07.10.2013 00:05

Mladý Severus Snape táhnul svůj kufr ke kočárům. Byl o něco starší než ve vzpomínce s Remusem, Siriusem a Harryho rodiči, navíc si také zkrátil vlasy do délky, jakou měli teď. Ve tváři naštvaný výraz, který už Harry také poznával.

"Kam teď půjdeš, chlapče?" vstoupil do vzpomínky Brumbál hlasem upřímě starostlivým a prohlížel si mladíka, který právě s námahou vyhodil kufr na kočár.

"Do toho vám, při vší úctě pane, je velké... nic," zavrčel přes rameno, aniž by se třeba jen otočil. Svíral pevně v rukou držadlo svého už odloženého kufru.

"Je mi do toho mnohé," oponoval měkce ředitel, "Jsi jeden z nejnadanějších žáků které tato škola za poslední desetiletí vychovala. Chtěl bych, abys pokračoval v dalším studiu, ale pokud nemáš kde bydlet, pak by to bylo obtížné. Mohl bych ti na přechodnou dobu nabídnou ubytování tady v Bradavicích."

"Nepotřebuju od vás milodary, sakra!" obrátil se prudce k řediteli, "Já už mám kde bydlet i vím, co budu v životě dělat. Malfoy mě rád uvítá u sebe v sídle, bude mě podporovat dokud nedostuduji a pak mě zaměstná jako svého soukromého lektvaristu."

"Toho se právě obávám," zkonstatoval smutně Albus, "Jsi ještě příliš mladý…

neuvědomuješ si, že následky některých svých dnešní rozhodnutí,učiněných ve spěchu a snad i zlobě, si poneseš do konce života."

"Proč se vůbec staráte?!" rozkřičel se vztekle, "Jděte si za svým milovaným Potterem, kterého jste celou dobu tak protěžoval a mě dejte pokoj. Navždycky!"

 

Vzpomínka se rozplynula a lehce přešla v další, jako když odložíte jeden snímek z balíčku a hned se můžete podívat na další. Nebylo třeba listovat, hledat, stačilo se jen dívat.

 

O několik let starší Snape stál na astronomické věži a hleděl dolů na nádvoří Bradavic, stejně jako na okolní kraj. Ve tváři byl pobledlý, ještě hubenější, než jakého si ho Harry pamatoval dnes, dokonce to vypadalo, že má řídké vlasy a typický černý hábit mu z těla každou chvíli spadne.

"Bál jsem se, že už pro mě nepřijdeš," promluvil polohlasně, hlavu neotočil stranou ani neodtrhl pohled od výjevu před sebou.

"Nikdy bych tě tam nenechal. Slíbil jsem ti, že přijdu, můj milý... chlapče," promluvil na něho chlácholivým hlasem Brumbál, který se zrovna vynořil ze tmy nad schodištěm. Došel až k lektvaristovi, vyhližejícímu ven, a položil mu ruku na kříž. Muž v černém se nehnul, jakoby mu to nevadilo nebo si nevšiml, přitom každý věděl, že Severus Snape nesnáší, když se někdo byť jen přiblíží do půl metrové vzdálenosti natož aby na sebe nechal někým sáhnout.

"Uvažoval jsem, že si prokoušu zápěstí," nadhodil Snape s náznakem černého humoru, "ale pak jsi přeci jen přišel."

"Nikdy bych tě v Azkabanu nenechal," zopakoval pevně.

 

Opět nastalo krátké zatmění, během kterého se Harry podivil, že byl Snape v Azkabanu. Předpokládal, že Brumbál nedovolil, aby se tam vůbec dostal, když pro něj dělal špeha. Nestačil se nad tím zamyslel, když přišla další vzpomínka, pro něj stejně zajímavá, jako ty předešlé.

