38. kapitola

S pravdou ven (27. týden)

 

Jeho dny byly opravdu mizerné a mohl za to Harry. Hlupák! Parchant! Grázl! Nevděčná rozmazlená celebrita, přesně jak to říkal Snape a zároveň... Zároveň mu tak hrozně scházel, ať šel kamkoliv, pokaždé našel něco, co mu Harryho připomnělo a vzpomněl by si na něj, i kdyby ho den co den nevídal ve třídě nebo v jejich pokoji.

Jednou ho schodiště náhodou vyvezlo do patra, kde byl dříve uschován Kámen mudrců. Pak se zase dostal do umývárny Ufňukané Uršuly a zrovna k umyvadlu, na němž byl had hlásající, že tam je vstup do Tajemné komnaty. Potom zase viděl z okna po nebi letět hipogryfa. Zlaté vejce z poháru Tří kouzelníků stojící na krbu jako jedna z trofejí se přímo vyzývavě lesklo. I hloupé prskající kuličky, které děcka házela po chodbách, mu připomněly velký ohňostroj dvojčat, po kterém nadobro utekli z Bradavic a zlatá mince očarovaná, aby se podle ní poznali členové Brumbálovy armády byla doslova kusem těžkého olova v jeho kapse, kterého se nedokázal zbavit. A testrálové... ti strašliví černí testrálové procházející se po pozemcích málokým viděni mu připomněli, jak v minulém roce bez mrknutí oka za Harryho chtěl položit život, aby jím nyní byl zrazen.

Měl stále zlost, když se podíval na Ginny svou malou zkroušenou sestřičku, a zároveň se mu tak hrozně stýskalo po starém kamarádovi, až měl touhu vztekle kopat do věcí a rozmlátit pěstí každou věc, která mu ho připomněla. Jenže to by musel zlikvidovat celý hrad a hlavně rozbít samotnému Harrymu obličej.

„Tak dobře, už to nevydržím a musím ti to říct,“ promluvila na něj Hermiona kráčející po jeho boku. „Ginny ve skutečnosti neoceňuje, že ji chodíš vyzvedávat k učebně a všude ji doprovázíš jako mlčenlivý strážce. Neřekne ti to, protože tě nechce zranit, ale je to tak. Dej jí pokoj, Ronalde. Musí se se svou bolestí a zlomeným srdcem vypořádat sama.“
„Je to moje sestra a budu ji chránit,“ zamračil se na ni z výšky, neměl rád, když ho Hermiona tak peskovala a zvláště teď to nepotřeboval slyšet. Moc dobře si byl vědom toho, že ho stejně nakonec přesvědčí o své pravdě, a proto to tak nesnášel a zvláště teď nepotřeboval, aby ho přemlouvala.

„A před čím?“ otázala se Hermiona a zatarasila mu cestu. „Nehoní ji Smrtijedi, vlkodlaci, obři ani nic, co bys mohl porazit silou. Já vím, že ji chceš chránit, zlato, ale..,“ povzdechla si a položila mu ruku na tvář, okamžitě ho tím znervóznila, „nemůžeš nic dělat a to že se budeš zlobit na Harryho a nemluvit s ním, jí taky nepomůže.“
„To je věrnost k rodině, kterou nepochopíš, protože nemáš sourozence. Dokud mu neodpustí Ginny, neodpustím mu ani já,“ řekl důrazně, ihned, jak vypustil poslední slovo z pusy, prostě věděl, že to k Hermioně bylo hrubé. „Promiň já jsem... promiň...“

Nic se nestalo,“ řekla, přesto k jeho nelibosti stáhla svou ruku a pěvně uchopila popruh tašky, který jí vedl přes hrudník. Bezděčně shlédl k jejím rukám a zachytil pohledem přívěsek, který visel pod kravatou. Jeho přívěsek. Opravdu ho s sebou pořád nosila, přesně jak říkala. Vyschlo mu z toho v puse nervozitou, když si náhle uvědomil, že jestli ho skutečně nikdy nesundává, tak se s ním chodí také sprchovat a koupat. Jeho přívěsek, hladký zlatý drobný kompas na jejím nahém těle... ležící na pevných velkých ňadrech... možná mezi nimi a směřující dolů... její štíhlý pas a dole pod ním... Kousl se do rtu a skoro zaúpěl; na co to teď vůbec myslel? Zlobil se na Harryho, nemohl zároveň s tím uvažovat o nahé sprchující se Hermioně, protože mu to jedině tak rozehnalo všechny myšlenky a způsobovalo nepříjemné pnutí v kalhotách. Uhnul pohledem od jejích prsou uvězněných pod látkou halenky, která se mírně napínala s každým jejím nádechem.

„Na něco jsi zapomněl, Rone,“ prolomila Hermiona mlčení, „Harry je také člen tvojí rodiny, možná adoptovaný, ale je. Potřebuje tě stejně jako Ginny.“
„To není to samé,“ namítl. „K ségře mě váže věrnost, která...“
„A k Harrymu tě neváže?“ přerušila ho dotazem. „Tolik let, Rone, jste přátelé, vzájemně jste si zachránili život a teď byste to zahodili kvůli...,“ odmlčela se. „Já vlastně vůbec nevím, proč spolu nemluvíte. Není to tvoje věc, jak se Harry vypořádá s Ginny a ona s ním... je mi jasné, že chceš stát na něčí straně, ale ať si vybereš jakoukoliv, jim dvěma to nepomůže.“

„Stát na něčí straně... jasně, přesně to chci a ty bys mi mohla pomoct, protože ty si umíš dobře vybrat,“ řekl podrážděně, moc dobře slyšel v jejím hlase snahu, aby zase za Harrym běhal jako pes, jenže tím on nebyl.

„Co tím myslíš?“ zamračila se na něj.
„Jako vždycky sis vybrala jeho stranu a jsi proti mně, protože, jasně, Harry Potter je skvělej a ty ho máš ráda, i když je na kluky. Co bych ti mohl dát já, že jo? Nemám peníze, jméno, zvláštní moc, jsem jenom obyčejnej Weasley, tak nač se mnou ztrácet čas,“ zavrčel rozzlobeně. „Proč vůbec trávíš čas se mnou a toho svého ubohého Pottera, co potřebuje naši věrnost, necháváš samotného? Jdi za ním, když tě tak moc potřebuje a ty za ním tak moc chceš.“

Ty jsi... ty jsi vážně blbec, Ronalde!“ vydechla s potlačovanou zlostí v hlase a ustoupila o dva kroky dozadu. „Jsem s tebou, protože tě mám ráda, hlupáku, a kdybys nebyl zbabělec s klapkama na očích, dávno bys to věděl. Ale jo, máš pravdu, nač s tebou tady ztrácím čas,“ teď její hlas sklouzl od zlosti k lítosti a pláči, „Harry je taky pitomec, ale alespoň ví, že chci být s tebou a přizná si vlastní city, na rozdíl od tebe. Víš co? Jdi k čertu!“ ukončila to rázně, obrátila se na podpatku a zmizela mu mezi ostatními na chodbě dřív, než se stačil probrat z šoku, do kterého se dostal.

Má ho ráda? To byla zhruba tak první souvislá myšlenka, která ho napadla, hned potom následovalo rozčílení a opět na Harryho. Byla to jeho vina, že se tu právě pohádal s Hermionou a nikoho jiného. Kdyby tu teď byl, nejspíš by mu rovnou dal pěstí do toho jeho obrýleného obličeje, kvůli kterému měl neustále tolik problémů.

Naštvaně si nadhodil učebnice, které tahal v náručí, a vyrazil chodbou, kam měl původně namířeno, za Ginny k její hodině. Hermionu už po cestě nepotkal, ale alespoň mu k radosti přispělo, že mu žáci ustupovali stranou. Primusský odznak dělal své, přinejmenším v tom, že se člověku nikdo nepletl pod nohy, zvláště když se ještě k tomu naštvaně mračil. Málo kdo by si chtěl vysloužit napomenutí, odebrané body nebo dokonce školní trest, jen proto, že ho naštve.

Zabočil za roh a viděl Harryho, jak stojí u Ginniny třídy a baví se s jeho malou sestrou. Ginny vypadala nervózně nebo spíš nešťastně, když si k prsoum tiskla učebnici jako štít a něco Harrymu vykládala. On jenom mírně přikyvoval s tím svým kajícným a klidným výrazem na tváři, který se mu na ní objevoval od doby, co se u něj projevily léčitelské schopnosti. Merlinurovný, přesně takový. Nesnášel, když se tak tvářil, zvláště proto, že přesně tak vypadal každé ráno, když vylezl z postele a podíval se na něj. Co mu ale vadilo nejvíc, bylo, že vůbec přišel za Ginny a obtěžoval ji. Kde vzal tu drzost vůbec za ní jít, protože Ron pochyboval, že ona by šla za ním po tom, jak jí zničil život a zlámal srdce. Kdo by ho za takových okolností vůbec ještě chtěl vidět.

Vyrazil s nasupeným výrazem jejich směrem. Netušil, co hodlá dělat, jenom mu vadilo, co Harry dělá a hodlal mu to říct pěkně na rovinu, aby už nechal Ginny být.
„Co tu děláš?“ vyšlo mu z pusy, jen co k nim dorazil, ani pořádně nepostřehl, o čem se bavili, jen viděl, jak si jeho sestra setřela hřbetem ruky slzy, které měla v očích. Naštvalo ho to ještě víc.

„Rone...,“ znělo to, jako kdyby si Harry jeho jméno unaveně a zároveň trpělivě povzdechl, potom se k němu obrátil čelem. „Jenom si tu povídám s Ginny o tom, co se stalo. Chci to všechno urovnat, jasné? Nic víc,“ rozhodil bezradně rukama.

„Není nic, co bys mohl jen tak urovnat,“ řekl a postoupil kupředu, trochu tak Harrymu zatarasil ochranářsky cestu k Ginny.

„Můžete toho nechat? Já nechci, abyste se kvůli mně hádali,“ vstoupila jim do toho Ginny. Nevěnoval jí moc pozornosti, ostatně Harry také ne. Díval se mu zpříma do očí a mračil se. Nehodlal svému bývalému kamarádovi zase ustoupit, tentokrát ne, dělal to všechny ty roky, následoval ho a poslouchal v normálním životě i na famfrpálovém hřišti, přestože by v obojím podle sebe mohl jistě být stejně dobrý, ale teď už ho to prostě přestalo bavit. Nebyl horší než Harry Potter, on ani jeho rodina a nikdo si nesměl vyskakovat na Weasleyovi.

„Ne, nejspíš to nikdy nebude urovnané tak, jako to bylo dřív, já to vím, ale nepřestanu se kvůli tomu snažit,“ odpověděl mu Harry. „Nechci přijít o přátele a v dnešní době si to ani nemůžeme dovolit, copak jsi zapomněl na všechno, co...“

„Nezajímá mě to!“ skočil mu do řeči. „V tuhle chvíli je mi fuk, kdo jsi nebo co si o tom bude myslet Brumbál, McGonagallová, Snape... nebo hergot kdokoliv jinej, na kom prej záleží. Jsme Weasleyovi, my máme svou čest a nenecháme si na ni sáhnout ani od tebe. Nebojíme se Malfoyových a neleknem se ani jednoho zbabělého grázla!“ plival vztekle a sotva mu to přešlo přes rty, už toho v koutku mysli litoval.

„Oh, tak pardon, klidím se odsud, když tě moje přítomnost tak pohoršuje!“ odsekl neméně naštvaně a obrátil se na patě.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavrčel, přitáhl si Pottera zase zpátky k sobě a vstoupil mu do cesty.

„Pryč od pokrytce, jako jsi ty!“ zavrčel Harry v odpověď, tentokrát už nevypadal tak klidně, jako se snažil vypadat ještě před chvilkou.

„Za Snapem, že jo?“ netušil, proč to řekl, nejspíš kvůli skutečnosti, že jeho bývalý kamarád vážně trávil neuvěřitelné množství času s těhotným lektvaristou místo s kamarády ve věži. „Stejně aspoň už chápu, proč tam pořád chodíš. Chrápeš s ním?! Strkáš ho tomu umaštěnému bastardovi do zadku nebo se od něj necháš...“

„Harry!“ slyšel ještě sestřin výkřik a pak už nedokázal pokračovat ve svých slovech.

Skoro ani nepostřehl, odkud rána přiletěla, jenom ucítil, jak dopadla na jeho nos, a uslyšel známé lupnutí chrupavky poddávající se pěsti, která do ní prudce naráží. Upustil učebnice na zem a udělal jeden spíše překvapený krok vzad. Bolest nebyla velká, navíc byla známá, kolikrát ve svém životě dostal od bratrů do zubů. Šokovaný byl jenom tím, z čích rukou přišla. Zvedl hlavu od dlaně, do které si otřel krvácející nos a spatřil Harryho nasupený obličej se špetkou ukřivděnosti a něčím, co snad byly slzy v koutcích očí. Z nějakého důvodu ho to rozčílilo snad ještě víc než ta rána do nosu. Jak si dovoloval začít teď brečet. Proč? Copak se jemu něco stalo?!

