Nerozhodnost lásky - Epilog
Epilog
Harry byl usazený na molu bradavického jezera a pozoroval vlnící se hladinu. Přemýšlel. Věděl, že zejména jeden člověk by se podivil tomu nad čím, vlastně by se podivil, že vůbec přemýšlí a skutečnost, že uvažuje o nitrozpytu by ho doslova šokovala. Ano, Harry si prohlížel hladinu jezera a upřímně a vážně uvažoval nad tím, že by tuhle představu mohl položit těsně před bránu svých pomyslných Bradavic. Dřív se vody docela bál, ale po nedávných událostech přestal. Teď mu spíš pohled na hladinu připomněl veselou představu Voldemorta, jak se topí.
Povzdechl si a pobavený úsměv mu z tváře zmizel.
Vzpomněl si na všechny události, které ho donutily uvažovat o nitrobraně jako o něčem, co se skutečně musí naučit. Nejdřív tu byl strach o Siriuse, pak Remusova proměna a smrt Bellatrix Lestrangeové, Voldemort drtící jeho mysl na kousky v nepřekonatelné bolesti a nakonec omlouvající se Brumbál. Toho posledního by si měl spíš považovat, než nad tím smutnit, vždyť kolika lidem se poštěstilo, aby největší čaroděj poslední doby před jejich zraky uznal, že udělal nějakou chybu. Ba co víc, aby se za tu chybu kál a sliboval, že v budoucnu udělá cokoliv, aby ji napravil. Harry to ale považoval za špatnou vzpomínku, protože byl v ten okamžik tak nesmírně překvapený a zaskočený tou atmosférou vzájemného vyznávání omylů, že z něho vypadlo všechno o jeho životě u Dursleyových. To by ještě tak celkem nevadilo, alespoň dostal rovnou svou historicky druhou omluvu, to jen, že posléze zjistil, že Brumbál je hrozná drbna, protože se to podle všeho roznesl po celém učitelském sboru a půlce Fénixova řádu dokonce až k Siriusovi. Dopis, který od něj dostal, obsahoval mnoho vtipných výhružek, jako že z Dudleyho udělá sele a opeče ho na třískách z postele své matky, ale byl v tom i jistý temný podtón, který říkal, že by stačilo jediné jeho slovo, a z písmen na papíře by se staly skutky. Dodatek od Remuse, hlásající pouze "Zajímavé", byl asi tak uklidňující, jako tříleté dítě se zapálenou sirkou v ruce kráčející ke skladu dynamitu. Docela opožděně, vlastně o celý rok, si uvědomil, že sice vlkodlakovi zakázal zabít nebo zmrzačit Dursleyovi, ale nezakázal mu je proklít takovým způsobem, jaký navrhovaly některé výhružky v Siriusově dopise.
Navíc si velmi živě dokázal své dva milence – nad tím označením pořád ještě kroutil hlavou, i když už ho akceptoval – představit, jak vtrhnou do domu v Zobí ulici a začnou tam předvádět své čísla jako 'já jsem strašlivý masový vrah a tohle je můj vlkodlačí mazlíček'. Byl si jistý, že v něčem takovém by se ti dva dokonale vyžívali.
"Harry!" zavolala na něj Hermiona z břehu. "Pojď rychle! Brumbál chce, abychom přišli do ředitelny!"
Jen mávl rukou, že ji vzal na vědomí, vytáhl nohy z vody, natáhl se pro boty a začal se do nich soukat. Asi mu to trvalo dlouho, protože kamarádka vypadala netrpělivě, když k ní dorazil. Tázavě zvedl obočí.
"Co se děje, Miono?" zeptal se rovnou, co kdyby přeci jen znala odpověď. Sice v to nedoufal, ředitel neměl ve zvyku říkat věci jasně, ale možná se po posledním roce trochu změnil a opravdu přehodnotil svůj přístup.
"Nevím jistě," takže se ředitel nezměnil, "ale myslím, že to má co dělat s Nevillovou babičkou," vrhla na Harryho smutný pohled.
