02.08.2013 00:05

A situace byla ještě horší, jelikož je mozkomoři svými neutuchajícími útoky hnali k sobě na jedno místo. Pravda, mohli se tak lépe bránit, zároveň ale byli dokonale obklopeni a uvězněni černými stíny, které už jim dokonce prakticky zahradily výhled na Doupě. Ani jeden už se k němu nemohl dostat, i kdyby sebevíc chtěl.

"Jsme v háji! My tu umřeme!" ozval se vyděšený Ron někde za Harryho zády. Molly se k němu obrátila se zoufalstvím v očích, asi už taky nedoufala, nebo o něj prostě měla strach.

"Drž hubu, Rone!" okřikla ho Hermiona hlasem znějícím jako když škrábete nehty o tabuli, tak vysoko ho měla posazený.

Remus se Siriusem se dostali do jejich středu, protože se jako jediní neměli jak bránit. Díky tomu mohl slyšet, jak vlkodlak šeptá. Nerozeznával, co všechno říká, ale zdálo se mu ,že vypráví Siriusovi nějaké historky. Nedokázal se na to soustředit, protože ho mnoho sil stálo udržet svého patrona v boji. Ani tenkrát před lety, kdy se mozkomorům postavil poprvé, nebyli tak odolní a neústupní jako teď. Jedno kolikrát je zahnali, oni se stále vraceli, jakoby byli naprosto posedlí myšlenkou ze všech přítomných vysát duši.

"Tohle dlouho nevydržíme. Musíme nějak prorazit jejich linii a pokusit se je pořádně rozehnat," plánoval udýchaně pan Weasley. Ten plán se mu zdál jako naprosto skvělý nápad, jelikož stejně jinou možnost neviděl.

"Já prorazím linii, vy ostatní je začnete rozhánět. Ginny, Molly vám patří ti, co nám krouží nad hlavou, naši patroni se k nim nedostanou!" informoval částečně zbytečně obě ženy, které měli jako jediné létající patrony. Už dávno jim kondor s čápem kroužili nad hlavou a bránili útoku z vrchu.

Pohybem hůlky si vlka přivolal k sobě, nadechl se a s veškerou prudkostí ho vyslal rovnou proti semknutému kruhu mozkomořích těl. V hlavě si přitom skoro až zoufale snažil vybavit ty nejkrásnější chvíle svého života doufaje, že tak přivolá stejnou sílu patrona, jakou dokázal vyvolat ve svém třetím ročníku. Vzpomněl si na setkání s Ronem. Hermioninu rozesmátou tvář. První usměv, který mu daroval Remus. První objetí od Siriuse, tehdy ještě pouze přátelské. Brumbálova dobrosrdečná slova. První polibek, který kdy dostal a byl od úžasného Cedrika s veškerou jeho laskavostí a vtipem. Milování s Remusem. Milování se Siriusem. Milování s nimi oběma.

S každou dobrou vzpomínkou, s každým vlčím krokem, jakoby patronova síla rostla. Jeho světlo se zvětšovalo, dokonce i on sám rostl do výšky, nebo přinejmenším se to tak zdálo, že dosahuje velikosti jelena, na kterého si pamatoval z dřívějška. Světlo se z něho rozšiřovalo do stran jako požár a pak...

Prudce narazil do mozkomorů, takže je rozhodil na všechny strany, jako když koule narazí do kuželek. Hnal se dál. Rozrážel je zas a znovu. Posílal je do vzduchu, do dálky, dokud se před ním nerozevřela volná krajina. Pak ho Harry poslal stranou, aby pokračoval v útoku.

Jakoby ten pohled ostatním i s jejich patrony dodal sílu a naději. Zářivá zvířata se s novým odhodláním vrhla na masy černé beznaděje. Pes a vydra následovali vlka směrem doleva, zatím co tygr se sám hnal doprava. Kondor s čápem sráželi ty mozkomory, kteří se odvážili pokusit se zaútočit ze vzduchu.

