Nerozhodnost lásky - 11. kapitola
Při cestě do sklepení si připomněl krásné školní časy, které tu prožil. Ze studentů sice byla cítit jistá stísněnost, způsobená přítomností vrchní vyšetřovatelky, zároveň ale pozorný člověk viděl pod tou nuceně klidnou hladinou silné vření, které hrozilo každou chvíli vybuchnout. Sirius si byl naprosto jistý že studenti Bradavic si donekonečna nenechají líbit šikanu od nějaké staré ztřeštěné báby a že jí to do konce roku určitě vrátí i s úroky.
Stejná atmosféra vládla i dole ve sklepení, kde se převážně zdržovali zmijozelští studenti. Oni sice měli rádi disciplínu a dodržování tradic, na druhou stranu aby jim někdo něco zakazoval a ještě hlídal, jestli zákazy dodržují, to rozmrzelo i je. Chápal je velmi dobře, vždyť měl po krvi ke Zmijozelu blízko.
Došel ke dveřím patřícím kolejnímu řediteli a zaklepal na ně. Nemusel čekat dlouho, než se dveře prudce rozrazily a stanul před ním Snape. Samozřejmě ho Snape neviděl, protože na sobě měl stále Harryho plášť, proto bylo zábavné sledovat, jak se muž krátce zmateně rozhlédl, pak stiskl podrážděně rty a nakrčil nos.
"Pane Pottere, váš smysl pro humor je skutečně primitivní," zavrčel do prostoru. "Nevím, kde se ve vašem miniaturním mozku zjevila domněnka, že když vás nevidím očima, nemám jiný zrak, který vás vnímá."
"Zrak? Já myslel, že je to spíš tvůj obrovský nos," ujela mu okamžitě obvyklá poznámka. Jen s pobavením sledoval, jak se lektvarista prudce obrátil jeho směrem a zaměřil se přesně na místo, kde stál, i když ho nadále nemohl vidět.
"Blacku," zavrčel. "Předpokládal jsem, že přijdeš," dodal s podstatně menší agresí, než by od něj Sirius očekával, a ustoupil stranou do svých pokojů. Vyloženě ho dál nepozval, ale vzhledem k tomu, že mu nezabouchl dveře před nosem, to mohlo znamenat jedině, že chce, aby vešel. Sirius přeci jen trochu zaváhal, co když ho zve dovnitř, aby ho vzápětí proklel. Pak nad tím mávl v duchu rukou, stejně byl s hůlkou zdatnější než Srabus.
Vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a až pak si konečně sundal plášť. Rozhlédl se v očekávání po místnosti, ve které se ocitl, jak předpokládal, že tu najde nějaké ohavné podivnosti, případně tajemství, jako že je Severus fandou Sudiček, má jejich plakáty po všech stěnách a do opravování esejí mu hraje píseň "Kotlík plný lásky". Merlin žel nic takového se nekonalo, místnost byla vybavena klasickým bradavickým nábytkem a jen naprostým minimem úplně nevýrazných osobních věcí. Na volném prostranství uprostřed místnosti pak stál stůl s pár lektvarovými přísadami a hromadou květin. To sice bylo divné, ale spíš to vypadalo jako školní projekty žáků, jelikož některé květiny vypadaly jako chcíplé a jiné hýřily barevnými květy i přes roční období, co zrovna panovalo za okny.
"Jak je Lupinovi?" otázal se Snape, když si sedl za stůl.
"Když víš, že je tu na ošetřovně, tak bys měl i vědět, že je v magickém spánku," zamračil se, protože si musel sednout naproti lektvaristovi na evidentně méně pohodlnou židli, která zřejmě sloužila jen k tomu, aby se návštěvy cítily menší a slabší než Snape.
"A co hodlá Poppy dělat?" položil druhou otázku, jako by nepříjemnost Siriusova hlasu nevnímal.
