Nedostupnost přátelství - 15. kapitola
Rozmáchl se holí a zasáhl Remuse z boku do spánku, takže ho poslal proti tribuně, přes kterou muž přepadl do hloučku lidí.
"Remusi..." zamumlal Harry, jenže to už byl zase tažen pod tribunami přes prostor, který tam byl, dveřmi do Bradavic a dál do útrob hradu. Zapotácel se vedle Moodyho, protože noha ho pomalu ale jistě přestávala poslouchat, jak zřejmě vyprchávalo kouzlo. Na to muž ale nebral ohledy, drapl ho pevně za ruku a prakticky táhl dál.
Zaskřípaly dveře do Moodyho kanceláře a příbytku zároveň a pak se Harry náhle ocitl na ledové podlaze, kam ho muž hodil, jako by byl nějaký pytel brambor. Pár okamžiků tak setrval, podlaha příjemně chladila jeho kletbou rozbolavěné tělo, ovšem potom se začal pozvolna sbírat a nechápavě se rozhlížel kolem sebe.
"Takže vy jste to přežil, Pottere," zavrčel Moody hlasem plným odporu vůči této zřejmé skutečnosti. Znovu Harryho drapl pevně za loket, smýkl jím a hodil na dřevěnou židli, ze které mladík téměř okamžitě spadl. Z náhlých změn polohy, bolesti ale taky ztráty krve z rozřízlé ruky, které si až teď pořádně všiml, se mu točila hlava a dělalo zle.
Moody mu sevřel ramena a zaměřil na něj obě svoje oči. Byl to ohavný, ba až děsivý pohled, hledět mu zpříma a hlavně zblízka do tváře.
"To je vážně nemilé. Myslím, že bychom to měli napravit, co říkáte?" dýchal mu do tváře, oči plné vzteku a pak mu dokonce pod bradu přitiskl hůlku. "Nebo vás jenom dopravím Mistrovi, aby si s vámi pohrál, jak on uzná za vhodné."
Zamrkal. Nechápal. Moody byl taky Smrtijed? Sloužil snad Voldemortovi? Rozhodně to podle jeho slov tak znělo. Musel to být tedy on, kdo hodil Harryho jméno do Poháru, nasadil na něj Bloudové oko a upravil ho jako přenášedlo na ten hřbitov. Navíc to přeci mohl snadno udělat, protože mu Brumbál věřil.
"Jste zrádce," podařilo se mu poprvé za celou dobu ze sebe vypravit. Chtěl se na muže před sebou vrhnout, ale zastavila ho jak hůlka, tlačící na jeho krk a pálící jako kus rozžhaveného kovu, tak i nepředstavitelná únava, které svírala jeho tělo
"Já? Zrádce?" zasmál se velmi nehezky, chraplavě. "Nikdy jsem nesloužil nikomu jinému, než svému Mistrovi a vy teď..." nedořekl.
Harry viděl, jak na jeho rameno dopadla ruka, která mu z nějakého důvodu přišla nesmírně známá. Zaryla se hluboko do hábitu, jak se její prsty ohnuly skoro stejně, jako by to byly drápy, a pak se ozvalo zavrčení.
Oba, on i Moody, obrátili hlavu stranou a spatřili Remuse Lupina, který se rty, mezi nimiž se leskly zuby, skoro dotýkal tváře vysloužilého bystrozora. Harry překvapeně zamrkal nad tímhle výjevem, který mu přišel docela hrozivý. Moody se dlouze nadechl a v jeho oku se mihl strach člověka, vidícího nebezpečnou šelmu.
Tlak hůlky pod Harryho krkem zmizel, to jak vlkodlak bez námahy zvedl Moodyho ze země a vrhl ho proti zdi, jako by nevážil ani polovinu toho, co ve skutečnosti měl. Muž se na zdi rozplácl, hůlka mu vyletěla z ruky a on sám se sesunul po kameni na zem. Ovšem nevzdával se snadno, takže hned drapl po upadlém nástroji své obrany.
Nestihl to.