Svět byl hned lepší. Cítil, jak se mu příjemné teplo naděje a štěstí rozlévají tělem, potlačují strach i pocit blížícího se konce, který ještě před chvíli měl. A nebyl jediný, na koho to tak skvěle působilo. Kouzelnicí kolem něj se narovnali, dokonce zaslechl Siriusův hlas vyvolávající patrona. Obrátil po něm pohled, aby ho spatřil v Remusově objetí. Vlkodlak ho svíral kolem pasu, držel mu zápěstí ruky, ve které měl hůlku napřaženou proti mozkomorům, ve veškeré podpoře, kterou mu mohl dát.

Bílý oblak vyklouzl ze Siriusovy hůlky, aby se následně zformoval v obrovské na první pohled smrtonosné zvíře, které se vrhlo na pomoc tygrovi. Pravdou bylo, že patron nevypadal zrovna celistvě, ale kdyby se ho jeho pánovi podařilo plně vyvolat, pak by mohl dělat z mozkomorů kašičku jediným stiskem obrovských čelistí.

Odvrátil pohled od svých milenců a zase ho zaměřil na boj. Nebylo ale moc, co by mohl ještě dělat, jen s úžasem sledoval, jak se zářivá zvířata ženou, ničí své protivníky. Na krátko jim zmizeli z dohledu, to když zaběhl za dům, aby se vzápětí zase objevili. Nikdo už je neřídil, žili svým vlastním životem, když v kruzích obíhali kolem Doupěte i svých pánů a odháněli mozkomory stále dál a dál. Za jejich stříbřitě zářivýma nohama zůstávaly ve sněhu plamenné stopy, které se spojovaly jedna v druhou a tak pomalu, ale jistě tvořily hořící kruh, který nemohly černé stíny překročit. Nakonec dosahoval kruh takové výšky a intenzity plamenů, že dokonce i Siriusův obrovský zlovlk a Arthurův tygr se v něm naprosto zmizeli. Oba ptáci křižovali oblohu nad jejich hlavami, zanechávaje za sebou pavučinu světla, ve které se nakonec ztratili.

Veškerá úzkost z mozkomorů byla pryč, naopak ji nahradilo teplo, tak silné, až měl člověk dojem, že musí jistě roztavit sníh na horkou vodu. Pocit, že jsou naprosto v bezpečí, je všechny dokonale zklidnil.

Harry pomalu sklonil hůlku a rozhlédl se po vší té kráse, která je obklopovala. Viděl za hradbou světla mozkomory, už v podstatně menším počtu, jak se jí pokouší prorazit, ale nebál se. Byl si naprosto jistý, že se jim to prostě nemůže podařit, ani kdyby se snažili celé hodiny. Tady bylo bezpečno tolik, že to víc nešlo.

"To je naprostá nádhera," projevila Ginny nahlas myšlenky všech přítomných.

"Merline, to ano," souhlasil s ní její otec, načež si ji přitáhl k sobě pod rameno a z druhé strany zase přivinul Molly. Kdyby měl víc rukou, asi by si přitáhl i Rona, ale ten už byl beztak zaměstnaný Hermionou, která se k němu bezděky tiskla a on ji na oplátku objímal kolem zad.

Obrátil se rychle na Remuse se Siriusem, kteří stejně tak fascinovaně sledovali záři chránící je proti mozkomorům. Na nic se neptal, úsměv, který k němu vyslal vlkodlak a nejistý pohled modrých očí ho okamžitě přivolal do jejich náruče. Remus ho objal kolem zad, zatím co Sirius mu vklouzl rukou do dlaně a pevně stiskl, jakoby se ujišťoval, že je Harry skutečný. Cítil, že se kmotr stále chvěje strachem, ale to nevadilo. Ovinul mu ruku kolem pasu a položil si hlavu na jeho prsa. Vnímal, že mu někdo, těžko říct jestli to byl Sirius nebo Remus, vtiskl polibek do vlasů. Nereagoval na to, jen zavřel oči a užíval si pocit bezpečí, který ho zaplavoval.

