Jak je důležité míti Nevilla - 14. kapitola

 

Stalo se to a hloupý vlkodlak doplatil na svou pošetilost a zbabělost. Pak že jsou to karkulky, které umírají tesáky vlků, protože jsou hloupé a jdou přes nebezpečný les samy a ještě v červeném. Vlci stejně vždycky dopadnou s rozpáraným žaludkem, nebo v Lupinově případě se zlámaným srdcem a rozervanou duší i myslí.

Jakmile slyšel o tom, že se Remusovi něco stalo, tak okamžitě vytahal všechny své deníky z pozorování vlkodlaků, které si během let napsal. Zaměřil se hlavně na řešení partnerských krizí mezi vlkodlaky. Obvykle jich nebývalo mnoho. Buď vlkodlak přefikl prakticky všechno, co mělo použitelný otvor, případně hned několik otvorů, a nebo se usadil se svým druhem a byl mu věrný. Dva nepřirozené extrémy, které byly u někoho zřetelné a u jiného ne. U Remuse nebyly, člověk neznalý jeho nemoci by nevypozoroval, že se začal stranit všem mužům vyjma dvou, a to nejspíše proto, že Remus byl vždy zdatný ve skrývání svých avantýr. Před dvěma roky Severusovi vyprávěl, že převážná část jeho milenců jsou mudlové, pro které je podle všeho vlkodlak ještě přitažlivější než pro čaroděje. Tvrdil, jak si Severus vybavoval, že jeho přítomnost je doslova jako magnet a každý homosexuální muž v okruhu deseti metrů se po něm otočí. Dokázal tomu věřit. Sám vlkodlak si toho možná byl vědom jen částečně, ale bylo v něm něco, co říkalo 'pojď si užít' a to i v případě, že seděl nad hrnekm čaje a konverzoval o počasí.

Ze studia ho vyrušilo zaklepání. Naštěstí už našel řešení, i když tušil, že to nebude nic, co by se Potterovi a Blackovi líbilo. Schoval svůh deník a mávnutím hůlky zamaskoval plnou knihovnu za holou zeď. Měl jen jednu, nebyla obrovská, ale každopádně nikdo nemusel vidět, co tam má za knihy, že?

Předpokládal, že za ním jde Potter, proto si připravil hromadu urážlivých výroků, které mu přednese předtím, než vyjeví to strašlivé tajemství, jenže Black za dveřmi mu udělal pořádnou čáru přes rozpočet. Ponižovat Pottera byla zábava, měl nad ním z titulu profesora moc, ale s Blackem mohla hádka skončit vytaženými hůlkami nebo v ještě h stojící orším případě pěstním soubojem. Věděl, že se bude muset krotit a opravdu se krotil. Vážně. Rozčílil se, samozřejmě, to v případě Blacka ani jinak nešlo, ale zdržel se nadávek jako prašivý čokl, páchnoucí fena a jiné, které se mu většinou tlačily na rty, když svého školního rivala viděl. Ztrácel soudnost v kontaktu s Blackem, jenže nikdo se mu nemohl divit a měl na to svůj nárok. Možná už ta zášť nebyla úplně opravdová, ale ze setrvačnosti na něj štěkal, čím víc štěkal, tím víc byl rozčílený a tak neustále dokola.

Inu, nakonec to skončilo tak, že se nepozabíjeli, jenom Black spěšně odešel. Vůbec toho nelitoval, naopak byl rád, že se ho zbavil, jen měl obavu, jak vyřeší situaci ohledně Remuse.

Rozhodl se, že se musí podívat na něco, co by mohlo vlkodlakovi pomoct. Cokoliv. Nejpíš tedy lektvar, protože v tom byl nejlepší. Určitě musel nějaký existovat, pokud ne, tak ho jednoduše vymyslí. Jestliže mu pomohl lektvar pro těhotné na jejich nálady, pak nebyl důvod, aby nemohl vymyslet něco ještě důmyslnějšího. Byl sakra jeden z nejlepších lektvaristů doby, musel něco vymyslet! I kdyby měl teď na koleni spíchnout lék na lykantropii o který se snažil už roky.

