Světla a stíny na Malfoy Manor - 7. kapitola 1/3
Otcovská láska
Souhlasit s početím dítěte bylo to nejmenším, co mohl po tom všem pro Luciuse udělat. Jeho stud se nedal ani slovy popsat. Několikrát se o tom pokoušel se svým manželem mluvit, omluvit se, slíbit, že už se ho nikdy nedotkne, nikdy se ale rozhovoru nedočkal, dokonce ani odpovědi. Jen jednou jedinkrát dostal odpověď a to když řekl, že se půjde udat. Tehdy Lucius se na něho jen podíval a pak prohlásil, že by nevypovídal, takže by to nemělo význam.
Harry to nechápal. Věděl moc dobře co strašného udělal. Bez rozpaků svůj čina nazval znásilněním, ale Lucius jakoby to tak nebral. Jakoby to prostě přešel a šel dál, dokonce se ani nepřestal vyhýbat sexu. Dál chodil ve stanovený den a stanovenou hodinu. Dál se všeho účastnil, bez toho aby jen neznačil, že by mu to bylo nepříjemné.
Harrymu to nepříjemné bylo, protože si pokaždé vzpomněl na to, co udělal, ale nikdy Luciuse neodmítl, protože měl na paměti jejich smlouvu, kterou bylo nutno dodržet. Přesto už ho nikdy nenutil do ničeho víc, než do laskání pusou a rukou.
Navíc byli i společně u Munga, kde na něho Lucius čekal venku, zatímco ho vyšetřovali. Prý to taky byla nějaká součást smlouvy, něco o tom, že se Malfoy postará o to, aby Harry dítě mohl mít. Už nad tím ani nebádal, prostě jen věřil slovu manžela, který se podle všeho v tom právnickém maglajzu vyznal daleko víc.
Nejzvláštnější na tom všem bylo, že Priscila, matka jeho dítěte, byla kdesi v Evropě, vůbec ji nepoznal a ani nemusel a celé početí bylo zajištěno magicky. Jen koukal s otevřenou pusou, když mu to vysvětlovali. Rozumněl tomu asi tolik, jako kdyby mu mudlovský doktor vysvětloval, jakým způsobem množí embrya při umělém oplodnění ,než je vloží do matky.
Celé to byl plně zažitý, zřejmě běžně provozovaný, postup, který měl vlastní pravidla. Nepokoušel se do nich proniknout, nepokoušel se je změnit, jen poslouchal lékouzelníky a lektvaristy, kteří mu říkali, co má dělat, kdy a jaké množství vzorků jim má dodat.
°°0°°
Nezapomněl na to, co se stalo, jak by se mohlo zdát podle jeho chování. Pečlivě si to v srdci schoval do přihrádky obsahující tisíc důvodů, proč nenávidí Harryho Pottera. Jeho pokusy o omluvu odmítal, na to omluva nebyla. Byl Malfoy. Dokázal zabíjet. Dokázal mučit. Dokázal by i vypalovat celá mudlovská města, kdyby k tomu dostal šanci, a zabíjet tak staré, mladé, děti i ženy. Nikdy by ale nikoho neznásilnil. K tomu by se nesnížil a každý Smrtijed věděl, že v Luciusově přítomnosti se tohle prostě nedělá.
Jednou to jeden zkusil. Strhal z jedné mudlovské šmejdky oblečení a chtěl ji vzít. Přišel o své nádobíčko Luciusovou rukou dřív, než si stačil kalhoty spustit ke kotníkům. Tou dívkou pohrdal, zabil ji další ranou, ale považoval za vlastní ponížení udělat něco tak slabošského.
Myšlenky na to, jak pomalu zabije Pottera, odložil, až když musel začít plánovat Dracovu svadbu. Jeho syn nabyl nadšen, ale přijal všechno s tichou útrpností. To byl Lucius rád, že se s ním nemusel dohadovat a nutit ho násilím. Byl hrdý, že se Draco chová moudře a přijímá svou zodpovědnost.
