21.07.2013 15:41

Lékouzelnice nanesla na otevřenou ránu mast, načež ji velmi pečlivě ovázala, za Siriusovy pomoci, který Remuse držel v náručí, obvazem a ještě vlkodlakovi vlila do krku trochu lektvaru. Společně ho pak uložili do postele, na kouzlem vyčištěná prostěradla, a na čelo mu dali mokrý hadr, který měl srazit teplotu. Kouzlo nebo lektvar by prý příliš zatížili jeho organismus a takhle to bylo také snadné.

Potom už zanechala vlkodlaka v Siriusově péči, jen ho instruovala, že musí měnit obklady a zavolat jí, kdyby začala skrz obvaz prosakovat krev. Nakonec je tam nechala samotné, jen je dva, a sešla dolů asi si promluvit s Molly, podle toho, že slyšel jejich hlasy. Vklouzl k Remusovi do postele a položil se vedle něj na bok, tak aby ho nijak neomezoval – přestože se chtěl skutečně přitulit – a položil mu ruku na nahý hrudník.

"Kde je?!" ozval se odzdola rozrušený výkřik, který byl pravděpodobně slyšet na druhé straně lesa, vedle kterého Doupě stálo, "Kde jsou Remus a Sirius?!"

Křičícímu mladíkovi se zřejmě dostalo hned odpovědi, protože vzápětí uslyšel kroky běžící po schodech a dveře se rozrazily dokořám, jakoby jimi vlétla dovnitř vichřice. Harry stál mezi futry, ruku na klice, zelené oči široce otevřené a vlasy ještě rozježenější než obvykle, takže mu dávaly skoro až hysterický nádech.

"Harry," přivítal ho polohlasně, aby nerušil vlkodlaka trpícího na posteli, a rozevřel svou náruč. Nemusl držet pozvání dlouho, mladíka měl přitisknutého na prsou hned v dalším okamžiku. Pevně objal jeho teplé, sladce vonící tělo a přitiskl rty do jeho vlasů, na krk a na tvář. Harry si v jeho sevření malinko povzdechl, než se odtáhl, ale zcela kontakt nepřerušil, jen klesl na okraj postele, ruce pořád položené kolem Siriusova pasu.
"Jak mu je? A co se vůbec stalo?" vyptával se hned. Taky měl na něj dotaz, kde se tu vůbec vzal, ale rozhodl se mu nejdřív odpovědět, když viděl tu starost v jeho očích.

"Poppy ho ošetřila, takže bude v pořádku. Někdo po něm vrhl žravou kletbu," stín, který přelétl přes mladíkovu tvář, mu napověděl, že nemusí popisovat následky žravé kletby, "Co se přesně stalo se asi dozvíme, teprve až se probudí. Ministerstvo ale už teď vydalo prohlášení o tom, že je Remus hledaný Smrtijed, který úmyslně vpadl na Ministerstvo. Tiskové oddělení ministerstva je opravdu nepřekonatelné v rychlosti a dovednosti své práce. To jsem doufal, že Brousek bude lepší ministr než Popletal."

"Brumnbál tvrdil, že ho dovlekli na cejchování," řekl Harry, podivně strnulí ve tváři, "Podařilo se jim..," nedořek, jen naznačil rukou.

"Ne, to by si nenechal líbit. Zakázali jsme mu to a on sám s tím nesouhlasil," připomněl mu, jak oba Remusovi důrazně zakázali se na ministerstvo dostavit, ať by to třeba znamenalo, že ho budou stíhat, "Stalo se ale to, čeho se obával, přišel o svou hůlku. Dostal se ven jen díky tomuhle." Vzal z nočního stolku předmět, který hůlku jenom připomínal. Stejně jako ona byl asi dvacet centimetrů dlouhý, z vrbového dřeva, kolem kterého se obtáčel pramen černých žíní a tenký stříbrný drátek. Sirius tu práci obdivoval už před časem, kdy mu vlkodlak Harryho hůlku ukázal. Musel si přiznat, že jeho samého nikdy nenapadlo udělat si vlastní hůlku, když ho ty koupené neustále zrazovaly. Na druhou stranu by asi ani nevěděl jak.

