Nerozhodnost lásky - 1. kapitola
Dům nebyl v moc dobrém stavu, vlastně jako jediný v okolí, vyjma trosek domu Potterových, vypadal, že se rozpadne. Godrikův důl byla čistě magická vesnice, proto tu všichni opravovali své domy pomocí kouzel, a tak se nemohlo stát, že by byly v tak neutěšeném stavu jako Eleanořino obydlí. Proč její dům byl výjimkou? Vysvětlení bylo jednoduché, Eleanor nebyla čarodějka a její manžel také ne.
Původně mohla být jenom motákem, který spokojeně žije v domě svých rodičů kouzelníků v Godrikově dole, kdyby se jí jednou za úplňku nestala ta malá nehoda, kdy ji pokousal vlkodlak. Díky tomu ve společenském žebříčku klesla ještě níž až na samotné dno, jen kousek nad obry a domácí skřítky a hluboko pod kouzelníky.
Remus ji poznal, když ve třetím ročníku strávil několik dní u Jamese v jeho domě. Tehdy ji viděl na trhu a hned věděl, že je vlkodlak jako on, a ona to samozřejmě věděla také. Nedalo se říct, že by byli přátelé, ale pokud šlo o styk s vlkodlačí společností, která by byla jinak Remusovi vzdálená, tak byli spojenci. Jakoukoliv měl otázku, ona měla odpověď a byla ochotna mu ji dát.
Zlehka zaklepal na dveře a trpělivě vyčkával, než se otevřou.
"Dobrý den, Eleanor," pozdravil ji s úsměvem.
"Vítej, Remusi, a pojď dál," pozdravila ho ona a ustoupila stranou, aby mohl vstoupit. Od jejich posledního setkání hodně zestárla, však taky nebylo divu, když už jí bylo přes sedmdesát a navíc stárla stejně rychle jako mudlové, snad jen o malinko pomaleji. Remus třeba, ten se mohl těšit ještě tak stovce let plných pravidelných vlkodlačích proměň, diskutabilní bylo jen to, jak bude ve svých sto čtyřiceti vypadat a jestli se vůbec postaví na nohy.
Nechal tohle uvažování stranou a vešel do domu, rovnou do obýváku. Byl zařízený vkusně, ne moc extravagantně a byl čistý, i když i na zdejším nábytku bylo znát, že má svá nejlepší léta za sebou.
"Tak co tě za mnou přivádí?" zeptala se bez dlouhého úvodu a přešla k pohovce, kam si sedla. "Tvůj dopis zněl docela naléhavě, až jsem se začala bát, jestli si někoho nepokousal," tázavě na něj pohlédla.
"Ne, nic takového se nestalo," ubezpečil ji rychle, zároveň ho z té představy zamrazilo. Posadil se také, nečekaje na vyzvání a nepátraje po čaji. Vlkodlačice byla všechno možné, jen ne pohostinná a domácí puťka.
"Objevil jsem svého druha," řekl rovnou, doufaje, že ho pochopí, což se ale bohužel nestalo.
"Tak to gratuluji, ale proč s tím jdeš za mnou?" pozvedla obočí. "Já ti na to řeknu jedině to, že už bylo načase, přeci jen tvůj minulý druh už je pryč dlouho a najít druhého stejně... přitažlivého člověka není až tak obvyklé."
"A to je právě ten problém," povzdechl si, byl už z toho unavený a trápila ho dlouhodobě bolest hlavy. "Můj starý druh se vrátil, a zároveň se objevil nový, takže mám teď hned dva a jsem s oběma," vysvětlil ve zkratce, jak se to celé má. Věděl, že se nebude vyptávat na podrobnosti nebo na jména, soukromí si vlkodlaci vážili kupodivu víc, než by lidé řekli vzhledem k jejich promiskuitě. Lidé si často pletli tělesnou otevřenost s duševní a mentální otevřeností.
"Tak to je skutečně... zajímavé," podivila se, ale jen docela mírně, takže ji to až tak moc nepřekvapilo. To Remuse trochu uklidnilo, protože tak nějak očekával šok a velké překvapení.
