Žít dál

Nepotřebovala použít svůj už beztak slábnoucí sluch, aby slyšela svého manžela vejít do domu. Cítila ho, jeho věčnou přítomnost vzadu v mysli, která vždy zesílila, když byl nablízku.

Odložila dečku, kterou zrovna háčkovala. Nebavilo jí sedět a háčkovat, vlastně jí to doslova štvalo, ale pomáhalo to fungovat jejím tuhnoucím kloubům prstů. Díky tomu se všude vršily kýčovité dečky všemožných barev, které podle ní dávaly domu zdání, že tu bydlí stará bláznivá bába.

Usmála se. Byla to vlastně pravda, bydlela tu jedna bláznivá ženská, která zahodila za hlavu úplně všechno, včetně rodné planety, a odešla miliony kilometrů jen pro jednoho překrásného cizince.

Udělala pár kroků a zabolelo ji v kyčli. Bolest jí tvrdě připoměla, že už se bez hole nedokáže pohybovat, i kdyby sebevíc chtěla.

Pomalu, za pomoci hole, došla až do haly, ve které si její manžel zrovna ukládal boty. Zůstala stát ve dveřích. On skoro nezestárl, kromě prošedivelých skrání a několika málo vrásek kolem očí vypadal pořád stejně překrásně, vznešeně a hlavně mladě, jako když ho poznala. Nepřirozeně mladě oproti ní. Co na tom, že byl vlastně o čtyřicet let starší než ona, byl to vulkánec a ti nestárli jako lidé.

Zvedl k ní černé oči, měké a teplé v jinak netečné tváři.

"Má ženo," s těmu slovy k ní přistoupil, sklonil se a políbil ji lehce na rty. Odporovalo to vulkánským zvyklostem, ale oni dva si za ty roky vytvořili svoje vlastní. Tento polibek na přívítanou, když byli v soukromí vlastního domu, k nim patřil.

"Sareku," zamumlala, ruku přitiskla na jeho hruď tam, kde by u člověka bilo srdce.

Když se jí dotýkal, když s ní mluvil, když se na ni díval, připadala si stále mladá, krásná a hlavně živá, jenže jakmile odešel, celá ta iluze se rozpadla jako domeček z karet. Roztekla se v břečku stáří, stejně jako když položíte kostku ledu na horký vulkánský písek.

Vzal ji za ruku, kterou měla opřenou o jeho hruď a sevřel ji mezi svými horkými dlaněmi.
"Pozval jsem na dnešní večeři Perrin, už dlouho tě chtěla poznat," řekla to oznamovacím tónem, který byl zviklý používat, pak se ale trochu zarazil, "Pokud se ovšem cítiš dostatečně dobře na její návštěvu."
"No," svraštila obočí, "Nemám uvařeného nic pořádného, jen to co jíme normálně a pochybuji, že bych něco stihla ukuchtit." Trochu ho škádlila, ve skutečnosti se na návštěvu těšila, jelikož její život byl od doby, co jí lékař zakázal vycházet ven do řídkého vzduchu Vulkánu, velmi osamělý.

"S jídlem si nemusíš dělat starosti, pořád máme replikátor," připomenul jí. Mírně nakrčila čelo, kdyby nevěděla, že její manžel mě tendenci opakovat věci ,které dávno věděla i když byla mladá, mohla by to vzít jako poukázaní na její zapomětlivost. Přesto se rozhodla uraženě se bránit.
"Nejsem ještě tak stará, abych si na replikátor nevzpomněla," zamračila se na něj. Jen pozvedl obočí a v očích mu pobaveně zajiskřilo.

"Ve sto třiceti máš už na zapomětlivost nárok," odvětil lehkým tónem.