Byl si jist, že se svou ženou budou mít dokonalého syna, Luciusova vnuka, a že jednou, až nadejde ten správný čas, převezme Draco svou úlohu hlavy rodiny. To byla velmi uklidňující myšlenka.
°°0°°
Prudce se probudil. Ne proto, že by ho tlačila noční můra, ale protože se jeho žaludek zhoupl, jako kdyby cestoval někde na mudlovské zaoceánské lodi nebo použil vadné přenášedlo.
Posadil se a přitiskl si ruku na břicho. Nebylo to v poslední době poprvé, co se mu chtělo zvracet. Ba co hůř, on opravdu zvracel, což bylo něco, co za celý svůj život nezažil. Nejdříve to přisuzoval pití, kterého skonzumoval obrovské množství, protože bez alkoholového opojení se nemohl na Pottera ani podívat a nemohl jednat s dodavatelem při zařizování další svadby. V obou případech ho popadal vztek tak velký, že by musel všechny kolem sebe povraždit.
Dnes však vůbec nepil, dokonce ani nic nejedl, tak nebyl důvod aby zvracel.
Donutil se znovu si lehnout, zatímco se přesvědčoval, že bez důvodu nebude zvracet, protože by to bylo nedůstojné. Tichá mantra o nedůstojností objímání záchodové mísiy ale nestačila k tomu, aby uklidnil rozbouřené vnitřnosti.
Do koupelny doslova vletěl, klesl k míse a začal zvracet. Ani si nevšiml dvou malých rukou, které mu shrnuly vlasy dozadu a držely je, zatímco si obracel žaludek narubi. Stejně tak nevnímal starostlivé fňukání skřítky, které se mu ozývalo za zády.
Klesl na paty, několikrát se pomalu nadechl, načež vztáhl ruku někam stranou. Do dlaně mu okamžitě byla vtištěna sklenka s vodou, ze které se napil, vypláchl si pusu a pak ji docela vyprázdnil.
"Pán musí k lékouzelníkovi!" švitořila skřítka, "Dysi se o pána moc bojí, když je pánovi pořád... pořád tak špatně. Pán je nemocný. Pán musí k léčiteli!" opakovala naléhavě, plačtivě a bezmála zoufale.
"Ptal jsem se tě na názor?" zavrčel na ni, ovšem jen proto, že měla skutečně pravdu. Něco nebylo v pořádku, jen si to zatím nebyl ochoten připustit. Až do dnes.
Vstal, přesunul se k umyvadlu a zahleděl se do zrcadla. Jeho tvář nezískávala zelený nádech, takže dračí neštovice to nebyly. Draco musel vymyslet něco kreativnějšího. Snad nějaký jed, toxi nebo mudlovskou nemoc. Mohlo to být cokoliv z toho, nebo i víc věcí dohromady, aby si pojistil, že Lucius skutečně zemře.
Měl vztek, ale zároveň si nemohl pomoct, aby nebyl na svého syna hrdý. Dával si na něj pozor, ale přesto od něj nikdy nečekal nic tak nádherně zákeřného, jako že se pokusí svého otce otrávit.
"Hezký pokus, synu," řekl směrem k vlastnímu odrazu, kde se leskl jeho potěšená grimasa, "ale budeš se muset víc snažit, abys mě zabil."
Přešel zpátky do svého pokoje, kde zkonstatoval, že je půl šesté ráno. To znamenalo že v šest už by mohl být před dveřmi domu rodinného lékouzelníka. Bylo to sice brzo, ale vzhledem k tomu, kolik Augmentus dostával zaplaceno, ať ho potřebovali nebo ne, by měl být k dispozici třeba i ve tři a dorazit bez řečí i na Severní pól. To, že šel Lucius za ním, byl jen jeho rozmar, protože se chtěl nadýchat čerstvého vzduchu.
Přesně jak očekával, půl hodiny na to už klepal holí na dveře lékouzelníka. Nebydlel nijak přepychově, kdo ví proč, jestli utratil všechny peníze za byliny do lektvarů, nebo to byl prostě podivín, to se nedalo říct. Lucius ho považoval za podivína, už když byl dítě, takže sázel na tu drohou možnost.