"Co budeš dělat?" zeptala se vzápětí se zvědavostí jí vlastní.
"Nevím," znovu si povzdechl, opravdu netušil, jak se k tomu postavit. "Je to hrozně komplikované z mnoha důvodů. Oni se znají a jsou si blízcí, krom toho jeden z nich je o mnoho mladší, než jsem já. Vlastně by klidně mohl být věkově můj syn, kdyby na to přišlo. Navíc o sobě vzájemně nevědí, zatím jsem totiž nenašel příležitost, odvahu ani slova, kterými bych jim to vysvětlil. Obávám se, že by prostě nepochopili, jak moc je miluji a že mezi nimi nedělám ani nedokážu dělat rozdíly. Zasadilo by to mezi ně klín, což nechci, takže zatím mlčím a snažím se..." zaváhal v dalším povzdechu, "vyhovět jim oběma."
"To ale musí být obtížné," nadhodila a měla naprostou pravdu. "Pokud si s jedním, logicky musíš postrádat druhého. Pamatuji si na dobu, kdy mi byl Roger vzdálený, nevídala jsem ho celé týdny, tehdy to bylo vážně utrpení."
"Ano," souhlasil s jemným přikývnutím. "V tom je to rozhodně těžké, ale dokážu to zvládat. Mám už svou praxi z doby, kdy mě můj první druh opustil. Umím se donutit fungovat normálně, jenže... Do budoucna to musím nějak vyřešit a já nevím jak," slyšel, jak se mu do jinak klidného hlasu vkrádá zoufalství.
"Ano, to musíš," přikývla. "Jestli to nějak nevyřešíš, pak se obávám, že by to mohlo skončit katastrofou, a navíc nevím, jak bys to mohl vyřešit."
"Skončit katastrofou?" zeptal se s obavou. Tak silné výrazy obvykle Eleanora nepoužívala, takže to muselo být skutečně vážné. Okamžitě se mu do hlavy nahrnuly strašlivé a především nelogické a nereálné představy jeho samotného, jak se zblázní, navždy se promění ve vlkodlaka a oběma svým milovaným ublíží. Věděl, že něco takového jsou jen legendy, vlkodlak se nemohl zbláznit z nenaplněné lásky, jediný způsob, jak nad sebou ztratit kontrolu, byl, když by se opravdu maximálně rozčílil. Byla tu možnost, že by díky lásce ke dvěma druhům mohl propadnout nějakému obrovskému záchvatu vzteku?
"Znala jsem jednu vlkodlačici, které se stalo to samé jako tobě. Byla jsem tehdy ještě mladá..." krátce se odmlčela a zahleděla se do dálky, jak se nostalgicky ztratila ve vzpomínkách. "Hmm, myslím, že to bylo dokonce ještě před tvým narozením. Ale to je jedno, kdy to přesně bylo, prostě ne tak dávno, aby to byla jen historka z minulosti. Ona si našla svého druha mezi vlkodlaky, naprosto dokonalé partnerství, jak to má být, ale pak se setkala s jedním čarodějem a i k němu vzplanula láskou. Tak jako ty se snažila držet všechno v tajnosti, být s oběma, ale nakonec se to, jako každá lež či tajemství, provalilo. Oba její druzi se střetli v souboji. Vlkodlak zemřel hned, zasažený smrtící kletbou. Stihl ale čaroděje zle pokousat a ten zemřel nedlouho po něm. Sama vlkodlačice neunesla smrt svých milovaných druhů a spáchala sebevraždu. Proto říkám, že by to celé mohlo skončit katastrofou."
Ač to bylo podivné, ten příběh ho neznepokojil tolik, jak by asi měl. Byl sice o podobné situaci, jako byla ta jeho, ale zde byl jediným žárlivým vlkodlakem on a oba jeho druzi byli čarodějové. Pochyboval o tom, že by se byl Sirius schopen střetnout s Harrym v souboji na hůlky jen kvůli jemu samotnému. Nejhorší alternativou bylo, že ho oba opustí a už nikdy spolu nepromluví jako kmotr s kmotřencem. Sice byla pravda, že nevěděl, co by v takové chvíli udělal, ovšem napadlo ho, že taková inspirace v příběhu v podobě sebevraždy by nebyl vůbec špatný nápad.
