Epilog
Nervózně se poškrábal na tváři. Všechna ta naražená žebra, přetažené svaly nebo silné podchlazení, ze kterého se týden křesal za pomoci svých doktorů i doktorů z S.H.I.E.L.Du, nebyly ničím proti tomu, co mu spáchali na obličeji. Proklel je všechny do desátého kolene, když se poprvé viděl v zrcadle, Lokiho hned na prvním místě a několikrát po sobě, protože ten za to mohl hlavně. Skoro to ani nedokázal vyslovit nahlas. Ne, určitě by to nedokázal vyslovit nahlas. Dokonce na tu ohavnost nechtěl ani myslet nebo se na sebe dívat do hladkého lesklého povrchu výtahových dveří centrály. Bylo to prostě... prostě hrozné.
„Vypadáš jak oškubané kuře, Starku,“ utrousil Clint.
„Jo, díky, přesně toho jsem chtěl docílit. Zavádím novej trend, chápeš? Všichni teď půjdou na Starka,“ odpověděl mu a nasadil profesionálně výsměšný výraz, i když se ve skutečnosti cítil opravdu trochu naze, zrovna jako to oškubané kuře. Nepamatoval si, kdy naposledy neměl svoje milované vousy, nejspíš někdy na střední, kdy mu ještě vůbec žádné nerostly, protože mu bylo deset. Ale ve chvíli, kdy růst začaly, si je pečlivě pěstoval. Víceméně pečlivě, občas, když neměl svůj den, je nechal zplanět a rozrůst po celém obličeji, jenže pak to dal s Jarvisovou pomocí vždycky do pořádku. Nikdo neuměl stříhat jako Jarvis, dokonale přesně na milimetr, tomu se prostě lidský holič nevyrovnal.
„Dohola a namazat gelem na spáleniny? Sexy.“
„Já myslím, že vypadá mladší,“ zastala se ho zlatá dobrá Natasha, „téměř jako chlapeček. Takovej malej a roztomilej chlapeček... nekoukej mi na prsa, nebo to řeknu tvému tatínkovi,“ zabroukala, zlá a zákeřná Romanová a prohrábla mu jeho pečlivě nagelovaný rozcuch.
„Jasně, velmi zábavné,“ zlehka odstrčil její ruku, přeci jen byl gentleman. „V zájmu politické korektnosti jste omezili vtipy o teplouších na nezbytné minimum, zato si to teď vyžeru s vousama, že? Tak jo, jen do mě, vypadám jako pitomec. Moji ubožáčci. Žili jsme spolu většinu našich životů, nikomu jsem nebyl věrnější než jim. Byly mou skutečnou spřízněnou duší a teď jsem o ně možná navždycky přišel,“ povzdechl si teatrálně.
„S vousy jsi vypadal seriozněji, ale bez nich zase vypadáš mladší, než kolik ti je, Tony. To není tak špatné,“ ozval se právě přicházející Rogers, ten jediný, na kterého se čekalo.
Trvalo mu okamžik, než si vzpomněl, že by se měl proti takovým urážkám ohradit. Bylo to už dlouho, co mu Kapitán Upnuté legíny řekl jménem, vlastně naposledy po tom, co... po Pepperině smrti, potom už mu zase říkal jenom Starku jako v den, kdy se poznali a byl vyloženě jako obrovská osina zaseknutá ne do zadku, ale rovnou do penisu. Tak hrozně pedantský a příkrý byl. Teď se spíš usmíval, plaše jako někdo jeho biologického věku, kdo se s Tonym setkal poprvé a chtěl autogram. Do prdele naprosto netušil, co to je, ale jestli to Rogersovi vydrží, třeba by nemusel mít v následující době chuť vystřelit mu do zadku záložní díru.
„Hej, dědo, ani tvůj věk tě neopravňuje k takovému prachsprostému urážení,“ ohradil se s půlúsměvem a stiskl tlačítko k přivolání výtahu. „Celý můj život se odvíjí od toho, aby lidi netušili, kolik mi je skutečně let.“
„Což je až nebezpečně pravdivé prohlášení,“ připomněla mu Natasha a vešla do výtahu, který se před nimi právě otevřel.
Jemně se nad jejími slovy ušklíbl, protože měla samozřejmě pravdu. Pár etap jeho života, dávno zapomenutých a utopených v kupě prázdných sklenek od martini, opravdu stálo na tom, že lidé prostě netušili, kolik mu je skutečně let, a tomu právě napomáhaly i jeho vousy. Přejel si rukou po holé, trochu se loupající tváři. Jeho ubohé, milované vousy. V duchu si nad nimi povzdechl a střelil pohledem po zrcadle, o které se vzápětí opřel. Vážně vypadal sotva na třicet, vyjma vějířků vrásek kolem očí prozrazujících jeho skutečný, pijanský věk.