Zaklepal holí podruhé, ještě důrazněji a navíc přidal prudké třísknutí do kamenných schodů, aby na sebe víc upozornil. To byl ten signál, po kterém se v okně rozsvítilo světlo a chvíli na to se otevřely dveře.
Mezi futry se objevil starý muž v noční košili. Jak starý byl, to vlastně Lucius ani nevěděl, ale odhadoval že asi tak jako Brumbál. Mračil se na svého návštěvníka zpod čepice na spaní a vůbec nevypadal, že by ho hodlal pustit dovnitř.
"Draco je ,pokud vím, už dospělý, tak co tu strašíš v prostřed noci, Luciusi?" zeptal se nevlídně. Malfoy nevybuchl, jak by se od něj dalo očekávat. Nikdo, kdo by Augmentuse slyšel, tu v okolí nebyl a hlavně znal starého muže ještě z doby, kdy byl docela malý, takže k němu měl jiné vztahy než k ostatním. Spíš to byl takový jeho otec, kterého nebylo důvod zabíjet, když neměl jméno, postavení a majetek, který by si chtěl Lucius přivlastnit.
"Ano, Draco už je dospělý a pokusil se mně zabít," řekl rovnou bez okolků.
"Hmm," zamručel muž, přistrčil aristokratovi svíčku k obličeji a stáhl mu jedno víčko, "Nepoužil extrémně odolný kmen dračích neštovic," konstatoval, co už Lucius věděl.
"Ne, to už jsem si kontrolova," odstrčil jeho ruku, "Bude to něco jiného, nač jsem nikdy nepil neutralizační lektvar ani jsem to nikdy neviděl."
"Pojď dovnitř a já se na tebe kouknu." Ustoupil stranou, poskytujíc tak Luciusovi místo, aby vstoupil, což on taky udělal. Nechal starého muže odejít někam dozadu a sám přešel do jeho ordinace. Necítil se tak zle, aby ho musel nutit k vyšetřévání v noční košili. Navíc, pokud neumřel do teď, tak se to buď dá vyléčit snadno, nebo se to nedá vyléčit vůbec a za pár dní bude mrtev tak jako tak. Panikařit nemělo smysl.
Stáhl si hábit, rukavice a společně z holí to odložil stranou. Trpělivě počkal, až se Augmentus vrátil zpátky, už ustrojený do košile a kalhot, ovšem jen v papučích.
"Tak si vyskoč... tedy sedni na lehátko," nakázal mu a pokynul rukou k dřevěnému lehátku uprostřed místnosti, které bylo opravdu tak vysoko, že se na něj musel Lucius poněkud nedůstojně vytáhnout, aby se mohl posadit.
"Jaké máš příznaky?" zeptal se
"Zvracím," to byl hlavní příznak ,nad kterým se nemusel vůbec zamyslet, aby ho věděl
"To mi moc nepomůže. Znám nejmíň osmdesát jedů, při kterých se zvrací a dvě stovky toxických látek. Potřebuji víc informací."
"Jakoby to,že zvracím, bohatě nestačilo," zavrčel, ovšem nad svými obtížemi se zamyslel, "Jsem unavený a bolí mně záda."
"Ano, to je hrozné. Je ti přes padesát a něco tě bolí. Od teď... až se jednou probudíš a nic tě bolet nebude, tak to znamená, že je z Draca hlava rodu Malfoyů a ty si mrtvý"
"Mně ale nikdy nic nebolelo. Je to příznak," trval si na svém neoblomně.
"No dobře, znám pár toxínů, které způsobují bolestivé ochabnutí svalstva," promnul si řídkou, krátkou bradku, co měl, "Jestli je to jeden z nich, pak je to vážné a nevím co pro tebe můžu udělat. Působí pomalu a špatně se neutralizují. Máš dvojité vidění? Fialové sliny, moč a stolici? Svítí ti v noci oči?"
"Ne, nic z toho," zavrčel, potlačujíc touhu jít muže něčím praštit. Kdyby měl něco takhle podivného, tak by si toho určitě všiml a řekl by to hned na začátku.
