Nedostupnost přátelství - 11. kapitola

 

"Myslel jsem, že jsi chytřejší a nevěříš žvástům v Denním věštci," postavil se jen do mírné defenzivy. Proti prohození dveřmi byla vlastně víc než mírná.

"O Věštec tu nejde." Samozřejmě že ne, lektvarista nebyl hloupý, aby věřil tomu, co je napsáno v novinách. "Ta fotografii byla výmluvná bez doplňujících plků od Holoubkové. Stejně tak všechny vaše schůzky na okraji Zapovězeného lesa, kde jste se tak družně bavili."
"Sledoval jsi nás," neptal se, nekřičel, ale znělo to výhružně.

"To není podstatné," takže sledoval. "Podstatné je, že nechápu proč."

Promnul si bolavé oči, zároveň jak se snažil ovládnout touhu říct něco nepěkného. Tohle téma se Severusem probíral před dvaceti lety, před rokem a teď znovu. Začínal mít dojem, že je buď hlupák on sám nebo lektvarista, se kterým tu teď seděl. Ani jednomu se mu nechtělo věřit, protože o svojí inteligenci měl vždy dobré mínění a o Severusově víc jak dobré. Vlastně patřil k nejchytřejším lidem, které znal, přičemž by se nerozpakoval tvrdit, že je chytřejší, než byl třeba James.

"Odpověděl jsem ti už několikrát," vydechl frustrovaně.

"Tak mi odpověz znovu, protože mi to stále není jasné," zavrčel. "Jsi vlkodlak, měl bys skočit po všem, co je jakkoliv použitelné. Přitom mě přehlížíš jako krajinu, ač tvrdíš, že tě přitahuji. Copak v tom vidíš nějakou logiku?"

"Logiku asi ne. Prostě jsi můj přítel a já si tě jako takového vážím," odfrknutí od lektvaristy nebylo v tu chvíli moc namístě, ale copak mohl Remus očekávat něco jiného. "Já vím, co chceš. Chtěl bys, aby to mezi námi bylo jako mezi mnou a Siriusem, ale to nejde. Mohli bychom být nanejvýš... přátelé s výhodami. To si nezasloužíš a ani to nechceš."
"Nemáš právo rozhodovat o tom, co já chci nebo ne," odsekl. "S Blackem už nejsi, takže..."

"Ale ano, jsem," přerušil ho. "Vrátil jsem se k němu. Už je zase můj druh a nehodlám na tom do budoucna nic měnit."

První emoce, která prosákla přes lektvaristovu jinak dokonale ovládanou masku tváře, bylo šokované překvapení, po ní následoval krátký záchvěv nevíry a nakonec se v jeho obličeji usadilo rozčilení. Celkem i chápal, že tak Severus reagoval. Ani pro něho nebyla žárlivost nic neznámého, stejně jako vztek vůči některým lidem a v poslední době si obojí bolestně uvědomoval, když uvažoval o svém vztahu se Siriusem. "Ty... jsi... se... zbláznil!" vyslovoval každé slovo pomalu a zvlášť, jak jim dával důraz. "Tobě nestačilo, že si málem zabil mě a pak Brandonovou, ty chceš opravdu někomu vytrhnout hrdlo jen proto, že Blacka zase přestaneš bavit a najde si nějakou lehkou ženu, která nebude tak majetnická jako ty."

Otevřel pusu, aby odporoval nějakým racionálním argumentem, ale žádný neměl, takže ji zase zavřel. Co by taky měl říct, když měl Severus ve všem pravdu. Jen dvakrát se dostal tak daleko, že někomu hrozila smrt. V prvním případě, když se mladý Snape vkradl pod Mlátivou vrbu, neměl na své chování žádný vliv. Odpustit si to sice docela nedokázal, ale přinejmenším byl ochotný uznat, že nemá veškerou zodpovědnost za to, co se stane, když je vlkodlakem bez rozumu.