"Nechat ho tak, jak je," odpověděl po pravdě. "Nechce ho probrat, protože tvrdí, že by to psychicky nemusel zvládnout. Myslím, že ho hodně podceňuje. Remus je jeden z nejsilnějších a nejvyrovnanějších lidí, které znám. Jen tak něco ho neporazí."
"Už porazilo," upozornil ho chladně. "Právě jen jeho vyrovnanost zajistila, že vydržel celý půl rok, než se zhroutil. Čekal jsem, že k tomu dojde daleko dříve, zejména proto, jak vypadal."
Sirius si muže naproti sobě změřil překvapeným pohledem. Zdálo se, že ví, proč se Remus zhroutil, ba co víc, že to ví už delší dobu než jen pár dní a že si všiml nějakých známek stresu, které on sám nepostřehl. Rozčílilo ho, že Snape něco věděl a přitom nic neřekl, zároveň byl ale rád, že nebude muset všechno vysvětlovat.
"Takže víš, proč skončil na ošetřovně?" zeptal se jen pro ujištění.
"Jestli vím o tobě a Potterovi?" vytáhl obočí. "Ano, Blacku, vím o vás moc dobře. Loni jsem byl u toho, když se Lupin poprvé projevil jako ochránce svého druha a zlámal Skrkovi ruku. Tehdy jsem jemu a posléze i Potterovi důrazně doporučil, aby se vzájemně stranili, což oni samozřejmě neuposlechli. O tom, že spolu mají poměr, jsem se dozvěděl v lekcích Nitrobrany s Potterem. Ten kluk má Lupina plnou hlavu. A co se týče tebe," trochu se ušklíbl, "nikdy jsi nebyl zdatný ve skrývání náklonnosti a zejména sexuální touhy. Stačilo vás dva jednou vidět vedle sebe, jak se k Lupinovi nakláníš a dotýkáš se ho, a hned mi bylo jasné, že jste se k sobě vrátili."
V tom byl Snape vždycky dobrý. V pozorování ostatních lidí a vyvozování, v drtivé většině případů, správných domněnek. Možná to taky částečně byla jedna z věcí, proč ho Sirius od prvního pohledu nesnášel. A taky jeho oči, které člověku obrazně, ale možné také doslova, pronikaly až do mozku.
"Znáš tedy náš problém a asi víš, proč jsem přišel," odmlčel se, doufaje, že se Snape opět ujme slova, ale ten zřejmě chtěl, aby to vyslovil Sirius nahlas. "Potřebuji tvoji radu a... pomoc," odhodlal se tedy k tomu odvážnému kroku a procedil mezi zuby žádost o laskavost.
"Fascinující. Sirius Black mě žádná o radu a pomoc. To by se mělo zapsat do Bradavické kroniky," poškleboval se. "Ale dobrá, já ti poradím. Zabal si kufry a odjeď do Austrálie nebo ještě lépe, uvaž si na krk kámen a skoč z loďky vprostřed bradavického jezera."
Když pominul urážlivost lektvaristova výroku a všechnu tu skrytou agresi, tak mu vlastně muž potvrdil to, co si myslel. Buď jeden z nich odejde nebo zemře. Doufal, že existuje i jiná možnost. Musel ji ze Snapea dostat všemi možnými prostředky, včetně toho, že k němu bude milý nebo bude podlézat. Dobře, to by si schoval až jako tu naprosto poslední možnost, hned po tom, co by Srabuse chytl pod krkem a omlátil mu hlavu o stůl, ale i taková varianta tu existovala. Pro Remusův život a zdraví by udělal cokoliv.
"Snape... Severusi, tohle už vím. Přišel jsem za tebou, protože jsem doufal, že jako odborník mi poradíš něco jiného, než abych odešel nebo se zabil," naléhal, předklonil se a opřel se rukama o stůl. "Jde tady o Remuse. Ne o mě, ne o Harryho, ale o muže, kterého jsi, alespoň já si to myslím, kdysi miloval. A já udělám cokoliv," vytlačil ze sebe se sebezapřením, "když mi poradíš, co bychom měli dělat, aby se Remus uzdravil."
