Světla a stíny na Malfoy Manor - 7. kapitola 2/3

 

Tentokrát navštívil Snapea v daleko příjemnějším prostředí, než byl jeho dům a to v Bradavicích, kde měl lektvarista pokoje, ve kterých zůstával během deseti vyučovacích měsíců. Bradavice samotné měl Lucius v oblibě, protože se na několik let staly jeho domovem a poznal tu mnoho zajímavých věcí. Všichni, tedy i Malfoyovi, k Bradavicím přilnuli.

A zdejší Snapeovy pokoje měl rád proto, že tu byli skřítci, kteří mu poklidili, utřeli prach a vyžehlili hábit. Kdo ví, jak by lektvarista vypadal, kdyby to nedělali. Asi by nebudil tak přísný, rezervovaný, ba až nebezpečný dojem ve svém dokonalém oblečení bez jediného ohybu.

"Co ty tu chceš?" zavrčel Snape, když otevřel Luciusovi dveře, což už samo o sobě bylo dobré znamení, "Přišel sis pro další lekci, protože s tebou není Potter spokojený? Promiň mám moc práce s opravováním písemek těch trolů, najdi si někoho v Obrtlé."

"Donesl jsem ti tohle." Nevšímal si urážek, jen mu ukázal recept na lektvar. Dost na to, aby si ho mohl Snape přečíst a zaujmout ho, ale ne tolik, aby ho viděl celý.

"Lektvar? Jaký? Na co?" tři otázky za sebou, neproložené další urážkou, a nakrčený orlí nos pod nakrabaceným obočím, jasně značil, jak moc je druhý muž upoutaný vidinou zkusit si lektvar, který podle těch několika řádků, co přečetl, ještě nezná a nemíchal ho.

"Je to velmi zvláštní lektvar," protáhl se kolem Severuse, jelikož ten přestal samým zaujetím držet dveře přizavřené. U lektvaristy šlo prostě o to, dostat se vůbec do jeho domu nebo do jeho pokojů, pak už se s ním dalo mluvit. Na zavřené dveře se sice křičet dá taky, ale toho už si většinou čaroděj za nimi nevšímal.

"Pozvi se dál sám, jako vždycky," zabručel podrážděně.
"Potřebuji, abys ho připravil hned. Nejlépe ještě dnes do večera, nejpozději zítra, ale... hlavně aby sis pospíšil." Předal mu recept, Snape si ho převzal a posadil se s ním na pohovku před krbem. Lucius zůstal stát, protože byl příliš nedočkavý na mužovu odpověď, než aby předstíral, že si rád posedí u krbu a popije whisky. Nehledě na to, že se mu z ní v posledních dvou dne obracel žaludek, jen když ji cítil

"To je zaručeně interrupční lektvar," nikdo nebyl překvapen, že to Snape poznal, "ne ale obyčejný. Některé věci jsou tam navíc. Nemůže být lidský, protože koňský hřeben a játra bílého posvátného jelena spolu tvoří dohromady silný toxin, který by člověku propálil po vypití žaludek jako kyselina. Co si to, prosím tě, zbouchnul za nečlověka, že potřebuješ takovýhle lektvar?" pohlédl na něj s nejvyšším pobavením.

"Do toho ti nic není," odsekl, neochotný mu říkat, nač lektvar skutečně potřebuje, "Dokážeš ho vyrobit nebo nedokážeš?"
"Jistěže ho dokážu vyrobit!" ohradil se dotčeně, chřípí se mu přitom vztekle rozšířilo, "Neexistuje lektvar, který bych nedokázal namíchat. Zajímá mně ale," potměšile se ušklíbl, "k čemu ho potřebuješ."

"Jak říkám, není to tvá věc." Zvedl hlavu a shlédl na něj úkosem, jasně mu tím říkajíc, že nebude mluvit.

"Jak myslíš," pokrčil rameny v předstíraném nezájmu, "Nebudu vařit lektvar, o kterém nevím, jaký ubožák ho vypije. Nemůžu se pak totiž dívat, jak trpí, když je ten lektvar nesprávný a to pak není sranda."

Chtít to před Snapem zatajit bylo asi bláhové, vzhledem k tomu, že černovlasý muž měl neutišitelnou potřebu šťourat do všech zajímavých věcí okolo sebe. Tvářil se sice, že ho nic a nikdo nezajímá, ale kdyby někdo věděl, jak ho donutit mluvit, tak by zaručeně zjistil, že toho Snape ví o každém ve svém okolí víc, než ti lidé tuší.

Přešel k pohovce, posadil se vedle lektvaristy a stáhl si z rukou jehněčí rukavice. Pevně je sevřel v dlani, jak se nadechoval k tomu, aby prozradil své tajemství.