"Jen mám závratě, zejména když se rychle pohnu a taky... ne, to není příznak," zakroutil hlavou jen sám pro sebe.
"Všechno může být příznak, jen mi hezky řekni, co ti ještě je?" vyzvádal lékouzelník.
"Jídlo mi chutná divně." Líp to vyjádřit nedokázal.
"Divně? Jak divně?" znovu si promnul bradku, "Je hořké nebo kyselé? Chutná shnnile?"
"Ne, ani jedno, jen...," špatně se mu to vyjadřovalo, "Vím jak, které jídlo chutná, vím, co mám rád, přesto když ho dám do pusy, tak mi chutná jakoby jinak. Tedy nechutná mi dobře, tak bych to upřesnil. Například kaviár z mladých lososů je jedno z mých nejoblíbenějších jídel, přesto se mi z něho naposledy, když jsem ho jedl, zvedl žaludek. A není to jen u kaviáru. Naopak některá jídla co jsem nikdy nejedl, jako krkavčí vajíčka, mi najednou chutnají."
"Změny chutí ukazují spíš na nemoc. Dělají to například magické příušnice," navrhl jednu z variant, vytáhl hůlku a přešel k Luciusovi, "Ty se dají léčit, ale jestli je máš už dlouho, tak bys měl vědět, že způsobují neplodnost a impotenci," Luciusovi se udělalo nevolno, když slyšel o impotenci, "Lehni si a já to zkontroluju."
Složil si nohy na lehátko a hlavou klesl na malý polštářek. Zahleděl se do stropu, který byl stále stejně tak popraskaný a plný skvrn, jako když tu lehával jako malý. To sice nebylo moc často, protože je Augmentus navštivoval většinou v domě, ale několikrát tu byl.
Nic neříkal, ani se nehýbal, když léčitel přejížděl hůlkou nad jeho tělem, mumlal zaklínadla a nesmírně se mračil, jakoby se mu něco nelíbilo. Lucius už začal uvažovat, jak to bude, pokud skutečně umírá na otravu, protože kouzelnické příušnice si odmítal připustit. Zvažoval, jestli by se měl Dracovi pomstít, nějaká bolestivá kletba by mohla být zábava, nebo být jen pyšný a zemřít bez toho, aby prozradil, že něco ví.
"To je zvláštní... vlastně divné," zahuhlal si muž pod vousy.
"Co je divné?" zeptal se natrpělivě, zároveň co se posadil zase zpátky na okraj lůžky, protože lékouzelník skončil se svou prohlídkou a přešel k nějakým svým lahvičkám a křivulím v rohu, kde nalil do mističky trochu jakéhosi bezbarvého lektvaru.
"Budu potřebovat trochu tvé krve a pak ti řeknu víc," odpověděl a přistoupil k Luciusovi s jehlou. Neměl jehly rád, ale znát to na sobě nedal, jen natáhl ruku k čaroději. Ten mu ji sevřel pevně zápěstí, jakoby byl malé dítě, co se bude cukat, a bodl ho do špičky prstu. Lucius jen nespokojeně skřivil ret.
Několik kapek krve steklo do misky, lékouzelník s ní zavířil a pak se do ní zahleděl, jakoby hledal nějaký poklad. Taktéž se k misce naklonil, ale zatím neviděl nic zajímavého. To až za chvíli se jemně narůžovělé tekutina, od kapky jeho krve, zbarvila do ostře fialové a zhoustla.
"Něco mi říká, že bych si měl jít napsat epitaf," zkonstatoval bezbarvým hlasem, když vidě,l jak se tekutina změnila. Zvláštně ho z blížící se smrti zamrazilo, protože teď byla reálná a ne jen předpokládaná.
"To není možné," zamumla muž, nevšímaje si Luciusových slov, "Určitě to musela být vadná dávka lektvaru. Otevřu jinou lahev, jiného data." Zase odešel ke svým křivulím, našel jinou lahvičku, než ze které naléval lektvar a znovu ho vlil do čisté sklenky. Lucius mezitím sklouzl z lůžka, narovnal se a zaujal povýšený a zároveň poklidný postoj, aby nebylo znát, jak se mu uvnitř kroutí žaludek strachy. Přešel zpátky ke svým věcem, aby měl při sobě alespoň svou hůl.
