Jak je důležité míti Nevilla - 13. kapitola

Kamarádi odjeli, stýskalo se mu po nich, ale zároveň byl rád, že má trochu času sám pro sebe. A taky na Snapea, protože si moc dobře uvědomoval že ho zanedbával. Bylo to docela směšné, mít pocit, že zanedbáváte někoho, s kým nechodíte, ani nejste přátelé – tedy možné nejste a možné ano, jen Merlin věděl – a vlastně jste mu lhostejní, přesto to tak cítil. V hodinách byl roztěkaný, neustále myslel na BA, dokonce i jejich společné lekce strávil trochu jako mimo sebe a hlavně mimo Snapeovy pokoje. Ani si teď pořádně nemohl vzpomenout na to, co že mu to naposledy lektvarista vlastně vysvětloval. Měl dojem, že to bylo něco o tom, že mnoho zaklínadel potřebuje správný emocionální náboj, stejně jako ho prý potřebuje i dendromagie. Kdyby si jen tak pamatoval i nějaké detaily.

Teď se mu beztak špatně přemýšlelo. Seděl na parapetu okna v prázdné chodbě kousek od Velké síně, kde probíhala slavností večeře, a vyhlížel ven na zasněženou krajinu kolem Bradavic.

Měl by být ve Velké síni a trávit tam štědrý večer, jenže zůstala jen dvacítka studentů, všichni seděli u jednoho stolu a Neville ani jednoho z nich neznal. Jistě, vídal je na chodbách, při jídle nebo třeba i v učebně či ve skleníku, ale nikdy s nimi nemluvil ani se vzájemně vlastně nepředstavili, takže s nimi nechtěl trávit večer sezením u jídla a nucenou konverzací. Mluvit s de fakto cizími lidmi mu dělalo problém a nechtěl budit dojem, že je strašpytel nebo nespolečenský morous. To by jeho beztak už nedobré pověsti nějak nepomohlo.

"Místo abyste společně s ostatními zpíval koledu u stromku, nostalgicky tu vyhlížíte do zasněžené krajiny. Nezdá se vám to patetické?"

Pro sebe se trochu usmál. Takhle netaktně může rozhovor začít jen jediný člověk a jeho potěšilo, že to udělal. Obrátil se od okna a uviděl Snapea. Vypadal pořád stejně, i když všichni ostatní zvolili oblečení nebo doplňku v červené, zelené, stříbrné a zlaté barvě, aby ladily s vánočním stromkem a vánocemi všeobecně. Dokonce ani sám ředitel ho nedonutil, aby si vzal na hlavu červenou vánoční čepici, vlastně ho do toho spíš ani nenutil. Zvláštní, všichni ostatní to podle všeho měli povinně.

"Nekoukám zasněně do krajiny, pane, jenom si nemám s lidmi tam uvnitř co říct," odvětil popravdě.

"Já byl také uvnitř. Ani se mnou si nemáte co říct?" když to říkal, měl podivně stištěné rty, jako kdyby ho zlobila představa, že by dostal zápornou odpověď.

"Ne, to... tedy chtěl jsem říct ano, jen jsem myslel, že byste nebyl rád, kdybych se s vámi bavili před... těmi všemi," myslel asi nejvíce ředitele, protože studentské klevety byli přeci jen obyčejné klevety, kdyby jim z nějakého důvodu uvěřil Brumbál, tak by mohlo být zle.

"Vy nemáte moc smysl pro humor, jak vidím," překvapil ho Snape svým výrokem, načež mu podal jeden z pohárků, jež držel v ruce, "Tady... připijme si na dnešní dlouhou noc."

Opatrně si od muže přebral pohár, mírně se přitom dotkl jeho ruky, zase byla studená, asi tomu nikdy nebylo jinak, a zůstal na dlouhé vteřiny v tom kontaktu v očekávání, že se Snape odtáhne nebo pohárek pustí. Ale to on neudělal, ne, Neville musel sám přitáhnout ruku s pitím k sobě, aby přerušil jejich nenápadný, jemný kontakt.

