Rodičovství a dobrá víla

Malý domek na pobřeží, který vystavěl Alex vlastníma rukama, co na tom že to odneslo pár prstů, byl nejklidnějším místem na světě. Samozřejmě, pokud pomineme těch pár apokalyps, několik návštěv těhotné přemožitelky. Ano, říkám několik, protože Buffy byla každé dva roky v tom. Na to, že je Angel už 200 let po smrti, se docela činil. Zdálo se, že tuto idylku sestávající se z nádherného domku, milujícího se páru, velké sbírky zbraní a knihovny nemůže nic narušit, až jednoho dne…
Bylo to takhle podvečer, slunce se zrovna sklánělo k západu (kam by se asi mělo jinam sklánět že), jeho mírná rudavá záře procházela francouzským oknem. Blonďatý obyvatel nádherného domku, shodou okolností upír, se krčil v koutě na velkém pohodlném křesle a právě uvažoval, jak zabít druhého obyvatele za ten blbý nápad postavit francouzské okno. V mysli se mu vynořoval velice podrobný a příjemný obraz, kterak chytá hnědovlasého mladíka za krk a tluče mu hlavou o krbovou římsu, když ho vyrušilo mohutné zaskřípání dveří. Dveře skřípaly jen z jednoho prostého důvodu, kdosi (taktně si ukážeme na Alexe) použil dva naprosto odlišné panty a tak musel ubohý kus dřeva dávat každý den najevo svou rozmrzelost nad tím, že je používán. Do místnosti ledně vplul Alex, na sobě pouze volné trenýrky s květinovým vzorem, které byly prostě jako stvořené pro svádění. Spike jej sjel pohledem, a zas, tak jako tolikrát předtím, si kladl otázku, co ho to vůbec popadlo?
Asi jsem se zbláznil, započal se svým každovečerním nitrozpytem, nikdy jsem neměl homosexuální sklony (zde Spika neurvale přeruším svým decentním "Ehm"), tak proč jsem se s ním sakra zapletl. Asi proto, že jsi sebevrah.
Do mysli se mu vloudila další představa, méně příjemná než vymlacování Alexova mozku. Byla to spíše vzpomínka, vlastně hned několik vzpomínek na dobu, kdy byl jejich vztah odhalen, a to přičiněním všetečné Dawn. Buffy v pokročilém stupni těhotenství (asi její první) běžící po schodech, v ruce velkou sekeru, skákající z druhého patra. Willow kterak ovívá starými novinami omdlelého Alexe. A Gilese, který zůstal tupě překvapeně civět do kouta celé dva dny. Šokovaného Gilese si tenkrát dlouho nikdo nevšiml, a to ze dvou důvodů. Zaprvé - měli co dělat se zklidněním pološílené přemožitelky, kříšením Alexe a ošetřováním Spika. Za druhé - do knihovny, kde se mu to stalo, nikdo nechodil v obavě, že stejně jako Angel dostane neléčitelný tik při pohledu na nějaký prorocký svitek.
"Zubáčku," přerušil zavrněním Alex jeho vzpomínání, když si sedal na židli proti němu.
"Hm," zamručel Spike.
"Já jsem přemýšlel…" začal Alex, přičemž se nakrucoval tak, aby Spikovi ukázal co nejvíc ze svých sexy trenek.
"Cože? Tys přemýšlel?" ujelo Spikovi sarkastické udivení. "Tak to musíme zavolat Gilesovi, když ty myslíš, tak je to předzvěst apokalypsy."
Alex uraženě našpulil rty a pootočil se od Spika tak, že ukázal pravý bok, kde měl na lemu trenýrek přilepenou zaschlou žvýkačku, kterou si tam pravděpodobně schoval na pozděj a pak na ni zapomněl. Spike protočil panenky, a to hned několikrát, dlouze táhle si povzdechl, div vzduch vycházející z jeho úst neudělal v místnosti malé tornádo a promluvil: "No tak, mazlíčku, nad čím jsi přemýšlel?" vykouzlil na tváři široký usměv jako… nu, jako upír v Čínské lidové republice.
