Nerozhodnost lásky - 19. kapitola

 

 Sotva opustil Remuse a zanechal ho na ošetřovně, už se na něj vrhl Ron, aby mu vypověděl, co se všechno stalo. Ne, že by se viděli za poslední dny poprvé, to jen když někdo vyslovil na ošetřovně jméno Umbridgeová, tak se vždy neznámo odkud vynořila madam Pomfreyová a začala se hrozně rozčilovat. Hluboce se jí dotklo, kolik žáků kvůli bývalé profesorce obrany skončilo na ošetřovně, včetně toho, že do celého počtu zahrnula i desítku těch, co se vloupali na Obor záhad a skončili ze všech nejhůře. Proto se to jméno na ošetřovně nikdo netroufal vyslovit nahlas.

Teď se od kamaráda – ještě pořád měl obvaz na ruce, kam ho zasáhla nějaká kletba, a prý se to trochu hůř hojilo a smrtelně to bolelo – dovídal, jak se Umbridgeová celá pochroumaná a zablácená vrátila v jedné botě zpátky na hrad. Prý ji hned za branou uvítali studenti, kteří se během chvíle srotili, aby ji zasypali koulemi se svrbivou barvou z dílny firmy W&W. Po Brumbálově návratu bylo jasné, že u nich nemá už naprosto žádný respekt, takže byla během chvíle celá duhová a drbala se všude, kam jí barva dopadla. V tu chvíli se prý objevil sám Brumbál, velice mile ji pozdravil, všem vynadal, že takové věci se na pozemku školy nedělají a nakonec žáky požádal, jestli by mohli profesorku Umbridgeovou vyprovodit za hranice školních pozemků. Starší studenti prý neváhali, vyčarovali si rukavice, zvedli Umbridgeovou a odnesli ji k jezeru, do kterého ji hodili. Ron zaslechl, že ji obří oliheň a jezerní lidé vyhodili na druhém břehu, odkud prý celá ověšená řasami a mokrá pádila směrem k nádraží v Prasinkách.

Celé se to zdálo tak neuvěřitelné, až tomu věřil, to taky proto, že Hermiona více méně Rona ani neopravovala, takže měla stejné informace a nic nebylo přikrášlené. Zas tak moc. I když kdo věděl, kamarádka byla podivně tichá, takže možná taky něco nedodala, kdy měla. Trochu ho to trápilo, měl pocit viny z toho, že ji zatáhl do něčeho, co jí ublížilo, ale ona se na něj za portrétem Buclaté dámy usmála a vzala ho za ruku, když kráčeli po schodech k ložnicím. To stačilo k uklidnění.

„Jdu se k sobě učit,“ oznámila Hermiona, když došli do mezipatra. „Chce někdo s něčím pomoct?“

„Ty si blázen, že jo? Kromě Harryho máme všichni všechny zkoušky splněné, dokonce i já jsem s tou strašně zraněnou rukou dokázal míchat lektvary a nic mi nevybuchlo,“ zvedl Ron hrdě své ovázané předloktí.

Hermiona pozvedla oči k nebi a Harry jen stěží zadržel záchvěv smíchu, jenž se mu dral na rty.

„Letošní možná ano, ale příští rok budou hned na začátku další, tak se připravuji na ně,“ vysvětlila dle své logiky, pak se přestala usmívat a zvážněla. „Krom toho si chci ještě před prázdninami procvičit pár obraných a útočných kouzel. Alespoň teoreticky, takže mě napadlo, co uspořádat ještě jeden sraz BA?“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Ron. „Dokud ještě můžeme čarovat, tak toho musíme využít, aby nás příště nevypráskali tak jako naposledy.“

„Nevypráskali nás,“ odporoval mírně Harry, přesto se mu nápad moc nezamlouval. „Uspořádáme ji, pokud budou všichni souhlasit, jen začínám mít dojem, že to celé možná nebyl až tak dobrý nápad. Víš, ti, co byli v BA, šli taky za mnou na Obor záhad, mohli tam zemřít, takže…“