Nevillovu babičku ve svých úvahách, co zlého se za poslední měsíc stalo, trochu opomněl. Zastyděl se za to, že byl tak sobecký a myslel jenom na Remuse se Siriusem, když tu byli i další lidé, kteří trpěli a dokonce umírali. Jako Augusta Longbottomová, kterou krátce po útoku na ministerstvo přepadli v jejím vlastním domě Smrtijedi a nemilosrdně ji zabili. Většina lidí si myslela, že to byla prostě jen náhoda, jen další hlas proti Voldemortovi, který se černokněžník snažil umlčet, ale ti co bojovali na Odboru záhad, věděli, že to byla pomsta za překažený plán na získání věštby. Paní Longbottomová se, podle toho, co mu napsali Remus se Siriusem, opravdu rvala jako lvice, protože kromě ní našli ještě jednoho mrtvého přisluhovače Pána zla, ale nebylo jí to nic platné. Stejně tak to moc nepomohlo Nevillovi, který zůstal sám a musel zřejmě do domova. Ale i tak to bral statečně, říkal, že je na svou babičku hrdý a všichni s ním souhlasili a věřili mu to, i když přitom brečel jako to nejmenší dítě. Nikdo mu slzy nevyčítal, každý by brečel.
Harry za její smrt cítil vinu, protože kdyby nepodlehl vizi od Voldemorta, tak by se vůbec nevydal na ministerstvo… a tak se pořád dokola točily v bludném kruhu jeho chmurné myšlenky.
"Nějaký smuteční obřad?" zeptal se. To už byli na nádvoří Bradavic, a on ani nevěděl, kdy tam došli. Hermiona na něj pohlédla, zamyslela se, a pak pomalu kývla.
"Je to možné," souhlasila. "Nevillovi rodiče byli v Řádu, proč by nemohla být i ona. Určitě vím, že Brumbál o ní mluvil tak, jako že ji zná."
"Ano, to si pamatuji," řekl. Jasně si vybavoval, jak to přišel ředitel Nevillovi říct osobně přímo do ložnice, a dokonce chtěl, aby tam s nimi Harry s Ronem zůstali. Nakonec to byl dobrý nápad, protože Neville opravdu potřeboval utěšit, když se tu zprávu dozvěděl.
Prošli hradem k chrliči, řekli heslo, a pak se nechali vynést schody nahoru k ředitelně. Už když se k ní blížili, slyšeli zpoza dveří změť zmatených hlasů. Harry rozpoznával Weasleyovi, Rona, dvojčata a Ginny. Také slyšel profesorku McGonagallovou, profesorku Prýtovou a nakonec i Brumbála.
Podíval se po Hermioně, ta se podívala po něm, a oba jemně pokrčili rameny na znamení, že vůbec netuší, oč by se mohlo jednat.
"Dobrý den," pozdravil automaticky celou skupinu lidí, když vešli dovnitř a byl ještě překvapenější tím, kdo tu je, než když je slyšel z venku. Kromě už zmíněných tu byli ještě Neville s Lenkou, kteří oba stáli v rohu společně s nesmírně zamračeným Snapem pozorujícím své okolí dravčím pohledem plným znechucení.
"Konečně dorazil ten, koho jsme postrádali!" přivítal ho bodře Brumbál, i na sebe hodně rozjařený, vzal ho kolem ramen a dostrkal do středu místnosti. Harry jen doufal, že se nebude jednat o nějakou slávu na jeho počest, což by mohlo podle temného blesknutí, které mu věnoval lektvarista. Pro ten případ si připravil nohy, aby rychle vycouval z místnosti.
"Říkal jsem, aby to bylo soukromé, Albusi," zavrčel Snape, který právě přistoupil blíž, "ne, že sezveš celý hrad, včetně skřítků, duchů a Filche."
"Ale Severusi, víš, že to bylo Nevillovo přání, aby u toho byli jeho přátelé," pravil laskavě ředitel a pohlédl na podmračeného muž přes své brýle. Vážně byl až nepatřičně nadšený, což Harry vůbec nechápal.
"Jsem rád, že jsi tu," s těmi slovy se k němu z druhé strany připojil Neville a usmál se. Až teď si ho pořádně prohlédl, takže s překvapením shledal, že má na sobě formální hábit. Ne smuteční, prostě jen formální.
"Tohle je nějaké ochotnické divadlo nebo co?" neudržel se, aby se nepochlubil vtípkem, který mu právě přišel na mysl. Jeho kamarád v saku jen překvapeně zamrkal a zakroutil hlavou, zato od Snapea si vysloužil něco, co se snad vzdáleně podobalo souhlasně pobavenému odfrknutí. Než na to stačil zareagovat nějakou další štiplavou poznámkou, byl přerušen vprostřed myšlenky Brumbálem.
