Jak je důležité míti Nevilla - 20. kapitola
Za svůj život, který považoval za poměrně krátký, zažil tolik okamžiků smrtelné hrůzy, že mnoho lidí by z toho dávno zešílelo. On už jen přátelský rozhovor s Pánem zla stačil na celoživotní noční můry. Přesto přese všechno ještě necítil takový strašlivý strach, skoro až dusivý, jako když se teď běžel chodbami Bradavického hradu k nejbližšímu funkčnímu krbu.
Potter se rozhodl vydat na Odbor záhad, že se mu to skutečně podaří, o tom Severus kupodivu moc nepochyboval, tak jako tak, i když tam nebude Potter, tak tam budou Smrtijedi. A pokud tam Potter bude, tak tam půjde i Neville. To byl hlavní důvod jeho strachu. Smrtijedi v jedné místnosti s jeho mladým nebelvírem. Mohlo to skončit jen jediným způsobem - Nevillovou smrtí.
Jestli je možné se letaxovou sítí prohnat, tak to Severus nejspíš udělal, protože z krbu na Grimmauldově náměstí prakticky vypadl. Musel využít všech svých schopností balancovat v širokém a těžkém hábitu, aby sebou nešvihl na zem. Proletěl chodbami skoro jako netopýr směrem ke kuchyni, kde se většinou obyvatelé zdržovali a vypadl dovnitř.
U stolu seděl Black, Pastorek a Molly samozřejmě stála u plotny. Pohledy všech se k němu zvedly, když tak neomaleně vtrhl do místnosti.
"Neumíš klepat, Snape," uvítal ho nevrlým zavrčením Black.
Potřeba mu zle odseknout byla přehlušela strachem, takže si ho ani příliš nevšiml.
"Máme tu poplach. Idiot Potter se rozhodl jít na Odbor záhad a vloupat se do Síně věšteb."
"Cože?" zeptal se Pastorek nesmyslně, evidentně bystrozor na svém místě, protože ti nedokázali zhola nic udělat, "O čemt o mluvíš, Snape? Co kdyby sis sedl a v klidu nám všechno vysvětlil."
"K čertu to vám to musím hláskovat? Potter. Pán zla. Věštba. Odbor záhad. Poplach. Hejbněte zadkama!"
Bylo znát, že se konečně probouzejí k životu. První byl Black, jež se zvedl ze židle a zamračil se, Molly ho hned následovala, přičemž se jí ve tváři mihl typický starostlivý výraz matky, kterým se ptala, spíš jen tak symbolicky, jestli je její syn s Potterem.
"Jak víš, že se Harry chce vydat na Odbor záhad?" zeptal se Black.
Severus se zhluboka nadechl. Neměl sem vlítnout jako velká voda a podávat informace po kouscích. To nebyl jeho styl, příčilo se to jeho povaze, jenže on měl takový strach o Nevilla, že ho to zbavovalo soudnosti. O tom, proč ho jímá hrůza při pomyšlení na smrt mladíka, který mu měl jen posloužit jako zdroj bylinek, raději nepřemýšlel, jelikož na to vůbec nebyl čas.
"Dvojčata přerušila testy NKU ohňostrojem. Potter se pokoušel někam dostat krbem z pracovny té vyšetřovatelské krysy, ale ona ho chytla. Předal mi zašifrovaný vzkaz: Drží Tichošlápka tam, kde je to ukryté. Jestli si Potter nehraje s Pánem zla kešky, tak jediné, o čem může být řeč, je věštba, která ty dva spojuje dohromady."
Prostý logický skok, který musel být pochopitelný i někomu tak slabomyslnému jako byl Black a poklidnému až apatickému jako byl Pastorek. Potter se nemohl dozvědět o jakémkoliv Blackově uvěznění jinak, než skrz propojení mezi ním a Voldemortem. Jisté bylo, že je to lež, proto bylo jasné, že je to past k Potterově likvidaci. A jak věděl že jde o Odbor záhad a věštbu? To si prostě domyslel, protože nebyl hlupák.