 

Tentokrát oba seděli v Brumbálově pracovně, přesně tam, co teď sám Harry a ředitel. Možná do konce na stejných křeslech. Nedělali nic. Nemluvili, prakticky se ani nehýbali, jen každý v ruce držel své pití. Albus měl hrneček s čajem, zatím co Snape svíral sklenku s něčím jantarové barvy, co mohla být whiska nebo bourbon. Střídavě upíjeli, hleděli do plamenů, jen někdy krátce pohlédli na sebe.

Hodiny odbily půlnoc.

Brumbál se sklonil pod křeslo, odkud vytáhl poměrně malý balíček, zabalený do rudého papíru, po kterém poskakovali sněhuláci, a dozdobený byl velkou mašlí.

"Šťastné Vánoce, Severusi," s těmi slovy položil balíček lektvaristovi na klín.

"Šťastné i tobě," zabrblal nazpět Snape, kysele se ksichtící na balíček na svých kolenou. Pak ale sáhl do hábitu a podal Brumbálovi malou lahvičku ovázanou decentní rudou mašlí.

"Na tvé vousy a neplýtvej, nebudu ti v půlce roku míchat další," zahučel více méně už skloněný nad vlastní dárkem, ze kterého systematicky odstraňoval papír, aniž by ho roztrhal nebo třeba jen potrhal. Člověk musel obdivovat, že to dokáže, protože Harry všechny papíry na dárcích rozerval jako šelma svou kořist.

"Albusi, to je...," odmlčel se a díval se na několik malinkých ampulek složených v krabičce. Byly na nich latinské popisky, na které Harry nedohlédl, protože byl příliš vzdálený a písmo bylo brumbálovsky drobné. Co ale viděl jasně, byl pomalu ale jistě se šířící úsměv po tváři Severuse Snapea. Nevěřil by, že je to možné, ale skutečně tomu tak bylo.

"Takže líbí?" nadhodil tázavě Brumbál, kterého podle všeho víc zajímala Snapeova reakce, než vlastní dárek, který držel v ruce.

Lektvarista se k němu obrátil, takže jeho zjemněnou usměvavou tvář byla dobře vidět v plamenech ohně.

"Jistěže," odsouhlasil hlasem, který by snad troufalý člověk mohl považovat za jemný možná i vděčný. Ředitel ho za něj asi považoval, protože vztáhl ruku a položil ji muži na tvář. Ten neřekl nic, jen se zase sklonil ke svým ampulkám, dlaň starého čaroděje sklouzla po jeho krku na rameno, kde zůstala.

 

Takové obrazy se mu špatně zpracovávaly, protože vypadaly značně nereálně, přesto věděl, že jsou naprosto skutečné. Zlý profesor lektvarů a obrany, který se usmívá. Brumbál, který se k němu chová s něhou a snad dokonce láskou, to bylo něco bezmála nepochopitelného. Chtěl vidět víc stejně silně, jako chtěl rychle utíkat pryč. Natáhl se po dalších vzpomínkách, které kolem něho proudily, ale jen proto, aby byl vtažen do podivného chaosu.

Snape, jak se sklání nad lektvarem a odhazuje si vlasy z čela. Snape jak jí, krájíc přitom maso na skutečně miniaturní kousky s přecizností někoho, kdo rád kuchá zvířata. Snape svírající mezi prsty nožičku sklenky a se zamračeným výrazem si prohlížející její obsah. Usmívající se Snape... rozlobený Snape... smutný Snape... Brumbálova ruka na jeho paži... na zádech... na tváři... na ruce... na zápěstí... Snapeovy ruce v sevření těch Brumbálových... Jeho tvář v Albusových rukách...

S hrůzou sledoval ty útržky vzpomínek a uvědomoval si, že tohle už není prosté přátelství nebo otcovství. Nikdo nemohl popírat, že to, jakým způsobem se Albus chová ke Snapeovi, je na okraji milenectví. Sakra, klidně by se to dalo, kdyby byl člověk opravdu hodně odvážný a šílený, považovat za zamilované sledování a pokusy o svádění.

