Nerozhodnost lásky - 3. kapitola
Ještě ten večer, když všichni seděli v jídelně a večeřeli, si odstěhoval své věci do Siriusova pokoje, přesně jak to po něm jeho druh chtěl. Shledal, že to nakonec má své výhody, protože alespoň bude mít Harry pokoj sám pro sebe, takže za ním bude moci klidně zajít, aniž by se musel strachovat, že je tam spolu někdo přistihne. Ron sice bude zklamaný, že bude v pokoji jen s dvojčaty, jenže když se to tak vzalo, co mu vlastně na zrzavém mladíkovi záleželo. V povaze sice měl, že se chová laskavě ke všem, ale Sirius s Harry nebyli pro něj jen obyčejní lidé.
Naskládal poslední věci k Siriusovi do skříně, zavřel ji a přešel k posteli, na kterou si hned lehl. Hlava ho dnes bolela ještě víc než během předešlých dvou měsíců a on tak nějak tušil, že je to přítomností obou jeho druhů, se kterými vlastně nemohl být. Ne tak, jak by si přál a navíc jim musel oběma lhát pro jejich vlastní dobro. Jejich spokojenost prostě byla přednější, než jeho vlastní pohodlí.
Vytáhl lahvičku lektvaru proti bolesti a obrátil ho do sebe. Zaúčinkoval rychle, takže si o chvíli později mohl začít plánovat, jak to udělá, aby všechno fungovalo. Nejdůležitější bylo dohlédnout, aby si jeho milenci vzájemně nic nevyzradili, třeba ani náhodou ne. To se dalo zajistit jedině tím, že s jedním nebo druhým pořád bude, případně s oběma najednou. To zase tak špatné nebylo. Vlastně to odpovídalo tomu, co by si přál, jen tam pořád něco chybělo. Něco jako to, že budou všichni pohromadě ve vzájemně se milujícím celku.
Povzdechl si. Něco takového byl jen bláhový sen.
"Hej, kde jsi byl?" přerušil jeho myšlenky Sirius, co právě vešel dovnitř.
Zvedl se na loktech, aby na něj viděl, a ten pohled mu na tváři vykouzlil úsměv. Jedno, jak byl unavený a rozpolcený, stejně mu stačil jediný pohled na svého druha, kteréhokoliv z těch dvou, a začal se cítit spokojenější, i když ne zcela šťastný, jak tomu bylo před dvaceti lety, kdy měl jenom Siriuse.
"Ležel jsem tu a čekal, až přijdeš," odpověděl vlastně popravdě, přesně to dělal.
"Nebyl jsi na jídle," pokáral ho a už skopával boty, aby se vzápětí přesunul vedle Remuse do postele. Jeho hlava s kudrnatými vlasy spočinula s naprostou samozřejmostí na vlkodlakově hrudi . Objal ho kolem ramen a rukou do těch vlasů zajel, takže nahmatal několik zacuchanců. Už to ani nekomentoval, jen je začal prsty opatrně rozmotávat. Dřív dbal Sirius na svůj vzhled daleko víc než dnes, ale to přikládal Remus jen tomu, že tu byl pořád zavřený. Byl si jist, že kdyby měl muž možnost vyjít ven, předvést se, tak by se zase hodil pořádně do gala.
"Já už jsem dneska večeřel, tak jsem si řekl, že další jídlo si dávat nebudu. Ani já se nemůžu cpát desetkrát denně," vysvětloval, nebo lépe řečeno zamlouval skutečnost, že nemá vůbec hlad. To byla sice pro vlkodlaka věc neobvyklá, ti jedí ,kdykoliv to jen je možné, ale Remus nechtěl, aby si s tím dělal jeho druh starosti.
"Jak myslíš," odpověděl mu s pokrčením ramen, hlavně asi proto, že se místo rozhovoru začal věnovat oždibování Remusova krku. V ten okamžik šly stranou jak myšlenky na jeho morální a emocionální dilema, tak i pocit rozpolcenosti.