"Není mi sto třicet, nýbrž sto třicet dva. Kde je tvá vulkánská přesnost?" přimhouřila podezřívavě oči.
"Když jsem přesný, tak ti to vadí. Když přesný nejsem, tak ti to vadí také. Nevím, co chceš, má ženo," sklonil se a přitiskl krátce rty na její čelo, "Venku fouká mírný větřík, jdu ze sebe smýt písek dřív, než ti ho roznesu po celém bytě," řekl to, jakoby to snad byla ona, kdo to bude uklízet. Už nějakých pět let, od doby co si při věšení záclonek zlomila zápěstí, jí Sarek nedovolil v domě sáhnout na skutečnou práci. Všechno dělali najatí lidé, kteřá podle Amandy stejně nikdy nic neudělali pořádně, takže to pak bez manželova vědomí beztak upravovala.

Pustila ho z pevného objetí, ve kterém ho do té doby věznila a vyprovodila jeho mizející záda dlouhým pohledem.
"Perrin...," zamumlala si pro sebe, prst přitištěný na bradě. O té ženě, nebo spíše dívce, protože jí nebylo ani třiadvacet, Sarek poslední dobou hodně mluvil. Byla jeho nejoblíbenejší, prý také nejschopnější, studentkou a pomáhala mu v kanceláři. Našla si její složku přes přístup v Sarekově počítači a při pouhém pohledu na její tvář ucítila u srdce osten žárlivosti. Potřetí, co něco takového od svatby cítila, vždy svému muži dokonale důvěřovala a jeho jemná přítomnost v mysli jí dodávala klid. Jenže jemné rysy Perrininy tváře podtržené nazrzlými vlasy a světle zeleno-modrýma očima jí tak moc připomínaly jí samotnou, když byla mladá.

Zamířila do kuchyně. Sarek by se jistě spokojil s tím, pohostit Perrin jídlem z replikátoru, ale Amanda by se musela hanbou propadnout

***

Vždy když se měla setkat se Sarekem, nehledě na to jestli to bylo v učebně při přednášce nebo v kanceláři, kde mu pomáhala, měla mrazení v zádech a byla neskutečně nervozní. Ovšem v okamžiku kdy viděla jeho, podle ni stále se přívětivě usmívající tvář, veškerá nervozita z ní spadla. Jenže dnes tomu tak nebylo. Dnes vedle něho stála jeho žena Amanda.

Všechen ten čas který strávila se Sarekem v příjemné konverzaci, nebo neméně příjemném mlčení, ji najednou přidalo jako útok na tuto vznešenou ženu, které se Perrin nemohla rovnat. Neuměla si ani představit, že by kdy dokázala na tváří vykouzlit tak dokonale klidný výraz smíšený s laskavým úsměvem, že by si kdy mohla ve sto letech vzít na sebe kanárkovou róbu a přesto vypadat vznešeně a už vůbec nedoufala v to, že by se jí někdy na prsteníčku ruky zalesk zlatý kroužek značící po lidském způsobu, že je Sarekovou ženou. Snít o tom dokázala, ale představit si to jako skutečnost nikoliv.
Prošla tenkým silovým polem, které drželo horký vulkánský vzduch venku a chladný domovní zase uvnitř. Zabrněla ji z toho kůže, což moc nepomohlo na mrazení v zádech.

Pozdravit po vulkánském způsobu, potřást si rukou s Amandou a přitom nespustit pohled ze Sareka v tichém dotazu, jestli dělá všechno dobře. Nechtěla vnést zmatek do jejich domova a už vůbec ne je urazit.

„Pojďte. Pomůžete mi dodělat večeři,“ rozhodla Amanda. Její hlas byl tichý, zněl stále s lidským přízvukem, kterého se pozemšťanka nezbavila ani po víc jak sto letech na Vulkánu, a přesto byl stejně velitelský jako hlas samotného Sareka.
„Ty se zatím jdi posadit,“ pokračovala autorativně, tentokrát směrem k Sarekovi. Perrin nikdy neslyšela, že by s ním někdo takto mluvil. Všichni se vyjadřovali s nepředstavitelnou úctou, klopili oči, skláněli hlavy, vše bylo tak, jak vznešený velvyslanec chtěl. To ale drobná žena se střibnými vlasy a hůlkou neuznávala.

