Věnování: Věnováno opět yellow za návrh názvu pro minulou kapitolu "Neslušný návrh". Děkuji ji za vřelou spolupráci.

Odhalené tajemství

Cítil se zase jako malý kluk, kterého ředitel kárá a to už se dlouho nestalo. Asi to bylo tím, vlastně to tím bylo určitě, že se sám cítil provinile. Uvědomoval si velmi jasně, že překročil hranice ve svém výbuchu vzteku a zášti. V duchu se za to kál, ale navenek samozřejmě nedal znát naprosto nic.

"Tohle myslím předčí vše, co si kdy udělal, Severusi," mluvil vážně předkloněn nad stolem a ruce sepnuté k sobě. Byl vážný, přísný a rozzlobený, i když se ve skutečnosti nemračil ani nekřičel.

"Koledoval si o to," odsekl prostě jen dle svého zvyku a aby udržel tvář.

"Koledoval si o to, abys mu vyhrožoval znásilněním?" zeptal se přísně.

"Ne, tak to nebylo myšleno a ty to víš," odmítl napůl úst. Už je to slovo 'znásilnění' mu nedělalo dobře od žaludku a nebyl by něčeho takového schopen.Ne po tom, co viděl jak jako dítě tak i jako Smrtijed.

"Já to možná vím, ale Harry to vzal jinak," svraštil obočí, "Co sis vůbec myslel, kdyžj si to říkal? Že to jen tak přejde, nebo co?"
"Hlavně jsem si nemyslel, že to ten pitomec vezme vážně," zavrčel. Nebylo to vážně myšleno, nebylo to ani vážně řečeno, tak to nemělo být vážně bráno.

"On bere vážně všechno, co mu lidé říkají," namítl, "Copak jsi to nikdy nevypozoroval? Když jsi mu říkal že nezvládne lektvary, tak je opravdu nezvládal a jaké pak bylo překvapení, že prošel na výbornou, když ho někdo podpořil a řekl, že to dokáže. Bere vážně každého, koho má rád, koho si váží nebo kdo pro něj má nějaký význam."
"A já nejsem ani jedno z toho," podotkl. Nebyl v žádné z výše zmíněných kategorií. Rád ho Potter rozhodně neměl, spíš naopak. Vážit si ho při své aroganci nedokázal, i když by ho mohl Severus naučit mnoha věcem a jediný význam, který pro něj měl, že měl koho nenávidět.

"V tom se velmi mýlíš," odporoval starý blázen za ředitelském stolem, "Jsem si naprosto jist, že pro něj máš velký význam už jako člověk, kterého zná. Stejně tak jsem přesvědčen, že si tě váží, jako učitele a člena odboje proti Voldemortovi. A kdybys mu dal šanci, měl by tě také rád."

"Pcha!" odfrkl si, "Rád a mít úctu? Hlavně nevím, proč bych o to měl stát, nepřipojím se k zástupu slintajících fanoušků a pak... už v první hodině dal jasně najevo, jak mnou pohrdá, jen když se na mě podíval. Jako jeho otec."

"Myslíš tu hodinu, kde si ho okamžitě nařkl že je stejný jako James, aniž by ses uráčil s ním promluvit jediné slovo?"

"Přišel pozdě, to bohatě stačilo, aby dokázal...," nebylo mu dopřáno domluvit.

"že je jako jeho otec," dokončil za něj Brumbál, "Ano to opakuješ stále dokola, ale jen proto, že ho pouze vidíš v hodinách. Kdybys s ním chvíli mluvil bez uštěpačných poznámek, tak bys zjistil, že sice vypadá jako James, ale je celý jako Lily. Navíc v tvém nepřátelství cítím taky jistou pachuť zlomeného srdce."

Prudce vydechl. Kolikrát už mu tohle ředitel tvrdil, přičemž Snape nikdy v Potterovi neviděl nic z Lily, až na oči, které jakoby jí vykradl rovnou z lebky. Jenže oči nejsou nic proti jeho chování a smýšlení, které bylo jednoznačně Jamesovské. A samozřejmě vzhledem, který byl rozkošně lákavý a, jak tak pateticky tvrdil Brumbál, dráždil zlomené srdce. Jenže to nemělo s jeho nechutí vůči mladíkovi nic společného. Nesnášel ho ne proto, že by se mu líbil, ale protože to byl drzý kluk, který by potřeboval řádně vytrestat.

"Řeknu Harrymu, že se mu chceš omluvit, určitě to přijme a ty se mu pak omluvíš," řekl hlasem, kterým obvykle uzavíral nějakou debatu, co už považoval za bezpředmětnou.
"Já se mu nikdy omlouvat nebudu!" vybuchl vztekle. To by bylo neskutečné ponížení, kdyby měl Potterovi říct něco takového jako 'promiňte'.

