Nedostupnost přátelství - 13. kapitola
Slyšel z venku hlasy. Možná dvě stovky lidí, kteří už seděli na tribunách, mluvili, pokřikovali, vyvolávali jména všech tří šampionů, kteří byli zatím tady uvnitř pod tribunou a čekali, až odstartuje poslední úkol.
Fleur byla zalezlá v rohu se svou malou sestrou, brečela, obě brečely, a vzájemně se objímaly. Měl dojem, že se spolu asi loučí, jako kdyby měla jít mladá šampiónka na popravu. Přežila draka i bradavické jezero, tak proč by neměla přežít i poslední úkol. Nechápal.
Krum byl v druhém rohu, docela sám, chodil v malých kruzích s hůlkou v ruce a něco si pro sebe mumlal společně s tím, jak hůlkou mával. Nejspíš si opakoval zaklínadla, která by mohl dnes potřebovat.
A Cedric se opodál bavil s profesorkou Prýtovou a svým otcem. Harry na něj upřel dlouhý pohled v naději, že se jeho bývalý přítel alespoň otočí, aby ho pozdravil, ale to se nestalo. Mrzimorský mladík si ho nevšímal už od rána. Nepodíval se na něj při snídani ani při obědě či večeři, nepozdravil ho na chodbě, naopak se vytratil, když se k němu blížil a nestřetli se pohledem, ani když vcházeli sem do místnosti pod tribunami. Nezazlíval mu to, chápal.
"Stalo se něco?" zeptal se Remus, který tu byl s ním, a položil mu ruku kolem ramen. Vzhlédl k němu, k jeho ustarané, přesto se povzbudivě usmívající tváři a očím, které měly barvu karamelu a dokázaly člověka snadno uklidnit.
"Rozešli jsme se," zamumlal. Byl to první člověk, kterému se s tím svěřil, dokonce ani Ron s Hermionou to zatím nevěděli, a jak se zdálo podle úsměvů, který k němu vysílal pan Diggory, Cedric to zatím neřekl ani svému otci.
"Ach tak," odpověděl muž neurčitě. Jeho ruka, spočívající na Harryho rameni, se pohnula, jak se prsty víc zatnuly do látky. Zase byl divný, jako když spolu mluvili naposledy u něho v pokoji v Prasinkách. Nechápal, co to s vlkodlakem poslední dobu je, a momentálně to ani pochopit nechtěl.
"Jsi připraven vyrazit, chlapče?" optala se starostlivě Molly.
"Uh, určitě, paní Weasleyová," odsouhlasil.
Stisk jeho ramene stejně jako Remusovo objetí ještě zesílily, až to pomalu začalo být nepříjemné. Krátce se na muže po svém boku obrátil, aby překvapeně zjistil, že se vlkodlak velmi mnoho mračí. Spíše tiskl rty pevně k sobě a skřípal zuby takovým způsobem, že to u něj Harry nikdy neviděl. Krátce ho napadlo, že možná udělal něco špatného, ale dřív než se stačil zeptat, se k němu muž obrátil a donutil se k dalšímu úsměvu.
"Tak pojď sem, trochu tě upravíme," mumlala paní Weasleyová, zatímco mu rovnala kravatu a rukou žehlila pomyslné ohyby na jeho vestě. "Jsi naším šampiónem, musíš dobře vypadat," pokračovala v řeči, zdálo se však, že se trochu zajíká.
"Mami, možná bys ho měla už pustit, za chvíli to začne," ozval se Ron. Když se to tak vzalo, kolem něho bylo asi nejvíc přátel ze všech účastníků. Paní Weasleyová, Ron s Hermionou a Remus, ti všichni ho přišli před posledním úkolem podpořit.
"A měli bychom už jít na tribuny," dodala Hermiona, zároveň s tím se na Harryho usmála. "Budeme tam celou dobu čekat, až nám přineseš pohár, Harry," snažila se ho povzbuzovat slovy, kazila to jen obava v jejích očích.
"Jo, kamaráde, budeme tam a budeme ti fandit," přidal se i Ron, a dokonce lehce zamával vlaječkou v barvách Nebelvíru, na které bylo Harryho jméno.