Ty jeden...!“ nepokoušel se dál vyjádřit svůj hněv, který mu lomcoval tělem, prostě se na bývalého kamaráda vrhl. Rozmáchl se a pěstí mu uštědřil pořádnou ránu do čelisti, až doslova cítil, jak jeho klouby povolují a Harryho zuby o sebe zadrnčely. Skoro ani nebyl připravený na to, že mu to bude vráceno obratem a stejnou silou, proto se také zhroutil pod úderem pěsti na zem. Nic mu však nebránilo strhnout Harryho s sebou tak, že k němu měl dobrý přístup a mohl mu klidně řádně zpřerážet čelist, rozmlátit jeho neustále ho pronásledující obličej na padrť a vyrazit mu všechny bělostné zuby, co je na něj vztekle cenil. Ulevit si od zlosti, co ho tak dlouho sžírala bez ohledu na snahu své sestry ho odtrhnout, na křik lidí kolem a hlavně bez ohledu na krev, která mu zůstávala na rukách.

 

°°0°°

 

Rázným tahem přeškrtnul práci, jež mu právě ležela na katedře. Ani ji nehodlal číst, někdo, kdo je schopný začít celý referát překlepem vlkodlaka na 'vekodlaka' mu sotva stojí za pohled natožpak za to, aby četl jeho nesmysluplné pokusy o sloh. Jedině se tak uráčil obrátit pergamen a na jeho stránku připsat kousavou poznámku ve smyslu, že o bájných vekodlacích nic slyšet nechtěl, protože je učitelem Obrany proti černé magii, nikoliv pohádkářem a že očekává nový referát na pět dlaní do čtyřiadvaceti hodin. Tímto strašným referátem dokončil opravování jednoho ročníku a mohl se přesunout k dalšímu; k sedmákům, konkrétně té části, kde byl Potter.

Potter... někde v té hromadě, po které právě přejížděl prsty, byla jeho práce, kterou psal perem, jež mu dal a držel ho přitom ve svých jemných teplých rukách. Olízl si rty při vzpomínce na jejich doteky klouzající mu po těle. Nebo na to, jak se nad ním Potter skláněl a měl na rtech ten svůj zvláštní úsměv, něžný a šibalský zároveň, snad i trochu tajemný a to si přitom myslel, že zrovna on prostě nemůže mít žádné tajemství ať už skutečné nebo jakési zdánlivé, které se kolem něj jenom tetelí jako přitažlivý stín. Mýlil se, v Potterovi se toho skrývalo víc, než se na první pohled zdálo, ať už šlo o něhu, s jakou k němu přistupoval, jeho příjemně vůdčí jednání nebo jeho prostou veselost. Dokonce i v posteli byl až nepříjemně dobrý na své prakticky nulové zkušenosti a učenlivý, jako kdyby i na tohle měl přirozený talent. Možná, zamyšleně si přejel rukou po horní části břicha, jak to dělal až nepříjemně často, to mělo souvislost s jeho léčitelským nadáním. Magie zcela jistě proudila intenzivně, když dělal člověk něco tak dobrého jako sex, jestli byl schopný se do ní vžít...

Malinko se ušklíbl. Nikdy by si nepomyslel, že zrovna o Potterovi bude uvažovat zrovna takto a bude vzpomínat na jeho štíhlé chlapecké tělo rozvalené pohodlně v posteli. Přesto to právě teď, v tu nejméně vhodnou dobu dělal, a rozhodně nemohl od té představy odtrhnout své myšlenky. Napadalo ho, jak skvělé by to mohlo být, kdyby ho neomezovalo jeho břicho, které prostě všude překáželo. Uvažoval o tom, co by asi tak mladík říkal na jeho jazyk pomalu putující po zádech nahoru a dolů. Potter měl hezké tělo, se kterým by si rád hrál, opravdu, a to bylo snad poprvé, co tak intenzivně o něčím těle uvažoval a představoval si ho i v situaci a na místech, kde to vůbec nebylo žádoucí.
„Všechno je to tvoje vina,“ zavrčel směrem ke svému břichu, odkud nedostal žádnou výraznější odpověď, a nervózně si upravil kalhoty. Zatracené libido ho k Potterovi táhlo bez ohledu na všechny ty hlouposti, které mladý Nebelvír v poslední době napáchal. A jeho dcera na té přitažlivosti měla také lví podíl.

Zaklepání na dveře bylo tentokrát vítané, vytrhlo ho z přemýšlení o Potterovi a donutilo alespoň předstírat, že něco dělá, když se naklonil nad prvním z referátů sedmáků.
„Vstupte!“ zavolal přes dveře na dotěrného studenta, který si troufal vyrušit ho kvůli něčemu v jeho konzultačních hodinách. Jednou za uherský rok se takový našel, krátce po té, co přišel Brumbál s jeho těhotenstvím, jich bylo kupodivu o něco více. Nejspíš je také pobídl k aktivitě ten incident s lízátkem, co ho dal brečící MacDougalové. Všichni byli rychle vyvedeni z omylu, Severus považoval svůj výklad za dostatečný, a kdo mu nerozuměl, měl se to naučit sám, kdo se to sám nenaučil, ten prostě u zkoušky propadl.

Zvedl hlavu ke dveřím, které zavrzaly, když jimi někdo přišel a vzápětí následovalo stejnou dráhu i jeho obočí, jak vystoupalo vzhůru. Příchozí by tu nečekal, nejen proto, že to byli jeho žáci, hlavně proto, že se jednalo o Malfoye a Parkinsonovou. Vzadu na chodbě zahlédl i ostatní z party, ale ti jen moudře nahlédli pootevřenými dveřmi a rychle zmizeli za jejich futry.

„Pane Malfoyi, slečno Parkinsonová, co vás sem přivádí?“ otázal se vlídně, na sebe samozřejmě, a nechal brk ze své ruky odlevitovat jen silou vůle do kalamáře. S každým novým dnem se to zdálo být snazší a snazší, tohle už dělal skoro bezmyšlenkovitě a vysloužil si za to pár kradmých, většinou obdivných a občas závistivých, pohledů. Doposud byl na hradě jen jediný člověk, který dokázal silou vůle pohybovat předměty na své vlastní přání a ve chvílích, kdy nebyl ani trochu rozrušený; Brumbál. A pak občas nějaký žák dokázal odklonit svícen padající mu na hlavu nebo koště řítící se mu do břicha, ale to se nedalo počítat jako úmyslná bezhůlková magie. Někdy prostě stačilo tak málo k ohromení lidí, až to bylo vyloženě směšné.

Oba zmijozelští se po sobě podívali, načež udělal Malfoy jeden ze svých povýšených obličejů, kdy složil ruce na prsou a zamračil se, a pak kývl hlavou směrem ke katedře.
„Tak já první...,“ zamručela Parkinsonová pro sebe, nebo možná k Malfoyovi, a přistoupila ke katedře. „V bylinkářském kroužku pro pokročilé se uvolnilo místo potom, co Kang odešel v zájmu... hmm snahy o získání postu vedoucího šachového kroužku. Nikdo se jim na to místo zatím nepřihlásil, není moc oblíbené, ale já bych tam chtěla a to rychle, než Kangovi dojde, že nemá ani sebemenší šanci porazit Weasleyho,“ nerudně se ušklíbla, vypadala při tom ještě ošklivější, než byla, zvláště když si evidentně dnes asi nerozčesala vlasy nebo možná strávila s někým jednu volnou hodinu muchlováním– že by s Normanovou? „Už odehráli padesát tři partií, z nich třicet osm Weasley vyhrál, třináct započítali jako remízu a jen v tom zbytku Kang vyhrál. Bude se chtít vrátit k bylinkářství hodně rychle, až mu dojde, o jaké místo přijde a
do té doby potřebuji tohle podepsat,“ dokončila svůj nudný a nezajímavý proslov, během kterého se mu skoro až začly klížit oči, i když trval sotva minutu, a položila mu na stůl papír.
Zamračil se na papír, který mu dala. Prostá administrativa, protože za konání žáků zodpovídal ředitel jejich koleje, který musel být se vším seznámen a podepsat všechny přihlášky do kurzů, kroužků, na famfrpál... prostě vše, co by normálně podepisovali rodiče. Jemu samotnému to měli žáci dávat jednou týdně, přes své prefekty, rozřazené ve složce podle ročníků a nechodit ho tím obtěžovat osobně. Netušil, co sleduje tím, že mu to sem přinesla a už vůbec ne snahou dostat se k bylinkářům, ale nehodlal ji v tom moc podporovat. Vedoucím už od svého třetího ročníku byl Longbottom, pan velký bylinkář, co by vypěstoval vzrostlou řepu i na voskové zátce do uší. Jediný předmět, který mu šel natolik dobře, že už ho podezříval i z nějakého druhu zvláštního nadání jako dendromagie, díky kterému dokázal rostliny ponoukat ke konání věcí dle jeho vůle. Parkinsonová, ostatně i Kang, byli proti němu malincí zahradníčci, jedno že jejich známky byly výborné. Ani se tomu malému ctižádostivému Korejci nedivil, že zkoušel štěstí jinde, jenže v dalším oboru, který už byl zabraný. To je, jako kdyby se pokoušel porazit Pottera v bojovém klubu, pokud by ještě existoval, nebo se přihlásil do stejného lékouzelnického kurzu jako on. Na druhou stranu v Bradavicích nebylo moc kroužků, co by se jich mohl Kang účastnit, leda tak že by si založil wrestlingový kroužek muší váhy.

Přisunul si prstem přihlášku a nahlédl do ní. Podmínky byly veškeré žádné, jen nadšení pro pěstování rostlin, ochota se ušpinit a vlídný přístup ke všemu živému. Parkinsonová nesplňovala ani jednu přes to, jak široce byly definovány.
„Proč se chcete přihlásit do toho kroužku právě teď?“ zeptal se věcně a vzhlédl k ní.
„Na začátku roku už nebylo místo...“

„Lžete,“ pravil klidně, na tohle by jí nemusel ani nahlížet do hlavy, byla to průhledná lež jako vyleštěné sklo. „Bylinkářský kroužek rozhodně není nejoblíbenějším na škole, žáci dávají přednost sportům nebo naopak činnostem, kdy nemusí vyjít z hradu ani na pět kroků. Bylinkářství nesplňuje ani jednu tuto podmínku.“

„Dobrá, máte pravdu,“ přitakala Parkinsonová. „Bylinkářství není zábavné, proto ho nikdo nechce, ale je užitečné...“
„Lžete,“ přerušil ji podruhé, byl znuděný a netrpělivý, když už mu lhala, tak to měla dělat věrohodně. „Oba víme, jaké bude v budoucnu vaše zaměstnání, tradice svého rodu mladá čistokrevná čarodějka jako vy neporuší, protože jste poslušná tomu, co je správné,“ krátce pohlédl na mlčícího Malfoye. „Žádné zvláštní dovednosti v bylinkářství nebudete potřebovat a nepotřebujete je ani teď, vypěstovat konopí, tabák a mandragoru v zapadlé části skleníku nebo houbičky v některé z uzavřených chodeb sklepení dokážete směle už teď jen s pomocí učebnice bylinkářství pro první ročník.“

Zamračila, zřejmě si ta hloupá myslela, že o jejich tajných zahrádkách nic neví. Dokonce ani on se nemohl pyšnit tím, že by je vymyslel nebo pro ně našel vhodné místo. Nejspíš tu byly tak dlouho, jako škola vůbec fungovala, protože náctiletí byli v každém století historie, bez ohledu na pohlaví nebo postavení, stále stejní. V jejich hlavách byl alkohol, drogy různého druhu, jídlo a neuvěřitelné množství sexu. Mnohdy se to netýkalo jenom puberťáků, ale i dospělých lidí, kteří mysleli na osoby, na něž by myslet neměli. Třeba Severus sám, nedokázal si pomoct, ale i teď mu myšlenky sklouzly k Potterovi. Potlačil je, pečlivě zabalené do velice pevného řetězu, aby se mu už do hlavy během dne nevkrádaly.

„Je tam jeden člověk, na kterém mám eminentní zájem,“ ujasnila, tentokrát řekla pravdu, konečně.
„Longbottom?“ zeptal se. Nechtěl muset řešit jeho stížnosti na to, že mu Parkinsonová ničí jeho záhony. Jistě, osobně by za Severusem nešel, ale jistě by si poplakal u Pottera, který by mu to buď řekl na rovinu, nebo ještě hůř by to řekl Brumbálovi a ten by se mu pak snažil vlídně a mile domluvit, že by si měl se svými žáky pohovořit o toleranci a přátelství. Na to neměl náladu ani sílu.

„Ne,“ zakroutila Parkinsonová hlavou.
Druhé jméno, které by tipoval, by byla Normanová, která měla kroužek prakticky povinně, aby si zlepšila svůj průměr a mohla vůbec být připuštěna k závěrečným zkouškám. Kromě famfrpálu a kupodivu věštění jí nic jiného nešlo dost dobře, aby tam mohla nasbírat body. Ne že by mu do toho něco bylo, ale McGonagallovou o tom slyšel několikrát mluvit a také se to rozebíralo na poradách. Tu ale nezmínil, nic mu nebylo do toho, s kým Parkinsonová spí, nezajímalo ho to, jen to věděl, protože se to dalo stěží přehlédnout, pokud člověk neměl jen půl mozku a pozorovací schopnosti jako larvální stádium jepice.
„Tak se svého předsevzetí, že vás Longbottom nezajímá, držte. Pevně,“ přivolal si k sobě pero. „Nemám momentálně ani tu sebemenší náladu na řešení vašeho dětinského škádlení s Potterovou partou. Tady,“ předal jí podepsaný pergamen.

„Rozumím,“ kývla dívka a pergamen si převzala, „a děkuji za ten podpis, pane,“ dodala, když odstupovala od katedry, aby udělala místo Malfoyovi.