Cítil, jak se trochu začervenal, když si ho lektvarista tak upřeně prohlížel a následně nahlédl do svého pohárku. To, co dostal k pití, nikdy neviděl. Ze dna vyvěraly barvy a měnily se. Červená, modrá, zelená, stříbrná, zlatá a tak pořád dokola, skoro jako kdyby někdo nacpal vánoce do hrníčku. Pozvedl si sklenku k nosu a přičichl. Cítil, velice jemně ale přesto jasně, alkohol. Nebyl zvyklý na pití alkoholu, ale copak mohl odmítnout.

"Echm pane... co to je, jestli se smím zeptat?" dotázal se opatrně.

"Stočil jsem vánoční náladu, přidal trochu lásky a radosti a vše to uložil do lahví z polárního skla," ušklíbl se Snape, "Ve skutečnosti je to můj recept a jako každý správný lektvarista ho nevykládám lidem na počkání."

"Počkat...," znovu opatrně nahlédl do sklenky, "vy jste to vyráběl?" podivil se upřímně. Přišlo mu naprosto nereálné, že by Snape dobrovolně vyráběl něco, co se jen tak popíjí pro radost. Ještě nepravděpodobnější, jako že mu to bude dávat.

"Ano, neuvěřitelné, že? Je to výsledek jedné mé staré sázky s Albusem... Brumbálem. Od té doby se s ním nesázím, zato ho pravidelně obírám o výplatu v pokeru. Teď si konečně připijme," mírně pozvedl vlastní sklenku ke rtům, ale zarazil se, jelikož Neville jen tak koukal, "Nebuďte hloupý, Neville, kdybych vás chtěl otrávit, tak vám zadám namíchání komplikovaného lektvaru. A pokud bych vás chtěl omámit, pak bych použil něco ve formě prášku nebo aerosolu. Snadněji se to aplikuje."

V první řadě byl překvapen tím, že mu Snape řekl jménem a v druhé zahanben svým překvapeným civěním, což lektvartistu jako vždy donutilo, aby si z něj vystřelil. Zamumlal něco v tom smyslu, že nechtěl vyzvídat a opatrně se napil ze svého poháru. Chutnalo to sladce a přitom ne, trochu jako šťáva z některých druhů rostlin, která byla dobrá jako odstátý sirup, ale jako tekutina přímo z lodyhy nechutnala nijak. A alkohol, ten tam byl cítit rozhodně. Každopádně to mělo příjemný účinek. Teplo se mu rozlilo po těle, zvedla se mu nálada, až cítit že se začal usmívat jako pitomec a měl dojem, že na hudbu hrající ze síně by si tu hned mohl se Snapem zatancovat. To s ním udělal jediný doušek. Co by asi zvládl celý pohár, nebo dva. Jestli tohle pila například McGonagallová, pak už chápal, proč se celý večer tak smála do kapesníčku a po večeři si ochotně pustila do zpěvu.

"Je to dobré," pochválil.

"Jistěže ano," odpověděl Snape samolibě, "Pojďte se projít...," vyzval pak Nevilla, ale nečekal na to, jestli mu nějak odpoví a jednoduše se vydal chodbou pryč.

Následoval ho, tak jako už to měl prostě ve zvyku, a bylo mu vážně do tance. Pobrukoval si a vykračoval tanečním krokem od vzdalující se hudby z Velké síně. Snape na něj několikrát pohlédl, ale neřekl nic, ani se neušklíbl, vypadal spíš jen mírně pobaveně. Tvář měl zvláštně zjemnělou čímsi, co snad byl úsměv nebo alespoň jeho náznak. Vrátil mu to širokým úsměvem plným veškerého uvolnění, co cítil, stejně jako radosti že je s ním.

Šli pomalu bludištěm chodem a mlčeli. Nevadilo mu to, možná i naopak, jelikož když Snape nemluvil, tak to skoro vypadalo, že je v jeho přítomnosti rád a to bylo hezké. Dostal se do jeho těsné blízkosti, do chladné aury a skoro tak, že se dotýkal jeho ruky. Několikrát, vlastně prakticky vždy, když udělal lektvarista jeden svůj dlouhý krok, se mu černý hábit otřel o kotník. Byl tam milovanému muž blíž, než jak by kdy mohl být.

"Kam vlastně jdeme, pane?" přeci jen se po chvíli a několika uvolňujících doušcích z poháru zeptal na cíl jejich cesty.
"A musíme jít na konkrétní místo?" odpověděl mu dotazem a blýskl očima, ne strašidelně, spíš zvědavě, "Napadlo mně, že bychom si dnes mohli uspořádat menší společnou hodinu místo všech těch okamžiků, kdy jste se v posledních týdnech nebyl schopen soustředit. Promluvili bychom si o hloubce vašeho... magického potenciálu v soukromí mých pokojů."

