Nedosažitelnost vítězství - 13. kapitola

Stěny se začaly chvět. Donutilo ho to vyskočit na nohy a Siriuse couvnout dozadu. Nepřemýšlel ani trochu, když objal svého druha kolem pasu a stáhl ho stranou ke zdi, protože lustr nad jejich hlavami chřestil a cinkal, jak se kymácel ze strany na stranu. Světla se rozblikala, jak svíčky zhasínaly a zase sami rozžínaly. Odkudsi byl slyšet Krátura kvílející a křičící o pomoc, ale nikdo se ho nehnal hledat, dokonce ani Remusovi rodiče, kteří se vyřítili z chodby do haly, aby se následně přitiskli ke stěně vedle svého syna a Siriuse.

Za tohle hřmění, lomoz ve všech patrech, třískání okenic a drnčení nábytku nemohl ani jeden z čarodějů. Ano, kdyby se všichni tři rozzuřili a neovládli svou magii, pak by jistě společnými silami dokázali dům rozechvět až do základů, jenže tohle nebyla jejich práci. To samotná magie domu kolem nich ožívala, probouzela se z mnohaletého spánku, do kterého upadla po Walburžině smrti. Zdi ze sebe setřásaly pavučiny, koberce vyklepávaly prach, který sám mizel do nenávratna, křišťál lustrů a lamp na zdech se prozařoval, stejně jako stříbrné řetězy, na kterých visel. Kouty domu, které byly do teď obsazeny neproniknutelnou temnotou, se projasnily do neurčitého šera.

Chvění ustalo stejně náhle, jako předtím začalo a vše kolem se uklidnilo. Dům jakoby si oddechl, protáhl se po dlouhém spánku a pomyslně uklonil před svým novým pánem. Ani zdaleka nebyl dokonale čistý a luxusní, jako za svých dob slávy, ale zmizela ta chladná nevraživost a plíživá temnota jeho dlouhých neútěšných chodeb. Teď to byl dům, ve kterém se dalo žít beze strachu z toho, že váš sežerou běhnice.

Nikdo se neodvážil narušit nastávající ticho. Slyšel vlastní dech, pod rukou cítil Siriusovo tlukoucí srdce a vnímal i jeho nepředstavitelný údiv nad tím. co se stalo. Také se divil a podle zatajeného dechu poznal, že stejně překvapení jsou i jeho rodiče.

"Co se stalo?" zeptala se po chvilce matka, šeptala, jak se obávala narušit to skoro posvátné ticho a klid.

"On to dokázal," odpověděl jí člověk nejméně pravděpodobný a to Walburžin Portrét, "Zlomil svá pouta, převzal vládu nad rodinou i nad domem. On to dokázal," zopakovala, překvapená stejnou měrou jako… hrdá? Sám si nebyl jist, jestli ženin podtón skutečně správně identifikoval. Mohl se mýlit, jistě se mýlil, vždyť Siriusova matka na svého staršího syna nikdy hrdá nebyla.

"Pusť mě," požádal ho Sirius, vlastně rozkázal, a i kdyby to neudělal, pak Remus by ani nepomyslel na to, ho neposlechnout. Obával se dalšího vzkypění staré magie domu, ale rozvinul opatrně paže, kterými držel mohutné mužské tělo.

Obezřetně sledoval, jak jeho milenec udělal několik kroků do středu místnosti, zvedl hlavu a podíval se na strop. Všichni se tam podívali a Remus musel uznat, že obrovský křišťálový lustr, který teď celý svítil a leskl, byl skutečně prvotřídním uměleckým dílem, stejně jako freska na stropě zpodobňující, docela překvapivě, hada, lva, jezevce a havrana ve vzájemném spokojeném odpočívání. Znaky všech kolejí Bradavic, nejen Zmijozelu, by člověk v domě rodiny Blacků nečekal.

"Můj pán!" přerušil jeho fascinaci hysterický skřítčí výkřik. Krátura se tu objevil odnikud, jak už to mají skřítci v povaze a umějí to jen oni, a teď se vrhl k Siriusovým nohám. Objal kostnatýma rukama Siriusovo lýtko a přitiskl mu tvář na botu, do které začal vzlykat a blábolit.

"Můj pán… můj velký pán! Velký, velký kouzelník!" líbal koženou botu a Sirius ho nechal, "Krátura bude sloužit… bude rád sloužit… Krátura miluje svého pána! Milovaný… milovaný pán!" slova se ztratila v přílivu vzlyků, chrchlání, dávení se nudlemi a mlaskavých polibků. Nad Kráturovým chováním mohl jen nevěřícně zakroutit hlavou, i když, to samé mohl částečně udělat i u Siriuse, tedy hned po tom, co by se vrhl na jeho druhou nohu a připojil se k domácímu skřítkovi v jeho litanii. Ta touha tu byla pořád, pro něj naštěstí překonatelná, i když vlastně… S náhlou radostí si uvědomil, že po dlouhých měsících po Siriusovi skutečně touží. Po době dlouhé, kdy jeho nitro jen umíralo a hledalo útěchu ve zbývajícím druhovi, dnes, jak cítil všechnu tu moc, vzplanula jiskřička nefalšovaného chtíče, kterým dřív tak oplýval. Vnímal a věděl, že rychle zhasne, ale pro teď si ji užíval, stejně jako dlouho nepoznaný pocit pnutí v rozkroku, které se dostavilo jen při pouhém vzdáleném pohledu na Siriuse, případně Harryho.

"Vstaň, Kráturo," vyzval ho a počkal, až se skřítek vzbelhá na své vratké nohy, "Teď půjdeš a přivedeš zpět všechny skřítky, které náleží k tomuto domu, ať jsou kdekoliv, ať dělají cokoliv, ať slouží komukoliv. Je načase dát tenhle dům skutečně pořádně dohromady. Rozumíš mi?"

"Krátura rozumí," zamumlal skřítek, utíraje si nudle do svého ušmudlaného prostěradla, a kývaje hlavou, až se mu ušiska pleskala o tvář.

"Až tu budou, tak vyperete každý závěs, vysmejčíte každý kout, dáte do každého lustru, svícnu u a lampy v domě svíčku a zabijete každou běhnici, která vám přijde do cesty," pokračoval plynule v udílení rozkazů, "A ty se vykoupáš a oblečeš do něčeho slušného."

"Ano, Krátura udělá, co velký pán nařizuje," souhlasil vehementně, uctivě, ba až podlézavě skřítek.

"Teď jdi!" máchnutím ruky, ve které stále svíral hůlku, ho odehnal pryč. Krátura nečekal, své příkazy měl, a s prásknutím se přemístil pryč.

"Siriusi…,“ promluvil, ale nebylo mu umožněno dokončit, protože druh si ho příliš nevšímal. Svou plnou pozornost obrátil na obraz své matky momentálně opřený o zeď, takže se v něm musela žena nedůstojně držet za rám.