"Omluvíš se mu a budeš doufat, že u toho to skončí!" zchladil ho rázně, dokonce při tom mírně zvedl hlas. Severuse to donutilo bezděky se stáhnout do křesla. Rozhněvat Brumbála ke křiku nebylo to, co chtěl. Věděl, jak mocní muži reagují, když není po jejich vůli.

Proto věděl, že se Potterovi omluví, i když to bude znamenat, že mu pak asi upadne jazyk.

°°0°°

Ošíval se na křesle, které snad nikdy nebylo nepohodlnější, než teď. Jak by taky ne, když ho Brumbál pozval k sobě, aby si s ním promluvil o Snapeovi. Harry to už opravdu nechtěl rozebírat, prostě jen chtěl zrušit jejich magické spojení a nechat to všechno být. Nechat lektvaristu jeho osudu. A muselo se to udělat rychle, dokud v sobě ještě pociťoval vztek a byl uražený.

"Mluvil jsem o tom večeru se Severusem," řekl a upřel pohled na mladíka, aby zjistil, co on na to.

"Ach ne," zamumlal, "Teď mě bude v hodinách dvakrát tolik týrat. Proč jste mu to musel říkat? Nemohl jste prostě říct, že mi to spojení nedělá dobře a zrušit ho? Bylo by to o tolik snazší."

"Správné cesty nikdy nejsou snadné," mírně, smutně se pousmál, "Poppy mi sdělila, že se Severusův stav zlepšil ne zdaleka tak, jak očekávala a rozhodně není vyléčen. Měl bys to vědět dřív, než se rozhodneš. Kdybych spojení zrušil s odůvodněním, že pro tebe není zdravé a profesor Snape by pak vážně onemocněl, nebo zemřel, obávám se, že by ses cítil vinen. Proto chci, aby sis to všechno ještě dobře rozmyslel. Navíc je Severus ochoten se ti omluvit a doufá, že jeho omluvu přijmeš, když už nic jiného."

Vzhlédl k řediteli od špiček svých bot, které do té doby upřeně pozoroval. Vyjeveně na Brumbála hleděl, protože řekl v jedné větě slova 'Severus se omluví'. To bylo asi stejně reálné, jako kdyby řekl 'Mojí rybičce náhle narostly křídla a odletěla na jih'.

"On se mi chce omluvit?" zeptal se nevěřícně.

"Uvědomuje si, že překročil hranice," řekl přikyvujíc hlavou, "Navíc Harry, pokud to nevyřešíme tady společně, pak budu muset profesora Snapea nahlásit u školní rady a ministerské komise."
"Proč?" zeptal se, vždyť ve své podstatě mu nic Snape neudělal, nepraštil ho ani nezaklel, jak to před rokem udělal falešný Moody Dracu Malfoyovi, "Falešného Moodyho jste taky nahlásil?"
"Ano, nahlásil a dostal pokutu za své chování, to ale bylo něco jiného," prohrábl si vousy, "Krátkodobá proměna ve zvíře na člověku následky nezanechá, ale sexuální zneužívání ano. To školní rady hodnotí velmi přísně a věř mi, že už jen to, co ti profesor Snape řekl, by se za zneužívání označit dalo."
Nedokázal si pomoci a zrudl trochu ve tváři. Takhle nad tím nauvažoval, jako že by ho Snape zneužíval. Prostě byl jen naštvaný, že řekl něco tak urážlivého a hnusného víc, než co dřív z úst proti Harrymu vypustil.

"Nechci, aby profesor Snape onemocněl, ani aby ho vyšetřovala školní rada," zašoupal nohama a povzdechl si, "Já už jsem prostě jen unaven z toho, jak na sebe neustále štěkáme. Přeci neříkám, že se budeme přátelit, ale s jiným učitelem v Bradavicích takové spory nemám. Vím, že ne vždycky se k němu chovám slušně, ale věřte mi, že on si začal, už tu první hodinu lektvarů, kdy mě hned začal urážet."

"To já všechno vím, drahý chlapče," ujistil ho mírně.
"Prostě jen jak nenávidí mého mrtvého otce, tak nenávidí i mě." Co víc se k tomu dalo říct. Sirius mu vyprávěl o tom, že měli Pobertové se Snapem problémy a potyčky. Kupodivu si Harry domyslel, že v tom asi jeho otec se Siriusem a ostatními nebyl zcela nevinně, hloupý nebyl, jen byl přesvědčen o tom, že to není důvod, aby za to trpěl on sám.
"Víš, myslím že je to právě naopak."

