2. kapitola
Velká vlaková loupež
Během dvou následujících dnů jsem Holmese prakticky neviděl. Byl zalezlí v ložnici, jen vždycky k ránu jsem ho slyšel plížit se dolů do kuchyně pro vodu, nepředpokládal jsem totiž, že by něco jedl, když byl v téhle náladě.
Proto mě překvapilo, když brzy ráno v den našeho odjezdu vletěl do místnosti jen pár minut potom, co jsem polkl poslední sousto snídaně, už oblečený do cestovního, dokonce s holí v ruce.
„Dobré ráno, Watsone!“ bezmála zahalekal, „Co vás tak zdržuje?“ dožadoval se vysvětlení, proč jsem v plné polní nenastoupil ke dveřím našeho domu nejpozději před prvním kohoutím zakokrháním.
„Dobré ráno i vám,“ pokynul jsem mu hrnkem čaje, „Snídal jsem,“ objasnil jsem zřejmé, „Což vy byste měl také.“
„Nesmysl!“ mávl rukou, „Jídlo je zbytečné zdržování! Čeká nás nové dobrodružství. Můj mozek přestane zahálet a vaše pero se zase rozběhne po papíře.“
Když Holmes chtěl, uměl být až poetický, ale já se ani jeho skoro zbásněným pobízením nenechal uhánět. Vlak, ač byl až po strop naplněn příslušníky tajné služby a policisty v civilu, byl kvůli utajení stále normálním vlakem, až do chvíle než do něj v Londýně nastoupí dva důstojníci se schránkou s dokumenty. Takže jel na čas v rámci běžného „ na čas“ britské železniční dopravy, tedy nejméně s půlhodinovým zpožděním, to nám dohromady dávalo víc jak hodinu a něco jen na to se dopravit na nádraží. Byl jsem sice nesmírně napnutý, plný očekávání a kdesi hluboko v mém srdci už se bouřila krev, ale ne natolik,abych si nechal ujít snídani a zbytečně se honil,když to není třeba.
„To je bez debat, ale když nebudete jíst omdlíte mi už při cestě k vlaku,“ strašil jsem ho, přestože jsem věděl že je to neúčinné, protože něco takového se nikdy nestane.
Odfrkl si, ale k mému potěšení se na alespoň na deset minut usadil do křesla a nechal mě dopít ten čaj.
Na nádraží jsme i díky mému šálku čaje dorazili přesně v okamžiku, kdy naše lokomotiva brzdila u nástupiště. Zavazadel jsme neměli moc, každý jen cestovní tašky. Já byl samozřejmě obtěžkán svým věrným revolverem a Holmes zase holí skrývající ostří.
Když jsme kráčeli po nástupišti i já jsem si všiml několika nenápadných mužů, kteří nemohli být nikým jiným než policisty v civilu, jednoho jsem dokonce od vidění znal. Když jsem na to nazřel v celé kráse, připadal mi ten převoz až směšný ve svých přehnaných bezpečnostních opatřeních.
„Také si, Holmesi, myslíte, že to až přehnané?“ zeptal jsem se, když už jsme hledali naše kupé.
„Naopak,“ odvětil, „Myslím že je to stále nedostačující.“
Vklouzl do kupé jako první a mě přitom nechal čelit staré ženě s objemnými zavazadly, co se společně s mladou služtičkou která ty zavazadla vláčela, tlačila chodbičkou. Na mladou služebnou i přes její zničený výraz byla radost pohledět. Jistě musela mít v rodině nějaké tmavé předky, jako Italy nebo klidně bych hádal že i Araby, protože měla husté, tvrdé černé vlasy a duhovky tak tmavé, že budily dojem, jakoby měla místo očí černé díry. Plaše se na mě usmála, když kolem mě a mé do vzduchu zvednuté tašky, protlačovala kloboukové krabice.
Úsměv jsem jí oplatil, ale naší chvilku příjemného souznění překazily dvě věci, Holmesův zamračený výraz na obličeji, který vykukoval z kupé a ostrý, neprávem pobouřený výkřik majitelky klobouků:
„Nemůžete dával pozor, kudy se tlačíte, mladíku!“ Náhodou mi přitom vrazila loket do žeber, div že jsem nepřestal dýchat.