Alex po něm vrhl jeden rychlý pohled hnědých očí a vzápětí se na Spika usmál, skoro jako by držel v ruce dvojitého hamburgra se sýrem a velkou colu.
"Tak jsem přemýšlel," začal opět Alex a znovu se pustil do propagace svých trenýrek. Spikovi se, ani netušil jak, podařilo pro tentokrát zdržet se jízlivé poznámky.
"Miluješ mě?" zeptal se ponenáhlu, přerušivše svůj na první pohled nesmírně dlouhý monolog. Spike potlačil zavrčení, z toho chlapa všechno lezlo jak z chlupatý deky použitý místo koberce na nudistický párty.
"Jistěže tě miluju," předvedl další svůj vražedný úsměv.
"To jsem rád, protože já tě miluju," olízl si Alex, dle svého mínění, smyslně rty. Ve skutečnosti to vypadalo, jakoby se buldok olizoval po dlouhém běhu.
"Jsme tu už dlouho sami, jen my dva. Ne že by mi to tak nevyhovovalo," dodal rychle, "ale přece jenom to tu začíná byt jaksi smutné."
"Chceš psa, nebo co? Tak se už konečně vymáčkni," nevydržel Spike.
"No, já uvažoval o něčem trvalejším než je pes," zavrkal Alex mazlivě.
"O čem jsi uvažoval?" zeptal se opatrně Spike. Vzadu v mysli mu začalo blikat výstražné světýlko oznamující, že cokoliv co Alex v příštích minutách řekne, se mu nebude ani v nejmenším zamlouvat.
"O dítěti," usmál se Alex.
Spike na něj vytřeštil oči, div mu bulvy nevypadly na koberec a pak se tiše v mdlobách sesunul k zemi. Jeho křehký, dvěmi smrtmi a 140ti roky strávenými s Drusillou podlomený organizmus nevydržel takovou zátěž. Alex poplašeně vyskočil a nevěděl, co dělat. Zprvu ho napadlo přinést sklenici vody a Spika polít, což okamžitě a vehementně zavrhl, vzhledem k novému perskému koberci. Jako další varianta, která mu na mysl vytanula, byla sednout si upírovi na hrudník a důkladně ho proplesknou. V tomto případě šlo o život a toho svého si vážil. Proto se uchýlil k třetí možnosti. Přiskočil k zapálenému krbu (už víme, proč pobíhal jen v trenýrkách), uchopil téměř doběla rozžhavený pohrabáč doposud zastrčený v krbu a jal se jím šťouchat Spika do pozadí. Účinek se dostavil okamžitě. Upír s příšerným řevem vyskočil a udělal si okolo pokoje několik vítězných koleček přesně jako Roky, přičemž se držel za pozadí. Během svého běhu zapomněl, že slunce ještě úplně nezapadlo, a tak si způsobil několik dalších popálenin. Svou oslavou cestu ukončil zakopnutím o koberec a následným pádem. Po několika minutách, kterým Alex jen zděšeně přihlížel, se Spike vyšplhal do křesla.
"Co?" vydechl z křesla, popálenina na obličeji mu praskla a začala z ní vytékat krev.
"Dítě myslím patří k plnohodnotnému vztahu," vysvětloval Alex, nervózně pozorujíc pramínek krve na Spikově tváři neodbytně mířícímu k zemi na perský koberec.
"To je sice možný, ale my jsme dva chlapi," oznámil vzhledem k Alexově chování poněkud diskutabilní fakt, "takže mít dítě nemůže," dodal vítězně.
"No, vlastně…" řekl nesměle Alex, pohledem mířícím k zemi.
"Co?" bafl Spike.
"Popravdě stačí jedno přání u Dobré víly a ona nám vytvoří potomka z genů nás obou," vysvětlil Alex.