Zapudil rychle takové myšlenky také proto, že jeho vnitřní zvíře na ně začalo zlobně vrčet. Vlkodlak v něm umírat v nejbližší době nehodlal ani náhodou.
"To se nemůžu stát," namítl nahlas přesně podle směru svých myšlenek. "V tvém příběhu hrála roli vlkodlačí žárlivost, v tom mém nic takového není. Oba mí druzi jsou čarodějové a nemyslím si, že by se uchýlili k nějakému násilí."
"Copak čarodějové nežárlí?" zeptala se s pozvednutým obočím, nedůvěra vůči takovému tvrzení z ní přímo čišela.
"Žárlí, ale ne způsobem jako my. Nemají většinou touhu svého soka v lásce vykuchat zaživa," odpověděl jí poklidně. Nemělo smysl před ní zatajovat, že by nad takovou ohavností, jako je někoho zabít, nikdy neuvažoval. Prostě to tak bylo, uvažoval, ale od myšlenek byl dalek činu, protože jeho lidské já bylo příliš mírumilovné, aby mohl být vlkodlak skutečným zlým, krvelačným tvorem.
"To je sice pravda, ale," dala do svého pohledu intenzitu svého věku a zkušeností, "i kdyby se neporvali o tvou pozornost, pak tě oba opustí a to by nebylo dobré."
Jako by mu četla myšlenky, které se mu ještě před pár okamžiky honily hlavou. Měla samozřejmě pravdu, on měl pravdu také, všechno to bylo hrozně složité a nebylo z toho cesty ven.
Opřel se lokty o kolena a složil hlavu do dlaní. Hledal u ní pomoct, ale našel jen potvrzení svých obav a domněnek. Měl dojem, že s tím se jeho poslední naděje na rozumné řešení vytratila, což pro něj nebylo moc příznačné. On měl obvykle naděje na rozdávání a řešil problémy rozumě, přitom teď se hroutil ani ne dva měsíce potom, co zpečetil svůj svazek s Harrym.
Kdyby mu před časem někdo řekl, že bude v tak bezvýchodné situaci a že vlkodlačí cit může být doslova sebevražedný, tak by možná ani nevěřil.
"Co mám dělat?" povzdechl si polohlasně.
Nedostal žádnou odpověď na svou otázku, protože ji vlkodlačice neměla. Jen tiše seděla naproti jeho křeslu na pohovce a prohlížela si ho modrýma očima kupodivu naplněnýma účastí. To mu zrovna moc na náladě nepřidalo.
°°0°°
Houpačka lehce skřípala, ale ne tolik, jak by pod patnáctiletým mladíkem mohla. Harry byl hodně lehký, zejména teď po skoro měsíci strávených u tety a strýce. Sice už ho hlady nedrželi, ne tak jako než nastoupil poprvé do Bradavic, ale že by se přetrhli s tím, aby ho krmili pětkrát denně, jako to dělala u svých dětí paní Weasleyová, to se taky nedalo říct. Tři porce denně a voda z vodovodního kohoutku. Svým specifickým způsobem mu to i vyhovovalo, protože kolem nebyla hromada lidí, kteří důkladně dohlíželi na to, aby snědl obrovskou bradavickou porci, a beztak raději jedl po malých kouscích. Jen kdyby to tak bylo častěji, to by to bylo ještě skvělejší.
Jediné, co ho momentálně trápilo, byla bolestivá modřina na paži, jak ho strýc chytl a pak s ním třásl, když... cože to vlastně udělal? Ano, už si vzpomínal, podlaha nestihla uschnout předtím, než dorazili Dursleyovi domů a Petunii se trochu sklouzla noha, i když ji varoval, aby dávala pozor, že je ještě mokro. Nějak moc se tím incidentem netrápil, alespoň nedostal pár facek, víc ho bolel stesk po Remusovi.
