28.11.2013 21:46

"Já nic neudělal! Já nic neudělal!" vřískal až s toho Harrymu uši přecházely, když ho dva naštvaní muži táhli k židli, na kterou ho pak hodili. Vlkodlak mu okamžitě pevně sevřel hrdlo, dost na to, aby jeho vřískání přešlo v zachraptění, ale ne tak, aby ho tím zabil. Kdyby ho skutečně chtěl usmrtit, tak by mu krk v návalu vzteku, který rozhodně měl, dokázal klidně rozmačkat na kašičku.

"Mundungus!" odplivl si Moody, téměř doopravdy, "To jsem si mohl myslet. Takové malá prodejná krysa. Měli jsme se všichni svázat sliby, jak jsem navrhoval, to by pak tenhe pytel sraček už dávno neměl kosti."

"Nedopustila bych, aby se moje děti svazovaly přísahou, při jejíž porušení by se jim rozpustily kosti, Pošuku," ozvala se poprvé za celou dobu Molly, jelikož měla doposud dost práce s ošetřováním a ochraňováním Georgea a jeho bratra, který taky vypadal docela pobledle a podivně celou dobu mlčel. Nejspíš se svým dvojčetem soucítil víc, než kterýkoliv jiný člověk v mísnosti.

"A nejen to, takové přísaha je prostě špatná. Nejsme jako oni, abychom ubližovali sami sobě a vynucovali si věrnost," postavil se na stranu své ženy pan Weasley.

"Na tom nezáleží, vyndáme mu je teď," navrhl Sirius s jasnou známkou sadistického potěšení v hlase.

"Souhlasím," zavrčel Remus, "Hezky kostičku po kostičce za to, že se dovolil ublížit mému Harrymu."

Bylo znát, jasně to viděl, že se vlkodlak dostává do velmi krvelačné nálady, které už jednou někoho stála život. Věděl, že musí zasáhnout, jinak to špatně dopadne, protože jak se zdálo, Sirius neměl proti zabití zmítajícího se a chrčícího mužíka, žádné námitky. Tváře ostatních byli vesměs zamítavé, jen snad ten Moody by se možná nebránil tomu, kdy s tím zrádným skrčkem udělali rychlý proces.

Bylo docela fascinující sledovat své okolí, protože v téhle situaci se ukazovaly myšlenky a pocity, které by neřekl, že dobří lidé mají. Nehnul se z místa, ani nemluvil, jen se kolem sebe rozhlížel. Všechnu tu změť vjemů si nechával procházet myslí, náhle skoro až znechucený skutečností, že lidé které považoval za dobré nejsem zcela proti myšlence někoho zabít. Například taková Hermiona, člověk bránící domácí skřítky, uvažovala o trestech smrti pro zrádce.

"Nebudeme ho zabíjet," zamítl rázně Arthur, "Měli bychom ho pustit."

"Aby běžel rovnou k... k němu a všechno vyslepičil?" namítl podrážděně Ron, dívka v jeho náruči přikyvovala, asi si stále netroufala promluvit.

"Pokud vím, příliš toho neví," namítl Molly, "Stačilo by vymazat to, co ví a pak ho pustit."

"Paměťová kouzla se dají obejít," zamítl tuhle variantu Sirius, "Museli bychom mu uškvařit mozek, aby na všechno nadobro zapomněl."

"Já to dokážu," ozval se konečně Harry, "Dokážu mu usmažit mozek, ale... neudělám to."

Prostě stále nedokázal nikomu skutečně ublížit, už vůbec ne tak, jak bylo ubližováno jemu samotnému. Nedokázal by ani zabít, ač věděl, že to je ve válce až příliš časté. Zabíjet se prostě muselo.

"Chci se mu podívat do hlavy a zjistit, co komu všechno řekl," kdy udělal tohle rozhodnutí ani nevěděl, uvědomil si jeho existenci, až když mu ta slova přešla přes rty.

"Ne, Harry," zakroutil hlavou Remus, dokonce povolil svůj stisk tak, že muž se zase nadechoval ke křiku, které ale bylo ztlumeno jedním mávnutím Siriusovy hůlky, "Podívej se na sebe, vždyť sotva stojíš. Prosím drahý, nech to prostě na nás." Bylo znát, že má upřímný strach a jediné, co ho drží na místě, je skutečnost, že jeho vlčí já chce Mundunguse prostě zabít. Nebylo to třeba a nechtěl, aby byl jeho milovaný znovu vrahem.

"Já to zvládnu," trval si na svém.

"Viděl jsem, jak se lidé zbláznili po tom, co na ně někdo použil Legilimens," podotkl spíš zamyšleně Pošuk, "Nemám nic proti tomu, aby přišel o rozum, ale," mrkl nejdřív svým umělým a po něm i zdravým okem po Harrym, "vážně nevypadáte dobře, Pottere. Já bych souhlasil, ale měli bychom o tom hlasovat."

"Nesouhlasím s tím, to říkám rovnou. Nechci, aby se do toho dál Harry pletl," namítal ochranitelsky Sirius, "Klidně budu tuhle krysu vlastnoručně mučit, aby něco řekla, spíš než abych ho vystavil nebezpečí," kývl k Harrymu.

"Ani já s tím nesouhlasím," tentokrát už úplně pustil mužíkův krk, takže se začalo ozývat chrčivé nadechování.

"Nehádejte se a hlasujte," zamumlal Harry. Tepající bolest už byla nesnesitelná, jejich hádkou a vztekem rozbouřené myšlenky, které narážely do jeho mentálních zdí jako příliv, tu strašnou bolest ještě zvětšovalyi. Byl ochotný vyhrabat z Mundungusovy mysli i to, jakou barvu mají jeho spodky. Vlastně nejen ochotný, toužil po tom vědět, co všechno ještě vyzradil. Jenže jestli se ostatní rychle nerozhodnou, tak to buď udělá bez jejich asistence nebo se tu složí. Druhá možnost se mu líbila víc.

"Kdo hlasuje pro, ať zvedne ruku," vyzval všechny Pošuk. Ronova a Hermioniny ruce, k údivu některých v místnosti, vyrazily nahoru hned, bez váhání. Oba měli takový sveřepý výraz, navíc okořeněný o důvěru, kterou vkládali do kamarádových schopností. Moody se k nim samozřejmě hned připojil, po něm i Bill se svou snoubenkou a obě dvojčata. Váhavě se připojila i Tonksová. Ostatní nechali ruce dole.

"Kdo proti?"

Zvedly se ostatní ruce, i ta Mundungusova, ten ji ale rychle sklonil, když na něj Remus zavrčel. Sice podporoval to samé, ale podle všeho se neměl vyjadřovat, protože jinak by mu vlkodlak vyjadřovací schopnosti odstranil docela.