"Nechápu." Vůbec netušil, jak to Brumbál myslí tím, že je to naopak. Jistě to nebylo tak, že by ho měl lektvarista rád. To by bylo nad Harryho chápání.

"Asi bych o tom s tebou neměl mluvit... určitě ne, protože je to osobní věc... napadlo mě to, až když Severus řekl tu nešťastnou poznámku," mnul si zamyšleně vousy a mračil se, "Na druhou stranu bys to možná pak celé pochopil a udělal krok správným směrem."
"Co? Nerozumím, co povídáte." Spíš se mu zdálo že Brumbál plácá naprosté nepochopitelné nesmysly.

"Profesor Snape byl na škole zamilován do tvého otce," vyjevil mu tuhle šokující skutečnost poměrně klidným hlasem. Harry cítil, jak při jeho slovech bledne a opocuje se mu čelo. Slýchal zvěsti o tom, že je Snape gay a celkem jim ani nevěnoval pozornost, proč by to taky dělal. Nepřišlo mu to divné. Zato skutečnost, že miloval Jamese byla něco jiného.

"On to, co řekl, myslel vážně?" vydechl, "A oni dva spolu... proboha." Svět se mu otřásal v základech, při představě, že by jeho otec měl něco se Snapem. Vždycky si naivně představoval, že miloval jedině Lily, kterou si pak i vzal.

"Ne a ne," zakroutil hlavou ředitel, k Harryho velké úlevě, "Určitě to nemyslel vážně a pokud vím, tak James nejevil žádný výraznější zájem o stejné pohlaví. Vždy ho zajímali dívky a ženy."

"Díky bohu a merlinovi taky," prohrábl si vlasy, stíraje zároveň pot, který nebyl tak docela symbolický, a narovnal si brýle, "Takže... ehm... Snapeovi prostě se mu můj otec líbil. Správně?" To už byla o něco snesitelnější představa, ostatně za to by James nemohl a lektvarista také ne. Každý dobře věděl, že do koho se člověk zamiluje, to nemůže ovlivnit. Sice nemohl říct, že mu to bylo po chuti, když si uvědomil jak je svému otci podobný, ale zatím neměl touhu proto Snapea zabít. Což bylo, když se nad tím zamyslel, vlastně docela zvláštní.

"Ne tak docela," odmítl částečně ředitel, "Byla v tom zapletená i tvoje matka. Severus a Lily byli vždy přátelé, dokonce se poznali ještě dřív, než oba nastoupili do Bradavic. V pozdějších letech se pak o nich neslo, že jsou víc než přátelé, ale to už bylo v době, kdy o sobě profesor Snape věděl, že se mu líbí muži. Jenže tvůj otec věřil fámám a vzhledem k tomu, že Severuse nesnášel, jejich spory byly hodně ostré. Já se obávám, že čím víc byl tvůj otec k Severusovi hrubý, tím víc to k němu profesora Snapea táhlo. Je to paradox, ale častý. Navíc pochybuji, že James o té náklonnosti věděl."

Nevěděl, co by měl teď říct, jelikož to všechno bylo neuvěřitelné a vzdálené. Nedovedl si takový milostný trojúhelník docela představit, ale cosi mu říkalo, že nejhůř z toho vyšel Snape. Vždyť když se jeho rodiče vzali, tak přišel nejen o naději u Jamese, tak i o přítelkyni, protože, jak věděl od Siriuse, po skončení školy se už se Snapem nikdo z nich nesetkal. Předpokládal tedy, že ani Lily ne.

Kdoví proč mu najednou přišlo lektvaristy líto. Uměl si představit, jaké je to pozorovat dva milující se lidi, zatímco on sám žádnou lásku nemá. Ne, nebyla to stejná situace jako z Ronem a Hermionou, protože oni byli jeho přátele dřív a budou jistě i v budoucnu, ale osamělé to muselo být podobně.

"Myslím... ehm, že bych rád přijal profesorovu omluvu a pokračoval v jeho léčení," navrhl po chvíli ticha, kterou mu Brumbál dopřál na rozmyšlenou.

°°0°°

Slova mu rozhodně vázla v krku, jak kus otráveného jablka. Čelil Pánovi zla, který se mu vrtal v hlavě, přesto se nedokázal omluvit, když hleděl do zelených očí, vsazených do Potterovy tváře. Navzdory očekávání nebyly mladíkovy oči plné nadšení z toho, že Snape poníží. Ve skutečnosti klouzaly ze strany na stranu, jakoby se za Severusovými zády snažily najít nějaký záchytný bod. Navíc se Potterova tvář střídavě barvila do ruda, už od okamžiku, co vešel do místnosti, což bylo ještě dřív, než ho Brumbál skoro slavnostně uvedl před tím, než pronese svou omluvu.