"Dámy a pánové," promluvil nahlas, takže se všichni utišili a upřeli na něj pohled, "poslední dobou se stalo mnoho špatných věcí. Přišli jsme o ty, na kterých nám záleželo," pohlédl měkce na Nevilla, "ale zároveň našli ty, na kterých nám bude záležet v budoucnu," tentokrát pohlédl na Harryho. "A právě dnes jsem vás sem svolal, abychom oslavili nalezení lásky a dodali si naději do budoucích let. Dovolte, abych vám oznámil, že Neville Longbottom a Severus Snape se rozhodli, že se dnes vezmou. Není to úžasné? Já jsem za ně za oba tak šťastný!"
Jestli předtím bylo ticho, tak teď se proměnilo v hrobové mlčení. Všichni nechtění svatebčané si vyměňovali nechápavé pohledy, někteří utkvívali tázavými – mezi nimi byla McGonagallová – na Brumbálovi, co že to má znamenat. Harry nedělal ani jedno z toho, ten se jen rozesmál s plných plic.
Se sňatky mezi stejným pohlavím se popasoval už dávno. Nevillovu lásku ke Snapeovi prostě akceptoval. To, že Neville se Snapem spí, přijal z nedostatku jiných východisek a příliš nabitému programu obsahujícímu Voldemorta s jeho Smrtijedy, který mu nedovoloval se nad tímto podivným vztahem zamyslet. Ale že by se ti dva vzali… Ne, už dávno nepovažoval nic za nemožné.
Rozhodně s tím nesouhlasil, ale bylo lepší se smát, než začít zuřit a po lektvaristovi metat kletby. Stejně by to nebylo nic platné, protože Neville věděl, že Snape je Smrtijed, a stejně mu to nebránilo v tom, aby se s ním stýkal a zároveň pak proti Smrtijedům bojoval na ministerstvu. A Harrymu to zase nebránilo v tom, aby se s Nevillem bavil. Věděl, že do budoucna to bude těžké, že si bude muset Neville vybrat stranu jasněji, ale pro teď na tom ještě nezáleželo.
Život byl prostě plný podivných věcí, zejména pokud jste Harry Potter
"Jsem rád, že jsi z toho taky šťastný," promluvil jako první Brumbál hlasem, kterému se prostě dalo věřit, že je z takového svazku šťastný, "protože jsi svědek."
"To jako vážně?" zeptal se Harry, to už ho smích částečně přešel a otíral si slzy z očí.
"Ano, vážně," přikývl, "Neville si tě vybral, takže pokud budeš souhlasit…"
"Ale počkat!" přerušil ho konečně někdo, překvapivě Ron. "Vždyť profesor Snape je učitel, ten si přeci nemůže vzít žáka. To nejde!"
"Ve skutečnosti, pane Weasley, nesmí mít profesor se svým žákem sexuální poměr, legální svatba je ale něco jiného," usmál se na doposud naprosto mlčícího Snapea, a pak i na Nevilla. "Už jsem si ověřil, že v tomto případě k porušení školních pravidel ani zákona nedošlo," Neville zrudl až na krku, který se ztrácel pod límečkem košile, "takže nic nebrání, abych dnes Nevilla a Severuse oddal."
Na to neměl nikdo co říct. Brumbál to podporoval, sám byl oddávajícím a neviděl v tom sňatku problém. Harry ho sice viděl, ale nebrojil proti němu, protože milovat Smrtijeda nemohlo být divnější, než milovat dva muže. Díky tomu, se už neozval nikdo další, kdo by protestoval.
"Mohl bych něco říct… Nemůže mi nikdo odebrat body, udělit školní trest, ani mě proklít, že ne?" zeptal se ještě, než pořádně začal, pohled upřený na Brumbála, ale myslel na Snapea, který ho provrtával zlým pohledem. Ředitel se jemně usmál a zakroutil hlavou.
"Ne, Harry, bodování už je uzavřené, školní rok skončil a na svatbě by jistě nikdo nevytahoval hůlku se zlým úmyslem," ujistil ho, že nehrozí žádné nebezpečí a usmál se přitom i na Snapea. "Navíc jako Nevillův svědek zastupuješ jeho rodinu, pokud žádnou nemá, takže máš právo promluvit."