"Je pro mne. To já jsem těhotný," vyslovil to a samotnému mu to stále znělo až neuvěřitelně nesmyslně a nereálně, že ho napadlo, že možná ještě přeci jen sní a nic z toho nebyla pravda. Narovnal ramena a připravil se na výsměch, který ale kupodivu nepřišel, jen cítil Severusův zkoumavý pohled, který ho propaloval skrz na skrz, jakoby se muž pokoušel nahlédnout Luciusovi do vnitřností a najít tam toho Potterova parazita.
"Fascinující," řekl Snape nakonec, Lucius se k němu mírně překvapený obrátil, "Už dávno mi došlo, že jsou Malfoyovi smíšení s vílami, ale domníval jsem se, že k takovému sňatku došlo už před dlouhou dobou. A teď tohle... Vážně zajímavé."
"Čekal jsi snad, že se něco takového stane?" zeptal se podmračeně.
"Čekal? Ale ne!" ušklíbl se, "Uvažoval jsem o tom, jaká by to byla zábava, kdyby ti Potter nadělil potomka, ale myslel jsem si, že máš krev moc řídkou, aby se něco takového stalo."
"Ty si věděl, že tu existuje možnost...," sevřel pevně hůl, pohnul se, jakoby chtěl na Snapea vytasit hůlku, než se z další nádechem uklidnil, "Chci se té věci v sobě zbavit, takže mi namíchej ten lektvar."
"A co bych z toho měl?" pozvedl obočí, "Už dávno nejsem mladíček, který musí nutně namíchat každý lektvar, i kdyby to byla nějaká pitomost. Ty přísady jsou drahé, vzácné, některé mám jen jedny poslední a některé budu muset koupit. Nebude to snadné. Přijde mi, že je to moc námahy na to, abych pomohl nevděčnému parchantovi jako jsi ty."
"Dostaneš za to cokoliv," položil mu dlaň na koleno, "oč si jenom řekneš. Tohle, drahý příteli," trochu se k Severusovi naklonil, dávaje mu najevo svou potencionální přízeň, "je vyjimečná situace. Nestává se často, že by byl Malfoy ochotný udělat cokoliv. Nejen dnes, ale kdykoliv do budoucnosti. To vše jen za pár hodin tvého času a jednu lahvičku lektvaru."

Sám sobě zněl zoufale a jakoby škemral, ale bylo mu to jedno. Tohle se vymykalo jakýmkoliv poučkám o tom, jak být správný Malfoy, které kdy přečetl nebo mu byly řečeny. Tohle byla zcela nové situace, které se přizpůsoboval, jak jen dokázal.
A pak samozřejmě byl těhotný a cítil se proto mizerně, jakoby se měl jednou rozbrečet a pak zase začít smát. Věděl, že to k těhotenství patří, Narcisa se cítila přesně tak a byla neskutečně otravná.

"Nabízíš mi," jeho koutky se zvedl ve velmi nepěkném úsměvu, "že se staneš mým milencem, když ti namíchám ten lektvar?"

Vůbec ho nepřekvapilo, že tohle Snape nadnesl. Touha, kterou po něm lektvarista měl, se nezmenšila, možná spíš vzrostla, když se spolu jednou střetli v posteli. Na to také Lucius spoléhal a sázel všechny své peníze a naděje.

"Ano," zlehka zachytl Severusův hábit holí a přitáhl si ho k sobě, zatím co se zlehka opřel o područku pohovky, "Už mně můžeš mít celého, když budeš chtít," přislíbil. Sice to úplně dodržet nehodlal, chtěl se z toho v budoucnu nějak vykroutit, ale jako prozatímní řešení jeho situace to bylo přijatelné.

"Luciusi," vydechl mu těsně u rtů, opět se zdálo, že ohnivá whisky vítězila nad zubní pastou, "chceš něco vědět?" pokračoval v polohlasném, snad i svůdném tonu, "Nemám zájem o zbouchnutého vílího parchanta!"

V prvním okamžiku to byl šok, který byl ale bleskově vystřídán zuřivostí, která u něho bývala příznačná, když dal průchod svým citům. Prudkým úderem do prsou od sebe Snapea odstrčil, jedním pohybem byl na nohou, zároveň vytáhl hůlku a pak už následovala kletba, který v záplavě jisker roztříštila pohovku na desítky kusů.

Naneštěstí byl Severus stejně rychlý, pokud šlo o boj, takže se dokázal z pohovky dostat dřív, než to ten kus nábytku odnesl. Hůlka se mu v ruce objevila stejně rychle, jako předtím u Luciuse, a on se bez jediného váhání začal bránit.