Remus neřekl nic, jen se jeho ruka přesunula kolem Harryho pasu, skoro až k bokům, kde se opět bolavě zatnula, jak si ho k sobě chtěl víc přitáhnout, ale neudělal to. To, jak se choval, už začínalo být divné a podezřelé dokonce i Molly Dlouze se totiž na vlkodlaka zadívala.
"Asi už bys ho měl pustit Remusi," vyzvala ho.
Jak ta slova zazněla, měl skoro dojem, že za svými zády a nad hlavou uslyšel zavrčení spojené s prudkým nádechem. Neodvážil se zvednout hlavu, aby muži nad sebou pohlédl do očí. Chování postaršího vlkodlaka ho opravdu děsilo, až byl skoro rád, když ho ruka konečně pustila. Do teď považoval veškeré Remusovy doteky za příjemné, až nyní zjistil, že tomu tak nemusí být.
"Jistě," vydechl Remus, skoro jako by vyslovit to jedno slovo byla neskutečná námaha.
Následovalo krátké objetí od všech jeho přátel vyjma Remuse, který, kdo ví proč, ustoupil o tři kroky od nich a zůstal tam stát. A pak už všichni odešli, takže šampioni zůstali sami jen s profesorkou McGonagalovou vysvětlující jim, jak se mohou z bludiště dostat, pokud budou potřebovat pomoc. Poslouchal ji jen na půl ucha, protože sledoval Cedrika, zároveň co přemýšlel o podivném Lupinově chování.
On s Cedrikem šli jako první. Potom, co vyšli zpod tribuny na famfrpálové hřiště obsazené bludištěm, je uvítal pokřik ze všech stran. Dovolil si krátce se rozhlédnout po všech těch lidech v okolí, aby v první řadě uviděl své přátele, Remuse a také pana Diggoryho. Jeden pohled vrhl i na Cedrika, který se také rozhlížel po okolí, ale na něho se nepodíval, a pak s odpočtem vběhli oba do bludiště.
Zastavil se hned za vchodem, nadechl se a chtěl na svého bývalého přítele promluvit, ale ten mu nevěnoval pozornost a rovnou vyrazil pryč. Zase vydechl. Tohle nemělo cenu a teď na to nebyl čas. Mávl hůlkou, zašeptal 'Lumos' a rozsvítil si ji, protože v bludišti byla tma jako v pytli, i když venku se teprve šeřilo.
Vydal se svou cestou, pozorně sleduje okolí, a dokonce se mu i podařilo zapomenout na Cedrika, bloudícího někde poblíž. Slyšel další dva gongy, jak do bludiště vstoupili zbylí účastníci, Fleur a Krum. Ani tomu nevěnoval moc pozornosti, protože ho překvapil první úkol, ohavný třeskavý skvorejš velikosti malé dodávky. Podařilo se mu ho zdolat, ale naražené rameno dost bolelo.
Opřel se krátce o stěnu bludiště a pokoušel se rozdýchat bolest v zádech, která mu bránila pořádně roztáhnout hrudník a nabrat do plic potřebný vzduch. V duchu docela uvažoval, že to prostě vzdá, vystřelí rudé jiskry, ač není zraněný, a přestane se snažit. Přišlo mu to v ten okamžik o tolik snazší, než všechny ty problémy, co mu Pohár způsobil. Než vina za bolest, kterou způsobil Cedrikovi. Než přemýšlení o podivném Remusově chování.
Výkřik plný bolesti rozvibroval vzduch. Zvedl hlavu a v prvním okamžiku si pomyslel, že je to Fleur, pak ale hlas poznal. Ne, to nebyla mladá Francouzka, to byl Cedric, a znělo to velice blízko. Vlastně tak jednu odbočku od něj.
Odpoutal se od živé stěny a rozeběhl se směrem, odkud křik pocházel, s náhlou energií a potřebou svého bývalého přítele chránit. Zabočil, ale neviděl mladého mrzimora, jen zeď, zpoza níž se křik ozýval. Vrhl se proti křoví, jež ho dělilo od mladíka potřebující jeho pomoc, ale to ani trochu nepovolilo. Rval listí a větve rukama, až se o ně sám poškrábal, jenže ty dorůstaly rychleji, než je stačil odtrhávat.
