Jak je důležité míti Nevilla - 19. kapitola

Z rozhovoru o Lestrangerové, který vedl se Severusem, si pamatoval všechno a cítil se trapně. Nejen proto, že tam blábolil jako pitomec a opil se, ale hlavně z toho důvodu, že se po milenci sápal s naprostou nehorázností, opět, a byl odmítnut, zase. Buď Severus myslel smrtelně vážně s tím, že budou čekat dva roky, nebo dělal něco opravdu hodně špatně. Třeba nebyl vůbec přitažlivý a nebo byl naopak zoufale neobratný.

S první věci nemohl udělat nic, jedno jak moc se na sebe šklebil do zrcadla, pořád měl kulaté tváře, světlé oči, špinavě blond vlasy a spíš mohutnější postavu. Tak to bylo a žádné kouzlo by mu s tím nepomohlo, ani kdyby ho znal. Vzhled se nedal trvale změnit přesně podle představ člověka a kouzla krásy byla oborem, jež sice hodně vydělával, ale byl nestálý ve výsledku.

Ovšem s tím, že je neobratný, by mu někdo mohl pomoci. Nejlépe někdo, kdo už měl sex a ví, jak to chodí. Takových lidí moc neznal. Tedy, určitě znal, celý učitelský sbor musel mít alespoň jednou v životě sex – i když u profesorek Trelawneyové a Umbridgeové o tom trochu pochyboval – jenže to byli dospělí, cizí lidé, za těmi nemohl přijít pro radu. Babička byla jednoduše babička, ta taky nešla. Díky tomu zbyl jediný člověk v jeho okolí, který nejspíš už sex měl, když se proslýchalo, že chodil nebo chodí s bývalým profesorem Lupinem, a to Harry Potter. Navíc ještě Harry věděl o jeho lásce k Severusovi a něco mu říkalo, že vytušil víc než to, takže by mohly odpadnout trapné otázky, proč to chce vědět. Jakoby už totiž nebyl celý ten rozhovor bláznivý a trapný.

Každopádně se rozhodl, že si vyhlédne okamžik, kdy bude příležitost zkusit si s Harrym promluvit a překoná se, aby to vůbec zvládl.

°°0°°

Po jejich nedávném rozhovoru dával na Nevilla ještě bedlivější pozor. Na rozdíl od Umbridgeové a jejích pohůnků – jen žasl, jak někteří jeho žáci, do kterých by to neřekl, dokáží bravurně líbat pozadí – on se uměl plížit za Potterem a jeho partou patřičně elegantně. Vynořil se na rozích chodeb, když oni za ně zašli, sledoval je spoza sloupů ve vstupní hale, vyprovázal je pohledem z Velké síně, aby pak vyklouzl profesorským vchodem a následoval je na jejich záškodnické výpravě.

Jen v málo věcech byl Severus tak dobrý jako ve sledování, ba by se přímo dalo říct špiclování. Proto věděl dávno před Umbridgeovou, že podezřelé sebranka se schází v sedmém patře. Co tam bylo, věděl skoro každý kdo kdy vstoupil do Bradavic. Jediný, kdo to nejspíš netušil, byla paní vrchní vyšetřovatelka, jež se marně snažila dostat dovnitř, ač jí dávno mělo být jasné, že to nemůže dokázat. Nikdo se nedostal dovnitř ale nejspíš ani ven, dokud mu to hrad nedovolil.

Vrhl na jeden obraz s květinovým zátiším sledovací a odposlouchávací kouzlo a několik týdnů strávil tím, že poslouchal, co si studenti šeptají, když vychází ven z Komnaty. To bohatě stačilo, aby zjistil že se pustili do procvičování bojových a obraných kouzel a obrany proti černé magii a že je učí Potter. Ve své podstatě to nepovažoval za špatný nápad, dokonce i Potter jakožto učitel mu přišel nejlepší ze všech hlupáků na škole, včetně nynější profesorky Obrany, co mu vadilo bylo, že se bojovou magii učí i Neville. Nebylo to správné z mnoho důvodů, včetně jeho dendromagie a hlavně proto, že byl natolik bláznivý a hlavně náhle zapálený proti Smrtijedům a válce, že by se mohl připlést do šervátky a nechat se zranit. Nebo hůř, zabít. Byl na něj za to rozlobený, protože se bál o jeho život.