"Fajn," zahučel, podobně jako mu hučelo v hlavě. Tak bylo celkem rychle a snadno rozhodnuto, přehodil si hůlku z ruky do ruky a zase zpátky, pak vykročil k muži vyděšeně sedícímu na židli jako pecka.

"Raději ho drž, Remusi. Nikdy jsem to nedělal proti něčí vůli, tak je možné, že se bude trochu... zmítat," požádal o pomoc vlkodlaka, který nevypadal že by chtěl spolupracovat. Jeho tvář i výraz v očích jasně naznačovali nesouhlas, přesto pomalu přešel za židli a přitiskl ruce na Mundungusova ramena, aby ho tak udržel pevně v sedě.

"On nesmí čarovat! Ještě mu není sedmnáct!" vykřikl chrčivě mužík, stahoval se víc a víc dozadu, když k němu Harry přistoupil. Jeho strach byl přímo hmatatelný, buď měl s nitrozpytem své skušenosti, vylekal se Moodyho komentáře nebo se prostě jen bál samotného mladíka, který, jak si sám uvědomoval, musel vypadat momentálně dost příšerně a pološíleně.

"Legimels není zachytitelné hlídáčkem ministerstva," vyrazila ze sebe Hermiona, vzápětí vypadala nadšená z toho, že může mluvit, "Já mluvím... Ech... To kouzlo se nedá zachytit ministerstvem, stejně jako mnoho jiných kouzel mistrovské úrovně, černá magie nebo neodpustitelné."

Na tohle už pomyslel v loňském roce, takže to samozřejmě věděl, ale byl rád, že mu to dívka připomněla. Zvedl hůlku, namířil ji na muže a pak mu na její zápěstí dopadla ruka. Stočil pohled k jejímu majiteli a střetl se se Siriusovýma modrýma očima.

"Neměl bys to dělat. Rozmysli si to," promlouval k němu vážně, tentokrát ne hlasem s autoritou, ale jako muž k muži. V duchu to velmi ocenil, ale navenek zakroutil zamítavě hlavou a vyprostil svou ruku z jeho sevření.

Konečně věnoval plnou pozornost vyděšenému muži, jehož mysl si měl v příštích minutách podrobit. Otevřel svou bránu, připravil se na všechny možné alternativy toho, co uvidí, nadechl ke kletbě, aby byl opět přerušen.

"Ne, já všechno řeknu!" vykřikl Mundungus, "Přišel... přišel za mnou nějaký Yaxe nebo Yaxley, věděl že jsem v Řádu a nabídl mi spoustu peněz za jakékoliv informace o Harry m Potterovi. Já mu nic říct nechtěl... vážně ne... on ale říkal, že buď peníze nebo že to ze mě dostane jinak. Tak... tak jsem mu řekl o tom převozu a tak... taky o tom, že tu bude svatba... Nic víc! Přísahám!" zvedl ruce v obraně, "Já nic víc ani nevím!" vzlykal.

"Pottere?" zvedl Moody tázavě obočí nad zdravým okem. Ptal se zřejmě po tom, jestli říká Mundungus pravdu. Nebyl si vůbec jistý, už se v tom všem začínal pomalu ale úplně ztrácet. Všechno to byl hukot v bolavém nespolupracujícím mozku. Mohl lhát, stejně tak dobře i říkat čistou pravdu. To by nepoznal, věděl ale, že je muž nesmírně vyděšený a že beztak toho nikdy moc nevěděl.

"Myslím, že říká pravdu," pronesl opatrně.

"Myslíte nebo víte?" zavrčel bývalý bystrozor.

"Nech ho na pokoji, Pošuku," zavrčel pro změnu Remus, tomu to šlo o poznání lépe, protože vrčel doopravdy. Hrudník se mu vzteklými vlnami jemně chvěl, ale, jak mu bylo řečeno, stále držel mužíka vtištěného do židle.

"Je to krysa," řekl to, co bylo asi všem zřejmé, "Tuším, že lže o tom mučení. Prostě nás prodal," ve své podstatě mu tyhle věci naskakovaly v hlavě samy, "Kdybys to udělal ze strachu nebo z přesvědčení...," obrátil se na Mundunguse, "ale za peníze, to je... měli bychom tě zabít, ale nejsme vrazi. Vypadni!" Ukázal rukou ke dveřím, zároveň očekával od ostatních protesty. Zaslechl nějakou neurčitou nadávku od Pošuka, nesouhlasné mumlání od Rona, ale ostatní zdá se byli smíření s tím, že nechají zrádce běžet, i když se jim to určitě nelíbilo.

Vlkodlak pomalu zvedl své ruce. Jakmile Mundungus ucítil, že už není držen na místě, tak vystřelil ke dveřím tak rychle, až sebou vprostřed cesty švihl o zem. Snad se ani pořádně nezvedal, jako pes po čtyřech vylezl ze dveří ven a pak bylo jen vidět, jak běží rychlostí blesku pryč a jakmile se dostal za ochranná pole, tak se s hodně hlasitým 'prásk' přemístil pryč.

Harry se zapotácel. To stačilo, aby ho zadržely čtyři pevné ruce. Naštěstí byl Remus se Siriusem hned kousek od něj, jinak by sebou nejspíš bolestivě sekl na zem. Svět se mu před očima rozmazal v tisíce barevných šmouh, ale, ke své obrovské lítosti, se mu nepodařilo skutečně omdlít. Vnímal, že ho někdo nese, podle pachu a velikosti rukou poznal, že je to Hagrid. Stejně tak cítil Remusovu dlaň na svém čele, slyšel starostlivé hlasy i myšlenky.

Poloobr ho položil na velkou postel vonící po obou jeho milencích v podivné a lákavé kombinaci Siriusovy drahé kolínské, Remusovy jednoduché vody po holení a pachu mokrého psa, která se pod obojím jemně vznášela. Bolest v hlavě byla strašná, tepavá, tak si moc nevšímal někoho, kdo ho svléká,otíral mu krev z obličeji a vlévá do krku železitě chutnající lektvar. Byl ale rád, když ho ten dotyčný pustil, tak aby se mohl zachumlat do vonících peřin a konečně pořádně zavřít oči.

Dlouho nemohl usnout, přestože ho někdo objímal kolem těla a posléze se k němu přidal i druhý člověk. Bylo to upokojující, ač byl uvězněn mezi těly a jinak by mu to vadilo, i tak spánek dlouho nepřicházel přes šedou mlhu prohánějící se mu myslí. Usnul teprve až veškerý ruch v domě ustal, stejně jako prakticky ustaly i myšlenky ostatních dolétávající k němu jako vzdálený, prakticky neregistrovatelný přesto otravný šum.