Pokud by byl Spike naživu, právě by se o něj pokoušel infarkt.
"K žádný víle nepudem," vykřikl napůl vztekle napůl zoufale.
"Já už jsem nás vlastně zapsal do pořadníku," prozradil mu Alex, "a vzhledem k protekci, chápeš, párkrát jsme pomáhali zachránit svět, máme domluvený termín už na dnešek. Na osmou," dodal ještě.
Spike stočil pohled k velkým hodinám ve tvaru kachny stojícím v rohu (Alex zřejmě nemá moc estetického cítění) a zděsil se. Bylo 7.58. Děs se pomalu ale jistě změnil ve vztek a touhu popadnou Alexe pod krkem a oddat se představě o krbové římse. K Alexově štěstí nemohl Spike svou představu uskutečnit, jelikož ho nesnesitelně bolel kotník podvrknutý o koberec.
"To nepřežiju," zasténal. Jeho sten byl přerušen kvákáním hodin, oznamujících osmou.
V ten moment to uprostřed místnosti modro-červeno-fialově zajiskřilo a zjevila se malá, korpulentní babička s šedivými vlasy stočenými do drdolu a malými, třepotajícími se, duhovými křidélky na zádech. Vznášící se tak deset centimetrů nad zemí. Vytáhla z rukávu brýle a svitek, který rozvinula, hned jak si nasadila brýle.
"Dobrý den," pozdravila nepřítomně, shlížejíc přitom do pergamenu. "Tak co tu máme. Ach jistě, dítě přičemž je jeden z rodičů po smrti. Žadatelé?" zeptala se sama sebe a dorolovala svitek nakonec.
"Ale oba muži? Zajímavé! Takže upír Spike, rozený William. To jste vy?" vrhla tázavý pohled na Spika zhrouceného v křesle, a ten se nezmohl na nic jiného, než chabé přikývnutí.
"Fajn," pokývla víla spokojeně hlavou. "Dále tu mám Alexander La Velle Harris?" obrátila se na Alexe. Při pohledu na mladíka v květinových trenkách se jí na tváři objevil konsternovaný výraz. Alexa ozářila zbloudilá jiskra intelektu a počal se rozhlížet po něčem na sebe. Víla mávla rukou.
"To je dobré, mladíku, za tu dobu, co dělám tuhle práci, jsem už viděla ledacos, třeba jednu příšernou ošklivku, říkalo se jí myslím Popelka," vrhla mírně vyzývavý pohled na snad dočasně oněmělého Spika. Posléze se důvěrně naklonila k Alexovi.
"Chtěla sbalit prince," prozradila mu důvěrně. "Byla trošku na hlavu. Místo toho, aby udělala něco s těma svýma uhrama, chtěla zlatý kočár z dýně," řekla, přičemž si klepala prstem na hlavu. "No nic, přejdeme k věci, koneckonců nemám dneska jen vás. Tak čeho si ode mě žádáte?"
"My bysme si přáli," začal Alex a pohlédl na Spika, ten měl momentálně výraz slaboduchého a z pravého koutku mu pomalu kanula slina, "dítě." Dokončil Alex.
"Holčičku nebo kluka?" zeptala se víla věcně.
"To si můžeme vybrat?" zamrkal mladík překvapeně.
"Jistěže, mladíku. Jsem dobrá víla, já můžu prakticky vše," řekla dotčeně víla.
"Já nevím…" podrbal se Alex v odrůstajících vlasech tak vehementně, až mu z nich odletovaly spršky lupů a tvořily na zemi závěje.
"Angel má doma už pět holek počítaje Buffy," uvažoval Alex nahlas, " pořád si stěžuje, jak je to náročné na psychiku. Nejhorší je prý pětinásobný premenstruační syndrom."
Alex se znova podrbal a vturánu stál po kotníky v lupech. Upřel pohled do ohniště.