Dnes se rozhodl, že mu to prostě musí vymluvit.

Skryl se do stínů postranní uličky a sledoval, jak studenti odcházeli nanejvýš po dvojicích a jak se snažili nebudit pozornost. Dobrá a prozatím i účinná taktika. Viděl odejít Grangerovou a Weasleyho, dívka přitom šla těsně vedle chlapce, blíž než bylo nutné, nad čímž Severus obrátil oči v sloup. Jedině idiot jako byl nejmladší z Weasleyových si mohl nevšimnout, že o něj má nějaká dívka zájem. Kdyby ho to zajímalo, nejspíš by o tom řekl Arthurovi, jenže jemu to bylo jedno, takže dál vyhlížel Nevilla.

Vynořil se jak další, pospíchal chodbou a trochu se mračil. I když Severus vyšel ze stínu, tak by kolem přešel bez povšimnnutí, proto se po něm natáhl, drapl ho za ruku a vtáhl do chodby. Vzápětí se mu na krk přitiskl hrot hůlky. Strnul, ale ke své se dostat nesnažil. Neville na něj mrkal v jasném překvapení.

"Severusi...," odtáhl hůlku, "Jak si... co tady.. netušil jsem," měl jako vždy trochu problémy se vyjádřit.

"Nebuď idiot. Myslíš si že jsem slepý, hluchý a hloupý?" to byl jen řečnický dotaz, nečekal na něj odpověď, "Vystavuješ se zbytečnému nebezpečí, to je ti doufám jasné."

"Já žádné nebezpečí nevidím," pokrčil trochu rameny a upíral na Severuse své zelenomodré oči jako kdyby se vůbec nic nedělo, "Procházím se po chodbě, sice po večerce, ale za to tak maximálně dostanu školní trest. Chceš mi udělit školní trest?"

"Nejsme tu jako profesor, jsem tu jako tvůj... milenec a přítel," zvolil opatrně slova, jelikož ani nevěděl, jaká jiná použít, "projevuji o tebe obavu a ty se ze mě pokoušíš dělat hlupáka? Za koho mě máš?"

"Tak jsem to nemyslel, promiň, miláčku," omluvil se Neville, trochu sklopil pohled, ale to slovo na konci... to slovo.

"Nejsem miláček," nedokázal se proti tomu neohradit, jedno jak tu měli důležitou debatu a mladík se toho samozřejmě chytl jako rozptylovací téma, zřejmě proto, že si myslel jak tím odvede Severusovi pozornost.

"Tak jak ti smím říkat? Lásko?"

"Pokud chceš pomalu a bolestivě zemřít."

"Hm, to ne... tak, Seve?" navrhoval další variantu s trochu potměšilím leskem v očích.

"Rychlá a bolestivá smrt."

"Sevie?"

"Velice pomalá a doslova útrpná smrt," zamračil se, "Zdrobnělinu Sevie nesnáším víc než jakoukoliv jinou, stejně jako všechny milenecké přezdívky a zdrobněliny kteréhokoliv mého jména. Jak se moje jméno skloňuje si vyhledej v učebnici latiny."

"Nebo si dáme soukromou hodinu," navrhl s nevinným úsměvem a přejel Severusovi po hrudníku rukou. Bylo to trochu neobratné, pořád v tom byla jistá dávka nejistot která zřejmě nikdy nezmizí, přesto musel ocenit jakým zákeřným způsobem odváděl pozornost od původního tématu.

Sevřel mu ruku v zápěstí a odtáhl si ji od těla. Musel mu dát najevo, že se nenechá uplácet licinými triky, přestože u Nevilla je to vrchol všeho. Svým tělem ho víc přitlačil ke zdi a uvěznil mezi pažemi, takže mu nemohl utéct. Tentokrát oceňoval že jsou stejně vysocí a Neville je rozložitější, nemohl se mu tak protáhnout pod paží, aniž by ho Severus nestihl chytnout.