Zacouval dva kroky dozadu, zvedl hůlku a krátce zvážil, jaké by měl použít kouzlo. Nejdřív ho napadlo zmenšovací, ale to by asi nemělo moc vliv. Pak chtěl vyvolat oheň, jenže ten by mohl snadno zachvátit celé bludiště a všichni by byli v pasti.
"Bombarda!" vykřikl a mávl hůlkou. Ozvala se ohlušující rána, jak kouzlo narazilo do zdi, pak třeskot a do vzduchu se zvedlo tisíce úlomků dřeva, orvané listí a dokonce i hlína. V křoví zela obrovská díra, které ovšem opět začala nesmírně rychle zarůstat. Využil toho, proskočil dovnitř a strnul.
Výjev, který viděl, ho na okamžik přikoval k zemi. Cedric ležel na zemi, svíjel se v křečích, křičel z plných plic v agonické bolesti. Krum stál nad ním a s úšklebkem na ležícího mladíka mířil hůlkou. Vybavil se mu zvětšený pavouk, na kterém Moody ukazoval při obraně třídě jednu z neodpustitelných kleteb – Cruciatus.
"Hej, Krume!" vykřikl, namířil na něj hůlkou. "Nikdo se nebude dotýkat mého přítele! Expelliarmus!" mávl hůlkou.
Jeho kouzlo nemělo takový efekt, jaký očekával, že bude mít. Krum sice zavrávoral dozadu a kletba Cruciatus přestala sužovat Cedrikovo tělo, takže mladík zůstal bezvládně ležet na zemi, ale hůlka jeho protivníkovi z ruky nevyletěla. Dál ji pevně svíral, i když to na okamžik vypadalo, že je otřesený.
"Hloupé dítě!" zavrčel s jasným přízvukem a pak se pustil do čarování on. Rozmáchl se hůlkou vysoko do výšky a vyslal proti Harrymu modrý blesk, kouzlo, které mladý nebelvír nikdy neviděl, ani netušil, co by to mohlo být zač. Zřejmě jedno ze stovek útočných kouzel, proti kterým ho Hermiona nutila se učit obranná zaklínadla. Nepoznal ho ale, nevěděl jak zareagovat, co říct, prostě jen vykřikl a zvedl hůlku v bezmyšlenkovité obraně.
Kupodivu to působilo. Modrý blesk se odrazil od jakéhosi bělavého štítu, který se přesně v okamžiku zásahu zaleskl před Harrym. I tak ho síla útoku donutila zacouvat o dva kroky dozadu. Kruma zřejmý neúspěch dost rozčílil, protože začal metat další a další kouzla, která se opět zastavila o jiskřící štít. S každým novým kouzlem couval dozadu, zatímco kruvalský šampion se k němu nemilosrdně přibližoval, oči naplněné hněvem.
Zakopl snad o vlastní nohu, možná o kořen, uvědomil si jenom, že o něco škobrtl, a pak už ležel na zemi. Další kletba zasáhla jeho štít, ten se zamihotal a pak zmizel, jak se ho podařilo Krumovi zničit. Ležel teď bezbranný na zemi, jeho protivník se nad ním tyčil a rozpřahoval se k poslední kletbě, o které Harry doufal, že ho jen pošle do bezvědomí, ne rovnou zabije, jak se obával.
Náhle Kruma zasáhl rudý paprsek do zad. Hůlka mu vyletěla z ruky; z očí, z nosu, z pusy i z uší se mu spustila krev. Vydal výkřik, jen krátký, padl na kolena, ruce přitištěné na tvář, jak se marně pokoušel krvácení zastavit.
"Jak už bylo řečeno," promluvil Cedric, co už zase stál na nohou a mířil na muže válejícího se po zemi hůlkou, "nikdo nebude sahat na mého přítele." Odklonil hůlku, rudý paprsek zmizel a Krum padl obličejem na zem. Pořád si ho zakrýval rukama, sténal a choulil se do klubíčka.