„Vzhledem k tomu, že tu plánuji strašit do sta, vážně by nikdo nemusel tak nahlas počítat moje nastřádané roky,“ podotkl, opět vlastně pravdivě, až na tu drobnost, že si byl jist, že tu do sta strašit nebude, a proto snad radši obrátil téma jinam. „Moje vousy mi připomínají náš druhý chlupatý problém. Vážně tu věc necháme jen tak odletět na Asgard?“
Všichni tři jeho společníci ve výtahu se na něj podívali.
„Jen se ptám,“ pokrčil mírně rameny. „Je to výsledek pokročilého experimentu s genomem. Molekulární inženýrství, o kterém se nám zatím ani nezdá a které by jistě zajímalo spoustu lidí, třeba Bruce.“
„Nebudeme to zvíře zabíjet ani ho věznit. Je to vstřícné gesto vůči Asgardu. Diplomatický tah,“ zopakoval mu Rogers to samé, co už jednou řekl ředitel Fury a tvářil se při tom, jako kdyby musel spolknout hrst jedovatých žab. I když, kdo ví, možná že to byl nadšený výraz, jelikož člověk jeho kalibru se určitě cpal chřestýši a škorpiony k snídani. Žáby alespoň byly víc masité a vážně dobré.
„Fajn, pokud se mě nepokusí znovu usmažit zaživa, je mi to vlastně jedno.“ Pokrčil ledabyle rameny a strčil si ruce do kapes.
Říct, že je mu to jedno, nebylo úplně to správné vyjádření, neměl to zvíře rád, ale jeho nechuť k němu vlastně ani nepramenila z toho, že to byla oheň a jed plivající příšera vzešlá z rukou psychopatického ledmilujícího transsexuála s potřebou ovládnout Zemi, nýbrž z důvodu prozaičtějšího - fakt neměl zvířata rád, ať si říkal, kdo chtěl co chtěl. Ne, že by ho chtěl vyloženě zabít, ale ano, měl nutkání zjistit, jak funguje, a jeho svědomí tlačilo jen málo, že by to chiméra nemusela přežít. Říct to nahlas, nejspíš by byl označený za vážně zlého člověka, tak raději mlčel a zůstal u svých strojů, ty si mohl rozebírat a skládat dle libosti, aniž by se ho božský Viking třeba pokusil utlouct Mojmírem. A že by to nejspíš udělal, vzhledem k tomu, co slyšel jak od ostatních, tak od Thora samotného. Prý na hřbetě Lokiho chiméry připlachtil zrovna v době, kdy Tonyho v bezvědomí tahali z člunu na molo; a od té doby z nich byla nerozlučné dvojka. Thor si dokonce ustlal na celé dva týdny v jedné z garáží pod budovou, kde Belluse – tak se ta obluda fakt jmenovala, nebo to alespoň prý Thorovi tak řekla – ubytovali, protože pro něj S.H.I.E.L.D. neměl žádné jiné vhodné místo. Tak obrovská stvoření, pokud pominul Hulka, nebývala zrovna v kompetenci ani S.H.I.E.L.Du, zvláště pokud se k nim museli všichni chovat s úctou, jakou si zaslouží člen asgardské královské rodiny.
Jemně se té myšlence ušklíbl, zrovna když se otevřely dveře a vypustily je na střechu. Ten úsměv mu byl okamžitě z hlavy smazán prudkým poryvem větru nesoucím mu do pusy kupu štěrku a prachu. Zvedl proti němu ruku. Naštěstí trval jen okamžik, než se to obrovské zvíře vzneslo ze střechy a bleskurychle se změnilo ve vzdalující se černou tečku na obloze.
„Frnknul ti?“ zeptal se Thora, který k nim se širokým úsměvem kráčel.
„Ale vůbec ne, příteli, jen si házíme klackem. Nejmladší z mých zvířecích synovců je moc dobře vychovaný, ví, kde je jeho místo,“ pochvaloval si Thor, což Tony okomentoval skepticky pozvednutým obočím.
„No... když Thor říkal klacek, myslel... kládu,“ připojil se k němu Bruce a naznačil rukama od sebe tak daleko, jak jen to šlo, „ale jinak říká pravdu. Bellus je opravdu velmi milé stvoření. Škoda... škoda, že mu nemůžu rozumět,“ dodal a stáhl si brýle, aby je začal čistit, „a že tu nezůstane delší dobu. Jen ho moci pozorovat je opravdu fascinující.“
„A velkej chlap by si měl konečně s kým hrát,“ dodal s úsměvem.
