04. kapitola

Nabídka, která se neodmítá

 

Ležel na své posteli a díval se do podivně nerealistického stropu. Točil se, houpal, prohýbal a zase zklidňoval, aby se mohl rozhoupat a rozvlnit s novou energií. Nedalo se na to koukat.

Hodil nohy z postele, pomalu se postavil v obavě, aby se nezapotácel, když se nic nestalo, tak se vydal ke koupelně. Po cestě si sebral ze sesle v nohou postele župan a natáhl si ho volně na pyžamo. Příjemně hřál v jinak chladné místnosti a poskytoval protiklad proti doslova ledové podlaze v koupelně.

Opřel se o hranu umyvadla a ze skříňky nad sebou začal vytahovat holící potřeby. Zaspal. Bylo už půl šesté ráno, což v jeho případě znamenalo, že měl opravdu dobrou noc plnou spánku. Šel spát už v půl jedné a vstal až skoro v šest. Celých pět hodin spánku, jinak požehnání a radost na celý den, mu dnes nestačilo k tomu, aby se vůbec rozhýbal. Připadal si jako zaseknutý hodinový strojek.

Složil pěnu na holení vedle břitvy a podíval se na sebe do zrcadla. Náhle se nepoznával. Dívala se na něj tvář, na kterou byl zvyklý, nijak pěkná, ale zároveň ne vzbuzující záchvaty křiku plného hrůzy či odporu. Znal tu tvář odmalička. Holil ji každé ráno i večer už posledních dvacet let. Dnes byla jiná, spíš to vypadalo, že se dívá na cizí portrét, snad někoho z rodiny, kdo je mu podobný.

Z náhlého nevysvětlitelného popudu, vytáhl z kapsy kalhot hůlku a vyvolal v prostoru velké zrcadlo. Tedy jen jeho iluzi, ovšem stejně lesklou a odrážející celou místnost, jako kdyby to bylo skutečné zrcadlo z pravého skla dost velké na to, aby se v něm celý viděl. A také se na sebe podíval. Od hlavy až k patě.

Nadprůměrně vysoký kouzelník, blížící se ke čtyřicítce, i ve volném oblečení jasně hodně hubený, ba až vyzáblý a s dlouhými končetinami a prsty. Ve tváři bledý, trochu do žluta, velký nos orlího tvaru, černé pichlavé oči, tenké bezbarvé rty a mastné vlasy, visící kolem tváře. To byl odraz, který vídal v zrcadle celé roky, nikdy mu nepřišel divný, až do teď. Dnes se prostě nepoznával.

Měřil si sám sebe zasmušilým pohledem člověka, co vidí něco neznámého a nehezkého zároveň. Bez přemýšlení si stáhl župan, po něm i horní díl pyžama a obojí to hodil na umyvadlo. Rukou si sjel po prsou řídce porostlých tvrdými černými chlupy, přes vpadlé břicho až k pupíku a níž po černé lince dalších chlupů končící pod okrajem nízko spuštěných kalhot pyžama. Cítil vlastní dotek na své kůži, přesto si stále připadal tak cizí. Díval se na sebe, soustředil se na bledou hruď s výraznými žebry, když tu před ním svět zčernal.

Trvalo to jen pár vteřin, během kterých se imaginární zrcadlo díky jeho ztrátě koncentrace rozplynulo ve vzduch, ze kterého vzešlo, a on se zhroutil na okraj umyvadla. Bolestivě se o něj praštil do žeber na pravé straně. Vzepřel se o jeho hladkou chladnou hranu, rukou si přejel po žebrech, načež se mu před očima roztančily barevné jiskřičky. Musel si sednout, jenže tady nebylo kam, takže se prostě sesunul na zadek na studenou podlahu. Jiskřičky si tančily dál, přeskakovaly mu před očima, až se mu z toho zvedal žaludek. Víc než v posledních dnech, tak moc, že se opravdu bál, aby se nepozvracel na vlastní kalhoty.

Po čtyřech, pomalu a opatrně, se dopravil k záchodové míse, sklopil prkénko a opřel se o něj. Z kocovin už byl nacvičený, že zvracet přehozen přes prkýnko je o něco málo pohodlnější, než mít do břicha zaražený studený porcelán. Z mísy se linula silná vůně čistících lektvarů od skřítků. Jindy by právě tohle byl ten spouštěč, nutící jeho žaludek obrátit se naruby, dnes ho to kupodivu uklidňovalo. Silná citronová vůně, překrývající všechny ty ohavné čistící prostředky většinou podobně páchnoucí jako mudlovská desinfekce. Pocit na zvracení odezněl a místo něj se mu nahnaly do pusy sliny. Dostal neuvěřitelnou chuť na citron. Nikdy mu nevadily, ani je neměl rád, prostě je snědl, pokud byl plátek na rybě nebo na salátě. Chuť na ně nikdy neměl.

Dobré bylo na chuti jen to, že se mu přestalo chtít zvracet, hvězdičky zmizely a nevypadalo to, že omdlí. Pomalu vstal, po celou dobu se přidržoval stěny, a přitom sledoval třeba jen známku toho, že by zase měl spadnout napůl v mdlobách na zem. Nic takového se podle všeho nechystalo. Cítil se stále trochu slabý, jen ne tolik, aby se nedokázal sebrat a spíš pomalu, krok za krokem, dokončit svou ranní hygienu.

Po celou dobu se jeho myšlenky ubíraly směrem k obavě, co mu je. Zas a znovu vzpomínal na Potterova slova říkající, že má cizorodou magii v těle, stejně jako na magii, jež ho zasáhla před dvěma měsíci. Souvislost byla skoro jasná. Skoro. Pořád tu byla ta možnost, že věci nejsou takové, jaké se zdají být. Rudou magii v sobě mohl mít vždy, mohla to být nějaká potlačená část jeho osobnosti, která se dřív projevovala náklonností k Lily. Omdlít tu mohl kvůli nízkému tlaku, chladu, střevní chřipce. Kouzlo Pána zla nemuselo nic udělat, nemuselo ani mět něco udělat, třeba to byl jen podivný test věrnosti. Něco jako když donutíte sluhu, aby přešel po rozžhavených uhlících, a pak se ho zeptáte, jestli vás stále miluje.

I přes veškerá svá ujištění si řekl, že se pokusí své problémy alespoň naznačit Brumbálovi. Poppy věřit nedokázal, snad by mohl starému čaroději, když do něj doteď vkládal důvěru, že dokáže vymyslet plán, jak porazit Pána zla. S touto myšlenkou se odebral na snídani. Jídlo nechtěl a nejspíš právě proto se před ním objevil jenom hrnek na čaj a po něm pak talířek plný na dílky rozkrájeného citronu. Skřítci jako vždy vycítili jeho potřeby a dali mu k jídlu to, nač měl nejvíc chuť. Vzal si jeden stroužek a labužnicky se do něj zakousl. Kyselá chuť, spousta vody a silná vůně ho uklidnila natolik, že se rozhodl svoje potíže odložit až na večer... nebo možná na druhý den.

