28.02.2013 23:07

Jednoduchý svazek

 

Opláchl si z tváře zbytky pěny na holení a podíval se na sebe do zrcadla. Viděl to co obvykle, bledou pleť s nezdravým žlutým nádechem, velký nos, pichlavé oči a momentálně mokré černé vlasy zplihle visící kolem obličeje.

Ušklíbl se na sebe, sebral hůlku z hrany umyvadla a mávnutím si vlasy vysušil. Prozatím v tento okamžik byly lehké, voňavé a vířily mu kolem hlavy. Dlouho to tak nezůstane, to věděl, ale pro teď vypadal dobře a nepozoroval na sobě nic zvláštního. Každé ráno, od toho osudného týdne na začátku školních prázdnin, se přesně podle Brumbálových rad celý prohlédl a zkontroloval i svou magii pomocí série jednoduchých zaklínadel zasahujících do všech koutů magické podstaty.

Nezjistil na sobě nic. Ať mu Pán zla provedl cokoliv, pokud to vůbec byl on, tak se mu to buď nepovedlo, nebo to prozatím nemělo žádné následky. Rozhodně to nevypadalo, že v příštích pár dnech zemře. A už vůbec to nevypadalo, že něco takového jeho Mistr vůbec očekává. Nevěnoval mu větší pozornost než jindy, když se dostavil na Smrtijedské setkání, vlastně by se dalo říct, že mu jí věnoval o něco méně než obvykle, ale pořád nic kritického. Nebyl za poslední dva měsíce, od své nemoci, vyslán na žádnou faktickou misi ani požádán o zvláštní lektvar, obojí jen ocenil. Méně práce pro něj.

Červíček pochybností tu byl, ptal se, proč tomu tak je, na druhou stranu, kdyby měl sáhodlouze přemýšlet o činech Pána zla, tak by také ve svém životě nedělal nic jiného. Držet se na pozoru bylo nezbytně nutné, to ano, zároveň se ale nemohl strachy a podezřením třást každou minutu svého života. Teď se zdálo, že je klid, možná klid před bouří, ale klid to byl. A Severus ho využíval skutečně hojně.

Natáhl si košili a pečlivě ji zapnul až ke krku a zastrčil do kalhot. Vypadal v tom prý upjatě a naprosto se nehodil do mořských vln, jak ho Mefisto nezapomněl hned informovat. Jako kdyby na tom záleželo, jak se hodí do vln, když se jim vyhýbal jako čert kříži. Moře neměl rád, slunce neměl rád, italskou kuchyni neměl rád a nebýt toho, že sem byl Mefistem pozván, tak by v životě nenavštívil jinou část Benátek než jeden kouzelnický hotel, kde se vždy konaly přednášky světových lektvarových mistrů. Památky, mudlovské i ty kouzelnického, ho nezajímaly, protože mu bohatě stačilo si o nich přečíst a vidět je na fotografii. Také co by na nich nového vykoukal, kdyby je viděl naživo.

Ještě si upravil límeček a vyšel z koupelny rovnou směřující skrz ložnici do vedlejšího pokoje a odtamtud dveřmi ven na verandu. Slunce byla první věc, co ho tam přivítala svým nemilosrdným žárem a paprsky zákeřně namířenými rovnou do obličeje. Přimhouřil pod tím útokem oči a urychleně se přesunul do bezpečí pod veliký slunečník. Jediné příjemné, co tu bylo, byla snídaně na stole a pravda, slaný větřík vanoucí sem od moře.

Samozřejmě pak Mefisto sedící na druhé straně stolu.

Severus zvedl svůj hrnek s kávou a přes jeho okraj si změřil mladého muže, který mu poslední dva měsíce věnoval své tělo, ale také pohostinnost ve svém domě. Italské předky nemohl Mefisto popřít, při své snědosti a opálení to prostě nebylo možné. Zároveň měl spíš vychování Angličana po své matce, jenže koho zajímala výchova. Severuse ani trochu, když mohl mít v náruči pevné svalnaté tělo a v zadku tvrdý penis přesně těch správných rozměrů, aby poskytoval tu největší rozkoš.

O skutečnosti, že mohl jíst, pít a radovat se zadarmo, ani nemluvě, to byla taková pěkná třešnička navrch. Severusův mladý milenec totiž pocházel z bohaté, čistokrevné italské rodiny natolik vážené, že by klidně mohl den ze dne vstoupit do služeb Pána zla zejména vzhledem k tomu, že měl dosti rázné názory na mudly, mudlorozené a polokrevné.

Napil se a pozvednutím obočí odpověděl na Mefistův zářivě bílý úsměv, co na něj mladý muž vrhal během mazání toustu silnou vrstvou marmelády. Když ho tak viděl, spokojeného se vším, tak se mu do mysli zase vkradla ta nepříjemné myšlenka, jak se sem vůbec dostal a co tím mladý Ital sleduje, že s ním spí. Mefisto byl mladý, krásný, bohatý, vážený a všemi oblíbený muž, co mohl mít každého, na koho si ukázal, jedno, jestli by to byl muž nebo žena. Proto bylo na pováženou, proč zatoužil zrovna po společnosti sice vzdělaného a inteligentního lektvaristy, ale člověka, co nebyl oblíbený a příjemný a ani se nesnažil jedním z toho být. Veskrze mu nezáleželo na tom, co si o něm lidé myslí, hlavně když ho s ničím neobtěžovali, věděl však, že do ideálu muže má hodně daleko. Byl si moc dobře vědom vlastností, co většina lidí považovala za charakterové vady, jako fakt, že všechny kolem sebe považoval za hlupáky nehodné jeho zájmu.

V okamžiku, kdy ho Mefisto oslovil v lokálu Děravého kotle, kudy procházel do mudlovského Londýna, si pomyslel, že si z něj dělá vtípky. Rozhlížel se všude dokola, jestli někde za sloupem není schovaná partička stejně starých výrostků, co si z něj teď utahuje.

Když nikoho neviděl, tak přišel hned s teorií, že je to nějaký špeh z té či oné strany. Buď ho podezříval Voldemort, a nebo se ministerstvo rozhodlo provokací vyšetřovat čaroděje podezřelé z toho, že se opět přidali na stranu Pána zla. V obou případech by bylo ideální na to jít přes postel.

Po hodině opatrného rozhovoru a vyptávání se mu nepotvrdila ani tato teorie, prozatím. Mefisto neprojevil jediný zájem o jeho kariéru Smrtijeda nebo třeba jen politické názory, přestože těmi svými se netajil. Neudělal to ani do teď, proto se zdálo, že není špeh, i když si tu teorii ponechával Severus otevřenou a přistupoval by k tématu Pán zla opatrně, kdyby ho milenec nadnesl.

Další, co přicházelo v potaz, byla žádost na složitý, vzácný nebo třeba i zakázaný lektvar. Pověst měl dobrou, vlastně byl považován za jednoho z deseti nejlepších lektvaristů v Anglii, což bylo prestižní postavení. Ale ani to nebyl Mefistův důvod, proč se začal se Severusem bavit, přinejmenším se o ničem takovém doteď nezmínil.

Nakonec to vypadalo, že jde o poslední a nejméně očekávanou možnost a to, že se mu Severus prostě líbí bez toho, aby svou náklonností chtěl něčeho dosáhnout. Nebylo to běžné, ale nebylo to ani výjimečné. Homosexuální muži, se kterými se Severus setkal, měli občas dojem, že jeho nerudné odmítání musí nějak zlomit, protože přeci není možné, aby někdo neatraktivní neskočil po každé příležitosti si zašukat. Bylo to možné. I když to nerad přiznával i sám sobě, on potřeboval jistý stupeň důvěry se svým milencem, aby se dokázal skutečně uvolnit a milování si užít. Asi to bylo v tom, že lidem nedůvěřoval, a přesto preferoval být v sexu submisivní. Jednoduše miloval ten pocit teplého, tvrdého penisu, jak se pohybuje v jeho zadku. To byla slabost Severuse Snapea, jež mohlo objevit jen pár výjimečných lidí, jako třeba Mefisto.

„Ty už zase přemýšlíš, Severusi,“ znělo od Mefista jako napomenutí. „Copak jsem ti stokrát neříkal, že jsi tu kvůli zábavě, dobrému jídlu a hromadě sexu? Copak nad tím se dá přemýšlet, můj mrzutý lektvaristo?“

„Přemýšlím o všem,“ odpověděl neutrálně, neměl náladu rozebírat své myšlenky, ale ani se hádat. „Co sis přivedl domů, to tu taky máš, příště si pořiď nějaký blonďatý model s půlkou mozku, jestli tě to tak obtěžuje.“

Mefisto se vesele zasmál, což i Severuse donutilo k malému úsměvu koutkem rtů. Asi by to do něj hodně lidí neřeklo, ale on si vlastně vážil jistého klidu ve vztahu. Ne že by zažil příliš mnoho vztahů delších než pár týdnů, to jen představa vzdáleného a potencionálního dlouhodobého vztahu spočívala hlavně v rutině a disciplíně. Nebezpečí a rozruchu si zažil za svůj život hodně, tak proč to tahat i do milostného soužití.

Milostné soužití... milenci... partneři... manželé. Když se mu myšlenky stočily tímto směrem, tak si s bodnutím lítosti uvědomil, že za pouhé tři dny se bude muset vrátit do Anglie k hlučným spratkům zamořujícím bradavické chodby jako nákaza. Nebylo to v tom, že by se snad do Mefista zamiloval nebo něco jiného nebelvírsky stupidního, to jen že tady byl právě ten žádaný klid a spousta kvalitního sexu. Komu by se to chtělo měnit.

„Mefistofele... měli bychom si promluvit,“ nakousl to ošemetné téma, aneb jak se s někým rozejít.