"Bojím se o tebe. Mám strach že si ublížíš, protože nevíš co chceš ani jaký je svět."

"Severusi..." povzdechl si a trochu sklonil pohled, byla to spíš frustrace než stud.

"Podívej se mi do očí!" donutil ho zvednout hlavu tlakem na bradu, pak se k němu ještě víc naklonil, "Musíš s tím okamžitě přestat!" nařídil mu důrazně.

"Vždyť ani nevíš, co dělám a hned mi to zakazuješ," ohradil se překvapivě prudce s veškerou lví vášní, kterou nebelvíři projevovali vždy, když si mysleli že dělají správnou a hrdinskou věc. Jen stěží při tom vztekle nezaskřípal zuby. Jak on nesnášel nebelvírské hrdinství, většinou hraničící s naprostou idiocií.

"Nepotřebuji vědět, co děláte, stačí mi že to má něco společného s Potterem," vyprskl podrážděně, "Copak nechápeš, co se tí může stát, když budeš s naším Zlatým chlapcem?"

Neville zřejmě neměl potuchy o tom, že být po Potterově boku je skutečně a objektivně nebezpečné. Nebyla to Severusova zaujatost, jednoduše věděl, že Pán zla lidem, které nenávidí, nejdříve pozabíjí příbuzné a přátele a pak až zabije je samotné. A on si byl jist, že Pottera musí nenávidět, když byl jediný, kdo ho dokázal porazit.

"Já se Umbridgeové nebojím," oponoval mu dál Neville, "Je mi jedno, jestli mě vyloučí, s jejím vedením se stejně nenaučím nic, co skutečně potřebuji."

"Umbridgeová!" pohrdavé odfrknutí, o tu tu přeci vůbec nešlo "To je jen loutka neschopného blázna, který si vznešeně říká ministr kouzel a podlézavý zaměstnanec stupidních institucí, jako je ministerstvo kouzel nebo bystrozorské oddělení. Při své nabuřelosti nemá ta ropucha ani ponětí o tom, co všechno se jí tady na hradě děje rovnou pod jejím namyšleně zvednutým nosem," mohl snadno vypočítat desítky konspirací a neplech, včetně skutečnosti, že měl s Nevillem poměr, "Kdyby šlo jen o ní, pak je mi to jedno, jenže tady jde o Pottera!"

"Nechápu, co proti němu pořád máš. Harry je jeden z mých nejlepších přátel, vždycky se ke mě choval dobře, ty o něm ale mluvíš, jakoby to byl tvůj největší nepřítel."

Prudce se nadechl. Asi by těžko vysvětloval, že vlastně nemá racionální důvod, proč Pottera nesnáší, zejména vzhledem k tomu že měl o jeho intelektu stejně jako nadání na magii a moc poměrně vysoké mínění. Ten kluk mohl být kde co, nejvíce lempl co se nevzdělává, ale nebyl slabý, hloupý a neschopný, to o něm věděl přesto, že mu stokrát do tváře vmetl, jaký je idiot. U Severuse byl vždy rozdíl v tom, co si myslí, jak koná a co říká. Ty tři věci mohly být vzájemně naprosto protichůdné.

"Ať si je Potter třeba reinkarnací samotného Godrika Nebelvíra se všemi jeho cnostmi, faktem ale je, že kolem něho je jen neštěstí a smrt. Hrozí ti nebezpečí, pokud ho budeš následovat," naléhal dál a snažil se dát do hlasu dostatek obav, doufaje, že se to snad Nevilla dotkne a poslechne ho. Sice to už neviděl valně, vzhledem k lesku v mladíkových očích, ale pokusit se o to prostě musel. Pak už bylo jediné řešení, někam ho zavřít a zahodit až do konce války klíče.

