31.10.2014 20:16

Sledoval vzdalujícího se Thora se Starkem a trochu se při tom mračil. Byl podezřívavý, a to se mu vůbec nelíbilo, jelikož Stark si to nezasloužil. Byl by schopen sestavit odrážkový seznam věcí, o kterých byl přesvědčen, že by jich byl výstřední milionář schopen nebo které by dozajista udělal, ovšem zrada týmu mezi ně nepatřila. V žádném případě ne dobrovolná. Nepřidal by se na stranu žádného jejich nepřítele, ani Lokiho ne, ať by mu dotyčný nabízel cokoliv, neboť ať se to na první pohled přes Starkův hloupý humor, pijanství a obhroublost zdálo nepravděpodobné, on byl skutečně čestný člověk. Kdesi tam hluboko uvnitř určitě ano.

Mohl se ale dostat pod Lokiho vliv. Být ošálen magií či neznámou silou, stejně jako se to stalo Clintovi. Nemohl ale říct, že by na to Stark vypadal, spíš se zdál být až nepřiměřeně nadšený jejich snahou Lokiho lapit a zavřít. To se zdálo být jako úplně normální reakce, na jeho místě by vlastně udělal to samé. Nejspíš... Nebyl si jistý, jak by zareagoval na zjištění, že žena, se kterou byl, ve skutečnosti není ženou. Nejspíš by se s tím nevyrovnal až tak snadno jako právě Stark, a zvláště by mu dělala problém představa, že si pustil nepřítele tak blízko k tělu.

Stark s Thorem mu zmizeli za rohem nejbližšího skladiště, takže rychle dohnal Natashu a srovnal s ní krok. Pohledem putoval po skladech, napínal sluch a hledal sebemenší známku přítomnosti jakýchkoliv nepřátel. Najít Lokiho bylo v tento moment přednější než uvažovat o Starkovi. Jestliže se asgarďanův vliv jasně neukázal do teď, stane se tak nejspíš až v tom nejkritičtějším okamžiku. Nevzdal se bedlivějšího sledování Starkova chování, jen ho odsunul na později.

„Jaká je šance, že si tu nejsme jen protáhnout nohy?“ zeptala se po nějaké době mlčení Natasha.

„Malá. Loki je šílený, ale co si pamatuji, není hloupý. První věcí, kterou nejspíš udělal, bylo, že se přesunul jinam,“ odpověděl a otevřel jedny dveře skladiště, na kterých nebyl zámek. Uvnitř nic nebylo, jen nekonečný prázdný prostor a několik poházených, rozmočených krabic, jak nejspíš střechou zatékalo. Tohle místo bylo pusté a prázdné, nejspíš kvůli tomu, co dnešní lidé nazývali hospodářská recese. Prý přinášela chudobu. Někdy měl dojem, že lidé této doby netuší, jak vypadá chudoba ve skutečnosti. Taková chudoba, která se může objevit v jinak civilizovaném světě.

„Ale možná najdeme něco, co nám pomůže zjistit, co hledá nebo proč,“ dodal, protože cítil v Natashině mlčení jasnou nespokojenost. „Bude to něco opravdu mocného, když ho to přimělo vloupat se až do centrály S.H.I.E.L.Du.“

„Ne dost, jinak už by to dávno použil,“ poznamenala něco, s čím musel souhlasit.

„Nebo se mu to ještě nepodařilo získat. Jestli budeme dost rychlí a budeme mít trochu štěstí, dostaneme to do rukou jako první.“

„Spoléhat na štěstí mi nikdy nešlo, většinou se mi totiž vyhýbalo,“ konstatovala Natasha s jemným zamračením.

Neřekl k tomu nic. Věřil tomu, že zrovna ona měla v životě mnoho smůly, ale také byl přesvědčen, že i dost štěstí - přeci jen byla tady a teď s ním, s velitelem Avengers, a to bylo štěstí. Oproti jejímu předešlému životu určitě, byť o něm věděl jen to málo, co bylo k nalezení ve veřejnější části její složky.

„Pořád ho mám víc než Tony,“ promluvila opět po chvíli ticha. „Vyspat se s Lokim přestrojeným za ženu... tomu já říkám karmická odplata,“ široce, pobaveně se usmála, dlouho ji neviděl se tak usmívat.

„Nemyslím, že je to vtipné, a neměli bychom se za to Starkovi posmívat. Mohlo se to stát každému z nás,“ namítl v obhajobě.

„Nemohlo. Nikdo z nás nestahuje kalhoty tak rychle jako Tony,“ řekla zvesela, ovšem pak viditelně zvážněla. „Ve skutečnosti jsem uvažovala nad tím, že je v tom Stark přeci jen trochu nevinně. Nebyl jediný, koho dokázal Loki obelstít svou dost pofiderní přetvářkou. Ty s Clintem jste ho nechali v budově a Bruce mu umožnil ukrást ten krystal. Tipovala bych to na něco víc než jen lež a změnu podoby. Třeba nějaké kouzlo vášně?“

„Mě neobelstil, nevěřil jsem jí... tedy jemu už od začátku,“ ohradil se trochu dotčeně. Opravdu choval ke Starkově přítelkyni nedůvěru již od prvního momentu, co ji spatřil, jen udělal tu chybu, že se nechal přemluvit.

„Jasně, vojáku,“ přikývla a vyslala k němu úsměv, který by rozhodně označil za nemravný a samozřejmě také vyzývavý. Rozhodl se to ignorovat.

„V jednom máš ale pravdu, kromě změny podoby mohl být za tím, že si Starka tak snadno omotal kolem prstu, i nějaký druh ovládání mysli. Vím, sám Stark si to nemyslí, ale nemusí to vědět nebo cítit. Loki byl v jeho domě několik dní, vlastně ani pořádně nevíme jak dlouho, za tu dobu se mohlo stát cokoliv a jen málokdy je ovládání mysli tak zřejmé, jako to bylo tenkrát u Clinta,“ připomněl si okamžik, kdy se naposledy střetli s jasným ovládáním mysli. „Pamatuji se... na jednoho vojína, ještě v mé době. Vešel do velitelského centra a prostě začal střílet. Zneškodnili ho, deset ran do prsou než umřel. Ptal jsem se ho, proč to udělal, a on nevěděl. Byl jenom prvním z několika dalších, které nacisté polapili na frontě, vymyli jim mozek a pak je poslali zpět, aby na nás zaútočili zevnitř.“

„Hmm. Stark je na běžné vymývání mozku příliš... Stark. Nedůvěřivý, namyšlený a narcistický za hranicí toho, co je ještě užitečné. Obelstít ho na chvíli, určitě. Pro úplnou kontrolu nad ním by každý potřeboval hodně času a našeptávání. Řešením jsou samozřejmě drogy. Rozhodně ale ne ty, co se běžně prodávají na černém trhu, muselo by to být kvalitnější zboží. Jen za dobu, co ho znám, spolykal tolik psychofarmak, že si vybudoval vcelku slušnou rezistenci a ani o tom neví,“ shrnula Natasha věcně, ve skutečnosti až profesionálně. „U Lokiho ovšem nemůžeme spoléhat jen na klasické pozemské metody nebo běžně dostupnou technologii. Může používat svou magii nebo asgardskou technologii. Stejně bych se toho nebála,“ potřásla hlavou v zamítavém gestu, „nevidím v ovládání Starka žádnou strategickou výhodu.“