„Nech mě hádat,“ přerušil ho mladý muž, odkládaje nůž i jídlo na talíř. „Teď mi řekneš, že to všechno bylo úžasné, jak sis skvěle užíval, že mě máš vážně rád, ale že už se spolu nemůžeme vídat, protože ty se musíš vrátit do školy a já patřím sem do své rodné země. Je to tak?“
„Ne,“ ušklíbl se s pohrdáním nad tím nesmyslným výčtem. „Chtěl jsem ti pouze oznámit, že dnes odcestuji zpátky do Anglie a nepřeji si, abys mě znovu kontaktoval. Ale ano, klidně si můžeš představit můj srdceryvný výlev, pokud tě to utěšuje. Mně už bude za pár hodin jedno, co si o mně myslíš nebo jak se cítíš.“

„Oh, tak to... to jsem skutečně nečekal,“ vydechl Mefisto, evidentně překvapený a jistě i dotčený Severusovým přístupem k rozluce.

Jistě, mohl být šetrnější k citům mladého muže, jenže k čemu by to bylo. Představa, že spolu budou mít dlouhodobý spokojený vztah s reálnými vyhlídkami na 'žili šťastně až do smrti', byla víc než nerealistická. On to bral jen jako příjemné sexuální rozptýlení, nevázal se citově, a Mefisto se s tím vyrovná lépe, pokud si bude moci zanadávat na Severusovu absolutní bezcitnost.

„Pochopím, pokud mě teď vyhodíš, jen bych si rád nejdřív zabalil. Ostatně těch mých pár věcí by ti k ničemu nebylo,“ přisadil si ještě, vlastně předpokládající, že mladý milenec vypění a skutečně ho začne vyhazovat. Nebránil by se, tohle byl Mefistův dům a to on tu byl hostem, a hlavně proč vůbec. Čím dřív bude pryč, tím snazší to bude.

„Ne... ne, rozhodně nechci, abys hned odcházel,“ zakroutil mladík hlavou v důrazném gestu odmítnutí. „Respektuji, že už mě nechceš vidět, vážně, jen tě žádám alespoň o dnešní dopoledne. Posledních pár chvil společně, milování, jídlo do postele... jen se rozloučit v dobrém. Co ty na to?“

Váhal. Nabídka to byla lákavá. Třeba když se skutečně s Mefistem rozloučí v dobrém, opravdu v dobrém tak, že ani jeden nebude nic očekávat, tak by se jednou zase mohli na pár týdnů setkat. Nikdy si netroufl udržovat přátelství s výhodami, když ale mladý Ital bral jejich rozchod tak poklidně, tak možná byla příležitost takové přátelství vyzkoušet.

„Dobrá, tak ještě dnešní dopoledne,“ přitakal s trochou vnitřního váhání, ale navenek rozhodný. Mefisto se usmál potěšeně, dokonce až nadšeně, natáhl ruku, uchopil Severuse za zápěstí a přitáhl si ho blíž, aby mohl políbit jeho dlaň.

 

°°0°°

 

Hleděl na vyzáblé tělo ležící po jeho boku. Kostnatý hrudník se zvedal v pravidelném rytmu, značící , že muž spí, tedy přinejmenším tak vypadal, protože u Severuse si nikdy nebyl ničím jistý. Zvláště ne spánkem, jelikož z toho procital třeba jen kvůli zachrastění náramku na Mefistově ruce. Proto se ho také během jejich společně strávených chvil vzdal, ač to bylo rodinné dědictví a symbol toho, že on je hlavou rodu.

Opatrně se natáhl k nočnímu stolku, otevřel zásuvku a vytáhl bílý krystal pověšený na tenkém stříbrném řetízku. Jak jen potichu to šlo, zase zásuvku zavřel, svíraje krystal pevně v ruce a modlil se, aby se tentokrát něco stalo. Jestli se mu to nepovedlo, a on už se vážně bál, že nepovedlo, tak si byl jistý, že ho čekají hrozné věci. S tichou modlitbou na rtu mířenou k Merlinovi se naklonil nad Severusova záda a pomalu přiblížil hrot vybroušeného kamene k jeho bedrům. Dotkl se kůže jen tak zlehka, přesto sebou muž zašil, jako kdyby ho snad Mefisto píchl přímo jehlou.

Strnul v půlce pohybu a už se mu na rty drala nějaká výmluva o tom, co dělá, jenže Severus se neprobudil. Jen změnil trochu polohu a zůstal v klidu spát. Dlouze si vydechl a dokončil načatý pohyb.

Trvalo to na jeho vkus až moc dlouho, a navíc před očima viděl, jak zase krystal zmodrá, tak jako snad stokrát předtím, a on si bude konečně naprosto jist, že bude muset hodně rychle utíkat, aby se nesetkal s jeho hněvem. Jaké bylo jeho překvapení i úleva, když se mléčná mlha v kameni zbarvila do temně rudé barvy. V úlevě se dlouze nadechl, pak zadržel dech a sevřel rty, duse v sobě tichý smích. Dokázal to. Povedlo se mu to. Bude odměněn.

Nic netušící Severus se převrátil s povzdechem na záda, vlasy mu padly přes tvář a poklidně pokračoval v blahodárném spánku.

 

°°0°°

 

Vyplazoval na sebe jazyk do zrcadla, jak se usilovně soustředil na zavázání svého motýlka. Nešlo mu to a kouzlo na to žádné neexistovalo. Tedy prý ano, ale bylo zakázané, protože se mnoha nezkušeným nebo ne moc zdatným kouzelníkům podařilo uškrtit se na vlastním motýlku či kravatě. Dotáhl uzel, pustil udělaného motýlka a ten se naklonil na stranu skoro až jedním koncem pod bradu.

Prudce se nadechl nosem a frustrovaně si odfrkl, když zatáhl za motýlka ve snaze ho rozvázat. Místo toho měl dojem, že si ho ještě víc utahuje.

„Ukaž... já ti to udělám,“ promluvila kousek za ním Ginny a vzápětí se objevil v zrcadle, kousek nad jeho ramenem, odraz její usměvavé tváře.

„To bys byla hodná, já vůbec nevím jak,“ postěžoval si a obrátil se k dívce. „Když si myslím, že už se mi to povedlo, tak se ty konce nějak divně posunou, nebo zatočí, nebo co já vím,“ vrčel a popotahoval si ten otravný kus oblečení.
„Tak za to pořád, prosimtě, tak netahej. Slyšels? Huš!“ okřikla ho a přidala jedno opravdu rázné klepnutí přes ruku.

Sykl, ale poslušně spustil ruce podél těla. Dívka mu zručně a zlehka uvazovala motýlka kolem krku, takže měl dost času si ji pořádně prohlédnout. Ne přímo její tělo, to ho nezajímalo, jemu se daleko víc líbilo magické vlnění kolem ní celé. Mírně přimhouřil oči, přestal ostřit a v tu chvíli z Ginnina těla jako kdyby vyprýštila energie. Směsice zelené a červené. Přelévala se jí ve vlnách kolem pohybujících se rukou, přes ramena, kolem boků, až dolů na nohy. Nejjasnější byla barva vždy v oblasti hrudníku, přesně uprostřed, někde ve výšce srdce, a nejprůhlednější a nejméně sytá zase kolem hlavy, jako kdyby magie nebyla v mozku tak silná. Odvrátil pozornost od Ginniny hlavy a podíval se dolů ke svému krku, mimo jiné také na její ruce. Hned si všiml nerovnováhy na hřbetu pravačky, až okamžik na to mu z reálného světa došel obraz o dlouhém škrábanci.
„Proč sis to nenechala ošetřit?“ zeptal se automaticky.

„Cože?“ zvedla hlavu od utahování motýlka, pak se podívala na svou ruku a trochu se pousmála. „To škrábnutí? Udělala jsem si to před chvílí, když jsem Hermioně zapínala šaty. Má vzadu takovou divnou věc z kovu a se zuby, říkala, že je to zip, a je to děsně ostré,“ ušklíbla se. „Prý to nosí všichni mudlové... nechápu, že nemají rozřezané ruce. Půjdu si to pak namazat.“
„Hej, to přeci nemusíš. Jediný léčitel v baráku je ti plně k dispozici,“ jen tak zlehka naznačil úklonu, než ji vzal za ruku a zvedl si ji blíž k obličeji.

Rána byla tenká, ale dost dlouhá a navíc začala zase trochu krvácet. Zlehka přikryl dívčinu ruku svou a zavřel oči. Cítil štiplavou bolest na úplně stejném místě, jako bylo zranění na Ginnině ruce. Teplý pocit vyvěrající magie hladící ho po dlani. A nakonec úlevu, když štípání zmizelo.

Opět oči otevřel a dal ruku pryč.

Kůže na dívčině zápěstí byla dokonale jemná a krémové barvy, ani stopa po tom, že tam kdy byla rána, natožpak aby zůstala jizva. Jen hladká kůže, snad ještě mladistvější, pokud to bylo u šestnáctileté možné. Bezděčně přejel prstem po místě, kde dřív bylo zranění a zvířil tak nově obnovené magické žilky v Ginnině auře. Její magie si ho pamatovala, zejména v místě bývalého zranění, a intenzivně reagovala. Mohl citít mravenčení v prstu, kterým se jí dotýkal.

„Díky,“ řekla Ginny, což ho donutilo k ní vzhlédnout, protože její tón byl takový zvláštní. „Líbí se ti moje šaty?“

„Heh?“

Doteď si ani nevšiml, jak je oblečená, prostě jen předpokládal, že nejspíš nějak slavnostně. Až na její vyzvání jedním mrknutím nechal zmizet auru kolem jejího těla a podíval se na ni, na její skutečný vzhled, ne ten astrální. Měla na sobě po kolena dlouhé šaty. Bílé vespod a na tom červená krajka. Byly hezké, prostě normální šaty, nic co by ho donutilo překvapeně otevřít pusu. Trochu proto nechápal, proč ho na svoje oblečení tedy vůbec upozorňovala.