Pro dnešek byli mozkomoři zahnáni na útěk a už nebyl důvod se o ně starat.

 

°°0°°

 

Zase to zůstalo na něm, uložit své dva druhy do postele. Nezlobil se na ně, to prostě nedokázal, ale cítil se unaveně a rána na boku ho bolela. Ještě nebyl ani v nejmenším zhojená, při převazování se na něj šklebil veliký strup, proto pro něj všechno bylo obtížnější. A také proto usnul dřív, než zkontroloval, že jeho milenci jsou v pořádku v posteli a spící. Už při následujícím boji s mozkomory si to vyčítal, zejména když viděl, do jakého stavu se dostal Sirius, a pak měl možnost zpytovat svědomí během noci, kterou strávil bděním nad spícími druhy.

Harry prokázal velkou statečnost, stejně jako vůdčí schopnosti a pak únavou padl do peřin jako podťatý. Byl to prostě jeho mladý druh se vším všudy, co k němu patřilo, kdy se pohyboval od neskutečné mravní síly strhávající ostatní pod jeho kontrolu, přes veselí či zasmušilost pro jeho věk příznačnou, až k naprosté dětskosti, kdy se tu choulil do klubíčka.

Sirius prodělal těžký otřes, přesto na sebe byl velmi hrdý, že se nakonec dokázal překonat a vyvolat svého zlovlka. Byl hrdý s ním a zároveň si spílal do hlupáků, že si nevšiml, jak obrovský panický strach z mozkomorů vlastně jeho starší druh má. Nechal se, jako naprostý hlupák, obelstít jeho předstíranou lehkomyslností, což byla schopnost, kterou měl už na škole. Zdánlivě stále veselý, dokud ho nepopadl splín, který ho donutil zalézt na celé dny do postele. A Remus byl hlupák, zaslepený vlastním problémem se ztrátou hůlky a bolestí ze zranění, když si toho nevšiml.

"Zlý a hloupý vlkodlak," zamumlal teď, když je oba, už dávno spící, pozoroval jak se k sobě tisknou. Pečlivě na nich urovnal pokrývku a opřel se zády o čelo postele, aby jen tak neusnul a mohl je po celou noc hlídat. Zavřel sice oči, ale nespal, naopak se soustředil na každý zvuk ve svém okolí, který by mohl signalizovat nebezpečí. Šelma v něm tiše vrčela, stejně ostražitá jako on a neochotná ho nechat třeba jen zamhouřit oko.

Skutečnost, že ho bok bolel, mu velmi v jeho úsilí pomáhala. Slyšel, jak se hodiny dole několikrát přecvakly na další a další hodinu, jak si bezděky spočílal, už tu bděl asi pět hodin, což znamenalo, že za chvíli budou všichni vstávat.

Pohyb a závan magie po jeho boku ho donutil otevřít oči a obrátil hlavu, aby se střetl se smutným pohledem modrých očí obrovského zlovlka stojícího vedle postele. Chvilku se vzájemně měřili, než se zvíře šouravým krokem vydalo ke dveřím, opřelo o kliku bradu, takže ji tím stisklo, a šťouchnutím si otevřelo dveře ven z ložnice.

Tichošlápek vyšel ven a podle vrzání schodů seběhl dolů do přízemí.

Remus si povzdechl, věděl, že teď za ním musí jít, když se proměnil a odešel pryč. Zároveň tu ale nechtěl nechávat Harryho samotného, ovšem musel. Shlédl na mladíka, který se zavrtěl, protože ztratil oporu v podobě teplého těla, ovšem nevypadalo to, že by se měl v příští minutě probudit. Mohl za to Bezesný spánek, co se jím pravidelně proléval, takže jeho zbytkové množství Harrymu stále kolovalo v krvi a činilo jeho spánek ještě týden po poslední dávce celkem klidným.

Naklonil se, políbil jemnou kůži na čele a ještě prohrábl vlasy, pak už jen upravil peřinu na mladíkově těle, aby byl hezky v teple a vstal.