„Kromě toho, že je Iron Man.“

„Na tom nesejde. Loki je absolutně sólový hráč. Stačil mi jediný pohled na něj, abych to věděla. Ano, bude rozkazovat obrovské armádě, jenže to není to samé jako ovládat jednoho člověka. Tomu musíš být nablízku, vést jeho kroky přímo... Pro typ, jakým je Loki, je to moc osobní. Jen ty a já,“ ohlédla se krátce po Stevovi, „a tiché postelové rozhovory. O tom by to muselo být, pokud by chtěl Tonyho ovládnout a vrátit do našeho středu, aniž bychom si všimli, že s ním něco není v pořádku. Neudělal to ani tenkrát s Clintem. Toho si držel pěkně daleko od těla a také ho ovládal způsobem, který byl neosobní. Ne, Stark je idiot, že se nechal Lokim napálit, ale není pod jeho kontrolou,“ koutky jí zacukaly v úsměvu. „Spíš bych si dělala starosti s tím, jestli to Tonyho ego vůbec unese.“

„Myslím, že ano, velké je na to dost, a když ho to trochu zmenší, nikdo si stejně ničeho nevšimne,“ zavtipkoval zlehka. „Beztak si myslím, že mu víc vadí to, jak se nechal obelstít, než to, že je Loki muž. Skoro... možná to Stark nevidí jako problém,“ nadnesl opatrně a to neměl dělat, jelikož se k němu Natasha prudce obrátila a sjela ho ostrým pohledem zpod přimhouřených víček.

„Proč by to měl vidět jako problém?“

„Nevím. Protože to není normální?“ jen co mu to slovo vypadlo z pusy, byl si jist, že nebylo dobře zvolené. „Nemyslím tím, že by nebylo normální být s mužem, pouze... není úplně normální zjistit, že dívka, se kterou jsi byl, je ve skutečnosti muž.“

I když se to snažil zlepšit, nedařilo se, protože teď si Natasha složila ruce na prsou v bojovném postoji a zvedla jedno obočí. Opět tu byl ten pohled, kdy si byl jist, že mu chce vystřelit mozek z hlavy, a on přitom opravdu neřekl nic špatného, alespoň si to nemyslel.

„Vím, že ti to ve tvé době rodiče asi správně nevysvětlili, Steve, ale teď nezáleží na tom, kým lidé jsou, pokud se milují nebo pokud spolu chtějí být. V takovém okamžiku je hlavní, když je tam nějaká...“

„Díra.“

„Díry právě nejsou vůbec podstatné.“

„Ale jsou, protože díra je to, co hledáme.“

„Co?“

„Co?“ nechápavě zamrkal, nějak se ztratil v tom, o čem se tu právě bavili, a daleko víc ho zaujal otvor za Natashinými zády. „Tam za tebou je ve stěně vyříznutá díra.“

Pro jistotu, kdyby neviděla, ukázal přímo na půlkulatou díru vyříznutou ve stěně skladu ve vzdálenější řadě, ke které se právě pomalu blížili. Upoutalo to jeho pozornost okamžitě, hlavně proto, že tvar i velikost odpovídala otvoru dost velkému, aby skrz něj prošel Lokiho mutant, a také byl ten průchod rozhodně nový. I z dálky viděl, že jsou jeho okraje čisté, a kusy stěny ležící na zemi na sobě nenesly sebemenší známky po korozi nebo třeba jenom prachu. Možná ji neudělal Loki, ale byla tu vysoká pravděpodobnost, že ano, kterou si uvědomila i Natasha a ihned sáhla k boku pro svou zbraň.

Pomalu, obezřetně se společně vydali kupředu a jejich předchozí rozhovor byl zcela zapomenut. Steve držel svůj štít připravený, nejen aby chránil sebe, ale hlavně aby chránil Natashu, zatímco ona je zase jistila zbraní, pevně sevřenou a namířenou směrem k otvoru. Ten zel černou prázdnotou a naprostým tichem, které se zdálo být zlověstné.

Sám zaujal pozici na jedné jeho straně, zatímco Natasha se přiblížila z druhé a opřela se zády o vlnitý plech, kterým bylo skladiště tvořené. Napnul sluch, ale ani přes své supervojácké schopnosti zevnitř neslyšel nic víc než profukování větru, který se točil a hučel v koutech prázdné haly. Obezřetně nahlédl dovnitř, Natasha udělala to samé, a prohlédl šerem, které ve skladu panovalo až na jeho druhou stranu, ke dveřím. Zkontroloval pohledem i strop, alespoň kam dohlédl, ovšem jediné, co viděl, byla obrovská díra zející ve střeše. To místo vypadalo opuštěně, nebo se Loki skrýval někde uvnitř, velmi pečlivě zakrytý... kouzlem? Neviditelným pláštěm? Hologramem podobným okolí? Prostě něčím, co by ho učinilo prostým, byť zbystřeným smyslům neviditelné.

„Budeme potřebovat Iron Mana.“

Dostalo se mu souhlasného pokývnutí.

Zavolal Starka a polohlasně mu sdělil místo určení, přičemž samozřejmě nemohl nepostřehnout, jak naštvaně při tom muž na druhém konci linky zněl. Velice neobvyklé vzhledem k tomu, jak dobře si výstřední milionář jinak s Thorem rozuměl. Přeci jen měli spoustu společných zájmů, hlavně pití alkoholu, obdivování ženského těla a také sledování televize. Tak přesně spolu trávili čas, a že ho společně trávili překvapivě dost na Stevovy poměry, když si uvědomil, že u Starka doma byl za celou jejich známost jenom dvanáctkrát. Takže to nebylo zrovna dobré znamení, že se Tony hádá s Thorem – a nejspíš kvůli Lokimu. Mohlo by to do týmu vnést napětí.

Vzhlédl k nebi, odkud se k nim blížil rudozlatý bod.

„Obleť ten sklad a zkontroluj, jestli je někdo uvnitř,“ poslal Starkovi zprávu.

„Cokoliv si jeho veličenstvo přeje,“ zahlaholila mu odpověď, kterou přesně očekával, než Iron Man udělal široký oblouk nad budovou, vedle které stáli, aby vzápětí následovala odpověď: „Kromě pár myší tam není jediná tepelná stopa a jen několik málo drobných energetických. Myslím, že uvnitř nikdo není. Jo a Hawkeye se opaluje na sousední střeše,“ dodal, když už dopadl na zem.

Přikývl. Byl si vědom, že je Clint odněkud seshora sleduje, neviděn každým, kdo by přišel po zemi, a možná skryt i před pohledem ze vzduchu, přesně, jak to uměl, a že byl jako vždy připravený je varovat, kdyby se cokoliv blížilo. Spoléhal na to. Přinášelo to pocit jistoty, se kterou se mohli vydat dovnitř, jen kdyby jim tu nechyběl Thor.

Tupá rána za jeho zády znamenala, že Asgarďan právě přistál. Ohlédl se po něm, tázavý výraz na tváři, na který mu Thor nijak neodpověděl, jen se dál mračil. Vypadalo to, že se se Starkem opravdu pohádali, těžko se totiž dalo věřit, že zmizení Thorova jinak přátelského charisma bylo způsobené hladem. Jestli bylo Lokiho záměrem donutit tým se opět svářit až do krve, rozhodně se mu to vedlo.

Přinejmenším tu ale Thor byl, takže pokynul směrem k otvoru, naznačuje, že jde dovnitř, a skutečně se jím protáhl, připravený na cokoliv, co by ho tam mohlo překvapit.