Co jen s tím Potterem zase dneska bylo? Lámal si hlavu bezděky, zatím, co skřípěl zuby, jak se snažil promluvit.

"Pane Pottere," promluvil konečně, jak nejkajícněji dokázal, "tímto se vám omlouvám za své slova a uznávám, že jsem překročil hranici. Doufám, že to nebude mít následky na naší budoucí spolupráci. A že budete i nadále ochoten pomáhat v mé léčbě, pokud však ne, "tak tě utopím jako štěně, kterému se podobáš, když nedokončím ten lektvar, domyslel si v duchu, "tak to přijímám. Je to na vás."

Po jeho slovech se rozhostilo ticho, během kterého Potter znovu zrudl až na špičkách uší, a sklopil pohled. Vypadal v ten okamžik skoro až roztomile. Severus nikdy neměl cit pro zatoulané psy nebo trpící lidi, ale co je roztomilé, to poznal. A roztomilost ho vnitřně velmi znepokojovala, stejně jako teď mladík přešlapující z nohy na nohu.
"A já vaší omluvu přijímám," rozhoupal se konečně, "a určitě vás nechci přestat léčit, když už je vám lépe," dodal ještě, ruce mu přitom putovaly za záda, kde je sepjal. Severus chtěl k jeho slovům rovnou něco štiplavého poznamenat, ale ten postoj společně s červení v tváři mu připomněl Lily, když se jí za něco omlouval a ona jeho omluvy slavnostně přijala.

"Děkuji Pottere," zasyčel popuzený dalším přívalem vzpomínek na doby dávno minulé. Co byl rok dlouhý si na Lily ani Jamese nevzpomněl, dokud mu oba před dvěma dny nepřipomněl Brumbál. Lépe řečeno, on na ně vzpomínal, ale vždy jen v souvislosti s tím, že to díky němu zemřeli. Nikdy ne jako na lidi, které nosil ve svém srdci.

"Spokojený, řediteli?" povytáhl tázavě obočí. I Potter se s dotazem podíval na Brumbále, jestli mu to takhle stačí.
"Ještě byste si mohli podat ruce a společně připít, ale na první pokus to nebudeme moc vyhrocovat," uklidnil jejich obavy, které se jim obou okamžitě objevili v tváři. Oba si svorně oddechli, že se ještě nebudou muset nakonec třeba i objímat.

"Pokud už nemáte nic dalšího...," nechal otevřený konec, obrátil se na patě a vyrazil ke dveřím.

"Já taky půjdu," řekl i Potter a vrhl se ke dveřím též. Byl rychlejší jen o setinu vteřiny, kdy stihl dát ruku na kliku dřív, než Severus, který pak tu svou položil omylem na jeho. Ten prostý dotek zajiskřil na kůži, to ale nepovažoval lektvarista za nic divného, vzhledem k magii, kterou si předávali. Potter ale zřejmě ano, protože zrudl jako rak a rychle rukou ucukl pryč.

Povytáhl nad takovým nepochopitelným chováním obočí a otevřel dveře, dokonce nechal jí mladíka jako prvního. Lepší ho mít pod dohledem, než aby mu zezadu třeba připaloval hábit. To naštěstí nehrozilo, protože kluk bral schody po dvou, jedno, že mu ujížděly pod nohama, aby byl dole co nejdřív. Pro jistotu ho o poznání pomaleji následoval, kdyby zakopl o vlastní tkaničku a natáhl na zem.

Nestalo se mu nic, jen se protáhl napůl otevřenými dveřmi, takže to vypadalo že před něčím utíká. Ředitel to jistě nebyl, takže bylo jasné, že je to Severus. Nebál se ale určitě trestu, protože před ním neutíkal a navíc určitě nikdy nerudl. Vlastně si nebyl jist, jestli vůbec někdy viděl Pottera zrudnout.

Zamyslel se nad tím a zjistil že jen jedinkrát, to když na něho dělala oči Cho z Havraspáru. Tehdy byl rudý pokaždé, když vstoupila do Velké síně. Tenhle důvod chápal, někdo se opačného pohlaví obával, i když se to nehodilo k Jamesovým genům. Spíš k těm Lilyným, ona se také před Potterem seniorem často červenala.

I kdyby tohle zdědil její syn po ní, nebyl důvod, aby rudl v Severusově přítomnosti, leda... Zarazil se, když vyšel na chodbu. Musela v tom být slova, které tak neuváženě pronesl. To ona musela Pottera vyvést z míry.

Obrátil se za mladíkem, mizícím v ohybu chodby, a došlo mu to.

Potter je gay. Nebo přinejmenším má zájem i o muže. Pravda byla, že to postrádalo racionální podklad nebo nějaké logické záchytné body, přesto o tom byl Snape náhle přesvědčen.

