Jak je důležité míti Nevilla - 23. kapitola
Byl připraven tomu všemu čelit.
Na poradě Řádu pouze odsouhlasil jejich domněnku, že smrt paní Longbottomové je malým varováním a odplatou, ale už neřekl, kdo ji odsoudil k smrti. Albus by jeho rozhodnutí, po delším rozmyšlení, nejspíš přijal a schválil jako jedinou možnou alternativu, ale ostatní by mu vyčítali, jak mohl být něčeho takového schopen a co je za člověka. Jako kdyby oni nikdy nečelili těžkému rozhodnutí, které může ovlivnit životy jiných.
Byl připraven koupit prsten a přednést Nevillovi svou žádost.
Od jejich nepovedené společné noci, kdy se mimo jiné dozvěděl, že Potter neumí udržet tajemství, se s ním neměl pořádnou šanci setkat. Ani po tom, co mu Brumbál řekl, že jeho babička je mrtvá. Jedinou možností bylo jít přímo do nebelvírské věže a to by se setkalo se značným znepokojením všech, s dotazy a spekekulacemi. Právě proto nebyl ale vůbec připravený na to, vidět ho ráno poté u oběda v naprosto strašlivém stavu. Bledý a ubrečený ve zmačkaném oblečení a bez jiskry. Tohle nebyl jeho Neville, rozpačitý, někdy ustrašený, ale prakticky vždy ochotný se usmívat. Smutné Neville se mu nelíbil a upřímně netušil, co by měl dělat a jestli je nabítka sňatku v nynější situaci vůbec vhodné. Nechtěl být odmítnut, vlastně nesměl být odmítnut, ale mohl by trochu počkat a pokusit se Nevilla utěšit. To mělo však dva háčky, v utěšování byl vážně otřesný a naposledy mladého nebelvíra utěšil alkoholem do bezvědomí. A pak, zítra se odjíždělo z Bradavic, takže času nebylo nazbyt, jedině tak, že by sociální služba dovolila Nevillovi trávit prázdniny tady na hradě.
Potřeboval si s někým promluvit a shodou okolností byl dnes pátek, takže byl čas na společenský dýchánek s Albusem. Příhodné, ač netušil, jak mu přesně vysvětlí, že si hodlá vzít jednoho ze studentů. Nebylo to proti pravidlům, jestliže spolu neměli předchozí sexuální poměr – nikdo mu nedokáže, co všechno spolu dělali – tak žádost o regulérní sňatek byla naprosto v pořádku, zejména pokud by se Albus uvolil a oddával je. Sňatek posvěcený někým tak váženým nemohl být nijak spochybněn. Otázkou jen bylo, jak bude starý čaroděj reagovat. Sice už měl jeho nevyslovený souhlas, ale kdo ví.
Proto teď seděl v pohodlném křes u krbu v ředitelně a ucucával vynikající kávu z nesmyslně malinkého hrnečku. Na utišení jeho potřeby kofeinu to rozhodně nestačilo, vynahrazovala to však výtečná chuť. Nikdy se Albuse neptal, co je to za kávu, protože věděl, že kdyby se to dozvěděl, tak by zjistil, že je to nesmyslně drahý druh a musel by se zase trochu stydět za to, že za něj starý čaroděj utrácí tolik peněz a přitom nechce nic na oplátku. V tom byla jakási zmijozelská 'poctivost', kdy bylo přirozené, že vše mělo svou cenu.
Odložil hrneček na stolek a podíval se na Albuse, po celou dobu jejich mlčení usazeného v druhém křesle a hypnotuzujícího ho svýma modrýma očima. Něco věděl, to bylo jasné, ale nechtěl začít jako první. Nesnesitelný starý chlap, tak mu to dám sežrat rovnou, pomyslel si s nevrlostí.
„Rozhodl jsem se vzít si Nevilla Longbottoma,“ oznámil prostě, zase zvedl svůj hrnek s kávou a napil se. Vyčkával na reakci, zápornou, kladnou, intenzivní i lhostejnou, prostě jakoukoliv.
„A ví o tom pan Longbottom?“ zeptal se Albus s naprostým klidem, vytáhl z plnovousu karamelku, razbalil ji, strčil do pusy a začal žvýkat s takovou intenzitou, že kdyby měl protézu, tak mu nejspíš za chvíli vypadne z pusy.