„Chápu, co děláš Harry, ale nedělej to,“ napomenula ho kamarádka. „Neber si na záda víc viny, než ti náleží, než musíš, a než uneseš. Budu upřímná, je tvoje vina, že ses víc nevěnoval nitrobraně, ale není tvá vina, že jsou ti ostatní věrní a následují tě. Lidé, co byli na Oboru záhad, by bojovali tak jako tak, mají to v sobě, jen mají to štěstí, že tě mohou následovat. Jsi dobrý vůdce, Harry, i když děláš chyby. Ty dělají i nejlepší.“

„Jo, přesně tak,“ přikývl kamarád. „Dávno jsem ti říkal, že sedět na zadku a nic nedělat, není nic pro mě. Taky ti můžu slíbit, že až vážně půjde do tuhého, tak se vysměju smrti do očí, a pak zalezu do nejbližší skříně. Spokojený?“ plácl Harryho po zádech.

Koutky mu zacukaly v úsměvu. Nevěřil, že by Ron vážně utekl a schoval se, ale byla to skvělá představa.

„Asi máte pravdu,“ souhlasil s povzdechem. „Zkontaktuj ostatní, před koncem roku si zopakujeme, co jsme se naučili, a já se do té doby pokusím neodpálit se lektvarem. Asi požádám Snapea o doučování,“ řekl a pobaveně se ušklíbl jejich zmateným výrazům. Neměli všechny informace pro to, aby jim jeho poznámka přišla vtipná nebo je třeba pobouřila. Sám věděl moc dobře, jak skončilo Nevillovo doučování u mrzutého lektvarista, a momentálně se s tím pokoušel vyrovnat s vtipem. Šlo to snáz, než by kdy v minulosti řekl.

„Ty ses někde bouchl do hlavy, že ano?“ dělal si starosti Ron a předstíral, že mu chce dát ruku na čelo.

„Nech toho, lékouzelníků mám zase na měsíce až po krk,“ odvětil se smíchem v hlase a odstrkoval jeho ruku. Jako vždy se to zvrhlo v jemné pošťuchování, i když tentokrát ještě neurčitější než jindy. Pořád byli přeci oba dva marodi, tak si nemohli dodatečně ublížit, aby pak zase skončili na ošetřovně.

„Kluci,“ zakroutila Hermiona hlavou, obrátila se a vyběhl nahoru po schodech, zanechávajíc je tam v jejich malé potyčce.

Oba se začali smát. Bylo to fajn, teď pro tuto chvíli, když společně šli nahoru po schodech do pokoje. Další záchvat smíchu je přepadl, když vešli a našli Nevilla v zástěře na zemi pokryté papírem, jak v bílých, už zašpiněných, rukavicích připravuje svoje květiny na přenesení do skleníku. Kamarád bylinkář na ně vrhl ukřivděný pohled.

„Jasně, děsně vtipné, že Neville přesazuje kytky,“ zabrblal si mrzutě pod nos.

„Hele, co je ti, Neve? Vypadáš, jako kdyby ti holka dala kopačky?“ popichoval ho Ron se smíchem, nevšímaje si toho, jak kamarádovi přeběhl přes tvář podivný stín.

Harry si toho všiml, jen nevěděl, co by měl říct teď nebo kdykoli do budoucna. Jak by asi tak měl utěšovat kamaráda, jehož opustil milenec, když nesouhlasil se vztahem? Asi na to byla nějaká přátelská poučka, ale on ji neznal.

„Já žádnou holku nemám, když už, tak kluka,“ odvětil Neville se sebevědomím, které se poslední dobou u něj projevovalo, „a toho taky nemám, jestli tě to zajímá,“ teď se trochu pousmál, takže to snad s rozchodem se Snapem nebylo o rozchodu, nebo něco takového.

„Chceš s tím pomoct?“ nabídl mu, aby zahladil, že se vůbec konal nějaký rozhovor o holkách a klucích, zejména proto, že Ron měl podle všeho na jazyku další malý vtípek.

„Ne, už jsem to dodělal,“ odmítl mladík. A skutečně, podél stěny měl vyskládané květiny, jejichž kořeny byly obalené režným plátnem a připravené na přenos do skleníku.

