S léty přichází poznání
I přesto, že schovával pod převislou střechou, mu padaly kapky za límec. Ostrý vítr hnal déšť rovnou proti zdi, takže klidně mohl stát vprostřed chodníku a byl by úplně stejně zmoklý, jako teď. Popotáh z cigarety, jenže ta mu zas, jako už tolikrát za posledních pár minut, zhasla.
„Kurva!“ zavrčel vztekle, když se jí snažil znovu zapálit prudce kmitajícím plamínkem zapalovače, „jestli odtamtud Ethan do dvou minut nevyjde, půjdu ho vykopat ven.“
Zahlédl ho až koutkem oka, když byl kousíček od něj, šíleného „vodního“ cyklistu. Jen tak tak stačil uskočit a přitisknout se ke špinavé zdi, ale stejně měl celou nohavici mokrou. Zapalovač si to vysokým obloukem zamířil rovnou do kanálu.
„Frango orbis,“ zavrčel šeptem. Kolo na vzdalujícím se bicyklu prasklo, jakoby bylo ze skla a cyklista vletěl rovnou do silnice, projíždějící auto stačilo jen tak tak zabrzdit. Ripper se uchechtl. Na pár okamžiků mu neštěstí ubožáka na kole zvedlo náladu, ne však natolik, aby ho těšilo postávání v lijáku.
Z mručenými nadávkami vešel do obchodu. Ethan mu sice několikrát opakoval, aby dovnitř nechodil, ale copak je Rayne jeho otec, aby mu něco nakazoval? Ripper si nedá nakazovat od nikoho, natožpak od otce. Za doprovodu mlaskání promočeného oblečení šel dozadu, odkud slyšel tlumené hlasy.
„Tak řekneš mi, kdo to je?“ zeptal se trochu afektovaný hlas. Ripper nakoukl škvírou mezi dveřmi aby zjistil, že hlas patří drobnému, hubenému mladíkovi v bílé košili, Ethan stál proti němu, ve tváři zoufalý výraz.
„Už jsem ti to říkal, Paty,“ mluvil k němu trpělivě, „je to přítel. Čarujeme spolu, tak jako kdysi s tebou.“
„Ano, dobře,“ odpověděl mu ten Paty trochu uštěpačně, „oba víme jak naše „čarování“ dopadlo.“
„Tak to není,“ odporoval mu klidně Ethan. Choval se k němu tak jinak, jakoby ztratil veškerou svou výbušnost, přehnané sebevědomí a krutost.
„Ty už mě nemiluješ, že ne?“ nasadil plačtivý tón „Teď miluješ jeho.“
„Nemůžu milovat nikoho jak tebe!“ Přitáhl si ho za pas k vášnivému polibku.
Ripper jen stál a koukal. Nevěřil svým očím, muž kterému věřil, přítel, někdo koho pustil do svého pokoje, dokonce mu dovolil sedat na jeho posteli, ba co víc; pustil ho při čarování do své mysli, byl buzerant. Zamrazilo ho zhnusením v zádech. Najednou si připadal přátelstvím s ním, pouhým kontaktem s ním špinavý a nakažený. Měl dojem, že by se měl vyzvracet a vydrhnout, až by si sedřel kůži aby dostal posledním zbytky Ethana pryč ze svého těla.
Rozrazil dveře, aniž by věděl, co teď udělá.
„Oh doprdele! Ty seš buzna!“ vydechl, dokonce ani nekřičel, prostě se na víc než to nezmohl.
Ethan odskočil od druhého muže tak rychle, jakoby ho odmrštil výboj elektřiny. Šokovaně a malinko vyděšeně koukám Ripperovi přímo do očí ve snaze vyčíst, co jeho přítel teď udělá. Jenže to nevěděl ani sám Ripper, prostě jen stál a nevěřícně kroutil hlavou.
„Rippre… Ruperte,“ pokusil se to nějak vysvětlit svému velmi homofobnímu příteli, přestože věděl, jak marné to je.
„Ne!“ vykřikl, ruku vztaženou proti Ethanovi, kolem prstů jakoby se mu objevila jemná záře. Se vztekem a zároveň pocitem smutku ze ztráty se v něm vzedmula magie, „Nepřibližuj se ke mně! Nemluv na mě! A už vůbec se mě nedotýkej!“ Znechuceně si odplivl na podlahu „Je mi z tebe zle. Pícháš tady tohle,“ pohnul rukou směrem k Patymu, „Strkat někomu ptáka do zadku je prostě odporný! Už s tebou nechci mít nikdy co dočinění!“
Otočil se na podpatku, proběhl obchodem a vletěl rovnou do silného lijáku. Zhnusený, vyděšený a zároveň plný bolesti ze ztráty jediného přítele se rozeběhl ulicí pryč. Utíkal před tím jako malý chlapec, i když už byl dvacetiletým mužem, který by měl mít své vlastní názory nezávislé na otcových předsudcích.