Bruce jemně pozvedl obočí, plachý úsměv mu přitom přeběhl přes tvář, než si zase nasadil brýle. Pořád neměl rád, když někdo mluvil o Hulkovi s takovou lehkostí jako Tony, jenže... no... po pravdě, Tony se asi velkého zeleného chlápka trochu bál, ale ne dost, aby o něm nevtipkoval dokonce i na veřejnosti, ne jen s Brucem v soukromí. Nikdo jiný kromě něj to tak lehce neuměl, proto byl Bruce pořád napnutý.
„Hlavně s tou kládou opatrně, ať neskončí v centru Manhattanu,“ řekl vždy prakticky smýšlející kapitán a pohlédl, s rukou zastiňující si oči, na opět se přibližující se tečku.
„Upokoj se,“ poplácal Thor pana Upnutého po rameni, „vrhám ho směrem k vodní hladině, kde nemůže napáchat škodu. Musel jsem svého synovce něčím zaměstnat, je z cesty na Asgard nejistý a také má strach, když s námi necestuje jeho otec. Několikrát se na něj ptal,“ trochu se odmlčel a zasmušil se. „Předpokládám správně, že o Lokim nevíte?“
„Ne, je mi líto, Thore. Pročesali jsme oceán všude kolem místa, kde se Stark málem utopil, ale nenašli jsme tam nic. Loki je také nadále jedním z S.H.I.E.L.Dem nejhledanějších zločinců, přesto jsme o něm neslyšeli,“ odpověděla mu Natasha.
„Rozumím, lady Natasho,“ kývl Thor. „Jsem si jist, že se vbrzku opět někde zjeví. Za rok nebo dva. Nevěřím totiž, že je mrtev. Tentokrát již ne, hlavně z těch důvodů, že by ho trochu slané vody jistě nemohlo o život připravit.“ Když to říkal, usadil se mu na tváři smutný úsměv. „On se vrátí.“
„Nestraš, Halloween je až za půl roku, do té doby nemá zlý vlk právo otravovat malou Karkulku Starkovou,“ utrousil s jemným úšklebkem. „Co? Přesně tak bez vousů vypadám,“ ohradil se proti pohledům, které na něj směřovaly.
Jestli na to chtěl někdo něco říct, nedostal příležitost. Z nebe se k nim snesl temný stín a silné nohy dopadly na nedaleký beton, až to zadunělo. Obluda, i s malou kládou, o kterou se všechny tři hlavy hravě přetahovaly, přistála na ploše pro vrtulníky. Z Thorovy tváře spadla předešlá zasmušilost a Viking se s hlasitým smíchem vydal k chiméře, zatímco vykřikoval cosi ve svém rodném jazyce. Zvíře... dobře, asi by bylo dobré říkat mu jménem jen z praktických důvodů, uznal pro sebe v duchu... Tvor upustil kládu s žuchnutím na zem a začal vrtět ocasem, až to nehezky skřípělo na Hookově jistě milované přistávací dráze. Schválně, jestli tam budou škrábance.
„Připojte se k nám, přátelé moji. Bellus se s vámi chce konečně řádně seznámit a omluvit se za své chování,“ zavolal na ně Thor.
Vyměnil si s ostatními pohledy a tím svým jasně říkal, že on to rozhodně zkoušet nebude, jedno jak ochotně se zvíře nechalo drbat od Thora a jak málo nenávistné pohledy na ně vrhalo. První, kdo se k něčemu rozhoupal, byl Clint, když s mírným pokrčením ramen vykročil směrem k chiméře. Docela se zaujetím sledoval, kdy mu obrovská psí tlama, ke které se blížil, uhryzne napřaženou ruku, ale to se kupodivu nestalo. Zvíře se k němu naklonilo a ruku očichalo, načež mírně zavrčelo, než do Clintovi dlaně přitisklo nos. Lukostřelec se usmál. Skutečným, nefalšovaným úsměvem, a zanořil do srstnatého obřího krku obě ruce.
„Poď sem, kamaráde,“ zabroukal, opravdu láskyplně zabroukal, a přitiskl si čelo k obrovské tlamě.