Na rozhovor s blonďákem se těšil ještě méně než na ten s Parkinsonovou, zvláště když viděl jeho zvědavý pohled upřený přímo na jeho břicho. Bylo skoro s podivem, že už dříve nepřišel slídit a jenom tak potichu kroužil kolem, samozřejmě jen pro člověka, který netušil, kým mladý Malfoy je. Zřejmě mu konečně byly vyjasněny jeho rozkazy, které bezesporu zněly tak, že má Severuse hlídat a pak se mu pokusit ukrást dítě nebo ho přemluvit, aby se ho vzdal. Věděl to, nebyl hlupák, to však neznamenalo, že to dá najevo nebo že se ho okamžitě při pohledu na Malfoye zmocní strach. Teď možná měl své slabosti kvůli těhotenství, včetně strachu o dítě, kdy byl nucen chránit i své tělo, ale až se jeho dcera narodí, bude se moci mladému Malfoyovi postavit čelem v přímém souboji a jistě vyhrát. Ani s plným Smrtijedským tréninkem, který stěží mohl mít, a veškerým nadšením posluhovat Pánovi zla, nebyl tak dobrý jako on.
„Pane Malfoyi, doufám, že vy máte něco podstatně důležitějšího než podpis přihlášky do kroužku. To by bylo pod vaši úroveň,“ zabroukal přívětivým hlasem, jakým k němu na veřejnosti vždy promlouval.
„Ne, pane, rozhodně se nehlásím do žádného podřadného bylinkářského kroužku,“ střelil po Parkinsonové takovým pohledem, až to nutilo se zamyslet, jaké nepřátelství či nelibost to mezi doposud nerozlučnou dvojicí vzniká a co je její příčinou. „Jsem tu v rodinné záležitosti. Toto vám posílá otec,“ vytáhl obálku se zřetelnou pečetí rodu Malfoyů, kdyby náhodou někdo přehlédl kvalitu papíru obálky, která mluvila sama za sebe. „Podle všeho byla na vaši schránku, z pochopitelných důvodů, uvalena silná ochrana, která nedovolila otcovým dopisům projít a tím pádem se k vám nedostala ani tato pozvánka na matčinu oslavu narozenin. Celá rodina a naši společní přátelé doufají, že se budete moci přijít alespoň na pár hodin podívat. Velice se těší, až vás uvidí.“

Přimhouřil oči. Bylo zábavně fascinující, jak se mladý Malfoy snažil budit dojem naprostého hlupáka, přestože přímo v jeho domě přebýval Pán zla, takže to jistě nebylo místo, kam by si kdokoliv myslel, že by Severus zrovna nějak spěchal. Hlavně ne kvůli něčemu tak triviálnímu ba až hloupému jako oslava Narcisiných narozenin. Do toho domu už nikdy dobrovolně nevstoupí. Nikdy. Nemohl to ale samozřejmě říct nahlas, všichni tu přeci byli dobří přátelé a ve své podstatě stále ještě žádná skutečná válka nebyla.

„Obávám se, že to v mém stavu už nebude možné,“ řekl vlídně, ale ani při tom neotevřel svou obálku. „Procházet několik hodin kolem stolů a mezi hosty? Nepřipadá v úvahu, ale samozřejmě vaší matce pošlu dárek. Jak bych také mohl zapomenout na svou dlouholetou přítelkyni.“

„S tím jsme počítali, pane, letošní slavnost se bude konat ve velké hodovní síni,“ odpověděl mu lehce Malfoy.

Nemusel se ptát, co to znamená, Manor znal dost dobře, aby věděl, že v hodovní síni je stůl dlouhý na dvacet metrů, ke kterému si posedá půlka ministerských zaměstnanců, kdyby je Lucius pozval. Kdyby okolnosti byly jiné, jistě by dostal čestné místo blízko pána domu a mohl si celý večer užívat skvělého manorského jídla, které svou chutností někdy předčilo i to bradavické, jenže ve své situaci prostě nemohl na Malfoy Manor přijít.

„To je od vaší rodiny nesmírně ohleduplné a já jsem tím skutečně poctěn, také si toho vážím, merlinžel moje odpověď zůstává stále stejná,“ na důraz svých slov vsunul obálku mezi své papíry. „Zdraví mého dítěte má za každých okolností přednost.“
„Vzkážu to otci, ale myslím si, že se ho to trochu dotkne. Tak dlouho vás neviděl, ani vám nenapsal, jako jeho nejdražší přítel byste mu měl být víc věrný,“ dovolil si Draco jedno ze svých popíchnutí, už jako malé dítě rád dloubal klackem do nebezpečných zvířat, aby pak s křikem utekl pryč, když se probudila a chtěla ho zabít. Štíři byli zvláště jeho oblíbení.

„Uvědomuji si to a lituju, jenže s rodičovstvím se člověku změní priority. Přátelství vašeho otce pro mne hodně znamená, moje dcera ale víc. Vřele doufám, že vy a vaši rodiče to, jako vysoce postavení čistokrevní kouzelníci, pochopíte. Musím chránit své rodinné zájmy, vždyť ty jsou největší investicí, kterou může člověk udělat,“ řekl něco, co by se snad dalo považovat za projev slabosti, kdyby člověk nevěděl, nakolik je pro čistokrevné potomek a rod důležitý.

Zapůsobilo to, jak očekával. Sice by jistě měl mladý Malfoy ještě hodně co říct, ale jeho aristokratickému zmijozelskému mozku dávala Severusova slova až příliš jasný a hlavně naučený smysl, který byl zvyklý uposlechnout. Mírně pokrčil rameny.
„Jak soudíte, pane, kdybyste si to rozmyslel, budete vítán,“ nehádal se dál Draco. „Necháme vás pracovat, omlouváme se za vyrušování a Merlin vás opatruj... Pansy,“ pokynul mladé Zmijozelce, když se odvrátil od katedry.
„Merlin s vámi,“ rozloučil se opravdu s povděkem. Ještě aby ke všem svým problémům řešil jak se vyhnout oslavě v jámě lvové, kde ho budou chtít roztrhat a sežrat. Svým způsobem prakticky doslovně, protože Pán zla chtěl jeho dítě pozřít a získat jeho moc, což se podle všeho v posledních měsících stalo jeho velkou zábavou.

Podmračeně vyprovodil své dva žáky ke dveřím, zatímco si vzpomněl na několik úmrtí tam venku za hradbami Bradavic. Sedět tady, přemýšlet o Potterovi a opravovat písemky ho někdy dokázalo skoro odvést od myšlenek na vnější svět, kde na něj a jeho dítě čekalo nebezpečí. Ale jen skoro. Pak přišla drobnost, jako Malfoyova pozvánka, která mu teď ležela na stole, a všechno se mu to zase připomnělo.

Dveře od učebny se otevřely a jeho myšlenky byly opět přerušeny, tentokrát křikem z venku a zvuky rvačky, kterou se nejspíš Gift snažil přerušit, protože ho slyšel, jak křičí něco jako 'Nechte toho, pánové!'. Jako kdyby někdy milý přístup k těm spratkům pomohl v nějaké rvačce. Vlastně jako kdyby vůbec někdy k něčemu milý přístup byl, všichni se chovali akorát jako hloupá rozmazlená děcka s občasnými výjimkami, které ne vždycky vydržely být dospělé po celou dobu. Normálně by řekl jenom lidé jako Grangerová, ale v poslední době byl i Potter až překvapivě normální a nerozmazlený, i když to mohlo být zapříčiněno tím, že spolu spali.

Malfoy po něm vhrl přes rameno jeden významný pohled, jako kdyby mu říkal, že se má zvednout a něco s tou rvačkou udělat. Měl spíš sto chutí prostě jen za zmijozelskými zabouchnout dveře a dělat, že nic neslyšel, jenže od něj se očekávalo, že vztekle vyběhne na každého, kdo poruší školní řád, zvláště pokud je to Nebelvír. A nikdo jiný než Nebelvíři se prakticky nikdy nepral, alespoň na sebe vytáhli hůlky, to jenom lvi se zrubali do krve jakýmkoliv způsobem.

Se zatnutými zuby a nevolí se zvedl a při tom manévru se samozřejmě praštil o roh stolu do ruky. Zase se zapomněl odsunout dozadu, aby si poskytl dostatek prostoru ke vstávání. Ještě že měl ruku položenou na břiše, jinak by úhoz o hranu dřevěné desky schytala jeho dcera. Tiše zasykl a protáhl si od rány brnící prsty. Klení se mu dralo na jazyk, ale neřekl nic, jen se pokusil šikovně vyhnout noze stolu samozřejmě neúspěšně. Zakopl o ni a další příval nadávek mu uvízl v krku. I obyčejné vstávání od katedry se pro něj začalo stávat skoro nadlidským úkolem, alespoň pokud si netoužil způsobit nějaké zranění.

Rychlým tempem, na sebe ve svém stavu samozřejmě, došel ke dveřím a kolem Malfoye s Parkinsonovou, kteří mu uvolnili východ. Hlouček studentů, který se obvykle shromáždil kolem peroucí se dvojice, uviděl hned a zamířil k němu. Žáci před ním ustupovali, těžko říct jestli kvůli jeho autoritě nebo břichu, které bylo k razení cesty doslova jako stvořené. Protáhl se mezi přední řadou a spatřil Pottera, jak se válí po zemi jako malý chuligán a rozhání se s vrčením po Weasleym pěstí. Polila ho z toho pohledu hanba, jen si nebyl jistý proč, jestli proto, že spí s tím hloupým klukem, co se tu pere na chodbě jako děcko nebo proto, že Potter evidentně prohrával proti výrazně většímu a silnějšímu soupeři, kterým Weasley rozhodně byl. Někde kolem toho trapného divadla byl Gift marně se snažící rozehnat ty dva od sebe jinak, než hůlkou, kterou už ale držel připravenou v ruce. Profesor lektvarů patřil k těm, kteří se domnívali, že od sebe dokážou rozehnat dva do krve se peroucí pubertální čaroděje, aniž by proti nim použil magii. Po patnácti letech učení Severus věděl, že je to zhola nemožné a spíš to skončí tak, že samotný učitel si odnese přinejmenším modřiny, když už nic jiného, nehledě na fakt, že kolem rozčíleného Léčitele nebylo všeobecně bezpečné se pohybovat.

„Pane Pottere, pane Weasley, okamžitě toho nechte!“ vykřikl Gift v marné snaze a musel okamžitě uhnout, před převalující se dvojicí, jinak by mu podrazila nohy.
„U Salazara...,“ zavrčel si pro sebe, na tohle se nechtěl ani dívat, jak trapné to bylo. „Od sebe!“ zvolal nahlas.

Na rozdíl od Gifta, on se nebál použít proti nim magii, však si to také oba za svou hloupost zasloužili, proto stačilo jeho pouhé slovo, aby příval moci ty dva od sebe roztrhl a poslal každého na jinou stranu. Sklouzli se po hladké kamenné podlaze chodby, div že přitom přihlížející nestrhli na jednu hromadu a skončili dost daleko od sebe na to, aby se do sebe jen tak znovu pustili. I tak se s tichými nadávkami a odhodláním začali zvedat. Alespoň že v tu chvíli Gift využil příležitosti a stoupl si mezi ně. Sám by to ani nezkoušel, i když bylo jisté, že Pottera by to zcela zastavilo.

„Tak dost! Oba!“ zvedl profesor lektvarů konečně pořádně hlas a také obě ruce, aby jim zabránil se k sobě jenom přiblížit. Hlavně je zklidnila hůlka, kterou držel. Weasley si olízl ret, ze kterého mu tekla krev, zatímco Potter posmrkával naraženým nosem ze stejného důvodu. Rudé kapky mu klouzaly po horním pysku a dostávaly se až do pusy. Pěkně se vzájemně zřídili, jen co je pravda.

Znechuceně je oba sjel pohledem, zejména Pottera, který se k němu obrátil a pohled mu opětoval. Nejdřív vypadal naštvaně, ramena napnutá a nahrbená, jak by se nejraději zase na Weasleyho vrhl, jenže jak si chvíli hleděli do tváře a mladý Nebelvír očima sklouzl k jeho břichu, veškerá jeho agrese z něj vyprchala. Uvolnil se, povolil sevřené pěsti a konečně si rukávem trochu omámeně utřel nos. Alespoň od něj už se nedal žádný útok čekat, zato Weasley byl něco úplně jiného, nebýt Gifta, který mu stále stál v cestě, nejspíš by využil příležitosti, když jeho protivník nedává pozor a je omámený a ještě mu jich pár natáhl. Takto se jenom pohnul vpřed a narazil Giftovi do ruky, kterou ho bystrozor zadržel na místě. Měl by se hodně rychle vzpamatovat, než ze rvačky na chodbě bude ještě napadení učitele, za které by ho už určitě ze školy vyloučili. Konečně.

„Může mi někdo z vás dvou vysvětlit, co se tady děje?“ ujal se slova Gift a těkal pohledem mezi těmi dvěma.

„Nic, pane,“ zavrčel Weasley, což byla přesně očekávaná odpověď. Jenže hloupý bystrozor si myslel, že by z nich měl dostat víc. Alespoň z Pottera, proto se tázavě obrátil na něj.

„Nic, pane,“ odpověděl mu mladý Nebelvír stejně, také co jiného měl říct.