V případě druhém to ale bylo něco jiného. Tehdy nezvládl rozchod se Siriusem, lépe řečeno nezvládl, že ho viděl s někým jiným, a málem napadl mladou ženu, která vlastně ani neměla pořádně tušení, proč se k ní Remus tak chová. Tehdy, kdyby tam nebyl James s Petrem, kteří ho včas odtáhli, sám nevěděl, co by udělal. Možná by se dokázal ovládnout, ale možná taky ne, což by mohlo skončit špatně. To si neodpustil nikdy, uzavřel své vlčí srdce v sobě i se svou silnou láskou, odjel z Anglie na dlouho, cestoval, než se musel vrátit zpátky po smrti Harryho rodičů a čelit skutečnosti, že jeho druh je uvězněn za vraždu. To pak bylo snadné nežárlit na Siriuse, když věděl, že je ve vězení.

"Měl bys konečně pochopit, Severusi, že to, co dělám, není tvoje věc," ukončil tuto debatu dřív, než se stačil příliš hluboko ponořit do nepříjemných myšlenek.

"A ty bys měl možná konečně pochopit, jak se díváš na Pottera. Stejně oddaně jako na Blacka," odpověděl chladně, načež dramaticky vstal a neméně dramaticky za sebou zabouchl dveře. Na to on měl prostě vždycky talent, dělat kolem sebe vlny a divadlo. A pak, že James se Siriusem byli skuteční Pobertové, co by asi se svou touhou předvést se dokázal Snape, kdyby měl příležitost. Nejspíš by jen tak pro radost vyhodil půl hradu do vzduchu.

Pohlédl na zavřené dveře, sklouzl zrakem na stolek, kde zůstala lahvička s pohárem a malá brašna. Povzdechl si. Bude to muset dopravit do Bradavic, protože se po tom bude lektvarista určitě brzo shánět. Pamatoval si jasně na jeden případ, kdy si Minerva vypůjčila bez dovolení brk a on ji nařkl, že mu ho chtěla ukrást, i když jím jen podepsala jeden papír studentce. Byl prostě paranoidní.

Zvedl se, otevřel brašnu a chtěl do ní nastrkat prázdné lahvičky, ale to na něj vykoukla srolovaná dvoustrana Věštce s jeho fotkou. Vytáhl ji ven a zamračil se na ni. Vypadalo to, že ji ten blázen snad tahá všude sebou, nebo ještě hůř, mu ji tu podstrčil, aby si ji mohl znovu prohlédnout. Jak zákeřné.

Zaměřil se na sebe, konkrétně na výraz, který při focení měl, když ho Harry objal.

"Dobrá," připustil si. "Tak jsem se na něj občas podíval se zalíbením. Klidně ať mě zavřou, jestli je zločin ocenit něčí krásu."

Uvědomoval si velmi jasně, že říkat něco takového je špatné. Byl to syn dvou milovaných přátel, které znal už od dětství. Samotného Harry ovšem viděl jen jednou v jeho životě, jako docela malého, a pak až loni ve vlaku do Bradavic. Jeho vztah k němu proto byl jiný než třeba Siriuse, který nejspíš plnil všechny ty kmotrovské povinnosti, jako vyměňování plenek. Proto nebylo tak úchylné myslet na mladíka taky jinak, když se nemohl počítat mezi rodinu.

Navíc, teď už to bylo naprosto bezpředmětné. Jeho vztah se Siriusem bránil tomu, aby miloval kohokoliv jiného nebo aby po něm jenom toužil. Tak to prostě fungovalo, už to měl vyzkoušené.

Nacpal noviny, lahvičku i pohár do brašny k ostatním věcem, zavřel ji a položil na zem vedle nohy stolu.

"Doufám, že se Severus nevrací pro věci," zamumlal si pro sebe, když mířil ke dveřím, na které se opět ozvalo zaklepání. Nechtěl se s ním znovu hádat.

Naštěstí to byl Harry. Stál za dveřmi v trochu provlhlých šatech, vlasy měl schlíplé a brýle pokryté kapičkami vody.

