bylo poznat, že přesně ví, kam mladík míří, „Ano, jako Léčitel máš mou úctu, jenže to stejně neznamená...“

„Takže jako léčitel ti předepisuji brát každý měsíc vlkodlačí lektvar, když si ho nekoupíš sám, tak je mou povinností ti ho obstarat a klidně vlastnoručně naordinovat,“ významně si Remuse změřil, „A jestli se budeš moc bránit,, budu to brát jako úrážku mého majestátu. Moc dobře víš, co se lidem, kteří urazí Léčitele ho,všechno může stát. Jak by se ti líbilo dostat třeba prašivinu? Plešatý vlkodlak, to už by bylo na uložení do muzea.“

Podle to, jak si přítel povzdechl, mu jasně došlo, že zvítězil. Ono to až takové překvapení nebylo, Remus měl vždy jistou nutkavou potřebu vyhovět všem, jak to jednou dobře odhadla Hermiona. Jen si to člověk musl uvědomit a naučit se toho patřičně využít v Remusův prospěch.

„Dobrá tedy, ale budu to brát jako půjčku. Až budu opět dostávat lektvary od Snapea, tak se s tebou vyrovnám. Domluveno?“ zeptal se a natáh ruku.

Trochu neochotně ji přijal, doufal, že to neznamená závaznou smlouvu, jakou udělal před časem s lektvaristou. Nejspíš ne, jejich ruce nezazářily, prostě si jen potřásli rukou. Zase jeho ruku pustil.

„Domluveno, jen nechápu, proč ode mne lektvar nechceš a od Snapea si ho vezmeš.“ Rozhodně nechtěl aby to znělo tak ukřivděně.

„Nedostávám je zadarmo, upsal jsem se mu jako pokusný králík. Žádný jiný vlkodlak není dost... civilizovaný, aby dobrovolně spolupracoval s kterýmkoliv lektvaristou. Je to vzájemná výpomoc; on mi zadarmo vaří Vlkodlačí lektvar a já mu dávám svou krev, sliny... cokoliv potřebuje k testům nového sera proti vlkodlačí nákaze.“

Cokoliv, co potřebuje? To mohlo být klidně i testování nějaké neověřené směsi přímo na Remusovi. Zenepokojilo ho to, vždyť takový neověřený lektvar mohl v těla nasekat hroznou paseku. Věděl, že problém by poznal hned, přesto okamžitě přepl na vnitřní zrak. Sklouzl po Remusovi pohledem, ale nenašel nic zajímavého. Bylo před úplňkem, proto byla vlkodlakova černá aura silná a vystupovala na povrch, zatím co jindy se držela spíše pod Remusovou přirozenou září. To bylo všechno. Neměl na sobě zranění ani defekt způsobený požíváním nebezpečného lektvaru.

Dalším mrknutím se zase zbavil svého léčitelského vnímání.

„Ty si mě kontroloval, že?“ byl to od Lupina dotaz jen napůl.

„Jo, chtěl jsem se podívat, jestli jsi v pořádku. Pokud ti dává pít experimentální lektvary, pak...“

„Neřekl jsem, že jsem až tak moc pokusný králík,“ přerušil ho vlkodlak, „Neriskoval bych svůj život, když se mi konečně daří tak dobře. Možná před lety... v zoufalé snaze pomoct jiným vlkodlakům... dnes už ne. Dora a náš syn jsou pro mě priorita.“

„Dobře, tak dobře,“ přikávl, načež mu něco došlo, „Počkej, Dora a syn? Takže jste se nakonec rozhodli nechat si zjistit pohlaví?“

Věděl, že Tonksová byla nejdřív proti, prý chtěla být překvapená, zřejmě tedy změnila názor, když teď slyšel Remuse mluvit o synovi. Pokud tedy nehádal nebo si nedělal plané naděje. Ne, široký úsměv, který se Remusovi rozprostřel po tváři, jasně říkal ,že si je naprosto jistý. Naklonil se, trochu postrčil Harryho do výklenku a rozhlédl se, jako kdyby je mohl někdo slyšet.

„Ano, nechali jsme si zjistit pohlaví a ano, je to kluk,“ jeho rysy, změklé úsměvem, nedávaly ani trpchu znát, že by mohl být vlkodlak, dokonce i jizvy jako kdyby se ztratily, „Věřil bys tomu? Budu mít syna. Není to úžasné? Když jsem se to dozvěděl, tak... merline, už jen to, že budu mít dítě bylo úžasné, ale tohle je dvojnásob. Byl bych šťastný i kdyby to byla holčička, to jen že kluk je prostě kluk. Připadá mi, že jsem jemu blíž, než bych mohl být děvčeti, když už beztak...,“ odmlčel se, náhle trochu překvapený, nejspíš z toho, jak to blábolí, „Promiň, nechtěl jsem se tak rozpovídat a zdržovat tě. Předpokládám, že jdeš ke Snapeovi na trest... opět,“ káravě pozvedl obočí.

„To nic, já to chápu a rozhodně nezdržuješ. Nejdu ke Snapeovi na trest, jen mu mám z něčím pomoct, ale to počká,“ zaváhal, spíš nepočká, měli sraz u Pomfreyové kvůli určení pohlaví dítěte, „Ne, máš pravdu, nepočká. Hrozně se vzteká, když někdo nepřijde včas, takže už vážně musím pomalu jít. Rád jsem tě zase viděl. Co kdybychom se sešli třeba příští týden v Prasinkách?“

„Nejsem si jist, jestli je to dobrý nápad. V poslední době je až podezřelý klid, což by mohlo znamenat...“

„Jasně, jasně, něco plánuje a to něco bude moje chycení a umučení k smrti,“ neubránil se záchvěvu sarkasmu v hlase, „To všechno vím, jenže ani tak se nemíním schovávat po plesnivých koutech. Nemůžu. Když se budu já ukrývat, tak jaký dám ostatním příklad? Jen tím podporuji strach z Voldemorta. Copak nestačí, že se lidé bojí vyslovit jeho jméno, to mám ještě přilévat olej do ohně svou vlastní zbabělostí?“

„Máš svým způsobem pravdu, bohužel. I když by bylo pro tebe bezpečnější se ukrývat, tak to kvůli veřejnosti dělat nemůžeš. Musíš ale být opatrný,“ pravil důrazně, „Prodiskutuji Prasinkový víkend s Řádem a Brumbálem a pak bychom kdyžtak vyrazili na oběd alespoň ke Třem košťatům.“

„To by bylo fajn,“ byl potěšen tím, že Remuse zase uvidí, „Musím jít... ne... počkat, ještě něco.“

Napadlo ho, že by mohl Remus vyřešit jeho trochu delikátní problém. Snape, velice neochotně, uznal, že by měl začít s těhotenským cvičením a zaúkoloval Harryho, aby sehnal knihy toho se týkající. V knihovně samozřejmě nic nebylo, nechat si to poslat do Bradavic by asi vzbudilo pozornost, takže doposud považoval za jedinou možnost poradit s Pomfreyovou, s kým taky jiným. Teď mu došlo, že vlkodlak musí mít určitě něco takového také doma. Přišlo mu snadné si o knihy říct jemu, ani by za to neutratil peníze.

„Copak?“ zeptal se Lupin zvědavě.

„Máte doma knihy o těhotenském cvičení?“ zeptal se přímo. Vypadlo to z něj dřív, než si uvědomil, že to měl asi nějak uvést, například v tom smyslu že je to součást jeho lékouzelnické výuky nebo třeba že se o to zajímá kvůli Tonksové. Cokoliv by bylo nepší než to na Remuse vybalit, to bylo jasné hned podle toho, jak vlkodlak značně zněklidnil.

„Jistěže máme. Máme jich celý foch v knihovně. Proč se na to ptáš?“ nejen že měl znepokojení vepsáno ve tváři, vložil ho i do hlasu, „Nemáš nějaký problém, že ne? Pokud ano, tak mi to řekni a společně to vyřešíme. Na některé věci člověk nesmí být sám.“

„Cože? Na co sám? Problém? Jaký bych měl mít... oh bože, to ne!“ vykřikl, když mu došlo, jak to Remus myslí, „Ty si myslíš, že já s někým... že mám s někým dítě? Ne, promerlina! Nic takového. To je ze studijních důvodů. Však víš, kvůli lékouzelnickému učení u madam Pomfreyové. Mám... eee,“ teď se musel zamyslet nad lží co hodlal vypustit z pusy, „být porodní asistent. Jako že si to mám představit a napsat referát, co bych týden po týdnu rodičce doporučil a jak bych s ní pracoval,“ to ani nebyla lež, vážně to dělal, jen byl tou rodičkou Snape.

„Ach... aha, tak to potom ano. Chceš, abych ti je přinesl?“ dotaz to byl napůl.

„To by bylo skvělé, pokud je už nepotřebujete. Já vám je zase pak někdy pošlu zpátky, jen si říkám, že by bylo hloupé si je kupovat, protože kdo ví, co by si kdo pomyslel... jak sis vůbec mohl myslet, že bych tady ututlal něco takového jako je něčí těhotenství?“ zeptal se. Chtěl hlavně budit dojem, že něco takového by nikdy neudělal, ač to bylo přesně to, co už dělal od začátku školy a celkem se mu to dařilo. Tedy jemu se Snapem.

„Divil by ses, co všechno se v Bradavicích dá skrýt a myslím, že prvních pár měsíců těhotenství patří k těm proveditelným věcem. Nevolnosti vymluvíš na otravu z jídla nebo střevní chřipku, zvětšující se břicho skryješ pod halenkou a pokud třeba hodně tloustne, tak se řekne, že je to pubertou... alespoň šlo by-li o studentku. Takže myslím, že je to snadné, vždyť si vezmi, že Dora otěhotněla v půlce května,“ připomněl, což nebyla pro Harryho novinka.

Už dávno věděl, že by měla rodit na začátku ledna, však to byla jedna z mnoha věcí, o kterých mu psala. Došlo mu tedy, že s koncem školy byla zhruba ve stejném týdnu jako je teď Snape a také jí šlo těhotenství dobře tutlat, dokud to neřekla nahlas všem, tak nikdo nevěděl vůbec nic.

