Lo
Četl jsem tu knihu, když jsme byli ještě na škole. Nikdy pro mě neznamenala víc než povinnou, i když zajímavou četbu. Měl jsem se snažit pochopit hlouběji posedlost ukrytou v těch stránkách. Mohl jsem se z těch slov zakázané vášně mnohému naučit a možná bych věděl předem, jak do toho všeho nespadnu, když se jí poprvé dotknu.
Otočím se ke svojí posteli a pohled mi hned padne na rudou hřívu jejích vlasů, pomalu kloužu očima po korálcích obratlů ,rýsujících se pod mléčnou kůži až k dvěma valům jejího zadečku, částečně skrytého peřinou. I přes látku pokračuji dál, už dávno si umím představit její pevná, krásně tvarovaná stehna, vypracovaná lýtka a úzká chodidla s drobnými prsty. Tak to je ona. Světlo mého života. Oheň mých slabin. Můj hřích, má duše. Willow.
Já tu sedím, v ruce sklenku, přestože vím, jak moc nemá ráda když piji, pozoruju její dechem se zdvíhající záda, omílám fráze z jedné knihy a sám sebe se už posté ptám, jak se dostala do mé náruče. Je to pár měsíců, ale mě se to zdá jako roky, co jsem poprvé spatřil, že ona není jenom chytré dítě.
***
Strávili jsem celé odpoledne v knihovně nad bádáním. Všichni byli nervózní, protože se v našem životě odehrálo v poslední době několik velkých zvratů. Buffy se, k mé jisté nelibosti a přitom radosti z jejího úsměvu, dala znovu dohromady s Angelem. Opravdu se mi to nelíbilo, ale zář v jejích očích mě vždycky zastavila v tom, bych jí přemlouval. Provalil se jakýsi tajný románek mezi Willow a Alexem, takže jejich dlouhodobé zstahy se rozpadly. Těžko říct, kdo to z nich čtyř tenkrát nesl nejhůře, ale kupodivu to vypadalo, že Cordelie, a nejen proto, že se nabodla na dřevěný hrot. A konečně, zdálo se že ve městě narůstá zlá síla, která chce, velmi překvapivě otevřít Pekelnou bránu a to nám právě zajistilo několik hodin práce v knihovně. Nakonec to celá rozpustila Buffy, když si pro ni přišel Angel, aby společně vyrazili na hlídku. Upír se celou dobu držel těsně u dveří a vypadalo to, jakoby se chystal každou chvíli před námi s křikem prchnout. Alex po něm vrhl hrozivý pohled, když ho míjel, Angel sklopil provinile oči. Tehdy jsem z toho měl pocit zadostiučinění, dnes cítím vůči němu spíše lítost.
Tak jako vždy jsem odešel jako poslední a samozřejmě jsem si jako vždy něco zapoměl, takže jsem se třikrát vracel, mezitím slunce zapadlo a zbyla z něj jen rudá zář na obzoru. Konečně jsem se vypotácel do letního večera, znovu si v duchu zanadával na svoje rozbité auto a místo k parkovišti jsem se vydal opačným směrem. Zrovna jsem si kontroloval, jestli mám na cestu zpět kolík připravený v pohotovosti, když jsem ji uviděl. Seděla na schodech, tašku nacpanou učením až k prasknutí položenou vedle sebe. Vypadalo to, jakoby na někoho čekala.
"Willow," oslovil jsem ji.
"Ááá!" poplašeně vykřikla a nadskočila, srazila si tašku ze schodů a jelikož ji měla kolem těla, málem spadla za ní.
"Ah, Gilesi!" vzhlédla ke mě. Její hlas by trochu překvapením rozechvělý, ale zároveň čišel smíchem "Vy ste mě ale vyděsil."
"Co tu děláte takhle sama?" Přidřepl jsem, aby nemusela zaklánět hlavu, dostal jsem se k ní blízko jako tisíckrát předtím, takže jsem i tentokrát mohl cítit vůni medu a heřmánku z jejích vlasů.
"No, já tady čekám..." řekla nadšeným hlasem, ale povadla dřív, než mohla dokončit větu, "Vlastně na nikoho," doplnila posmutněle a její hnědé oči se na okamžik sklopily, "Dřív mě domů vozil Oz svým autem, jenže teď," pokrčila drobnými rameny "Myslím, že se nemám jak dostat domů," přiznala nakonec.
"Zavolejte matce, ať pro vás přijede," navrhl jsem jí nejlogičtější variantu.
"Nemám mobil," zakroutila hlavou, "máma mi ho zase vzala, když už nemám přítele. A peníze jsem měla jen tak akorát na svačinu," předešla mou otázku ohledně automatů.
"Dobře. Vrátíme se do knihovny a zavoláte odtamtud."
"Kolik je hodin?" zeptala se.
"Sedum pryč," odpověděl jsem při zběžném pohledu na hodinky.
"Tak to je zbytečné volat," trochu se zamračila, "Rodiče jsou na bridži u sousedů. Nebudou doma dřív jak v devět."
"Rodiče vám zakazují mobil, nedávají vám peníze, ale nechávají vás courat po nocích?"
"Ale já se necourám!" ohradila se rychle s mírnou provinilostí v hlase, "Alex mě měl doprovodit, jenže Cordelie mu nabídla, že ho hodí domů autem. Ale já jsem s nimi nešla," vysvětlovala překotně, "To by myslím nebylo dobré. Co kdyby se chtěli líbat ,nebo tak. Nebo by mělo na líbání dojít a já bych vzadu seděla jako křen. Nechci to Alexovi zase zkazit, jen proto, že já sama-"
"Stop!" zastavil jsem její blábolení zvednutou dlaní, "A co jste chtěla dělat, Willow? Sedět tu až do zítřka? Nebo než si pro vás dojede policie?"
"No... já vlastně nevím," sklonila hlavu, "A vy byste mě nemohl odvést domů?" prosebně ke mně vzhlédla, "Nechci vás obtěžovat."
"Neobtěžujete mě," usmál jsem se na ni, "Akorát nemám auto. Ovšem, pokud se spokojíte s mým doprovodem." Dovolil jsem si jeden přátelský flirt, který pochopila, protože roztomile zčervenala. Pomohl jsem jí na nohy a přes její četné, i když nesmělé protesty jsem jí dokonce donutil předat mi tašku, abych jí nesl.
"Není vám zima?" zeptal jsem se při pohledu na tenký svetr, který byl její jedinou ochranou proti studenému večernímu větru.
"Jen trošku," přiznala, jezdíc si dlaněmi po rukou.
"Tady," Stáhl jsem si sako, což nebylo při tolika věcech v rukou nic snadného, a podal jsem jí ho.
"To si nemůžu vzít," odmítla překvapivě docela rezolutně, ale já se nenechal zastrašit. Rozhodně jsem nechtěl mít na svědomí její zápal plic, jsem přeci gentleman.
"Nesmysl, Willow," prakticky jsem jí ho vnutil kolem ramen. Nakonec se nechala přemluvit, což ona skoro vždy, a oblékla si ho. Její hubená postava se v mém velkém saku ztrácela, rukávy jí byly dlouhé a měla ho spíše jako kabát, ale i tak mě to donutilo k uznalému pokývání.
"Páni, twíd," zkoumala dlaněmi a prsty látku, "Ještě nikdy jsem ho na sobě neměla. Je takovej... twídovitej." Pozvedla ke mně tu svou tvář á la výzkumník a já se málem rozesmál. Naštěstí jsem se včas opanoval, vážně přikývl a ponoukl ji k odchodu.
Chvíli jsme kráčeli tiše. Nedokázal jsem si pomoct, abych na ni každou chvilku nepohlédl koutkem oka. Vlivem Buffy se změnila od dne, co jsem jí poprvé. Ani ne tak tím, že by zestárla, měla pořád tu jemnou skoro dětskou tvář, bylo to spíše oblečením. Ano, to bylo asi to nejpodstatnější, co se změnilo. Překvapuje mě, kolik žen si myslí, že my muži si nevšimneme toho, co mají na sobě, ale jen jak to zdůrazňuje jejich vnady a křivky. Snad jen hlupák by si nevšiml, že tuhé punčocháče vystřídaly o něco tenčí variace, trička, i když stále zbytečně velká, se zmenšila tak o dvě čísla a na rtech přibil růžový lesk.