 

°°0°°

 

Ráno ho sice probudilo, že jeho spolunocležníci vstávají, tak jak to normální lidé dělávají, on sám však odmítl byť jen otevřít oči. Bohatě mu stačilo, ja se k jeho bolavým očím a mozku, dostávalo světlo skrz jeho víčka. Naplno by to pocítit nechtěl. Vnímal jak se Sirius s Remusem tiše domlouvají, kdo tu zůstane a kdo půjde na jídlo. Nakonec šel dolů na jídlo samozřejmě Sirius, protože Remus se strachoval, aby dobře jedl a nechtěl zároveň opustit Harryho. Jeho kmotr s tím sice úplně nesouhlasil, sliboval, že se vrátí i s jídlem, ale nakonec odešel.

Vlkodlak se zase přesunul zpátky k jeho boku do postele, tentokrát že se částečně opíral o čelo postele a začal ho hladit. Po celém těle, ne eroticky, nýbrž jakoby se snažil rozmasírovat napnuté svaly. Bylo to tak příjemné, že ho to i přes všechno to třískání trolích palic v hlavě, donutilo ke slastnému povzdechu stejně jako ho to jemně vzrušilo. Tak že to bylo příjemné, ale ve své podstatě nebylo třeba, aby se tomu Remus věnoval.

"Remusi," povzdechl si a přitáhl jeho ruku ke rtům, aby na ni vtiskl polibek. Dotýkal se jí trochu déle, než měl. Možná byl jeho mozek momentálně rozmašírovaný na kousky, přesto se prostě nedokázal ubránit touze a lásce, které ho k jeho milenci poutala.

Ucítil teplé rty na krku, které se usmívaly, a potom se Remusova ruka vyprostila z jeho sevření. Zlehka jela po hrudníku – bezděky si uvědomil, že má na sobě jen slipy – až mu z toho naskočila příjemné husí kůže a ztvrdyi bradavky, pokračovala po břiše a nakonec vklouzla pod látku k napůl vzrušenému penisu.

Nejdřív po citlivém části těla přejížděl jen prsty, dost ale na to, aby se vzrušení zesílilo a donutilo to Harryho znovu povzdechnout si, potom penis vyprostil zpod látky. Začal po něm pomalu přejíždět dlaní, od kořene ke špičce v přesně takovém rytmu, jaký měl mladík opravdu rád. Takovém, který ho i teď nutil sténat. Bylo to uspokojivé, rychlé a zároveň uspávající. Zároveň s tím, jak jeho orgasmus ustal, cítil že na něj jde dřímota. Cítil sice tvrdost, který se mu tiskla k zadku a kterou by opravdu rád po dlouhé době sevřel v mezi rty, ale nebyl sto se ani otočit natož pak dělat něco jiného.

Během spánku se ještě několikrát probudil. To když se vrátil Sirius, mluvili a pak zase odešel. O nějakou nespecifikovanou dobu později, mluvil Remus přímo na něj a ptal se jestli může jít pomáhat se svatbou. Souhlasil a pak ho poslal do háje. Vlkodlak si to vyložil tak, že smí odejít a ještě dodal, že tu s ním zůstane Hermiona. Nadšený z toho sice úplně nebyl, ležel v posteli jen ve slipech, na druhou stranu jeho kamarádka už ho tak taky viděla, takže tak velký problém to nebyl. Nakonec opět usnul a když se probudil, neměl naprosto zdání, kde se nachazí. Chvíli byl absolutně zmatený, neměl ale dojem, že je v nebezpečí, takže jen civěl do stropu. Až po pár delších sekundách mu došlo, že je v Doupěti, v pokoji který patřil jemu a jeho milovaným a dokonce si i vzpomněl na to, co všechno se noc předtím stalo.

Obrátil hlavu k oknu a vyhlédl ven, načež zjistil, že bude už něco po poledni, podle toho, odkud přicházeli sluneční paprsky.

"Ach Harry!" zaradovala se Hermiona, která si asi od čtení knihy všimla jeho pohybu, "Jsem ráda, že už jsi vzhůru. Jak se cítíš?" vyptávala se hned, dokonce se z křesla přesunula k němu na postel.

"Hlavu mi přejel parní válec," usoudil věcně. Bolest byla pryč, trolové si asi dali polední pauzu, mlha byla rozehnána sluncem, zůstal jen nejasný pocit jakoby měl mozek obalený ve slizu. Bezděky zkontroloval, jak na tom jsou jeho Bradavické zdi. Žádné sláva to nebyla. Nevěděl, jestli za to mohl Voldemort nebo všechno to včerejší čtení myšlenek, ale vypadaly jako cedník. Bude muset následujících pár dní věnovat jejich pečlivému spravování.

Ale ne dnes, dnes byl rád, že vůbec myslí.

"Vím, jak to myslíš, stejný pocit jsem měla včera, když mě zasáhla ta matoucí kletba," pousmála se a zlehka ho pohladila po čele, "Dost si nás vystrašil, když ses zase zhroutil. Zdá se, že jsem prakticky jediná, kdo tu pořádně něco ví o nitrozpytu. A pak ještě Remus, ten ale ve své podstatě ví vlastně jen to, že nitrozpytci se většinou bojí vlkodlakům číst myšlenky. Chlácholila jsem je, že jsi jen vyčerpaný Voldemortovým mentálním útokem... Ano, Hagrid popisoval, jak si se zhroutil... ale sama jsem si nebyla jistá. Vážně jsi v pořádku?" starostlivost z jejího hlasu i slov čišela.

"Jo, jsem," na důkaz svých slov se začal opatrně zvedat do pololehu a opřel si záda, "Z nitrobrany mám sice řešeto, ale to se zpraví. Kde mám brýle?" rozhlédl se po nich, ovšem logicky bez nich nic neviděl. Rozhodně nic, co bylo dál než dva metry a v těch viditelných dvou metrech jeho brýle nebyly.

"Remus ti je dal do nočního stolku," otevřela zásuvku, sáhla dovnitř a vytáhla odtamtud brýle, které mu hned podala, "Vím, že mi neříkáš pravdu, Harry. Jsi bledý, máš kruhy pod očima a v noci jsem ti musela dát Krvetvorný lektvar, protože jsi ztratil spoustu krve jen z obyčejného," to slovo řekla důrazně, "krvácení z nosu. Takhle to dál nemůže pokračovat."

Jestli bude Hermiona ještě víc hudrovat, tak ho zase začne bolet hlava. Promnul si spánky. Ležel tu polonahý, chtělo se mu na záchod, mimo jiné i zvracet, a ona mu tu bude něco vyčítat? Chtěl se ji co nejrychleji zbavit, ale tak, aby to nevzala jako urážku. To s tím záchodem byla vlastně docela dobrá výmluva.