Vyčkávavě hleděl na bledou tvář, která se proti němu vznášela jako obličej mrtvoly. Nemohl pochopit, že může být někdo tak netečný vůči utrpení jiných, Snape, zdá se, ale byl. I kdyby něco věděl, prostě by to neřekl snad proto, aby se Remusovi pomstil za to, že ho nechtěl. Nebo možná prostě jen proto, že rád pozoroval ostatní, jak trpí.
"Měl bys mu vyčarovat skleněnou rakev a modlit se k Merlinovi, abys ho v ní pak nemusel pohřbívat," odpověděl po pár chvílích mlčení. "Nelíbí se mi, že je s Potterem. Nelíbí se mi, že je s tebou. Ale s jedním být musí, protože ztratit vás oba by zřejmě nedokázal zvládnout. Potter odejít nemůže, takže bys měl ty a já jen doufám, že se k tomu odhodláš dřív, než Lupin zemře."
"Nemůže zemřít, magický spánek ho ochrání," oponoval mu. Ano, Poppy říkala, že vlkodlak by se do magického spánku správně dostat neměl, ale Sirius celou svou duší věřil, že Remus je víc čaroděj než vlkodlak a že i kdyby byl problém, tak mu lékouzelnice pomůže.
"Tím si nejsem tak jistý," nehádal se, dokonce nezněl tak agresivně jako ještě před chvílí. "Být čarodějem a vlkodlakem zároveň je vzácné. Snad jediný žijící čaroděj vlkodlak, vyjma Remuse, je Šedohřbet. Všichni doposud nakažení čarodějové nepřežili proces prvotní transformace těla po kousnutí. Remus a Šedohřbet to přežili zřejmě jen proto, že jsou dvojí krve."
"To vím. Nemusíš mi opakovat základy, které se učí každý sedmák," zavrčel. Tohle mu k ničemu nebylo, nebyl důvod, aby to poslouchal.
"Naopak, musím ti to říkat, protože jsi nic nepochopil," odsekl Snape. "Magické podstaty vlka a čaroděje jsou neustále v konfrontaci a jen díky velmi delikátní vyváženosti je Remus ještě naživu. Dohnali jste jeho vlčí já naprosto k zoufalství, jeho kouzelnické já na to zareagovalo magickým spánkem. Jenže co se stane, až bude vlčí část mít navrch? Obávám se, že v ten okamžik rovnováha padne a on zemře. A upřímně si nejsem jist, jestli by tomu tvůj odchod nebo tvá smrt nějak zabránila."
"Chceš mi prostě říct, že zemře tak jako tak?" nikdy ho nenapadlo, že je to až tak vážné. "Je jedno, jestli bych třeba odešel, jeho by to stejně zabilo? Pak je tedy Harryho návrh, abychom se o něj střídali, jediná schůdná možnost."
"To jste dělali doteď a k čemu to vedlo. Není žádný rozdíl v tom, jestli o sobě navzájem víte, když se neshodnete na svých přáních a tužbách a oba budete vyžadovat jeho pozornost. Pořád bude rozpolcený," potřásl hlavou. "Pominu-li samozřejmě fakt, že ho tím degradujete jen na věc nebo na zvíře."
Z jejich debaty měl neutuchající pocit frustrace nejen proto, že tu Snape odsuzoval jeho milence k smrti, to spíš proto, že mu jednoznačně neříkal všechno. Něco tajil a s nadšením podával Siriusovi informace jen po malých kouscích, aby ho mučil.
"Do prdele, Snape!" třískl pěstí do stolu, až nadskočil kalamář. "Přestaň už chodit kolem horké kaše a řekni mi, co víš!"