Měřili se tak zle, až pojal podezření, že Sirius udělá něco pošetilého, čeho pak bude litovat. Stokrát ho slyšel na její obraz nadávat, přitakával mu, nejen proto, že jinak nemohl, taky si myslela, že je to stará ježibaba, ale byla to stále jediná podobizna Siriusovy matky. Poslední kousek, který po ní zbyl, takže by jeho zničení mohl časem milenec litovat.

Udělal krok dopředu, jak Sirius pozvedl hůlku a znovu ji namířil na obraz, otcova ruka ho ale zadržela. Ohlédl se po něm a viděl, jak pomalu kroutí hlavou.

"Nech ho si to vyřídit," doporučil polohlasně. Zaváhal, krátce zvažoval možnosti, a nakonec shledal, že je vlastně lhostejné, co udělá, pokud nakonec nebude Sirius s výsledkem spokojen, stejně to bude jeho vina. Když obraz nespálí, tak za to bude moci Remus, protože ho víc nepodpořil. Jestliže ho spálí, tak za to bude opět vinen on, protože ho nezastavil. Ze sobeckého úhlu pohledu to bylo jedno a z nesobeckého vlastně také, tak jako tak se bude jeho druh zlobit.

"A teď jsi na řadě ty," zvedl Sirius jeden koutek úst v úsměvu. Walburžin Portrét se tím nevlídným šklebem nenechal zastrašit. Čarodějka se narovnala, jak jen jí podivné skosení obrazu dovolilo, jednou rukou se držela, druhou svírala sukni a vystrčil bojovně bradu.

"Tak do toho," pravila mrazivě, "Konečně mě můžeš vymazat s povrchu zemského a já jsem na to připravená."

Těkal pohledem mezi obrazem a svým druhem odhaduje, co se teď stane. Vážně předpokládal, že vzápětí vzplane plátno vysokým plamenem, který ho pohltí do posledního vlákénka včetně vyřezávaného rámu. Jaké bylo pak jeho překvapení, když Sirius jedním mávnutím hůlky zvedl obraz do vzduchu a pověsil ho na jeho místo. Přesně tak, jak byl dřív.

"Ne, spálit tě by bylo moc snadné," zakroutil hlavou, zněl přitom trochu zákeřně a hodně nebezpečné, "Ty se budeš hezky dívat, jak porazíme tvého milovaného pána, jak se tu po době procházejí mudlovští šmejdi, mudlové, polokrevní, vlkodlaci, svobodní skřítci, poloobři a všichni ti, které z hloubi duše nenávidíš. Ach, ano… Taky se budeš dívat na to, až si jednou s Harrym pořídím nečistokrevného potomka a vychovám z něj mudlomila. Tohle bude pro tebe teprve ten správný trest za všechno, co si ve svém životě udělala. To nejlepší mučení a ponížení," tvář mu prozářit pobavený úsměv, zřejmě kvůli tomu, že čarodějka vypadala na obrazu jako ropucha těsně před výbuchem, "A taky se mi to tu nechce přetapetovávat," poukázal na fakt, že za obrazem byl světlejší obdélník tapety, jak na ní nebyl tak silný nános špíny.

"Čubčí syne," zavrčela vztekle, neuvědomujíc, že tím dávat Siriusovi zbraň do ruky. Co jí na to odpověděl, Remuse ani nepřekvapilo, byla to od jeho milence přirozené reakce.

"Vida, konečně jsme se na něčem shodli. Jsi čubka," bez rozpaků se k ní obrátil zády. Ovšem co po tomto jeho prohlášení následovalo, nečekal jistě nikdo. Chvilku to vypadalo, jako když Walburgu někdo přiškrtil a pak vybuchla v hlasitém, štěkavém smíchu, tak nesmírně podobném tomu, který měli oba její synové. Sirius se ušklíbl, tentokrát pobaveně, a dvěma rychlými kroky byl u Remuse a přitáhl si ho do své medvědí náruče. Naprosto přirozeně mu položil ruce záda a usmál se na něj, přesto ho sledoval s obavou o to, jak se teď cítí. Za pár minut se stalo tolik důležitých věcí, největší z nich byla, že se mu vrátila magie do původní podoby, přesto se nezdálo, že se to Siriuse třeba jen trochu tknulo.

"Jsi v pořádku?" musel se raději ujistit. Odhrnul mu vlasy z tváře, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Naprosto se nezměnil, byl to prostě dál jeho milovaný druh a z jeho doteků měl také stejný dojem.

"Naprosto, lásko," zazubil se vesele, trochu se posunul, aby ho objímal jen jednou rukou a mohl se podívat na Remusovu matku, "Bude už nějaká večeře?" dotázal se jakoby nic. Na odpověď ale příliš nečekal, sklonil se pro jeden rychlý polibek, pouhý letmý dotek rtů, a vydal se chodbou zase zpátky do jídelny.

"To je všechno?" podivila se matka, otec jí jen souhlasně přizvukoval zamručením.

"Pravděpodobně…,“ odpověděl neurčitě, sám netušil, jestli se má ještě něco stát nebo jestli se něco stalo. Ze zkušenosti ale věděl, že ty nejdůležitější věci se většinou stávají velmi nenápadně, ne-li přímo skrytě. Možná že byl tohle také ten případ.

"Doufám, že nadále nemůže vyjít ze svého rámu," podotkl Regulus, který překvapivě celou dobu mlčel a to by čekal, že se bude aktivně zapojovat do rozhovoru. Asi byl jako Portrét o něco méně hádavý a neurotický, než portrétovaný. Walrburga pozvedla obočí a zkusila prostrčit ruku přes rám. K Regulusově neskonalému štěstí se to povedlo, nebo spíš k tomu Walrburžinu, se mohla čarodějka dostat přes okraj svého obrazu, takže v cukuletu zmizela neznámo kam.

"A do dračí řiti. To to nemohl nechat být?" zavrčel podrážděně Regulus a také zmizel za vlastním rámem.

"Půjdu se podívat, co by se dalo udělat k večeři a budu doufat, že na mě v kuchyni nic nespadne nebo mě to nenapadne," oznámila, ne zrovna nadšeně, matka.

"Teď by se to mělo spíš zlepšit… myslím," připustil, že to tak docela neví, "Tohle je stará magie domu, byla aktivována po dlouhém spánku a teď by se měl dům sám o sebe postarat. Teoreticky."

"Jen aby to postarání nebylo, že z nás udělá škvareček nebo krvavou kaši," byl skeptický i otec a prohlížel si nový, o něco čistější a zdánlivě útulnější dům. Vůbec nevypadal, že by byl z té změny nadšený a to obvykle bral magii s naprostým klidem.