Nebylo toho moc, rozhodně nic, co by je mohlo ohrozit, jen část skladovací haly přepažené na první pohled vratkou stěnou sahající sotva do půlky výšky celého prostoru. Nevedla ani od jedné zdi ke druhé, mezi jedním jejím koncem a stěnou z plechu byla velká mezera, kterou by nejspíš projelo i auto, a kudy se dalo projít do druhé části haly. Pokynul tím směrem a poslal Thora s Natashou, aby se tam rovnou podívali, zatímco on zůstal se Starkem zde.

Počkal, dokud Natasha a Thor nezmizí za rohem a dokud si nebude jistý, že tam nevypukl nějaký boj, a pak se vydal do rohu, kde se nacházela obrovská hromada špinavých hadrů a matrací vystavěných v cosi, co trochu připomínalo ptačí hnízdo. Stočené hadry navrstvené na matracích a zvedající se nahoru v podobě okrajů. Jen to bylo tak velké, že by se do toho složil nejspíš i menší slon, a rozhodně Lokiho mutant.

„Fuj, je to slepené slinami,“ podotkl Stark, který už iniciativně začal do hnízda dloubat a vytáhl z prostoru mezi látkami slizkou, nažloutlou kapalinu.

„Dej pozor, může v tom být jed,“ připomněl mu ostré zuby hadí hlavy, které měl málem zatnuté v ruce.

„Nejen může, určitě tam je. Fuj na druhou. Je to nějaký druh neurotoxinu, obávám se, že ten typ, co nezabije, ale jen paralyzuje, aby pak mohl být člověk sežrán zaživa,“ rozprávěl zaujatý Stark. „Víc se dá zjistit v laboratoři, na tohle můj oblek není konstruovaný. Vezmu nějaké vzorky a pak se na to podíváme s Brucem. Vlastně by to mohlo být i užitečné, třeba z toho syntetizujeme sérum proti všem hadím uštknutím. Hodilo by se.“

„To už je na vás chytrých hlavách,“ odvětil Steve a přidřepl k hnízdu.

Neodvažoval se na něj sahat, jen pro jistotu, pokud by byl jed dostatečně účinný i na něj, ale zblízka se podíval na krev. Byla čerstvá. Dávno už ne tekutá, ale ještě ne zcela zaschlá, a hnízdo jemně sálalo teplem. Nemohlo to být dlouho, co odsud zvíře vstalo. Nejspíš několik desítek minut, když vzal v potaz jeho velikost. To znamenalo, že mohlo být Lokiho zvíře, nebo dokonce Asgarďan sám, někde blízko. Buď na útěku, nebo číhající v úkrytu na příležitost, kdy na ně bude moci zaútočit.

Zvedl se a sevřel pevněji svůj štít, sleduje obezřetně pohledem okolí a zvláště pak otvor ve zdi.

„Vedle je jen spousta rozbité elektroniky,“ ohlásila Natasha, která se zrovna v Thorově doprovodu vynořila zpoza stěny.

„Též se tam nachází několik znehodnocených magických artefaktů, jež rozhodně nepochází z Midgardu, ale nic vskutku nebezpečného,“ připojil se k ní Thor se svým hlášením.

Pokývnutím to vzal na vědomí.

„Podle mého tu byl Loki ještě před méně jak hodinou, možná tak před půl hodinou. To hnízdo je ještě teplé a krev je čerstvá.“ Pokynul k hnízdu.

Thor k němu také přistoupil a přidřepl stejně jako předtím Steve. On se nebál sáhnout holou rukou nejen na krev, ale také na slinami a jedem nasáklé hadry. Sledoval s mírnou obavou, jak zvedl velké prsty blízko k obličeji a promnul je. S otráveným Asgarďanem ještě neměli zkušenosti a rozhodně je nemuseli získávat teď.

„Pravdu díš, příteli Steve. Je to tak čtyřicet minut, co Lokiho zplozenec opustil toto hnízdo,“ souhlasil s ním Thor a vstal. „Též je to přesně, jak jsem si myslel. Bratrovo dítě je potomkem ohnivého draka z Muspelheimu, trojhlavého psa z mrtvých plání Helheimu a nejspíš některého druhu hadů žijících na Valhalle,“ řekl to možná spíše pro sebe, jako ujištění se o vlastním názoru. „Jímají mne pochybnosti, že je ještě dnes před soumrakem nalezneme, ale podle množství krve,“ pohlédl na zakrvácené hnízdo, obočí se mu při tom chmurně stáhlo, jako kdyby se mu ten pohled opravdu nelíbil, „musel mít Lokiho zplozenec několik dost hlubokých ran. Můj bratr ho nevystaví dalšímu nebezpečí, dokud se jeho zranění nezahojí. To by mohlo trvat dva až tři dny, po tu dobu bych neočekával z Lokiho strany žádný další tah. Zůstane v skrytu.“

„Jasně, protože má své děcko rád a nevystavil by ho zbytečnému nebezpečí. To na Lokiho dokonale sedí,“ utrousil Stark.

Thor po něm vrhl temný pohled.

„Je to přesně, jak pravíš.“

„K tomu, že Loki nebude útočit kvůli svému zraněnému zvířeti, nemám ani já moc velkou důvěru, Thore,“ souhlasil se Starkem, který se nejspíš teď pod svou maskou ušklíbal, „a už vůbec na něco takového nemůžeme spoléhat. Musíme Lokiho najít co nejdříve, pokud možno ještě před tím, než udělá další krok. Teď k tomu máme alespoň malou příležitost, takže vy dva,“ pokynul opět k Thorovi s Natashou, „pokračujte v prohledávání skladů a já se Starkem se podíváme, co by se dalo vytáhnout z Lokiho techniky.“

„Snad si chtěl říct, že já se podívám. Pořád ještě neumíš tisknout oboustranně... Popravdě, to je velká ostuda, když je na to jednoduché ovládání i ve Wordu a Word je nejprimitivnější forma textového zápisu vůbec,“ popíchl ho Stark.

„Ne, primitivnější je ještě psaní tužkou na papír a uhlem na podlahu,“ odpověděl mu bryskně napůl koutku, než se vrátil k udílení rozkazů: „Nikam nechoďte sami a pravidelně se hlaste. Až tu se Starkem skončíme, budeme pokračovat v průzkumu stejného pole jako předtím já s Natashou. Běžte.“

Nepřišla žádná zamítavá reakce, byl rád, že i přes jisté napětí ostatní stále ještě respektovali jeho velení a nezačínali jednat na vlastní pěst. Pokaždé, když se tak stalo, nebo jen hrozilo, že se stane, znamenalo to velký problém. Nikdo z Avengers nedokázal snadno spolupracovat s ostatními, leda tak Natasha s Clintem, které bylo v některých situacích možné považovat za jediný subjekt. Byl tedy klidnější, když se nikdo ani nesnažil být sólistou.

Počkal, než Natasha a Thor zmizí v otvoru ven, až pak se vydal za Starkem, který už zašel za stěnu v přední části skladiště. Tam to vypadalo, jako kdyby se tudy prohnal hurikán. Počítače - podle obrazovek jich bylo pět, ale tušil, vzhledem k počtu rozmlácených úlomků, že jich ve skutečnosti bylo víc - se válely v troskách na zemi. Mezi nimi byly kusy skla, křivulí a baněk, také hromada rozsypaných petriho misek a dalšího laboratorního vybavení. Dokonce i věci jako centrifuga nebo malá lednička na vzorky, která ležela rozvalená na zemi a před jejími otevřenými dveřmi byla hromada roztříštěných zkumavek a misek. To bylo poměrně drahé vybavení, které musel Loki nejspíše ukrást, jelikož představa, že by si na něj jakkoliv vydělal, byla směšná.