"Jsi si jistý?" ujišťoval se čokl, jako kdyby Severus dokázal zlehčovat tak vážnou situaci.
"Jestli jsem si jistý že jde o věštbu?" reagoval otázkou, "Ne, to rozhodně nejsem, ale pokud o ní nejde, pak nemáme ani zdání, kam se Potter vydal, ovšem celkem s jistotou můžu říct, že ať půjde kamkoliv, tak Pán zla tam na něj už bude čekat."
"Možná se Harry ani nedostane přes Umbridgeovou...," navrhl opatrně Black.
"Snažíš se být vtipný? Celý rok se tak jednou měsíčně plíží za vámi dvěma do Prasinek, aniž by cokoliv tušila. Dostane se ven, i kdyby měl tu ježibabu proklít do bezvědomí," nechápal, jak může mít Black tak nízké mínění o Potterovi, když on sám věděl, že ten hloupý kluk udělá všechno, co si usmyslí.
"Nedostane se jen tak na ministerstvo... Voldemort se tam také nedostane," argumentoval Pastorek, Molly důrazně přikývla.
"Je to tam zamořeno bystrozory. Ani on by si netroufl se tam vloupat. Kdyby to dokázal, tak to rovnou udělal," argumentovala žena sice logicky, leč snadno by jí to vyvrátil.
Pán zla si pro věštbu nedošel proto, že chtěl budit dojem, jako kdyby vůbec neexistoval. Poskytlo mu to neuvěřitelné množství prostoru pro infiltraci. A ano, samozřejmě tu byla i skutečnost, že ani on nemohl čelit bez obav stovce bystrozorů. Musel dnes udělat něco, co je z ministerstva odlákalo pryč, jen Severus nevěděl co. Každopádně, pokud se rozhodl tam dostat, přilákat Pottera a zabít ho, tak to jednoduše udělá.
"Mluvíme tu o Pánovi zla a Harry Potterovi. Jsem tu jediný, kdo si uvědomuje, co to znamená?" evidentně byl, snad jen Black se dostával před počáteční nedůvěru, ale prozatím se k akci neměl, "Na tohle já nemám čas. Když nejste schopni něco udělat vy, pak Lupin bude víc aktivní. Kde je?"
"U rodičů. Zavolám ho," konečně se Black trochu rozhýbal, "Taky se pokusím kontaktovat Brumbála, jenže netuším kde je. Ví to někdo?" nedostal odpověď, tak se jen protáhl kolem Severuse a zamířil ke krbu v hale, "Svolejte ostatní. Snape má pravdu, jestli se Harry vážně dostane na Odbor záhad, pak tam na něj bude Voldemort čekat a my ho před ním musíme ochránit."
"Půjdu ke krbu v druhém patře a zavolám Tonksovou," připojila se Molly, načež vyběhla z místnosti a za chvíli už bylo slyšet, jak rychle běží po schodech nahoru, což stará Blacková okomentovala sprostými nadávkami.
"Já najdu Moodyho," dodal Pastorek a také opustil místnost a prakticky tak zanechal Severuse samotného stát v kuchyni. To nebylo ani příjemné ani užitečné, ale víc než tři krby připojené na letax v domě prostě funkční nebyly, takže nemohl dělat nic jiného, než následovat Pastorka do příjímacího salonu.
"Měl by ses vrátit do Bradavic," řekl Pastorek, když bral z krbu dózu s letaxem.
"Ani náhodou. Jdu s vámi," zamítl rázně variantu, že by se vrátil do hradu a nečinně tam seděl. V první řadě by se nejspíš zbláznil strachy, musel konat, jinak mu přeskočí, a hlavně, pokud chtěl chránit Nevilla, pak to rozhodně bude dělat vlastnoručně a jen tak ho nesvěří do rukou party sice hrdinů, ale zaměřených chránit výhradně Potterovic spratka. Vůbec by se nedivil, kdyby pro něj obětovali všechny ostatní, včetně jeho mladého milence.