„Fajn, ale... nejsem přeci tak hloupý, abych se něco tak vážného pokoušel skrýt,“ podotkl poněkud dotčeně, i když to bylo hrané, vždyť právě to dělal už hodně dlouho.

„Já vím, promiň,“ jemně omluvně se usmál, „I tak, Harry, bys měl vědět, že musíš být opatrný. Není vůbec žádná hanba, když si v Prasinkách půjdeš koupit antikoncepční lektvar. To patří k životu dospělého muže.“

Uvědomil si, jak se začíná červenat. Tohle zrovna nebylo téma, co by chtěl probírat na chodbě kde je všichni mohou slyšet. Vlastně by to nejraději neprobíral nikdy a s nikým. Nebyl nezodpovědný, aby se s někým vyspal bez ochrany, což bylo s podivem k jeho věku a příznačné ukvapenosti, přesto to tak bylo. Zároveň ale prozatím tento problém prakticky neřešil.

„Ehm... myslím, že to není nutné... tedy chci říct, že já zatím ještě..,“ naznačil neurčitě, když viděl,jak se Remus zamračil, když řekl že to není nutné, „Víš já a Ginny ještě... ehm... nejsme tak daleko. Vlastně spíš... jaksi... nedostali jsme se nikam.“

Nestěžoval si, vyhovovalo mu to přesně tak, jak to bylo. Stejně bylo příjemnější Ginny prostě jen držet v náručí, než představa, že se s ní bude slézat, jak to často viděl u jiných párů. Přišlo mu to takové neuctiv, když se to dělalo na veřejnosti a ani v soukromí neměl potřebu servávat ze své dívky šaty jako smyslú zbavený. Prostě neměl, i když by asi měl mít. Nebyl si jistý.

„Chápu a schvaluji ti to. Není třeba nikam pospíchat, na druhou stranu ale budu upřímný; čekat až do svatby taky nedoporučuji. Vztah nestojí pouze na lásce, úctě a důvěře i tělesná stránka věci je důležitá. Pokud si lidé nerozumí fyzicky, tak se sice mohou z hloubi duše milovat, ale stejně jejich vztah nebude správně fungovat,“ to, co říkal, Harryho docela překvapovalo, spíš očekával, že mu bude Remus vnucovat celibát, „Tím nemíním, že bys měl na Ginny tlačit, prostě nech věcem volný průběh a nebraň se tomu, co přijde. Což je také důvod, proč by sis měl tak jako tak lahvičku nebo dvě antikoncepčního lektvaru pořídit. Může se stát všelicos... nastane ta správné chvíle... pak je dost nepříjemné muset přestat nebo se omezovat, jestli mi rozumíš,“ významně pozvedl obočí.

Jistěže rozumněl, více méně tedy. Praktické zkušenosti samozřejmě neměl veskrze žádné, teorii všek zvládl aby se tak řeklo na jedničku. Alespoň si to myslel.

„Jasně, dobře,“ trochu si odkašlal, uvolňujíc nervozitou stažený krk, „Zařídím se podle tvé rady. Teď už vážně musím jít... ehm ty knížky kdybys byl tak hodný...“

„Přinesu je do Prasinek,“ přislíbil Remus, „Rád jsem tě zase viděl.“

„I já tebe,“ rozloučil se, doufal, že pro dnešek nastálo, protože se momentálně cítil značně v rozpacích vůbec z toho být v Lupinově přítomnosti.

Objetí na rozloučenou tentokrát odflákl, spíš to bylo takové symbolické, pak se rychle kolem vlkodlaka protáhl a zamířil po schodech dolů do sklepení. Ještě, když dobíhal ke Snapeovým dveřím, cítil, jak se ve tváři červená. Doufal, že si toho lektvarista nevšimne nebo to bude považovat za uřícenost. Rozhodně nechtěl ještě s ním rozebírat jestli, kdy a jak se vyspí s Ginny. Ty dvě minuty rozhovoru s Remusem mu bohatě stačily na pocit studu ještě na celý následující týden, ještě navíc když se bude muset setkávat s Ginny.

Zaklepal a věšel, už na vyzvání nečekal. Nějak to přestalo být jejich zvykem, že by vyčkával, jestli smí vejít. Byl tu tak často, že se tu skoro cítil jako doma, což bylo docela divné vzhledem k tomu, čí to byl pokoj. Kdyby mu ještě na začátku prázdnin někdo řekl, že se bude rád vracet do Snapeova bytu v Bradavicích, nejspíš by se mu vysmál a zavolal by mu rychlou psychiatrickou pomoc, přesto se to stalo skutečností.

Po vstupu zastihl lektvaristu stát uprostřed místnosti a koukat na stěnu, jako kdyby tam viděl něco nesmírně zajímavého. Také se tam podíval, viděl však jenom knihovnu a dveře, nic co by mělo vzbuzovat pozornost. Přesto tam muž viděl něco tak neuvěřitelného, že k Harrymu obrátil hlavu, až když si stoupl vedle něj.

„Proč se tak červenáte, Pottere?“ zeptal se místo pozdravu.

„Cože?“ trhl sebou, ruka mu bezděky vystřelila ke stále hořící tváři, „Já se nečervenám, celou cestu jsem běžel. To je všechno,“ vymluvil se a začervenal ještě víc, proklínaje se za svůj rudý obličej až do desátého kolena, „Na co koukáte?“ změnil raději téma.

„Na ty dveře,“ odpověděl mu zasmušile lektvarista a složil si ruce na prsou.

„Aha,“ také se na ně podíval, důklane avšak neviděl nic zajímavého. Byli to prostě standartní hradní dveře, dřevěné se železnou klikou a pobyté hřeby. Malými, stříbrné barvy, jako všechny interiérové dveře. Neměly zvláštní barvu, nebyly z divného dřeva, byly to prostě jenom obyčejné dveře.l dost dobře nechápal, co na nich Snape vidí. Pravda, dřív si jich Harry nevšiml, byli tedy nejspíš zakryté závěsem nebo před ně byla nasunutá knihovna, to bylo však asi tak všechno, co by zaujalo jeho.

„A co je na nich zvláštního?“ otázal se vzhledem k tomu, že sám na nic nepřišel.

„Co je na nich zvláštního?“ zopakoval po něm lektvarista, bleskl temném pohledem koutkem svého oka a dokonce trochu rozlobeně zvedl hlas, „Jak se na něco takového vůbec můžete ptát, hloupý kluku. Na těch dveřích samotných nic zvláštního není, divné je to, že ještě včera večer tady nebyly.“

„Vám se jen tak objevily dveře na stěně?“ zeptal se, zřejmě stupidně, jak si hned uvědomil.

Snape si totiž složil v zoufalství obličej do dlaně a vydal dlouhý útrpný povzdech doplněný o zřejmě nadávku v cizím jazyce znějícím skoro jako japonština nebo jiné asijský jazyk. Ani netušil, že něco takového lektvarista ovládá, každopádně tím dával najevo svou naprostou frustraci.

„Ne, ty hlavo skopová,“ zavrčel koutkem rtů, „Proč by se mi měly na stěně objevovat dveře? Objevila se mi tu celá nová prázdná místnost, do které ty dveře vedou. To by snad došlo každému idiotovi s miniaturním mozkem, jako máte vy.“

Zamračil se. V první řadě by mu nejraději odsekl, že on rozhodně miniaturní mozek nemá, jenže to díky jeho léčitelství nebylo tak snadné. Zas a znovu ztrácel schopnost se na těhotného muže rozohnit přesně ve chvíli, když už to skoro dokázal. A za druhé mu nebylo jasné, jak by se jen tak mohla někdo objevit místnost.

„Není přeci možné, aby se jen tak objevila místnost,“ namítl, přešel ke dveřím a otevřel je.

Hle, vskutku, byla za nimi místnost o něco menší než Snapeova ložnice, vlastně asi tak velká jako Dudleyho ložnice v domě Dursleyových. Byla dokonala prázdná, jen čtyři stěny bez oken – včetně těch magických, které by rozhodně ve sklepení mohly být – a parketami na zemi. Navíc vypadala tak nějak nedokončeně, jako kdyby malíř jen tak zlehka nahodil maltu a bílou barvu na stěny a někdo jiný přitlouk k zemi dřevěnou podlahu. Ať byla dodělaná nebo ne, každopádně tady rozhodně přibyla sama od sebe, což doposud považoval za nemožné. Cítil to, věděl to, byla nová.

„Jak se vám tu mohla jen tak zjevit místnost?“ obrátil se po Snapeovi, „Vyčaroval jste ji?“

Lektvarista pozvedl oči v sloup. Dneska neměl ani tak náladu na urážení, jak se zdálo, jako spíš oplýval projevi beznaděje nad Harryho neznalostí.

„Pottere, vy jste ani jednou jedinkrát v hodině profesora Binnse neposlouchal, že ano?“ zeptal se, avšak na odpověď nečekal, „Každý ví že hrad se přizpůsobuje potřebám svých obyvatel, takže ano, můžou se tu náhle zjevit celé místnosti. V roce sedmnácet třicet osm vzniklo dokonce celé nové patro věže včetně dalekohledu v něm, proto se také od té doby astronomická věž jmenuje astronomická věž.“

„Co? Takže si prostě přejete novou místnost a ona se objeví?“ zeptal se zmateně. Doposud neslyšel o tom, že by se místnosti objevovaly nebo třeba jenom něnily. Jedinou výjimkou byla samozřejmě Komnata nejvyšší potřeby, ta se skutečně zjevovala, když ji člověk potřeboval a přizpůsobovala se tomu, co si člověk přál. Považoval ji za velkou výjimku.

„Ne tak docela,“ zakroutil lektvarista hlavou, až mu pramen vlasů spadl přes tvář, „Hrad se přizpůsobuje pomalu, řádově během desítek let a to díky kolektivním potřebám všech místních obyvatel. Najčastěji se mění umístění toalet a cestičky vedoucí ke skleníkům, famfrpálovému hřišti a k lesu. Také se pravidelně mění vybavení i tvar ředitelny pokaždé, když nastoupí nový ředitel. Naposled se jako zcela nová část hradu objevil právě již zmíněný vrcholek astronomické věže.“

„A teď nový pokoj tady u vás,“ kývl ke dveřím.

