Červenec

29.04.2013 00:05

 

Povídka je speciálně věnována Tobě belldandy jako narozeninoví dárek a tímto Ti také přeji vše nejlepší a hodně zdraví do dalších let. 

 

Ráno po svatební noci a ještě k tomu po noci, kdy přijdete o panictví, je nejspíš vždycky podivné, to Nevillovo bylo nejspíš ale ještě podivnější než obvykle. Místo toho, aby si mohl poležet po boku svého manžela, byl vzbuzen v nekřesťanskou hodinu, hned v sedm ráno. Kdo vstává v sedm, když výuka je od půl deváté a vlak do Londýna jede dokonce až v půl desáté? Severus evidentně ano, ještě si nahlas stěžoval a hudroval, že zaspal. V kolik, u Merlinových spodků, vstával jindy?

Potom, co se v rekordním čase pěti minut stihl vysprchovat, oholit, vyčistit zuby a obléct jen proto, aby doprovodil Severuse na snídani, byl u vlastní snídaně podroben detailnímu výslechu, jestli je v pořádku. Nechápal, co by mu mělo být, když byl se svým manželem. Snad si žádný z jeho kamarádů nemohl myslet, že ho Severus zavřel do nějaké klece a tam ho bude držet. To byla hloupost, ale nejspíš tomu všichni, vyjma Harryho a Hermiony, věřili.

Chtěl se po snídani rozloučit s Lenkou a pak najít Severuse a být mu v patách hlavně proto, aby věděl, co se bude dál dít, kam půjdou nebo jak se vypořádají se sociálkou, ale nedostal k tomu šanci. Když si sedal k Havraspárskému stolu vedle kamarádky, tak jen viděl, jak Filch přišel pro ředitele Brumbála a Severuse, a pak všichni někam zmizeli. Následující hodiny je neviděl, stačil vyprovodit kamarády halou až ke kočárům, znovu se rozloučit.

Strávil pak několik hodin chozením po chodbách hradu, přičemž nemohl Severuse vůbec najít. U nich ve sklepení nebyl, když ho napadla ředitelna, tak se do ní obával jít nakouknout. Nakonec skončil venku na lavičce pod sousoším s pár sendviči na klíně, které měl místo oběda.

„Neville!“ zavolal na něj Severus od vstupních vrat a vytrhl ho tak ze zamyšleného pozorování trsu trávy, který právě donutil vyrůst mezi kameny dlažby u svých nohou.

Rychle vstal a zamířil za svým manželem s úsměvem, který mu však hned spadl, když viděl, jak se milovaný muž mračí.

„Stalo se něco?“ otázal se se starostí.
„Vůbec ne, jen ti šašci z ministerstva jsou prostě... šašci,“ zavrčel Severus. „Sociální pracovnice, co si pro tebe přišla, nechtěla uznat naše manželství, dokud tě neuvidí. Myslela si, že jsem tě začaroval nebo omámil nápojem lásky. Naštěstí jí muselo z právního hlediska stačit svědectví McGonagallové a Prýtové.“
„Stačilo mě zavolat a já bych jí řekl, že rozhodně nejsem omámený,“ odpověděl trochu rozzlobený tím, že se všechno událo za jeho zády, zatímco on tu v obavě seděl na lavičce jako pitomec.

„Tím by se to jen zbytečně protáhlo,“ odmávl to Severus. „Jsi připraven vyrazit?“

„Kam?“ otázal se automaticky, ale asi to byl hloupý dotaz, protože manžel netrpělivě zkřivil rty.

„Kam asi tak, ke mně domů přeci. Nebydlím v Bradavicích po celý rok, mám totiž v Londýně dům,“ informoval ho. „Tvoje zavazadla už jsem poslal přenášedlem, ale my se přeneseme. Když cestuješ s někým, pak si směr přenosu zapamatuješ lépe a příště se na to nebudeš muset tak soustředit. Předpokládám, že si o prázdninách uděláš zkoušky z přenášení?“ byl to dotaz jen napůl.

„Vlastně jsem o tom ještě neuvažoval,“ připustil, že tohle mu na mysli nepřišlo.

Jaksi mu všeobecně unikaly některé výhody, které mělo jeho manželství, jako například, že už byl považován za dospělého kouzelníka, mohl čarovat mimo školu a udělat si zkoušky z přenášení i přes nízký věk.

„Tak si to rozmysli rychle, protože ti nemůžu být pokaždé k ruce, když budeš chtít jít například na Příčnou. Musel by ses naučit dostat se k ní mudlovskou dopravou.“

Trochu se zamračil. Vlastně byl v životě v mudlovském světě dvakrát, ani jednou nejel žádným z vozidel, které mudlové používali k přepravě po městě. Věděl, že se to jmenuje auta, autobusy, trolejbusy a metro a že to má vevnitř stroje spalující, jak Hermiona říkala, fosilní palivo – ať to bylo cokoliv – tím jeho znalost končila. Podobně se také vyznal v mudlovských penězích, které by určitě při cestě potřeboval, protože mudlové prý za dopravu platili. Mudlové vlastně platili za kdejaké nepochopitelné věci, jako například za teplou vodu, za vytápění domů nebo třeba za tu věc, díky které svítili. Jako kdyby si neuměli zapálit oheň. Nepochopitelné.

„Nejspíš máš pravdu. Podívám se pak po kurzech, a kdy dělají testy pro veřejnost. Dobře?“ jemně se usmál.

„Klidně, je mi to jedno. Nejsem tvůj rodič, Neville, nedohlížím na to, co děláš, kdy nebo s kým. Jsem tvůj manžel, takže se nemusíš zpovídat z každé drobnosti,“ neznělo to ani tak podrážděně, jako upřímně, „Pojďme.“

Následoval svého manžela ven na hradní pozemky. Snadno s ním srovnal krok. Na chvilku ho napadlo, že by ho vzal za ruku, ale měl dojem, že to by Severus neocenil, takže jen svou vlastní ruku sevřel v pěst. Chvíli šli mlčky, než se vrátil k předchozímu tématu.

„Já vím, že se ti nemusím zpovídat,“ promluvil a podle toho, jak manžel mírně naklonil hlavu, měl i jeho pozornost, i když dál rázně kráčel, „ale myslím si, že je to docela dobré... říkat si věci upřímně. S... s babičkou jsme si říkali úplně vše. Chtěla to tak proto, že můj otec jí neřekl, že by mu hrozilo nebezpečí, ona na něj nenaléhala, aby jí řekl pravdu a pak toho litovala. Nechtěla se mnou udělat chybu. Měli jsme takovou dohodu,“ krátce se odmlčel, jestli ho třeba Severus nezastaví v tom smyslu, že nemá říkat nějaké hlouposti o své rodině a že se to nehodí, ale to se nestalo. „Měli jsme doma kouli z Delf. Kdykoliv si kterýkoliv z nás myslel, že ten druhý lže, pak směl vyžadovat, aby na otázku odpověděl a držel při tom tu kouli. Nebo naopak, když chtěl člověk dokázat, že říká pravdu a ten druhý mu nevěřil, tak směl požadovat zkoušku koulí.“
„To je velice hloupá dohoda,“ odsoudil to Severus, samozřejmě že ano, copak by se dalo něco jiného čekat. „I životy lidí považovaných za čestné a upřímné jsou naplněné lžemi. Někdy lež slouží zlým účelům, ale jindy je milosrdná. Kdybys měl v náručí umírajícího člověka, který se tě zeptá, jestli zemře, tak mu bez váhání odpovíš, že ne, že prožije dlouhý a spokojený život. Ani nebude uvažovat nad tím, že jsi lhal. Absolutní čestnost není ctnost, to je nemoc.“

„Tak jsem to nemyslel a ty to víš,“ zamumlal, nerudný z toho, že Severus překrucuje jeho slova proti němu. To on prostě dokázal, naprosto překroutit pravdu tak, až člověk žasl, že je to vůbec možné. Uvědomil si, nepatřičně brzo, že tohle je zřejmě jedna ze špatných stránek manželství s milovaným mužem, co je zároveň Zmijozel. Napadlo ho přitom, jestli je špatný člověk, že tak brzo po svatbě myslí na to, co bude v jejich vztahu špatně.

„Uděláme tedy také dohodu,“ řekl to tak, jako kdyby se nad Nevillem smiloval. „Slíbím, že ti odpovím pravdivě na všechny otázky, které položíš, ale vyhrazuji si právo na některou neodpovědět vůbec. Souhlasíš s tím?“ zastavil se, ale ne proto, že by si chtěl v klidu popovídat, to nejspíš překročili hranice bradavických pozemků, protože zvedl loket. „Chytni se.“
„Můžu si tu nabídku rozmyslet?“ zeptal se opatrně, nebyl si jistý, jestli chce něco takového. V okamžiku, kdy by mu Severus odmítal odpovědět, by věděl, že mu lže, a to bylo nepříjemné.

„Jistě,“ přikývl. „Pevně se drž a pokus se nevyhodit mi žaludek na boty.“
„Přenášení mi nevadí.“
„To se ještě uvidí,“ nesouhlasil, koutky mu při tom zacukaly v sadistickém úsměvu a pak se přenesl.

Jak Nevillovi nikdy nevadilo se přenášet, vlastně to měl rád a babička ho tím prý jako malého uspávala, tak teď měl vážně dojem, že vyhodí vnitřnosti. Za běžných okolností to bylo docela příjemně stísněné a bylo vtipné představovat si, jak člověk leze mezi zpřehýbanou realitou. Nakonec vždy vyšel nepomačkaný a se všemi orgány na místě.

Tentokrát však jeho žaludek udělal přemet a na chvíli měl dojem, že má naopak oční bulvy, až pak mu došlo, že má jen zavřené oči. Otevřel je a pro jistotu si ohmatal obličej. Následně mu uvědomil, že je v předklonu a kouká na špinavou asfaltovou zem, přičemž periferním viděním zachytil poblitý a ochcaný roh budovy. Narovnal se a zjistil, že to tu zrovna nevypadá jako v luxusní čtvrti.

Byla to jakási postranní ulička domu, popsaného sprostými a pravděpodobně agresivními nápisy – něco mu říkalo, že nápis 'Nelízej černý kurvy' asi nebude projev extravagantního pouličního umění. Vzadu byly popelnice, překvapivě prázdné, i když kolem se povalovalo pár krabic.

„Ještě je ti špatně z přenášení?“ zeptal se Severus zvědavě.

„Ani ne... už je to dobré, ale z tohohle místa mi zrovna do smíchu není,“ připustil opatrně, nechtěl Severuse nějak urazit, když tu nejspíš poblíž žil.

Čarodějové poměrně často osídlovali domy v horších čtvrtích. Uměli si je dobře ochránit před vandaly stejně jako zloději, mudla se tam prostě dostat nemohl. Bylo tam soukromí, ne hluk a shon Příčné, či přehnaná malebnost Godrikova dolu. A jak to vypadá venku, jim mohlo být srdečně jedno, protože si postavili krb, spojili ho s letaxovou sítí a nebo se do domu přenášeli. Čaroděj nemusel vlastní barák z venku vidět celé roky. Co s ošklivým výhledem ven? Každá lepší stavebnická firma prodávala okna s výhledem, kamkoliv si člověk přál a zaplatil.

„Není to tu nakonec tak zlé, jak za chvíli uvidíš.“
Nečekal na to, jestli Neville ještě něco řekne, a vyšel z uličky s popelnicemi ven do ulice. Rychle ho proto následoval a rozhlédl se na všechny strany. Byla to pravda. Ulička sice vypadala hrozně, ale tahle ulice byla taková... inu, přijatelná. Pravdou bylo, že na zemi nebyly krásné hladké dlažební kostky jako na Příčné, ani tu nebyli pestře oblečení čarodějové, ale usuzoval, že ani na mudly to není nejhorší místo, kde by se mohl ocitnout.

Samotná ulice byla sice samá záplata a díra, ale odpadky se tu nepovalovaly a automobily, tedy předpokládal, že jsou to ony, jak si matně pamatoval, stály v řadách podél chodníku. Tu a tam nějaké přejelo po silnici, moc jich však nebylo. Domy byly sice zašedlé a vypadaly, že už tu stojí něco přes sto let, ale vesměs nebyly oprýskané na cihlu, okna byla často nově natřená a ve větší části z nich visely záclony. Některé domy ale určitě byly prázdné.

Podíval se doprava, tam vedla ulice někam směrem k městu, odkud se táhl hluk většího shonu a houkání sirén. Z druhé strany byla cítit voda, ale na dohled nebyla, ani přístav ne, možná ho ale jen zakrývala obrovská zchátralá budova, co vypadala trochu jako hrad. Měla dva velké komíny, hodně skleněných oken v cihlových stěnách a průčelí vzdáleně připomínající bránu.

„Co to je?“ zeptal se zvědavě, když doběhl Severuse, jenž už dávno mířil pryč.

„Co je co?“ zeptal se manžel a otočil se. „Ta velká budova? To je továrna na zpracování bavlny a tkalcovský závod. V devadesátých letech devatenáctého století sem jeden obchodník přivedl venkovany a společně postavili jak továrnu, tak i domy tady všude v okolí,“ dal se kupodivu do vyprávění a opět vykročil dál ulicí, „proto se tahle ulice jmenuje Tkalcovská, vedle je třeba Bavlnková nebo Stavní, podle tkalcovského stavu.“
„A co se stalo? Zdá se mi, jako kdyby to tu všechno bylo opuštěné,“ vyjevil svou domněnku.

„Také že většinou je,“ přikývl Severus. „Závod pracoval zezačátku dobře, prosperoval, přitáhl mnoho dalších lidí, kteří se tu usadili. Během první a druhé světové války se výroba z větší části zastavila, ale přetrvala. V druhé části budovy byla skladována munice a zdejší ženy vyráběly nábojnice,“ Neville netušil přesně, co to je, ale asi to bylo něco důležitého. „V kulturním domě je několik fotek tvrdých dam v klobouku s puškou v ruce nebo krabicí nábojů v náručí. Po válce se sem výroba zase vrátila, v menší míře, ale vypadalo to dobře. V padesátých letech dvacátého století udeřilo několik pohrom. Nejdřív zemřel zakladatel firmy, po jehož smrti jistě spadla cena akcií na burze, jak už tomu tak bývá, takže na továrnu dopadla recese a hospodářská krize. Ještě se nějakou dobu plácali, snižovali stavy pracovníků, ale umělá vlákna začínala pomalu vytlačovat bavlnu z trhu. Do toho jim vyhořela jedna skladovací hala, takže závod zcela zkrachoval. Ze dne na den zavřeli dveře a nechali stovky lidí bez práce a bez peněz. Syn zakladatele prý tenkrát vybral všechny zbylé peníze dřív, než se k nim dostali věřitelé, přinesl je ve dvou pytlích do fabriky a vysypal z okna kanceláře ředitele do davu protestujícího dole. Pak vzal revolver a zastřelil se. Místní starousedlíci většinou tvrdí, že tehdy zemřel poslední čestný podnikatel v Londýně. Od té doby se odsud většina lidí odstěhovala nebo zemřela. Pár jich tu stále ještě bydlí, ale je to bída. Nikdo už se sem nepřistěhuje, práce tu není, zázemí také ne a domy potřebují rekonstrukci. Příliš výdajů a málo zisku.“
„Proto ses sem nastěhoval? Nezájem okolí, málo lidí a klid...“ byl na sebe pyšný, že to správně odhadl. Přesně takové opuštěné místo mezi mudly bylo ideální pro trochu misantropního lektvaristu, jako byl jeho manžel Severus.