Musel jsem si skousnout jazyk, abych jím neřekl něco štiplavého, ostatně byla to žena, i když do dámy měla daleko.
Vděčně jsem vpadl do kupé, tlačíc Holmese před sebou a dosedl na lavici.
„Viděl jste to?“ zvolal jsem naštvaně, „Neskutečné!“
„Byla pěkná, že?“ odpověděl otázkou chladným hlasem, ve kterém ale zněla uštěpačnost.
„Ta bába?“ nechápal jsem. Když jsem ale viděl, že Holmes zamrkal, taktéž nechápavě, uvědomil jsem si, že došlo k nedorozumění.
„Já měl na mysli tu donebevolající neslušnost,“ uvedl jsem na pravou míru, „ale ano, máte pravdu, ta služtička byla pěkná,“ připustil jsem, překvapen tím, že si vůbec všiml a že to komentoval. Zároveň taky trochu potěšen, že z něčím takovým začal, protože přestože jsme se přátelili už řadu let, nikdy jsem si s Holmesem nemohl pohovořit jako muž s mužem a to mi chybělo. Ve svém klubu jsem si pak připadal jako nějaký úchyl, když jsem měl tendenci až přehnaně hovořit o ženách.
„Co vám na ní přišlo nejpřitažlivější? Její oči? Její nos? Nebo ruce? Či snad ňadra?“ spustil najednou palbu otázek že jsem nestačil ani mrkat. Otázky to bylo dosti osobní. Nepovažuji se za puritána, přestože to o mě už několik lidí, včetně Holmese, prohlásilo, ale tohle by považoval za nevhodné dotazy snad každý.
„Snad na vás nejde opožděná puberta,“ dovolil jsem si nejapný žert, abych jablko studu přehodil zas na jeho stranu, „Myslím, že na takoví rozhovor tady není vhodné místo. Ale až se ubytujeme, tak bychom si mohli... takhle promluvit,“ dodal jsem rychle, i když trochu zdráhavě. Připadalo mi nepatřičné mu to nabízet tímto způsobem, ale jeho náhlý zájem o ženy mě svým způsobem potěšil.
Změřil si mě pohledem, který člověku leze na mozek. Když se dostatečně vynadíval, sklouzl v sedadle níž, přetáhl si cestovní čapku přes oči a zamumlal:
„Tak snad později... v hotelu.“
Měl jsem z jeho souhlasu radost, protože najít si někoho z ženskou něžností by mu prospělo. Jenže zároveň mě v prsou bodl trn žárlivosti a přelila mě vlna majetnickosti, kterou jsem naposledy pociťoval, když moje Mary ještě žila. Zatlačil jsem to do pozadí mysli a rozhodl se tomu nevěnovat pozornost.
*
Ohlédla se přes rameno za v kupé mizejícím doktoru Watsonovi. Chtělo se jí nahlas se rozesmát. Navzdory tomu jak moc byl Holmes geniální, teď se jí potvrdilo, že je také muž, protože stejně jako doktor mohl oči nechat na mladičké služebné, kterou si právě pro takový účel vybrala.
Její maska byla beztak dostatečně dokonalá, aby zmátla všechny policisty ve vlaku, ale pojistka v podobě krásné služebné se hodila.
Postrčila děvče z objemnými zavazadly, které obsahovaly masky všeho druhu, skryté pod vrstvou nepotřebného oblečení, do kupé. Nebylo sice hned vedle vytouženého cíle, ale byl to alespoň sousední vagón.
„Tady,“ strčila dívce do ruky několik mincí, „Jdi si do jídelního kupé a tam zůstaň celou noc,“ nakázala skřehotavým hlasem stařeny, „Kdyby se tě někdo ptal, kde máš paní, tak řekni, že v kupé, ale nepřeje si být rušena. Chci chvíli vyšívat, pokud to půjde v tomhle otřesném otřásání,“ doslova se vyžívala ve své roli a uvnitř se smála, „a potom zkusím spát. Ale ať tě ani nenapadne mě rušit!“ varovala jí rázně, dokonce přidala i zakývání vztyčeným ukazováčkem.
„Ano madam,“ odpověděla poslušně dívka a udělala purkle, načež k její neskonalé radosti vyběhla z kupé.