"Víte že za pět dní bude noc před úplňkem?" přerušila moje hloubání o jejích šatech.
"Ah ,ano. Ano, jistě," odvětil trochu nejistě, měl jsem dojem, jakoby mě načapala při něčem špatném, "Oz stále přespává v knihovně."
"Aha. Jasně. To mi nedošlo." Tentokrát se ona zatvářila, jako bych ji při něčem přistihl.
"Vy na Oze hodně myslíte, že ano? Omlouvám se. To byla indiskrétní otázka. Nic mi do toho samozřejmě není," omluvil jsem, se jen co jsem položil otázku. Takový už Ruperet Giles je.
"To nevadí!" zagestikulovala rychle, "Jo, myslím na něj pořád a na to, co se stalo. Zradila jsem ho, víte?" zeptala se, jako bych nevěděl, co se stalo, hlavu skloněnou, prsty žmolila okraj mého saka, "Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla něco takového dokázat, ale byla to ode mne podlá zrada."
"Willow," položil jsem jí dlaň na paži, "nebudu vám říkat, že to nebylo špatné, to bych lhal. Jenže to také není nic, za co by ses měla celý život bičovat." Povzbudivě jsem se na ni usmál a ona mi usměv vrátila.
"Stejně bych si zasloužila trest," zašeptala do země.
"Větší trest než vlastní svědomí?" pozvedl jsem obočí, "Nemyslím, že něco takového existuje. Bude to časem dobré, pokud ne s Ozem, tak s někým jiným."
Přikývla s drobným úsměvem na rtech, ale zůstala v provinilém a zkroušeném mlčením. Hrozně jsem ji chtěl rozveselit, ale už dávno jsou pryč doby, kdy jsem uměl bavit ženy, mimoto by asi nic z toho nebylo vhodné. Dal jsem dlaň z její ruky a taky se začal zabývat mlčením. Kdo opět prolomil, mlčení byla ona, zřejmě nedokázala jen tak potichu s někým jít po ulici. Usmál jsem se tomu, bylo to... roztomilé.
"Oh, hřbitovní zeď," ukázala prstem jako malé dítě, "Co když na nás vyskočí upír? Kdo ho zakolíkuje?" Oči se jí leskly nadšením a dychtivostí. Nevěděl jsem, jestli se mám usmát, nebo být přísný, protože chce riskovat život. Nakonec jsem zvolil úsměv.
"Já ho zabiju a vy budete utíkat, seč vám nohy stačí," rozhodl jsem se takticky obětovat.
"Oh," to rozhodně znělo zklamaně, "Utíkat umím taky skvěle. Vlastně jsem většinu dětství nedělala nic jiného."
"Jak to?" Pozvedl jsem obočí.
"Byla jsem společně z Xanderem hlavními hrdiny her jako "Chyť si svého nímanda nebo šprta" či "Kolik ran snese, než se rozbrečí" a podobných" Mírně pokrčila rameny.
"Oni vás bili?" Tohle mi rozum opravdu nebral. Samozřejmě jsem věděl, že není zrovna idolem školy, ale že by jí fyzicky šikanovali, to mě nikdy nenapadlo.
"Vlastně ne," kupodivu se usmála, "Xander mě vždycky chránil. Víte on umí běhat vážně rychle..."
"Ah, ano, to vím."
"... mnohem rychlejc, než já a přesto ho vždycky chytili jako prvního. Nechal se zbít místo mě. Ale taky jsem občas schytala ránu," doznala.
"A co na to vaši rodiče?" Willowina otce jsem viděl jen jednou v životě na třídní schůzce, ale bylo mi naprosto jasné, že by drasticky zasáhl kdyby o tom věděl.
"Neřekla jsem jim to. Matce jsem se vždycky vymlouvala, že jsem spadla ze stromu nebo z houpačky. Věřili mi to, jsem totiž strašný nemehlo." Krátce se zasmála, ale rychle přestala když viděla, že já se moc nebavím.
"Gilesi, prosím, nemračte se," zaškemrala, "Nic to nebylo. Neměla jsme vám to říkat," zase sklopila hlavu.
"Je... je mi líto, že se k tobě takhle někdo choval." Málem jsem dodal "omlouvám se", ne rozhodně by to nebylo pocitem viny, že jsem byl,taky takový tyran.
"Nemusí, vždyť to taky znáte. No... víte... twíd, motýlci a puky- Tedy, ne že by na tom bylo něco špatného!" ujišťovala mě rychle. Takhle zmateně blábolící byla vážně roztomilá až k zulíbání.
"Znám, Willow, ale z druhé strany." Mírně se usměji, ale zvláštní pachuti viny a pocitu zodpovědnosti za týrání, kterému byla vystavena, se zbavit nedokážu, i když racionálně vím, že je to naprostá hloupost.
"Oh, aha," vypadne z ní pouze pár citoslovcí. Zajímalo by mě, jestli se na mě nějak zlobí.
"Je to vlastně docela logické," naváže po chvilce ticha, "když si člověk uvědomí všechno to s démonem, koženým oblečením a kytarou. Mělo mi dojít, že jste i jako dítě byl oblíbený."
Přestože je to vážná věc, musím se zasmát tomu, jak to všechno přirozeně spojila do jedné věty.
"Máte pravdu," souhlasím z úsměvem, kterého se prostě nemůžu zbavit, "Nikdy jsem nebyl hodný maminčin chlapeček. Časem, jak jsem dospíval, to bylo horší a úděl Pozorovatele tomu všemu asi nasadil korunu. Ale byly to více méně jen testosteronové výbuchy. Už jsem z toho vyrostl."
Dokázal jsem z vážného tématu udělat něco, co jí rozesměje. To vždycky potěší. Koukal jsem na ni, jak směje, jak si stále a znovu zastrkává pramínky vlasů, které jí větřík žene do pusy, zpátky za ucho a uvědomil jsem že je... krásná. Zatrnulo mi někde hluboko kolem žaludku. Rychle jsem si odkašlal, abych se zbavil knedlíku, co mi náhle narostl v krku.
"Tak jsme u vás," upozornil jsem ji. Byla tak soustředěná na vtip, na mě, že by přešla i vlastní dům.
"Oh, no jo!" tvářila se překvapeně "Tak děkuji za doprovod a rozhovor." Ona byla vždycky tak slušná, vychovaná a jemná, že si jí člověk jen těžko představil dělat něco zakázaného, i přesto že jí to dělat přímo viděl. Nebo třeba něco nemravného... Trochu jsem sebou trhl, když se dotkla mojí ruky při přebírání svých knih a obávám se, že jsem se taky mírně začervenal. Usmála se na mě, ruměnec ve tváři. Myslím, že ani netuší, proč se oba červenáme, já to vlastně netuším také. Stál jsem tam jako solný sloup v jedné ruce neobratně svírajíc brašnu a v druhé.... bych měl mít sako, ale nemám.
"Willow, počkejte!" zavolám na ni "Moje sako."
Chvíli se tvářila zmateně, než jí došlo, o čem mluvím, teprve pak ke mě přiběhla v těch svých růžovo-bílých rozšmaťhaných botaskách, kterých se nechtěla za boha vzdát. Pokusila se sundat sako, aniž by odložila věci, co měla v rukou. Samozřejmě jí to nešlo a zamotala se do popruhu tašky. Já se jí jako pravý gentleman pokoušel pomoct, ovšem úspěšně jsem se tam zamotal s ní. Její ruka tady, moje zase tam, provléci rukávem saka, přehodit popruh a na jeden prchavý okamžik se k sobě připoutat, tělo přitištěné na tělo. Její nervózní, ale zároveň dětsky pobavený smích mi krátce zazněl u ucha. Nikdy do té chvíle jsem si neuvědomil, jak roztomile se směje. Konečně se nám podařilo se vzájemně rozmotat, zkontrolovat, jestli má každý všechny svoje věci a dát si čas pro krátké bodnutí lítosti, které se mi objevilo v hrudi a jeden její nervózní usměv.
