Provázky moci - 2. kapitola
Propojeni
"Dnes jsi nějak potichu, Harry," podotkla Hermiona s jasnou obavou v hlase i v očích, "Bolí tě jizva?" zeptala se.
"Co?" bezděky se dotkl svého čela, načež zakroutil zamítavě hlavou, "Ne, vůbec ne, jsem jenom unavený, to je všechno. Už se tu učíme celé hodiny."
"S tím naprosto souhlasím. Nač se nás snažíš protlačit dalším ročníkem lektvarů, když je to stejně k ničemu," stěžoval si Ron, "No tak...," důrazně pohnul obočím, "pojď dělat něco zábavnějšího."
Hermiona při jeho slovech zrudla snad až na konečcích prstů. Harry se tomu pousmál. Věděl že jeho dva nejlepší přátelé jsou teď spolu, že spolu chodí a že se milují. Byl za to rád a zároveň si přiznával,že i trochu žárlí na to, jaké štěstí je potkalo a jeho prozatím ne. Nenašel nikoho, kdo by se mu líbil nebo mu vyhovoval. Vlastně ani nevěděl, jak takový pocit mít někoho rád nebo po někom toužit, vypadá.
A navíc měl dnes v noci začít s léčbou Severuse Snapea. I když to sám navrhl, jak ubíhal týden příprav, cítil se tím čím dál tím méně jistý. Brumbál ho sice ujistil že spojení jejich síly nebude trvalé a ani nebude mít žádné následky. Že je to naprosto bezpečné, tisíckrát prověřené a všeobecně že to bude vlastně hračka. Ovšem Harry tomu s přibývajícími dny méně a méně věřil.
"Víte co, já mám ještě dneska... ehm trest, co nebyl minulý týden," nějak se vymluvit musel, když viděl, že jeho dva nejlepší přátelé chtějí mít trochu času pro sebe a navíc mu zbývaly jen dvě hodiny do "procedury", jak to Poppy nazývala. Rozhodl se, že by je mohl strávit létáním na koštěti, které ho vždycky uklidnilo.
"A opravdu je všechno v pořádku, kamaráde?" ujišťoval se tentokrát Ron, i když vzhledem k tomu, že právě držel Hermionu za ruku, měl myšlenky u zdraví a bezpečí někoho jiného.
"Jasně, že jo," přikývl. Co by taky mohl asi svým kamarádům říct? Že se rozhodl, zcela bez důvodu, zachránit život slizkému Snapeovi, který je možná zrádce a že udělá něco tak bláznivého, jako že se s ním sváže magií. Nejspíš by konečně uvěřili fámám, že šílený a nechali ho zavřít k Mungovi.
Rozloučil se s nimi, což asi ani jeden z nich moc nevnímal, vyběhl do ložnice a vzal si tam své koště a zlatonku z prvního zápasu.
Sešel dolů, ven, pozdravil se z Nevillem který nesl nějaké sazeničky, a prošel branou nádvoří, aby se dostal k hřišti. Nikdo tam nebyl, tréninky už skončily, takže měl celé hřiště jen a jen pro sebe. Naskočil na koště, vypustil zlatonku, dal jí chvíli času se rozkoukat a pak za ní vyrazil.
Nemohl být spokojenější, než když se hnal kolem hřiště za malou, vířící kuličku, chytal ji a zase pouštěl, aby ji znovu mohl chytit. Někdy si připadal jako kočka jednou sousedky ze Zobí ulice, co strávila celé hodiny honěním míčku po podlaze. Ovšem ani v nejmenším mu to nevadilo, jelikož jeho mysl se naprosto vyčistila a oprostila od všech problémů.
Ty mu ale rychle připomněla postava v černém, která stála u kraje tribuny a vzhlížela k němu nahoru. Udělal jeden prudký obrat, drapl zlatonku mezi prsty a lehce se snesl k zemi. Dobrzdil přesně tak, že byl sotva metr od Snapea, tvářícího se jako kdyby kousal něco opravdu odporného.
"Nemůžu za to, že je váš chytač horší než já," mírně pokrčil rameny na Snapeovým pohledem.