„Jsou... no... jsou moc hezké a fajn,“ ohodnotil je opatrně, bylo mu moc dobře jasné, že tohle je situace, kdy jí šaty prostě musí pochválit, i kdyby v nich vypadala jako pytel plný brambor. I přesto se zdálo, že s jeho slovy není úplně spokojená, protože trochu našpulila dolní ret v nespokojeném úšklebku.

„Sluší ti!“ dodal překotně, aby se vyhnul hádce nebo nařčení, že se neumí chovat. Tentokrát to už bylo správně, protože se naopak široce usmála a pak k němu přistoupila o půl kroku až tak, že se ho skoro dotýkala.

Bezděčně udělal krok vzad, narazil zády do zrcadla a tím pádem se ocitl uvězněný mezi zdí a Ginny, která z neznámého důvodu udělala další půlkrok. Tentokrát už k němu byla doopravdy přitištěná tak těsně, že mohl cítit její teplo. Polkl přes stažené hrdlo.

„Děkuji. Tobě to taky sluší,“ zašvitořila, ano, zašvitořila a naklonila se k němu.

Jak se přibližovala, tak se Harry snažil ještě víc odtáhnout, jenže za hlavou už měl hladkou desku zrcadla. Nebylo kam prchnout před jejím, teď už jasným úmyslem, ho políbil. Netušil, co by měl dělat, jestli jí vyjít vstříc, nebo ji zastavit. Myšlenky se mu hlavou rozeběhly jako o závod, ale nebyly moc celistvé. Napadlo ho, co mu asi její bratři udělají, když se spolu začnou scházet. Jasně se viděl jak visí za růžové slipy na vrcholku bradavické astronomické věže, nebo jak si chladí zadek v umyvadle, protože se mu nějakým zázračným způsobem dostal na všechno prádlo svrbivý prášek. Blesklo mu hlavou taky to, že nikdy ani neuvažoval o líbání dívky, nebo kohokoliv. Rozhodně j neměl potřebu je sledovat dlouhými pohledy, jako to dělal Ron. Pak mu myšlenky zase přeskočily k paní Weasleyové, kterak ho žene s vařečkou v ruce přes dvorek a křičí něco jako, že se nemá přibližovat k její dceři. Vzpomněl si též na Hermionu a její podivný a nepovedený románek s Krumem. To všechno dohromady mu na mysl přinášelo naprosto katastrofické scénáře, kdy se bude s Ginny scházet, nevyjde to, zjistí, že se mu líbí třeba domácí skřítci, paní Weasleyová mu seřeže zadek do ruda a Ginniny bratři ho vyvěsí na věž ne za slipy, ale za choulostivé části jeho těla, a pak ho posypou svrbivým práškem úplně celého.

„Gin...“ vydechl v úzkostném, leč marném protestu.

Už byla jen pár centimetrů od něj, ucítil její dech na své tváři a pak její rty na svých. Netušil, co má dělat s rukama nebo co má dělat všeobecně. Cítil se nešikovný jako prkno, což ještě zhoršovala skutečnost, že ona zjevně věděla moc dobře, co má dělat. Jen bezděčně otevřel rty a trochu jimi pohnul proti jejím. Váhavě zvedl ruce a položil jí je na boky. Připadal si tak trapně, ba až nepatřičně, jenže byl asi jediný. Ginny se to naopak asi líbilo, protože si trochu povzdechla, zajela Harrymu do vlasů a přisála se k němu ještě víc.

Pokusil se násilím uvolnit, podobně jako to dělal pokaždé, když se kolem někdo zranil a vevnitř se mu něco rozkřičelo, že mu má jít pomoct. Povedlo se. Strnulost odplula. Opatrně, pořád si moc dobře vědom toho, co dělá, přesunul ruce na její záda a pomalu ji začal hladit. Jakmile byl uvolněný, tak se stalo líbání přirozeným. Někde v něm prostě byl instinkt říkající mu, co má dělat. Bylo to příjemné, jak se k němu tiskla, teplé, měkké tělo, trochu vibrující její magií, ale... něco nebylo tak, jak má být. Nedokázal to pojmenovat, jen mu v tom cosi chybělo. Mohlo to být tím, že ji nemiloval? Nikdy mu to nikdo nevnucoval, přesto přirozeně spojoval sex a lásku dohromady a nedovedl si představit, že by spal s někým, koho nemá rád. Ginny měl rád, tak co mu chybělo.

Přerušil polibek jako první. Odtáhl se a podíval se jí do očí. Zářily, ona celá zářila červeně s jasným nádechem zelené, zejména na okrajích aury kolem jejího těla.

„Ehm.. to bylo... nečekané,“ vypravil ze sebe opatrně, netušil totiž, co by měl v téhle situaci říct.

„Já vím. Promiň,“ odtáhla se natolik, že měl kolem sebe konečně dost prostoru, „Už jsem prostě nedokázala čekat, jestli se vyjádříš. Mám tě ráda, Harry, a chtěla bych být s tebou. Takže... nechceš se mnou chodit?“ zeptala se s nadějí v hlase a zároveň červení ve tváři skrývající její pihy a kontrastující s tím, jak byla ještě před minutou sebevědomá, když se na Harryho vrhla, aby ho políbila.

„Ano, chtěl,“ slyšel sám sebe říkat a žasnul, kde se to v něm vzalo, nebo jakto že to vůbec vyslovil. Svědomí, nebo co to bylo za hlas, mu nešeptávalo, že by neměl souhlasit, když si není na sto procent jistý, jenže vidět ji tu před sebou a držet ji v náruči, to prostě něco znamenalo. Zásadního, měnícího jejich vztah.

„Ach, Harry!“ rozzářila se tak, jak ji ještě nikdy neviděl a nebylo to jen leskem hluboko v jejích očích. Ne, rozhodně ne. Ona celá doslova sálala láskou a štěstím tak intenzivně, až ucítil provinilé bodnutí v hrudi vyplívající z toho, že si nebyl jistý, jestli nedělá chybu.

Místo toho, aby se přiznal ke svému váhání, se sklonil a tentokrát to byl on, kdo políbil ji. Ani tentokrát se neobjevilo to něco, co tam podvědomě očekával, každopádně se mu to líbilo víc. Cítil se jistější, když to byl on, kdo vedl. Praxe či ne, pokud ji mohl pěvně uchopit, sklonit se k ní a, jak by asi lidé řekli, líbat ji jako muž, tak se teprve cítil uvolněně a nemusel si to nařizovat. Sevřel ji do náruče, ruce ovinuté nízko kolem jejího pasu. Ginny se k němu přitiskla naprosto přirozeně, jako kdyby nebylo nikdy nic jiného, co by chtěla dělat, než objímat se a líbat s Harrym. Tiše mu vzdechla do úst, když se přestal rozpakovat zcela, oddal se instinktům velícím mu přivlastnit si ji, takže bez váhání vyzkoušel, jaké to bude, když jí strčí jazyk do pusy. Bylo to sladké a pikantní, jako mátový čaj s cukrem. Příjemné natolik, že mu až docházel dech, když ji konečně propustil.

Hleděli si do očí, Harry se nadechl, aby něco řekl, když se zezdola ozval hlas paní Weasleyové.

„Ginny! Ginny, jsi nahoře?“ křičela přes celý dům trochu hloupý dotaz hlavně vzhledem k tomu, že nečekala na odpověď a hned svou dceru zavolala dolů, „Pojď mi sem a pomoz mi s těmi tácy!“

„Budu muset jít.“
„Jasně, chápu,“ přikývl a pustil ji.

Věnovala mu další úsměv na rozloučenou společně s krátkým polibkem na tvář, než se obrátila a odběhla pryč. Zůstal stát, najednou bezradný, co by měl udělat. Opustil ho příjemný pocit tepla, zato dojem, že ne všechno je, jak má být, zůstal a o to byl silnější než dřív. Nervózně si urovnal manžetu saka, než se na sebe naposledy podíval do zrcadla a pak se vydal dolů do jídelny nebo co to vlastně bylo za místo. Doupě totiž bylo jedna taková velká místnost předělená bez ladu a skladu nedokončenými zdmi. Z kuchyně jste snadno mohli nakouknout do obýváku stejně jako do jídelny, a zároveň šlo projít dveřmi do garáže či ven na zahradu. Navíc vlastně z každé místnosti dole v přízemí se dalo jít ven, někam do lesů nebo mezi slepice. Kdyby to nebylo přehlédnutelné jedním pohledem, tak by se tu dalo snadno ztratit.

„Že musí Tomi sedět vedle Snapea, si mu budeš vysvětlovat sám!“ přivítal ho v kuchyni Ronův rozzlobený hlas, jen co vyšel zpoza dveří. „Nevím, proč jste ho vůbec zvali.“
„Protože Fleur si to přála. Snapea si váží, tvrdí, že je to geniální lektvarista a dobrý učitel,“ řekl Bill a mírně nakrčil nos v gestu nesouhlasu, které bylo příznačné pro všechny Weasleyovy. „Každopádně bych si s tím nedělal takové starosti, beztak nedorazí.“

V duchu se trochu ušklíbl. Z nějakého neznámého důvodu měla Fleur ráda Snapea, ba co víc, podle všeho si dopisovali. Netušil, jak by někdo mohl s lektvaristou třeba jen pět minut přátelsky mluvit, natožpak si s ním psát nebo si s ním rozumět, přesto pokaždé, když se o něm během prázdnin někdo zmínil, pocítil podivné chvění napovídající mu, že by měl lektvaristu vyhledat. Pocházelo od jeho nově nabytého nadání, skoro jako kdyby jeho léčitelské schopnosti byly přesvědčené, že je Snape nemocný a nutili Harryho, aby mu pomohl. Skutečnost, že profesor byl opravdu na začátku prázdnin nemocný, ten nepříjemný pocit jenom podporovala. Dostalo se mu sto a jednoho ujištění, že Snapeovi nic není, dokonce i když se neptal, přesto ten pocit nevymizel.