Psali si dopisy, prakticky každý den, ve kterých mu muž popisoval příběhy z jeho cest po světě, protože prý nemůže říct, kde teď je nebo co dělá. Harry to akceptoval, i když ho to iritovalo, a těšil se na každý další dopis. Nejen kvůli historkám, které byly opravdu úžasné, ale hlavně kvůli několika slovům, která mu vždycky v hrudi vyvolala příjemný, teplý pocit štěstí.
Nechápal, jak mohl doteď žít bez Remusových něžných vyznání lásky, po papíře poslaných polibcích a nebo bez karikatury vlka, kterou dvakrát přidal na konec dopisu a která symbolizovala, že se jeho dny blíží.
Vytáhl poslední dopis, který od něj dostal a rozložil ho, aby si ho snad po sté začal pročítat.
"Kohopak to tady máme?" ozval se povědomý hlas jeho obtloustlého bratrance. Harry k němu pomalu zvedl hlavu a bezděky mu unikl povzdech.
"A já se domníval, že cedule 'zvířatům vstup zakázán' by tě mohl udržet na vnější straně plotu," řekl, naznačuje tak, pro inteligentního člověka velmi jasně, že Dudley vypadá jako prase a také se jako prase chová. Podle výrazů jak Dudleyeho, tak i jeho kumpánů, kteří ho doprovázeli, nebyl nikdo z nich inteligentní, protože to nepochopili.
"Nějakej chytrej, ne?" zavrčel bratránek, což v překladu znamenalo, že buď nerozuměl nějakému Harryho slovu, nebo rovnou celé větě. "Co takhle kdybych ti přerovnal ksicht?" navrhl s veselým úšklebkem.
Musel se pevně kousnout do jazyka, aby z něho nevypadlo něco v tom smyslu, že mu ho taky přerovná a to do prasečího rypáku. Byl si jist, že by to šlo snadno, protože tu toho až moc k měnění nebylo, snad jen by Dudleymu trochu rozplácl nos a protáhl uši. Ovšem vzhledem k tomu, že nesměl čarovat, jinak by ho vyloučili ze školy, se musel podobných výhružek vyvarovat.
"Posluž si," odpověděl a pokrčil rameny. Dávno věděl, že, jako všichni násilníci i jeho bratranec chce, aby se jeho oběť bránila nebo alespoň bála. Bránit se nemohl kvůli omezení čarování a strach z tlustého mladíka neměl, protože ten nesahal Voldemortovi ani po nehet na malíčku jeho šedé nohy.
Taktika mrtvého brouka slavila úspěch, protože Dudley evidentně znejistěl, když jeho nejsilnější a vlastně jediná zbraň, tedy výhružka zmlácením, nefungovala. Ještě o loňských prázdninách by se bratrancových pěstí bál, letos už ale věděl, že úder do žaludku je proti bolesti Cruciata vlastně brnkačka. Pocítění kletby na vlastní kůži ještě víc zvýšilo jeho práh bolesti, až měl dojem, že už právě jen Cruciatus ho může překročit. Dudleyho rány rozhodně ne.
"Dneska tě nechám odpočinout, abys byl na zítřek hezky čerstvej," pronesl výhružně, Harry se jen snažil nezačít smát, "teď mě zajímá, co ti píšou tvoji úchylní kamarádíčkové," v tu ránu ho úsměv přešel. Rychle se pokusil dopis od Remuse schovat do kapsy, protože mu bylo jasné, co by Dudley říkal, kdyby si ho přečetl, ale nestihl to. Bylo překvapivé, jak rychle po něm tlustý mladík drapl a vyrval mu ho z ruky.
"Okamžitě mi ho vrať!" vykřikl a vyletěl z houpačky tak rychle, že nevraživě zavrzala a prudce se zhoupla. Jen co udělal první krok k Dudleymu, už ho drželi jbratrancovi kumpáni za ruce a ramena a nedovolili mu se ani hnout. Věděl, že proti nim nemá naprosto žádnou šanci, když se spolu dostanou do fyzického střetu. I když byli stejně staří jak on, měřili o hlavu víc a byli tak o dvacet kilo těžší. Ony vlastně i některé dívky byli těžší než Harry, protože taky který chlapec v patnácti váží padesát kilo i s páskem u kalhot.