Vstal, sundal si zástěru a zrovna si stahoval rukavice, zatímco se Ron chystal udeřit, když se ozvalo zaklepání. Všichni tři strnuli uprostřed pohybu a obrátili se ke dveřím. Spolubydlící neklepali nikdy, spolužáci jen výjimečně. Spolužačky klepaly vždy, když si třeba přišly něco vypůjčit, ale to nikdy nebylo tak rázné a decentní zároveň. Už jen ze zaklepání bylo většinou poznat, že jde o holku, tohle holka nebyla.

„Dále!“ zavolal Ron, který se vzpamatoval jako první.

Dveře se pootevřely a v mezeře se objevila Brumbálova hlava. Starý čaroděj je sjel neobvykle vážným pohledem, než otevřel dveře dokořán a vešel dovnitř. Aniž by použil hůlku nebo jinak kouzlil, dveře se za ním zavřely a západka zapadla, aby nikdo nemohl vstoupit, ani odejít.

Harry se zamračil, jeho kamarádi vypadali docela nejistě z toho, že za nimi ředitel přišel do pokoje, jako kdyby to bylo naprosto normální. Pro něj vlastně ano, dříve si s Brumbálem občas povídali na chodbách, několikrát byl v jeho kanceláři a dostal sušenky s čajem. Věděl ale jistě, že mu ředitel věnuje větší pozornost než ostatním dětem. Nevadilo mu to, zároveň byl rád, že to není moc okázalé a neděje se to tak veřejně, ovšem dnes by dal přednost tomu, aby za ním Brumbál nepřišel. Stále se na něj zlobil a řekl mu, že se asi ještě nějakou dobu zlobit bude za to, že mu nic neřekl, a že se choval tak odtažitě. Dohodli se, že až bude Harry zase chtít „být kamarád“, jak to starý čaroděj nazval, tak si má přijít pro citronový bonbon. On ještě žádný bonbon nechtěl a dal to patřičně najevo tím, že si složil ruce na prsou.

„Dobrý den, pane řediteli,“ pozdravil slušně, ale ne tak vřele jako jindy.

„Dobrej,“ dodal Ron a zpoza jeho zad se ozvalo jakési nesmělé kuňknutí od Nevilla, vesměs znějící jako 'Přeji hezké odpoledne, pane řediteli'. Bylo to tak tiché, že slova v tom obvykle rozeznávali jen lidé, kteří s Nevillem už dřív mluvili nebo ho znali.

„Dobrý, chlapci, v rámci možností dobrý,“ odpověděl starý čaroděj podivně prázdným hlasem a pohybem prstu si narovnal brýle, aniž by se jich dotkl.

„Potřebujete něco, pane?“ ujal se toho zásadního dotazu, protože pochyboval, že by ho položil některý z jeho kamarádů. Tak nějak to vypadalo, že ztratili řeč, a to dokonce i Ron, který měl co říct téměř vždy.

„Ano, potřeboval bych mluvit s panem Longbottomem,“ jemně se pousmál, trochu se naklonil a nahlédl z boku za vysokého zrzka, aby dohlédl na Nevilla. „Mohl bys jít prosím ke mně, chlapče, a posadit se tady se mnou?“ požádal, ale takovým způsobem, že odmítnutí nebylo možné ani zvažovat. Pak přešel k jedné z postelí, posadil se na ni a ukázal na druhou, který stála proti němu.

Harry se překvapeně ohlédl po Nevillovi. Kamarád vypadal zděšeně, upřímně zděšeně, byl celý bledý ve tváři a ruce se mu třásly. Viděl už kamaráda vystrašeného například u praktického testu z lektvarů, zároveň ho však viděl dokonale klidného a soustředěného, když bojoval na Oboru záhad. Došlo mu, že Neville je člověk mnoha paradoxů, smrtelné nebezpečí mu husí kůži nenažene, ale konfrontace s ředitelem ano. Čeho se asi tak bojí?

„O-o-o čem, p-pane?“ zeptal se koktavě, ale poslušně přešel na určené místo, kde se posadil.