Zrovna teď se dostavil s plnou silou, takže další rozhovor vnímal jen okrajově a spíše ho zajímalo, jestli by třeba dnes mohl nějak zjistit, jestli Snapeovi něco není. Napadlo ho, že by se k němu mohl nenápadně připlížit a dotknout se ho. Mělo to svá rizika, ještě úplně neovládal to, kdy stačí dotek k tomu, aby zjistil, kde to bolí, a kdy se jeho moc aktivuje, aby začala léčit. Za takových okolností snadno mohlo dojít k tomu, že se moc vysílí. To ani nemyslel na skutečnost, co by mu Snape udělal, kdyby se mýlil, nic mu nebylo, a přesto by ho osahával. Nejspíš by mu konečně doopravdy urazil ruku, jak už roky vyhrožoval.

„Nebo na truc dorazí, jen aby nám tu všechno sežral a vypil...“

„... případně otrávil a sledoval, jak umřeme.“
„Myslíš, že by byl při tom schopný jíst?“
„O tom ani nepochybuji, bratře. Viděl jsem ho pít čaj při tom, když prváci kuchali žáby. Tuším, že by mohl kuchat nás a dávat si sendvič s tuňákem.“
„Fuj, tuňák... Ahoj Harry. To, co máš na puse, je Ginnina rtěnka?“
„Kde?“ Automaticky zvedl ruku ke rtům, otřel si je a podíval se na hřbet, jestli tam opravdu má rtěnku. Samozřejmě zjistil, že nikde nic nemá, takže to byl jenom chyták. S jistou obavou zvedl pohled, aby spatřil už jen to, jak ho o hlavu a víc vyšší chlapci obklopují s hrozivými výrazy na tváři. Vřele doufal, že to nemyslí vážně.
„Takže ty ses muchloval s naší sestrou?“ zeptal se Bill velice podezřívavě.

„No... neměl by ses už jít oblékat? Za hodinu jdeš k oltáři,“ pokusil se okamžitě změnit téma.
„Jen se nesnaž, proutníku, moc dobře víme, oč ti jde,“ dodal hrozivě Fred.

„Začít si s malou sestřičkou svého nejlepšího kamaráda. To je proti základním zákonům nejlepšího kamarádství,“ přisadil si Ron tvrdě.

„A rovnou se s ní zavřeš v pokoji. Nemáš špetku studu?“ nedal se zahanbit ani George a taky se přidal.
„Já jsem s ní nebyl nikde zavřený!“ vykřikl. „Vždyť to ani nebyl můj nápad... chci říct, já se s ní vůbec nechtěl líbat, tedy já se s ní nelíbal.“
„Tak počkat, ty se nechceš líbat s Ginny?“ tentokrát si Billy významně složil ruce na prsou. „Nenaznačuješ tím doufám, že pro Harryho Pottera není naše malá sestra dost dobrá.“

Jen koukal, jak se taky mohl stavě na odpor půlce mužské části Weasleyovic klanu. Leda tak se pokusit o taktický ústup.

„Nic takového neříkám, to vy říkáte, že... sakra, přestaňte si ze mě utahovat!“ rozčílil se.

„Nikdo si tu z tebe neutahuje, mrňousi,“ naklonil se k němu George. „Naopak na tebe máme spoustu závažných otázek, jako jaké úmysly s Ginny máš?“
„Ano, přesně tak. Třeba kdy si ji hodláš vzít?“ pokýval Ron vážně hlavou.

„Kdy ty si vezmeš Hermionu?“ odpálkoval ho dobře mířenou ranou poukazující na to, že měli jeho dva nejlepší přátelé mezi sebou podivný vztah, kdy si nikdo, včetně jich samotných, nebyl jistý, jestli spolu chodí nebo ne.

„To je ovšem dobrá otázka, bratře,“ podpořil ho Fred. „Kdy hodláš tu zrzavou šprtku přivést do naší rodiny? Krásně by sem zapadla.“
„Hermiona není zrzavá šprtka!“ zastal se jí Ron přesně podle Harryho očekávání, takže se víc pozornosti strhlo na něj. Pokusil se proto využít situace a prchnout, jenže nedostal šanci. Na rameno mu dopadla Billova silná ruka.

„Kampak utíkáš, mladý muži? Ještě jsme nedomluvili,“ pravil mile a zase zatáhl chudáka Harryho zpátky do jejich zrzavého hloučku. Kdyby se vzápětí neobjevila paní Weasleyová s velice uhnaným výrazem ve tváři, tak by byl asi podroben dalšímu výslechu a slovnímu mučení.
„Williame Arthure Weasley! Co tu děláš a jakto že se ještě nepřipravuješ? Všichni už jsou oblečení ve svátečním a ty... pro Merlina všemocného, vždyť máš na sobě pyžamo!“ spráskla ruce. „Fleur už se líčí a ty ses asi ještě ani nekoupal. Jak si to vůbec představuješ? Tvá snoubenka vstávala v půl šesté ráno, aby byla dokonalá na váš velký okamžik, a ty nemáš dost úcty na to, abys přípravě věnoval alespoň hodinu?!“

„Ale Fleur se připravuje už dva týdny, mami. Jí jednu mrkev denně, jen aby zhubla do šatů,“ znělo to jako stížnost, navíc to nebylo ani trochu řečeno tak, aby to odpovídalo silnému a statečnému odklínači, kterým Bill byl.
„Jistě, zatímco to mi tu vyžíráš spižírnu. Modli se k zakladatelům, aby si dopnul kalhoty od obleku, nebo se budeš ženit v trenýrkách.“
„Já opravdu pochybuji o tom, že bych ztloustnul,“ bránil se, nutno podotknout že hodně slabě.

„To vřele doufám. Jdi se honem rychle obléct, kdyby ti nebyli, tak bych ještě stihla přešít knoflíky. Na co ještě čekáš? Zmiz!“ vykázala ho namířeným prstem ven z místnosti.

„Ještě že Fleur neumí řvát... doufám,“ pronesl tiše k mužskému osazenstvu místnosti a podle rozkazu odešel. Všichni jeho bratři, včetně Harryho, jen stěží potlačovali smích, když viděli, jak Molly svého syna prohání, i když už je dávno dospělý. Vyprovodili Billa z místnosti soustrastným pohledem, přesvědčeni o tom, že bouře skončila. Jak jen se mýlili.

„Vy tři taky ještě nejste. Jediný, kdo z Weasleyových kluků kdo je oblečený, je Harry. To si snad nevážíte bratrova velkého dne?“
„Náhodou my tu s Harrym probírali vážné věci,“ bránil se Fred. „Podle všeho začal náš milý pan Potter chodit s Ginny a neuráčil se nám to oznámit. Víš o tom?“ vrhl na Harryho další významný pohled.

„Ovšemže o tom vím. Proč si myslíš, že jsem ho posadila vedle Ginny?“ pokroutila paní Weasleyová hlavou, jako kdyby jí říkali, že nebe je modré. Nejspíš chtěla ještě něco dodat, když se z vedlejší místnosti ozval její manžel volající jí, protože nemůže najít Billovu vázanku. V teatrálním gestu zamávala rukama směrem k nebi, vykřikla, že ji dneska asi trefí šlak, jestli ji budou všichni takhle honit, a odběhla pryč, zanechávajíc všechny své syny bez dozoru.

Koukali za ní, svorně mlčeli, dokud jim nezmizela z dohledu, a pak se začali na celé kolo smát. Harry se smál asi ze všech nejvíc, protože jediný on to neschytal a měl jistou škodolibou radost z toho, že ostatní byli teď v hledáčku paní Weasleyové. Smích ho však přešel docela rychle, dřív než ostatní, uvědomil si totiž, že zasedací pořádek byl sestavený už před dvěma týdny.
„Víte, co je divné?“ zeptal se zamyšleně.
„Naše matka?“ navrhl Ron s úsměvem od ucha k uchu.
„Jo, ta občas taky, ale hlavně je divné, že mě posadila vedle Ginny... vždyť je to sotva půl hodiny, co... no, co jsme spolu oficiálně začali chodit, tak jak mohla vědět, že budu chtít sedět vedle ní?“ zeptal se takhle, i když vlastně necítil nijak velké nutkání si opravdu sednout vedle Ginny. Nevadilo mu to, rád si s ní bude povídat a bavit, jen to nebylo nic, že by po tom toužil uvnitř v srdci. Nejspíš. Nebyl si jistý, jak vlastně takové touhy vypadají.
„Souhlasíme, to je vážně divné...“ přitakal George.

„Někdy máme všichni dojem, že má obraceč času a používá ho neustále. Kdybys viděl, kolikrát nás potrestala těsně potom, co jsme něco provedli?“ doplnil ho Fred.
„A to určitě na sto procent nemohla vědět, že jsme to byli my. My jsme totiž zákeřní a vynalézaví.“

„Už se oblékáte?“ dolehl k nim hlas paní Weasleyové nejspíš z vedlejší místnosti nebo snad ze shora, nedalo se to poznat, znělo to totiž, jako kdyby vycházel ze všech zdí kolem nich. Kdo ví, možná vycházel. Dvojčata udělala obličej a Ron jim zdravě sekundoval.