"Můj milovaný... oh, to je od nějaký tvý holky, Potíku?" pochechtával se, jak předčítal, na což Harry zareagoval jen zaskřípáním zuby. "Děkuji za tvůj zájem ohledně mého malého chlupatého problému. Pořád mě ještě svrbí celé tělo, ale už je to lepší... fuj! O čem se to s ní bavíš?!" prskl s nefalšovaným odporem, k čemuž se toho moc říct nedalo. "Chybíš mi víc, než jsem schopen slovy vypovědět, ale jsem si jistý, že chápeš proč tomu tak je... počkat! Vždyť to je od chlapa!" vykřikl Dudley, Harry jen trochu pozvedl oči v sloup. "Ty si nejen zrůda, ještě si buzna!"
Nadechl se, jak ho napadlo, že by možná měl svému bratranci vysvětlit, jak je to vlastně s lidskou sexualitou a že mudlové na to mají dost omezený pohled, pak mu ale došlo, že by to bylo asi tak úspěšné, jako pokoušet se uvařit nějaký lektvar pod Snapeovým dohledem. Dopadlo by to zřejmě výbuchem.
"Co ti na to mám říct?" zeptal se a pokrčil rameny tak, jak jen mu to dovolily těžké ruce, které mu na nich spočívaly. Naštěstí se zdálo, že Dudleyho kamarádi měli mylnou představu, že by od něj mohl homosexualitu chytit, protože jejich sevření značně povolilo.
"Vždycky jsem se s tebou chtěl koupat v jedné vaně," nadhodil vesele. Věděl jasně, že ho za to čeká rána, ale za ten okamžik pohledu na Dudleyho tvář vykulenou překvapením a šokované zalapání po dechu od bratránkových kamarádů, mu to snad i stálo.
"Ty...!" vykřikl, asi chtěl i přidat nějakou nadávku, ale neměl dost rozumu, aby nějakou vymyslel, takže rovnou následovala rána do Harryho břicha. Úder ho zbavil dechu, bolest vystřelila až do žeber, ale ruce, které ho držely, mu nedovolily se předklonit a schoulit do klubíčka, jak mu kázal instinkt. Mohl se jen pomalými nádechy pokusit zprovoznit svou naraženou bránici
Spíš než aby to viděl, hlavu měl totiž skloněnou tak, že si mohl dobře prohlédnout své nezavázané tkaničky, vycítil, že se bratránek napřahuje k dalšímu úderu.
Nadechl se a vnitřně připravil na bolest, která ale nepřišla. Naopak ucítil chladný závan na kůži zad, kde se mu vykasalo triko, když se lehce předklonil. Napadlo ho, že je to vážně divné cítit doslova mrazivý vítr uprostřed léta, když všechny stanice hlásaly, že je úmorné sucho a deště ani ochlazení se nebude v příštích týdnech konat.
Ten chlad asi nebylo jediné, co se stalo, protože Dudleyho kamarádi ho náhle pustili a začali ustupovat. Pomalu zvedl hlavu, pak se narovnal celý a rozhlédl se, trochu očekávaje, že se nějak projevila jeho spontánní magie a například zase někoho, nejspíše svého bratrance, nafoukl nebo jinak magicky upravil.
Co ale viděl, bylo daleko horší.
Všechno kolem potemnělo, zapadající slunce jako by zahalil neprostupný mrak a koruny stromů se houpaly, jak se do nich opíral chladný vítr. A co bylo úplně nejhorší, když Harry vydechl, tak se teplý vzduch z jeho plic změnil v páru, a to mohlo znamenat jen jediné.
"Mozkomoři..." zašeptal si pro sebe, až posléze mu došlo, že ostatní tomu vůbec nerozumí. "Utíkejte! Utíkejte, co vám nohy stačí!" zavolal tak silně, jak mu jen bolavé břicho dovolilo, a tak naléhavě, aby tomu i tupý porozuměl. Snad to byl záchvěv intelektu, nebo podvědomý strach zvířete, každopádně nemusel nikoho pobízet k útěku dvakrát. Bratránkovi kamarádi se rozutekli na všechny strany, jako když hodíte mezi hejno myší bouchací kuličku.