„Jak si přeješ, manželko,“ mírně sklonil hlavu na souhlas, „Perrin,“ usmál se na ni očima a odkráčel směrem, kde byla zřejmě jídelna. Jen mrkla. Nepamatovala si, že by kdy Sarek kdy k někomu choval s takovou pokorou.
„Nuže, Perrin,“ uchopila ji Amanda pod loktem, „můj manžel mi povídal, že jste velmi nadaná. Copak byste chtěla dělat do budoucna?“

„Vlastně jsem o tom ani moc nepřemýšlela,“ přiznala se Perrin, zatímco následovala starší ženu domem do kuchyně. Mohla jen žasnout, jak dokázala paní domu skloubit dohromady vulkánský a lidský styl a zároveň mnoho různých období. Malba lodi na rozbouřeném moři se dokonale hodila k vulkánské zbrani, visící na protější zdi, vyřezávaný stolek z pravého dřeva ladil s extravagantními křivkami moderní vázy, které na něm stála a obrovské kyvadlové hodiny byly dominantou haly a přesto vypadaly dokonale přirozeně.

V kuchyni to příjemně vonělo kořením a zrovna se vařícím jídlem, ke kterému se Amanda hned po vstupu vydala.

„Já už jsem byla ve vašem věku vdaná a měla jsem Spocka,“ pokračovala v rozhovoru od vaření, „Podejte mi prosím bazalku. Je támhle... nahoře... v druhém skříňce, třetí foch,“ nasměrovala ji ke koření.

Perrin mírně přikývla a otevřela skříň. Nebylo ani třeba, aby jí Amanda říkala, kde přesně bazalku najde, skleničky s kořením byli tak pečlivě poskládané a popsané, že by se nespletl ani takovy kuchařský antitalent, jako byla ona.

„Tady,“ podala jí skleničku a křečovitě se usmála, pořád si nebyla jistá, jak ke starší ženě přistupovat, ani jak se zbavit nepříjemného pocitu který má milenka, když se setká z manželkou, „Já bych dítě hned teď nechtěla. Možná za rok, nebo za dva,“ přiznala se.
„Já jsem také nechtěla dítě hned po svatbě, jenže vulkánci dospívají pomalu a já doufala v to, že se dožiji vnoučat.“ Zamračila se na hrnec, ve kterém míchala nějakou omáčku.
„Určitě dožijete. Jste ještě mladá,“ snažila se ji Perrin povzbudit. Jediné, čeho tím dosáhla bylo, že se na ni Amanda zvláštně podívala a pak vybuchla v záchvatu smíchu, který přešel v krátký záchvat kašle. Perrin ji jen zmateně a s obavou sledovala, dokud se starší žena neuklidnila.

„Máte smysl pro humor. To je dobře, moc dobře,“ dotkla se dlaní její tváře, široký, skoro něžný úsměv jí prozařoval tvář, „Ukážu vám, kde tu co je... Jednu věc si pamatujte; vulkánci mají rádi kořeněná jídla.“

Z jejího dalšího úsměvu cítila Perrin nostalgický smutek, dokonce možná i záchvěv bolesti a zalesknutí slz. Obojí viděla na tak krátký okamžik, že si tím nemohla být jístá.

***

Pomalu otevřela oči. Zářilo nad ní světlo, ostré, oslnivé a rozhodně nebylo na stropě jejich ložnice. Vypadalo spíše jako nemocniční a pach ozonu smíšeného s vůní bylinek, kterou se pro blaho pacientů snažili ozon zakrýt, dojem nemocnice jak podtrhovalo.

Otočila hlavu doprava kde tušila okno a vyhlédla z něho ven na městské budovy. Nemýlila se, ležela na nemocničním lůžku v centru města.
Jak se sem ale dostala? Musela se nad tou otázkou pečlivě zamyslet, než se jí události posledních několika hodin začaly pomalu ale jistě vybavovat.

I přes přísný zákaz lékaře vyrazila uprostřed dne ven s kyslíkovou maskou na tváří a zásobou vody v tašce. Horko venku se jí zdálo horší, než jaké bylo, když opustila chládek domova naposledy, to už bylo skoro šest měsíců. I tak to bylo osvěžující na chvíli si sundat masku a nadechnout se řídkého, horkého vzduchu, ve kterém i přes bariéru kolem města vířil jemný prach, vanoucí sem z pouště. Cítila v tom domov, v železitém pachu větru připomínajícímu lidskou krev.