Rázně vykročil směr laboratoř a zase někdo klepal. Myslel, že vyletí vzteky z kůže.

Mávnutím hůlky otevřel dveře a vpustil tak nezvaného hosta. Byl k němu zády a otvíral svou laboratoř, přesto předpokládal, že to je zase Black.

"Svou odpověď už si dostal, hlupáku, tak co sem ještě lezeš?" zavrčel vztekle, "Nebudu ti to opakovat stokrát, idiote. Myslel jsem, že máš alespoň desetinu mozkové kapacity obyčejného člověka a že ti bude stačit k pochopení. Potřebuješ to snad písemně a ještě s nákresem, nebo co?"

Za zády se mu ozvalo prudké nadechnutí a pak další zavrzání pantů. Obrátil se, ale zachytil už jen zavírající se dveře.

Malinko se zamračil. To dozajista nebyl Black, tan by se nenechal tak snadno vystrnadit, takže to byl nejspíše nějaký student. Bylo mu celkem jedno jaký, všichni to byli idioti a všichni si zasloužili vyhodit, když ho obtěžovali mimo konzultační hodiny. Pokrčil nad tím v duchu rameny a zašel do své laboratoře.

 

 

°°0°°

 

Do školy se vrátil život, ale do Nevillova srdce ne. Pociťoval podivné chvěni někde hluboko uvnitř, které ho stále nabádalo, aby se rozeběhl do sklepení, vrazil do Snapeových pokojů a klidně i s pláčem se mu omluvil a vyznal z citů. Jindy měl stejnou potřebu, opět chtěl utíkat dolů po schodech kolem překvapených zmijozelů, ale tentokrát proto, aby dveře Snapevých pokojů vyrazil bombardem a pak se na lektvaristu vrhnul v návalu vášně... nebo možná zlosti, kdyby mu vyrazil jeho křivé přední zuby a zlámal velký nos.

Pokoušel se Snapeovi omluvit, nebo mu vysvětlit svůj postoj, jenže on ho bez mrknutí oka jednoduše vyhodil ze svých pokojů. Bylo to ponižující a bolestivé. Chtěl alespoň říct proč, proč promarnil tu jedinečnou příležitost, jenže nemohl. Tak moc si přál mít možnost to objasnit.

A k tomu se mu nic nevedlo, zvláště ne lektvary a momentálně ani bylinkářství.

Zlobně zvazil malý rýček do země, znovu a ještě jednou. Hlína mu od nářadí vyletovala vysoko do vzduchu, až se mu zachytávala ve vlasech. Rozmáchl se znovu a někdo mu zadržel ruku v půlce pohybu.

"Hou, hou, chlapče. Téhle rostlině už nepomůžeš," přerušila jeho vzteklou činnost profesorka Prýtová, "zejména ne takhle. Je už dávno mrtvá."

Zamrkal a vyprosti své zápěstí z profesorčina sevření, pak se podíval na rostlinu o svých kolen. Vlastně na celý záhonek, co na něm začal před dvaceti minutami pracovat. Všechny sazeničky, ke kterým se dostal, byly zcela mrtvé. Nejen mrtvé, vypaday, yže tu leží takhle už nejméně týden a poklidně si hnijí.

"Zvláštní," podotkla profesorka bylinkářsatví zamyšleně, "Ještě včera vypadaly všechny sazeničky zdravě, byla jsem si jistá že letos bude velká úroda, ale teď koukám, že je jich půlka mrtvá a shnilá. To sem snad někdo nalil nepovedený lektvar nebo že by bylo vadné hnojivo...," zamyšleně si promnula bradu.

Neodpověděl jí na to nijak, ač věděl, že to je jednoznačně jeho práce. Dávno mu bylo jasné, že zabít hromady rostlin jedním dotekem je pro něj hračka. Zato oživit je nebo ovládnout bývalo v některých chvílích nad jeho síly. Jako teď. Dnes by nejspíš nedokázal donutit kvést ani pampeličku nebo sedmikrásku.

"Jo, to je možné," zamumlal a vstal.