 

°°0°°

 

Sňatek Nevilla s Lenkou byl obrovská senzace, bohužel ne tak velká, aby si spolužáci nevšimli toho, že je během prvního večera připravil o třicet bodů. Marně se bránil tím, že se Snapem vážně potřeboval nutně mluvit a nechápe, proč mu odebral tolik bodů. Musel si sám totiž uznat, že nikdo duševně zdravý nechce s lektvaristou dobrovolně mluvit o čemkoliv, včetně lektvarů. Jeho konzultační hodiny zely prázdnotou. On, Harry Potter, pak patřil k lidem, co by se ke Snapeovi bez hůlky v zádech nepřiblížili ani na pět metrů, tedy vzdálenosti jeho místa v lavici a učitelské katedry v čele místnosti.

Přestože si tohle všechno uvědomoval, nadále nemohl z lektvaristy spustit oči. Včera při večeři ani dnes při snídani. Stačilo párkrát mrknout, rozostřit a podívat se vnitřním zrakem, aby spatřil magickou siluetu lidí u hlavní tabule. Brumbála hýřícího barvami, červenou McGonagallovou, žlutého Kratiknota, slabě světélkujícího Hagrida neurčité barvy, vedle něho nového učitele obrany Gifta majícího odstíny červené a žluté. A mezitím vším trůnil Snape, vyváženě modrofialový, jasný, s koulí své magii v břiše a rudou kuličkou uvnitř. Byla větší, než kdy ji spatřil poprvé, toho si všiml už včera, a byla ještě silněji opletená modrými provazci lektvaristovy magie. Jako kdyby s každým přibývajícím dnem kolem sebe tvořila kokon, ze kterého už ji nakonec nebude nikdo moci vytrhnout, kdyby to bylo třeba. Harry si nebyl jistý, jestli to je třeba. O tom by mohla rozhodnout Pomfreyová, jenže k té si Snape evidentně nezašel, nebo zašel a ona řekla, že to není vážné, protože jinak by tu přeci lektvarista neseděl, nepil čaj a neukusoval... citron?

„Kam koukáš, Harry?“ zeptala se Ginny dotýkající se ho zlehka prsty na předloktí. Zřejmě už ho jednou oslovila a on ji neodpověděl, jinak by to neudělala.

„Cože to...? Nikam nekoukám, jen na našeho nového učitele obrany,“ svedl to na Gifta, jakási nepojmenovatelná vnitřní zásada mu zakazovala mluvit o tom, co vidí v aurách lidí kolem sebe. „Vypadá, že je docela fajn, ne? Žádný turban, zlaté pláště ani růžové mašle a kočky. Možná konečně učitel, co vydrží a bude se s ním dát pracovat.“

„Já ti nevím,“ nakrčila Hermiona nesouhlasně čelo. „Je to bystrozor sotva tak starý jako Snape, možná mladší, a přesto je tady v Bradavicích na postu učitele. Mladí bystrozoři dělají kariéru, postupují nahoru tak dlouho, jak dlouho to jde, rozhodně se nevzdají minimálně roku života proto, aby učili děti. Musí tu být z nějakého důvodu, nebo za trest.“
„Mám podobný názor jako Hermiona. Na profesora je prostě moc normální... bez urážky Lupina,“ zvedla Ginny ruce vzhůru. „Je to skvělý muž a bude úžasný táta, ale každý, kdo se na něj podíval, musel cítit, že není v něčem jako my ostatní. Nevadí mi, že je vlkodlak a nikdy nevadilo, mám ho ráda a kdyby tu učil, tak by to bylo skvělé, přesto... prostě něco v něm vždycky bylo.“

„Ony už jen ty jizvy co měl na rukou,“ přitakal Ron a loupl okem po Giftovi. „Nemá taky nějaké? Nevšimli jste si? Třeba je to zase vlkodlak, tentokrát ten skutečně zlý. Nebo možná upír.“
„Nebuď hloupý, Rone, Brumbál by rozhodně nenajal upíra a už by nenajal ani vlkodlaka. Víš, že nemá s Ministerstvem v poslední době ty nejlepší vztahy. Mám dojem že by mu i hrozilo sesazení z postu ředitele, kdyby se Ministerstvo nestydělo, že ve školní radě zasedalo tolik Smrtijedů,“ poučila je všechny kdo jiný než Hermiona, načež se obrátila k Harrymu. „Když se na něj podíváš, vidíš něco zvláštního?“

„Ne,“ odpověděl okamžitě automaticky. Z tohoto hlediska byl Gift rozhodně úplně normální, prostý a průměrný čaroděj, což se ani jedno nedalo říct o Snapeovi. Zrovna dojedl ty své citrony, vstal, upravil si plášť a vykročil směrem ke dveřím. Po celou dobu ho stíhal pohledem. Protentokrát se nedíval na jeho auru, díval se na něj, hledal známky nemoci. Zdálo se mu, že je lektvarista pobledlejší než obvykle, jak si ale mohl být jistý, když se nikdy ani nepokusil zapamatovat si barvu jeho pleti. Pamatoval si jen hnusné mastné vlasy, pichlavé černé oči, co se vám zavrtávají do hlavy díky mužovým nitrozpyteckým schopnostem, a dlouhé prsty pokryté skvrnami od lektvarových přísad a inkoustu. Až teď si všiml, že je Snape vážně vysoký, takže to není jen jeho vlastní zdání díky nevelké výšce, také že je hodně hubený a má tendenci dělat dlouhé kroky, díky čemuž jsou vidět neuvěřitelně dlouhé nohy. Tak dlouhé nohy neviděl ani u holek, natožpak u muže. Možná jedině na obálkách módních časopisů v mudlovském světě, tam takové nepřirozeně dlouhé nohy byly.

Cítil, že se mu na tvářích udělala červeň z toho, jak myslí na Snapeovy nohy místo na jeho zdravotní stav. Rychle uhnul jak pohledem, tak myšlenkami a zaměřil se na důvod, proč se snažil zjistit, jestli Snape vypadá nemocně.