Remus tam byl dřív, uchopil zápěstí ruky, kterou se natahoval po hůlce, a pak ji chytl také těsně pod loktem. Následovalo jasné křupnutí lámané kosti a skřek bolesti, který se Moodymu vydral z hrdla, jak jeho kost prorazila kůži i šaty a čněla ve své zakrvácené bělosti ke stropu. Vlkodlak pustil zmrzačenou ruku a místo toho se k muži sklonil, aby ho uchopil pod krkem. Vytáhl ho nahoru, nejdřív tak, aby mu viděl do tváře, ale pokračoval výš a výš, až ho držel skoro pět centimetrů nad zemí. Prsty se mu zatínaly do tučného krku, ve kterém se bezmála ztrácely. Čím silněji tiskl a víc ho zvedal ze země, tím hůře muž dýchal, teď už spíš jen sípal, jako by byl v posledním tažení.
Něco mu říkalo, že by měl přeci Remuse zastavit dřív, než Moodyho zabije, ale zároveň se mu nechtělo pohnout ani prstem, natožpak se zvednout nebo promluvit.
Dveře s třeskotem vyletěly z pantů a dovnitř vpadla trojice čarodějů. V jejich čela stál Brumbál, za ním byla profesorka McGonagalová a taky Snape, všichni svírali hůlky, které nyní obrátili na Remuse držícího Moodyho nad zemí.
Harry s naprostým podivem hleděl na Brumbála, který náhle nebyl usměvavým, zábavným starým mužem, co občas říká takové podivné věci, že jim nikdo neporozumí. Ne, vůbec takový nebyl. Zdálo se, jako kdyby celý vyrostl a zaplnil místnost svým pomyslným stínem. Vážně byl na pohled strašlivý, takže Harry už se nedivil, že je to jediný čaroděj, kterého se Voldemort obává.
"Pusť ho na zem!" nařídil Remusovi stroze.
"Ne!" vykřikl Harry, konečně se mu podařilo vzpamatovat. "On mě chtěl zabít... Moody... on je s Voldemortem," slyšel sám sebe zmateně brebentit.
"Já vím, Harry," střelil po něm krátkým pohledem ledově modrých očí, "ale i tak ho musí pustit. Remusi, pusť ho!"
"Ne," odmítl vlkodlak, zřejmě se vůbec nebál vší té Brumbálovy strašlivosti a moci v okolí. "Musí zaplatit... musí... šáhl na Harryho," vypouštěl přes rty, jako by pro něho bylo namáhavé soustředit se na slova.
"Harry," obrátil se starý kouzelník na něj. "Musíš Remusovi nařídit, aby Moodyho pustil. Rozumíš? Nařiď mu to, chlapče, a honem, než se stane něco hrozného."
"Rem... Remusi, měl bys ho pustit," zašeptal polohlasně, i když netušil, proč by mu to měl říkat právě on a proč by to mělo působit, když nepomáhal ani Brumbálův velitelský hlas. Navíc slyšel, že nezní ani trochu přesvědčivě, což mu taky potvrdila skutečnost, že vlkodlak jen zavrčel a stiskl Moodyho ještě pevněji.
"Ne, musíš mu to nařídit. Řekni 'Remusi, pusť ho' a trvej na tom!" rozkázal Brumbál tak prudce, až sebou Harry pod jeho hlasem trhl a trochu víc se vtiskl do židle. Splnil ale, co mu bylo nakázáno.
"Pusť ho, Remusi!" nařídil tak silně, jak jen v momentální situaci dokázal. Nebylo to nic moc, cítil se mizerně, bolel ho krk a připadal si, že každou chvíli omdlí, přesto to tentokrát mělo nějaký účinek. Lupin k němu pomalu obrátil hlavu, ulpěl na něm pohledem hnědých očí a jeho tvář se uvolnila.
"Jsi si jist?" zeptal se tak, že měl Harry chuť říct, ať ho klidně dorazí, protože jasně viděl, že přesně to Remus chce. Přesto se přistihl, jak pomalu přikyvuje.
"Ano," odsouhlasil, že si je jistý.
Moodyho tělo, už bezvládné, padlo na zem k Remusovým nohám. Ten však nad bývalým bystrozorem nezůstal stát moc dlouho a jako by snad udělal jen jeden rychlý krok, se náhle objevil vedle Harryho, přitáhl si ho k sobě do náruče a sevřel. Bylo to tak příjemné, že zavřel oči a nechal se tím objetím unášet. Proč by také ne? Strávit zbytek svého života v Remusově objetí byla rozhodně příjemná představa.