"To jsem mu vyrobil já... tedy původně to nebylo pro něho, ale hodilo se mu to, tak jsem...," neurčitě pokrčil rameny a obrátil pozornost k muži ležícímu na lůžku. Aniž by se jednou rukou pustil Siriusova pasu se naklonil a druhou pohladil Remuse po spánku, obavu stále vepsanou ve tváři. Sjel dlaní po krku na prsa, kde ji nechal položenou a ještě víc se naklonil, aby políbil vlkodlaka na rty.

Zase hůlku odložil a pohladil Harryho po zádech. Chtěl by ho utěšit, ale slova nebyla něco, čím by dokázal dávat naději. Objal ho kolem pasu a přitáhl si ho zase zpátky k sobě. Mladík se nebránil, jen na něj upřel velké zelené oči skryté za skly brýlí. Stáhl mu je z očí, položil na stolek vedle Remusovi hůlky a naklonil se k polibku.

Chvíli se jejich rty spojili, Harry odpovídal nadšeně, jako to dělal vždycky, jenže pak se mu dlaněmi vzepřel proti hrudi a odtáhl se pryč. Kroutil zamítavě hlavou.

"Tohle ne... ne když je zraněný... je to..."

"Tiše," přerušil ho slovy i prstem přitištěným na rty, "Mlč a pojď se mnou."

Zvedl se a přitáhl ho k sobě nahoru na nohy. Bylo zbytečné tu sedět a mučit se pohledem na Remuse, protože tak mu stejně nemohli pomoct. Mohli si ale dát vzájemně útěchu v podobě láskyplného milování.

V prvním okamžiku to chvilku vypadalo, že bude Harry dál protestovat nebo že přímo odmítne, pak si ale povzdechl a přitiskl se blíž k němu. Pořád byl menší, takže k němu nahoru zvedal hlavu, jak by to bylo v případě dívky, a dokonce měl pořád stejně jemné rysy ve tváři. Skoro jakoby nestárl, nedospíval. Nevadilo to, miloval ho takového, jaký byl.

Jelikož se ho mladík zřejmě nehodlal pustil, tak ho spíš dostrkal ke dveřím a pak ven na chodbu. Zasypával jeho rty, tvář a krk drobnými polibky, rukama klouzal po těle a vy prošťoval košili ze školních kalhot. Harry byl v tomhle skoro jako Remus, když měl na sobě uniformu, tak byl dokonale upravený, snad jen vyjma kravaty, kterou díky tomu, že byla povolená, mohl rovnou přetáhnut přes jeho hlavu a nechat ji spadnout na zem.

Otevřel první dveře, na které narazili, a nahlédl dovnitř. Nepoznal, čí je to pokoj, určitě ale nebyl Ginny, protože vypadal chlapecky a nebyl ani dvojčat, pokud tedy nespali v jedné posteli. Každopádně byl volný a postel vypadala pohodlně. Vtáhl Harryho dovnitř a zavřel za nimi dveře, ještě je pojistil proti otevření.

"Myslím," zamumlal Harry zatím co mu rozepínal knoflíky vesty, "že tohle je Ronův pokoj. Pokud se nepletu...," dodal, to už se dostal přes vestu ke košili a pracoval na jejím rozepnutí stejně intenzivně.

"Tak mu to radši neříkej, asi už by tu nechtěl nikdy spát," uchechtl se a stáhl mu sako i s košilí z ramen. Pak ho nasměroval k posteli, na kterou společně klesli.