"Jistě, ty jsi byl vždy taktní a ohleduplný," ušklíbl se lektvarista. "Dobře tedy. Mezi vlkodlaky není váš problém úplně ojedinělý. Ne častý, ale existuje pro něj řešení, které by se čirou náhodou líbilo Brumbálovi, protože je to o lásce. Alespoň z jednoho pohledu. Z toho druhého, mého, je to jen o tom, jestli jsi dostatečně Black."
"Já tě varuji...!" pronesl výhružně, tohle bylo pořád okecávání problému. "Jestli se hned nevymáčkneš, tak ti vyrazím zuby!" Po jeho slovech následoval další úšklebek.
"Dokázal bys být tak zvrhlý, abys položil své pěstěné ručky rozmazleného aristokrata na kůžičku našeho Zlatého chlapce?" zeptal se a pozvedl obočí. "Jsi schopen zradit důvěru svého nejlepšího přítele a vzít si do postele jeho syna? Co, Blacku? Uvažoval jsi někdy o svém kmotřenci, když jsi trávil osamělé večery v domě své matky?"
Tak tohle už bylo přespříliš. Jedna věc byla, když urážel jeho samotného, to se dalo ještě překousnout, ale jakmile do toho zahrnul i Harryho, to už se nedalo snášet. Vykašlal se na hůlku, ruční práce byla stejně vždycky zábavnější.
Vyletěl z křesla div, že ho neporazil, natáhl se přes stůl a chytl Snapea za hábit. Přesně v okamžik, kdy jeho prsty sevřely látku a přitáhly lektvaristu trochu dopředu, se na jeho krk přitiskl hrot hůlky. Nezachvěl se, natož aby povolil stisk. Byl odhodlaný tomu bastardovi vyrazit zub dřív, než ho stačí proklít.
"Nebudeš říkat takové špinavosti o Harrym!" zavrčel tak, že ani vlkodlak by se za to nemusel stydět. Ostatně od toho se to taky naučil
"Být tebou bych se uklidnil, Blacku," pronesl lektvarista potichu, sice s jedem, ale ne agresivně. "Nechci tvoje střeva stírat ze zdi, tak se zase pomalu posaď a poslouchej, co ti chci říct."
Váhal a snažil se uklidnit. Snape vypadal, že pro tentokrát nežertuje ani neprovokuje, ale opravdu se chce racionálně bavit. Buď Remuse doopravdy alespoň na škole miloval, a tak mu chtěl pomoct, nebo se někde ošklivě praštil do hlavy a tohle byly následky. V obou případech ho mohl Sirius nejdřív vyslechnout, zabít až pak.
"Fajn," odsekl prudce, o to pomaleji se zase posadil a upřel na lektvaristu nevraživý pohled, do kterého dával všechno letité znechucení a odpor. Opláceno mu bylo stejně.
"Co jsem říkal, bylo myšleno naprosto vážně," musel sevřít zuby, aby se na Snapea zase nevrhl, když tohle slyšel. "Když se toto stane u vlkodlaků, tak všichni tři utvoří milenecký celek. Jinými slovy, všichni spí se všemi. Z nějakého důvodu, který neznají ani sami vlkodlaci, to uklidní rozbouřené vlkodlačí city a vyřeší to rozpolcenost. Snad to má něco společného s jejich smečkovými pudy, možná to má jiné vysvětlení, ale byl jsem svědkem toho, že to skutečně účinkuje."
Měl by mu věřit, nebo si myslet, že si z něho jen ohavně střílí? Nedokázal se momentálně úplně rozhodnout, přesto se mu zdálo, že Snape mluví pravdu a možná snad že mu i záleží na Remusově osudu. Každopádně tu nemohl zůstat, protože musel přemýšlet o tom, co mu řekl.
"Musím jít," řekl prostě, žádné loučení ani poděkování. Nikdo z nich to neočekával ani nepožadoval, to by dřív muselo spadnout nebe jim přímo na hlavu, aby k sobě začali být slušní.