Nejprve se došourala ke dveřím, které pečlivě zamkla, potom zatáhla záclonky, až pak se narovnala do celé své výšky. Od toho hrbení jí už bolela záda, vždyť už takhle chodila skoro tři týdny den co den.
I přes bolest zad nezahálela a přešla k oknu, které otevřela, načež se nebezpečně vyklonila ven, hmatajíc po boku vagonu těsně u okna. Hledala dvojité tenké kovové lanko, které si tam připevnila už před dvěma dny. Bylo přetřeno barvou, takže při kontrole vagónů vypadalo jako prasklina na laku, jenže přes svou malost bylo v jejím plánu ze všeho nejdůležitější. Potřebovala se nepozorovaně dostat do sousedního vagónu, chodbou to nešlo, tam by jí všichni viděli a sledovala. Nejméně hlídaným místem byla střecha. Sice některý z tajných policistů tu a tam vystrčil hlavu ven z okénka, aby se podíval, jestli se právě někdo nesnaží dostat nahoru, ale ona si byla jistá, že až padne noc, tak se takové kontroly stanou ojedinělými. O policii, zejména té anglické, bylo známo, že je povětšinou líná, nebo lehce zkorumpovatelná, případně obojí.
Jenže za jízdy nešlo na střechu vyhodit lano s kotvou, protože by ho výtr odnesl pryč. Tenhle problém právě řešilo lanko. Kotva se na něj přívázala, potom se jedním koncem táhlo jako u rolety, dokud železný hát nahoře nezapadl za okraj střechy.
Jakmile zjistila že lanko je na svém místě, nikam se neposunulo, ani nezmizelo, spokojené s vlastní prací se stáhla zpítky do kupé.
Teď už zbívalo vyčkat na tmu.
*
Znechuceně jsem odložil noviny, nejenže v nich byly samé hlouposti, ale i křížovka mě dokonale vytočila. Někdy jsem pochyboval ntelektu novinářů, ovšem i většiny čtenářů. Holmes měl pravdu, když o novinářích zas a znovu prohlašoval, že jsou „vší na kadeři literatury“.
Krátce jsem vyhlédl skrz okénko na ubíhající krajinu.
V šeru, které už jí halilo, byly vidět spíše jen obrysy lesů v dálce, nad kterými ještě stále mírně krvácelo nebe. Po skle okna stékaly kapičky vody z mírného deštíku, který se před chvilkou prohnal a vše bylo tak poklidné, že i já měl chuť si jako Holmes zdřímnout, jenže na rozdíl od něj jsem nedokázal spát vsedě.
Zavrtěl jsem se na polstrované lavici, na které jsem byl odsouzen probdít půl noci. Mohl jsem být rád, že se nám dostalo alespoň lístků do druhé třídy, klidně nás v rámci úspor mohl nacpat do třetí mezi chrchlající pobudy, kozy a kdovíco ještě. Už mnohokrát jsem tak z důvodů utajení s mým přítelem cestoval a vždycky jsem se utvrdil v názoru, že to skutečně není vhodné místo pro anglického gentlemana.
„Holmesi?“ zkusil jsemm jestli spí, protože mi povážlivě vyhládlo.
„Hmm?“ dostalo se mi neurčitého zavrčení spod čepice.
„Co takhle se najíst?“
Můj dotaz mě nečekanou odezvu. Holmes skoro vyskočilm jak sebou prudce hnul.
„Skvělý nápad!“ už jsem se začal zvedat, ale jeho další slova mě zase usadila, „Nechal jsem od paní Hudsonové udělat nějaké sendviče.“ On se z nadšením začal hrabat v zavazadle, zato mě veškerá chuť přešla. Doufal jsem v návštěvu jídelního vozu, kde bych si dal něco pořádného, teplého do žaludku, jenže tohle mi nadobro překazilo plány.
Podal mi jednu do alobalu a ubrousků zabalenou věc, kterou jsem se skoro bál otevřít, v obavě, co tam na mě čeká.
„Doufám, že jíme tady jen proto, abychom měli blízko k vagonu s dokumenty,“ zamručel jsem, přiznávám dosti nevrle.