Kletba střídala kletbu. Všechny byly odráženy, takže udělaly škodu na majetku, ne na bojujících kouzelnících. Jejich pohledy a výrazy byly plné nepříčetné zuřivosti. Oba věděli, že tohle bylo dřív nebo později nevyhnutelné. Dvě osobnosti jako oni nemohly být přáteli navždy.

Dveře za Luciusovími zády se rozkydly ve sliz, kterým mohl být snadno on sám, kdyby neuhnul Snapeovu kouzlu. Využil té volné únikové cesty, vycouval dveřmi a přenesl jejich boj na chodbu. Ani jednomu z nich nezáleželo na tom, že jsou v Bradavicích, kde je mohou vidět studenti, nebo schytat nějakou tu kletbu, a už vůbec je nezajímalo, že pořádání magických soubojů bez řádného soudcování z ministerstva je zakázáno.

Když uhýbal jedné kletbě, tak jen matně postřehl modrý hábit se zlatými a růžovými vzory, který určitě patřil Brumbálovi. Pak ho v zádech zamrazila magie, to jak se čaroděj dostal mezi ně a vztyčil magickou bariéru, který jim zabránila na sebe vrhat další kletby. Tomu, aby na sebe mířili, připraveni znovu se spolu utkat, jen co bariera padne, se ale zabránit nedalo.

Severus stál shrbený, vlasy mu padaly dopředu do tváře, těžce oddechoval, rty obrácené skoro jak pes, když cení zuby a jeho vždy perfektně urovnaný hábit dostál několika propálených děr.

Lucius na tom nebyl o moc lépe, ovšem udržel si vzpřímený postoj a zvednutou bradu. Jeho vlasy už dávno nebyly hladce sčesané dozadu a zajištěné stuhou, teď trčely na všechny strany a hábit mu povážlivě klouzal z ramenou.

Oba spíš než důstojné čaroděje připomínali chuligány, kteří se porvali na náměstí.

"Co se tady, u merlinových spodků, děje?!" zeptal se Brumbál hlasem lehce zvýšeným, ale skutečně nekřičel. Těkal pohledem mezi oběma čaroději.

"Nic," vydechl Lucius, jak už se mu podařilo ovládnout se, jedním pohybem ramenou si nahodil hábit a pak rukou uhladil vlasy jak jen to šlo, "Jen jsme si vyřizovali staré dluhy a něco si vyjasňovali."

"Severusi?" zeptal se Brumbál lektvaristy, který mírně přikývl.

"Je to tak," i on se pokusil trochu pravit a narovnal se, "Jen jsme si něco vyjasňovali."

Oba muži věděli, že říct cokoliv Brumbálovi, bylo jako dát mu do ruky ovladač na jejich životy. Lucius by byl stíhán jeho výčitavým pohledem, že chce zabít Harryho dítě a byl by neustále pronásledován, jako stín, slovy o tom, že dítě, co nosí, je taky Malfoy.

Snapeovi by bylo zase spíláno za to, jak se chová k těhotnému muži a že měl Luciuse přijmout, načež to měl oznámit Brumbálovi, aby se o to nějak postaral.

Tak jako tak by to způsobilo víc problémů, než kterýkoliv z dvojice do nedávna bojujících čarodějů, chtěl mít.

"Takže to nic nebylo," usmál se Brumbál, "Co kdybyste si podali ruce a usmířili se? Co vy na to?" Vrhal úsměv z jednoho na druhého a jeho oči, skryté za brýlemi, se přátelsky leskly.

"My už dávno nejsme kluci peroucí se o bonbon," zasyčel na Brumbála, "Přestaň strkat svůj křivý nos tam, kde o něj nikdo nestojí."

Obrátil se na podpatku, holí odstrčil stranou pár zmijozelských studentů, kteří nestačili včas uskočit, a odkráčel s hlavou vztyčenou pryč.

 

°°0°°

 

Dysi hysterčila. Podávala Luciusovi přísady o které si řekl, ale řvala přitom jak dítě, co někdo týrá hlady, a prosila ho, aby to nedělal. Pán domu ji nevnímal, jednoduše už se řvoucí a plačící skřítky naučil ignorovat. Přednější pro něho bylo vyrobit si lektvar

O ten speciální se chtěl sice pokusit, ovšem shledal, že nemá ani polovinu přísad, co potřebuje a dvě ani nevěděl, co jsou zač a že existují. Proto se uchýlil k normální, interrupčnímu lektvaru, který vytvořit bylo pro člověka s jeho vzděláním snadné.

Přimíchal poslední přísadu, svou krev, a lektvar důkladně promíchal za pomoci stříbrné lžíce, načež ho odložil na stůl, kde se měl nechat slehnout, dokud nezmizí pěna a sám lektvar nezíská zářivě žlutou barvu.