Natáhl si zase neviditelný plášť a opustil Snapeovy pokoje bez toho, aby se třeba jenom ohlédl. Rychle rázoval chodbou, až skoro narazil do mladíka jdoucího mu naproti. Obrátil se po něm, protože to byl Nebelvír, který neměl ve sklepení touhle dobou co dělat, když nebyly lektvary, a navíc mu nesmírně připomínal oba Longbottomovy. Hned mu došlo, že to asi musí být jejich syn Neville, proto byl ještě víc zmatený, když mladík bez mrknutí oka vešel do Snapeových pokojů a zavřel za sebou dveře, jako by tam byl už stokrát. Jen nad tím zakroutil hlavou a pokračoval v cestě. V Bradavicích se prostě vždycky děly divné věci, tohle byla asi jedna z nich a on měl větší starosti k přemýšlení než Nevilla.
Vrátil se na ošetřovnu, kde se zase usadil k Remusovi a také k jídlu, které se tam objevilo a rozhodně nemohlo být pro spícího pacienta. Nepátral po tom, jak skřítci vědí, že je tu někdo, koho je třeba nakrmit, nebo co si o jeho přítomnosti myslí, prostě vděčně přijal, že má co do pusy.
Po jídle si lehl k Remusovi do postele a položil si hlavu na polštář hodně blízko té jeho.
"Byl jsem za Snapem, lásko," začal k němu mluvit, i když věděl, že ho vlkodlak stejně neslyší. "Má návrh, jak tě vyléčit, ale je to něco docela šíleného. On mi tvrdil, že kdybych... tomu neuvěříš, co ti teď řeknu... přijal za milence Harryho, tak by ti to pomohlo. Když mi to říkal, tak jsem mu málem vyrazil zuby. Byl bys na mě hrdý, ovládal jsem se opravdu skvěle, i když jsem měl chuť se proměnit v Tichošlápka a ukousnout mu tu jeho mastnou hlavu. Hmm, i když to radši ne, protože bych se z toho pak asi pozvracel," krátce se odmlčel. "To, co říkal, je... nevím, co si o tom mám myslet. Vím ale, co bys mi řekl, kdybys byl vzhůru. Řekl bys mi, že se nesmím Harryho dotknout, protože ke mně vzhlíží jako k otci, jenže... copak k tobě tak nevzhlížel? Já si jsem jistý že ano, i když v tvém případě je to samozřejmě něco jiného. Ty jsi k němu byl přitahován něčím víc, než... nevím, prostou lidskou touhou. V tvém případě je to skutečná láska, ale v mém? Miluji Harryho nadevše, vždyť myšlenky na něj bylo to málo, co mi v Azkabanu zbylo. Ale mohl bych po něm toužit jako po milenci? Musím říct, že je opravdu krásný, pokud se podívám jen na jeho vzhled. Vím, že má i úžasnou povahu, velké srdce, odvahu... všechno, co bych si mohl přát, jenže nevím, jestli je to dost. Miluji tebe, to přeci víš," obrátil hlavu a podíval se na Remusovu nehybnou tvář. "Poraď mi, miláčku," požádal ho polohlasně, rukou se dotkl bledé tváře.
Nedostal odpověď, vlkodlakovy rty zůstaly zavřené stejně jako jeho oči.
Poznámka autorky: Kapitola se překrývá s částí 14. kapitoly povídky "Jak je důležité míti Nevilla". Kdo si chce přečíst krátký Severusův náhled na tento rozhovor nechť tak učiní přes odkaz výše.
Byla tu vznesena teorii že bych mohla všechny tři nechat umřít. Hmm, víte ža ta se mi docela libí. Je to takové správně Nebelvírské, kdyby jeden za druhého položili život. Něco v duchu vtipu: Voldemort má zabít deset nebelvírů. Kdo zemře jako první? Voldemort. Stářím. Než se nebelvíři dohodnou kdo za koho položí život. :-D
Za betování děkuji Adelaine.
Za komentáře pak těmto lidem: xlovexx, Bobo, belldandy, kiki a Ynne. Těším se na další komentáře a pokud nechcete komentovat tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.