Neřekl nic, co by bylo kompromitujícího, neslušného nebo vyzývavého, přesto se Nevillovi z jeho hlasu a skutečnosti že jdou do sklepení do jeho pokojů orosily dlaně a dech se zkrátil. Co řekl, nebylo tak výjimečné, vlastně ani ta skutečnost že jdou k němu, ale to, jakým tónem to bylo řečeno, se zdálo být podivně vyzývavé.

Snape nečekal, jestli řekne ano nebo třeba dokonce ne – což samozřejmě nehrozilo – a otevřel mu dveře do chodby směrem k jednomu ze schodišti dolů, teď předpokládal, že tam tak chodba vede, zatímco se nesoustředil, došli do míst, kde nikdy nebyl. Lektvarista mu dveře podržel a zůstal stát mezi nimi.

Opatrně, tak aby se ho nedotkl, ale byl blízko, se chtěl protáhnout kolem. Ovšem, přesně ve chvíli kdy byl stištění mezi futry dveří a Snapeovým tělem mu cestu pryč zahradila ruka, které mu nedovolila se hnout.

Vzhlédl od knoflíčků černého saka pohled nahoru do protáhlé bledé tváře a k černým pronikavým očím. Dech se mu zadrhl v krku. Ty rty... tenké rty, na jejichž chuť a strukturu si právě vzpomněl. Měl ten obraz přímo před sebou, jak před několika měsíci Snapea políbil v lektvarovém obluzení. Teď mu byl tak blízko, že se klidně mohl opět naklonit dopředu a políbit ho. Merline, jak hrozně toužil to skutečně udělat.

"Ty malé potvory je na Brumbálův příkaz daly nejspíš všude," promluvil Snape a pohrdavě ohrnul dolní ret, až z toho Nevillovi vyschlo v puse, "Jednu snítku jsem našel dokonce nad vlastními dveřmi, jako kdyby si skřítci mysleli, že si tam někoho vodím."

"O čem mluvíte, pane?" zeptal se, upřímně zmaten jeho slovy stejně tak tím, že se mu vůbec podařilo promluvit.

"Jmelí."

Ta prostá odpověď ho donutila zvednout oči docela nahoru nad sebe, kde skutečně spatřil na dřevě přibitou snítku stříbřitého jmelí. Bylo čerstvé a prostě si tam viselo jakoby nic. Jakoby pod ním nestál on a Severus Snape, muž, po kterém toužil jako nikdy po nikom jiném. Jakoby mu nedávalo legální důvod jak ho hluboce a vášnivě políbit a vysloužit si za to okamžité vyloučení ze školy, jelikož tentokrát by se to nedalo svést na účinky lektvaru.

"Musíte mě políbit, Neville, je to tradice. Přeci nechcete celý příští rok strávit bez lásky."
"Já...," vydechl, ale dál se nedostal.

Snape pohltil jeho protesty svými rty v hlubokém polibku. Nezdráhal se ani nebyl hrubý, naopak prostě jen využil skutečnosti, že měl Neville v nádechu rozevřenou pusu a zlehka dovnitř vklouzl jazykem. Neútočně, ale rozhodně majetnicky. Mladíkovi nezbývalo nic jiného, než slastně vydechnout. Moci se s ním líbat bylo něco, po čem toužil tak dlouho, že teď, když se to skutečně dělo, se mu rozklepala kolena skoro stejně, jako když měl poprvé nasednout na koště nebo nastoupit na vlak do Bradavic. Nebýt opory za zády v podobě masivního dřeva nejspíš by se sesunul k zemi.

V instinktivním gestu vztáhl ruce a nešikovně zabořil prsty do černých vlasů. Byli mastné, prostě a jednoduše byly, ale to vůbec nevadilo. Zvykl si na to během jediné vteřiny a navíc to nebylo ve skutečnosti tak strašné, jak to občas vypadalo. Jednoduše na tom nezáleželo, zvláště ne, když ucítil ruku ovíjející se kolem jeho pasu.