"Dysi pána prosí! Dysi klečí na kolenou!" skutečně si klekla a objala Luciusovu nohu, "Dysi bude pracovat stokrát víc a stokrát líp. Pán to nesmí... nesmí udělat! Pán si ublíží a Dysi umře! Dysi bez pána umře!" fňukala mu do nohavice jeho drahých kalhot.

"Táhni někam, obludo!" Skopl si ji z nohy, takže narazila zády do stolu. To jí ovšem ani v nejmenším nezabránilo pokračovat v prošení a naříkání.

"Musí pána chránit, aby si pán neudělal něco moc moc zlého!" S dalším výkřikem se vrhla na Luciusův rukáv u ruky, kterou právě uchopil lektvar, aby ho vypil.

"Řekl jsem, táhni!" zavrčel na ni a loktem ji uhodil do čelisti tak rudce, že z jeho ruky odpadla. Dřív, než stačila znovu zaútočit, vzal do ruky zkumavku z lektvarem a naráz ho do sebe obrátil. Skřítka po jeho boku vydala strašný výkřik, jakoby ji právě někdo vrazil nůž do žaludku a začal jím otáčet.

Lucius si toho samozřejmě nevšímal, protože ho ochromila prakticky okamžitá bolest, která mu sevřela podbřišek a rozšířila se až do slabin. Dlouze se nadechl. Věděl že interrupční lektvary často způsobují bolesti, nikdy ale netušil, že tak velké.

Přitiskl si ruku na břicho a druhou se opřel o okraj stolu.

"Dysi zklamala! Pán si ublížil. Nedokázala mu zabránit, aby si ublížil!" rozbrečela, taktéž sevřela hranu stolu, aby se o ní následně začala bít do hlavy, "Zlá, zlá, neschopná Dysi! Zlá Dysi! Ubohý pán!" Tloukla se do hlavy tak silně, až se stůl třásl, což se přes Luciusovu paži dostávalo do celého jeho těla a bolest to ještě zhoršovalo.

"Přestaň!" nařídil ji, skřítka okamžitě uposlechla, "Pomoz mi do ložnice," řekl jí hned vzápětí a opřel se o její nastavenou paži. Do druhé ruky vzal svou hůl a opřel se o ni také.

Byl si jist, že když si lehne do postele a pokusí se usnout, tak se ráno probudí a bude po problému. Proč by taky nemělo být, stejně to všichni přeháněli. A i kdyby se už třeba neprobudil, také by toho nelitoval. Smrt byla lepší variantou, než muset nosit v sobě Potterova parazita.

Klesl na postel bez toho, aby se vůbec pokusil se svléct, o to se z části postarala stále plačící Dysi, který mu sundala alespoň boty a sako s vestou, načež přes něj přetáhla peřinu. Lucisu se zkroutil do klubíčka a sevřel si pevně rukama podbřišek. S každým nádechem, z každou minutou kdy měl v sobě lektvar, se bolest zvětšovala a zvětšovala. Bylo to, jakoby mu někdo rozervával vnitřnosti a slabiny na malé kousky, které ještě zapaloval. Zatínal prsty do látky košile na svém břiše, jakoby se to ohnivé pálení pokoušel vyrvat ven.

Pevně k sobě tiskl zuby, nechtěl, aby vydal jediného hlásku, ale potu, který mu vyrazil na tváři a slzám, co se zpustily samy z očí, nedokázal poručit. Nakonec to nevydržel a vydal první sten z mnoha, protože po něm následoval další a další, stále hlasitější a stále méně ovladatelné.
Začal se na posteli kroutit, svíjet, jak se snažil najít pozici, kde by ho to jen o malinko méně bolelo. Bylo to nemožné, protože v ohni a rozřezané zaživa měl už všechno v břiše a další na řadě byla podle bolesti páteř. Zvedl se mu z toho žaludek, přepadl hlavou přes okraj postele a dávivě se vyzvracel na koberec.
"Dysi musí dojít pro mladého pána!" zavřiskla skřítka, "On musí pánovi pomoct. Pánovi je moc špatně! Ona musí jít!"

"Ne!" zachrčel pře všechnu tu bolest, "Ne! Jestli... jestli odejdeš... tak...," nedokázal řádně formulovat, jelikož se mu zkracoval dech.

"Dysi musí!" nedala si podle všeho říct.

"Zabiju tě!" zachroptěl v další návalu bolesti výhružku, kterou myslel naprosto upřímně. V ten okamžik rozhodně. Kdyby se dostal k hůlce, dokázal si vzpomenout na nějaké kouzlo, tak by ji rozmetal na malé kousky, které by její skřítčí příbuzní ani nemohli sesbírat a nacpat do krabice, aby ji pohřbili.