„Ne,“ odvětil Severus a podivně se na Nevilla zadíval, načež se zastavil před jedním z domů, který zvenku vypadal opuštěně. „Já se tady narodil. Můj dědeček byl řecký emigrant a podílel se na stavbě továrny, otec v ní pracoval od svého dětství a pak také o práci přišel. To mi bylo asi pět let.“

„Pracoval? To ale znamená...“

„... že můj otec byl mudla, ano. Nejen to, nebyl ani čistokrevný Angličan, od toho také ten můj nos,“ dotkl se svého nosu, co byl větší než u normálních lidí, ale dle Nevillova názoru zcela přiměřený pro Severuse. „Nevěděl jsi to? Jistěže ne, obvykle se nevychloubám tím, že mám mudlovskou krev. Začínáš litovat, že sis vzal polokrevného?“
„Já ničeho nelituji,“ zamítl jeho domněnku, že mu vadí Severusův původ. „Je mi jedno, že jsi dvojí krve, jen mě překvapuje, že zrovna ty...“ nechal to nedokončené.

Z nějakého důvodu měl představu, že všichni Smrtijedi a přisluhovači toho, jehož nesmíme jmenovat, jsou jenom čistokrevní čarodějové. Teď mu rychle došlo, že je to hloupost vzhledem k tomu, kolik následovníků a přívrženců měl v první válce.

„Mezi následovníky Pána zla nejsou ani zdaleka jen čistokrevní,“ vytáhl hůlku a poklepal jí na zámek dveří domu. „Je pravda, že mezi... úzkým kruhem jsou především čistokrevní, ale někdy převládne nadání dotyčného nad Jeho touhou zničit všechny polokrevné,“ krátce na Nevilla blýskl černým pohledem, načež konečně otevřel dům. „Vítej doma, manželi,“ znělo to sice malinko posměšně, ale byla v tom i upřímnost, holt ji Severus jen neuměl správně vyjádřit.

Vešel dovnitř a zarazil se.

Severusův dům vypadal zevnitř stejně jako zvenku. Ocitl se v úzké chodbě se zešedlou tapetou na stěnách. Nahoru vedlo schodiště, co nebudilo na Nevilla moc stabilní dojem, doprava vedly jedny dveře a doleva druhé. Zvedl hlavu nahoru zrovna ve chvíli, kdy manžel stiskl jakousi podivnou věc na stejně, takže se na stropě rozsvítila jakási zřivá koule. O elektřině už slyšel, v prvním ročníku upozorňovali všechny, že příliš magie ji ruší a proto se nemají mezi mudly používat silná kouzla, ovšem až teď ji viděl naživo tak zblízka. Vypadalo to, jako kdyby někdo vzal lesní světélkující vílu a zavřel ji do skleněné lahve, dokonce to tak i poblikávalo.

„Zlobí elektroinstalace,“ zabručel Severus. „Jen doufám, že do ní zase nenatekla voda.“

Ať byla elektroinstalace cokoliv, nesměla se do ní dostat voda. To si zapamatoval, třeba se mu to bude jednou hodit, až ta podivná světla zhasnou. Bude alespoň vědět, kde je teoreticky problém.

„Nalevo je kuchyň, napravo obývací pokoj sloučený s knihovnou. Tady pod schody jsou dveře do sklepa, tam mám laboratoř, takže se tam nepokoušej vcházet,“ upozornil přísným hlasem, jako kdyby měl Neville chuť vidět lektvarovou laboratoř častěji než jednou týdně ve škole. „Nahoře je společná koupelna na chodbě a dva pokoje. Jedním je ložnice, tu ti za chvíli ukážu, druhý je prázdný, tak se tam ani nemusíš chodit dívat. A to je asi tak všechno.“
„Hmm,“ zamručel v odpověď a vykročil vpřed.

Parkety pod starým kobercem zaskřípěly, až se toho skoro lekl a to žil na hradě, kde sídlilo několik meluzín a hromada duchů. Nakoukl nejdřív do obývacího pokoje, ten vypadal dle jeho názoru sice zašle, ale dobře. Dvě pohodlná křesla, krb a všude knihy. Byl malý, menší než pokoj na Příčné v bytě, který obýval s babičkou, ale to bylo možná tím, že knihovny vždy zmenšovaly prostory.

Obrátil se na druhou stranu a podíval se do kuchyně. Nedalo by se říct, že by byla špinavá nebo ohavná, jen se mu nezdála moc použitelná. Nebylo to jen tím, že velkou bílou bednu v rohu nikdy neviděl a netušil, k čemu je, ani tím, že o sporáku na plyn měl jen matnou představu z nástěnky mudlovědy v Bradavicích. Možná tu způsobilo roky zašedlé lino, stůl bez ubrusu nebo dvě židle, které se k sobě typově nehodily. Taky za to snad mohlo umyvadlo, na několika místech viditelně oprýskané a znovu natřené.

Jestli takhle vypadala kuchyň a obývák, začínal se trochu obávat, jak to bude s ložnicí nebo koupelnou.

Dřív než stačil své obavy ventilovat slovně, postřehl, že Severus jde nahoru, takže ho opět doběhl po vrzajících schodech, přičemž se raději stranil zábradlí, nejistý, jestli by nemohlo spadnout. Vše, co zatím z domu viděl, na něj působilo křehkým dojmem.

Následoval Severuse doprava, přičemž na druhé straně zahlédl zavřené dveře. Nestačil si je blíž prohlédnout, protože před ním manžel otevřel dveře ložnice a on mohl vejít dovnitř.

Nejhorší obavy se nepotvrdily, ale pokoj v Bradavicích to taky nebyl. Jedna prostá postel, manželská, dřevěná a stará, dřevené noční stolky, skříň a na zemi koberec. Bylo to stejně spartánské jako Severusův pokoj v Bradavicích, jen na tom byla méně vidět péče skřítků, i když vše bylo čisté a upravené. Snad jen ten pach příznačný pro dlouho nepoužívané místnosti byl nepříjemný.

Jejich kufry byly postavené u zdi. Svůj poznal hned, že je druhý Severusův prostě logicky odhadl. Vypadal menší, než co si všechno s sebou odváží člověk na rok do Bradavic, takže bylo možné, že většinu věcí si nechával na hradě. Nevěděl. Tak moc toho o svém manželovi ještě netušil.

„Chodbou na druhou stranu, poslední dveře, to je koupelna. Chceš se tam podívat?“ zeptal se Severus, vypadal při tom trochu netrpělivě, jako kdyby měl jiné věci na práci.

„Já se tam kouknu sám,“ navrhl proto, vždyť nebyl malé dítě, aby nepřešel chodbu a nepodíval se do koupelny.

„Dobře, budu dole v laboratoři. Musel jsem ji na rok zazimovat, takže ji musím opět zprovoznit a zkontrolovat zásoby. Bude to trvat celé odpoledne, možná až do večera,“ řekl tu pro Nevilla dobrou zprávu a nevylepšil to ani tím, že po krátkém zaváhání věnoval mladíkovi jeden krátký polibek. Zdálo se totiž, že je ta pusa spíš vynucená, jako kdyby ji dával z povinnosti, což nebylo nikdy moc příjemné.

Počkal, dokud neslyšel, že Severus seběhl po schodech a pak vrzání dveří, jak zřejmě vešel do sklepení. Až pak, po dalším dlouhém pohledu do ložnice, se odlepil od futra dveří a rychle přešel na druhou stranu. U dveří se samozřejmě zastavil. Byly stejné jako ty od ložnice, jen při bližším pohledu v nich bylo několik hlubokých děr a jeden velký vryp. Vypadalo to, jako kdyby z nich někdo něco serval. Snad petlice, protože otvory na krajích futer a kraji dveří by přesně něčemu takovému odpovídaly.

I když mu bylo řečeno, že tam nemá chodit, tak stejně potichu otevřel dveře a nakoukl. Přesně jak manžel řekl, místnost byla zcela prázdná. Holé zdi, holá podlaha, okno bez záclony. Žádná postel ani jiný nábytek. Prostě nic. Jen chlad, podivně se zařezávající do nosu, když vdechl vzduch a pálící někde na dásních a v krku. To místo budilo nepříjemný dojem, takže dveře zase zavřel, zmaten z toho, proč má někdo doma prázdnou místnost.

Bádat nad tím asi nemělo cenu, dávno se smířil s tím, že Severus je jednoduše podivín. Došel na konec chodby k dalším dveřím a vešel dovnitř. Byla to koupelna s modrými dlaždičkami i kachlíky, vanou se zaoblenou tyčí nahoře někde kousek nad tím, kde by měl hlavu, kdyby se do vany postavil. Na tyči pak byla podivná částečně průsvitná látka, na dotek hladná jakoby navoskovaná. Kromě klasických kohoutků byla nad vanou i sprcha. Další věcí v místnosti bylo už jen umyvadlo se skříňkou, co má na dveřích zrcadlo, pověšenou nad ním. Koupelna vypadala ze všech místnosti nejlépe a nejnověji.

Když už tu byl, tak prostě jen tak otočil kohoutkem. Kdesi v okolí to zabublalo, zarachotilo a pak z kohoutku vylítla prudká sprška něčeho, co připomínalo zrzavé bahno. Rozstříkla se na všechny strany, hlavně však na Nevillův smetanový svetr, takže ten teď vypadal, jako kdyby se mu na něj někdo vyzvracel. V duchu tiše zaklel a rozhlédl se, jestli by tu někde nebyly ručníky. Nebyly.

„Do mozkomora,“ zamumlal si pro sebe.

Vytáhl hůlku. Vřele doufal, že už z něj sundali hlídáček, protože jinak budou mít rozhovor s někým z ministerstva. Každopádně jako ženatý už měl právo čarovat, oženil se včera, jestli na hlídáček zapomněli, jejich věc. Mávl hůlkou a zašeptal čistící kouzlo. Jelikož byla skvrna nemagická, tak snadno zcela zmizela ze svetru, včetně vlhkého pocitu.

Povzdechl si a rozhodl se, že do koupelny, co proti němu pořádá atentáty, se vrátí, teprve až bude muset. Znovu už se kohoutkem otočit nepokoušel, kdoví co by z něj vylétlo tentokrát.

Opustil koupelnu a sešel dolů do přízemí. Tentokrát zkusil, jak je zábradlí pevné, kupodivu bylo, dokonce ani nevrzalo a vypadalo, že přežije ještě dalších sto let. Možná. Postavili to mudlové, bez magie, tak si nebyl jistý, jakou to má trvanlivost. I když pravdou bylo, že mudlové postavili také spoustu hradů, zámků, starých chrámů svých bohů a všechny ještě více či méně stály klidně po tisících let. A to ne vždy jim s tím pomáhali čarodějové.

Když procházel chodbou, slyšel zezdola, jak tam Severus přechází, něco dělá a cítil jemné chvění magie v okolí, jak manžel dole kouzlil. Světlo nad hlavou mu znovu zablikalo. Znepokojeně si ho prohlédl a pak zašel do kuchyně. Začal prohlížet, co tu kde je. Pozotvíral všechny skříňky, byly prázdné až na jednu, ve které našel staré těstoviny. Vytáhl je ven a ony se vysypaly dírou v rohu. Vykousanou dírou. To znamenalo, že tu žijí myši. Nervózně se kolem sebe rozhlédl, jestli nějakou neuvidí. Neřekl by, že se myší nebo potkanů přímo bojí, ale pokud se jim může vyhnout, tak to udělá. Ronova Prašivka, nehledě na to, že se nakonec ukázala být zlotřilým černokněžníkem, ho vždycky znervózňovala, protože se bál, že mu v noci vleze pod peřinu a pokouše ho.

Našel něco, co předpokládal, že je odpadkový koš, a těstoviny vyhodil. Pak nahlédl do bílé krabice v rohu. Ta byla také prázdné, akorát z ní sálal trochu chlad, což bylo zvláštní. Zase ji zavřel, přitáhl si židli a posadil se na ni. Na zemi pořád ležely vysypané těstoviny a jemu se vážně nechtělo je uklízet. Všeobecně se mu nechtělo v téhle kuchyni nic dělat, včetně toho, že by si tu uvařil čaj a napil se. Obával se totiž toho, že tu na něj odněkud vypadne nebo jestli se tu něco nerozpadne.

„Typy?“ zkusil opatrně zavolat skřítku, teoreticky by její vlastnictví mělo přejít na něj teď, když byla babička po smrti. Skřítci byli předmětem dědictví tak jako veškerý jiný majetek. Byla pravda, že majetek musel projít dědickým řízením, aby byl oficiálně jeho, ale skřítci a magické předměty se dědili po magii, to znamenalo, že možná nebyla jeho z právního hlediska, ale z magického zcela určitě.

„Typy!“ zavolal o něco hlasitěji, už v obavě, že přeci jen skřítka nepřijde.

Vzápětí se ale ozvalo lupnutí a rovnou před ním se vyloupla skřítka v celé své malé výšce, bílé halence a červené sukni, kterou si právě nervózně urovnávala ručkama. Nejdřív se podívala na Nevilla, pak vypoulila oči a začala se rozhlížet kolem sebe.

„Typy je tady u pána,“ uklonila se, když skončila s rychlou prohlídkou okolí. „Přišla, jak pán zavolal, a bude mu sloužit. Typy už měla strach, když byla doma sama a pán nepřišel. Nevěděla, kde pán je, a nikdo jí to neřekl. Když pán konečně zavolal, tak už věděla, kde je. Typy tak ráda, že pán zavolal a ona tu může být s ním,“ švitořila a znovu se uklonila. „Typy tak hrozně smutná, že paní odešla. Tak moc se omlouvá,“ oči se jí naplnily slzami. „Pokoušela se paní chránit, ale zlí čarodějové ji zbili a zakleli. Zklamala svou paní. Moc se pánovi omlouvá. Hanba Typy, protože špatný skřítek a přežila svou paní. Pořezala si za to ruce,“ oznámila to se špetkou hrdosti a ukázala vnitřní strany předloktí pokryté hustou mřížkou hlubokých rudých řezů.

Neville otevřel a zase zavřel pusu. Zvedl se mu žaludek, když viděl, jak si skřítka sama ublížila za něco, co podle něj nebyla její vina. Skřítci sice byli magicky nadaní, ale nebyli to kouzelníci, tak se nemohli rovnat například Smrtijedům. Neviděl žádnou možnost, jak by mohla babičku skutečně ochránit před Voldemortovými přisluhovači. Možná se mohla vrhnout do dráhy jedné, dvěma kletbám, klidně i samotné Avady, ale k čemu by to bylo? Stejně by babička svůj boj prohrála a zemřela by. Mohla zavolat bystrozory, ale než ti by se k něčemu zmohli a než by jí vůbec uvěřili, tak by bylo beztak pozdě a i kdyby ne, ani tak nebylo jisté, že by nebyli prostě také zabiti.

Ne, až doposud neuvažoval nad tím, jestli měla či neměla možnost babičku zachránit. To až teď a dospěl k názoru, že neměla.

„Má se Typy potrestat ještě víc?“ zeptala se opatrně skřítka, která si jeho mlčení asi vyložila, jako že není s jejím chováním spokojen.

