37. kapitola

Splněná přání (26. týden)

 

Zamračeně sjel pohledem skupinu ministerských právníků, kteří postávali u něj v kanceláři, tvářili se bezradně a tiskli v rukou své zprávy, jež mu před chvílí přečetli. Vypadali díky tomu jako beznadějná parta hňupů.

Chcete mi říct, že se s tím nedá nic dělat?“ zeptal se podruhé, nemohl uvěřit, že dvanáct právnických kapacit Ministerstva nezná odpověď na tak jednoduchou otázku.
„Ne, pane ministře,“ odpověděl jeden z nich. „Smlouva, kterou profesor Snape a profesor Brumbál uzavřeli, je již dávno platná. Magie krve je nadřazena kouzelnickým zákonům a my můžeme takovou smlouvu pouze posvětit, protože taková je naše povinnost.“
„Kdyby profesor Snape oficiálně požádal o proces adopce, což se nestalo už třicet let,“ navázal na něj druhý, „měli bychom možnost najít důkazy, že není kompetentní k případné výchově dítěte, jenže takto bylo veškeré rozhodování na profesoru Snapeovi.“
„A co prostá skutečnost, že to děcko nemůže mít v rodném listu dva otce?“ navrhl Brousek toto řešení.
„Pokoušeli jsme se najít možnost takový rodný list neuznat,“ odpověděla pro změnu jedna z právniček, mozkomor aby si pamatoval jejich jména. „Podle všechno nebyla jejich platnost nikdy zákonně zrušena, pouze omezena vyhláškou Ministerstva starou přes osmdesát let, ve které je klauzule o automatickém anulování v případě, že se potvrdí mužské těhotenství u jakéhokoliv oficiálního občana anglického kouzelnického národa.“
„Je Snape takovým občanem?“ otázal se v heslu „tonoucí se stébla chytá“.
„Ano, bezesporu je. Rodina jeho matky žije na našem ostrově už přes sto let,“ informoval ho další právník. „Jeho otec je sice mudla pocházející z Řecka, ale má plné mudlovské občanství.“
„Ha! Otec je mudla. Dítě muselo vzniknout vlivem černé magie, jelikož mužské těhotenství je u míšených čarodějů nemožné. Můžeme tedy tu smlouvu zpochybnit tím, že ho obviníme z provozování černé magie!“ zagestikuloval prudce rukou, jak našel způsob jak zabránit Brumbálovi dostat se k magickému dítěti, i kdyby to znamenalo poslat jeho otce do vězení. Beztak byl Snape Smrtijed, který si nic jiného nezasloužil.

„Výsledky vyšetření, které se nám dostaly do ruky, potvrzují, že neprovozoval žádnou černou magii, aby počal dítě. Neexistují žádné důkazy, že to udělal, pane a zatknout někoho tak slavného by vzbudilo obrovskou vlnu odporu,“ vložil se do toho Robards. „Je to stejné, jako kdybyste chtěl zatknout Pottera, pane.“