"Pánův život je důležitější než její. Dysi musí," tentokrát bylo v jejím hlase také odhodlání, když se vrhla směrem ke dveřím.

"Ne!" Pokusil se ji zadržet, ale neúspěšně. Hmátl po ní rukou, jenže ona se přenesla dřív, než se jí stačil dotknout. Jeho ruka klesla na postel, kde zůstala ležet, zatímco Lucius znovu zasténal.

Jestli opravdu umíral, tak doufal, už umře brzo.

 

°°0°°

 

"Pak Harry musí vstát!" zařval mu kdosi u ucha, zatím co z něho surově stáhl peřinu. Harry vyletěl do sedu, hůlku, kterou měl položenou na nočním stolku, okamžitě v ruce. Nebezpečí žádné podle krátkého pohledu kolem sebe neviděl, viděl jen Dysi celou uslzenou a upatlanou od nudlí, jak divoce gestikuluje vedle jeho postele. Musel se soustředit na to, co říká, protože strašně drmolila.
"... špatně. Pánovi je špatně. Pán umírá. Dysi se omlouvá, že mu v tom nezabránila. Pán potřebuje léčitele!" Mávala přitom rukama.
"Počkej! Co se stalo? Kdo potřebuje léčitele?" Drapl ji za ramena, aby ji trochu uklidnil, dokonce s ní mírně zatřásl.

"Pán! Pan Lucius!" upřesnila zalykavě, "Pán je ve své pokoji! Má velké bolesti! Moc trpí! Potřebuje lékouzelníka!"

Harry chtěl vědět co se stalo, ale nebyla mu dopřána odpověď, protože skřítka se mu rozplynula pod rukama, jak se přenesla někam pryč. Neotálel, sklouzl z postele, strčil nohy do bačkor a jen tak bez županu se vrhl ven. Nevěděl, co Luciusovi je, ale věděl že udělá cokoliv, aby mu pomohl. Ne proto, že je to jeho manžel, jen čistě proto, že je to také člověk a pomoc potřebuje.

Na chodbě se bezmála srazil s Dracem, který měl na sobě noční košili, rozvázaný župan a taktéž papuče, to vše korunované rozježenými zlatými vlasy. Vypadalo to, že ho skřítka též probudila ze spánku a zřejmě stejným způsobem jako Harryho.

Ani jeden nic neřekl, jen se hnali chodbou na druhý konec sídla do Luciusovy ložnice. V duchu proklínal, že žijí v tak obrovském domě, kde se navíc nedalo z jednoho místa přenášet na druhé bez přenášedel. Jak pošetilé to bylo, když se někomu něco stalo.

Pohled, který se jim naskytl po tom, co vrazili do Luciusovy ložnice, je oba na okamžik přikoval k zemi. Ani jeden z nich nikdy Luciuse takhle neviděl. Nebylo časté, že by někdo spatřil Malfoye, jak se svíjí v bolestech, sténá a brečí jako malé dítě.

"Proboha, Luciusi...," vydechl Harry, když se k němu vrhl na postel.

"Otče!" Draco byl daleko rychlejší a mrštnější, takže byl u svíjejícího se muže dřív, "Co se stalo?" zeptal se muže, jehož hlavu si přitáhl na klín, "Cos mu udělal, Pottere?" vypálil hned na Harryho hlasem plným upřímného vzteku, který sám osobě, kdyby byl zbraní, zabíjel.

"Já mu nic neudělal!" bránil se nespravedlivému nařčení z toho, že by muži způsobil tyhle bolesti, "Luciusi? Slyšíš mně? Mluv s námi!"

"Augment...," zasténal. Na nic víc se zřejmě nezmohl, jen sebou dál cukal a svíjel na posteli, jedno, že se ho oba mladí muži snažili uklidnit a přidržet na místě.

"Augment? Co to znamená?" pohlédl Harry zmateně na Draca.

"Augmentus," došlo mu hned, "To je rodinný lékouzelník. Dojdu ho zavolat, otče. Hned se vrátím i s ním!" Pustil Luciusovu hlavu a vyběhl naprosto nedůstojně z místnosti jako neposedné dítě. Otevřenými dveřmi byly slyšet jeho vzdalující se kroky, zároveň jimi dovnitř začala nahlížet vyděšená očka skřítků, kteří všichni vypadali na pokraji slz.