Tohle nebylo normální, zvláště proto, že když to viděla Natasha s Amerikou, šli se také pomazlit. Rozmilá Amazonka zamířila k hadí hlavě a klidně se od ní nechala ovinout dlouhým krkem kolem ramen. Vypadala při tom jak modelka při focení s nějakou zvířecí potvorou, u čehož Tony nikdy nepochopil, proč by mělo být sexy, i když byla pravda, že s tím hadem a když mhouřila oči, vypadala Natasha vážně dobře. Vlastně víc než dobře. Sklouzl po jejím těle očima, za což si vysloužil jeden kosý pohled. Nasadil úsměv naprostého neviňátka.
Rogers, ten si vybral dračí hlavu, nebo spíš ona si vybrala jeho, protože se po něm natáhla a vypustila mu do tváře obláček šedého kouře.
„No, ahoj,“ promluvil na ni kapitán, natahující ruku, „nehodláš mě zase spálit, že ne?“
Hlava vypustila z nozder další kouř, trochu se přitom naklonila na stranu a odhalila tak zjizvenou kůži táhnoucí se od koutků dál dozadu po krku. Zvláště tvar jizev byl velmi specifický, vypadaly jako tekoucí voda, nemohlo tedy být pochyb, od čeho jsou.
„To vypadá jako popáleniny od chladící směsi. Už zahojené,“ okomentoval to Tony spontánně a kývl k hlavě.
„Ach, to muselo bolet víc, než jsem si představoval,“ podotkl kapitán s opravdu soucitným výrazem, když zlehka přejel prsty po jedné z jizev. „Je mi to líto, kamaráde, ale nebylo na výběr. Já taky skončil s rukama popálenýma od tvého ohně...“ Odmlčel se a podíval se na Thora. „Rozumí tomu, co říkám, nebo ne?“
„Jeho schopnost porozumění i mé rodné řeči je omezená, avšak ano, chápe, co mu chceš říct, příteli Steve,“ ujistil ho Thor.
Taková odpověď pana Správňáka asi uspokojila, jelikož začal Belluse s úsměvem drbat na spodní straně čelisti tak urputně, až to vydávalo hrubé chrastivé zvuky, trochu jako když škrábete rukou o tabuli. Chiméra si slastně povzdechla, vypouštěje do vzduchu jeden malý obláček za druhým.
„Nepůjdeš k nám, Anthony?“ vyzval ho Viking.
„Jasně, klidně,“ přitakal a posunul se o pár kroků dopředu, dost na to, aby cítil pach chiméry a slyšel její funivý dech nesený k němu větrem.
„Snad se nebojíš, Starku?“ popíchl ho Clint.
„Ne, ale chápej - Armani.“ Ukázal na sebe.
„Někdy se pyšníš svým vzhledem jak žena,“ nejspíš ho právě urazil Thor, nebo si to alespoň myslel.
Jemně se uchechtl a nasadil si sluneční brýle, to šikmé slunce bylo přeci jen nepříjemné a navíc s nimi vypadal vážně božsky.
„Někdo z nás musí na veřejnosti ukazovat hezkou tvářičku a já ten přetěžký úkol vzal na sebe. Měli byste mi být vděční, vy všichni,“ ukázal na každého z nich, „morousové zavření ve svých brlozích.“
„Ach, jak jen jsme ti to mohli udělat,“ povzdechl si Bruce naoko upřímně, než se obrátil na Thora. „Za jak dlouho se vrátíš? Ještě... ještě jsme řádně neprobrali Bellusův zrod. Opravdu bych ocenil... ehm... trochu tvé asistence, alespoň po teoretické stránce. Pomalu se už někam dostáváme a všechno, cos mi řekl, je opravdu neuvěřitelné. Chci vědět víc.“
„Tvé badatelské nadšení tě šlechtí, rád ho podpořím a přicestuji zpět co nejdříve. Tak týden, možná deset dní, než Belluse zabydlíme v palácovém zvěřinci. Pak tu zůstanu tak dlouho, jak jen to bude možné, to slibuji, ale jistojistě se budu muset na Asgard vrátit před zatměním. Matka by těžce nesla, kdybych opět uvízl v jiném světě, aniž by mne mohl Heimdall sledovat. Zvláště od Lokiho odchodu je až příliš úzkostná,“ ujistil Bruce a trochu si povzdechl.
„Zatmění?“ zareagoval na Thorovo zvláštní prohlášení dřív než Bruce.
„Jistě, zatmění vašeho světa. Přijde za čtyři měsíce, tak jako každá tři staletí,“ přitakal Thor, jako kdyby se nechumelilo.