Nemělo cenu se tu pokoušet o jakoukoliv práci, když bylo zjevné, že by mohl celý skleník vyhubit do posledního semínka. To rozhodně nechtěl. Nebohé rostliny nesměly být cílem jeho špatné nálady a frustrace. Co by to byl za bylinkáře, nebo konec konců dendromága, aby ubližoval roztlinám zcela bezpředmětně a jen pro vlastní pocit uvolnění.

"Mohu dnes už jít, madam?" zeptal se v naději, že by ho ho mohla bylinkářka pustit.

"Oh jistě, Neville," vlídně se usmála, "Vypadáš trochu přešle, tak by sis měl odpočinout. Nezapomínej, všechny naše emoce se přenášejí i na rostliny, tak musíme dávat dobrý pozor na to, v jaké náladě jdeme do skleníku," další milý úsměv, kdyby jen tak tušila, jak moc dokáže Nevillova nálada ovlivnit rostliny kolem, "Ještě než odejdeš, co dělá tvůj malý dusivkový projekt? Pořád nic?"

Ani to nedořekl a auž měl ruku strčenou v kapse. Narazil tam na baňku se semínkem dusivky, co tam nosil neustále a vyndaval ji ven z kalhot, jen aby ji předal do jiných nebo položil na noční stolek či pod polštář. Teď ji vytáhl proto, aby se na ni podíval.

Semínko bylo stále uvnitř, kde taky jinde, a stále bylo nečiné, jak taky jinak. Ani vzdáleně to nevypadalo, že by chtěla rostlina v blízké době vzklíčit. Nacítil z ní příval života tak příznačný pro klíčení a nedokázal ho vyvolat, ani když se ve svých nejlepších dnech snažil. Jakoby měla způsob, jak odolávat jeho dendromagii nebo jako kdyby voskový obal kolem semínka odrážel všechnu magii. Byla pravda, že dusivky byli částečně odolné proti některým kouzlům – zéjména těm, co se obvykle používaly na odstranění plevele z obyčejných zahrádek – ale že by mohla odolat i dendromagii? Na to by se asi musel zeptat Snapea, jenže než se k tomu dostal, tak se to o vánocích všechno pokazilo.

"Jo, pořád nic," okomentoval zřejmý fakt a zase rostlinu strčil do kapsy.

Pomalu ztrácel naději, že se mu ji vůbec kdy povede vypěstoval. Dokonce uvažoval, že na jaře jednoduše půjde do zapovězeného lesa a hodí ji tam do nejbližší bažiny, přičemž bude doufat, že tam zakoření a bude si vesele růst. Nic lepšího už ho nenapadlo.

"To je škoda. Doufala jsem, že se ti to povedlo, protože pokud ne tobě, tak komu jinému?" prohlásila Prýtová, pak ho poplácela po rameni svou boubelatou rukou, "Neztrácej naději, mladý muži, neztrácej. Víš, že dusivky jsou velice stydlivé a uzavřené osobnosti se sklonem být vůči všem odtažité a možná i agresivní. Chce to jen trpělivost, aby se k nim člověk dostal a hlavně se nesmí odradit svými neúspěchy ani nepřátelstvím ze strany dusivky. Vytrvej a odměna se dostaví," poradila mu vřela, znovu se usmála a pak ho nechala být, jelikož kdesi na druhém konci záhonků se sazenicemi začal nějaký druhák vřískat, protože se mu na ruku dostal bělavé tekutina z nějaké rostliny. Takhle na dálku neviděl, co to bylo zač, každopádně se z ruky pěkně dýmilo a nejspíš bude ten kluk potřebovat jít na ošetřovnu.

Přesunul se k východu ze skleníku, kde měl uložené své zimní oblečení, a začal se do něj balit. Venku byl pořád sníh, zima jako v morně, až uši červenaly, zatímco tady ve skleníku bylo teplo a vlhko. Občas to býval šok, když strávil velkou část odpoledne ve skleníku a pak za soumraku šel chladným vzduchem do hradu. Ovšem, za ty roky si už holt zvykl.