Pohnul se rychle, uvěznil Siriuse pod svým tělem a divoce ho políbil.
°°0°°
Počkal, dokud si nebyl jist, že Sirius tvrdě spí, stejně tak i zbytek domu se ponořil do nočního ticha. Pak se opatrně vyprostil zpod těžké mužské paže, přehozené přes jeho hruď, a tiše vstal. Neoblékal se víc než do kalhot a košile, protože věděl, že beztak se bude zase svlékat a navíc nechtěl probudit spícího Siriuse, který se na posteli několikrát pohnul.
Věnoval mu jeden poslední pohled, vyplížil se z pokoje, sotva při tom ťukl dveřmi, tak dobrý byl, a rychle se vydal chodbou k Harryho pokoji, doufaje, že nikoho nepotká. Naštěstí ne, ani neslyšel, že by vůbec někdo byl pořádně vzhůru, vnímal v okolí jen řadu spících, oddechujících lidí. Jediný pokoj, kde se ještě svítilo, byl právě ten, do kterého mířil. Nepřekvapilo ho to, kdo by taky chtěl spát pár hodin po setkání s mozkomory. To byl taky jeden z důvodů, kromě vlastního pocitu touhy, co ho hnalo do mladíkova pokoje. Chtěl ho utěšit, kdyby to potřeboval.
Stejně potichu, jako se vyplížil ze Siriusova pokoje, se zase protáhl do toho Harryho.
"Harry?" promluvil na chlapce vyhlížejícího ven falešným oknem na les, nad kterým se klenula hvězdami posetá obloha.
"Remusi!" zaradoval se okamžitě, sklouzl z parapetu, na kterém seděl, a bez váhání se k němu rozeběhl s trochu dětským nadšením, aby se mu vrhl kolem krku. To byla vlastně jedna z věcí, kterou na obou svých druzích obdivoval. Že dokázali být dospělí, Sirius dokonce byl dospělý už i právně, a přesto nikdy neztratili dětskost. I když byl Sirius po návratu z Azkabanu vážnější, zasmušilejší, pořád v něm občas dětinskost zableskla.
"Víš, že voníš Siriusovou kolínskou?" zeptal se Harry, spíš překvapeně, než žárlivě. Asi mu klasická situace, kdy muž přijde domů vonící po cizí ženě, nebyla známá ani z filmu. I tak Remus krátce zazmatkoval, stejně jako když se ho předtím Sirius zeptal na chuť máty ulpělou v jeho puse od toho, jak líbal Harryho.
"Půjčil jsem si ji od něj. Hezky voní," vymyslel rychle věrohodnou odpověď a přidal pravdu, aby ji ještě posílil. Nebyl zvyklý lhát, příčilo se mu to od samé podstaty, ale zároveň měl kolem sebe celou řadu mistrů ve lhaní a překrucování pravdy, a to včetně samotného Siriuse. Od nich se toho hodně naučil.
"Tak to jo," mávl nad tím pomyslně rukou Harry a už táhl Remuse k posteli, přesně podle očekávání. Vítal, že se mladík nechoval nijak, jak by se v dřívějších dobách asi řeklo, cudně. Nebylo tomu tak ani při jejich prvním a zároveň jediném milování. Bezděky si na něj vzpomněl, protože i tentokrát to byl právě Harry, který políbil jeho.
Stáhl mladíka k sobě na postel, kam byl předtím dostrkán, a pevně si ho k sobě přitiskl, zatímco si vychutnával jak jejich polibek, tak váhu jeho těla na svém. Podle toho poznal, že během prázdnin zhubl tak deset kilo, až bylo s podivem, že se to neprojevilo na jeho tváři.
Obrátil ho pod sebe, rukou vklouzl pod triko, ale byl okamžitě zadržen. Stáhl se, když mu Harry sevřel zápěstí a nedovolil mu pokračovat ve svém počínání.