Rychle zakroutil hlavou.
„N-ne, už se netrestej, já... potřebuji, abys mi pomohla a to bys nemohla, kdyby ses potrestala,“ doufal, že jí tím naprosto zbaví potřeby si ubližovat. „Oženil jsem se, víš? Tohle je dům mého manžela, on je napůl mudla a ten dům... myslím, že je spíš mudlovský než kouzelnický, hodně starý a také není moc používaný.“

Skřítka se rozhlédla, tentokrát pečlivěji a pak chápavě pokývala hlavou.

„Typy vidí.“

„Hm... no a jaksi tady hodně věcí nefunguje. Není tu třeba ani jídlo a nic a já nevím, co mám s takovým místem dělat,“ připustil, že je tu ztracený, bezradný.

„Chápe,“ přikývla skřítka podruhé. „Typy uvaří jídlo ve starém bytě a přinese ho pánovi sem. Pak se může jít zeptat ostatních skřítků. Takových skřítků, co žijí v domácnosti s mudly. Budou vědět, jak věci fungují.“

„To zní jako dobrý plán,“ souhlasil s mírným úsměvem a byl rád, že to se skřítkou tak zvládá. Nikdy se s ní moc nebavil, nevěděl, jaká je, teď se ukazovalo, že docela milá, takže snad se do budoucna snesou. Nechtěl by nějakého mrzutého skřítka, jako jich pár viděl v Bradavicích.

„Má Typy připravit jídlo i pro pánova manžela?“ zeptala se spíš zvědavě, jak nejspíš chtěla vědět, koho si Neville vzal. Neznala Severuse a upřímně si nemyslel, že ho musí poznávat teď hned. Vlastně měl spíš dojem, že manžela po zbytek dne nezahlédne ani koutkem oka. Jestliže se jednou lektvarista ponoří do lektvarů, pak obvykle prý nevnímá čas. Povídalo se i o lektvaristech, kteří ve své laboratoři zemřeli hlady, protože zapomněli na okolní svět.

„Nejsem si jistý, jestli bude dneska jíst, tak ne. Kdyžtak ti řeknu.“

„Může tedy Typy jít?“
„Jo, běž,“ poslal ji pryč.

Skřítka se s lupnutím přemístila pryč, světlo v kuchyni zablikalo a Neville opět osaměl. Nebylo tu nic, co by mohl dělat, dokonce tu nebylo ani rádio, aby si ho pustil, takže jen seděl a poslouchal zvuky přicházející z domu. Kromě Severusova šramocení ve sklepě bylo slyšet i všelijaké povrzávání, skřípění, bublání a někde něco kapalo. Znělo to jako pochmurná melodie, vlastně celé tohle místo bylo pochmurné a jako kdyby se tu dřív stávaly zlé věci. Možná tu Severus provozoval černou magii, a proto tu to působilo tak nepříjemným dojmem. Vzápětí se za svoje myšlenky zastyděl. Možná byl Severus Smrtijed, snad byl trochu i černokněžník, to prostě šlo ruku v ruce, ale nebyl špatný člověk. Jistě tu nedělal žádné nekromantské obřady nebo obětování nevinných zvířat. Prostě to jen byl starý zchátralý dům, nic víc.

Aby trochu rozehnal ten nepříjemný pocit, tak vstal a s velkými obtížemi otevřel okno. Zaprvé mu chvíli trvalo, než zjistil, že se musí zvednout nahoru, byl zvyklý na okna otevírající se ven, a pak to vypadalo, že je zatuhlé, protože při otvírání skřípalo. Čerstvý vzduch opatrně proudil dovnitř, byl teplý, vlhčí než byl zvyklý z Příčné, ale i tak rozháněl chladný pach v kuchyni. Vyhlédl ven do ulice a zjistil, že na něj z protějšího domu kouká stará žena. Civěla ven z okna s veškerou intenzitou, jak to staří lidé dělají, a rovnou na něj. Váhavě zvedl ruku a zamával jí. Vypadalo to, že se lekla, protože se prudce stáhla dovnitř, práskla oknem a zatáhla záclonu. Tím začaly jeho mezisousedské vztahy tady v Severusově čtvrti.

S povzdechem se zase posadil na židli a čekal, dokud se Typy nevrátila a nepřinesla mu jídlo. Alespoň že to bylo dobré, zahřálo mu žaludek a naplnilo ho tak, že se cítil o něco spokojenější než před pár hodinami, kdy sem přišel. Během jídla se skřítka zase vytratila, aby s sebou později přinesla celou řadu informací o mudlovských domech a vynálezech v nich.

První bylo, že bílá bedna v rohu se jmenuje lednička a že do ní mudlové dávají jídlo, které se může zkazit, protože neumí žádná stagnační ani konzervační kouzla a nemají kouzlem chladící spíže. Pak taky mluvila o něčem, co se jmenuje automatická pračka a slouží to k čištění oblečení místo pracích kouzel. Podle popisu tu nic takového neviděl, tak by ho docela zajímalo, kde si Severus pere oblečení. Zajímavé bylo, jak je to s kouzly a elektřinou doopravdy. Prý nevadí kouzelnický nábytek, ale problém nastává, když se každý den používají čistící kouzla k úklidu, takže je prý nejlepší uklízet ručně. Vzhledem k velikosti domu a jeho zašlosti měl dojem, že uklidit to tu tak, aby to bylo opravdu hezké, bude stát hodně energie. Typy však skoro až nadšeně prohlásila, že to ráda udělá.

Po večeři zase neměl co dělat, takže se pokusil navázat hovor se skřítkou. Na otázku, co ráda dělá, na něj upřela zmatený pohled svých velkých očí a pak stejně zmateně prohlásila, že přeci ráda slouží svému pánovi. V ten okamžik to s ní vzdal. Nejspíš nebylo nic, o čem by si mohli povídat. Dovedl si živě představit, že vůbec netuší, kdo je to Voldemort. Jistě nevěděla nic ani o manželském životě. Famfrpál nebo bylinkářství pro ni pravděpodobně bylo něco neznámého. Nebyla to jeho kamarádka, ale domácí skřítek, zrozený a vycvičený k uklízení, praní a vaření jídla. Co by víc po ní měl chtít, ovšem když už byl u těch přátel, tak vyšel nahoru do ložnice a přinesl si psací potřeby.

Napsal dopis Lence, dlouhý, hlavně v něm popisoval, jak vypadá dům a že tu sedí sám, zatímco Severus je dole ve sklepě. Po přečtení si uvědomil, že si tam jen stěžuje, ale co, neměl nikoho jiného, komu by to řekl, tak dopis připravil k odeslání a společně s nějakými penězi poslal Typy na Příčnou, aby tam odeslala dopis z tamní veřejné soví pošty. Severus totiž podle všeho sovu vůbec neměl a on s babičkou stejně vždy používali veřejnou poštu.

Jelikož se den nachýlil k večeru, i když bylo teprve devět hodin, tak si řekl, že půjde spát. Došel ke dveřím do sklepa, chvíli váhal, jestli na Severuse zaklepat nebo ne, ale nakonec se rozhodl, že ho nechá být. Nechtěl ho rozčilovat a dráždit, i když mu bylo líto, že první den jejich společného života strávil docela sám v ponurém, zchátralém domě, který by jen stěží mohl nazvat domovem.

Vyběhl nahoru a s věcmi zamířil do koupelny, rozhodnutý se umýt. Brzy však změnil názor, hned po tom, co otočil kohoutkem sprchy a začaly se ozývat podivné zvuky. Ještě že ji nejdřív zkoušel, než se svlékl a vlezl pod ni. Tohle totiž vypadalo, že vyletí další sprška rezu. Rychle kohoutek zavřel a usoudil, že to s koupáním ještě není tak nutné. Zítra, až uvidí s jistotou, jak se s koupelnou pracuje, se osprchuje. Jednou to, pro Merlina, snad vydrží. Podobně se postavil i ke strništi nad rtem a na dolní části tváře. Stejně bylo jemné a světlé barvy, takže nebylo vidět. Mohl se samozřejmě oholit hůlkou, jenže to by v jeho případě klidně mohlo skončit tím, že si oholí hlavu.

Vrátil se do ložnice a vyhrabal si z kufru své oblečení. Rád by ho měl ve skříni, jenže ta, co tu stála, byla Severusova a manžel se mu neobtěžoval namnožit druhou. Sám by to pak nezvládl, teprve dokončil pátý ročník a množení velkých objektů ještě neprobírali. Teoreticky by věděl, jak na to, prakticky by taky mohl z jediné skříně, co v domě byla, udělat kaluž slizu.

Už v pyžamu vlezl do postele a ta pod ním zaskřípala. Tiše, ale skřípnutí to bylo. Po páteři mu přeběhlo něco velice podobného záchvěvu zlosti. Ta postel skřípala. Nedovedl si představit, jak bude spát na posteli, která pokaždé, když se převalí, vydá tenhle nepříjemný vrzavý zvuk. Ba co víc, jak se budou se Severusem na takovém lůžku milovat. Odporem se otřásl, když si představil, jak postel rytmicky vrže při každém manželově přírazu do jeho těla. Po takové vizi ho přešla veškerá chuť na sex a to pravděpodobně až do doby, než si pořídí postel, co nevydává ty otřesné zvuky.

Opatrně se obrátil na bok tak, aby postel už nezavrzala a přikryl se. Vůbec netušil, jak usne sám v neznámém prostředí. Nebylo mu z toho zrovna do zpěvu, podivně ho svíralo uvnitř a vzpomněl si na svůj domov, na babičku a začaly ho pálit oči. Zakázal si brečet už dávno, tady ale neměl, kam utéct a skrýt se. Severus jistě brzy přijde a když by ho tu našel, jak brečí, by bylo hrozně ponižující.

Zavřel oči a nechal je zavřené, zatímco poslouchal, co se v domě děje.

Slyšel, jak manžel přestal pracovat v laboratoři, jak jde po schodech a pak vešel do ložnice. Ani nevěděl proč, ale prostě dělal, že spí a nevidí, jak si Severus bere župan a pyžamo nebo co si to s sebou nesl. Následně slyšel vzdáleně, jak v koupelně teče voda. Zdálo se tedy, že na svého majitele koupelna nedělá atentáty, protože o chvíli později se Severus vrátil do pokoje.

„Předstíráš, že spíš, protože...?“ zeptal se manžel, sotva vešel.

V tu chvíli neměl jinou možnost než se otočit.

Severus byl oblečený v pro něj moc velkém pyžamu, i když rukávy měl správně dlouhé, takže nejspíš to byla konfekční velikost, co mu byla široká kvůli jeho hubenosti. Na to měl natažený tlustý župan a na nohou uzavřené pantofle. Nebylo to ani trochu erotické nebo přitažlivé, zvláště proto, že měl vršek od pyžama zastrčený v kalhotách.

„Nepředstírám, že spím,“ odmítl jasnou skutečnost.

„No tak dobře.“ Župan někde v místech, kde měl Severus nejspíš ramena, sebou cukl, jak jimi muž pokrčil, načež si bez dalšího pohledu sedl na kraj postele. Neznámo odkud vytáhl ponožky. Tlusté vlněné ponožky černé barvy a natáhl si je na nohy.
„Ty nosíš do postele ponožky?“ vypadlo z něj překvapeně, nikdy nikoho takového neviděl.

„Ano, vadí ti to snad?“ obrátil se manžel do protiútoku zřejmě naprosto automaticky, ač to Neville nemyslel jako výtku. „Mám nízký tlak a studené nohy. Neboj se,“ trochu se ušklíbl, „znám a uznávám postelovou etiketu. Před sexem si ponožky sundavám. Vlastně je to docela dobrý ukazatel toho, kdy mám chuť a kdy ne.“
Mohl to být dost dobře vtip stejně jako pravda. Raději to nekomentovat, včetně toho, že přešel i ty ponožky. Ponožky nebyly tak špatné, divné by bylo, kdyby chodil spát třeba v noční košili, což spousta čistokrevných čarodějů, co v Nebelvírů studovali, vážně dělali. Percy prý tak rád chodil spát, jak vyprávěl Ron. Severus v noční košili – to byla vážně neuvěřitelně vtipná představa.

Severus si lehl, zhasl tlačítkem světlo u postele, obrátil se zády k Nevillovi a zachumlal se pod peřinu, jako kdyby byl v posteli sám. Skoro měl do něj za to chuť dloubnout loktem, aby se obrátil. Samozřejmě to neudělal, jen víc sklouzl po lůžku – zase se ozvalo to odporné vrznutí – a taky se pořádně zakryl peřinou. Ležel na zádech a díval se do šedivého stropu. Netušil, jestli muž po jeho boku spí, nebo ne, každopádně dýchal pravidelně a trochu hlasitěji, než byl zvyklý od spolužáků. Asi by to nazval chrupkáním, kdyby se to slovo k Severusovi hodilo. Všechno, co se kolem dělo, manželův dům, jeho ponožky a teď chrápání bylo tak podivně lidské, že se to vůbec k ikoně Severuse Snapea nehodilo. Do teď sobě i milovanému muži stále dokola tvrdil, že miluje jeho, ne temného Snapea, strašlivého profesora lektvarů v Bradavicích, ale co když to nebyla pravda?

Obrátil se na bok, postel skřípla, tak strnul. Zaposlouchal se, jestli se dech za jeho zády změnil, ale nezdálo se. Možná už na to byl Severus zvyklý, že postel vrže a skřípá.

On nebyl zvyklý na nic z toho, co doléhalo k jeho uším.

Nejdřív to bylo houkání a vzdálené hučení způsobené zřejmě projíždějícími automobily. Do toho se z nedaleké ulice vmísil řev podobný zpěvu, to jak se dva namol opilí muži vraceli odněkud z hospody. Z vedlejšího domu, ke kterému přiléhala jedna ze stěn, ložnice se ozval hluk. Rozzlobený křik muže a neméně rozhněvaný ženský jekot. Nedokázal ale určit, o čem se ti dva hádají. Hukot aut se zmírnil, hlasy z ulice zmizely, hádka ustala a světla ubylo, jako kdyby venku někdo ztlumil pouliční lampy. Nastalo více méně ticho, jež bylo ještě horší než předešlý hluk.

V tom tichu si totiž náhle znovu uvědomil zvuky domu. Skřípání nad hlavou připomínající přecházení nohou. Vrzání schodiště, to když ta neznámá a pravděpodobně neviditelná bytost sbíhala a vybíhala do patra. Snad ze všech stěn šlo skřípání, bublání, rourácení a skvírurkání. V koupelně kapal kohoutek.

Kap. Skříp. Blublublu. Kap. Skříp. Blublublu. Kap. Kap. Blublublu. Skříp.

Šílel z toho. Doma i v Bradavicích byl v noci dokonalý klid, ticho, nanejvýš tak převalování spolubydlících. Tohle bylo prostě strašné. A Severus si klidně spal. Prostě to nemohl vydržet tu jen tak ležet, vyskočil ze skřípějící postele, a jak jen to rychle šlo, se vyplížil ven z ložnice. Když zavíral dveře, tak slyšel, jak se manžel převalil na posteli, ale to bylo všechno. Ani si nevšiml, že Neville odešel. Další záchvěv zlosti mu přejel po páteři. Měl touhu začít křičet.

Seběhl dolů a zkusil obývák. Když si tu najde nějakou knihu, sedne si do křesla a bude si číst, tak by se mohl unavit natolik, že třeba pak usne i přes veškerý ten rámus.