Vzhledem k tomu, jak moc mu ta rudá magii a lektvaristova bledost nedávala spočinout v klidu, tak se rozhodnul, že hned dnešní odpoledne věnuje tomu, že zajde do knihovny a pokusí se něco najít o kouzelnických nemocech. Včera, po hádce se Snapem a ztrátě bodů, ho napadlo, že by si jako první měl vůbec vyhledat, jak racionálně vnímali kouzelníci auru. Doposud ho vůbec nenapadlo, že přece i oni musejí mít způsob, jak ji odhalit a diagnostikovat pomocí kouzel. Na to se nejspíš zakládala samotná diagnostická kouzla a rozhodně nikoho nepřekvapilo, když poprvé promluvil, že vidí barevné energetické mlhy kolem každého kouzelníka i magického zvířete. Potom, co si osvojí tohle, by se mohl podívat na anomálie v kouzelnické auře jako třeba vlkodlactví a pak přejít například na parazity. To totiž z nemocí byla, na kterou pomyslel. Že má Snape v sobě parazita vysávající jeho magii.

„Harry, ty už zase spíš,“ dloubla do něj opět Ginny, tentokrát v tom byla podrážděnost. „Ptala jsem se tě, jestli už jsi dojedl a doprovodíš mě na hodinu, nebo jestli budeš ještě jíst.“

Podíval se na svůj poloplný talíř. Úplně zapomněl na to, že by se asi měl najíst. Často na jídlo zapomínal, prostě zvyk a přizpůsobení jeho těla na to, že jako malý nedostával pravidelně jíst. Ani mu to moc nevadilo, protože co se v mládí naučíš, to s tebou zůstane celý život.

Usmál se na Ginn a zakroutil hlavou.

„Už nebudu jíst. Doprovodím tě.“

Doprovodil Ginny na její první hodinu a ještě jim zbyla hromada času, aby se ve výklenku kousek od třídy pořádně pomuchlovali předtím, než bude muset jít dívka dovnitř a mučit se učením. Bylo to příjemné. Teplé, měkké, když se k ní tiskl. Chutnala jako vločky s medem a ovocem. Měl rád ten pocit, že má někoho v náruči a zároveň že je objímán. Zapomínal tak úplně na všechno, ukolébán tělesnou přítomností člověka, jenž ho miluje. A přesto tam pořád bylo hluché místo v jeho srdci nebo snad podvědomí nenaplnitelné ani lehkým vzrušením, které v něm Ginnyvyvolávala.

Rozloučil se se svou dívkou a vydal se zpátky k věži. Zjistil, že jako sedmák má vlastně neuvěřitelné množství času. Člověk by čekal, že budou poslední ročníky ve třídách deset hodin denně, ve skutečnosti jim začínalo vyučování ráno o hodinu později a odpoledne končilo pokaždé už ve tři a v pátek měli dokonce jen dvě hodiny. Nejspíš se spoléhalo na to, že se budou věnovat samostudiu a už od začátku roku se budou připravovat na OVCEcož také většina často dělala, někteří fanaticky. On by se mohl stejně tak fanaticky věnovat výzkumu Snapeova problému.

Zrovna stál a váhal, jestli by ještě stihl zaskočit do knihovny pro knihy, nebo už by si měl jít pro učivo do věže, když si všiml madam Pomfreyové, jak k němu rázně kráčí a kývá mu na pozdrav. Bezděky si upravil kravatu.

Lékouzelnice byla zvláštní paradox, vypadala přísně a důstojně jako McGonagallová, také taková byla, zároveň dokázala své pacienty utěšovat slovy stejně dobře jako léky. Kdykoliv se s ní Harry setkal, tak měl potřebu se jí uklonit nebo tak něco, prostě jí prokázat úctu. To nutkání přetrvávalo až do dnes, přestože v léčení byl mnohonásobně lepší než ona a tak by se mohl nad ní povyšovat. Možná ta úcta přetrvala právě proto. Jaký on to byl léčitel? Sáhnul nebo kouknul na člověka, věděl, co mu je – alespoň ve většině případů – léčivým dotekem ho prostě uzdravil. V tom nebyl žádný um, žádné hodiny tvrdé poctivé práce, stohy načtených knih ani roky snažení. Svou moc si poctivě nevydobyl, on ji získal shůry, zatímco Pomfreyová na sobě musela pracovat. To prostě oceňoval.

„Dobré ráno, pane Pottere,“ pozdravila a... uklonila se jemným pohybem hlavy, nebo se mu to zdálo.
„Dobrý den, madam. Stalo se něco?“ myslel automaticky na to, že se někdo zranil a buď je to jeho kamarád, nebo s ním chce lékouzelnice pomoct.

„Ne, nic se nestalo, jen jsem vás naháněla po celém hradě, abych si s vámi promluvila. Máte teď čas?“ zeptala se, ač to bylo opravdu neuvěřitelné, uctivě. Byl si jist, že kdyby teď řekl, že čas nemá, tak by prostě sklonila hlavu a odešla. Nechápal, co se tu přesně děje. Madam Pomfreyová ho znala už od prvního ročníku, znala i jeho rodiče, věděla, že není velký Harry Potter, ale prostě Harry dostávající se do hromady průšvihů, díky kterým pak skončí v nemocničním křídle. Nikdy, za všechny ty roky, se k němu nechovala jinak než s přísností matky, tedy přesně tak jako k ostatním.

„Určitě. Já... mám sice hodinu... ale to až pak. Skoro za hodinu. Bude hodina stačit?“ otázal se s pozvedlým obočím.
„Naprosto. Pokud by vás to moc neobtěžovalo, tak bych ráda navrhla, abychom šli ven. Je tam příjemně teplo, čerstvý vzduch prospěje každému a nejsou tam uši ani oči, co by nás sledovaly.“
„Jasně, klidně,“ přikývl. Stejně byli v přízemí, takže se odsud ven do zahrad v útrobách Bradavic nemuseli dostávat schodišti ani kilometry chodeb.

„Prosím,“ pokynula mu rukou a ustoupila stranou.

Opatrně na ni pohlédl, co když je to někdo převlečený za lékouzelnici. Ne, byla to ona, zelená jako samotné pláně Irska, tepající životodárnou energií, prostě ztělesněná starost a um léčit. Neviděl ani záchvěvy prokletí, cizí magie. Její chování bylo prostě její, jedno, jak bylo zvláštní.

Nechala na něm, kam půjdou, jen chtěla ven, tak vybral nádvoří s velkým stromem a spoustou velkých kamenů naskládaných podél cestiček vedených nízkou travou. Chodil sem proto, že tu žili hadi a on je mohl poslouchat. Teď tu byli také. Schovávající se před nově příchozími a rozzlobení tím, že je někdo vyrušil při ranním slunění. Zahnal jejich hlasy do podvědomí a zastavil se u jedné lavičky.

Pomfreyová si stoupla k němu a čekala. On také čekal. Předpokládal, že si sedne. Byla žena, starší než on, váženější, měla právo si sednout jako první, přesto tu na sebe koukali jako dvě sovy uprostřed dne. Možná bylo na místě, aby jí místo nabídl, a na to právě čekala. Moc se ve společenském chování prostě nevyznal.
„Uhm, sednete si?“ navrhl opatrně, když už se ticho stávalo tíživým.
„Až po vás,“ odpověděla a znovu mu pokynula rukou.