Tehdy mu došlo, že se Neville nebojí o sebe nebo samotného ředitele, ale má strach o někoho. Nevěděl, jak to ví, ale prostě to věděl. Bylo možné, že se bál o Snapea nebo spíš o jeho pověst, místo a nejspíše i o svobodný život. Přeci, chodit se studentem bylo nevhodné a zakázané i v kouzelnickém světě. Nebo možná taky nebylo. Nevěděl, do nedávna měl dojem, že spolu nemohou jen tak chodit tři muži a stejně se v tak podivném svazku ocitl.

„My asi půjdeme. Co Harry?“ navrhl Ron, jelikož ředitel prozatím na Nevillovu otázku neodpověděl a teď si měřil je dva, zejména Harryho. V tu chvíli ho napadlo, jestli mu čaroděj čte myšlenky. Cítil se divně, kdesi v hlavě ho svědilo, že se chtěl podrbat na spánku. To až Ronův hlas ho vyvedl jak z přemýšlení, tak z touhy se drbat.

„Jo… ano, to je dobrý nápad,“ souhlasil s kamarádem a vykročil ke dveřím.

„Naopak, já si myslím, že vás tu budeme potřebovat,“ nesouhlasil Brumbál, pokynul ji vedle Nevilla, takže ho bez řečí poslechli.

Přešli k posteli – byla Ronova – a posadili se vedle svého kamaráda. Ron z pravé strany a Harry z levé, jako stráž. Ne tak, aby se ho dotýkali, ale Harry jasně cítil, jak je Neville napnutý až k prasknutí. Svíral si ruce na klíně a hypnotizoval špičku Brumbálova plnovousu.

„Tak, takto je to dobré,“ pokýval ředitel hlavou, načež si povzdechl a vážně se na Nevilla podíval. „Je mi líto, že ti to musím říct, ale tvá babička, merlinžel, zesnula.“

Ticho náhle nastalé v místnosti na něj dopadlo jako těžká duchna. Nikdy Nevillovu babičku neznal. Jen ji viděl, jak doprovází svého vnuka na vlak, přesto cítil, že ho její ztráta zasáhla. Věděl, že Neville má jen ji, jinak žádné jiné blízké příbuzné, a často o ní mluvil. Tak často, až měl Harry někdy dojem, že ji taky zná. Věděl, že umí upéct dobré sušenky, nesnáší ruční práce, které obvykle babičky milují, je rázná a vadí ji, že musí… musela poslední dva roky používat na čtení brýle.

„Co...?“ vydechl Neville polohlasně a vypadal, že se za chvíli asi sesype, protože se mu chvěl dolní ret.

„Oficiálně se váš byt na Příčné pokusili vykrást, ona přistihla zloděje a ten ji zabil,“ odpověděl Brumbál.

„Oficiálně, pane?“ zeptal se Ron polohlasem, samozřejmě ani on nechtěl narušit tu temnou atmosféru, co kolem panovala, nějakým nemístným dotazem nebo křikem.

„Skutečnost je takové, že ji zavraždili Voldemortovi přívrženci, možné dokonce Smrtijedi, jako odplatu za zhacení plánů svého pána,“ osvětlil jim pravý důvod, a v ten okamžik by se v Harrym krve nedořezalo.

Polila ho skutečná hrůza smíšená s tak silným pocitem viny, že ho to až dusilo. Mohl za všechno, co se stalo. Jak za Remusovu proměnu, tak za smrt Nevillovy babičky. Kdyby byl opatrnější, schopný naučit se nitrobranu, nebo alespoň nevěřil všemu, co vidí, pak by se nic z toho nestalo. Jeho kamarád by se za necelé dva týdny sbalil a odjel by do Londýna do náruče milované a milující babičky, které by mu pekla sušenky a hubovala mu za to, že se moc hrabe v hlíně, místo toho, aby šel ven s přáteli. Kdyby se s ním Neville nepřátelil, nikdy by se nedostal do tak strašné situace. Jak mu něco takového mohl provést.

„Neve…,“ oslovil ho tichounce, ale v ten okamžik se mladíkovo sebeovládání docela zhroutilo.