"Víš," ozvala se mu za zády Lenka a dokonale ho tak vyděsila, "v to má profesorka Prýtová velkou pravdu. Nesmíš se nechat odradit svým neúspěchem."
Obrátil se a podíval do těch hlubokých modrých studánek, jenž na něj kamarádka upírala. Byla plně oblečená do zimy, včetně klapek na uši zářivě růžové barvy, které pěkně ladily s rukavicemi a zimními botami. Tedy k jedné ladily, druhé byla zelená, ale typ to byl stejný. Buď to byl podivný dvoubarený pár, nebo měla dva páry, jeden zelený a druhý růžový, nebo si jednu botu nabarvila na zeleno. Příadně, což bylo v jejím případě nejpravděpodobnější, jí tu botu někdo přebarvil úmyslně, aby si z ní vystřelil.

Jak ji tak sledoval, napadlo ho, že by se možná měl zeptat, jak to všechno ví, nebo jestli vůbec něco ví, klidně mohla jen blafovat, místo toho si povzdechl.

"Lenko, asi není dobrý nápad..."

"Budeme dělat, že máš doma už vyrostlou dusivku, ano?" nadhodila Lenka vesele, jako kdyby si nebyla vědoma jeho odmítnutí a popadla ho pod loktem, "Je pořád hrozně nesmělá, sedí v květináči a nechce se s tebou bavit. Pak jednou přídeš, ona se k tobě otočí a ty si myslíš, že to udělala jen proto, že si s sebou přinesl žábu, jenže ona se otočila za sebou. Dáš jí tu žábu a řekneš, jak je ti líto, že se o tebe nestará. Jenže ona se starala a teď se urazila, že sis toho nevšiml. Hmm, stalo se ti někdy něco takového?"

"Tak něco," povzdechl se a podržel Lence dveře od skleníku, "Až na to, že jsem tu dusivku políbil a zjistil, že je opilá."
"Netušila jsem, že dusivka pije!" zamrkala kamarádka v čirém překvapení svýma dlouhýma řasama.
"Já taky ne a překvapilo mě to tak moc, až jsem ji od sebe odstrčil a ona se pak urazila," pokračoval dál v podivné konverzaci, které by nerozumněl ani nevychtralejší ze zmijozelských, kdyby tu teď byl. Ano, myšleno samozřejmě Severus Snape.

"Tak to je prekérní situace," začala si hrát s vlasy, tentokrát měla na hlavě pět vysocko vyčesaných culíků a vypadala jako pahýl stromu, "Dusivky mají přebujelé ego, které když urazíš, tak se to pak špatně žehlí. Měl by ses jí pořádně omluvit, říct že si to tak nemyslel a hlavně jí ukázat, že nad tebou má navrch."
"Jenže ona mě k sobě nepustí," posteskl si, "Zase jsem přestal chodit na... k jejímu květináči, ale tentokrát z toho nebylo takové pzdvižení, jako minule. Už si mě ani nevšímá."

"Neměl si za ní přestat chodit, tím jí dáváš najevo, že o ni nestojíš a já si myslím, že ona chce, abys o ni stál," říkala to se vší vážností, ale Neville se v tom už začínal ztrácet, "Pamatuješ na láskoskop? Viděl jsi co dělala ručička žárlivosti a majetnickosti, když jsem ji namířila na náš testovací suběkt?"
Jak by nepamatoval. Ta její hračka byla zábavná a bylo vtipné vidět, co se děje, když ji namířila na Snapea. Ručička zamilovanosti poskočila do růžového pole, což bylo někde mezi modrým 'naprostý nezájem' a rudým 'věřelá a opětovaná láska'. Ne úplný úspěch, ale růžová byla fajn. A pak tam byl ukazatel žárlivosti, sexuální touhy a majetnickosti a ještě pár, o kterých mu Lenka nic nepovídala. Žárlivost tenkrát poskočila do půlky červeného spektra, majetnickost letěla až na doraz a sexuální touha nebezpečně kolísala mezi tmavě růžovou a červenou. Dohromady tedy přístroj říkal, že ho má Snape rád, sexuálně je k němu přitahován, žárlí na něj a chce ho vlastnit. Bylo by to povzbuzující, kdyby to nebyla taková hloupost vylezlá z přístroje, co Lenka nejspíš vyštrachala na nějakém bleším trhu kdesi v Botsaně, nebo kde to o prázdninách byla. Nic, čemu by se dalo věřit.

