Nedostupnost přátelství - 12. kapitola

 

"Jaké to příjemné setkání, pane Pottere," zazněl hedvábný, výsměšný hlas, který bohužel nepatřil Snapeovi, ale rovnou Luciusi Malfoyovi. Dobře, mýlil se, tenhle led byl ještě tenčí než rozhovor o dracích.

Pomalu obrátil hlavu od Amose, zvedl ji a střetl se s pohledem šedých očí, které ho probodávaly jako lovecký nůž. V duchu ho krátce napadlo, jak je to zvláštní, že jedny šedé oči, ty Cedrikovy, mohou být nádherně laskavé a jiné, ty Malfoyovy, mohou vypadat jako kusy zakaleného rampouchu.

"Dobrý den, pane Malfoyi," řekl překotně Amos Diggory a postavil se, jeho syn ho trochu zdráhavě následoval, ale mlčel. "Jsem poctěn, že vás opět vidím..." hýřil úsměvem, který se zdál falešným, alespoň Harry v to doufal. "No tak, Harry, vstaň a pozdrav pana Malfoye," vyzval ho, dokonce se i lehce dotkl jeho ramene.

"Ani kdybych měl před obličejem hůlku," odsekl zamítavě. Moc dobře si pamatoval na jejich poslední blízké setkání a ne, nešlo o pár slůvek prohozených na mistrovství ve famfrpálu, nýbrž ten malý incident před ředitelnou, kde se ho pokusil Malfoy zabít. Nebude mu za to přeci prokazovat úctu, to už se mohli všichni v okolí poučit, že on Malfoye nemá rád.

"Ale no tak, Harry," zasykl Amos. "Pan Malfoy je členem Starostolce, prokaž mu úctu," znovu ho šťouchl do ramene, jenže to mělo na mladíka přesně opačný účinek, složil si ruce vzdorovitě na prsou a zamračil se. "Já se omlouvám..." obrátil se zase k blonďatému muži, který tak zle narušil jejich oběd. Být to na Harrym, poslal by Malfoye ke všem čertům.

"Harry, opravdu bys měl vstát," pokusil se ho přesvědčit Cedrik, používaje jeden z tónů, který opravdu většinou fungoval. Tentokrát ale ne, protože tady nešlo o to, aby dal Harry přednost učení před muchlováním se ve výklenku nebo o to, aby si dal k večeři větší porci. Tohle byla vážná věc a upřímné, z jeho strany určitě oprávněné nepřátelství.

"To je v pořádku, pánové. Pan Potter je výjimečná osoba a jakožto takový má své... rozmary," řekl nepěkně sladce s ohavně přátelským poloúsměvem, až měl Harry nutkavou potřebu vyskočit a vymazat mu ten výraz z obličeje úderem pěsti. Soustředil se jen na to, aby dal tuhle svou pohnutku v očích dostatečně najevo, zároveň ignoroval docela rozzlobený pohled pan Diggoryho a poněkud úzkostný, který na něj upíral Cedrik.

Malfoy na něj shlížel přibližně se stejným přátelstvím, jaký on věnoval jemu, jen to dokázal daleko lépe skrýt za tváří bílou, hladkou a nehybnou, až připomínala porcelánovou bustu.

"Čemu vděčíme za vaši pozornost?" Bylo vůbec možné, aby mu Diggory starší tak moc lezl do zadku, nebo se to zdálo jenom Harrymu. Podíval se na Cedrika, co on na chování svého otce, ten ale jen stál a koukal trochu jako vyoraná myš. Nechápal, že dokáže nic nedělat. Samozřejmě, byl to jeho otec, ale kdyby třeba takový Remus zvracel karamel při setkání s Malfoyem, tak by se jistě ozval a řádně by mu vyčinil, jak se to chová.

Už zase mu klouzaly myšlenky k vlkodlakovi.

"Čekal jsem tu na svého syna, také jsme si měli dát společný oběd, když jsem uviděl pana Pottera a vašeho syna, a samozřejmě mi to nedalo, abych je nepřišel pozdravit. Takové dva slavné muže," jeho slovům vyslovených s předstíranou vlídností se nedalo věřit. "Musím říct, pánové, že jste skutečně nádherný pár. Jestli jste, pane Pottere, snad někdy váhal, zda-li je mladý pan Diggory ten pravý, pak vám mohu z hloubi srdce i svých zkušeností říct, že rozhodně je," narážel na ten prokletý článek ve Věštci, který Harrymu ztrpčoval život už pořádně dlouho.

