10. kapitola

Neznalost neomlouvá (7. týden)

 

Při pohledu na svůj kalendář si uvědomil, jak nechutně společenským životem vlastně žije. O podzimních prázdninách se chtěl jen podívat na konferenci lektvarových mistrů do Budapešti. To už nepřipadalo v úvahu, všude by tam byly jedovaté výpary, tak to škrt jedním rázným pohybem brku. Další na pořadu dne byla slavnostní Vánoční večeře na Malfoy Manor. Též nepřipadalo v úvahu. Případné dopisování s Narcisou nebo Luciusem a tím dál udržovat zdání věrného Smrtijeda, proč ne, avšak vlézt přímo do jejich domu by znamenalo být okamžitě lapen. Přeškrtl i to. Na jarní prázdniny měl naplánováno vycestovat za svým bývalým učitelem až do Berlína. V té době ale už bude mít pořádně břicho, takže ani toho se nemohl účastnit. Škrt i další věc. No, tím vlastně skončil. Na jeho vkus to ale bylo víc jak dost.

Zaklepání na dveře ho probralo ze zachmuřeného hledění na svůj kalendář. Zvedl hlavu, podíval se na hodiny a povzdechl si. Samozřejmě, Potter byl tady, přesně nepřesný jako vždycky. Řekl 'večer se ukážu', což znamenalo někdy mezi koncem odpoledního vyučování a večerkou. Bude ho muset požádat, aby si stanovil jasnou hodinu a tu pak precizně dodržoval. Otáčet se pořád a sledovat, jestli se za ním kluk někde nevynoří, bylo vážně otravné.

„Dále!“ zavolal přes místnost a mávnutím hůlky zbavil dveře ochrany. Opravdu se mu nechtělo vstávat. Naposledy když to udělal, sebou málem sekl a pak strávil půl hodiny nad záchodovou mísou, uvažuje, jestli bude zvracet nebo ne.

Kluk vnořil svou rozčepýřenou hlavu skrz škvíru mezi dveřmi dovnitř, jako kdyby se bál, že ho tam Severus čeká se sekerou v ruce. Jakmile viděl, že sekera se nekoná, tak se nechutně zářivě usmál.
„Dobrý večer pane,“ pozdravil, jako vždy poslední dobou hlasem nepodobným tomu uštěpačnému, agresivnímu Potterovi. Pomalu, leč neochotně si na to začal zvykat. Bylo to trochu jako s Lily, ta uměla být stejně trpělivá, jako se k němu v poslední době stavěl Potter.

„Zavřete dveře, táhne,“ nečekal, jestli ho poslechne, jednoduše za ním dveře prudce zabouchl dalším mávnutím hůlky. „Co to s sebou nesete?“ zeptal se, jelikož Potter s sebou táhl celou svou brašnu.

„No, napadlo mě, že bych si tu udělal úkoly,“ odvětil a už si to bez vyzvání štrádoval ke gauči. Zrovna k tomu, který měl Severus tak rád, protože si mohl sundat večer boty, natáhnout si nohy a opřít je o opěrku ruky. Prostě si udělat pohodlí. Jistěže by to nedělal před tím klukem, ovšem z principu to byla jeho pohovka.

Přešel to. Musel. Raději se pozastavil nad něčím tak neskutečným, jako že Potter tu chce dobrovolně dělat úkoly.

„Úkoly? Jsem šokován. Vy se snad budete jednou i dobrovolně vzdělávat,“ neodpustil si. „Přesto, neměl byste tu být, abych vás měl k ruce?“

„Zvládám obojí. Jedník okem sleduji úkol a druhým vás,“ odvětil a jeho pohled sklouzl kamsi do míst, kde asi měl teď Severus břicho, když seděl za stolem. Podle úsměvu na mladíkově tváři lehce rozpoznal, že to dělá zase. Nahlíží na věc uvnitř Severusových vnitřním léčitelským zrakem. Zdál se být tím pohledem doslova uhranutý, podobně jako je umělec posedlý jediným motivem. Docela rád by viděl, co na tom vlastně vidí.

„Co vidíte, Pottere, když se na mě díváte?“ zeptal se. Byl to čistě vědecký zájem. Možná dala Prozřetelnost zvláštní schopnost do vínku pitomci, přesto to byla schopnost, jež si zasloužila prozkoumání.

„Hm?“ tázavě zvedl obočí a v očích měl trochu zmatení, podobně jako probuzený člověk. „Co... aha, myslíte, když se na vás opravdu podívám?“ zdůraznil to slovo. „Dá se to trochu obtížně popsat... Vidím samozřejmě vaši vlastní auru, je fialová a modrá. Někde víc fialová, někdy víc modrá, někde je to takový mišmaš a uvnitř v hrudi máte magickou podstatu. Je to zářivé vejce modré barvy, a přesto ne. Já vím, že je modré, ale asi bych ho modře nenamaloval, kdybych vaši auru maloval, spíš bych prostě udělal zářivou kouli. Taky vidím podstatu vašeho dítěte,“ zvedl ruku a ukázal ovál velikosti vejce, „asi takhle velkou. Vlastně není o moc menší než ta vaše, jen tolik nezáří do širokého okolí a hlavně k ní nenáleží žádná aura. Podobně to je i u Tonskové. Myslím, že podstata se vytvoří rovnou tak velká, jaká bude i v dospělosti nebo skoro tak velká a tělo pak kolem ní jenom obrůstá a aura s magickými cestami se tvoří až dodatečně. Hmm a pak,“ odmlčel se, jeho mozek při tom nejspíš namáhavě pracoval. „Ve vašem břiše je jakási bublina, poměrně velká a tvořená, pokud mohu říct, pouze z magie. Z té bubliny vedou desítky a desítky tenoučkých vlákýnek vaší magie přímo k podstatě dítěte. Obalují ji, vpíjejí se do ní, obtékají ji a zase vedou pryč. To všechno dohromady. Chápete to?“
Obával se, že nechápal. Viděl něco podobného u Poppy v ordinaci, přesto se zdálo, že pro Pottera to má hlubší význam než jen diagnostická metoda a prosté barevné zobrazení aury. Samozřejmě, každý věděl, že barva aury měla svůj smysl, například jeho dávala na odiv kontrolu, moudrost a uzavřenost. Potterova byla výbojnost a nesmírná touha něco dokázat. O tom ovšem nemluvil, když přemýšlel o Potterově vnímání jeho samého.

Zvedl se od stolu, udělal to opatrně, nechtěl si rozbouřit žaludek, a pomalu přešel k pohovce. Nejdřív se chtěl posadit vedle kluka, jenže to bylo příliš blízko, tak si zvolil křeslo. Do toho si sedal stejně obezřetně, jako předtím vstával, opřel si lokty o dřevěné područky a sepnul prsty do stříšky. Trochu se při tom nahrbil směrem dopředu. Potter ho po celou dobu sledoval, zdálo se trochu znepokojeně. Nebylo divu, bylo to poprvé, co si k němu Severus dobrovolně přisedl. Naopak se to párkrát už stalo. Rozhodně to včera nebylo poprvé, co vyzval kluka, aby si přitáhl židli k jeho katedře, pravidelně ho k tomu nutil, jestliže chtěl od něj dostat poctivé výsledky práce neopsané od Grangerové. Obvykle to ani s opisem nebylo valné, bez něho většinou katastrofální.

„Možná by stálo za úvahu pokusit se to někdy namalovat. Nová technika trojrozměrné kresby by mohla být tím pravým. Nakreslil byste všechny vámi teď popsané vrstvy a pomocí magie je spojil v trojrozměrný obraz. Do budoucna a pro lékouzelníky na celém světě potýkající se s mužským těhotenstvím by to mohla být dobrá učební pomůcka,“ předestřel jeden ze svých okamžitých nápadů a hned se za to málem zakousl do vlastního jazyka. Pouštěl se tu do konverzace s Potterem, ba co víc, bez mrknutí oka tu mluvil o soukromě neprobrané myšlence. Měl si raději dát na pusu kolíček.

„Neumím moc malovat. Nikdy jsem to nezkoušel,“ odvětil Potter zamyšleně.
„Pottere,“ pevně stiskl rty dřív, než začal vrčet, trochu se ovládl. „Právě jste si sám odporoval. Jestliže jste to nezkoušel, pak nevíte, jak umíte malovat, a jestliže víte, jak umíte malovat, pak jste to musel logicky někdy zkoušet. Jednou, jedinkrát ve svém životě se pokuste logicky zamyslet nad tím, co vám prochází mezi rty dřív, než to vypustíte ven. Pokud to dokážete, tak poproste někoho v okolí, aby vás natočil, nebo mi alespoň půjčil vzpomínku, protože to chci vidět.“

„Dobře, budu přemýšlet deset minut, než promluvím,“ mírně odsekl, ale opravdu je mírně. „Mohu si dělat ty úkoly, nebo vám mám s něčím pomoct?“
„Nepotřebuji s ničím pomáhat, nejsem tělesně postižený,“ odmítl ho, pak změnil téma. „Řekněte mi, jak vidíte zranění? Vnímáte ho, předpokládám, jinak, nejspíš jako narušení magické aury. Máte způsob jak určit dejme tomu druh otravy? Tedy kromě zjevných tělesných příznaků.“

Mladík si trochu povzdechl, brašna putovala na zem a on se na pohovce doslova rozvalil. Slušný člověk se neopírá až dozadu, stejně tak si nenatahuje nohy do prostoru. Celkem pěkné nohy, jak si Severus bezděky povšiml. V kalhotách od uniformy byly vidět lépe než v Potterových obvyklých vytahaných kalhotách. Byl to jen malý záchvěv poznání jisté atraktivity přecházející v znechucení nad sebou samým a trochu v jakýsi unavený vnitřní povzdech říkající mu, že i kdyby byl Potter na muže a byl ochotný k čemukoliv, tak Severus by se momentálně nezmohl na nic.