Konečně se pořádně rozhoupal v odpověď a vrátil Snapeovi... Severusovi jeho polibek, tak dobře, jak dokázal. Byl vpuštěn mezi lektvaristovy rty a mohl ochutnat vnitřek jeho úst. Očekával stejnou sladkost s jemným alkoholovým nádechem, ale nenašel ji. Naopak cítil nepříjemnou pachuť silné whisky nebo to snad byla režná? Tím si jistý nebyl, ale nelíbilo se mu to. Samotnou chuť by snesl, extáze ze skutečnosti, že líbá Snapea by ho nechala klidně zapomenout, jenže ono to znamenalo také to, že muž zřejmě pil a možné ne málo, takže byl jeho úsudek zkreslený.

Prudce přerušil polibek.

Tak, jak byl ještě před půl minutou ochoten nechat se odvést do jeho pokojů a klidně s ním skončit v posteli, teď ho bodalo u srdce z toho, že ho to vůbec napadlo. Šel by s opilým mužem k němu, vyspal se tam s ním, aby byl pak nejspíš vyhozen na studenou chodbu jako odpad a později pak zcela ignorován. Ne, to by nesnesl, nejspíš by mu z toho puklo srdce. Raději bude dál lektvaristu jen z povzdálí sledovat, než aby tohle prožil.

"Pil jste," slyšel sám sebe říkat rozechvělým hlasem a viděl, že vytahuje ruce z mastných vlasů a pokládá je muži na prsa, jak ho od sebe tlačí dál.

"Co prosím?" zeptal se na první pohled jasně zmatený Snape, což bylo další znamení toho, že měl v krvi víc alkoholu, než bylo záhodno.
"Vy jste pil... cítím to z vaší... dechu a nebyl to jen ten barevný lektvar, protože ten..."
"Ty nevděčný spratku!" zavrčel vztekle Snape a prudce se narovnal.

Snad to bylo jeho děsivou aurou, kterou právě plně uvolnil, nebo tím, že se Neville bezděky sesunul trochu po zárubni dveří, takže se teď Snape tyčil nad mladíkem, jako samotný bůh pomsty v očích takový vztek, jaké už Neville u něj dlouho neviděl.

"Já tu kvůli tobě riskuji svou kariéru dokonce i svobodu a ty si dovoluješ mi do očí říct, že jsem nějaký páchnoucí ožralec co se tu na tebe, nebožátko malé, sápá v ohavném alkoholovém opojení? Co si to vůbec dovoluješ!"

"Né!" vykřikl zoufale, tohle nechtěl, "Já jsem neřekl... nechtěl jsem... myslel jsem..."
"Co jste myslel?" odfrkl si, jeho hlas z křiku přešel zase do strašlivého šepotu, jakým mluvil na někoho, kdo obzvláště moc zpackal lektvar, "Že mě sklenička ohnivé whisky zbaví všech zábran, protože jsem patnáctiletý ubohý nadržený kluk?"

Pocítil stud. Tohle rozhodně byla narážka na něho, na jeho posedlost Snapem a možná, kdo ví, i na jeho poměrně časté návštěvy toalet ve sklepení během jejich společných hodin, které často nebyly proto, že by si skutečně potřeboval odskočit. Třeba to lektvarista nějak věděl... ne, jak vidno, určitě to věděl a teď mu to vmetal do tváře, protože on ho urazil.

Nezmohl se na včasnou odpověď, která by mohla vyvolat další příval urážek z lektvaristových sladkých rtů, takže se Snape obrátil a rázným krokem vyrazil pryč. Jenže tak to Neville nemohl nechat. Aniž by se nad tím víc zamýšlel, prostě se za ním rozběhl a předešel ho. Postavil se mu do cesty a zvedl dlaně proti němu, i když to znamenalo že by zase mohl dostat pořádnou magickou ránu do rukou a muset si poradit s vředy.

"Já to tak nemyslel! Prosím, poslouchej mě... Severusi?" zkusil opatrně použít jeho jméno, vzápětí zbledl, protože to evidentně nebyl dobrý nápad.

Bledá tvář nevyjádřila jen prosté znechucení nebo rozčílení, to byla nefalšovaná zlost, podbarvená uraženou ješitností a zklamaným egem. Hleděl lektvaristovi do očí a pomalu si začal uvědomovat, že svým nepromyšleným odmítnutím zabouchl dveře k milovanému muži a ještě je zamkl na sto západů. Nic nemohlo muže hrdého a sebestředného jako byl Severus Snape urazit víc, než odmítnutí.