"Hermiono...," začal.

"Proto jsem se rozhodla, že ti něco dám," pronesla velmi vážně, zároveň byla celá zachmuřená, "Už od loňska jsem o tom uvažovala, ale přišlo mi to až moc riskantní, dokud jsem tě neviděla ve stavu, v jakém jsi byl včera. Proto si myslím, že bys měl brát tohle," dokončila a z kapsy vytáhla asi jako dlaň dlouhou tenkou ampulku obsahující stříbřitě světélkující tekutinu s krvavým nádechem. Kdyby byla jenom stříbřitá, tak by si ji člověk snadno spletl se vzpomínkou, takhle ale nebylo pochyb, že se jedná o něco jiného.

"Co to je?" zeptal se, i přes únavu, upřímně zvědaví. Nic takového ještě nikdy neviděl a navíc mu to nepřipomínalo žádný lektvar o kterém četl. Možná že v konzistenci a barvou by se to pár podobalo, ale žádný z těchto lektvarů by mu k ničemu nebyl.

"Vlčí štěstí," tázavě pozvedl obočí, to neznal, "To je droga vyráběná z vlkodlačích slin. Tuhle lahvičku mám od Křiklana, takže jsou to Remusovy sliny, ze kterých je Štěstí vyrobeno."

Překvapeně zamrkal a navíc ho napadlo, že se zbláznil a Hermiona je jen halucinace, protože pokud to pochopil správně, tak mu chtěla podat drogu a tvrdila, že mu to pomůže. Věděl už, že jeho kamarádka si jde pevně za svým cílem, mnohdy překonává překážky až zmijozelským způsobem, přesto nevěřil, že by mu chtěla podstrkovat něco, co mu může ublížit.

"Ty mi to chceš dát?" zeptal se a dostalo se mu krátkého souhlasného přikývnutí, "Nepomátla si se? Nebudu brát drogy!" zamítl velmi rázně, jedno jestli jí tím třeba naštve. Nikdy nekouřil marihuanu, i když toho byl přímým svědkem, stejně tak nekouřil nic kouzelnického. Nepil povzbuzující lektvary jen proto, aby se třeba lépe učil. Nezkoušel dokonce ani žertovné lektvary, které měli uvolnit atmosféru na večírcích. Prakticky nepil ani alkohol, kromě máslového ležáku kde ho bylo méně, než v lecjakém lektvaru, co mu dávali na ošetřovně.

"Původně to nebyla droga," namítla, což ho ani trochu nepřesvědčilo, "Stejně jako například opium bylo i Vlčí štěstí vynalezeno k léčebným účelům. Je to velmi pozoruhodná látka. Není to prostý stimulant, působí přímo na magické jádro čaroděje a posiluje ho. Sice je ten efekt jenom dočasný, ale v případě extrémního vyčerpání nebo rozsáhlých zraněních to pomáhá k uzdravení. Osvědčil se taky při léčení zranění mozku způsobených mentálním útokem nebo cruciatem. Jsem si jistá, že by tě teď jediná kapka zbavila bolesti hlavy, dodala by ti energii a určitě by ti pomohla i zpevnit mentální bariéry."

"Jo, to je sice super, až na to, že by ze mě byl hned feťák," odsekl podrážděně. Stokrát ho to mohlo lákat, a byla pravda, že skutečně lákalo, stejně si to přeci nemohl vzít. Bylo to příliš nebezpečné. Nechtěl skončit jako vychrtlá napůl mrtvola posetá vředy, kterou o loňských prázdninách viděl v televizním dokumentu pojednávajícím o drogově závislých.

"Ne tak docela," pustila se do polemiky, "Není to mudlovská droga. Víš, existují dva typy závislosti, fyzická a mentální. Fyzická závislost znamená, že se droga zapojí do chemického systému člověka a nahradí tam nějakou důležitou látku, díky čemuž se ta látka přestane v těle přirozeně vylučovat. Když není droga ani samotná potřebné látka, tak tělo fyzicky strádá. K tomu u Vlčího štěstí dojít nemůže, protože v těle nenahrazuje žádnou důležitou látku a dokonce po jeho vysazení nedochází k významnějšímu kolísání magie," podezřívavě si ji při těch slovech prohlížel, zdálo se, že je mu ochotná drogy vnutit jakoukoliv cestou, "A pak je psychická závislost, kdy člověk... laicky řečeno... miluje ten pocit v sobě drogu mít a proto ji vyhledává. Na tom principu funguje Vlčí štěstí. Zdravý člověk je po něm po dobu působení magicky silný, fyzicky zdatný, má lepší smysl a je... sexuálně velmi aktivní. Když Vlčí štěstí nemá, tak prostě chybí ten pocit moci."

"A to mi říkáš proč?" skočil jí prakticky do výkladu rozzloben a zároveň zviklán ve svém přesvědčení. Věřil jí, že to jeho tělo nepoškodí, silný by být chtěl – samozřejmě i ta zmínka o sexuálním apetitu ho, mírně řečeno, zaujala už v loňském roce – přesto tu bylo pořád to 'ale' říkající, že se může něco pokazit.

"Myslela jsem," dlouze se nadechla, možná byla odhodlaná mu dát Vlčí štěstí, ale stejně jí to trápilo, "že když bude tvoje dávky určovat někdo zodpovědný, jako já, tak by to pro tebe byl lék. Stejně jako se dává opium pacientům trpícím bolestmi, ale vždy jen pod dohledem lékaře."

Poznal že mu chce upřímně pomoci a zároveň že si je svým rozhodnutím jistá. Vždy jí důvěřoval, když mu něco navrhovala. Dobře, párkrát si taky proti ní postavil hlavu, ale věděl, že je to jeden z nejchytřejších lidé, které kdy poznal. Jestli si myslela, že to zvládnou a že mu to pomůže, pak by to byl ochotný zkusit. Navíc, vidina toho, že mu bude líp a bude silnější, byla prostě lákavá.

"Echm tak... dobře, ale jestli to nebude fungovat...," nechal vyznít do ztracena, aby pochopila, že rychle vycouvá, pokud by se něco zvrtlo.

"Určitě to bude fungovat. Otevři pusu," nakázala mu a ona poslušně uposlechl.

Rychle rozšoubovala lahvičku, vytáhla kapátko a strčila mu ho nad jazyk. Očekával, že kapka, která mu spadne do pusy, bude mít nějakou odpornou chuť, vzhledem k tomu, z čeho se to dělalo, proto ho překvapilo, že byla prostě sladká. Jednoduše jako když rozpustíte cukr ve vodě. Ale efekt, který se dostavil po tom, co polkl tu sladkou kapku, byl neuvěřitelný. Znal příjemné teplo, které se člověku rozline po těle po vypití povzbuzujícího lektvaru, ostatně na ošetřovně ho jimi často prolévali, ale tohle bylo mnohonásobně lepší. Bylo to, jakoby kdesi z jeho prsou vystřelilo do každého kousíčku jeho těla, každého orgánu i buňky nespočet blesků. Bylo to jako zásah elektrickým proudem, jenže příjemný zásah, pokud něco takového bylo možné.