Rozbrečel se. Nekřičel nahlas, nevzlykal tak, že by se to dalo slyšet, jen složil hlavu do dlaní a ramena se mu chvěla. Bylo to horší, než kdyby se začal zlobit a rozbíjet věci, nebo tu padl na zem s řevem jako malé dítě. Tohle bylo tak nepatřičně tiché a svým zvláštním způsobem silné, jak Harryho vzápětí napadlo. Kdyby sám dokázal vyjadřovat své emoce, když už se nějaké silné dostavily, tak tiše, bez toho, aby lidem kolem ničil věci a život. Nebo kdyby alespoň teď dokázal Nevillovi vyjádřit, jak hluboce lituje toho, co se stalo.

„Bude to dobré, chlapče,“ zamumlal Brumbál útěšně, natáhl se a sevřel plačícímu mladíkovi rameno. „Všechno bude zase brzo lepší, to mi můžeš věřit.“

„Jo a nesmíš se bát, že jsi sám, máš nás,“ pokusil se Ron o útěchu, i když to znělo dost nepatřičně, zároveň se svými slovy Nevilla neobratně poplácával po rameni. Bylo vidět, že nemá s utěšováním lidí vůbec žádné zkušenosti. Jak by taky mohl mít, když byl nejmladší z mnoha bratrů a jeho sestra jistě vždy přišla pro útěchu raději k matce. Ale alespoň se, na rozdíl od Harryho, snažil.

Seděl tam jako přibitý a sledoval Nevilla brečícího nad svou ztrátou.

Co by asi dělala Hermiona kdyby tady byla? Nebo proč tu vlastně není, proč už ji dávno nezavolali? Nevěděl ani jedno z toho, jen mu přišlo, že ona by asi Nevilla obejmula. Jenže on nevěděl jak. Znal mnoho druhů objetí, přátelské od Hermiony, mateřské od paní Weasleyové a milenecké od Remuse se Siriusem, ale sám objetí nerozdával. Nebo spíš to nikdy nezkoušel tím přátelským způsobem. Možná bylo na čase, aby to zkusil.

Udělal to velice opatrně. Nejdřív položil ruku kolem Nevillových ramen, pak počkal, co se bude dít. Když nic, když nebyl ani odmítnut, ani to kamaráda neutěšilo, tak se přisunul až těsně k němu, takže se jejich nohy dotýkaly a obalil kolem něj i druhou ruku. Cítil, jak sebou tělo v jeho náruči škublo, skoro jako pod dotekem proudu. Už chtěl ucuknout v domnění, že je to Nevillovi nepříjemné, když ucítil, jak se přítel uvolnil a částečně se o něj opřel. To bylo dobré znamení. Tedy doufal.

„Je mi to tak líto, Neville,“ zamumlal tiše. „Tak hrozně líto.“

Moc víc ze sebe nedostal, jen si uvědomoval svou silnou vinu, a to že by chtěl všechno, co se stalo odčinit. Nebo alespoň příteli pomoci, jak jen se dá. Neviděl, ale způsob, jak to udělat. Vůbec žádný. Jedině tak omluvu.

„Omlouvám se, Neve, že jsem tě do toho dostal. Neměl jsi tam být a neměl jsi mi pomáhat. Je to celé má vina.“

„Jak můžeš,“ zašeptal náhle Neville, odtáhl se a podíval na něj ubrečenýma očima. „Jak můžeš být tak… tak… sebestředný. Život se netočí jen kolem tebe a toho, co uděláš nebo neuděláš. Já byl přesně tam, kde jsem chtěl být! Kdybych věděl, že zaviním babiččinu smrt tím, že s tebou půjdu, tak bych nevolil jinak. Pokusil bych se ji zachránit, ale i tak bych šel na Obor záhad, protože… já… takhle to chci, rozumíš?! Já jsem Nebelvír… já se nebojím… Voldemorta,“ vyslovil to jméno nahlas a Ron sebou mírně trhl. „Nebojím se ho.“

„Nikdo neříká, že nejsi pravý Nebelvír, mladý muži, a nemusíš nám to dokazovat,“ ujistil ho Brumbál. „My všichni to víme. Je to tak, Harry?“

Mírně přikývl, dost na to, aby Neville pochopil.