Po cestě dolů rozsvítil svou hůlku – na rozdíl od normální hůlky lumus na jeho nové provizorní mělo podivně fialovou barvu – a za jejího světla se vydal dolů do kuchyně, odkud tušil přítomnost Tichošlápka. Světlo úplně nepotřeboval, ve tmě viděl celkem dobře, ale nechtěl nikoho vzbudit tím, že by zakopl o všudypřítomné nesourodé rohy Doupěte. Jen tak pro jistotu.

Stanul ve dveřích kuchyně, zhlasnul hůlku a mávnutím rozsvítil svíčky nad pracovní deskou a lustr nad stolem. Už mu šlo čarování s tímto podivným magickým předmětem skoro stejně dobře, jako se skutečnou hůlkou, i když hmotného patrona se mu vyvolat nepodařilo. Každopádně měl dojem, že je na tom líp, než kdyby používal nějaký šunt z Obrtlé. Tahle hůlka sice byla vyrobena doma, ale s péčí a láskou, kterou do hůlek pidlovoký výrobce nelegálních hůlek Brepták nikdy nedal.

"Tichošlápku?" zavolal do místnosti, protože ho nikde neviděl. Zpod stolu k němu dolehlo zamručení, jasně říkající, že strašlivý zlovlk, kterého se všichni báli, tam sedí schován za dlouhým převislým ubrusem.

S povzdechem se přesunul ke stolu, sedl si a hodil ubrus nahoru, aby se mohl dobře sklonit ke zvířeti pod ním. Tichošlápek tam seděl stočený do klubíčka, hlavu bezmála položenou na stehnech zadních nohou a kdyby se mohla veliká vlčí tlama nějak tvářit, tak by momentálně vypadal v depresi.

"Předpokládám, že odtamtud nechceš vylézt," napůl se zeptal a dostal očekávanou odpověď v podobě zamítavého zamručení, "Tak pojď alespoň se ke mě blíž, drahý," nabádal ho, nepřekvapený zápornou odpovědí.

Zlovlk pomalu zvedl hlavu, podíval se mu do očí a pak na klín, kde si Remus poklepával rukou, jak ho k sobě lákal. V modrých očích se odráželo váhání, které nakonec pominulo, když se trochu rozbalil ze svého klubíčka a položil si velikou hlavu na vlkodlakova kolena. Ten okamžitě zabořil ruce do nádherné, černé srsti a začal se v ní probírat se skutečnou rozkoší. Miloval hlazení Tichošlápka když byl ještě obyčejným psem Smrtonošem, ale teď to bylo ještě o řád lepší.

"Cítiš se špatně a osaměle, že je to tak?" promlouval k němu, odpověděl mu souhlasným zamručením, "Jestli je to kvůli tomu, co se dnes stalo, pak nemáš důvod se tak cítit. Nikdo ti nevyčítá, že máš z něčeho strach. Každý máme strach, tak proč bys nemohl mít i ty," - nesouhlasní zavrčení a zvednuté koutky odhalující zuby – "Nemusíš se hned vztekat, když se mnou nesouhlasíš, ale dobře, máš pravdu. Pokud se chceš zbavit veškerého strachu, pak ti tvůj cíl neberu," ustoupil, i když nesouhlasil s vlastními slovy. Nemělo smysl se Siriusem debatoval, když byl v téhle náladě a ve zvířecí podobě, to nehledě na to, že vlk v něm takové debaty považoval za nepřípustné. Schvaloval jen absolutní souhlas a oddanost, někdy ale bylo nutno ho potlačit a důkladně svého druha – zejména tohlehle paličáka – vyzpovídat. Dnes ale ne, teď chtěl Tichošlápek jen útěchu a pohlazení, které mu ochotně dával.