"Nechci tě honit mladíku, ale jak jsem už říkala, nemám dnes jen vás," připomněla se mu víla po deseti minutách.
"Hm," byla jediná reakce, které se jí dostalo. Podrážděně si frkla. Bylo jasné, že zde stráví hodně času. Snesla se na zem a pustila se do prohlížení pokoje. Nejprve prozkoumala hodiny, na kterých hledala zejména značku výrobce, aby si je mohla také pořídit. Poté si prohlédla francouzské okno, u kterého někdo zapomněl přidělat kliku a také dveře se zajímavými panty. Jako další přilákal její pozornost peršan a starožitné křeslo, na kterém zhrouceně seděl Spike. Přiblížila se k němu na metr a vzápětí dospěla k názoru, že poškození upírova mozku způsobené šokem je natolik rozsáhlé, že dotyčný již není schopen udržet stolici (nehledě na to že upíři žádnou nemají). Jako poslední přistoupila k Alexovi. Po zběžné prohlídce jeho výrazu, upustila od pečlivějšího průzkumu jeho mozku. Kdyby tak přeci jenom učinila, spatřila by malé množství silně zrezlých koleček, jak se úporně snaží pohybovat.
Nakonec se posadila na druhé starožitné křeslo. Tíha jejího věku a složitost povolání na ni okamžitě dolehla, a tak se ponořila do spánku, doprovázeného hlasitým chrápáním.
"Už vím!" vykřikl Alex, po půlhodině.
Ubohá víla vyskočila poplašeně na nohy, až se jí brýle svezly z nosu. K všeobecnému překvapení vyskočil i Spike, Alexův křik zafungoval jako něco na způsob homeopatické léčby.
"Chci kluka," oznámil Alex, hrdý na své bryskní uvažování.
"Ehm, jistě," snažila se víla, co nejdříve nabrat sebekontrolu. Opět zašátrala v rukávu, až vytáhla pergamen a propisku. Rozvinula ho na kávový stolek, byl natolik dlouhý, že vedl až ke dveřím.
"Takže mi to tady, prosím, podepište," řekla, ukazujíc na řádku úplně dole.
Alex se chopil propisky a už se chtěl podepsat, když tu se zarazil. Nemohl si totiž vzpomenout, jak se píše velké A, víla si to ovšem vyložila jako váhání, zdali se může na něco zeptat.
"Pokud podepíšete, nebudete moci své přání zrušit ani reklamovat."
"Jo," kývl Alex, který si už vzpomněl na psaní velkého A.
"A teď prosím vy," přistrčila papír ke Spikovi, ten na něj jen nechápavě hleděl.
"Co?" zeptal se pomalu.
"Tady to podepiš, lásko," nabádal ho Alex. Spike jen tupě kývl. Výborné upíří regenerační vlastnosti zřejmě nebyly dostatečně účinné, aby opravily poškozené neurony. Upír mechanicky naškrábal podpis. Víla si smlouvu pečlivě překontrolovala, srolovala a zapečetila, poté se obrátila ke Spikovi a Alexovi.
"Gratuluji, právě jste se stali hrdými rodiči," prohlásila víla s úsměvem. Opět z rukávu vytáhla malou hůlku, mávla s ní a na stole se objevil malý, v přikrývkách zabalený, neskutečně ošklivý, tvoreček.
"Sbohem," usmála se víla a zmizela za stejného modro-červeno-fialově jiskření, z jakého přišla. Alex vzal malý balíček do rukou a napůl ho podal Spikovi.
"Podívej, není nádherný?" rozplýval se. Spike zhlédl dolů a zalapal po dechu.
"C-c-co t-t-to j-j-je?" řekl, postižen pravděpodobně trvalou koktavostí.
"Náš syn přeci," ojasnil mu Alex usměvavě, čímž poslal Spike do blaženého nevědomí, ze kterého, bude-li mít Spike trochu štěstí, se už nikdy neprobere.
 
Konec