"Dobře, to se mi hodí." Potřásl hlavou a přistoupil ke Snapeovi, ruku přitom položil kolem ramen překvapeného Nevilla. "Ředitel má pravdu… My jsme v Nebelvíru vážně jedna velká rodina, a když tu není Nevillova babička, tak je to naše povinnost se o něj starat, takže jestli zjistíme, že jste mu zkřivil jediný vlásek na hlavě, tak si vás najdeme, proměníme ve vašeho patrona, a pak vaši šupinatou kůži vystavíme místo trofeje nad krb v nebelvírské společenské místnosti," řekl a přidal jeden svatouškovský úsměv. Alespoň tohle mohl udělat pro to, aby se zbavil zlosti nad tím, koho si Neville bere. Dobře, ta zlost kupodivu nebyla až tak obrovská, a dokonce neměl až tak velkou potřebu ji projevit, ale stejně to bylo docela zábavné.
"Pottere, jak se opovažujete…," odmlčel se a kupodivu to nebylo proto, že by ho zastavil ředitel. "Jak víte, že má šupiny?" zeptal se zbytečně, protože si pohledem na Nevilla rovnou odpověděl. Opět se obrátil na Harryho a přes stištěné rty procedil: "Rozumím vám dokonale, jen byste neměl vyhrožovat něčím, co nemůžete splnit."
"Proč si myslíte, že nemůžeme?" zeptal se upřímným podivem a ohlédl se po svých spolužácích. Snape taky. Kromě překvapení a naštvání se jim rychle ve tváři objevila i výhružka. Harry se v duchu zasmál, protože ho napadlo, že je má vážně pěkně vycvičené. Brumbál se pochechtával celkem bez rozpaků. McGonagallová taky vypadala pobaveně. Prýtová jen koukala, asi byla tak překvapená, že neměla co říct. Lektvarista zaskřípal zuby, ten by měl co říct, ale pro vlastní bezpečí neřekl nic.
"Tak tady ho máte," prolomil ticho, když to vypadalo, že Snape už ni neřekne a zároveň jemně postrčil Nevilla k jeho budoucímu manželovi. Zajímavé bylo, že ho muž velmi jemně objal kolem zad a trochu si ho k sobě přitáhl.
"Excelentní!“ tleskl rukama Brumbál a okamžitě se rozezněla příjemná hudba asociující svatební atmosféru. „Prosím budoucí novomanžele, aby šli sem ke mně,“ vyzval Nevilla se Snapem a sám se postavil zády ke svému pracovnímu stolu.
Snape s Nevillem ho následovali. Vypadalo to, že oba vědí, co mají dělat. Na rozdíl od Harryho, který byl docela ztracený. Postavili se před Brumbála, čelem k sobě a vzali se za levou ruku. Sledoval to a napadlo ho, že mudlové se většinou berou za pravou, i když levačka by byla logičtější. Byla přeci blíže srdci, to byla jasná spojitost.
„Polož Nevillovi hůlku na zápěstí,“ zašeptala mu Lenka protahující se kolem něj ke Snapeovi a sama hned udělala, co mu poradila. Přitiskla hrot své hůlky na manžetu lektvaristova hábitu někde v místě, kde měl nejspíš zápěstí. Zřejmě tedy také věděla, co má dělat, proto ji napodobil.
Přešel k Nevillovi, přiložil mu hůlku na zápěstí a usmál se na něj. Kamarád mu úsměv vřele oplatit, v očích se mu při tom zračilo upřímné a neuvěřitelné silné, až spalující nadšení. Chtěl tu být, chtěl si Snapea vzít a byl šťastný. Jestli předtím Harry byť jen na okamžik váhal, jestli je tenhle sňatek dobrý nápad, tak teď si byl jistý, že je. Všechno pro to, aby byl Neville veselý, tak jako teď. Bylo totiž hezké ho tak vidět.
„Sešli jsme se tu, abychom byli svědky toho, kterak se tito dva mladí muži spojí před zraky starých bohů. Tak jako jejich dva svědci, tak i my tímto potvrzujeme, že se Severus Snape a Neville Longbottom svážou po zbytek svého života zcela dobrovolně. Má-li někdo jiný názor, pak ať svou námitku vznese pro uši starých bohů dnes, nebo ať ji navždy nechá pohřbenou ve své mysli,“ Brumbál se odmlčel a rozhlédl se po pracovně.