"Jistě," pronesl uštěpačně, "Přesně jako váš otec, jen se prohánět za zlatonkou a zapomínat na svoje povinnosti," peskoval ho a nevšímal si přitom Harryho narážky na Draca.
"To už je tolik hodin?" hned mu došlo, o čem Snape mluví, "Byl jsem nervózní a létání mi vyčistí hlavu," vysvětlit v podstatě jako omluvu za to, že se opozdil.
"Myslím, že to ve vašem případě není třeba, vy tam máte pusto a prázdno vždy," konstatoval lektvarista.
Nevrle se na muže po svém boku zamračil. Podobné urážky v něm po příjemném prolétnutí se nevzbuzovaly zlost, jen rozmrzelost, jako když člověk slyší špatný vtip a neví, jak na něj odpovědět. Harry neodpověděl nijak, jen se pozvolna vydal do hradu za doprovodu Snapea. Po očku ho sledoval, jak se tváří, odhadujíc, co si o nadcházející proceduře myslí. Nedalo se poznat nic, dál vypadal netečně a jeho rty byly pevně stištěné k sobě, až připomínaly tenkou jizvu na tváři.
Odvrátil pohled a přidal do kroku. Jestli mu chce Snape stačit, musí si trochu pospíšit. Neočekával že lektvaristovi uteče, přeci jen už ho viděl rázovat chodbami takovou rychlostí, že Harry sám by musel běžet. Proto ho překvapilo, že se muž opozdil.
Obrátil se a na okamžik překvapeně strnul.
Muž si tiskl pravou ruku na prsa, zatínal do ní prsty a zároveň bylo vidět, že je pravačka v jasné křeči a škubá sebou. Vypadalo to doslova, jakoby měl pod kůži dlouhé červy, kteří se kroutí a svíjejí v epileptickém záchvatu.
"Vaše ruka," řekl inteligentně, pustil koště na zem a rychle se vrátil od dva kroky zpět. V bláhovém nápadu, že mu pomůže natáhl ruku a pokusil se ho uchopit za zápěstí.
"Pracky pryč, Pottere!" zasyčel jako kočka, které někdo šlápne na ocas a couvl dozadu, "Už nikdy na mně nesahejte! Ani se o to nepokoušejte!"
"Fajn, jak myslíte," zvedl ruce v obraně a zároveň se rozzlobeně zamračil, "Jen jsem vám chtěl nějak ulevit. Třeba vám ruku rozmasírovat, ale když nechcete, tak nechcete." Zanechal Snapea jeho osudu, zase sebral své koště a rázně se vydal k hradu.
Nepostřehl, že by se lektvarista vydal za ním, přesto na něho narazil ve vstupní hale. Lépe řečeno tam na něj muž už čekal, zamračený a ruku měl schovanou pod hábitem. Harry si slíbil, že se jednou zeptá, jak to Snape dělá, že se pohybuje po hradě rychleji než on a to dokonce i když má Harry plánek svého otce. Pro teď to ale ponechal bez komentáře, vlastně se ani na muže víc nepodíval, a zamířil rovnou směrem k ošetřovně.
"Tudy ne, Pottere," zavolal na něj Snape, "Brumbál chce, aby se to odehrálo v mých pokojích, prý je to nejbezpečnější a nejodlehlejší místo."
"Počkat. Jako u vás v pokojích tady na hradě?" nechápal a nevěřil zároveň.
"Ne, v mém přepychovém zámečku na Hawaii, kde nás během obřadu budou obsluhovat dlouhonohé blondýnky," odfrkl si, "Samozřejmě že tady na hradě."
Zřejmě se v tom nehodlal šťourat, protože jako vždy za vlání pláště odplachtil chodbou na úplně druhou stranu, než byla ošetřovna, zato nepříjemně blízko ke schodišti mířícímu do zmijozelského území.
"Dlouhonohé blondýnky? To tak. Leda ježibaby s bradavicema," zamumlal si pod nos a klidně by to druhému muži řekl i do očí, kdyby za ním nemusel klusat jak pes na závodišti.