Perete se tu na chodbě jako koně pro nic?“ vypálil na ně Gift.
Podle očekávání žádný z rváčů nepromluvil jediné slovo. Jen zarputile tiskli rty k sobě, jako kdyby nechtěli, aby jim přes ně přešel i pouhý vzdech. Trucovití hloupí Nebelvíři, zvláště Potter. Jak si o něm před chvílí jenom na jediný okamžik mohl myslet, že už se nechová jako dítě? Vidět ho před chvílí válet se po chodbě mu připomnělo frustrující skutečnost a to že je Potter pořád sám sebou a nikdy z toho nevyroste.

Je to celé moje vina,“ vystoupila z davu přihlížejících Weasleyová. „Prali se tu kvůli mně a mně je to nesmírně líto. Omlouvám se za ně za oba, zvláště za mého bratra.“
„Nemyslím si, že omluvou od vás se to spraví, slečno Weasleyová,“ zpražil ji umlčujícím pohledem dřív, než by se odhodlala k dalším obhajobám. „Kvůli vašemu sporu jsem musel vstát od opravování písemek a jít zbytečně až sem a to mě ani v nejmenším netěší. Zvláště když vidím, kdo se zase a opět dostal do problému. Vy dva, pánové, nejste schopní přežít měsíc bez školního trestu a já jenom žasnu, že zrovna z vás, pane Weasley, učinil ředitel Brumbál Primuse. Ale nevadí, po tomto incidentu se postarám o to, že vám bud
e primusství odebráno a s velkou radostí vám osobně sundám odznak ze saka.“
Tentokrát se dokonale uklidnil i Weasley, vlastně v obličeji zbledl do nepěkného odstínu činícího jeho obličej podobný nedopečenému chlebu s kmínem.
Přijít o primusský odznak byla největší potupa, jaké se mohlo studentovi v Bradavicích dostat, drhnutí záchodků zubním kartáčkem, které s oblibou zadával Skrk v Moodyho těle, proti tomu nebylo nic, ani kdyby si k tomu musel dotyčný přizvat celou svou kolej. Byla to tak velká hanba, že postihla nejen samotného studenta a často na celý život, ale i jeho rodinu, protože jak známo, co se stalo v Bradavicích se vždy nějakou záhadnou cestou dostalo ven dřív, než stačil člověk mrknout.
„Ale to nemůžete...,“ vydechl Weasley bezradně.
„Oh, to si pište že mohu, pane Weasley, a udělám to s opravdovou rozkoší,“ odvětil s nesmírnou a hlavně škodolibou radostí, škoda jen, že jeho dcera nadšení nesdílela. Spíš naopak, jasně cítil, že je proti. Chvění nesouhlasu mu vibrovalo břichem podobně intenzivně, jako když se kdykoliv zlobil na Pottera a trochu dokonce i jako o Vánocích při jeho velkém záchvatu nenávisti vůči dvojčatům. Z nějakého naprosto neznámého a hlavně nepochopitelného důvodu se domnívala, že Weasleyovi nejsou vůbec špatní. Proklínal ji za to, zvláště proto, že zrovna teď se s ní hádat nechtěl a nepotřeboval.

„Ne, nemůžete mu přeci vzít odznak, když za všechno můžu já!“ zastal se ho Potter. „Já jsem dal první ránu, on se jenom bránil. Nikdo mu to nemůže vyčítat. Je to všechno moje vina.“
„Pokud je to opravdu tak, možná bychom to nemuseli hnát až k řediteli,“ navrhl Gift, kdoví proč neustále lezoucí Potterovi do zadku. „Nikdo nebyl vážně zraněn, trocha krve z nosu přeci nikoho nezabije ani na sebe nevytáhli hůlky. Pan Weasley plnil svoje povinnosti dobře, no ne? Prostě jim zadáme tresty a to by mohlo stačit. Už si stejně utrhli ostudu, tak nač...“
„Vy jste zřejmě nepochopil smysl statusu Primuse, nicméně já vám to nevyčítám. Merlinžel ne všichni mají tu možnost studovat v Bradavicích. Jako třeba vy, že ano?“ přimhouřil oči a vychutnával si pohled na pomalu se vztekajícího Gifta, i když byl bezvýznamným špehem Ministerstva, byla prostě zábava ho dráždit. „Proto vám to teď stručně objasním. Primus má být vzorem pro všechny ostatní a studentem, který ukáže školu v tom nejlepším světle. Rvaní se na chodbách je pro Primuse absolutně nepřípustné.“

Bystrozor postoupil směrem k němu, už to nebylo o řešení kázeňského sporu, bylo to řešení nevraživosti mezi nimi. Narovnal se v bolavých zádech a neustoupil ani o jediný krůček, i když mužovu blízkost zrovna nevítal.

„Jsem tak rád, že jste mi to objasnil, když jsem se narodil do špatné rodiny a nemohli mi to říct už rodiče,“ vyzýval ho bystrozor.
„Pokud vím, na rodině nezáleží, jde spíš o moc a schopnosti,“ vykouzlil přesně ten skoro úsměv, který obyčejně všechny dokázal vytočit. „Teď když mě omluvíte, odvedu pány Pottera a Weasleyho k řediteli.“
„Oh, to přeci nemusíte. Udělám to já, abyste se zbytečně nenamáhal, měl byste si jít v klidu opravovat své písemky,“ kontroval Gift.
„Děkuji, to je od vás nesmírně ohleduplné, ale musím odmítnout. Jedná se o závažný přečin, který by beztak musela s profesorkou McGonagallovou a ředitelem Brumbálem řešit další hlava koleje, tak nač tím zbytečně obtěžovat ostatní, když já už jsem tady,“ pravil skoro až úslužně, jak jen by mu mohl slušný člověk nevyhovět, bez ohledu na to, jakou urážkou vlastně jeho slova byla. „Vy tu můžete rozehnat to divadlo,“ dodal ještě, než mu prostě přestal věnovat pozornost a podíval se na ty dva. Oba už byli zkrotlí, každý z jiného důvodu, jen Potter se trochu mračil, ale směrem ke Giftovi nikoliv k Weasleymu. Co měl za lubem nebo alespoň v hlavě tentokrát za hlouposti opravdu netušil a nehodlal mu dovolit setrvat v bystrozorově přítomnosti dost dlouho na to, aby to všichni zjistili.

„Vy dva,“ kývl na Pottera s Weasleyem, „jděte. Kudy víte, ani jeden z vás nejde do ředitelny poprvé. Weasleyová, vám odebírám dvacet pět bodů za navádění ke rvačkám,“ zavrčel na mladou Weasleyovou, když kolem procházeli.
„Ale já jsem nikoho k ničemu nenaváděla,“ bránila se okamžitě.

To máme dalších pět za odmlouvání učiteli,“ nepáral se s tím a vzal jí další body, podle syknutí od Weasleyho poznal, že si chlapec moc dobře spočítal, v jakém mínusu budou vůči Zmijozelu a řádně ho to naštvalo. Jeho to naopak těšilo, ponížit Nebelvíry bylo stále stejně zábavné, bez ohledu na to, že Potter byl také Nebelvír. Možná že tentokrát ještě spíš proto, že jím byl, alespoň malé zadostiučinění za jeho předešlý nepříjemný pocit studu, který se ho zmocnil.

„Uvidíte, že bude mít ředitel podobný názor jako já,“ zavolal za ním Gift nejspíš ve snaze mít poslední slovo.
„O tom pochybuji,“ odpověděl si pro sebe dostatečně potichu, že ho sotva mohl slyšet jeho doprovod, natožpak muž několik metrů za jeho zády chodbou a mezi šumějícím davem studentů, ale jemu to stačilo. Měl poslední slovo on a nikdo jiný.

 

°°0°°
 

Neměl ani trochu dobrý den, ba neměl dobrý nejspíš celý týden. Pokazil dvě zkoušky, to by zase nebylo tak strašné, daleko horší bylo, že si nevěděl rady s nápravou. Nikdy si neuvědomil, jak mu do teď Hermiona s učením, tím skutečným školním šprtáním, ne s výukou lékouzelnictví nebo vlastními projekty v knihovně, intenzivně pomáhala a jak moc ji potřeboval. Nevadilo mu, že se věnuje Ronovi a nevyčítal jí to, i když v koutku mysli na ně žárlil, ale alespoň by mu mohla připravit seznam kapitol a knih potřebných k výpiskům a třeba mu ho po někom poslat. Bez ní byl zavalen učebnicemi a knihami, ve kterých se nevyznal. Na chvíli ho napadlo požádat o pomoc Severuse, jenže si dovedl živě představit jeho pohrdavý výraz, až by svou prosbu vypouštěl z pusy, a to si klidně nechá ujít.

K jeho starostem s učením mu konečně přišla odpověď od Remuse, která nebyla ani z poloviny tak vřelá, na jakou byl zvyklý, natož dostatečně podporující. Napsal mu o svém problému s Ginny, jak se s ní rozešel a jak si teď stojí, jedinou odpovědí bylo, že udělal dobře a má Remusovu podporu. Dopis nebyl ani na jednu stránku knihy, spíš se to podobalo vzkazu. Byl na něj snad Remus naštvaný za to, že byl gay nebo se ho proto štítil? Bál se, že ano, i když si nikdy nemyslel, že by zrovna jeho oblíbený vlkodlak diskriminoval kohokoliv. Mohl ho naštvat něčím jiným, o čem nevěděl? Snad, doufal v to, protože ať to bylo cokoliv, mohl by to napravit spíš než svou sexualitu.

O nafrněném Ronovi a naštvané Ginny ani nemluvě, alespoň že pár dalších přátel se k němu jaksi opatrně začalo vracet. Třeba Neville s Lenkou, kteří ho dnes dohnali v hlavní chodbě a doprovázeli ho do Velké síně. Sice Neville vypadal, že přesně neví, o čem se s ním bavit, ovšem Lenka to spravila svým sáhodlouhým vyprávěním o tvorech, co prý člověku vlezou do ucha a přeloží mu každou řeč, kterou slyší. Podle jejího názoru by bylo dobré si je ochočit a pěstovat, dokonce uvažovala o založení celé farmy, až tak daleko její obchodní nadšení v pěstění neexistujících živočichů zašlo. Občas by na ni překládacího červa také potřeboval.

V poslední řadě, prozatím, mu stále v hlavě ležela skutečnost, že se nikdy nestane otcem malé, o kterou se tak dlouho staral. Nelhal ani nepředstíral, když tvrdil, že to chápe a přijímá, jenže to neznamenalo, že ho to stále netrápilo kdesi hluboko uvnitř a zároveň, že kvůli tomu neuvažoval o Brumbálových slovech.

I přes vstřícnost, se kterou se nakonec setkal, se naštvaný na celý svět, ale hlavně pak odhodlaný vydal za Ginny. Popravdě netušil, co by jí řekl, jen chtěl, aby pochopila, že není vinna jejich rozchodem a za všechno může on. A třeba, jenom třeba, pokud mu odpustí, mohlo by to obměkčit i Rona, po jehož přátelství se mu upřímně stýskalo, i když by to neřekl nahlas ani na mučidlech.

„Ginn!“ zavolal na ni přes chodbu. Obrátila se a chvíle váhání v jejích očích dala znát, že uvažuje, jestli se schovat třeba ve třídě nebo na něj počkat. Potom se rozhodla zůstat stát, jen si přitiskla učebnici na prsa. Doběhl k ní.

„Ginn... ahoj,“ pozdravil ji, i když se spolu už dnes viděli jak ve společenské místnosti tak na jídle. „Jak se máš?“ dodal dotaz, opravdu, opravdu hloupý dotaz, za který by si nejraději chtěl dát pár facek. Jak by se asi tak mohla mít? A vůbec, proč on se ptal, jak se má, když byl jejím neštěstím vinen. Ona se ale, kupodivu, mírně usmála – smutně a unaveně, ale úsměv to byl.
„Vlastně docela dobře, trochu unavená z toho jak mě Ron pořád stíhá, ale jinak to jde,“ odpověděla, bylo znát, že se snaží mluvit lehce a trochu rozehnat tu napjatou atmosféru mezi nimi. Nepomáhalo to, alespoň jemu ne, stejně se cítil hloupě, trapně a jako ten špatný, když tu před ní stál a hrál si nervózně s rohem svého saka.
„Ginny, já bych vážně...,“ začal.
„Chci, abyste se přestali s Ronem hádat,“ přerušila ho. „Nemůžu se na vás dva dívat, jak se trápíte tím, že spolu nemluvíte. To, že my... náš rozchod není důvod, proč vy dva byste měli přestat být kamarádi.“

„Nebude se mnou mluvit, dokud mi neodpustíš.“
„Nemůžu ti jen tak odpustit, promiň,“ zakroutila hlavou. „Hermiona se mi snažila vysvětlit, proč pro tebe bylo tak těžké přiznat i sobě, že se ti líbí kluci a já díky tomu pochopila, co nám spolu neklapalo. Jenže to mi nepomůže. Stejně vím, že si mě povedl.“
„Já tě ale...“ pokusil se obhájit, jenže nevěděl jak.
„Prosím, už mi nelži, Harry,“ znovu ho přerušila. „Já to vím, cítím to... už dlouho jsem to tušila, jen jsem před tím zavírala oči. Asi to mám trochu po mámě, tolerovat chlapovi i ty největší hlouposti, co vyvede. Teď už ale vím, že zrovna tohle jsem ti tolerovat neměla. Tak moc tě miluju, že jsem i na svou sebeúctu zapomněla a teď... je jedno, jestli si spal s holkou nebo s klukem, nemění to nic na tom, že si mě tím ponížil.“

Mírně přikývl. Měla pravdu, to on se tu měl stydět a také se styděl, jenže zároveň nechtěl, aby vina padla jenom na něj. Vždyť i ona se s ním mohla rozejít, když se jí jejich vztah nelíbil. Ne, nebylo správné tak uvažovat, vlastně to bylo natolik špatné, že se to příčilo nejen jeho svědomí, ale i jeho léčitelskému já, které proti tomu protestovalo podivným pocitem nepohodlí kolem žaludku. Snad právě to mu nedovolilo něco Ginny říct.