"Co je?" zeptal se, jakmile se od sebe odtrhli.
"Jen... ehm," nejistě se pousmál, "Nešlo by zhasnout?" zeptal se, zároveň také požádal. Zdál se být představou milování za světla opravdu rozrušený. Sice ho z toho bodlo u srdce, věděl, proč se na něj nechce Harry dívat ve světle, ale odmítnout mu nedokázal. Natáhl se pro Harryho hůlku ležící na nočním stolku, protože vlastní při sobě neměl. Nezeptal se, ale když ho nikdo nezastavil, tak si ji prostě půjčil a jedním "Nox" zhasl. Do ruky mu sice nepadla, vlastně přímo pálila, protože pero fénixe mělo do žíně testrála hodně daleko, ale pro jedno kouzlo to bylo snesitelné. Krátce ji ještě promnul v ruce, aby si překvapeně uvědomil, že je v mnohém podobná té Siriusově. Prudkost snoubená se smutkem a zasmušilostí. Obě tyhle vlastnosti jeho druhové měli a odrážely se na jejich hůlkách.
Odložil ji zpátky na stolek a obrátil pozornost zase na Harryho.
V místnosti nebyla docela tma, alespoň pro Remusovy oči ne, jak to vnímal jeho milenec díky svým brýlím, to nevěděl. Osobně měl vždycky zrak dobrý, vlastně lepší než většina lidí, těžko říct, jestli to bylo jeho postižením nebo ne, na tom se nikdy žádní odborníci neshodli, asi kvůli nedostatku příležitostí k výzkumu. Díky tomu pořád docela jasně viděl měkké kontury Harryho obličeje a hlavně i to, jak se mu na tváři rozlinul ulehčený úsměv.
"Díky," poděkoval mladík hned. Jestli cena za Harryho štěstí v posteli byla jen taková, že bude pokaždé zhasnuto, pak to nebyl ani ten nejmenší problém. Co by pro svého druha neudělal, zejména když ho to vlastně fyzicky nijak nebolelo a duševní spokojenost nebyla podstatná.
"Mám si nechat košili?" nedokázal se nezeptat. Ze zkušenosti věděl, že se najdou lidé, kteří se nechtějí na jizvy dívat ani se jich dotýkat.
"Proč?" zeptal se nechápavě a jeho tvář se stáhla v zamračeném výrazu. "Řekni, že nejsi zraněný a nemáš pod tou košilí obvazy, že ne?"
Teď zase pro změnu nechápal Remus, jak na něco takového Harry přišel, nějak se mu zároveň začalo zdát, že tu oba mluví o různých věcech a myslí na něco úplně jiného. Ještě před prázdninami byl naladěný na vlnu mladého nebelvíra, protože s ním byl často v kontaktu a naopak nerozuměl občas Siriusovi. Teď po dvou měsících ve společnosti staršího druha zjistil, že zase pro změnu nerozumí Harrymu. To se zdálo být dalším úskalí toho, že jeho dva milovaní od něj byli tak vzdáleni.
"Ne, nejsem zraněný," ujistil ho v první řadě. "Jen jsem si myslel, že se možná nechceš dotýkat mých jizev, když ti vadí pohled na ně. To byl přeci důvod, proč jsi chtěl zhasnout, ne?"
"Kdo ti řekl, že mi pohled na ně vadí?" otázal se přísně, možná dokonce rozzlobeně a na důkaz svých slov vykasal Remusovi košili až nad bradavky a rovnou ho políbil na hrudník přesně tam, kde jedna z jizev vedla. "Patří k tobě a vůbec nejsou ošklivé, jestli si to myslíš. Vlastně..." trochu se zasmál, "to byl přece důvod, proč jsem ti začal přezdívat rytíř. Jsi jako rytíř posetý jizvami z boje, jen ti chybí meč. Chápeš? Dětinské, já vím, ale když se člověk nudí..." Pokrčil s úsměvem rameny.