"Cedriku...," vydechl šokovaný Harry, ale to už byl Cedrik u něj. Klekal si a jemně se dotýkal jeho tváře, jako by tak mohl zjistit, jestli není mladý nebelvír zraněný.
"Jsi v pořádku, princi?" zeptal se starostlivě.
"A-ano," odsouhlasil trochu rozechvěle a pohlédl na muže zhrouceného vedle něho, "Co jsi mu udělal?" zeptal se.
"Krvácivá kletba," objasnil,"Jedna z kleteb, proti kterým jsem se s otcem učil protikouzla. Byla první, která mě v tom spěchu... a vzteku napadla. Bude v pořádku, jestli se o to strachuješ. Asi přišel o trochu krve a nebude moct pokračovat, ale jakmile jsem kouzlo odvolal, krvácení přestalo," dodal ještě, protože jasně viděl v Harryho tváři obavu.
Neměl ke Krumovi žádný vztah nebo cit, ani dobrý ani zlý, byl to prostě jeden z mnoha lidí v okolí a čirou náhodou i jeho protivník v Poháru, přesto nechtěl, aby zemřel. Zvláště ne Cedrikovou rukou při jeho ochraně, to by si nikdy neodpustil.
"Je mi to líto," zašeptal a dotkl se tváře světlovlasého mladíka s takovou něhou, s jakou se on před chvílí dotkl jeho. "Neměl jsem tě nikdy opouštět. Kdybych se s tebou nerozešel, mohli jsme jít bludištěm spolu a Krum by ti neublížil. Použil na tebe Cruciatus... proboha, jsi v pořádku?"
"Jsem v pořádku a není to tvá vina," ujistil ho měkce. "Kdybych se nechoval jako uražený hlupák, tak bychom se nikdy nedostali až sem. Odpustíš mi?"
"Já nemám co odpouštět, to spíš ty odpusť mně," nepřemýšlel, co dělá, jen se natáhl a objal ho kolem krku. Nebyl tu ani okamžik zaváhání z Cedrikovy strany, ani záchvěv. Jeho silné paže se ovinuly kolem Harryho útlého těla a pevně ho vtiskly do teplé náruče, společně s tím, jak mladík zabořil tvář do jeho vlasů.
"Jsi zase se mnou, můj malý princi?" zeptal se polohlasně.
"Ano," odpověděl Harry, protože tak mu to přišlo přirozené. Zachránili si vzájemně život, Cedric kvůli němu použil kletbu, která by se rozhodně dala považovat za zlou, nebylo to nudné a normální. Bylo to přesně takové, jaké si to přál a jaké to chtěl.
Odtáhl se a podíval se do šedavých očí svého přítele, zářících zase štěstím a něžnou láskou jako vždy, když se na sebe dívali. Nepotlačoval pitomý úsměv deroucí se mu na rty.
"Půjdeme spolu, Cedriku," navrhl. "Ať získá pohár kterýkoliv z nás, tak zvítězí Bradavice. Nebude mi vadit, když to budeš ty. Nechci věčnou slávu a nepotřebuji ty peníze, těch mám dostatek. Já se jen chci dostat na konec. Co ty?"
"Máš pravdu," souhlasil, kývaje hlavou. "Možná to není poctivé, ale," stočil pohled krátce ke Krumovi, "zdá se, že teď jde poctivost stranou. Vyhrajeme pro Bradavice pohár společně," povzbudivě se usmál, sevřel Harryho tvář v dlaních a jemně ho políbil. Byl to sice pouhý jeden týden, kdy se naposledy políbili, přesto se cítil skvěle, když zase pocítil Cedrikovy teplé rty na svých.
"Tak jdeme," rozhodl, když se od sebe konečně odtrhli. Vstal, uchopil ho za ruku a vytáhl na nohy tak prudce, div že mu nespadly brýle, a rovnou si ho krátce přitáhl do náruče.