Promnul si spánek, když ty dva sledoval. Bolela ho hlava, zase, stále a věděl, že se toho jen tak nezbaví. Neobtěžoval se jim říct, kam jde, bylo jasné, že bude následovat Siriuse, třeba i do pekla, natožpak jen do jídelny. Měl na něj pár otázek, jako třeba, jak to myslel s tím potomkem. A pak, chtěl ho mít na očích, kdyby se jeho magie teď zbláznila. Na druhou stranu, po tom, co se nechal potetovat, se také nezměnil, jenže k tetování docházelo postupně, pozvolna, tohle bylo náhlé.

Musel ho sledovat a chránit. Ovšem to on přeci dělal stále.

 

°°0°°

 

Sebastian se mírně dotkl jeho hřbetu ruky. Mohla to být náhoda, přeci jen kráčeli těsně vedle sebe ze schodů směrem do sklepení, ale nějak, tušil, že není. Zvedl k němu oči od křivulek a lahviček naskládaných v dřevěné bedně a spatřil mnohoznačný úsměv. Zase pohledem uhnul.

Měl hnědovlasého spolužáka stále kolem sebe. Nebylo to hrubé vtírání, Nevillovi se jeho společnost líbila, jenže byla v tom žádost o něco víc, než jen přátelství. Cítil ji přímo hmatatelně, i když s tím neměl velké zkušenosti. Navíc musel prostě oceňovat tu odvahu – připusťme si i notnou dávkou drzosti – kterou Sebastian měl. Ještě se chtěl durdit proto, že to mladíka vůbec napadlo svádět ženatého muže, ale k tomu se jaksi neměl. Snad to bylo tím, že jeho manželství bylo takové, jaké bylo. Možná za to mohl skutečnost, že se mu vlastně Sebastianův zájem líbil a lichotil mu.

"Položte to tady, chlapci," pokynul jim Křiklan k jedné z lavic, "Teď kdybyste byli tak hodní a naskládali to do polic tady ve skladu," požádal je ještě profesor do chrastění klíčů, jak odemykal zámek.

"Určitě, pane profesore, hned to bude," souhlasil Sebastian. Chopil se jedné z krabice a zašel do skladu, kde to začalo cinkat, jak ukládal křivule a flakónky do regálů. Neville pohlédl ke stolu, za který si právě sedl Křiklan, a trochu se zamračil. V hlavě se mu vybavilo, jak jednou, bylo to už přes dva roky, seděl Severus na tom samém místě, s výsměchem a podezřením se mu díval do očí, zatím co mu podával zápisky k jejich budoucímu doučování. Nikdo z nich tenkrát netušil, že jen o pár měsíců později budou spolu na tom samém místě, tentokrát bude ale Neville přitištěn zády ke stolu a Severus ho bude vášnivě líbat.

Potřesením hlavy ty vzpomínky vytěsnil  a raději věnoval pozornost úkolu, který tu měl. Sebral ze stolu svou bednu a také zašel do skladu, kde ji položil hned vedle Sebastianovy. Upřely si na něj jiskřící hnědé oči a byl obdarován dalším milým úsměvem. Všeobecně se jeho mladší spolužák hodně usmíval, což bylo trochu zvláštní, protože, jak si rychle uvědomil, byl Sebastian trochu podobný Severusovi. Vysoký, hubený, tmavovlasý – i když do černé měly jeho vlasy daleko – a také bledý, přestože vypadal celkově daleko zdravější. Asi tak nějak by si představoval svého manžela, kdyby se lépe stravoval, méně se mračil a nikdo mu v dětství nevyrazil zuby o stůl.

"Myslíš, že je Křiklan spíš na kluky?" zeptal se najednou Sebastian, to donutila Nevilla překvapeně zamrkat, "Když někoho požádá o pomoc, tak jsou to vždycky kluci, tak mě napadlo, proč to dělá? Ty flakónky nejsou tak těžké, aby je holka neuzvedla, když jsou v krabici opatřené odlehčovacím kouzlem."

"O tom jsem nikdy nepřemýšlel," připustil si, že o novém profesorovi lektvarů vlastně nepřemýšlel nikdy, "Je to možné… Není to vlastně jedno? Vždyť je skoro Brumbálova generace, bude mu nejspíš tak devadesát. Copak tobě se líbí?" dodal a trochu chraplavě se zasmál. Měl jisté podezření, kam se celý tento rozhovor ubírá a počala se ho trochu zmocňovat panika, protože naprosto netušil, jak by se mohl vykroutit z konfrontace citů, kterou chtěl Sebastian vyprovokovat. Cosi mu totiž našeptávalo, že zmínka o sexualitě nebyla náhodná.

"Ale vůbec ne," odmávl ho spolužák a strčil do regálu lahvičku, "Ale je tu někdo, kdo se mi líbí," dodal, což vyzněla přesně tak, jak se Neville obával. Rozhlédl se, jak by odsud utekl, ale přivřené dveře, které se otevírali dovnitř, mu neposkytovali moc ústupových cest a regály byli dost natěsno. Nebylo kam prchnout před Sebastianem, který udělal jeden trochu nesmělí krok jeho směrem. Mohl se jen v duchu proklít, že vůbec souhlasil s Křiklanovou žádostí, aby mu pomohl odnosit umyté flakonky do učebny. Vždyť ani, sakra, neměl pokročilé lektvary, tak co tu vůbec dělal? Věděl, nechal se zlákat vidinou pár minut v Sebastianově přítomnosti, které byly tak krásně zakázaně lákavé.

"Sebastiane, možná bys měl… tohle bys neměl," zadrhával se, dokonce začínal mít strach, že se za chvíli opět zakoktá. To už se mu nestalo neskutečně dlouho.

"Já vím, co dělám," pravil vážně mladík, který teď byl méně jak na dosah ruky. Měl mu na to oponovat, že ve skutečnosti netuší vůbec nic, protože jestli se tohle Severus dozví, tak… vlastně ani nevěděl, co by jeho manžel udělal, nejspíš by Sebastiana vyhodil za brány Bradavic a tak z něho udělal štvance. Nikdo s nedokončeným vzděláním nemohl v dnešním kouzelnickém světě žít, protože byl automaticky považován za nepřítele státu. Zejména pokud byl napůl mudla, jako Sebastian.

I když nevěděl co říct, tak se pokusil zformulovat myšlenku do podoby slov. Neřekl je však nahlas, částečně proto, že mu přišli stupidní a také proto, že Sebastian mu položil dlaň na pas. Bylo to váhavé, jasně nezkušené, tak jiné než rázné obětí, kterého se mu dostávalo od Severuse. Stejně tak drasticky rozdílný byl i polibek, jež ho vzápětí umlčel. Byl sice jemný, ale chaotický, jak Sebastian nevěděl, jestli by měl jen pohnout rty, použít jazyk nebo třeba skousnout ret.