„Opět máte potřebu komentovat zřejmý fakt. To je myslím nebelvírská úchylka upozorňovat na věci, které všichni vidí a vědí,“ kysele se ušklíbl.

„Tím jsem chtěl říct, že se místnost objevila kvůli vám. Je to nejspíš dětský pokoj, ne? Takže se nebudete muset stěhovat, což je skvělé,“ řekl s úsměvem, ovšem Snape se naopak viditelně zamračil, „Není to skvělé?“ nadhodil opatrně v dotazu.

Třeba se lektvarista chtěl někam přestěhovat, i když to se zdálo nepravděpodobné. Za dobu, co s ním trávil čas, si všiml, nakolik je lektvarista oddaný stereotypu. Měl své zvyklosti rozvrhnuté během dne přesně na minuty a kdykoliv mu tento přesný kalendář Harry něčím narušil, nejčastěji svým pozdním příchodem, tak se hned setkal s neskutečnou kritikou. Proto bylo skoro nemožné, že by se chtěl muž přestěhovat pryč. Vězelo v tom něco jiného.

„Vy jednoduše nechápete, oč tu jde, je to tak?“ zase to řekl na hranici zoufalého povzdechu, „Řeknu vám to v analogii, kterou doufám pochopí i někdo tak slabomyslný, jako jste vy. Takže, představte si že hrad je obrovská dřímající bytost, tak velká, že kterýkoliv obyvatel hradu je pro ni jenom chloupkem na těle. A přání každého jednotlivého miniaturního obyvatele je jen nezřetelné šeptání, ve kterém hrad nerozeznává jednotlivá slova a potřeby. Všimne si, že štěnice obývající jeho chodby něco potřebují až ve chvíli, kdy si desítky a desítky těch tichounkých hlásků šeptají to samé. Teď si představte, jak hlasitý někdo musí být, aby hrad okamžitě vyslyšel jeho přání a splnil ho.“

„Hodně hlasitý,“ řekl jen tak mimochodem.

„A teď si uvědomte, že ten někdo nesmírně hlasitý je momentálně velký asi jako kiwi,“ naznačil tu velikost rukou, „Jak hlasitý bude, až dospěje?“

Bezděčně sklouzl pohledem na Snapeovo břicho. Už začínal chápat. Dítě, ač malinkaté, v magickém vaku uvnitř lektvaristova těla a pravděpodobně ještě neuvědomující si samo sebe, dokázalo poručit hradu vytvořit novou místnost. Musel si přiznat, že to je skutečně znepokojivé. Chtělo to jistě hodně moci něco takového dokázat a to dítě to zvládlo už teď. Až se narodí, dospěje, jeho magická podstata se plně rozvine, jak velké moci asi dosáhne?

„Už chápete, co mě tak zneklidnilo?“ zeptal se muž s mírně pozvedlým obočím.

„Myslím že ano,“ připustil, vědět, že se vám narodí tak mocné dítě muselo vyvolat obavu, „Máte strach z moci svého dítěte.“

„Já nemám strach, nýbrž obavu. Vyhledejte si ve slovníku, jaký je mezi těmito slovy rozdíl, protože mi stále podsouváte že jsem zbabělec,“ zavrčel na něj Snape.

„Fajn, omlouvám se, že nejsem v jazyce tak precizní,“ odsekl se stopou podrážděnosti, „Za chvíli máme být u madam Pomfreyové. Mám to odvolat a pustíme se do dětského pokoje nebo půjdeme?“

Chvíli měl dojem, že na něj lektvarista znovu vystartuje, místo toho jen pevně semkl rty a došel si pro svůj hábit, přehozený přes křeslo. Když tak stál k Harrymu bokem, bez hábitu jen ve svém kabátci, břicho už se mu mírně rýsovalo pod černou látkou. Jakmile si ale oblékl svůj hábit, tak to byl zase Snape v celé své strašlivosti. Kromě břicha na něj těhotenství nebylo nijak moc znát, možná na obličeji, který vypadal, dalo by se říct, naprosto výborně. Zdravě, mladě, získal barvu a vyhladily se na něm vrásky. Také vlasy. Zdály se méně mastné, při předklonu se muži volně svezly podél obličeje a navíc se překvapivě čistě leskly. Zvláštní bylo, že obvykle to bývá naopak, ženy si spíš stěžuji na mastné vlasy. Jak to vypadalo, Snapeovi těhotenství výlučně prospívalo, přes veškeré jeho stížnosti na křeče v nohách, motání hlavy nebo pálení žáhy.

„Máte hezké vlasy,“ vypadlo z něj dosti neomaleně, však se lektvarista prudce narovnal a jeho oči vzplanuly nefalšovaným hněvem. Jasné znamení, že Harryho slova byla obrovský přešlap. Chtěl se za to proklít do bezvědomí. Jistěže Snape nesnáší, když někdo mluví o jeho vlasech, vždyť právě ty byly záminkou pro vytvoření některých z jeho přezdívek, jako slizoun nebo umaštěnec.

„Co jsi to právě řekl, spratku?!“ zavrčel nebezpečným šeptem. Udělal jeden krok k Harrymu, druhý, třetí; přibližoval se jako šelma připravená mladíkovi drapnout po hrdle. Ještě že je dělila pohovka, jinak by teď měl asi už zakroucený krk.

„Nic... nemyslel jsem to zle. Je to pravda, vaše vlasy jsou... lepší, než bývaly dřív,“ pokoušel se situaci zachránit, netušíc, jestli se mu to daří nebo ne. Dobré bylo, že se Snape skutečně zastavil ve svém pomalém plížení a narovnal se do děsivé výšky, kterou disponoval. Tedy, pokud by se jeho strašlivé mračení dalo považovat za krok k příměří. Snad... možná... nebo taky přesně naopak. Harry by přísahal, že stín za Snapeovými zády začal pomalu narůstat jak na velikosti tak temnotě, jako kdyby se stával hmotným. Trvalo to jeden strašlivý okamžik, než si muž znechuceně odfrkl, zase uvolnil napnutá záda a jeho stín se vrátil do původní velikosti. Přesto mohl Harry přísahat, že to vážně viděl, jeho náhle studené prsty na rukách toho byly korunním svědkem.

„Výpary dělají s člověkem ohavné věci,“ znělo to jako omluva jeho předešlého stavu, nebo tak něco, „Jdeme nebo na mě budete šokovaně civět až do večeře?“ vyklenul tázavě obočí.

„Necivím,“ zamumlal a protřel si ledové ruce. Bylo to zvláštní, lektvaristy se naposledy bál někdy v první ročníku, od té doby v něm vzbuzoval vždy jen zlost hraničící z nenávistí. Strach ne. Jen dva lidé v něm strach vzbudili; Voldemort – ano, čelit mu tváří v tvář znamenalo že kus Harryho nitra zmnrzl v hrůze – a Brumbál. Starý čaroděj dokázal být v určitých situací nesmírně hrozivý, naštěstí nikdy nepouštěl děs na Harryho přímo, jen měl mladík možnost být svědkem pár ukázek jeho hněvu. To mu bohatě stačilo, aby vědě,l že starého ředitele vážně nechce naštvat, přesto si na něj občas vyskakoval. To by zase nebyl sám sebou, kdyby to nedělal. Teď, jak se zdálo, bude muset připojit k těm obávaným osobám i Snapea.

„V tom případě...,“ mávl rukou ke dveřím.

Harry ho poslechl, vyšel na chodbu jako první a počkal na něj, dokud lektvarista neuzamkne svůj pokoj. Pak se mlčky vydali směrem k ošetřovně a on se v duchu opět proklínal, že plácal. Mlčet po boku naštvaného lektvaristy bylo docela frustrující, asi jako když stojíte vedle černé díry vysávající z vás všechen život. Napadlo ho, že tohle by mohlo být vážně dlouhé odpoledne, pokud se bude muž po jeho boku celou dobu tak hrozně mračit.

Lektvarista zrychlil, takže ho musel popoběhnutím dostihnout. Vyrazil prudce nahoru po schodech, což Harry shledával docela dost nerozumným. Musel se hodně ovládat, aby mu neřekl, jak hloupý je to nápad a nepřipomněl mu to v půlce točitého schodiště vzhůru, když se musel Snape zastavit a celý udýchaný opřít o zábradlí. Místo řečí ho jen podepřel pod rukou. Vysloužil si za to pohled přes vlasy zakrývající bledou tvář. Neuhnul ani nedal ruku pryč, jistil lektvaristu před pádem ze schodů.

„Pane,“ nadhodil opatrně, když se Snape konečně vydýchl a o něco pomaleji, s oporou zábradlí, vyrazil zase nahoru.

„Hmm?“ tázavé zavrčení nedávalo moc prostoru k rozhovoru o Giftovi, tak zkusil něco jiného.

„Chcete mluvit o té nové místnosti... tedy o důvodu, proč vás zneklidňuje,“ zvolil slovo, jaké používal Snape, „Protože pokud jen trochu záleží na mém názoru, tak bych byl spíš hrdý. Kdyby šlo o moje dítě...“

„Jenže nejde,“ utnul ho lektvarista, „Přes naší smlouvu vy za něj neponesete stejnou odpovědnost jako já, vlastně neponesete žádnou. Když něco provede, nebudete to vy, kdo ho bude muset obhajovat, chránit ho nebo za něj nést trest.“

„S tím nesouhlasím. Jednou jsem se rozhodl být mu druhým opatrovníkem tak přijmu všechnu odpovědnost, jakou to přináší.“

„Pottere,“ zavrčel a strčil Harryho do vyklenku těsně nad schodištěm, kde předtím mladík hovořil s Lupinem, „v první řadě to neprobírejme na chodbách. Zdejší stěny mají oči a uši a hlavně mají také ústa. A zadruhé; vaše smlouva nemá nic společného s finanční, právní a konec konců ani morální odpovědností za dítě. Jako jediný rodič budu v rodném listě zapsán já a proto pouze a jen já za dítě ponesu odpovědnost a budu za něj rozhodovat. Nikdo jiný. Ani vy, ani Brumbál ani kdokoliv, kdo by si na něj činil nárok. Je vám to jasné?“

Němě přikývl na souhlas, i když mu to činilo problém. Chtěl Snapeovi jasně říct, že to není pravda. Ne, nebude zapsán v rodném listě dítěte, na tom ovšem ani v nejmenším nezáleželo. I kdyby neměl právní nebo finanční odpovědnost, morální se zhostí, protože prostě chce a klidně i navzdory lektvaristovi.