"Dobrou noc, Gilesi," zaševelila malinko nervózně.
"Dobrou noc, Willow," odpověděl jsem a ještě dlouhou dobu jsem koukal na dávno zavřené dveře.
Jediným letmým pohledem přes zábradlí jsem zjistil, že Willow je pořád v knihovně. Trávila tu poslední dobou spoustu času. Prostě jen seděla a dělala si něco na počítači, dokonce ani nevyužívala knih z knihovny. Pomalu jsem sešel ze schodů, celou dobu ji sledujíc pohledem. Vypadala tak dětsky roztomile v oblíbeném růžovém svetru s květinkami a dvěma culíky po stranách obličeje. Štíhlé prsty běhaly po klávesnici a... nepřirozeně se leskly. Měla nehty nalakované střípkatým lakem, další z Buffyiných zásahů do jejího vzhledu. Vypadalo to kýčovitě, ale podivně dráždivě. Možná to byl právě účel téhle extravagance. Přistoupil jsem k ní a odkašlal jsem si, nechtěl jsem ji děsit, když byla tak zabraná do práce.
"Co tak usilovně kutíte?" Naklonil jsem se jí přes rameno, jednu ruku na opěrce židle a druhou na hraně stolu. Byl jsem tak blízko jejímu teplu a vůni, že jsem si nemohl pomoct a musel jsem se naklonit ještě o kousek. Hodně jsem na ni myslel takovým tím všeobecným způsobem, jako "co dělá Willow" nebo "Přijde dneska Willow do knihovny". Přesto mě tyhle myšlenky tak nějak znervózňovaly.
"Jeden úkol z informatiky," odpověděla hned s nadšením v hlase, "Ten nový učitel je skvělý, skoro lepší než... Omlouvám se," dořekla.
"To nic," mírně jsem se na ni usmál, "Proč to neděláš doma?"
"Překážím vám tady? Jistěže překážím," horem pádem si začala sklízet učebnice, "Musíte tu zůstat, když jsem tu já a to určitě nechcete, protože máte osobní život. A když ho někdo, jako já nemá, tak si musí poradit jinak a pak otravuje ostatní lidi co ho mají...."
"Willow, dost!" přerušil jsem ji trochu opožděně. Někdy, když začne takhle roztomile blábolit, člověk jen chvíli stojí s pootevřenou pusou překvapením, než ji zastaví. "Můžete tu zůstat, jak dlouho budete chtít. Můj osobní život se taky sestává jen z toho, že si chodím v jednu ráno do nonstop pekárny pro koblihu."
"Panečku,Gilesi! Vy žijete ale divoký noční život," vypadl z ní svým způsobem trošku nemravný žert dřív, než si to stačila uvědomit, načež se jí tváře zbarvily do růžova.
"Tuším, že ten váš je neméně vzrušující," oplatil jsem jí, ještě než se stačila už podruhé za jediný rozhovor omluvit.
"To byste se divil. Jsem nebezpečné děvče, o půlnoci rabuju ledničky." Smála se, takovým tím smíchem, co zní jako vrnění někde hluboko v jejím hrudníku.
"Chodíte sem kvůli Ozovi? Abyste na něj zapomněla?" Dvě neomalené a indiskrétní otázky, na které jsem zoufala chtěl znát odpověď přesto, že jsem netušil proč.
"Tak něco," trochu posmutněla, "Myslím si, že nemá cenu se už trápit. Oz už se asi přesto všechno přenesl, protože klidně hraje s kapelou, chová se normálně a "povzdechla si" viděla jsme ho podepisovat se nějakým fanynkám." usmála se na mě "Krom toho je mi tu fajn, je tu klid a jste tu vy."
"Já?" zeptal jsem se se smíchem a marně se snažil potlačit náhlé, splašené bušení srdce. Tohle nebyla správná reakce, neměl bych být takhle potěšený. Ne tímhle způsobem.
"Já...," nejistě na mě upřela hnědé oči, "Mám vás ráda." K mému neskonalému úžasu, ba přímo šoku, se mi náhle vrhla kolem krku a přitiskla se ke mě celým tělem. Opravdu jsem se nezmohl na nic víc, než automaticky vrátit obětí. Projev jakékoliv náklonnosti bych od ní rozhodně nečekal, od Buffy určitě i Xandera, a dokonce Cordelie to bylo pravděpodobnější, než od nesmělé něžné Willow. Moje reakce jí, zdá se, povzbudila, protože se přivinula těsněji, přestože jsem si myslel, že už to snad ani není možné. Hladil jsme ji dlaní v pomalý uklidňujících kruzích na napjatých zádech. Překvapilo mě, že jsem nenarazil na zapínání podprsenky. Překvapilo mě, že myslím na Willowinu podprsenku. Překvapil mě dobře známý pocit dole pod žaludkem, který se slibně rozvíjel do slabin. Rychle jsem se jí ze sevření vytrhl a odstoupil na délku paže, ovšem dál jsem jí svíral ramena, prostě jsme si nemohl pomoci. Odkašlal jsem si.
"Děkuji vám za projev důvěry a náklonnosti," řekl jsem tak formálním tónem, jaký jsem jen dokázal vykouzlit s tím nepříjemným pocitem v těle a vědomím, že je za něj zodpovědné ona. Ne, ona ne, ale náhlé vzplanutí perverzních choutek starého chlapa. Můj hlas na ni měl naštěstí kýžený účinek, celá povadla, zesmutněla a odstoupila o jeden krůček, poskytujíc mi potřebný prostor se uklidnit. Nervózně jsem si urovnal vestu jedním z těch naučených pohybů které člověk dělá když neví co z rukama. Stáli jsme jen kousek od sebe a každý koukal pokud možno jinam, než na svého "protivníka".
"Měla bych jít, je pozdě," promluvila nakonec ona nesmělým hlasem. Přistihl jsem se, jak usilovně přikyvuji, ale nic neříkám.
"Ano, ty byste měla," vylezlo ze mě po chvilce neurčitého kývání hlavou, "Chcete doprovodit?" Hned jsem si zkousl jazyk nad tou otázkou, nebo spíše podtextem, který se mi v nejasným barvách začal tvořit v hlavě.
Pomalu zakroutila stále skloněnou hlavou.
"Máma pro mě přijede, vlastně," koukla na hodinky s neumělým květem pod ciferníkem připnutých na útlém zápěstí, "už jsem měla být venku před pěti minutami. Musím běžet. Dobrou." Popadla tašku, zaklapla počítač a už za ní jen zavlála skládaná sukně,když proběhla dveřmi.
Tu noc jsem měl první z nádherných nočních můr, co mě pak doprovázely celé týdny noc co noc. Ta první byla o drobné, tlé Willow z ohnivými vlasy, ležící na stole v mé pracovně bez jediného kousku oblečení.
Připadal jsem si pak jako perverzní stařík z domova důchodců, ukájející se při pohledu na školačky v cukrárně. Vždycky jsem měl bujnou fantasii a smysl pro detail.
Dříve jsme uvažoval o pekle jen ve dvou rovinách. Jako posmrtný život pro hříšníky, takový, jaký ho ho vykreslil Dante ve své Božské komedii a peklo jako jméno pro démonickou dimenzi, kde nic lidského příliš dlouho nepřežije. Nikdy jsme však netušil, že peklem může být i pouhá něčí blízkost. Mučivě krásné peklo v přítomnosti Willow. Celé mé utrpení násobil Angel se svými dlouhými a vědoucími pohledy. Jakoby tušil, ba přímo věděl, co za zakázané myšlenky se mi rojí v hlavě při pohledu na oheň jejích vlasů. Snažil jsem se jeho, ale i sebe sama ignorovat, slibujíc si, že až skončí střední škola, stáhnu se do ústraní, možná se i vrátím do Anglie a nechám Willow žít jejím vlastním životem. Jenže jeden jediný večer, společně se zvukem zvonku mých dveří celé předsevzetí zboural.