Dudley byl naštěstí taky duchapřítomný a rozeběhl se hned směrem k domu. Harry jen popadl odhozený dopis, nacpal ho do kapsy, odkud rovnou pro jistotu vytáhl hůlku, a rozeběhl se za ním.
I když oba utíkali přímo rychlostí blesku, u bratránka skutečně výkon, Harry přesto cítil, že neutečou. Nějak to věděl, že jsou mozkomoři někde poblíž a každým okamžikem na ně vyletí zpoza nějakého rohu. Bylo to svým způsobem nevyhnutelné, protože oni dva byli nejspíš jediní doposud živí tvorové v nejbližším okolí. Velká zvířata byla už dávno za humny a ta malá, co to nestihla, spálil mráz, který kolem sebe azkabanští strážní šířili jako morové povětří.
Zaběhl do podchodu. Nebyli ani v polovině, když mu došlo, že právě nastal ten okamžik, kdy už nebude možné utíkat. Ve stejnou chvíli, kdy zmrzla louže vody po jeho pravici, se objevil mozkomor jim přímo v cestě.
"Dudley!" vykřikl z plných plic, protože chlapec se nezastavil a dál utíkal mozkomorovi rovnou do náruče, jelikož ho jako mudla neviděl. Mozkomor se pohnul vpřed ve stejné hvíli jako Harry pozvedl hůlku, a pak drapl obtloustlého mladíka pod krkem, až ho porazil na zem, načež se nad něj naklonil.
"Expe...," nedořekl, protože byl zezadu sražen ledovou rukou, která jako by mu svým dotekem sebrala z těla všechno teplo. Vycucla ho tak rychle a náhle, že se mu ani nestihla udělat husí kůže, jen se mu před očima na krátko zatmělo.
Obrátil se hned, jakmile zase viděl, ale to, co spatřil, nebylo radostné. Přímo nad ním byla obrovská kruhová ústa mozkomora, který v jediném nádechu začala polykat všechno jeho štěstí. Náhle měl dojem, že nic nemá smysl. Bylo vlastně jedno, že tu leží a nechává si kousek po kousku vysávat z mysli vzpomínky, po kterých bude následovat i jeho duše. Neměl přeci žádnou budoucnost kromě smrti Voldemortovou hůlkou, tak nač by se vůbec snažil bojovat. Byl snad jediný důvod pro jeho existenci, která byla bídnější, než si kdo na světě dokázal vůbec jen představit.
Ano, byl, odpověděla mu ta část mysli, kde se skrývala naděje a svědomí, je tu přeci Sirius. Jsou tu tvoji přátelé. Však si na něj vzpomeň, Harry. A pak je tu taky Dudley, je to sice hlupák, ale nezaslouží si, aby ho spolkl mozkomor. Musíš mu přeci pomoct. Teď vstaň a něco dělej.
Sevřel hůlku, pozvedl ji a společně s tím, jak si vybavoval svou nešťastnější vzpomínku, si uvědomil, že jeho svědomí zní pozoruhodně podobně jako Remus. Nejen, že to jeho mysl zaplavilo štěstím, dokonce ho to donutilo se usmát, což musel být pro mozkomora sám o sobě šok, jelikož jen mentálně choří se usmívají mozkomorům přímo do tváře.
"Expecto patronum!" vykřikl.
Z hůlky mu vystřelila bílá záře, která odrazila mozkomora dozadu, ale zcela na útěk ho nezahnala. O to se postaral až patron, který zlehka vyklouzl z hrotu hůlky, dopadl na všechny čtyři své nohy a zamával ohonem. Počkat, odkdy jeleni mávají ohonem?
Překvapeně zamrkal, když viděl štíhlého, ale velkého vlka, jak plavnými skoky hodnými šelmy žene mozkomora podchodem pryč. Nová podoba patrona pro něj byla skutečným překvapením, protože už si na toho svého jelena nějak zvykl a nikdy ani nepomyslel, že by se jeho patron mohl změnit. Jistě, slýchal o tom, že se to stává, ale u sebe to nějak nečekal.