"Ještě počkej," zadržel ho, když se zdálo, že chce Cedric vyrazit dál. "Musíme vyslat znamení, aby si pro Kruma přišli. Kdybychom ho tu nechali bez pomoci, tak by ho něco mohlo zabít a sežrat."
"Nejraději bych ho tu nechal shnít," zabručel Cedric, ale to už zvedal hůlku nad hlavu, "ale máš pravdu. Nebylo by to nejlepší," souhlasil s ním a mávl hůlkou, z jejíhož hrotu se vzápětí zvedly rudé jiskry, které se usadily ve vzduchu vysoko nad Krumovým tělem.
Vzali se za ruku a s hůlkami v pozoru pokračovali v cestě. Nemluvili, jen se drželi a občas na sebe vrhli pohled nebo povzbudivý úsměv. Bludiště bylo zvláštně tiché, jak se blížili víc k jeho středu. Předtím se občas něco šustlo nebo bylo vidět vzdálený pohyb, teď ale ne. Vypadalo to jako klid před opravdovou bouří.
Zabočili a oba se zastavili, aniž by si cokoliv řekli.
Před nimi byl poslední dlouhý rovný úsek, za kterým se v dálce leskl zlatý pohár. Stále bylo ticho, nic se nehnulo a nic na ně nevyskočilo zpoza nejbližšího křoví. Bylo to podezřelé.
"Jdeme?" zašeptal Harry tázavě. Něco ho v tom ohavném tichu nutilo mluvit skoro bezhlesně, jak se bál, že by mohl hlasitějším slovem na ně přivolat něco strašlivého, co by je oba rozervalo na kusy.
"Ano, jdeme," souhlasil Cedric stejně potichu a oba vykročili.
Jako kdyby překročili nějakou pomyslnou hranici mezi klidem a chaosem. Náhle se z dálky začalo ozývat dupání stovek nohou, které se rychle přibližovalo k nim. Oba přidávali do kroku s tím, jak bylo šustění blíž a blíž.
"Utíkej!" vykřikl Cedric a pustil ho, když se přes stěnu za jejich zády přehoupla první akromantule. Nemusel to Harrymu říkat dvakrát, ten už beztak běžel doslova jako o holý život. Nebyl ale tak rychlý jako jeho přítel, který ho předběhl už o dobré dva kroky. Jak by taky na svých malých nohou být mohl.
"Arania Exumai! Arania Exumai!" vrhal za sebe zoufale kletby, jenže většinou netrefily cíl, i když viděl, že přinejmenším jeden pavouk padl pod jeho zásahem. Cedric měl na kontě další dva, ale ani to nebylo dost, aby zastavili příval řítící se přímo na ně.
Náhle mu něco sevřelo kotník. Shlédl dolů a v prvním okamžiku si myslel, že se jen zachytl o výhonek kořene, ale bylo to horší. To ten výhonek sám zachytl jeho nohu, ovinul se kolem ní a prudce ho strhl k zemi. Hůlka mu vyletěla z ruky, ale naštěstí po ní ještě stihl hmátnout a sevřít ji mezi dvěma prsty, než ho úponek keře stáhl ke stěně a pak celou nohou rovnou do ní, takže byl v pasti.
"Cedriku!" vykřikl v panice, která se ho začala zmocňovat, jak bezúspěšně bojoval proti stále víc a víc se svírajícímu křovisku, a zároveň se k němu blížila jedna z menších akromantulí.
Napřáhl hůlku, aby ji poslal k zemi, ale to už padla Cedrikovým zaklínadlem a on sám si klekal k Harrymu.
"Ta věc mě drží a nechce pustit!" zasténal. Noha ho s každým pohybem bolela intenzivněji, jak se kolem ní utahovaly větve a liány. Zároveň s tím se k nim blížili další pavouci, které oba odháněli bezhlavě vrhanými kouzly.
"To je zřejmě účel. Pokusím se tě dostat ven." V hlase měl upřímný strach.
Sevřel Harryho pod rameny a zatáhl. S tím se z úst mladého nebelvíra vydral výkřik, jak se křoví sevřelo v drtivém stisku. Bolelo to příšerně a podle jasného prasknutí, které cítil v noze a které už znal, poznal, že se mu zlomila holenní možná i lýtková kost.