"Pottere!" zavolal na něj dříve, než si stačil rozmyslet, co mu řekne. Horečně o tom začal uvažovat, během toho, co se mladík zastavil, obrátil a pomalu se vracel zpět. Zjevně neochotně, zase nesvůj a s červení na tvářích.

"Volal jste, pane?" zeptal se, když stanu tři metry od Snapea. To bylo víc než dost na slušnou konverzaci, kdyby ustoupil ještě o kousek, byl by už moc daleko. Přimhouřil oči, jak si mladíka prohlížel a uvažoval, co říct. Jistě, vybalit na něj; 'Pottere, myslím že jste homosexuál nebo přinejmenším podobojí' by asi nebyl nejlepší způsob, jak navázat konverzaci. Na druhou stranu by byla jeho reakce jistě zábavná, ovšem dostala by Severuse do potíží. Napadl ho spásný nápad, který byl ale docela bláznivý.

"Když jsme se tak pěkně usmířili a bezmála si padli do náručí," ne, nemohl si odpustit nějakou tu ironii, "tak bych vám rád svěřil tajemství."
"Je... už to vím... myslím... všichni to tak nějak tuší," začal koktat Potter, přičemž vypadal jakoby měl za chvíli asi uhořet studem.

"O čem to žvatláte?" zeptal se popuzeně. O jeho lektvaru jistě ne, když nikdo ani nevěděl, že se dostal k receptu na něj, "Já tu mluvím o svých lektvarových pokusech."
"Oh...," vydechl, zbledl a zase zrudl, jak chameleon na diskotéce, "Já myslel... o lektvarech. Jistě. Jakých lektvarech?"

Měřil si ho, jak se snažil zjistit, na co v ten okamžik Potter myslel, ale nebylo to snadné určit. Dostat se mu do myšlenek by dokázal snadno, ale už jen pouhý jejich závan byl natolik chaotický, že by se v mladíkově mysli ztratil. Raději to nezkoušel, nechtěl mít ke všem svým problémům ještě migrénu.

"Takových, co by vás mohli zajímat. Pojďte." Obrátil se a vykročil směrem ke svému kabinetu, naprosto si jistý tím, že ho Potter následuje. Skutečně se k němu mladík připojil, spíš tak poklusával vedle něho a mlčel. Vypadal zaraženěji, něž kdy dřív ho viděl.

"Ukážu vám něco, o čem neví ani ředitel a budu spoléhat na vaší nebelvísrkou čestnost že to nikomu neřeknete."

Opět ho nechal jít ze schodů jako prvního, ze stejného důvodu jako předtím. Potter se na něj několikrát otočil, přičemž jednou málem spadl ze schodů, než promluvil.

"Vaříte lektvar o kterém nemá Brumbál vědět?" zeptal se ne bez náznaku podezření.

"Brumbál, Pán zla, ministerstvo... nikdo o tom nesmí prozatím vědět," uvedl na pravou míru. Bylo mu jasné, co si kluk myslel. Podezříval ho ze zrady, takže mu to vyvrátil a nepokoušel se ani poukázat na to, že by jistě lektvar pro Mistra nepředváděl Potterovi, aby to mohl vyslepičit řediteli, slib neslib.

"A přesto to řeknete mě? Proč proboha?" zamračil se a správně uhodl, že musí zabočit směrem k lektvarové učebně, tím také k Severusově laboratoři.

"Protože je do lektvaru zainteresována osoba, která je vám blízká."
Předešel ho, odemkl dveře vedle lektvarové učebny a zaváhal. Bylo to snad poprvé v posledních deseti letech, co jsem někoho vpustil. Nechodil sem ani Brumbál, dobře dbalý na to, že Severus nesnáší, když mu někdo stojí při vaření lektvarů za zády a nebo se dotýká jeho věcí.

"Ničeho se nedotýkejte, držte ruce u těle a pokud možno nedýchejte moc hlasitě," instruoval mladého čaroděje, když vstoupil dovnitř a tím ho také vpustil do své laboratoře.

Kupodivu mladík uposlechl, prostě jen vešel a zůstal stát na místě tak, že nebyl k ničemu moc blízko a rozhlížel se očima náhle velikýma jako camrál.

"Páni, tady to vypadá vážně působivě," ohodnotil Severusovu laboratoř.