„Správná dedukce, Watsone,“ odpověděl mi mile, nevšímaje si tak jako většinou mé nelibosti a vybalil si svůj sendvič. Musím říct, že se přesně nedalo určit, co v něm všechno je, ale byla to taková směsice, že já bych to do pusy nevzal. Byl jsem ovšem rád, že vůbec jí, když máme případ. Rozbalil jsem si ten svůj a naštěstí narazil jen na studené hovězí.
„Uvědomil jsem si, že už jsme z těch i oněch důvodů navštívili několik zemí Evropy, ale ve Skotsku jsme ještě nebyli,“ začal bezstarostným tonem, „Není to zajímavé? Je to jen kousek, pár hodin cesty vlakem a my se tam ještě nebyli podívat.“
Nebylo mi jasné, kde se v něm vzala taková náhlá touha po cestování.
„Myslel jsem, že nesnášíte opuštění města,“ připomněl jsem mu.
„To ano,“ souhlasil okamžitě, „ale vy máte rád přírodu.“ Koutky úst mu zacukaly v úsměvu.
Ukousl jsem si sousto a dlouze žvýkal, musel jsem si totiž rozmyslet, co na to řeknu. Nestávalo se moc často, že by bral v potaz moje potřeby. On byl jednoduše takový, někdo by řekl sobecký a egocentrický, já myslím, že jen tak zvláštní a neuvědomí si některé věci.
„Těší mě, že se náhle tak zajímáte o to, co mám rád, ale tohle není dovolená,“ připomněl jsem mu.
„A proč ne? Proč nespojit užitečné s příjemným?“odložil svůj sendvič, „Připraven jít chytat zlodějku?“ zeptal se, vstávaje.
Byl jsem zmaten, jenže to já jsem skoro vždycky, když na něčem pracujeme. Nedostal jsem příležist říci, jestli ano či ne, protože Holmes už vystřelil ven z kupé a pádil chodbičkou. Rychle jsem ho následoval do kupé, které prakticky sousedilo z naším.
Narazili jsme na zamčené dveře. U těchto dveří je problém, že vlastně nemají zámky, ale jen zašupovací kličky, které se zvenku nedají nijak otevřít. Holmes si s tím hlavu příliš nelámal, vytáhl kapesní nožík, který vrazil mezi dveře a futro a jedním pohybem silných paží dveře s lupáním praskajícího dřeva otevřel. Neváhal ani okamžik a běžel k otevřenému oknu, ze kterého se hned vyklonil. Já se zatím krátce rozhlédl po zavazadlech, částečně uklizených ve foších nad sedadly, ale částečně také pohozených na zemi a po objemných šatech jen tak hozených na podlahu. Poznal jsem je hned, patřily té staré ženě, co do mě vrazila loktem.
„Už je na střeše,“ řekne nespokojeně. Protáhl se okýnkem ven, jako lasička do kurníku, chvilku na to už jsem jen viděl jeho mizející boty. Bylo by zbytečné ho upozorňovat, jak nebezpečné je lézt na střechu. Upozornil jsem na to v duchu akorát sebe samého, když jsem šplhal na sedačku a protahoval se ven. Šlo mi to o poznání hůř než jemu, takže jsem si musel přiznat že nejen moje kondička nestojí za nic, ale že jsem tlustý navzdory tomu, jak moc jsem zhubl. V duchu jsem uvažoval o tom, že bych začal sportovat, když mi nějaký šílenec prohnal kulku kolem hlavy.
Obrátil jsem se po zvuku výstřelu. Vítr mi vháněl slzy do očí, ale jasně jsem viděl nějakého muže vykloněného z vlaku.
„Watson!“ zařval jsem doufaje, že mě uslyší a hlavně že ví, kdo jsem, „Doktor Watson! Nahoře!“ gestikuloval jsem rukou někam směrem ke střeše. Chvilku to vypadalo, že mě muž nepochopil, dokonce že po mě znovu vystřelí, ale pak naštěstí zmizel zase ve vlaku. Oddechl jsem si a pokračoval ve šplhání po laně. Nebylo to nic lehkého, protože vítr mne strhával dolů, byl studený takže mi křehly prsty a lano se houpalo ze strany na stranu. Málem jsem dvakrát spadl a to to byly pouhé dva metry. Vyškrábal jsem se na střechu a postavil, což byl skoro nadlidský úkol. Vlak sebou houpal ze strany na stranu a vítr mi rval vlasy, takže jsem se raději přikrčil a jednou rukou se přidržel střechy. V šeru, které bylo všude kolem, jsem jasně rozeznal Holmesovu vztyčenou postavu, jak se udržel na nohou mi bylo záhadou, a někoho. koho svým tělem prakticky kryl.