Kromě věcí pozemských, které poznával, tam bylo několik mimozemských, nejspíš asgardských, snadno identifikovatelných podle hladkých bronzových linií a cizích znaků. A pak, bůh věděl proč, tam byly i šarlatánské kamínky, všelijaké věštící koule, kostky, zaříkávací tabulky a podobné kurióznosti, které vídal i ve své době u starých, bláznivých babek, jak je prodávají venku na trzích nebo jen tak na rozích ulic. To vše tam bylo naházené na obrovské hromadě harampádí rozdupaného mohutnýma nohama Lokiho chiméry.

„Tady určitě stvořil svou chiméru. Měl tu na tak skromné poměry až překvapivě dobře zařízenou laboratoř. Napájení z veřejné sítě, ale skrz několik zdrojů,“ ukázal Stark na silné dráty vedoucí od stěny a sbíhající se v něčem, co vypadalo prostě jako bedna, „díky tomu nikdo nezjistil kolísání příkonu, ani nedostal tučnou složenku od elektrárny. Biologický, pozemský i mimozemský materiál, ještě nedávno v takovém stavu, že by se dal použít ke klonování, ale...“ zakroutil helmou ze strany na stranu, jak znovu skenoval nepořádek, „není to tu až tak profesionální, jak bych si myslel, že je potřeba ke skutečnému genetickému inženýrství. Bojím se to říct, ale asi nejspíš používal ještě nějaké voodoo.“ Průzor se zablýskl, jak stočil hlavu ke Stevovi. „Každopádně tohle všechno chci, do posledního kousku. Miluju to... a za to, co jsem právě řekl, se budu do smrti nenávidět - ale je to boží! Takovej genetickej domácí kutil a babka kořenářka dohromady. Připadám si, jako když mi byly čtyři nebo pět a montoval jsem si v otcově dílně autíčko.“

„Dokážeš zjistit, co všechno na těch počítačích Loki dělal, než se rozbily? Mohly by tam být souřadnice místa, kde chce hledat ten domnělý asgardský artefakt, nebo alespoň indicie, které nás tam zavedou,“ zeptal se, tak trochu přehlížeje Starkovu historku z dětství.

Zajímala by ho, opravdu, nebylo zvykem, že by se zrovna on před ním rozpovídal o tom, co dělal, když byl dítě, a ještě zmínil otce – se kterým podle všeho neměl dobré vztahy – ale teď měli důležitější věci na práci než si povídat.

„Jo, už na tom pracuju. Je tady toho spousta, prakticky nedělal nic jiného, než že brouzdal po internetu. Ale porno žádný, což je děsivé... Ten chlap by potřeboval akutně žít a hlavně - začít se chovat jako chlap,“ komentoval, zatímco procházel počítače prostě jenom tak, že nad nimi přejížděl rukou.

Jednou jedinkrát se Steve zeptal, jak to funguje, a dostalo se mu téměř tříhodinové přednášky, při které byl kupodivu jenom minimálně urážen, ale to bylo v tom jediném roce, kdy se na chvíli zdálo, že by se vody mezi ním a Starkem přinejmenším mohly uklidnit. Pepper a její vliv byl obrovský, kdyby přetrval... nebyli by teď tady. Zvláštní úvaha.

„Má tu spoustu materiálu o proudech v zálivu a také ho zajímalo, kudy dřív tekl Hudson. Ale nic staršího jak půlka třináctého století. To vypadá, že ať hledá cokoliv, dostalo se to sem až v té době, nebo to alespoň v té době už bylo ve vodě. Taky tu má docela dost milostných psaníček s Fabiem Marcianoem. To, že tu ten asgardský maniak nechal všechny záznamy, mi ani divné nepřijde, co by mu mělo záležet na nějakém smrtelníkovi, ale ten mafiánský boss mě zklamal,“ zkroušeně zakroutil hlavou. „Neuklidil po sobě stopy, klidně se baví přes emaily o svých obchodech... Copak už dneska nejsou žádní pořádní mafiáni, co posílají vzkazy přes koňské hlavy v posteli?“

„Koňská hlava v posteli?“ obrátil se na něj Steve v jistém šoku z představy, že by někdo uřízl hlavu koni a dal ji jinému člověku do postele. To by bylo opravdu hrozně nechutné.

„Děláš si srandu, že jo? Jako vím, kamaráde, že si toho hodně zaspal, když jsi mrznul v ledovci, ale Kmotra zná každý! Je to stěžejní bod moderní kinematografie! A to není jen můj názor, to je oficiálně uznaný. Máš to i v ústavě. Ježíš, teď jsem z tebe úplně v šoku,“ teatrálně si položil ruku na čelo. „To je vážně můj konec. Už jsem moc starý na takové perdy, nejspíš mě právě schvátil infarkt. Uf... nedá se nic dělat, budu muset překonat odpor k tvému puritánství a pozvat tě na filmový večer. Kmotrem začneme, a když budeš chodit pravidelně, propracujeme se možná i k lehké erotice.“

„Film Kmotr mám na svém seznamu, ale ještě jsem se k němu nedostal. Je před ním spousta jiných filmů a taky seriálů; věděl jsi, že Simpsonovi mají patnáct řad? Kdo se bude dívat na tolik hodin žlutých pobíhajících figurek jak z plastelíny?“ zeptal se nechápavě, konkrétně obliba tohoto díla mu byla naprosto nepochopitelná, i když u spousty jiných kreslených grotesek se vážně pobavil.

„Neurážej Simpsonovi, odkojili mě a kojí dodnes. Je to totiž ctnostná matka mého vytříbeného smyslu pro humor,“ poučil ho Stark ledově chladně, tak nemluvil ani s nepřáteli a jeho zlaté hledí se opravdu dramaticky zalesklo, jak jím blýskl pod sluncem procházejícím dírou ve stropě. „A Kmotra pošoupni o pár příček dopředu, budeš ho teď potřebovat ze vzdělávacích důvodů, když se budeme muset vypořádat s pravými italskými mafiány. Páni a ještě jednou páni, skuteční mafiáni... sice je Bílej Fabio úplnej břídil, ale... hej! Možná to není podle barvy jeho saka, třeba je to proto, že je vážně bílej... jako ne Ital. Néé!“ potřásl hlavou. „To by bylo děsně rasistický i na mafii. Ale fakt bysme ten film měli dneska skouknout,“ ukázal jeho směrem, „bude se nám to hodit.“

„Je to film. Filmy jsou smyšlené, nejde se jimi řídit v reálném životě,“ odmítl. „Všichni členové organizovaného zločinu nechodí v saku a s kapesníčkem v kapse,“ dodal podle toho, co zaslechl od Bruce za poznámku k Natashe.