„Myslím, že má oči všude,“ zamumlal Ron polohlasně, to aby ho čirou náhodou neslyšela, kdyby taky měla všude uši. Fred do něj mírně drcl, nejspíš to bylo v souhlasu, ale zároveň ho popoháněl do patra, protože oni dva s Georgem přece šli poslušně poslechnout maminku a na svého mladšího bratra museli dávat pozor.

„Rone, počkej...“ zadržel ho, když už, též poslušně, odcházel. „Víš to s Ginny. Je to trochu zvláštní, to jak jsme se dali dohromady, taky nevím, jak se vlastně tyhle věci oznamují, takže jestli třeba vážně nechceš...“
„Nebuď blázen, Harry,“ poplácal ho kamarád po zádech a usmíval se při tom. „Nemohl bych si pro ni přát nikoho lepšího, fakt. Když se podívám na všechny ty kluky, co s nima chodila... brr, třeba Dean. Ne, ty jsi rozhodně ze všech nejlepší, ale jestli jí ublížíš,“ varovně zvedl prsty, „tak ti zaručuji, že se setkáš s pomstou všech Weasleyů. Je ti to jasné?“
„Křišťálově jasné,“ přitakal a myslel to smrtelně vážně. Opravdu si dovedl živě představit, jak by asi trpěl, kdyby Ginny zklamal. Vřele doufal, že to podivné prázdno v něm je jenom šok z toho, že má najednou holku a že naprosto netuší, co si s ní má vlastně počít.

„Fajn,“ dostal od Rona další herdu do zad a pak už zůstal v jídelně docela sám.

Motýlek ho trochu škrtil, také měl divný pocit stát tu v obleku, zároveň si však nechtěl sednout, aby ho nepomačkal. Dostal hlad, jenže kdyby si vzal něco k jídlu, tak by si určitě pokecal motýlka, takže ani jíst nepřipadalo v úvahu. Navíc když si představil, že by ho paní Weasleyová chytla, jak jí uždibuje z jídla na svatbu, tak ho hlad raději přešel.

Vydal se proto ven, pár hostů už tam bylo, hlavně nejbližší přátelé, tak by si mohl alespoň popovídat. Jen co vyšel, tak ucítil na tváři horké slunce. Napadlo ho, jestli si nepropotí šaty za tu dobu, než obřad vůbec začne. Zdálo se ale, že oblečení je proti tomu začarované, protože místo toho, aby se zpotil okamžitě jako myš, ho začaly vrstvy látky příjemně chladit na kůži. Zamžoural přes brýle do sluncem ozářeného prostranství před domem. Stany už tu byly téměř připravené, včetně pultu s občerstvením, jediné, co se dodělávalo, byla samotná svatební brána v tom největším ze stanů. Na té kolektivně pracovala Hermiona s Ginny, ale také s Tonksovou, teď už vlastně Lupinovou. Jen co nastávající matku spatřil, tak se mu okamžitě rozbušilo srdce a po celém těle mu přeběhl příjemný hřejivý pocit. Hermiona tvrdila, že muži mají tendenci těhotné ženy chránit a starat se o ně, jenže tohle bylo daleko za prostou potřebou ji chránit. Tady šlo o Harryho léčitelské schopnosti, které na Tonksovou intenzivně reagovaly. Kdykoliv se ocitl v její blízkosti, tak se prostě nemohl nekoukat na její auru a auru dítěte. V její velké byla malá, tepající v rytmu srdce a spojená s čarodějčiným magickým jádrem skrytým pod hrudní kostí. Většinou nedokázal od té proudící energie odtrhnout oči, takže na Tonksovou koukal třeba celou společnou večeři, dokud ho někdo neokřikl.

To se stalo i teď. Svým způsobem náměsíčný, okouzlený vířící magií se svižným krokem vydal přes nádvoří do svatebního stanu a rovnou k Tonksové.

„Ahoj... můžu?“ zeptal se bez delšího úvodu, dychtivě natahuje ruku, stejně už oba věděli, nač se ptá.

„Ahoj, Harry. Hned jsem věděla, na co se zeptáš,“ zasmála se Tonksová, ale bez mrknutí oka nebo pohoršení se narovnala do celé výšky, aby jí mohl sáhnout na břicho.

Položil dlaň na oblinu dole pod pasem, která byla v úzkých dlouhých šatech růžové barvy daleko víc patrná než třeba v kalhotách, jaké čarodějka obvykle nosila. Jakou mělo břicho velikost nebo jestli je vidět, bylo Harrymu jedno. I když sama ještě ani nevěděla, že je těhotná, tak on by to poznal. Prostě by to viděl a cítil. Tak jako teď, když se dotkl jejího břicha a cítil magii vířící v plodu a budující jak z části jeho tělo, tak hlavně formující samotnou podstatu budoucího čaroděje. Dotýkat se té magie mu přinášelo pocit klidu a hlubokého vnitřního uspokojení, stejného, jako když se mu podařilo někoho vyléčit. Například když Remusovi odstranil artritidu z kolenou, ale ještě lepší.

Přejel rukou tam a zpět, magie se pod jeho dlaní zavlnila a ta malá magická podstata uvnitř břicha Tonksové se zatetelila.

„Mám dojem, že se vám to oběma líbí,“ pravila něžným hlasem Tonksová a její vlasy okamžitě získaly sladce růžový nádech docela jako cukrová vata i vypadaly podstatně jemnější a nadýchanější.

Zvedl k ní pohled a usmál se. Byl šťastný, že mu dovoluje takhle jí osahávat břicho. Když sem před více jak měsícem přišel a poprvé ji viděl od objevení svých schopností, tak se prostě neodvážil požádat ji, jestli by si mohl sáhnout na břicho. Všichni ostatní to dělali. Jako by už jen vědomí toho, že má žena pod srdcem dítě, znamenalo, že se ho musí každý dotknout, jinak by snad svět nebyl úplný. Dokonce i Ron, spíš stydlivý co se týkalo Tonksové, ji požádal, jestli by to mohl zkusit daleko dřív, než to udělal Harry. Spíš se nastávající matce vyhýbal právě proto, aby to nemusel udělat a jen pozoroval tu nádheru z povzdálí. Došlo to tak daleko, že si ho Remus odvedl stranou a na rovinu se zeptal, jestli náhodou na miminko nežárlí, což by prý bylo normální. Něco v tom smyslu, že Harry nikdy nedostával lásku a mohl by si myslet, že když přibude do Remusova života vlastní dítě, tak už ho vlkodlak nebude mít rád tak jako předtím. Rovnou ho i starší čaroděj ujistil, že to tak není, protože bude vždy dítětem jeho nejlepších přátel a kmotřencem Siriuse, takže je bezmála jeho příjemnou povinností ho milovat a chránit.

Musel se tehdy Remusovi přiznat, že se cítí divně, když má pokaždé takovou hroznou radost a cítí to intenzivní teplo, když se dostane do blízkosti Tonksové. Napadlo ho mimo jiné, že by mohl pro změnu žárlit Remus na pocity, které chová k jeho ženě. Nakonec dospěli k vzájemné shodě, že nikdo nežárlí na nikoho, a Harry byl spíš donucen poprvé se dotknout těhotného břicha. Od té doby to dělal při každé příležitosti a tak dlouho, jak dlouho mu to Tonksová dovolila.

„Jo, je to paráda,“ přitakal vážně.
„Máš rád děti?“ otázala se Ginny, která k němu právě přistoupila s malou kytkou v ruce a začala mu ji automaticky připevňovat do klopy. Z jejího hlasu pocítil podtext, který úplně nechápal. Ptala se ho snad, jestli by sám chtěl mít dítě? Nikdy nad tím neuvažoval, chystal se do posledního ročníků, ale všeobecně mu asi děti nevadily. Zatím se nesetkal s žádným od doby, co objevil své schopnosti, takže se jeho vztah k nim mohl změnit, tak jako se změnil v případě těhotných žen. Dřív mu obojí bylo jedno.

„Nevadí mi,“ zvolil neutrální odpověď a chtě nechtě, odtáhl ruku pryč. Tonksová musela pokračovat ve zdobení a zároveň měl dojem, že se Ginny moc nelíbí, když se starší čarodějce tak věnuje. Ta podivná otázka a navíc si stoupla prakticky mezi Harryho a Tonksovou, jako kdyby ho chtěla odstrčit. Byla to žárlivost? Možná.

Podíval se přes Ginnino rameno na Hermionu zdobící bránu lehkými pohyby zápěstí a hůlky. Opětovala mu vědoucí pohled, pokývala souhlasně hlavou a usmála se. Takže to také už věděla. Nejspíš všichni věděla, že chodí s Ginny ještě dřív, než s ní vůbec chodil. A pak že byly obraceče času vzácné a omezené v používání.

„Večer si spolu musíme zatancovat,“ projevila Ginny své nadšení k tanci.
„Jasně, když bude čas,“ odpověděl automaticky, ale v duchu doufal, že buď bude parket našlápnutý k prasknutí, nebo se něco strašného přihodí, aby vůbec tancovat nemohl. Případně by si on sám mohl zlomit nohu. Upřímně tanec nesnášel.

 

°°0°°

Přenesl se do uličky mezi baráky kousek od svého domu. Jako vždy, když vešel do mudlovské čtvrti, ho do nosu uhodil ostrých pach ze spalovacích motorů, tady navíc ještě hořký smrad moči sálající ze zdí, nevysypaný kontejner na odpad po jeho pravici a připálené jídlo smíšené se smradem opilců táhnoucí okýnkem ve sklepení do hospody, která sousedila s uličkou.

„Sladká vůně domova,“ zavrčel si pod nos.