"Netykejte mi, Longbottome. Máte velké štěstí, že vám nemohu odebrat body ani udělit školní trest," postoupil o dva kroky vpřed, nebezpečně blízko Nevillovi, "Měl jste možnost mě mít. Dnes v noci bych vám neřekl ne, ať byste chtěl cokoliv. Stačilo jen požádat. Vy jste tu vzácnou příležitost promarnil díky vlastní hlouposti nebo nějaké nebelvírské poctivosti. Já nedávám další šanci, Longbottome!" dodal mrazivě, prošel kolem Nevilla a zmizel kdesi v temnotě, pravděpodobně bez ohlédnutí.

To Neville nevěděl, protože prostě jen stál a koukal na dveře, kde se ještě před chvílí líbali. Jak mohl být tak hloupý a říct ne? Copak nemohl myslet a pak až mluvit? Normálně to dělal, to jen se Snapem náhle nevěděl, kudy kam ani co říct, nebo jak se chovat. Lektvarista na něj měl zhoubný vliv a právě se to jasně prokázalo. Jenže, copak na tom záleželo, jaký měl vliv, když je tomu teď zcela konec. Líbání pod vlivem lektvaru mu mohl odpustit, zamilovanost a stíhání mohl přejít bez komentářů, nemohl ale nechat být odmítnutí. Nemusel se nad tím zamýšlet, znal Snapeovu ješitnost a povýšenost dost dobře, aby věděl, že tohle nepřejde. Nikdy. Sám to řekl, nedával druhé šance a Neville svou první a jedinou promarnil díky vlastnímu strachu.

Vydal se zpátky do útrob hradu. Když procházel dveřmi, ve kterých se líbali, tak zakopl o pohár ležící na zemi v malé kaluži vody. Ani netušil, kdy ho upustil, tak ho teď zvedl a vypil ty dvě tři kapky které v něm ještě byly. Nepomohly, jen merlinžel, zahnaly chuť Snapeových rtů. Litoval, ale možná přesně tak to chtěl, zbavit se připomínky události, které ho bude trápit po celý zbytek života.

Do očí mu vhrkly slzy. Měl by se co nejrychleji dostat do věže, dřív, než se tu rozbrečí a uvidí ho třeba nějaký duch.

°°0°°

Rozrazil dveře svého pokoje a pak jimi práskl tak silně, až se snad i stěny zachvěly. Hněv mu stoupal hrdlem v dusivém knedlíku, jak se snažil dostat ven pomocí křiku nebo ohavné kletby, co zkroutí Longbottomovi ruce i nohy do pravých úhlů na místech, kde rozhodně nejsou klouby.

Takové ponížení nezažil do doby, co se na začátku letošního roku válel v kruhu Smrtijedů pod cruciatem Pána zla. Tentokrát ho sice nesledovaly dvě desítky očí jeho známých, ani to nezpůsobovalo tak strašnou bolest, přesto si to vzal k srdci se stejnou intenzitou ponížení.

Riskoval. Nasazoval svou kariéru, možná i svobodu, pro toho kluka a nebylo to doceněno. To ho štvalo z jedné velké části, z druhé ho rozčilovalo, že měl svým způsobem ten spratek pravdu.

Měl vymyšlený plán, jak ho během prázdnin nebo Prasinkového víkendu někam vylákat a pak mu teprve začít nadbíhat, jenže dnes se trochu napil, aby přežil tu strašlivou oslavu Vánoc a pak ztratil soudnost. A to si myslel, že sklenka nebo dvě ohnivé whisky – byť z Hagridových zásob – ho nemůže ani položit ani zbavit úsudku. Zřejmě se mýlil a Longbottom měl pravdu.

To ale neměnilo nic na tom, že ho odmítl. Naložil s jeho nabídkou intimního vztahu, jako kdyby byla napsána na kusu špinavého hadru a on s ní vytřel podlahu. Ty dvě slova 'pil jste' mu stále dokola zněla jako mantra, také proto, že je neslyšel poprvé. Kolikrát za své dětství slýchal matku znechuceným a naštvaným hlasem říkat, že se otec zase ožral jako prase. A kolikrát pak slyšel, jak se hádají, hází po sobě věcmi a jak otec bije matku hlava nehlava a ona mu to vrací naslepo vrhanými kletbami.