Věděl s jistotou, že by ho měl hned teď okamžitě odstrčit, přesto zvedl ruce a vklouznul jimi do zvlněných vlasů. Přitáhl si Sebastiana blíž k sobě, víc zintenzivnil polibek a nevadl ho, nenásilně, jen pohybem rtů, na tu správnou strunu. Pak své ruce pomalu přesunul na jeho boky a přitáhl si ho k sobě. Velká část v něm křičela, že to co dělá, není správné, ale zároveň tam byla i ta, která mu neopomněla připomenout, co je Severus vlastně zač a že si nezaslouží důvěru a věrnost, kterou už jednou zradil. Jedno jak se spolu zase od manželova odchodu sblížili, stále tu byla zeď a díky ní dokázal líbat někoho jiného.

Nechal ty myšlenky stranou a snad právě proto si neuvědomil, že je sleduje pár drobných, zato všímavých oček muže částečně skrytého za pootevřenými dveřmi.

 

°°0°°

 

Kdyby řekl, že nemá na Křiklanovu návštěvu náladu, bylo by to slabé slovo. Raději by si provedl lobotomii, než aby s ním mluvil, ale jako ředitel nemohl odmítat každého, kdo se opovažoval narušovat jeho soukromí.

"Posaďte se, profesore Křiklane," pokynul mu rukou ke křeslu na opačné straně stolu. Muž mu věnoval jeden nervózní, skoro bázliví úsměv, který se snažil překroutit do přátelského, a usedl do křesla.

"Nebylo by lépe, kdybychom měli víc soukromí?" zeptal se profesor a těkal pohledem po všech obrazech ředitelů. Část jich sice byla prázdná, ale z mnohých si je zvědavě prohlížely tváře dávno mrtvých čarodějů a čarodějek.

"Má kancelář je dokonale soukromé místo," odpověděl chladně. Nedovedl si představit, co by mu chtěl Křiklan říct tak tajného, že by k tomu potřeboval větší soukromí, než je ředitelna. Dost stěží mohl chtít vyzradit budoucí plány odboje, když byl z celého vzdoru proti Smrtijedské vládě v Bradavicích docela neomaleně vyřazen. Ne, že by se Severus divil, však Křiklanovi a jeho zbabělosti by nevěřil ani nos mezi ušima, kdyby ho měl za spolupracovníka. Ten starý muž měl jednu delikátní vlažnost, kdykoliv se kolem něj dělo něco špatného, tak si protáhl hlavu mezi koleny a strčil si ji zbaběle do řiti, aby nic neviděl.

"A co čaj? Nedáme si čaj?" položil další idiotskou otázku. Vážně, nebyl tu ani pět minut, až z něj Severus rostl.

"Profesore Křiklane, znáte mě už dost dlouho, abyste věděl, že já… nepiji… čaj!" procedil mezi zuby a to s kýženým výsledkem, protože profesor zatěkal očima a nesměle se usmál. Bylo to vážně na zvracení. Někdo, kdo byl kdysi jeho mentorem se ho teď bál jako nějaká malá rozklepaná nebelvírská prvačka. Alespoň že ostatní mu uměli vzdorovat a nebáli se ho, dokonce i přesto, že byli trestáni a týrání. Zajímavé, Křiklan se všem trestům vyhnul, protože se krásně uměl schovat v řadě.

"Ach ano, jistě, jistě," pokýval Křiklan hlavou a konečně přešel k tématu, "Inu chci vám něco říct, ale je to poněkud… choulostivé. Přesto si myslím, že byste se to měl dozvědět přímo od zdroje a od někoho, kdo by se rád považoval za vašeho přítele," odmlčel se, když viděl, jak se na něj ředitel mračí, "Musím vám s politováním říct, že jsem vašeho manžela přistihl v inkriminující situaci." zatvářil se zkroušeně, jakoby to bolelo i jeho samotného.

"V inkriminující situaci?" zopakoval popuzeně, "V jaké inkriminující situaci? Vyjadřujte se laskavě jasně, nemám náladu ani čas luštit vaše hádanky."

"Přistihl jsem ho, jak se ve skladu na lektvary líbá s mladíkem z Nebelvíru," vypadlo konečně s Křiklana a Severus jen stěží dokázal skrýt naprostý šok, který se ho zmocnil.

Neville. Jeho Neville ho podváděl s nějakým klukem od sebe z koleje. Nějakým hloupým pulcem, který mu nesahá ani po kotníky a který jeho manžela zatáhne do něčeho tak sprostého, jako je kabinet lektvarů. Jak mu to mohl jeho čestný a hrdý lev vůbec udělat, vždyť se to příčilo všemu, co o nebelvírech věděl.

"Kdo?" vydechl prudce. To potřeboval nutně vědět, aby mohl… co vlastně? To ještě nevěděl, ale rozhodně neměl v úmyslu tropit Nevillovi scénu jako hysterická manželka. Měl úroveň a glanc, který si hodlal zachovat. Ale vyřešit to musel, už jen proto, že bylo nezbytně nutné, aby měl Nevilla pod kontrolou. Dobře si pamatoval na slova Pána zla, kterými ho upozorňoval – dobře, přímo to říkal – že Nevilla nechá zabít, pokud se mu bude zdát, že je příliš vzdorovitý a mohl by představovat hrozbu. To Severus nemohl dopustit.

"Sebastian Moren, je z šestého ročníku Neb…“

"Já vím, kdo je Sebastian Moren," utnul ho v půlce věty, "Děkuji za informaci, profesore, můžete jít." Mávnutím ruky ho poslal pryč. Nehodlal s ním zapřádat rozhovor o svém manželovi, ke kterému se jistě schylovalo. Křiklan byl natolik rozumný, že to vzal na vědomí, na svůj věk překvapivě bryskně vstal a mírnou úklonou se vzdálil. Zůstala po něm jen ozvěna zaklapnutých dveří a pochuť v ředitelových ústech.

Severus se opřel do křesla. Musel něco udělat, ale zatím nevěděl co.

 

°°0°°

 

Zvedl oči od jídla a setkal se se Sebastianovým pohledem. Mladík se na něj umíval jako tolikrát předtím, dnes do toho přidal ještě o špetku víc tajemnosti. Člověk mohl jen žasnout, jak skvěle dokáže používat své mimické svaly. Skoro líp než Severus, protože jeho výrazy zahrnovaly i celou škálu laskavých a milých úsměvů, zato trochu zaostával v úšklebcích.