"Nemůžeš jít s námi. Jestli tam budou Smrtijedi, pak tě zaručeně poznají a tvoje pozice špiona ve Voldemortových řadách bude prozrazena. To si nemůžeme dovolit. Jsi náš jediný zdroj informací," naléhal na něj bystrozor.
Za jiných okolností by řekl jízlivou poznámku v duchu toho, že se konečně našel někdo, kdo dokáže ocenit a pochválit jeho mistrnou masko věrného Smrtijeda, schopnost lhát Pánovi zla do očí a obratnost, se kterou sbírá informace. Teď mu to ale bylo srdečně jedno.
"Zeptej se mě, jestli mi na tom záleží," odsekl popuzeně, zase tu kecáním ztráceli čas.
"Proč chceš zahodit všechno, co jsi tak pracně vybudoval?" nechápal Pastorek.
"To je můj osobní zájem a tobě do toho nic není," rozhodně nehodlal říct, že chce běžet na Obor záhad, aby tam chránil jednoho naivního a idealistického hlupáka, co se bezhlavě vrhá do nebezpečí, protože to znamená být po boku milovaného Harryho Pottera.
"Je mi do toho hodně, jelikož je to záležitost Řádu. Nemůžu ti dovolit riskovat odhalení."
Nevěřícně na něj koukal. Kdo si vůbec myslel, že je, když mu tu tak rozkazoval, jako kdyby byl sám Brumbál. Považoval to za drzost nejhrubšího zrna. Copak byl poskok celého pitomého Fénixova řádu, že si mu moh každý říkat, co dělat smí nebo nesmí, nebo naopak co dělat má. Nikdo na to neměl právo, snad vyjma Pána zla a Brumbála, ale ti dva byla zcela jiná liga moci, než Pastorek. Málem ho za tu drzost proklel, už se skoro natahoval pro hůlku, když se v něm ozvala špetka racionality a řekla mu, že má bystrozor pravdu.
Jestliže půjde s nimi a naruší své krytí, tak bude v nebezpečí i on sám a zvýší se riziko i pro Nevilla. S jeho informacemi šlo předejít útokům Srtijedů, bylo možno kazit plány Pána zla na převzetí moci. Kdyby o informace Řád přišel, tak by Voldemort klidně mohl vyhrát válku. Kdyby se tak stalo, tak Neville by nebyl schopen žít ve světe hrůzovlády. Ne, jít ho teď zachránit by znamenalo ohrozit ho daleko víc, než už ohrožen je. Členové Řádu byli schopní a pokud si zajistí, že se o mladého nebelvíra někdo postará, pak má velkou šanci dnes přežít, pokud ještě je naživu.
Tím někým mohl být právě Pastorek.
"Dobře," řekl už klidným hlasem, "Ale chci, abychom si něco ujasnili. Jednou jsem ti zachránil život, takže si mi dlužen také životem, jinak by nebyla tvá karma čistá, je to tak?" mírné přikývnutí mu to odsouhlasilo, "Pokud prohlásím, že svůj život měním za život někoho jiného a svěřiji ti ho do rukou, pak budeš zavázán jemu, je to tak?" další přikývnutí a tázavý pohled, "Pak tedy měním svůj život za život Nevilla Longbottoma," dořekl nakonec, zavazujíc tak Pastorka k tomu, aby Nevilla chránil za každých okolností, dokud mu prokazatelně nezachrání život.
"Nevilla Longbottoma? Proč?" nechápal, "Já ani pořádně nevím, kdo to je nebo jak jak vypadá. Vím jen že je to Frankův syn, jinak nic. Proč měníš svůj život za jeho?"
"To je jenom moje věc," zavrčel nazpátek, "Jednoduše půjdeš a budeš chránit mladíka asi tak vysokého jako já, rozložitějšího a blond. Snadno ho poznáš, protože je hodně podobný svému otci."