"Děkujeme, pane Malfoyi. Nikdo z nás dvou nikdy neváhal, že k sobě patříme," ujal se slova konečně i Cedric, naštěstí ne tak podlézavě jako jeho otec, a dokonce se i postavil za svého přítele. Měl rozhodně několik bodů k dobru.

"Vskutku?" povytáhl světlé obočí. "Pak doufám, že brzy dostanu pozvánku na svatbu. Jistě, ještě vás čeká těžké rozhodnutí, jestli budete Potter-Diggory nebo Diggory-Potter."

"Ujišťuji vás, pane Malfoyi, že kdybychom se rozhodli vzít, budete první, komu..." Cedrikovi nebylo dovoleno domluvit. Budiž mu zapsán další bod, že se nepokusil pokračovat, když byl přerušen.

"Ne," řekl razantně Harry, a kdyby se nezařekl, že si před Malfoyem nestoupne, tak by se postavil, aby svým slovům dodal váhu. "Pokud se budeme brát, pak vás jistě na svatbu nepozveme..."

"Harry!" skoro se na něj obořil Amos, nebylo mu to však nic platné.

"A vy si pak o tom budete moci leda tak přečíst ve Věštci," dokončil bez toho, aby se vůbec na pohoršeného pana Diggoryho podíval.

"Zajímavé," další pozvednutí obočí, jinak se aristokratovi nepohnul v obličeji ani sval. "Že by to bylo jenom Potter?" posměšně se mu zkřivil koutek, tentokrát to byla narážka na to, jak bleskově Cedric zmlkl, když byl přerušen. "Asi bych se měl vzdálit, pánové. Zdá se, že pan Potter moji přítomnost nepřijímá zrovna s nadšením, a já nechci rušit váš poklidný rodinný oběd. Přeji krásný den," rozloučil se, dokonce vyslal jedno lehké kývnutí k Harrymu, ale spíš jen proto, aby ho tím naštval, a pak odkráčel ke stolu na druhém konci místnosti.

Sledoval ho po celou dobu, dokud se neposadil a nezvedl jídelní lístek, kterým částečně zakryl svou tvář. Vysílal na něj vražedné pohledy, které si obvykle schovával jen pro Snapea, jenže nezdálo se, že by si jich muž vůbec všímal. Dál věnoval pozornost výhradně jídelnímu lístku.

"To bylo velmi neslušné," pokáral ho pan Diggory, když si sedal. "Lucius Malfoy je váženým členem Starostolce, tak je potřeba se k němu patřičně chovat. Zejména na veřejnosti," dodal poznámku, která ho donutila odvrátit pohled od Malfoye a podíval se Amosovi zpříma do očí. Až teď, když už malinko zchladl, viděl, že se Cedrikův otec netváří ani z poloviny tak nadšeně z přítomnosti světlovlasého aristokrata, jak se napoprvé zdálo.

Naopak i on krátce ulpěl na Malfoyovi pohledem, trochu se zamračil a ten podmračený výraz se mu na obličeji usadil na delší dobu.

"Nemusíš ho tak peskovat, tati. Až tak strašné to nebylo a Malfoy se, myslím, neurazil," zastal se ho Cedric, dokonce už podruhé, krásně se to poslouchalo, i když to nebylo moc oprávněné.

Uvědomil si, že se choval vážně hloupě, když k nim muž přišel. Správně měl zachovat zdvořilou tvář, jako pan Diggory, dokonce se usmívat a snad i trochu konverzovat. Nebo alespoň mlčet, jako to po většinu setkání udělal Cedric. Něco mu říkalo, že přesně tak by se zachoval Remus nebo Sirius, kteří byli naprosto jistě Malfoyovi nepřátelé.

"Ne, Cedriku, má pravdu," zamumlal, náhle si připadal trapně, dokonce cítil, že se červená. "Omlouvám se, jenže on je..." zatnul zuby, jak v sobě dusil peprné nadávky, které by slušný mladík jeho věku ani neměl znát, "prostě Malfoy. Nemám z něho dobrý pocit, když spolu mluvíme."

"To nemá asi nikdo," řekl pan Diggory a vyslal další krátký pohled ke stolu na druhé straně. "Jsi ještě mladý, abys to chápal, ale někdy je třeba... tancovat, jak jiní pískají."