Chápal, jistěže ano, ale nevěřil, že by někdo mohl o jeho jizvách uvažovat tímhle způsobem. Sirius je prostě přehlížel, to byl doposud nejlepší ze všech způsobů přístupu k nim, jaké poznal na vlastní kůži. V tom Harryho nebyla morbidní fascinace, ale upřímné přijetí, kterého se mu nedostávalo. Ne, nebylo to horší než Siriusův přístup, jen jiné, osvěžující a nutící ho milovat mladíka ve své náruči ještě víc, než už beztak miloval.
"Harry... můj Harry," zašeptal a přitáhl si ho k sobě prudce s novou vášní, která se v něm rozhořela. Netoužil momentálně po ničem jiném, než se dotknout každého sebemenšího kousíčku mladíkovy kůže. A jak se zdálo podle drobných bloudících rukou, měl na to jeho milenec úplně stejný názor.
Nejdřív musela pryč jeho košile, protože se ji podařilo Harrymu rozepnout až pozoruhodně rychle. Když pak měl volné ruce, tak jimi rovnou vklouzl pod mladíkovo triko. Tentokrát už nebyl zastaven, takže ho vykasal nahoru... a v ten okamžik se zarazil.
Přes mladíkův bok se táhl někam na záda fialový šrám. Neviděl ho úplně jasně, ale ta trocha světla z okna byla postačující, aby si ho všiml. Když vyhrnul triko ještě výš, tak zjistil, že není jediný. Bylo jich hned několik pravidelně vedle sebe, stejně silných a vedoucích stejným směrem. Rozhodně to byly rány od něčeho podobného biči nebo mrskačské holi, ale ne přesně, protože takové rány znal. První, co ho napadlo a co by mohli mít při sobě běžní mudlové, byl pásek od kalhot. Měl zhruba tu tloušťku, tvar a mohl udělat takové rány.
Takže tohle byl důvod, proč chtěl Harry zhasnout, doufal, že ve tmě nebude nic vidět, ale to se velice zmýlil. Remus jelita viděl velmi jasně, hned si domyslel, od koho jsou a vzedmulo to v něm vlnu zničujícího vzteku. Nikdo, rozhodně ne nějaký tlustý ohavný mudla, nevztáhne ruku na jeho Harryho. Na jeho druha. Na jeho milovaného. Jeho vnitřní vlk hněvivě zavyl, připraven k obraně svého partnera, a kdyby nebyl jakožto člověk od přírody mírumilovný a klidný, tak už by se teď nejspíš hnal k domu Dursleyových, aby jim tam zpřerážel všechny kosti a zlámal vazy.
"Remusi?" oslovil ho tázavě Harry, protože si samozřejmě nemohl nevšimnout toho, jak vlkodlak ztuhl.
"Kdo tě zbil?" zeptal se a v duchu si pogratuloval, jak dobře se mu podařilo udržet zvíře na uzdě, protože jeho hlas zněl docela klidně.
"Ty... ty sis toho všiml?" zeptal se mladík vyplašeně. "Myslel jsem, že když bude tma... tak to neuvidíš. Vždyť... vždyť já pomalu nevidím ani vlastní ruku. Nechci, aby ses rozčiloval, dobře? Hlavně... buď v klidu a já ti všechno řeknu, ano? Ale musíš slíbit, že zůstaneš v klidu a nepůjdeš... nevím... někomu ublížit nebo... nebo někoho zabít," zadrhával se v řeči, ale znělo to naléhavě.
Remus musel zatnout zuby, aby nezavrčel a nerozčílil se. Harry tu po něm žádal něco, co bylo neskutečně těžké. Stavěl proti sobě vlkodlačí ochranářský pud a touhu vyhovět svému druhovi naprosto ve všem, co si jen přeje. Když slíbí, že jim nic neudělá, pak to bude jen těžko porušovat, i kdyby stokrát chtěl a byl odhodlán vzdát se svého předsevzetí, že nikdy nikoho nezabije.