Možná měl Harry tak trochu pravdu, že milovat se teď bylo vůči Remusovi nemorální. Možná by vážně měli v slzách sedět u jeho postele, i když mu to nepomůže. Jenže Sirius dokázal dát útěchu jen tímhle způsobem. Jen fyzicky, tělesně, doteky a polibky. Tím že hladil Harryho tělo, zatím co ho tiskl do postele. S každým polibkem, který vtiskl na mladíkovu kůži, ho bezhlesně utěšoval v jeho obavě o jejich společného milovaného. S každým slovem vášně i lásky, když si bral jeho tělo, říkal, že se o Remuse také bojí.

Neuměl utišit vlastní obavy jinak, než v horkosti a vlhkosti Harryho těla. V tom, co je společně spojovalo a nebyl to právě jen milovaný vlkodlak, ale i jejich vlastní láska a blízkost. Možná ne tak silně vášnivá, jakou zdíleli s Remusem, ale dostatečná k tomu, aby je mohla upokojit. Zdálo se, že Harry to nakonec bere stejně, protože nadšeně odpovídal na každý dotek, na každý polibek a sténal, když obsadil jeho tělo.

Přesto si nebyl jistý, jestli společný vrchol přinesl tu útěchu, ve kterou doufal. Bylo to dokonalé, jako vždy, protože to, co bylo mezi nimi, nebylo jen fyzické, ale obava svírající jeho srdce strachem nezmizela. Zdálo se, že ani ta Harryho, protože se skoro okamžitě obrátil zády a skoro až schoulil do klubíčka. Vlastně to vypadalo, že je to pro něj teď ještě horší, než bylo před jich milováním.

Zoufale si měřil jeho záda a nevěděl, co by měl dělat. Vypadalo to, že potřebuje utěšit tak, jak to uměl jen Remus, tedy sladkým slovem pronesený tím dokonale klidným a chlácholivým hlasem. Měl se o to teď pokusi i Sirius, i když věděl, že mu to prostě nepůjde?

Nadechl se, obrátil na bok, přitiskl k teplému, potem trochu ulepenému, tělu a políbil drobné rameno svého milence. To sebou trochu cuklo, jakoby chtěl mladík uhnout, pak se ale uvolnil.
"Harry?" promluvil na něj lehce. Ne poprvé za celé jejich milování, do teď dával hlasitě najevo svůj souhlas se vším příjemným, přesto mu jeho hlas zněl cize.

"Co?" odpověděl mu tak, že se to zdálo jako zalknutí. Brečel snad? Nevěděl jestli je to možné, protože, jak si přiznával, neznal Harryho dost dobře na to, aby věděl ,jestli brečívá. Jeho otec snad nikdy nebrečel, ani jako hodně malý, ale on nebyl jeho otec. Byl úplně jiný, jedno jak mu byl podobný.

Znejistěl, jestli ho má dál otravovat, nebo nechat vybrečet se samotného. On sám taky nikdy nebrečel, ani když mu bylo v Azkabanu hodně zle. To se proměnil v Tichošlápka a schoulil se do klubíčka pod špinavé hadry, kde tiše kňučel, dokud bolest v srdci neutichla. Po svém návratu většinou místo slz využíval berličky v podobě sklenice alkoholu.

"Ty brečíš?" zeptal se a hned si za to v duchu nafackoval, protože tělo pod jeho rukou se napnulo. Jasně, co si myslel, žádný chlap přeci nechce, aby ho někdo obviňoval z toho, že brečí. Kde to žije.

"Ne," podle pohybu ramen si nenápadně otřel oči hřbetem ruky, "Jasně že ne, proč bych měl brečet? Jsem snad holka nebo malé děcko?" Bohužel svůj slovům moc váhy nedal, když poměrně nahlas popotáhl.