Sliz z jeho mozku jednoduše zmizel, odpařený elektřinou, které se mu dostala do hlavy. Povzbudila jeho mozek, myšlenky, dodala dokonce sílu jeho mentálním štítům, které jakoby teď projevovaly doslova nadšení z představy, že budou silnější a odolnější. Mohly vůbec hradby jeho Bradavic být nadšené?

Nevěděl a bylo mu to jedno, toužil totiž vyskočit a něco dělat, tedy hned po tom, co se nají, protože měl najednou hrozný hlad. To si přitom ještě před chvílí myslel, že dnes do žaludku nic moc nedostane, protože ho měl jako na vodě, zřejmě z odporného dokrvovacícho lektvaru a jistě také z polykání vlastní krve. Jenže to bylo teď už minulostí.

"Jak se cítíš?" zeptala se opatrně Hermiona s veškerou starostí o jeho zdraví. Asi to bylo tím, že podezřele dlouho mlčel a jen si užíval ten pocit nově nalezené energie, který byl prostě naprosto úžasný.

"Báječně!" projevil svůj názor okamžitě, "Mám hlad jako vlk... chachá! Jaká ironie, když jsem si dal kapku Vlčího štěstí, co?" zazubil se a odhodil deku. Až pak si uvědomil, že je pod ní jen ve slipech. Horní část těla Hermiona už viděla při nesčetných návštěvách ošetřovny, když se tam zrovna Harry nacházel, ale tu dolní polovičku ještě nikdy. Než se dívka stačila, naštěstí, pořádně rozkoukat, tak si deku rychle zase přitáhl zpátky.

"Ehm mohla bys...," kývl ke dveřím, "abych mohl vůbec vstát," vysvětlil. Podezřívavě na něj koukla, asi se jí nelíbila jeho rozjařenost, ale chápavě přikývla nad tím, že chce soukromí.

"Kdyby ti bylo zle nebo si se cítil divně, tak mi to určitě řekni," vyzvala ho, ještě než vyšla dveřmi ven a po dalším starostlivém pohledu vrhnutém na jeho osobu, je za sebou zavřela. Jemu ale určitě nemohlo být zle, teď, zítra a už vůbec nikdy. Nebylo nic, co by nedokázal nebo co by mu bylo překážkou. Cítil se naprosto neporazitelně.

Vyskočil z postele jakoby veškerá únava z předešlé noci zmizela do nenávratna, drapl svoje oblečení, které samozřejmě našel už vyložené ve skříni, a vyběhl ven na chodbu a do koupelny. Měl chuť tancovat a zpívat, ne on skutečně tancoval a zpíval, jak si uvědomil, když mu došlo že vrtí zadkem, zatím co si čistí zuby. To bylo zcela mimo jeho normální chování. On nikdy netancoval, už vůbec ne aby vrtěl zadkem jako puberťačka na koncertě Sudiček. Vlastně... vzápětí si uvědomil, že tu bylo pár situací, kdy rád zavrtěl zadkem. Nejčastěji tehdy, kdy se tiskl pozadím na rozkrok některého ze svých milenců, případně když cítil některý z jejich penisů ve svém těla. Jen ta samotné myšlenka tak rozbouřila jeho rozkrok, že musel spíš odhodit kartáček do umyvadla a okamžitě skočit pod sprchu.

Ulevil tam napětí ve svém penisu, hned dvakrát po sobě, a představoval si přitom, nesmírně reálně tak jako ještě nikdy předtím, Remuse se Siriusem, jak se ho dotýkají, líbají ho a obsazují všechny jeho použitelné otvory. Bezděčně zalitoval, že má jenom dva. Co by to mohlo být za rozkoš, kdyby měl třeba tři.

O víc jak půl hodiny později se vypotácel konečně ze sprchy do párou napljíněné koupelny a s blaženým úsměvem na rtech, přičemž ho napadlo, jestli se takhle cítí Remus pořád. Nemyslel všechnu tu energii, i když tu samozřejmě také, ale permanentní chuť někoho ohnout přes stůl a tvrdě ošukat. Věděl, že jsou vlkodlaci náruživí, jeho vlkodlak se s ním dokázal pomilovat několikrát za noc, ale opravdu toužil po sexu nepřetržitě? To se ho musel hned zeptat. Tedy hned po tom, co se obleče, protože pobíhat po domě jen v ručníku kolem pasu, by asi nebyl nejlepší nápad. Navíc se ještě potřeboval akutně najíst, jinak mu jeho kroutící se žaludek vyskočí ven z břicha a půjde si potravu obstarat sám lovem.

Natáhl na sebe oblečení a připlácl si vlhké vlasy co nejvíc k hlavě, v bláhovém stále se opakujícím doufání, že by tak po oschnutí mohli zůstat. Bylo to vysoce nepravděpodobné, ovšem tentokrát mu to bylo srdečně jedno. Ještě zkontroloval v zrcadle svůj vzhled, který se docela radikálně změnil. Byl si naprosto jist, že se mu vrátila červeň do tváří – předpokládal že byl bledý, to on vždycky, když hodně krvácel – navíc vypadal prostě báječně. Cítil se krásný, plný energie, oblíbený, hladový, milovaný... tolik dobrých pocitů v jediný okamžik nikdy neměl.

Po cestě hodil své věci do ložnice a už seběhl dolů do kuchyně. Vpadl zrovna do prostřed vaření oběda, alespoň tak soudil podle vůně linoucí se od plotny.

"Brý ráno!" zahlaholil vesele a zazubil se na Molly, která zrovna pilně kuchtila se zápalem jí vlastním. Ta žena prostě milovala vaření, zřejmě ne jen z nutnosti, že měla doma tolik hladových krků.

"Dobré," usmála se Molly, otíraje si ruce do zástěry, "ale spíš poledne, mladíku. Jak se ti daří?" hned k němu přispěchala, aby mu položila ruku na čelo a po zjištění, že nemá teplotu, mu vzala obličej do dlaní, "Vypadáš daleko lépe než včera. Nebolí tě nic? Není ti špatně? Nechceš pití nebo něco k jídlu? Nebo třeba nějaký lektvar na posilnění?"

Její péči oceňoval, výjimečně mu ani nevadilo, že mu mačká obličej v dlaních, ale nad návrhem lektvaru na posilnění se instinktivně ušklíbl znechucením. Nepotřeboval se vůbec posilňovat tou břečkou, když měl teď síly doslova nadbytek.