Měl dojem, že to tak být nemá, jenže kdyby zůstal stát, tak ona by si nesedla, takže by tu spolu postávali věčnost. Nesvůj z toho, že si sedá, zatímco ona stojí, si přisedl na krajíček sluncem jemně vyhřáté kamenné lavičky. K jeho nesmírné úlevě si hned sedla vedle, pečlivě si při tom urovnávajíc dlouhou sukni tak, aby na ní nebyl ani varhánek. Sledoval ji tiše, vyčkával, až začne a on zjistí, proč s ním vůbec chce mluvit. Když se ticho opět protáhlo, tak si začal připadat hloupě, zase, a tak se zamyslel, co by po něm mohla chtít. Třeba je nemocná a zdráhá se ho požádat o pomoc. Jenže kdyby byla, tak by to už dávno zjistil, při prvním pohledu na ni. Ne, nemocná nebyla. Možná že se to týká Snapea, třeba za ní přeci jen byl a ona se chce Harryho zeptat, co si o tom myslí.
„Hodně jsem v poslední době studovala, pane Pottere,“ promluvila konečně a vážně na něj pohlédla. „Měla jsem celé dva měsíce na to, abych si připomněla, čím a kým je mistr léčitel, a došlo mi, jak neuctivě jsem se k vám na začátku prázdnin chovala,“ Harry jen překvapeně zamrkal, když tohle slyšel. „Víte, už se nepovažuji za mladou, ale ani si nemyslím, že jsem stará žena se sloní pamětí, přesto za ty roky, co žiji, vidím, kolik starých tradic zaniklo a jaké nové, zvláštní, je nahradily. Už mohu říct, že jsem viděla běh času a poučila se z něj o tom, že lidé zapomínají na to, k čemu dřív chovali úctu. Tím něčím jste i vy, pane Pottere. Dřív bylo mnoho léčitelů, chodili po světě, uzdravovali nemocné a zraněné a byli velmi ctěni. Brali pod svá křídla nadané mladé čaroděje, kteří sice neměli schopnost léčit dotekem, ale měli v sobě milosrdenství, empatii a touhu pomáhat. Tak vznikli první lékouzelníci sloužící léčitelům, chránící léčitele a starající se o pacienty, kteří nepotřebovali léčitelovu péči, ale potřebovali ošetřit. Léčitel je vedl, snažil se jim předat svůj pohled na magii a oni mu naslouchali. Jenže pak,“ dlouze si povzdechla, „stará nadání začala pomalu mizet a kouzelníci se odkláněli od souznění s přírodou, což byl podle některých důvod, proč jim prozřetelnost přestala vkládat do rukou dary velké magie. Jak mizeli léčitelé, tak lékouzelníci získávali dojem, že jsou to pouze oni, kdo dokážou uzdravovat nemocné, až nakonec ztratili k léčitelům veškerou hlubokou úctu, jakou chovali dřív. Ztratila jsem ji i já. Chovala jsem se k vám jako k mladíkovi, dokonce snad dítěti, který neví, jakou moc má v rukou, a neví, co si s ní počít. Teď už mi došlo, že vaše uvědomění léčivé magie musí být zcela přesahující moje schopnosti a... já se vám omlouvám za to, že jsem o vás pochybovala.“

Netušil, co by na to měl odpovědět. Jistý si byl jedině tím, že není, nebo spíš nechce být ničím výjimečný. I kdyby náhle získal moc pohnout sluncem, tak by si nepřál, aby ho pro to lidé uctívali. Dávno už mu bylo jasné, že čím víc je člověk milován, tím víc ho pak všichni zatracují, když nejedná podle jejich představ. Kolikrát se mu za život stalo, že přijel do Bradavic jako milovaný davy, přežil rok jako odvrhovaný a na konci roku odjížděl zase jako milovaný. Netušil, jestli mají lidé tak velké nároky, nebo on není schopen splnit žádná očekávání, třeba jen ta malá, každopádně to nechtěl znovu zažívat.

Nadechl se, aby jí řekl něco v tom smyslu, že je opravdu jenom kluk s divným nadáním, které má do zázraku opravdu hodně daleko. Dovedl zachránit jednoho člověka, ale kolik jich kvůli němu zemřelo. Dokázal uzdravit pár spálenin, ran a zlomenin, jenže kolik lidí trpělo daleko víc. Například ten muž na nádraží. Madam Pomfreyová mu k tomu nedala příležitost, nejspíš prostě chtěla domluvit svou oslavnou řeč, ať se mu to líbí nebo ne.

„Mnozí budou pochybovat dál, já ne. Nemohu vám nabídnout partnerství mezi léčitelem a lékouzelníkem, jaké bylo dřív, ale na radu ředitele Brumbála vám chci alespoň nabídnout svoje vědomosti,“ trochu se pousmála, zdálo se to zdráhavé a nesmělé, zvláštní. „Nemyslím si, že bych mohla pochopit způsob, jakým léčíte vy, ale můžu vám dát znalosti lékouzelníků. Naučit vás diagnostikovat a léčit pomocí hůlky a lektvarů, místo vaší moci. Budete tak moci uzdravovat, a přesto neplýtvat svou silou na drobnosti, které se dají vyléčit jinak. Zbyde vám více energie na skutečně vážné případy. Co na to říkáte?“

Defakto mu tu nabízela, že se má stát lékouzelníkem s léčitelským nadáním nebo tak něco. Jako mladší, ještě tak před dvěma roky, snil o kariéře bystrozora, protože měl dojem, že právě ve službách zákona by mohl udělat to nejlepší pro ostatní. Pomáhat. Jeho názory na bystrozory se rychle změnily, pochopil, že rozhodně nejsou těmi nejlepšími a nejsilnějšími v kouzelnické společnosti. A kupodivu nemají ani takovou úctu, jakou se zdálo na první pohled. To chtěl zase změnit, dodat jim větší uznání, snad třeba pomoci nadaným, jako je Neville, aby se dostali k výcviku. Nakonec zjistil, že ani to by nešlo, a navíc mu začalo být zřejmé, že jeho normální život nečeká nikdy. S postupujícím časem získal dojem, že se ho začínají lidé bát. Po každé porážce Voldemora, kdy se mu postavil a přežil, jako kdyby se v očích některých objevovala obava. Zlepšilo se to, když se rozkřiklo o jeho novém nadání. Být léčitelem znamenalo, že neubližujete lidem, jenže nejspíš s tím také přicházely výčitky těch, co nemohou být zachráněni.