"Víš," objal ho pevněji kolem pasu, opřel si ruku o loket a zároveň se bradou dotkl jeho rozčepýřených vlasů, jakoby chtěl nahlédnout na jeho tvář, "já bych někdy chtěl umět pořádně se vybrečet. Třeba teď, když mám strach, tak umím jen... tohle," myslel samozřejmě sex, "Umím si jen pořádně zašukat. To je můj způsob jak říct... říct... že to bolí," dokončil, snad poprvé nahlas se přiznal že ho něco skutečně trápí a byla to vážně... úleva tak největší.

Harry se v jeho náruči pomalu obrátil a zahleděl se na něho uslzenýma zelenýma očima. Vztáhl ruku, pohladil Siriuse po tváři a pak se natáhl, aby si ho k sobě přitiskl do objetí. Překvapeně mu ho vrátil, tak pevně, jak jen to bylo bezpečné. Miloval mazlení se, jak v lidské tak ve zvířecí podobě.

"Bude to dobré. Remus se uzdraví," chlácholil ho Harry. Už zase. Mladík, ani ne sedmnáctiletý, byl ten, kdo tiší bolest svého kmotra a staršího milence. Mělo to být naopak. To on měl obejmout jeho a říct, že to bude dobré. Celé to bylo hrozně zmatené, ale příjemné.

"Harry," oslovil ho tiše, "Miluji tě," pokusil se do svých slov tentokrát dát vědomí toho, že ho miluje nejen jako svého kmotřence, ale hlavně jako muže. Nebyl si ale jistý, jestli to tak mladík i pochopil. Cítil, že se mu do ramene usmál, ale to bylo akorát tak všechno. Dokonce ani stejně neodpověděl, což Siriuse zamrzelo. I když fakt, že spolu klesli na postele do lehu v těsném objetí, bylo možné větší vyznání lásky, než kterákoliv slova.

 

°°0°°

 

Chtěl sice zůstat, ale nemohl, musel se ještě ten den vrátit zpátky do Bradavic. Naštěstí už druhého dne dostal zprávu, že se Remus probral a za další dva už byl dokonce schopen o holi vstát z postele. Za své rychlé uzdravování vděčil také tuhému vlkodlačímu kořínku, kterí není snadno zničit. Sirius s ním zůstal v Doupěti, aby se o něj staral, což bylo prý k lehké nelibosti Molly, která žila v obavě, aby tam na ně nepřišli bystrozoři.

Jelikož byl jen něco málo víc jak týden do prázdnin, tak požádal Albuse, aby mohli jejich hodiny nitrozpytu nechat až na posvástkový čas, když stejně má zase najít nějakou zatracenou vzpomínku ale nemůže se na to soustředit. Starý čaroděj se na něj přitom podivně díval, pak se usmál a dodal, že ten jeden týden ještě snad dožije a pak mu popřál hezké svátky. Když to říkal, vypadal tak podivně sklesle a unaveně, jakoby si snad myslel, že umírá. Chápal to, Brumbál nebyl nejmladší a podle toho, co z jejch hodin vyrozuměl, se dost často cítil osamělý, chtěl mu říct, že se dožije ještě dvoustovky a že si nemá dělat starosti, ale nenašel ta správná slova. Nakonec si dovolil něco naprosto mimo všechny pravidla; objal ho. Starý čaroděj mu objetí ochotně vrátil, dokonce se zdálo, že byl dojatý takovým gestem.

S volným časem se začal víc věnovat svým kamarádům, vlastně si snad poprvé od začátku roku zahrál s kamarády Tchoříčky a s Ronem se pokusil si zahrát šachy. Bylo to zvláštní, ale poprvé ve svém životě ho porazil, ovšem podváděl, i když přesně nevěděl jak. Jednoduše měl několikrát předtuchu na tah, který chtěl jeho kamarád udělat a tak ho dokázal obehrát. Zrzavý chlapec tím byl naprosto šokovaný, protože v celém Nebelvíru se zatím nenašel nikdo, s kým by partii prohrál. Nejhorší výsledek byl pat.