"Venku prší," postěžoval si, ale to už se protáhl pod jeho paží do místnosti. Stáhl hábit a vyklepl ho. Měl na sobě teplý svetr od Molly a kalhoty od uniformy, Remus si nepamatoval, že by ve školním roce chodil v nějakém obyčejném oblečení.

"Ukaž, vysuším ti vlasy," nabídl a vytáhl hůlku.

"Ne, to ne," zakroutil hlavou, jen si vlasy pročechral. "Po sušícím kouzle je mám elektrické a trčí ještě hůř, než obvykle. Hermiona na ně má nějakou vodičku, vážně účinnou, ale z Příčné a nevím, jestli ji tady seženu. Asi si tu zatracenou hlavu oholím."

Bodla ho z takové představy lítost. Vždyť co by byl Harry bez svých kudrnatých vlasů. Co by mohl člověk prohrábnout rukama. Nebyl by to on. Ale ani se nedivil, jeho otec takhle vyhrožoval pravidelně taky.

"To by byla škoda," řekl vážně, i když s lehkým úsměvem.

"Nejsi první, kdo mi to říká," zasmál se, smích přešel v široký úsměv a pak se k němu Harry bezprostředně vrhl.

Na objímání na uvítanou byli oba zvyklí, přesto když se k němu mladík tak pevně přitiskl, ho zvláštně zamrazilo v zádech. Snad to nebylo poprvé, vždyť Harry byl krásný a měl tělo, které by k sobě člověk tiskl velmi rád, překvapivé na tom bylo to, že se vůbec mrazení objevilo. Nemělo by, teď když měl Siriuse.

Zmateně se odtáhl, a to dřív než obvykle, vlastně dřív než pořádně objetí dokončili.

"Co je?" zamrkal zmatený mladík.

"Co?" vydechl a až teď si uvědomil, že se odtáhl a drží Harryho za ramena tak, že se vzájemně skoro nedotýkají. "Aha, promiň, to nic. Jsem jen trochu... nejsem ve své kůži, doslova, dnes v noci je úplněk," svedl své jednání bravurně na svou nemoc a pustil ho.

Nezlobil se na mladíka, jen v duchu proklínal Snapea, který mu do hlavy vnesl tu bláznivou myšlenku, že se k Harrymu chová stejně oddaně jako k Siriusovi. Ano, určitě za to mohlo tohle a to, co cítil, ve skutečnosti nebyl záchvěv opravdové přitažlivosti, jen si něco vsugeroval.

Tak.

Tak to být muselo, protože i kdyby byl Harry jeho dalším druhem, pak by si toho jistě všiml dřív. Nemohl by s ním přeci mluvit tak poklidně o jeho vztahu s Cedrikem, aniž by žárlil. Byl mu dobrý přítelem a rádcem, přesně jak to mladík potřeboval. A tak je to v pořádku, že ano?

"Aha, netušil jsem, že je ti to nepříjemné," vypadal, že je mu to líto podle toho, jak se mračil.

"To je v pořádku," ujistil ho hlasem, který podle jeho názoru stále nezněl normálně, ovšem i tak to Harryho, zdá se, uklidnilo. Usmál se na něj, došel pro sladkosti, které tu pro něj připravil, a posadil se s nimi na pohovku. Mladík si hned sedl vedle, docela blízko, až se skoro dotýkali.

"Vezmi si," nabídl mu.

"Dík, ale asi bych neměl před obědem jíst sladké," přes svá slova si vzal jednu žabku, kterou už bravurně vybalil tak, že mu neutekla a držel ji za nožičku, zatímco se čokoládová pochoutka zmítala. "Zvláště před tak důležitým," ušklíbl se a strčil žabku celou do pusy.

Sledoval s jistou fascinací, jak si Harry olizuje prsty od čokolády. Ještě snad nikdy se v jeho přítomnosti necítil tak nervózní, nejistý a rozechvělý jako dnes. Olízl si rty. Proč mu to opravdu připomíná jeho šestý ročník, kdy poprvé dlouze utkvěl pohledem na Siriusovi a pak už ho nedokázal nikdy pořádně odtrhnout. Byl to stejný moment uvědomění si přitažlivosti, v tomhle případě ale nesmírně nepatřičný. Ještě nepatřičnější než u Siriuse.