„Rána je rána, modřina je modřina, zlomenina je zlomenina,“ to nebyla příliš určitá odpověď. „Vidím to prostě stejně. Rána je dlouhý šrám na auře, modřina je nahromaděná magie na jediném místě a zlomenina je... hm, jako přelomené párátko. U toho ostatního... nejlíp poznám, o jakou jde nemoc, až když se pacienta dotknu, ale poznám to i pohledem. Ten dotek je jen jistější... Tehdy vím, co mám dělat, a v hlavě mi naskočí něco jako... já nevím 'Safra, něco má s játry', ale asi bych nedokázal říct, co mu přesně je nebo bylo předtím, než jsem ho vyléčil,“ přeskupil se, teď se předklonil dopředu, jednu ruku přehozenou přes nohy, loktem druhé vzepřený o koleno a složil si bradu do dlaně. „Jen u toho je právě ten problém s léčením. Jakmile se jednou nemocného dotknu, pak je těžké ho nevyléčit.“

„Nitrobrana,“ byla jediná a automatická odpověď na jeho problém.

„Ta s tím má společného co?“
Málem si zoufale přejel rukou po obličeji. Copak ten kluk vůbec v ničem neviděl ani tu sebemenší souvislost? Někdy bylo s podivem, kolik nebezpečných situací dokázal přežít bez zranění a ještě při tom někoho vést, když nebyl schopný spojovat důležité body života.
„Nitrobrana je o kontrole mysli a mysl kontroluje naši magii. Naučí-li se kouzelník ovládat vlastní emoce, utřídí si myšlenky, pak je schopen daleko lépe ovládat svou magii. Pro některé jedince je jistý stupeň nitrobrany nebo lépe řečeno mentálního klidu naprosto nezbytný,“ odmlčel se, pevně semkl rty, nechtěl jmenovat, bylo by to nevhodné. „Magie velmi mocných čarodějů je silně živočišná, dalo by se říct, že přesahuje jeho fyzično. K tomu, aby ji udržel v sobě, potřebuje vnitřní klid.“

„Klid je právě to, co mi nejvíc vadí. Když je klid, tak to znamená, že se něco stane, když už se něco děje, tak se mi líp přemýšlí,“ trval si na svém kluk, jako kdyby vůbec neposlouchal.

Nemělo cenu se mu něco snažit vysvětlit. Jeho mozek byl jako bezedná studna, cokoliv do něj Severus hodil, to se jednoduše propadalo a propadalo do temné prázdnoty, ve které to nakonec zmizelo, aniž by se to na Potterovi nějak podepsalo. Díky tomu se dostavovala beznaděj každého profesora neschopného žáka naučit něčemu užitečnému. Veskrze mu na vzdělání ostatních nezáleželo, byli to všechno idioti, ale dovést svého studenta k úspěšnému složení NKÚ byla trochu otázka jeho cti, pokud se dostal do pokročilých lektvarů, tak totéž platilo u OVCE. Vše, do čeho se pustil, musel dokončit co nejprecizněji, včetně vzdělávání jiných. Právě proto, kromě společné minulosti, ho někdy Potter tak hrozně štval. Všechno po něm stékalo.

„Jak myslíte, Pottere. Radit vám je stejně marné snažení jako pokoušet se naučit trola psát,“ postavil se, použil při tom raději opěradlo, co kdyby se mu zatočila hlava. „Dělejte si potichu své úkoly a nerušte mě při mé práci, když už tady nutně musíte být.“

Přešel zpátky ke svému stolu, nevšímaje si při tom, jak si Potter vybaluje na klín svoje věci. Tedy, všiml si, že hodlá psát na klíně, ale nechal to bez poznámky. Nač by mu říkal, že si může snadno a rychle vyčarovat podložku na psaní místo toho, aby používal učebnice, když by to ten kluk stejně pořádně neocenil. Určitě by se jen zašklebil a řekl, že přece není hloupý, ale na kolenou se mu píše líp. Nikomu se nepsalo dobře na kolenou.

Sedl si. Měl ještě pár restů z lektvarů, než tohle nadobro uzavře a pak se bude věnovat Obraně. Unaveně si přitáhl stoh pergamenů druháků, tedy to co bylo ještě bídnější než obvyklá bída, a pustil se do toho. Někdy nestačil žasnout, co všechno se z takových prací dozvěděl, jako například že nejsilnější jed ze všech magických zvířat má stříbrná hadice. Naprosto netušil, co tím dotyčný myslel, ale napsal mu k tomu poznámku v tom smyslu, že si mudlovskou hadici pořídí, nabarví ji na stříbro a pak ho jí uškrtí, jestli mu bude psát dál takové pitomosti.

Nejúžasnější odpovědi byly však u poslední otázky.
„Co se stane, když přidáme do základu na nadouvací lektvar nespařený hřebíček?“ pronesl tu otázku nahlas.

„Modře to bouchne a zkalí se to do žluté nepoužitelné břečky. Proč?“ odpověděl Potter ze své pohovky automaticky.

„Protože tu teď opravuji testy druháků a mám dojem, že mluvím celou hodinu jen sám pro sebe. Kdy jsem vám říkal, že hřebíček se musí nejdřív důkladně spařit?“ loupl po něm okem.
„Hmm, hned na začátku. Byla to vaše druhá věta a na tabuli to bylo tiskacím písmem, červeně, podtržené a s vykřičníkem. Dokonce i já věděl, že ten hřebíček musím vážně spařit,“ odvětil a sám tázavě pozvedl obočí. „Co tam napsali za pitomosti?“
„Tak se na to podíváme... lektvar bude lépe vonět... hřebíček se nám v lektvaru nerozpustí... Á! Toto je moje oblíbené; hřebíček se naštve, že ho namáčíme do hnusného lektvaru a vyskočí ven,“ přečetl pár odpovědí na jednoduchou otázku.
Potter se zhroutil na pohovku smíchy. Hlavu měl zakloněnou přes její opěradlo, vlasy rozprostřené po látce. Nevypadal teď vůbec jako svůj otec, daleko víc se podobal Lily. To bylo podruhé, co se ta asociace v Severusově hlavě objevila, a to bylo vážně zvláštní. Nikdy o něm neuvažoval jinak, než jako o malinko lepším Jamesi Potterovi, přitom teď viděl, že jím není. Ten přirozený smích nebyl podobný žádnému z jeho rodičů, ten byl specifický a přesto víc podobný Lilyinu. A hlavně; až donedávna nikdy neviděl kluka, jak se směje. Pro něj měl pouze zlé škleby, zlostně zkřivené rty a stažené obočí. Smích byl samozřejmě daleko příjemnější i pro Severuse. Nikdo netouží, aby po něm lidé plivali zlobu, jedno, jak moc to on sám dělá.

„Škoda, že už nebudete učit lektvary, protože to, jak mu dáte za vyučenou, bych docela rád viděl,“ svěřil se mu Potter jen, co se přestal smát.
„Napíši mu na okraj patřičnou poznámku,“ utrousil ztišeným hlasem. Bylo to vážně zvláštní mít tu smějícího se Pottera, jen tak rozvaleného na pohovce. Ne divné, jen zvláštní.

Sklonil hlavu ke svým papírům a nechal ji skloněnou. Z toho zřejmě kluk rychle pochopil, že další rozhovor nebude a sám se vrátil k vlastní práci. Seděli tak spolu tiše, místnost naplňovalo jen dvojí škrábání brku, občasné zašustění pergamenů, praskání krbu a tiché tikání hodin. Nerealisticky reálný obraz dvou prakticky úhlavních nepřátel trávících večer v jedné místnosti pod pohrůžkou strašného, leč nespecifikovaného trestu z rukou mocného starce, a přesto spolu vycházejících až s podivnou jednoduchostí.

Když měl práce hotové, tak si přivolal skřítka a nechal ho připravit si jahodový čaj. Na dotaz, co chce Potter, se mu dostalo jen neurčitého zamručení že limonádu. Kluk byl do něčeho skutečně začtený, pravděpodobně do historie famfrpálu nebo tak něco a řádně neuměl odpovídat na otázky. Nad tím jen Severus zaskřípal zuby a poslal skřítka pryč. Jestli si to to zvíře nějak správně vyloží, netušil a bylo mu to fuk. Když Potter neumí řádně mluvit, prosit a děkovat, tak bude o žízni.

Skřítek se vrátil do deseti minut nejen s čajem, ale i džbánkem malinové limonády. Všechno to složil na jídelní stůl, dobře poučen, že na psací stůl se konvice a hrnky nepokládají, stejně jako nemá pán Snape rád, když mu podstrkuje už nalité pití. To zase na skřítcích musel ocenit, rychle si pamatovali móresy všech svých majitelů.