Za jiných okolností, kdyby byli všichni v lidské nebo všichni ve zvířecí podobě, by jejich vzájemné doteky mohly být erotické, teď tomu tak ale nebylo. Prohrabával se indigovou srstí, takže ji co chvíli zježil a pak zase splácl těsně ke kůži. Vnímal, že se zlovlkovi líbí jak hrubé drbání, tak i jemné hlazení, takže to dle potřeby střídal. Bylo to pro oba tak příjemné, že zapomněli na čas a probraly je až tiché kroky, které se zastavily ve dveřích.

Podíval se, kdo přišel, a uviděl Harryho. Samozřejmě, on zřejmě nedokázal spát, když vycítil, že všichni ostatní z postele zmizeli.

"Kde je Sirius?" zeptal se nově příchozí místo pozdravu a rozhlížel se po místnosti.

"Tady dole," informoval ho a vztáhl k němu ruku, jak ho k sobě zval. Takové pozvání mladík neodmítl, poměrně rychle přešel ke stolu a vklouzl do objetí Remusovy ruky. Až pak se zarazil a překvapeně strnul při pohledu na velkou hlavu na vlkodlakově klíně.

"Ehm, zdá se mi to, nebo nám Tichošlápek trochu vyrostl," pronesl s náznakem humoru, ale i jistou obavou. Remus se nedivil, přeci jen Siriusovy nové zuby svou lesklostí a evidentní ostrostí dělal velký dojem. Zároveň na kolenou cítil, jak se zlovlkovo hrdlo zachvělo ve smíchu, což bylo moc dobré znamení.

"Trochu ano," připustil s úsměvem a vklouzl dlaní po Harryho triko na holou kůži. S podivem si v témže okamžiku uvědomil, že je to už několik měsíců, co se mladíka dotýkal a stejně náhle ho uhodila bolestná touha zase si ho přivlastnit. Sexuální frustrací netrpěl, měl Siriuse, vlčí smutek byl menší, než si myslel že bude, ale přesto... Zakázal si na to pro teď myslet, stejně ani jeden z jeho druhů momentálně nebyl v takové kůži, aby se chtěl pomilovat.

"Taky se mu změnil patron... tedy předpokládám.. předtím musel mít velkého psa, ne?" nakousl téma, které donutilo zvíře pod stolem tiše zakňourat. Harry se zamračil, když to slyšel. Asi také pocítil, že je Sirius v duševních nesnázích – taky kdo by si nevšiml, když se tu ve zvířecí podobě schovával pod stolem – a zanořil ruku do srsti vedle té Remusovy. Zároveň se víc bokem opřel o vlkodlakovo tělo, až tím zatlačil na ránu po kletbě. Remus se ani nehnul, nenaznačil, že mu bolest ostře vystřelila po celém těle, byl rád, že se k němu jeho mladík tak těsně tiskne. V duchu nad tím vrněl blahem.

"Ano, velký černý pes... Smrtonoš. Teď má..."

"Zlovlka nebo-li čistokrevného vlkodlaka a taky se do něj mění, jak tak koukám" dokončil za něj Harry, který Siriusovu novou podobu zřejmě hned poznal. Tichošlápkova tlama se trochu pootevřela, jak vycenil zuby v něčem, co už Remus dávno identifikoval jako uchechtnutí. Stačilo, aby tu byli všichni tři a hned se nálada zvířete schovaného pod stolem začala dramaticky zvedat.

"Vypadáš parádně, Tichošlápku...," pochválil ho s úsměvem, další spokojeně zamručení následovalo hned potom, "Echm, pořád ti mám říkat Tichošlápku nebo jste vymysleli nějaké lepší jméno?" zeptal se s úsměvem. Zlovlk zvedl hlavu a drcl ho docela vesele do boku, oranžové oči se leskly o poznání lepší naladěností.