Neochotně a líně jsme se zvedl z pohovky, kde jsem si pohodlně polehával se sklenkou bourbonu v jedné ruce a knihou v druhé. Překvapení, které mě čekalo za dveřmi bylo pro mne zadělávkou na další hořkosladké sny. Willow před mým prahem. Plačící Willow před mým prahem pozdě z večera. A nakonec plačící Willow, přitištěná na mé hrudi a promáčející svými slzami mou košili. Netušil jsem, co se stalo, co jí tak rozrušilo, ale věděl jsem, že se to netýká Buffy nebo démonů. To bych to už dávno věděl. Vtáhl jsem ji dovnitř a nasměroval na gauč, kam jsme společně dopadli pomalu jak pytle brambor.
"Šššš! Will, co se vám stalo?" zašeptal jsem jí naléhavě do vlasů, zatímco ona pokračovala usedavém vzlykání.
"On," vzlyk, "už mě," vzlyk, "nechce," štkala mi do hrudi. První, kdo mě napadl byl Oz, se kterým už se sice rozešla, ale kdo jiný.
"Oz?" zeptal jsem se přihlouple pro ujištění. Odpovědí mi bylo jen urputné kývání hlavou, nic víc. Nic jsem neříkal, nebylo co, nebo jsem spíše nevěděl co říct. Jak utěšit sedmnáctiletou dívku, po které toužíte? Jeden způsob mě napadl. Nemravný a zakázaný způsob. Plný jejího mladého těla, jemné kůže, ohnivých vlasů a úzké horké... Prudce se ode mněe odtáhla, ruce vzepřené o moje prsa. Na jeden děsivý okamžik mě napadlo, že nějak vycítila moje počínající vzrušení, ale její další slova mě stejnou měrou uklidnila jako zabolela u srdce.
"Myslela jsem, že se," zajíknutí, "milujeme a že to bude všechno jednou dobrý." Otřela si hřbetem ruku oči. Vypadala už o poznání klidnější, jakoby smířená s nezvratným osudem.
"Echrm," odkašlal jsem si nervózně. Rozhodně není příjemné mluvit s ženou svého srdce o jiném muži a přitom se cítit neskutečně nepohodlně celý stištěný v kalhotách. "Chcete mi o tom říct?" nabídl jsem tónem hlasu tak otcovským, jak jsem dokázal. Nebylo to nic snadného.
"Nemáte zmrzlinu?" zeptala se místo odpovědi. Měl jsem zmrzlinu, vanilkovou, ale představa že jí teď uvidím, jak ji slízává ze lžičky na mě byla moc.
"Ne. Nemám," odvětil jsem možná až moc rychle a prudce.
"To je škoda," povzdechla si dětsky zklamaným hlasem, "K povídání o klucích patří zmrzlina." K mé nelibosti se úplně odtáhla, skoro na druhý konec pohovky, takže se mě přestala jakkoliv dotýkat. Litoval jsem i byl vděčný.
"Mám ale čaj," navrhl jsem jí s jemným úsměvem, oplatila mi stejnou mincí, jen ten její byl trochu nucený, "Tak co se stalo?" navázal jsem otázkou, přestože jsem to vlastně nechtěl vědět.
Dlouze zakroutila hlavou než nesměle špitla: "Nechci vás tím obtěžovat."
"Neobtěžujete, ale pokud si chcete popovídat s Buffy, vezmu vás za ní," nabízel jsem, ani nevím, jestli proto, abych se jí zbavil, nebo protože jsem to nechtěl slyšet. Podívala se na mě tak jak obvykle na Alexe, když něco nepochopil a mě došlo že tím hloupým jsem teď opravdu já. Proč by chodila sem, kdyby si chtěla popovídat s Buffy? Nic jsem neřekl, jen jsme se povzbudivě usmál.
"Dneska," utřela si nos do rukávu jako dítě, "přišel za mnou jeden kluk z kapely. Řekl, že se mnou chce Oz mluvit, abych šla sním. Až teď mi došlo, jak jsem byla hloupá, ale v tu chvíli jsme měla radost, že se mnou zase mluví. Odvedl mě k jedné nepoužívané učebně a řekl že Oz na mě čeká uvnitř. Bože, já jsem byla tak hloupá!" zasténala tak, že jsem měl obavy, aby se zase nerozbrečela, "Byl tam, ale nebyl sám a už vůbec na mě nečekal. Na klíně mu seděla nějaká holka a měla úplně svlečený tričko." Na slovo "úplně" dala takový důraz, až jsem měl skutečně chuť se jí zeptat, jestli jde tričko svléct jen z části. Raději než vyslovit něco tak výsměšného, nebo se soustředit na její ubrečenou tvář, jsem se zamyslel nad příběhem, co mi zrovna řekla. Chtě nechtě jsme v tom cítil příchuť pubertálního žertíku, kterého byli obětí jak Willow, tak Oz, než jsem stačil něco takového nadhodit, ona pokračovala.
"Viděl mě stejně jako já viděla jeho. Dokonce za mnou běžel, ale já s ním mluvit nechtěla. Proč taky a pak... no... jela jsem sem za vámi." Hlavu měla skloněnou jakoby se mi snad studem nechtěla podívat do očí.
"Willow podívejte...," začal jsem opatrně z vysvětlováním toho, co se podle mě stalo, ale přerušila mě.
"Nemusíte nic říkat, Gilesi," šeptla, "Já vím, že na něco takového nemám právo. Už dávno spolu nechodíme. A taky kdo by..."
"Já jsem ale nechtěl...," pokusil jsem se ji marně přerušit v jejím počínajícím blábolení.
"taky chtěl někoho, jako jsem já."
Zas a znovu jsem žasl, jako zkreslený a chybný náhled má sama na sebe.
"Jsem hubená, plochá, ošklivá a navíc se neumím oblíkat."
"Ale tak to přece není," odporoval jsem. Ty jsi přenádherná. Dokonalá s ohněm vlasů kolem precizních linek obličeje a karamelek očí.
"Je. Neumím být krásná jako Buffy nebo Cordelile."
"Willow," řekl jsem rozhodným hlasem, nepřipouštějícím další přerušování. Přisunul jsem se blíž, snad abych dal svým slovům větší váhu a intimitu. "Jste mladá a chlapci ve škole ještě nevědí, co chtějí. K tomu, aby jim dívka připadala přitažlivá, stačí, když si oblékne těsné tričko a krátkou sukni. Jenže oni, ale i vy Willow, zjistíte že každý má jiný vkus. Jsou muži kterým se líbí jemné submisivní ženy, o které se mohou starat a chránit je, zatím co agresivní jako je Buffy a Cordelie je tolik nepřitahují." Položil jsem jí dlaň na ruku v, snad, přátelském gestu.
Přesvědčeně zakroutila hlavou.
"Ukažte mi jediného takového muže," požádala mě najednou pro ní nepřirozeně tvrdým hlasem. Upřela na mě oči téměř bojovné, odhodlaná vyvrátit každé jméno které bych nadnesl. Ten přesvědčený a zároveň přesvědčivý pohled mi popohnal srdce. Najednou jsem měl nezkrotnou touhu přesvědčit ji, že nemá pravdu, zvednout její sebevědomí do patřičných výšek a to vše jakýmikoliv prostředky.