„No... vlastně... tyhle chodí. Fajn, ti, co byli u mě, neměli kapesníček, ale vsadím se, že Bílej Fabio ho má,“ nedal si Stark vzít svou vizi, že je film stejný jako realita. „Byli úplně jak ze starých gansterských filmů, stačilo by je jenom rozmazat nebo udělat černobíle a fakt by nebyl vidět rozdíl. Ty úplně nejstarší jsou spíš na grotesku, uznávám, ale Kmotr?“ nějak udělal, že se jeho maska šklebila. „Když jsem teď viděl skutečné italské mafiány, věřím té filmové mentalitě do posledního drobku. Stíhání zrádců, vyhrožování práskačům, betonové boty... jo a práskač, co miluje 'la mia famiglia', ale zlotřilá policie ho přiměje spolupracovat a on pak se slzami v očích padá k nohám svého milovaného bosse a prosí o rychlou smrt. Fakt silný momenty... stojí za skouknutí.“

Poslouchal, jak se Stark jako vždy fascinovaně rozpovídal o filmech, jedním uchem to pouštěl dovnitř a druhý nechal vycházet ven, zatímco stále prohlížel okolí, ale jak milionář mluvil, něco mu přeci jen uvízlo. Zvedl prudce hlavu, jak mu nápad bleskl hlavou. Bylo to vlastně docela snadné, a pokud ne účinné, tak to přinejmenším stálo za zkoušku.

„Máš pravdu, Starku, najdeme si práskače,“ obrátil se k Iron Manovi, který zmlkl uprostřed svého proslovu, který by bezesporu pokračoval, kdyby ho nechal. „Loki se spolčil s Fabiem Marcianoem, to on měl Lokimu najít ztracenou asgardskou technologii. A pokud už ji nenašel, alespoň ví, kde hledat, a najde ji pro Lokiho i pro nás...“

„... a my je pak oba chytneme při činu,“ dokončil za něj. „Hlídaná předávka zboží a spoustu chlupatejch... tedy agentů S.H.I.E.L.Du na střechách všude kolem. To by mohlo vyjít, pokud se s námi bude italský mafiánský boss vůbec bavit. Je to zločinecká elita.“

„Ne, zločinecká elita jsou superzločinci nadaní superintelektem, superschopnostmi nebo božskou silou, mafiánští bossové jsou až za poskoky superzločinců,“ opravil ho věcně, koutky mu při tom zacukaly v úsměvu. „Navíc my máme Natashu, které, jak víš, nikdo neodolá.“

„Možná, že tě pustit k filmům není zas tak dobrej nápad, ještě vážně z reality uděláš Hollywoodskej trhák... Hej, kam jdeš?“ zavolal za ním Stark.

„Tady nic zajímavého není. Likvidační jednotka S.H.I.E.L.Du se tu o to postará. My dva spolu ještě projdeme zbytek těchto doků a pak si zajdeme pro Fabia Marcianoa,“ zavolal na Starka přes rameno, když už odcházel k hlavnímu východu ze skladiště.

 

°°0°°

 

Ladným obloukem se vyhnul Trump Tower. Nahoře u Donalda se ještě svítilo, na chvíli proto zvažoval, že by k němu zaskočil na sklenku a řádně ho vyděsil – přeci jen mu nedávno vyfoukl několik pěkných stavebních parcel, kde chtěl Tony vybudovat hotel – ale pak mu to přišlo jako zbytečná ztráta času. Beztak už přišel o celé hodiny, kdy bezcílně bloumal nad městem a snažil se najít Lokiho. Jasně, Rogersův plán na přetažení Fabia Marcianoa byl super, možná by i mohl vyjít, jenže bylo těžké odchytnout ho s jistotou, že to neuvidí Loki zákeřně skrytý za podobou někoho jiného, proto bylo rozhodnuto, že ho budou nejdřív sledovat a k jeho lapení využijí nějakou vhodnou příležitost. Dostali to za úkol Clint s Natashou, to znamenalo tichou práci, na kterou se prý Iron Man nehodí. Pche, dokázal být stejně nenápadný jako všichni ostatní, nebyla přeci jeho vina, že měli novináři několikanásobný orgasmus, když ho mohli vyfotit. Jen díky tomu byl jeho obličej tak hrozně známý... opravdu... vždyť, o kolik líp by se mu žilo, kdyby se mohl volně opíjet kde se mu zlíbí, a dostal by za to jedině tak pokutu. Jako Tony Stark byl médii pranýřován i za nezavázanou tkaničku na společenské botě, o kterou jen čirou náhodou tenkrát nezakopl.

S pocitem, že je teď k ničemu, a spoustou nespotřebovaného hněvu, který v něm střídavě doutnal a zase mizel, se vydal na několikahodinovou obhlídku města. To mu nikdo nemohl zakázat, lítat si mohl kde se mu zachtělo, teď ještě aby jeho prolétnutí k něčemu bylo.

„Pane Starku, právě do Stark Tower dorazil doktor Banner. Uvedl jsem ho do hlavního salonku, naservíroval mu pití a sdělil, že budete zpět za tři minuty,“ oznámil mu Jarvis a zněl potěšeně, jako vždycky, když dorazil Bruce. Z nějakého důvodu ho měl rád.

„Díky, brouku,“ zahučel nazpět. Sice neměl náladu Bruce vidět, protože mu jistě přišel nahlížet do duše, ale neměl to srdce říct Jarvisovi, aby ho poslal pryč.

Sklouzl lehce po vzdušné vlně a dopadl na přistávací plochu. Malí šikovní pomocníčci se mu postarali o svrchník. Po tolika hodinách létání v obleku to byl zvláštní pocit došlápnout svou vlastní nohou na povrch přistávací plochy a používat vlastní ruku k otevření dveří. Dobře, to udělat nemusel, ale stejně to bylo pokaždé jako přejít ze svého světa, toho klidného, kde ho většinou doprovázel jen Jarvisův hlas, do druhého, kde na něj čekal Bruce.

„Menší noční prolétnutí?“ zeptal se doktor z pohovky, pohodlně usazený se sklenicí zázvorového piva v ruce.

„Zkoušel jsem najít toho asgardského bastarda, ale neměl jsem štěstí,“ odpověděl a po cestě k pohovce se zastavil u baru a nalil si tam sklenku, než padl do pohodlného polstrování.

Když pominul všechna zranění, která už si z hrátek v Iron Manově obleku odnesl, přinášelo mu to jeden stabilní problém - bolavé svaly. Jedno jak zlehka nastavil táhla a odpružení celé konstrukce a kolik úsilí vynaložil na kalibraci servomotorů, pořád to byla o pár desetin větší zátěž než při běžné chůzi. Prostě se oblek po čase protáhl, zvláště když se v něm nedokázal úplně uvolnit.

„Na tom pracují Natasha a Clint. Jen... jen se zbytečně unavuješ,“ řekl na to Bruce, stáhl si brýle a ukázal jimi jeho směrem v gestu obsahujícím celou jeho postavu. Samozřejmě že věděl o nevýhodách obleku, vlastně byl jediný z týmu, který je vůbec dokázal pochopit a uvažoval o jejich řešení, a samozřejmě je neváhal využít proti němu.

„To je plán Kapitána pruhované legíny, nemusí vůbec fungovat, a to, že Loki těžko někam schová obludu velkou jako slon, je prostě fakt. Zkoušel jsem ji najít, abych jenom neseděl na zadku a netloustnul,“ zamručel a obrátil do sebe půlku sklenky, a pak si protáhl ztuhlou ruku.

„Stevovy plány fungují docela často...“

„Ale houby. Ani jemu všechno nevyjde.“

„Ve skutečnosti je úspěšnost strategických rozhodnutí kapitána Rogerse podle mých výpočtů sedmdesát tři celých šest procenta,“ ohlásil Jarvis.

„Zrádče!“ zavolal ke stropu mírně popuzeně.

„Podle mého názoru je to znatelně vysoké číslo,“ namítla UI.

„... a také se Lokimu dařilo Belluse ukrývat před agenty S.H.I.E.L.Du víc jak půl roku,“ dodal Bruce.