Harry si jich nevšímal, jen si přitáhl mužovu hlavu na hrudník a snažil se ho snad kolíbat, nebo udělat cokoliv, aby ulevil bolestem, kterými jeho manžel právě trpěl. Jedna bledá paže ho sevřela za klopu od pyžama a přitáhla k sobě, tak aby Harry dobře slyšel, co Lucius říká.
"Moje krev... je na tvým rukách," zašeptal, než se zkroutil v dalším záchvatu bolesti. Zamrazilo ho z Luciusových slov v srdci i žaludku, když ho napadlo že si možná jeho manžel ublížil schválně, kvůli tomu, co se stalo tenkrát v koupelně. Třeba se pokusil zabít a skřítka ho našla dřív, než se mu to povedlo. Nebo si vzal špatný jed, který ho otravoval pomalu a bolestivě, místo toho, aby ho rychle zabavil života.

Na úvahy neměl další čas, jelikož do místnosti se opět vřítil Draco a za ním pospíchal starý muž z brašnou, který měl na tvář řídkou bradku a Harrymu připomínal alchymisty ze starých filmů.
"Pro merlinovo smilování, Luciusi!" zhrozil se i lékouzelník, který se vrhl k posteli, "Jdete pryč," rozkázal obou mladým mužům, "Já už se o něj postarám."

"Neodejdu, dokud neuvidím, že je v pořádku," protestoval Harry, rozhodnutý klidně i pomáhat, hlavně aby tu mohl zůstat a vidět, že se Lucius zase uzdraví.

"Tady mi jen zavázíte, chlapče," zakroutil léčitel hlavou, "Jestli se pokusil udělat to, co si myslím, tak ho možná budu muset operovat. U toho nesmíte být."

"To ale...," pokusil se znovu protestovat, když tu ho sevřeli čísi ruce a vytáhl z postele pryč. Byl to Draco, který kupodivu zachovával celkem klidnou hlavu, což by do něj Harry nečekal.

"Pojď odsud, Pottere," zamračil se na něj, když ho táhl ke dveřím, "Nepomůžeš mu, i kdyby to skutečně bylo tvoje přání. Augmentus ví, co má dělat."

Nechal se vytáhnout na chodbu, aby ještě v posledním okamžiku zahlédl léčitele, jak začíná Luciuse svlékat. Dveře se za nimi zavřely, udělal to jeden ze skřítků, který teď na oba své mladé pány upíral obrovské, mokré oči.

Shlédl na něho a nevěděl co říct. Nevěděl, co dělat. Dokonce ani jak se cítit. Draco po jeho boku se opřel o zeď, krátce zavřel oči a vydechl, několikrát za sebou, jakoby prováděl nějaké cvičení. Trvalo to chvíli, než se narovnal do celé výšky, které už byla stejná jako u jeho otce, a zvedl bradu. Obešel Harryho, pokoj nechal bez povšimnutí, a vydal se chodbou.

"To si taková sketa, že se ani nepostaráš o vlastního otce?!" zařval za ním Harry, který náhle věděl, co udělat. Nadávat Dracovi za to, co se stalo Luciusovi, ať to bylo cokoliv. Jeho nepřítel ze školy za to jistě mohl, i když nevěděl jak, byl si tím jist.

Draco se zastavil, mírně otočil hlavu k Harrymu, čímž velmi připomínal svého otce, načež promluvil:

"Nebudu ho ponižovat tím, že tu budu stát za dveřmi a poslouchat, jak tam sténá a křičí. Počkám dole, než mu Augmentus pomůže. Měl bys," prudce se otočil, tvář zkřivenou potlačenou zlostí, "mu prokázat alespoň tuhle špetku úcty, když už si ho musel zotročit jako nějakou svou... lehkou holku."

Nedokázal na to nic říct, jelikož měl zase v hlavě jako živé vzpomínky na svůj čin. Draco to nechal být, jen se zase obrátil a odešel.

Harry pohlédl na dveře, za kterými se stále ozývalo sténání. Možná měl Draco pravdu v tom, že by měl nechat Luciusovi soukromí a dovolit jeho doktorovi, aby se o něj postaral. Neochotně také odešel, nedokázal se ale několikrát neohlédnout přes rameno k zavřeným dveřím.

Vešel do salonku, kde našel Draca schouleného v jednom křesle. Jakmile ho mladší z Malfoyů spatřil, tak dal nohu dolů a posadil se o mnoho více důstojně, než seděl předtím. Přešel k jednomu z křesel, zatímco se sebezapřením snášel Dracův ledový a pichlavý pohled, a posadil se do něj.

"Jsi spokojen, když takhle otce vidíš?" zeptal se mladík s typickou arogancí, jakou projevoval i jeho otec, ale u Draca byla o mnoho méně vytříbená a přitažlivá, "Těšíš se, až shrábneš půlku našeho majetku? Byl si to přeci ty, kdo ho otrávil, ne?"