"Mě... Já... Mě se líbíš." Bylo to venku. Podle jejího šokovaného výrazu mi bylo jasné, že tohle nečekala ani v těch nedivočejších snech. Už nebrečela, v jejich očích nebyl vzdor proti celému světu, ani smutek, takže jsem dosáhl více než-li jsem chtěl. Netuším, co mě to napadlo, možná za to mohl právě ten překvapený výraz a růžová pootevřená ústa, ale políbil jsem ji. Nebyl to ani polibek jako jemný dotek rtů, ochutnání jejího jahodového lesku na rty. Očekával jsem, že mě se zděšením odstrčí a uteče, jenže ona jen dál nehnutě seděla. Nebylo to přímo pozvání, ale ani to nebylo odmítnutí. Jemně jsem ji sevřel ramena. Přiznávám, že to nebylo bůhvíjak romantické, ba dokonce obratné, ale bylo to vše, co jsem si dovolil. Pohnul jsem rty proti jejím, vystrčil jazyk, přejížděje po jahodové chuti jsem ji žádal o svolení vstoupit do jejích úst, nebo jakoukoliv odezvu. Najednou jsem ucítil její teplé drobné ruce přitištěná na mých zádech. Otevřela rty ještě o trochu, takže mě pozvala dovnitř a zároveň mi nesměla vyšla vstříc jazykem. Bylo to tak opojné. Její ruce hladící má záda, chuť jejích úst, to všechno dohromady bylo jako droga, na které se pomalu, ale jistě začaly stávat závislé zejména mé intimní oblasti. Přejel jsem prsty po jejím krku do těch ohnivých vlasů. Zapletl se do desítek pramínků, který měl každý jiný odstín a přitáhl si ji blíž k vášnivějšímu polibku. K polibku, ze kterého může vzejít jen stud, nebo milování. Zaváhala jen na okamžik, než mi ho začala ses tejnou intenzitou a vášní oplácet. Hladila mi záda v dlouhých kruzích kam jen dosáhla. Sklouzl jsme dlaněmi po bílém svetříku a pak pod něj. Neměla pod ním nic, než holou hladkou kůži, teplou a jemnou na dotek. Probralo mě to, nebo možná dokonce vyděsilo. Došlo m,i jak moc je mladá a kdo to je.
"Willow tohle... nemůžeme... nesmím," zašeptal jsme těsně u jejích úst. Nedokázal jsem se víc odtáhnout, přespříliš mě ovládalo vzrušení tančící mi po celém těla.
"Proč?" vydechla ona. Pravda, proč? Našel jsem spoustu argumentů, kterými bych se mohl bránit ,kdybych ji teď vyhnal ven. Jsi příliš mladá pro mě. Jsi ještě dítě. Jsi studentka a já člen sboru. Všechny byly ale bezpředmětné. Na práci mi nikdy moc nezáleželo, mým osudem a stálým zaměstnáním bylo místo Pozorovatele. A argumenty věku byly v naší situaci přímo směšné.
"Víš co... se stane, když teď nepůjdeš?" zeptal jsem se, i když má racionální polovička úpěla.
Pomalu s rozvahou přikývla, přesto však se jí v očích zaleskla nejistota. Měl jsem se toho odlesku chytnout, jenže jsem to nedokázal. Mám tak slabou vůli, když jde o ní.
"Tady ne," řekl jsem, přitom bych si ji klidně vzal přímo na té pohovce, "Pojďme nahoru."
Vstali jsme, aniž bychom se navzájem přestali dotýkat. Oba jsme jedním krátkým pohledem zavadili o dveře, já čekal že uteče a ona že ji vyženu. Ani jeden z nás se však ke dveřím nepohnul, naopak. Pevněj jsem sevřel její dlaň ve své, dost pevně na to, abych ji udržel, kdyby přeci jenom chtěla jít. Teď už jsem ji nehodlal pustit za žádných okolností. Teprve, když se můj penis při pohybu otřel o látku trenýrek, jsem si uvědomil nakolik mě ten jediný polibek vzrušil. Při cestě nahoru jsem zoufal polykal, odvádějíc pozornost od touhy se teď hned přímo na schodech svléct a uvolnit citlivé tělo z vězení oblečení.
Nesměle, ale zvědavě se rozhlížela po mé ložnici a já si připadal jako školák, co poprvé vzal svou přítelkyni k sobě do pokoje. Jak zvrácené, když jedinou školačkou tedy byla ona. Po prohlídce její oči ulpěly na mně, stojícího kousek od ní. Zřejmě čekala, až něco udělám, jenže já najednou nevěděl co. Za poslední týdny jsem si stvořil stovky představ, ovšem ty jsem teď nemohl použít.
Když jsem nic nedělal, ujala se iniciativy ona, trochu roztřesenými prsty si začala rozepínat knoflíčky svetru. To jsem nemohl dopustit, aby se jako nějaká lehká sama svlékla. Rychle a možná až moc prudce jsme ji objal a divoce políbil.
"Gilesi," vydechla, když jsme konečně propustil její rty.
"Rupert," opravil jsem ji, přece mi mi teď nebudu říkat příjmením, "Jmenuji se Rupert."
Mírně přikývla, klopíc pohled k mým prstům, pracujícím na jejích knoflíčcích. Rychle se inspirovala a začala mě taky svlékat. Shodil jsem jí oblečení z těla a zatajil se mi dech, byla ještě krásnější, než jsem si jí vysnil. Vysoká šíje přecházející v křivku ramen a dlouhé ruce. Pevná, ne příliš velké ňadra v bílé podprsence, která se bezmála ztrácela v běli jejího těla. Hladké bříško, které bych dokázal líbat celé roky.
Unikl mi povzdech, když zkoumavými prsty přejela po mé hrudi, prohrábla chloupky a.... bože, políbila mě. Samozřejmost od milenky, cenný dárek od Willow. Zvedl jsem si její hlavu k dalšímu polibku, hlubokému, méně vášnivému, zatímco moje ruce spěšně hledaly zapínání podprsenky. Stáhl jsem ten přebytečný kousek oblečení a hodil ho stranou. Pak jsem udělal, to po čem jsme dlouho toužil, uctíval jsem ji. Padl jsem na kolena, nevšímaje si jejího zmateného pohledu, jsem se hladově přisál k jedné její bradavce. Vydala zvuk jak ptačí pládě, zakláněla přitom hlavu. Putoval jsem rty po jejím těle, hladil jazykem kůži břicha, drobnými polibky vytvořil čáru nad pasem skládané sukně.
"Lehni si," pořádal jsme ji chraplavým hlasem, zvedaje se na roztřesené nohy. Zaváhala jen na okamžik, než si sedla na okraj postele, aby si sundala boty a ponožky a pak se, tak jak byla přesunula do středu, kde si lehla. Vypadala jako porcelánová panenka, kterou někdo nedooblečenou položil na mou postel.
Skopl jsem boty a na okamžik zaváhal nad kalhotami, nechtěl jsem ji předem vystrašit, ale tlak dvojí látky na můj tvrdý penis bylo příliš. Mezitím co jsem si lehal k ní, mě stíhala dlouhými ostýchavými, ovšem velmi zvědavými pohledy, které skončily vždycky na vyboulenině v mých trenýrkách. Položil jsem se vedle ní a s úctou jemně hladil její bělostnou kůži. Naklonil jsem nad ní pro další polibek, jemný na rty, přecházející na tvář.
"Ty jsi nikdy nebyla s mužem, že?" zeptal jsem se ač jsme znal odpověď, přesto jsem chtěl ujištění přímo z jejích úst.
"Ne." Znovu zrudla, zdálo se, že se za to snad stydí.
"To je v pořádku," uklidňoval jsem ji, "Jsi tak krásná." Stáhl jsem jí sukni i z kalhotkami z boků, odhodil stranou a přesunul se mezi její stehna. Vzhlížela ke mě stydlivýma očima. Byla tak nejistá z toho, že přede mnou leží nahá, tak roztomile nejistá a stydlivá. Rozhodně neměla důvod se stydět. Byla dokonalá.