Prýtová se rozbrečela, decentně skrývala svůj pláč hřbetem prstu přitištěným pod okem. McGonagallová stojící vedle vytáhla kapesníček a podala jí ho. Dvojčata do sebe drcla a významně na sebe zvedla obočí, jako kdyby se vzájemně hecovala, jestli některý z nich něco řekne. Hermiona, po Ronově boku, vykouzlila na tváři dojatý úsměv a bezděčně přistoupila blíž k zrzavému chlapci, ten jen nevěřícně pomrkával a nejspíš čekal, jestli někdo něco řekne.
Všichni mlčeli, neměli námitek, tak Brumbál pokračoval.
„Není námitek, proto mohou nyní snoubenci přednést své sliby před zraky starých bohů. Prosím do toho…,“ vyzval Nevilla se Snapem.
„Já, Severus Snape,“ ujal se slova jako první lektvarista, „ti tímto Neville Longbottome zaslibuji své tělo, svou moc a svůj majetek. Dávám ti to vše k užívání a do ochrany. Zároveň přísahám, že budu užívat a chránit vše, co ty daruješ mně. Až do konce věků.“
Z hrotu Lenčiny hůlky vyklouzl tenký růžový zářící pramínek, obtočil se nejdřív kolem Snapeova zápěstí, a pak pokračoval dál kolem sevřených rukou, až k hrotu Harryho hůlky ve kterém se ztratil.
„Já, Neville Longbottom,“ začal Neville trochu udýchaným hlasem „ti tímto Severusi Snape zaslibuji své tělo, svou moc a svůj majetek. Dávám ti to vše k užívání a do ochrany. Zároveň přísahám, že budu užívat a chránit vše, co ty daruješ mě. Až do konce věků.“
Tentokrát se zářivý pramínek oddělil z Harryho hůlky, obtočil se kolem spojených rukou a skončil ve špičce Lenčiny hůlky. Tím byli Snape a Neville dokonale svázáni. Nebylo to ani v tom, co Harry viděl, protože světelné provázky byly nehmotné a jistě by jimi dokázal projít, byla to prostě magie kouzelnické smlouvy, která byla právě uzavřena, co ho utvrdilo v tom, že jsou svoji, a to bez výhrad.
„Tak se staň,“ dokončil Brumbál a klepl svou tenoučkou hůlkou na nejpropletenější bod na vrcholku spojených rukou. Provázky krátce zazářily, než se ztratily v kůži novomanželů. „Teď si můžete dát první novomanželský polibek.“
„Myslíš, že se vážně políbí? Snape a líbání, to je…,“ zašeptal Ron, který si nejspíš myslel, že ho nikdo kromě Hermiony neslyší.
„Já vás moc dobře slyším, pane Weasley,“ zavrčel lektvarista, aniž by se obrátil, nebo jen přerušil pohyb, kterým se nakláněl k náhle se pohihňávajícímu Nevillovi. Nejspíš k Ronovu úžasu se novomanželé opravdu políbili. Nebylo to vášnivé líbání, kterého byl letos svědkem, když se plížil z Komnaty nejvyšší potřeby, tohle byl decentní, ale dlouhý polibek, za který se nikdo nemusel stydět ani na veřejnosti.
Uhnul od toho výjevu očima a zvedl jej až ve chvíli, kdy se ozval potlesk od Brumbála a posléze i od ostatních, a tím pádem bylo jasné, že se ti dva už přestali líbat. Stáli teď proti sobě, Snape lehce svíral Nevillovu ruku a vypadal… asi by se nedalo říct, že vesele nebo nadšeně, prostě jen budil méně agresivní a nevrlý dojem než obvykle. Mladík po jeho boku zářil štěstím, ne nepodobný malému slunci.
„Nádhera! Skutečně nádhera!“ radoval se starý ředitel se vší upřímností, na všechny strany při tom ukazoval široký úsměv. „Teď je čas na pořádnou hostinu! Jen škoda, že jsme nestihli postavit stany venku na pozemcích, to by byla skutečná krása. Myslím ale, že naše malá skupinka se jistě spokojí s tímto malým občerstvením,“ šibalsky mrkl, načež tleskl.
Stoly s jeho tikajícími strojky zmizely a nahradily je jiné pokryté bílými ubrusy s perleťovými vzory květin. Další tlesknutí. Na stolech se objevilo jídlo všeho druhu, dokonce i dvoupatrový svatební dort. Doslova všichni v místnosti se na svatební dort podívali, a pak upřeli svoje zvědavé pohledy na mračícího se Snapea.