Když cítil, že se kolem něho někdo prohnal, zase oči otevřel, aby spatřil Snapea, jak se sklání nad Moodym, co už sebou na zemi zmítal v záchvatu kašle.
"Žije a..." lektvarista stiskl hůlku, kterou držel v ruce, "není to Moody."
Nepříliš jemně chytl muže za klopu kabátu, zvedl z podlahy a táhl ho směrem k židli, kde seděl Harry. Zřejmě ho tam chtěl usadit, jedno, že je tam teď zhroucený a napůl zemdlelý mladík.
Harry nad sebou, z místa, kde byla přitištěna v jeho vlasech Remusova hlava, uslyšel zavrčení, a pak ho vlkodlak vytáhl ze židle, aby na ni vzápětí mohl Snape hodit Moodyho. Muž, co dopadl na židli, už dávno nevypadal jako Moody. Jeho tvář byla pokřivená změnou.
Harry potácivě stál, částečně opřený zády o Remuse, který ho podpíral pod rukou, a sledoval, jak se tvář starého bystrozora kroutí a svíjí, až po ní nezbylo ani památky a nahradil ji poměrně mladý obličej hnědovlasého muže. Znal ho, znal ho z Brumbálovy myslánky, ve které byly jeho vzpomínky na soudní proces s Karkarovem.
"Bartemius Skrk mladší," zavrčel Snape. Odpovědí na jeho slova byl hysterický smích, který se od muže ozval a nepříjemně se rozlehl místností.
"Ano, ano... já jsem tady a on je zpět. Můj Mistr se vrátil," muž na židli sebou trochu cukal, nejen ve tváři ale i po těle, jako by měl permanentně křeče. "Ukažte svou ruku a já ukážu svou... když mi vytáhnete rukáv. Vlkodlak zlobil a kousal," plácal dál a šklebil se přitom na Harryho nebo možná na Remuse, to se nedalo určit.
"Ukaž mu ruku, Harry," vyzval ho Brumbál. K tomu se ale mladík příliš neměl. Neviděl důvod a pak, musel by se pohnout bez pomoci, což by nemusel dokázat. Podle všeho ale neměl na výběr, jelikož starý čaroděj k němu přistoupil, chytl ho za paži s krvavým šrámem a přitáhl ji ke Skrkovi, aby mu ránu ukázal.
Snape ve stejný okamžik vyhrnul rukáv kabátu a košile, aby odhalil černé Znamení zla stkvící se na Skrkově nepřirozeně bílé pokožce levého předloktí.
Hleděl na tu značku tak překvapeně, že si pevného Brumbálova stisku všiml až ve chvíli, kdy mu prsty zaryl do kůže tak, až to skutečně zabolelo a ze skoro stažené rány se znovu spustila krev.
"Au!" vydechl bolestně. Jeho hlas ani nedozněl, když za svými zády opět ucítil něčí přítomnost a tentokrát se Remusova ruka chopila bez mrknutí oka či záchvěvu strachu ramena samotného Brumbála.
"Pusť ho," nařídil vlkodlak tichým hlasem, který zněl Harryho uším opravdu nebezpečně. Možná nejen jeho, jelikož starý ředitel ho naprosto okamžitě pustil, ani nemrkl očima skrytýma pod půlměsíčkovými brýlemi.
Harry se hned ocitl v pevném sevření paže, která ho objímala kolem pasu, a druhá ho držela kolem prsou. V zádech cítil silnou oporu Remusova hrudníku, zároveň i to, jak se rychle zvedá, skoro jako by vlkodlak dělal něco namáhavého. Možná se tak zadýchával, protože táhl Harryho pryč od všech ostatních, jako by ho chtěl před nimi ochránit.
"Nepřibližujte se," řekl vlkodlak pořád tak nebezpečně tichým hlasem.
"Merline, ne!" zavrčel Snape, snad to bylo znechucené, ale možná také dotčené zavrčení. "Ne, ještě Potter, ty blázne jeden!"
"Remusi," oslovila ho pomalu McGonagalová, "měl by ses uklidnit. Nabrat sebekontrolu. No tak, Remusi, prosím, uklidni se," nabádala ho velmi naléhavým, i když mírným hlasem.