"Důležitý oběd? Lanaří tě Kanonýři nebo chce Holoubková interview?" pokusil se o vtip, snad ho chtěl doplnit i veselým hlasem, který ale zněl spíše, jako když ho někdo škrtí.

"Ale..," povzdechl si, zabořil se hlouběji do pohovky a zároveň rozhodil rukama, takže se hřbetem jedné z nich otřel o Remusův hrudník. "Je to oběd s Cedrikem a jeho otcem. Mně se tam hrozně nechce a lituji, že jsem souhlasil." Obrátil hlavu na stranu, skoro se tak dotkl i tváří vlkodlakova ramene. Podle výrazu, který upřímně spíše připomínal dítě trápící se ztrátou hračky než dospívajícího muže, se dalo snadno rozpoznat, že svými doteky nikam nesměřuje. Nejspíš byly nevědomé, což ale neměnilo nic na faktu, jaký měly na Remuse vliv.

Rozbušilo se mu z nich srdce.

"Takové setkání s rodinou je závažný krok," dařilo se mu udržet hlas a výraz snad takový, že jeho společník nepoznal, v jakých se náhle nachází nesnázích. K bušení srdce a rozechvělosti v zádech se přidalo i bodnutí žárlivosti. Racionálně věděl, že by se měl odtáhnout, přerušit tělesný kontakt, který v něm všechny ty emoce vyvolával, jenže to bylo přesně to, co nechtěl. Na co nemohl ani pomyslet.

"To já vím přeci taky," zabručel v odpověď, složil si jednu nohu na pohovku, takže se jasně dotýkal kolenem Remusova stehna. "Nechtěl jsem Cedrika zklamat a říct mu ne, když se ptal, jestli půjdu, teď mám z toho docela dost strach. Už jsem jeho otce poznal, ale takhle u oběda je to jako... nevím... jako...,"

"Zpečetění vztahu?" navrhl polohlasně a přestěhoval, prakticky bez toho, aby si to uvědomil, svou ruku na Harryho koleno. Mladík si toho ani nevšiml, příliš zabraný do debaty, zato sám Remus si to uvědomoval moc dobře, přestože neučinil ani pokus svou ruku stáhnout. Napadlo ho, že by tu mohl Harryho zadržet, aby s Cedrikem nikam nešel.

"Přesně tak," přikývl na souhlas. "Já, když se jednou za čas zamyslím nad budoucností, tak vidím, že bych s někým mohl být. Jestli jednou skončí všechno to... zlé kolem, tak určitě ano. To je přeci přirozené, ne?"

"Ano, jistěže je přirozené chtít mít vedle sebe někoho, koho miluješ," ubezpečil ho.

"Přesně tak, jenže já si nemyslím, že je to Cedric," dokončil Harry svou částečně přerušenou myšlenku a zaklonil se dozadu, takže se zády vklínil do rohu pohovky a z části na ní ležel. Mračil se, částečně zamyšleně a snad i trochu provinile.

Remus se nemračil vůbec. Nemělo to smysl, ale ulevilo se mu, když slyšel, že mladík neuvažuje o Cedrikovi jako o partnerovi na zbytek života. Ve svém věku by měl právo si představovat, že jeho první láska je taky jediná a celoživotní.

"To je v pořádku, Harry," ujistil ho s nacvičeným úsměvem, i když v duchu se usmíval daleko víc. "Je ti čtrnáct, Cedric je tvůj první přítel, máš celý život před sebou. První člověk, který ti padne do oka, není nezbytně ten, ke kterému vzplaneš láskou na zbytek života. Poznat ve svém životě víc... partnerů než jen jednoho je v pořádku i u obyčejného čaroděje. Pokud už s Cedrikem nechceš být, pak bys mu to měl říct na rovinu, abyste se zbytečně oba netrápili ve vztahu, který nemá budoucnost."