"Nebuď blázen, Malfoyi," odbyl ho, kupodivu ne moc prudce, "Nikdy bych Luciusovi neublížil, nevzal jsem si ho přeci proto, abych ho pak zabil."

"Neublížil?" pozvedl obočí v jasném gestu posměchu, "Copak to, že ho jednou týdně nutíš, aby ti byl po vůli, vy nebelvíři za ubližování nepovažujete?"

"Nenutím ho k ničemu, co nechce," odmítl, byla ale pravda, že jednou to udělal. To nemohl Dracovi říct, nezáleželo na tom, že to někomu říct potřeboval a že potřeboval aby ho někdo nenáviděl a dal mu to najevo. Lucius by nechtěl, aby jeho syn věděl něco tak ponižujícího. Za tu dobu, co ho znal, mu došlo jak moc si Malfoyové zakládají na tom, jak vypadají před ostatními, včetně vlastní rodiny.
"Kdyby si ho ty a tobě podobní neposlali do Azkabanu, tak by se nikdy nesnížil k něčemu takovému, jako že by se tě dotkl. Přišel jsi sem, všechno sis vzal... tomu říkáš že láska je nadevše? Je mi z tebe zle!" skoro to vypadalo, že si odplivne, "My zmijozelští, my Malfoyové děláme všechno proto, abychom dosáhli toho co chceme, ale alespoň to nebalíme do ideálů o lásce, přátelství nebo vyšším dobru."

"Nepřišel jsem sem nic vzít," zakroutil hlavou, "Přišel jsem sem tvého otce poznat... já... myslel jsem. Já nevím, co jsem myslel. Že snad není tak... zlý a tak Malfoy. Že za tou maskou je ještě něco dalšího." O faktu, že si opravdu chtěl Luciuse přivlastnit jen sám pro sebe, o tom také raději pomlčel.
"Ty trole!" vykřikl Draco a bezmála se rozesmál, až na to že ve zvucích které vydával zněla převážně úzkost, "Ty nikdy nepoznáš podstatu toho, co to znamená být Malfoy. Myslíš si, že pod otcovou tvrdou slupkou je snad laskavý, láskyplný nebelvír? Pitomče! Je tam přesně to, co má v sobě každý Malfoy. Jen další a další vrstvy kamene a kovu a uprostřed srdce z diamantu. Můžeš to všechno rozdrtit na prach, ale horoucí krve plné lásky se nedočkáš."

Složil hlavu do dlaní. Nějak už začínal chápat, že Luciuse opravdu nejde nijak spoutat. Že není mramorovou sochou na cizí zahradě, kterou si musí člověk ukrást. On je prostě jenom sochou, která stojí pořád na tom samém místě, pořád svá, jen se kolem hemží lidé, kteří křičí že je zrovna jejich, protože je na jejich pozemku.

"Jestli je to má vina, tak je mi to hluboce líto," promluvil do země, hlavu stále složenou v dlaních.

"Jestli je to tvá vina, tak tě zabiji," odpověděl na to celkem i poklidně Draco. Harry k němu zvedl hlavu, zahleděl se mu do očí a pomalu přikývl.

"Myslím, že na to máš právo," uznal. Cosi mu říkalo, že mladší z Malfoyů opravdu má nárok na to, pokusit se ho zabít, ba co víc, poprvé za celou dobu uvěřil, že by byl Draco tak statečný a skutečně něco takového udělal.

 

1. část - 3. část

 

Poznámka autorky: Snad jste si nemysleli, že by byl Lucius hned nadšený z toho, že bude mít dítě. Je trochu šokovaný z toho, co se to vůbec kolem něj děje.

Za komentáře děkuji: Lady Corten, mathe, Nade, Bobo, belldandy, kali a arya. Užijte si další díl, já se těším na vaše komentáře a vy se těšte na další část zase příští sobotu.

Komentáře

Lululemon Outlet11596


ooOoo

Severus nezklamal, spíš naopak. Luciovu nabídku nepřijal, jednak z pomsty a za druhé... Brumbál a Potter by mu to dali řádně sežrat. Souboj je o něčem jiném. Taková třešínka na dortu. Líbí se mi, že naši "záporáci" nežalují. Ví, že by si nepomohli a to je chvályhodné. :D
Draco na Harryho huláká něco o tom, že v Malfoyovi nenajde žádnou lásku, ale jeho reakce vypovídá o nečem jiném. Což ovšem z většiny překrývá smysl pro čest rodiny. No jo, no. Už jsem u téhle povídky vzdala vyhlídky na romantiku. :-) Ale pořád čekám, co ještě provede náš dva v jednom "Potter+Potter".
Díky, těším se na pokračování.