"Já jsem," prudce se nadechl, "dokonale klidný. Jen se nepřibližujte!" nařídil znovu.
Harry sám nenamítal nic, ani se do debaty nepletl. Nechápal, oč tu jde. Všechno to bylo tak hrozně zmatené, že se k němu slova sotva dostávala přes hučení a tepání v uších, které bylo silnější než všechny ostatní zvuky. Cítil, že dlaha na jeho noze se rozpadá, jako by byla z cukru a někdo na ni nalil vodu. Stékala mu po noze, a jak pozvolna mizela, tak se objevovala jasné bolest, která mu z nohy vystřelovala až do kyčle. Nějak se mu z toho zatmívalo před očima.
"Harry!" vykřikla profesorka McGonagalová a vrhla se k němu, byla ovšem vzápětí zadržela Brumbálovou pevnou rukou, zahrazující jí cestu.
"Ne, Minervo. Remus to zvládne. Určitě dopraví chlapce na ošetřovnu, až omdlí," řekl vážným hlasem a utkvěl významným pohledem na Remusově tváři, nebo alespoň tam, kde Harry předpokládal, že má vlkodlak obličej.
A navíc měl Brumbál naprostou pravdu.
Dlaha už ho docela zmizela, rozplynula se, a bolest vybuchla v plné síle, stejně jako ho noha náhle zradila, takže podklesl. Další změna polohy, i když ho Remus stále držel více méně vzpřímeného, způsobila, že se tma před jeho očima roztočila a pokryla mu celý výhled.
"Harry!" vykřikl Remus a pak chlapce tma obestřela dokonale.
°°0°°
Nějak nevěděl, co by měl brečícímu muži říct, aby ho dokázal utěšit. Dokonce ani nevěděl, jak by měl na Cedrikovu smrt reagovat. Cítil, že někde uvnitř něj zůstal prázdný kousek, kam dřív zapadala všechna ta sladká slova, jemné úsměvy i vášnivé doteky, které společně se svým přítelem sdílel, jenže zároveň se cítil docela bez emocí. Jako by ještě vědomí toho, že Cedrik není, nenašlo skulinku v jeho skořápce viny, aby ho skutečně srazilo na kolena.
"Zachránil mi život. Chtěl... chtěl ho strávit se mnou," řekl a sežmolil nemocniční pokrývku, kterou měl přehozenou přes tělo.
"Já vím," odpověděl Ámos a setřel si kapesníkem několik slz, stékajících mu po tváři. "Psal mi o tom, že chce, abys bydlel o prázdninách u nás. Byl jsem tak šťastný, když jsem to četl. Proto, že Cedric tě miloval i proto, že bych měl v domě dva syny..." ztichl.
"Já ho taky miloval," odpověděl polohlasně, jak se obával, že kdyby mluvil normálně, tak by mohl každý poznat, že je to lež. Byl pro něj důležitý jako málo kdo v jeho životě, ale už si byl jist, že to, co cítil, nebyla nefalšovaná láska. Kdyby ano, pak by dokázal skutečně truchlit. Dokázal by se teď zvednout z postele, na všechny Brumbálovy zákazy se vykašlat a vyrazit zabít Voldemorta holýma rukama. Dokázal by se rozbrečet stejně jako pan Diggory.
"Já to vím, chlapče, já to vím," přisvědčil pan Diggory, který upřímně věřil, že jsou Harryho slova pravdivá. Natáhl se z křesla a zlehka se dotkl mladíkovy tváře skoro ve stejném gestu, jakým se ho často dotýkal i Cedric, ale bylo v něm jen otcovství. Naklonil se dopředu a políbil ho na čelo. Ještě se krátce odtáhl, pohlédl mu do očí, a pak vstal docela.
"Musím už jít... já," prudce se nadechl, "musím vyzvednout Cedrikovo tělo. Brzy se uzdrav, chlapče, a prosím, prosím, napiš mi. Jen pár slov... až ti bude líp... o Cedrikovi," žádal ho tichým hlasem naprosto zlomeného člověka.
"Já..." zarazil se, aby se taky nadechl, "napíšu. Slibuju," přislíbil. Jako odpověď dostal něco, co byl snad i úsměv, načež se muž obrátil a poměrně rychle se vzdálil z ošetřovny.