„Odmítám ho krájet,“ zavrčel nevrle.
„Ale Severusi…,“ zabroukal Brumbál. „Je to přeci tvá svatba.“
Stěží skryl úsměv, když viděl, jak se starý ředitel tváří. Něco mu říkalo, že lektvarista se z ponížení v podobě rozkrajování svatebního dortu nevyvleče. A skutečně, ani ne o pět minut později, už s Nevillovou pomocí zakrajoval do marcipánem pokrytého těsta, přičemž si pro sebe něco mumlal. Znělo to podezřele jako něco v tom smyslu, že talíře pro štěstí bude rozbíjet o ředitelovu hlavu, jestli mu je někdo strčí do ruky.
I když měl sto chutí něco poznamenat, zvláště když už nemohl být připraven o body ani o svobodu, báječný pocit, zůstal v Nevillově zájmu mlčet. Kazit atmosféru svatby se nechtělo ani jemu, zvlášť když viděl, jak kamarád září štěstím.
Uklidil se do rohu a sledoval, jak se Nebelvíři po rozdání jídla sesypali na Nevilla a cosi s ním na druhém konci místnosti řeší. Nejspíš se vyptávali, jak se vůbec stalo, že si bere Snapea, a kdy se to stalo. Mohl se k nim připojit a taky si to vyslechnout, ale měl dojem, že na tom až tak moc nezáleží. Odvrátil se od lví skupinky a podíval se na Brumbála, který byl v druhém rohu v obležení Prýtové a McGonagallové, které na něj měly zřejmě stejné otázky. Tam se mu jít už vůbec nechtělo.
Krátce se usmál na Lenku taktéž postávající u zdi dál od všech a hledící zasněným pohledem skrz červenou tekutinu ve své sklence na křišťálové dno. Opětovala mu úsměv a on zauvažoval, jak se stalo, že zrovna ona byla Snapeovou svědkyní. Spíš by očekával McGonagallovou nebo třeba Hagrida, který měl podle všeho lektvaristu poměrně rád, nikoliv však studentku Havraspáru, kterou všichni považovali za blázna. Možná měla geniální nadání na lektvary, protože jak Remus říkal, cesta ke Snapeovi vede jedině přes lektvary.
Naposledy jeho pohled padl na samotného Snapea stojícího ještě dál od všech ostatních s aurou odmítavosti, která všechny zaplašila, a sledujícího Nevilla v rozhovoru s přáteli. Jeho pohled, výraz tváře a pevně stištěné rty nehlásaly obvyklou naštvanost a aroganci, ani předešlý záchvěv spokojenosti, teď to vypadalo, jako když má obavy.
Nevěděl, co ho to napadlo, ale pomalu k mlčenlivému muži došel a postavil se vedle něj. Nevěnovali si vzájemně žádný pohled, jen sledovali veselícího se Nevilla a popíjeli, tedy vlastně spíš jen drželi sklenky nebo si s nimi v Harryho případě pohrávali.
"Překvapuje mě, s jakým klidem to berete, Pottere," podotkl lektvarista po chvilce ticha.
"Mě taky," připustil, co by to zapíral. "Ale vím už dlouho, že vás Neville miluje. Taky už nějaký čas vím, že jste spolu…"
"To rezolutně popírám," přerušil ho Snape. "Nebudu tvrdit, že mezi námi nebyla přitažlivost, ale nikdy bych neporušil předpisy školy ani zákon. Byl jsem rozhodnutý počkat, dokud Neville nedostuduje, kdyby se nestala ta nešťastná událost s jeho babičkou. Za těchto okolností byla nabídka k sňatku logická, abych mu mohl poskytnout lepší domov než je zařízení ministerstva."
"A ochranu, že?" dodal Harry, doufaje, že tomu tak je. Snape se na něj dlouze zahleděl temným pohledem černých očí, který nebyl plný pohrdání ani jízlivosti jako obvykle. Bylo v něm něco, co bylo snad i slibem. Pak se bez odpovědi obrátil a zase se zahleděl na Nevilla.
Harry odložil svou sklenku vína. Stejně nepil.
KONEC
Poznámka autorky: Se snaville jsem to vzdala, tak rovnou vkládám oba díly NL a od pondělka bude vydávána povídky "Neznalost nepřítele" přímo navazující na tuto povídku.