Viděl se i na kus řeči s Nevillem, který trávil velkou část času se svým manželem v jeho pokojích, spíš než aby přišel za kamarády do nebelvírské věže. V první chvíli se ho chtěl zeptat, jestli ví od Snapea něco o útoku na Remuse, ale pak ten dotaz zavrhl v rámci předsevzetí, že s ním o těchle věcech nebude mluvit a nebude ho nutit vyzvídat u manžela podrobnosti k čemukoliv, týkajícímu se války nebo Voldemorta. Nepřišlo mu čestné něco takového dělat.

Dostal pozvání strávit Vánoce v Doupěti, které se prostě nedalo odmítnout. Jeho dva milovaní, rodina a kamarádi. Už se na to nesmírně těšil.

°°0°°

 

"Víš, že máma chtěla pozvat i Snapea s Nevillem," oznámil mu Ron polohlasně, když mu podával brambory.

Všichni společně seděli u sváteční večeře. Sirius se zrovna živě bavil o něčem s panem Weasleym, tomu ale moc Harry nevěnoval pozornost, protože zaslechl něco o odrůdách kávy. To ho vážně nezajímalo. Remus mu seděl po boku a dovoloval mu celou večeři držet ho za ruku. Bylo to vlastně docela směšné, když se oba pokoušeli rozporcovat krocana jen vidličkou, ale nikdo je za to nenapomínal. Stejně tak věděl, že je to hysterické, ovšem bylo mu to jedno. Potřeboval si být jist, že vlkodlak po jeho boku je skutečně živý, protože podle bledosti ve tváři a černých kruzích pod očima by ho v leckteré márnici přijali jako zákazníka.

"To by bylo vážně.... divný," usoudil a vrhl krátký pohled na Remuse, ten mu oplatil úsměvem a obrátil svou pozornost spíš k Siriusovi a jeho kávě. Vypadalo to, že ho to taky zajímá.

"Ale Nevilla samotného pozvat mohla," usoudil kamarád.

"On by stejně nepřišel," ozvala se z protějšího místa Hermiona, nechápavě na ni koukli, "Copak vám ještě nedošlo, že Neville by bez profesora Snapea pomalu nešel ani na toaletu?" povytáhla tázavě obočí.

"Snad ho nemá Snape pod Imperiem," nadhodil Ron, snad více méně jako vtip, alespoň Harrymu s Ginny a Hermionou to vtipné přišlo.

"Jasně že jo," usoudila s úsměvem zrzovlasá dívka, "Je to takový ten speciální druh Imperia, co nutí lidi vzdychat a na Valentýna kupovat hromadu červených srdíček."
"Brr! Valentýna mi ani nepřipomínej! Já se z Levandule asi zblázním a Valentým bude naprostá pohroma," zachvěl se při myšlence na svou dívku.

"Kdo s čím zachází, tím taky schází," zavrčela Hermiona a vztekle nabodla svůj kus krocana, až pár kapek dopadlo na jeho sváteční košili. Nekomentoval to, raději ne, a jen kapky rychle prstem setřel.

Na okno cosi narazilo, sjelo to po něm dolů a zůstalo ležet. Nikdo nemohl doufat, že je to poslední zbloudilý list, protože to bylo velké skoro jako kočka. Nemohlo být tedy pochyb, že je to Errol.
"On ještě žije?" zašeptal Harry, když se pan Weasley zvedal, aby si došel pro dopis, který sova přinesla.

"Očividně," odvětil stejně tiše Ron a pak už jen všichni mladí sledovali, jak Arthur otevírá dopis, nejdřív ho po přečtení ukazuje krátce Molly a následně ho nechává kolovat k Siriusovi. Jakmile si ho přečetl i ten, tak ho předal sousedovi, tedy Remusovi, který se na Harryho omluvně osmál, když vyprošťoval svou ruku a převzal si ho.