"Já to slyšel Pottere, buďte rád, že mám pro dnešní večer zakázáno vám brát body a udílet tresty," krátce po něm bleskl pohledem. Harry už raději mlčel, jen poslušně následoval muže do sklepení. Alespoň že v první chodbě narazili na ředitele a madam Pomfreyovou, protože už začínal mít nepěkný pocit, že si ho Snape odvádí někam na mučidla. Vůbec by se tomu totiž nedivil.
Ředitel ho objal kolem ramen a vyptával se ho, jak se má a co celý den dělal. Přišlo mu to naprosto mimo mísu, když si uvědomil, že jdou ke Snapeovi do pokoje a co se tam bude dít. Alespoň že Poppy vypadala znepokojeně nastalou situací a při cestě si kontrolovala obsah brašny.
Odpověděl řediteli na jeho dotazy jak nejlíp uměl, zatím co sledoval Snapea, kterak u jedné ze zdí vytahuje hůlku. Byl zvědav, co udělá. Vzápětí se to dozvěděl, když lektvarista dvakrát klepl na zeď rozzářeným hrotem hůlky a objevily se dveře.
"On si schovává dveře kouzlem?" zeptal se Brumbála, "Trochu paranoidní, ne?"
"Obyčejné maskovací kouzlo, aby nikdo do mých pokojí nevstupoval, když tu nejsem," informoval ho Snape dřív, než stačil promluvit Brumbál, "A až přestanou zástupy čarodějů zbožně obdivovat a zachraňovat vaše pozadí, tak si promluvíme o paranoie."
Rázně otevřel dveře rukou, kterou měl do té doby skrytou v hábitu a zarazil se. Jen na krátký okamžik, po kterém ruku stáhl a zase ji schoval před zraky ostatních.
Poppy ten pohyb zaznamenala, udělala k muži půlkrok, aby mu poskytla případně pomoc, jenže ten ji zarazil nepříjemným pohledem, takže zase couvla a zamračila se. Jak se zdálo, Snape byl odhodlán si nenechat od nikoho za žádných okolností pomáhat a nemělo to co dočinění s tím, že nesnáší Harryho. Svým způsobem to byl i zvláštně uklidňující pocit, uvědomit si jistě, že lektvarista je prostě asociální parchant.
Vstoupili za Snapem, který mávnutím hůlky rozsvítil. Zatím co Poppy i Brumbál se po pokoji začali pohybovat s jistotou někoho, kdo už tu byl mnohokrát, Harry zůstal, částečně překvapeně a částečně obezřetně, stát u dveří.
Pokoj nebyl veliký, ani zdaleka nedosahoval rozměrů nebelvírské společenské místnosti, ale byl zařízený daleko lépe. Vlastně ani ne tak lépe, jako víc zabydleně a specificky a zároveň překvapivě. Samozřejmě tu byly regály knih, které u Snapea čekal, protože navzdory svým vadám, bylo na něm znát, že je sečtelý. Co tu ale scházelo, byly nějaké ohavné exempláře v lahvích, které by děsily návštěvníky. Kde nebyla knihovna, byla jen prázdná zeď.
"Navzdory vašim stupidním představám, lektvarové ingredience patří pouze do laboratoře a do skladu, nikoliv do obývacího pokoje. Opravdu nemám potřebu zdobit si pokoj hnijícím srdcem ve formaldehydu."
"A za těmi dveřmi je co?" dotázal se, když si všiml dalších a jediných dveří v místnosti.
"Dnes v imbecilních dotazech přímo ekcelujete. Přidejte ještě jeden a budete jako Longbottom při hodině lektvarů." Sundal si hábit a hodil ho stranou na pracovní stůl. Zůstal tak v čemsi, co by asi Harry nazval oblekem, kdyby to mělo nějakou rozhalenku a v ní kravatu.
"Tam má Severus ložnici," odpověděl na jeho dotaz Brumbál, trpělivě a mírně, "Snad si nevěřil těm pověrám, že spí zavěšen na stromě mezi sovami v sovinci," dodal se smíchem v hlase, za což si vysloužil od lektvaristy zlý pohled a odfrknutí.