Vlak se zhoupl, div jsem nespadl na bok, takže to neustál pořádně ani Holmes a mírně zavrávoral. Odhalil mi tak pohled na ženu, které se kolem hlavy divoce čeřila ohnivá hříva. Bylo to jasné.
Irene Adlerová.
Ty vlasy, které mě na ní uchvátily, když jsem ji poprvé spatřil na obrázku, bych poznal vždy a všude.
V předklonu jsem se blížil k nim. Vypadalo to že spolu o něčem mluví, protože mi vítr přinášel útržky nesrozumitelných slov.
Přesunul jsem se trochu stranou, takže mi Holmes už nepřekážel ve výhledu a hlavně nestál v cestě ani kulce, kterou bych vystřelil. Nahmatal jsem v kapse svůj revolver, vytáhl ho a pokusil se ho na ni namířit. Skoro to nešlo, protože vlak se zmítal jak splašený kůň a vítr byl tak silný, že mi strhával i ruku, navíc nebylo vůbec jisté, jestli bych se dokázal v takovém vichru trefit. A hlavně, ani jsem nechtěl střílet, nebyla ozbrojená ani agresivní, ale hlídat Holmesův život byla moje práce a poslání.
„Most!“zařval Holmes, takže jsem ho jasně slyšel, jen jsem netušil zda-li to bylo myšleno mě nebo Adlerové. Možná oběma.
Vlak dost přibrzdil, jeli jsme třicítkou nanejvýš, možná i míň. Strčil jsem revolver do kapsy a ještě víc se přikrčil, protože vlak vjížděl na most z mírné zatáčky. Rozhodně jsem nechtěl skončit na dně řeky. S tímhle názorem jsem byl ale jediný, protože Holmes se naopak pokoušel dostat blíž k Adlerové, která couvala směrem ke kraji vlaku. Chtěla zřejmě skočit dolů.
„Né!“ zařval jsem ni, ale bylo pozdě. Po hlavě se vrhla do černé hlubiny vody pod námi. Na okamžik jsem měl dojem že se tam za ní Holmes skočí taky, ale pak se otočil na mě. Za zády se mu z prostoru mezi vagóny začali rojit policisté v civilu, v rukou vytasené zbraně.
„Zpátky!“ zavolal mávaje rukou. Ochotně jsem ho poslechl, taky mimo jiné proto, že jsem se s dotyčnými pány policisty, co zanedbali svou práci, nechtěl střetnout na střeše vlaku.
Sešplhal jsem po provaze dolů a spíše vpadl, než vlezl do kupé. Dokonce se mi podsmekla noha se starým zraněním a já skončil na zemi, jen jsem drtil mezi zuby nadávky.
Na záda mi dopadla váha, která mne, když už jsem se napůl zvedl, zase srazila dolů. To o mne Holmes zakopl a svalil se mi záda. Dokonala jsem tak uslyšel, jak se mi za uchem směje, tiše, téměř neznatelně, ale směje. Skulil se na podlahu vedle mne, za což jsem mu byl vděčný, protože se mi alespoň podařilo se usadit na zadek.
„Viděl jste ji, jak skočila dolů?“ ptal se se smíchem.
„To se nedalo nepostřehnout, stejně jako to, že jste se málem vrhl za ní,“ odpověděl jsem bručivě. Potěšilo mě, že se baví, ale mě to zábavné a vtipné nepřišlo. Posadil jsem se na sedačku a marně se snažil trochu urovnat větrem rozcuchané vlasy, nechtěl jsem vypadat jako hastroš.
„Ale jděte, Watsone!“ vyhoupl se vedle mě a hodil mi ruku kolem ramen. Trochu mě to zarazilo, protože v poslední době měl tendenci iniciovat dotek častěji, než dřív. Bylo to zvláštní, jelikož Holmes ho spíš nesnášel, dokonce jsem ho nejednou viděl jít si umyt ruce potom, co od nás odešli klienti a to se jich dotkl, jen aby je pozdravil v rámci nejnutnější slušnosti.