Ale na to, co se odehrálo jen o pár minut později, už jeho léčitelství nemělo pražádný příznivý vliv, vlastně přesně naopak, dalo by se říct. Velmi jasně vnímal přímo hmatatelnou zlost sálající z Rona, který mezi ně neomaleně vstoupil dřív, než si stačili všechno vyříkat. Slova, která bývalému kamarádovi vycházela z pusy, byla vážně hnusná a mířená na něj, s čímž by se smířil. Na výsměch byl zvyklý, vždyť ho ani v nejmenším nezažil poprvé. Bolelo to, jistě, vždyť do teď ještě doufal, že by se mohlo všechno napravit. Pak se ale Ron otřel o Severuse. Neřekl o něm nic skutečně hnusného, jen ten tón, kterým mluvil, byl pro Harryho jako obrovský rudý hadr pro býka. Slyšel v něm budoucí pohrdání nad jejich vztahem, ba co víc, hlavně v něm vyvolal pocit, že je Severus ohrožený Ronem, i když racionálně to určitě nemohla být pravda. Právě ten pocit ohroženosti burcoval nejen jeho nebelvírské já, ale kupodivu i to léčitelské, jako kdyby nutkání chránit těhotného převažovalo nad potřebou nikomu neublížit.

Rána, která dopadla na Ronův obličej, byla proto naprosto neplánovaná, o to však silnější. Uhodit ho bolelo, nikdy se s nikým nepral a klouby na rukou mu při dopadu bolestivě zapraskaly. Byl si také jistý, že si zadřel nehty do dlaní. Nic z toho ho ale nemohlo zklidnit, natožpak zastavit. Kromě zlosti cítil také svou magii vibrující mu pod kůží podobně, jako když chtěl někoho léčit, jen tentokrát proudila v hrubých horkých vlnách. Nikdy ji nevnímal tímto způsobem, až do této chvíle netušil, že je to vůbec možné použít léčitelské schopnosti k bolesti, ale teď uvěřil.

Rána, kterou mu následně zasadil Ron, ho prakticky okamžitě poslala skoro k zemi. Zapotácel se pod její silou dozadu, narazil do čehosi, co mohl být spolužák stejně jako zeď a padl na zem. Úder byl silný, bolest mu řekla, že si natrhl ret a také přerušila vibrování síly v jeho rukách. Obrátil se směrem k Ronovi právě včas, aby viděl jeho druhou pěst dopadající mu na tvář.

Co bylo dál, už nedokázal sledovat. Rána střídala ránu, jednu zasadil on a dvě za to dostal výměnou. Ve chvíli, kdy jeho hlava bolestivě udeřila do podlahy, si uvědomil tu tristní skutečnost, že prohrává na celé čáře. Kdyby s Ronem bojoval na hůlky, už dávno by ho poslal k zemi, ale ve svalech se mu nemohl rovnat, prohra se proto jevila nevyhnutelnou. Magie, která ho uchopila a hrubě poslala po zemi pryč od protivníka, mu nejspíš zachránila jeden nebo dva zuby. Nemínil jí ale být vděčný, i když ho koutkem mysli napadlo, že to musel být snad sám Brumbál, kdo to udělal, protože to rozhodně nepřišlo od Gifta, který se jejich rvačce nesmyslně pletl do cesty. Stejně tak hloupě se postavil rovnou mezi něj a Rona, když se na něj hodlal vrhnout.

To že mu stál učitel v cestě, mu poskytlo dost času vystřízlivět natolik, aby si všiml Severuse a jeho léčitelská magie mohla opět naskočit. Teplo, silné přesně tak jak si ho pamatoval z prvních týdnů, mu proniklo do všech svalů, do jeho mysli a jeho vnitřní zrak byl na několik dlouhých, klidných okamžiků pohlcen jenom intenzivní září lektvaristova těla a pomalu se rýsující aurou dítěte. Bezmyšlenkovitě zvedl ruku a otřel si krev tekoucí z nosu do rukávu své uniformy.

Podíval se na krev na své uniformě a pak na Gifta, který k němu promlouval a ptal se ho na důvod, proč se s Ronem perou. Odpověděl jako vždy, když po něm učitelé chtěli vědět, co dělá v noci na chodbě nebo co plánuje spáchat za další neplechu. Nikdy z něj nikdo nedostal o moc víc, leda tak mu své 'nic' rozvinul do trochu delších vět. Přes profesorovo rameno však viděl Ronovu tvář s ošklivě rozraženou pusou a nejen to, hlavně viděl jeho zraněnou auru. Nejen na rtu, ale také na boku, kde se mu dělala velká modřina, jak ho tam několikrát praštil a na zápěstí, které měl jistě pohmožděné. O drobných tržných ranách a několika dalších menších naraženinách ani nemluvě. Hněv byl v tu chvíli zcela pryč, nahradilo ho opět nutkání prostě udělat dva kroky vpřed, odstrčit Gifta a kamarádovi pomoct. Nezabránilo by mu v tom, ani když by mu za to stále vzteklý Ron dal další ránu pěstí do nosu.

Obrátil se směrem k Severusovi, když vyhrožoval náhle klidnému spíš až vyplašenému Ronovi. Zamračil se na něj trochu. Nedokázal si pomoct, vždyť hájil jeho čest a za to si teď vysloužil odebrání bodů a trest pro kamaráda. Nezáleželo na tom, jestli Severus tušil, proč se prali, prostě to byla nespravedlnost. Jenže na něj se zlobit prostě nemohl, zvláště ne teď, když jeho léčitelská magie dělala podivné kotrmelce. Od hněvu se dostala k horkému zalíbení těhotenstvím. Propadal díky tomu jisté beznaději, co by si měl počít, protože nedokázal dostatečně intenzivně bojovat za Rona, i když opravdu chtěl. Zmohl se jen na jakousi neurčitou slovní obhajobu, která jistě na kamaráda moc velký dojem neudělala a musela ho ještě víc naštvat, tím si byl jistý.

Právě proto teď mlčky kráčel směrem k ředitelně po Severusově boku, kdy Ron byl z druhé strany, a mnul si bolavou hlavu. Pod prsty cítil pomalu se zvedající bouli a naopak na hlavě vlastní magii. Byl to zvláštní paradox, tak moc chtěl zastavit a pomoci Ronovi se uzdravit, že mu magie jiskřila pod kůží a přesto ji nemohl využít sám na sebe. Prostě to nešlo, bylo to jako snaha přichytit stejně nabité magnety na sebe. Magie jeho těla a léčitelská magie do sebe narážely, klouzaly po sobě a stejně se k sobě nepřiblížily.

Jejich zcela evidentně trestný průvod kráčel školou a poutal na sebe patřičnou pozornost ostatních. Kdyby je alespoň Severus nejdřív vzal na ošetřovnu nebo do umývárny, aby si spláchli z obličeje krev, jenže to on samozřejmě neudělal. Ani by to od něj nečekal a nezlobil se na něj. Už se cítil dokonale klidně, uvolněně jako vždy v jeho přítomnosti a začínal si díky tomu uvědomovat, do jakého maléru dostal sebe a hlavně Rona. Až teď mu pořádně došlo, co všechno obnáší přijít o primusský odznak nebo odznak Prefekta, a že bylo zřejmé, že to Ronovi opravdu hrozí. Ostuda, hrozná a nepředstavitelná ostuda prakticky až do konce života. Podíval se koutkem oka po kamarádovi, a když viděl jeho bledou tvář a svěšená ramena, bylo mu jasné, že on si to také moc dobře uvědomuje.

Dorazili k chrliči, Severus jen zavrčel heslo a kývl, aby šli nahoru první. Nechal jít nejdřív Rona, i když z toho kamarád moc nadšený nebyl, potom šel za ním, ale neustále se za sebe obracel na svého lektvaristu.
„Nemohli bychom si předtím ještě očistit obličeje?“ odvážil se zeptat, když stanuli přímo před dveřmi ředitele a vyslovil to tak osobně chlácholivým hlasem, jaký si v přítomnosti Rona troufl použít bez rizika odhalení.
„Ne, jen ať ředitel vidí, jak vypadáte. Jděte dovnitř,“ nakázal odměřeně, ani stopa po tom, že by si vůbec všiml osobnějšího tónu a přitom jindy alespoň vyslal jeden ze svých pohledů, který byl pro ostatní těžko identifikovatelný, ale Harry jeho nejasný význam dobře znal. Napadlo ho proto, jestli ho tou rvačkou s Ronem nějak nenaštval, i když si nedovedl představit jak.

„Nejdřív zaklepejte, pane Weasley,“ zavrčel Severus na Rona, který už se chápal kliky.

I kdyby Ron stejně nakonec nezaklepal, beztak by to situaci nijak nezhoršilo. Jak to Brumbál udělal, netušil, nejspíš mu to dokázaly obrazy v rekordním čase donést až sem do jeho kanceláře, ale hned po vstupu je přivítal zamračeným výrazem a z krbu zrovna vystoupila profesorka McGonagallová, která se na ně rovnou také zamračila, zatímco jsi urovnávala rukáv na hábitu. Nemuseli mít na tváři krvavé stopy po boji, už byli odsouzeni předem, hájit se nemělo cenu, protože byli vinni.

„Již na vás čekáme, pánové,“ pravil Brumbál vážným hlasem, probodávaje je přitom zpytavým pohledem, dokud oba nesklonili hlavu k zemi v absolutní pokoře, pak se obrátil k Severusovi. „Severusi, posaďte se prosím,“ vyzval ho podstatně vlídněji.
„Raději postojím,“ odpověděl lektvarista a přesunul se po Brumbálův bok.

Podíval se po Ronovi, ten se kupodivu podíval po něm jen s malým zamračením, a pak společně předstoupili blíž k ředitelovu stolu pod bedlivým, stále nazlobeným a zároveň zklamaným pohledem profesorky McGonagallové. Už to přeci jen oba dobře znali.

„Jak moc dobře vím, profesor Gift a profesor Snape vás přistihli, jak se přímo na školní chodbě spolu perete. Objasníte nám okolnosti, za kterých k tomu došlo?“ zeptal se Brumbál přímo, bez okolků nebo ujišťování se, jestli se to skutečně stalo. Nejspíš nemusel, vždy o všem, co se v Bradavicích stalo, věděl mezi prvními, pokud vůbec ne jako úplně první.

Opět se po sobě podívali, i když byli rozhádaní, nemuseli spolu mluvit, aby oba věděli, že nic neřeknou. On zvláště ne, prostě tu nechtěl na veřejnosti ještě vytahovat, že dal Ronovi pěstí, protože mluvil špatně o Severusovi a o homosexuálech. Beztak už mu způsobil víc problémů, než chtěl. Mlčeti někdy zlato.
„Takže nám k tomu nic říct nechcete?“ otázala se přísně McGonagallová.
„Omlouvám se, madam,“ promluvil přeci jen Ron, na konci jeho věty byla mírná otázka, jako by chtěl vědět, jestli to stačí.
„Já se taky omlouvám,“ dodal a vyslal jeden pohled k nevlídně se tvářícímu Severusovi, omluva byla totiž myšlena i pro něj.

Obávám se, že omluva je v případě vás obou zcela nedostačující,“ pravil vážně ředitel a sepnul ruce. „Vám, pane Weasley, jsem svěřil titul Primuse v dobré víře, že budete schopný a ochotný dělat škole dobré jméno, dávat příklad ostatním a vést je správnou cestou. Někteří z profesorského sboru měli výhrady nebo byli dokonce proti,“ - Severus vykouzlil jeden ze svých úšklebků, ze kterého bylo zřejmé, kdo ti členové učitelského sboru byli - „protože vaše studijní výsledky a chování v minulých letech nepatřilo k nejlepším ze školy. Já jim na to odpovídal, že možná máte své vady, ostatně jako každý člověk, ale že vaše klady a dobrá povaha jednoznačně převažují a budete dobrým protikladem slečně Grangerové. Vyváženou dvojicí, která bude mít u studentů důvěru i respekt. Byl jsem opravdu rád, když jsem viděl, že jsem se ve vás nezmýlil, tak dlouho jste byl vzorný Primus a nyní... bojovat na chodbě jako chuligán? Ještě se svým nejlepším přítelem?“ zpytavě se na schlíplého Rona podíval. „Nedáváte mi jinou možnost. Kdybyste byl prostým žákem, za porušení školního řádu bychom vám odebrali body a udělili trest, jako Primus a Prefekt... je mi líto, váš primusský titul vám musím odebrat.“

„Rozumím, pane řediteli,“ zamumlal Ron, zdál se být menší než všichni ostatní v místnosti, jak moc měl svěšená ramena. Sledoval ho a cítil se prachbídně, protože to byla jeho vina, dal první ránu, ale Ron si za to mohl také, kdyby neurážel Severuse a homosexuály, nestalo by se to.
„Profesorko McGonagallová, lituji, ale je to vaše povinnost,“ vyzval Brumbál ředitelku jejich koleje.