A proč že to šla ven? Ach, ano, šla si promluvit s Perrin, říct jí o svém mistrovském plánu hodném historií proslavený stratégů. Vybavil se jí výraz, který při tom mladé dívka měla. Šok, stud i naděje se zmatkem. Všechny ty emoce si Amanda moc dobře pamatovala, vířily jí dřív hlavou pokaždé, když jen pomyslela na to, že je Sarekovou ženou, ale to už bylo dávno.

Ona, Amanda Graysonová, pozemšťanka která se rozhodla objevit srdce Vulkánu, už neměla času nazbyt a fakt, že se zhroutila před schody Akademie, jí to jen bolestně připomělo.

Odvrátila hlavu od okna ke dveřím, spoza kterých se ozýval hluk. Usmála se. Sarek se právě dožadoval setkání s ní.
Normálně bylo ve vulkánský nemocnicích až děsivé ticho, ne jako v lidských, kde byl ruch a hrála po chodbách hudba. Tento klid byl narušen jen v případě, že dorazil někdo tak vážený a zároveň energický, jako byl právě její muž. Nehledě na to, jestli tu byl jako pacient, nebo jestli přišel někoho navštívit.

Přes rty jí přešlo tiché zasmání při představě, jak tu bude rušno, až Sarekovi předloží, k čemu se rozhodla. Nejspíš už s konečnou platností dostojí její manžel fámě o tom, že se nedokáže kvůli sňatku s pozemšťankou patřičně ovládat, což byla vlastně pravda. Nikdo, s výjimkou Spocka, nedokázal Sareka tak spolehlivě vytočit, jako právě Amanda.

Nazvedla se na posteli a opřela zády o čelo právě včas, okamžik na to se otevřely dveře a stanul v nich Sarek. Pod jeho rukou, opřenou v dramatickém gestu o futro dveří, vykukoval drobný lidský doktor, který měl zřejmě Amandu na starosti, přestože si nepamatovala, že ji ošetřoval a mračil se. Ani se mu nedivila, být svým doktorem, taky by se teď mračila.

„Nehodlám ji ničím rozrušovat,“ pravil klidně Sarek a dřív, než na to stačil doktor něco říct, zabouchl mu dveře před nosem.
„To bylo docela neslušné,“ ozvala se vzápětí Amanda. Vlastný hlas jí zněl trochu moc roztřeseně na její vkus a slabě.
„Jsem si jist, že jako člověk je zvyklý na daleko neslušnější chování,“ odvětil na to Sarek, aniž by se obrátil čelem k ní. Opíral se o dveře dlaní a zhluboka dýchal. Byla jedno, jak moc se snažil se ovládnout. Před ní nemohl nic skrýt a už vůbec ne obavy tak silné, že se místností a její myslí šířily jako černý mrak.
„Sareku...,“ vztáhla k němu ruku i svou mysl jak v útěše, tak v prosbě, aby jí byl nablízku. Pohnul se rychle, naprosto v rozporu se všemy těmi pomalými gesty, kterými jindy oplýval. Sevřel pevně a velmi nevulkánsky její ruku ve dlaních a klesl na okraj postele. Temně hnědé oči zkoumavě putovaly po její tváři, jakoby mohly postřehnout zranění nebo projev nemoci, které zkušení lékaři přehlédli. Jediné, o čem věděla, že na jejím obličeji najde, byli stařecké vrásky, svraštělé rty a hnědé skvrny, které jindy skryla pod pečlivě nanesenou vrstvou líčidel.
„Jak se cítíš?“ zeptal se už daleko klidnější, jelikož nenašel nic, co by ho dodatečně znepokojilo.
„Unaveně, ale jinak dobře,“ usmála se na něj povzbudivě, „Asi jsem tu procházku trochu přehnala.“
„Proč jsi vůbec šla ven?“ tentokrát už nebyly v jeho hlase ani tak obavy, jako přísnost a nadřazenost vulkánského manžela, „Lékař ti to důrazně zakázal a já také,“ zdůraznil přísně.