„Rozumněl jste, co vám říkám? Odpovězte mi jasně a slovně, ne jen přikyvováním,“ zavrčel na něj muž a přitiskl ho víc do výklenku.

Za zády měl Harry studenou hrubou stěnu, jejíž povrch tlačil i skrz uniformu a zepředu se k němu Snape tlačil, až se jejich těla skoro dotýkala. Byl uvězněný a zřejmě ho muž nepustí, dokud jasně neodpoví. Zdráhal se promluvit. Nešlo mu to. Zejména proto, že ho obestřel příznačně příjemný pocit tepla z lektvaristovy přítomnosti stejně jako ještě něco jiného, nepopsatelného vnukávající mu potřebu se natáhnout a dotknout se Snapea. Ovšem ne tak jako vždy, ne léčitelsky, prostě jen přátelsky, jako člověk člověka. Podobně jako objímal... nevěděl koho, jednoduše někoho.

„Proberte se z tranzu, iditote, a odpovězete mi!“ zasykl, až to ve Harrym vyvolalo dojem, že v příštím okamžiku dostane facku na probuzení, jestli nepromluví. Nechtěl to riskovat.

„Ano, naprosto vám rozumím. Mám jenom sedět opodál a hloupě se usmívat na... na tu věc, o které nesmíme na chodbě mluvit, kdyby nás někdo poslouchal,“ nebránil se špetkou ironie, potřeba se Snapea dotknout se zúžila na to, že jemně vzepřel ruku o jeho rameno a odstrčil ho od sebe tak, aby se mohl protáhnout pod černě oděnou paží do volné chodby, „Měli bychom tomu dát krycí jméno, třeba 'kopretina',“ ulítl mu další sarkasmus.

„Říkejte si tomu, jak chcete, já se vašich dětinských počinů nehodlám účastnit,“ řekl nespolupracující bývalý profesor Lektvarů, nahodil si plášť víc na ramena a obrátil se k Harrymu zády, zanechávaje ho stát v chodbě bez povšimnutí.

V duchu zaklel. Mohl by i nahlas, nenajvýš by přišel o body za sprosté nadávání, jenže k čemu by to bylo. Doběhl Snapea, už když vycházel do hlavní chodby, a srovnal s ním krok. Lektvarista si nejspíš konečně uvědomil, že rázování po chodbách rychlostí závodního psa nebude to pravé pro těhotného člověka. Šel spořádaně, žádné dramatické povlávání. Dobře pro Harryho, jelikož za normálních okolností by mu musel po boku tu a tam poklusávat. I tak stihli dorazit ze sklepení na ošetřovnu v rekordním čase.

„Vítejte. Už jsem tu na vás netrpělivě čekala,“ vyšla jim lékouzelnice vstříc od vyšetřovacího lůžka.

„Madam Pomfreyová,“ pozdravil ji Harry.

„Poppy,“ řekl, jen tak mimochodem, stále zamračený Snape a složil si ruce na prsou, „Odmítám se opět svlékat, takže to udělejte takhle,“ mávl rukou kolem svého břicha, „nebo vůbec. Je mi to jedno. Až tak intenzivně po zjištění pohlaví netoužím.“

Pomfreyová tázavě pozvedla obočí směrem k Harrymu, ten jen s pokrčením rameny zakroutil hlavou, dávaje tak najevo, že neví, co to zase dneska přelétlo Snapeovi přes nos. Byl podrážděnější než obvykle, tedy pokud mohl soudit , a jediný důvod ke vzteku byla nová místnost v jeho pokojích. Zvláštní a znepokojivé to bylo, přesto v tom neshledával nic, proč by se měl lektvarista tak hrozně vztekat. Možná to tak vnímal jenom on, občas míval divné názory a pohled na svět, ale mít mocné dítě by v něm vyvolávalo hrdost a pýchu, snad obavu, nikoliv vztek.

„Alespoň plášť a kabátec, ať mám čistý obraz,“ požádala ho Poppy.

Lektvarista si cosi zamumlal pod nos, co nerozeznal, a zašel za zástěnu. Obrátil se k lékouzelnici, aby jí řekl o pokoji a o tom jak to Snapea rozrušilo, ale to už muž zase spoza zástěny vyšel. Stihl se svléct v naprosto rekordním čase, tedy pokud by se fakt, že měl na sobě košili s vestou, dalo považovat za svlékání. Nevěřícně na to koukal a v duchu ho napadlo, kolik už stačil napočítat na muži vrstev oblečení. Věděl o hábitu, kabátci a košili, teď to vypadalo, že někde mezi tím byla ještě nacpaná vesta.

„Kolik toho na sobě vůbec nosíte?“ zeptal se bez přemýšlení.

„To považuji za značně impertinentní poznámku a budu ji ignorovat pro vaše vlastní dobro, Pottere,“ odpověděl mu lektvarista a vyhoupl se na vyšetřovací lůžko, „Začínám mít dojem, že váš špinavý strop vidím častěji, než baldachýn na vlastní posteli,“ zamručel, jak si lehal.

Harry i Pomfreyová vzhlédli ke stropu, jak hledali přízračnou špínu, o které lektvarista mluvil. Na stropě samozřejmě nebylo nic, to si jenom musel lektvarista postěžovat na neexistující nepořádek. On si totiž vždycky vymyslel něco, nač by mohl hudrovat. Někdy až žasnul, jak může vůbec někdo žít s tak pesimistickým, ba až zhnuseným, náhledem na svět. Jemu život nepřichystal nadměrné množství radostných okažiků, přesto nikdy neztrácel alespoň špetku humoru. Neustále se jen zlobit, vztekat nebo stát na pokraji slz bylo dost vyčerpávající. A to si o sobě nemyslel kdoví jak je optimistický.

„Můj strop rozhodně není špinavý. V této místnosti se udržují nejpřísnější hygienické předpisy. Dá se tu klidně jíst z podlahy,“ odvětila mu na to přísně Pomfreyová, „Teď se nehýbejte a klidně dýchejte, potřebuji, aby bylo dítě v klidu.“

Mávnutím hůlky si, jak už bylo zvykem, vyvolala vizi dítěte, vznášejícího se v růžové bublině. Teď už bylo velké, vážně hodně velké, kdyby ho vzal do dlaně, nejspíš by ji zabralo celou. Také bylo, alespoň dle jeho názoru, jasně zřetelné všechno, co má člověk. Inu, možné ne úplně, pár nejasností by tu ještě bylo, přesto se teď ani v nejmenším nedalo pochybovat, že je to lidská bytost. Nejen že bylo viditelně jasné, teď se zcela určitě pohnulo. Viděl to zřetelně, cuklo ručičkou, určitě.

„Viděl jste to? Ono se hýbe!“ musel tuto informaci s veškerým svým nadšením předat okamžitě Snapeovi.

Předpokládal že se lektvarista jen zamračí, cosi nesrozumitelně zamručí ve smyslu že ho to nezajímá a dál bude civět do stropu. Místo toho se přes lékouzelničino nařízení pohnul, opřel se o loket a podíval se na iluzi plodu. Se skutečným zájmem v očích a nebyla to zvědavost, tohle bylo rozhodně... asi by se to dalo nazvat otcovským zájmem. Nejspíš. Každopádně to trvalo jen okamžik, než ho Pomfreyona ruka zlehka zatlačila zase zpátky na lehátko. Klesl bez protestu.

„Opravdu potřebuji, abyste se nehýbal,“ řekl důrazně, „Chápu, že vás pohyby dítěte zajímají, klidně se pak můžete dívat hodiny, pokud si budete přát, ale teď potřebuji pár minut na práci.“

„Nezajímají, jen jsem se lekl, protože Potter řval jako na lesy,“ popřel, ač muselo být jasné, že mu to nikdo neuvěří.

„Příště vás na mávající mimino upozorním tišeji,“ slíbil, předstíraje smrtelnou vážnost a mezitím sledoval, jak se dítě znovu pohnulo. Zase zamávalo ručičkou.

„Nebuďte směšný...,“ odfdrkl si, „To dítě nemává. Jsou to jenom spontální pohyby, křeče rostoucího svalstva a záchvěvy základních motorických centrech mozku které se právě tvoří. Nebo si snad myslíte, že si uvědomuje že se na něj díváte a dělá to naschvál? To je naprostá hloupost. Ještě si není vědomo ani vlastní existence a ve své podstatě si jí nebude vědomo ani dlouho po porodu. Uvědomnění 'já' se formuje teprve s vývojem řeči.“

„Když myslíte...,“ pokrčil rameny, bylo mu to de fakto jedno, „Ahoj mimino. Za chvíli se dozvíme jestli si holka nebo kluk a pak ti konečně vymyslíme jméno. Vážně je docela otrava ti říkat mimino, když to totiž člověk vysloví nahlas, tak se na něj všichni kolem divně dívají. A tobě se to určitě taky nelíbí,“ mluvil na dítě a několikrát mu i zamával. Přísahal že mu to oplatilo, určitě sebou párkrát cuklo a nikdo by mu to nevymluvil. Nevšímal si při svém počínání, jak znechuceně na něj lektvarista nahlížel.

„Pojďte se podívat se mnou, pane Pottere,“ vyzvala ho lékouzelnice a jemným pohybem hůlky přiblížila plod, „Jako u dospělých i u nenarozených plodů si můžeme vyvolat část ury, podle které zjistíme pohlaví. U plodu do desátého týdne je aura příliš malá a nejasná, než aby šlo cokoliv zjistit, ale dnes už to půjde.“

„Nevšiml jsem si, že by měli muži a ženy jinou auru,“ podotkl zamračeně, nejistý a trochu naštvaný z toho, že takovou zásadní věc nepostřehl.

„Zastávám názor, že vy chápete aury daleko více komplexně, než toho jsou schopni prostí lékouzelníci a proto si vědomě některé její espekty neuvědomujete. Jsem si ale jistá, že ve skutečnosti tu část vidíte, snad když si ji ukážeme na plodu, mohl byste to lépe pochopit,“ uklidňovala ho Pomfreyová, mávla hůlkou proti Snapeovu břicho. Na obraze se kolem plodu vytvořilo naprosto neznatené jiskření, zcela určitě aura, ale on ji tam doposud nikdy neviděl. Viděl samozřejmě jeho zářivou rudou podstatu, zastával však názor, že aura se objeví až v pozdějších týdnech. Možná, jak o tom teď uvažoval, byla u dítěte vždycky, jen pro jeho zrak přezářená aurou matky, či v tomto případě otce.