Zase je porovnával. Nedokázal se toho zlozvyku zbavit, stejně jako neuměl potlačit pocit viny, který ho zužoval. Upřel pohled k hlavnímu stolu, kde se tentokrát střetl s černým zrakem dvou nesmírně pichlavých očí. Tak upřeně a zhruble se na něj Severus nedíval do doby, co mu poprvé vyznal lásku. Napadlo ho, že to ví. Že se nějak dozvěděl o tom, jak se líbal se Sebastianem v lektvarovém skladu. Stěny v Bradavicích měli oči a uši, ovšem také ústa, kterými rády donášeli těm správným lidem.

Byl si jist. Severus to ví a jedinou záhadou bylo, proč o tom mlčel. Možná čekal, že za ním přijde jako první, omluví se a pokorně odprosí. Ano, měl by to udělat. Měl by mu vysvětlit, že to bylo jenom jednou a že už se nehodlá k Sebastianovi ani přiblížit, pokud to nebude naprosto nezbytně nutné. Vlastně už dokázal celý jeden den s ním nepromluvit, i když to bylo zapříčiněno tím, že se neodvážil vrátit se do Nebelvírské věže.

"Není ti něco, Sebastiane?" zeptal se Seamus, což upoutalo Nevillovu pozornost. Obrátil se na jmenovaného mladíka a zamračil se. Vážně se zdálo, že je náhle nějak pobledlí ve tváři, spíš až zelenkaví, a chvějí se mu ruce.

"Ne… já jsem…,“ zamumlal náhle zmatený a postavil se. Nikdo si během jídla nestoupal ani neopouštěl Velkou síň, to bylo vážně porušení kázně. Už dávno tudy neproudili davy, na jídlo se chodilo spořádaně a stejně spořádaně se i odcházelo. Právě proto Sebastianův pohyb připoutal pozornost prakticky každého. Většina profesorů se tvářila značně znepokojeně, Severus pozvedl bradu a zamračil se, sourozenci Carrowovi se začali pochechtávat a Amycus zrovna něco pošeptal své sestře z bezprostřední blízkosti do ucha, až se rty bezmála dotkl její tváře. Oplatila mu to veselím úšklebkem.

Cinkání příborů přestalo a nastalo ticho, které bylo přerušováno prakticky jen prudkými a hlubokými Sebastiánovými nádechy. Konečně se někdo pohnul, to když profesorka McGonagallová povstala ze svého místa a chystala se obejít stůl. Ve stejném okamžiku se mladík předklonil a vyvrhl na stůl svou večeři, takže jeho spolustolovníci jen tak tak stačili uskočit stranou. Pak se se v třesavce zhroutil na záda na kamennou podlahu, až to dutě zadunělo.

Tehdy se pohnulo daleko víc lidí. McGonagallová se k nebelvírsklému stolu vrhla sprintem, stejně jako madam Pomfreyová. Nevěděl, co má dělat, jen se bezděčně postavil a sledoval, jak lékouzelnice šermuje nad momentálně už omdleným Sebastianem hůlkou, zatím co McGonagalová mu podložila záda, aby ležel na boku a nedusil se pěnou, která mu tekla z pusy.

Zvedl nevěřícný pohled k učitelskému stolu. Do teď si nepřipustil, že by jeho manžel mohl chtít Sebastiana zabít, ale teď… když ho tu viděl na zemi v křečích… zjevně otráveného. Vyhledal pohledem Severuse, který se doposud ani nehnul ze svého místa, nevšímal si hučení v síni, jen strnule sledoval scenerii na podlaze. Dokonale chladný a vzdálený od toho, že Sebastian možná umírá. Ne, zcela určitě umírá, protože pokud ho otrávil Severus Snape, tak jistě nemá šanci na přežití. A on sám byl za to zodpovědný.

Hukot v síni začínal sílit, stejně jako začali vstávat jak studenti, tak profesoři, jen Neville nevěděl, co by měl dělat. Toužil se rozkřičet na Severuse že je odporný bastard a vrah, stejně tak se chtěl rozeběhnout na zbytečnou pomoc Sebastianovi. O toho se starala lékouzelnice a zdálo se, že se jeho stav zlepšuje. Alespoň už se netřásl a sama Pomfreyová měla ve tváři klidnější výraz ještě než před půl minutou.

"Budu v pořádku," promluvila dost nahlas, aby ji slyšelo alespoň pár lidí v okolí, mezi nimiž byl i Neville. Srdce mu z toho štěstím poskočilo a úleva se rozlinula tělem. Zpráva se rychle šířila dál, šum ještě zesílil, pár lidí od vedlejších stolů už si dovolilo i udělat první kroky blíž k Nebelvírské části. Od učitelského stolu se pak ozval hlasitý smích, který přerušil všechno to hemžení. Zvedl k němu oči a viděl Alectu jak se se zakloněnou hlavou chechtá z plných plic. Utrpění druhých ji přišlo zábavné. Vzedmula se další vlna, tentokrát zaslechl šeptané nadávky.

"Prosím utište se!" zvolala McGonagallová, pokoušející se uklidnit davy, "Pan Moren je naprosto v pořádku! Prosím o klid!"

"Ticho!" zahřímal jí do toho Severus a zvedl se ze židle. Skoro okamžitě se rozhostil klid, nepřerušovaný dokonce ani Alectiným smíchem, který ustal a Smrtijedka, stejně jako její bratr, teď hleděla pobaveně na ředitele.

"Tohle není žádné divadlo! Večeře tímto končí a všichni se odeberete zpět na své pokoje. Pokud někoho uvidím, jak se pokouší vplížit na ošetřovnu, kde bude uložen pan Moren, tak bude přísně potrestán," blesk temným pohledem k Nebelvírského stolu, zejména pak v davu vyhledal Nevilla, "Vypadněte!"

Sáhl v ten okamžik po hůlce. Stiskl ji v ruce a skoro i vytáhl, jak měl obrovský vztek. Možná za to také mohl jeho stud a pocit viny, každopádně v tomhle viděl dokonalou příležitost, jak konečně ukončit tohle peklo. Nejen svoje, ale hlavně všech ostatních. Cítil, že tohle přeci bylo překročení hranice. Jedna věc je mučení dětí cruciatem a druhá, když se někoho skutečně pokusí zabít. Když se o to pokusí… v hrdle mu to vázlo. Nechtěl tomu věřit, že by se Severus skutečně uchýlil k něčemu takovému, přesto věřil a byl si jist.

Hůlka vyklouzla z jeho rukávu. Protáhl se davem zvedajících se studentů a pomalu mířil k profesorskému stolu, pohled zaměřený jen na Severuse. Nebyl si jistý, jestli to dokáže, zdali skutečně je připraven proklít muže, kterého kdysi miloval, ale musel se o to pokusit. Právě teď a právě tady nastal ten zlom, kdy…

"Ještě není správný čas," uslyšel u svého ucha šeptání McGonagallové a na svém zápěstí ucítil stisk její vyhublé, pergamenově jemné ruky, který mu nedovoloval pozvednout hůlku. Obrátil se na ni a podíval se do její staré, unavené a bledé tváře. V očích jí planulo odhodlání s nebojácností, stejně silně jako odmítnutí.