"To že mně Draco zabil, není tvoje vina," řekl. Vážně se na Augmentuse nezlobil za to, že podle všeho nemůže nic dělat. Nečekal, že bude žít do dvouset let a umře na pohodlné posteli, obklopen nejméně třemi generacemi Malfoyů. Žádný z jeho rodu tak nezemřel, všichni umírali v bitvách nebo za podivných, nevysvětlitelných okolností či při nehodách, které vůbec nebyly nehody.
"Dej mi ruku," drapl ho muž za zápěstí, aniž by mohl Lucius protestovat, a znovu ho bodl do prstu. I tentokrát byl výsledek naprosto stejný, tekutina změnila barvu na fialovou, "To prostě není možné. Určitě se to stát nemohlo, protože se to stává jednomu ze sta tisíc. A ty navíc jsi tak vzdálený... To už určitě v krvi mít nemůžeš," opakoval stále dokola, evidentně víc jak vykolejený.
"Co nemám v krvi?" zeptal se ostře. Jestli Augmentus nadhodí něco v tom smyslu že má co dočinění s mudly, tak ho na místě prokleje tak, že se bude moci muž jedině tak válel po zemi v bolestech až do konce svého krátkého života.
"Dost vílí magie" odpověděl. To sice Luciuse zrovna nepotěšilo, ale nebylo to tak strašné, jako být označen za mudlu.
"Nemám dost vílí magie na co?" dotázal, netrpělivý na odpověď.
"Na to abys otěhotněl," odpověděl léčitel, sám docela pobledlý a zmatený ve tváří.
"Co... prosím?" Už jako malinkatého ho odnaučili civět s otevřenou pusou, dokonce i projevit překvapení, nadšení nebo jakýkoliv cit. Ovšem tohle byla situace, na kterou ho jako dítě nepřipravili.
"Jednou za čas se to stává u přímých, mužských potomků víl, kteří jsou sami osobě poměrně vzácní. To znamená, že poslední takové těhotenství bylo zaznamenáno před třemi sty lety."
Lucius si potřeboval sednout, jelikož ho přemohla závrať, která mu roztočila svět, jako se točí camrál na hřišti, když do něho hráč praští holí. Opřel se rukou o lůžko, zhluboka se nadechl a zase vydechl.
"Není možné abych byl těhotný. Jsem muž. Jak by se něco takového mohlo stát?! Víla nevíla!" zasyšel na Augmentuse, který malinko zakroutil hlavou a pokrčil rameny.
"To se přesně neví," zněl skoro, jako by byl zoufalý, "Víly mohou mít dvě pohlaví, mužské víly mohou rodit. Zřejmě v tom v případě míšenců hraje roli magie a samozřejmě sex s nějakým mužem, což ty v poslední době jist..."
"Ztichni!" okřikl ho o poznání hlasitěji, "Dobře, tak tu věc ze mně okamžitě vyndej. Dej mi interupční lektvar a zbav mně toho."
"Luciusi, možná by ses měl posadit a rozmyslet si to. Dítě, co čekáš, je pořád Malfoy, takže..." pokoušel se lékouzelník.
"Nikdy! Nepřipadá v úvahu!" rozkřikl se, "Je to Potterův parchat a musí okažitě pryč! Hned teď!"
"Luciusi, já nemohu...!" snažil se dál, ruce měl zvednuté jako v obraně.
"Je to tvá vina!" holí ho přirazil k pracovnímu stolu, až na něm křivule zaskřípaly o sebe a zakymácely se. Přitlačil mu ji na krk, až ho lehce přiškrtil, a z části povytáhl hůlku ven.
"Měl jsi to vědět!" syčel mu vztekle do tváře nebezpečně chladným chlasem, který většinou věstil, že se v příštím okamžiku stane něco zlého, "Měl si mně varovat! Postarat se o tom, aby se to nestalo!" Z očí mu sršely ledové blesky, které hrozily, že brzy Augmentuse spálí.