Lékouzelnice mávla hůlkou podruhé, tentokrát aura skoro zmizela a zůstalo jen prá neznatelných stom.

„Ještě správné diagnostické kouzlo,“ řekle, mávla potřetí a kolem dítěte se objevilo několik jisker ostře rudé. Nebýt magického trojrozměrného obrazu tuhle barvu by prostě pod září samotného magického jádra nikdy neviděl, nehledě na to, že Pomfreyové si zviditelnila a interpretovala část magické aury pomocí kouzla a zcela mimo to, jakým způsobem vše vnímal on.

„Gratuluji, profesore Snape, máte holčičku,“ popřála Snapeovi s přívětivým úsměvem na tváři.

Harry naklonil hlavu na stranu a podíval se znovu důkladně na obraz, potom odvrátil pohled, přepl a koukl se na dítě. Tam neviděl nic, pořád jenom rudou zář, opletenou nitkami Snapeovy magie.

„Jste si tím jistá?“ zapochyboval trochu o Pomcfreyoně diagnóze.

„Pottere, když madam Pomfreyová říká, že je to dívka, tak je to dívka. Tak se přestaňte tak hloupě ptát,“ řekl lektvarista sice nerudně, přesto se to už nedalo označit za vrčení. Nejspíš by bylo troufalé tvrdit, že byl jeho hlas zjihlí, leč Harry byl vždy odvážný člověk, takže ho přesně tak nazval. Snape měl zcela jistě v hlase pohnutí, nebo přinejmenším emoce, jaké tam obvykle nebývaly.

„V tom případě už víte, jak vymalovat dětský pokoj,“ řekl místo toho, aby se urážel nebo ohrazoval proti lektvaristově mrzutosti.

„Dobrý nápad. Už byste měl uvažovat o stěhování, protože se ani nenadějete a nebudete mít energii na zařizování stěhování nebo vybavování pokojíku. Brzy vstoupíte do druhého trimestru, nevolnosti a těhotenské obtíže by se měly prakticky zcela vytratit. To je právě naprosto ideální čas pro uvažování o budoucnosti, zařizování všeho potřebného...“

„Děkuji za upozornění, ale to už vím,“ přerušil jí Snape a poměrně svižně přehoupl nohy přes okraj lůžka. Iluze růřové bubliny s dítětem se rozplynula, jak bylo kouzlo prudkým pohybem narušeno.

„Navíc se ani nemusí...“

„Prodiskutuji s Brumbálem výměnu pokojů,“ přerušil pro tentokrát lektvgarista i Harryho, chystajícího se podotknout, že dětský pokoj už má, a k tomu mladíka počastoval temným pohledem. Oplatil mu ho zamračením, ale mlčel. Nebyl hlupák, rychle mu došlo, že Snape nejspíš nechce, aby Pomfreyová věděla o objevení dětského pokoje v lektvaristových komnatách. Dost dobře nechápal proč, ovšem respektoval to. Nebylo to podstatné, pokud se jednalo o jeho zdravotní stav, proto to Pomfreyová nemusela nutně vědět. Stejně na to jednou přijde, to bylo nevyhnutelné, a jak se pak pak Snape vyrovná s jejím hněvem bude spíš jeho věc, než Harryho. Stejně by si do hádky s lékouzelnicí nenechal mluvit.

„V tom případě bych vám doporučila požádat ho o pokoj v přízemí.“

„Nepřipadá v úvahu. Musím být nablízku svým žákům a sklepení mi dokonale vyhovuje,“ odmítl okamžitě Snape, však už měl pokoj, tak proč by s ní souhlasil, bylo však zajímavé pozorovat, jak snadno umí lhát a předstírat i rozhořčení, „A pokud mi chcete argumentovat takovými řečmi , jako že dítě potřebuje slunce a vzduch, pak vám upozorňuji, že moje dítě ho potřebovat nebude. Je to můj malý klon, jen s pár ženskými atributy navíc, a proto bude stejně jako já zcela určitě světloplaché. Nesnášenlivost slunečních paprsků je rodinným prokletím.“

„O vaší světloplachosti vím. Nemluvila jsem o přestěhování kvůli dítěti a slunci, nýbrž kvůli vám. Dnes se vám to nejspíš tak nezdá, ale za pár měsíců vám bude dělat problém vyjít všechny ty schody ze sklepení. Pamatujte na to, až se budete stěhovat.“

„To je pravda. Už dnes jste se zadýchal, když jste šlapal nahoru,“ připomněl mu příhodu, kdy se museli zastavit uprostřed schodiště a nabrat dech.

„Nepřehánějte to s tou starostlivostí. Zadýchal bych se tak jako tak, s těhotenstvím to nemá nic společného,“ odbyl ho lektvarista a sklouzl z lůžka dolů. Pro něj tedy zjevně dnešní prohlídka skončila.

„Měla jsem už hodně pacientů, také hodně rodiček, ale vy jste, na mou duši, ze všech, které jsem poznala, ten nejvíce nezodpovědný a tvrdohlavý,“ zamračila se na něj Pomfreyová, „To už i udržet tady pana Pottera na ošetřovně, když je zraněn, považuji za menší práci, než vás donutit třeba jen na sebe dávat trochu pozor.“

„Hej, já byl přeci vždy vzorný pacient!“ ohradil se okamžitě.

„Chtěl jste se mi odejít se zlomenou nohou, ani jste se při tom nepokoušel hledat berle. Vy rozhodně nejste vzorný pacient,“ zamračila se i na něj.

„Vida, Pottere, zameťte si nejdřív před vlastním prahem, než půjdete ometat ten můj,“ ušklíbl se na něj i Snape.

„Jen tak mimochodem, nemám já tady jako léčitel poslední slovo? Nějak se na to v poslední době pozapomíná,“ zamručel přeci jen trochu uražený. Spikli se proti němu a to nebylo fér.

„Omlouvám se, mistře Léčiteli,“ řekla k jeho překvapení Pomfreyová, dokonce sklonila hlavu v mírné pokloně, „Neměla jsem v úmyslu vás urazit.“

Otevřel pusu a zase ji zavřel jako ryba na suchu. Nevěděl, co by měl teď dělat, jelikož se cítil nesvůj pokaždé, když udělala něco tak nepochopitelného, jako mu vzdala hold či projevila úctu. Byla několikanásobně starší než on a vzdělaná léčitelka, zatím co on byl prostě on. Jedno, že měl neobvyklou léčitelskou schopnost, nevyžadoval kvůli ní od nikoho poklony.

„Ne... tedy, nic se nestalo,“ zabručel napůl úst a stáhl se. Tohle vážně neměl zapotřebí, poklonkování od Pomfreyové, a ani to nechtěl. Kéž by s tím přestala nadobro a už si nikdy nevzpomněla, že je mistrem Léčitelem.

Po jeho slovech se rozhostilo ticho, kupodivu ani Snape nic neříkal, jen si ho měřil nečitelným pohledem svých tmavých očí. Znervozňovalo ho to ještě víc až na hranici toho, že měl chuť zakřičet, aby na něj tak necivěli. Jistěže že by to neudělal, zvláště ne v přítomnosti těhotného muže, ale myslet na to mohl.

„Měli bychom tuto frašku ukončit, oba s Potterem máme ještě odpolední vyučování,“ přerušil ticho Snape. Výjimečně byla jeho nepřátelskost také k něčemu užitečná, než jenom rozčilující. Vděčně se na něj podíval a přidal jemný úsměv, odpovědí mu na to bylo povytažené obočí, pak už se kolem něj muž protáhl a zmizel za zástěnou. Krátce ho vyprovodil pohledem a ohlédl se zase k Pomfreyové.

„Madam, nemusíte dělat tyhle věci, tedy já... nechci, abyste mi říkala mistře a podobně. Cítím se pak divně,“ požádal ji.

„Já se naopak cítím divně, pokud to nedělám. Ten titul vám plným právem náleží a já na to velmi často zapomínám. Jak jsem říkala na začátku roku, lidé zapomínají na hodnoty minulosti a pokud někdo má připomínat vaší hodnotu, pak bych to měla být já,“ vyměnila vážnou tvář za přívětivý úsměv, „Dovolte mi prokazovat vám úctu, jakou si zasloužíte.“

Povzdechl si. Co s ní měl asi tak dělat, než souhlasně přikývnout. Nedalo se odmítnout, když se tvářila tak, jak se tvářila. Upřímně a otevřeně. Už si zvykl, že není ve skutečnosti tak přísně stjická až nedotknutelná, jako se mu zdála dřív, ovšem i tak ho pořád ohromovalo, jak otevřená umí být.

„Jdete, Pottere, nebo vám mám rovnou odebrat body za záškoláctví?“ zeptal se Snape natahující si plášť. Stačil se během jejich krátké výměny názorů obléct a teď už netrpělivě postával blízko dveří.

„Zastavím se tu ještě na chvíli po obědě,“ přislíbil Pomfreyové a obrátil se k odchodu.

Za netrpělivým lektvaristou musel vyběhnout ven přes čekárnu až na chodbu. Na to, že byl těhotný, se pohyboval nehorázně rychle, což mimo jiné značilo, že už je mu lépe. Přestal si i tolik stěžovat na nevolnosti nebo nechutenství, zároveń začal být ale i nechutně aktivní.

„Jestli jste si chtěl postěžovat na chování madam Pomfreyové, tak mě ušetřte falešné skromnosti,“ promluvil Snape, jen co ho Harry dostihl venku na chodbě, „Pouček o těhotenství mě ušetřte také, těch jsem měl dnes též dostatek, proto berte vaší povinnost pro teď za splněnou a večer už nechoďte. Teď zmizte, než přijdete pozdě na hodinu a svedete to na mne. Jako bych bez vás neměl dost problémů.“

„Ano, pane,“ řekl v odpověď. Kdyby se mohl na Snapea pořádně rozlobit, tak by ho nejspíš seřval na tři doby za to, že dnes se vážně chová obvzláště hnusně. Místo toho jeho hněv prostě zemřel kdesi v hrudi a změnil se v přetrávající vzdálené teplo. Stále dost silné na to, aby bylo příjemné, ale už ne tak pohlcující a všeobjímající. Nejspíš rezistence, jako když se pořád vystavujete alergenu a vaše příznaky se tím zlepší.