Opravdu netušil, jak ho mohlo napadnout, že by pan Diggory mohl mít rád Malfoye. Jasně teď viděl, že je tomu přesně naopak, a neubránil se proto jemnému úsměvu, který mu muž vrátil. Vzájemně si porozuměli beze slov, jak už to obvykle u členů odboje proti čemukoliv bývá. Cedrik jejich úsměvy moc nepochopil, alespoň se to zdálo podle toho, jak se tvářil, ale vypadal rád, že si spolu porozuměli.

Během jídla se bavili o všem možné, většinou ale o Famfrpálu nebo o práci pana Diggoryho, protože zacházet k politice by nebylo nejlepší a všichni to chápali. Harry se s nimi začal cítit kupodivu dobře, sice ne skvěle, jako když byl se svým přítelem sám nebo jako když byl třeba s Remusem či Hermionou a Ronem, ale byl dost uvolněný na to, aby se párkrát i zasmál. Jen matně si uvědomil, že přišel Draco, přisedl si ke svému otci. Zároveň zaznamenal i to, že se mladý Malfoy poměrně rychle naobědval, rozhodně rychleji než obvykle, a zase odešel. V tu chvíli Harryho napadlo, že spolu ti dva mají nějaké spory, protože nevypadali jako šťastný otec se synem, jako Cedric se svým otcem nebo koneckonců Ron a pan Weasley.

Když pominul myšlenky na otce a syny, které byly pro něj trochu smutné, to vypadalo, že celé setkání dopadne dobře.

Ale to by nebyl on, aby jeho spokojený oběd vydržel až do konce. Zrovna čekal na moučník a Amos vyprávěl, jak chytali uprostřed Londýna divokého testrála, když se dveře Tří košťat otevřely a dovnitř vešel Karkarov, v závěsu za ním Snape, který se tvářil, jako když žvýká vosu, nebo ještě lépe, sršně. Ředitel Kruvalu bez pozvání přisedl k Malfoyovi, který nebyl z jeho přítomnosti nadšen, a začal mu něco povídat.

Tehdy Harry zpozorněl a sledoval ty tři, co dělají. Karkarov dál mluvil potichu ale velmi naléhavě a několikrát se obrátil i na lektvaristu, který zůstal stát nad jeho židlí. Ten mu vždy jen napůl úst něco odsekl a Malfoy odpovídal přibližně stejně tak. Pak světlovlasý kouzelník mírně pohnul rukou směrem k Harrymu a všechny tři pohledy se na mladíka upřely.

Snapeův byl jako obvykle nevraživý, Malfoyův obvykle pohrdavý a Karkarův podmračený, a co bylo nejzajímavější, byl si jist, že v očích ředitele Kruvalu zahlédl přinejmenším obavy, ne-li přímo strach. Přitom zrovna Karkarov nevypadal jako někdo, kdo se snadno zalekne alespoň podle toho, že měřil dva metry do výšky a metr měl v ramenou.

Znovu se rozpoutala debata, kterou Malfoy ukončil tím, že vstal, hodil pár mincí na stůl a odešel od nich. Kruvalský ředitel ho rychle následoval, stále se mu pokoušel něco říct, a Snape šel za nimi podle všeho čistě jen proto, že chtěl jít taky ven a mířil stejným směrem.

Něco se tu rozhodně dělo, to už věděl, a teď i věděl, kdo všechno v tom má prsty kromě Snapea, o kterém to věděl, a Malfoye, u kterého také nepochyboval.

Karkarov.

Co je asi ten zač? Mohly Voldemortovy prsty sahat až do Ruska nebo kde to vlastně Kruval ležel?

"Ty už jsi zase mimo, princi," promluvil na něj Cedric a sevřel jeho ruku ve své, jak ho přiváděl z myšlenek zpátky do normální reality.

"Co?" trhl sebou překvapeně, rychle se ale usmál, aby si nikdo nedělal starosti. "Jen jsem se zamyslel. Říkal jste někdo něco?" zeptal se.

"Jistě, chlapče, už asi třikrát jsem tě upozorňoval, že ti přinesli pohár a ten ti tu teď taje," odvětil s úsměvem Amos a pokynul rukou ke stolu.

A opravdu, na stole už stál zmrzlinový pohár tak velký, že by za ním klidně mohl Harry schovat celý obličej. Vůbec netušil, jak tohle všechno sní, ale statečně se chopil lžíce a nabral si první sousto.

 

°°0°°

 

Po obědě si došli ještě do Medového ráje, kde spíš než sladkosti na teď, nakoupili zásoby na večer a snad i na další týden. Tedy alespoň u něj to tak bylo, protože po tom poháru byl plný až k prasknutí. Miloval jídlo, ještě víc sladkosti, ale za deset let, kdy žil u Dursleyových, si zvykl na malé porce a zatím se nedokázal přehodit do režimu 'žrout obecný', v jakém byl permanentně Ron.