Přešel ke stolu, znechuceně si prohlédl Potterovo pití a pak si nalil svůj čaj. Jahodový sice nebyl jeho oblíbený ani trochu, pokud si měl ale vybrat mezi nepitím ničeho teplého nebo pitím bylinkových čajů, tak jahodový a ovocné všeobecně mu přišly stokrát snesitelnější. Sice, když teď čichal k čaji, měl dojem, že cítí hnilobu, jenže pořád tu bylo to buď tohle, nebo nic.

Se svým nalitým hrnečkem se vracel zpátky kolem Pottera - musel překročit jeho nohy, za což si kluk vysloužil zlý pohled, kterého si ale nevšiml – a zároveň se napil. Na patře ucítil nejodpornější chuť, horší než leckterý lektvar na vyvolání zvracení. Málem ani nepolkl, nýbrž ten hnus vyplivl zpátky do hrnku či rovnou do ohniště, jak odporné to bylo. Hniloba zasypaná cukrem.
„U Salazarova hadího jazyku, co je to za břečku?!“ vykřikl s neutuchajícím odporem v hlase.

„Co?“ zvedl k němu Potter hlavu.

„Ty stupidní skřítci mi udělali čaj ze shnilého listí. Určitě naschvál. Malé, smrduté, ušaté potvory!“ vztekal se celkem bezpředmětně. Kdyby to byli alespoň jeho skřítci, tak by je mohl zbít, jenže oni patřili škole a nikdo neměl právo je fyzicky trestat, dokonce ani profesoři ne. Jedno z mnoho stupidních Brumbálových nařízení.

„Něco takového by neudělali,“ zastal se jich okamžitě Potter. „Ukažte mi to...“ s těmi slovy vztáhl ruce nahoru k Severusově hrnku.

Neochotně mu ho předal. Netušil, co na tom chce kluk vidět, byl to prostě zkažený, smrdutý čaj, jedině tak, že by chtěl Potter vést obhajobnou řeč na téma jak jsou skřítci chudáci a ze stresu dělají chyby. Ne, to by on neudělal, víc se to hodilo na Grangerovou, ale kdo ví.

Následně s jistým znepokojením, pravda také náznakem studu, sledoval, jak si Potter nejdřív k hrnku přičichl, přičemž se ani trochu netvářil zhnuseně a pak se prostě napil. Sice v ten okamžik nevypadal blahem celý nadšený ani si labužnicky doušek nevychutnával, přesto ho poklidně poválel na jazyku a polkl. Pak nahlédl do hrnečku na růžově zbarvenou tekutinu.

„Mně se zdá v pořádku. Nesladkej, neslanej, nepil bych ho dobrovolně, ale není zkažený,“ řekl a podával hrnek zpátky.

Severus ho nepřijal, rozhodně už se nechtěl k té hnusné tekutině ani přiblížit. Rozčilovalo ho, jak může Potter něco tak odporného pít a ještě pak lhát, jak mu to chutná. Byl snad se skřítky spolčený?
„Vypadám jako blb?“ zeptal se syčivě, „Ten čaj je odpornější než moje nepovedené lektvary, tak se mi tu nesnažte tvrdit, jak úplně normální a chutný je. Já se nenechám tahat za nos.“

„Já vás za nos netahám, koukněte...“

Jedním douškem do sebe obrátil celý hrnek teplého čaje jakoby nic. Ba co víc, nechal ho v puse v nafouklých tvářích, což bylo upřímně nechutné, a pak ho polkl. Hrnek zvedl a ukázal ho Severusovi, že je úplně prázdný, jen s pár kapkami klouzajícími po dně. Nikdo by nic tak hnusného nemohl spolknout ve větším množství, natožpak si s chutí dát celý hrnek. Potter nelhal. S čajem nic nebylo, zato bylo nejspíš něco se Severusovým čichem a chutí. S jeho čichem! S jeho chutí! Obojí to bezpodmínečně potřeboval k vykonávání své profese, vlastně kdyby jen profese. Lektvarologie byla jeho vášeň, skutečná a nefalšovaná, miloval lektvary. Jestli už je nikdy nebude moc vařit, pak netušil, co bude dělat. V ničem jiném, vyjma černé magie všeho druhu, nebyl tak dobrý.

„Vážně je ten čaj v pořádku?“ zeptal se opatrně, co nejvíc neutrálním hlasem.

„Naprosto,“ ujistil ho Potter, „Myslím, že to má co dělat s těhotenstvím. Však víte, chutě se mění a pachy bývají divné.“
Jistě, ano, slýchal o tom, že v těhotenství se mění chutě a pachy, že vyvolávají zvracení, jen mu nikdy nepřišlo možné, aby to bylo až tak silné. Mít chuť na citrony – která ho mimochodem, jak si všiml, přešla – byla jedna věc, to byla jenom chuť, ale skoro zvracet z obyčejného ovocného čaje byla skutečně nepříjemné. Co když se mu to nečekaně stane i u jiného jídla, někde na veřejnosti a dojde to tak daleko... v duchu zaklel. Už došlo. Teď chápal, proč mu Grangerová tak hrozně páchla, bylo to kvůli jeho podivným čichovým halucinacím. Stejně si to musel ověřit.
„Grangerová,“ nadhodil a Potter pozvedl obočí, „také podle vás v poslední době smrdí jako mrtvola posypaná květinami, nebo je to jenom můj dojem?“
„Hermiona rozhodně nesmrdí,“ řekl kluk, jako kdyby se to přímo dotklo jeho. „Pravda, v poslední době hodně používá tu voňavku od Diora, co ji koupili rodiče k sedmnáctinám, ale ta nesmrdí, jen je hodně... výrazná.“

„Dior teď vyrábí parfémy s přívuní leklé ryby?“ neodpustil si utrousit poznámku, „Vždyť to určitě musí být strašné i bez těhotenského přecitlivělého čichu.“

„Trochu občas je,“ připustil neochotně Potter. „Není to smrad, jen je to těžké a dusivé, zejména když se ke mně nakloní. Přes Ginny jsem vyrozuměl něco v tom smyslu, jako že jsou v tom feromony nebo něco takového a že by se to mělo mužům líbit. Vybrala si to kvůli Ronovi... myslím. Mně osobně se to nelíbí, bez voňavky je to lepší, ale říct jí to nemůžu. Je to holka, hrozně by se urazila.“
„Feromony? Tak to je mi naprosto jasné, proč tak páchne. Syntetizují se mimo jiné z pachových žláz některých hlodavců a lasicovitých,“ zamračil se při té hnusné představě. „Jako čarodějka by se na takové nekvalitní vynálezy neměla vůbec spoléhat. Je jednou z nejlepších lektvaristek na škole, takže by mohla být schopná připravit si adekvátní obluzující, vábivý nebo láskotvorný lektvar.“
„To by byl pěkný podvod a je to hnusné. Nemůžete si lásku nebo třeba jen náklonnost vynucovat podvody a lží. Není to správné,“ pustil se do horlivého protestu proti lektvarům lásky nebo vášně, jako kdyby on určitě nikdy žádný na nikoho nechtěl použít.

„Není o nic víc nemorální než feromony, nebo dokonce syntetické lidské feromony v mudlovským voňavkách. Ty opravdu silné působí na muže nebo na ženy skoro stejně spolehlivě jako špetka Kleopatřina zlatého prachu,“ připustil, ač nerad. Napatlat si na sebe tu mudlovskou smrdutost v uzavřené místnosti, kde se navíc i člověk sám potí a vylučuje vlastní pachy, znamenalo, že k vám na sto procent přilne půlka sálu.

„Co je Kleopatřin zlatý prach?“ zeptal se samozřejmě Potter.

V duchu se propleskl, že to vůbec zmínil. Když odpoví, bude chtít kluk vidět víc, to bylo jasné. Když byl Severus v jeho věku, tak lektvary lásky nebo vášně byly jeho oblíbené téma. Mohl si namlouvat, že jimi někoho svede, bohužel žádný z nich nefungoval navzdor sexuální orientaci. Když byl někdo heterosexuální a lektvarem byl nucen být přitahován k osobě stejného pohlaví, tak většinou došlo k nějakému zkratu v mozku, který ho naprosto vyřadil. Častěji se to stávalo u mužů, vlastně u nich pořád, u žen to kupodivu nebylo tak obvyklé. I heterosexuální žena byla sexuálnímu vztahu s jinou ženou otevřenější než muž ke vztahu s jiným mužem. Takže měl Severus smůlu, ani Kleopatřin prach by mu k ničemu nebyl.
Potterovi by ale byl, takže by mu o něm neměl jako profesor vůbec říkat. Na druhou stranu, kluk vyjádřil zájem o zajímavé téma a zároveň i rozhořčení nad používám lektvarů lásky. A pak, vlastně to nebyla jeho starost. Tady, v tomto pokoji a teď nebyli ani tak učitelem a žákem jako léčitelem a jeho pacientem. Tak jako rozděloval zábavu od práce, mohl oddělovat i jejich vztah pedagogický od jejich vztahu léčitelského. Co student Potter nesměl vědět nebo spatřit, mohl léčitel Potter znát bez problému. Poněkud alibistická výmluva pro jeho nedůvěřivou zmijozelskou část, přesto snad dostačující. Když už se to tak rozhodl brát, tak proč se tedy opět neposadit ke svému léčiteli a nemluvit s ním. Třeba to půjde.