"Začala válka, Severusi, a pokud ještě ne, tak brzy začne," stál si za svým Neville, velmi hrdě a silně, "Já nemůžu a nechci zůstat stát stranou. Ne po tom, co se stalo mým rodičům. Pomsta možná není ten nejlepší hnací motor, ale je to všechno, co mám. Dodává mi sílu. Copak to nedokážeš pochopit?" Zvedal k němu zoufalé oči, prosící o špetku pochopení. Severus mu pohled oplácel zamračeně, ale ne s obvyklou jízlivostí nebo pohrdáním, které měl v očích a tváři prakticky neustále. Tohel bylo vážné. Už zase mluvil o pomstě, jenže copak Nebelvíři vůbec skutečně tušili co je to pravá pomsta?

Potřásl hlavou.

Ne, nemohli to tušit. Pomsta pro ně byla příliš komplikovaný duševní a faktycký proces. Pomsta se musela pomalu plánovat, promýšlet do posledního detailu tak, aby na člověka nepadlo podezření a kořist se nezačala bát. Nejlépe pak byla podávána po malých ledově vychlazených doušcích a zároveň tak, aby člověk mohl sledovat ty muka, jež svým konáním způsobuje. Tohle nebelvíři, zvláště někdo tak čistý a nevinný jako Neville, prostě nemohl pochopit. Určitě ne... možná. Severus si náhle nebyl jistý, když viděl to odhodlání v mladíkově tváři a jiskru v jeho očích.

Pocítil při tom rezignaci. Jako kdyby jeho zmijozelské já, chápající potřebu pomsty, začalo šeptat, že zastavit Nevilla v jeho snažení by bylo plýtvání potenciálem. Proti tomu hlasitě protestoval uzlíček tepla, většinou zbaběle schovaný kdesi mezi střevy, a křičel, že je to příliš nebezpečné, že by se mohlo Nevilovi něco stát a navíc dodával, že Severus by nevěděl, co si bez mladíka počít. Kde se tenhle pocit skoro až marnosti žití bez Neville vůbec vzal, to netušil a krajně ho to zneklidňovalo.

"Moc dobře chápu, kam člověka může dohnat pomsta a právě proto ještě víc chci, aby ses držel stranou," pronesl pomalu, už klidným hlasem, jak přijal Nevillovo stanovisko.

Uhnul pohledem a zaměřil se na zčernalý kámen nad kšticí světlých vlasů. Nechtěl, aby mu mladík ve tváři vyčetl, jak moc mu na něm záleží. Nabourávalo to jeho obranu vůči okolí, kterou si tak dlouho a pracně budoval. Nesnášel to.

"Severusi... prosím podívej se na mě," požádal ho jemně Neville.

Neochotně k němu pomalu obrátil hlavu, to jen proto, aby nevypadal jako zbabělec, co si ani netroufne podívat se do očí šestnáctiletého kluka, jedno že je to někdo, jako Neville, který pro něj cosi ještě nepojmenovaného znamená.

"Je úplně jedno na čí stojím straně, jestli je to třeba ta Harryho, tebe budu vždycky milovat," řekl naléhavě s něhou, s jakou k Severusovi snad nikdo nikdy nepromlouval a hlavně vypadal, že mu skutečně záleží na tom, co Severus řekne, "Věříš mi?" zeptal se, což byla spíš prosba než dotaz. Jako kdyby říkal 'Prosím věř mi. Je to pro mě důležité.'

Mírně přikývl. Jak by taky mohl reagovat jinak. Už jednou mu řekl, že věří jeho slovům, slibům a činům a stále to, k jeho vlastnímu údivu, byla pravda. Nevillovi se nedalo nevěřit, on byl ukázkou čisté čestnosti jakou nemá leckterá mrzimor.

"Tak mě polib," požádal šeptem a natáhl se pro polibek.

Naklonil se kupředu a jejich rty se střetly. Většinou byl mladík netrpělivý a rozechvělý, ale tentokrát z doteků jeho rtů čišelo spíš uklidnění. Nejspíš se snažil Severuse ujistit, že je všechno v pořádku. Zlehka objal mladíkův pas. Tímhle způsobem ho mohl políbit právě jen Neville, jelikož nikdy jiný, koho znal a kdy líbal, prostě nebyl jako on.