„Chtěla jsem si promluvit s Perrin,“ pokrčila ledabyle rameny, nebyl důvod lhát nebo zapírat.
„Není nic, o čem bys musela mluvit s mou asistentkou a pokud sis prostě chtěla popovídat s člověkem, nemusela si proto chodit ven.“

„V tom se mýlíš. Jsou věci ,o kterých se dá mluvit jen osobně,“ zvedla ruku, umlčujíc tak jeho počínající protesty, on vždycky musel mít poslední slovo, ale tentokrát mu to nehodlala dovolit, „Líbí se ti Perrin?“ zeptala se bez sebemenšího zachvění hlasu, dokonale přímo, jelikož jinak se o tomhle ani mluvit nedalo.
„Líbí?“ narovnal se v zádech, s tváře i z očí mu zmizel veškerý výraz, který se tam doposud nejasně leskl, „Nerozumím ti, ženo.“

„Myslím, že rozumíš moc dobře,“ řekla trochu podrážděne. Vypadalo to, že to s ním nebude ani trochu lehké, i když s tím počítala, doufala v opak.

Pustil její ruce a odtáhl se. Shlížel na ni z výšky s veškerou nadřazeností, kterou dokázal každý vulkánec vykouzlit ve tváři, když chtěl. Dřív by se snad lekla, teď jí to přišlo jen únavné.
„Hluboce mě uráží, co tu naznačuješ,“ pronesl chladně, doslova ledově, „Jsi sice má žena a pozemšťanka, díky čemuž ti mnohé odpustím, ale tohle si nemůžeš beztrestně dovolit ani ty.“

„Ušetři mě prosím svým vulkánských póz. Už jsem příliš stará a unavená na to, abych kličkovala mezi slůvky,“ odbyla ho, „Nechci tu naznačovat, že bys s ní měl poměr, jen chci říct, že kdyby se ti líbila, pak by to bylo naprosto v pořádku. Není ti ani dvěstě let, jsi ještě mladý. Některé páry v tvém... našem věku mají ještě další děti. Je v pořádku, že tě přitahuje mladá, krásná žena jako je Perrin.“

„Za celých sto let, co jsme spolu, jsi ještě nepochopila význam pouta, které mezi námi je?“ zeptal se, „Nemohl bych...“

„... mě podvést, aniž bych o tom nevěděla,“ dořekla za něj s povzdechem, „Já tu nemluvím o vzplanutí romantického citu, ale o náklonosti, kterou k ní chováš a ona k tobě. Věnuješ jí mnoho času, mnoho myšlenek i mnoho slov.“
„Byli i jiní, které jsem si oblíbil. Je to schopná studentka. Toť vše. Je nelogické usuzovat z vyše zmíněných znaků, že by můj vztah k ní byl jiné povahy, než ke kterémukoliv jinému mnou doposud preferovanému studentovi.“ Byl to chabý pokus vnést logiku, ve které se vyznal a které mu přinášela jistotu, do rozhovoru o citech, který neměl s logikou pranic společného.

„Sareku, přestaň,“ utišila ho, „Já chci, aby sis Perrin vzal a strávil s ní snad zbytek svého života.“

„Amando, jak můžeš...!“ pokračoval v protestu neoblomně.
„Jsem už stará, nemocná a mnoho času mi nezbývá. Už ti nemohu být ženou, kterou potřebuješ.“
„Já jsem s tvou péčí dokonale spokojen.“ To už se podobalo hlesnutí spíš než skutečnému protiargumentu.