„Kleopatřin zlatý prach je lektvar,“ posadil se zase do křesla naproti Potterovi, „od ostatních se ovšem liší ve formě aplikace. Normálně je nejlepší podat lektvar orálně, například v jídle nebo pití, tento lektvar se používá jako prach. Je složitý, poměrně dost složitý, ale vyrábí se z veskrze snadno sehnatelných ingrediencí. Návod vám mohu dát, pochybuji však, že byste ho zvládl...“
„Jasně, v lektvarech neschopný Harry Potter. Všiml jste si, že jsem udělal NKÚ na V, a proto jsem ve vaší třídě?“
„Nepřerušujte mě, když mluvím, Pottere, to je neslušné,“ napomenul ho automaticky. „Pokud se chcete stát lektvaristou a zvládat složité lektvary, tak nestačí jen udělat OVCE s vyznamenáním, musíte mít i jisté nadání pro vaření a schopnost vnímat a interpretovat zpěv bublajícího kotlíku. Můžete být dobrý, zvládnout na véčko jak teorii, tak praxi, a přesto vám k uvaření Kleopatřina prachu nebudou schopnosti stačit,“ přísně se na kluka podíval, zakazuje mu pohledem, aby znovu promluvil. „Kde jsem skončil, než jste mě tak hrubě přerušil? Ano, už vím... Kleopatřin prach. Poslední ingredience v lektvaru je krev člověka, který ho bude používat, lépe řečeno ten, po kom má oběť zatoužit. Jakmile se krev smísí s lektvarem, tak se lektvar vylije na odpařovací desku a po dobu deseti dnů na mírném plameni odpařuje, dokud z něj není destička tvrdosti pískovce. V měděném tloučku se následně rozmělní na co nejemnější prach a ten se pak používá velice praktickým a jednoduchým způsobem. Stačí jediná špetka fouknutá do obličeje a dotyčný by po vás zatoužil na následujících dvanáct hodin.“

„Hezké, ale stejně je to nečestné a špatné. Navíc vůbec nechápu, proč by někdo něco takového potřeboval.“

Netušil, jestli nevěřícně kroutit hlavou nebo se pohrdavě ušklíbat. Na co potřebuje jeden člověk ovládat druhého? Prostě proto, že jde o ovládání, vlastnění, rozkazování... kdo by netoužil mít nad někým moc. Snad jedině naprostý hlupák nebo naivní Nebelvír. Potter byl obojí.
„Jednou jistě zatoužíte po někom, koho nebudete moci mít, a pak pochopíte, proč by někdo potřeboval Kleopatřin prach,“ odpověděl mu.

Potter měl ve tváři jasně vepsanou nedůvěru. To byl až tak namyšlený, aby si myslel, že může mít každého, na koho si ukáže? Ano, možné to rozhodně bylo, zejména proto, že to byla pravda. Kluk byl tak pohledný, a s každým rokem na kráse přibýval, že by opravdu mohl jen ukázat prstem a usmát se a měl by každého. Otázkou tu pak bylo, proč si začal s malou Weasleyovou. Ta ani v nejmenším nepatřila k nejhezčím děvčatům na škole, alespoň co mohl Severus soudit podle všeobecných měřítek ženské krásy.

„O tom pochybuji, a i kdyby, tak bych to stejně považoval za podvod. Pamatuji si, jak se mě v loňském roce pokusila Levandule nadopovat bonbony s lektvarem lásky. Naštěstí ho špatně namíchala, tak na mě nepůsobil, ale i tak jsem měl pěkný vztek, když jsem zjistil, co udělala. Takže k něčemu takovému bych se nikdy nesnížil,“ zakroutil razantně hlavou

„Pochybuji, že ho špatně namíchala,“ podotkl jen tak na okraj. Lektvary lásky se na škole prodávali a dělali je lidé v lektvarech zdatní. Míchat si ho sám bylo zbytečně náročné, když jste si mohli opatřit už namíchaný a opravdu funkční. Každý rok, zejména na Valentýna, putovaly na ošetřovnu nejméně tři desítky studentů obluzených takovým lektvarem, takže Severus znal kvalitu. Nejspíš ho tedy Brownová strčila do bonbonu s náplní, jež lektvar neutralizovala.

„Není moc dobrá v lektvarech,“ řekl Potter.

„Vaše 'není moc dobrá v lektvarech' považuji za značně kulantní posouzení jejích lektvarových dovedností. Kdybyste řekl 'je naprosto otřesná', tak by se to teprve začalo blížit pravdě,“ ušklíbl se jen při vzpomínce na dívčiny pokusy namíchat lektvar. „Ne, chtěl jsem tím říct, že si ho koupila, ale nejspíš chybně podala. Správně vařené lektvary lásky nepůsobí ve třech případech; obluzený má protichůdnou sexuální orientaci, lektvar byl chybně skladován a lektvar byl podán v jídle či pití obsahujícím neutralizační přísady. To se budete, předpokládám, učit letos v hodině Lektvarů, přesto se divím, že už to dávno nevíte. Náctiletí mají obvykle široký přehled o působení a podávání lektvarů lásky někdy ještě před dovršením patnáctého roku.“
„Mě to nikdy nezajímalo,“ zamručel zamračeně Potter, „Vždycky jsem to považoval za špatné, tak jsem se ani nesnažil o lektvarech lásky něco zjistit. Nebo kouzlech. Zastávám názor, že by měl člověk s někým být z lásky, a pokud už jednou miluje, tak je to na celý život.“

Opět nevěděl, zdali se smát nebo spíš brečet na Potterovou naivitou. Viděl velice jasně jeho budoucnost, pokud by se mu v brzké době podařilo zabít Pána zla a tím pádem vyhrát válku. Ožení se s mladou Weasleyovouo, budou mít tři děti, aby se jednoho rána Potter probudil a zjistil, že děti jsou neskutečně uřvané a otravné, jeho manželka si neustále na něco stěžuje, život, ten sexuální zejména, stojí za starou belu a věty typu 'Myl ses?' nebo 'Už budeš?' jsou v posteli na denním pořádku. Musel se hodně ovládat, aby to klukovi nevmetl do tváře. Existovaly jisté společenské hranice, za které by nešel ani on, jako třeba že s cizími lidmi se nebavíme o jejich sexuálním životě.

„To považuji za krajně naivní představu, pane Pottere,“ podotkl, pak jeho pohled sklouzl k hodinám. „Své dvě hodiny jste si odpracoval, myslím, že už je načase jít, protože vaši přítomnost pomalu ale jistě přestávám snášet.“

„Můžu tu zůstat dýl,“ navrhl Potter, na což mu Severus odpověděl výmluvným výrazem, „nebo také rychle vypadnout, já vím.“
Vstal a začal si sbírat věci. Měl je všude. Jak za dvě hodiny dokázal znečistit a zabordelit Severusův uklizený byt, to nebylo zcela jasné. Každopádně musel vylovit jedno zapadlé brko zpod pohovky a vrtěl při tom zadkem lektvaristovi kousek od kolen. Nejspíš si kluk vůbec neuvědomoval, jak hrozně neslušené takové chování je. Skoro ho až do toho zadku nakopnul, jen aby ho nemusel mít rovnou před nosem. Nakonec však dokázal bez ladu a skladu nacpat svoje věci do přeplněné brašny, posbírat svršky, protože někdy během dělání úkolů si pohodil kravatu a sako na pohovku, a konečně se dopotácel ke dveřím. Severus ho tam následoval, jen aby za ním mohl pořádně zavřít.
„Takže já přijdu zase zítra,“ řekl Potter už mezi dveřmi s příslibným úsměvem.

„Ano, ale v rozumnou hodinu. Nebudu vás čekat celé odpoledne, kdy se čirou náhodou rozhodnete dostavit se. To znamená, že přijdete v půl šesté a odejdete v půl osmé. Rozumíte?“ nenavrhoval to, to byl rozkaz.

„V půl šesté, dobře,“ přikývl. „Dobrou noc, profesore.“

„Dobrou noc, Pottere,“ odpověděl a konečně klukovi zabouchl dveře před nosem.

Osaměl, tedy téměř, přítomnost dítěte byla stále někde vzadu v mysli skoro až hmatatelná a hlavně únavná. Potter byl občas také únavný. Chutě a nechutenství bylo únavné. Všechno, co se kolem dělo, bylo vyčerpávající až na samou hranici, což si teď jasně uvědomil. Promnul si vyčerpaně obličej a vrátil se zpátky ke křeslu, to však rychle vyměnil za pohovku a usadil se na ni. Lépe řečeno si lehl, skopl boty a opřel nohy o dřevěnou opěrku rukou.

Dlouze se nadechl. Do nosu se mu dostala jemná vůně, příjemně a tišící pachuť na jazyku z toho ohavného jahodového čaje. Byla všude na pohovce, známá a přesto nová a něco připomínající. Taková, že by mu ji nevadilo čichat každý den a zároveň měl dojem, že už to vlastně dělá. Obrátil se na bok, zavrtal nos do polstrování a zavřel oči. Usnul téměř okamžitě s rukou bezděky položenou na břiše v ochranném gestu.