"Jistěže ano," odpověděl opovržlivě, přestože ho chvála příjemně zahřála. Každý rád slyší, že jeho dítě, a on svou laboratoř za dítě považoval, má úspěch a je oblíbené. Dalo mu hodně práce doladit všechny detaily, každou křivuli, každý kotlík, každý stojánek na naběračky a míchačky. Co teprve vymyšlení dokonalého řadícího sytému pro akutně potřebné přísady do lektvaru, to bylo skutečné umělecké dílo. Když si vezme člověk, že ne všechny přísady mohly být vedle sebe, další nesnášely páru z kotlíků, některé přímé světlo. Bylo toho moc, co musel precizně uspořádat.

"Nejste tu ale proto, abyste obdivoval mojí laboratoř," přešel ke kotlíku, který měl pečlivě odložený stranou a zakrytý, aby se do něj nedostalo ani smítko, "ale kvůli tomuto." Odklopil kotlík a pokynul Potterovi,a by přišel blíž.

Ten ho sice trochu zdráhavě, ale uposlechl a naklonil se nad tekutinu v kotlíku. Nebylo na ní celkem nic moc k vidění pro někoho, jako byl Severusům dnešní vetřelec, ale lektvarista by v něm poznal Vlkodlačí lektvar.

"Ehm, to je lektvar pro Lupina? Vlkodlačí lektvar," zeptal se mladík, který tím Severuse dokonale překvapil, protože to nečekal.

"Poznal jste vysoce pokročilý lektvar?" pozvedl obočí, "Jsem ohromen. Příště se ho snad budete snažit i uvařit."
"Viděl jsem ho u Remuse několikrát v lahvičce i jsem ho držel v ruce a tohle," kývl ke kotlíku, "se tomu hodně podobá. Má to stejnou barvu, pach, konzistenci i je to... prostě je to podobně cítit," neurčitě pohnul rukou.

Neřekl k jeho slovům nic, naopak odvrátil pohled. Nepředpokládal, že to Potter tak snadno pozná, ale dost to ulehčilo situaci. Nemusel obšírně vysvětlovat, že je to skutečně on, kdo pro všemi milovaného vlkodlaka vaří lektvar, který mu každý úplněk pomáhá. Stejně to bylo zvláštní, že hned věděl, oč jde. Bezděky ho napadlo, že možná není tak beznadějný případ, ostatně jeho matka v lektvarech exelovala.

"Tenhle lektvar není ovšem obyčejný, jaký znáte od Lupina. Netiší bolesti a nezachovává vlkodlakovi zdravý rozum. Dokonce tu ani nejde o to, aby proměnu zcela potlačil. Tenhle lektvar, Pottere," nabral drobnou naběračkou trochu lektvaru a vlil ho do ampulky, "by měl vlkodlactví zcela vyléčit." Jen když to říkal, leskly se mu oči skoro až lačně. On chtěl ten lektvar dokončit za každou cenu, i kdyby ho to stálo poslední špetku jeho moci a musel by navíc i vysát Pottera až do dna.

"Dokázal jste vymyslet lék na vlkodlactví?" Mladík po Severusově boku skoro nadskočil nadšením, oči se mu rozzářily a vypadal naprosto přirozeně, bez obav, tak, jak ho Snape nikdy neviděl.

Zamračením zchladil jeho prudké nadšení.

"Není dokončený a já ho nevymyslel," přešel ke stolu a vložil ampulku do dřevěného stojanu, "Recept na něj je znám už několik set let a právě z tohoto receptu byl odvozen vlkodlačí lektvar, který běžně vařím pro Lupina."

"Několik set let," zopakoval a taktéž přešel ke stolu, aby se opět postavil vedle Severuse a to velmi blízko, "Takže ho nikdo nedokázal znovu namíchat nebo vůbec někdy namíchat, je to tak?"

V tenhle okamžik se nezdálo, že by to byl takový zabedněnec, jako v jeho hodinách, zejména v těch prvních. Zaujatě ho sledoval, jak se mračí na ampulku s lektvarem. Vlastně vypadal skoro, jakoby chápal oč tu jde, alespoň na nějaké základní, magické úrovni.

"Vytvořil ho jeden lektvarista, Arazin. Byl nejen výborným lektvaristou, ale i nesmírně mocným čarodějem, který rád dával svou moc najevo," pustil se do vyprávění, "Jeden jeho protivník se mu pomstil tím, že úmyslně poštval vlkodlačí smečku na jeho malou dceru. Bylo ji pět nebo šest let, přežila to, ale stala se vlkodlakem. Arazin zasvětil pak zbytek svého života hledáním léku, nehledě na to, že mu zabili ženu a jeho dcera utekla se smečkou do lesů. Našel ho až na sklonku svého života. Dceru vyléčil, ale její smečka ho roztrhala, když se o to pokoušel. Ona přežila a její potomci našli svitek s konečným receptem předávaným z generace na generaci, ovšem žádný z nich nedokázal lektvar znovu namíchat."
"A je jisté, že vůbec poprvé fungoval?" otázal se ve své podstatě logicky. Severus to chápal, také byl skeptický k tomu, co přímo neviděl nebo nevyzkoušel.