„Nejde o to, jak ses starám o domácnost, to přeci chápeš,“ položila mu ruku na tvář a nechala do své prokřehlé dlaně proudit jeho teplo, „Nezbývá ti mnoho času. Již nyní jsou hodnoty hormonů v tvé krvi zvyšené. Máš tři, s intenzivní meditací snad čtyři měsíce, než nadejde tvůj čas. Já už nedokážu utišit tvůj oheň. Naposledy to pro mě bylo vyčerpávající, teď už bych to nezvládla. Sedm let je pro vulkánce málo, ale pro člověka je to krok od stáří ke smrti. Chci, aby si mě nechal jít a vzal si Perrin.“ Cítila, jak jí pálí oči ,když se jí do nich hrnuly slzy v nezadržitelném proudu. Probořily hráz řas a začaly se koulet dolů po léty zvrásněné tváří.
„Pokud to okolnosti vyžadují, pak zemřu také.“ Byl to slib, předsevzetí i pevné rozhodnutí.
„To není logické,“ do hlasu se jí vkradlo vzlyknutí, „Není racionální důvod ,aby tvůj život skončil, stejně jako můj. Navíc, já bych to pomyšlení nesnesla. Jestli existuje nějaký posmrtný život, odnesla bych si do něj vinu za tvé utrpení a tvou smrt. Pokud ti nezáleží na tobě, musí ti snad záležet na mně.“
„Nenechám tě zemřít samotnou.“ Jeho slova měla hluboký význam, který mohli pochopit jen ti, kteří pocítili sílu vulkánského propojení.
„Můj druh umírá sám. Takoví je náš úděl a nemůžeš to změnit.“ Otřela si hřbetem ruky zrádné oči, které odmítaly přestat brečet.
„Není to tvým údělem. Jsem tvým mužem, mou poviností je zůstat s tebou až do posledního vydechnutí. Já to chci,“ byl až zoufale naléhavý a bezradný zároveň, „Pokud si myslíš, že tvoje řešení je správné, tak proč ti to přináší tolik smutku, bolesti a slz.“

„Neříkej, že jsi po tolika letech nepochopil lidské chování,“ zašeptala. Objala ho kolem krku a přitáhla svoje drobné tělo do jeho náruče, do které měla v úmyslu se naposledy schovat, tak jak to dělala po tolik desetiletí před tím. Přitiskla svou tvář k jeho, vztáhla svou mysl k jeho a nechala vše mezi nimi volně proudit, jak jen ona se svou lidskou, netrénovanou myslí dokázala.

„Tolik let milovaný,“ zašeptala mu do ucha sotva slyšitelně, „tolik desetiletí jsme spolu prožili a já nedokážu slovy vyjádřit, jaké štěstí mi to přineslo, jak moc tě miluji. Nechci tě ztratit a nechci, aby se ti něco stalo. Ona tě miluje, já to vím a tobě ona není lhostejná. Prosím, snažně tě prosím, udělej, oč tě žádám.“
Pomalu objal její, vzlýky se třesoucí, tělo a zašeptal svou odpověď.

***

Cítila se trochu ztracená, když léčitel vysvětloval, co se teď bude dít. Perrin byla vždy spíše racionálně uvažující člověk, co se nedalo vidět alespoň pod mikroskopem, nebo změřit na přístrojích, bylo pro ni nezmapovatelné území. Nikdy nedokázala najít smysl ve všech těch vulkánských duševních věcech, o kterých slýchávala na každém kroku. Sarek s Amandou se zdáli dokonale chápající, když téměř současně přikyvovali, zatím co ona stále opodál a porozuměla jen tomu, že se chystají udělat něco ojedinělého a že pak bude už nadosmrti se Sarekem, pokud se něco nezvrtne a pokud ho skutečně chce.

A ona ho chtěla. Nabídka ,aby si ho vzala, která přišla od naprosto nečekané osoby a to od Amandy, byla jako požehnání, které najednou dalo celému jejímu budoucímu životu smysl. Starat se o něj až do smrti jednoho z nich, to byl od teď její cíl.

Trochu se lekla, když se vysoký, uctyhodný vulkánec léčitel obrátil přímo na ni a říkal, že by během spojení mohla mít velmi živé vize. Přikývla, že rozumí, a stočila pohled k Sarekovi.
Sledoval ji, upřeně a zvláštně. Jinak než kdy dřív. Jakoby se v jeho pohledu objevilo něco nového, co bylo dřív skryto hluboko pod vrstvou sebeovládání a teď to vyšlo na povrch. S bláznivou nadějí ji napadlo že je to snad láska, nebo to co, se u vulkánců dalo nazvat láskou.