Naštěstí to nezašlo dál, než k povrchním dotekům, kdy se zdálo, že si lektvarista snad ani neuvědomuje, oč jde. Přinejmenším v tomhle souboru vzpomínek si neuvědomoval a nebylo tu nic skutečně kompromitujícího. Harry nehodlal pátrat, jestli někde něco takového je. Existovaly věci, které vidět a vědět nechtěl a nepotřeboval, jako třeba, jaký penis má jeho kamarád Ron, jak vypadá nahý Snape nebo souložící Brumbál.

Musel hned, okamžitě, neodkladně pryč.

Prudce zabouchl dveře, odstrčil je od loďky a...

 

"To nejsou vzpomínky, které si měl hledat, chlapče," probral ho Brumbálův hlas, stejně jako ho jeho vědomí vytáhlo z vody a položilo na křeslo v pracovně. Rovnou by se s tím křeslem nejraději propadl do sklepení. Ne, tam vlastně ne, tam žil Snape, takže ještě lépe někam hlouběji třeba až do středu země. Přesně tam by to bylo vyhovující. Tak hrozně se nestyděl od chvíle... vlastně nikdy, dokonce ani když se měl poprvé svléct před Cedrikem a trochu se s ním muchlovat, nebyl v rozpacích jako nyní.

"Já se omlouvám.. nechtěl jsem... neměl jsem," koktal, prakticky neschopen složit dohromady souvislou větu, kterou by mu řekl. Navíc se trochu přikrčil v křesle, jak předpokládal, že se na něj starý čaroděj rozkřičí, co si to dovolil. Ten si ho místo toho prohlížel pobaveně shovívavým pohledem.

"Kdyby to bylo něco, co nesmíš vidět, tak tě ujišťuji, že by si se k tomu nedostal," informoval ho stále stejně pobaveně, pak mírně zvedl obočí v dotazu, "Šokuje tě to?" zeptal se zvědavě.

Harry otevřel pusu, aby řekl že rozhodně ano, ale raději ji zavřel. To by bylo docela neslušné, takhle to na Brumbála vyplivnout. Na druhou stranu, Albus nevypadal, že by mu třeba jen trochu vadilo, co zjistil. On se nestyděl za své city ke Snapeovi, ať byly jakékoliv.

"Trochu," připustil, cítil, že mu po dlouhé době zase hoří tváře, "Nikdy by mě nenapdlo... vím, že se lidem líbí, třeba Nevillovi, ale vy... jste... vy jste...," napadalo ho jen, že je Brumbál na romantická vzplanutí lásky prostě už hodně starý.

"Starý?" dořekl, jakoby mu četl myšlenky, což ale nedělal, to by jistě cítil, "Myslíš si, že schopnost zamilovat se nebo někoho romanticky obdivovat se s věkem ztrácí? Láska nedělá rozdíly v pohlaví, druhu, věku, čistotě krve, společenském postavení nebo v čemkoliv jiném. Na tom nezáleží."

"Ano, to jistě, jenže... nenapadlo mě, že byste někdy mohl...," další odmlka, při které se zamyslel nad tím, co chce říct, "Znám vás jenom jako ředitele Bradavic, Albusi, a neumím si vás prostě představit jako mladého... třeba mého věku." Snažil se vysvětlit, proč ho to mimo jiné tak šokuje. Věděl, že Brumbál nebyl vždy ctihodným starým mužem s dlouhým bílým plnovousem, který vyzařuje do okolí vážnost jeho věku náležející. Viděl ho v jeho vlastních vzpomínkách na Toma o něco mladšího, ale nikdy ne tak mladého, aby si ho dokázal představit zamilovaného.

"Vy Snapea opravdu... milujete?" tohle potřeboval vědět, i když to z něj lezlo trochu jak špína z Hagridova kožichu.