"Ne, nevěřil, samozřejmě, že ne," zamračil se Harry, i když bylo pravdou, že si vážně lámal několikrát hlavu, jak Snape žije a vymyslel daleko bláznivější teorie, "Sovy jsou hodná stvoření, nesnesly by ho vedle sebe. Proč musíme být tady?"
"Správně, Brumbále, proč jsi zatáhl Pottera do mého soukromí?" přisadil si lektvarista opírající se, skoro by se dalo říct nonšalantně, o kraj stolu.
"Protože spolu teď budeme muset trávit nějaký čas a potřebujete místo, kde si budete moci vyměňovat moc bez toho, aby vás mohl někdo rušit. Tvoje pokoje, Severusi, jsou nejlepší a nejbezpečnější. To už jsem ti říkal."
Následovala další odfrknutí od muže a téměř odfrknutí od Harryho. Ani jednomu se to samozřejmě nelíbilo, ovšem ani jeden nebyl ochoten vycouvat.
"Až se vy tři dohádáte, tak můžeme začít," informovala je Poppy. Mezitím, co debatovali na téma, proč jsou tady a kde Snape spí či nespí, rozložila lékouzelnice svíčky do kruhu uprostřed místnosti, kde udělala volný prostor a do jejich středu pak umístila podstavec s krystalem. Dohromady to nevypadalo nijak strašlivě ani moc magicky, spíš jakoby se připravovala na mudlovskou seanci s duchy, které samozřejmě byly od začátku do konce jen podvrh.
"Předpokládám, že se předtím nemůžu napít," spíš konstatoval Snape. Harry se na něj při těch slovech zamračil. Už začínal mít dojem, že se do věže vrátí z vráskami na čele, jestli se bude ještě víc kabonit.
"Pijete hodně? Jen abych věděl, kdy se vám mám vyhnout," podotkl kysele.
"To je moje věc a vyhýbejte se mi tak často, jak jen to bude možné."
"Pánové. Takhle se nikam nedostaneme," napomenul je Brumbál, který už zřejmě shledal, že se pro dnešek uráželi dosti, "Posaďte se do kruhu, každý k jedné straně krystalu. Ty, Harry hlavně odlož koště," vybídl ho ještě pro jistotu. To se mladíkovi moc nelíbilo, vzhledem k tomu, že se nepovažoval za hlupáka, který by si koště vzal sebou mezi svíčky a Snapea, ředitelovu poznámku využil k tomu, aby se uchechtl.
Odložil své koště ke zdi, kde doufal, že se mu nic nestane, a přešel ke kruhu. Opatrně překročil svíčky, které naštěstí zatím nehořely a dle jeho názoru by tak mohly i zůstat, a klesl do tureckého sedu na zem. Počkal, dokud Snape neudělá to samé na druhé straně.
Šlo mu to o poznání hůře, zdálo se, jakoby jeho pravá noha, stejně jako předtím ruka, sebou několikrát lehce cukla naprosto mimo dráhu pohybu. Harry krátce pohlédl na lékouzelnici, jestli si toho také všimla, ale ta stála kousek dál a šeptem se o něčem bavila s Brumbálem. Vrátil pohled zase ke Snapeovi, který si ho měřil chladným zrakem. Nevypadal ani trochu vděčně, spíš lačně, jakoby byl Harry zákusek po chudém jídle a on už se ho nemohl dočkat.
Běhal z toho mráz po zádech a chladly ruce a nohy.
"Dál už je to velmi snadné," řekl povzbudivým hlasem, navzdory tomu ale vytáhl z hábitu krátký nůž, "Každého z vás říznu do dlaně, nebude to příliš bolet. Harry," vyzval ho jako prvního. Harry sebou ani netrhl, když mu nůž rozřízl dlaň. Bolelo to, ale nebylo to vůbec tak strašné, jako věci, které už zažil.
"Oba položíte dlaně na krystal, já odříkám krátké zaklínadlo a tím je to celé pro teď uzavřeno. Neměli byste pociťovat bolest, nanejvýš mražení v rukou, jak vámi prochází magie a možné v případě Harryho, jako dárce magie, také mírnou nevolnost."