Astronomie sice nebyla Tonyho obor, i když se směrem ke hvězdám díval někdy až moc často, rozhodně by ale věděl, kdyby vůbec existovalo něco jako zatmění Země. Jistě, samozřejmě, kdyby stál na Merkuru a díval se k Zemi, určitě by nastal okamžik, kdy by Venuše přecházela přes Zemi a tím ji zastínila, jenže nikdo z nich na Merkuru nikdy nebyl ani být nemohl. A planety se prostě nezatmívají.
„Asi se mýlíš, kdyby se nám tu jednou za tři sta let setmělo, určitě bychom si to někam zapsali. Sice nikdo z nás málobožských lidí nežije tak dlouho, ale poznámkama jsme vážně posedlí,“ namítl.
„Tady přec nejde o skutečnou tmu na vašem světě,“ potřásl Thor zamítavě hlavou. „Tak, jako dojde jednou za dlouhý čas k zákrytu všech světů, stává se, mnohem častěji, že se svět vzdálí od ostatních natolik, že se ztratí v okolní temnotě. Stane se nedostupným pro všechny ostatní světy, ať už by chtěl návštěvník přijít na něj nebo z něj odejít. V ten okamžik je příliš stinný i pro Heimdallovy oči a nebude možné se k vám dostat ani pomocí Bifrostu. Cožpak vy o tom nevíte?“ zeptal se, když nejspíš viděl ne zrovna chápavé obličeje všech kolem.
„Ehm... ne, Thore, o tom slyším poprvé,“ odpověděl za ně Bruce.
„Pokud pominu předpovědi děsivých propadů na burze, se kterými mě jedna bláznivá členka rady představenstva otravuje už půl roku. Její bubu kamarádka jí to prý věštila z těch... takových nějakých těch kamínků a kůstek, co se rozhazují po... dřevěné desce se znaky na vyvolávání duchů? Ne? Prostě jen tak...? Nevím. Pořád jenom mele něco o tom, že jí zvěstovala temné období,“ nemohl si pomoct, aby to nezmínil. Jeho mozek byl totiž jako příšera z hentai, která kolem sebe mávala kluzkými chapadly a podstrkovala mu na každém z nich jednu povětšinou nepotřebnou informaci, kterou mu chtěla narvat rovnou do zadku nebo do pusy, podle nálady. Tentokrát se kupodivu trefil, protože Thor pokýval hlavou.
„Vědma tvé dámy má pravdu, stejně jako všechny ty, jež jsou v televizi a mluví o nadcházejícím zatmění. Jsem proto zmaten, že vy o zatmění nevíte. Neporadili jste se s žádnou ze svých vědem?“ věnoval jim viking nechápavý pohled i tón.
„Popravdě, S.H.I.E.L.D. nemá ve zvyku radit se s... vědmami,“ podotkl kapitán.
„V tom případě by měl začít,“ doporučil Thor zcela vážně. „Ani zdaleka všechny ty, které jsem zatím na Midgardu viděl, nemají skutečně dar vidění, ale to není nic zvláštního. Šarlatáni a podvodníci se najdou ve všech světech. Některé z nich jsou ale na midgardské vědmy pozoruhodně nadané. Požádám matku, jestli by pro vás na Midgardu nevybrala ty, které by vám mohly být k užitku, vyzná se v tom více než-li já, a sama je vpravdě jasnozřivá.“
„To bude milé, ale možná by bylo lepší něco víc... víc vědeckého,“ navrhl Bruce.
„Jo, pokud možno takové věci jako matematické rovnice. Víš co, spousta čísel na jednom papíře, kterým rozumí jen intoušové a šílenci do sudoku. Tím bychom se možná mohli vyhnout i konzultaci s ptačími kůstkami.“
„Nechápu, k čemu by vám bylo dobré věštění z kůstek pro pochopení zatmění vašeho světa,“ řekl Viking, jako kdyby jeho slova vzal vážně a opravdu si myslel, že tu někdo z nich bude chtít věštit z kůstek, „ale pokusím se najít někoho, kdo by pro vás vytvořil srozumitelné vysvětlení na... vědeckém podkladu,“ použil to značně opatrně, načež se odmlčel a vzhlédl k nebi, jako kdyby něco slyšel. „Je čas jít, přátelé moji, opatrujte se a myslete na mne v dobrém, než se navrátím."
„Měj se dobře, mazlo,“ zabručel Clint do psí srsti, než odstoupil stranou a vyvolal svými slovy nejeden překvapený pohled a pozvednuté obočí, až tedy na Natashu. Tu to nijak nevzrušilo, jen s klidem sundala ze svých ramen hadí krk, prohrábla černou psí srst a následovala lukostřelce do bezpečné vzdálenosti. Kapitán k nim přistoupil hned na to, jen před tím zlehka poplácal dračí hlavu po krku.