Máchl hůlkou na druhou stranu, jak poslala vlka proti druhému mozkomorovi, který zrovna hodoval na Dudleym. Patron se prohnal těsně vedle něj, takže si ho mohl dobře prohlédnout, i když jen na krátký okamžik. Kdyby Harry stál, tak by mu zvíře sahalo asi do pasu, dospělému muži tedy někam ke kyčlím. Nohy měl vlk dlouhé, štíhlé, přesto budily dojem, že jsou silné a mohou ho nést po celé hodiny běhu. Tělo by se celkem bez rozpaků dalo nazvat vyhublé, ale ani to nebudilo dojem, že by bylo slabé nebo nemohoucí, naopak trojúhelníková hlava s vyceněnými tesáky budila velký respekt. Celkově byl patron mnohem menší než jelen, samozřejmě že ano, ale na mozkomory měl naprosto stejný účinek, a navíc na něj byl hezčí pohled. Nemusel se nad tím ani moc zamýšlet, aby věděl, že vlci se mu líbí víc než jeleni, i když pocítil bodnutí lítosti, že zmizela jedna z mála věcí, která ho spojovala s jeho otcem.
Vlk se odrazil a doslova srazil mozkomora z bratránka. Azkabanský strážce po vlkovi několikrát v obraně hrábl kostnatou paží, než vyrazil pryč a zmizel kdesi v nebi stejně jako předtím jeho druh. Patron se obrátil a přiklusal pozvolna k Harrymu, aby dalším skokem zmizel v hrotu jeho napřažené hůlky s naprostou samozřejmostí, jako by byl mladíkovým patronem odjakživa.
Chvíli zůstal ještě na zemi, trochu otřesen jak střetem s mozkomory, tak i novým patronem, pak se vyškrábal na nohy a rychle se rozeběhl k bratranci.
Dudley ležel na zemi, cosi si pro sebe mumlal a vypadal, že právě spatřil smrt. Přinejmenším se ale zdálo, že o duši nepřišel, to by snad vypadal jako mrtvý nebo by rovnou mrtvý byl, tím si nebyl Harry jistý, jak to funguje.
Za zády uslyšel zvuk, hned si uvědomil, že jsou to kroky, takže bleskově schoval hůlku. Mozkomoři rozhodně necupitají jako postarší paní v botách na nízkém podpatku. Obrátil se a spatřil paní Figgovou, jak k němu rychle pospíchá, až za ní pláštěnka vlaje jako plášť za Supermanem.
"Tu hůlku neschovávej, chlapče, co když se vrátí!" zavolala ještě v běhu a zamávala kabelkou kolem sebe, jako kdyby ona byla její hůlkou a ochranou proti mozkomorům.
"Paní Figgová, jak ale..." chtěl se překvapeně zeptat, jak o jeho hůlce ví, ale žena už ho předběhla.
"Vím všechno o tobě, Harry," udýchaně vyhrkla, když se nad ním konečně zastavila, "i o kouzelnickém světě a teď honem rychle zvedni svého tlustého bratrance ze země, já vás doprovodím domů. Hlavně zase vytáhni tu hůlku, bez tvého patrona jsme proti mozkomorům dočista bezmocní."
Podebral Dudleyho pod zády, zvedl ho do stoje a opřel si jeho paži kolem ramen. Mladík rozhodně nevážil pár kilo, vlastně ho byl řádný kus, takže se Harrymu pod jeho vahou trochu podlomila kolena.
Poznámka autorky: Ano, Remus v předcházejícím díle říkal že vlkodlak může mít za druha jen někoho s magii, neřekl však, že to nutně musí být čaroděj. Eleanořin druh může být moták, skřet, domácí skřítek, obr, kentaur nebo kříženina kteréhokoliv z výše zmíněných a mudli či motáka. V mých příbězích se nehledí na věk, pohlaví nebo druh. Všechny svazky jsou povoleny.
Za betování opět děkuji Adelaine.
Budu se těšit na vaše komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.