Přes veškerou bolest dřevo povolilo a s křupáním a šustěním propustilo jeho nohu právě včas, aby ho Cedrik stačil strhnout před útokem akromantule, která díky tomu skončila kusadly v uvolněné otvoru. Ten se okamžitě zavřel a svou silou společně s tím, jak se akromantule zmítala, pavoukovi ulomil kus hlavy, takže padl mrtvý k zemi.
"Vstávej!" rozkázal Harrymu.
Měl z bolesti v očích slzy a v uších mu hučelo. Pokusil se ale poslechnout, co mu bylo nakazováno, i když to moc nešlo. Dokázal stoupnout jen na jednu nohu, což ale nebránilo ničemu, protože Cedric ho z druhé strany podepřel a spíš ho tak táhl ke kruhovému středu bludiště.
Překlopýtali pomyslnou hranici kruhu a zeď za nimi se šustěním uzavřela, takže je uchránila před přívalem akromantulí, který se na ně hrnul. Oba padli na zem. Harry, protože nemohl stát na nohou, když měl jednu zlomenou, a Cedrik prostě jen pod vahou jeho těla. Několik vteřin vyčerpaně napůl leželi na zemi vedle sebe a zároveň se vzájemně dotýkali. Ani jeden z nich přitom nepomyslel na pohár, stojící doslova na dosah ruky jen metr či dva od nich.
"Mám zlomenou nohu," vydal ze sebe polohlasně, když konečně nabral dech a podařilo se mu ovládnout steny, jež se mu draly na rty.
"Ukaž mi ji," odpověděl na to jeho přítel, klekl si na kolena a sklonil se nad Harryho nohou. Nedotýkal se jí, jen nad ní několikrát přejel hůlkou, pak se zamračil, jak se mu něco nezdálo.
"Máš ji vážně zlomenou, ale nejsem schopen zjistit, kterou kost konkrétně," to bylo asi to, nad čím se mračil. "Dám ti na ni provizorní dlahu. Měla by ti umožnit se na nohu postavit, a taky zmírní bolest. Nevydrží dýl než půl hodiny, ale to bude stačit na to, abys došel k poháru. Madam Pomfreyová se pak o tebe postará."
"Dobře," přikývl a připravil se na případnou bolest. Ta skutečně přišla, ale jen na pár okamžiků, během kterých Cedric mával hůlkou nad jeho nohou a odříkával zaklínadlo. Pak se rychle zmírnila, dokonce natolik, až byl přesvědčen, že bude opravdu moci vstát a chodit.
Vzápětí to taky, samozřejmě s Cedrikovou pomocí, zkusil a šlo to. Když na nohu došlápl, tak bolela asi jako zvrtnutý kotník, ale byla pevná a nepodlamovala se pod ním, jak by správně zlomená noha měla.
"Díky," zamumlal se slzami v očích. Částečně byly od bolesti, ale také od vděku a úlevy, že to mají konečně za sebou.
"Už je to jen kousek," usmál se Cedric a opět ho podepřel, načež společně vykročili k poháru, který se leskl na podstavci uprostřed kruhu. Po všem tom prožitém nebezpečí vypadal opravdu krásně. Skutečná trofej pro vítěze, buď jednoho, nebo obou dvou. Až teď si jeho krásy a přitažlivosti všiml, do teď řešil jen to, aby přežil. Teprve nyní mu došlo, proč po něm Krum toužil tak, že byl ochotný používat i neodpustitelné.
"Vezmeme ho společně?" zeptal se a zvedl zrak k Cedrikovi.
"Ano, společně," přikývl. "Od teď budeme vše dělat společně až do konce našich životů," pronesl vážně, i když to bylo v nastalé situaci zbytečně dramatické. I tak se tomu Harry usmál, vděčný, že to slyší. Vzali se za ruce a oba se natáhli po poháru, aby ho společně sevřeli a dotkli se ho přesně v ten samý okamžik.