„Adlerová je zářným příkladem přísloví „Kam nemůže ďábel, nastrčí ženskou“, mluvil pořád pobaveně. Vystal a otevřenými dveřmi zamával na příslušníky tajné policie, kteří se k tomuto kupé hrnuli chodbičkou.
Oba pánové dovnitř skoro vběhli, jakoby teď ještě záleželo na čase, když už byla zlodějka dávno buď mrtvá, nebo daleko za námi.
„Máte ji?“ zeptal se ten menší s knírkem bez úvodu, nebo toho, aby se alespoň představil.
„Pokud ji tu nevidíte, tak nemáme,“ odpověděl spíše pobavený, než nazlobený chováním toho muže. Jednu ruku si opřel v bok a druhou se zapřel o zavazadlový prostor, dokonale nonšalantní gesto, včetně milého úsměvu, které dokázalo přivést k šílenství a zuřivosti i velké flegmatiky.
„Slavný Holmes nedokáže zadržet ani jednu ženskou,“ zavrčel druhý muž, o něco vyšší než první a hodně širší v ramenou.
„To říká kdo?“ napřímil jsem se, ochoten přítele bránit do posledního dechu: přede mnou nebude nikdo urážet jeho intelekt, nebo metody. Na to jsem obzvlášť citlivý. Mary mi několikrát říkala, že sám si nechám všechno líbit a přejdu to z profesionálním klidem, ale když se jedná o Holmese tak se biji jako lev. Měla pravdu.
„Sir Harry Compton,“ zavrčel. Dobře pochopil mou narážku, že se ani nepředstavil.
„Chach!“ Holmes vydal neurčitý, ale rozhodně hodně pobavený zvuk, „Ten, co mu účetní ukradl půl majetku a zmizel s jeho sekretářkou?“
Proto mi jeho jméno připadalo povědomé. Ve společenské rubrice se o něm psalo, že odřekl několik dobročinných darů, protože přišel o velký obnos peněz na burze, ale že by ho někdo okradl, o tom tam nebylo ani slovo.
„Vyprošuji si, abyste říkal,“ začal se durdit Compton.
„Harry, prosím,“ napomenul ho šeptem kníráč, „Artur Norton. My už jsme se jednou viděli, pane Holmesi,“ nuceně se pousmál, zřejmě to nebylo radostné shledání, „takže vašim schopnostem věřím. Nuže, co usuzujete.“
„Že dokumenty jsou v bezpečí a ona zmizela do díry tak temné, jako je ta ve státním rozpočtu, kterou plynou naše daně do Scotland Yardu. Poroučím se, pánové,“ s kývnutím se protlačil mezi nimi ven z kupé. Rychle jsem ho následoval, jelikož mi ani jeden z mužů už na pohled nebyl moc po chuti, takže bych s nimi v družné rozhovoru zůstat rozhodně netoužil.
Holmese jsem našel už usazeného na svém místě, seděl se sepnutýma rukama a očima zavřenýma.
„Lhal jsem. Nejsou v bezpečí,“ pokynul mi rukou k sedačce. Zdálo se, že konečně začal náš případ brát s vážností, kterou si zasloužil, nebo to bylo možná způsobeno jeho shledáním s Adlerovou.
„Adlerová mě varovala, že není jediná, kdo se pokouší o loupež, ale než mi stačila říct, kdo je ten druhý, naskytla se jí příležitost k útěku, takže jí využila,“ opřel se a ruce nechal padnout na sedačku jako dva mrtvé tvory, „Bála se ho.“
„Proč si to myslíte?“ konečně jsem se usadil. Daleko raději bych teď něco dělal, protože šplhání po střeše mi vehnalo adrenalin do žil, ale nebylo co, „A jak jste vůbec věděl, v kterém kupé jí najdeme? Nebo že se pokusí vyšplhat na střechu?