"Já s ním chci být," namítl, "myslím, že teď s ním chci být, jen se nechci zavazovat do budoucnosti. A myslím si, že on chce."

"Není to úplný závazek, dokud tě nepožádá o ruku," za což bych ho zabil, dodal v duchu, aby si za tu myšlenku vzápětí vynadal těmi nejhoršími nadávkami a kletbami, které znal. Navenek se ale pořád usmíval.

"To snad ne!" vykulil Harry vyplašeně oči. "To by neudělal... že ne? Už tak mi přijde divné, že se můžou v kouzelnickém světě vzít dva muži. Ještě aby ze mě byla nevěsta. To tak!" teď už se tomu spíš zasmál, tedy ani on sám nevěřil, že by jeho vztah s Cedrikem mohl nabrat až tak vážný směr. Bylo to uklidňující.

"Třeba bys byl ženich," další dle jeho názoru naprosto bezúspěšný pokus o humor, který byl kupodivu oceněn širokým úsměvem. Zase se mu z toho úsměvu rozbušilo srdce, což bylo jak příjemné, tak děsivé.

"Budu muset jít, ať zase nemám zpoždění." Sklouzl z pohovky s mrštností kočky, sebral hábit ze země, kam ho hodil, a přetáhl si ho přes ramena.

Remus také vstal, o dost pomaleji než Harry, a mlčky přešel ke dveřím, které mu galantně otevřel. Jen doufal, že to nevyzní, jako že se ho snaží vyhodit. Dobrá, tak částečně se o to pokoušel, protože potřeboval získat náhle ztracenou sebekontrolu, ale mladík to na něm poznat nemusel.

Zvedl oči od země právě včas, aby si mohl všimnout, že je Harry jen kousek od něj, a pak už ho měl zase pověšeného kolem krku. Bylo to jakoby naschvál - ignoroval jeho předešlé rozpaky i vysvětlení, že za to může úplněk, a stejně ho navzdory tomu objal pevně kolem krku.

Pustil kliku dveří, ovinul paži kolem poměrně útlých zad a přitáhl si ho k sobě. Na tváři ho zalechtaly zvlněné pramínky, obrátil hlavu trochu na stranu, zabořil do nich nos a vdechoval. Tím, že vlasy navlhly, se zintenzivnila vůně šamponu míšená s přirozeným Harryho pachem, který Remusovi vždycky asocioval malé štěně.

Znovu ho zamrazilo v zádech. Chladná ruka jako by mu jela po páteři a s každým obratlem se stávala teplejší, až překvapivě přešla v horko mířící do slabin a nohou. Věděl, že by se tohle nemělo dít, protože měl Siriuse a vztah s ním by měl zabránit podobným přívalům chvějivého vzrušení zaměřeného na kohokoliv jiného, než byl jeho druh. Jasně si to uvědomoval, ale bylo mu to jedno.

Setrvali v objetí rozhodně o moc déle, než je vhodné a přípustné u pouhých přátel, a pak se Harry pozvolna odtáhl, ovšem své ruce z Remusových zad nesundal.

"Promiň, zapomněl jsem, že to nemáš rád," řekl a až teď ho, k vlkodlakově velké nelibosti, docela pustil. Ještě mu věnoval poslední úsměv, než vyšel na chodu a spíš se rozeběhl ke schodům.

Remus za ním těžce zabouchl dveře a opřel se o ně čelem. Potřeboval se pořádně prodýchat, hezky uvolnit sevřený hrudník a chvějící se nohy, než se odpoutal od dřeva dveří.

"Co se sakra bylo?" zeptal se sám sebe nechápavě a zmateně.

Nevěděl, nemohl to řešit, cítil se najednou velmi unavený a jakoby uvnitř rozdvojený snad ještě víc, než před úplňkem normálně býval. Přešel proto k pohovce, stáhl si boty a pomalu se na ni uložil. Vlkodlačí lektvar dělal svoje, tížil ho v žaludku a přinášel nesmírnou únavu, takže zavřel oči a oddal se neklidnému spánku.