Znovu se na Albuse podíval, zejména si všiml jeho jemného úsměvu a zvláštního smutně dotčeného lesku v očích, smíšeného s opravdovým štěstím. Mátlo ho to. Žárlivost by byla na místě, nebo smutek, to ano, ale ne štěstí a spokojenost. Alespoň se mohl začít vyptávat, jak je to vůbec možné, kdy se dali dohromady, jestli porušili řád a pravidla. Pravdou ale bylo, že Brumbál už věděl, možná ještě dřív, než sám Severus, že Neville pro něj něco znamená. Nejspíš proto ta naprosto klidná reakce. I tak to bylo divné, chtěl jinou reakci. Na chvíli, aby svět fungoval tak, jak si myslel že funguje.
Nenápadně si odašlal.
„Zatím jsem neměl příležitost s ním mluvit a upřímně nevím, jak to podat,“ připustil a dál se při tom tvářil, jako že je to naprosto normální mluvit o sňatku se studentem. Když to tak chtěl probírat Brumbál, pak nebyl proti, všechno to jen usnadňovalo. Nejspíš. Jestli si ředitel bude prostě myslet, že si chce vzít Nevilla, aby se o něj postaral, pak nebude vůbec nutné, říkat mu o dohodě s Pánem zla. Stačilo jen budit dojem, že je jen nejistý v podání žádosti, což byl, takže to bylo snadné.
„Obvykle se to dělá tak, že vezmeš prsten, poklekneš na jedno koleno a řekne: 'Vezmeš si mě?'. To bývá nejjednoduší,“ mezi vousy se mu objevily zuby, jak se široce usmál, „Taky můžeš prsten hodit do sklenky s vínem. Do fontány, odkud si ho bude muset vylovit. Umístit ho místo bonbonu do bonboniery. Zapést ho do koláčku. Magicky mu ho zavěsit nad postel. Nechat ho přinést Fawkesem. Je nepřeberné množství způsobů, jak mu nabídnout prsten a manželství.“
Zůstal v nedůvěře a hlavně překvapení hledě na Brumbála, vymýšlejícího neskutečné způsoby, jak někoho požádat o ruku. Byla v tom sice kreativita až neuvěřitelná, vynechal snad jen to, že by prsten mohl přinést jednorožec, který by ho měl nasunutý na rohu, ale všechny byly absolutně neproveditelné. Tedy až na ten první, kde by vynechal to poklekávání, protože by mu nejspíš křupalo v kolenou a to by nebylo moc romantické. Nehledě na to, že si jen tak před někým na zem neklekal.
„Spíš jsem myslel, jestli je to vhodné teď po tom, co jeho babička zemřela,“ zabručel, „Připadá mi, že ne, ale nevidím jinou možnost. Neville nemá žádné jiné blízké příbuzné, takže by ho pohltil systém a to nechci. Chci mu poskytnout zázemí.“
„Oh, já to pochopil hned. Ty by ses do svazku nehnal, pokud bys k tomu neměl logické důvody,“ pousmál se ředitel a poklidně upil svého široko daleko vonícího čaje, „Nelíbí se mi ale, že tím pan Longbottom nebude mít na výběr. Buď se bude muset vyrovnat s tím, že následující troje prázdniny strávi v nějakém ústavu pro děti bez rodičů nebo si vezme tebe a bude žít s tebou.“
„Konečně!“ uniklo mu hlasitěji než měl v úmyslu. Mohl si stokrát říct, že to nechá být, stejně ho rozčilovalo, že ředitel neřekl nic o nevhodnosti vztahu a nevyptával se na podrobnosti.
„Už jsem myslel, že mi ani trochu nevynadáš nebo se mě nezeptáš, jak to vlastně je,“ zarazil se a podíval se usmívajícímu se Brumbálovi do očí, „Ty se mě na to stejně nezeptáš, je to tak? Prostě jen přijmeš, že jsem se rozhodl vzít si studenta, jež by pro mě měl být úplně cizí, oddáš nás a řekneš, jak si šťastný z toho, že my jsme šťastní. To myslím není chování vhodné pro ředitele, víš to? Měl by si řádně prošetřit, jestli jsem se nedopustil vůči Nevillovi něčeho nepřístojného.“
„Oh, ale já vím, že ses nedopustil ničeho nepřístojného, co by se dalo zjistit,“ odpověděl starý ředitel s neutuchajícím veselím v hlase, „Sleduji vývoj vašeho vztahu už od chvíle, co jsi přijal pana Longbottoma na doučování. Nejdříve jsem si myslel, že musím toho mladého muže před tebou trochu chránit, protože to vypadalo, že ho sežereš zaživa. Pak jsem si všiml, že si ho zřejmě přestal v doučovacích hodinách sekýrovat. Následně mi došlo, že ti není zcela lhostejný, z lhostejnosti si se dostal k zalíbení a poté k lásce...“
„To důrazně odmítám,“ zavrčel do proslovu.