"Ptáš-li se, zda k němu chovám cit jiný než přátelský a otcovský, pak odpovídám ano," mluvil rozvážným hlasem, zároveň i zamyšleně, jakoby to ani sám neměl ujasněné, "Jestli je to však vášnivé vzplanutí, jako tvá láska k Remusovi a Siriusovi, kdy bych byl ochotný pro trochu potěšení riskovat život svůj i jejich? Pak je má odpověď ne. Na takovou prudkost jsem už opravdu hodně starý, ale je tomu skutečně tak, že je Severus hluboko v mém srdci."

Tohle už trochu dávalo smysl. Platonická láska, která se neprojevuje jinak, než občasným objetím. To už by snad dokázal, s jistým vypětím sil, přijmout a akceptovat, i když věděl, že mu to nikdy nepřijde skutečné.

"Oddával jste ho," napadlo ho náhle, že ředitel přeci oddal Snapea s Nevillem a to už ho jistě v té době musel mít rád, "Byl jste to vy, kdo ho oženil s Nevillem. To vám to nevadilo?"

Představil si sám sebe, jak musí něco takového dělat. Rozhodně by se mu to nelíbilo, žárlil by, i kdyby jeho láska byla sebevíc nenaplněná a neměla s tělesnem vůbec nic společného.

"Přeji si pro Severuse jen to nejlepší," řekl to tak, jakoby to mělo stačit, pak s jemným povzdechem pokračoval, "Severusova cesta životem ještě není ani v polovině, zatím co ta má se již blíží ke konci. Celých patnáct let, kdy tu učil, jsem ho na jeho cestě doprovázel, byl mu oporou, byl mu přítelem, byl mu rádce i vrbou, ale dál už jít nemohu. Neville je mladý, také má cestu před sebou a chce Severuse doprovázet, stejně jako Severus touží po tom, aby šel s ním. Já vím jistě, že s Nevillem po boku bude šťastný, protože je to velmi laskavý, inteligentní a vnímavý mladý muž a proto jsem byl rád, když jsem mohl zajistit, že budou spolu."

Zase nevěděl co říct. Prostě neuměl pochopit, že někdo dokáže o lektvaristovi, který ho léta tyranizoval, mluvit s něhou nebo láskou. Neporozuměl tomu docela u Nevilla, jak by tedy mohl u Brumbála.

"Takže proto mu věříte? Protože ho milujete?" vyptával se. Přišlo mu nesmyslné, že by někdo důvěřoval kvůli neopětované lásce. Vlastně ne nesmyslné, pochopit by to dokázal, ale bylo to nesmírně pošetilé ba až bláznivé.

"Ne, k tomu mám ještě jiné důvody, které ale nepotřebuješ znát," předběhl jeho další dotaz, navíc zdvihl ruku, čímž dal najevo, že o tom se bavit nebude, "Prostě stačí, abys věděl, že mu věřím a proto bys mu měl věřit i ty, ať se stane cokoliv."

Tiché zacvrlikání z Fawkesova bidélka přerušilo Harryho myšlenky na to, že by protestoval a donutilo ho se na fenixe podívat. Zase měl ten smutný pohled, až už jen čekal, kdy si zmučeně povzdechne.

"Teče ti krev, Harry," podotkl Brumbál starostlivě. Automaticky při tech slovech rovnou zvedl ruku k nosu, kde samozřejmě narazil opět na proužel teplé, rudé tekutiny, která si razila cestu po jeho horním rtu. Setřel ji rukou, ale nepomohlo to, protože další krůpěj se vykutálela ven a dopadla mu na manžetu rukávu.

"Tady, přitiskni si to na nos," podal mu ředitel hedvábný kapesník se svým monogramem.