Měl pravdu. Svět se netočil jen kolem něj, to si moc dobře uvědomoval, ale stále považoval všechny problémy s Voldemortem za svůj úkol. Doposud, i přesto, že znal členy Řádu, mu plně nedošlo, že kromě něho mohou existovat i jiní lidé, kteří nenávidí Voldemorta, Smrtijedy a všechny přívržence zla. Mělo mu dojít, že Neville mezi takové lidi patří, vždyť mu Smrtijedi umučili rodiče, to jen že si vždy připadal tak sám v nenávisti ke zlu. Teď nechápal, proč mu nedošlo, že pár stejně zaujatých lidí má jen kousek od sebe.

„Tak to je. Jsi Nebelvír, ale taky náš Neville, no,“ řekl Ron a opět ho poplácal po zádech. „Myslím… tedy jestli to můžu říct… byla by na tebe hrdá, víš? Byla přeci bystrozorka, no ne? Určitě by byla ráda, že její vnuk také potírá zlo. Já si myslím, že jo.“

Čekali na Nevillovu odpověď, zejména Harry na ni čekal. Chtěl, aby ze sebe měl kamarád dobrý pocit, a tak si potvrdil, že jeho boj je správný. Mohl mu to říct, ale to by asi nemělo tu pravou váhu. Kdyby to někdo řekl jemu, bez toho, aby si to sám uvědomoval, pak by nevěřil. Zejména teď, když měl dojem, že ztráty budou větší, než se bude dát vyjádřit.

„Chci být sám,“ požádal je Neville.

Už nebrečel, ani se nezlobil, jen se díval kamsi do země. Bylo těžké prosbu o soukromí někoho tak zarmouceného odmítnout. První vstal Brumbál, bez řečí nebo zdržování. Ještě jednou sevřel mladíkovo rameno, než potichu opustil místnost podobně, jako kdyby byl duchu. Zůstaly za ním jen pootevřené dveře. Po něm následoval Ron, znovu, kdo ví po kolikáté, poplácal Nevilla po zádech, načež se zvedl, vrhl jeden výmluvný pohled na Harryho a odešel pryč. Bylo slyšet, jak sbíhá ze schodů do společenské místnosti.

Nakonec si uvědomil, že by měl také jít. Opatrně rozbalil svoje ruce, překvapený že Nevilla stále drží, zvedl se a zaváhal. Chápal jeho potřebu soukromí, jen se obával toho, co by teď mohl kamarád udělat. Nevěřil, že by si ublížil, ale mohl by udělat něco jiného pošetilého, jako třeba běžet za Snapem a vybrečet se mu na rameni. To by podle Harryho nebyl dobrý nápad, protože by to jistě muselo skončit tím, že ho lektvarista vyhodí, protože bylo nad slunce jasné, že ten starý mrzout prostě neumí poskytovat útěku. Ať si byli s Nevillem jakkoliv blízcí, nemohl toho být Snape schopný… možná.

I přes své obavy neudělal nic, jen se obrátil a vydal ke dveřím. Ještě před tím, než je zavřel, se obrátil a spočinul pohledem na květinách ležících na zemi. Zamračil se.

Ty květiny byly do jedné zaschlé, zvláštní to věc.

 

Předcházející - Epilog

 

Poznámka autorky: Děkuji všem komentujícím i yellow za betování.

Komentáře

výběr

ta sebranka jednala na něčí příkaz, takže Harry by se z toho mohl vykroutit, jenže Voldy teď nemá milenku a bude potřebovat náhradu, koho si asi vybere?

Lululemon Canada72982


:(

Normálně řeknu ti, že v posledních pár kapitolách beru na milost tvé postavy a dokonce je mám i ráda. Tohle byla krásně smutně dojemná kapitola, neboť jsem tak úplně cítila i Nevillův zármutek.
A líbila se mi Nevillova reakce na Harryho sebeobviňování. Vůbec Neville se díky vztahu se Severusem neuvěřitelně zvedl.
P.S: Já si až teď všimla, žes mi věnovala povídky. Děkuju moc, jsem poctěná a potěšená

Přidat nový příspěvek