Zavřel za sebou dveře, ty kupodivu nevydaly jediný zvuk, musely tedy být často používané a udržované, a vydal se na prohlídku knihovny. Byly tu knihy o magii všeho druhu, letvarologii, bylinkářství – všechny znal, nebo podle názvů usoudil, že čtení na noc to není – kouzelnické romány, včetně několika starých sotva rok nebo dva, takže Severus se zajímal i o moderní magickou kulturu. Dál tu byla spousta knih, co netušil, co jsou zač, ovšem usuzoval, že to budou mudlovské knihy nebo romány. Jednu mudlovskou knihu si vytáhl, byla hodně barevná, na obalu měla hlavu malého blond kluka a vypadala opotřebovaně. Nadpis zněl „Le petit prince“. Po prolistování pár stran zjistil, že je to něco mezi pohádkou a dobrodružným románem, navíc ve francouzštině. To bylo přesně to, co potřeboval, příběh nemohl přinést těžké myšlenky nebo špatné sny a čtení v cizím jazyce ho dokonale unaví.

Sedl si s knihou do křesla, otevřel ji a začetl se. Kdy přesně usnul, zkroucený na sedáku, hlavu opřenou o opěradlo v pravém úhlu, to opravdu netušil. Ale usnul, to bylo hlavní.

 

°°0°°

 

Ráno nevypadal dům o moc lépe než večer. A zase se v něm cítil sám. Nejdřív si myslel, že už dávno Severus vstal, bylo už po osmé, ale když procházel chodbou, tak neslyšel zespoda nic. Vyšel do ložnice a tam našel svého manžela spícího v posteli. Ani se nepřevlékl, zůstal v pyžamu, to aby ho nerušil a zase sešel dolů, trochu zmatený ze skutečnosti, že Severus ještě spí. Co si pamatoval z Bradavic, tak to vypadalo, že spí tak jednu hodinu denně, protože ho člověk mohl potkat na chodbách či v učebnách prakticky dnem i nocí.

Jelikož byla kuchyň stále tak prázdná a bezútěšná, neměl jinou možnost, než se ji pokusit zprovoznit. Jak jen doufal, že snad bude vypadat lépe, když bude vyvětraná a zalitá sluncem z venku. První, co udělal, bylo, že zapojil ledničku. Vlastně to udělala Typy, protože odmítala připustit, aby se o to pokoušel její pán. Co kdyby to bylo nebezpečné. Nakonec to bylo snadné, stačilo strčit takovou věc s kolíčky do jiné věci ve zdi, co měla díry. Světlo uvnitř ledničky se rozsvítilo, což dle jeho názoru znamenalo, že funguje. Za chvíli bylo i cítit, že je uvnitř chladno, taky jistě dobré znamení.

Pak udělal pokus s vodou. Otevřel ji hůlkou z bezpečné vzdálenosti z druhé strany místnosti. Dobře udělal, i tady na něj voda provedla atentát a z hubice se vyhrnula rezavá voda. Chvíli ji nechal odpouštět, dokud nebyla čirá, pak ji zavřel. Další na pořadu dne byl sporák.

Ze skřítčina vyprávění pochopil, že to funguje podobně jako olejové lampy. Otočit kohoutkem a zapálit až na to, že tady nebyl žádný olej. Udělal, co si myslel, že je správně, a hořce litoval. Otočil kohoutkem, rozežhnul hůlku a přiložil ji k místu, kde by to snad mělo hořet. Nečekal však tak silnou reakci a měl ruku na špatném místě. Modrý plamen oběhl kruh a sešlehl mu ruku, kterou měl nešikovně blízko plamene.

Jen stěží potlačil výkřik a vrazil ruku pod vodu. Pekelně to bolelo a navíc měl dojem, že má snad i ožehlé obočí. Když si ho ohmatal prsty, tak to vypadalo, že je vcelku, ale kůže ho tam pálila. Udělal si poznámku, kam nemá strkat ruce a že se nemá moc naklánět nad sporák. Pak oheň vypnul, tedy nejdřív skoro přestal hořet, ale opravdu jen skoro, vypnul se, až když otočil knoflíkem na druhou stranu.

Sedl si na židli a převzal si od Typy bílý kapesník k obvázání spáleniny, mozkomor ví, kde ho vzala. Tak jako v noci i teď cítil svírání v hrudníku nebezpečně podobné přívalu vzteku, bolest v ruce to ještě násobila. Několikrát se dlouze nadechl nosem a ještě déle vydechl pusou, představuje si při tom, že vydechuje zlost a úzkost ven z těla. Přesně tak ho to učil lékouzelník.

„Tenhle dům je strašný,“ povzdechl si pro sebe, přesto cítil, že na něj skřítka upírá souhlasný pohled. „Jak tu vůbec může Severus žít, když tu půlka věcí nefunguje. Co jí?“ zeptal se sám sebe a zároveň si připomněl že mu kručí v žaludku, „Fajn... nevím, jestli už uvolnili moje měšce, abych mohl využívat babiččiny úspory, ale ještě mi zbylo něco málo z kapesného, co mi na začátku minulého měsíce babička poslala. Dám ti to, půjdeš na Příčnou a nakoupíš něco k snídani a nějaké další jídlo. Na co ti peníze vystačí, dobře?“
„Typy udělá, co jí pán nařídí,“ ujistila ho skřítka.

„Hlavně nezapomeň koupit kávu,“ dodal, když už vstával. „Dojdu ti pro peníze.“
Peníze měl naštěstí v hábitu, který si nechal u dveří, takže nemusel rušit Severuse. Předal všechny své úspory skřítce s důvěrou. Byla jeho, skřítci neuměli krást, zvláště ne svým majitelům. Znovu ji připomněl, že nesmí zapomenout na kávu, a pak už jen sledoval, jak se přemístila pryč.

Měl si jít tu ruku ošetřit, ale lézt Severusovi do laboratoře? Raději ne. V první řadě by ho tím asi rozčílil a pak to bylo i nebezpečné. Jeho laboratoř musela obsahovat skutečně nebezpečné věci, při své smůle a šikovnosti by na sebe převrhl nějakou lahvičku a dopadlo by špatně. Ta spálenina navíc nevypadala tak zle, aby na to umřel, tak co. Nedávno byl zraněný víc.

Nebyly tu hodiny, tak netušil, po jaké době se Typy vrátila, ale prý hodně pospíchala, aby se už o pána mohla postarat. Přinesla s sebou dvě velké tašky nákupu a první, co hrdě vytáhla, byla pixla s kávou, načež se hluboce omluvila za to, že utratila všechny peníze.

„To nic,“ převzal si od ní kávu a otevřel ji. „Severus určitě bude mít peníze. Doufám, že mu to bude chutnat...“ zamračil se na kávu. „Neviděla jsi tu někde konvici?“
Nepochyboval, že ji Severus má a taky ji brzo našel, stejně jako jeden opravdu velký hrnek, co v něm, podle nádechu vnitřního laku, byla káva docela pravidelně. Zatímco se potýkal znovu s plynovým hořákem, Typy už si našla misku a pilně pracovala na míchání vajíček a krájení ingrediencí prakticky dohromady. Nikdy ji neviděl vařit snídani, vždy bylo vše připraveno, když se vykopal z postele. Dal vařit vodu a připravil v hrnku kávu.

Za chvíli už se kuchyní linula libá vůně snídaně, stejně jako čerstvě uvařené kávy a kakaa. Dlouho už ho neměl, tak si udělal radost, s jedním hrnkem zasedl k jídlu a pustil se do něj. Doufal, že s plným žaludkem bude všechno hezčí nebo alespoň přijatelnější než teď. Svým způsobem i bylo, už mu chyběla jen sportovní dvoustrana v Denním věštci, kde by se mohl podívat na výsledky famfrpálových turnajů a byl by spokojen.
„Co to je?“ zachraptěl Severus ode dveří.

Neville zvedl hlavu a trochu se zamračil. Pohled na Severuse byl znepokojivý. Byl opět v županu, jako včera večer, tentokrát do něj byl zachumlaný doslova od hlavy až k patě. Na nohou měl stále ponožky, navíc je strčil do papučí. Mastné vlasy mu padaly přes bledý obličej. Připomínal nemocného člověka, co se jen stěží vyhrabal z postele.

„Snídaně a káva,“ oznámil a přisunul hrneček s talířem k Severusově místu. „Je na ní ohřívací kouzlo, aby nevychladla. Je ti dobře?“ zeptal se starostlivě, manžel vážně vypadal nemocně.
„Hchm,“ zamručel mu Severus v odpověď a klesl na židli.

Tenké rty se znechuceně zkřivily při pohledu na vejce, nos se zachvěl, jako kdyby Severus ucítil něco hnusného, potom odsunul talíř s viditelným odporem co nejdál od sebe. Nevilla zamrzelo a rozzlobilo, že tak pohrdá snídaní, kterou pro něj s láskou a péčí připravil. Alespoň že se vzápětí chopil hrnku s kávou a začal upíjet bez viditelné nechuti. Trochu ho to uklidnilo.

Nastalo ticho. Severus se podivně sesunul na židli, jako kdyby se nedokázal udržet vzpřímeně, krčil se nad stolem, oběma rukama svíral hrnek s kávou a upíjel. Vypadal jako starý netopýr, což Nevilla napadlo poprvé v životě, ač to slýchal mnohokrát od svých spolužáků. Mužovo chování, nezvyklá zamlklost, stejně jako znechucené mžourání do otevřeného okna bylo vážně znepokojivé.
„Opravdu ti nic není? Vypadáš nemocně,“ staral se upřímně, to nebylo stěžování si.
„Já tak vypadám pořád, tak si zvykej. Nic jiného po zbytek života neuvidíš,“ odsekl mu manžel. „Nebo jsi snad čekal, že se ráno probudíš vedle prince Krasoně?“

Pevně sevřel rty. Kdyby tohle komentoval, tak by se jistě pohádali. Co by to bylo za manželství, kdyby se začali hádat hned druhý den po svatbě. Ne, teď bude muset být trpělivý a nějak se srovnat v tomhle domě. Snad ho také trochu zvelebit, zútulnit a udělat tu víc rodinné prostředí. Pak se všechno zlepší.

Nevěděl toho o manželském životě moc, neměl ani vzor ve svých rodičích, ale bylo mu jasné, že k manželství je potřeba tolerance a přizpůsobení se. Teď se bude muset přizpůsobit Severusově náladě, která po ránu asi nebyla moc dobrá, a pokusit se ho nějak rozptýlit. Co kdyby ho třeba zkusil zapojit právě do rekonstrukce domu. Sice tušil, že to nebude Severusova parketa, ale koho nepotěší mít domě pěkný, nový a hlavně magický nábytek, čisté podlahy, okna a zdi a vůbec všechno to pěkné, co patří k domovu.
„Napadlo mě... zůstal mi byt na Příčné se zaplaceným nájmem do konce roku a taky... nábytek a takové ty věci kolem,“ odmlčel se a polkl nepříjemný knedlík teskných vzpomínek, tvořící se mu v krku. „Co kdybychom se tam na prázdniny přestěhovali a zrekonstruovali tenhle dům?“ navrhl smířlivým tonem.
„Co se ti na mém domě nelíbí?“ odpověděl mu Severus prudkou otázkou.

Strnul a pevně sevřel ucho hrnku. Bylo tohle vůbec možné, nebo se mu to jen zdálo? Snaží se tu začít budovat domov, ale setkává se jen s pevnou zdí Severusova odporu, co se jeví naprosto nepřekonatelnou. Už to nedokázal vydržet. Strávil v tomhle příšerném baráku jen jedinou noc, navíc zkroucený v křesle až ho z toho bolela záda, a už začínal šílet. Manželovo chování tomu nasadilo korunu. Nemohl přeci za to, že má rád pohodlí a je na něj zvyklý. Nechtěl nic víc, než pohodlnou postel, čistou koupelnu a použitelnou kuchyni.

„Tenhle dům je barabizna!“ nevydržel to a vykřikl o dost hlasitěji, než měl v úmyslu, práskl při tom hrnkem o stůl. „Včera na mě vystříkla rezavá voda z kohoutku a zašpinila mi nový svetr. Ráno jsem si popálil ruku, když jsem se snažil potěšit tě snídaní. V noci... Merline všemocný, to bylo hrozné. Všechno tu vrže, včetně postele, trubky bublají a praskají, a když člověk čeká, že budou bublat, tak začnou rututat! Strávil jsem kvůli nim noc spaním v křesle. Bolí mě z toho celé tělo a ty...“ prudce se nadechl a dlouze vydechl.

Cítil, že to přehnal, zbledl strachy z toho, co udělal. Teď se určitě Severus hrozně naštve, bude křičet a plivat jedovaté urážky. Toho nechtěl dosáhnout, ale byl na to připraven. Nic se však nestalo, manžel jen zvedl hrnek ke rtům a napil se.
„Máš pravdu, je to odporná díra,“ souhlasil bez mrknutí oka, jako kdyby se nikdy vůči Nevillově nabídce rekonstrukce neohradil. „Jen jsem čekal, kdy se proti tomu ohradíš. Jestli s tím dokážeš něco udělat, tak prosím, ale nebudu se odsud stěhovat ani na jediný den.“

Zamrkal. Takže měl povolení pokusit se z toho ohavného baráku udělat místo k životu a zdálo se, že by ho dostal za každých okolností. Tak proč Severus chtěl, aby se tu na něj rozkřičel. Jako kdyby se ho úmyslně snažil naštvat a vytočit.

„Taky že ano,“ odpověděl manžel na jeho nevyslovené myšlenky, „Nechci, abys dělal... tohle,“ máchl rukou směrem k jídlu. „Jsi můj manžel, ne sluha. Nemáš povinnost mi vařit kávu nebo snídani... zejména pokud jsou to vejce,“ s upřímným znechucením se zachvěl. „Nemáš ani povinnost mě poslouchat, pokud ti něco nenařídím jakožto profesor nebo v zájmu tvého života a zdraví. To bych ti pak doporučoval poslechnout.“

„Neměl jsem v úmyslu něco takového dělat, jen se nechci hádat. To chci tak moc?“

Manžel mu pohlédl do očí s podivným výrazem, co by se dal nazvat nejistým. Následně oči sklopil k hrnku a zakroužil v něm kávou jedním pohybem zápěstí. Netušil, jestli se mu to jenom zdá nebo je to skutečně pravda, ale Severus vypadal jakoby ztracený.
„Netuším,“ odpověděl na jeho otázku polohlasně. „Pravděpodobně tomu tak není a tvoje touha po klidném svazku je přirozená. Skoro mám dojem, že ty se v tom vyznáš líp.“
„To těžko,“ přes tvář mu samovolně přeběhl úsměv. „Nikdy jsem nebyl ženatý, ani jsem s nikým nechodil. Dělám, co můžu, takže... asi občas věci zkazím, nejspíš často, jak se znám, jelikož...“
„Myslíš si snad, že já byl někdy ženatý nebo s někým... chodil?“ neřekl to slovo zrovna nadšeně, nešlo mu moc přes rty. „Nikdy jsem neměl tendenci se sdružovat do párů, nejsem labuť.“

Překvapeně na Severuse hleděl. Sice měl už několikrát dojem, že manžel není zrovna z těch, co přesně ví, jak se chovat v manželství, ale konec konců kdo to ví, když se poprvé ožení. Předpokládal ale, že alespoň s někým udržoval nějaký ten vztah. Chození na schůzky, trávení společného času. Nikdy ho nenapadlo, že by v tom mohl být muž dvakrát tak starý stejně nezkušený jako on sám.
„Chceš mi říct, že jsi vůbec nikdy... s nikým... netrávil čas a nedělal takové ty věci, co lidé dělají, když jsou spolu?“ zeptal se opatrně, upřímně zvědavý na odpověď.