Z toho vycházelo, že ať se stane kýmkoliv, nikdy nebude dost dobrý pro všechny. Frustrovalo ho to, ale třeba to prostě patřilo k tomu být člověk. Takže, proč by se nemohl učit být lékouzelníkem? Oč je to lepší nebo horší než být bystrozorem? Nějak měl dojem, že je to stejné, ale na rozdíl od bystrozorského výcviku tohle by mu mohlo pomoct najít příčinu a případný lék na Snapeův problém. I tak měl jednu podmínku.

„To by se mi líbilo, ale jen jestli na mě při učení nebudete křičet a nadávat mi do hlupáků,“ řekl s jemným úsměvem.

„Proč bych něco takového, u Morgany léčitelky, měla dělat?“ zvolala dotčeně Poppy. „Já nejsem žádný tyran, to, že se chovám přísně ke svým pacientům, je pro jejich dobro. Nikdo není rád zavřený v nemocnici a připoutaný k lůžku, jenže je to třeba a mou povinností je vyléčit pacienta za každou cenu.“

„Tak jsem to nemyslel,“ mírně zakroutil hlavou. „Když mě doučoval profesor Snape, tak na mě pořád ječel, že jsem budižkničemu, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Nic jsem se nebyl schopný naučit, když tohle dělal.“

Zamračeně si vybavil hodiny Nitrobrany a v duchu se zachvěl při vzpomínkách jak na ně samotné, tak na věci, které následovaly. Bylo to už vlastně dlouho, co Sirius zemřel, přesto to stále zůstávalo živé. Nemyslel si, že to kdy bude jinak, zlepšilo se jen to, že už nedával vinu lektvaristovi, a teď, v posledních týdnech, se rozplynula i veškerá zlost vůči němu. V mysli věděl, že by ho pořád měl nesnášet, protože Snape byl stále zlý, jenže léčitelská magie v něm to prostě znemožňovala, i když se o zlost skutečně snažil.

„Nejsem profesor Snape, alespoň v to doufám, ale kdo může posoudit sám sebe, že ano? Jen se bojím, že profesor Snape je velice nemocný člověk, kterému nikdo z nás nemůže pomoci.“
„Cože?“ vyhrkl prudce. Takže ona už věděla, že lektvaristovi něco je, a navíc to bylo vážné. Jenže to se prostě neshodovalo s tím, jak byl muž u snídaně klidný, ani s tím, jak je klidná lékouzelnice. Tady prostě něco nehrálo. Možná nemluvila o rudé magii ve Snapeově těle, ale o něčem úplně jiném.

„Ano. Copak jste si za ty roky ničeho nevšiml?“ mírně pozvedla obočí v dotazu. „Profesor Snape trpí nejvážnější z nemocí. Má zlomené srdce a bolavou duši. Spousta lidí tím trpí, zejména teď v době nadcházející otevřené války a netýká se to jenom čarodějů, jen je to u nich bolestnější pro okolí,“ dlouze si povzdechla v upřímném zármutku, tuhle stránku její osobnosti Harry ještě neznal, vždy byla, co se týká vlastních citů, spíš rezervovaná. „Když má čaroděj bolest ve svém nitru, tak se jeho magie postupem času stane nepřátelskou vůči okolí. Jako kdyby chtěl svou bolest přenést na jiné a sám se jí tím zbavit. Mění to také i jeho samotného, jeho náhled na svět, jeho vnímání toho, co je dobré a co špatné. Nikde v učebnicích lékouzelnictví to nenajdete, nikdo to nikdy neuznal jako skutečné, ale každý lékouzelník vám více či méně zdráhavě řekne, že to tak je a že jediným lékem je láska, něha, starost a všechny ty dobré emoce, které vůči nemocnému chová jiný člověk. Problém je, že málo kdo je ochotný nebo i schopný milovat uvnitř zraněného kouzelníka, přesto stačí jen jediný takový člověk, aby se dotyčný zdravil,“ odmlčela se a zdálo se, že váhá. „Lidé s mým názorem často nesouhlasí a někdy s ním nesouhlasím ani já, vy zřejmě také nebudete, ale mám dojem, že ten jehož jméno nevyslovujeme je vlastně nejubožejší bytost na světě. Když vidím zkázu, kterou páchá, tak mám dojem, že bolest v něm samém, jeho vnitřní nemoc, musela překročit všechny hranice snesitelnosti, když se stal všehoschopným.“
Zakroutil hlavou. Voldemort byl zrůda, dokonce jen s pouhou částí duše, jak mu v loňském roce svěřil Brumbál. Nezbylo v něm dost citu na to, aby vůbec mohl bolest cítit. Nebyl to člověk. Byl něco nepopsatelně zlého a nelidského. Jak dokázal cítit soucit vůči Snapeovi, zajímat se o něj, jak si dovedl představit, že pocítí soucit i vůči Smrtijedovi, tak vůči Voldemortovi nikdy. Prostě ne! Ani léčitelská síla nedokázala překonat jeho přesvědčení, že on si zaslouží zemřít za vše, co udělal.

„Za všechno to utrpení si Voldemort zaslouží zemřít. I kdyby byl nemocný, tak už mu není pomoci. Jedině ubližuje dalším, zabíjí, mučí... Jednou jste mi řekla, že člověk, kterého nemohu vyléčit, si zaslouží důstojně zemřít, pokud si to přeje. On si to nikdy přát nebude, to vím, ale jestli je jedině na mně ho porazit, tak vám můžu slíbit, že ho porazím v čestném boji. Nic důstojnějšího mu nabídnout nemůžu,“ řekl pevně, vždy odhodlaný to tak udělat. Byl dost Nebelvír na to, aby nezabil Voldemorta, když se k němu obrátil zády, což už se mnohokrát skutečně stalo, a Nebelvírem rozhodně do budoucna nehodlal přestat být.

„Možná by pro něj byla smrt vysvobozením.“

Překvapený její odpovědí nevěděl, co by na to měl říct. Nebylo to poprvé, co řekl, že by měl Voldemort zemřít. Reakce byly sporné samy se sebou. Přátelé souhlasili, tiše a jen pohledem a říkali, že Harry by na 'to' neměl být sám, a normální kouzelníci chtěli, aby Voldemorta zabil, jenže když jeden člověk zabije druhého bez soudu, tak je to přeci vražda, ať je tím mrtvým kdokoliv. Člověk, co vraždí, by měl být potrestán. Z mnohých měl dojem, že by rádi, aby pro ně zlikvidoval hrůzovládce a nejlépe při tom sám zemřel nebo pak zalezl hanbou do nejhlubší stoky na další sto let, dokud neumře. Nikdo nevnímal Voldemortovu smrt jako něco dobrého pro samotného černokněžníka.

Díval se na lékouzelnici a docházelo mu, že je to podstatně složitější žena než matka pluku léčící každého, jako kdyby byl její vlastní dítě.