"Já to nevěděl. Přísahám, Luciusi, já to netušil!" zachraptěl, rukama svíral hůl, jak se ji snažil sundat ze svého hrdla, "Nikdy jsem po tom nebádal. Vždycky jsem ti léčil jen kosti a odřeniny, kdybys ze mnou jedinkrát přišel třeba s problémem s močením, tak bych na to přišel hned. Léčitelské magie nefuguje tak, že vidím hned všechno v tvém těle."
"Je mi jedno, jaké jsou tvoje výmluvy!" cedil přes ztištěné zuby, "Zbavíš mně toho parazita a to hned!"
"Já nemohu, chlapče!" vydechl úzkostí celíýbez sebe i bez dechu, "Vílí těhotenství není jako to obyčejné, kouzelnické, nejde ho tak snadno přerušit. Normální interupční lektvar nefunguje a kdybych se pokusil odstranit plod operativně, nejspíš bych tě zabil. To já nechci."
Lucius nemohl uvěřit tomu, co slyšel.Ne že by si myslel, že by si mu Augmentus troufl lhát, když měl jeho hůlku jen pár centimetrů od obličeje. Jen odmítal přimout skutečnost, že by se nemohl zbavit ohavné, špinavé přítěže, která rostla v jeho těle.
"Neříkej mi, že neexistuje způsob jak se toho zbavit...," neuklidnil se, jen vztek přišel v něco dalšího. V něco, co mu rezonovalo hrudníkem, snadno mohlo někoho zabít, ale už se neprojevovalo navenek. Upíralo se to všechno k myšlence zahubit cizorodou věc ve svém těla.
"Existuje lektvar, ale já nemám dostatečnou moc, zkušenosti ani ingredience, abych ho namíchal," to byla hudba pro Luciusovy uši, "Jsem jedním z nejlepších lékouzelníku a bylinkářů v zemi, ovšem ne nejlepší mistr lektvarů."
"Dej mi recept," vyzval ho aristokrat, dokonce sundal hůl z jeho hrdla a ustoupil o krok stranou. Už zase pociťoval klid, protože věděl moc dobře, kdo je nejlepší mistr lektvarů v zemi a že ten nikdy neodmítne výzvu namíchat lektvar, který ještě nikdy nedělal.
"Cože?" zamrkal překvapeně, částečně asi i proto,že už nebyl přidušený, "Snad se, u všemocného merlina, nepokusíš ten lektvat namíchat sám?!" vyděsil se
"Ne, jistěže ne. Vypadám jako trol?" odsekl vztekle, "Prostě mi dej ten recept a já ho dám někomu, kdo ten lektvar připraví. Máš ten recept, nebo snad ne?" Kdyby měl někde po všech čertech shánět recept na interupční lektvar pro víly, tak by nejspíš začali padat hlavy. První by byla ta Augmentusova.
"Mám... mám ho vzadu," neurčitě ukázal rukou někam pryč do domu, "Dojdu pro něj," slíbil a odešel.
O pár minut později už v ruce svíral pergamen s návodem na přípravu lektvaru. Sroloval ho a zastrčil za okraj rukavice, jak měl u malých a důležitých psaní ve zvyku, a pak vyrazil k domovu. Nejdřív se potřeboval najíst, ukázat Potterovi, že ještě žije, protože ten kluk si o něj pořád dělal starosti, a pak byl odhodlán zamířit rovnou za Snapem.
Lektvar sám, jak si přečetl, se musel nechat týden uležet, takže čím dřív ho lektvarista vyrobí, tím dřív se Lucius zbaví té ohavnosti ve svém těle.
Poznámka autorky: Ano, ano, Harry je zase schizofrení, ale na tom už jsme se všichni shodli že je. Muselo to tak být, aby mohla povídka dál pokračovat, víme?Lucius není ani trochu schizofrení, on ví přesně co chce. Ano, v druhé části bude zase Severus. Ne, nebudu ji zveřejňovat nikdy během týdne, hezky až příští sobotu.
Za komentáře k minulé kapitole děkuji: Bobo, belldandy, kali, Nade a mathe. Těším se na další vaše komentáře jako malá holka.