Setkali se tam s Ronem a Hermionou a pár dalšími z Nebelvíru, což kupodivu proběhlo taky dobře. Až když byla debata a sranda v plném proudu, si uvědomil, že je to poprvé, co vzal Cedrika oficiálně mezi své přátele. Netušil, proč to neudělal dřív, ale prostě neudělal.

Sledoval své kamarády, jak se smějí společně s jeho přítelem, ucucával ledovou tříšť a uvědomoval si, že je to všechno tak... nudné.

Zarazil se nad tou úvahou.

Copak mohlo být štěstí, které tu měl, nudné? Byli tu s ním jeho přátelé, lidé, kteří ho mají rádi, a jeho milenec, Cedric, který ho miloval, alespoň to opakovaně tvrdil a dával jasně najevo. Dokonce tu byl pan Diggory, který se mu nakonec zalíbil a klidně by byl ochotný patřit do jeho rodiny a muž ho do ní chtěl podle všeho přijmout. Měl by být šťastný jako nikdy jindy, protože tohle bylo přeci to, po čem celý svůj život v přístěnku pod schody toužil. Normální přátelé, rodina, život, jako měl každý jiný, ale přesto...

Všechno to bylo tak obyčejné až k uzoufání. Nebylo tu nebezpečí, kterému čelil v minulých letech a letos v Poháru. Nebylo to zajímavé jako dlouhé Siriusovy dopisy. Ani tak zvláštní a příjemné jako hodiny, kdy mluvil s Remusem v Zapovězeném lese.

Zvedl oči od ledové tříšti, ve které se vrtal slámkou měnící barvu, a podíval se na Cedrika. On byl tak krásný. Dokonalé tělo, dokonalé rysy obličeje, medové vlasy, laskavé oči i slova. Byl dokonalý přítel, po kterém by každý zatoužil, a nádherně se smál. Ale byl obyčejný bez špetky nebezpečnosti, kterou mu nedodávalo ani to, že se postavil drakovi a vodním lidem.

Vzpomněl si na dnešní rozhovor s Remusem, kde mu muž řekl, že Cedrik není přeci jediný, koho by mohl poznat, a to byla pravda. Byli přeci i jiní lidé, někdo zajímavější...

Potřásl hlavou. Rozhodl se, ale nehodlal to řešit teď.

 

°°0°°

 

Poslední úkol byl blízko, stejně jako závěrečné zkoušky. Hermiona byla jako na větvi, z obojího. Pokoušela se ho připravit na cokoliv, s čím by se mohl setkat tím, že mu nosila knihy o obranné a útočné magii – po prvních dvou úkolech nevěřila, že půjde skutečně jen o důvtip. A zároveň se ho i snažila naučit něco normálního z běžného školního roku, i když už měl stejně Véčka zajištěná jen tím, že se účastní Poháru. Byla v tom velmi neoblomná.

To mu ani tak starosti nedělalo, víc ho trápil Cedric. Pořád to s ním bylo pěkné, dokonce víc než pěkné, ale neurčitý pocit, že to není to, co hledá, se nevytratil. Možná jen posílil, když začal světlovlasý mladík plánovat, jak se spolu budou příští rok setkávat v Prasinkách a budou si posílat dlouhé dopisy.

"Uvažoval jsem o prázdninách," ozval se Cedric od stolu. Nedokázal číst knihu vleže, jako to dělal Harry. Ten ji vlastně nečetl, jen do ní tak koukal a cítil naprostou beznaděj z toho, co tam bylo. Všechny ty složité kreace s hůlkou a přitom jediný výsledek byl, že pošle protivníka proti vyčarované zdi. To ho snad rovnou mohl srazit na zem jednou ranou a pak přidat nějaké další kouzlo.

"O prázdninách?" zeptal se s úsměvem, ale obavou z toho, co nového zase jeho přítel vymyslel za plán, a položil si knihu na prsa.

"Mohl bys kousek prázdnin strávit u nás doma," navrhl se samozřejmostí, opřel se a založil si ruce za hlavou, úsměv na tváři. "Máme pěkný malý dům, ale když jsme v něm dva, tak je takový prázdný. Tři už jsou ten správný počet. Navíc je to blízko k Weasleyovým, takže bychom je mohli chodit navštěvovat. Zahráli bychom si famfrpál. Líbilo by se ti tam."