 

°°0°°

 

Další večer ve Snapeově společnosti se celkem vyvedl, ani si vzájemně nevjeli do vlasů. Tedy Snape se ho nepokusil zabít ani zmrzačit a byl jenom minimálně uštěpačný. U sebe by ani nepředpokládal vzteklou reakci na jeho provokace. Takže to vypadalo, že lektvaristu jeho těhotenství nejspíš zklidnilo, či snad byla na vině jejich dohoda zavazujícího ke spolupráci pod pohrůžkou vředů a nebo za to mohla únava. Vypadal trochu jako vyždímaný v pračce a vytažený ještě na půl vlhký. Trochu to v něm vzbuzovalo obavu, vlastně o tom přemýšlel celý večer i pak ráno při sprchování, ale nakonec dospěl k názoru, že jeho léčitelské já nemá dojem, že by bylo se Snapem cokoliv v nepořádku, tak není důvod si dělat starosti. Ne všechny ženy snášely těhotenství tak dobře jako Tonksová, na které nejdřív nebylo poznat nic a pak jí až pomalu začalo růst břicho. Snape prostě bude patřit k těm, co mají trochu víc problému, to je všechno.

Hlavu si tím vyloženě nelámal, i když si slíbil, že to bude sledovat. A ještě méně si ji zatěžoval teď, když šel s koštětem do nebelvírských šaten, aby si před prvním tréninkem trochu zalétal. Vyzkoušet své narozeninové koště, které mu nadělila dvojčata. V duchu se modlil za to, aby na něm nebylo nějaké z jejich kouzel. Snad byli oba dost rozumní a nechtěli by zničit nebelvírské šance na opětovné získání famfrpálového poháru.

Za tichého pohvizdování vešel do šatny a strnul s posledním hvízdnutím zaraženým v krku.

Tina, v celé své čokoládové kráse, se promenádovala po šatně jenom ve spodním prádle a intenzivně si třela ručníkem hlavu. Kdyby měl zvolit jediné slovo pro její postavu, pro ni samotnou, tak by to asi byla socha. Přesně tak vypadala bez oblečení. Jako socha nějaké amazonky se všemi těmi jejími svaly napínajícími se při pohybu, přecházejícími do křivek boků a k prsům zahaleným v šedé mudlovské sportovní podprsence.

Sledoval ji, netušil, co má dělat a zároveň si uvědomoval, že ji považuje za neutrálně krásnou. Z toho posledního se dostavil neurčitě znepokojivý pocit v oblasti žaludku. Bylo to poprvé, co naživo viděl ženu, jak si sám řekl, krásnou ženu, tak by se nejspíš mělo dostavit něco víc než jen uvědomění její krásy. Nejspíš by očekával něco jako náhle tvrdý penis v kalhotách, místo toho cítil jen lehké pnutí, když se k němu obrátila zády, předklonila se a naposledy si prudkým pohybem vytřela vodu z vlasů.

Pak se otočila a strnula stejně jako on. V dlouhém okamžiku trapného zmatení si dívali do očí, než si Tina rychle přitiskla ručník kolem těla.

„Harry!“
„Tino... eum... já jsem... tohle,“ raději rychle sklapl a obrátil se k ní zády. „Promiň, vůbec jsem tě tu nečekal. Je to totiž pánské šatna,“ povedlo se mu to nevykoktat nejspíš proto, že se mohl bezpečně zahledět do parket na zemi. Stejně ale cítil, jak mu do tváří, teprve teď, začíná stoupat intenzivní horko.
„Oh bože!“ vykřikla za jeho zády dívka a bylo slyšet, jak něco šustí, jak se Tina nejspíš rychle oblékala. „To jsem netušila... nejsou tu žádné značky a vůbec nic. A pustilo mě to sem. Myslela jsem, že to bude jako u dívčích a chlapeckých ložnic. Ježiš, to je vážně hrozně trapné.“
„Jo, no ono... uhm ještě před padesáti dvěma lety měly holky zakázáno hrát famfrpál a od té doby si asi ještě nikdo nevzpomněl tu vybudovat ochrany,“ odpověděl jí malým výřezem z famfrpálových dějin Bradavic a okamžitě měl dojem, že se asi propadne hanbou. Přistihnul polonahé děvče v šatně, jak se převléká, a jediné, co zvládne, je mluvit o ochranách – už jen to slovo – uvrhnutých na šatny a feministické revoluci ve famfrpálu. Měl dojem, že to asi není úplně v pořádku.

„Oh aha... aha,“ trochu nervózně breptala Tina. „Já se taky mohla líp koukat na značku, určitě tu musí být... už se můžeš otočit, jestli chceš.“
„Jo, já bych spíš měl jít,“ naznačil rukou k východu, přesto se trochu obrátil přes rameno, aby shledal, že už je to vážně bezpečné.

Už měla na sobě vytahané triko a volné tepláky. Čišelo z ní díky tomu mudlovství, ale také příslušnost k zaoceánskému národu tak silně, že až žasl, jak to doposavad dovedl přehlížet jen kvůli její uniformě. Obrátil se k ní, když mu to tedy dovolila, a prohlédl si ji podrobněji, přičemž si uvědomil, že ji vlastně nikdy v civilním oblečení neviděl.

Byla nová, přistěhovala se ze Spojených států a prostě ji McGonagallová přivedla prvního září večer k jejich stolu s tím, že patří do Nebelvíru. Nijak zvlášť po tom nepátral, najít jí postel byla starost prefektů, ne jeho, a to jak se dostala do jejich koleje, mu bylo celkem jasné. Sice byla první za dobu, co tu studoval, kdo přišel do Bradavic už jako starší, ale snad všem bylo jasné, že jí nejspíš v ředitelně nasadili na hlavu Moudrý klobouk, ten ji zařadil do patřičné koleje. Byla trochu zajímavá tím, odkud pocházela, pár lidí si ji všimlo, ovšem až tak velký povyk z toho nebyl. Nebyla jediná, kdo za staletí, co škola fungovala, přistoupil někde během těch sedmi let studia. Pro něj měla význam jen díky svým schopnostem ve famfrpálu.

Měřili se navzájem, oba nervózní, Harry asi o něco víc, a nikdo nic neříkal. Ticho se prodlužovalo, až se začalo stávat nesnesitelným. Zrovna když přemýšlel, co chytrého by mohl říct kromě další omluvy, po které by následoval úprk, konečně promluvila ona.

„Chtěla jsem si zalítat před tréninkem. Přidáš se?“

Zhluboka se nadechl. Ticho bylo přerušeno tím nejlepším způsobem, takže mohl klidně souhlasit s její nabídkou. Nezlobila se na něj, nevypadala ani uraženě a přistupovala k němu zase přátelsky. Trapnost toho okamžiku byla zapomenuta. Dokonce se Tina začla smát, když jí navrhl že počká venku než se oblékne, a s pobavením dodávala že je už je to stejně jedno když ji viděl nahou.. Zasmát se s ní bylo kupodivu uvolňující, spíš jako s Hermionou než s úplně cizí dívkou. Žádné rozpaky vycházející z toho, že je příslušnicí něžnějšího pohlaví.

Uvolněný rozhovor i atmosféra se s nimi nesly dál. Sám byl překvapený, jak si s ní dokáže rozumět, přestože se sotva znali. Na chvíli ho napadlo, že to je něco v její magii, jenže nebylo. Když na ni pohlédl, tak to byla prostě jenom obyčejná aura, směsice fialové a růžové. Nic zvláštního na ní nebylo, nebylo to ani na samotné Tině. Uměla skvěle létat a odpalovat, to na ní přitažlivé bylo, jinak nic jiného. Vlastně když se snažila chytit zlatonku, tak málem spadla z koštěte, za což si od Harryho vysloužila pár přátelských posměšků, na které mu odpověděla pořádnou herdou do zad, až mu vyrazila dech. Když si potom společně sedali na lavičky náhradníku, tak už ani nepřemýšlel, co je na ní zvláštního, díky čemu je mu sympatická a neuvádí ho do rozpaků jako jiná děvčata. Byla prostě jako jedna z týmů, spíš trochu kluk, než Ginny, která byla jemným elementem jejich družstva vždy a od doby, co chodila s Harrym, byla taková dvojnásob.

„... Netuším vůbec, proč ho tam přijali, vážně. I já bych to zahrála líp, když si představím, že měl před sebou volný prostor. Byl to strašnej trapas a fanoušci po něm hned začli házet popcorn, nakládané rybičky a dýňové placky. Rozhodčí to musel odpískat a pořadatelé vyklidili stadion,“ vyprávěla zapáleně o zápase americké famfrpálové ligy.

„Taková strašná dramata u nás ani nejsou,“ zasmál se lehce. Neslyšel, že někdy došlo na potravinové lynčování hráčů.

„Jaktože ne?“ podivila se. „Četla sem, že před třemi lety se tu při pořádání světovýho mistrovství stala nehoda. Vyhořela půlka stanového města a bylo několik desítek zraněných. To je myslim setsakra velká věc.“

Ministerstvo odvedlo dobrou práci, co se týče utajení skutečných událostí na mistrovství. Už tehdy to označili za nehodu, jak to vypadalo, dařilo se jim tu domněnku udržovat do teď i přes veřejné přiznání, že se Voldemort vrátil. Nebo bylo také možné, že americký tisk schválně cenzuroval zprávy o tyranovi rodícím se tady v Anglii. Podle toho, co věděl, spousta státu světa nepovažovala Voldemorta vůbec za svůj problém, jen za jakýsi výstřelek těch podivínských Angličanů žijících za kanálem. Jako kdyby pár kilometrů vody mohlo Pánovi zla v čemkoliv zabránit.