"Dobrá tedy, budu chránit Nevilla Longbottoma vlastním životem, ale doufám že mi příště, až se uvidíme, vysvětlíš proč."
Neřekl na to nic, jen potřásl hlavou a ustoupil dva kroky dozadu, naznačujíc tak, že má Pastorek konečně už zavolat Moodyho. Sledoval ho, jak přivolává starého bystrozora, pak musel znovu jako idiot opakovat všechno, co věděl. Tímhle tempem Pán zla stačí Pottera stáhnout z kůže a naporcovat. Vážně, než se Řád rozhýbal, nemaje za sebou Albuse, trvalo neuvěřitelně dlouho. Nejspíš by to trvalo ještě dýl, kdyby se tam nezjevil napůl běsnící Remus, co měl ovšem prozatím dostatek racionality, aby všechny postavil do latě a doslova prokopal krbem. Nebylo to proto, že by měl takovou auru vůdcovství, to bylo tím, že nikdy neměl odvahu postavit se do cesty mezi vyděšeného vlkodlaka a jeho druha v ohrožení.
Osaměl, jen on a strach, jaký nikdy nezažil. Prostě jen stál před krbem a civěl do jeho temných útrob, jakoby čekal, že z něj vzápětí vyskočí Neville jemu přímo do náruče. Chladná ruka strachu mu putovala po páteři a stiskla pokaždé, když se ručička na hodinách v rohu s klapnutím pohnula o kousek vpřed. Za dvě hodiny, kdy konečně přišla zpráva, už měl ruce a nohy zmrzlé jako ledová socha.
°°0°°
Někde mezi tajným scházením se se Severusem, cvičením bojové magie a dendromagie, vzdorováním Umbridgeové a učením se na NKU se také mimo jiné dostal do války. Byl to vtipný zápisek z deníku hrdiny. Dnes ráno jsem vstal, dal si ovesnou kaši, napsal NKU z lektvarů, pak ale Velká síň vybuchla, takže jsem se sebral a rozhodl se jít na Ministerstvo, abych tu bojoval se Smrtijedy. Že to znělo krásně přirozeně a hlavně neuvěřitelně skutečně. Sám by tomu neuvěřil.
Jenže srdce, narážející do jeho hrudní kosti, a těžký pach silné voňavky, alkoholu a cigaret sálající z šatů a kůže Bellatrix Lestrangerové mu jasně říkal, že vše co se kolem děje je pravda. Cítil velice jasně, že je nadosah své vytoužené pomstě. Říkal si ve své rozhněvané mysli, že mít tu nůž, tak ho poslepu vbodne dozadu do ženina těla a zabije ji. Jennže on neměl nůž, neměl hůlku a byl zcela v pasti. Přesto se k merlinovi nemodlil za to, aby mu darovala život, ale za možnost odpornou Smrtijedku alespoň zranit. Dal by za to cokoliv, prostě cokoliv, včetně své nevinnosti.
"Dej mi tu věštbu mladý muži, nebo uvidíš své přátele umírat. Hezky jednoho... po... druhém," vyhrožoval Malfoy Harrymu jejich zabitím.
Nemohl říct, že by z toho měl momentálně strach, to vůbec ne, naopak to v něm vzbuzovalo hroznou zlost. Zazmítal se v sevření kostnatých ruků Smrtijedky, jenže nepodařilo se mu uvolnit. Její stisk byl neuvěřitelně silný, příliš na ženu. Musela používat magii, jinak to neviděl.
"Nic mu nedávej, Harry!" zakřičel alespoň na svého kamaráda s veškerou bojovností, co momentálně nemohla ven a za zády přitom uslyšel posměšné odfrknutí.
"Dobře," souhlasil Harry, jako kdyby snad neslyšel, co po něm Neville křičel, "Máte pravdu. Nikdo tu nemusí umřít a neměli bychom bojovat. Mohlo by to skončít třeba... mým zraněním."