"Fajn, budu se snažit neshodit ty svíčky. Ještě že nejsou zapálené," zamručel si pod nos a položil ruce na krystal. Byl to sám o sobě zvláštní pocit, jelikož měl dojem, že se mu k němu prsty přilepily, jako když si před lety přilepil ruku ke konvičce na čaj, kterou spravoval. Nemohla za to krev, která začala po krystalu stékat, bylo to něco docela jiného, ne nepříjemného, ale přesto ho to částečně nutilo chtít ruku odtrhnout. Neudělal to.
Snape ani nemrkl, když nůž rozřízl jeho dlaň, jen vztáhl ruce a položil je na krystal. V ten okamžik svíčky vzplanuly a tak je uvěznily v kruhu. Nic víc se nedělo, nebylo to bolestivé, jen znervózňující být mezi něčím zapáleným. Harry měl z ohně docela strach, pokud to nebylo praskající dřevo v krbu. Vlastně ho znervózňovaly i svíčky při čtení a vosk, který z nich kapal na stůl.
"Výborně," odsouhlasil si to ředitel, vytáhl hůlku, postavil se, dle Harryho názoru, až moc blízko svíčkám a začal něco polohlasně odříkávat s rukama rozpraženýma do stran.
Udělalo se mu skutečně podivně nevolno. Ne skutečně zle, vlastně to byl stejný pocit, jako když se jeho a Voldemortova hůlka propojily na hřbitově, jen ne tak děsivý a tak hrozně vyčerpávající. Zvuky a obrazy z okolí ustoupily do pozadí a zbyl jenom Snape, který seděl proti němu. Cítil, jak se cosi teplého tetelí v jeho hrudníku, někde kde tušil, že má srdce, a pak jakoby to vyrazilo z hrudi ven a začalo se mu to plazit po pažích.
Zamrkal a násilím odtrhl pohled od lektvaristovy tváře, aby spatřil že z mužovy hrudi opravdu něco proudí. Bylo to modravě fialové, chvějící se jako nejasné světlo, a táhlo se to po jeho pažích, jako tenké provázky.
Pomalu pohnul hlavou, šlo to opravdu těžce, protože se cítil podivně unavený, a pohlédl na vlastní ruce. I po nich běžely pramínky světla, směsice bílé, zlaté a červené. Obtáčeli se mu kolem paží nejen svrchu po oblečení, ale i jakoby pod ním a přesto ne. Nedalo se na ně zaměřit pohledem a byl si jist, že by se jich nedalo ani dotknout. Byli ale slyšet.
Ano, to určitě ano. Kromě monotonního odříkávání zaklínadla z Brumbálových úst Harry jasně slyšel tiché pískání ve dvou různých frekvencích, které se pozvolna slinulo v jedno, když světlo na jeho pažích dorazilo ke krystalu a spletlo se s pramínky Snapeova světla.
Napadlo ho, jestli to lektvarista taky vidí. Jestli si uvědomuje, jak je to vlastně nádherné, ten souzvuk a to světlo. Chtěl se na to zeptat, ale slova mu z pusy nevyšla, protože ji ani nedokázal otevřít.
A pak přišla rána.
Lépe to popsat nedokázal. Uvědomil si, že ředitel domluvil a snad i pohnul hůlkou, to ale bylo nepodstatné, protože Harrymu v uších cosi vybuchlo. Z uší to přešlo do hlavy, pak do těla a nakonec ho to srazilo k zemi.
Náhle ležel, hleděl do stropu, hlavu až nebezpečně blízko k hořícím svíčkám a nemohl se pohnout. První, co nad sebou uviděl, byl Snapeův obličej, podél kterého visely mastné vlasy a pod očima měl obrovské kruhy. Vypadal stejně, jako tenkrát na ošetřovně, a zároveň se v černých očích zračila obava. Nefalšovaná, skutečná obava o Harryho život.
Bylo to tak směšné, až se chraplavě rozesmál, aby se mu ze zvuku vlastního hlasu zatmělo před očima.
°°0°°
Otevřel oči a zjistil, že stále leží, alespoň ale už ne na zemi, nýbrž na něčem měkkém a buclatém, co připomínalo pohovku, protože ho to ze strany tlačilo do ramene. Zároveň ho svědila dlaň, na které měl tenkou jizvu od říznutí.