„Jo, jo je, jenže to nebylo házení jídla po hráčích, prostě jen někomu vybuchla pyrotechnika,“ smetl to ze stolu, jestliže zatím nic nevěděla, pak nechtěl být tím, kdo jí všechno objasní. „Proč ses přestěhovala ze Států?“ změnil raději téma.

„Moje máma tu získala místo, tak sme se sbalili a odjeli sem. Sem ráda, že se tu mluví aspoň anglicky, taky sem mohla skončit ve Švýcarsku nebo v Rusku. To bych asi nepřežila,“ zaškaredila se. „Na jazyky sem levá.“

Dovolil by si polemizovat na téma, kdo tu mluví anglicky a kdo ne. On zastával názor, že její řeč je občas stejně nesrozumitelná, jako když si Kruvalští vykládali bulharsky. Dobré bylo to, že u ní začínal pomalu ale jistě rozumět, bulharština mu nikdy k srdci nepřirostla, ač pár slov pochytil a pochopil. Latinu a řečtinu měl raději.

„To vážně hrozilo, že se dostaneš do Ruska?“ zeptal se.

„Co já vím. Vlastně ani nemám přesně potuch, co pro tu svou nadnárodní společnost dělá. Klidně může bejt jen dobře placená sekretářka,“ dostalo se mu laxní odpovědi.

„A tvůj táta proti stěhování za oceán nic neměl?“ nedalo mu nezeptat se.

„Žiju jenom s mámou.“
„Promiň, to mě nenapadlo. Omlouvám se... vaši jsou rozvedení nebo...“ nechal vyznít do ztracena. Bylo hloupé se někoho ptát, jestli jsou jeho rodiče mrtví, ale chtěl v tom mít jasno, když už to téma nakousli.

„Taky netuším. Nikdy jsem tátu nepoznala jinak než z vyprávění o tom hnusném grázlovi,“ zazubila se. „Celkem mi to nevadí. Máma vyrostla v Brooklynu v tý horší části, však to znáš, černošské geto a tak vůbec. Asi pocházel taky odtamtad, tak není škoda, že jsem ho nepoznala. A co ty?“

Udiveně si ji změřil. Sice se přestěhovala z hodně velké dálky, možná před nimi tajili, co se děje tady v Anglii, ale byla tu snad dost dlouho, aby se dozvěděla, kdo je Harry Potter. Ne že by toužil po tom být známý, jen obvykle nemusel vysvětlovat, kým je, či říkat, že jsou jeho rodiče po smrti. Lidé to prostě věděli, vždyť Potterovi měli i v Godrikově dole pomník připomínající jejich oběť pro záchranu chlapce, který přežil aby mohl porazit toho jehož jméno nevyslovujeme.
„Moji rodiče jsou oba mrtví,“ shrnul to do jednoduché věty, jinak by to vydalo na několik knih, stejně jako jeho dosavadní život.

„To je mi líto. Co se stalo?“ řekla to upřímně lítostivě, přesto zvědavě.
„Je to dlouhý příběh. Oni...“ odmlčel se, bylo vážně těžké shrnout to do jedné jediné věty. „Víš co? Zajdi si do knihovny a nech si vyhledat heslo 'Harry Potter' a uvidíš, co ti vyjde,“ navrhl jí tuhle variantu a ona se začala hlasitě smát.

„Jasně, borče. Vyhledám si tě v knihovně, protože si děsně důležitej,“ přitakala se smíchem a plácla ho vesele přes stehno.

Pobavil ji svým životem a bylo to kupodivu zábavné i pro něj. Netušila, kdo je, takže tu s ní sedět bylo stejně uvolňující jako bavit se s nějakým mudlou. Ti také neměli naprosto žádné zdání o jeho předurčeném osudu. Užíval si to, dokud měl tu možnost, protože až se dozví, kým je, tak se její náhled na něj změní. Vždycky se změnil. Někdy ne radikálně, ale vždy tam bylo cosi v koutku oka jeho kamarádů vyjadřující úctu. S příchodem jeho schopností se to znásobilo včetně toho, že k němu chovali úctu i lidé jako Pomfreyová.

„Nevim, kde se ti flákači toulaj, ale myslim, že si stihnem dát ještě závod kolem hřiště na košťatech. Co ty na to?“ navrhla mu, lákajíc ho na další pořádné prolétnutí.

Jak by jenom mohl odmítnout. Do pár minut už byli společně ve vzduchu, vítr jim hučel kolem uší a oba si to parádně užívali. Když se konečně zbytek týmu také uráčil přijít, tak oni dva už byli parádně rozcvičení a rozehřátí, až si za to od ostatních vysloužili skoro až znechucené pohledy. Nejhorším počastovala Tinu asi Ginny, jako kdyby jí chtěla hlavu ukousnout. Nechápal proč, když byla mladá černoška tak skvělá holka.

 

°°0°°

 

Angláni byli všichni do jednoho divní. Už jen ty jejich uniformy, ve kterých se musel člověk pohybovat prakticky neustále, a kdo na sobě neměl uniformu, tak měl většinou cosi hodně uniformě podobné. Málokdo vyrazil do chodeb jenom v džínách a triku. Asi to bylo dáno hodně tím, kolik tu bylo čistokrevných čarodějů. U nich ve Státech bylo víc míšených a hlavně, v každém městě byla malinká škola, ne jedna obrovská na celý stát, takže se člověk potkával jen se stejně smýšlejícími lidmi. Žádné hloučky hlučných Skotů, naopak vyvážené spořádanými, tichými Londýňany, prostě jen stovka lidí z New Yorku.

Nejzábavnější na celých Bradavicích bylo, že tu jsou všichni malí a bílí. Nic proti malým a bílým neměla, jen bylo vtipné jít po chodbě a o hlavu přesahovat leckteré kluky ze sedmáku. Doma nic takového nezažila, půlka spolužáků byla černoši jako ona. Chyběla jí její vlastní kultura, nejen ta americká ale i ta černošská, zejména šamanství. To tu, zdá se, bylo naprosto neprobádané území magie. O to víc musela přidat v jiném učení, zejména vzhledem k tomu, že byla také ve famfrpálovém týmu. Takový trapas jako dneska, kdy se převlékala ve špatné šatně, by nechtěla znovu zažít, to znamenalo vzdělávat se a vzdělávat ohledně historie Bradavic.

Potichu vešla do knihovny, už si moc dobře vědoma toho, jak důležité je tu zachovávat celý tlustý soubor pravidel, a rovnou zamířila k regálu s moderními dějinami. První, co udělá, bude, že si nastuduje historii famfrpálu za posledních sto let, no a pak samozřejmě všechny ty věci, co má dnes za úkol, ale famfrpál byl nejpřednější. Došla k regálům a s nakloněnou hlavou začala studovat nápisy na knihách. Jak klouzala pohledem po hřbetech, tak jí jen tak ze srandy napadlo vážně si vyhledat heslo 'Harry Potter', jak ji dneska nabádal Harry. Třeba je tu o něm něco v kronikách, nebo tak.

Nechala moderní historii být a přesunula se k jedné z vyhledávacích knih stojících u nejbližšího rohu regálu. To byla parádní věc, obrovská kniha rozevřeně ležící na pultíku, do které stačilo napsat heslo a ona vám sama vyhledala knihy, které se k němu vázaly.

Vzala do ruky brk, naškrábala Harryho celé jméno a čekala, že vyjde třeba ročenka nebo možná nějaké ocenění za vyhranou soutěž. Místo toho nestačila ani žasnout. Stránky před ní se začaly plnit názvy knih, časopisů a hlavně desítkami a desítkami starých čísel Denního věštce i s evidenčními čísly knihovny a místem, kde je najde. Zabralo to celý zbytek volné strany, stranu vedlejší a dokonce se kniha sama obrátila, protože se text objevil ještě na kusu další stránky. Tolik by jí toho kniha nevyplivla, snad ani kdyby zadala heslo 'Merlin'. Harry Potter, ten drobný, hubeňoučký, titěrný klouček, co by ho nejspíš zvedla do náruče bez mrknutí oka, byl, jak se zdálo, něčím hrozně proslavený. Něčím velkým, protože jeden z názvů knihy hlásal 'Poznala jsem pravou tvář Zlatého chlapce' a byl od jedné, jak už zjistila, slavné spisovatelky a novinářky Rity Holoubkové. Musela zjistit, co Harry udělal nebo kým je, že byl tak slavný.

Zašla do sekce s novinami, kde mohla asi najít nejvíc bez velkého čtení a vytahala si mnoho a mnoho výtisků, ve kterých by mělo o Harrym něco být. Tu obrovskou hromadu si odnesla k jednomu ze stolů, usadila se a otevřela si nejstarší výtisk. Hned na první straně byl dlouhý článek o obrovském vítězství nad chlápkem jménem 'Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit', což považovala za hodně stupidní přízvisko. Článek sám o sobě byl neuvěřitelný, protože pojednával o malém Harrym, který prý Toho, jehož jméno nevyslovujeme porazil v nedožitých dvou letech, ač byl dotyčný Ten obávaným černokněžníkem. Znělo to jako mudlovská sci-fi a další články byly ještě bizardnější.

Nejdřív se prý Chlapec, který přežil ztratil, aby byl následně nalezen ve svých jedenácti letech u mudlovských příbuzných. V redakci fakt, že Zlatý chlapec vyrůstal mezi mudly, vzbudil velké rozhořčení, protože o podivných machinacích, díky kterým se Harry dostal do péče mudlovského příbuzenstva napsali celých dvanáct článků za jediné prázdniny.