„Výborně, alespoň jednou za poslední skoro dva měsíce budu mít klidný a spokojený večer,“ předstíraně se zaradoval Snape, načež se už jen obrátil zády a odplul si chodbou pryč přesně tak strašlivý, jak vypadal, ještě než otěhotněl. Měl být rád, že se mu tak daří, místo toho pocítil lítost z faktu, že s ním dnes večer nebude a nepříjemně bodavou myšlenku, že ho možná už brzy lektvarista nebude potřebovat. Předtím mu přinejmenším držel vlasy při zvracení nebo mu pomáhal rozdýchat nevolnost, teď se už o sebe bude starat bez pomoci. Zamračil se. Doufal, že příští týden s těmi knihami od Remuse by se spolu mohli pustit do cvičení. K tomu by ho mohl Snape potřebovat. Kdo by dával pozor, jestli provádí cviky správně a hlídal, kdyby se mu z toho udělalo zle. Samozřejmě od toho tu bude Harry, aby na vše dohlédl. Ale ne dneska.

Dneska nevěděl, co udělá s volný večerem. Nejspíš ho bude muset strávit s přáteli, což, kupodivu, nebyla tak lákavá představa, jak by asi měla být. Na druhou stranu, zase by jednou mohl přehrát Rona v Řachavém Petrovi a vrátit mu všechny ty prohry v šachu.

 

°°0°°

 

Dívka. Holčička. Šatičky, mašličky a copánky. Panenky, domečky a čajové dýchánky. To byla, zdá se, jeho budoucnost. Čekal ho život s holčičkou, to už věděl, jen se nemohl rozhodnout. jaký na to má názor. Věděl, že někteří rodiče preferují to či ono pohlaví. U čistokrevných rodů bylo běžné, že toužili nejdříve po mužském dědici, pak až uvažovali o dívce, jež se dá dobře provdat. Čistokrevní jako Malfoyovi nebyli normální rodiny a jejich vzoru se chtěl vyhnout, proto taky umožnil Potterovi otravovat mu život.

Obyčejní rodiče obvykle nakonec řekli, že je to jedno, hlavně když je dítě zdravé. Plánoval se stát tak obyčejným rodičem, jak to v jeho případě možné, což začal shledávat docela neproveditelným. Už jen to, že jeho dítě dokázalo v pouhých dvou měsících od početí probudit srdce hradu a vnutit mu svou vůli, značilo, jak složitý s ním bude mít život. A Potter se ještě hloupě ptal, co mu vadí. Nevadilo mu nic, jen měl strach, aby jeho dítě nebylo po moci lačnícím tyranem, podvolujícím si násilně všechny kolem sebe. Utěchou, možná malou, mu byl fakt, že čeká děvče. Přeci jen muži měli všeobecně spíše sklony k tomu být násilničtí a mocichtiví. Nejspíš.

Během odpoledního vyučování se věnoval tomu, že si svou teorii ověřoval pozorováním dívek a chlapců ve svém okolí. Normálně na ně nahlížel jako na vši obtěžující mu život, tentokrát je zkusil vidět spíše jako vědecké objekty.

Prvačky a druhačky byly ještě děti. Věnovaly se hraní čáry, házení míče venku na pozemcích, skákání přes švihadlo nebo skákání panáka. Seděly ve velkých houfech, rozesmáté a společně psaly úkoly. Chlapci toho samého věku běhali po chodbách, křičeli, házeli po sobě věcmi a hlasitě se bavili, usazení ve výklencích. Ve své podstatě to samé, jako děvčata.

Starší dívky, třeťačky a čtvrťačky, si už nehrály, spíš posedávaly v malých hloučcích a smály se nad časopisy. Pravidelně se pak chichotaly, když kolem prošel nějaký kluk. Tedy spíš proběhl, protože jejich vrstevnící dělali to samé, co v prvním a druhém ročníku, běhali, křičeli a jinak dělali bordel, akorát už měli o tři hlavy víc, takže toho nepořádku nadělali třikrát tolik.

Páťačky a šesťačky už by člověk těžko rozeznal od sedmaček, nebo konec konců dospělých čarodějek. Chovaly se podstatně tišeji, než mladší spolužačky, procházely se po chodbách klidně a posedávaly většinou spíš nad učením. Chichotání je sice nepřešlo, jen to dělaly podstatně méně nápadně. Jejich vrstevníci pak byli stále hluční, při běhu zakopávali o svoje neúměrně dlouhé končetiny a navíc se začali také chichotat, zejména když procházeli kolem hloučků děvčat.

U sedmáků byla relativně snesitelná obě pohlaví. Už neběhal většinou nikdo, chichotání nebylo obvyklé a dokonce se objevovaly smíšené hloučky.

Tak jako tak na sklonku dne dospěl jen k tomu, co už věděl. Že děvčata dospívají dřív, chlapci je ve vyspělosti řádně doženou nejdříve v sedmnácti, ale spíše později a kolektivně je to všechno nezvedená cháska. A ano, kluci měli větší sklony k násilí, protože dloubání, dávání pohlavků a strkání se bylo u nich na běžné pořádku. Nechápal to ani ,když byl kluk, teď mu to říkalo ještě míň. Nemohl se tedy rozhodnout, jestli mít děvče je lepší nebo horší než mít chlapce. Ani si nakonec nebyl jistý, jestli mu na tom záleží a to se tím zabýval až nehezky dlouho.

„Promiňte pane, potřebovali bychom projít,“ vyrušil ho ze zadumanosti jeden z nejotravnějších hlasů hned po Potterovi a Grangerové, třetí ze strašlivého tria; Weasley.

Zastavil se a zjistil, že je uprostřed chodby a stojí přímo v cestě houfu třeťáků nesoucích akvárka se zlatými rybkami. Nejspíš je přenášeli do učebny Přeměńování, protože právě tyto rybky používali žáci na svoje pokusy. Obvykle nebohá zvířata končila jako kříženci mezi rybkou a loďkou nebo vodní kačenkou.

Bylo mu jich líto s takovým osudem.

Zarazil se. Od kdy mu pro merlina, bylo líto páchnoucí rybí havěti. Zvířata nesnášel, ryby byly nanejvýš tak nejméně obtížné ze vší té zoo rodiny. Nepotřebovaly mazlit, krmení se dalo zavřít do vzduchotěsné nádoby a akváritum přikrýt filtrem proti pachu. Kdyby musel žít někde, kde je akvárium, tak by ho dokázal tolerovat, muset žít s jiným zvířatem, nejspíš by ho otrávil a zakopal na zahradě, to vše samozřejmě bez vědomí jeho majitele. Ale ryby... ty malé ryby v akváriu plavoucí tam a zpátky a kolem dokola nevědomé si svého osudu. Náhle k nim vzplanul neskutečnou nákloností, tedy spíše jeho dítě k nim vzplanulo nákloností. Pocítil to teď už jasně, rozeznával ,kdy něco vzejde z vyvýjející se mysli té malé a kdy je to jeho vlastní myšlenka.

To, že to vědě,l mu však nezabránilo v tom uvědomit si až moc pozdě, že přistoupil o dva kroky vpřed a předklonil se, aby měl přístup k akvariu. Chlapec, který ho svíral, se odklonil dozadu a v očí se mu bleskl strach.

„Karas zlatý,“ promluvil klidně, asi aby si obhájil své počínání, „Nenáročná ryba s vysokou množivostí. Mudlové věří, že přinášejí štěstí, proto je rádi pěstují v zahradních jezírcích. Také se k němu váže mudlovské pohádka o zlaté rybce plnící tomu, kdo ji uloví, tři přání. Jaký paradox, v dětství touží po magii plnící jejich tužby a v dospělosti by se jí bály,“ narovnal se a střelil pohledem po Weasleym, kluk vypadal zaskočeně, „Na pokusy do hodiny Přeměňování?“

„Ano, profesore Snape. Dohlížím, aby se s akvárky po cestě nepřerazili... pane,“ odpověděl mu Weasley, jeho zaskočení se začalo rychle měnit v podezření. Kdyby to nepovažoval za zbytečné plýtvání mentálními silami, tak by nahlédl do klukovy mysli, jelikož by ho moc zajímalo, co by strašný Smrtijed jako on moh mít za převratný plán vzešlý přímo z rukou Pána zla a týkající se zlatých karásků určených k brutálnímu zmasakrování bandou neschopných třináctiletých idiotů. Protože Weasleyoho podezření se vždy, jedině a výlučně týkalo likvidace Harryho Pottera, tak odhadl, že by podle zrzka měl nejspíš donutit karásky vyskočit z akvária a v noci Pottera zadusit tím, že mu naskáčou do pusy.

„Kdyby se přerazili, ty ubohé ryby by ušly strašnému osudu,“ vypustil z pusy hrozivou hloupost a málem si za to dal pohlavek. Snape nelituje ryb, pokud čirou náhodou ano – jako teď – tak to rozhodně nedělá na veřejnosti, jenže... ta lítost byla vážně nechutně vtíravá. S potlačeným povzdechem sebral klukovi před sebou jeho akvárium z rukou, zvedl ho a podíval se na rybu proti světlu. Měla tupý výraz, jak už rybi mívají, mírně pohybovala tlamičkou a vlnily se jí žábry, opět jak už to u ryb bývá. Přehmátl si, držel akvárko jednou rukou a prstem druhé zaklepal na jeho sklo. Ryba se k němu obrátila čelem a hubou začala ohmatávat sklo v místě, kde na něj zaklepal.

„Tuhle si nechám,“ řekl to tak chladně, jako kdyby to bylo naprosto normální že chodí po chodbách, bere studentům učební pomůcky a mazlí se s nim přes sklo.