"Ano, to si pamatuji," přikývl souhlasně, spíš aby jí udělal radost.

"Tak vidíš, budeme muset vymyslet, jak...," zarazila se a v očích ji v ten okamžik vzplanula nebezpečná jiskra. Kdykoliv ji Neville v minulosti viděl, tak pak přišel nějaký průser, jako naposledy, když se rozhodla pomoci dvojčatům vymyslet lektvar, po kterém by všem lidem, co je nesnáší, vlasy navždy změnili barvu na modrou, a přitom společně vyhodili jedny dívčí záchodky do vzduchu. Proč to tenkrát, jinak naprosto bezúhoná a veskrze klidná Lenka udělala, byla záhada, co společně se všemi ze školy řešili i profesoři. Osobně měl teorii takovou, že se Lence dvojčata líbí a proto jim pomáhá občas některými jejich blbost.

Tak nebo tak, faktem bylo, že ho ten její lesk vyděsil.

"Lenko, ať tě teď, napadlo cokoliv, tak... ugm," jeho slova zanikla v Lenčině dychtivém polibku.

Zůstal strnule stát, ruce jen tak zvednuté, jak nevěděl, kam s nima. Ona se k němu však tiskla s veškerou vášní a hlavně obratností svého těla, takže náhle cítil její ruce pevně obemklé kolem krku a bujné poprsí přitištěné na hrudníku. Netušil absolutně, co to znamená nebo co by měl dělat. Líbal se dvakrát, pokaždé se Snapem a vždy když myslel na líbání, tak šlo o muže. Mužské rty ohraničené strništěm, pevné lícní kosti, hranaté brada... Ne jemné dívčí rtíky, hladká kůže a kulatý obličej plný křivek.

Konečně ho propustila, takže se mohl nadechnout a ona si mohla nespokojeně odfrknout.

"Spolupracuj trochu," napomenula ho a dřív, než se stačil ohradit, se k němu znovu přisála jako klíště.

Spíš jen tak z nedostatku nápadů jí prostě položil ruce na boky. Nevracel jí polibek, beztak se nezdálo, že by ho chtěla nějak prohloubit nebo mu strčit jazyk do pusy, jako to udělal Snape. Prostě to jen tiše snášel a v duchu uvažoval o mnoha věcech, hlavně proč to sakra vůbec dělá a pak taky převaloval na jazyku skutečnost, že v něm její polibek nevyvolává žádnou reakci. No, vlastně malinko, ale to proto, že se mu tiskla k rozkroku. Jenže to bylo tak znedbatelné, jako kdyby si tam namuchlal peřinu během spánku. Z toho jasně vyplývalo, že je jednoznačně a jenom na muže, tedy ne, že by to netušil už předtím, ale byl rád, že si to právě potvrdil. Asi tak jako když máte rádi modrou barvu, ale ještě si vyzkoušíte tu fialovou kravatu, abyste si byli jistí, že se vám ta modrá vážně líbí nejvíc.

"To by mohlo stačit," usoudila dívka, jakmile ho propustila podruhé, tentokrát dokonce i ze svých liánovitých paží a vykoukla mu za rameno.

Otočil se a zůstal přimražený. Na cestě ke skleníkům stál Snape v celké své temné kráse, tmavě zelenou šálu omotanou kolem krku, tak že překrývala rty stejně jako uši, přesto neztrácel nic ze své hrozivosti.

Hleděl upřeně přímo ně, v rukou svíral skleněnou nádobu na lektvary, ve které byl list orchideje značně polámaný, vlastně skoro vypadal, jako kdyby ho někdo podupal. Díval se lektvaristovi do očí a očekával, co bude. Jestli začne křičet nebo se rozčilovat, či jim odebere body za muckání se na veřejnosti, které bylo od jisté doby zakázano. Nic z toho však neudělal. Prostým, rychlým pohybem do strany vylil obsah ampulky do sněhu, samozřejmě včetně listu, a prudce se obrátil na podpatku, až za ním plášť zavířil, pak zmizel za stromem, stínícím cestu zpět k hradu.