"Fuj, lektvar nechci!" vyjádřil okamžitě své znechucení, "Ale jídla bych si dal spoustu. Nejlíp nějaké sendviče se šunkou, sýrem, okurkou, salámem, hodně máslem a určitě něčím uzeným. Hmm, jo to bych si nechal líbit," skoro až zasněně přimhouřil oči. Okamžik na to si uvědomil, že to bylo asi hodně nevhodné si takhle poroučet, dokonce už se chtěl i omluvit, ale to už se paní Weasleyová hlasitě zasmála a poplácala ho po tváři.

"Drahoušku, ty máš dneska ale vážně hlad. To je naprosto skvělé!" radovala se,jako kdyby právě porazili Vodlemrota, "Hned ti to připravím. Kolik jich budeš chtít?" vyptávala se když už spěchala k lince, kde z poliček začala vytahovat objednané ingredience.

"Tři," poručil si, nebo lépe řečeno, jeho žaludek mu oznámil, že chce tři tousty a on to jenom přetlumočil.

"Já ti udělám rovnou čtyři, když tak ho tu vždycky někdo sní," rozhodla se podstrčit mu ještě víc jídla, než si vymínil, zřejmě ve snaze ho vykrmovat. Tou ona byla známá, zejména pokud šlo o Harryho, jelikož dospěla k názoru, že jinak svou výšku nenabere. Hermiona sice jemu řekla, že a´t toho sní kolik chce, prostě už pravděpodobně drasticky nevyroste ani neztloustne, ale paní Weasleyové to neměl nikdo to srdce říct.

Dřepl si ke stolu a vyhlédl oknem ven, kde pobíhali lidé a připravovali svatbu. Překvapilo ho, jak ochotně se do příprav zapojoval dokonce i Ron, který se obvykle snažil práci vyhnout. Tentokrát při ní neměl na obličeji výraz, připomínající skřeta, kterému někdo trhá stoličky. Ne, vlastně se usmíval a skoro až křepčil. Světe div se, on byl nadšený ze svatby. To přivedlo Harryho na jinou myšlenku

"Co Tonksová?" vypadlo z něj, paní Weasleyová pozvedla tázavě obočí, "Je těhotná a není vdaná, ani nevím, že by s někým chodila, tak čí je to dítě?" Proč ho zrovna teď napadlo tohle, když by se možná měl spíš zabývat zradou Mundunguse Fletchere, nevěděl, jednoduše se mu nechtělo zabývat něčím tak malicherným, jako byl ten tlustý mužíček. Tonksino těhotenství bylo zábavnější a zajímavější.

"Aha, tohle myslíš. O tom bychom asi neměli mluvit nebo spekulovat," nadhodila, podle lesku v očích ovšem neplánovala svoje předsevzetí o mlčení dodržet, "ale já bych docela typovala na Pastorka. Jsou hodně spolu, protože je také členem elitní jednotky chránící ministra a víš," postavila před něj talíř s jídlem, sama si přisedla vedle, "vážně jsem je spolu hodně viděla, ještě když jsme přebývali u Siriuse doma."

Jak se zdálo, záležitosti Řády by s ním neprobírala, ani kdyby ji mučil, zato pořádně zdrbnout jednoho ze svých kolegů byla ochotná kdykoliv. I tak mu toho moc neřekla, na Pastorka totiž rozhodně nesázel, protože ty dva se mu k sobě nehodili. Ne, Tonksová by určitě chtěla někoho, kdo je o něco zajímavějšího než tenhle bystrozor. Někoho o drobeček nebezpečnějšího. Třeba by si ji dokázal představit jak je zamilována do Remuse, ale věděl, že ten patří jen jemu – a kupodivu nežárlil – a že je naprosto úplně na muže.

"Hmm, ten to nebude," zakousl se živě do jídla. Promítal si včerejší noc, zejména pak zajímavou skutečnost, že Sirius o jejím těhotenství jako jediný věděl. Za normálních okolností by ho bodl osten žárlivosti, protože jeho milovaný nebyl úplně na muže, vlastně byl prý docela dost i na ženy, dnes mu to však na mysl nepřišlo. Nepřišli mu tam žádné skutečně negativní myšlenky. Jen ti zábavné, jako třeba nápad, že by to bylo Moodyho dítě.

Uchechtl se tomu.

"Jak to,že to Sirius věděl a nikdo jiný ne?" zeptal se po tom, co se duševně přestal smát. Nahlas to nešlo, pořád mu zůstal pud sebezáchovy, který mu říkal, že s plnou pusou jídla se neřechtáme na plné kolo.

"To má něco společného s jeho rodokmenem," i tohle objasňovala naprosto bez zábran, "Vyrozuměla jsem, že v domě rodiny Blacků je místnost, ve který je zapsán jejich rodokmen," Harry přikývl, tu místnost znal, "Podle všeho, pokaždé když je... inu počat nový Black, tak se na tamním stromě objeví nová větvička. A Sirius si ji všiml, když byl, hlupák jeden bláznivá, tak neopatrný a sám se do toho domu vrátil," pokroutila hlavou, "Mohlo se mu tam něco stát."

Ale nestalo, pomyslel si bezstarostně. Ani si to neuvědomil a zmizel v něm druhý sendvič, tak velká sousta nikdy neukusoval, vlastně dřív pochyboval, že je vůbec dokáže přežvýkat a spolknout. Včera by se jeho malý žaludeček před takovým množstvím jídla zhrozil, dnes byl ale stejně plný energie a zápalu do své práce, jako jeho majitel.

"Pudu ven za Remuse," oznámil Molly, která na něho překvapeně pohlédla. Matně si uvědomoval, že skáče od jednoho tématu k druhému a neudržuje žádnou souvislou nit, bylo mu to však lhostejné. vždyť se tu chystala svatba, tak být veselý a roztržitý mělo být normální. I se svými sendviči vyběhl ven.

Své kamarádky, která ho trochu znepokojeně sledovala od uvazování mašlí, si moc nevšímal a rovnou se vrhl k vlkodlakovi, co právě pomáhal se stavěním stanu. Po cestě z domu se mu podařilo sníst třetí sendvič, jak to dokázal sám netušil, takže když prudce drapl překvapeného muže kolem pasu, už svíral v ruce jen jeden.

"Baf!" vybafl, doslova, když ho chytl, ale Remus se vůbec nelekl. Přinejmenším to nedal znát něčím extrémním, jako že by sebou začal cukat.