„Ale pane, oni je potřebují zítra do hodiny,“ namítl Weasley. Kdy se ten spratek stal tak hrozně drzým? Asi si myslel, že když už je mu sedmnáct a je členem Fenixova řádu, tak si může na Severuse vyskakovat. To se však šeredně zmýlil. zpražil kluka ledovím pohledem, nutíc ho strnout v ramenou obavou. To už bylo lepší.

„Při své nebelvírské útlocitnosti byste mi měl spíše poděkovat, že to zvíře zachraňuji před osudem horším než smrt a poskytnu mu pár dalších let slizkého života,“ sakra nechtěl se přiznat k tomu, že rybu nehodlá vykuchat, „Pokračujte do učebny,“ zavrčel a rychle houfu studentů ustoupil z cesty. Nechtěl se od nich nechat ošplíchnout, bohatě stačilo že držel v rukou vlastní akvárko a vůbec netušil, jak s ním sejde z těch nesmyslně dlouhých schodů do sklepení ty až ke zdi, bez toho, aby ho vylil.

„Ano, pane... jděte!“ nařídil Weasley skupince třeťáků a jednoho mírně dloubl do zad. Po celou dobu při tom hypnotizoval Severuse podezřívavým pohledem a těkal při tom očima mezi jeho tváří a rybkou v akvárku, co držel.

Nedával na sobě nic znát, ani nehnul brvou, jenom to akvárium dál držel. Stejně jako s panenkou. Bylo přirozenéium, komu se to snad nezdálo, ten by měl změnit názor rychle a beze zbytku, protože Severus má v ruce akvarko, jinak ho někdo náhodou zezadu uřkne. Ten někdo samozřejmě nebude Severus sám, ža ano. Vydržel s tou maskou dokud studenti s Weasleym v závěsu zcela nezmizeli za vzdáleným rohem chodby, potom si přitiskl ruku na břicho. Cítil uvnitř magické chvění plné nefalšované radosti. Jeho dcera byla nadšená z toho, že má rybičku, kterou si sama před pár minutami vynutila obstarat. Přejel rukou tam a zpět s tichým povzdechem na rtech.

„Co si myslíš, že mám podle tebe dělat s rybou?“ zeptal se polohlasně, hlavu trochu skloněnou jakoby ke svému břichu, „Za celý život jsem vlastnil leda tak tlustočervy, hmyz všeho druhu a potkany na pokusy a to všechno bylo mimo prostory, kde žiju. Nemůžu si do bytu jen kvůli tvému rozmaru vzít tohle... tohle páchnoucí zlaté tupé... zvíře.“

Nedostal samozřejmě žádnou racionálně odpověďa ani ji nečekal, jen magie v jeho břiše dál tepala ve veselém rytmu, jak mu plod dával stále najevo svoje nadšení nad rybkou. Bylo to vlastně příjemné z mnoha důvodů. Zjistil, že činit dceři radost je vnitřně uspokojující a pak; jestliže zachránila rybku před usmrcením hůlkou nedovzdělaného lajdáckého třeťáka, tak jistě nemohla být zlá. Byl to malý počin, jistě, jenže od malého dítěte. Nemohl čekat že dva měsíce po svém vzniku začne zachraňovat stovky nevinných mudlů a čarodějů. Měla zatím své omezení.

Jemně se usmál, jen tak se mu zvedly koutky. Kdyby to někdo viděl, nejspíš by pojal podezření že Severus právě někoho zabil nebo se chystá zabít, přesto to byl upřímný úsměv spokojenosti.

S akvárkem v ruce zamířil ke sklepení.

 

13. Panenka ~0~ 15. Alternativa

 

  • Poznámka autorky: Nezastávám názor, že jsou Bradavice hermeticky uzavřený prostor, je to škola, ne vězení. V internátních školách s plným provozem (žáci tam tráví víkendy a mohou i svátky případně dokonce prázdniny) jsou umožněny, dokonce i jednou měsíčně, návštěvy rodičů, kdy si své děti mohou vyzvednout a někam vzít nebo s nimi strávit den přímo ve škole. Předpokládám že teoreticky je něco podobného i v Bradavicích, že toho nevyužívají masy rodičů je věc jiná. Taková návštěva Bradavic, které jsou ve Skotsku, je i pro čaroděje časově, finančně a energeticky náročná záležitost. Nemyslím si, že se může každý čaroděj libovolně přenést kam chce nebo kolikrát chce, energie na to potřebná je veliká (:-D Kdo tu chce rozebírat ohýbání reality a červí díry?). Všechny krby nejsou snadno spojené, nemůže si u sebe doma říct že vyskočí z krbu v Bradavicích. A vlakem to tam trvá celí den, takže by rodič musel v pátek večer vyrazit, v sobotu ráno dorazit a v sobotu večer zase vyjet, aby měl den na vzpamatování. Navíc je jasné, že kromě profesorů se po škole pohybují i jiní lidé, jako dodavatelé potravin a školních pomůcek, inspekce z ministerstva a profesoři sami se podílejí na dění v okolí také jinak, než jenom učením. Poskytují konzultace, prodávají co vyrobí a tak dále. Toliko k Remusově přítomnosti.

Za komentáře k předchozí kapitole děkuji: cim, anneanne, mathe, Bobo, grid, Blesk, Sitara, bacil, Agnes, belldandy, xinef a xlovexx. Těším se na další vaše komentáře a pokud nechcete komentovat klikněte prosím alespoň v anketě. Děkuji.

Komentáře:

Lululemon Outlet Canada43631


***

Holčička :D a už teď si dokáže náležitě prosadit svou :D No, nebude to mít severus lehký :D

Děkuji

Ano, zadupá si a je po jejím. Severus nikdy nic nemá lehké, chudák, zvláště se mnou.

:-)

Tak jsem si dneska všimla, že jsem ti ještě neokomentovala kapitolu. Zkouškové má na mě špatný vliv :-D
Tak Ginny už něco tuší. Tipuju, že jim to moc dlouho nevydrží, i když se nejdřív jako správná Weasleyová asi pokusí Harryho trochu zaktivnit.
Holčička už je potvrzená a je úžasné, jak se má k světu. Severus má naprostou pravdu, že je to dost děsivé. Doufám, že nebude ovládat teleportaci sama sebe, jinak by se tatínkové asi nezastavili :-)
A rybička měla štěstí, že narazila na změklého Snapa. Je nejspíš jediné zvíře, které mělo kdy šanci ho tak vidět :-D

Děkuji

Mě zase dlouho trvá, než odpovím, koukám.
Obávám se, že Ginny skutečně Harryho miluje, což jsem nechtěla. Nemám ji ráda, ale mučit ji zase nechci... kecám, chci.... :-D
Jej, to je skvělí nápad! Mohla by jim zdrhat z Bradavických pozemků! :-D Ne, vždyť ona je veskrze andílek. ;-)
Ani netušíš co on všechno zvířatům prováděl.

-

Tak konečně přečteno, zatraceně, ale na pořádný komenář se cítím vyčerpená a to jsem toho chtěla tolik rpůběžně podoknout.
Herminona je pobouřená kanonickým zpátečnictvím Bradavic v sexuální výchově. Zajímavá shoda, že se tohle téma obejvilo stejný týden obou tvých právě vydávaných FF.
O Ginny si jeden říkal, že jí to snad dojde (dřív než všem ostaním - to bybyla prča:) ), ale myslím, že Hermioniny pochybnosti to postavila zas do docela jiného světla. Hold ti kluci...
Moc zajímavé pojetí architektonických magických schopností hradu.
Ach a jak potkal Harry Remuse na chodbě, tak jsem tak zblblá z tvého druhé cyklu, že jsem měla pocit, že se musí ..hmm ... a no vlatně nic.
Och a pak spousta roztomilýh detailů, jako harry, který vstupuje do pokjů Severuse Snapea a doufá, že nepozná, jak se červená. A první věta: "Proč se červenáte, Pottere?"
Jo a nepochopila jsem, co se obejvilo v auře nebo vedle aury, když Pomfreayová vytáhla na severuse podruhé hůlku. asi tam je překlep, každopádně tam jedno slovo nechápu.

Děkuji

Když nemáš co říct, tak se nenuť. ;-) Klidně příště napiš jenom "Hezké" :-D
Ano, je to velká shoda, protože NN jsem psala už je to pár pátků zpátky a tohle jsem vůbec celé začala psát až po dokončení mého cyklu povídek. Ono to prostě nějak vychází z její povahy bych řekla.
Hermiona jí úplně pokazila její cestu k osvícení. :-D
Já vycházela z faktu, že v době stavby Bradavic mnoho věcí nebylo, jako kanalizace, a teď tam jsou. Dobrý příklad je vchod do Tajemné komnaty. Proto mě napadlo, že hrad se sám staví, upravuje a má vlastní intelekt díky kterému zachoval tajný vstup do Tajemné komnaty jen ho přeorganizoval do podernější podoby.
:-D Lituju, tady je Remus až nechutně heterosexuální, vlastně všichni jsou jak tak na ně koukám... noo, možná Sirius v mládí experimentoval - Severus si to myslí - ale ostatní ne.
U Snape nesmí člověk ani myslet na to, co nechce aby vyšlo najevo. :-D
Jo, to je, koukám, úplně neopravená věta, zítra ji opravím, dneska už tu mám rozdělané něco jiného.

:-)

No jsem zvědavá jak Ginny a Hermi provedou to své svádění na klucích. Hermi úspěch přeji, ale Ginny ne (no jo jsem děsná, já to vím)
Krásná kapča a moc se těším na to co Harry řekne na rybičku v Severusových komnatách.