„Myslím, že se od vás budu rád učit,“ pronesl nakonec. Měl dojem, že by to mohlo být ještě hodně zajímavé a upřímně ho lákalo ovládat lékouzelnickou magii, alespoň jedna jeho část to chtěla.

„Ředitel bude rád, až to uslyší. Podívám se na váš rozvrh a najdu nějaké volné místo. Budete letos hrát famfrpál?“

Nad otázkou se musel trochu zamyslet. Vůbec neuvažoval v poslední době o něčem tak triviálním, jako byl famfrpál. Měl toho moc, ale líbilo by se mu to, pokud bude moct.

„Jestli mě nevyhodí spoluhráči... ale to je jedno, i kdybych neměl na hraní čas, tak mi to nevadí, vážně,“ bez toho, aby se nad tím zamyslel, se prostě vzdal famfrpálu. „Můžeme s učením začít už teď hned? Chci se na něco zeptat a bude to asi trochu... zvláštní.“

„Ptejte se na cokoliv, od toho tu jsem,“ vybídla ho vážně.

„Jde o to, že vidím magické aury lidí kolem. Předpokládám, že lékouzelník dovede to samé nebo ne?“

Nejdřív musel vůbec zjistit, jestli a jak auru vidí normální lékouzelníci bez jeho nadání. Přeci jen, i když mají nejspíš kouzla nebo lektvary na její zviditelnění, tak ji mohou vidět jinak.

„Ano, můžeme vidět auru pacienta. Existuje kouzlo, kterým se zviditelní aura kouzelníka na několik minut pro všechny, kdo jsou v blízkosti. Používá se to při nespecifických potížích, kdy lékouzelník neví, kde se vůbec nachází pacientův problém. Pro konkrétní určení správné léčby si pak jiným kouzlem zviditelňujeme jen určité úseky aury. Celkový náhled je příliš komplikovaný, aby se v něm normální člověk podrobně vyznal,“ odpověděla mu dostatečně obšírně, jen neřekla to, co chtěl Harry slyšet.

„Dobře, takže auru vidět můžete. Jak pro vás vypadá?“ položil tedy doplňující otázku

„Spleť světelných drah kolem celého kouzelníkova těla a jeho magická podstata uvnitř hrudi. Vypadá jako zářící vejce,“ popsala lékouzelnice více méně tak, jak to viděl i on, jen by asi neřekl, že jsou to dráhy jako spíš nitky, protože to bylo trojrozměrné, to se však dalo považovat za nepodstatný detail.

„V tom případě když si zviditelníte auru kouzelníka, která je dejme tomu modrofialová a má fialové jádro, a zároveň uvidíte v jeho těle rudou magii... tedy konkrétně v břiše. Co byste řekla, že to znamená?“ jednoduchá otázka, u které doufal v jednoduchou odpověď řešící celý jeho problém.
„To je přeci jasné. Těhotenství. Existuje jen málo případů, kdy v sobě čaroděj snese magii někoho jiného. To je jeden z problému lékouzelnictví, dříve či později, čím více kouzel na pacienta použijete, tím agresivněji proti vám jeho magie bojuje. Výjimkou je právě jen léčitelství. Léčitelská magie může v těle působit neomezeně dlouho bez toho, aby ji tělo pacienta napadlo.“

Co řekla, bylo sice pěkné, ale odpověď to nebyla. Snape byl muž, dočista a určitě muž – tedy Harry o tom byl přesvědčen – a ti těhotní být nemohou.

„O těhotenství nejde, prostě ne. Jaké jsou jiné možnosti?“

„Magická sonda,“ odvětila napnutým hlasem. „Dostatečně vzdělaný a mocný kouzelník může do těla jiného čaroděje vpravit svou magii v podobě jakési sondy vysávající z postiženého sílu a přetvářející ji v magii kouzelníka, co sondu vytvořil. Ten jehož jméno nevyslovujeme tak o magii v první válce připravil mnoho dobrých čarodějů. Nejspíše ji pak vstřebal a díky tomu se také stal tak mocným,“ intenzivně na něj pohlédl. „Jestli víte o někom, kdo má v sobě cizorodou magii, pak mi to musíte říct. Ten člověk je v ohrožení života.“

Nápad s magickou sondou byl sice dobrý, odpovídalo by to zhruba tomu, co viděl, jenže kdyby to Snapeovi škodilo, pak by to vycítil. Tím si byl naprosto, zcela a stoprocentně jistý... snad. Musel by přeci vnitřně víc šílet, kdyby to bylo něco vážného a to, nad čím pořád přemýšlel, byla prostě jen zmatenost. Ne, vlastně si nebyl vůbec jistý. Náhle cítil, že by možná neměl svým instinktům věřit, když nebyly ani z poloviny tak spolehlivé, jak si dřív myslel. Přesto cítil, že prozradit Snapea, by bylo jako zradit jeho důvěru, stejně jako kdyby třeba všude vykládal o tom, co viděl v pátém ročníku v jeho myslánce. Nemohl to říct.

„Nemluvím o nikom konkrétním, jen mě to tak napadlo... no, ohledně Tonksové. Je těhotná a přesně tak to vidím, takže jsem si říkal, jestli by k cizímu magickému jádru v něčím těle mohlo být i jiné vysvětlení,“ donutil se k bezstarostnému úsměvu říkajícímu, že je pan naprosto v pohodě Harry, „Jen tak studijně.“

„Inu dobrá, pokud je to skutečně tak,“ pokývala hlavou. „Obávám se, že budeme náš rozhovor muset ukončit. Mám dojem, že už jsem vás beztak zdržela dost dlouho. První hodinu máte přeměňování, že ano? Pokud ano, tak řekněte profesorce McGonagallové, že jste byl se mnou, já jí to pak potvrdím. Vlastně to můžete říct komukoliv, jen v případě profesora...“
„Snapea by mi to k ničemu nebylo, já vím,“ přitakal a pousmál se.

„Tak nějak,“ souhlasila a taktéž se usmála, mírně a decentně, přesto bylo zřejmé, že je pobavená, protože jí změkly rysy a udělalo se pár vrásek kolem očí.

Společně s Pomfreyovou se vydal zpátky do hradu, kde se spolu rozloučili. Ona zamířila směrem k ošetřovně, zatímco on se rozeběhl ztichlými chodbami k Nebelvírské věži pro své věci. Příště si bude muset nosit učebnice s sebou, když to bude vypadat, že bude courat po hradě. Dostat se do učebny přeměňovaní i tak stihl v rekordním čase, uběhlo z vyučování sotva deset minut, nastaly už dny, kdy chodil později. Vlastně on byl celkem známý svou neschopností dostavit se na místo včas, pokud ho tam Hermiona nedotáhla.