Ulevilo se mu, že pan Diggory odešel, protože už nemusel předstírat zármutek. Teď mohl uvolnit svůj obličej a přestat se vůbec nějak tvářit, což mu nyní přišlo jako nejpřirozenější. Pláč nebo vztek mu byly momentálně naprosto vzdálené.
Opatrně se sesunul po posteli, takže si složil hlavu na polštář a vyhlédl ven oknem do prvního skutečně letního dne, který se tam rozprostíral. Pohledem také zavadil o měšec plný zlata. Jeho vítězství a spravedlivá odměna. Nijak zvlášť ho ta částka nenadchla, zejména když ji pak viděl vysypanou ve svém klíně. Jasně si pamatoval na svůj trezor, ve kterém by se tahle výhra – spíš ubohá almužna, jak si později uvědomil – ztratila jakoby nic. V trezoru rodiny Weasleyových by jistě udělal obnos velkou paseku, ale Harry věděl, že oni by si od něj peníze jen tak nevzali.
Zamyšleně se zamračil a uvažoval, jak by jim je mohl nenápadně vnutit, aby si nemysleli, že jim dává milodary.
"Uvažujete, za jakou hloupost utratíte svůj vítězný obnos, pane Pottere?" zeptal se ho uštěpačný hlas mistra lektvarů, který nad ním stanul a dočista tak zastínil příjemné letní slunce deroucí se oknem.
"Ne a i kdyby ano, vám do toho nic není," přešel okamžitě do útočného módu. Ten mu v hlavě kupodivu naskakoval líp než smutek a bolest.
"Ne, to vskutku není. Já bych ho daroval panu Diggorymu, aby mohl svému synovi uspořádat výjimečný pohřeb. Ale to bych od vás chtěl moc empatie a poctivosti, že?" povytáhl obočí.
Musel se několikrát zhluboka nadechnout a zatnou ruce v pěst, aby na Snapea nevyletěl a nevmetl mu do obličeje sprosté nadávky. Nebyl schopen za Cedrika truchlit, to ale neznamenalo, že byl necitelný nebo že by neměl svého mrtvého přítele rád. Naopak, věděl jistě, že ho rád měl a že ho bude po celý život postrádat, jen prostě nedokázal brečet.
"Nechtěl je," odpověděl pomalu. "Říkal, že by Cedric chtěl, abych je měl já, ale já je taky nechci. Snažím se tu vymyslet způsob, jak je dát Weasleyovým."
Chvíli bylo ticho, kdy na něj Snape hleděl svým upřeným pohledem černých očí, který mu Harry bez obav oplácel, načež udělal lektvarista něco naprosto neuvěřitelného. Tedy lépe řečeno to řekl.
"Dvojčata si chtějí na Příčné založit krámek s těmi jejich výmysly. Výhra by jistě stačila na roční pronájem prostorů, nějaké vybavení a možná zbyde pár galeonů i do rodinného rozpočtu. A i kdyby ne, dvojčata přispějí z výdělku z obchodu," řekl hlasem kupodivu bez, pro něj typické, uštěpačnosti.
Na to se dalo jen překvapeně otevřít pusu a zase ji rychle zavřít, než si z toho bude lektvarista dělat srandu. Každopádně bylo neuvěřitelné, že mu takhle poradil, jak by mohl svým přátelům vnutit peníze, které potřebovali.
"Děkuji za radu, pane," poděkoval, což zase na pár vteřin zřejmě překvapilo Snapea, protože odtrhl pohled od nalévání lektvaru do Harryho sklenky. Trochu pozvedl obočí, načež ho zase spustil a opět obrátil pozornost k modravé tekutině, která se teď ve sklence převalovala ze strany na stranu.
"Životabudič speciálně namíchaný pro potřeby velkého hrdiny kouzelnického světa," pravil sarkasticky – Harry už se nad tím ani nerozčiloval – a podstrčil mu ho k ruce. "Vypít, lehnout si a pokusit se nenamáhat ruku ani mysl podepisováním fotografií fanynkám."
Bez řečí si převzal lektvar, nebyl to první, co musel pít, ale první, co mu osobně donesl Snape. Zamyslel se nad tím, proč tomu tak je, zatímco se zadrženým dechem polykal hnilobně nasládlou tekutinu, které se opravdu vznešeně říkalo 'Životabudič'. Harry by to spíš nazval 'Zákeřný vrah chuťových buněk'.