"Díky," převzal si kapesník, přičemž zachytil Albusův upřímně starostlivý pohled, "Klid, to nic není. Jen trocha..." potáhnutí, "krve z nosu," chlácholil ho a přitiskl si na nos kapesník. Doufal, že to nebude starý čaroděj moc rozvádět, protože vážně nechtěl rozebírat, jak dnes experimentoval. Snape měl v tomhle pravdu. Ředitele by to rozhněvalo, kdyby věděl, že zkoušel jen tak někomu proniknout do myšlenek. Čistě jen z pleziru, zvědavosti a pro zábavu, vždyť to byl právě on, který několikrát zdůrazňoval, že všechny formy nitrozpytu se mají provádět jen s hodně pádným důvodem.

A když mu Snape řekl, že to nic není, tak to skutečně nic není. V tom mu kupodivu věřil, protože prozatím se ho lektvarista ve skutečnosti zabít nepokoušel. Navíc, Harry prostě nebyl z těch, kteří se něčeho snadno leknou. Zejména pokud je to neduh jejich vlastního těla. Dokonce ani ta bolest hlavy, která se právě vrátila, ho nijak víc neznepokojovala. Jen byla nepříjemná.

"Ale ano je," nesouhlasil Brumbál, "Tvůj mozek a mysl jsou přetíženy našimi lekcemi. Běžně dochází k prolomení přirozené bariery po dvou až třech letech tréninkuu, který je většinou velmi pomalý a zpočátku mistr vede každý žákův krok ve své mysli. Nás však tlačil čas, proto jsem ti dal volnou ruku a nechal tě vypořádat se s nástrahami samotného. Možná jsem to přehnal. Omlouvám se."

Zakroutil zamítavě hlavou. Možná to tak bylo, že se měl nitrozpyt učit roky a ne do něj skočit rovnýma nohama, jak to udělal, ale věděl ,že Voldemortova moc roste a pokud mu bude někdy v budoucnu nitrozpyt užitečný, pak by se ho měl naučit co nejdříve. Nezlobil se proto na Brumbála za trochu krve a bolesti hlavy.

"Jsem v pořádku, Albusi," odmítl jeho omluvu, přičemž si kapesníkem pořád stíral krev u nosu, "Jen mě dneska bolí hlava, ale ani to není něco, s čím byste si měl dělat starosti."

"Kdyby se to zhoršilo, zajdi za Poppy," doporučil mu, skoro rozkázal a pak natáhl ruku, aby se lehce dotkl jeho čela. Dlaň měl nezvykle studenou, jak u něho nebylo obvyklé, a navíc se zdálo, že se jemně chvěje. Přesto byl jeho dotek uklidňující, dokonce i bolest, přecházející po Harryho mozku z jedné hemisfery do druhé, trochu polevila.

S úlevným povzdechem pokýval hlavou na souhlas. Tak jako tak by ho někdo na ošetřovnu dotáhl, kdyby se ti permoníci v jeho hlavě rozhodli uspořádat další taneční večírek a způsobili mu moc velké bolesti.

"Pro dnešek už toho necháme a dáme si dva týdny pauzu," dospěl k názoru Brumbál a stáhl svou ruku zpátky, "Na příští týden madam Hoochová naplánovala otevření druhé poloviny famfrpálové sezony, takže předpokládám, že uspořádáš první trénink. Měl by sis dát trochu času na zábavu."

"Dobře, tak já se budu trochu bavit," souhlasil, ovšem nedodal, že za zábavu by považoval jedině to, že by pozval Remuse se Siriusem do Prasinek a strávil celý den tím, že si budou vzájemně vyšukávat mozky z hlavy. Brumbál by to zakázal a bylo jen z podivem, že se nezmínil o jejich posledním dostaveníčku na okraji Zapovězeného lesa. Jistě o něm musel vědět, protože Brumbál ví přeci úplně o všem.

"Teď se vrať na kolej a odpočiň si," poslal ho pryč, ale nevyhazoval ho. Bylo znát, že opravdu chce, aby si Harry odpočinul. I na tohle přikývl, jelikož trocha sladkostí a lehnout si do postele by mu vážně přišlo vhod. Jen se po cestě ještě staví na ošetřovně podívat se na Rona, nesmí však zapomenout smýt si krev z tváře, jinak ho madam Pomfreyová zažene do postele.