„Jsme připraveni, Heimdalle!“ zvolal Thor nahoru.
Nebe jim nad hlavou potemnělo, jak se začala mračna přesouvat a seskupovat do víru. Už to viděl víc než jednou, vlastně mu tímhle způsobem Thor nejednou přistál na balkoně a zničil podlahu tolikrát, že už ji ani nenechal opravovat a runový vzorec vylil nerezocelí, aby to vypadalo líp, ale stejně ho to vždy fascinovalo. Vytvoření červí díry z jednoho místa na druhé, dokonce bez toho, aby na jedné straně bylo cokoliv, co by mohlo její konec zachytit a usměrnit, to bylo prostě famózní. Škoda, že mu Thor nikdy nebyl ochotný říct víc než pár zmatených poznámek o barvách. Kdyby se tak mohl na ten jejich slavný Bifromost jen na pár hodin nebo třeba i dnů podívat se svými přístroji a Jarvisem...
Bellus se nervózně ošil a zvedl všechny tři hlavy k nebi. Udělal to asi právě včas, protože vtom na něj s Thorem dopadl barevný proud světla a obklopil je. Hluk, který to vydávalo, hučení a praskání statické elektřiny, a prach s kamínky rozháněný do okolí, ve skutečnosti nebyl tak silný, jak by člověk od kvantového mostu čekal. Takže žádné obrovské výbuchy světla, záblesky nebo do hloubky vypálené díry, co do nich někdo může spadnout, jak to zobrazovali ve filmech. Ale vlastně to dávalo naprostý smysl, tak obrovské množství energie, jaké bylo třeba pro vytvoření zlomu v časoprostoru, muselo být ovládáno s absolutní precizností. Nějaký ten elektron támhle, pár protonů tady a uděláte červí dírou pořádnou ďuznu do míst, kam se možná ani nechcete podívat. A že on věděl, jak taková místa vypadají.
Světlo opět pohaslo a zanechalo za sebou jenom prázdnou střechu a je, partu superhrdinských pitomců postávajících tam ve světle sklánějícího se slunce.
„Jednou donutím Thora, aby mě tou bifrověcí odnesl alespoň tam a zpátky. Musí to být pořádná jízda,“ okomentoval.
„Jmenuje se to Bifrost, Tony,“ opravil ho Steve, kupodivu, jindy to dělával Bruce.
„Říkal jsi Einstein-Rosenův most?“ zeptal se nevinně, dobře si vědom, že něco takového by nikdo z ostatních, vyjma Bannera, nechtěl vyslovovat, nebo to poslouchat z jeho úst stále zas a znovu. Na to prostě neměli buňky.
„Bifrověc nám bude vyhovovat,“ ujistila ho Natasha a vydala se k výtahu. „Co si vy dva myslíte o tom zatmění?“ zeptala se, nastupujíc do kabiny.
„Že jsme přežili konjunkci, při které nám sem lezli zombii elfové, tohle bude asi snazší, když nás to už potkalo před třemi sty lety,“ usoudil nahlas. Ve skutečnosti ho to, co Thor říkal, zajímalo, i když si to stále neuměl zcela představit v návaznosti na kvantový most a Asgardskou technologii, která ho využívala. Možná tu mohla být řeč o temné hmotě, nebo spíše jejím velkém shluku nacházejícím se někde blízko Země, do kterého by skutečně mohla planeta jednou za určitý úsek vplout. Nebo by tento mrak mohl vplout mezi Asgard a Zemi. Otázkou však bylo, jak je možné, že si toho při pozorování doposud nikdo nevšiml. Jedině tak, že by byl Asgard tak neskutečně vzdálený od vesmíru obklopujícího Zemi, že by při pozorování pouhým okem skrze dalekohled zůstal vesmír v okolí naší planety na pohled zachován nezměněný.
„Hmm... uvažoval jsem o temné hmotě. Ta by mohla vysvětlovat takzvané zatmění,“ poskytl Bruce poněkud více racionální vysvětlení a postavil se vedle Tonyho.
„Hej, jo, velký chlape,“ plácl ho vesele do prsou, konečně někdo, kdo sdílel tu brilantnější část jeho myšlenek. „Napadlo mě přesně to samé. Nedáme si na to pizzu? Stejně jsem pro nás plánoval pizzovou večeři a k té můžeme přibrat i velkou psací tabuli a spoustu těch barevných fixů,“ naznačil rukou psaní, „a budeme kromě konspiračních teorií spřádat i ty fyzikální.“
„Uhm... nevidím v tom problém... pokud nebude zase s ananasem,“ souhlasil Bruce bez zaváhání.