"Jistě, tak jest," zasykl Malfoy podivně stísněně, skoro jako kdyby se bál, což se zdálo, vzhledem k jeho obratnosti s hůlkou a strašlivosti, opravdu hodně neskutečné.
Sledoval, jak Harry předává kouřem naplněnou kouli do Malfoyových bledých rukou a ten jak si ji labužnicky prohlíží. Vypadalo to, jako kdyby ji snad chtěl sníst nebo se s ní začít mazlit. Byl to blázen, jednoduše blázen a zvrhlý Smrtijed. Už chtěl vykřiknout, že je to ohavnost a že stejně ničeho nedosáhl, to vše čistě jen ze vzteku pramenícího z bezmoci, když se mu v zorném poly oběvilo něco bílého, rychlého, prosvištělo to pod stropem a vzápětí se to zhmotnilo v Siriuse Blacka a to někde za Malfovími zády.
"Hej, blondýnko," pozdravil ho Black veskrze přátelsky a Malfoy se na něj jako naprostý idiot obrátil, "nesahej na našeho druha!" doporučil mu veskrze veselým hlasem, aby ho následně poslal k zemi dobře mířenou ranou do čelisti.
Blond aristokrat nestačil ani dopadnout na zem, když se strhlo druhé kolo boje a tentokrát se do něj zapojili lidé, co Neville v životě neviděl, aly byl jim upřímně vděčný, že se objevili. Lestrangerová ho strčila stranou, jak potřebovala volné pole pro vrhání kleteb a mohla se proměnit v černý kouř. Prohnala se mu tak těsně nad hlavou, až ho pach její voňavky, nyní rozptýlený v neručitém dýmu, začal dusit. Chrchlal a plazil se pryč k nejbliží hůlce, ležící kousek u zdi a lákajícího ho, aby ji popadl a použil. Nebyla jeho, na tom ale pramálo záleželo. Podstatné bylo, že je to něco, čím se může bránit.
Doplazil se k ní, popadl ji a vyskočil na nohy, hned se obraceje k boji za svými zády, tak moc toužil se k němu připojit. A hned málem schytal kletbu. Viděl, jak Smrtijed zvedá hůlku, tu svou však nestačil pozvednout včas, takže kletba klouzala jeho směrem, skoro jako kdyby byla zpomalená a pak se roztříštila o štít vyčarovaný Pastorkem, členem ministrovy osobní stráže, jak věděl z novin.
"Neville?" zeptal se bystrozor s pozvedlým obočím.
Přikývl.
"Snape chtěl, abych se o tebe postaral."
Otevřel pusu v odpověď, místo toho si všiml Smrtijeda, pokoušejícího se sestřelit Pastorka zezadu, takže ho rovnou počastoval pořádně zesílenou prskavkovou kletbou, když už měl tak pěkně nadechnuto. Černý smrtijedský hábit vzplanul vysokým plamenem a muž si ho ze sebe s křikem začal servávat, přičemž mu chytla hůlka, takže neměl další šanci se bránit.
"Já se o sebe postarám sám," spíš hlesl, nikdy nebyl rád, když mluvil s cizími lidmi. Nečekal na odpověď od vysokého robusního bystrozora, jen se protáhl za jeho fialovým hábitem a pustil se boje s veškerou vervou, co měl v srdci.
Jeho jediným cílem byla Lestrangeová. Nevěděl, co udělá, pokud se jí skutečně dostane na dosah, ale věděl, že to musí alespoň zkusit. Všechno hezky krok po kroku. Nejdřív ji zbaví hůlky, donutí padnout na kolena, pak se uvidí, co bude. Vnitřně tušil, že ji nebude moci skutečně ublížit, ale prozatím se opájel temnou touhou po pomstě. Dostal se jí tak blízko. Blíž, než kdy předtím.