Odtáhl se a zahleděl na usměvavou tvář. Cítil se jaksi nejistě, když tu tak spolu stáli. Jakoby nevěděl, co by měl říct, tak se rozhodl obrátit to všechno ve vtip. Humor nebo urážky vždy zahladí veškerý stud.

"Hmm, měl bys už jít," ještě jednou zlehka přejel po růžových rtech svými ve škádlivém náznaku polibku, "nebo se neovládnu a zatáhnu tě do své kobky," dodal a rty mu zacukaly v půlúsměvu.

Neville se tiše zasmál, lehce spíš trochu jako děvče, ažt o bylo roztomilé. Severus nikdy nebyl na roztomilé věci, spíš ho štvaly, jenže jeho nebelvír byl ve všem jednoduše výjimkou.

Dal dolů ruku a propustil mladíka ze své malé pasti. Vyprovázal ho pohledem až za roh a v duchu jen žasl, jak se od 'donutím Nevilla přestat se stýkat s Potterem' dostal k 'Podporuji Nevilla v jeho rozhodnutích'. Bylo mu jasné, že se to stalo někdy během debaty a všech těch přívalů podivných emocí, jen přesně nebyl schopen identifikovat ten okamžik, kdy ze sebe udělal manipulovatelného hlupáka, co si ho šestnáctiletý kluk otočil kolem malíčku a teď jen kyne a nutí Severuse tancovat, jak on píská. Kdo ví, jestli se to nestalo už někdy dávno, ještě před tím, než si spolu něco začali. Třeba měl Neville i jinou schopnost, než jen dendromagii, možná nějakou podprahovou telepatii... Málem se profackoval za stupidni myšlenky, co se mu honily hlavou. Byl unavený a potřeboval si dát kávu, nic jiného v tom nebylo.

Rychlým krokem zamířil pryč, ovšem sotva vešel do hlavní chodby,tak se zarazil. Měl dojem že tu není sám. Nebylo to, že by něco slyšel nebo viděl, jednoduše jen vnímal něčí přítomnost. Rozhlédl se, nejen očima, ale i myslí a jeho zrak byl připoután k jednomu prázdnému místu u stěny. Dlouze se tam zahleděl, neviděl však nic, jen šedý, hrubě opracovaný kámen, a to měl dojem, že je tu někde Potter.

"Zatracený Potter, už ho vidím úplně všude," zabrblal si mrzutě pod nos a vydal se chodbou rychle pryč dřív, než začne vidět křesťanská zjevení nebo samotného Merlina. Bylo totiž jasné, že Potter už je nejspíš ve svém pokoji v Nebelvírské věži, protože proč by taky postával po chodbách jako blbec. Co cítil, byl jedině tak jeho vzdálený mentální otisk, pravděpodobně sálající z Komnaty. Nic víc.

A zítra... Zítra se zeptá Remuse Lupina, pravého a čestného nebelvíra, co s ním jediný, kromě Nevilla, normálně komunikoval, jestli jsou spravedliví lvi schopni se komukoliv pomstít. Potřeboval to vědět, aby se k Nevillovi postavil tím správným způsobem – buď jen pozorovat a podporovat nebo poradit, jak správně by měl Lestrangeovou zabít.

Předcházející - Následující

Poznámka autorky: Ano, autorka si je plně vědoma že Severus bez Severuse není správně, takže Neville by správné skloňování asi těžko našel vzhledem k tomu jak mluví (leda by se rozhodl začít na Severuse volat "Severe!" což by asi způsobilo nekontrolovatelné dušení smíchy u některých Nebelvírských osobů. :-D) a ano, také ví že v Angličtině naskloňuje, takže to prosím berte jako... no, dejme tomu jako vtip.

Pokud si pamatuji děj vlastní povídky - to nezaručuju - tak už to pomalu příště rozseknem. A u Severuse nezapomínejte na méďu s kudličkou. :-D Anketa stále pokračuje, k nalezení v menu.

Za komentáře děkuji těmnto lidem: belldandy, Casiopea, Merope, Bobo, Sectumsempra, xinef, Profesor a mariaa.