To bylo vše.

"Můžeš mí říct, cos to právě provedla?!" vyletěl na pomrkávající Lenku.

"Napadlo mě, že když nás uvidí líbat se, tak bude žárlit a mohl by se díky tomu trochu pohnout," odvědila poklidně.

"Co je to, sak..," s dlouhým nádechm zmlkl dřív, než stačil vyslovit velice nevhodné slovo, které by neměl říkat ,vůbec natožpak v přítomnosti dívky.

Pevně v něm byla zakořeněná pravidla jeho babičky, jako že nemá křičet, mluvit sprostě, pobíhat, prát se a mnoho a mnoho dalšího. Občas, jak stárl, se mu je těžko dodržovalo, ale v tomto případě bylo jasné, že je dodržet musí.

Otevřel oči, které ani nevěděl kdy zavřel, a podíval se na podivně zamlklou Lenku. Mohla být myšlenkami kdesi mimo, stejně jako mohla být dotčená jeho výbuchem. U ní člověk občas nevěděl, vlastně docela často, na čem je. Jako třeba teď.

"Leno, promiň, že jsem na tebe křičel, jenže to byl prostě příšerný nápad," v duchu se otřásl při vzpomínce na ten strašidelný pohled, co Snape měl, "Chci být teď sám, jestli to nevadí," dodal.

"Nevadí, Neve," odpověděla a malinko pokývala hlavou.

S velkou radostí ji opustil, jak chtěl být sám. Nemohl se proto vrátit do hradu, ne že by tam nebyl sám, on byl osamělý neustále, jenže poslední dobou se pořád řešila BA a bylo jasné, že dřív nebo později by za ním ohledně toho někdo přišel. Neustále to museli probírat, plánovat další setkání, nebo o tom prostě mluvit v náznacích. Zjistit, že jeho spolužáci prostě a jednoduše neumí mlčet. On měl v mlčení praxi, když ho po většinu svého života, kdy už ani neměl potřebu s lidmi diskutovat o čemkoliv. provozoval

Ve snaze se každému vyhnout se vydal do lesa, kam nikdo, zvláště v zimě, nechodil. Nebál se, na okraji bylo bezpečno a navíc sem často chodil s profesorkou Prýtovou pro bylinky, kterým se ve sklenících nedařilo, protože potřebovlal yzvláštní symbiotické magické vztahy, které byli právě jen v přírodě.

Prošel mezi stromy jen tak, aby viděl na cestu a na hrad v dálce, a zastavil se. Cítil rostliny kolem sebe, spící a tiše bručící ze sna. Dřív, když byl malý, vlastně ještě na začátku roku, to nepovažoval za nic zvláštního, ale během těch pár měsíců ho Snape svými slovy dokázal přsvědčit o tom, že je vyjímečný. Byla to hloupost. Nebyl vyjímečný, zvláště ne pro něj, protože to by pak... nepokračoval v sebelítostném vzdychání, které hrozilo, že vypukne ve své plné síle a ještě by se mohl začít zlobit na Lenku za její naprosto stupidní nápad ohledně žárlení. Jedině ho tak ztrapnila na veřejnosti a navíc si teď budou všichni myslet, že spolu chodí.

Merline, všechno to bylo vážně na nic.

Mávnutím hůlky a zašeptaným zaklínadlem odstranil sníh ze země, na tom se špatně sedělo a zábl do zadku. Odhrnul ho dost na to, aby si mohl nejen sednout, ale i lehnout. Vždy měl rád kontakt se zemí v jakékoliv míře, třeba alespoň jen rukama, a proto ho docela často frustrovalo sezení v kamenných učebnách bez přístupu vzduchu, země a slunce. Možná právě proto tak hrozně nesnášel lektvary, byli ve sklepení, kámen ze všech stran a žádná okna.

Složil si ruce na prsou. Stejně ho chladila země do zad, ale byla suchá a zmrzlá, tak se to dalo snášet. Dalším mávnutím a zašeptáním přeci jen vrhl na sebe samého ohřívací kouzlo, pak si založil ruce za hlavu a díval se do stromoví. Mohl tu snadno nastydnout, ale bylo mu to fuk. Nepřemýšlel o tom ani když se mu klížily, zavíraly a nakonec zcela zavřely oči.