°°0°°

Přitáhl si plášť k tělu a zamračil se. V hlavě mu zněla otázka, co to bylo za podivný rozhovor, co právě s Remusem absolvoval. Muž se zdál nesmírně napnutý, skoro až podrážděný, i když neřekl jediného křivého slova nebo nezvedl hlas. Dokonce se za svoje chování tak trochu omluvil, když řekl, že za to může úplněk. Tomu se ale Harrymu nechtělo věřit, protože ho dozajista viděl už víckrát těsně před úplňkem, vlastně hned jejich první letošní setkání, a nikdy se nezdál tak křečovitý.

Celou dobu co s ním mluvil, si lámal hlavu, jak ho z toho napětí dostat, až si při odchodu vzpomněl na svou touhu ho obejmout a utěšit. Udělal to, přestože mu předtím Remus řekl, aby to nedělal, a ono to fungovalo.

Vlkodlak se v jeho náruči uvolnil, dokonce se Harrymu zazdálo, že ho políbil do vlasů. Držel ho proto tak dlouho, dokud si nebyl jist, že se zcela uklidnil, a pak ho s lítostí pustil. Zjistil totiž, že by klidně mohl Remuse objímat daleko déle. Možná nejen objímat...

Potřásl hlavou a zase zahnal tyhle myšlenky, které se beztak jednou za čas objevily, postrašily ho a pak zase na dlouho zmizely.

"Ahoj," pozdravil ho Cedric, čímž ho taky vytrhl z přemýšlení. Ani si neuvědomil, že zatímco uvažoval o Remusovi, došel až ke vchodu ke Třem košťatům.
"Uhm, ahoj," pozdravil na oplátku, pořád trochu vyveden z míry. Jen krátce zaváhal, aby se následně natáhl a vtiskl polibek na přítelovu tvář jako doplnění k pozdravu. Dělal to tak vždy, proto i dnes, přestože byli mimo Bradavice a právě proto, o čem se bavili s Remusem a nad čím doposud uvažoval. Byla to i taková malá omluva, kterou Cedric jistě nechápal.

"Táta je už uvnitř a zabral nám stůl. Připraven střetnout se s tím velkým nepřítelem?" zeptal se s úsměvem, ale to už Harryho držel za ruku a vedl dveřmi dovnitř.

"No snad," odpověděl popravdě, nebyl si jist, jak to dneska celé dopadne.

Ruku v ruce procházeli mezi stoly, některé byly obsazeny studenty z Bradavic i lidmi z Prasinek, ale obrátili se po nich všichni. Nebylo se vůbec čemu divit, když jak Harryho, tak Cedrikův obličej pravidelně zdobily stránky Věštce. Stejně to ale bylo hrozně nepříjemné, všechny ty pohledy a šeptaná slova.

Vzhlédl k Cedrikovi, co on na to, ten se ale tvářil jako Buddha. Jeho klid a neustále dobrá nálada byla jednou z věcí, kterou na něm Harry obdivoval. On sám měl docela problém s emocemi, které létaly nahoru a dolů, od smutku po radost či vztek, zase ke smutku. Kdyby se jen dokázal třeba jen z poloviny tak uklidnit jako jeho přítel, pak by všechno bylo snazší, včetně setkání s Amosem Diggorym.

Harry se přestal zajímat o davy a obrátil pozornost ke stolu, ke kterému mířili. Pan Diggory jim zabral místo blízko rohu, ale ne úplně v něm, přesně jak to Harrymu vyhovovalo, a už když se k němu blížili, zvedl ruku na pozdrav.

"Ahoj tati," pozdravil ho nejdřív Cedric, pustil Harryho dlaň a potřásl si se svým otcem rukou. Sice to bylo gesto umírněné, přesto plné vzájemné lásky, která se odrážela i na mužově tváři. Takhle nějak si představoval vztah otce a syna.

"Chlapče... Harry!" zazářil stejně milým úsměvem i na mladého nebelvíra, natáhl k němu ruku a bezmála stejně vřele se pozdravil i s ním.