Všichni po přečtení vypadali zasmušile, takže pojal podezření, že obsah dopisu se týká jeho. Nebyl jediný, protože Hermiona se na něj podívala a tázavě zvedla obočí. Odpověděl jí pokrčením ramen.

Remus zvedl pohled od dopisu a podíval se na pana Weasleyho, ten zase pro změnu na svou ženu, která kývla. Začínal z toho mít opravdu hodně špatný pocit. Něco se rozhodně stalo, protože kromě pohledů si uvědomoval... něco? Co? Účast, zadostiučinění, obavu a ještě jednou obavu.

"Já mu to řeknu," prohlásil jen tak do prostoru pan Weasley a pak se obrátil přímo na něj, "Chlapče, tvoje rodina, Dursleyovi, byli napadeni vlkodlaky, ale jsou v pořádku. Nikdo není zraněn."
Strnul. Nevěděl, co by měl momentálně cítit nebo si myslet. Asi se od něj očekávalo, že bude zdrcen a a bude hlasitě strachovat o jejich zdraví, ale on vlastně necítil nic. Snad jen lehkou obavu, takovou jakou by cítil, kdyby šlo o život někomu cizímu a on toho byl svědkem. Ale ne, neupadal tu v záchvaty hrůzy z toho, že jsou jeho milovaní příbuzní v ohrožení života.

"Aha," vypadlo z něj nakonec dosti neadekvátně, "Tak to je dobře... tedy že jsou v pořádku je dobře," uvedl rychle na pravou míru, aby si někdo nemyslel, že schvaluje vlkodlačí útok. Sklonil hlavu ke svému jídlu, aby neviděl tváře a pohledy, které k němu byli obrácené v očekávání nějaké velké reakce.

"Vzhledem k tomu, že mají doma čaroděje, tak jim nebude automaticky vymazána paměť, pokud si o to sami neřeknou," pokračoval po chvilce pan Weasley.

"Dobře." Dloubl do svého krocana, už neměl ani trochu hlad. Neztratil chuť kvůli samotným Dursleyovým, to ho spíš iritovaly upřené pohledy, které ho provrtávaly, až ho donutily si povzdechnout. Odložil vidličku na talíř k nedojedenému jídlu.

"Ach, já vím co po mě chcete, ale já nemůžu... Vím, že bych měl správně šílet, že jsou v nebezpečí. Chtít je vidět... mluvit s nimi nebo jim alespoň napsat, jenže..," pokrčil rameny, "Prostě mi to nejde." Líp to vyjádřit nedokázal, tu lhostejnost v sobě. Uvědomoval si, že to není správné, ale nedokázal s tím nic dělat. Napadlo ho, co si asi o tom myslí Hermiona a jestli o tom nebude mít nějakou psychologickou poučku, něco v tom smyslu, že u týraných dětí je to normální.

"Harry, ty víš, že bych ty lidi bez pardonu zabil, kdybys řekl...," začal Sirius.

"Siriusi! To snad nemyslíš vážně!" napomenula ho okamžitě paní Weasleyová, která vzápětí hledala pohledem podporu u Remuse. Ten ovšem jen výmluvně vzal ze stolu svou sklenku a napil se, dávaje jasně najevo, že on by rozhodně nebyl ten, kdo by svého druha držel za ruce a nedovolil by mu Dursleyovy zaškrtit. U něho holdt s tímhle vždycky pohoří.

"a proto to bude zrovna ode mně znít divně, ale měl by ses se svou rodinou usmířit. Teď ti to tak nepřijde, ale až umřou, tak toho budeš litovat, že si jim nemohl říct sbohem," dokončil, jakoby ho nikdo nikdy nepřerušil. Po jeho prohlášení nastalo ticho. Harry nechtěl nic říkat a ostatní asi neměli co.

"Tak kdo si dá dezert?" přerušila ticho paní Weasleyová svým veselým hlasem, kterým opravdu dukázala zahnat všechny chmury. Hovor se díky ní a jejímu skvělému koláči zase rozproudil, dokonce se ostatní vyhnuli tomu, aby na Harryho zírali.