Usnul a hlína kolem něj, rozmrzlá jeho kouzlem, začala pučet zelenými výhonky rostlin.

 

 

Předcházející - Následující

 

Poznámka autorky: Kapitola se prolíná s 11. kapitolou povídky "Nerozhodnost lásky" kde si můžete přečíst přesný rozhovor mezi Sirius a Severusem. Koho to zajímá tak prosím nechť klikne na odkaz víše.

Za komentáře děkuji: Lynn, Merope, xlovexx, belldandy, Bobo, Profesor, Casiopea, mariaa, mathe, xinef, Ynne. Těším se na vaše další komentáře a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.

Komentáře

Lululemon Canada Outlet64137


...

Jeee já se tak těším na další kapitolu <3

Děkuji

A já se těším že se ti snad bude líbit. ;-)

-

To prolínání pohledů začíná být vážně perfektní. Já tenhle až jako druhý a tak teprve teď vidím, jaké tragické měl atahle příhoda důsledky. :)
Tak už nám začíná žárlit. Popíšeš tuhle líbací událost i ze Severusova pohledu? :)
Desivka, jo?

Děkuji

Jedna věc se podělá v NL a kvůli tomu se podělá i tahle povídka, ale tak už to v životě chodí. :-)
Ne tak docela, ale bude psáno jaké kroky potom udělá. Zbrklé, unáhlené, nesmyslné ale prudce zákeřně zmijozelské.
:-D Ano, dusivka. To je taková naše paralel včetně toho že Snape kde komu přiškrtil pomyslný krček.

...

Zajímavá kapitolka. Neville to nemá se Severusem snadné.

Děkuji

Nemá a nikdy mít nebude.

NL/SS a RL/SB/HP

Hmm, zajímavé, tak mě napadlo, jestli v té ampulce neměl list orchideje, kterou v návalu zlosti rozdupal. Možná ji chtěl zanést Prýtové, jestli by s tím ještě něco nezmohla. Anebo přímo Nevillovi, aby se mu svěřil, že se s jeho orchidejí stala nehoda? Každopádně si myslím, že ji chtěl zachránit, což dává naději i Nevillovi.
Z pohledu Lenky nevím, jestli to byl dobrý nápad. Ono, aby teď neupadla v Severusovu nemilost, protože mu „přebrala“ jeho nebelvíra. Neville samozřejmě za nic nemůže. Ale aspoň pochopí, že jestli chce získat Nevilla, bude se muset víc snažit, protože jsou tu i jiní. :D Jo, myslím, že je lepší, když mu dá Neville najevo, že na něj nebude čekat věčně. To by mohlo Severuse trochu rozhoupat.

A k Remusovi – Nerozhodnost lásky mám rozečtenou, jsem u 7. kapitoly, brzy přelouskám i tu poslední. Takže Remus má dva druhy, jak má mu závidím. :D Pravda, je to trochu schizofrenní situace. Člověk si říká, je to super, že mám dva milence. Stalo se vám někdy, že se vám líbili dva chlapi najednou? On je může mít oba dva! Jenomže ano, vyhovět oběma a věnovat oběma stejnou dávku lásky a náklonnosti je už docela náročné a vyčerpávající. A vůbec si myslím, že Dobby má pravdu, že k ničemu dobrému to nepovede.
Když už jsem u té trojky, napadla mě bizardní situace. Co kdyby to dal Harry dohromady se Siriusem? Ono Tichošlápek není ošklivý ani nudný a Harry ho má opravdu rád. Co by v té situace dělal chudák Remus? Vlkodlaci jsou žárliví a vyžadují stoprocentní věrnost, ale mohl by rozsápat Harryho, že mu ojíždí Siriuse, když je Harry zároveň jeho druhem? Měl by nutkání na ty dva vletět a zpráskat je, zároveň by jim nemohl zkřivit ani vlásek, protože jsou jeho druhy. Tak mám takový pocit, že se u něj rozvine schizofrenie. Fakt to zavání průšvihem. :D Ale už se moc těším.
P.S.: Nic mi neprozrazuj. ;-)