Viděl v korzetu oděná záda a kudrnatou kštici, už stačilo jen vrhnout kletbu. Nestihl to. Něco ho tvrdě udeřilo do pravé strany těla, slyšel prasknout svou provizorní hůlku a vzdáleně si uvědomil, že padá k zemi. Rána ho na několik dlouhých okamžiků prakticky zbavila vědomí. Zvuky a obrazy z okolí se staly jen šuměním a míháním se.
Probral se na zemi. Chladná kamenná podlaha ho bodavě mrazila do spánku. Už viděl, slyšel, ale byl zmatený, zejména proto, že by mohl přísahal, že slyší psí vrčení. Jenže kde by se tu vzal pes? Zvedl se na lokti, mlasklo to, jak se jeho hlava odlepila od krvavé kaluže na zemi, a rozhlédl se kolem sebe. Mrkal přes jiskry, tančící v zorném poli, a registroval nějaký pohyb, křik, načež se něco nebo někdo skutálel po třech schodech na jeho úroveň a tak, že dokonale všechno viděl.
Vlkodlak. Nebo něco jako vlkodlak. Vrčící na svou skučící oběť. Tesáky toho tvora se zatly do hrdla ženy, v které Neville okamžitě poznal Lestrageovou. Výkřik, jež vydala, byl ztlumen prasknutím zlámané páteře a mlaskáním zubů přežvykujících otevřenou ránu na ženině krku. Krev se vyvalila ven ve dvou výstřicích, které rudě ohodily blízkou zeď a pak už se jen rozlévala kolem ležícího těla jako podivný rudý závoj pro nevěstu.
Vlkodlak zvedl hlavu a upřel pohled divokých žlutých očí přímo na Nevilla.
Strnul. Neschopen jediného pohybu, ne kvůli hrůze ze smrti Smrtijedky, ale ve strachu o vlastní život. Teď se to zvíře určitě pohne jeho směrem a on se stane jeho další kořistí. Viděl, jak se z tlamy nebo snad pusy vynořil dlouhý jazyk, jímž si tvor přejel po půlce tváře, stejně jako to dělal pes. Nevypadalo to mlsně, jen si očišťoval kůži. Zvířecí ramena, více méně by se dalo říct že lidská, sebou cukla, hlava se obrátila a s dalším hlubokým zavrčením vyskočil tvor nahoru po schodech, takže Nevillovi zmizel ze zorného pole.
Zůstalo jen mrtvé tělo Bellatrix Lestrageové, ležící na zemi v kaluži krve. Byla tam, mrtvá, dočista úplně mrtvá. Pomsta tím byla vykonána. Pocítil nejdříva podivné uvolnění kdesi uvnitř. Věděl, že už nadále nebude cítit úzkost, kdykoliv na Smrtijedku pomyslí. Zároveň s pocitem úlevy přišla vina. Svědomí nad jeho myšlenkamí jen zděšeně otevíralo pusu a šeptalo mu, že radovat se ze smrti kohokoliv je odporné, barbarské, prostě zlé. Ten pocit byl skoro stejně ochromující, jako úzkost ze Smrtijedky samotné. Možná ještě horší. Možná se zbavil strachu z ní samotné, ale od teď bude umírat hrůzou z její smrti, z toho že jí byl svědkem a nezakročil.
Měl dojem, že je kvůli své nečinnosti špatný člověk.
"Jdeme odsud, chlapče," promluvil mu za zády Pastorek, chytl ho za loket a prakticky jen vlastní silou vtáhl na nohy.
Táhl ho pryč, Neville za ním poslušně klopýtal, hlavu obrácenou za sebe tak, aby co nejdéle viděl mrtvé ženské tělo. Nemohl od něho odtrhnout zrak, přestože byl skamenělý hrůzou. Ten obraz zůstal dokonce i když se za nim zavřeli dveře a on byl tažen někam pryč, nejspíš k nejbližšímu krbu připojenou na letaxovou síť. Stačilo jen zavřít oči a viděl ji tam ležet v tratolišti krve. Žaludek se mu obracel, nohy se začaly třást a on začínal mít dojem, že snad omdlí.