"To asi nepůjde. Teta se strýcem mě nepustí," zamítl, svaluje vinu na své příbuzné, kteří by vlastně byli docela rádi, kdyby vypadl z domu, pokud možno natrvalo. "A pak si nejsem jist, jestli by se to líbilo Brumbálovi. Je rád, když jsem na místech, o kterých ví, že jsou bezpečná, což je prý i dům mých opatr... mé rodiny," opravil se rychle, aby to neznělo tak špatně, jaké to ve skutečnosti bylo.

"Brumbál o tomhle snad nerozhoduje, ne? A co se týče tvé tety a strýce...Stavili bychom se pro tebe doma," Harry se v duchu upřímně zděsil, "představili se a všechno jim vysvětlili," zděsil se podruhé a ještě víc, "určitě by tě za takových okolností pustili. Myslím, že to zbytečně dramatizuješ," povzbudivě se usmál. Nic o Harryho příbuzných nevěděl, protože mu to mladík neřekl, a jen proto mohl tohle tvrdit.

Nadechl se, aby hledal nějaký argument proti tomu, aby s Cedrikem strávil prázdniny. Pak zase vydechl. Co měl vlastně říct člověku, se kterým byl sice šťastný, smál se a doslova miloval jejich postelové hrátky, ale přesto mu během roku neřekl ani slovo o podmínkách, ve kterých vyrůstal. Ano, ani jeho dva nejlepší přátelé nevěděli všechno, ale ty základní věci, jako že spal v přístěnku, nedostával jíst, nemohl se koupat a strýc ho čas od času vzal páskem, věděli. Neřekl jim to všechno najednou, ovšem už v prvním roce se dozvěděli o tom bití.

Cedric zatím nevěděl nic.

"Chci se rozejít," vypadlo z něj místo argumentace. V duchu se za to hned proklel. Nějak vnitřně počítal s tím, že jejich vztah se konce roku nedožije, ale chtěl to nechat alespoň po posledním úkolu, až bude čas slavit, nebo případně truchlit, pokud prohrají, ale každopádně už nebudou stresy.

"Cože?" vydechl překvapeně světlovlasý mladík, přestal se protahovat a jen na Harryho koukal, jako kdyby nevěřil vlastním uším. Je docela možné, že tomu tak skutečně bylo.

"Není to tvoje vina, ale moje," začal asi nejhůř, jak mohl a moc dobře si to uvědomoval. Nebylo asi horší fráze, než je tahle, alespoň mu to jednou prozradila Hermiona, strašnější možná bylo jedině: 'Mám tě rád, zůstaňme přátelé.‘

"Cedriku já..." odložil knihu stranou, spustil nohy z postele a ruce složil na stehna. Nevěděl vůbec, jak by to vyjádřil a byl si jist, že všechen čas světa by mu nestačil k tomu, aby vymyslel vysvětlení, které jeho přítele, brzy bývalého, nezraní. Nemohl přeci říct, že ho prostě tenhle vztah nebaví, to by bylo jako vrhnout na Cedrika nějaké bolestivé kouzlo, tím si byl jist.

Zvedl hlavu a zjistil, že se nad ním starší mladík tyčí, zamračený výraz a ruce složené na prsou. Vypadal smutně a rozzlobeně zároveň, takového ho Harry nikdy neviděl. Přes to, co evidentně cítil, se pomalu posadil po jeho boku, vzal ho za ruku a pevně ji sevřel. Donutil se k úsměvu, který nebyl moc uvěřitelný, vzhledem ke strachu a úzkosti v očích a předešlému zamračení.

"Jestli máš dojem, že na tebe moc tlačím, tak to chápu. Trochu přibrzdím. To je prostě tím, že jako mrzimor mám potřebu dělat všechno poctivě. Kdyby záleželo na mně, tak si tě na konci roku vezmu a rovnou se k nám přestěhuješ. Chápu ale, že to by asi nefungovalo, přesto," odhrnul Harrymu vlasy z tváře, prsty mu po ní zároveň přeběhl a ukazováčkem přejel po jizvě na čele, "si myslím, že nás čeká společná budoucnost. Pokud budu trpělivý a počkám na tebe pár let, než vychodíš školu, najdeš si práci, postavíš se na vlastní nohy... Já tě miluji, Harry, a to se nikdy nezmění, tím jsem si jist." Pokračoval v jemném prohrabování vlasů, stejně jako v laskavém hlazení, které ho vždycky uklidňovalo. Dnes ale ne, dnes jen jitřilo pocit viny rozpínající se mu v hrudi jako černá bouřka, a hrozící, že za chvíli vybuchne v nějakém záchvatu. Buď sebebičování, nebo rovnou pláče.