Já vím,“ přikývla McGonagallová a přistoupila k Ronovi. „Jako ředitelka Nebelvíru vám tímto v zastoupení ředitele Brumbála odebírám primusský odznak,“ odepnula mu z pomuchlaného saka zlatou placku. „Zbylé nášivky si do večera odpáráte a přinesete mi je do kabinetu, pane Weasley,“ krátce se odmlčela. „Velice se za vaše chování stydím, jak osobně, tak za celý Nebelvír. Udělal jste své koleji špatné jméno... vy oba... a doufám, že si ze své ostudy vezmete ponaučení.“
„Ano, madam,“ odvětil Ron a vrhl po Harrym zamračený pohled, pěsti se mu pevně sevřely , jak se začínal znovu zlobit. Oplatil mu to také zamračením, ale ani zdaleka ne tak zlým, teď už byla potřeba mu pomoct silnější než touha ho za všechno znovu praštit a i silnější než stud.
„Ano, madam,“ odpověděl profesorce stejně jako předtím Ron.

„Jsem ráda,“ kývla McGonagallová a ustoupila stranou i se zlatým odznakem v ruce. Ron ho sledoval skoro až toužebným pohledem, než se znovu obrátil na něj a ještě víc se zamračil.
„Tak na to si s radostí počkám,“ utrousil Severus polohlasně, jako kdyby snad v místnosti nebylo kromě tikání strojků na stolech dostatečné ticho, že ho všichni slyšeli.
„Teď k vám, pane Pottere,“ obrátil se Brumbál na něj, zvedl směrem k němu hlavu. „Nezáleží na tom, jestli se to vám nebo komukoliv jinému nelíbí, vaše jméno a zvláštní nadání z vás dělá člověka, který musí dávat ostatním dobrý příklad,“ - od Severuse přišlo další ušklíbnutí, do kterého, jak si všiml, se vkradlo cosi jiného kromě znechucení a z nějakého důvodu, podle rudého tepání, reagovala i jeho dcera - „Lidé dají na to, co říkáte a jaké postoje zaujímáte, je to prakticky stejné, jako kdybyste také byl Primus a to byl také jeden z mnoha důvodů, proč jsem ho z vás neučinil. Dříve bych vám za váš prohřešek odebral body a svěřil bych vás do péče profesora Snapea, avšak vzhledem k unikátní situaci, která mezi vámi panuje, učiním pravý opak. Pokud vás profesor Snape nebude akutně potřebovat jako Léčitele, budete následující dva týdny trávit po vyučování čas pomáhání profesorce Prýtové ve skleníku a po večeři již neopustíte Nebelvírskou věž,“ odmlčel se a shlédl na něj přes okraj svých brýlí. „Vskutku, copak vám nepřijde ani trochu hanba, že vám ve vašem věku musím dávat domácí vězení?“

Jistěže se styděl, jak by taky ne pod přísným pohledem modrých očí, jenže ani tak nevyzradil důvod svého sporu s Ronem, přestože si byl jist, že přesně to po něm ředitel chce.
„Ano pane, stydím se za to, že jsem se pral a je mi to opravdu líto,“ odpověděl přesně to, co se po něm chtělo. „Proti svému trestu nebudu protestovat, je zasloužený,“ přijal to jako muž, ne jako vztekající se dítě, i když stejně neplánoval podmínky dodržet. Nehledě na to, kdo mu trest uložil, i tak se bude vykrádat v noci v neviditelném plášti a půjde za Severusem. Obrátil k němu krátce pohled, kterým ho o tom také ujistil, ale nedostal žádnou pozitivní odezvu, jenom pevně stištěné rty.

„Dobrá tedy, to máme vaše oficiální tresty,“ kývl Brumbál a zaklonil se ve svém křesle, tentokrát spojil ruce na prsou. „Teď byste si mohli své problémy vyříkat bez rozdávání ran pěstí nebo vytažených hůlek. Co na to říkáte?“ povytáhl mírně obočí. „V klidu se tu posaďte a promluvte si.“
Podíval se šokovaně na ředitele, potom sklouzl pohledem od Severuse k McGonagallové a nakonec skončil u Rona stojícího po jeho boku. Neviděl na jeho tváři ani sebemenší touhu povídat si před všemi těmi lidmi, nebo si vůbec povídat. Sám si nechtěl povídat a už vůbec ne v přítomnosti všech učitelů.

„Co vám ředitel nabízí, je dobrý nápad,“ podotkla profesorka McGonagallová. „Troufám si odhadnout, co mezi vámi stojí za překážku, a myslím si, že vzhledem k vašemu dlouholetému přátelství a mnohým jiným okolnostem, byste měli alespoň zkusit si vše vyříkat.“
„Při Merlinovi!“ zavrčel Severus a pozvedl oči k nebi, zhnusený výraz na tváři. „Ginevra Weasleyová není ani tak krásná ani tak chytrá nebo unikátní, abyste z ní dělali Helenu Trojskou, která rozkmotří nejlepší přátele, rozbije vztahy mezi otci a syny a svrhne hradby obrovských měst.“
„Tady nejde jenom o mou sestru, pane,“ podotkl Ron, možná částečně pro sebe, a potom zase ztichl.
„Nuže tedy, oč jde?“ otázal se Brumbál, jenže také nedostal žádnou odpověď. „Pánové...,“ oslovil je a donutil se na něj podívat. „Jestli jsou v místnosti uši, před kterými nechcete mluvit, není nic snazšího než to říct.“

Ano, samozřejmě, jako kdyby jeden z nich mohl chtít, aby Brumbál vyhodil jak McGonagallovou, tak Severuse. Právě proto také oba mlčeli.
„Ach, s vámi dvěma je opravdu velký problém se domluvit,“ povzdechl si starý kouzelník. „Minervo, Severusi, mohli byste nás prosím nechat o samotě. Zdá se, že pokud vůbec z pánů Pottera a Weasleyho něco dostanu, bude to mezi třemi páry očí.“
„S velkou radostí. Představení, na které jsem se těšil, už jsem viděl, o zbylé pubertální výlevy,“ podíval se upřeně přímo na Harryho, „opravdu nestojím. Merlin s vámi pane řediteli,“ mírně kývl hlavou k Brumbálovi a odkolébal se – vážně to tak bylo nebo to byl jenom Harryho dojem? – ke dveřím.
„Doprovodím vás, pane profesore Snape,“ řekla McGonagallová. „Snad se vy dva zase udobříte, protože... bylo by to nešťastné, kdyby ne. Merlin s vámi,“ řekla i ona a zmizela společně se Severusem ve dveřích. Nastalá prázdnota byla nepříjemná, čím méně bylo lidí v místnosti, kteří rozptylovali jeho pozornost, tím spíše vnímal Ronova zranění a chtěl je vyléčit. Nehnul se však z místa, už měl s ovládáním se praxi a dokázal strpět cizí bolest bez řečí. Kdyby to neuměl, nejspíš by se už dávno zhroutil.
„Už budeme mluvit nebo se tu společně usadíme a pár hodin si počkáme?“ otázal se Brumbál klouzající pohledem z jednoho na druhého a zpět. „Já mám času opravdu až nadbytek a za sto let života jsem se naučil být nesmírně trpělivý. Je to tedy pouze na vás.“
„Nelíbí se mi, že Potter pohrdá přátelstvím mojí rodiny jenom proto, že je bohatší, slavnější a mocnější. Jsme víc než jeho poskoci, jenže to on nebere a když jsem mu to řekl...,“ Ron se dotkl svého nosu, „tak mi dal pěstí.“

Nevěřícně se na něj díval. Jaké to lži mu padaly z pusy a jak dobře dokázal předstírat, že ho praštil kvůli něčemu tak... Nikdy ani trochu nepohrdal přátelstvím s Ronem nebo s Ginny, naopak si ho vážil do hloubky srdce, a uráželo ho, stejně jako bolelo, když si kamarád myslel opak.

„Proč lžeš?!“ zasykl zase podrážděný, zranění nebo ne, léčitelství v plné pohotovosti, stejně ho to dožíralo. „Tobě vůbec nejde o to, jak údajně zacházím s tvou rodinou, tobě prostě vadí, že jsem teplej, jen to neumíš říct přímo.“

„To není pravda!“ zavrčel Ron a konečně se mu zase obrátil vstříc a nemluvil na ředitele jako předtím. „Je mi úplně fuk, s kým chceš šu... chceš... chceš být nebo dělat... věci, které se dělají... je mi to jedno. Proč by mi na tom vůbec mělo záležet?“ v poslední otázce byla kromě zlosti i špetka nepochopení.
„Protože kdyby nezáleželo, neříkal bys takové věci, jako že spím se S... napem,“ odsekl. „Bylo mi hned jasné, proč to zmiňuješ, tak se nevymlouvej.“
„Pěkná blbost! Řek jsem to, protože.... já vůbec nevím, proč jsem to řekl, jen prostě s tím umaště... jen s tím chlapem trávíš moc času. Chodíš za ním jako pes. Jo, jasný, je těhotnej, ale to přeci není důvod, abys mu dával přednost před náma!“ rozhodil rukama do stran spíš v beznadějném gestu. „Ginny podvedeš a vykašleš se na ni, ale jemu si děsně věrný. Ještě si pamatuji doby, a není to tak dávno, cos mu nemohl přijít na jméno. Teď ho máš radši než nás. Ale jo, je jasný proč, protože k němu máš blíž než k nám obyčejným Weasleyům, že jo? Oba máte moc, hromadu peněz a pozornost novin. Jsi stejný jako on!“
„Oh, předpokládám, že to měla být další urážka na adresu mé homosexuality!“ zaprskal. „Jsem taky bohatej, slavnej buzík, a proto zákonitě musím Snapea milovat. Jdi s tím do háje!“

„Co?!“ vypadlo z Rona už ani tak ne naštvaně, jako opravdu nevědoucně a zmateně. „Co sem pořád taháš, že máš rád kluky? Proč bych, do bezedné propasti, měl mít důvod ti to vyčítat? Buď si klidně na domácí skřítky, jenom si laskavě uvědom, že my nejsme tvoje hadry na podlahu a máme svou čest.“

Zatnul pěsti a díval se do Ronovy natlučené tváře. Chvíli mu to trvalo, než pochopil, ale teď už cítil, že možná ví. Třeba to, co kamarád řekl, opravdu špatně pochopil, a vůbec mu nešlo o jeho sexualitu. Možná se skutečně cítil ukřivděný tím, že věnuje svůj čas Severusovi a jeho rozchodem s Ginny, bez ohledu na to, jaký byl jeho důvod.
„Tobě... opravdu nevadí ani trochu, že jsem gay?“ zeptal se polohlasně, zlost pomalu vyprchávala a opět ji nahrazovalo nutkání pomoci, které ho ještě víc zklidňovalo.
„Ne, proč by mi to mělo vadit?“ ptal se Ron nazpět, sice ne klidnější, ale už nekřičící. „To by mi taky mohlo vadit, že máš zelené oči nebo kudrnaté vlasy... ty mi vadí, jen když se kvůli nim ucpe odpad a já ho musím čistit.“
„Myslel jsem... nemyslel jsem,“ odmlčel se. „Mezi mudly je spousta lidí, co gaye nenávidí, tak jsem myslel, že je to skutečný důvod, proč...“

„Přesně to je ono. Musel bych se za sebe stydět, kdybych tě pro to odsuzoval, a ani nevím, proč bych to dělal. Ale když si tohle o nás Weasleyových myslíš, asi už je jasné, proč se k nám chováš bez úcty, kterou si zasloužíme,“ založil ruce na prsou.

„Já k vám ale úctu mám, Rone, jste moji nejvěrnější kamarádi. Svěřil jsem ti přeci život,“ opět ztichl, to bylo asi tak všechno, co dokázal ze sebe vypravit. Copak se dalo vůbec popsat, nakolik byl pro něj Ron důležitý a nakolik si ho vážil? Možná mu v poslední sobě nevěnoval tolik pozornosti, co by si zasloužil, a ano, s Ginny udělal chybu, byl ale přesvědčen, že všechny ty roky jejich přátelství, kdy bojovali bok po boku proti Voldemortovi vypovídaly samy za sebe.

„Fajn, tak jo,“ pokrčil kamarád rameny a odvrátil se směrem k řediteli. Mlčeli oba.

„To bychom tedy měli,“ podotkl Brumbál doposud zcela mlčenlivý a nehybný. „Můžete oba jít.“

To bylo podle ředitele všechno? Nejspíš ano, už nevypadal, že by čekal, že tu zůstanou. Podíval se po Ronovi, který už jenom zamumlal pozdrav, obrátil se na patě a zamířil ke dveřím. Vyslal prosebný výraz k Brumbálovi, ať mu poradí, co má dělat, na což mu starý kouzelník odpověděl kývnutím brady směrem ke dveřím, kterými kamarád zmizel. Nejspíš měl jít za ním.

Vyběhl z ředitelny a postavil se na schod vedle Rona. Pevně sevřel ruce, byl natolik blízko, že by tentokrát mohl opravdu jenom natáhnout ruku a vyléčit všechny rány na kamarádově tváři, ale nadále se ovládal a neudělal to. Měl dojem, že v tuto chvíli by bylo naprosto mimo udělat to bez jeho svolení.