Vyšel na hlavní třídu, pokud by se tak dala označit ponurá ulice upadající dělnické čtvrti, a vydal se dlouhými kroky k domovu. Jakmile se trochu vzdálil od hospody, tak pach přeškvařeného tuku vystřídal smrad táhnoucí se od Temže. Pro jeho delikátní čich skutečné peklo, kdyby nebyl už zvyklý.

Bez povšimnutí prošel kolem party asi tak dvanácti, možná třináctiletých kluků. Matně je znal od toho, jak čas od času vystrčil nos ze dveří svého domu, aby si vyzvedl mudlovskou poštu. Tehdy je většinou vídal, jak se potloukají ulicí nejspíš proto, že jejich tlustí, ožralí otcové jim zabrali televizi, takže jim nezbývalo nic jiného, než venku demolovat auta a čmárat po opuštěných domech. Ještě by si samozřejmě mohli číst, ale to by museli být schopní pochopit víc než jen tři řádky textu s obrázkem v komiksech. Jak málo jim pozornosti věnoval on, tak oni mu jí věnovali až moc.

„Hele, není to ten divnej chlap s křivym nosem? Ten, co tu každý prázdniny furt poletuje v plášti,“ zeptal se jeden z nich nejspíš celé party.

„Asi jo... určitě,“ přitakal mu druhý z nich.

To Severus slyšel jen matně, byl dost daleko a zároveň ho to nezajímalo. Zato moc dobře cítil, že se výrostci zvedli a začali ho následovat. Samotný fakt, že ho sledují, by mu byl zcela ukradený, jenže pokud půjdou dost daleko a dostanou se přes protimudlovské bariery v jeho doprovodu, pak se před nimi odhalí skutečná podoba jeho domu. Bohužel by ji pak vídali pokaždé, když by šli okolo, nebo by si musel všechny obrany nastavit znovu. Do toho se mu nechtělo, byl veskrze líný člověk, rozhodl se proto ty spratky vyděsit.

Ukročil do stínu domů, jen zlehka přejel prsty po hůlce ve svém rukávu a neverbálně vyčaroval kolem sebe matoucí kouzlo. Pobaveně sledoval, jak se kluci zastavili uprostřed chodníku a začali se rozhlížet očima doširoka otevřenýma. Pro ně to bylo, jako kdyby v jednu chvíli stál ozářený slunečním světem deroucím se skrz mraky a v druhé byl prostě fuč bez jediného důkazu, že vůbec kdy existoval.

Potichu vystoupil ze stínu za jejich zády, doplížil se k nim a pak dva z nich drapl pevně za límce. V ten okamžik přestalo kouzlo působit, takže se náhle zjevil nad chlapci jako děsivý obrovský netopýr. Ti dva, co je držel, zaječeli podobně jak mudlovská děvčata, když vidí myš. Jeden ze zbylých dvou se okamžitě vydal na kvapný ústup, zatímco druhý padl na zadek do prachu a mrkl vzhůru očima zalitýma slzami hrůzy. Přihodil pro jistotu ještě hrozivý úsměv, co šel defakto od srdce. Hrozně rád děsil všechny kolem sebe. Nebo si snad někdo dovedl představit, že je větší srandy, než když se vás lidé bojí?
„Vy mě sledujete?“ zašeptal svým obětem do ucha nebezpečně tichým hlasem a vyloudil tak z jejich dětských hrdélek štěněčí zakňourání. „To se snad dobrovolně hlásíte k tomu, abych vás vykuchal a vaše slizká střeva nakrájel do svých lektvarů? Jestli ano, tak vás všechny tři zvu na sušenky se strychninem.“

Nečekal na odpověď, ani nepředpokládal, že by mu nějakou dali. Postrčil je kupředu, takže se rozplácli na zem, a pak už jen sledoval, jak se překotně sbírají z dlažby a následují svého nejchytřejšího kamaráda, za kterým už nezbyla ani žíznivá čára v prachu. Znovu se pobaveně ušklíbl. Vážně to byla sranda. Děti nesnášel, už když sám byl dítětem, proto čím víc je mohl poděsit, tím větší rozkoš mu to přinášelo, a nezáleželo na tom, jestli jsou to mudlové, puberťáci, malé děti nebo rovnou batolata. Dobře, v případě těch úplně nejmenších cítil spíše jen odpor ke smradu a řevu, který vydávaly, než aby je vyloženě nesnášel. Tak nebo tak, vyděsit ty kluky ho potěšilo.

S docela dobrou náladou zabočil ke svému domu, odemkl všechny obrany, co kolem něj nastavil vlastně už bezmála před rokem, a vešel. Vevnitř to bylo jako obvykle cítit zatuchle vzhledem k tomu, kolik měsíců se tu nevětralo. Přes veškerá konzervační, desinfekční nebo stagnační kouzla jednoduše necirkulující vzduch získal podivný zápach. Proto mávnutím hůlku otevřel všechna okna v celém svém malém domě, vyjma knihovny, a nechal pořádně větrat. Průvan mu nadzdvihl hábit, tak si ho víc přitáhl k tělu a zašel právě do knihovny, kde ho, jak očekával, na stole čekala hromada sovami přinesených dopisů. Kvůli nim tu také neotvíral, průvan by je odnesl.

Sedl si do svého oblíbeného křesla a rovnou se po těch dopisech natáhl, jen při tom dalším jemným mávnutím zapálil v krbu oheň, aby měl kam házet reklamní letáky. A že jich bylo jako vždycky požehnaně. Ubohé sovy různých větších prodejních korporátů nosily na noze celé štosy dopisů, za úkol měly najít nejbližší kouzelníky a každému jeden ten dopis vnutit. Ti čarodějové, kteří v době dodávky nebyli doma, to měli nejhorší, obvykle se totiž stalo, že dvě a víc sov přiletělo na jedno místo, a když jim nikdo neukázal, že už dotyčnou reklamu dostal, tak přihodily tu svou úplně stejnou. Takhle za chvíli v krbu hořelo deset obálek.

Další pošta už byla relevantnější. Dopis od Brumbála, vedený v jeho obvyklém nadvšepovzneseném duchu a na papír naškrábaný písmem, které sice bylo úhledné, ale bylo zároveň i tak drobné a plné kudrlinek, že člověk potřeboval hromadu času, aby si to přečetl. Tenhle dopis si nechal na později, až bude mít čas ho luštit.

Další byl od cechu lektvaristů a byla to pozvánka na setkání, které beztak už zmeškal. Musel se usmát, když si připomněl, proč že ho zmeškal. Přestože jeho kolegové nebyli na muže tak jako on, alespoň o žádném gay lektvaristovi neslyšel, byli to prostě jen osoby nesnášející úplně všechny, tak by mu jistě záviděli, kolik sexu si užil místo toho, aby se s nimi hádal o rozdílech krve z různých druhů draků.

Třetí byl pozvánka na svatbu Billa Weasleyho s jeho snoubenkou Fleur, ke které se už rovnou vázaly další dva dopisy. Otravný od Molly, kde ho mile, leč důrazně – představil si ji, jak na něj ječí podobně jako na své děti, a otřásl se odporem – vyzývala, aby jí řekl, jestli na svatbu dorazí. Druhý byl přímo od budoucí novomanželky. S Fleur si dopisoval už nějakou dobu, jelikož byla o špetku inteligentnější než většina stejně starých lidí, které poznal, a měla po svém otci vědomosti a snad i nadání na lektvarologii, samozřejmě nedosahující Severusových vlastních kvalit. Seznámil se s ní při konání Poháru tří kouzelníků a po tom, co mu napsala z Francie pět obdivných dopisů velebících jeho lektvaristické schopnosti, se uvolil k tomu, že jí bude odpovídat. Navíc to mělo výhodu, že si procvičoval psanou francouzštinu.

I Fleur ho v dopise žádala, aby na svatbu přišel. Snad proto se důkladně podíval na kýčovité přání hrající sladkou melodii a rozkvétající barevnými květinami hned, jakmile ho člověk otevřel. Potom, co skončila prezentace v podobě tančícího páru zřejmě představujícího snoubence, se před ním konečně ukázalo něco rozumného. Datum, čas a místo konání svatby. Bylo to už dnes brzy z večera a v Doupěti, kde také jinde.

Právě dorazil až z Itálie, aby se teď trmácel na druhý konec Anglie na svatbu dvou lidí, které vlastně nemá rád? Ne že by vůbec měl někoho rád. První impuls byl bez omluvy se prostě neukázat, taky co by tam dělal. Jenže po zralé úvaze mu došlo, že tu nemá co k jídlu, dům páchne a společnost lidí výměnou za to, že se nají něčeho lepšího než mudlovské donášky číny, opravdu stojí.

Pozvánku spálil, Mollyin dopis taky, zbylé dva zastrčil pod těžítko v knihovně a vydal se nahoru převléct do čistého oblečení. Nijak to nekomplikoval, jeho kabátec, košile, kalhoty a hábit se hodily ke každé příležitosti. Od křtin, přes předávání diplomu v Bradavicích a svatbu až k pohřbu. Měnil jedině vázanky, v tomto případě za bílou, a do klopy si přičaroval bílý květ. Jestli se to někomu nebude zdát dost, tak ať si zkusí něco říct.

Měl už tak akorát čas, aby se přenesl přímo k Doupěti těsně za jeho ochranné bariéry. Pro mudly vypadalo Doupě jako obyčejné, z velké části rozpadlé zemědělské stavení, které z neznámého důvodu děsilo každého, kdo se moc přiblížil. Prý se o něm povídaly duchařské historky. Čaroděj samozřejmě viděl budovu s mnoha poschodími, kácející se na jednu stranu stejně jako šikmá věž v Pizze, a hromadou podivných vrtulících se předmětů na střeše. Vypadalo ještě nestabilněji než Severusův mudlovský dům, tak se raději ani nehnal dovnitř, pokud to nebylo nezbytně nutné. V tomhle případě naštěstí ne, protože se zdálo, že se svatba bude konat venku v obrovských bílých stanech.