Pomalu se posadil a rozhlédl kolem. Pořád byl u Snapea v pokojích.
"Už je vzhůru," oznámila zbytečné Poppy, které seděla po jeho boku.
"Kde mám brýle a jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se v jedné větě. Brýle dostal od zvláštního zdroje, podala mu je štíhlá ruka, patřící Snapeovi. Pohlédl na něj, na jeho netečnou tvář, načež si je pomalu vzal a nasadil. Víc si lektvaristu prohlédl teď, když už zase dobře viděl se svými brýlemi. Musel, jako tenkrát v nemocnici, shledat, že vypadá příšerně. Neřekl ale nic, maje na paměti Brumbálova slova, která říkala, že za normálních okolností profesora Snapea nikdo v tak zbídačeném stavu nevidí. Předpokládal, že muž nechce mluvit o tom, jak vypadá, když to skrýval, tak se to rozhodl teď nerozmazávat.
"Pět minut nanejvýš, ale stejně si nás vyděsil," informoval ho ředitel se starostí v hlase, "Jak se cítíš?"
Nad tou otázkou se musel pravda trochu zamyslet. Nemohl říct že by se cítil špatně, ovšem necítil se ani tak výborně a energicky jako předtím. V konečné sumarizaci mu vyšlo, že se cítí zesláblý, ale ne jako moucha po zásahu biolitem, která za chvíli zemře.
"Dobře," to byla tedy správná a očekávaná odpověď, vzhledem k jeho stavu. Hodil nohy z pohovky dolů a postavil se. Šlo to bez obtíží, ani hlava se mu nezamotala.
"Vidíte. Stojím, úplně v pohodě," usmál se na ně na všechny, ano dokonce i na Snapea, "Jakto, že vás to neporazilo?" zeptal se lektvaristy spíš zvědavě, než popuzeně.
"Byl jsem příjemce vaší magie, takže vás to vyčerpalo zřejmě víc," odpověděl taktéž klidně, bez agrese.
"To je pravděpodobné," souhlasila Poppy, která šachovala Harrymu kolem těla hůlkou, "Nezaznamenávám u něj žádný větší pokles magie, nanejvýš tak, jakoby pár dní nejedl moc dobře. Životu to nebezpečné není, ale déle jak půl roku bych ho v takovém stavu nedržela, pane řediteli."
"To bude k Severusově vyléčení bohatě stačit, když mu několikrát předáš část své magie. Souhlasíš?"
Harry přikývl. S tím samozřejmě počítal a věděl, že to tímhle nekončí.
"Jak to uděláme?" těkal pohledem mezi ředitelem a Snape, který stál tři kroky od všech, jak dával najevo že se nechce debaty a starostí účastnit.
"Stejně jako jste to udělali dnes, jen už při tom nebudu muset být já," vstal z křesla, ve kterém byl, "Ale nezapomínejte jak jsem vám oběma říkal. Pokud se jeden z vás pustí do silných kouzel nebo bude zraněn, začne vaše spojení z toho druhého odčerpávat magii. Nedá se určit, kolik jí přesně bude, takže buďte opatrní. Samozřejmě spojení se přeruší, pokud by to jednoho z vás mělo ohrozit, ovšem zřejmě by ho nebylo možno obnovit. Za takových okolností, pokud by nebyla nemoc profesora Snapea dostatečně zaléčená, by se zase mohla vrátit a ještě zhoršit."
"Vynasnažím se vyhnout boji s Pánem zla, a doufám, že Potter může slíbit to samé," ač to bylo řečeno uštěpačně, byla to i pravda a narážka na Harryho předešlá setkání s Voldemortem.
"Slibuju, že v následujícím půl roce nebudu chodit na Voldemorta vystrkovat zadek z bradavických hradeb," obrátil to ve vtip, ani ne tak proto, že by byl neuctivý, jen nechtěl o svých setkáních s Pánem zla mluvit vůbec.
"Ty jeden tupče!" zavrčel Snape, pohnul se jeho směrem, "Ty nemáš ani tušení..."