"Ne, lepší jméno jsme mu za celou tu dlouhou dobu nenašli. Ani jsme se nedostali k tomu, abychom ti o jeho nové podobě řekli a to už je to tak...," překvapeně se zarazil, když se dopočítal doby, kdy zjistil tyhle novinky o Siriusovi, "Je to už víc než rok. Ten čas tak běží... vůbec mě nenapadlo ti to říct... omlouvám se," omlouval se, protože náhle pocítil, že zklamal. Opět. Měl to svému mladému druhovi říct hned, ale nějak se k tomu prostě nedostal. Před dvěma lety, když se to dozvěděl, to nepovažoval za tak závažné, aby za Harrym přiběhl a s nadšením mu to oznamoval. Sirius také ne. V loňském roce na to nikdy nepřišla ani trochu řeč a navíc to už v té době nepovažoval za zajímavé a Sirius opět nic neřekl. A letos byli opět podstatnější věci, než tohle.

"To nic," mávl nad tím mladík rukou, "Už jsem zvyklý, že mi lidé některé věci prostě neříkají, ale tohle jste vážně mohli. I když," potřásl hlavou, "já vám taky neřekl, že se mi změnil patron z jelena na vlka. Je zvláštní, že když se něco takového stane, tak to člověku přijde tak přirozené, že... nevím, nepovažuje za nutné to nikomu oznamovat."

Krásně vystihl přesně to, co měl Remus na mysli a zároveň mu ten zajímavý pohled z noci připomněl. Vzpomněl si, jak byl nejdřív překvapen, protože si pamatoval, jak mu Sirius před lety vyprávěl o obrovském jelenovi, kterého dokázal Harry vyvolat. Hned po tom, co překvapení odeznělo, se jeho srdce rozezpívalo i přes veškerou beznaděj, kterou kolem sebe šířili mozkomoři. Stejně jako u svého staršího druha i tady nemohl být šťastnější za projev lásky, který byl větší než všechny slova na světě. Harryho nový patron byl vlk. Vlk, stejně jako byl on sám a bylo to stejně úžasné jako zlovlk u jeho nohou.

"Harry," oslovil ho, přestože přesně nevěděl co říct, protože stejně jako v případě Siriuse pro tohle neměl slova. Nevěděl o žádných slovech v žádné lidské řeči, kterými by uměl dost intenzivně říct 'miluji tě', aby se to třeba jen vzdáleně podobalo citům, které ke svým druhům choval. Možná by to znělo nadřazeně, ale byl si jist, že vlkodlačí láska je intenzivnější než kterýkoliv cit, který mohli chovat v srdcích lidé.

"Hmm?" odpověděl mu neurčitě mladík a odvrátil se od zlovlka, kterého usilovně drbal mezi ušima, až ho tím nutil celého se slastně chvět.

"Miluji tě," to bylo vše, co dokázal říct, "Miluji vás oba tak, že to nejde vyjádřit slovy ani činy," mluvil k oběma. Harry si ho měřil pronikavýma zelenýma očima, zatím co Tichošlápek zvedl velkou hlavu tak, jak jen mu to hrana stolu dovolila. Pak se podivali na sebe navzájem a oba se usmáli, mladík jasně jedním ze svých okouzlujících chlapeckých úsměvů a Tichošlápkovi změkly rysy tlamy.

"My tě také milujeme," odpověděl za ně za oba Harry, když mu složil hlavu na rameno. Ani od nich to nebyla pouhá slova, tím si byl jistý, protože už dávno věděl, že oni by pro něj obětovali život. Sice by ho něco takového nejspíš zničilo, přesto byla ta myšlenka podivně chlácholivá.

Začal mladíkovi přejíždět po zádech rukou v dlouhých tazích a stejným způsobem hladil i Tichošlápka. Šlo mu to tak dobře, že bezmála vyloudil spokojené mručení i od Harryho, který se o něj každopádně opřel celou vahou a uvolněně zavřel oči. Co se týče Remuse, tak by takhle mohli zůstat v tichosti klidně i déle, přeci jen on nebyl upovídaný člověk, ale mladík v jeho náruči by to asi nevydržel.