Děkuji

Souhlasím, ti dva by mu asi nepoděkovali, že dal Luciusovi ten lektvar. Jsou to takoví milovníci života - to je napůl myšleno jako ironie. Potter je tu vážně zlej a schizofrenií a Brumbál miluje život tak, že Harryho vykrmoval roky jako jateční tele a pak ho poslal za Voldemortem umřít.
Draco není Lucius jak víme. :-)
:-D Já jsem tvrdila že bude romantická?
Děkuji za komentář.

:)

Tak tohle je drsný,Severusova reakce byla jasná,no ale Lucius...
Teď už i Harry zřejmně pochopil,že mezi nimi k žádnému zlepšení nedojde,tedy snad:-)

Děkuji

Severus se hold rád uráží.
:-D Já bych neřekla, přeci jen Potter je nevyzpytatelný a Lucius taky trochu.
Děkuji za komentář.

Wau

Tak na začátku jsem se řechtala:
- na zavřené dveře se křičet sice dá taky, ...
- nemám zájem o zbouchnutého vílího parchanta,
Teda Severus mě překvapil, že LUciuse odmítl, nemá strach z Pottera, z jeho moci?
Já teda doufám, že přežije Lucius i ten fazol v břiše, nebo v koulích, nebo kde ho vlastně vůbec má.

Děkuji

Severusova schopnost ignorovat obtížné lidi je nepřekonatelné.
Ne, celkem myslím že ani nemá, opravdu je to jen o uraženém mužském egu. Navíc, Severus je dost chytrý, aby mu došlo, že Potter by rozhodně nechtěl přijít o své dítě. Představa že by Harry Potter někoho hnal na interrupci je pro mě docela nereálná.
:-D Však jo, o čem by byli další kapitoly.

Děkuji

:-D Ano, nechutně šťastný konec je varianta, ale nezavrhuji ani jiné.
Tak samozřejmě je to Potterova vina že je Lucius těhotný, ale za to ho myslím Draco nebude chtít zabít. Chtěl by ho zabít v případě, že Luciuse třeba otrávil nebo uřknul.
Severus má jedině tak uraženou ješitnost, že ho vzal Lucius do postele a pak ho zase odkopl. Snape je typ člověka, který ti po deseti letech vyčte, že si mu místo soly podala cukr a on si ocukroval polívku. :-D
Tak ono by se to s tím speciálním lektvarem jistě zdařilo, jenže Lucius je hrdý a myslí si že všechno vyřeší sám, tak si namíchal úplně obyčejný dryják. To je všechno.

Re: Děkuji

V tom smyslu se divím, že se spokojil už s minulou zkušeností, když měl sloužit jen jako taková zkoušková figurina. :) Ale možná mu právě ta minulá zkušenost tak docela nevyhovovala, tak se nechce do podobné situace stavět zas. :) - Takže žádný pokus o vraždu. No prosím, jak jsou tady na sebe vlstně všichni hodní ... - Vážně se těším na Harryho, který zjistí, že z něj bude táta. :) Marně si tu představuji jeho reakci.

...

Ona samotná skutečnost, že by se s Luciusem vyspal (předpokládal že by trening mophl trvat i déle, ale to už je věc jiná) mu nevadí. Jemu vadil způsob, jakým to Lucius ukončil. Jakoby říkal "Taková špína na mě nebude sahat" a to je ten problém.
:-D Jasně že jsou na sebe všichni hodní, vždyť jsou to všichni spořádaní slušně vychovaní kouzelníci.

to je sadismus to takhle utnout

Skvělá kapitola, skoro jsem nedýchala :) Hned první odstavec mě pobavil Všichni, tedy i Malfoyovi, k Bradavicím přilnuli :D
Zajímá mě jak a jestli vůbec začně mít Lucius Harryho rád :D

Děkuji - Ale já jsem přeci sadista...

Já bych řekla, že ho má určitým specifickým způsobem rád. Má rád skutečnost, že je Harry mocný, to je všechno.

no, konečně

Ahoj, sísám tu celý den a už jsem ti chtěla vynadat, kde je další díl a on tu je;). Nicméně, i když je to nepravděpodobné, má romanticky založená část si přeje aby to Malfoy přežil (dítě nemusí). Ta realistická neví a sadistická si láduje kulomet:D Takže suma sumárum těším se na další díl a říkám dobrá práce!

Děkuji

Já jsem zlí, zlí člověk a dávám povídky až v podvečer. Obvykle tedy.
:-D Počkat, počkat, Lucius přežije, o čem by byli ty další kapitoly? Ani Malfoy by neměl tak dlouhý pohřeb, jehož popis by zabral desítky stránek textu.
Ne, kulomet prosím ne, oni jsou v tom nevinně, za veškeré prznění postav může jedině autorka. :-D
Děkuji za komentář.

Přidat nový příspěvek