"Prosím, Severusi, uklidni se," zastavil ho starý kouzelník v další výlevu, "A ty, Harry, už nepoužívej slova jako 'zadek', ve slušné společnosti to není vhodné," napomenul i mladíka, kupodivu jen kvůli sprostému slovu, "Poppy, mohla bys odvést Harryho k nebelvísrké věži a dohlédnout, že se dostane domů před večerkou, prosím? Děkuji," požádal lékouzelnici.
"Tak pojď, Harry," vlídně se na něj usmála.
"Dokázal bych dojít sám," ujistil je všechny, ovšem poslušně se vydal ke dveřím, když ho vyhazovali, "Opravdu se netoulám po nocích každý den."
"O tom nikdo nepochybuje, ale magie, kterou jsi tu prošel, by na tebe mohla mít opožděný vliv. Chci dohlédnout, že se dostaneš mezi lidi a pak hned do postele," trvala na svém doprovodu Poppy. Další námitky už nevznesl, vzal si od zdi své koště a otevřel dveře. Krátce se v nich zastavil, pohlédl zpět na Snapea a zvláštně ho při tom pohledu zamrazilo v zádech z toho, jak moc nemocného člověka viděl. Zároveň si ale oddechl, protože to vypadalo, že spojení a předání magie nebylo vlastně tak strašné, jak to znělo.
Pustil Poppy jako první a pak vyšel na chodbu za ní.
°°0°°
Jakmile se za Potetrem zavřeli dveře, tak se pomalu posadil.
Nevěřil tomu, že to bude fungovat a pokud že tak silně, ale rozhodně mohl říct že teď, jen pár minut potom, co se jejich podstaty dotkly, se cítí daleko silnější. Nešlo ani tak o samotné tělo, to ho pořád jasně zrazovalo, když si uvědomil stále cukající ruku, tohle bylo o jeho vnitřním vnímání magie.
"Jak se cítíš ty, Severusi?" otázal se Brumbál a posadil se vedle něho na pohovku. Jeho jiskřící oči, věčně plné lačnosti po objevování tajemství a šťourání do cizích věcí, se na lektvaristu nepříjemně silně upřely.
"Cítím," zavřel oči, nadechl se a ponořil hlouběji do svého nitra, "se silnější. Cítím ale taky, že je ve mě něco, co mi docela nepatří. Špatně se to popisuje."
"To je Harryho magie, které do tebe proudí," pokýval zamyšleně hlavou, "Věděl jsem, že ty si ji hned uvědomíš. Na to jsi měl vždycky vycvičený nos, na hledání síly a moci." Ostře na Brumbála pohlédl, jak mu bylo jasné, že muž mluví o jeho spojení s Pánem zla.
"Potter si ale podle všeho nic neuvědomuje. Dál jen tupě zíral kolem sebe a měl hloupé vtipy, jakoby se nic nestalo." Nemohl věřit tomu, že mladík neviděl a necítil tu neskutečnou sílu, která klouzala po jejich tělech, kdy Brumbál odříkával zaklínadlo. Jistě ani mladý Potter nebyl tak nevšímavý a tupý, aby to nezaregistroval.
"Neřekl bych, že si nevšiml, spíš to jen nekomentoval."
"Jak mohl nekomentovat takoví přenos síly? Viděl jsem jeho moc, slyšel ji, cítil ji. Zlatou, stříbrnou a rudou," odmlčil se, zachmuřen nad tím objevem, "Věděl jsem, že linie Potterů je silná krev, stejně tak, že Lily byla mocná čarodějka, přesto jsem nečekal dvě vznešené barvy a jednu divokou. Když ho vidím plácat se v mých hodinách, tak se nezdá, že by měl víc moci než Grangerová nebo Weasley."
"Jeho síla je právě důvod, proč se plácá a proč mu nepřišlo na tom, že viděl tvou magii, nic zajímavého," podotkl Brumbál, "Ne všichni, kteří už jsou silní, lační po další moci. Řekl bych, že Harry je jako nadprůměrně silný čaroděj spokojený a nebude se nikdy snažit stát nejmocnějším a nejsilnějším."