"Napadlo mě... už vím, že se můj patron změnil kvůli tobě," to bylo skoro obviňující, až měl nutkání se omluvit, "ale proč je to vlk zatímco Siriusův je zlovlk?" položil docela zajímavou otázku, nad kterou už se Remus také zamýšlel. Pohyb a zamručení na jeho klíně naznačilo, že Tichošlápka by to také zajímalo, proč tomu tak je. Jestlipak o tom taktéž uvažoval nebo ho to až teď napadlo? To se nedalo na jeho zlovlčí tlamě poznat.

"Uvažoval jsem o tom," samozřejmě, on taky uvažoval úplně o všem na rozdíl od jeho dvou druhů, kteří nejdřív konali a pak přemýšleli, jaké následky by jejich jednání mohlo mít, "usuzuji, že si každý z vás podvědomě zvolil jednu stránku mé osobnosti. Patron je o přijetí osobnostních rysů toho druhého díky lásce, u vlkodlaků to není tak snadné. V nás jakoby žijí dvě poměrně oddělené osobnosti, ta lidská a pak vlkodlačí, a ty mají každá své vlastnosti a silné stránky. Pravda, vzájemně se překrývají, přesto... tam jsou," netušil, jak jim popsat vlka který v něm dřímal, dokud by to sami nezažili, tak by nepochopili, "Řekl bych, že Sirius si... bez urážky, drahý," pro jistotu zlovlka několikrát pohladil, než pokračoval, "vybral mou temnější část, protože tak trochu inklinuje k temnější magii. Proto je jeho patron teď zlovlk, což je velmi temné stvoření. Dokonce prý zlejší než vlkodlak, ale každopádně krásné," neodpustil si dodat, přesto Tichošlápkova hlava se zavrčením jakoby uraženě zmizela pod stole, tak s povzdechem prostě jen pokračoval, "zatím co ty sis vybral mou lidskou, světlejší stránku, proto pouhý vlk."

"Souhlasím" ozvalo se spod stolu, vzápětí se vynořila Siriusova momentálně rozcuchaná hlava a muž se posadil na židli vedle Remuse, "Navíc bych řekl, že Remusův patron by byl vždycky vlk, protože je mu vážně hodně podobný. Samotářský a společenský zároveň. Tichý, vlci nikdy neštěkají. Vůdčí a tak vůbec, prostě mi osobností připomínáš vlka, lásko," dokončil, zatím co si bezúspěšně pokoušel urovnat zmuchlané oblečení a mračil se přitom.

Na jeho vysvětlení neřekl nic, nehodlal se s ním hádat, jen v duchu uvažoval, jestli má pravdu. Nepamatoval si na dětství, kdy vlkodlakem nebyl, takže nemohl odhadnout, jaký by byl, kdyby vyrostl bez vlka ve svém nitru.

Očekával, že na to Harry něco řekne, ale jediné co bylo slyšet bylo oddechování, které nápadně připomínalo spánek. Opatrně se kousek odtáhl, jen tolik, aby vzácnému balíčku, který držel v náruči viděl do obličeje a skutečně. Mladík prostě spal ve stoje, jen tak opřený o jeho bok a rameno.

"To snad není možný," uchechtl se Sirius, velká změna od jeho depresivního stavu, který měl před pár minutami, "Jestli tak snadno usíná, tak si budem muset dávat pozor, aby nám to nezalomil někdy při sexu."

"Vtipné," nedokázal potlačit trochu dotčeného znechucení které se mu vkradlo do hlasu. Přitáhl si Harryho tak, že si ho usadil na nohy. Ten se trochu kvůli tomu probral, ale ne dost na to, aby nějak protestoval. Tahle pozice byla lepší, než když se mu plnou vahou ospíral o ránu na boku.

Sirius se také přisunul se židlí blíž, aby mohl prohrábnout neposedné černé vlasy a vtisknout do nich polibek. Pak si opřel hlavu o Remusovo rameno, s nosem zavrtaným v těch kadeřích. Sice tak byl vlkodlak dokonale utištěný, ale nevadilo mu to.

Zůstali tak, dokud je za hodinku nevyruši la některé nevzbudil Mollyin příchod.

 

Předcházející - Následující