Byl tomu upřímně rád.

Dlouhým krokem předběhl několik hostů mířících stejným směrem. Převážně to byly nesmyslně barevně a vesele oblečené páry nesoucí v rukou obrovské pugéty. Nechápal kouzelnický zvyk chodit na svatby v pestrých barvách ani ten, kdy se měly přinášet květiny, aby se okvětní plátky darované každým hostem rozsypaly po cestičce k oltáři. Prý že tím dávají novomanželům střípek z vlastního života, aby ten jejich byl o to delší. Pověrčivý nesmysl v lepším případě, v horším to znamenalo, že zbůhdarma rozdávají svůj život. Hlupáci. Měli by si uvědomit, že prastará magii je silnější než cokoliv a často se odráží právě ve zvycích, takže by si měli dávat pozor, čemu věří a co dodržují.

K brance se dostal rychle, dokonce tak rychle, že na chvíli zadoufal, že ho snad Artur přehlédne, když se bude vkrádat dovnitř kolem zad hostů, se kterými se vítal. Bohužel, muž zvyklý hlídat koutkem jednoho oka sedm dětí, měl holt dobrý postřeh.
„Severusi! Ty jsi přišel,“ zaradoval se tak, až to skoro znělo upřímně, opustil hosty a bez ptaní sevřel pevně Severusovu ruku. „Už jsme ani nedoufali, že dorazíš. Fleur bude nesmírně ráda, že tě tu má.“

Krátce mu opětoval stisk, následně se rychle vykroutil a schoval si ruku pod hábit, kde si ji pak bezděky otřel do nohavice.

„Nebyl jsem vůbec v zemi, takže mi nedorazila pozvánka. Čirou náhodou jsem dorazil právě dnes ráno a ne až zítra,“ odpověděl popravdě, co by taky skrýval.
„A kde jsi byl?“ zeptal se hostitel spíš tak ze zdvořilosti.
„V Itálii. Malý lektvarový projekt a nakupování přísad, nic, co by tě zajímalo, Arture. Pokud si o tom pak chceš ale popovídat...“ navrhl tak vstřícně, jak jen toho byl schopen. Normální lidé to považovali, zcela správně, za nabídku nudné přednášky na téma nejnovějších lektvarových objevů.

„Bojím se, že nebudu mít čas,“ řekl Artur o překot. „Každopádně jsem rád, že jsi dorazil. Jdi dovnitř, většina hostů už tu je, jídlo už je připravené a zábava v plném proudu. Takže se bav,“ udělal gesto, jako kdyby chtěl Severuse poplácat po zádech, za což si vysloužil ledový pohled temně hnědých očí. Rychle zase ruku stáhl zpět, nuceně se usmál a pokynul mu rukou dál do zahrady směrem ke stanům.

Neobtěžoval se s tím, že by hledal někoho, koho zná. Neměl ani tu nejmenší chuť se s někým bavit, jediný důvod, proč tu byl, bylo jídlo, za které byl ochotný snížit se k tomu, že po obřadu pogratuluje novomanželům. Po cestě ke stolům s občerstvením zahlédl pár známých tváří, kterým ale nevěnoval víc než jeden letmý pohled. Jediný člověk, kterého v davu přeci jen hledal, byl Potter. Ne z důvodu, že by měl o něj zájem, to jen že bylo jeho posláním toho hloupého kluka chránit nebo hlídat. Nedostal to příkazem jen od Brumbála, i sám Pán zla mu nařídil, že musí dohlédnout, aby se jeho osobní nemesis nic nestalo. Podle proroctví musel kluka zabít vlastní rukou, jinak by to potencionálně mohlo znamenat nějakou nespecifikovanou katastrofu. Z toho důvodu měl Severus, ke svému opravdu upřímnému nadšení, prostě Pottera na starost.

Našel ho, až když dorazil k jídlu. Byl dál od ostatních, seděl na lavičce s... mladou Weasleyovou na klíně? Severus pozvedl znechuceně obočí. Rozhodně neměl ani tu nejmenší touhu spatřit Pottera, jak se muchluje s hubenou zrzavou Ginevrou, to zřejmě za nadšené podpory jak Ronalda Weasleyho, tak i Grangerové, kteří byli na lavičce hned vedle miliskujícího se páru. Navíc to vypadalo, že se asi za chvíli taky začnou oblézat.

Odvrátil pohled raději ke svému talíři, který si začal plnit. Vypadalo to, že je Potter v bezpečí, nehrozí mu ani známka nebezpečí, tak nepotřeboval sledovat na každém kroku. Kromě Severuse tu přeci byli i jiní členové Řádu a hromada dalších dospělých kouzelníků s hůlkou. Nedělal si sice iluze, že by obyčejní kouzelníci cokoliv zmohli proti Smrtijedům, ale alespoň se dali nastrkat před Pottera jako živé štíty.

Naskládal si na talíř svatební sušenky. Určitě byly od Molly, poznal už její kuchařský rukopis, když se decentně zakousl do prvního kousku. Musel se s nimi ale uklidit stranou, aby nikdo neviděl, že strašlivý Snape se cpe sušenkami jako malý kluk. Nebylo na tom nic špatného, jen by mu to kazilo dojem hrozivosti. Po sušenkách si dal punč s kusy želé. Následovaly ovocné koláčky a hromada pečeného masa. Když už do sebe soukal asi páté jídlo, tak se nad tím sám podivil. Sice byl schopný jak několik dní nejíst, tak se za den nacpat až k prasknutí, jenže dneska už jídlo měl a nejen jedno, navíc ho nebylo málo. Než se stačil nad tím blíž zamyslet, tak začal obřad. Měl své místo ve velkém stanu, rozumně ho Weasleyovi posadili dozadu do rohu, kde ho nevěsta i ženich zahlédli jen v případě, že by se hodně soustředili. Stejně na tom byli i ostatní hosté. Neurazil se, naopak byl rád, že není vůbec do celé té šaškárny zapojen. Ještě si mohla Fleur, při své šílené povaze a nekritickém obdivu k jeho lektvarovým schopnostem, usmyslet, že bude její svědek nebo něco takového. Naštěstí se držela zkrátka.

Obřad byl veskrze nudný, zajímavé bylo jedině to, že neoddával Brumbál, vlastně ani nedorazil. Musel mít hodně napilno, kdy vynechal něco takového jako svatbu. Za normálních okolností se nadšeně účastnil všech společenských akcí, jedno, že se třeba konaly na Malfoy Manor a jedinými dalšími hosty byli zastánci Pána zla a jeho Smrtijedi. Každopádně nebyla Severusova starost, že se Brumbál nedostavil. To byla jeho věc, když své přátele a spolubojovníky tak ignoroval.

Po nudném obřadu se konala ještě nudnější hodinová večeře, kdy musel poslouchat několik nezáživných proslovů a gratulací, a sledoval malou Weasleyovou, jak toká s Potterem. Samotný Potter mu nevěnoval ani jediný pohled nejspíš proto, že Severus byl úplně vzadu a kluk měl plno práce s tím, aby udržel mentální krok se svou štěbetající společností. Ukecanost. Jeden z důvodů, proč neměl Severus rád ženy.

Z nudy se pustil do dalších gastronomických orgií.

 

°°0°°

 

Měl co dělat, aby s Ginny udržel krok. Myslel si, že na to 'chození spolu' se jde zezačátku pomalu, ale asi se mýlil. Vypadalo to, že se do toho Ginny nepřirozeně rychle vžila. Taky dělala takové divné věci, jako že mu nandala jídlo, podala mu ubrousek, dopnula mu knoflíček na vestě a všeobecně se o něj starala, jako kdyby byl napůl jako o dítě. Nejspíš to odkoukala od své matky, protože, jak si všiml, paní Weasleyová se přesně stejně chovala i ke svému manželovi. Jenže ten to skutečně potřeboval. Bez dohledu své ženy si málem nechal na vítání hostů papuče.

Harry si ale myslel, že sám takovou péči nepotřebuje. Jenže co měl dělat, když všem v okolí to podle všeho připadalo úplně normální, že se k němu tak Ginny chová. Možná to vážně bylo běžné. Třeba to tak vypadá, když spolu dva chodí a nejsou to Ron s Hermionou. Ano, ti dva zase seděli spolu, zase si povídali tak, že je nikdo jiný nemohl slyšet, a zároveň se vzájemně nedotkli ani prstíkem. Začínalo to být směšné.

Po jídle, s ještě plným žaludkem, byl nemilosrdně zatažen na parket. Jak se tak nemotorně nakrucoval, tak vážně uvažoval o tom, že jídlo v břiše neudrží. I když to možná taky mohlo být částečně tím, že ho pořád mrazilo v zádech. Pokaždé, když se k němu dostal někdo starší – a takových lidí tu bylo opravdu hodně – tak cítil magické chvění svého nadání. Zřejmě každý ten starý člověk trpěl nějakou jím vyléčitelnou nemocí, jako třeba artróza, revma, chronický kašel, stařecký šedý zákal... no, jen tak od pohledu a od dojmu napočítal ve svém okolí okolo třiceti nemocí týkajících se právě starých lidí.

„Nechceš jít někam pryč?“ navrhl Ginny polohlasně, když už to nemohl vydržet a zrovna ji měl při ploužáku příhodně pevně v náručí.

„Moc ráda,“ souhlasila okamžitě, rozzářená jak malé slunce.