"Já jsem dokonale klidný," ujistil ho hlasem, který opravdu klidně zněl. Nikdo mu na to ale neskočil.
"To jsi říkal naposledy taky a předtím jsi falešnému Moodymu zlomil ruku," zamračil se Harry. "Slib, že neublížíš žádnému z mých příbuzných. Já... je to moje přání, dobře? To musíš splnit, když si něco přeji. Tedy... teoreticky nemusíš, ale ty chceš, tak to funguje, že?"
"Ano, tak to funguje," mírně přikývnul. "Dobře, slibuji, že jim neublížím." Stálo ho to sice hodně síly to slíbit, ale když už to udělal, tak slib nemohl jen tak vzít zpět.
"Udělal mi to Vernon, když jsem přitáhl omámeného bratrance po tom, co nás napadli mozkomoři. Myslel si totiž, že jsem jeho syna nějak začaroval, a když přišel ten dopis z ministerstva, tak si to jen potvrdil. Bylo to vlastně poprvé od chvíle, co jsem se vrátil z prvního ročníku v Bradavicích. Doteď mě jen fackoval, ale to s Dudleym ho asi hodně rozčílilo," říkal to hlasem klidným, skoro konverzačním, jako by to nebylo vlastně nic tak zvláštního, že ho někdo fackuje a bije páskem. Remuse to svým způsobem ani nepřekvapilo, protože to nebylo poprvé, co se s takovým přístupem setkal. Shodou okolností se ho to tenkrát dotklo se stejnou intenzitou jako teď Harryho vyprávění.
"Zhubl jsi tak deset kilo. Mají s tím něco společného?" zeptal se na tohle. Když ho mohli bít, tak by ho mohli držet o hladu nebo třeba jenom o sucharech. Uměl si to živě představit.
"Ne tak docela, oni už mě o hladu nedrží, ale můžu jíst, jen když je jídlo na stole a to mi nevyhovuje," trochu si povzdechl. "Neumím sníst velkou porci najednou, takže jím mnohokrát denně. V Bradavicích to jde, ve Velké síni něco dostaneš, kdykoliv tam přijdeš, ale u Dursleyových ne. To proto jsem zhubl a taky letos mi od paní Weasleyové nepřišlo tolik jídla jako loni. Asi měla hodně práce, když se teď Voldemort vrátil. Nevyčítám jí to, to vůbec ne, jen říkám, že jsem při sobě nic neměl jako zásobu."
Ani o tomhle nemluvil způsobem, že by to bylo něco zvláštního nebo pro něj omezujícího. Remus to upřímně nechápal, sám by asi takový život nevydržel bez toho, aby se rozzuřil a někomu něco provedl. Zdálo se ale, že někteří lidé si na špatné zacházení prostě zvyknou a překonají ho bez traumatu.
"Ještě něco?" ptal se dál. Teď už jeho klid nebyl předstíraný nebo podbarvený potlačeným hněvem, už byl skutečný. Když ovládl prvotní záchvěv zvířecí zuřivosti, potlačil přirozenou touhu bránit svého druha a donutil se uklidnit, tak začal uvažovat racionálně.
"Zavírali mě do přístěnku pod schody nebo pak do mého pokoje, většinou na tři nebo čtyři dny, někdy i na dýl. To nebylo až tak špatné... když mi dovolili jít na záchod.... nemusel jsem pracovat a mohl jsem se třeba učit," tohle sice řekl trochu s obavou v hlase, ale ne s panikou, která by se jistě zmocnila Remuse, kdyby byl zavřený v malém prostoru déle jak pár hodin. Už jen z té představy se mu dělalo nevolno a cosi uvnitř něj se kroutilo jako klubko vyhublých umírajících tlustočervů. Vlkodlaci přirozeně toužili po svobodě, po možnosti běhat v nekonečných lesích a to byl taky důvod, proč si po velkou část života při každém úplňku ubližoval. Jeho vlčí část takové zacházení děsilo, lidskou zase hluboce zarmucovalo a přivádělo k zuřivosti.