Severus vydal znechucený povzdech, trochu podbarvený zoufalstvím, a odložil svůj hrnek na stůl, přičemž se trochu narovnal v zádech.
„Tady se jedná o vyjevení hříchů minulosti, že ano?“ zabručel Severus nespokojeně. „Nuže dobrá, jsi-li zvědavý na můj milostný život, tak ti poskytnu krátkou exkursi. Konec konců jsi můj manžel a asi na to máš právo. Takže, ve své podstatě jsem měl v životě dva vztahy, které bych označil za přátelství s výhodami. První byl s kletbou oslepeným mužem, jehož jsem během jednoho roku léčil sérií lektvarů. Neměl na zaplacení, ale byl mladý a ochotný nabídnout místo peněz sebe. Když se to řekne nahlas, zní to, jako kdybych ho vykořisťoval, ale naše dohoda byla oboustranně výhodná a přijatá. Já ho nenutil dělat nic, co nechtěl, a naopak. O tom, že ho to neuráželo, svědčí i fakt, že jsme se stýkali i v následujících dvou letech, kdy už byl plně vyléčen. Skončil jsem to ve chvíli, kdy navrhl, že bychom 'to mohli rozvést v něco víc',“ trochu nakrčil čelo, jako kdyby ještě teď při vzpomínce cítil jistý odpor. „Druhý takový vztah jsem měl s kolegou lektvaristou s podobnými zájmy, jako mám i já sám. Trval rok, spočíval v sexu a rozhovorech o lektvarech a skončil tím, že si našel ženu a rozhodl se založit si rodinu. Ani jeden z nás nepohrdal společností toho druhého, protože lektvaristé obvykle nemají moc přátel a já mu, ač se to zdá nemožné, jeho dočasný rodinný úspěch přál. Málokdy se mistrovi lektvarů podaří založit si plnohodnotnou rodinu, která vydrží,“ odmlčel se a dlouze na Nevilla upřel pohled.

Z toho pohledu mladíka podivně zamrazilo v zádech. Chápal význam manželových slov velice dobře. Severus vlastně nepředpokládal, že by spolu mohli být po zbytek života tak, jak to předpokládají lidé, když se ožení. Jistě, byla pravda, že lektvaristé často tráví život o samotě, jsou totiž kouzelnickou společností považováni za nesnášenlivé podivíny, to ale neznamenalo, že jejich manželství nevydrží. Občas se to podařilo. On věřil, že se to podaří jim, a byl ochotný pro to udělat cokoliv. Vždyť láska přeci hory přenáší, tak proč by měl být problém vybudovat stabilní a prosperující manželství, byť s lektvaristou, když se spolu dva milují.

„Naše manželství vydrží,“ řekl pevně.

„Jistěže ano,“ odpověděl Severus a zacukal mu jeden koutek v úšklebku. „Abych se vrátil k tématu... Během života jsem pak měl celou řadu jednorázovek, převážně spočívajících v trávení času s mladými, nadáním a magií neoplývajícími muži, co se živí tím, že loví bohatší muže a nějaký čas si užívají jejich společnosti a peněz. Z toho vyplývá, že mám dostatečné množství sexuálních zkušeností, ale v umění budování vztahu jsem stejný začátečník jako ty,“ ukončil svůj projev a zase se chopil hrnku s kávou, pozorujíc Nevilla přes záclonu svých černých mastných vlasů podobně, jako dravec sleduje svou kořist.

Mlčel. První dvě Severusovy známosti přijal celkem s klidem, i když byly zvláštní, ale skutečnost, že za sex de fakto platil, byla víc než znepokojivá. Bylo to nepříjemné. Narodil se do světa, kde byla prostituce považována za nemorální a babička vždy na takové ženy a muže nahlížela s velkým despektem, stejně jako na ty, co jim platili. Nebylo příjemné si uvědomit, že Severus to dělal také. Napadlo ho, proč by to nemohl dělat dál, přestože jsou teď svoji. Co když ho nebude považovat za dost dobrého nebo po pár měsících ztratí zájem či si bude připadat Nevillovou láskou spoutaný tak jako v případě toho slepého muže. Nejistota ho zaplavila jako nepříjemné chvění na páteři.
„Pohoršuje to tvou něžnou nebelvírskou duši? Je to proti tvému dobrému vychování? Bojíš se, že v tom budu pokračovat?“ při těchto Severusových slovech Neville bezděky prudce narovnal záda. „Ty se vážně bojíš, že budu chodit do putyk, pít, tahat se s prostituty a tebe nechám sedět doma, jako nějakou poslušnou středostavovskou paničku?“

„Ne, to ne... nemyslím, to jen že...,“ povzdechl jsi. „Já jsem prostě já. Rozhodně nejsem vzdělaný lektvarista a pochybuji, že jsem tak pohledný jako muži, co se svým vzhledem mohou živit. Asi nejsem vyloženě zrůda, prostě průměr, jenže ty si zasloužíš víc než průměr.“
„Jistěže zasloužím, a proto jsem si pořídil dendromága,“ odvětil Severus s domýšlivostí až neuvěřitelnou. „Podívej,“ tentokrát jeho hlas přešel do nesmírně vážného tónu, „asi to neodpovídá tvým představám o mně a o Zmijozelech všeobecně, ale já považuji manželství za posvátný svazek. Splním vše, co k tomu náleží, poskytnu ti finanční prostředky, zázemí, budu tě chránit za každou cenu a budu se snažit učinit tě přinejmenším spokojeným, když už ne rovnou šťastným.A ten prsten,“ bleskl zlatem na své ruce, „je znamením mé absolutní věrnosti vůči tobě. Už pro mě neexistuje jiný muž než ty. Mohu doufat v to samé?“ pozvedl mírně obočí.
„Ano, samozřejmě,“ vyhrkl Neville v odpověď, aniž by se nad tím vůbec musel zamýšlet. Manželova slova byla jako balzám na všechnu jeho nejistotu a cenil si skutečnosti, že se mu Severus tak intenzivně odhalil. Nikd to nezažil, ne tak silně, a cítil, že je to jen dobré znamení říkající, že spolu budou šťastní.
„To jsem rád,“ odpověděl trochu neurčitě, pak do sebe nalil zbytek kávy. „Jdu se zkulturnit. Ty bys měl uvažovat o tom samém,“ s těmi slovy vstal.

„Počkej! Jak to uděláme s tím bydlením? Když se nechceš stěhovat, nemohli bychom dnes alespoň zajít na Příčnou a podívat se, jestli bychom nepoužili nějaký můj majetek... jako nábytek, obrazy a tak? Stejně bych si rád vzal osobní věci,“ dodal.

„Pokud chceš a jsi na to připraven, pak mně je to veskrze lhostejné,“ pokrčil Severus rameny a zmizel ve dveřích z kuchyně.

Chtěl a jestli byl připraven, to si nebyl jistý. Nejspíš ano, bude se muset rozloučit se svým dosavadním domovem a tím pádem i s milovanou babičkou a začít budovat domov tady se Severusem.

 

°°0°°

 

Byl obnažený. Ne ve smyslu nahoty, ta mu vesměs nevadila, pokud byla provozována v soukromí, to jeho soukromí samotné a city byly obnaženy. Nikdy nikoho k sobě nepustil tolik, jako právě teď Nevilla a nikoho ani nepustil do tohoto domu dál, jak kousek za dveře, to včetně Brumbála, což už je co říct. Tenhle dům odrážel jeho tajemství, ač se to snažil sebevíc schovat. Koberec v obýváku skryl rudou skvrnu od vykašlané krve, co tam zůstala po umírající matce. Kříž, kdysi visící nad dveřmi, proměnil v popel, ale skobička zatlučená v tapetě po něm zůstala trčet ze zdi. Nábytek z jeho pokoje, včetně tapet, koberce a záclon, nechal zmizet stejně, jako strhal petlice z vnější strany, stejně však místnost zůstala jako velká černá díra zuřivé vířící magie, co pohlcuje štěstí z každého, kdo dovnitř vstoupí, a na dveřích zůstaly hluboké vrypy od toho, jak páčil kov ze dřeva. Nepředpokládal, že si čehokoliv z toho manžel všimne, a pokud ano, že z toho vyvodí správné závěry, ale stejně mu to vadilo.

Z vpádu do soukromí mu v žilách tepal adrenalin, proklínal Pána zla i Brumbála, že se mu pletou do života, a proklínal i Nevilla za to, že se na něj člověk nemůže skutečně zlobit. To nešlo, ani když se vyptával, ani když se vztekal, ani když se choval jako nějaká domácí panička. V jeho případě prostě jako kdyby vztek zemřel na půl cesty ze stištěného žaludku k puse a stalo se to přibližně někde v místech, kde je srdce.

Koukal na sebe do zrcadla, zatímco se holil, a vztekle při tom uvažoval o návštěvě Nevillova bytu. Viděl to celkem jasně, jak tam přijdou, Neville upadne do smutné deprese ze smrti milované babičky a Severus tam bude stát, rozpačitý a neschopný ho jakkoliv utěšit. Neuměl to, upřímně doteď ani neviděl důvod, proč by to vůbec měl dělat, jenže všechno se poslední dobou tak rychle změnilo, že to vážně... trhl sebou, když se na dveře ozvalo zaklepání a zároveň s tím mu žiletka zajela do kůže.

„Do háje... Co je?!“ zvedl vztekle hlas, asi by se dalo říct, že to skoro zaječel, ale Severus nikdy neječí, že ano. Nanejvýš tak zvyšuje hlas. Přitiskl si na ránu ručník, reflexivně, aniž by si vzpomněl na kouzla nebo mast v poličce.

„Ach... promiň, nechtěl jsem,“ řekl Neville, co okamžik po výzvě nakoukl dovnitř, „jen jsem myslel, že když si tu, tak mi můžeš poradit, jak pracovat s tou sprchou,“ bez vyzvání nebo souhlasu vklouzl dovnitř, asi ještě zvyk z toho, že po celý rok žil s kamarády na pokoji a nejspíš nechodili do sprchy po jednom.

Zamračil se na něj.
„Nejsi schopen otočit kohoutkem?“ zavrčel podrážděně.

Vážně, copak bylo pro čistokrevného čaroděje tak těžké naučit se šroubovat kohoutek? Bylo klidně možné, že to doma nemá, v Bradavicích se docela obvykle zapínala voda sama, jen když člověk pomyslel na to, že se chce vykoupat, a na Manoru taky, tak možná i u Nevilla doma. Kdo ví, ale kohoutky tak jako tak nebyly nevyřešitelný rébus. Stále tak navztekaný jako před chvíli prudce otevřel skříňku, až dvířka narazila do zdi a praskla po celé délce. Do teď tu všechno dokonale drželo desítky let pohromadě, jakmile dovnitř vstoupí Neville, tak se všechno rozpadá, a ještě on při tom Severusovi kouká do zad.

„Promiň, že jsem tě obtěžoval,“ zamumlal mladík, zdálo se, že naprosto upřímně, a hotovil se k odchodu.

Tak jako několikrát předtím i tentokrát se rozzlobení nedostalo ven a nezačal na něj křičet. Naopak se pokusil násilím uklidnit až k normálu. Žádné vztekání, žádné tepající srdce, prostě ovládající se Severus Snape. Zametl všechny zlobné myšlenky do prázdného pokoje a zabouchl za nimi dveře. Doslova.
„Ne, neobtěžuješ, jen nemám nikdy po probuzení dobrou náladu,“ nelhal, nikdy se po ránu necítil moc vesele, „a nechápu, co je ti na moji koupelně nejasné,“ pravil tak smířlivě, jak se tahle věta dala vyslovit, a konečně si ze skříňky vytáhl tu mast. Stačila malá troška, aby se rána zacelila a zbyla po ní jen kapička krve, co jí lehce setřel ručníkem.
„Včera, když jsem otočil kohoutkem, tak na mě vystříkly rez a špína.“
„Ach tak...“ trochu si povzdechl, tak tím se všechno vysvětlovalo a on se zbytečně rozčiloval, Neville totiž ve skutečnosti nebyl hloupý. „Je to starý mudlovský dům. Nemají trubky opatřené protikorozivním kouzlem, takže zreznou, když se dlouho nepoužívají. Teď už by to mělo fungovat normálně.“
Znovu se chopil žiletky a podíval se na Nevillův odraz, co on na to. Až teď si pořádně všiml, že si mladý manžel s sebou vzal ručník, kartáček a holící potřeby stejně jako oblečení. Svíral to v náručí a vypadalo to, že se hodlá koupat teď hned. Severus upřímně trochu znejistěl. Bylo to už hodně, ale opravdu hodně dávno, co se koupal v jedné místnosti s kýmkoliv dalším. Vyhýbal se tomu úzkostně už na škole, když pak měl možnost rozhodnout si, co bude s jeho koupelnou, tak raději počkal, než aby se s milencem o ni přetahoval. Napadlo ho Nevilla vyhodit, jenže on byl tak přirozený v tom, že sem přišel a právě se začal svlékat, jako kdyby to prostě bylo něco, co se dělalo. Třeba bylo. Co on věděl, jak je to v soukromí funkčního manželství. Nejblíž to mohl poznat jedině tak u Weasleyových a těch si raději přestal všímat ve chvíli, kdy je přistihl na Štábu, jak se chichotají a muchlují na kuchyňské lince. Po třiceti letech manželství... kupě už dospělých dětí... to nemohlo být normální.
„Tak to je dobře, protože koupelna... inu, asi jako jediná tady vypadá používaná a použitelná,“ jak mluvil, tak stahoval jednotlivé kusy oblečení zamyšlený nad tím, co říká. „Líbí se mi ta modrá, ale chtělo by to novou barvu na stěny. Těmi bychom asi měli začít, jenže všechen ten tvůj nábytek... židle v kuchyni se k sobě nehodí a postel vrže, takže alespoň těhle pár věcí bychom sem mohli hned vzít. Nájem dom... nájem je zaplacený do konce roku a já pochybuji, že by mi ho domácí vrátila, přestože tam nebudu bydlet. Není moc vstřícná... tím jsem tedy chtěl říct... věci by tam mohly zůstat alespoň měsíc, než to tady postupně vymalujeme a pak je sem nastěhujeme.“
„Mně je to jedno,“ přerušil konečně se vší svou netrpělivostí jeho monolog.

Nejspíš měl ocenit jak příjemně tvarovanou postavu mladého muže, co mohl vidět v zrcadle, tak i fakt, že Neville mluví v jednom kuse déle, než ho kdy slyšel, ale neoceňoval to. Prostě to nedokázal, jak mu mladík přecházel za zády, stahoval si svršky a skládal je na hromadu u dveří, zahrabávaje tak i svou hůlku, co tam hodil jako první. Bylo to nejen znervózňující samotným faktem, že tu Neville chodil, tak i tím, co dělal. Házet hůlku na zem v koupelně, kde je voda? Copak chce, aby se nacucala jako houba a popraskala? Nebo to oblečení.. na zemi... a ty řeči o tom, jak převrtá celý dům naruby, pronášené s takovou lehkostí. Co lehkostí, on mluvil s nadšením člověka, plánujícího něco úžasného. Bylo to tak... nebelvírské.