Následoval Harryho první ročník, kdy byl zmíněn jako člověk, který přesvědčil Nicolase Flamela, vynálezce Kamene mudrců, se dotyčného mocného artefaktu navždy vzdát a zničit ho.

V druhém Harryho ročníku o něm vyšla v novinách celá řada zpráv spekulujících o tom, že je dědicem Salazara Zmijozela a že se podílí na opětovném otevření jakési podivné Tajemné komnaty patřící dřív právě Zmijozelovi. Když to četla, tak jí napadlo, že si tam Zmijozel schovával porno, to chlapi dělají, podle všeho se pak z toho porna vyklubala nějaká hrozná, blíže nespecifikovaná příšera, jež byla poražena.

Během třetího Harryho ročníku byly zase noviny naplněné Siriusem Blackem, hrozivým Smrtijedem a přisluhovačem toho divného chlápka bez jména, co se údajně snaží Harryho zabít, protože ho nenávidí. Dostal se k zabití Harryho tak blízko, že pronikl až do Nebelvírské věže. Vyvrcholilo to jeho dočasným chycením na pozemcích Bradavic. Tento příběh neměl konec, ne tak jako předcházející s Tajemnou komnatou. Prostě bylo jen psáno, že Sirius Black nakonec utekl neznámo kam a o Zlatého chlapce zřejmě ztratil zájem.

Následující rok se pořádal Turnaj tří kouzelníků, tedy nějaká obrovská Evropská soutěž tří největších škol, přičemž nějakou shodou náhod či zásahem od toho chlápka bez jména se stal Harry čtvrtým účastníkem a vyhrál. Prošel všemi možnými zkouškami až k vítězství, za které ovšem jeden zdejší Bradavický student zaplatil životem. Nějaký Cedric Diggory. Netušila, kdo to je, ani o něm nikdy neslyšela.

Po Turnaji tří kouzelníků se v Denním věštci začaly objevovat docela hnusné články hlásající, že se Harry Potter zbláznil, je vrah odpovědný za smrt svého spolužáka, a Brumbál, že ho kryje, protože je to jeho oblíbený student. Zejména oba, i ředitele Brumbála, lynčovali za tvrzení, že bezejmenný chlápek se vrátil. Podle Věštce byl nadobro mrtvý, jak zdůrazňoval opakovaně tehdejší ministr kouzel Popletal, a nikomu nehrozilo žádné nebezpečí. Dál bylo v novinách také hodně psáno o hnusné žabí ženské s divným, skoro až nevyslovitelným jménem, která vyšetřovala úroveň vzdělání a podmínky v Bradavicích. Dokonce ke konci roku sesadila ředitele z jeho postu. Brzy po tom následoval obrovský článek o incidentu na Oboru záhad končící děsivě znějícím sdělením, že Ten, jehož jméno nevyslovujeme je skutečně naživu a vrátil se, aby tyranizoval kouzelnickou společnost.

Další ročník, pokud správně počítala tak loňský rok a tedy Harryho šestý rok zde, se zdál být klidný. V novinách bylo pár zmínek o Harrym, zejména pak o tehdy vyjité knize Rity Holoubkové a také zmínky o podezřele blízkém vztahu mezi mladým Zlatým chlapcem a ředitelem Brumbálem, které ale rychle zapadly nebo byly zameteny pod stůl.

V posledním čísle z června vyšel však obrovský článek hovořící o útoku na Bradavice vedeným samotným nejmenovaným chlápkem. Komentovaná tu byla zejména laxnost ministerstva, které nevyslalo včas dostatek bystrozorů na obranu školy, ale také hrdinství všech žáků, obrovské nadání ředitele Bradavic a fakt, že Harry Potter opět přežil ve zdraví střet s bezejmenným. To však nebylo vše, ani ne o měsíc později vyšel další článek o Harrym, tentokrát o tom, jak zachránil muže vážně zraněného po Smrtijedském útoku v Prasinkách. Redakce Věštce ho veřejně nazvala Mistrem Léčitelem a složila mu hold. Zároveň s tím přišel i článek o tom, jak by Mistr Léčitel měl navštívit nemocnici u Munga, protože je v ní potřebný více než v Bradavicích.

A tím, zdálo se, prozatím celý příběh se jménem Harry Potter končil. Bylo toho na jednoho člověka až dost, zejména když to čtenář zhltnul během dvou hodin čtení.

„Ty vole, to mi teda polib koule...“ zašeptala pro sebe, kroutíc hlavou nad novinami.

Nemohlo být pochyb. Houžvička Harry vůbec nebyl houžvička, naopak se zdálo, že je mocný kouzelník s neobvyklým a váženým nadáním, protože ano, i ve Státech byli léčitelé ctěni. Mohla jenom žasnout, jaký je to vlastně úplně obyčejný kluk. Dneska, když se s ním bavila, tak se zdál veselý, příjemný a vůbec ne nějaká rozmazlená celebrita, kterou by klidně měl právo být. Mohl být klidně i zhrouceným uzlíčkem neštěstí. Místo toho byl spíš takovým malým veselým sluncem podle toho, co vypozorovala z tréninku. I při své nevelké výšce – všichni vyjma jeho dívky Ginny byli větší než on – se kolem něj lidé točili jako kolem přirozené autority. Ona taky, prostě měl na všechny takový vliv. Byl tím nejlepším typem školního krále, jaký mohl existovat, nejen že se s ním lidé chtěli přátelit, on se podle všeho chtěl přátelit s nimi bez rozdílu věku a pohlaví. Kdyby měla každá škola někoho takového, bylo by to skvělé. Nejhezčí a nejoblíbenější kluk na její bývalé škole byl hloupý, drzý, lajdácký pozér, kterého ona z duše nesnášela.

Harry byl podle všeho jiný a navíc i skutečný hrdina. Rozhodně v jejích očích stoupl hodně, ale hodně vysoko na příčce lidí, ke kterým by měla chovat úctu. Asi někam těsně pod ředitele Brumbála, jednoho z nejmocnějších a celosvětově vážených kouzelníků, toho strašlivého lektvaristu Severuse Snape, co tu teď začal učit Obranu proti černé magii, a profesorku McGonagallovou.

„Sedíš u našeho stolu,“ ozval se jí za zády zpěvavý hlas.

Obrátila se a spatřila anděla. Anděla s nevrlým, pohrdavým výrazem ve tváři, ale přesto anděla. Dojem z jeho krásy snad kazil jen hubený mladík s modrýma očima a vyperoxidovanými vlasy, co stál vedle a docela zastiňoval nádhernou dívku za svými zády.

Mohla jen otevřít pusy a ohromeně ji sledovat. Tak dlouho už chodila chodbami zdejšího hradu, přesto nenarazila na nikoho tak neuvěřitelně přitažlivého, jako byla ona. Třeba taková Hermiona měla nádherné vlasy a pěkně tvarované rty, jenže tohle byl Tinin ideál. Ne příliš vysoká, ne příliš štíhlá, vlastně spíš v bocích a v prsou dost vyvinutá, černé, husté, nezvladatelné vlasy a veliké hnědé oči. Barvu pleti měla jemně do kávova, jako kdyby měla v předcích někoho tmavého, spíš než černocha jí to připomínalo cikánku ze stanových měst kočovného cirkusu. Stejně tak arogantně a pohrdavě se dívka i tvářila, jako všechny ty exotické, přitažlivé cikánky.

„Slyšela jsi, mudlovská šmejdko? Sedíš u našeho stolu,“ zopakoval ten otravný blonďák.

„Netušila jsem, že jsou tady stoly označené,“ řekl upřímně a usmála se. „Jsem Tina Normanová, ahoj,“ s pozdravem vztáhla ruku zejména k dívce.

Ta před ní ucouvla, jako kdyby viděla něco nesmírně odporného. Raději se proto opatrně podívala na svou dlaň a prsty, jestli na nich třeba nemá napatlaný inkoust. Neměla. Byly čisté a mozolnaté jako vždycky. Přesto se od ní odtáhl i ten kluk, ne že by na něm záleželo.

„A já jsme znechucená. Mudlovský šmejd mi podává ruku. To bych si ji raději uřezala, než abych si s tebou potřásla,“ sjela ji dívka pohledem.
„Zvedni se od našeho stolu a běž,“ vyzval ji opět blonďák, méně útočně než dívka a zároveň s podivným klidem.

Zamračila se na něj. Asi to nebyly moc společenské typy, navíc se zdálo, že ji tu uráží, i když přesně netušila, co tu znamená slovo 'mudlovská šmejdka'. Překlad z podivné britské angličtiny v její hlavě ještě dost dobře nefungoval. Ale což, jestli kluk chtěl, aby si stoupla, tak si tedy stoupne. Nenechá si kálet na hřbet nějakým bílým tintítkem s vyperoxidovanou hlavou.

Postavila se v celé své výšce a očekávala, že před ní blonďák couvne. Necouvl. Zůstal bez hnutí, ruce složené na prsou a jeho oči, upírající se do těch jejích, byly... mrtvé. Nepříjemně jí něco zapíchalo v žaludku, když do nepřirozeně modrých a velkých očí hleděla. Znala ten výraz z návštěv horších čtvrtí svého města, kam se každou chvíli vydávala s kamarády ve zbytečné vzpouře proti matce. Vypadaly tak pouliční holky, prostitutky často na první pohled závislé třeba na kokainu. Použitelná těla s vykuchaným mozkem a duší, to byl i tenhle kluk, jen měl na sobě místo zlatých koktejlek a umělohmotných bot hromady hedvábí a pár krajek na rukávech. Co se může stát klukovi jako on, že se z něho stane živý mrtvý.