"Ne teď. Ne tady. A ne vy," trvala si pevně na svém, i když se pokoušel vytrhnout svou ruku z jejího stisku.

"Vy to nechápete. To já jsem odpovědný za to, co se právě stalo Sebastianovi. To kvůli mně se ho pokusil Snape otrávit," vyjevil jí svou pravdu, ona však pomalu zakroutila hlavou.

"Nevím, proč by měl chtít pana Morana otrávit, ale pokud by Severus Snape chtěl někoho zabít jedem, pak by to udělal tak, že by na to nikdo nepřišel."

Měla pravdu. Kdyby chtěl Sebastina zabít, pak by byl zaručeně mrtev do pár sekund a lékouzelnice by ho právě neodnášela na ošetřovnu. Možná to neudělal a možná – obrátil pohled zpátky ke stolu a střetl se o černýma očima svého manžela které ho propichovaly jako jehly – možná to mělo být varování, kterým mu křičel do tváře, že nestrpí jakoukoliv zradu.

Vsunul hůlku zpátky do rukávu

Ne, ještě nebyl správný čas, ale až jednou nastane, pak bude Neville připraven.

 

°°0°°

 

Sněženka je známá hlavně tím, že je to první květina, která se často prodere posledními kopečky sněhu a oklepe ze sebe rozbředlé bahno, aby mohla rozkvést v bílí kvítek. Mudlové ji považují za mírně jedovatou, způsobující zvracení a nevolnost, ale každý čaroděj, který absolvuje jen první tři ročníky Bradavic, ví, že naopak ve směsi se střevlíčkem sříbrobřichým a několika dalších bylin, se stává účinným lékem proti bolestem břicha.

Pro Draca to ale byl jen bílý kvítek, který před pár hodinami utrhl venku u cesty a teď si s ním pohrával v prstech. Sněženka vypadala stále čerstvě, protože ji hned po utržení nezapomněl opatřit kouzlem proti rychlé zkáze, jinak by ji Ginny přinesl v podobě rozmašírované kašičky zelené barvy.

Opřel se o sloup a nedůstojně překřížil nohy v kotnících. Slyšel v hlavě přitom hlas svého otce peskujícího ho za to, že se nechová jako skutečný člen vznešené čistokrevné rodiny, protože ti na veřejnosti budí ten nejlepší dojem a nestýkají se s podřadnou chátrou, jako jsou Weasleyovi. Jenže, zrovna jeho otec měl co povídat, když byl ve dne v noci naložený v lihu jako jeden z exponátů Severusových deformovaných embrií, kterými strašil každého, kdo vstrčil nos do jeho laboratoře bez povolení. Navíc, ve škole už neplatila žádná klasická pravidla, všechno se změnilo podle chuti Smrtijedů, tak proč by si on taky nemohl pokroutit nějaké to pravidlo, když byl též Smrtijed.

Strčil sněženku do klopy školní uniformy a zamyslel se, jako už snad po sté, proč vlastně ty pravidla měnit chce.

Čelo se mu nakrabatilo a nos se nakrčil.

Netušil, jak se to stalo, že je teď s mladou Weasleyovou, tedy pokud spolu vůbec byli. Pamatoval si, že to nejspíš začalo, když jí před víc jak půl rokem načapal v noci na chodbě a nikomu to neřekl. Ani tehdy netušil proč, to až časem dospěl k názoru, že možná chce to samé, co Ginny. Že chce, aby Severus zmizel a Bradavice byly zase takové jako za Brumbála. Vidět trpět mudlovské šmejdy, polokrevné a mudlomily bylo sice naprosto super a vážně zábava, jenže z hradu se stal druhý Azkaban, zejména když v poslední době přibyli dokonce i ti Mozkomoři. A Draco nechtěl žít v Azkabanu, nechtěl dokonce, ani aby v něm skončili jeho děti. Ano, Draco Malfoy přemýšlel o svých potomcích už v tak nízkém věku, on byl z čistokrevné rodiny a ti to prostě dělali. Udržet krev a silný magický rod bylo hlavní.

Co ho ale časem vedlo k tomu, aby Ginny políbil a dotkl se ji, to prostě nevěděl. Ona tvrdila, že je to láska, jenže co to vlastně byla láska? Nepoznal nikdy ten cit, o kterém Brumbál dříve tak básnil. Nebylo žádné, že by za něj někdo chtěl položit život, že by se o něj chtěl starat nebo ho chránit, tedy pokud nepočítal zástupy domácích skřítků na Manoru, jenže ti to měli v popisu práce.

"Draco…,“ vytrhl ho z přemýšlení Ginnin hlas, po kterém se vzápětí prudce obrátil.

Stála tam, ve školní uniformě samozřejmě, protože v ničem jiném už žáci chodit nesměli ani mimo vyučování, a usmívala se. Ona se vždycky usmívala, dokonce i na něj, přestože ostatní se mračili nebo dokonce potají za jeho zády dělali sprostá gesta a šeptali si mezi sebou o něm urážky.

"Ginevro," vždy v tom byla rozpačitost a vždy asi bude, "Tady… to je pro tebe," vytáhl sněženku z klopy a podal ji Ginny, aby si hned řekl, že se chová jako debil. Měl by se hanbou okamžitě propadnout do středu země. Malfoy... Malfoy! Který přinese ženě plevel utržený venku u cesty... to bylo ponižující pro něj, ne pro ni. Měl jí obstarat stobarevné orchideje, měsíční zvonky nebo alespoň růži dvaceti vůní a ne obyčejnou sněženku.

"Ta je krásná, Draco," zaradovala se k jeho překvapení dívka a převzala si sněženku, jakoby to byl ten nejskvělejší dárek, co jí mohl dát, "Tak dlouho už jsem nebyla venku jen tak, abych si natrhala nějaké pampelišky nebo sedmikrásky. Za chvíli už začnou kvést."

Pampelišky a sedmikrásky? Pozvedl nad tím mírně obočí. To byl přeci jen plevel zamořující zahradu, co bylo nutno vymýtit ze záhonků cizokrajných a překrásných květin. Ne že by to dělal on sám osobně, to samozřejmě ne, na to měli zahradníka, ale slýchával to od něj, když se nudil a na večer vyšel z domu ven se projít. Neměl tehdy co dělat, tak si povídall i se zahradníkem, samozřejmě to jeho rodiče nesměli vědět.

Ginny ho vždycky uměla překvapit.

"Tak spolu půjdeme ven," opáčil okamžitě. Splnit jí přání se projít po pozemcích Bradavic pro něj nebyl problém. Dokonce by ji možná dostal i do Prasinek, kdyby byl hodně přesvědčivý a Neville by noc před tím podržel Severusovi, takže by měl ředitel dobrou náladu.