„Mám více druhů na výběr,“ ujistil ho. „A co vy?“ obrátil se k ostatním, čímž jim zatarasil cestu z výtahu. „Už jsem tu pizzu objednal do kantýny místo večeře superhrdinů. Můžete si dát s námi a zbožně obdivovat naše nadupané mozky.“
„Nemůžeš si do budovy S.H.I.E.L.Du objednat pizzu,“ namítl kapitán.
„To si jenom myslíš, zlato,“ zazubil se vesele nad Rogersovým skeptickým výrazem.
Samozřejmě, že už se poučil a nechal všechny pizzy objednat na tiskové oddělení S.H.I.E.L.Du, kde měli velmi pečlivě nakázáno, aby je odnesli do důstojnické kantýny – tak se tu říkalo té menší místnosti plné tvrdých stolů, kde mohli jíst jenom lidé jako Fury. Sice se nějakou chvíli cukali, ale když jim slíbil celá dvě balení jen pro ně, hned byli svolní ke všemu. Popravdě tušil, že o tom Fury ví, protože ho dneska při vstupu do budovy častoval dlouhým pohledem, ale nestaral se o to. Když jim jídlo na oslavu jejich vítězství a jeho přežití nakonec překazí, tak ať, můžou si klidně zajít kamkoliv jinam, když je nechce mít jednoočko hezky pod jednou střechou, kde, jak říká, nemohou dělat vylomeniny, je to jeho věc.
„Teoreticky, jestli projde skenery...“ nadnesla Natasha.
„Přesně jak naše kráska říká - když projde skenery, není v tom problém,“ řekl přesvědčeně.
Se stejnou sebejistotou, jakou měl, když jen mluvil o pizze, vyrazil chodbou ke dveřím jídelny. Ostatní ho následovali, nejspíš zvědaví, jestli se mu sem podařilo objednané jídlo propašovat. Už za prvním rohem, při pohledu na dva členy ochranky S.H.I.E.L.Du, kteří vnášeli do jídelny náruč dobře známých krabice, se mohl přes rameno samolibě usmát Stevovi rovnou do očí.
„Stop,“ zastavil jednoho z černě oděných agentu s nákladem, otevřel jeho krabici a nahlédl dovnitř, „hmm, fuj, to je s rybou. Tu tady nikdo nejí, takže si ji klidně můžete nechat. Je dole pod tím salámová?“ zvedl horní krabici a položil ji do mužovy napřažené ruky. „Jasně, salámová, tu si vezmu celou.“ Zkonfiskoval druhou krabici jen sám pro sebe, však někde v té záplavě, kterou měli dovést, bude další se salámem.
„Vidíte? Pizzy pro vítěze. Říkal jsem, že to půjde,“ zablýskl úsměvem, a ještě než se obrátil ke dveřím, slyšel za sebou, jak kapitán mrmlá cosi o tom, že se Fury nepoučil a zase nechává Tonyho porušovat bezpečnostní předpisy.
Zvesela se tomu ušklíbl, protože nejenže mu je nechal porušovat, navrch těch krabic z jídlem, které se v jídelně už nakupily, bylo tolik, že by tím mohl terorista s dostatečným množstvím prášků na spaní omámit všechny zaměstnance S.H.I.E.L.Du.
„Ach... Tony, musím říct, že tvá... štědrost je skutečně působivá, ale kdo tohle všechno, prosím tebe, sní?“ zeptal se Bruce, když mu stanul po boku.
„Nemusíme to všechno sníst, můj plán je takový, že každý z nás budu ochutnávat jeden druh z každého obchodu, a pak se rozhodneme, kde mají kterou nejlepší,“ objasnil důvod, proč objednal celé menu ze všech dvanácti centrále nejbližších pizzerií a rychlých občerstvení s rozvozem pizzy. Právě díky tomu se jídla nakupilo doslova na tucty krabic, vlastně, aby byl přesný, mělo jich dohromady dorazit sedmdesát šest.
„Beru si sýrové,“ oznámila Natasha a prošla kolem něj, aby si v první hromadě našla právě tu svou oblíbenou.
„Já chci všechny s ančovičkami,“ připojil se Barton vážně, což znělo jako výhružka, že kdo sáhne na nějakou ančovičkovou pizzu, přijde o ruce, nebo alespoň o prsty. No, to jemu starosti nedělalo, stejně je nejedl, chutnaly stejně divně jako kaviár a podobné rádoby jídlo pro bohaté.