Sklonil jsem se a políbil ji na vnitřní stranu stehna kousíček nad kolenem. Zachvěla se. Pokračoval jsem v polibcích výš a výš až k chloupkům zlatohnědé barvy. Sevřel jsem její boky a poprvé vnořil jazyk do její horké hlubiny. Jediný dlouhý tah mého jazyku vyloudil z Willowiiných úst zalykavé zasténání. Ten zvuk se mi rozlil po celém těle, jasně míříc do slabin, kde dělal přímo divy. Chtěl jsem ten zvuk slyšet znovu, pořád dokola, až k zbláznění. Vrátil jsem se k horkosti jejího klínu. Sál ho, laskal jazykem, dráždil drobnými polibky. Nutil ji sténat, kňučet ale i se krátce, udýchaně zasmát mezi vzdechy. Až bolestně jsem toužil si ji hned teď vzít, chtěl jsem ale, aby poznala rozkoš dřív, než jí způsobím bolest. Přímo jsem potřeboval slyšet výkřik uspokojení, kterého se mi dostalo po nekonečné době. Rezonoval mi v uších ještě dlouho potom, co jsem a tváři opřenou o její stehno pozoroval rychle se zdvihající hrudník.
Putoval jsem jazykem přes pupík, nahoru po břiše, mezi ňadry na krk až k polibku na rty. Líbal jsem ji hluboce, zkoumal vnitřek jejích úst. Ve snaze uvolnit přímo nesnesitelný tlak ve slabinách jsem se začal jemně otírat o její klín. Zasténal jsem, když mi vyšla boky vstříc, dokonce mě objala nízko v pase, jakoby si mě chtěla vtisknout hluboko do sebe. Přesně to jsem měl v úmyslu udělat.
"Ruperte," zafňukala frustrovaně, když jsem se jí vymanil ze sevření a dokonce opustil její tělo.
"Vrátím se," ubezpečil jsem ji, zatím co jsem zoufale hrabal v nočním stolku. Ještě nikdy jsem si nepřipadal tak trapně při rozdělávání krabičky kondomů jako teď, pravdou taky, že ještě nikdy se mi tak netřásly ruce. Polil mě strach, tenhle čas nedotýkání se Willow probudil mou racionální část, takže začal uvažovat, že ještě trocha času ji poslat pryč. Můj penis má naštěstí vlastní hlas, který překřičí moje svědomí. Zbavit se posledního kousku oblečení, rozbalit, nasadit a pak už je tu jen ona.
Celou dobu ležela skoro bez pohybu a pozorovala mě, teď ke mě vztáhla ruku. Ona, nesmělá zrzka mě lákala do svého náručí. Jak bych mohl odolat.
"Willow, ještě pořád můžeme...," nedokázal jsem doříct. Neuměl jsem si už představit, že bych ji neměl, že bych nepoznal horkost jejího těla. Přitáhla si mě k polibku, krátkému, ale intenzivnímu.
Vtiskl jsem špičku penisu k vchodu do jejího těla, prudce se nadechla a strnula v očekávání mého dalšího pohybu. Vnikal jsem do jejího těla opatrně s veškerou něžností, které jsem byl schopen, zároveň si vychutnávaje horkost a těsnost jejího těla. Tiše bolestně zasténala, když jsem protrhl barieru v jejím těle, rychle zavřela oči, ale stejně jí jedna slza vyklouzla zpod víčka. Přinutil jsem se zastavit, nechat jí zvyknout na tenhle nový pocit naplnění.
"Wills," zašeptal jsem s ústy přitištěnými k jejímu krku.
Mé první pohyby vyvolaly několik další bolestných povzdechů, ale pak mi vyšla vstříc boky a bolest se změnila v rozkoš. Vzpínala se pode mnou, prosíc o víc, zatínala prsty do ramenou až to bolelo, ale ta bolest mě jen ponoukala k větší rychlosti. Byla tak ochotná se svými sténavými vzdechy, pootevřenými rty a zavřenýma očima.
Připadalo mi to jako zázrak, že tu se,mnou je, tak dokonalá a úplně celá moje. Přestože naše milování bylo neobratné, uspěchané a nesmělé, nikdy jsem nepoznal nic krásnějšího. Jakoby jsme byli na jedné vlně energie, která nás společně dovedla na vrchol rozkoše. S posledním přírazem, který mi přinesl uvolnění, se i ona napjala v rozkoši. Její výkřik přešel v němé zalapání po dechu.
Opřel jsem se čelem o polštář vedle jejího spánku. Cítil jsem, jak naše srdce zběsile bijí proti sobě i její horký dech na krku a uchu. S tím vším také tiché zafňukání.
Brečela. Sevřelo se mi z toho srdce. Stalo se to, čeho jsem se obával, došlo jí, co se stalo a zalitovala.
Odtáhl jsem se, abych jí viděl do obličeje, přestože jsem tušil, co tam spatřím. Oči měla zavřené, tváře pod dolními víčky vlhké, vypadalo to, že přemáhá pláč.
“Willow?“zašeptal jsem a palcem setřel vlhkost na její tváři.
„Jsem v pořádku,“ odpověděla také šeptem na můj jen z části vyřčený dotaz. Přes její ujištění se mi udělalo ze mě samotného zle.
Klesl jsem vedle ní na postel. Chtělo se mi brečet, což bylo směšné a zvrácené, jediný, kdo měl skutečné právo tu ronit slzy, byla ona, to jí jsem právě ublížil. Odtáhl jsem se od ní. nechtěl jsem jí ubližovat dalším svým oplzlým stařeckým dotekem. Zneužil jsem její zranitelnosti. Jejího mládí a nezkušenosti.
„Já se… půjdu se osprchovat,“ přerušila jako první nastalé ticho. Její hlas zněl zlomeně, tím jsem si byl jist.
„Jistě,“ odpověděl jsem přiškrceně, „Počkám na tebe dole a odvezu tě domů,“ navrhl jsem jí tak klidně, jak jsem jen byl schopen, možná až moc. I mě to totiž znělo odtažitě, snad proto jen kývla a zabalená do peřiny zmizela.
Čekal jsem na ni dole a byl pro mě příliš dlouhé. Dostal jsem příliš mnoho času na přemýšlení o tom, co jsem udělal. Dost prostoru pro pocit viny a odsuzování sebe samého, ovšem po jejím příchodu to bylo ještě horší.
Scházela ze schodů z rameny svěšenými, na tváři se jí jasně zračily stopy další pláče. Udělalo se mi za mě samého zase na zvracení. Vypadala jako duch, pomalu se ploužící k mému autu a sedajícího si na místo spolujezdce. Posadil jsem se za volant, cokoliv, co jsem chtěl říct jako omluvu, nebo alespoň vysvětlení, mi najednou přišlo tak hloupé a bezvýznamné, že by bylo až směšné jí to říkat, proto jsem jen nastartoval.
Zastavil jsem před jejím domem. V jedné místnosti se svítilo, ale nevypadalo to, že by se po ní rodiče nějak zvlášť sháněli.
„Omlouvám se,“ zašeptala, hlavu sklopenou. Cukl jsem sebou při jejích slovech. Ona se mi omlouvala, to jsem prostě nechápal. Jediný kdo tu něco strašného spáchal jsem byl já.
„Willow… proč…?“
„Omlouvám se za cokoliv, co jsem udělala špatně,“ obrátila na mě ubrečené oči v upřeném pohledu, „Já totiž vážně nedokážu přijít na to, co jsem udělala tak moc špatně, že si mnou zhnusený a zlobíš se na mě. Pořád dokola si přehrávám dnešní noc a snažím se přijít na to, jestli jsem vážně byla tak strašná… nebo co jsem,“ zarazila se ve svém počínajícím blábolení, najednou něčím viděšená, „Je to proto že jsem brečela? Je, že jo? Už to neudělám, opravdu ne. Už nebudu nikdy brečet. Byla jsem jenom… prostě.“
„Willow, ne!“ uzarazil jsem jí prsty přitištěným na rty. Jak si mohla tak dokonale krásná bytost jako ona myslet, že by mohl být čímkoliv vinna, že by mohla cokoliv udělat špatně.