Spláchl si z tváře zbytky holící pěny stejně jako krev. Vypadal ještě hůř a unaveněji než obvykle a rozhodně neměl náladu poslouchat Nevillovo bujaré štěbetání nebo ho konec konců sledovat, jak se sprchuje. Střelil pohledem bokem a spatřil kulatý zadek svého manžela, jak mizí za závěsem u sprchy a slyšel jeho hlas, jak se zase omlouvá za to, jeatli řekl něco nepříjemného. To mu akorát tak pro teď stačilo.

„Jdu se obléct. Za dvacet minut tě čekám dole,“ zavrčel směrem ke sprše, dobře si uvědomuje, že ho možná přes bublání vody neslyšel, a spěšně opustil koupelnu.

V ložnici hned narazil na jeden z Nevillových kufrů jen tak rozcapený vprostřed místnosti. Ne že by on sám byl zvláště pořádný, zejména v Bradavicích nechával hodně věci na skřítcích, přesto ho ten pohled na otevřený kufr, jen tak ležící na zemi a oblečení rozhrnuté po jeho stranách, z nějakého důvodu štval. Nejdřív chtěl zanadávat, až pak mu došlo, že vlastně neměl jeho manžel nic jiného na výběr, než si nechat věci v kufru a brát si je z něho, vždyť mu ani nebyl schopen namnožit skříň. Takže si přeci jen nakonec zaklel, ale sám na sebe.

Jelikož byla skříň mudlovská, bez pojistek proti duplikaci, tak několika mávnutími hůlky namnožil její naprosto identickou kopii a dalším mávnutím ji otevřel. Ještě mohl vyndat Nevillovy věci ven, ale netušil, jak si je chce mladý Nebelvír uspořádat, tak to nechal být a šel se obléct. Nahlížel do své, podle běžných měřítek poloprázdné, skříně a zvažoval, co si vzít na sebe, aby to v následující depresivní návštěvě Nevillova starého domova nedodávalo moc temný nádech celé atmosféře. Vzhledem k tomu, že mě na výběr mezi černou a sváteční černou se zeleným lemem, tak si vybral černou.

„Divil jsem se, kam ses ztratil,“ ozvalo se mu za zády, když si dopínal poslední knoflíček kabátce.

Obrátil se a uviděl Nevilla, stojícího ve dveřích, rovnou připraveného vyrazit, takže to vypadalo, že ho přeci jen slyšel. Ovšem to oblečení... Vypadal typicky Nebelvírsky. I když měl všechno čisté, původně možná i vyžehlené, byl oholený a vlasy mu trčely od toho, jak si je právě vysušil, tak přesto vypadal, jako když se vrátil z dětského hřiště, kde se hodiny houpal na houpačce. Všechno na něm tak nějak ledabyle stálo, viselo, trčelo a odstávalo. Byl na vážkách, jestli se mu to líbí nebo jestli ho to rozčiluje, přeci jen Neville byl jeho manžel, ženatý muž, právně prakticky už plnohodnotný kouzelník, tak měl nějak vypadat. Jenže který Nebelvír nějak vypadá, dokonce i ta McGonagallová při všech svých upnutých účesech měla v sobě cosi rozverného.

„Udělal jsem pro tebe skříň,“ podotkl a kývl hlavou k nové skříni.
„Díky. Uvažoval jsem, že to udělám sám, ale ještě takové věci neovládám a nechtěl jsem ti tu zničit nábytek,“ Neville se usmál a hodil své věci do kufru. „Stačí, když si vybalím věci až večer? Oh, nebo bych to mohl nechat udělat Typy.“
Dřív než se stačil Severus zeptat, kdo je to Typy, tak se po jeho boku ozvalo lupnutí a z prostoru se zhmotnila skřítka. Vypadala poměrně mladě, zároveň ale už nebyla mládě. Byla evidentně dobře živená, žádné vyzáblé ruce a propadlé oči, jak často vídal na sídlech čistokrevných čarodějů, co považovali skřítky jen za odpad. O tom, že je s ní opravdu dobře zacházeno, vypovídala i rudá sukně, bílá halenka a červená mašle kolem krku, všechno čisté a z dobré látky. Na tom, jaké látky poskytnou kouzelníci svým skřítkům k tomu, aby si z nich ušili oblečení, se dalo dobře odhadnout, jaký k nim mají vztah. Bradavičtí skřítci například byli považováni za jedny z nejlépe oblékaných zejména od doby, co se ředitelem stal Brumbál, a Typy, jak vidno, zdatně sekundovala. Znamenalo to nejen, že mají Longbottomovi úctu k živému, umějí ocenit službu, ale také nejspíš to, že jsou zatraceně bohatí, když takhle šatí obyčejného skřítka. Co z toho vyplývalo pro Severuse? Obava, že nejspíš nebude mít dost financí na to zabezpečit Nevilla, jak byl zvyklý, a že jeho dům musí být pro mladého Nebelvíra ještě otřesnějším místem, než naznačil u snídaně.

„Ty máš skřítka?“ zeptal se prudce.
„Tak nějak... víš... ona ji vlastně koupila babička, asi tak před rokem, ale jo, teď je to moje skřítka,“ přitakal Neville a s vlídností se obrátil na Typy. „Jmenuje se Typy. Typy, tohle je Severus Snape, můj manžel, jak jsem ti o něm povídal.“

„Typy ráda poznává manžela pana Nevilla,“ promluvila skřítka k Severusovi a hluboce se mu uklonila s veškerou pokorou pro skřítky typickou. Nevěnoval jí ani sebemenší pozornost.

„Co se dozvím, že ještě, kromě skřítka, máš? Venkovské sídlo? Vzácné relikvie některého ze zakladatelů? Deset napěchovaných trezorů v bance?“ nedokázal se ubránit sarkasmu, přestože na něj Neville hleděl s jasnou obavou v očích, smíšenou se vzdorem a nejistotou.

„Ne, nic takového nemám. Jen pronajatý byt na Příčné, o tom už víš, a tady Typy,“ mávl rukou ke skřítce, „nějaké ty úspory v Gringottově bance, nijak moc, a pár magických předmětů. Třeba mluvící křesla, ale to je všechno. Navíc, copak na tom vůbec záleží, co mám nebo co nemám?“ ptal se, upřímně nechápající, kam Severus míří.

Taky to nechápal. Vůbec mu nebylo jasné, jak může s takovou lehkostí brát jejích evidentní finanční a společenské rozdíly. Nejspíš by ani nemělo cenu mu to vysvětlovat, stačilo už beztak to, jak se tu teď choval. Bezděky ho napadlo, že by si taky měl pořídit skřítka, nějakého druhého do páru. Doteď neměl nikdy potřebu mít neustále za zadkem malé, šedé stvoření, co se mu bude plést pod nohy, v novém světle toho, že Neville jednoho má, se mu zdála alternativa dalšího narušení jeho klidu a soukromí docela přijatelná. Hlavně že si zachová tvář a postavení. Uvědomoval si to jenom částečně, ale přesně o tom to bylo, začínal mít neblahý dojem, že ztrácí kontrolu a toho se obával.

„Ne, nezáleží na tom,“ odpověděl klidně a zadíval se na Typy, co k němu vzhlížela s oddaností, jako kdyby byla ráda za to, že on je její pán. „Máš přísně zakázáno chodit do mojí laboratoře. Nic po mně nechtěj, neobtěžuj mě, a pokud možno, na mě ani nemluv, pokud to nebude situace nejvyšší nouze. Rozuměla jsi?“ zavrčel na ni přísně, prostě doma nechtěl cizího skřítka, byť byl Nevillův. Měl být zvyklý, ale tohle bylo jiné než v Bradavicích.

„Typy rozumí, co pán říká, a poslechne ho,“ přitakala skřítka, podle všeho nevyděšená, a z nějakého důvodu se na něj široce usmála, jako kdyby se jí líbilo, že ji peskuje.

„Nemusíš na ni být tak přísný, Severusi, víš, ona je hodná a...“ snažil se ji Neville začít obhajovat.

„Je to skřítek, ne tvoje kamarádka, a k jakožto takové se k ní budu chovat, jak já uznám za vhodné. Jsem čaroděj, její pán, tak je to mé právo,“ přerušil ho popuzeně. „Budu u dveří.“

Neobtěžoval se čekat na odpověď, protáhl se kolem Nevilla a rychle zamířil dolů do chodbičky. Po cestě ze schodů se snažil vzít svůj vztek do dlaní a uzavřít ho v jednom ze svých obchodů na pevnou petlici. Věděl, že si Neville nezaslouží špatné chování, vždyť to byl jeho Nebelvír a opravdu by nechtěl být momentálně s nikým jiným, jen se nedokázal zbavit jistého pocitu, že je nahý v pasti, ze které není úniku.

Manžel to musel vycítit, protože dolů přišel potichu a už bez úsměvu. Trochu připomínal toho rozklepaného kluka, co před Severusem uhýbal pohledem, kdykoliv se k němu v hodině lektvarista přiblížil. To bylo přesně to, co nechtěl, aby se stalo, dokonce to jasně řekl nahlas, přes veškerou svou nevoli rozebírat takové věci, jenže k tomu stejně došlo. A mohl si za to jenom on sám.

V naprosté tichosti vyšli ven na ulici, přičemž vyděsili starou Grayovou z protějšího domu, která raději hned utekla do baráku a pozorovala je jen oknem vedle dveří. Použil klíč i hůlku, aby pojistil, že se do domu v době jejich nepřítomnosti nikdo nedostane, a pak se obrátil na Nevilla, co právě popošel o pár kroků dál a zamyšleně si prohlížel komíny továrny.

„Půjdeme kousek dál a pak se přeneseme,“ informoval ho, spíš to řekl jako rozkaz a sám se už vydal pryč, jen přitom vnímal, že ho Neville následuje.

„Ukážeš mi někdy svou čtvrť? Chtěl bych to tu pořádně vidět, abych věděl, kde jsi vyrůstal. Jestli si tu třeba chodil do školy nebo tak,“ řekl po pár krocích Neville, zřejmě prostě nedokázal nebo chtěl mlčet.

„Není tu nic zajímavého,“ podařilo se mu říct klidněji, než by sám čekal. „Dvě hospody, staré kulturní centrum, nějaká ta samoobsluha a jedno kino. Škola, kde jsem jako malý studoval, už dávno neslouží svému účelu. Zavřeli ji dřív, než jsem nastoupil do Bradavic a začít chodit do jiné jsem se nikdy neobtěžoval. Jestli tě zajímá mudlovský svět, tak po cestě z Příčné to můžeme vzít přes Londýn, pokud ti nevadí strávit dvě hodiny v hromadné dopravě.“

„Dvě hodiny? Čím to, pro merlina, mudlové jezdí? Myslel jsem, že ty jejich auta jsou hrozně rychlá, stejně jako naše košťata,“ podivoval se nad mudlovským světem.

„Ano, jsou rychlá, ale Příčná leží na druhém konci města, jsou prázdniny a navíc víkend. To znamená autobusy až po střechu napěchované japonskými turisty s fotoaparáty, intervaly hromadné dopravy tak dvacet minut, rozkopané silnice, zácpy, půlka stanic metra zavřená kvůli rekonstrukci a na přestupech davy lidí jako na tržišti v Bombaji. Navíc sváteční řidiči jedoucí závratnou rychlostí deseti kilometrů v hodině s rukama na volantu, hrůzou v očích a tichou modlitbou ke všem mudlovským bohům na rtech,“ zle se ušklíbl té představě. „Když budeme mít velké štěstí, tak budeme svědky dopravní nehody, které se budou účastnit příslušníci některé z etnických menšin, žijící tady v Londýně. Slyšet sprosté nadávky v hindštině a odpovědi na ně v čínštině je opravdu zážitek na celý život. Jako vrchol prohlídky bychom si mohli nechat vyrabovat kapsy opálenějšími,“ to slovo zdůraznil, aby bylo jasné, že je v uvozovkách, „mudlovskými spoluobčany, kteří se nám budou snažit vnutit peněženky značky 'Luis Vuittony' – zaručeně pravé a značkové - za dobrou cenu.“

„Aha. No, víš, já půlce z toho, co jsi říkal, nerozuměl, ale budu ti věřit, že to není dobrý nápad,“ řekl Neville stále tak zatraceně smířlivý a iniciativně položil svou ruku na Severusovo nastavené předloktí dřív, než ho stačil požádat, aby to udělal.

Nadechl se a přinejmenším se snažil tentokrát být při přenosu opatrný. Většina čarodějů dbala na pohodlí, tím pádem se nemohli přenášet daleko, rychle, nebo několikrát za sebou. Severus se nikdy nesnažil být sám k sobě opatrný, na houpající se žaludek si dávno zvykl, díky tomu dokázal cestovat až čtyřikrát denně za oceán a zpátky, což byl vážně výkon. Jednou si sice omylem zapomněl boty, ale nehody se stávají i těm největším mistrům svého oboru.

Ocitli se přímo na Příčné u obchůdku s botami, stranou hlavnímu davu. Vzhledem k hodině tu nebylo tolik lidí, bylo to takové volnější, protože rodiny s dětmi zrovna obědvaly či si oběd chystaly a ještě nevyrazily ven. Výjimkou byla dvojice otce se synem v Nevillově věku, který se zrovna na truc musel promenádovat pár metrů od nich, jako kdyby se Severusovi prozřetelnost vysmívala do obličeje za to, jak mladého manžela si pořídil. Věděl to, k čertu, ani v kouzelnickém světě nebyly sňatky tak mladých v dnešní době běžné, tak mu to nemusel nikdo připomínat, zejména když neměl dobrou náladu.

„Támhleto je náš dům, ten s mořskými pannami u vchodu,“ ukázal mladík na jeden z domů kousek ulicí a choval se, jako kdyby bylo přirozené tu teď být. „Radši se s nimi nepokoušej moc mluvit, často jsme tam s babičkou zabředli do rozhovoru i na půl hodiny. Jakmile to jednou uděláš, nechtějí člověka pustit do domu, dokud nedomluví. Je to strašné.“

„Budu si to pamatovat,“ zavrčel napůl úst a následoval Nevilla, který se už bezstarostně vydal ulicí pryč.

Mořské panny s nimi skutečně chtěly zapříst hovor, ale oni je ignorovali a vešli dovnitř do malého průjezdu, zdobeného pohyblivými výjevy z moře. Nahoru vedlo poměrně úzké točité schodiště ztrácející se kdesi u střechy, která byla v nedohledu. Jako všechny kouzelnické domy i tento zcela popíral základní zákony fyziky, jako že do malého obvodu prostě nenacpete velký obsah. Z venku vypadal, jako že má tři patra a podkrovní byty, zevnitř měl pater neméně osm.

Severus nebyl vyveden z míry ničím z toho, včetně pojízdného schodiště, které je vyváželo do pátého patra, ale místo si prohlížel. Bylo to vlastně poprvé, co je v normálním kouzelnickém, činžovním domě. Pokud šlo o kouzelnický svět, tak se vždy zdržoval v Bradavicích nebo v přepychových sídlech, jako je Malfoy Manor, čemuž se tenhle dům rozhodně nepodobal. Mramoru by se tu člověk nedopátral, zlato bylo možná tak v pár drobných detailech maleb na stěnách, sice dobře řemeslně zpracovaných, ale umění se nepodobajících ani trochu. Na všem bylo vidět, že to už není nové. Nebylo to staré a rozpadající se, jak věci v jeho vlastním domě, jen prostě né tak okázale lesklé a zářivé jako na Manoru.