Dotek léčitelových prstů na tváři ji donutil zavřít oči ve strachu, co uvidí. Netušila, jak dlouho tiskla víčka k sobě, než se je odvážila otevřít.
Nedokázala přesně určit, kde je. Chvíli se jí zdálo, že jsou to písky Vulkánu a okamžik na to jakoby stála na útesu kdesi na Zemi. Snad to bylo obojí v jednom jediném zmateném obrazu, který její mysl nedokázala správně pochopit.

V dálce, přesto dokonale jasně, však vidělala dvě klečící postavy. Amandu a Sareka. Poznala je okamžitě, ač Amanda byla nejméně o sto let mladší a nazrzlé vlasy jí rozviřoval vítr kolem hlavy, takže zakrývaly Sarekovu tvář. Pevně se drželi za ruce, jakoby si jeden pro druhého byli středem vesmíru.

Vykročila k nim, ale pak se zastavila. Jaké ona měla vlastně právo je vyrušovat v jejich dokonalém souznění. Neznamenala nic. Byla proti nim mládětem, které sotva poznalo svět a teprve před pár hodinami pochopilo, co vlastně chce. Nemohla jít po cestě, kterou za ni přes veškeré ústrky, pochybnosti a strasti vyšlapala Amanda. Mohla se jen otočit a utíkat jako o život pryč odsud, ať to tady bylo kdekoliv.

Modré oči sic v mladé tváři, přesto stejně staré jako ve skutečném světě, ji přimrazily na místě. Amanda si ji všimla první, nebo se jí jako první rozhodla přestat ignorovat. Hleděli si vzájemně do očí, dlouho, než se koutky úst starší ženy pomalu zvedly a ona přikývla. Ve stejní okamžik pustila Sarekovy ruce, které do té doby tak pevně svírala.

Otevřela pusu, chtěla zakřičet, aby ho nepouštěla, ale ke slovům se nedostala. Padl na ni Sarekův stín. Náhle se objevil před ní, jakoby vznikl přímo ze vzduchu. Položil jí ruce na tvář, sklouzl po krku na ramena a dozadu na záda a pak si ji přitáhl pevně do náručí. Jeho ruce se nedotýkaly jen jejího těla, procházely skrz ní, do hloubky, kam snad ani ona sama v myšlenkách nezabloudila, a zanechávaly po sobě otisk.
Vrátila mu objetí, přitiskla se na jeho hruď. Svírala ho pevně, stejně jako on ji a vydávala se po cestách, které jakoby se jí najednou otevíraly před očima a přesto se ani nehla z místa.

Koutkem oka zahlédla Amandu, stále nehybně klečící kdesi vzadu, jak jí po tváři tečou slzy a přesto má na rtech šťastný úsměv.
Iluze nejasné krajiny zmizela, stejně tak i pocit objevování, ale fakt, že svírá Sareka v objetí a on ji se nezměnil, stejně jako Amandin pohled plný slz a tvář s úsměvem, které na ně shlížela z postele.

Perrin pomalu zavřela oči, dokonale šťastná se dvěma lidmi, o kterých si byla jistá, že je miluje.
 

Ještě tu noc, v jejím novém domě, po boku manžela, ji probudil pocit tak hrozivý, že si nedokázala představit, že by ho cítila dřív než v okamžik své vlastní smrti. Hrdlo jí sevřel smutek dusivý jako katova oprátka, prorývající se jí hluboko do hrdla a zanechávající za sebou odpornou pachuť umírání.
Nejdříve nechápala, co se děje. Co tak strašného mohlo narušit její šťastný a poklidný spánek, dokud nepohlédla vedle sebe. Sarek seděl nepřirozeně vzpřímeně, ruce zatnuté do pokrývky tak pevně, až nehty pronik skrz ke kůži a látka se zbarvila do zelena, oči nepřirozeně vytřeštěné do prázdnoty.
Tehdy pochopila. Sevřela ho pevně v náručí a rozbrečela se za ně za oba.

KONEC

Poznámka autorky: Jsem u toho bulela jako želva no...