"Ještě něco?" položil podruhé tu samou otázku, jelikož si nebyl jist, jestli by se zmohl na víc než na tohle.
"Jen občas... nějaké nepříjemné věci. Třeba když mě Petunie někdy strkala pod sprchu, když jsem něco udělal," vzpomněl si na Harryho výraz loni při pohledu na jezero a pochopil, "nebo Dudleyho bití."
"Proč jsi to nikdy nikomu neřekl?" položil po chvilce ticha tuhle palčivou otázku. Byl si jist, že kdyby to kdokoliv věděl, zejména Brumbál, pak by určitě Harry trávil prázdniny v Bradavicích a nevracel by se za svými příbuznými.
"Něco jsem řekl Ronovi a Hermioně, Ginny taky asi něco vytušila a myslím, že i dvojčata si domyslela," odpověděl, vyjmenovávaje de facto samé bezbranné děti a nikoho, kdo by mohl nějak zasáhnout a pomoci.
"Nemyslel jsem tvé přátele, ale někoho, jako jsem já. Zodpovědného dospělého, který by ti pomohl," vysvětlil, jedno, že to v jejich situaci znělo až komicky. Přeci jen leželi spolu v posteli, Remus neměl košili, Harryho triko bylo pořád vykasané nahoru, a navíc se spolu chystali mít sex. Uvědomoval si jasně, že vůči mladému nebelvírovi už dávno není nějakým zodpovědným dospělým, ale před dvěma lety byl a tehdy mu to měl říct.
"Pamatuješ loni.... jak jsme spolu mluvili... však víš, o sexu," pořád to ještě neuměl vyslovit bez zadrhávání a červenání se, "a já ti říkal, že jsem se o tom učil ve škole? Tak to byl takový seminář, kde taky mluvili o znásilnění a sexuálním zneužívání... Když o tom ta sociální pracovnice a policistka mluvila, tak mi došlo, že to Dursleyových vlastně není tak špatné. A pak přišly Bradavice, nejdřív Kámen mudrců, bazilišek a navíc mi Brumbál řekl, že jsem nějakým magickým způsobem pod ochranou Petuniny krve. Usoudil jsem, že být zavřený a občas dostat facku není tak strašné jako umřít."
Tohle bylo odůvodnění, které taky znal. Někdo jiný na tom byl jistě hůř. Nejsem přece doma pořád, ale jen dva měsíce v roce, to se dá přežít. Brzy absolvuji Bradavice a budu se starat sám o sebe. Sedmnáct je mi už přeci za pár let. Slýchal je mnohokrát před lety a pokaždé mu to přišlo jen jako slova útěku z reality. Netušil, že je uslyší znovu.
Měl vztek, nejen jeho zvířecí já, ale prostě on, Remus Lupin. Však také který člověk by mohl Harryho vyprávění vyslechnout a zůstat klidný. To by musel být necitelný sadista, který se mohl měřit s Voldemortovi.
"Remusi?" oslovil ho Harry a jemně se dotkl jeho tváře. "Řekni něco," požádal ho polohlasně.
Odtrhl pohled od falešné krajiny za oknem, kterou si prohlížel, zatímco přemýšlel, a podíval se Harrymu do tváře. Vypadal křehčeji než kdy předtím, zároveň se ale nezdálo, že by ho myšlenky na týrání děsily. Bylo jasné, že to prostě přijal jako fakt, stejně jako že je kouzelník nebo že se mu líbí muži.
"To, že ostatní trpí, ještě neznamená, že tvá vlastní příkoří jsou správná," řekl, když byl o to požádán. "Takhle to nemůže dál pokračovat. Promluvím si s Brumbálem..."