„No dobře, když už to tady je... beru si masové, připomínají mi koláče od matky, které mi jednou za čas upekla,“ uvolil se i kapitán k vybrání jednoho druhu a jedné krabice z navršených hromad.
„Jednou v roce na Vánoce?“ zeptal se zvesela a posadil se na nepohodlnou židli tak pohodlně, jak jen to bylo možné.
„Ne, na moje narozeniny. Po sladkém jídle mi bývalo špatně a hovězí maso bylo stejně drahé jako ingredience na celý dort. Nemohli jsme si ho dovolit víc jak dvakrát nebo třikrát do roka,“ odpověděl mu Rogers s drobným úsměvem, když se posadil na židli ke své krabici s masovou pizzou.
„Aha, tak to jo,“ řekl nejistý tím, jak by měl reagovat. Nikdy netušil, co odpovědět, když mu lidé připomněli svou nemoc nebo chudobu, jelikož se obvykle nehodilo nabídnout jim vyléčení, případně vytáhnout z kapsy balíček bankovek a prostě jim ho předat. Naštěstí v tom nebyl jediný, i ostatní zůstali potichu, jen Bruce trochu zavrzal židlí, jak se se svou vegetariánskou pizzou posadil vedle něj. Tomu by asi neřekl večeře vítězů, ne v tom pravém slova smyslu, ale ano, bylo to lepší než sedět doma. Putoval od jedné známé tváři k druhé a musel se trochu usmát nad skutečností, že měl Jarvis pravdu, což by samozřejmě, zvláště před ním, nahlas nikdy neřekl. S nimi nebylo takové ticho, to skutečné ticho jeho prázdného domu, které zavládlo po Peppřině smrti.
Spokojeně se zakousl do své salámové pizzy a Natasha na druhém konci stolu vydala přiškrcený zvuk, který měl být asi smích vyvolaný něčím, co jí právě Barton pošeptal do ucha.
„Co? Mám snad kečup na kravatě?“ zeptal se, ač žádnou kravatu neměl, a podíval se na svou košili.
„Ne, nemáš,“ odvětila Natasha s opět naprosto klidnou tváří, „Hawkeye tu jen polemizoval o tom, že už konečně chápe, proč máš tak rád salámovou pizzu.“
„Vážně? Salámové vtípky? Žádnou jinou věc podobnou penisu jste v mém okolí nenašli?“
Panenský kapitán téměř vyprskl sousto, které měl v puse, rozhodně na to tedy vypadal, zatímco Bruce si zhluboka povzdechl a stáhl si brýle.
„Myslím... tohle není,“ nadnesl Bruce opatrně, všichni ztichli, Tony hlavně, a sledovali, co chce říct, „myslel jsem, že tohle už jsem probral se všemi, ale asi to bude třeba říct nahlas. Jsem tu jediný doktor, i když nejsem ten typ doktora, takže... jako doktor... chci říct, to mezi Tonym a Lokim ve skutečnosti neznamená... neznamená to, že je Tony gay. A... a je opravdu nevhodné...“
„Já myslím, že bych mohl zkusit být bi,“ přerušil ho bezstarostně a připoutal pozornost na sebe. „Víte co; mladší už nebudu, tak jsem si říkal - třeba jsem po všechny ty roky, kdy jsem měl v posteli jen králíčky z playboye, o něco přicházel. Omezoval si obzory. A to vážně nemám rád. Moje mysl musí zůstat otevřená všem možnostem, jinak bych zešílel, takže... asi si najdu nějakého pěkného modela plavek anebo krasobruslaře. Všichni krasobruslaři a tanečníci jsou teplý, ne?“ zeptal se zvědavě a přejel pohledem zmatené a šokované tváře svých přátel.
Miloval, když je mohl vyvést z míry zrovna jako teď, zvláště milého kapitána hledícího na něj s ruměncem na tváři, který rychle skryl za kouskem pizzy.
„Myslím, že na tohle pro mě není v budově dost čistého lihu,“ zamumlal kapitán.
Musel mu dát za pravdu, na tohle ani pro něj nebylo dost alkoholu v celé téhle zatracené budově, protože když si teď znovu zopakoval, co řekl, začal mít dojem, že zněl až příliš jako kdyby to myslel vážně. A to bylo zatraceně divné.
Protože Tony Stark je přeci playboy milionář, obletovaný a milující ženy, že ano?
| 15. část | oo0oo | Post-epilog |