O dvacet let později
Jejich smích se rozléhal Magic boxem, odrážel se od magických krystalů a sošek bohů a prozařoval celou místnost láskou. Willow objímala Taru kolem ramen, tiskla jí tvář ke krku a obě se smály, plné nadšení ze soukromého vtipu a vzájemné blízkosti. Byly šťastné, byly zamilované.
Položil si hrnek čaje na pult, opřel se vedle něj o dřevěnou desku, takže měl na ty dvě dokonalý výhled. Pozoroval je, jak listují knihami o magii, jak Willow pohybem ruky přiměla hromádku konfet složit se v barevného tančícího panáčka. Připadalo mu, že právě tenhle okamžik, tenhle pohled je odrazem pocitu domova, co mu naplňoval hruď.
„Hej, Gilesi“ vykřikla Willow nadšeně, „Tancuje kankán!“ ukazovala hrdě na konfetového panáčka.
„Vidím,“ odpověděl s úsměvem. Byl na Wills a její magické schopnosti hrdý, přestože ho její stále rostoucí moc trochu děsila. Pevně věřil, že by je nikdy nepoužila ke zlému účelu, nebylo možné, aby někdo tak čistý a přirozený mohl spáchat zlo. Vždyť i jeho samotného vždycky milovala bezmála jako otce a to možná dřív, než k němu tenhle cit připoutal Buffy.
Pozvedl hrnek, aby upil, jenže se v půlce pohybu zarazil. Na oušku které držel v ruce byla tenká rudá linka jak kdosi kdysi vlil do prasklinky vosk. Pousmál se. Udělat něco takového a pak to pojistit kouzlem, byl Ethanův nápad. To on dělal takovéhle šílenosti. Zakroutil nad tím hlavou, ani netušil, že ten hrnek ještě má, nebo že si ho sebou přivezl do Ameriky. A kdoví jak se dostal sem do obchodu.
Zase hrnek položil a pohlédl na Willow a Taru. Při pohledu na ně si najednou uvědomil, kolik věcí mohlo být jinak, kdyby se dokázal včas zbavit předsudků a stát za přátelstvím s Ethanem, tak jak teď stál za přátelstvím s Willow a budoval ho s Tarou. Sice tušil, ne věděl, že by ho asi nikdy neodvedl od lásky k Chaosu a temné magii, ale možná by ho mohl krotit. A hlavně; neztratil by prvního skutečného přítele ve svém životě.
Vzal do ruky telefon. Chtěl mu zavolat, ale nevěděl kam a i kdyby věděl, tak netušil co by mu řekl. Snad by se omluvil, snad by řekl že změnil názory a zbavil se předsudků, jenže to by nezměnilo těch dvacet let mlčení a několik zlých věcí, co udělal Ethan jemu a jeho nynějším přátelům. Proto jen držel zvednuté sluchátko v ruce.
„Hej Gilesi, budete volat, nebo si to sluchátko můžu vzít?“ přerušila jeho rozjímaní Anya.
„Cože?“ obrátil se na ni.
„Stojíte tu se sluchátkem v ruce jako připraštěný trol,“ řekla mu se svým typickým smyslem pro takt.
„Aha. Jistě. Tady si ho vem,“ položil ho exdémonce do napřažené ruky.
„Dík,“ přiložila si ho k uchu, načež se zamračila nad Gilesovým výrazem, „Co se tak tváříte? Snad nám neklesly zisky?!“ zhrozila se, „To bychom si nemohli dát odměny na konci roku. Takže bych nemohla koupit Xanderovi nějaký pěkný naprosto neužitečný dárek, co se stejně založí do skříně a najdou ho tam až vnoučata, co budou po naší smrti vyklízet byt.“
„Ne,“ zakroutil hlavou s lehkým úsměvem, „Jen jsem si uvědomil, kolik let jsem už prožil a že to není vlastně tak zlé. Stárnout. Člověk pochopí hodně věcí.“
S úsměvem vzal hrnek a šel si přisednout k Willow a Taře.