"Pane Diggory," vrátil mu sevření ne tolik pevně a nesměle se usmál. "Rád vás zase vidím," řekl zdvořile, i když to nebyla pravda. Muž sám mu nijak nevadil, to jen celé tohle setkání bylo už teď nepříjemné, jak se to vyvine do budoucna, to ví jen bůh.

"Amos postačí," navrhnul mu tykání. "Když jsem tě potkal o prázdninách, nikdy, ani ve snu, by mě nenapadlo, že se to celé takhle pěkně vyvine," těkal pohledem mezi Cedrikem a Harrym. "Sedněte si, už jsem vám obou nechal donést pomerančovou šťávu. Doufám, že na ni nejsi alergický?" vrhl tázavý pohled na Harryho, který si právě sedal ke stolu.

"Ne, nejsem na nic alergický, co vím," odpověděl prostě. Nijak zvlášť si neliboval v džusech, doufal spíš v máslový ležák, ale jak mohl předpokládat, že mu zodpovědný dospělý dovolí pít něco, v čem je alkohol, i když sotva pár kapek. Navíc každý věděl, že u Košťat mají přísnou kvótu jednoho ležáku na jednoho bradavického studenta za den a tenhle jeden kousek si chtěl nechat Harry na později, na uklidnění.

Nastalo ticho, které nikdo nechtěl přerušit, dokonce jim stihli i donést objednané pití. Nakonec se odhodlal Cedric, samozřejmě že on, zachránce všech trapných situací, a promluvil na svého otce.

"Zase jste měli nějakého blázna, co si doma pěstuje dračí vejce?" zeptal se, netuše, že Hagrid byl přesně takový blázen. Harry se kvůli tomu málem zakuckal džusem, takže si od obou svých spolustolovníků vysloužil tázavý pohled.

"To nic," odkašlal si z krku sladkou šťávu, "jen si neumím představit někoho, kdo by choval doma draka. Když jsem je letos viděl a před jedním utíkal," dodal rychle vysvětlení.

"Byl jsem při tom politováníhodném incidentu, kdy se tvůj drak utrhl z řetězů," pokýval Amos hlavou. "Můžu tě ujistit, chlapče, že jsem z toho pro mnoho svých zaměstnanců vyvodil důsledky. Taková nezodpovědnost mohla snadno stát někoho život."
"Můj otec pracuje pro Oddělení kontroly magických zvířat a byl jedním z ministerských úředníků, kteří dohlíželi na převoz draků sem, do Bradavic," vysvětlil Cedric.

"Aha," Harry odložil konečně sklenku a obrátil se na Diggoryho staršího. "Nic se mi nestalo a to je hlavní. Určitě to nikdo neudělal úmyslně, byla to jen nehoda, tak to není nutné rozmazávat," usmál se.

Nehoda to samozřejmě nebyla, to bylo jasné každému, kdo něco věděl o Voldemortových pokusech ho zabít. Podle zvláštního výrazu, který přeběhl přes tvář Cedrikovi, ho to teď možná napadlo taky, ale neřekl nic.

"Já sice chápu, že nehody se stávají, ale když za ně nebude nikdo potrestán, pak..," nebylo mu umožněno dokončit. Snad to bylo i štěstí, protože se dostávali na tenký led, kdy by mohl projevit svůj názor a říct Cedrikovu otci do očí, co si o takzvané nehodě skutečně myslí.

Předcházející - Následující

Poznámka autora: Za betování děkuji Adelaine a za komentáře děkuji: Saskya, Bobo a bacil. Upřímně, moc jste mě tedy počtem komentářů nepotěšili. Pokud opravdu nemáte co napsat, tak alespoň prosím klikněte na anketu.