"Kde je Remus?" zeptal se náhle, jak si na něj vzpomněl. Ne poprvé, ale teď mu potřeba ho vidět náhle přišla naléhavější. Možná za to mohl lektvar, po kterém se cítil v hlavě najednou jakoby nabuzený, takže asi proto 'Životabudič'.
"Oficiálně nesmí do Bradavického hradu a bylo mu doporučeno vás nenavštěvovat," odpověděl mu Snape a převzal si z jeho pro změnu zemdlených rukou prázdnou sklenku. Nechal si ji, takže ji asi hodlal odnést a dát Poppy, aby ji umyla.
"To je nesmysl!" protestoval Hary rázně, mozek mu fungoval víc jak dobře, to jen tělo se zdálo malátné. "Chci Remuse vidět! Zachránil mi život před Skrkem. Kdyby nepřišel, určitě by mě zabil nebo odtáhl za Voldemortem."
"Nevyslovujte to jméno!" zasykl Snape. "Lupinovi sem není doporučeno chodit pro jeho vlastní dobro, to mi věřte. A on s tím doporučením vřele souhlasí. Vlastně mám dojem, že ho v následujícím čase neuvidíte moc často, pokud vůbec někdy," pronášel ta, pro Harryho docela děsivá slova skoro se sadistickým nadšením.
Snape ho chtěl týrat, to bylo jasné, protože nemohla být pravda, že by ho Remus nechtěl vidět. Lektvarista určitě pobíhal po hradě, všude roztruboval, že vlkodlak napadl falešného Moodyho, že je nebezpečný a že možná chtěl napadnout i Harryho samotného, jen aby mu zabránil přijít sem na ošetřovnu se podívat.
Ano, určitě. Tak to muselo být, protože Remus by ho nikdy nenechal samotného. Vždycky, už vloni, stejně jako celý letošní rok, stál Harrymu po boku, tak nebyl důvod, aby s tím přestal.
"Vy lžete!" odmítl lektvaristova slova přijmout. "Co jste komu řekl, že ke mně nechtějí Remuse pustit? Nebo co jste řekl jemu?!"
"Chováte se jako malé dítě," zavrčel s typickým pohrdáním. "Lupin vám nechce být na blízku, protože ví, kam by ta blízkost vedla... a vedla by opravdu rychle podle toho, v jakém jste oba stavu a vzájemném vztahu. Chrání vás, vy rozmazlený malý a nevděčný spratku. Chrání vás sám před sebou."
"Nechápu," připustil zmateně. Obvykle nastaly ve Snapeových projevech okamžiky, kdy jim Harry nerozuměl, třeba proto, že muž použil nějaké pro něj neznámé slovo, ale tomuhle prohlášení nerozuměl celému.
"Jistěže nechápete, protože váš intelekt na to samozřejmě nestačí," odfrkl si. "Pamatujete si vůbec, jak se Lupin choval, když jsme vás zachraňovali?" zeptal se, upřeně si Harryho měřil, jako by mu chtěl vniknout do mozku pomocí svého pohledu.
Zavzpomínal. Ano, pamatoval si velmi jasně, co všechno se stalo i přesto, že byl v ten okamžik v šoku z bolesti, strachu a ztráty krve. Jasně viděl Remuse, jak se vrhá po Moody i to, jak ho chrání před všemi, i když nebyli nebezpeční. Ještě si dokázal vybavit silné ruce, které ho příjemně objímaly kolem těla a poskytovaly mu naprostou oporu ve všem.
"Ano, pamatuji a co?" odpověděl a zamračil se přitom.
"A co? A co?!" zopakoval dvakrát, jakoby nemohl uvěřit, že to Harry skutečně řekl. "Jen naprostý neznalec vlkodlačího chování se takhle hloupě zeptá. Každý ví, co znamená, že vlkodlak někoho chrání klidně i vlastním životem a bez ohledu na to, komu se postaví, i když je to třeba sám Brumbál nebo Vy-víte-kdo. Remus Lupin, vlkodlak, vás, pane Harry Pottere, považuje za svého druha," vyjevil mu to tajemství skoro slavnostním hlasem, i když se při tom tvářil, jako kdyby žvýkal švába politého chilli omáčkou. Tedy alespoň měl tak zkřivené rty, zbytek obličeje byl celkem normálně netečný.