"Ne, to je dobré," odmítla, jako vždycky. Kdykoliv jí chtěl dát něco navíc, něco, co dřív měla, ale dnes už ne, tak se tvářila, že to nepotřebuje, nechce a netouží po tom. Stejně jí nakonec vnutil alespoň ta drahá líčidla, které pro něj, potažmo tedy pro Ginny, sehnal jeden z Manorských skřítků.

"Dobře, tak ne," odpověděl a tím všechna konverzace mezi nimi skončila. Bylo toho mnoho, co by si mohli říct, ale nesměli. On se mohl zeptat, co dělá Potter, jak pokračují záškodnické akce Brumbálovy armády, kdo nový se do ní přidal, jestli to vypadá se skutečnou vzpouru, ale na nic z toho by nedostal odpověď. Ona se zase mohla ptát na to, co dělá Pán zla, co plánuje Severus, který ze studentů je Smrtijed, který se jim chce stát a který jen s Pánem zla sympatizuje, jenže na to by zas neodpověděl on. A běžná témata? Jaká? Žádná neexistovala, protože byli stále jen zavřeni v hradu a nebo, co se týkalo jeho, byli doma, kde se probírali Smrtijedské akce. Politika byla jen divadlo, kde Mistrovy loutky pobíhaly, jak on pískal a dělaly frašku pro běžné kouzelníky, kteří se tvářili, že o ničem neví. Ginny nevěděla o půlce své rodiny, kde jsou a pokud by to věděla, tak by to ani říct nemohla a on neměl co by říkal, jeho rodina prakticky neexistovala. O škole se také nedalo mluvit, už tu nebyly žádné historky, které by si mohli vyprávět nebo rivalita o famfrpálu, protože ten byl zrušen. Jediné téma, které jim zbývalo bylo pochmurné jarní počasí panující za okny hradu a to nebylo nijak zvlášť romantické.

Vyřešili to vždy po svém a fyzicky, tak i dnes. Neptal se ani nežádal, nebyl důvod, a prostě ji k sobě za pas přitáhl, aby spojil jejich rty v polibku. Měl rád líbání jejich měkkých rtů, které se nepodobalo ničemu, co kdy zažil.

Od Bellatrix to byla vždy hrubost, se kterou ho proti jeho vůli přimáčkla ke straně nebo do postele a nedovolila mu se pořádně ani nadechnout. S Pansy zase jako kdyby líbal sochu. Ta jen ležela, nechala si strkat jazyk do pusy a penis mezi stehna s takovou apatií, že by mu líp posloužila i vyčarovaná iluze. Ale s Ginny... S tou to bylo jiné způsobem, jaký neuměl popsat, možná proto že ona sama byla jiná, než lidé které znal.

Všichni kolem byli jako kámen, jeho rodiči a kamarády počínaje, sochy, které nedávají znát, co si skutečně myslí nebo co cítí. Dokonce i Crabbe a Goyle takoví byli, i když ti spíš proto, že neměli dostatečnou mozkovou kapacitu, aby projevovali nějaké hlubší emoce a myšlenky. Proto byla dívka, kterou právě svíral v náruči a vášnivě líbal, tak jiná, ona totiž hřála. Ne fyzicky, i když to samozřejmě také a jak příjemné to bylo zejména pro některé části jeho těla, ale hlavně duševně. Smála se, když bylo něco k smíchu, brečela, když ji něco zarmoutilo, zlobila se, když viděla bezpráví. Byla to celá záplava emocí, které mu proudila kolem těla.

Nechal myšlenky o tom, jaká Ginny je stranou, a raději se věnoval měkkému tělu, které tiskl k sobě. Přitlačil ji ke studené zdi a zajel rukou pod sako. Sice se pro Malfoye neslušelo, aby se ocicmával ve výklenku, ale co na tom záleželo. Nemohl si ji vzít do své ložnice, ani kdyby ona s tím souhlasila, což by asi nesouhlasila, takže tohle byl jediný kontakt, který spolu mohli mít.

Přerušila jejich líbání zrovna v okamžiku, kdy si přitiskl tvrdnoucí erekci k její kyčli a začal se o ni třít jemný pohybem boků. Frustrovaně vydechl a pokusil se překonat odpor, který mu dávala rukama vzepřenýma o prsa.

"Počkej, Draco," šeptala, také udýchaná, a ve tváři byla celá červená vášní.

"Co?" vydechl podrážděně.

"Myslím, že jsem slyšela kroky," strachovala se, jistě zbytečně. A i kdyby ne, tak dokud je po jeho boku, tak je nedotknutelná. Učitelé, kteří všeobecně nadržovaia žákům – během času mezi ně začala patřit dokonce i McGonagalová – by je jistě nepotrestali, Sinistrovou nebo dvojčata Carrowoai by jstě spacifikoval Severus, kdyby ho o to požádal.

"To nic nebylo," odbyl ji a chtěl si ji znovu přitáhnout k polibku, když také slyšel kroky. Poznal je okamžitě, protože byly rychlé, rázné a doplněné o šustění pláště o zem.

"Snape...!" vzala mu to jméno Ginny rovnou z pusy. Nedržel ji, když ho okamžitě pustila a bleskově se rozeběhla pryč, tak že se s ní ani nestihl rozloučit. Nehodlal jí to do budoucna vyčítat, chápal, že ti, kdo Severuse neznají osobně, z něho mohou mít strach. Ti, kdo ho osobně znají a jsou jeho nepřátelé, ho mají většinou dvakrát takový. Naštěstí lidé jako on, co ho znali a byli jeho přátelé, věděli, že je to vlastně docela fajn člověk, když se pomine, že po desetiminutové konverzaci s ním máte potřebu mu vyškrábat oči.

Rychlým pohybem ruky si setřel případnou rtěnku nebo sliny z pusy a vyhoupl se do výklenku, jakoby tak seděl už celé hodiny, zahloubaný do pozorování hvězd. S dávnou seberionie si uvědomil, že ještě před necelými dvěma roky by mu asi Severus nevěřil, že je schopen sedět a dívat se na noční oblohu, nebo nedej bože přemýšlet, jenže v poslední době.... Trvalé a naprosté pokoření mudlů se blížilo mílovými kroky a za ní byla věčný dotaz; a co dál?, který ho přiváděl na místa jako toto, aby se nad vším, co se stalo, zamyslel. Bezděky, aniž by chtěl, si zase začal drbat levé předloktí, které ho prakticky neustále svědilo.

Že se ředitel vynořil zpoza rohu poznal podle toho, že kroky ustaly. Raději se zaposlouchal, jestii neuslyší ti Ginniny, ale ta naštěstí snad použila tišící kouzlo.