Děkuji

Přesně tak. Byla to ta orchidej a jeho marný pokus ji svěřit do péče třeba právě Prýtové aby ji znovu zasadila a vypiplala. Takové skryté teatrální gesto stejně jako to jak ji vylil do sněhu. Neville nepochopil co to mělo znamenat ač to od Severuse bylo velice emocionální a silné gesto. A jsme zase u toho že by měl, do háje, Severus začít s Nevillem mluvit. :-D

Neprozrazuji nic, mlčím, jen říkám že už se to jaksi vyřešilo. :-D

...

Áááááááá!!! Kdybys mě viděla, jak tu teď poskakuju a poposedávám. Eštěěěěěěě! :) To je taková bašta. Definitivně miluju Nevilla. A nevýslovně se těším na pokračování. Zas mám úplně bolavý lícní svaly. No prostě bašta. Děkuji. :)

Děkuji

Já avizuji že v příštím dílku bude Severus opět spřádat složité konstrukce místo toho aby si šel s Nevillem promluvit. Sakra, proč jen jsou ti Zmijozelové tak zatvrzelí pleticháři. On je vážně Neville takoví roztomilí typ co ho chce člověk mazlit, něco jako je Lupin smutný melancholik co ho chce člověk utěšovat. :-D

:)

Neville sa nám teda riadne vytrápil no :D Vidieť, že pevnosť Snape zatvorila pekne tie svoje brány... Ale trošku by ho to rozhýbať mohlo hlavne tie jeho majetnícke sklony, no však si predsa nedá svojho Nevilla snáď :D :D

Děkuji

No jo, jenže aby to místo Lenky neodnesl chudák Neville, že ano. To on přichází ke všem katastrofám ve svém životě jako slepí k houslím. :-D

xxxxxxxxxxxx

Tak to jsem zvědavá, co Snape poradil Blackovi a je hezké, že chce stále Lupinovi pomoc. Severus je svým láskám asi věrný na celý život.
No jenom teď nevím, co udělá s Nevillem, kytku už rozdupal, teď už by mohl zmlátit jenom jeho, nebo možná trochu proklít, anebo nějaký lektvar pro nevěrníka :-)

Děkuji

To je svatá pravda. Když se to tak vezme, tak pokud má člověka rád, pak je mu věrný a oddaný, jen to dává najevo zvláštním způsobem.
Něco po čem by mu upadli gule? Hmmm, to prý není úplně nejhorší nápad. :-D

---

Vědět Severus, že ho přirovnávají k dusivce a takhle o něm mluví, tak je možná zadusí. :D I když on by taky zasloužil...

Děkuji

Severus se to nikdy nesmí dozvědět! :-D Ten by jim den, ten by je hnal. Mno, ale on se šel usmířit! :-D

xxx

No nevím jestli to byl až tak super nápad s tou žárlivostí, Sevík bude pěkne naštvanej, zvlášt když se rozhodl mu dát další šanci a Neville takhle :D Ale myslím, že až se uklidní, tak mu dojde že on chce pouze dendromagii a že se musí začít snažit aby Neville chtěl jen jeho :D

Děkuji

Náhodou, jak nejlépe Zmijozela donutit k přímému činu než do něj dloubnout klackem? :-D Mimochodem myslím že Severus je celkem i klidný, tak nějak ledově až vražedně klidný.

Super!

Bezvadnej dílek... Jen ten prožitek trošku rušila ta překliknutí, ale i tak jsem ho přečetla jedním dechem a jsem dost zvědavá na pokračování... Na to co, bude dělat Sev. Přece jen asi vážně nemohl vybuchnout žárlivostí, jako nějaký puberťák - hlavně takhle na veřejnosti, co? Těším se na další dílek!!! Díky...

Děkuji

Ne, to vážně nemohl. I když taková scéna jak rve Lence vlasy z hlavy a vříská na ni že je děvka... :-D Kupodivu mám dojem že by to Nevillovi trochu imponovalo.

Přidat nový příspěvek