McGongallová jeho omluvu přijala přikývnutím a slovy, že si to u Poppy ověří. Nezklamalo ho, že mu nedůvěřuje, dělala to tak vždy, pečlivá až do poslední chvíle. Zapadl do lavice, příhodně vybrané kamarády uprostřed místnosti a u zdi. Nejraději by sice seděl docela vzadu, jenže z té dálky by nedohlédl na tabuli, takže se smířil s tím, že má po jedné straně stěnu, po druhé Rona a za sebou zpravidla Hermionu a ještě někoho dalšího, koho znal. Sám si toho vědom nebyl, ale přátelé kolem něj přirozeně tvořili ochranný kruh, i když si to nevyžadoval. Měl to rád, podvědomě se tak cítil bezpečný.

„Vážně jsi byl u madam Pomfreyov nebo si se muchloval s mou ségrou někde v přístěnku na košťata?“ zašeptal směrem k němu kamarád, sotvaže si stačil vytáhnout na lavici pergameny a brky.

„Vážně jsem byl u ní.“
„A o co šlo?“ ozvala se za ním tichounce Hermiona naklánějící se nenápadně přes lavici směrem k nim.

„Navrhla mi, že by mě osobně učila lékouzelnictví, a já souhlasil. Víte, říkal jsem si, jestli ze mě nebude bystrozor, tak bych mohl léčit, ne?“ napůl v dotazu pokrčil rameny.

„To je ale skvělý nápad!“ zaradovala se Hermiona. „Rozvineš svoje nadání, pochopíš ho a využiješ skutečně prakticky. Žádné léčení zlámaných nohou nebo pořezaných rukou, ale skutečných vážně nemocných pacientů.“
„Prosila bych ticho. Děkuji,“ napomenula je kolektivně McGonagallová, přičemž na Harryho s přáteli upírala významný pohled a její obočí bylo nebezpečně vysoko. Přísnost profesorčina hlasu je všechny donutila okamžitě ztichnout jako pěny a věnovat se výhradně učivu. Díky tomu se na dlouhou dobu v místnosti rozhostilo ticho přerušované jen poklidným hlasem profesorky přeměňování a škrábáním dvou desítek brků o papír. Uklidňující, monotónní zvuk školních lavic dokázal člověka dokonale ukolébat a vyhnat mu z hlavy cokoliv složitějšího, než že se bude letos učit, jak zreplikovat hodinový strojek.

Zvonek cinkající nad dveřmi a ohlašující konec hodiny společně s šoupáním židlí a přáním pěkného dne od profesorky byl signál, že je čas na to pobýt s kamaráda. Tehdy Harryho myšlenky ale neputovaly hned k Ginny nebo k Ronovi s Hermionou, ale ke Snapeovi. Napadlo ho, že by za ním měl jít a podělit se s ním o poznatky od madam Pomfreyové, jen, co by mu vlastně řekl. Že podle lékouzelnice je to škodlivá magická sonda, avšak on sám si myslí, že to tak není. Za to by si nevysloužil body, ale prokletí, ne že by mu na bodech sešlo.

„Můžete na okamžik, pane Pottere,“ přivolala si ho McGonagallová, když byl na odchodu s kamarády a zároveň v myšlenkách ztracený jinde.

Krátce se k ní obrátil, nejdřív nejistý, jestli ho vážně volala, když viděl, že vyčkává u katedry, tak jen pokýval hlavou na Hermionu s Ronem a řekl jim, že se setkají na další hodině, a pak přešel ke stolu.
„Ano madam?“

„Nemohla jsme si nevšimnout, že Nebelvír kvůli vám hned první večer přišel o třicet bodů a že je odebral profesor Snape. Měli jste spolu spor?“ zeptala se, automaticky předpokládajíc, že se Harry zase s lektvaristou pohádal až na hranici kouzelnického souboje.

„Nemyslím si, madam, ale profesor Snape bude jiného názoru,“ dovedl si živě představit, jak lektvarista všem vypravuje, jak ho zase sledova. Sledoval a dělal to i v minulosti, to nic neměnilo na faktu, že tentokrát to myslel dobře. „Jen jsem se ho chtěl zeptat na... lektvary,“ jistě, na co jiného by se také ptal lektvaristy, „a on mi řekl, že ho špicluji, jsem drzý, nevychovaný a obtěžuji ho. Všechno dohromady to v součtu opravdu dává třicet bodů, když za jedno obvykle odebírá od pěti do osmi,“ ani si neuvědomil, jak mu ta polovičatá lež vyšla z pusy s naprostou lehkostí.

„Rozumím.“ přikývla profesorka, nadšením však neskákala.

„Já se... omlouvám, opravdu. Neměl jsem to v úmyslu a vážně jsem se snažil být slušný. Přísahám, madam, ale víte, že my dva... nikdy jsme moc... nevycházeli... slabě řečeno. I když od určité doby...“ ta doby byla ve chvíli, kdy se o prázdninách podíval na Snapeovu auru, „mám pocit, že se s ním nechci hádat. Myslím, že to má něco společného s mou novou schopností. Všeobecně se cítim klidnější, což je po tom minulém roce... docela úleva,“ řekl to nahlas a náhle mu došlo, že je to skutečně pravda. V loňském roce cítil rozzlobení přecházející přes celou škálu stupňů od rozčilení až k hrozivému vzteku, kdy házel věcmi o zeď. Všechno to přicházelo od Voldemorta, z jeho mysli se to prolínalo do té Harryho, od chvíle, co se v něm probudily léčitelské schopnosti, jako kdyby se jeho mysl před tím hněvem obrnila. Bylo možná, že to tak působilo? Mohli mít léčitelé přirozenou Nitrobranu kvůli emocem svých pacientů?

„To mě těší, pane Pottere, opravdu. Bohužel s těmi body už nic nenaděláme. Promluvit si s profesorem Snapem by nemělo smysl, jakmile body odebere nebo udělí školní trest, tak je neoblomný. Ředitel zase nechce do jeho autority nijak zasahovat. Zůstává tedy na nás, Nebelvírech, abychom se statečně poprali s nepřízní osudu a dohnali náskok ostatních kolejí. Jsem si jistá, že vaše umění ve famfrpálu nám pomůže,“ když to říkala, koutky se jí jemně zvedly v úsměvu.

„Budu se snažit, madam,“ přitakal a už se hotovil k rozloučení, když ho ještě zastavila svými slovy.

„Ještě něco. Z přístupu profesora Snapea nevyvozujte s přáteli žádné následky. Uvědomte si, že vás tu čeká už jen poslední rok, pak pro vás přestane být učitelem a stane se, řekněme, běžným občanem kouzelnické společnosti. Je zbytečné si ten jeden rok bezpečí a klidu tady v Bradavicích úmyslně ničit.“
V tom měla pravdu. Bradavice byly bezpečné místo, až z nich vyjde, tak ho nejspíš Voldemort napadne s plnou silou a jeho jedinou nadějí bude zahrabat se deset sáhů pod zem, kde by ho nenašli ani krtci a žížaly. Nemínil si posledních deset měsíců skoro klidného života vlastní vinou zmařit, opravdu ne, jenže člověk míní a život mění. Že se zase něco stane, bylo tak neodvratné, jako že slunce vyjde každý den na východě, už jen kvůli té zatracené červené magii, co nemohl přijít na její původ a smysl.