„... a hned mi bylo také jasné, že pan Longbottom tvé city opětuje,“ pokračoval ředitel, jako kdyby nebyl nikdy přerušen, „Už tehdy jsem učinil jistá opatření, rozmístil jistá kouzla, abych si ověřil své teorie a měl přehled o hloubce vašeho vztahu...“
„Počkat! Nastavil si sledovací kouzlo na jeho panictví? Ne, neodpovídej mi!“ zvedl důrazně ruku, „Vůbec mě to nepřekvapuje a nechci to vědět.“
„... a plně jsem ho podporoval a podporuji. Pan Longbottom se k tobě velice hodí, nejen že je to pohledný mladý muž s obrovskou trpělivostí, ale je to i bylinkář a to je pro lektvaristu vždy velké plus. A hlavně; má před sebou dlouhý život, stejně tako ty. Bude ti dělat společnost na tvé cestě až do jejího konce. Tak je to správně,“ do úsměvu i hlasu se mu vkradl nostalgický smutek, „Takže schvaluji tvůj záměr si ho vzít a jsem přesvědčen, že vás čeká krásná budoucnost. A ano, budu vás oddávat,“ odpověděl na Severusovu nevyřčenou žádost, takže nebylo co říct.
Mlčel a míchal lžičkou v dávno vychladlé kávě. Suma sumárum dostal požehnání, ale nedostal radu, jestli je vhodné, aby Nevilla o ruku požádal dnes, nebo jestli to má nechat na později. Požehnání a Albusův souhlas se vším byl sice skvělý, ale... potřeboval opět radu skutečného Nebelvíra, tak proč chodil sem. Každý přeci věděl, že Brumbál není skutečný nebelvír ani co by se za nehet vešlo, protože je to spíše had zabalený do lví kůže.
„Už máš prsteny?“ přerušil starý ředitel jeho zchmuřené rozjímání
„Co? Ne, nemám prsteny, když ještě ani nevím, jak ho požádat. Vůbec jsem na ně nemyslel, tak prostě... jednoduše koupím nějaké na Příčné až přijde čas,“ odvětil, jelikož byl teprve ve fázi, jak se zeptat a kdy se nejlíp zeptat, k fázi, s čím v ruce se zeptat, se ještě nepropracoval. Ta pro něj byla hodně vzdálená.
„Čas nastal právě dnes,“ prohlásil rázně Brumbál a s energii vyskočil z křesla.
„Co prosím?“ zeptal se zmateně, tušíc že Albus šije něco strašlivého, když ho viděl jak nadšeně běží ke stolu, kde cosi hledá.
„Když už si se rozhodl oženit se a postarat se o pana Longbottoma, pak proč to odkládat?“ vytáhl ze zásuvky dva zlaté galeony, „Oddám vás hned teď. Všechno se tím jen usnadní, protože nebudou žádná jednání se sociálkou a povolení k sňatku nebude potřeba, pokud provedeme obřad podle starých tradic. Ty jsou nadřazeny právnímu systému, takže povolení a předmanželskou smlouvu podepíšete dodatečně zítra nebo pozítří. Ach a o prsteny se také postarám.“
Nevěřil vlastním učí a očím. Brumbál se nejspíše zbláznil, když hodlal uspořádat svatbu ještě dnes. To bylo příliš rychle dokonce i v podmínkách, že museli pospíchat z mnoha důvodů.
„Nemůžeš uspořádat svatbu během jediného dne,“ namítl, vstal a přešel k řediteli, aby mu to mohl lépe vymlouvat, „Vždyť já ani nevím, jestli Neville mou nabídku přijme.“
„Jistěže ji přijme, ten chlapec tě zoufale a hluboce miluje. Teď nastav ruce... hezky takhle do mističky,“ vzal naprosto zmateného Severuse za zápěstí a dal mu ruce k sobě, „Chvilku buď potichu, už je to dlouho co jsem vyráběl šperky, tak se potřebuji soustředit. Chci aby to bylo dokonalé,“ mrkl šibalsky okem skrytým za brýlemi a pak oči zcela zavřel.