"Harry!" zářivě se na něj usmál přes rameno, "Ty už jsi vzhůru? Vypadáš dobře. Omlouvám se, že jsem u tebe nebyl, nechal jsem tam Hermionu, ale bál jsem se...," čeho se bál, už se nikdo nedozvěděl, protože mu mladík strčil do pusy svůj jazyk, když ho prudce políbil. Koutkem oka zahlédl, jak si vlkodlak přehodil hůlku z ruky do ruky a pak ho tou volnou hezky objal kolem pasu, pak až začal polibek intenzivně oplácet.

Bylo to nádherně jiskřivé. Jiné, než obvykle, protože se mu to zdálo ještě intenzivnější. Ne proto, že by snad Remuse miloval víc, to už snad ani nebylo možné, tohle bylo tak nabité sexem, až to muselo všechny kolem složit na zem v nějaké rázově vlně. Tak to Harrymu přišlo.

"Remusi, prosím, soustřeď se!" zavolal na něj pan Weasley, kterého ta sexuální vlna asi nesrazila na kolena, protože zněl spíš naštvaně. Mladíka to naštěstí vyrušilo z toho soustředění, že se odthl a podíval se, co se děje. Nebylo divu, že Arthur naštvaně křičel, když Remus evidentně ztratil koncentraci, takže jeho část stanu se začala naklánět k zemi.

"Musím... ehm," vyjádřil se velmi neurčitě jeho milovaný, který se zdál prudkostí polibku nějak vyveden z míry, dokonce se ho prohlížel s něčím, co připomínalo podezření. Obdobný pohled viděl například o loňských Vánocích, když se Sirius trochu připil a opileckým hlasem zarputile odmítal, že je nadrátovaný až hanba.

Neměl zájem o to, aby se milenec moc vyptával, takže ho nechal v klidu dokončit jeho práci. Dál ho objímal kolem pasu, tiskl se k němu a ukusoval svůj sendvič, zatím co sledoval, jak zvedají stan do výšky a zajišťují ho kolíky.

"Kde je Sirius?" nevydržel dlouho soustředěné mlčení. Pro něho to nebylo nic zajímavého, nebylo by to zajímavé, ani, kdyby se mohl zúčastnit a přiložit svou hůlku k dílu. Napadlo ho ale, že by se mohl účastnit ručně, jen se mu nechtělo vázat mašle, jak to dělala Hermiona.

"Bill a Charlie se rozhodli jít nalovit kachny na hostinu k nedaleké soustavě rybníků a Sirius jim nabídl, že bude dělat nadháněče. Asi první lovci, kteří mají místo nadháněče psa - zlovlka," znovu na něj přes rameno podezřívavě a starostlivě mrkl, "Jsi v pořádku? Vypadá sice opravdu dobře, ale tohle nemohl udělat jen povzbuzující lektvar."

Protočil oči nad jeho starostlivostí a potřásl hlavou se znechuceným výrazem na rtech.

"Jsem a už se pořád neptej," odsekl s dávkou popuzenosti.

"Jak si přeješ," odpověděl vlkodlak automaticky a konečně udělal poslední pohyb při zachycování stanu. Základní konstrukce už byla hotová, ale určitě to ještě potřebovalo dozdobit tou hromadou mašlí, co Hermiona s Ginny vázali před domem.

"Už tě tu nepotřebují?" zeptal se, zároveň s tím, co zachytil pohledem přicházejícího Billa s Charliem v jejichž závěsu pobíhal od meze k mezi Tichošlápek v celé své temné obrovskosti. Zlovlk hrající si jako pes a vyhrabávající myší díry - pohled přímo pro bohy.

"Myslím, že už ne," odvětil Remus, hůlku už schovanou v saku, "ale rád bych ještě dál pomáhal, pokud tedy..."

"Jdeme si hrát s Tichošlápkem," rozhodla za něj, vlastně za ně za všechny tři, a vůbec přitom nedbal na to, co chtěl vlkodlak vlastně říct. Snědl poslední sousto sendviče a pak chytl Remuse za ruku, načež ho začal táhnout pryč. Muž jen vrhl omluvný pohled na pana Weasleyho a poslušně následoval svého druha, kam jen si bude přát. Bylo to velmi uspokojivé moci někoho, kdo byl prokazatelně silný i obávaný, ovládat lusknutím prstu.

Zlovlk si jich okamžitě všiml, jeho ohon se nadšeně rozkmital ze strany na stranu, pak se k nim vrhl. Snadno předběhl oba bratry Weasleyovy, přičemž je svým tělem div nesrazil z cestičky, a vrhl se nejdřív k Harrymu. Tentokrát na něj neskočil, včas se zastavil, zvedl jednu nohu a uši stáhl dozadu, jeho výraz jasně říkal 'Jak ti je?', přesto se zatím zpátky neproměnil.

"Dobře," odpověděl na otázku vyřčenou jen pohledem, "Nechceš jít do lesa a trochu si hrát? Strašně rád bych ti házel... ehm asi nějakou pořádnou větev," dořekl, protože házet čistokrevnému vlkodlakovi klacíky by asi postrádalo smysl, když měl tlamu tak obrovskou, že by do ní mohl drapnout celou lidskou hlavu.

Černý ocas se rozkmital nadšením, až se ze země začal zvedat oblak prachu. Jasným projev souhlasu s nejobyčejnější psí hrou, kterou miloval, už když byl prostým Smrtonošem. Zvíře se obrátilo a rychle se vydalo do lesa, Harry za ním, ale Remus je nenásledoval moc nadšeně. Udělal jen dva kroky a zastavil.

"Neměli bychom zacházet tak daleko od domu" obával se Remus, "Jestli si chcete hrát, tak vám vyčaruji něco na házení a zůstaneme tady na louce, kde budeme všem na dohled."

Zlovlk vydal odfrknutí při, kterém ještě potřásl hlavou, že se mu všechna upravená dlouhá srst na hlavě rozházela na všechny strany. Napodobil jeho odfrknutí a taky pohodil hlavou. Jeho vlasy rychle uschly, extrémně rychle, což nebylo nic neobvyklého, a teď se začaly pomalu, ovšem jistě ježit do všech stran.

"Myslíme si, že jsi zbabělec," nepřecházela ho veselá rozpustilost kořeněná pocitem síly, "Jsme tři, umíme se o sebe postarat, no ne? Všichni máme hůlky...," sáhl si bezděčně do kapsy, kde ovšem na svou hůlku nenarazil, "Sakra! Asi jsem jsem ji zapomněl v ložnici. No co, stejně ještě nesmím čarovat," pokrčil rameny. Uvědomoval si, že jindy by ho to vážně štvalo, ještě včera, když se objevil Voldemort, byl doslova vzteklý, že proti němu nesmí použít kouzlo, ale dnes mu to bylo srdečně jedno.