"To nedává smysl," stiskl rty, opravdu to nechápal, "Jsem si jist, Albusi, že má dost síly na to, aby vyléčil mou nemoc, kdyby jí trpěl. Je dost silný i na to, aby se zbavil všech jizev, kterých jsem si na jeho těle všiml, možná i té od kletby. Dokázal by možná za pár let nasbírat dost moci, aby se postavil Pánovi zla a ty mi tvrdíš, že po tom netouží. To je vážně takový idiot?"
"Není hloupý, jen je spokojen sám se sebou a rád pomáhá ostatním. Díky tomu ti daroval svou sílu, které bys měl moudře využít ke svému uzdravení a k ničemu jinému," dodal přísně, zároveň svým pohledem a postojem naznačujíc, že když se Snape pokusí o cokoliv víc, zřejmě za to bude nést následky.
"Po ničem jiném, než po vyléčení netoužím," zavrčel. Podráždilo ho to celé s Potterem a jeho zjevnou neschopností, neochotou a nedostatkem intelektu, potřebného k tomu, aby udělal vše, co je třeba pro to, aby byl alespoň ve válce trochu užitečný a ne jen pořád lidem překážel pod nohama.
"Určitě se chceš uzdravit?" položil podivný dotaz, který donutil Severuse překvapeně zamrkat a vytrhl ho z uvažování o Potterově imbecilitě.
"Chci. Vypadám snad jako někdo, kdo se těší na paralýzu a pak pomalou smrt?" spíš se na něj obořil.
"Ne, nevypadáš a proto by ses měl snažit teď k Harrymu chovat dobře, když drží lék k tvé nemoci ve svých rukách."
Nevěřícně na Albuse pohlédl, protože mu právě došlo, co tu před pár minutami starý kouzelník udělal a k čemu znovu Severuse nutil. On chtěl, aby se s Potterem smířil a přestal ho, jak tvrdil, pronásledovat, to všechno už od prvního ročníku. Vymýšlel sto a jeden důvod, proč by to měl udělat a jak by to měl udělat, jenže Severus po celou dobu odolával. Až do dnešního dne, kdy díky své nemoci dovolil Brumbálovi, aby ho k Potterovi připoutal na celý půl rok, kdy bude muset dbát o mladíkovo zdraví fyzické i duševní, jinak by sám mohl přijít o moc, která ho mohla vyléčit.
"Ty starý intrikáne!" zavrčel, "Ty si mě s ním svázal schválně, abych ho měl na krku a smířil se s ním. Mohl si mě klidně vyléčit sám, jedinou dávkou magie, že je to tak?"
"Za koho mě máš, Severusi?" zeptal se dotčeně, ale jen čert by poznal, jestli upřímně, "Své důvody, proč jsem nemohl být dárcem magie já, jsem ti už vysvětlil a stále platí. A teď už by sis měl odpočinout a intenzivně svou mysl ponoukat k tomu, aby tě vyléčila, ať to celé nebylo zbytečné. Neradi bychom o tebe přišli, drahý Severusi," poplácal, vlastně spíš tak pohladil, ho po tváři a vstal, "Dobrou noc a sladké sny" popřál mu a odešel.
Severus neměl ani v nejmenší sladké sny. Zdálo se mu o zlatých, stříbrných a rudých proudech energie, které se proplétaly do sebe navzájem i mezi černými sloupy, které jen tak vysely v prostoru. Nebylo to děsivé, nebyla to noční můra, zároveň to ale nebylo něco, co by chtěl prožívat každou noc po zbytek svého život.
Probudil se už v pět ráno, nepříjemně čilý a nabuzený energií, která se odrážela jak na jeho těle, tak i na jeho mysli.
Poznámka utorky: Vyhlašuji konkurz na jméno této kapitoly. Jestlipak nějaké vymyslíte, co se mi bude líbit a které se bude hodit. Kdo nějaký vymyslí, tomu věnuji další kapitolo.
Děkuji za komentáře Mája, mathe, belldandy, Anneanne, Nade, bacil, yellow, keishatko a cim. Těším se za další komentáře a doufám že nějaké budou.
PS: Jména jsem neskloňovala, abych vám neprznila přezdívky.