Bylo to směšné, vždyť jediný, kdo měl právo brečet, byl Cedric, protože to on byl ten, který právě dostával kopačky.

"Ale já nemiluji tebe," řekl mu zpříma tuto krutou pravdu, kterou si uvědomil už při jejich posledním Prasinkovém víkendu.

Ruka na jeho tváři se zastavila, stejně jako všechno ostatní, snad i včetně Cedrikova dechu, a pak pomalu klesla společně s tím, jak se uvolnil stisk druhé ruky, kterou světlovlasý mladík doposud držel Harryho dlaň.

Nezačal brečet nebo se vztekat, jen jeho tvář ztratila výraz a jako kdyby náhle zešedla. Všechno to jemné veselí, stále jiskřící v očích a stále lehce pozvednuté koutky rtů, byly pryč. Ten pohled způsobil, že se Harry propadal hanbou až na samé dno, kam jen to šlo, protože si uvědomoval, že Cedrikovi právě zlomil srdce. Doslova slyšel to duté puknutí.

"Omlouvám se," zašeptal, sám měl na kraji zrádné slzy, o kterých si myslel, že si je nezaslouží prolít. "Je mi to opravdu líto. Já jsem chtěl... nechtěl jsem... měl jsem počkat, než skončí Pohár... Já tě mám rád, jen nevidím... společnou budoucnost jako ty," koktal, dech se mu zadrhával v krku. Kdo by tušil, že bude tak těžké a bolestivé se s někým rozejít. Vždycky si myslel, že hůř musí být tomu, kdo je opouštěn.

"Já to chápu," odpověděl bezbarvě, už se na Harryho ani nedíval, jen pohledem klouzal po svém pokoji, jak hledal nějaký záchytný bod. "Asi bys měl jít," navrhl nakonec.

"Jo, to bych měl," souhlasil tichounce. Kdyby začal Cedric vyvádět, křičet, házet věcmi, brečet nebo ztropil žárlivou scénu, kdy by se dožadoval vysvětlení, s kým ho podvádí a kvůli komu ho opouští, pak by to snad pro něj bylo snesitelnější, než tohle přijetí. To bylo horší, než jakákoliv reakce, kterou čekal.

Vstal, vzal si svou knihu a přešel ke svým věcem hozeným na židli. Snažil se všechno rychle nastrkat do brašny, aby se tu zbytečně dlouho nezdržoval. V zádech přitom cítil Cedrikův pohled, který tentokrát nezpůsoboval příjemné pnutí ve slabinách, ale tlačil ho na prsou jako kámen.

Sebral svůj hábit, kravatu a přehodil všechno přes rameno, popruh brašny pak přetáhl přes to. Tlačilo to, ale tady nešlo o pohodlí, potřeboval se rychle dostat pryč.

Přešel kolem postele, aniž by se na Cedrika, který tam stále potichu seděl, podíval, vzal za kliku a otevřel dveře.

"Je to kvůli Remusovi Lupinovi?" zastavil ho hlas z postele. Svým způsobem byl ten dotaz i úlevou, protože to byla ta žárlivost, kterou očekával a vítal. Byl to vlastně způsob sebetýrání, že to chtěl, které bylo pro lidi s pocitem viny příznačné.

Obrátil se od dveří, přetáhl si brašnu dopředu jako štít a začal její okraj žmolit v rukou. Svým způsobem na to Cedric kápl, bylo to kvůli Remusovi, ale ne tím způsobem, jakým mladík myslel. On mu jen řekl, že Cedric není jediný a pak... Remus byl zajímavý a trochu nebezpečný, ne nudně obyčejný a stálý jako mladý mrzimor.

"Ne, není to kvůli němu," odmítl, i když to byla částečně lež, jenže jak to vysvětlit. "Naopak, on vždycky tvrdil, že jsi skvělý a že mě s tebou čeká krásná budoucnost. To jen, že..." otevřel pusu a zase ji zavřel. "Nedokázal bys to a já taky ne. Ty jsi... jsi normální a já jsem Harry Potter," nedokázal se ovládnout a do hlasu se mu vkradlo opovržení nad sebou samým. "Je jedno, jak moc bych chtěl... a já chci... být jako ty, nikdy nebudu. Je mi to líto... promiň," zamumlal poslední omluvu a rychle vyběhl ven dřív, než ho hlas zcela zradí.