„Koho?“

„Bellus, to... to je jméno Lokiho genetického experimentu,“ upřesnil doktor, načež pokračoval, protože na něj Tony vyslal nechápavý pohled: „Pustil jsem si záznam vašeho souboje a všiml jsem si, že ho tak Loki oslovuje... a mluvil jsem o tom s Thorem. Když už má něco jméno, zaslouží si, aby to jméno bylo používáno, i když je to jinak nestvůra,“ řekl, ani nebylo třeba vysvětlovat, jak to myslí.

„Je to zvíře, Bruci, a ještě k tomu vytvořené šíleným maniakem s nadáním pro...“ zarazil se, jelikož Brucovo obočí se mírně vyklenulo nahoru. „Dobře, vynechávám všechny šílené maniaky a vracím se k tezi, že je to jenom zvíře.“

„Vlastně... hmm... zdá se, že je jeho inteligence vážně pozoruhodně vysoká. To je ostatně něco, co jsem ti přišel ukázat,“ opět si nasadil své brýle a vydal se k počítači.

Zvedl se, mírný povzdech mu unikl mezi rty, ale rychle ho zadusil zbytkem burbonu a vydal se za doktorem, který už na zdejším stolním počítači aktivoval malou simulaci DNA. Veškerá únava i bolest svalů ho okamžitě přešly, nahrazené zaujetím pro to, co vidí. Jeho znalosti genetiky byly sice značně omezené, alespoň on je na své poměry považoval za omezené, ale přesto rozuměl tomu, co vidí dost na to, aby tím byl nadšený. A na to, čemu nerozuměl, tu měl Bruce.

„Koukám, že tady si nukleotidy udělaly grupáč, do kterýho přizvaly i pár exotických kousků,“ zhodnotil po zběžném pohledu.

„Ano, hodně exotických. Ještě pro ně ani nemáme název, pokud nechceš použít ten asgardský, který je... popravdě... docela nevyslovitelný. Všeobecně je asgardský jazyk jako ta dětská hra, kdy jeden napíše slovo, přehne přes něj papír a druhý napíše vlastní slovo vedle, aniž by to první viděl...“

„Kráva sedí na stromě a plete kakao.“

„Přesně.“

„Kdes sehnal asgardské učebnice molekulární biologie?“

„Nikde. Zeptal... zeptal jsem se Thora,“ stáhl si brýle a začal je leštit. „Chvíli trvalo, než jsme si ujasnili základní názvosloví, ale pak jsme si docela porozuměli.“

„Thor se vyzná v genetice?“ nechtěl věřit vlastním uším.

„Ehm... asi jako absolvent lékařské fakulty.“

„Jak dobrý? Neberu nic horšího než Duke.“

„Slabší ročník Columbie.“

„Až tak? Fííha!“ hvízdl překvapeně, to by neřekl do Thora ani omylem.

„Ve skutečnosti je Thor dobře znalý ve více vědních oborech, než možná tušíš. Nikdy nic nadprůměrného, ale když chytneš jeho slang nebo se on naučí naše moderní výrazy, dá se s ním… hmm... normálně mluvit. Někdy to zkus,“ jemně se usmál a narovnal si brýle, „překvapí tě a budete toho mít společného víc než ukazování obrázků na pornostránkách.“

„Omyl,“ zvedl Tony významně prst, „oba jsme na klasiku, takže kupujem časáky. A při sdílení je to praktičtější,“ jemně se ušklíbl. „Promiň, Bruci, jsem sice jeden ze sta nejinteligentnějších lidí na světě, ale zrovna teď nemám na to zkoušet debatovat o molekulární biologii s někým, kdo vypadá jako wrestlingový zápasník ve vrcholné formě. Zkoušel jsem metafyziku a fyziku a bylo to fakt divné. Radši,“ ukázal na obrazovku, „mi vyprávěj pohádku o tomhle, jinak dneska neusnu.“

Banner jenom přikývl, než si opět nasadil brýle a pustil se do výkladu svých poznatků o zmutované DNA, která před nimi visela v holografickém obrazu. Bavit se s Brucem bylo vždycky úlevou. Nikdy se nerozčiloval, když mu Tony skákal do řeči a ptal se nebo komentoval věc úplně mimo téma, a navíc se vždy dokázal nové tematické odbočky chytnout. Snesl bez řečí, když si pustil svou hudbu, dokud samozřejmě neotřásala skly a nedrnčela zuby, což byl ústupek, který mu klidně byl ochotný udělat. Ponořil se s ním do společné práce i do rozhovoru velice snadno, proto byl taky Bruce jeho nejoblíbenější Avenger ze všech, měl i jeho obrázek na jedněch ponožkách. Tedy, byl to obrázek Hulka, ale... i to se počítalo, a Brucovi se ty ponožky líbily, protože k nim měl neustále suše uštěpačné poznámky.

Co bylo na tom všem nejlepší, jejich rozhovory byly nádherně unavující, dost na to, aby po nich spal klidně celou noc i bez sklenky na počest lepších snů. Na prstech jedné ruky by dokázal spočítat lidi, se kterými by se mohl bavit až k naprostému vyčerpání. Většinou potřeboval právě těch pět různých lidí a pět různých témat, aby ho to skolilo. Nevýhoda nejen bystré mysli, ale i pusy napojené na externí napájení.

„Asi to nakonec nebyla nejlepší pohádka na dobrou noc, teď budu mít strašidelné sny o té pošlé fence,“ zkonstatoval, jakmile se jejich rozhovor o Lokiho genetickém experimentů stočil ke konci.

Sedl si konečně zpět na pohovku, místo pobíhání kolem holografické desky a hologramu nad ní, a nohy si pohodlně natáhl na kávový stolek, jen to kovově třesklo, jak na něj dopadly jeho paty.

„Ty víš, že nemám zvířata moc rád, ale vždycky jsem se snažil bojovat proti jejich používání na zbytečné pokusy... teda jasně, stvoření oheň chrlící nestvůry není úplně to samé jako testování nové rtěnky v lososovém odstínu, ale...“ Neurčitě mávl rukou. Chyběla mu v ní sklenka, s tou byla jeho gesta vždycky daleko efektnější, ale byl příliš unavený na to si jít nalít další. Nejspíš bude třeba sestavit víc domácích robotů, než už měl, když tu kolem právě teď žádný nebyl.

„Thor se vyjádřil v tom smyslu, že Loki... hmm... získal její svolení. Nejsem si přesně jist, co tím bylo myšleno,“ podotkl Bruce, a to se nestávalo, že by něco nevěděl nebo nepochopil.

Byl na tom stejně. Tedy pokud by se vůbec teď obtěžoval zamýšlet nad tak podivnou hloupostí, jako je souhlas od zvířete k tomu, aby do něj bylo implantováno zmutované embryo, takže si jenom pohrdavě odfrkl, opřel si unaveně hlavu a ruku přehodil přes oči. Místností se nesla jenom hudba, její drsné a hladivé tóny ztišené na takovou úroveň, která jeho příteli vyhovovala. Bezmyšlenkovitě si začal rytmus vyklepávat do opěrky na pohovce, kde měl složenou druhou ruku. Bum, ratata, bum. Tomu, kdo nevnímal rytmus tak nadšeně jako Tony, musely jeho pobíhající prsty vyznívat nervózně, Brucovi nejspíš určitě.

„Jak s tím válčíš?“ zazněl od Bruce velmi starostlivý a také trochu zvědavý hlas.