Pocit, jako by ho někdo protáhl potrubím, který vzápětí ucítil, tak moc nesnášel, že byl i vděčný, když dopadl na tvrdou zem, kdesi mimo bludiště, jak si hned uvědomil. Cedric seděl na zadku vedle, jak se zdálo ani on tentokrát přenášení moc dobře nesnes, a rozhlížel se kolem sebe.
"Kde to...?" zamumlal ohromeně.
"Nevím," odpověděl Harry, přestože měl dojem, že tohle místo zná. Nebyla to vzpomínka jako taková, ale spíš vzpomínka na sen, který si člověk ráno už nemohl vybavit. Ano, přesně tak by popsal pocit známosti, jež z místa měl.
"Věděl jsi, že je pohár přenášedlo?" zeptal se Cedrika, který už se zvedl a pomáhal mu také na nohy. Stát už mu šlo celkem dobře, přesto oceňoval, že ho jeho přítel stále drží pod loktem.
"Ne, ale bylo by to logické, jak jinak bychom se dostali ze středu labyrintu, jen," odvětil Cedric a nervózně se kolem sebe rozhlédl, "tohle určitě nejsou pozemky Bradavic."
"Ne, to nejsou," souhlasil polohlasně. Nevěděl o tom, že by někde v okolí Bradavického hradu byl hřbitov, a tohle rozhodně hřbitov byl, navíc docela starý podle polorozpadlých náhrobků všude v okolí.
Ozvaly se kroky. Oba se po nich otočili, aby spatřili nevysokou postavu v hábitu nesoucí v náručí něco, co bylo zabalené v hadrech a hýbalo se to. Harry by řekl, že je to dítě, kdyby to vzápětí nepromluvilo.
"Zabij nepotřebného," zazněl hlas odporný už jen svou podstatou, natožpak tónem nebo samotnými slovy. Ta odpornost se Harrymu vsákla do mozku a z jeho jizvy vybuchla ohromující bolest, pod kterou se okamžitě zhroutil k zemi neschopný se třeba jen pohnout.
Slyšel, jak Cedric úzkostlivě volá jeho jméno, pak normální hlas vykřikující tu nejohavnější kletbu ze všech a nakonec uslyšel tupou ránu, jak se něco zhroutilo vedle něho. Podařilo se mu otevřít oči a spatřil vedle sebe tvář Cedrika. Byla bez života, strnulá, vzdálená tomu, jakého Cedrika dřív znal.
"Ne...," podařilo se mu zašeptat, i když jeho rty nechtěly spolupracovat. Natáhl ruku, aby se dotkl mrtvého těla, snad aby se ujistil, že je to pravda, ale nebylo mu to dopřáno.
Někdo ho chytl a táhl pryč. Nechtěl to, chtěl se bránit, ale nedokázal to, protože byl jako ochromený petrificus totalus, i když na něj nikdo tohle kouzlo neuvrhl. Raději zavřel oči a dlouho je nechal zavřené.
Poznámka autorky: Ano, jsem si plně vědoma že Krum byl pod vliem Imperia (děkuji za připomenutí Adelaine), ale copak bych si mohla odpustit hrdinského Cedrika? Já myslím že ne. Co by to pak bylo za povídku o statečném, čestném a zamilovaném mrzimorovi.
Za betování děkuji Adelaine, která má s mým humusem svatou trpělivost a bez níž by byla asi ztracena.
Za komentáře k minulé kapitole pak děkuji těmto lidem: xlovexx, mathe, Saskya, kiki, em, bacil a Bobo. Tentokrát jste mě komentáři hrozně potěšili, jak jejich množstvím tak jejich rozsahem. Jsem vám skutečně vděčná. Těším se další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte na anketu. Děkuji.
Nakonec vám všem přiji pěkný a veselí Halloween a nebo ne přilíš smutné a deprsivní Dušičky. Chtěla jsem pro vás jako dárek napsat nějakou tu malou povídečku, ale znáte mě. Jsem plně ponořena do snaville a navíc jdu dnes na měření korzetu, takže jediěn tak že bych dnes večír do půlnoci něco spíchla. Uvidíme