Když se večer nachýlil k půlnoci, lépe řečeno hodiny ukazovaly 'Kdo ještě není v posteli bude mít průšvih', tak se všichni rozešli do svých pokojí. On přirozeně spal se Siriusem a Remusem, to se stalo pro všechny tak normální, že to nikdo už ani nezmiňoval.

Rozloučil se s Ronem, Hermionou a Ginny na chodbě, přičemž si všiml, že Hermiona s jeho kamrádem zdá se stále nemluví. Měla takový ten výraz a stavěla se k němu zády, zatím co Ron vypadal sklesle. Jo, někdy si říkal, kdy ti dva vlastně dospějí. Sledoval je, jak jdou ke svým pokojům, a pak se obrátil k tomu svému, ale nedostal se do něj. Po cestě ho zastavil Sirius, který vyšel ze dveří a potichu je za sebou zavřel.

"Usnul, jen co si lehl," řekl polohlasně na Harryho tázavě pozvednuté obočí, "Koupelna je tu společná, tak jsem si řekl, že půjdeme spolu, abycho mu tam furt necourali."
"Jasně," souhlasil, byl to rozumný návrh, "Je v pořádku?" vrhl starostlivý pohled na zavřené dveře za milencovými zády.

"Ale jo, je. Znáš ho, on když chce potěšit, tak pro to udělá všechno," zlehka ho objal kolem ramen, docela přirozeně, jakoby si to ani neuvědomil, "Myslím, že to dneska trochu přehnal, takže bych ho nechal v klidu spát," i on byl starostlivý, samozřejmě, jen to nedával většinou tak jasně najevo.

V Doupěti v koupelně už byl. Byla stejná jako všechno tady. Neupravená, chaotická a přesto se v ní člověk dobře vyznal, protože byla krásně domácká. Jedno, že postrádala mramor, leštěná zrcadla nebo vyhřívanou podlahu, stejně byla skvělá.

Sirius mu podal jeho věci. Ani nic neříkal nad tím, že mu je musel vyhrabat v tašce. Kdykoliv se pokusil v kmotrově případě poukázat na to, že mu zasahuje do soukromí, tak se na něj muž podíval takovém dokonale nechápavým pohledem. Zároveň bylo v jeho bezprostřednosti něco, co bylo přitažlivé, zejména pro někoho jako Harry, kdo své dětství prožil bez doteku.

"Občas je to trochu... otravné," podotkl, zatím co sledoval svého přítele, jak vymačkává pastu z prostředka tuby. Vzápětí si uvědomil že je to jeho tuba, s jeho pastou, kterou si právě Sirius dává na svůj kartáček. Nedokázal snést, když někdo mačkal tubu z prostředka. Kdyby si něco takového dovolil doma, dostal by pár facek. Raději odvrátil pohled, protože by se v příští minutě rozzlobil a navíc nechtěl myslet na Dursleyovy, kteří se mu náhle vkrádali do mysli. Taky si připadal jako holka, když kritizoval takovéhle věci.

Stáhl si triko, pak se obrátil, uvažujíc o koupeli nebo alespoň sprše, přičemž padl zrakem na Siriuse, který měl kartáček strčený v puse a sundaval si zrovna košili. Odhodil ji někam částečně na vanu, takže Harryho napadlo, jestli ji pak zvedne, nebo to bude muset udělat on sám. Navíc jak si mohl čistit zuby, když kartáček jen tak žužlal.

Odtrhl pohled od košile a podíval se na mužova záda posetá desítkami symbolů a starověkých run. Naklonil hlavu na stranu a pokoušel se jeden z nápisů přečíst. Teoreticky by to měl umět, když se to učil ve škole, ale nedávalo mu to smysl.

 

Předcházející - Následující