Odsunul ruku z obličeje jen natolik, aby na něj viděl, jak sedí v protilehlém křesle, pohodlně zakloněný, sklenku zázvorového piva v ruce. Světla mu ze strany na tvář házela stíny, že byl skoro... v takových okamžicích i v jeho lidské podobě téměř viděl záblesk Hulkových divokých očí a jeho neustále rozšklebené tváře.

Koutky mu zacukaly v úsměvu a opět poklidně zavřel oči. Hulk byl koneckonců docela super kamarád, nestaral se o vedlejší ztráty a nevadili mu ani AC/DC puštěné na plné pecky. Naopak, jednou vyrval obrovský reproduktor ze zdi nákupního centra a postavil si ho na rameno jako osmdesátkový černošský raper kazeťák. Jo, Hulka měl taky rád. Měl styl a šmrnc.

„Mutantologii jsme na MIT nebrali, ale do zítřka to vstřebám,“ ujistil ho v zamumlání.

„Nemám na mysli mimozemské chromozomy a jejich využití v genetické kuchařce,“ odmítl Bruce s jemným humorem na jazyku, „ptám se, jak se cítíš ohledně Lokiho podvodu?“

To byla dobrá otázka. Moc dobrá otázka, nad kterou se ještě neměl šanci dost zamyslet, a byl za to rád. Vlastně se od rozhovoru s Thorem snažil dělat všechno pro to, aby se nemusel vůbec vracet k myšlenkovému tématu s názvem 'Ojel jsem Lokiho, zatraceného boha lží a po světové nadvládě toužícího bastarda'. Nějak se ani nechtěl vracet k myšlence, že ojel chlapa, i když prakticky vzato, z ryze biologické stránky, byl Loki v době, kdy spolu spali, vlastně žena, takže chlapa neojel... zatraceně, jeho mozkové obvody se začínaly tavit, když se to snažil pochopit. Nejspíš na tom byl jako Jarvis se svým nerozlousknutelným morálním dilema, jenže v jeho případě to byl souboj racionální mysli, ega a emocí. A to poslední byl kus vlastní osobnosti, který neměl probádaný a ke kterému ve svých štíhlých rukách vždycky držela klíč jenom Pepper. Už od chvíle, kdy ji najal jako svou osobní asistentku lomeno sekretářku lomeno chůvu lomeno ředitelku a lomeno sto dalších funkcí.

Promnul si dlaněmi obličej.

„Zmateně,“ připustil polohlasně.

„Myslel jsem si to,“ přitakal Bruce až moc vědoucně. „Chceš o tom mluvit?“

Uniklo mu krátké pobavené vyštěknutí. Přesně to mu dělala Pepper, vždycky odhadla, co mu je, vymámila to z něj, pak řekla, že přesně to si myslela a nabídla mu rozhovor. Dováděla ho tím k naprostému šílenství. Vážně, nenáviděl to.

„Nepotřebuji,“ odmítl rázně a vstal, vyrážeje pro tu dlouho leností i zaujetím prací odpíranou sklenku. „Tony Stark, pamatuješ? Rozdýchám všechno.“

„Tak to není, Tony,“ odmítl Banner s pro něj vlastně docela překvapivou sebejistotou. „Ostatní si myslí, že když už jsi zažil tolik ponižujících situací a nepřešel tě nadobro humor, tak tvoje nabubřelé ego zvládne odrazit každou emocionální ránu, která na tebe dopadne. A ty sám si v jejich domněnkách z pohodlnosti libuješ tak moc, až tomu sám věříš.“

„Ale prosim tě... mluvíš jak můj doktor... všichni moji doktoři na hlavu,“ zabrblal do okraje sklenky a upil alkohol, který mu najednou nechutnal dost na to, aby si pořádně lokl.

Sklenka cinkla o kovový podnos, jak ji odložil zpátky na barový stolek. Neměl chuť na pití a to bylo opravdu hodně zlé. Nejspíš za to mohl nehezky stažený žaludek a jistý pocit nejistoty, který se mu rozléval mrazivě po zádech.

„Jsem v pohodě... nemám nic proti experimentování všeho druhu, víš? Chlap nebo ženská, to je přece jedno. Vlastně jsem už spal...“

„Ne, nespal.“

„Dobře nespal, ale uvažoval jsem o tom,“ obrátil to tímhle téměř pravdivým směrem; hodně téměř. „Vážně. Ale myslím tím, že na tom nezáleží. Byl bych pěkná amorální svině, kdybych lidi soudil podle toho, jestli spí s ženou nebo s mužem nebo... třeba... co já vím, s někým, kdo se cítí jako žena, fyzicky je muž a převlíká se rád za elfa. Fakt je mi to jedno. Nejsem takovej šovinista, jak o mně prohlašují předsedkyně feministických spolků ve svých otevřených dopisech rozvěšených všude po internetu.“

„Jenže tady nejde o všeobecný morální problém tolerance homosexuality nebo transsexuality či jiné sexuální a pohlavní identity,“ namítl Bruce, „jde o tvou vlastní sexuální identitu a suverenitu. Loki tě zneužil pro své cíle velmi... hmm... osobním způsobem. A zároveň tě postavil před pochybnost o vlastní sexuální orientaci, je to tak?“

„Pochybnost je pro mě dost silný a dramatický slovo, Bruci. Já nikdy o ničem nepochybuji, já buď vím, nebo jednám, a ono to nějak dopadne,“ přiznal, jak vlastně vede celý svůj život. Existovalo jen tak málo obyčejných věcí, které by neznal. Všechny jemu neznámé odpovědi byly buď neznámé každému člověku na planetě, anebo na tyto otázky znala odpověď jenom hrstka lidí. Tony proplouval životem bez komplikací nejen díky svému majetku a bezstarostnosti, ale i proto, že se dokázal podívat kolem sebe a spočítat si, co se stane, když udělá další krok. Běžný život pro něj postrádal skutečná překvapení, proto miloval ten superhrdinský, a spolu s ním okamžiky, kdy na chvíli ztrácel kontrolu nad situací. Jistota byla jeho denním chlebem. Loki přinesl jednu hlubokou, nedefinovatelnou vnitřní nejistotu.

„Pochybnosti nejsou v takovém případě nic neobvyklého.“

„Zbavím se jich, až toho grázlíka chytnem a strčíme do temné kobky někdo hodně daleko od Manhattanu. Sejde z očí, sejde z mysli,“ odbyl ho, protože právě to viděl jako nejlepší řešení ze všech.

„Neřešené pochybnosti lehce přejdou do psychózy,“ konstatoval Bruce, znělo to trochu jako vtip a trochu vážně.

Tony se na něj zamračeně podíval.

„Nikdy jsi neuvažoval o tom, proč zrovna Ten druhý a ne... jiná superschopnost?“ nadnesl s jemným úsměvem, ale dál to nerozváděl a zase se vrátil k Tonyho problému: „Nejsi první muž, který se musel vyrovnat s tím, že jeho partnerka měla původně jiné pohlaví, nebo se ho rozhodla právě teď změnit.“

„On nebyl a není moje partnerka!“

„Zasklívat své pocity není řešení,“ pokračoval Bruce bez přerušení. „Lhostejno jak je člověk za normálních okolností smířlivý a tolerantní, být nezúčastněnou stranou je... je jiné, než být přímo v tom. Já ti neporadím... ne-nejsem na to úplně odborník, moje znalosti psychologie jsou spíše na soukromé rovině, ale měl by sis o tom s někým popovídat. Když už ne se svým psychoterapeutem...“

„- ty. Mám psychoterapeuty, psychology a psychiatry. Je jich víc,“ opravil ho věcně, beztak se u nich nehodlal ukazovat, ani by mu nevěřili nebo jen stěží věřili, kdyby jim řekl, že spal s ženskou, co vypadla jako bohyně, a pak se z ní fakt vyklubalo cosi skoro božského - bůh přetvářky a mimozemšťan.