Uchopil Ginny za ruku a vedl ji k zadní části stanu. Rozhrnul tam látky, které ho tvořily, a nechal dívku jako první vylézt ven tím improvizovaným zadním východem. Nechtěl se trmácet přes celý stan jak kvůli nepříjemnému pocitu v hrudi, tak i proto, že kdykoliv se pokusil dostat ven, tak si ho někdo odchytl a dlouho s ním debatoval. Nemohl si pomalu dojít ani na záchod.

Vyklouzl ven hned za Ginny, která se ho opět chopila tentokrát pod loktem, a společně se mlčky vydali kousek dál od všeobecného dění. Nemohli samozřejmě jít za ochranné bariéry Doupěte, tam bylo pro Harryho příliš nebezpečno. Sice všude v okolí mezi stromy nestáli Smrtijedi připravení k útoku, vlastně byl Voldemort celé prázdniny podle všeho až nepřirozeně klidný, ale stejně si nemohl dovolit riskovat.

Zašli dozadu za Doupě, hudba k nim doléhala z dálky, a oni se ocitli mezi záhonky zeleniny. Harrymu to nijak zvlášť romantické nepřipadalo, ale Ginny s tím podle všeho problém neměla, protože ho stáhla na nízkou lavičku u zdi domu a vzhlédla k nebi. Měsíc ještě vidět nebyl, ale kdyby ano, tak by ho byl jen tenký srpeček. Nejen kvůli Remusovi se konala svatba v tu nejklidnější dobu měsíčního cyklu, on i sám Bill byl od dne, co ho poškrábal Šedohřbet, takový nějaký v době úplňku. Harry přesně nevěděl, co si před tím má představit, on jen prostě viděl, že v Billově auře občas probleskne černá zář naprosto totožná s tou, kterou měl Remus kolem sebe pořád. V Billově případě to byly jakési vzdálené záchvěvy magie vlka. Pozoroval už je delší dobu, ty výboje, a vždycky se sám sebe ptal, jestli by je nemohl zachytit a vytáhnout ven. Věděl, že nemůže vyléčit Remuse, jeho schopnosti dokonce lykantropii nepovažovaly za nemoc, ale v Billově případě to mohlo být něco jiného. U plnohodnotného vlkodlaka byla magie vlka součástí aury, jakousi druhou vrstvou spjatou s podstatou, jen ty záblesky neměly žádnou větší spojitost s magickém celkem. Měl dojem, že by je šlo vytáhnout ven, jen si nebyl jistý, co by to stálo jeho.

„Víš, že Fleur si původně přála svatbu o úplňku, to bylo v době, než se Billovi stala ta nehoda. Pak řekla, že nejkrásnější je nov,“ přerušila Harryho dumání o Billově nemoci. „Myslím, že takhle je to romantičtější, co všichni vidí na úplňku, nechápu.“
„Je velký a hodně svítí?“ řekl, protože tak ho viděl on. Nic romantického, prostě jen koule světla na obloze.

„Tak nějak,“ zasmála se, nechápal čemu. „Ach Harry, někdy říkáš takové věci, až žasnu, že tě to vůbec napadne. Líbí se mi to,“ dodala vážně tichým hlasem, který by se snad i dal označit za svůdný.

Nebylo pochyb o tom, co chce, tak jí to dal. Naklonil se k ní, uchopil její tvář do dlaní a políbil ji. Bylo to příjemné, teplé a trochu to magicky brnělo pod prsty a hlavně to byl on, kdo líbal ji, ne naopak. Když už musel snášet to, jak se o něj stará, tak alespoň v tomhle chtěl mít navrch. Jí to nijak nevadilo, naopak se jí to asi líbilo vzhledem k tomu, že si povzdechla a přitiskla se Harrymu k hrudi.
„Co si myslíte, že tu děláte?“ zahřímal nad nimi dobře známý hluboký baryton děsící mnohé studenty v jejich nejhorších nočních můrách. V Harrym okamžitě vyvolal záchvěv zlosti, přestože dělal něco tak příjemného jako líbání.

Nechal Ginny, jako kdyby tu nebyla, a okamžitě se obrátil ke Snapeovi, aby mu čelil jako muž a velice naštvaný. Podíval se na něj a všechna ta zlost v něm zmrzla. Muž, kterého viděl, nebyl vůbec hnusný Snape, ten dojem zlého člověka odplynul společně s tím, jak se do Harryho mozku naprosto automaticky promítla jeho magie. Přesně stejně jako u Tonksové i teď pocítil uvnitř teplo, intenzivní až bolestivé, a jeho pohled se upřel na rudou kuličku velikosti vlašského ořechu tepající v lektvaristově břiše. Nebylo to přesně stejné jako u Tonksové. Tady nebyl jen jediný pramínek magie spojující magické jádro a jádro plodu, tady byly stovky a stovky tenkých modrých nitek směřujících do té rudé kuličky a vyvěrajících z fialového kruhu kolem druhého magického jádra. Ne, to vlastně nebyl kruh, byla to bublina z modro-fialové lektvaristovy magie. Vypadalo to stejně úžasně, jiskrně a bylo to naprosto stejně uchvacující jako u Tonksové. To natolik, že myšlenky, co že to sakra je, byly podružné, jen tak na okraji Harryho mysli. Nemohl od toho výjevu odtrhnout oči a ticho se prodlužovalo.

„Na něco jsem se vás ptal,“ zavrčel Snape.

„Harry?“ drcla do něj malinko Ginny, ale ani na to nedokázal zareagovat. To, co viděl, ho momentálně příliš zaměstnávalo na jeho magické a podvědomé úrovni, než aby se dokázal vzpamatovat.

„Nedokážete odpovědět ani na nejjednodušší otázku, Pottere? Neříkám, že by mě to překvapovalo. Pozoruji vás už roky a spatřuji nepřímou úměru mezi vašim stoupajícím věkem a klesající inteligencí,“ posmíval se, ale Harry si z toho nic nedělal. Teď prostě nemohl.

„Chtěli jsme mít trochu soukromí, na tom není nic špatného a není to vaše starost. Nejsme ve škole,“ odpověděla tedy na otázku Ginny.

„Oh, to skutečně nejste, ale už za týden budete a vězte, že na vás dva si dám obzvlášť dobrý pozor,“ i když zuby skutečně necenil, tak přesně tak to znělo. „Teď vstaňte a račte se vrátit zpátky na svatbu. Tady to pro Pottera není dost bezpečné.“

„Nejsme za obranami Doupěte, pane. Harrymu se nic nestane,“ pokračovala v rozhovoru Ginny a tu a tam při tom vrhla pohled na stále zkamenělého Harryho. Stejným směrem se upíraly i Snapeovy oči, které se právě hrozivě zúžily, a lektvarista se naklonil k mladíkovi tak moc, až mohl Harry cítit jeho tělesné teplo. Teprve až v tu chvíli konečně dokázal odtrhnout oči od rudé tepající magie v lektvaristově břiše. Vzhlédl do těch černých očí, několikrát zamrkal a zcela se zbavil vnitřní vize mužovy magie, takže to už byl prostě zase jenom Snape s mastnými vlasy a pichlavýma očima.

„Kam si to myslíte, že zíráte, Pottere?“ zasyčel hlasem nebezpečně tichým, skoro až neslyšným.
„Co... kam zírám?“ zareagoval pořád ještě trochu mimo sebe, navíc cosi v něm prostě bránilo, aby se na Snapea rozkřičel.

„Na to se právě ptám já vás!“ mírně zvedl hlas, přibližně tak jako člověk, když je trochu rozrušený, což se u Snapea rovnalo nepříčetnému křiku. „Ne, neříkejte mi to. Nezajímají mě vaše zvrhlosti, prostě se jen seberte a vypadněte.“

„Pane, myslím, že byste měl...“ pokusil se nadhodit téma té podivné rudé záře v mužově břiše, ale nedostal k tomu šanci.

„Raději nemyslete, Pottere, mohl byste si ublížit,“ ušklíbl se.

Harry se nadechl k dalšímu pokusu přeci jen něco říct, tentokrát ho však zadržela Ginnina ruka, která se dotkla jeho předloktí. Obrátil se po své dívce a ta jen zakroutila hlavou a pozvedla oči v sloup v jasném gestu toho, že se nemá cenu se Snapem hádat. Podíval se opět na muže nad sebou, na to jak významně pozvedá ruce, a pak se podíval ještě podrobněji, jestli se poprvé nespletl. Ne, nespletl, ta rudé magie v něm byla stále, pořád se živila na jeho modré záři a pořád tepala, jako kdyby to bylo živé já magie rostoucího kouzelníka.

„Pojďme, Harry,“ vyzvala ho Ginny a tahem ho zvedla z lavičky.

Následoval ji pryč poslušně, přesto se stále znovu obracel na Snapea. Tentokrát byl prvotní zápal pryč, podobně jako když s Tonksovou strávil nějaký čas, a proto se mu vkrádaly do hlavy myšlenky na to, co to hergot je, co vidí v lektvaristově břiše. Plod jako u Tonksové to prostě být nemohl, ne, Snape byl jednoznačně muž a ti nemohou mít děti. Mohla to být nějaká kletba nebo třeba parazit, jenže proč by za těch okolností cítil teplý klid a ne mrazivou obavu a touhu ho vyléčit? To nedávalo smysl. Ještě tu byla možnost, že to ve Snapeovi bylo vždycky, nějaká podivná uzlina v jeho auře, například protože je nitrozpytec, jenže když si vybavil jeho auru, jakou ji viděl před dvěma měsíci, tak v ní rozhodně nic takového nebylo.

Nechápal a neměl možnost se zamyslet. Ginny mu strčila do ruky sklenku s nějakým koktejlem a začala mu podstrkovat jídlo. Když se k nim připojili Hermiona s Ronem, tak na zážitek se Snapem částečně zapomněl zejména proto, že lektvaristu samotného už neviděl.

 

Prolog ~o~ 2. Obranný reflex