„Neudělala jsi nic špatně. Bylo to dokonalé,“ začal jsem jí přesvědčovat a nemusel jsem ani lhát, protože to dokonalé bylo, ne technikou, ale něčím, co se jsem nikdy nezažil. Pocity, které jsem doposud nepoznal.
„Všechno, co si co si udělala,“ vzal jsem její tvář do dlaně, „to, jak ses mě dotýkala, bylo úžasné.“ Pod prsty jsem cítil teplo, jak zrudla, zároveň jí na červené tváři vystoupily drobné pihy, „ale už se to nesmí opakovat,“ dokončil jsem pevně, ač to pro mě bylo bolestné. Už teď jsem jí dost ublížil, jakékoliv pokračování našeho vztahu by špatné.
„Gil… Ruperte!“ začala protestovat, nedovolil jsem jí říct cokoliv, co měla na jazyku.
„Ne, Willow,“ zakroutil jsem hlavou, „To, co se mezi námi stalo, bylo špatné, nikdy jsem to neměl dovolit. nebýt o tebou, ty si dokonalá, to já. Jsem příliš starý a pak,“ rozhodl jsem se zaútočit na její racionální analytický mozek, kterému tak často dávala přednost před emocemi, když byla v tíživé situaci, „musíš si uvědomit, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl.
„Nikdo se to nedoví,“ odporovala, ale já v její očích viděl pochopení, „A ty… my neudělali jsme nic špatného.“
„Možná, že naši přátelé by si to nemysleli, ale před zákonem a morálkou tohohle státu jsem už teď spáchal zločin,“ říkala se mi to stejně špatně, jako se jí to poslouchalo, „Zavřeli by mě za znásilnění a zneužívání mladistvých.“ Cítil jsem, jak se mi pod dlaní zachvěla a vypadala, že se znovu rozbrečí.
„Já toho nelituji,“ lhal jsem jen části, litoval jsem, že jsem jí ublížil a nadále ubližuji, ale ta část, co po ní toužila se tetelila blahem, že jí měla, „a nechci, abys litovala ty. Zkus to brát… že si byla poprvé se zkušeným mužem, co si tě váží a… má tě rád,“ skoro jsem řekl pravdu, že jsem se do ní bláznivě zamiloval, jenže to by celou situaci jen zkomplikovalo a už tak byla moje slova podivná a asi málo utěšující.
Pomalu, rozvážně přikývla. Její intelekt zvítězil na rozbouřeným srdcem a emocemi, přesně jak jsem doufal. Pochopila, že nemůžeme být spolu, protože je to špatné. Bolelo mě to, po dnešní noci jsem si nedokázal představit, že bych s ní nebyl, neměl jí v náručí, jenže takhle to bylo lepší.
Odtáhla se ode mně a vystoupila z auta. V ten okamžik jsem si najednou připadal tak osamělý až k zbláznění, ovšem nechal jsem jí v poklidu jít.
Doufal jsem že moje sebeovládání je lepší, ale mýlil jsem se. Vidět jí každý další den bylo utrpením, zvláště když se zdálo, že to celé přijala lépe než já. Vypadala poklidně zamyšlená, trochu mimo realitu, ale ne nešťastná. Zato já se každé ráno bez ní zmítal na pokraji pláče, když jsem koukal po téměř probdělé noci do bílého stropu svého prázdného bytu. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že se ve mně skrývá tolik citu který by tak náhle vzplanul. Všechno, co jsem kdy k někomu pocítil, se rozvíjelo pomalu, rozvážně, bez téhle mladistvé prudkosti a to dokonce v dobách, kdy jsem byl ještě stejně starý jako moje ohnivá kráska.
Po třech probdělých nocích po sobě které jsem strávil neproduktivním oukáním do holích stěn, nebo dokonce sledováním teleshopingu v televizi, jsem se rozhodl svou chronickou nespavost nějak využít, třeba k překladu textu ze sumerštiny do angličtiny, na dobu, až odsud odejdu.
Kdybych nebyl zabrán do myšlenek, asi bych si hned všiml jemně nasládlé vůně v knihovně a ozonového pachu magie ve vzduchu, jenže já byl plně ponořen do sebe, takže mě Willowina přítomnost v mé kanceláři dokonale šokovala.
Stála nad mým stolem, na kterém byl postaven kahan a nad ním skleněná nádoba plná nějakého lektvaru. Jako moderní čarodějka znalá spíše v chemii, nepoužila staré kotlíky a ohniště, nábrž moderní nástroje pro chemické pokusy. V ruce natažené nad lektvarem svírala moje náhradní brýle.
„Willow,“ řekl jsem překvapeně. Nebyl jsem ale natolik zahloubaný a překvapený, aby mi nedošlo, co tu moje ohňovláska provádí. Byl to rozhodně nějaký druh kouzla, nebo lektvaru lásky či vášně což je v podstatě totéž, protože obojí člověka nadobro zbavuje zdravého rozumu.
"Co to tu vyvádíš, Willow?!" Pro tentokrát zvítězila moje otcovská autorita. Magie celkově byla nebezpečná a vrtkavá, ovšem to co tu provozovala, Willow bylo zvlášť nebezpečné.
"Já chtěla... vlastně... já," nedokázala se vymáčknout, už jsem se nadechova,l abych jí důkladně vyčinil, když se to z ní začalo hrnout doslova vodopádem.
"Chtěla jsem začarovat tebe, abys po mě zatoužil," přiznala najednou pevným hlasem, vždycky jsem věděl že je v ní síla až neskutečná, "Já bez tebe prostě být nemůžu. Zamilovala jsem se a nebylo to tu noc, ale daleko dřív. Ani si vlastně neumím vzpomenout na dobu, kdy jsem tě nemilovala. Myslím že to začalo už ten první den, když jsi sem přišel a my se setkali. Pamatuješ si vůbec na to?"
Jistěže jsem si pamatoval, jak bych mohl zapomenout. Vešla tenkrát do knihovny, jakoby to byl její druhý domov, což taky byl, nebo možná jediný, když na to z odstupem času hledím. Vyznala se tu líp než já a pomohla mi. Jiskru intelektu a osobnosti v jejích očích jsem zaznamenal hned, takže jsem si jí okamžitě zařadil mezi lidi, kteří pomalu, ale jistě získávají můj úctu.
"Našla jsem tě a nehodlám se tě jen tak vzdát, ať to bude sebevíc nebezpečné."
Když to říkala ,chtělo se mi křičet štěstím, jen jsem věděl, že si stejně neuvědomuj,e co všechno by to obnášelo. Já ano. Za ten krátký čas od našeho milování jsem prakticky denně spřádal teorie o tom, jak by se to dalo provést.
"Nevíš, co říkáš," zakroutil jsem hlavou, sundal brýle z nosu a podle svého zvyku, téměř až obsedantního, je začal čistit, "Znamenalo by to skrývání, neustálé riziko, že nás odhalí a hlavně," nasadil jsem si brýle a pohlédl jí zpříma do očí, "lhaní. Museli bychom lhát i našim přátelům."
Sklopila oči. Ona prostě neuměla lhát, byla jako otevřená kniha. Všechny emoce, city a myšlenky vepsané v tváři. Vážil jsme si jí proto, byla prostě dokonale upřímná a nevinná, takže bych ani nechtěl, aby kvůli mě lhala.
"Udělám to. Budu lhát, budu se skrývat a předstírat," tentokrát bylo jasné, že se pevně rozhodla a už s ní jen tak někdo nehne, "jen buď se mnou."
Najednou jsem to viděl jasně, ona mě skutečně chtěla. Byla rozhodnutá mě mít a zároveň se mi oddat, udělat pro to, abychom byli spolu, cokoliv. Vypadalo, že jí nezáleží na zákonech, pravidlech, ani pofidérní morálce. Když na tom všem nelpěla ona, pak já rozhodně ne. Nikdy jsem nebyl poslušný hoch, co salutuje a klepe podpatky, jak se mu řekne, vlastně porušování zákonů mi nebylo cizí.