„To ani nechci, madam, vážně ne,“ ubezpečil ji. „Mohu jít?“

„Jistě, pane Pottere, jděte,“ pokynula mu rukou k odchodu.

Rozloučil se s ní a vyšel ven na chodbu. Smutná skutečnost, že už mu nezbývá příliš času svobody, na něj tvrdě dopadla. Mrazilo ho v zádech a velice zoufale toužil k někomu se přivinout. Napadla ho Ginny jako úplně první, i seběhl patro dolů, aby si ji odchytl u učebny, jenže když ji tam viděl, jak se směje s kamarádkami, tak mu to najednou nepřišlo jako dobrý nápad. Zimomřivé mrazení v kostech pocházelo z prázdného místa v něm, které dívka nedokázala vyplnit.

Obrátil se na patě a raději se vydal rychle na další hodinu, jinak se po něm budou kamarádi shánět, nebo rovnou profesor Kratiknot. Nechtěl mít hned po průšvihu se Snapem další neméně vážný.

 

3. Všechno při starém ~o~ 5. V naději

 

 

Miniaplikace

 

Komentáře

Poznámka autorky: O čem že je kapitola... a jo, už vim. Severusovi je špatně a Potter má nechtěnou obdivovatelku jeho moci. Nebojte se, Severus opravdu nebude celou povídku chodit s pytlékem na zvracení a Potterovi opravdu nebudou všichni líbat nohy (pokud přeci, tak chytne žlouteknu a umře. :-D). A jestliže se vám zdá Severus laxní, tak vězte že to má svůj důvod. No, vlastně možná dva důvody, podle toho jak moc jste "nábožensky" založení.

Za betování děkuji Adelaine.

A za komentáře, které mi činí velkou radost, celé spoustě čtenářů a komentujících, jmenovitě; xinef, belldandy, Walentine, bacil, Mája, Vixen, mathe, Merope, Ekolisias a Sitara. Těším se na vaše dalším komentáře a pokud nechcete komentovat, tak alespoň klikněte v anketě. Děkuji.

Staré komentáře

citrón

Těhotný Snape mě strašně baví. :D A přimlouvám se za to, aby jednou to dítě přijal a miloval. Mohli by ho vychovávat společně s Potterem, který si uvědomí, že Ginny ho ale vůbec nepřitahuje. Zato ho přitahuje Snape. Tím teď nemyslím sexuálně, ale čistě z lékařského hlediska. Kvůli jeho stavu a kvůli jeho léčitelským schopnostem bude mít Harry tendenci svého profesora lektvarů chránit a starat se o jeho zdraví, čímž si k němu vytvoří citové pouto. Později zjistí, že se do něj vlastně zamiloval. Společně přivedou na svět dítě a vytvoří milující rodinu. Asi takhle si nějak představuji následující vývoj povídky a happy end. :D Takže… nesmíš mě zklamat.

Jé, ale zrovna nedávno jsem měla docela podobné pocity jako Snape s tím stropem. Taky se se mnou točil svět, což se mi často nestává. Většinou mě jenom bolí hlava.
Severusovy potíže si dokážu živě představit. Měla jsem období, kdy mě žaludeční nevolnost provázela docela často (a nebyla to kocovina ani těhotenství). Začíná to tak, že je člověku divně. Vstane, všechno se jeví relativně v pohodě. Přijde na snídani a zjistí, že nemá hlad a půlhodiny žvýká jedno sousto. Zjistí, že je mu vedro. Jde se ven projít. Venku je mínus dvacet, mrzne, ale pořád je mu horko. Je unavený, a tak si jde lehnout. Je mu pořád divně. Hodinu, dvě, žádné zlepšení. Říká si, ať už to skončí. Vstane, což se nelíbí žaludku, který protestuje. Teď má na výběr. Buď zůstane ležet a riskuje, že mu bude nevolno půl dne, anebo vyvolá zvracení vzpřímeným stojem. V případě druhé varianty se mu uleví a po půlhodině je zase fit a připraven pokračovat v úplně obyčejném dni. :D

Zajímavé je, jak zápach záchodových čisticích prostředků navodí u Severuse nesnesitelnou chuť na citrón. :D Přiznávám se, že nemám čich, takže nevím, jak to funguje. Já dostanu chuť na jídlo jenom podle toho, jak vypadá, protože nedokážu identifikovat žádnou vůni. Na tom, že Severus dostal chuť na citrón, není ale nic zvláštního. Já mám občas chutě, a to nejsem těhotná. Dokonce mívám na něco šílenou chuť a přitom ani nevím na co přesně. :D

Jako velký spáč doufám, že Snape nespí pět hodin denně. Mě to by poměrně brzy zabilo. Chápu, že chodí pozdě spát, ale pět hodin spánku? Kdyby to bylo aspoň šest. Hádám, že teď bude častěji víc unavený, takže bude usínat ve svých hodinách sedící za katedrou anebo při opravě esejí. Někde to bude muset dohnat, hlavně když bude v „tomhle“ stavu.

Zajímavý je fanón či jak se tomu odborně říká. Podle něj má rád Brumbál citrónové dropsy, Snape hodně pije kávu a je prý vysoký. Někdy je nepřirozeně hubený, jindy se pod jeho hábitem skrývá dobře stavené tělo. Já myslím, že není ani jedno z toho. A podle kanónu je Sirius vyšší než Snape, takže ani s tou jeho výškou to nebude tak horké. Ale prosím, každý smíme pojmout své postavy podle svého gusta, že ano. :) Hlavně že z něj neděláš krasavce. :D

Tak Poppy mě nepřekvapila svou nabídkou. Harry má opravdu výjimečné schopnosti a jí musí být ctí spolupracovat s někým takovým. Zároveň je Harry nezkušený a neumí plně odhadnout a využít své schopnosti, takže je logické, že mu chce pomoci a učit ho.

S jejím názorem ohledně Voldemorta souhlasím. Něco takového bych si taky myslela. On byl vlastně nemocný. Nebylo to vidět navenek, ale jeho duše byla zraněná a následkem nemoci tak zdeformovaná, že už mu nebylo pomoci. Taky si myslím, že Voldemort byl nešťastný člověk stejně jako Severuse ale u Pána zla se ta nemoc rozvinula do velmi pokročilého stádia. :D
Moc se těším na další díl.

Přidat nový příspěvek