S obavou se podívala na anděla. Ne, dívka byla docela v pořádku, vlastně se její oči leskly divokou živelností, ze které Tině vysychalo v puse a bušilo srdce.
„Dobře, tak já půjdu, jen sbalím ty noviny...“
„Ne. Nech je tady a jdi. Nesnesu pohled na tebe už ani pět minut,“ nenechal ji mladík domluvit a andělská dívka jeho slova doplnila patřičně znechuceným šklebem.

Normálně by si možná nenechala líbit takové zacházení, ona se vždy snažila s každým vyjít, a když už tak jen budit hrůzu svou výškou a postavou, teď to ale bylo jiné. Ten kluk neměl duši, kdo nemá duši, nemá svědomí a kdo nemá svědomí, je schopný čehokoliv. Rozhodně se s ním nechtěla dostat do bitky. To by pro ni nemuselo dopadnout dobře.

Rychle sáhla po své brašně a protáhla se pryč, nedokázala se ale nepodívat na anděla s arogantním úsměvem. Stíhala ji pohledy přes rameno po celou dobu, kdy se vzdalovala ke dveřím z knihovny. Sledovala, jak si oba dva zmijozelští sedli, andělská dívka se přisunula až těsně k peroxidovému blonďákovi a složila mu hlavu na rameno. Patřili tedy k sobě. Tina se ani nedivila, bylo to normální, kdykoliv se jí někdo líbil, tak už někoho měl. Nejhorší na tomhle bylo, že anděl si vybral za přítele ten nejhorší typ muže, co mohl existovat daleko přesahující i grázly mlátící své manželky. Nemohla s tím nic dělat, i když ji napadlo, že se vrátí a dá blonďákovi jen tak preventivně do zubů.

Od pootevřených dveří se naposledy ohlédla a anděl se ohlédl taky. Dívali se na sebe. Tina sledovala dívku přes celou obrovskou knihovnu a ona ji zase sledovala přes zářivě blond prameny svého přítele. Pak se anděl usmál, koutkem rtů, pozvedl obočí a odvrátil se pryč.

Jen otevřela a zavřela pusu. Všimla si jí... znamenalo to to, co si myslela, nebo to byl jenom klam či špatně vyložené gesto. Váhavě stála na prahu dveří nerozhodná, jestli se přeci vrátit nebo vyjít na chodbu. Nakonec za ní rozhodla knihovnice, protože si hlasitě odkašlala a významně pohlédla na dveře. Jistě, bylo zakázáno nechávat otevřené dveře a tím pádem větrat optimální prostředí knihovny ven do studené, vlhké chodby.

Naposledy sjela pohledem po krásných trčících vlasech svého anděla a pak vyšla ven.

 

 

9. Vynucená dohoda o opatrovnictví ~o~ 11. Obrana proti...

 

 

Miniaplikace

 

Komentáře

Dlouhá autorská poznámka:

  • Jak jste si mohli za názvem kapitoly všimnou přibylo nám tam zhruba v jakém týdnu se Severus nachází. Čísla jsou týdny od početí nikoliv dle korektního počítání těhotenských týdnů. U těhotenství se totiž oficiálně počítá se 40 týdny, přičemž od oplodnění do porodu je to týdnů 38 jde-li všechno jak má. 

 

zdroj

  • Tenhle obrázek prostě nemohu k dílu nedat, protože krásně vyjadřuje jak nám Severus unavený těhotenstvím odpadl na pohovce. :-D Přesně ta ruku na břiše a zejména ty boty. Boty jsou jedna z mých osobních úchylek, zvláště co se týká bot z obdobý přelomu 19. a 20. století, kterým je HP svět z poměrně velké části inspirován. Takže, pro shrnutí, ano Severus nosí zhruba takové boty jakou jsou na obrázku - ano, včetně podpatku - a nebo obuv jako je tato. Jsem si jistá, že to mnohým dnes přijde zženštilé nosit boty na podpatku, ale dřív tomu tak nebylo a není tomu tak ani v mém kouzelnickém světě. V něm nemusí být muž gay, aby nosil v kapse hřeben a kapesník, na nohou měl boty s podpatkem a smekal klobouk před každou dámou. Také doufám, že kvůli tomu nebudu obviněna s přílišného idealistického náhledu na kouzelnicskou společnost, protože jí tak zcela určitě nevidím. Takový Lucius Malfoy nosí krajkové rukávy na košili, zlaté hodinky a češe si vlasy i několikrát denně, ale udělat z nějakého mudli krmivo pro své lovecké psi mu problém nedělá.

 

  • Ráda bych zdůraznila že nemám nic proti přestupování žáků z jiných škol. Je to naprosto logické, že když se někdo přestěhuej do Anglie i s ratolestí, tak ji bude chtít někam umístit do školy a takoví stěhující se člověk nemá povinnost přibýt na ostrovy zrovna když začíná školní rok (i když z dlouhodobého hlediska to tak lidé většinou plánují). Jen zásadně protestuji proti tomu, aby každého takového žáka autorky povídek protáhly Bradavickým přímacím rituálem společně s prváky. Je sice hezké, že mu/jí chtějí tu slávu dopřát, jenže je to mnoho povyku pro nic, nehledě na to že přejít ze školy do školy není tak snadné. Já předpokládám, že takoví žák nastupující do Bradavic později musí udělat vyrovnávací testy ze kterých se určí do jakého by měl správně náležet ročníku (ano, klidně se může stát že někdo komu už je sedmnác přijde do ročníku šestého, protože prostě nemá adekvátní vědomosti. Tak to prostě ve škole chodí.) a pak ho Klobouk zařadí do příslušné koleje, jenže to může udělat hned po vyhodnocení testů a po tom co ředitel školy schválí přijetí, ne až kdovíkdy při zařazování.

 

  • Vtipný moment, co nikdo nevyužívá, ač autorky rády přidávají postavy s "khůl" americkou minulostí, je, že angličtina je stejně nářečná jako čeština a proto si spolu nemusí dva anglicky mluvící lidé vždy zcela a bez výhrad rozumnět. Zejména se to pak projevuje u etnických menšin, které si do angličtiny vnášejí vlastní slova nebo vlastní výslovnost vycházející z jejich původního jazyka. Taková deformovaná slova se pak často roznesou po zbytku populace (myšleno populace bělošské) určitého regionu a stávají se tam nářečným slovem. Samozřejmě to neznamená že si vzájemně vůbec nerozumí, je to třeba jako rozhovor rodilého pražáka a rodilého, dejme tomu ostraváka. V takové konverzaci na obou stranách nastávají momenty, kdy se člověk musí na vteřinu zamyslet, aby se ujistil, co svýmy slovy ten druhý myslel.

 

  • Ano, Harry umí latinsky, řecky, pravděpodobně také francousky a možná i jiný jazyk. Kdyby neuměl, tak si v bradavické knihovně hovno přečte. :-D Zastávám názor, že v Bradavicích - alespoň v těchto a v tomto příběhu - se učí hned několik jazyků a také že jsou na ně kouzelníci o něco mélo nadanější, než mudlovská populace. To že ovládá dva až čtyři jazyky alespoň v pasivní formě (rozumí čtenému textu a tomu co lidé říkají) není nic neuvěřitelného. To teprve takoví Brumbál je skutečný multilingvista. Ten se domluví všude, když říkám domluví, myslím tím skutečnou řeč, ne noha sem a ruka tam. :-D

 

  • Klid, z černošskou bohyní se nebudete setkávat v každé druhé kapitole. A chudák Tina ani není bohyně, jen trochu přitroublá americká... ehm, dobře, to ze mě mluví Severus. :-D Nicméně; ne, není dobrá na Obranu. Ne, není dobrá na Lektvary. Ne, není zvěromág. Ne, není napůl víla/upír/vlkodlak/cojávímco. Ne, nemá zvláštní schopnost. Ne, Harry/Draco/Severus/Remus/MrtvejSirius/Voldemort/Cojávímkdo se do ní nezamiluje. Ne, neovládá kong-fu - to jste zase v úplně jiném vesmíru. :-D Ale ano, je celkem vnímavá a také je šamanka, což jí klidně hned přiznám. Jen si pod tím nepředstavujte nějakou vyjmečnou schopnost, není to schopnost, je to jenom odvětví magie v Bradavicích nevyučované, protože není v Evropě používané.

 

Jsem se trochu rozkecala, schválně jestli to někdo čte.

Za komentáře k předchozí kapitole děkuji: mathe, Agnes, Bobo, weras, belldandy, cim, bacil, Ekolisias, Eňa a Sitara (máš štěstí že jsem včera zapomněla na děkování, jinak bys tu nebyla. :-D)

Za betování děkuji Adelaine.

Staré komentáře

***

Tina se mi moc líbila :) určitě bych s ní kamarádila :)
A tohle :D - Nejhorším počastovala Tinu asi Ginny, jako kdyby jí chtěla hlavu ukousnout. Nechápal proč, když byla mladá černoška tak skvělá holka.
Senzační :D, moc moc pěkná kapitola :)

Přidat nový příspěvek