Dveře od Nevillova bytu byly prosté, dřevěné, s malovaným obrazem dvou ryb, stejně jako zbylé dvoje dveře na chodbě. Sledoval manžela, jak se potýká se zámkem a ze všech sil se ho snažil nezačít okřikovat, když už mu podruhé vypadly klíče. Už teď bylo zřejmé, že se mu ruce mírně chvějí, záda měl nahrbená a celkově z něj vyzařovala rozpolcenost mezi smutkem a štěstím. Něco, co by Severus nazval jako těšení se na návrat domů, který čas od času prožíval, když těsně před začátkem roku procházel prázdnými chodbami Bradavického hradu.

Přesto, když konečně dveře otevřel, vešel dovnitř a zároveň vpustil Severuse, tak nepropukl v pláč, jak se lektvarista obával, ale naopak se široce usmál. Jako kdyby malá předsíň s hromadou fotek na zdech a velkým zrcadlem byla to nejhezčí místo, které kdy viděl.
„Není to tu moc velké. Dvě ložnice a dva další pokoje, kuchyně. Jeden pokoje je obývací a druhý takový... asi pracovna, nebo tak něco,“ nejspíš, aniž by si to uvědomil, uchopil Severuse za ruku. „To bylo babiččino království, abych tak řekl. Měla tam staré spisy svých případů a všech dvanáct hůlek, co za život získala. Věděl jsi, že byla skvělá bystrozorka a že byla výborná v soubojové magii?“

„Ne, to jsem netušil,“ zalhal jen částečně, o tom, že byla Augusta bystrozorka, věděl, jen to, jak moc byla podle všeho dobrá, netušil.

Bylo sice zvláštní držet někoho za ruku, nepamatoval si, že by to kdy dělal, nepříjemné to tady v soukromí nebylo, tak se nechal vést dál do útrob Nevillova domova. Ze všeho, co viděl, na něj dýchala domácnost, jakou vlastně nikdy nepoznal. Velká křesla v obýváku, světlé koberce na zemi, obrazy na zdech a na krbu několik cen a vyznamenání. Většina byla bystrozorská, od ministerstva, ale bylo tu i několik z různých zahradnických spolků a asociací, nesoucích Nevillovo jméno. Zřejmě, nevědom si svého nadání, jim tam poslal nějakou obzvláště dobře vykříženou rostlinu, a i přes nízký věk vyhrál. Zvláštní na tom bylo, že to nikdy nezmínil ani se nepochlubil.

„No ano, často vzpomínala na doby, kdy ještě regulérní souboje v ministerských soubojových atriích nebyly zakázány. Tvrdila, že to byla nejlepší zábava na zabití nudného nedělního odpoledne,“ nostalgicky se usmál a prošel dveřmi do pokoje, který byl jasně jeho vlastním. „Můj pokoj. Jen si tu zabalím pár věcí, co bych mohl potřebovat a ostatní pak nechám přestěhovat ve velkém.“

Zůstal stát ve dveřích a sledoval Nevilla, jak se hrabe ve své skříni, zároveň s tím si pokoj prohlížel. Nebyl velký s drahým vybavením, jaký vídal u Draca, zato vypadal daleko víc prostě jako pokoj dospívajícího chlapce, jak by si ho představoval, kdyby si ho někdy představoval. Nebylo to černé místo s postelí, starým stolem a zmijozelskou vlajkou místo koberce, ani zvětšený pokojík pro panenku jako vystřižený z ludvíkovské Francie.

„Třeba bys mohl zabalit nějaké nádobí. Moc toho doma nemáš a dva lidé vážně potřebují víc než pár hrnků a tři otřískané talíře,“ navrhl Neville, který byl prakticky jediný, kdo za poslední dobu něco pořádného řekl.
„Kde je kuchyně?“ zeptal se Severus automaticky, přestože balit cizí věci nebyl zrovna jeho sen, to tu jen nechtěl stát a sledovat, co jeho manžel dělá.

„Pokojem zpátky a poslední dveře vpravo,“ instruoval ho s jemným úsměvem.

Neodpověděl na to nijak, jen mírně kývl, že rozumí, obrátil se a vyšel zpátky do pokoje, načež za sebou pevně zavřel dveře. Chtěl se tu rozhlédnout, vidět, jak Neville vyrůstal a co očekává, a nebylo by rozhodně dobré, aby ho mladík viděl, jak tu šmejdí.

Přistoupil ke krbové římse a důkladněji si prohlédl vše, co na ní stálo. Byla tu dvě ocenění za statečnost, jedno za mimořádné výkony ve službě a jedno za výkon nad rámec služebních povinností. Vedle toho právě ocenění za nejlepší sklizeň rozmarýnu a patentní certifikát pro novou odrůdu desetivonné kouzelnické pivoňky. Hezky by se tu vyjímal Merlinův řád, jak si vzápětí s úšklebkem na tváři v duchu řekl.

Odstoupil poslepu od římsy a narazil nohou do křesla. To se nejdřív zachvělo, pak nadskočilo a posunulo se kousek po podlaze, jak se snažilo dostat pryč.

„Dávej pozor, kam stoupáš,“ postěžovalo si tlumeným hlasem, jako kdyby někdo mluvil přes vrstvu molitanu a látky. „Ještě mi poškrábeš nohu, cizinče.“
„Mluvící křesla... jistě,“ zavrčel si pro sebe. „Nádhera. Takže tohle mi přibude do baráku. Kus interiéru, co mi bude dotčeně vyčítat, že mu poškrábu nohu.“

„Nevím, kdo jsi, mladý muži, ale odneseš si mě pryč jedině přes moje třísky. Já se nenechám ukrást!“ začalo se křeslo rozohňovat a poskakovalo po podlaze, až hrozilo, že by si mohl Neville či dokonce sousedé všimnout, že se tu něco děje.

Mávnutím hůlky ho připevnil k podlaze, takže se nemohl ani hnout a dalším ho zbavil řeči, proto alespoň bouchalo sedacími polštáři a vydávalo podivné huhlavé zvuky.

„Nechci tě ukrást, ty hloupé krmivo pro červotoče,“ odsekl mu, leč do dalšího vysvětlování se nepouštěl, nehodlal tu polemizovat s nábytkem.

Zanechal křeslo umlčené a připoutané k zemi svému vlastnímu osudu a otevřel první dveře. Byl to druhý pokoj, o kterém Neville mluvil. Kromě knihovny na jedné straně tu byla zejména dobře viditelné vitrína s hůlkami pod oknem, kde byla krásně osvětlená. Hůlky měly každá svou dřevěnou přihrádku, byly položené na sametu a bronzová destička hlásala, kdo kterou vlastnil předtím, než mu ji Augusta Longbottomová v regulérním kouzelnickém souboji vzala. Starý trofejní systém, jaký vídal v domech mnohých čistokrevných rodin. Teď, v tuto chvíli, už hůlky samozřejmě Augustě Longbottomové nepatřily, nejspíš náležely jejími synovi sedícímu někde na posteli u Munga v oddělení pro dlouhodobě duševně nemocné. To Severus považoval celkem za ironii, protože v těch hůlkách nejen že byly galeony, ale byla v nich i jistá moc. Nic, co by obrátilo svět naruby, ale dost na to, aby takové sbírka v rukou jednotlivce byla považována za zajímavost.

Nechal hůlky hůlkami a nahlédl do dalšího pokoje, kde se moc dlouho nezdržoval. Byla to ložnice Nevillovy babičky. Zařízená byla spíše v spartánském stylu vzhledem k tomu, jak si obvykle představoval ložnice starých čarodějek – nebo konec konců jak vypadaly Minerviny pokoje v Bradavicích – a bylo to místo, ze kterého sálala jistá posvátnost nedávno mrtvého člověka, v jeho případě taky okořeněné záchvěvem viny.

Nakonec se konečně dostal do kuchyně. Ani tohle místo nevypadalo tak, jak ho znal například z Blackova domu. Tamní kuchyně byla taková ponurá, jako kdyby příprava jídla byla spíš rituální oběť, včetně toho, že deska na porcování byla z mramoru stejně jako desky kvalitních lektvarových stolů. Tady to bylo dřevo, světlé barvy a kresby ročních období na dveřích skříněk.

Proměnil ubrousky ze stolu na papírovou krabici a otevřel jednu ze skříněk. Vykoukly na něj tři sady barevných hrnků po šesti kusech. Nač potřebovali dva lidé dohromady osmnáct kusů hrnků, mu bylo upřímnou záhadou, jedině tak, že by si sem zvali hromadné návštěvy. Vybral tmavě modrou sadu a odlevitoval ji mávnutím do krabice. Po ní následovaly čtyři talíře s květinovým vzorem na okrajích, sklenky a pak i příbory. Tam zrovna váhal, kolik jich vezme, když za sebou uslyšel, jak někdo vešel do kuchyně. Jen se krátce, spíš z reflexu, podíval přes rameno, jestli je to skutečně Neville, však také kdo jiný by se sem dostal a plížil se mu za zády.

„Napadlo mě... je to hloupé, víš,“ promluvil mladík a pomalu se vydal ke stolu, mnul si při tom nervózně ruce. „Jsou tu nějaké věci po babičce, které bych si chtěl nechat. Její hůlky, taky její vyznamenání možná i... pár jiných věcí. Nebudou tě u nás doma obtěžovat?“

Budou, byla první věc, která ho napadla. Neměl k tomu žádný racionální důvod, jen mu přišlo nesprávné zanášet vzpomínky staré čarodějky zrovna do jeho vlastního domu. Jako kdyby nestačily všechny ty ostatní podivnosti, co se tam děly, včetně samotného Nevilla. Nahlas to ale neřekl, i když ho to stálo dost přemáhání.

„Ne, proč by měly?“ odvětil napnutým hlasem a mávnutím hůlky přenesl sadu příborů mezi nádobí. „Na půdě je místa dost.“
„Jistě, na půdě,“ zopakoval Neville z nějakého důvodu zaraženým a přiškrceným hlasem, pak dlouze polkl a střelil pohledem po Severusově ruce. „Máš novou hůlku.“

„Vskutku? Nebýt tebe, tak bych si toho ani nevšiml, vždyť s ní pouze čaruji,“ odsekl mu nazpět se svou typickou uštěpačností, tentokrát bez návaznosti na to, že se stále cítil v pasti a tlačený do něčeho, na co nevěděl, jak se má připravit. Teď ho prostě jen iritovalo nebelvírské poukazování na zřejmé věci.

„Prostě jsem si jen všiml, že máš novou hůlku, na tom přeci není nic špatného. O svou starou jsi přišel?“

Rty se mu samy pevně semkly. Musel se ptát zrovna na tyhle komplikované a nepříjemné věci, zejména vzhledem k jejich nepsané a teoreticky ani neuzavřené – přesto pro Severuse podivně platné – dohodě, že si nebudou vzájemně lhát.
„Já o svou hůlku přišel už dávno,“ pronesl hlasem tišším a klidnějším, než před chvílí, mávnutím vykouzlil kolem věcí v krabici ochranné pole, aby ji mohl následně zavřít. „Před mnoha lety, prakticky už je to tak dlouho, jako ty jsi naživu.“

„To ale není možné, ještě v loňském...“ zarazil se a jeho obočí se přiblížilo k sobě, jasná známka toho, že se nebelvírské mozkové závity rozeběhly na plné obrátky skoro až k hranici přehřátí se. Následný překvapený výraz zase pro změnu značil, že si Neville konečně dal dohromady pár základních skutečností, které už by Severus dávno zpracoval, a teď se s nimi snaží vyrovnat.
„Ta fialové záře... jak jsi mě spálil. To byla tvé spontánní magie. Když je čaroděj dost mocný a zejména když nemá hůlku, která mu dokonale sedne, tak se může jeho živočišná magie projevovat i v pokročilém věku. Nejčastěji ve chvílích, kdy se cítí ohrožený nebo je vyděšený... ty ses cítil ohrožený?“ přeskočil v myšlenkách úplně jinam, najednou podivně bledý.

Musel nad tím pozvednout oči k nebi. Pošetilí Nebelvíři, kteří si myslí, že se svět točí jedině kolem nich. Překonal tu krátkou vzdálenost, která je dělila, pevně objal Nevilla kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. Bylo to, jak si s podivným pocitem v hrudi uvědomil, poprvé od chvíle, co se ráno probudili po jejich svatební noci. Jak mohl být až tak moc mimo a naštvaný, že si nechal ujít ty příjemné doteky. Jemné vibrace mladíkova těla, jeho teplo a jeho lásku sálající z každého jeho póru. Sklonil se k němu a ochutnal jeho rty, jen tak krátce, spíš v uklidnění.

„Nebuď hlupák. Jistěže ne, prostě jsem se tenkrát jen lekl, když jsi mě chytl za ruku. Nemám rád, když na mě lidé sahají bez varování,“ vysvětlil své vnitřní pohnutky, jen samozřejmě nedodal, jaký je skutečný důvod. Bylo to proto, že málokdy byl v minulosti náhlý dotek něco příjemného, ať už se jednalo o jeho otce nebo později o Pána zla. Neměl prostě dobré zkušenosti.

„Dobře, nebudu na tebe sahat, pokud o tom nebudeš vědět,“ slíbil Neville, přijímaje to pravidlo bez zaváhání nebo další dotazů. „Řekneš mi, co se stalo s tvou hůlkou nebo se už nemám ptát?“

Když tohle někdo řekne, tak se pak v budoucnu stejně zeptá, možná ne hned ale jednou zcela určitě. S Nevillem stráví zbytek života, což znamenalo, jak doufal, zbytek svého života. Opravdu jen doufal, protože při jeho práci, vlastně při všech třech šlo o život. V případě Smrtijedství a špionáže to bylo jasné všem, ovšem jen málokdo věděl, že učitelé umírají na infarkty častěji, než třeba úředníci na ministerstvu. Tušil, že má málo času a zároveň pociťoval tak silnou důvěru k mladému Nebelvírovi, až to bylo i pro něj překvapující.