"On to ví," přerušil ho Harry. "Určitě to ví. Už jen můj dopis, že jsem přijat do Bradavic, mu měl být podezřelý. Stálo tam 'Harry Potter, přístěnek pod schody'. Ale já mu to nevyčítám, chápu, že mě tím chce jenom chránit."
"Harry," oslovil ho měkce. "Pochybuji, že Brumbál měl někdy tvou obálku s dopisem z Bradavic v ruce. Dopisi podepisuje McGonagallová a obálky nadepisují skřítce."
"Aha," dostalo se mu zaražené odpovědi. Trochu to vypadalo, jako kdyby se Harrymu zhroutila nějaká životní jistota. Sledoval ho, jak se zamyšleně mračí a začínal cítit, jak se dostává na jeho vlnu. Bylo vlastně hodně zajímavé náhle si pomyslet, teď přemýšlím jako Harry Potter. Samozřejmě to tak doslovně nefungovalo. Vlkodlaci neuměli číst myšlenky nebo pocity ani u svých druhů, přesto bylo známo, že jim rozumí víc, než jiným lidem a někdy i beze slov.
Proto ho něco napadlo. Něco, co by možná jiný člověk, který nezná Harryho tak dobře jako on, považoval za bizardní, ale zeptat se na to musel.
"Je to kvůli tvým rodičům?" otázal se, na mladíkův nechápavý pohled pokračoval. "Máš dojem, že jsi za jejich smrt zodpovědný, a proto je spravedlivé, aby se ti děly zlé věci, jako týrání od Dursleyových?" Bylo to jedno z odůvodnění, které ho napadlo jako vysvětlení Harryho přijetí všeho zlého kolem.
"Ne, jak bych si..." zarazil se vprostřed věty, pusu nechal pootevřenou, pak ji zavřel a uhnul očima. "Někdy mě to napadlo, ano. Vím, že za jejich smrt mohl Voldemort a že je to jen sadistický blázen, který si usmyslel, že já jsem jeho úhlavní nepřítel, ale..." nedořekl, jen si tiše povzdechl a přisunul se ještě kousek blíž, až si docela schoval hlavu u Remuse na hrudníku. "Nechce se už o tom mluvit... o ničem z toho. Chci, abys tu se mnou zůstal, dokud neusnu. Můžeš?"
Měl sice dojem, že by o tom mladík mluvit měl, že on by ho měl přesvědčít o jeho nevině, ale přání, které vyslovil, bylo naprosto jasné. Žádné mluvení, jen vzájemné objetí.
"Cokoliv chceš," ujistil ho, přesunul ruce tak, aby ho objímal co nejvíc to jde a nechal ho u sebe usnout. Vlastně to netrvalo dlouho, ani ne po půl hodině slyšel jeho pravidelný dech. Vyprostil se zpod jeho štíhlého těla, potichu vstal a vrátil se ke spícímu Siriusovi, který přirozeně očekával, že vedle sebe ráno Remuse najde. Harry si jen přál, aby ho ukolíbal ke spánku.
Splnil tak přání jich obou, přesto cítil jistou hořkost, protože to byl pořád nepříjemný kompromis.
Poznámka autorky: Hlavně prý nemáte Pottera moc oplakávat, není žádná chudinka, vzkazuje vám Severus. :-D
Za betování děkuji samozřejmě Adelaine a za komentáře pak těmto lidem: xlovexx, samuel, Bobo, belldandy a Nade. Budu se těšit na další vaše komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte na anketu. Děkuji.
Tímto se s povídkou Nerozhodnost lásky v tomto roce loučím a uvidíme se u jejího dalšího pokračování v prvním lednovém týdnu roku 2013. Samozřejmě pokud zítra neskončí svět, to se pak nikdy nedozvíte, jak to dopadlo. :-D