Komentáře

Paráda

Remus začíná mít problém to jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál.

schíza

to mě drtí. Fakt nechci opět číst o bludišti, poháru a hřbitově, ale nemůžu se dočkat, jak to všechno dopadne. Mám si chystat kapesníky už teď, nebo až na další kapitolu? Dík. Povídka je moc pěkná

Harry a Remus

Jestli ty dva okamžitě nespáruješ, tak máš o jednoho čtenáře míň!!! :D
Teď vážně, ono ani Cedrik není k zahození, ale Remus je prostě Remus. Možná jeho životní láskou (druhem) nebude Sirius, ale Harry. Fakt bych mu to moc přála. Těším se na pokračování. :)

-

Juhú. To bylo baječný ten Lupin s Harrym, už mu fandím ať mu to vyjde. Zdáse, že budu taky hlavně na ty mezigenrační vztahy. :) Jak každý jinak vnímal sistuaci, gesta, co sinormálně vyměňují. A jak ten Lupin nedokázal sundat tu ruku z Harryho kolene. Juhú. Víš, co je špatný na tom, když kamaradíš s autorem, už nevím jestli se mi to tak líbí, protože s tebou kamarádím nebo jestli s tebou kamarádím, protže se mi to tak líbí. :) Svůj úsudek teď těžko můžu považovat za nezávislý, ale ... juj .. to bylo dobré.

Děkuji

Já třeba v případě HP světa až tak ty mezigenerační vztahy neberu. Jde o to, že já vidím čaroděje jako někoho, kdo se dožívá dvojnásobku lidského života. Řeknu nějakých 130 nebo 140 let. Za takových podmínek není věkoví rozdíl dvaceti let nic moc zajímavého.
Úplně jinak to pak chápu například u BtVS, ale to jen v případě, když s někým páruji Gilese. V případě tamních upírů je to pak taky něco úplně jiného. Jednoduše Angel, v jeho 270 letech, těžko najde na střední škole někoho, kdo je stejná generace jako on. To už jde zcela mimo.
:-D A hele, ale víš co je na tom paradoxní? Že jsme se vlastně seznámili blíže díky tvému negativnímu komentáři na FFDeníku k "Co vidí jen měsíc".

Re: Děkuji

No, ale není to s tím, že se kouzelníci dožívají tak vysokého věku - fánon. Teda to neznamená, že je na tom něco špatného. Já jen, že v kánonu se dožívá vysokého věku Brumbál, ale nějak mi nikdy nepřišlo, že je to běžně rozšízšířené. To jsem chytla až v FF. :)

Vždyť nebyl až tak negativní. :( No tak dobře .. byl. :)

Re: Re: Děkuji

Já bych řekla že je to odvození od kánonu. Vezmi si třeba, že Brubálovu bratrovi nebylo o moc méně, než Albusovi a nevypadal že by se chystal v nejbližší době umřít. A Křiklanovi taky táhlo na stovku a též nevypadal, že natáhne brka.:-D

+++

Se Snapem to bude ještě velmi zajímavé. Lupin se mi líbí, taková rozdvojená osobnost. Harry má 14 let a už musí chodit na oběd "ke tchánovi," chudák :-(

Děkuji

Rozdvojená... roztrojená... rozčtverená... on je asi prostě psychopat. :-D Jo, to si neměl pořizovat mrzimora, ti všechno berou četně a vážně. ;-)

:-)

Jo ten začátek byl super. První naštvaný Severus a pak vzrušený Remus. Jo to bylo něco :-) Harry to opravdu nebude mít jednoduché :-) a Remus taky ne :-)
Moc se těším na pokračování :-D)))))

Děkuji

On Severus taky někdy není naštvaný? Spíš od něj bylo podlé, že tam nechat tu fotografii. :-D Parchant jeden! Ne, to nebude, myslím že ve svém věku ještě není připravený na vážnou známost. Ne v tuto chvíli.

Dobrý!!!

Ou-ou dobrý! Hodně dobrý! Ale ten konec stojí za tarou belu... už teď se těším na další dílek, snad bude brzy...

Děkuji

:-D To je umění zaříznout to v tu nejlepší chvíli. Ne, faktem je že je to prostě pět stran a je celkem jedno kde to končí, pokud ne uprostřed věty nebo něčí myšlenky.

Přidat nový příspěvek