"Co tady vyvádíš, Draco?" Už jen podle toho hlasu poznal, že se Severus kroutí horní ret ve výrazu nelibosti.

"Ach... Severusi, tedy pane řediteli," spíš se pokoušel předstírat překvapení a prudce se obrátil, až se, samozřejmě nechtěně, praštil do kotníku o bok výklenku, "Au!" zaklel naprosto opravdově a sklonil se ke kotníku, kde si hned začal třít postižené místo, "Já tu sedím a... dívám se na hvězdy," odpověděl na prvně položenou otázku, vědouc, že Severus se nebude zajímat o jeho naraženou nohu. Nenajvýš by tak utrousil poznámku, že je nešikovný pitomec.

"Sám?" zeptal se podezřívavě lektvarista. On byl vždycky podezřívavý, ovšem tentokrát trefil do černého. Pokusil se zkroutit obličej do úšklebku, kterým chtěl říct, aby mu všichni políbili zadek. Otec ho dříve zvládal skvěle, dnes už mu to šlo hůř, Draco se o něj každopádně pilně pokoušel už roky dle hesla, že cvičení dělá mistra.

"Jistěže sám, snad si nemyslíš, že musím tu slípku Pansy všude tahat s sebou," odsekl, jak bylo jeho obvyklým zvykem. Severus mu ale na lež neskočil, to se dalo snadno poznat podle mírně pozvednutého obočí, neříkal o tom ale nic.

"Měl by ses o ní vyjadřovat vybíravěji, klidně by se v budoucnu mohla stát tvou ženou," upozornil ho na nepříjemný fakt, kterého si byl vědom, ač by si raději ukousal nohu, než aby si vzal Pansy slečnu kus kamene.

"Není blond," pokusil se nadhodit tento argument, který v poslední době přestával mít význam, jak mu ostatně Severus vzápětí také připomněl.

"Irelevantní. Vezmeš nebo budeš mít děti s tím, koho ti přidělí Pán zla."

To byla další věc na Dracově seznamu nepříjemných událostí budoucnosti, které nastanou, pokud jeho pán skutečně zvítězí. Vždycky mu přišla lákavá vize, že jim budou mudlové lízat nohy a sloužit, jenže některé věci, které to sebou neslo se mu nelíbily. Sotva si to uvědomoval, ale zase síi začal drbat levé předloktí, protože ho Znamení zla svědilo. Stále a pořád, jako kdyby ho poštípaly muchnice.

"Nech toho!" zarazil ho Severus prudce a k jeho překvapení mu sevřel zápěstí pravačky, "Čím víc si to budeš drásat, tím to bude horší," řekl polohlasně. Jeho černé oči byly ještě temnější než obvykle, i když to mohlo být pokročilou hodinou a z toho vyplývajícím nedostatkem světla.

Vykroutil svou ruku z jeho sevření. Severus byl jediný, kdo se ho za jeho život dotýkal častěji, než jen ruka položená na rameni, když se na ně všichni dívali – tak to dělali rodiče – ale v poslední době mu byl veškerý fyzický kontakt s ním nepříjemný. Možná to bylo tím, že konečně pochopil, kolik krve má lektvarista nejspíš na svých rukách. Událost se Sebastianem Morenem z Nebelvíru mu tuto skutečnost hmatatelně připomněla. Dřív to byl mrzutý strýc, kterého znal, ještě než si vůbec pamatoval a který si hru představoval tak, že ho nutil se učit. Věci se hrozně změnily.

"Já vím," odsekl, "Snažím se nedrbat, ale není to tak snadné. Žádné masti proti svědění na to nepomáhají…,“ jeho hlas vyzněl do ztracena, napadlo ho, že jediné, co by pomohlo, by bylo, kdyby se Znamení zla zbavil.

"Na to ani mast pomoci nemůže. Jediný způsob je přijmout kým a čím jsi," zdůrazňoval mu a rozhodně ne poprvé, "Můžeš lhát mně, můžeš lhát sobě, ale Znamení ani Mistrovi lhát nemůžeš. Přijmi svůj osud, Draco, jinak budeš mít problémy. On pozná, že mu nejsi zcela oddaný."

"Já mu jsem oddaný," popřel veškeré své váhání v minulosti i v přítomnosti. Jen co to udělal, okamžitě ho začalo Znamení svědit, až měl dojem, že se zblázní, pokud si okamžitě nerozdrásá kůži až na kost. Zatnul zuby a ze všech sil potlačil nutkání se začít škrabat. Sevřel pevně pěsti a upřeně hleděl do ředitelových černých očí. Samozřejmě to nevydržel věčně, byl první, kdo zrak sklopil k zemi, ale už mu to šlo lépe, než před lety, kdy se občas i zakoktával, když se Severusem mluvil.

"Když to říkáš...," pronesl pomalu, jasně nedůvěřivý, "Vrať se do pokoje, než tě tu načapá Alecta nebo Amycus."

"Vždyť už jdu... Dobrou noc," rozloučil se a protáhl rychle kolem těla oděného v černém hábitu. Neslyšel, jestli se s ním Severus rozloučil a bylo mu to veskrze jedno. Rychlou chůzí se brzo dostal k obrazu ve sklepení a pak do společenské místnosti. Byl by rád, kdyby si ho nevšiml, bohužel Zabini měl oči všude, jako ostatní vždycky, takže k němu okamžitě zamířil.

"Nechceš si zahrát šachy, Draco?" zeptal se, zároveň co mu svým poměrně mohutným tělem ztarasil ústupovou cestu k jeho Prefekckému pokoji. Nejraději by ho omráčil a prostě si šel číst do své postele, ale to nemohl, proto pozvedl jeden koutek v tak přátelském úsměvu, jakého byl schopen.

"Jistě, rád," souhlasil s partií. Stejně věděl, že Blaise rozdrtí, jak už bývalo jeho dobrý zvykem. Spolužák se potěšeně usmál, asi doufal, že tentokrát vyhraje, a nabídl se, že připraví šachovnici. Draco souhlasně přikývl a krátce odešel do svého pokoje pro vlastní sadu figurek. Mohl tam klidně zůstat, chtěl tam zůstat, ale vychování mu velelo být společenský a přiměřeně přátelský ke všem spolužákům, kteří toho byli hodni. Navíc, v případě Zabiniho bylo zábavné sledovat, jak se spolužák snaží vetřít do jeho přízně v mylné domněnce, že by ho mohl dostat mezi Smrtijedy.



 

Předcházející oo0oo Následující

 

 

Miniaplikace

Poznámka autorky: 

  • Za komentáře děkuji: Anonym, Kelly a Bobo. Budu se těšit na vaše případné další komentáře. Pokud nechcete komentovat, alespoň prosím hlasujte v anketě. Děkuji.

Komentáře