Geleony se zvedly z Brumbálovi dlaně a vznesly se zhruba na úroveň očí, pak se rozpadly ve zlaté kuličky. To bylo penězokazectví a navíc to nemělo být vůbec možné, geleony se nedaly tavit normálním způsobem ani magicky, což však starému čaroději nebránilo vůbec v ničem. Elegantními pohyby hůlky a druhé ruky rozvířil zlato ve vzduchu se zručností a naprostou samozřejmostí profesionálního zlatníka. Vykroužil dva dokonalé elegantní zlaté kroužky, které byly bez jediné poskvrnky a nádherně se leskly. Dalším mávnutím je zahalil do drobných rudých jisker, to když na ně něco vyrýval. V posledním pohybu hůlky je schladil v bílém mračnu páry a lusknutím je propustil z neviditelné bubliny, jež je držela ve vzduchu a ony spadly přímo do Severusovích napřažených rukou.
Na dotek byly stále teplé, ale ne tak, aby člověku popálily ruku. Kromě tepla také cítil jemný vlis na jejich povrchu. Prsty se nedalo rozpoznat co je na nich vyryto, nebylo to ani z dálky vidět, musel si prsteny zvednout k očím. Na jednom byl precizně do posledního detailu vyvedený lev ve skoku a na druhém had obtáčející se kolem celého kroužku, až si téměř pohltil vlastní ocas.
„Had a lev? To je klíšé a ještě patetické,“ zabručel si pro sebe.
„Je to klasika,“ de fakto mu Brumbál ani neodporoval, „Prsteny máš, tak jdi na to.“
„Teď?“ zvedl pohled na jistě magicky uměleckých děl ve svých dlaních.
„Jistěže, není přeci času nazbyt,“ přikývl Brumbál, jednu ruku mu ovinul kolem ramen a druhou ho chytl za loket, tak ho strkal směrem ke dveřím, „Tak, směle do toho. Jak jsme si řekli, pokleknout a požádat o ruku. Když přidáš něco jako, že ho miluješ, budeš vždy milovat a netoužíš po ničem jiném než strávit zbytek života s ním, tak tím jen zvětšíš své šance a dodáš tím tu správnou atmosferu.“
„Ale přeci...“
„Já tu mezitím všechno připravím, sezvu hosty, nechám udělat výborné občerstvení. Hlavně si nezapomeňte sehnat svědky, třeba Rolanda by pro tebe byla skvělá volba,“ lusknutím prstů otevřel dveře ke kterým Severuse právě dostrkal, „Požádat Nevilla o ruku a sehnat si svědka jsou tvoje jediné povinnosti, všechno ostatní zařídím já. Sejdeme se tu za hodinu, ano?“
„Tohle ale... svatba teď?“
„Ano teď a dej se trochu dohromady, vypadáš jako vyoraná myš,“ vystrčil lektvaristu ven ze dveří, „Za hodinu... budu se těšit... huš, huš, kšá! Utíkej, ať to všecho stihneš!“ vyháněl ho, pokyvujíc rukou směrem ven, zablýskl úsměvem a pak překvapenému Severusovi zabouchl dveře před nosem.
Zůstal stát, jen pomrkával a hypnotizoval dřevo, v ruce ho při tom tížily dva prsteny, stále ještě jemně hřející. Přišel si sem pro radu a ani nevěděl jak, najednou zjistitl, že má hodinu na to, aby se připravil na svou svatbu. Jak to tak viděl, tak ani Pánovi zla ani Brumbálovi vůbec nedělalo starosti, že je to jeho vlastní život a ne nějaké loutkové divadýlko, kde figurkám na prst nacpou zlatý kroužek a pak je strčí do postele pod barevný hadr, co má představovat peřinu. S Nevillem byli, u mozkomora, živí, myslící lidé.
„Do pekla s oběma!“ zavrčel popuzeně, strčil si prsteny do kapsy a obrátil se na podpatku.
Nemělo tu cenu postávat a vztekat se, když už se beztak dali události do pohybu. Musel teď jednoduše jít do Nebelvírské věže a zatraceně nějak požádat Nevilla o ruku, ale ještě předtím si musejí spolu vyřešit některé nevyřčené věci. Doufal, že potom mu nedá mladý nebelvír košem, protože to by pak byl Neville do budoucna pěkně v háji a jeho babička zemřela naprosto zbytečně.
Proč jen musí být můj život tak komplikovaný, povzdechl si v duchu.