Sjeli schody potichu, bez pohybu, to až když vyšli zpoza chrliče na chodbu, mu Ron náhle zastoupil cestu a postavil se mu čelem. Chvíli, jednu vteřinu ho napadlo, jestli ho nechce znovu praštit, dokud neuviděl jeho výraz.
„Chtěl jsem říct, že ty věci, co jsem o tobě povídal, nemyslel jsem je...“
„Jo, já vím,“ přerušil ho dřív, než to stačil doříct. „A já si zase nikdy nemyslel, že byste vy...“
„Jo, to už mi taky došlo,“ zamumlal Ron mnoucí si nervózně ruce. „Někdy mi to chvíli trvá, však víš...“
„To mě taky,“ přitakal. „A
za to Primusství se omlouvám, je to moje vina a...“

„Ne, to já taky... můžu za to... z části,“ namítl kamarád, nevypadal pro to naštvaně, spíš nešťastně nebo přinejmenším zkroušeně a zahanbeně.

Neměl žádná slova pro jeho utěšení, nesl vinu, Ron o svůj post přišel, tím to končilo. Nejspíš ani nebylo co říct, proto se opět ponořili do mlčení, tentokrát bylo spíš trapné, než výbušné.
„Pořád se na tebe kvůli Ginny zlobím,“ přerušil atmosféru opět Ron. „Jen má asi Miona a Ginn pravdu, že mi do toho nic není. Jen by sis měl pamatovat, i když s tebou mluví, to s mou sestrou ti neodpustím, dokud ti to neodpustí ona.“
„Je mi to jasné.“

Pouhé vzdálené hučení větru ve vikýřích a hlasy doléhající z některé z učeben byly tím, co po další nekonečně dlouhou vteřinu nebo možná minutu slyšel. Sledoval přitom pomalu se rýsující modřinu na Ronově tváři, která už získávala krásně temný odstín rudé, jež se do zítřka bez léčení zbarví do pořádně fialové. S povzdechem shlédl na svoje ruce, sevřené v pěsti, a na jejich jemně se tetelící zář. Už nebylo zbytí, musel by si buď provést lobotomii nebo Ronovi pomoct.
„Tvůj obličej... chci ho vyléčit... promiň, ale já prostě musím, buď mi to dovol nebo... jdi někam hodně daleko,“ nemohl nedodat tu druhou část, kdyby chtěl třeba kamarád odejít a už přeci jen s ním nikdy nepromluvit.
„Ne, nechci odejít... můžeš, jestli chceš... pokud ti to nevadí,“ naznačil ke svému obličeji a zavřel oči, jako kdyby se měl podrobit strašidelnému chirurgickému zákroku, na který se nechtěl dívat.
Zvedl ruku a položil ji na Ronovu pihovatou tvář. Nemusel se už dotýkat přímo rány, stačilo prostě jenom dát ruku dost blízko. Druhou využil k tomu, že ji trochu váhavě položil i na bok, do míst kde Rona několikrát praštil pěstí a rýsovala se mu tam další pěkná podlitina. S výdechem naprosté úlevy, málo čemu podobné, vypustil svou moc a zlehka, skoro bez námahy nebo vyčerpání, zbavil léčené tělo všech podlitin, tržných ran a naražených kloubů. Otevřel oči a s uspokojením shledal, že Ronova aura je zase naprosto dokonalá, hladká, proudící pravidelně a bez jediné stopy po zranění nebo nemoci. Byl dokonale zdravý, silný mladý čaroděj.

„Ehm, dík,“ zamumlal Ron a trochu ustoupil dozadu, rukama si nervózně přejel po okraji saka. „Dobře, tohle je trochu... divné, když to teď děláš a přitom se tváříš, jak se tváříš a mně se to líbí...,“ ztichl.

„Tak to není, já ti jenom chci pomoct, proto taky... To je důvod, proč jsem hodně se Snapem, jen moje schopnost,“ vymluvil se něčím, co nebyla úplně lež, ale nebyla to ani pravda.

„Já vím,“ povzdechl si Ron, načež se nejistě pousmál. „Tvůj obličej vypadá jako po střetu s trollem. Něco bys s ním měl udělat.“
„Víš, já vlastně nemůžu použít moc sám na sebe.“
„Jasně, to vím, ale v kufru mám nějakou mastičku na odřeniny, tak kdybys chtěl...“
„To by bylo fajn,“ usmál se. Kamarád mu úsměv opětoval.
Největší krize byla zažehnána, nejspíš ještě bude nějakou dobu trvat, než se oba budou ve společnosti toho druhého cítit dobře, nicméně už spolu mluvili.

Co víc by si ještě mohl přát? Snad jen pochopit, proč se Severus tak divně tvářil.

 

°°0°°

 

Hodiny odbily dobu Potterova obvyklého příchodu a on samozřejmě nedorazil. Dveře zůstaly zavřené, žádný bláznivý mladík, který by vtrhával dovnitř ani klepání, co jenom předstírá žádost o vstup. Jen deprimující ticho místnosti přerušované tikáním hodin a drásající jeho nitro až k nervózní mrzutosti, kvůli které přecházel od ničeho k ničemu, dokud ho z toho nebolely nohy a on si proto nemusel sednout.

Nebyl si jist, jestli se rozmrzelost přenesla na dítě, nebo si jeho dcera udělala úsudek sama, ale pár minut po šesté večer, kdy se tu měl Potter zjevit, začala být nervózní a tázavá. On si byl přeci jen dobře vědom toho, že Potter dnes stejně přijde, nejspíš po večerce a pod neviditelným pláštěm, jen najít způsob, jak to správně vysvětlit svému dítěti. Sám tedy měl a mohl být klidný. Jenže mladíkova nepřítomnost otevírala nepříjemný prostor k uvažování o dnešní události. Vadil mu ten okamžik, kdy si připadal jako svá matka vzdorující Tobiasovi i skutečnost, že sotva pár minut předtím, než Pottera našel rvoucího se na chodbě, o něm uvažoval jako o skoro dospělém a možná i perspektivním partnerovi. Právě ta jeho vlastní naivita a hloupost ho na celé situaci nejvíc dráždila, to však neznamenalo, že tím vlastně nebyl vinen Potter. To on se choval hloupě a dětinsky, ne Severus tím, že ho dnešek rozčiloval. Mluvit o tom ale s Potterem nehodlal, nemínil zabředávat do další debaty plné vzájemného nepochopení a hlavně nechtěl rozebírat důvody, proč mu to vadí, které se týkaly mimo jiné i jeho dětství. Nikdo, zvláště Potter, nemusel vědět, jaké rodinné radosti prožíval, když byl malý.

Někdy kolem desáté vzdal snahu cokoliv dělat, nebo alespoň cokoliv užitečného, a dospěl k názoru, že ani možnost tvořit ohnivé obrazce v krbu pouhým pohybem prstu a myšlenkou není dost silná k uklidnění a ukonejšení jeho nervozity a mírné rozzlobenosti. Proto se rozhodl zkusit si jít lehnout, beztak byl už od večeře kromě mrzutosti také v objetí lenivé únavy tak příznačné pro každý jeho večer.

Přesunul se do koupelny, kde v zrcadle při holení zkontroloval své naducané tváře. Díky nim vypadal víc jako svůj otec než jako matka, i když ono to bylo vlastně jedno. Jeho rodiče si neznámí lidé pletli se sourozenci, takže svou nevzhlednou podobu zdědil rovným dílem po obou. Hlavní co však nechápal, bylo, proč o nich dnes a vůbec v posledních dnech tolik uvažuje. Dokonce až tak moc, že ho napadlo, kde vůbec Tobias touto dobou je. Neviděl ho od doby, co ho otec vykopl na ulici, dokonce ani v den, kdy ho nechával mudlovskou policií vystěhovávat z rodinného domu, který díky otcovým nezaplaceným dluhům mohl odkoupit od banky, se s ním nesetkal. Nestál o to, taky proč? Tak nechápal, kde se v něm bere ta potřeba se o něj zajímat.

„Jestli za to můžeš ty, tak věz, že děláš velkou chybu,“ promluvil ke svému břichu, když si po porodním švu roztíral mast. „Můj otec je s tebou sice stejná krev, ale není to člověk, kterého bys chtěla nebo měla poznat. A já ti navíc zaručuji, že tě od něj budu držet co nejdál po celý zbytek jeho, jak doufám, krátkého života.“

Celkem nedostal žádnou větší odpověď, ani ji nečekal a nevyžadoval. Touhle dobou nejspíš jeho dcera už opět spala. Dokončil ošetření břicha, a protože už neměl v koupelně co dělat, natáhl si na sebe župan a opustil ji. S oblékáním kalhot musel ještě počkat, ale už dávno měl břicho dost velké, aby si na sebe mohl natáhnout vršek od pyžama a být si jistý, že si jím nerozmaže mast nanesenou na porodním švu. Byl za to rád, pocit zimy byl také jeho stálý společník. Dlouhé pyžamo mu sahalo skoro ke kolenům, za což se mu Potter už jednou posmíval, ale v tuto chvíli bylo celkem praktické a hlavně teplé.

Zrovna když už si rozestýlal postel, se z vedlejší místnosti ozvalo klepnutí otvíraných a zavíraných dveří. Kromě Pottera se do jeho pokojů mohl málokdo vloupat, nemaje hesla. I přesto vzal svou hůlku z nočního stolku, natáhl si na sebe župan a do vedlejší místnosti vešel trochu obezřetně. Nutno podotknout, že to bylo zbytečné, protože to byl skutečně jenom Potter zrovna skládající svůj plášť vedle dveří do malého balíčku.

„Jaké to překvapení,“ řekl dost hlasitě, aby to mladého Nebelvíra polekalo.

Prudce se k němu obrátil čelem, strnul na jeden dlouhý okamžik, načež vybuchl v hlasitý záchvat smíchu.
„Au... bože, au Severusi tohle mi nedělej... můj obličej,“ postěžoval si místo pozdravu.
„Opravdu? Ještě pořád ti to přijde vtipné?“ zavrčel nazpět. „Viděl jsi mě přesně ve stejném oblečení před pár týdny, ale ty prostě musíš být tak infantilní a začít se opět smát.“

„Tehdy jsi měl kalhoty,“ připomněl mu.

„A ty ses tehdy nechoval jako dítě,“ odsekl nazpět.

„Prosím, nehádej se se mnou dneska ještě ty... proto jsem sem nepřišel, já jsem naopak chtěl...“
Co chtěl neobjasnil. Místo toho se přesunul směrem k Severusovi, objal ho kolem boků a přitiskl své rty na jeho.

Vzal mu tak všechnu touhu být nevrlý, která se v něm celý večer hromadila, naopak byl jeho teplý dotek neuvěřitelně uklidňující a nabízející pocit tak potřebného uvolnění. Zavřel oči, nechal napětí z těla odejít a opřel se o Pottera tělem, jak jen to bylo možné. Využil pocit stability, kterého se mu podvědomě už posledních pár měsíců nedostávalo, a prohloubil jejich polibek.

Na jazyku, kterým přejel po sladkých mladých rtech, ho zapálila dobře známá chuť Všeléčivého mazání, které bylo v lékárničce každé kouzelnické rodiny, a v tomto případě byl jeho výskyt na Potterových rtech opravdu nepatřičný.

Odtáhl se za mladíkova lehkého protestu, a za bradu jeho tvář obrátil na stranu, aby si mohl lépe prohlédnout koutek jeho rtů krásně se ztrácející v zelenavé modřině. Nebyla velká, a kdyby měl správné prostředky, snadno by se jí zbavil v čase mezi svou rvačkou a touto pozdně večerní návštěvou.
„Je to lepší, než to vypadá,“ podotkl Potter chlácholivým hlasem, jako kdyby o něj měl skutečně strach a potřeboval utěšit. Nemohlo ho rozhodit milencovo prosté zranění z rvačky, možná tak kdyby ležel v posteli na ošetřovně, tehdy by byl znepokojený, ale toto... jenom projev jeho nerozvážnosti, hlouposti a prudké povahy.

Měl sis s tím zajít na ošetřovnu, pokud ovšem netoužíš mít ve své sbírce další památku na boj, protože miluješ svou přezdívku 'Zjizvená tvář',“ odpověděl s mírnou ironií v hlase.
„Kdybys mě nechal si obličej alespoň umýt, tak bych si tam možná pak zašel.“
„Hodláš mi tu vyčítat moje kantorské postupy?“ Zamračil se na něj.
„Ne. Hodláš ty mi tu vyčítat mou rvačku s Ronem?“
Zaváhal krátce nad odpovědí, dost málo na to, aby si toho Potter vůbec nevšiml.
„Ne, nehodlám,“ řekl a, kdyby si přeci jen odmlky všiml, znovu ho políbil. Rozhovor s ním si už předem zakázal a neznal jiný způsob, jak Pottera opravdu efektivně umlčet, ale hlavně donutit se nevyptávat, než ho začít líbat. Nehledě na to, že prostě toužil po doteku těch jemných rtů, po jejich polibcích a také po rukách, které mu právě teď vklouzly pod šaty až k jeho zadku. Nakonec, přes všechno pobavení, musel jistě i Potter shledávat jeho oblečení praktickým. On si ho nemohl v tuto chvíli vynachválit. Vzepřel se proti pátrající ruce, která mu vklouzla mezi půlky už odhodlaným a zkušeným pohybem.

Jeho penis rychle tvrdl, povzbuzený jak doteky, tak představou erekce v místech, kam se mladíkovy prsty pomalu propracovávaly. Až příliš pomalu. Snad kvůli jeho stavu si Potter myslel, že musí být pořád opatrný a nikdy neudělat nic, co by mu mohlo třeba jen potencionálně ublížit. Minule se dokonce držel až zbytečně moc zpátky. Pravda, jeho tělo nezvládalo to, co by dokázal, kdyby nebyl těhotný, ale z cukru rozhodně nebyl. A nechtěl, aby s ním tak bylo zacházeno.