"Část receptu, jen s drobnými modifikacemi, je funkční lektvar tlumící zvířecí podstatu ve vlkodlakovi. To je dost dobrý důvod věřit, že celý recept bude fungovat," odpověděl bez agrese, jakoby mluvil s kolegou, který má skutečný zájem o věc. Vlastně to nebylo vůbec těžké, jelikož, k jeho překvapení, byl Potter nyní soustředěný a živě se o věc zajímal.

"Proč ho tedy nejde namíchat?"

Nad tím dotazem se musel zamyslet. Ne že by nevěděl, proč to nejde, jen musel přijít na způsob, jak Potterovi vysvětlit, co to znamená předávat magii do lektvaru. Mladík po jeho boku, ač momentálně zaujatý věcí, neměl o magii, jakožto složce lektvarů, ani to nejmenší ponětí. Ve škole, i kdyby dával pozor, se to neučilo, to byla pokročilá lektvarologie.

"Tento lektvar má devadesát dva fází... víte, co je to fáze v přípravě lektvaru?" dotázal se pro jistotu.

"Jistěže vím. To jsme se učili v prvním ročníku," ohradil se dotčeně mladík, "Fáze je jeden krok v lektvaru. Jedno přidání nové ingredience, jedna sada míchání, jedno odstání... Nejsem docela negramotný idiot, za jakého mě rád považujete."
"Ne, to podle všeho nejste," připustil neochotně a plynule navázal na to, co chtěl říct, "Šedesát tři fází je třeba pro výrobu běžného vlkodlačího lektvaru. To dokáže tak každý desátý lektvarista, ale lze se v receptu dostat ještě dál. Nejdále se dostanou ti nejlepší, ale i ti se zaseknout u fáze devadesát jedna, která je pro ně nepřekonatelná. Tam jsem se dostal i já."

"Přirozeně," přikývl, bez urážky či posměchu v hlase, "A proč jste se nedostal dál? Chybí vám nějaká vzácná ingredience?"

"Neřekl bych že je vzácná, ale ano, chybí mi," obrátil se k mladíkovi čelem a pohlédl mu do hloubek zelených očí, "V kroku devadesát jedna musí čaroděj, který lektvar připravuje, do něj přidat svou magii, aby odstartoval určité magické procesy, které budou probíhat během stání, jakožto poslední krok. Zkoušel jsem to několikrát, ale nemám dostatek magie, abych lektvar aktivoval, i když v posledním měsíci se mi daří vyvolat alespoň nějakou reakci. Ustupte stranu," vzal ampulku do sevření prstů, vytáhl hůlku a přiložil ji ke sklu.

Zavřel oči, takže pod víčky jasně viděl proudy magie, které se líně převalovala v lektvaru. Zlehka začal hrotem hůlky přejíždět po skle, téměř bezhlesně šeptal formuli k předání magie a snažil se, jak si rychle uvědomil bezúspěšně, usměrnit proudy sil tak, jak on chtěl. Nepovedlo se to, stejně jako vždy.

Rychle odložil ampulku zpátky do stojanu, máchl kolem ní hůlkou a zacouval dozadu. Mírně bokem narazil do Pottera, který nebyl dost daleko, aby byl v bezpečí. Chytl ho poslepu za rameno a zatlačil ještě víc, skoro až ke zdi a zároveň ho částečně ochránil svým tělem.
Následoval výbuch, oheň vytryskl nahoru až do stropu, kde se zarazil o bezpečnostní magickou barieru. Rozšlehl se do stran, ale i tam narazil do neviditelné stěny, který mu bránila přeskočit na všechny křivule, baňky a přísady, co kolem byly.

Netrvalo to příliš dlouho a plamen, který spotřeboval všechen kyslík, prostě zhasl, jako sfouknutá svíčka.

"Dovedu si představit, co by udělal celý kotlík," hlesl Potter za jeho zády, načež opatrně vystoupil dopředu a pomalu došel k doutnajícím zbytkům držáku na ampule.

"Odpálilo by to půl Bradavického hradu," objasnil to jen tak pro jistotu, kdyby si to třeba neuměl představit, "Ale ani kdybych věděl, že mám dost magie na to, abych lektvar aktivoval, bych neudělal celý kotlík najednou. Aktivace se musí provádět po dávkách, jinak dojde k výbuchu tak jako tak." Nezlobil se, že to Potter neví, neměl jak se to dozvědět a vlastně naopak bylo příjemné to vysvětlovat někomu, kdo výjimečně také poslouchal a vnímal.