"Ne, to je nesmysl," zamítl rázně tohle tvrzení, které mu přišlo hloupé. "Remus mi tohle vysvětlil. Vlkodlak hned pozná svého druha, jak ho uvidí."
"Buď vám to vysvětlil špatně, nebo, což je pravděpodobnější, jste to špatně pochopil," nenechal se jeho argumentací nijak zaskočit. "Tomu, co tu popisujete, se u vlkodlaků říká Okamžik připoutání nebo někdy také Okamžik pro věčnost a je to moment, kdy si vlkodlak uvědomí, že se setkal se svým druhem, se kterým by byl schopen a vřele ochoten strávit zbytek života. K tomu ale nedochází obvykle při prvním setkání, chce to čas. Někdy se jedná jen o pár hodin, jindy o dny, měsíce, ale někdy také o roky. Ano, nastanou případy, kdy vlkodlakovi stačí jediný pohled, ale ty jsou vzácné. Dřív se k vám choval přátelsky, po celé ty dva roky, kdy se znáte, je to tak? Trávil s vámi čas. Dával si schůzky u zapovězeného lesa. Sledoval, jak řešíte své úkoly v Poháru. To vše vedlo k tomu, že se jeho vlkodlačí já k vám upnulo a jeho chování vůči Moodymu bylo jasnou známkou toho, že vůči vám prožil Okamžik připoutání."
"Ale, ale to přeci...," koktal, jak nevěděl, co by na to řekl. Slyšet to řečené nemilosrdně, jak to udělal Snape, postrádalo jakoukoliv romantiku nebo alespoň vzplanutí příjemných pocitů, které by to za jiných okolností mohlo vyvolat.
"Vzhledem k vašemu vztahu s panem Diggorym a Lupinovým chováním usuzuji, že váš vztah nebyl zpečetěn, a mělo by to tak zůstat," tohle zase pro změnu nahnalo Harrymu do obličeje trochu červeně. "Myslím si to já. Myslí si to Brumbál a myslí si to i sám Lupin. To byste si měl zapamatovat, pochopit a nedělat žádné hlouposti. Tím naše debata na toto téma končí," zakončil to hrubě, doslova vprostřed toho nejdůležitějšího. Harry potřeboval ještě odpovědi, nebo alespoň jednu jedinou, které ho velmi trápila.
"Bude trpět?" zavolal za lektvaristou, který už mířil rychlým krokem ke dveřím. Mužovy kroky se zastavily vprostřed pohybu, jako by se náhle proměnil v sochu nebo nebyl schopný se pohnout. Chvíli to vypadalo, že ho snad zasáhla nějaké kletba, než promluvil.
"Neopětovaná láska prý bolí a vzhledem k tomu, jak vlkodlaci berou vztah ke svému druhovi vážně..." odmlčel se, trochu obrátil hlavu, aby na mladíka bleskl černýma očima. "Ano, bezesporu bude trpět, ale časem to přejde," odpověděl na Harryho palčivou otázku tak, jak se mladík obával, že odpoví, přehodil si plášť přes rameno a odešel.
Harry ještě dlouho hypnotizoval dveře, které se za lektvaristou zavřely. Stále ještě nemohl uvěřit, že by byl skutečně Remusovým druhem. Co ale nechápal ještě víc, proč vlastně to Remusovi vadí? Proč se ho kvůli tomu straní? Proč to popírá? Vždyť to bylo tak... nebezpečné a krásné zároveň.
Poznámka autorky: Za betování opět vděčím Adelaine, děkuji a přeji mnoho zadaru ve škole.
Kdo má zájem dozvědět se něco o vlkodlací jak to vidím já a možná se i trochu zasmát, tak má možnost podívat se do Lexikonu. Ano, opět jsem měla psát Snaville, ale místo toho jsem dělala úplně jiné věci. Tak je to se mnou pořád.
Za komentáře k předcházející kapitole děkuji těmto lidem: bacil, Saskya, mekare, xlovexx, kiki, Baterka, samuel, Bobo a belldandy. Komentáře neskutečně potěšili ať počtem, tak rozsahem a budu se těšit na další. Kdo nechce komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.