Přesto jsem nemohl uvěřit, že se to děje, že mne chce a dokonce, jak říkala, miluje. Bál jsem se tomu uvěřit, protože lásky v jejím věku jsou pomíjivé a vrtkavé, jenže tohle byla Willow. Nebyla vrtkavá, když se rozhodla, nikdy své názory neměnila.
Došel jsem k ní, netušil jsem co udělat, jestli jí políbit, obejmout nebo se zachovat čestně a i tentokrát říct ne, místo toho jsem překvapil jí, ale i sebe.
Padl jsem koleny na tvrdou zem bez koberce a objal jí kolem pasu, čelo přitištěné na její břicho v růžovém svetru.
„Willow, Willow,“ šeptal jsem stále dokola, neschopen říct něco jiného. Dokonale mě ovládla, přivedla vlastně na pokraj šílenství, nebo alespoň mentálního kolapsu a to dokonce aniž by chtěla.
Cítil jsem z ní zmatek, ale i něhu, zvláště když mi položila ruce na hlavu a začala se prsty probírat v mých vlasech.
„Ruperte?“ zeptala se s obavou. Jistěže měla strach a byla zmatená, nikdy mě takhle neviděla, ani já sám sebe takhle neviděl a nepoznával.
„Miluji tě, Willow,“ vzhlédl jsem k ní, „Nepotřebuješ kouzla,“ přitiskl jsem jí ke stolu, stále před ní v pokoře klečící, „abych po tobě toužil.“ Vyhrnul jsem jí spěšně krátkou sukni až nad boky a stáhl kalhotky. Ani tentokrát neměla ty příšerné punčocháče. Díky Bohu.
Právě jen Bůh a pozdní hodina nás uchránili před odhalení, zejména když její vrcholný výkřik rezonoval celou budovou.
Dupl jsem na plyn, zařadil až kdesi cosi v motoru zavrzalo a prasklo. Cítil jsem Alexe doslova přicucnutého vzadu k mému sedadlu a obtížnou přítomnost Oze, taky někde vzadu.
„Když neumře Buffy, tak my jo,“ pípl mi hystericky ucha. Neuvěřitelné, jak někdo, kdo dokázal přežít, ba co víc bojovat v několika apokalypsách, může být vyděšený z trochu rychlejší jízdy.
„Gilesi, prosím zpomal,“ požádala mě moje ohnivláska, sedící na místě spolujezdce, „Angel říkal, že to s Buffy není vážné,“ připomenula mi.
Zatnul jsem zuby vzteky. Volala nám a byl v pořádku, to znamenalo jediné, že se z ní napil.
Když jsem šlápl na brzdu, Oz narazil nosem do sedadla před sebou, to mi poskytlo jisté zadostiučinění. Štvalo mě, že se k nám vetřel, točil se se svým nenápadným mlčením a dlouhým pohledy kolem Willow s jasným cílem jí získat zpátky, i když už byla celá moje. Kdyby jen náznakem dala najevo, že by souhlasila s jeho nabídkami, jednoduše bych ho zabil.
Chtěl jsem na Angela křičet, možná ho i praštit, jenže když jsem viděl jeho zmučený výraz, nenašel jsem v sobě k tomu dost krutosti. Ať byl kýmkoliv, Buffy miloval a miluje, to mu přičítá nějaký ten bod k dobru. Proto mě překvapilo, že se tak snadno vzdal, odešel z nemocnice, dokonce natolik, že jsem se vydal za ním. Willow přitom na mě vrhla takový pohled, jakoby chápala víc než já, což byla pravda.
„Nevěřil bych, že se nechá tak snadno odehnat od své nemocné dívky,“ zavolal jsem za jeho mizícími záda. Zastavil se na místě, chvilku zůstal stát bez jediného pohybu, jakoby byl socha, skoro to vypadalo že takhle bude stát i delší dobu, nakonec se ale pomalu otočil. Utkvěl na mě hnědýma očima, opět jiskřícíma jakýmsi poznáním. Věděl to, o tom už jsem byl přesvědčen.
„Vy to nevíte?“ zeptal se.
„Nevím co?“ nechápal jsem.
„Buffy už není moje… dívka,“ objasnil mi. Byl jsem překvapen, podle toho co mi Willow říkala, to byl Angel, kdo se snažil zase s Buffy navázat vztah, „Rozešel jsem se sní už před delší dobou a až tohle skončí, odejdu odsud.“
Překvapilo mě to. Nevěřil jsem, že by se jeden druhého někdy vzdali, nehledě na to, jak moc to bylo nebezpečné. Vlastně jedna malá hodně romantická část mě považovala jejich lásku za nesmrtelnou a vlastně to bylo taky něco, co ospravedlňovalo můj vztah k Willow. Vždyť když mladá dívka může šťastně být s dvousetletým mužem, tak proč ne se čtyřicetiletým.
„Obojí pro ně není zdravé,“ řekl, jakoby četl moje myšlenky, „Ano, vím o vás dvou,“ předešel mému dalšímu dotazu, „Před ostatními, kteří jsou jen lidské děti, to skryjete snadno, ale mě je dvěstě a jsem upír. Poznávám pohledy, které na sebe vrháte, cítím vůni vašeho vzrušení, když se k sobě přiblížíte. To, jak váš pach ulpívá na jejím těle a naopak. Dokážu dokonce říct, kdy jste spolu byli naposledy,“ měl takový temný výraz, až nepříjemně podobný Angelusovi, „Rozešel jsem s Buffy protože náš vztah nebyl normální a bezpečný, nehledě na možnost ztráty mé duše. Dívka jejího věku by měla mít přítele, kterým se chlubí před ostatními. Kterého vůbec může vzít někam ven, aniž by… to dopadlo špatně.“
Mlčel jsem. Ještě nikdy jsem Angela neslyšel mluvit tak dlouho, když k tomu byla jeho slova pro mě bolestná, protože nahlas říkala pravdu, kterou jsem věděl už dávno.
Otočil se k odchodu, ale přesto ještě přes rameno poznamenal:
„Kdybych neviděl, jak moc vás Willow miluje, už dávno bych zasáhl, abych jí ochránil. Ale za těchto podmínek není mým právem něco udělat. Mým ne.“
***
Tenkrát měl ve všem pravdu, věděl jsem to už předtím, ale až slyšet to nahlas od cizí osoby mě donutilo přestat myslet srdcem. A snad i to, jak jí dnes Oz před troskami školy vzal kolem ramen, aby jí utěšil k tomu přispělo. Uvědomil jsem si, že on může, může jí poskytnout útěchu, kdykoliv jí potřebuje, neohlížejíc se na to, jestli je někdo za rohem nesleduje. To já nemůžu.
Vstanu, přejdu k posteli, posadím se na okraj a nakloním nad její tvář. Odhrnu jí pramínek ohnivých vlasů ze zavřeného víčka jemně fialové barvy.
„Willow,“ probouzím jí zlehka.
Pohne se, vyprostí ruku spod peřiny a s nespokojeně nakrčeným nosem a čelem otevře oči. Je vždycky včas ve škole, činorodá a energická, ovšem vstávání bytostně nesnáší.
„Už je čas jít?“ zamumlá rozespale. Je roztomilá, moje dokonalá a rozkošná Willow s ohnivými vlasy a karamelkovýma očima. Jak moc se mi po ní bude stýskat. Vím, že nebudu moct dýchat. Už teď cítím pomalu se otvírající ránu v mém hrudi. Nikdy jsem nevěřil, že budu schopen někoho tak milovat, ale stalo se.
„Ne, ještě ne,“ uklidním ji, „ale musíme si promluvit.“
Konec
Poznámka autorky: A jako vždy prosím o komentáře. Mrzí mě že to bez výslovného žádání nejde, ale co se dá dělat. jsem člověk ješitný a bez pochvali se mi nechce nic dělat.