„Dobře, tak psychoterapeuty. Já měl ale spíš na mysli někoho... někoho prostého. Na internetu je spousta fór a stránek, kde se to řeší. Díval jsem se.“

Tony pozvedl oči k nebi. Dát Brucovi počítač s připojením znamenalo, že se bude snažit absorbovat celý internet. To nejméně, a možná ještě něco navíc.

„Sakra, to fakt radši ne! Tam chodí jenom blázni a úchylové, jedni tam bájí a druzí si ho nad tím honí. Já o tom musím něco vědět, na několika takovejch forech jsem zaregistrovanej,“ odmítl i tuto možnost. Vybavovat se s lidmi o svých pocitech, které ani nebyl schopný identifikovat... ne. Díky, ale ne. Možná tak s Brucem, tady a teď, nebo až bude hodně opilý, ale svěřovat se celému internetu... Co by vůbec řekli tam? Bylo to stejné jako s psychiatry.

„Ale se mnou mluvit nechceš.“

„Nevím, co bych ti povídal a nevím, co bych povídal jim,“ rozhodil bezradně rukama. „Mám snad říct, že mě teď zžíraj pochybnosti, jestli jsem ho celej život nestrkal do špatný díry? No jo, možná jo... protože víš co... nikdy jsem neměl nic pro análnímu sexu s ženskou. Vypovídá to o mně něco? Jako třeba, že jsem vlastně podvědomě v Brigit viděl toho chlapa uvnitř? To je pitomost,“ potřásl nesouhlasně hlavou, „hrozná pitomost. Vždyť si ji viděl. Velký prsa, úžasný boky, dlouhý nohy... ach bože, z tohohle mě bude bolet hlava,“ povzdechl si a promnul tvář.

„Musím potvrdit, že Lokiho převtělení bylo zdařilé. Ve slečně Brigit jsem nepozoroval nic mužského, ve vzhledu ani v chování, i když to druhé jsem nemohl dlouhodobě sledovat,“ ozval se Jarvis do pomlky, které po jeho slovech nastala. „Pokud smím něco říct, pane, nemyslím si, že byste ve svém dosavadním sexuálním životě vykazoval známky nepohodlí, které by indikovaly, že potlačujete některé své potřeby. Vaše případné homoerotické touhy byly ve vašem podvědomí tak hluboko, že by pro vás jejich nevyslyšení nebylo nepohodlné. Jestli se vlivem Lokiho počínání něco změnilo, není nic jednoduššího než svoje nově objevené potřeby vyslyšet.“

„To měla být útěcha?“ zvedl k němu pohled a zle se zamračil na kupoli u stropu. „Navrhneš mi zaběhnout si ojet chlapa a zjistit, jestli se mi to čirou náhodou nelíbí?“

„Je to logické řešení,“ odpověděla UI.

„Ale příliš drastické na první krok, Jarvisi,“ mírně ho napomenul Bruce.

„Rozumím. Pro příště o tomto tématu nasbírám více informací,“ přislíbil Jarvis, což Tony raději přešel mlčením. Dovedl si představit, jak se právě Jarvisovy dlouhé programové prstíky natahují po každé databázi eBooků, všech diplomových pracích o sexuálních orientacích a identitách a kdoví jestli ne i do složek stovek možná i tisíců psychiatrů a sexuologů.

„Jarvis použil moc... hmm.. extrapolací, Tony. Nikdo si kvůli tvému zážitku s Lokim nemyslí, že jsi homosexuál, i když si jsem jistý, že Clint bude mít pár vtipů na tvůj účet...“

„Já u něj stejně nikdy nevím, jestli vtipkuje, nebo to myslí vážně.“

„Já jen říkám, že bys neměl nechat své... pocity zahnívat, ale jestli nechceš... není... není důvod tě nutit,“ jemně se usmál, vstřícně a klidně, jak to uměl jenom on. „Pokud o tom nechceš mluvit... nemusíš, ale můžeš. Tohle jsem chtěl jenom říct.“

Dlouze si povzdechl. Po projevech účasti a lítosti bylo děkování tou další věcí, kterou neuměl zpracovat vážně. Jedno, jestli měl poděkovat on sám nebo naopak skutečné díky řádně přijmout. Křečovité úsměvy rádoby vděčných politiků nebo obchodníků, na které odpovídal s naprostým nadšením, prostě nebyly tím samým jako upřímný dík. Projevený nebo přijatý.

„Já... ano... možná někdy. Díky, Bruci,“ vyslovil opatrně, se vší upřímností, jak doufal.

„Jistě...“ odpověděl Bruce, neméně nesvůj, a nesměle se usmál; byl v přijímání díků stejně špatný jako Tony. „Je už půlnoc pryč, půjdu, než mě venku někdo přepadne.“

Koutky mu zacukaly v úsměvu. Zloděj, který by byl takový idiot, že by se pokusil přepadnout a okrást zrovna nenápadného doktora Bruce Bannera, by si za svou hloupost zasloužil Darwinovu cenu a možná ještě pár dalších.

Bruce bez dalších slov vstal a nechal se vyprovodit ke dveřím, u kterých se společně zastavili. To byl ten okamžik, kdy by komukoliv jinému nabídl přespání s tím, že přeci nebude v noci běhat po městě, když ani nemá auto, ale jeho přítel by beztak odmítl, tak to nemělo cenu. Donutil se tedy vyčarovat veselý úsměv vstříc Brucově pátravému, kterým v jeho tváři nejspíš hledal bůh ví co.

„Jedno objetí a pusu na dobrou noc?“ rozpřáhl do široka ruce a našpulil rty.

„Hmm, takhle jsi vážně sexy. Ještě chvíli pokračuj a zůstaneme tu s tebou přes noc,“ pousmál se přítel, jeho oči se při tom ve světle města šibalsky zableskly.

„Oh, nepokoušej mě. Víš, že trojku nikdy neodmítnu,“ laškovně mrkl, než opět zvážněl a opravdově se usmál. „Dobrou, Bruci, a nepouštěj Hulka na procházku, když u toho nemůžu být. Víš, jak rád s ním pařím.“

„Neboj, nepustím. Dobrou noc,“ rozloučil se doktor.

Výtahové dveře se zavřely a Tony osaměl - jen on a Jarvis, který ho v občasných narudlých záblescích přecházejících přes jeho senzorické kopule velmi bedlivě sledoval. Věnoval mu jeden výmluvný pohled, kterým mu říkal, že na jeho hloupý nápad ještě stále nezapomněl. Velmi, velmi hloupý nápad. Nervózně se ošil, jen si na něj vzpomněl. Potřeboval všechny takové myšlenky zcela zahnat.

„Brouku, zvyš hlasitost hudby o dvě stě procent.“

„Jak si přejete, pane,“ odvětil Jarvis a hudba se okamžitě rozeřvala místností tak nahlas, že by přes ni nebylo slyšet vůbec nic, ale dočista nic, včetně Tonyho vlastních myšlenek. S takovou se mohl klidně vrátit k pohovce, zhroutit se na ni a pohodlně si přehodit nohy přes opěrku rukou.

Prostě božský klid.

 

9. část

oo0oo

11. část