Vstal, otřel si znovu nos a pak pohlédl na bílý kapesník s monogramem a vyšitými květy, který celý zakrvácený držel v ruce. Posloužil dobře, ale momentálně vypadal jak utěrka po řezníkovi při zabijačce.

"Echm, nechám vám ho vyprat a poslat po nějakém skřítkovi," trochu jím zamával, "Omlouvám se, že jsem ho zašpinil," dodal, spíš bezděky, jak to měl naučené z domova.

"To je dobré, klidně si ho i nech. Je tvůj. Určitě se ti bude v budoucnu hodit," mávl nad tím rukou Brumbál.

"V tom případě... Dobrou noc, Albusi. Dobrou noc, Fawkesi," rozloučil se s oběma a ještě naposledy se podíval po fenixovi, který měl pořád ten smutný výraz. Problesklo mu hlavou, že by mohl řediteli říct, že s fenixem je určitě něco vážnějšího, než to že se chystá někdy brzy shořet, ale nakonec tu myšlenku zapudil. Nebyla to přeci jeho věc, tak by se do toho možná neměl míchat.

Přeložil kapesník několikrát přes sebe, zastrčil ho do kapsy a vydal se do Nebelvírské věže.

°°0°°

Kdyby to nebylo pod jeho úroveň, třískl by za sebou dveřmi. Mohl se stále ještě považovat za šťastného novomanžela, přesto se jeho nálada den ode dne víc a víc blížila absolutní nule.

Pohlédl na hodiny, kde Nevillova ručička zrovna hlásila 'Čas pro zahradničení', což znamenalo že manžela neuvidí celé hodiny. Měl dokonale volný večer a nevěděl, co si s ním počít.

Napadlo ho jít děsit studenty. Určitě byl našel nejméně dvě dvojice, které se rádoby zimomřivě – každý věděl, že na používaných bradavických chodbách je uvrženo zateplovací kouzlo a tak nejsou prochladné jako zbytek hradu – tisknou k sobě a něžně si vyznávající lásku s jazykem strčením v krku toho druhého. Taky by pravděpodobně narazil na nějakého vtipálka, který se pokouší chytit Filchovu kočku, ač každý ví, že to se nepovedlo ani Weasleyiovic dvojčatům, bez kterých, jak si s hrůzou Severus uvědomil, byl hrad docela nudné místo.

Další variantou bylo sledovat, co dělá Draco, jenže to by nemělo valný úspěch. Stejně by zase skončil za zavřenými dveřmi Komnaty nejvyšší potřeby a pak se bezúspěšně snažil navázat rozhovor se zmijozelským mladíkem, který by ho, profesor neprofesor, poslal nevybíravě k šípku. Nehodlal si nechat pomoct ani poradit.

Další, nejlákavější možností, bylo se ožrat vlastnoručně vypálenou pálenkou z mandragory.

Ano, poslední řešení se mu zdálo nejlepší vzhledem k jeho duševnímu stavu. Navíc už to byl pěkný pátek, co se pořádně zlískal skoro až do bezvědomí. Manželský život na něm zanechal právě tento následek, pokoušel se zcela abstinovat, což pro člověka zvyklého pít, není nic snadného ani zdravého.

Stáhl si plášť, rozepnul knoflíčky saka, včetně těch na rukávech, a sedl si do křesla. Jedním máchnutím hůlky k sobě přivolal lahev pálenky s jemně nazelenalým nádechem, společně se sklenkou, do které si rovnou nalil na dva prsty. To bylo pro zahřívací kolečko tak akorát, pak trochu ubere.

Pořádně se napil a zauvažoval nad Albusem.