Hrozně moc toužil mít tu teď místo ramena silného černocha Severusovo hubené rameno, zavrtat mu hlavu do krku a rozbrečet se. Jenže Severus tu nebyl, nepřišel, aby ho ochránil. V mysli mu znělo jenom; Severusi, proč tu nejsi?
°°0°°
Sice bylo zvláští, že ho ještě Mistr nezavolal po tom strašném fiasku na Odboru záhad, které se odehrálo už před pěti hodinami, ale momentálně byl za to rád. Mohlo to znamenat, že mu Pán zla už nevěří, myslí si, že to byl on, kdo odhalil past na Pottera a že je zrádce, jenže o tom se nemohl přesvědčit jinak, než že by za ním šel sám a to žádný Smrtijed neudělal bez hodně pádného důvodu. Vyčkávat, jjestli bude povolán, bylo podstatně bezpečnější, Brumbál s tím také souhlasil a jemu to poskytlo čas ujistit se, že je Neville vpořádku.
Během boje nebyl vážně zraněn. Tříštivá kletba zasáhla hůlku, co držel v ruce, odrazila ho a on si poranil hlavu. Měl velmi mírný otřes mozku, takže vyvázl v lepším stavu, než větší část ostatních pošetilců, co následovali Pottera. Samozřejmě podstatně lépe než Potter sám. Ten byl v magickém spánku, během kterého zřejmě regeneroval škody jak na těle, tak na mysli. Podle Poppy neměl mít nikdo obavy o jeho zdraví, jak všude rozkřikovala. Koho ale k čertu zajímal nějaký Potter? Severuse rozhodně ne. Přesto byl tady na ošetřovně společně s davem lidí kontrolujících ,jestli je velký hrdina kouzelnického světa v teple, s pěti polštáři pod hlavou a jinak zaopatřený, jak nejlépe to šlo. Copak tu byl jediný pacient?
Protáhl se za zády početné skupiny návštěvníku, který právě Poppy trochu nevybíravě doporučovala, aby odešli, a zašel za zástěnu dělící Pottera od ostatních. Vážně zranění leželi na postelých, všichni pod dávnou silného usávacího lektvaru, jen Nevilla seděl na poslední posteli a právě si dopínal knoflíček košile. Vypadalo to, že hodlá vstát a utéct z Poppyny péče.
"Za deset minut u mně v komnatách," zavrčel na něj, když dělal, že se jen tak mimochodem zastavil u jeho postele, míříc veskutečnosti ke dveřím.
"Co... ale já... chtěl jsem vidět Harryho, jestli...," pokoušel se Neville zřejmě vykroutit z konfrontace.
"Řekl jsem za deset minut!" nehodlal se hádat, řekl to jako rozkaz a tím to končilo. Prostě přijde a jestli ne, tak si to řádně odskáče.
Dramaticky, jak jen to on uměl, si přehodil plášť přes rameno a rychle vyšel na chodbu. Musel se hned za dveřmi krátce zastavit, nadechnout a zapolykat. Jakmile nabral dost kyslíku, tak se vydal rychlou chůzí dolů do sklepení. Mnul si přitom prokřehlé ruce, jako kdyby na kousku tepla, které tím vyvolá, závisel celý jeho život. Mrazivé, slizké něco v něm se stále hlásilo o slovo. Musel to ze sebe vyřvat, musel Nevilla obejmout a pevně držet. Musel ho prostě mít u sebe, jinak, jak moc dobře věděl, se toho ohavného pocitu nikdy nezbaví.
Poznámka autorky: Ano, Severus svůj život považuje za krátký, protože co je necelých čtyřicet let proti víc jak stovce, které se čarodějové dožívají.
Za komentáře děkuji těmto lidem: Casiopea, yellow, Bobo, belldandy, xinef, Merope a mravenec. Budu se těšit na vaše další komentáře a kdo nechce komentovat ať prosím alespoň klikne na anketu. Děkuji.