Jak nesnášel představu, že je jako jeho otec, stejně jako smyšlenku, že by kterýkoliv jeho milenec měl být jako matka. Tady k tomu došlo dokonce ještě dřív, než Longbottoma skutečně pozval do své ložnice a postele. Bylo to znechucující, ponižující, rozčilující, bolestivé, nesmyslné, studené...

Potřeboval se uvolnit. Nejlíp tak něčím mrsknout o zeď nebo zem. Očima putoval po svém nábytku, nic se na třískání nehodilo, dokud mu nepadl pohled na kvetoucí orchidej. Ano, ta byla naprosto ideální. Její věčný květ, vyvolaný Nevillem, si tu zářil ve své fialové kráse do prostoru, jako kdyby zvedal na Severuse prostředníček.

Dvěma kroky byl u květiny, popadl květináč a s pořádným rozmachem jím třískl o zem. Kameninové střepy se rozletěli do všech stran, hlína utvořila na zemi paprsky a v tom všem si ta hloupá kytka dál posměšně trčela prakticky nepoškozená, jako kdyby mu plivala do obličeje.

Dupl na ni. Dupl podruhé a pak znovu a znovu, dokud z ni nezbyly jen pahýly rozdupaných listů a fialová břečka, dříve květy. Teprve až ten pohled na úplnou zkázu mu pomohl se uklidnit.

Hleděl na rozdupanou květinu a rozmlácený květináč a začal přemýšlet.

Nahlédl na celou dnešní situaci z Nevillova pohledu. Uvědomil si, i když se nerad vciťoval do jiných lidí, jelikož věděl, jaké svinstvo v mysli většinou mají, že kdyby jeho samotného políbil někdo, komu je z úst cítit alkohol, tak by se nejspíše také netvářil nadšeně a měl by podezření, že je opilý. Tedy samozřejmě za podmínek, že opilost k tomu vztahu prostě nepatřila stejně jako patří ucho k hrnku. Jako například na lektvarových kongresech, kde se po večerech všichni opili jako prasata a spaly spolu takové páry, co si za normálních okolností a za střízlivosti chtěli vzájemně vyškrábat oči. To ale bylo něco zcela jiného, než on a Neville Lonbottom. Chápal mladého nebelvíra, že odmítl, udělal by to samé, ale to neznamenalo, že jeho ublíženost z odmítnutí byla menší. Znamenalo to jedině to, že by byl ochoten dát Longbottomovi ještě jednu šanci.

Vždyť navíc měl pořád ještě svou dendromagii, kterou Severus chtěl, že ano? Proto to také dělal, aby ho měl v hrsti, protože dendromág a mistr lektvarů se prostě nádherně doplňují. Dokonalá dvojka. A to byl jediný důvod, proč toužil po Longbottomově zájmu... ne, on vůbec netoužil po jeho zájmu, chtěl prostě jen jeho moc. Tak to bylo a ne jinak. Kdokoliv by tvrdil něco jiného, ten si zasloužil uřknout.

S rázným pokýváním hlavou nad svými myšlenkami a rozhodnutím, že potlačí zraněnou pýchu, se odebral do koupelny, jelikož si potřeboval dát sprchu co by ho zbavila náhlé ztuhlosti ve svalech.

Předcházející - Následující

Poznámka autorky: Kapitola se odehrává 24. prosince večer, zatím co kapitola NL, která tu bude během týdne se odehrává 26. prosince večer. V Anglii samotné se slaví Vánoce defakto až 25. prosince, tady ale nejsme v obyčejné Anglii, ale té kouzelnické a tam se slaví několik dní. Ano, čistokrevní jsou rozmařilá cháska. :-D Samozřejmě to není z kánonu, je to má vlastní inovace, protože se mi prostě líbí několika denní oslava Vánoc no. Hromady jídla a tak vůbec. To je totiž tak, že nesnáším a miluji Vánoce zároveň.
Za komentáře děkuji těmto lidem: Profesor, mariaa, Casiopea, Merope, Adél, Bobo, Lynn, yellow, xinef, belldandy, mathe a Sectumsempra. Budu se těšit na další komentáře a pokud nechcete komentovat tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.