Ještě když ho viděl na ošetřovně vypadal zdravě vzhledem ke svým nynějším možnostem. Ani ne hodinu na to už ho volal do své kanceláře, že se mu přitížilo. To bylo velmi kulantně řečeno, protože ve skutečnosti tam seděl zkroucený v křesle, jak žabí mrtvola pod elektrickým proudem, a trpěl velkými bolestmi. Prolil ho takovým množstvím lektvarů, až se divil tomu, že zůstal starý ředitel při vědomí. Za normálních okolností by následoval spánek, způsobený velkou otravou organismu, ale Brumbál holt nehodlal splňovat standardy nikdy, tak proč by s tím měl teď začínat.

Obával se dalšího výlevu citů, který se naštěstí nekonal. Starý čaroděj se pustit s klidem do dalšího plánování strategie v boji, jakoby se vůbec nic nestalo.

Tenhle jeho postoj prostě nesnášel. Kdyby jeho samotného čekala brzká smrt, tak by byl strachy bez sebe a snažil by se udělat něco, proč by si ho měli lidé pamatovat, i kdyby to znamenalo, že se sebere a půjde naplivat do obličeje samotnému Pánovi zla. Brumbál byl však se svým osudem smířen. Ne, rozhodně nerezignoval, dál měl na roky dopředu připravenou strategii boje proti Pánovi zla, jen do ní prostě zahrnul i vlastní smrt. Bylo to něco jako deset bodů, co letos udělám. Naučím Pottera nitrozpytu... koupím si nový hřebem na vousy... najdu pár viteálů... umřu... zorganizuji si pohřeb... odvezu Harryho z Kvikálkova na jeho sedmnácté narozeniny... a tak dále, a tak dále, jakoby se nechumelilo.

Nesnášel ho za to. A pil.

Nesnášel ho i za to, že musel zase jít najít Pottera a vypořádat se s jeho prvním pokusem o nitrozpyt. Ten tupec si asi plánoval vybít i poslední mozkové buňky, co se mu jen tak bezprizorně povalovaly v hlavě. Ne, on chtěl udělat něco horšího, chtěl se naučit nitrozpyt. Vlastně, bylo to ještě strašlivější, on se ho skutečně naučil. Chabě, uboze, přesto zvládl za půl roku to, co jiní museli studovat deset let. Mezi ty 'jiné' sice Severus nepatřil, ale to neznamenalo že by se s nimi nespojil proti někomu, jako je Potter.

I když... vlastně mu byl ten spratek ukradený, stejně jako skutečnost, že bude pobíhat po hradě a nahlížet do hlavy každému, koho potká. Nebyla to věc, tak co by se staral. Léta se marně pokoušel dokázat, jaký nezodpovědný raubíř Harry Potter je, avšak nikdo ho neposlouchal, takže to prostě časem vzdal. Rezignoval letos na snahu ho dostat, když si uvědomil, že příští rok bude stejně všechno úplně v háji.

Nesnášel Pottera a Bradavice. A pil.

A jeho manžel? Momentálně asi seděl celý rozesmátý vedle Pomony až po lokty zabořený v hlíně a přesazoval nějaký ten svůj milovaný plevel. Co by to mohlo být dneska? Mávnutím hůlky si vyvolal kalendář, na který už musel trochu soustředěně zaostřit. Přeci jen pálenka z mandragory nebyla pití pro malé děti. Na čísla už neviděl, ale zjistil, že měsíc je přesně mezi úplňkem a novem, což znamenalo že okolo půlnoci bude přesazovat Pupalku úplňkovou. Nebo se možná půjde podívat do katakomb hradu na svou Dusivku, kterou tam na popud Pomony a se souhlasem ředitele zasadil do pro ni naprosto optimální tmy a vlhka.

Prostě se staral o kytky, místo toho, aby byl doma a staral se o Severuse.

Nesnášel svého manžela... miloval ho? A pil.

 

Předcházející - Následující