Sáhl poslepu dolů k mladíkovým kalhotům, kde tušil, že má zapínání, trochu mu při tom překáželo jeho vlastní břicho, ale úspěšně se k němu dostal a pustil se do jeho rozepínání. V Harrym to zahrálo na tu správnou strunu, kdy prudce oddělil jejich rty a doslova dravě se mu vrhl po krku. Jednou rukou Severusovi stále hnětl půlku, zatímco druhou se bezúspěšně pokoušel stáhnout mu župan z ramen. Frustrovaně zavrčel, když se mu to nevedlo a to zavrčení, které ovanulo jeho krk poslalo Severusovi do slabin další vlnu vzrušení, která si k jeho penisu razila cestu také přes jeho břicho.

Dítě reagovalo a připomnělo mu, že je také tady. V tom velkém břiše, co tu překáží a na které v přívalech vášně skoro zapomněl. Vzteklý z toho uvědomění netrpělivě trhl za zip a konečně rozepnul milenci kalhoty. To bylo vše, co chtěl udělat. Odtrhl se od Harryho a strčil mu zlehka do ramen posílaje ho k pohovce.

Mladík překvapeně zavrávoral, zakopl o roh stolku a dopadl na měkké polstrování. Vzhlédl nahoru nejdřív s dotčeným překvapením v očích za napůl spadlými brýlemi, které se však rychle změnilo v nespokojenost ba až špetku zlosti. Trochu se na něj z výšky ušklíbl, trochu vzdorovitě. Potom stáhl župan z ramenou. Dobře si uvědomoval, že tu díky tomu stojí před mladým milencem v horním dílu od pyžama, což by mohlo působit směšně, ale popravdě raději tohle, než mu dobrovolně ukázat břicho. Navíc, nezdálo se, že by to Pottera nějak zvlášť trápilo, protože beztak sklouzl pohledem k jeho břichu, a oči se mu rozmlžily, jak se zahleděl na Severusovu auru.

Pevně semkl rty. Rozhodně si myslel, že v tuto chvíli je na jeho těle daleko víc zajímavých míst, než jeho dítě. Třeba jeho penis velice chtivě žádající o pozornost, a konec konců, ani zadek nebyl zanedbatelnou předností, kterou by mohl velice dobře využít.

Přistoupil pomalu k Potterovi, opřel se o jeho ramena a naklonil se nad ním dost, aby mu mohl sundat brýle a po nich kravatu jistě ho těsnající kolem krku. Po stehnech, zadku, ale také po břiše, pod látkou mu klouzala pátrající ruka. Na vyklenuté břicho mu milenec vtiskl několik horkých polibků, které by daleko raději cítil někde úplně jinde. Bylo však jedno, že se tímto způsobem zdráhal a byl něžný, protože Severus si rozhodně tentokrát nehodlal nechat ujít tu možnost mít v zadku zaraženého pořádného ptáka, na kterém si užije příjemnou jízdu bez ohledu na svůj stav. Chybělo mu to, a když už by mu k ničemu jinému mladší milenec a jejich nebezpečný vztah nebyl, tak alespoň k tomuto ano.

Vymanil se z jeho šmátrajících rukou, obrátil a klesl na klín. Přes vrstvu látky ucítil na půlkách tvrdost penisu tlačícího se mu přesně do těch správných míst a za zády hlasité zalapání po dechu přecházející v tichý sten.
„Severusi...,“ zašeptal Potter a přisál se mu na krk.

Zaklonil hlavu, nastavuje hrdlo jeho horkým vlhkým rtům. Zároveň pohnul boky, klouzal zadkem po tvrdosti a dráždil svého milence, dobře si vědom, že to musí být až mučivé. Byla to odplata za dnešek stejně jako za jejich poslední milování. Ke své lítosti si uvědomil, že to nebude odplata, kterou by dokázal dovést až do jejího bolestného konce. Jeho vlastní vzrušení si žádalo svou pozornost a on sám měl jasno v tom, co chce.

Pohnul rukou směrem ke své hůlce líně ležící na podlaze vedle jeho oblečení, kam ji upustil. Vklouzla mu lehce do ruky. Neměl rád kouzlo, ke kterému se chystal, přeci jen manuální aplikace jakéhokoliv krému byla zábavnější a příjemnější, ale nač to dnes prodlužovat, když nejen jemu šlo o rychlé uvolnění. Jedno mávnutí hůlky stačilo k nepříjemně vlhkému pocitu mezi půlkami. Vážně to nesnášel, nepříjemný pocit mu vynahrazovala jenom představa toho, co přijde.

Sáhl dozadu mezi jejich těla, pátraje po rozepnutém poklopci, kterým by se dostal k Potterově penisu. Našel ho, vyprostil z látky a dál už se nezdržoval. Využil oporu rukou, které ho objímaly kolem boků a břicha, a pomalu začal nasedávat na tolik chtěnou tvrdost. Pronikala do jeho těla s trochou hrubosti i špetkou nepříjemného tlaku hraničícího s bolestí. Nebyl dost připravený, ale to nevadilo. Nepotřeboval hodiny mazlení, přesně tak, jak to teď bylo, to také bylo ideální.

Dech se mu z námahy krátil, svaly se napínaly a žebra ho nepříjemně tlačila, když se prohýbal na Harryho klíně, aby dosáhl toho správného úhlu a přijal ho v sobě celého. Ve chvíli, kdy se cítil zcela naplněný, strnul a vychutnával si ten pocit mít někoho v sobě. Tu intenzitu hlubokého proniknutí. Také cítil srdce tlukoucí mu někde za zády, kterými se opíral o milencův hrudník, jeho zrychlený dech, jeho ruce hladící ho po stehnech, přejíždějící po dolní straně břicha a přibližující se k jeho penisu. Sykl, když se ho prsty dotkly a začaly laskat.
„Severusi... miluju tě...,“ mumlal mu do ucha.

Nevěnoval těm slovům pozornost, byly to jenom řeči rozvášněného muže, které šeptal bez skutečné hloubky. Beztak na nich nezáleželo, ani kdyby byla pravdivá. Zvláště ne teď. Pohnul se. Pomalu nahoru a dolů. Opíral svou váhu o Potterovo tělo, díky čemuž nemusel vůbec myslet na rovnováhu, mohl si jenom užívat pocit penisu klouzajícího v jeho těle. Mohl si určit své tempo a přímo u ucha přitom slyšel prudké nádechy s náznaky stenů, které jeho samotného ještě víc vzrušovaly a posílaly další záchvěvy do tepajícího penisu. Bylo to natolik vzrušující a uspokojivé zároveň, že mu ani nevadilo, když ucítil horké spokojené tepání v břiše. Téměř ho nepostřehl přes ten skvělý pocit penisu rychleji a rychleji se pohybujícímu jeho tělem. Nechtěl si toho všímat. Oddal se jenom společnému rytmu jejich těl objímajícího je oba v závoji příjemného souznění, které by za nic nevyměnil. Ruka hladící jeho penis byla potom přesně tím pravým, co ho donutilo přestat úplně přemýšlet, kdyby přeci jen myslel, sobě by přiznal, že v tuto chvíli byl pro něj Potter naprosto ideální. Všechna ta vášnivá horkost sálající z jeho mladého těla, jeho doteky přivádějící ho k šílenství, síla, se kterou k němu přistupoval. Ne skutečná, podvědomá a nezlomná.

Padl hlavou nazad, narazil zátylkem do ramena v hrubé látce košile od uniformy a dlouhé zasténání opustilo jeho rty, když vrcholná slast rozechvěla jeho tělo. Příliš brzy. Příliš rychle. Přesto uspokojivě, alespoň pro něj. Frustrované zamručení u jeho ucha dávalo znát, že Potter svého nedosáhl, ani kdyby stále necítil jeho erekci ve svém těle. Malátnou myslí k němu doléhalo právě to vrčení, přetrvávající tlak a lepkavé vlhko na podbřišku.

Bezděčně ho napadlo, že všechna jeho práce v koupelně právě přišla nazmar. Jen mu to tak proletělo hlavou, než ho ruce pevně svírající jeho boky skoro až k bolesti donutily si uvědomit, že tu má jistou nesplněnou povinnost. Nebránil se jí, když byla tak slastná a několika dalšími pohyby přivedl k vrcholu i svého milence. Rychle nahoru a dolů, dřív než jeho svaly vypoví službu, a dokud neuslyší uspokojené sténání za svou hlavou.

Potom opět padl dozadu a opřel se o hrudník poskytující mu pohodlí. A teplo. Nejen to skutečné lidské tělo, které člověk cítí, když se přitulí k jiné lidské bytosti, ale magické léčitelské a zároveň to vycházející z jeho vlastního břicha. Ani nepotřeboval přikrývku, klidně by tu seděl na Potterově klíně nahý až do rána, aniž by si uvědomil chlad místnosti. Stačilo se jenom soustředit na zvedající se hrudník, zrychlený dech na svém krku a srdce, které tlouklo ve stejném rytmu jako to jeho. Nekonečně dlouhé minuty, kdy cítil ruce hladící jeho břicho a bok v uspávajícím rytmu.
„Ehm, Severusi...,“ zamumlal tiše Potter. „Možná by ses mohl... eh... posunout. Víš... nevážíš zrovna málo... bez urážky.“
Vydal podrážděné odfrknutí.
„Jak ty jen dokážeš zalichotit,“ zabručel, když se neochotně přesouval na pohovku, studenou a škrábající do nahého zpoceného těla. Chtěl se přesunout do rohu, kde by se mohl opřít skoro stejně pohodlně jako o Pottera, ale majetnická ruka, jež ho sevřela kolem těla, mu nedovolila se odtáhnout zcela. Na okamžik strnul v pohybu, potom se opět uvolnil a zase se opřel o dobře známý hrudník.
„Víš, neříkal jsem, abys šel úplně pryč,“ podotkl tichý hlas nad jeho hlavou, několik drobných polibků do vlasů.

Neměl, co by k tomu řekl, ani se mu nechtělo pohnout nebo něco udělat, jen zavřel oči a složil si ruce na břicho. V klidu si natáhl nohu na pohovku, druhou potom někam dolů pod stůl. V pozici, v jaké byl, podepřený a zároveň s jistotou, že nemůže z pohovky spadnout, se mu dobře dýchalo a cítil se pohodlně. Nač to měnit nebo rušit klid mluvením. Jenže to by samozřejmě nebyl Potter, aby skutečně dokázal mlčet a jen si užívat tu chvíli.
„Severusi...,“ nadhodil přesně tím tónem říkajícím, že chce něco skutečného říct. „S Ronem jsem se usmířil, pokud by tě to zajímalo.“
„Mělo by?“
„No já nevím, dneska jsi vypadal, jako kdyby ti to vadilo. Myslím naše hádka,“ upřesnil, jako kdyby byl Severus hlupák a nevěděl, co tím míní.

Trochu se zavrtěl, jak upravoval pozici. Nijak zvlášť mu to momentálně nemyslelo, to ani sám sobě nepopíral, a nechtěl se bavit o důvodech svého dnešního naštvání. Rozhodně ne dopodrobna.
„Nebyl jsem naštvaný. Zase špatná interpretace, měl by sis začít kreslit skicy a přidávat k nim popisky. Naopak jsem byl nadšený, že mohu zbavit Nebelvíry jednoho z postů Primuse. Ještě je tu Grangerová, ale to už půjde samo,“ ušklíbl se při představě, že by ji chtěl skutečně odstranit z pozice Primuse.
„Udělal jsi to schválně?“

Pokud vím, já tě nenutil se s Weasleym poprat a ztráta jeho Primusství i tvůj školní trest je rozhodnutí ředitele. Nesvaluj na mě všechno zlé, co se kdy Nebelvírům stalo. Nenesu za to vinu, jen jsem většinou rád.“

„Já jsem taky Nebelvír,“ připomněl mu s notnou dávkou důležitosti.
„Vážně chceš o tom debatovat právě teď?“ zeptal se prudce a obrátil k Potterovi zamračený pohled. Chvíli mu ho milenec oplácel, než mírně zakroutil hlavou. Ne rezignovaně, spíš jenom smířlivě a pousmál se.
„Myslel jsem si to,“ zabručel a vrátil se do své původní pohodlné pozice. Jestli jeho společník vydrží dál mlčet, mohli by ještě prožít docela příjemnou noc, až Severusovi začne být zima a bude si chtít jít lehnout do postele. Do té doby se hodlal spokojit s klidem, který měl teď, jenž mu dovoloval nechat myšlenky volně plynout.

Zvláštní, málokdy dokázal nechat mysl volnou, a jen si užívat přítomnost dvou bytostí, které mu nebyly lhostejné. Zvláště pak teď opět již teplou, ale tichnou existenci své dcery.

 

37. Splněná přání oo0oo 39. A na veřejnost taky?

 

 

Miniaplikace

Poznámka autorky:

  • Za betování děkuji Sitaře.
  • Za komentáře děkuji všem, kteří komentovali. Vážím si jich, čtu je a určitě i odpovím, i když mám zase hrozný skluz. Jsem hrozná, vím to. :-( Budu se těšit na jakékoliv další komentáře a pokud nechcete komentovat, prosím alespoň hlasujte v anketě. Děkuji.

Komentáře