Remus se na něj už zase díval zpytavě a starostlivě. Vážně by s tím měl přestat, protože to bylo otravné a velmi nezábavné. Oplatil mu to šklebem, který byl mírně řečeno uražený. Proč by si měl ze starostlivosti nějakého starého muže dělat těžkou hlavu.

"Ach, tak dobře," povzdechl si vlkodlak, neochota sama, a vykročil také k lesu. Spokojen, že je po jeho, ne že by momentálně očekával něco jiného, se rozeběhl k lesu. Částečně si uvědomoval, že se chová naprosto dětinsky, jenže vždyť on vlastně nebyl v žádném jiném lese, než jsou ty kolem Bradavic a tady měl příležitost dělat všechny ty zábavné věci, co jiní dělají, když jsou malí, jako svému psovi – dobře, on měl zvěromága zlovlka, ale co na tom záleželo? - házet klacek nebo třeba lézt po stromech. Proč ho to vlastně nenapadlo už dřív v Bradavicích? Proč vlastně sbíral za trest odporné houby pod Snapeovým dozorem, ale nikdy se neporozhlédl po ostružinách?

Tohle všechno by teď přeci mohl napravit, když je tak silný, že se mu nemůže nic stát.

Ve stínu stromů se začal rozhlížet po něčem dost velkém a silném, aby to nemohli zlovlčí čelisti rozmáčknout na třísky trochu silnějším stiskem. Několikrát se při hledání vhodného klacku ohlédl, aby spatřil Siriuse z Remusem, jak se o něčem baví. Měl neblahé tušení, že o něm, podle toho, že se na něj několikrát oba starostlivě podívali. Sirius sice o mnoho méně, než Remus, ale i tak.

Konečně našel velkou větev, která byla silná prakticky jako jeho předloktí, důkladně ji otřepal od hlíny, suchého listí, stejně jako od odlupující se kůry a se svým úlovkem se vrátil k oběma mužům.

"Takhle se ti bude klacek honit špatně," podotkl, když se k nim vrátil.

"Ale můžu tě líp políbit," sklonil se k němu a přitiskl v krátkém polibku své rty na jeho, "a zeptat se tě, jak se ti daří?"

"Jestli se mě ještě někdo dneska zeptá, jak mi je, tak ho uřknu, klidně i bez hůlky," zavrčel podrážděně, "Je mi dobře, jasné? Vlastně se cítím naprosto skvěle, líp než kdy jindy, stačí? Pojď si házet," dodal prosebně.

Muži si vyměnili nepříjemně významné pohledy, kdy ten Remusův doslova křičel 'Já jsem ti to říkal'. Měli pravdu, když si mysleli, že se chová divně, byl přeci jen trochu sjetý, jak si dokonce sám uvědomoval, ale to přeci nebylo nic tak špatného. Sirius zase často, vlastně neustále, pije a někdy i kouří. Každý má nějaké zlozvyky, no ne?

"Dobře, jdeme si házet. Miluju aportování," zazubil se, upřímně nadšený ze skutečnosti, že si zaběhá za hozeným klackem. S naprostou přirozeností někoho, kdo to dělá prakticky každý den, se promněnil v Tichošlápka a vrhl se po klacku, který Harry hned odhodil. Rozeběhl se za ním, zanechávaje Remuse samotného na cestě.

Nebyla žádné únava, která by mu bránila běhat za zlovlkem, kočkovat se s ním v listí nebo mu zas a znovu házet klacek, který šelma se stejnou neúnavností chytala. Netrápila ho dokonce ani jinak věčně bolavá klíční kost se starou, už dávno po mudlovsku zhojenou zlomeninou. Stejně tak žaludek mu netěžkl množstvím jídla zkombinovaného s pohybem. Jindy by už se mu dávno zvedal až do krku.

Vlkodlak je následoval pomalu, nebo spíš oni se drželi kolem něj, jelikož neměli ani jinou možnost. Prostě odmítal zajít dál do lese, než tak, aby skrz stromy viděl na Doupě a velký bílí stan před ním. Klacek hodil zlovlkovi asi jenom jednou, nebo dvakrát, přenechávaje vlastně všechnu zábavu mladíkovi.

Pocit naplnění energií přešel v příjemně kolíbavou únavu, která ale nebyla nepříjemná. Kecl si prostě do mokré trávy mezi dva stromy, jen předtím celkem pohotově zkontroloval, jestli tam třeba nemají mravenci východ z mraveniště.

"Už se ani nehnu," zkonstatoval něco, co považoval za fakt. Na důkaz svých slov si ještě lehl na vlhkou hlínu a trávu. Trochu ho to přes triko, které se mu notabene vyhrnulo nahoru, studilo do zad, ale co na tom záleželo. Stejně to bylo příjemné, až si slastně povzdechl. Svět kolem byl prostě krásný.

"Nelekni se," to byl Sirius, který ho varoval na skutečnost, že se mu o chvilku po tom pod zády objevila deka. I kdyby ho nevaroval, tak by se nelekl. Deka neštípala ani nebyla vyčarovaná z kusu jeho trika, tak co by si stěžoval. Naopak si ještě pohodlněji složil ruce pod hlavu. Sledoval vítr, jak kolébá větvemi stromů ze strany na stranu, skoro jako hypnotické kyvadlo. Přesto si všiml, jak si k němu oba jeho milenci přisedli na velkou deku.

"Lásko, vážně ti nic není?" znovu se zeptal Sirius, i přes výhružku uřknutí. Remus se neptal, ten to měl zakázáno a zákazu pečlivě dbal.

"Nic mi není," zopakoval.

"Chováš se ale zvláštně, jsi ti toho vědom?" přeci jen se do debaty přidal i vlkodlak, "Kdybych si nebyl jist, že si nic nepil, tak bych řekl, že jsi opilý. Nepřehnal jsi to s povzbuzujícím lektvarem? Nebo nepil jsi k němu kávu?"

"Případně jestli Ron ráno nepřipálil nějaké bylinky?" nadhodil druhý muž, "Ne že by mi vyloženě vadilo, když si tak veselý...."

"Siriusi," napomenul ho lehce Remus.

"Ale mě to vážně nevadí!" ohradil se, "Každý má právo se jednou za čas ztřískat do bezvědomí. Vykouřit si Šťavnatou směs nebo si prolít krk trochou oblozujících lektvarů. Případně si vysouložit mozek z hlavy."

Ten poslední nápad se Harrymu zdál momentálně jako naprosto úžasný nápad. Už jen myšlenka na to mu vyslala jasný impulz do slabin, které hned zareagovaly. Kdyby si dal Vlčí štěstí, tak by nejspíš jen tak potajmo myslel na sex na veřejnosti či v přírodě, takhle si tuto svou představu hodlal okamžitě uskutečnit.

 

Předcházející - Následující