„Když jsem jí viděl utíkat směrem ke mně, tedy od vagonu s dokumenty, bylo mi jasné že něco není v pořádku. Její výraz mi to pak potvrdil,“ krátce, nevesele se usmál, „U druhé otázky musím doznat, že za to nevděčím své brilantní dedukci, nýbrž její vlastní pýše a domýšlivosti. Když jste mě tak neomaleně na začátku naší cesty vstrčil do kupé, zahlédl jsem v odrazu skla na dveřích, jak se nahrbená, chromá stařenka bez obtíží narovnala a pak se našim směrem ušklíbla. Hned mi bylo jasné, že je to ona. A na poslední otázku je odpověď ještě prostší,“ mávl rukou, „Střecha je nejméně hlídané místo, protože se vlastně hlídat nedá,“ trochu se zamračil a vyhlédl z okna. Z jeho odpovědí mi bylo víc než jasné, že do této chvíle opravdu o našem případu moc vážně neuvažoval, bral to spíše jako dovolenou a teď mu tato jeho lehkovážnost dělá starosti.
„Byl jsem takový hlupák!“ vykřikl a vyskočil na nohy. Okamžitě začal v tom malém prostoru přecházet dva kroky tam a zpět od okýnka ke dveřím, div mi při svém divokém rázování nepošlapal nohy. Z bezpečnostních důvodů jsem si je strčil pod sedačku.
„Soustředil jsem se na jiné věci a úplně pomíjel vážnost našeho úkolu. Kdybych tak dokázal vyřešit,“ prudce mě uchopil za ramena a vtiskl do sedačky, nakláněl se přitom těsně k mému obličeji, „jisté záležitosti,“ zamumlal tiše.
„Jaké záležitosti?“ ptal jsem se ho, ochoten mu jakoliv pomoci, pokud by to potřeboval, alespoň radou, „Jedná se o něco, s čím bych vám mohl pomoci?“
Zakroutil hlavou, trochu až bezradně.
„Ne, myslím že ne,“ pustil mě, „soustřeďme se na případ,“ rozhodl rázně. Nemělo smysl na něj na něj jakkoliv naléhat, nedal se nikdy do ničeho nutit, do mluvení zejména, ale jeho slova mi začala vrtat hlavou. Muselo to být něco osobního, když naznačoval tímhle způsobem, ale neřekl to přímo. Jistě, jindy mi také nadhazoval háčky, ale ty byli podávány jiným způsobem. Snad se to týkalo jeho bratra, protože při naší poslední návštěvě se zdáli vzájemně odtažitější než obvykle.
Zahleděl jsem se na to, jak se „věnoval případu“ což obnášelo že shodil boty, sedl si do tureckého sedu a celý se zabalil do cestovního pláště, že mu koukala jen hlava, takže vypadal jako kukla obrovského šedého motýla.
Nepokoušel jsem se už o žádný jiný kontakt, jen jsem si potichu dojedl zbytek sendviče, také se zabalil do pláště a kupodivu na zadříml. Adrenalin odvedl své.
*
Vyškrabala se na břeh. V záchvatu neovladatelného kašle se zbavovala vody, která se jí dostala do plic. Odhrnula si vlasy z čela, přejela po tváři rukou, stírajíc vodu, a padla na záda do bahna. Stejně už to bylo jedno, jestli si zašpiní oblečení, protože byla na kost promočená a smradlavá z té stoky, do které skočila.
Hleděla na hvězdy tu a tam prosvítající šedými oblaky. Točily se jí před očima dokola, protože měla zřejmě lehký otřes mozku z nárazu na hladinu, to jí ale nebránilo se zamyslet.
Co jí prozradilo, že jí Holmes poznal dřív, než měla v plánu? Kde se tam na střeše vzal sakra zrovna on? Proč se pokouší ukrást ty dokumenty, když vždycky všechno co ukradne, krade jen pro zábavu? Jak to,že ten hloupý doktor, jediná překážka k Holmesově srdci, nesedí doma s ženuškou?
Tím si lámala hlavu, dokud jí do trochu zpomaleného mozku nedošlo, jaká je jí v mokrých šatech zima. Přetřela si několikrát dlaněmi paže, ale moc to nepomohlo. Bude potřebovat suché oblečení a odvoz do místa schůzky.
Plánu ukrást ty dokumenty se rozhodně nevzdala, tohle byla jen drobná překážka v cestě k úspěchu, kterou snadno překoná.
Poznámka autorky: Děkuji za komentáře k předešlé kapitole.