Nevšímal si lidí ve společenské místnosti Mrzimoru, kteří po něm vrhali pohledy, několik jich ho i oslovilo, a rychle vyběhl ven do chodby.

Do nebelvírské společenské místnosti dorazil v rekordním čase, protože běžel po chodbě jako blázen, přesto se mu podařilo před ostatními skrýt bolest a vinu, kterou cítil, ač byl udýchaný a v očích ho pálily slzy. Dokázal se na ně dokonce i usmát, když tvrdil, že je unavený a chce si před zítřejškem a tím pádem i posledním úkolem, dobře odpočinout.

Vyšel do své ložnice, přešel k posteli, zatáhl závěsy a lehl si stočený do klubíčka. Opravdu nechápal, proč se cítí tak mizerně, když to byl on, kdo se s Cedrikem rozešel, ale přesto tomu tak bylo. Nebrečel sice, ale měl pocit, že začne. Dlouho jen koukal na rudý závěs, než se mu zavřely oči a on usnul, tak jak byl - v šatech i botách.

 

Předcházející - Následující

 

Poznámka autora: Za betování opět vděčím  Adelaine  a velice jí děkuji. Za komentáře pak děkuji těmto lidem: xlovexx, bacil a bobo. Potěší mě každý komentář, kdo nechce komentovat, tak prosím alespo klikněte na anketu, děkuji.

Věnování: Tento díl je pro Severuse, který mi tu dobu nadával, že jsem ho neposlala ke Košťatům o půl hodiny dřív, aby si mohl nafotit a natočit vztekajícího se dětinského Pottera a pak to ukazovat všem a všude jako důkaz toho, že je Potter nevychovaný rozmazlený fracek. A také každému, kdo se těšil na avizované infantilní chování zdejšího Harryho, který je na svůj věk až moc vyspělí, klidný a rozhodný. Chudák maličký si neužije dětství.

Komentáře

s poctivostí nejdál dojdeš

se omlouvám za toto klišózní rčení, jen mi tak připadlo, že od Harryho bylo čestné rozejít se se Cedrikem ještě před 3. úkolem, aby byli oba schopní nastoupit v plné síle a bojovat i o holý život, pokud na to dojde bez skrupulí a ohlížení se. Tak jak to v kánonu udělal Ginny, že se s ní rozešel aby měl volné ruce ke splnění úkolů při hledání a ničení horicruxů. Ne fakt, asi Cedrika úplně rozhodil, ten se bude snažit a bojovat, aby získal Harryho zpět, jenže ať se bude snažit sebelíp, prostě to nevyjde. Nechci být u toho a nechci snést Harryho pohovor s Amosem, ale jinak to nepůjde.

Lululemon Canada Outlet97114


-

Ty jsi se už s někým rozcházela, ne. To bylo moc pěkně popsaný. Když zvážím, že že tu byl Harrry vlastně za parchanta, tak považuji za úžasné spisovateslké umění mi vnutit, že mi ho při tom bylo ještě líto. A bylo ... :) A když vím, že se navíc blíží turnaj... to asi nebude míít pěknou dohru.

Děkuji

On není parchant, on byl jen nechutně upřímný... ne, vlastně se choval trochu jako parchant, máš pravdu. Ono je to jeho přebujelí pocit vinny, nutkavá potřeba být hrdinou a schopnost sebemrskačství, co z něj děla toho správného Harryho Pottera.

áááách

Lucius, moje láska, to jsem ráda, že si ho tady dala, já toho aristokratického parchanta miluju. Ten jejich rozhovor jsem si užívala, Lucius ledově klidný, Harry zase bublal jak vařící voda, vždyť oni se ve skutečnosti mají rádi, ne? Určitě si užívají tu změnu, když se oba tak nudí v normálním životě.
Tedy tak Cedric dostal kopačky, hm, hm, to bylo rychlé. Potter se bude užírat, že se na něj vykašlal a pak se bude užírat 2x tolik až zemře a samozřejmě, že kvůli němu. Doufám, že nám tady nebude pořád fňukat a litovat se, na rychlé vzpamatování bych doporučila použít několikrát Crucio :-)

Děkuji

Já jsem ráda že se ti v mém podání líbí. Souhlasím, tady se Lucius krásně ovládá, ale v dlouhodobé interakci by se ti dva nejspíš vzájemně pobili. :-D Lucius rozhodně nemá svatou trpělivost a Potter rozhodně není klidný a poslušný člověk.
Vida, to je taky pravda. Lucius musí být k uzoufání znuděný, když není Smrtijedem v aktivní službě.
Severus, pidi Voldemort a všichni Smrtijedi souhlasí. Na fňukání je cruciatus nejlepší léčbou a Voldemort je dobrý doktor. :-D