Děkuji

S Harryho pohledu si myslím, že se nic nezmění, pochybuji, že on si cokoliv, co Ginny udělá správně vyloží a Ron, když pochopí, raději bude dělat, že nechápe.
:-D Má on právě na ni něco říct?

kopretina

No tak, ten Harry je vážně beznadějný případ. Na druhou stranu ho vlastně i chápu. I když… jestli je teplej, tak by musel pokukovat aspoň po klucích. Neříkám, že by měl u toho vzdychat roztoužeností, ale nějakého „idola“ by mohl mít. Jako třeba obdivovat sportovce.
Chodí s Ginny a myslí si, že je to v pořádku. Sice to s ním nic nedělá, ale myslí si, že to přijde. Prostě si nechce připustit, že ho Ginny eroticky nepřitahuje. Ona je holka, on je kluk, tak to prostě musí fungovat.
To je jako kdyby mu někdo řekl, že kachna vysedí kuřátka. Okamžitě by řekl, že je to prostě blbost. Blbost je jenom to, že by kachna snášela slepičí vejce. Ve skutečnosti, pokud má v hnízdě slepičí vejce, je dost možné, že kuřátka skutečně vysedí. Když jenom trochu popustíme svou fantazii a nenecháme se svazovat tím, co je „normální“a tudíž to tak musí být, tak je možné téměř vše.
Potter se nezdá, ale je to pěkný lstivý Zmijozel. Takhle zneužít své postavení léčitele a použít ho proti Remusovi. Tohle se přátelům prostě nedělá. Remus je samozřejmě slušný člověk, který má k Léčiteli úctu a nedovolí si odporovat mu. To byl od Harryho hnusný podraz.
Teď mě napadlo, že Kopretina a Teddy (bude to Teddy?) budou v přibližně ve stejném věku. Půlrok se mezi nimi rychle smaže. No, to bude radosti. Děti občas potřebují přítomnost druhých dětí. To by mohlo být pěkné přátelství mezi těmito dětmi. Kopretina to bude potřebovat.
Taky mě děsí, jak mocná Kopretina je. Už teď něco chce a musí to dostat. Aby z ní nevyrostl rozmazlený fracek. Severus má tu smůlu, že jeho dcera bude mocnější než on, takže prostý zákaz asi nebude fungovat. Děti, které neumí poslechnout své rodiče, jsou jedny z těch nejhorších. Aspoň k rodičům by měly mít úctu. Člověk by si neměl zvykat, že může mít v životě všechno. Jako Harry a Snape, poté si mohou vážit toho, co mají. Dětem to nevysvětlíte, ale až vyrostou, možná jednou pochopí.
A Severus zabavující školní pomůcky… :D Tak jednu rybičku snad McGonagallová oželí, ne? Kdo by si pomyslel, že Severus si přivede domů mazlíčka. Ryba je přijatelná volba. Nesmrdí, nekadí pod nohy, nedělá rámus, nelíná, neškrábe, nekouše, nevyžaduje příliš pozornosti, takže ji Severus může snadno ignorovat a taky toho tolik nesežere, takže za krmivo neutratí polovinu svého platu. No, samá pozitiva. Ještě že jeho dcera nezatoužila po Chloupkovi anebo drakovi. :D
Kdy už jí konečně vymyslí vhodné jméno? Lépe by se mi psaly komentáře, kdybych ji mohla nazývat jejím jménem.

Děkuji

Víš ty vůbec kolik on toho Harry má na starost? Těžko se pak myslí na něco konkrétního co se týče sexu, to je v posteli rychle šup sem a šup tam, jen ať už je hotovo. :-D
Harry vyrůstal u Dursleyových a potom byl prostě jenom mezi normálními kamarády, tak nějak mu na mysl nepřijde, že holka + kluk se nemusí rovnat sex. Je to zavedený stereotyp, tak to v přírodě funguje, tak to musí fungovat i u něj. Navíc, víš, myslím si že Ginny vnitřně bere i přes to všechno jako kamarádku, dokud mu někdo nepřipomene, že je něco špatně, tak to vnímá jen okrajově a potlačuje to. On všeobecně tenhle Harry má obrovské problémy potknout se s tím, že se mu líbí Snape.
Že jo? Bylo to od něj opravdu hnusné, ale účel světí prostředek, ne? Nevím, můj Harry je prostě takoví, že není jenom dobrý, ale umí být i docela hajzlík když na to přijde.
Ano, budou vlastně ve stejném věku a možná spolu budou chodit i do stejného ročníku až budou větší. Ona ho určitě bude potřebovat. :-)
Hmm, tady si položme otázku; musí z člověka co dostane všechno co chce vyrůst Brumbál? Moje odpověď je: zajděte si k Prasečí hlavě. ;-)
Pravděpodobně to nebude komentovat ale všimne si. Minerva si všímá... sakra, Severus by si na ni měl dát pozor. :-D Ale ano, je to nejlepší zvíře pro Severuse, protože mu nebude znečišťovat jeho uspořádaný domov. Chudák ještě netuší co bordelu nadělá dítě. :-D
Oh, se jménem bude dlouho problém, ale Brumbál jí zrovna začal v duchu říkal Ariana. :-)

skvele

teda fakt supr povidka zacina to byt cim dal zajimavejsi :-D tesim se na dalsi kapcu..
daj se vubec ti dva dohromady :-D

Děkuji

Jsem ráda, že se líbí a doufám, že ti budou další kapitoly dělat radost. Noo, chvíli jim to určitě potrvá dát se dohromady. ;-)

Holcicka je super

Libi se mi rybicka a kryci jmeno kopretina.

Děkuji

Jsem ráda, když se povídka líbí. :-)

:-D

To bylo krásnýýýý! :-D Severus mě dostává do kolen. Jak je rád, že bude mít holčičku, jak má strach, aby z jeho dítka nebyla nějaká zlá zrudička, jak zkoumal chování dětí a jak plánuje být obyčejným = normálním rodičem :-D No a úplně nejvíc, jak plní své dceři přání už teď :-D To s tou rybičkou bylo do-ko-na-lé!!!

„Tuhle si nechám,“ řekl to tak chladně, jako kdyby to bylo naprosto normální že chodí po chodbách, bere studentům učební pomůcky a mazlí se s nim přes sklo. :-D :-D :-D

No a "magické chvění plné nefalšované radosti" tomu nasadilo korunu :-D To bylo prostě tak sladký :-D
Mimochodem, ta debata o oběvivších se dveřích byla taky super :-D
Děkuju Lani, culim se tu u toho jak blázen :-D
Prostě skvělé!

Děkuji

Normální strach rodiče o budoucnost a bezpečí dítěte jen přenesený na Severuse. Normální rodič se bojí, aby jeho dítě nebylo zloděj nebo narkoman, Severus se bojí, aby z něj nebyl další Pán zla. :-D Musíme si uvědomit že v podání dramatických hrdinů je vždycky všechno větší a strašlivější. :-D
Otázkou tady je jak to bude, až se na rodí. Teď je pod jejím bezpodmínečným vlivem kdy ho nutí konat po své vůli, určitě je dost naštve, až bude na světě a nebude moci svého otce ovládat. :-D
Oh, Severus má v tomhle výhodu. Když něco udělá co by neměl, prostě začne dělat, že je to normální. Schválně kolik lidí mu začne vysvětlovat, že to dělat nesmí. :-D
Tam jsem si celekm užívala Harryho neutuchající tupost, abych byla upřímná.

+++

Severus byl zase sladký na začátku. A Potter to je taky správný podpantoflák, tak mě zajímá, jak to s nimi chceš řešit v sexu, ať tedy nějaký bude. Nedovedu si nějak představit Pottera "nahoře" a Snaper "dole".
A rybička !! Ta byla super, tak to budě pěkný rozmazlený spratek, když už si teď diriguje svého taťku a přitom je to jenom pár spojených budněk.

Děkuji

Nezastávám názor že to, jak se lidé prezentují na veřejnosti nutně koresponduje s tím jací jsou v sexu a v intimním vztahu. Jednu naši tvář vidí veřejnost, jednu ti, které milujeme a další vidíme jen my sami. Uvidíme jak přijmeš to, jak se jejich vztah vyvine, ale já to vnímám docela přirozeně. Je ale pravda že jsou o půl roku a 20 kapitol napřed. :-D
Oh ano, ona bude velice rozmazlená, asi tak jako Brumbál. :-D

xxx

Další super kapitolka :) Jsem zvědavá jak bude reagovat Harry na Ginnino sbližování :D :D :D chudáček, pochybuju, že z toho bude nadšený ;) A taky se těším až bude trochu víc jiskření mezi Sevíkem a Harrym ;)
a vzhledem k Severusově slabosti pro panenky, zvířátka atd. mě zajímá jak moc se nakonec jeho komnaty změní než se dítě narodí :D

Děkuji

No nebude, protože útoky sexy děv nejsou jeho penisu... pardon, chtěla jsem říct srdci, moc blízké. :-D Oh ano, ono to prostě chvíli trvá než se k tomu dopracují, nicméně už v kapitole 16. bude no... něco jako sblížení...
Jeho vlastní vlastně ani moc ne, ale pokojíček jeho dcery bude vypadat jistě zajímavě a jejich společný život bude pro Severuse utrpením. Bude přesně ten typ, co mu domů ze zapovězeného lesa přitáhne mládě nějaké divoké šelmy s tím, že si ho chce nechat, jako domácího mazlíčka. :-D

... :)

Severus dělající dceři radost rybičkou! No prostě nádhera! Líbí se mi, když má Severus dcery, sedí mi to k němu víc. A už úplně vidím, jak si ho to mrně omotá kolem prstu dřív, než se vůbec naučí chodit. (jako by se tak už nestalo :-D). i když s tou magií by mě to taky trochu vyděsilo, zvláš´t, když vím, že v tom má prsty Voldemort. A co druhý tatínek? Nebude si na malou dělat nároky??? :-O

Děkuji

Ten spratek už ho má omotaného kolem prstu a nejen Severuse, vlastně všichni co o těhotenství vědí, tu malou milují. Pravděpodobně jí budou nosit po narození dary. :-D Ono je to celkem normální, stává se to a ještě bude víc projevů magie Severusova dítěte. Ona je vážně mocná, někam to musí odplynout.
Druhého tatínka to nezajímá, vlastně ho nezajímal ani Severus a rozhodně by si u Voldemorta nepolepšil, kdyby se snažil za svou dcerou dostat. Sedí doma v Itálii a mne si ruce, jak se mu to hezky povedlo a že za něj za chvíli bude Smrtijed.

!!!

Tak tohle bylo naprosto skvělé!!! Úplně vidím Severuse, jak se sklání nad rybou a ještě stále napůl se snaží tvářit jako Snape i když se mu na rty vkrádá úsměv... Děkuji, že jsem si mohla přečíst dílek a moc se těším na další... Rozhodně jsi mi zvedla náladu!

Děkuji

Jeho to spíš frustruje co s ním jeho dcera dělá a podle toho se také tváří. V příštím díle to s ním bude ještě horší. :-D

Přidat nový příspěvek