„Zlomili mi ji bystrozoři. Prý se jednalo o nešťastnou náhodu zapříčiněnou osobním selháním jednotlivce, se kterým byl okamžitě rozvázán pracovní poměr. Ministerstvo mi dalo patřičné peněžité vyrovnání a oficiálně vyhlížející papír s omluvou podepsanou velitelkou bystrozorského oddělení. Jako kdyby se nevratné zničení hůlky dalo vyplatit,“ skoro si znechucením odplivl, každopádně Nevilla pustil a s rodící se zlostí prudce zavřel víko krabice stojící na stole. „Pravda byla jedině taková, že ji zlomili úmyslně. Mysleli si, že už ji nebudu potřebovat a že si nezasloužím vůbec hůlku vlastnit.“

„Proč by něco takového dělali?“ podivil se upřímně, načež trochu zbledl jako pokaždé, když se dostali moc blízko k Severusově Smrtijedství. „To protože jsi... že jsi...“
„Ano, to je snad jasné,“ opřel se bokem o stůl a složil ruce na hrudi v gestu, které bylo vždy na hraně mezi snahou se chránit a působit dojmem, že je větší, než skutečně je. „Víš, té noci, kdy Pán zla padl, se slavilo na ulicích. Všichni se radovali a zavládlo pokrytectví. Ti, co se doposud nenáviděli, vzájemně se podezřívali ze zrady a donašečství, byli najednou největší bratři. Všude padalo slůvko 'my'. My jsme ho porazili... my jsme se mu vzepřeli... je to naše vítězství. Všichni ti zbabělí hlupáci, co se neodvážili třeba jen podívat do očí čaroději, jenž prý sloužil jemu, náhle získali odvahu na to, aby si připisovali zásluhy za vítězství,“ bezděky položil ruku na krabici a začal tisknout její roh, jak se na něj silou valily vzpomínky. „Jeho věrní se mezitím rozdělili do tří táborů. Malá část z nich se ho snažila nějak pomstít. Ti rychle padli do rukou bystrozorů, co se zázračně začali objevovat všude a projevovat se jako velcí hrdinové. Druzí prchali jako o život... ne, oni doslova prchali o život. Nebalili si, nestarali se o rodiny nebo přátelé, prostě se přemísťovali tak dlouho, dokud si nemysleli, že unikli. Neunikli, ostatní státy je s radostí vydávali do rukou Starostolce, který náhle získal ve světě zase respekt. Třetí skupina zůstala tady a dělala, že o ničem neví, že oni jsou ti postižení a bojí se toho, co mohli spáchat, když o sobě nevěděli. Předstíraně kajícní. Nebudu je jmenovat, ale jsme si jist, že je znáš.“
„Ano, nejspíš vím o pár takových, co by mohli být... předstíraně kajícní,“ mírně přikývl na souhlas, kupodivu měl při tom v očích opravdové porozumění.

„Pak jsem tu byl já. Šel jsem se udat přímo na bystrozorské ústředí. Svým způsobem to byla docela komická situace, když jsem tam s Brumbálem po boku nakráčel, došel k recepčnímu pultíků, vykasal si rukáv, strčil předloktí pod nos mladé bystrozorce, co tam seděla a prostě prohlásil 'Jsem Smrtijed'. Nejdřív ztuhla v šoku a pak začala ječet, jako kdyby ji na nože brali,“ neubránil se pobavenému úšklebku, když to říkal. „Přivolalo to skutečné bystrozory a ti se na mě vrhli jako psi. Nezáleželo jim na tom, co jim Brumbál říkal, nebo že se je snažil uklidnit, oni prostě běsnili. Nadávali mi, srazili mě k zemi, až jsem si o mramor vyrazil dva zuby, pohmoždili mi rameno a nakonec mě svázali těžkým řetězem s obojkem, který odněkud přitáhli. Někde v tom zmatku se moje hůlka prostě ztratila, ale i kdybych ji měl, tak bych se k ní nedostal, a i kdybych se dostal, tak bych nemohl čelit četám bystrozorů. Byl jsem bezmocný. Brumbál se je snažil zadržet, poukazoval na to, že jsem se přišel dobrovolně udat, ale oni mě stejně odvláčeli pryč. Nedovolili mi se ani postavit, jen mě táhli spoutaného po zemi chodbami ministerstva, přes krby a schodišti tak hluboko pod zem, hloubš než k zadržovacím celám. Do míst, kam oko člověka už nedohlédne a to, které dohlédne, se odvrátí.“
„Na to přece neměli právo! Nebyl jsi ani obžalovaný, natožpak shledaný vinným! Nemohli ti přeci jen tak beztrestně ubližovat!“ vykřikl Neville rozhořčeně, pěsti zatnuté, až mu zbělely klouby v upřímném hněvu. „Každý má právo na spravedlivý soud a presumpci neviny.“

„Vážně každý? I lidé, kteří ublížili tvé rodině a zabili tvou babičku?“ zeptal se, aby viděl to, jak se mladíkovy ruce uvolnily a on uhnul pohledem. „Tak vidíš. Bystrozoři smýšleli stejně, když mě tam dole připoutali k židli a vyslýchali. A jejich metody si příliš nezadali s těmi Smrtijedskými. Bití, kletby, po kterých nezůstávají stopy, a litry brečky označené za veritaserum. Řekl jsem jim všechno, co jsem mohl hned, jména, skutky, místa i cesty, jak se ten či onen bude chtít dostat ze země. Řekl bych jim i jakou barvu mají spodky mých souputníku nebo co rádi obědvají, kdybych to věděl. To jim ale nebylo dost, oni totiž nechtěli znát, co spáchali jiní, chtěli, abych se já přiznal. Vnucovali mi činy, o kterých jsem dokonce ani netušil, že se vůbec staly, nebo které rozhodně neměli na svědomí přisluhovači Pána zla.“

„A ty... přiznal ses?“
„Kdybych se přiznal, tak tu teď nestojím. Když se vězeň přizná a své písemné přiznání podepíše krví, pak už se další vyšetřování ani nekoná. Bystrozoři i Starostolec spoléhají na to, že veritaserum je dokonalý prostředek k odhalení pravdy,“ pohrdavě si odfrkl. „Jsou to hlupáci.“
„Ale veritaserum je přeci nejúčinnější sérum pravdy, které lze namíchat,“ namítl a trochu se zamračil. „Možná mi nejde praxe, ale teorii znám dobře a tohle vím. Je to řečeno už v učebnici pro čtvrtý ročník v krátkém textu o různých úrovních lektvarového umění.. Veritaserum je spolehlivé.“
„Veritaserum, tak jako všechna jiná séra pravdy, donutí prozradit jenom subjektivní pravdu, nikoliv objektivní. Navíc s duševní disciplínou dokážeš prostě neodpovědět na položenou otázku. Za spolehlivé se označuje proto, že proti němu není neutralizační lektvar, prokazatelně nelze lhát ani říkat polopravdu a má největší schopnost člověka donutit vůbec mluvit ze všech ostatních sér pravdy.“
„Jak ale můžou na něčem takovém stavět právo?“ zase to upřímné rozhořčení.

„A jak můžou stavět právo na výpovědi a přiznání vynuceném mučením?“ zeptal se obratem Severus a s pozvedlým obočím čekal na odpověď.

„Nemůžou, jistěže ne. Určitě se tak nesměli chovat a byli za to potrestáni... nebo ne?“ nebyla v tom ani tak nejistota, jako naděje, že se mílí. „Nebyli za to potrestáni,“ odpověděl si vzápětí sám, „a nebylo to jediné, co se stalo, je to tak?“
Semkl pevně rty. Netušil, jak to mladý muž odhadl, skoro to vypadalo, jako kdyby dokázal číst Severusovy myšlenky. To samozřejmě možné nebylo, nikdo by se nedostal přes jeho nitrobranu, a o to víc to bylo znepokojivé. Když vám někdo čte myšlenky, tak je to jen okamžik, nanejvýš pár hodin, kdy jste v jeho moci. Ovšem když vás někdo zná, dokáže se vcítit do vašich emocí, tak to už je napořád. V jeho případě takových lidí bylo málo, méně než málo, a být s někým takovým bylo vždy zvláštní.

„Ne, nebylo,“ přitakal mírně. „Strávil jsem tam prý necelé tři dny, což nemůžu ani potvrdit, ani vyvrátit. Nedalo se tam odhadnout, kolik uběhlo času, takže to klidně mohly být jen hodiny nebo třeba i týdny, ale vzhledem k tomu, že jsem nedostal najíst a přesto jsem nezemřel, tak myslím, že to byly opravdu jen tři dny. Potom mi dali hadry, co páchly jako mrtvola, nejspíš je z nějaké stáhli, a přidělili mi číslo, které jsem si musel zapamatovat, protože pro vězně neexistují jména. Vyfotili mě, zapsali, prohlédli, prolili všeobecně léčivým lektvarem, alespoň tvrdili, že je to on. Neměl správnou chuť ani barvu, byl to spíš nějaký druh obluzujícího dryjáku, protože když jsem se probral k plnému vědomí, tak už jsem byl připoutaný k veslu takové malé smradlavé kocábky společně s dalšími třemi vězni,“ odmlčel se, ne proto, že by o tom nechtěl mluvit, jen ho znepokojilo, jak Neville náhle zbledl a těžce zapolykal. Nemusel mu číst myšlenky, aby věděl, nač právě jeho mladý manžel myslí.
„Ano, přesně tak. Plavili jsme se k břehům Azkabanského ostrova,“ hořce se pousmál tomu, jak moc barvy dokázal mladík ztratit, takže teď vypadal skoro stejně bledě jako on sám. „Na břehu si nás převzali tamní dozorci. Odvedli nás do útrob vězení, obrovskou branou, větší než jaká je v Bradavicích, a okovanou něčím, co jsem neviděl nikdy předtím ani nikdy potom. Museli jsme se svléct, znovu, oholili nás... všude, nejen vlasy, to prý kvůli vším. Jako kdyby snad na parazity neexistovala jednoduché kouzla, nebo jako kdyby konec konců vůbec na vších v Azkabanu záleželo. Prostě je jen bavilo nás ponižovat. Posmívali se, zatímco nás kropili střídavě studenou a horkou vodou. Když se dostatečně pobavili, tak jsme se zase mohli obléct. Potom se můj svět na dalších pár měsíců smrskl na celu o velikosti tři a tři kroky s otvorem v zemi místo záchodu.“
„P-pár m-měsíců...“ zopakoval Neville tiše a zakoktal se při tom, což bylo poprvé za hodně dlouhou dobu. „J-jak dlouho jsi tam byl?“

„Sto dvacet osm dní. Přesně. Bylo tam takové malé okno, úplně nahoře, pokaždé, když z něj padlo světlo na strop, tak jsem vyryl na stěnu jednu čáru... vedle všech těch, co už tam byly. Když mě pak odváděli, tak jsem je spočítal a zapamatoval si je,“ opět se odmlčel, tentokrát skutečně proto, že mu žaludek náhle zmrzl v ledové křeči vracejícího se strachu.

Myslel si, že to překonal, že všechny zlé vzpomínky a emoce, co se k nim vázaly, pečlivě uzamknul za nerozbitnými výlohami, jenže se nejspíš mýlil. Trochu nepozornosti, uvolnění v přítomnosti člověka, kterému důvěřoval, a mentální disciplína šla ke všem mozkomorům. Naštěstí bylo jeho váhání tak krátké, že si ho nestačil Neville všimnout. Snad. Nebo taky ne.

Nebyl připravený na to, že ho náhle mladík sevře plnou silou kolem zad a přitáhne si ho do náruče v pevném objetí. Byl to stejně utěšující, skoro až kolébající stisk, jako tenkrát v noci po tom, co se Neville vrátil z Oboru záhad. Objetí, co nikdy nevěděl, jak na něj reagoval, protože to byl čistý, skoro až krystalický, projev lásky nezabalený do žádných pavučin Zmijozelství, tak jak to dělal on. Stejně jako předtím i teď nevěděl, jak jinak zareagovat, než položil ruce na rozložitější záda mladého muže.

„Je mi to líto, tak líto,“ zašeptal mu Neville do ucha, pak se jeho vlhké, horké rty dotkly Severusovy tváře. „Muselo to být tak strašné být tam zavřený... a tak dlouho. Nedovolím, aby se ti ještě někdy něco takového stalo. Budu tě chránit.“

Jeho zmijozelské já se chtělo začít smát tomu šílenému vtipu. Jak by mohl Neville, koktající bylinkář s nesmělým úsměvem, dokázat něco takového, jako chránit ho před čímkoliv. Zvláště před stále reálnou hrozbou Azkabanu nebo, nedej merlin, proti nebezpečím, které s sebou přinese válka. Přesto tu bylo i uvědomění, že je to stejný mladý muž, který se postavil Smrtijedům a přežil prakticky bez zranění. Byl skutečným mladým lvem, jedno, jak málo to na něm na prvním pohled bylo znát. Dalo se věřit jeho slovům alespoň v tom, že se skutečně pokusí Severuse chránit, pokud to bude třeba. To bylo víc, než čeho by se mu dostalo od leckoho jiného.

Na krátkou chvíli, jen na pár nadechnutí jemné vůni ze slámových vlasů, si dovolil užít ten luxus věřit v to, že s Nevillem je v bezpečí. Hraničilo to s bláznovstím, věděl to, jenže zároveň si chtěl užít všeho, co mu mladík dává, dokud ještě dával. Tedy samozřejmě v rozumných, zmijozelských mezích.

„To by myslím stačilo,“ přerušil ten dojemný moment sblížení jak slovy, tak tím, že od sebe Nevilla důrazně, i když jemně odstrčil. „Sice bych neměl nic proti symbolickému zneuctění tvé nevinnosti přímo ve tvém dětském pokoji, ale to není důvod, proč jsme tady. Máš všechno, co jsi chtěl?“

„Ano... ano, mám všechno,“ přitakal Neville.

Nebránil se tomu, že ho Severus od sebe odstrčil, naopak ustoupil o půl kroku dozadu, jak mu poskytoval prostor. Opravdu si toho cenil. Za dnešek už bylo totiž na jeho vkus až příliš emotivních scén, proslovů a prozrazování tajemství z minulosti. Vlastně toho dnes o svém soukromí řekl a ukázal víc, než snad kdy dřív. Severus Snape nikdy nevyprávěl o tom, co se mu stalo, buď jste při tom byli, nebo si domysleli, jen on by vám to nikdy nepotvrdil. To byste nejspíš museli být jeho manželem.
„Beru krabici, ty vezmi své věci.“

Mávl hůlkou, krabice se vznesla a zavěsila se mu za záda do vzduchu. Protáhl se kolem podivně něžně se usmívajícího mladého muže a rychlým krokem se vydal pryč. Doufal, že čím dřív budou pryč z tohoto bytu, tím spíš přestanou mluvit o všech těch... věcech. Sice mu cosi napovídalo, že jeho doufání je marné, jenže trochu naděje si zaslouží každý.
„Severusi!“

Uslyšel za sebou, takže se zastavil a napůl se obrátil.

„Děkuji, že jsi mi to řekl. Vážně si vážím toho, že mi tak důvěřuješ,“ pravil Neville vážně s něhou, která se před tím odrážela v úsměvu jeho červených rtů.
„Tak si to hlavně nech pro sebe, nebo se postarám o to, aby se ti zauzloval jazyk tak pevně, že už ho nikdo nerozváže. A bude mi jedno, že jsi můj manžel,“ zavrčel mu v odpověď, a aby si zachoval důstojnost, vyplachtil se svou typickou hrozivostí dveřmi ven.

Vzali s sebou jen tu krabici s nádobím, kterou Severus zmenšil na velikost krabičky od zápalek a stejně tak zmenšenou tašku s drobnostmi, co si Neville sbalil. Ještě toho dne se stavili ve firmě zajišťující přepravu kouzelnického nábytku a velkých magických předmětů a zajistili tam převoz do Tkalcovské ulice. Sice Severus musel připlatit za dopravu v mudlovském přestrojení, ale i tak to stálo za nadšený lesk a široký Nevillův úsměv, stejně jako za to moci si vyslechnout další plánování. Najednou, kdoví proč, ho to nesvazovala tak silně jako předtím. Jakoby se zase mohl nadechnout.

Dokonce mu ani nevadilo o hodinu později sedět v jedné z mnoha restaurací na Příčné a v klidu jíst s Nevillem jako pár. Bylo to zvláštní, stále ano, ale už ne, jak by nadneseně řekl, děsivé.

 

Srpen