:-)

Krásná kapča :-) Teda Malfoy a jeho řeči mně zase jako obvykle naštvali. Takže se Harrymu vůbec nedivím.
No a Harryho rozchod s Cedrikem. Fíha tak to bylo rychlé. No a teď jem teprve zvědavá na další pokračování.
Moc se těším co bude dál :-D

Děkuji

To byl účel, aby naštvali. :-D Malfoy velice rád štve lidi kolem sebe, zejména pokud jsou to lidé, jako Potter. Já myslím že to s Cedrikem nebylo až tak rychle... samotný rozchod ano, ten je ale vždy lepší říznout... ale celkově si myslím, že Harry nezvládne mít v životě klid.

hp

Super. Děj je čím dál tím víc napínavý a zajímavý.

Děkuji

Ještě pár kapitol a bude konec, leč začne děj další povídky, který snad bude stejně napínaví.

mno sakra!

Tak to je hrozně krutý když uvážím že Cedrik nemá šanci na přežití. Chudák. Harry ne v tomhle lhář no, mrzí mě že Cedrik nakonec ani neví přesně kvůli čemu ten rozchod byl. Ve své podstatě Harryho neznal...
Hele proč všichni autoři nechávaj Cedrika v podobném příběhu umírat? Ještě jsem nečetla žádný kde by to přežil a zrovna tady v tomhle by se mi to líbilo :) protože pokud by Harry nakonec skončil s Remem a Cedrik se na to musel dívat, bylo by to svým způsobem krutější :)
Scénka s Malfoyem dobrá, docela jsem čekala že si Harry díky romu uvědomí v jakém je Cedrik nebzpečí, vesměs na to Malfoy i poukazoval...

Děkuji

Já nemyslím že je Harry lhář, naopak si myslím že je příliš poctiví. Kdejaký jiný člověk by prostě jen přikyvoval a nechal Cedrika žít v přesvědčení že je milován. Je to lepší nebo horší varianta? Ani nevím
:-D Dobře, možná někdy napíšu povídku, kde ti dva zůstanou šťastní až do smrti. A pak ti ji věnuji.
Ano, to by bezesporu kruté bylo, na druhou stranu Cedric by asi odešel někam do pryč, aby to nemusel vidět.
Vážně poukazoval? Já spíš viděla všeobecné pohrdání spratkem jménem Potter. A co se týče toho nebezpečí... já myslím že on by se Cedric nenechal zastrašit.

:))))

pekná kapitola, teším sa na ďalšiu :)

Děkuji

I ten nejmenší komentář potěší stejně jako ty dlouhé. Mockrát děkuji a jsem ráda že se povídka líbí. :-)

xxx

jinak to byl spíš komentář k minulý kapitole, ale celkově takhle povídka je super :) a je jiná takže bezvadný :) líbí se mi

xxx

tyjo, chtěla jsem okomentovat už minulou kapitolku ale něka nebyl čas :/ moc se mi nelíbí jak je sevík v tý pozici že má rád Lupina a on jeho ne :/ chtěla bych aby se dal rychle s někým dohromady a byl jejich vztah rozebírán :D njn, jsem snapeofilka :D

Děkuji

Ubohý Sev se hnedtak z nikým dohromady nedá, co bych to byla za autorku, kdybych ho nenechala chvíli se trápit. :-D Severus je přeci doslova stvořený pro sebetrýznění.

Proč?!

Ach! proč já začínám číst nedokončené povídky! Tohle je tak neuvěřitelně chytlavý, že kdyby byla celá, neodtrhnu se od ní, dokud ji nebudu mít dočtenou... Těším se na další dílek a snad se až modlím v zázrak, že by byl hned zítra... Miluju tuhle povídku a chci si ji dočíst co nejdřív! Je to úžasný!

Děkuji

:-D Co? Ty bys najednou přečetla 85 stránek mých keců? Tak to jsi velice statečný a odolný člověk.
Já jsem krutý člověk a dávám jen pět stran týdně a budu dávat i nadále. Prozatím.
Děkuji a jsem ráda že se povídka líbí.

Re: Děkuji

Jenom 85? Já bych dala klidně stovku a ještě ráda:) Já prostě miluju čtení a tenhle příběh se čte jedna báseň...

Přidat nový příspěvek