"Takže ten lektvar nikdy nedokončíte a Lupinovi nepomůžete," zkonstatoval zklamaně.

Už otevíral pusu, aby ho upozornil, že on rozhodně nehodlá lektvar vařit pro Potterova milovaného vlkodlaka, na druhou stranu ale by mohl být mladík povolnější, pokud by si myslel, že to pro něj dělá. A navíc by stejně mohl jednu dávku obětovat a skutečně ji vlkodlakovi dát, o jednoho méně nebo více, to už pro Snapea nehrálo roli. Navzdory přesvědčení všech okolo, necítil k Lupinovi nenávist, jen prostou lhostejnost k jeho prokletí.

"Dokázal bych ho dokončit s vaší pomocí. Největších pokroků jsem dosáhl, když jste mi začal předávat svou magii, pokud byste s tím pokračoval nadále a dal mi jí víc..."
"Počkat," zarazil ho v prostřed žádosti o pomoc, což Severus ocenil vzteklým zavrčením, "Vy jste nepoužíval mou moc k uzdravení, ale abyste udělal ten lektvar. To proto se vaše nemoc přestala lepšit a nejste tak zdravý, jak madam Pomfreyová očekávala. Prostě jste mě jenom využil!"

"Ale pro dobrou věc. Pro záchranu mnoha životů, včetně života vašeho přítele," argumentoval něčím, co se muselo nebelvíra dotknout a také dotklo. Mohl hmatatelně cítit, jak se mladíkovy mozkové závity pohnuly, když začal usilovně uvažovat.

"Pamatuji si na to, co říkal ředitel. Mohlo by mi ublížit, kdybych vám dal příliš magie," vznesl první argument, logický a snadno vyvratitelný.

"Také řekl, že zaklínadlo pouto zruší, pokud by jeden z nás byl ohrožen na životě nebo zdraví." Smetl argument snadno ze stolu, proti Brumbálovým slovům a přesvědčení by se mladík nikdy nepostavil, to věděl Severus jistě

Černé vlasy se zavlnily, jak pohnul hlavou v souhlasném pokývání, kterým dával lektvaristovi za pravdu. Zahleděl se na kotlík a pak zpátky na popel. V jeho postoji, očích i tváři bylo něco, co dávalo Severusovi naději, že vzápětí na jeho nabídku kývne. Už teď cítil v břiše chvění, jak si představoval horkost a opojnost přívalu magie, který by byl dost silný na aktivaci lektvaru.
"Možná bychom to prostě měli říct Brumbálovi, třeba by mohl najít nějaké řešení..."

"Pottere!" přerušil ho prudce, aby se následně násilím uklidnil a zamyslel. Co by měl dělat, aby mladý nebelvír souhlasil? Vzpomněl si na Jamese, neustále toužícího po pozornosti a po tom, aby všechno dokázal sám. Jeho fascinující vzpurnost, která se Severusovi vždy líbila a Harry ji zdědil. To byl klíč.

"Harry," zlehka ho uchopil za ramena, jedno, jak se mladík napnul, "Nedovolil by nám to, protože se o tebe jen zbytečně bojí," trochu se naklonil, chlapec v jeho rukou se ještě víc napnul a hleděl na Severuse obezřetně, jako plachý pes, ke kterému někdo vlídně promlouvá, "Ty nepotřebuješ pořád jen chránit, umíš dělat svá vlastní rozhodnutí. Mohli bychom společně pomoct Lupinovi. Já chci pomoct Lupinovi."

Čekal, sledoval pohyb jemných linií obličeje, jak v nich hledal náznak vzdoru nebo odporu. Nenacházel ho, jen nejistotu. Nebelvír se mu opatrně vyprostil ze sevření, které beztak nebylo vůbec pevné, a narovnal si brýle. Stále měl v zelených očích nedůvěru, ale zároveň zvláštní jiskru sympatií, které naposledy viděl v jiných zelených očích před mnoha lety.

"Udělám to," zazněla nakonec ta osudná slova souhlasu.

Severusovy koutky se pomalu zvedly v úsměvu.

Předcházející - Následující

Poznámka autorky: Rozhodla jsem se pro název "Neslušný návrh" protože ostatní se mi zdáli trochu kostrbaté a pak, tu rozepsanou povídku (důvod proč jsem Neslušný návrhl spočátku zamítala) pravděpodobně nikdy nedopíšu, jak se znám nebo kdoví kdy.

Kdo bude mít nutkavou potřebu, opět může navrhnout nějaký název pro tuhle kapitolu.

Za komentáře děkuji:  bacil, Bobo, yellow, Nefere, Mája, keishatko, Lady Corten, belldandy, mathe, Kája a cim. Těším se na další komentáře.