Zavřel oči a zaklonil hlavu. Začínala ho pekelně bolet, doslova mu lezly oči z důlků a horní čelist měl jako v kleštích. Sáhl poslepu do svého stolu, odkud vytáhl dobře známou lahvičku lektvaru proti bolesti. Zkušeným hmatem palce a ukazováčku ji otevřel a potom už do sebe obsah na jeden hlt obrátil. Už jenom hořko sladká chuť lektvaru přinášela potěšení v podobě předzvěsti brzkého konce migrény.
„Dobrá, jelikož není způsob jak Brumbálovi v něčem zabránit, nebudu vás už tady dnes potřebovat,“ mávl rukou ke dveřím. „Nikoho z vás, i vy Robardsi, můžete jít.“
Oči konečně otevřel, až když se tichý šum hlasů a látek ztratil za zavřenými dveřmi. Rozhlédl se a zjistil, že ne všichni poslechli jeho výzvu, vlastně to byli hned dva lidé. Robards stojící po jeho boku a Normanová sedící v křesle v rohu jako socha vytesaná z černého dřeva. Nejspíš se za celou dobu nepohnula ani o píď, až teď se zvedla do celé své výšky.
„Zjevně jste naprosto v koncích. Brumbál má všechna esa v rukávu, váš nepřítel spřádá plán, o kterém nic nevíte a vaši čarodějové dvanácté úrovně jeden po druhém umírají jako mouchy zaplácnuté plácačkou,“ shrnula mu černošská šamanka všechny jeho neúspěchy a donutila ho tak zaskřípat zuby. „Co bude váš další krok?“
„Promluvit si s Brumbálem,“ zavrčel přesto, jak moc se snažil nebýt naštvaný. „Dnes má přijít, vlastně každou chvílí, chci znát důvod jeho jednání a pokusit se... urovnat věci. Ten, jehož jméno nevyslovujeme, se začíná stávat větší hrozbou než Brumbál, kterému evidentně víc záleží na tom, jak si sehnat dítě než jak bojovat v nadcházející válce. Chci vědět, co chystá.“
„K tomu jste do Bradavic nasadil svého špeha. Copak vám nepodává zprávy?“ uhodila na druhé citlivé místo z mnoha a to na Giftovu naprostou neschopnost, kdy nebyl schopen vybádat ani nic tak zásadního jako Snapeovo těhotenství nebo se zmínit o podezření, že je Harry Potter na muže. Ne že by to druhé bylo pro válku důležité, ale měl to vědět dřív, než to nějaký student roznesl do novin, které to pak patřičně rozmázly a vytvořily ještě šílenější spekulace, než že je otcem Snapeova dítěte Brumbál – rovnou za něj nenápadně označily Pottera. Jestli se toho veřejnost chytne, a ona se toho jistě chytne, potom vzroste to děcko na politické ceně ještě víc. Kdo chtěl vyhrát, musel mít na své straně veřejnost, Snapeovo dítě, Pottera a silnou armádu zkušených kouzelníků. Potom jedině se dá Ten, jehož jméno nevyslovujeme, nadobro rozdrtit ve skutečné válce, ne politickém boji a úskocích, které beztak nikam nevedou.
„Pozoruje,“ odpověděl neutrálně a vyhýbavě zároveň. „A co děláte vy?“ neodpustil si dodat.
„Pozoruji a předávám hlášení, taková je moje práce. Když mě omluvíte, právě to teď musím udělat. Mám několik zajímavých poznatků k předání. Přeji hezký zbytek dne, pánové a Salemská hvězda ať vás provází,“ rozloučila se veskrze mile a zaklaply se za ní dveře.
„A tebe ať spálí,“ zamumlal si pro sebe. „Robardsi, musíme se připravit na to, že se budeme muset Normanové zbavit.“
„Co tím myslíte?“ otázal se bystrozor.
„Za to své pozorování toho ví až moc a já byl vůči její vládě dost dlouho trpělivý. Chci, aby bystrozoři sledovali její aktivity a zadržovali její sovy. Jestli ve zprávě pošle něco, co by nám mohlo uškodit, zavřete ji tajně do Azkabanu a necháte tam shnít,“ řekl to na rovinu, Robardsovi mohl věřit.
„Tím můžete vyvolat mezinárodní skandál,“ podotkl bystrozorský velitel.

Ona svými hlášeními může udělat něco horšího, přimět své nadřízené považovat nás za slabé a prostoduché. Nemíním před nimi ukazovat slabost,“ odmlčel se a zamračil na hodiny, které ho svým kukáním přerušily. „Teď už běžte, o podrobnostech si promluvíme jindy, já mám schůzku s Brumbálem.“
„Dle rozkazu, pane.“ Sklapl Robards podpatky, na jeho obličeji s profesionální maskou se nedalo vyčíst, co si myslí, ale místnost opustil s jedním krátkým zaváháním.

Opřel se ve svém křesle. Když se upisoval do ministerské kampaně, činil tak s vidinou toho, že něco změní. Konečně vezme veškerou sílu kouzelnické společnosti, všechny, kteří budou chtít bojovat a tvrdě na Něj udeří, jenže zkysnul zavřený v honosné ministerské kanceláři a jediným vzrušením jeho života, které mu způsobovalo bolesti hlavy, byly občasné atentáty na jeho osobu. I ty ale ustávaly, ustávalo vlastně všechno, jako kdyby byl On zaměřený na úplně něco jiného, což nevěstilo nic dobrého.
Dveře zaskřípaly, jak někdo viklal klikou a místo dovnitř se je pokoušel otevřít ven, až po chvíli dovnitř vpadl mladík. Při své nemalé výšce a značné hubenosti ze sebe na klice dveří málem udělal uzel. Zamračil se na něj. Nový asistent, který by měl být prý schopný, byl jenom uzlíček nervů, smotek dlouhých nohou a rukou a kudrnatých, věčně přerůstajících vlasů, které nacházel v každém svém druhém lejstru. Bylo to takové trdlo, až to bolelo se na něj jenom dívat.
„Je tady... Brumbál... chci říct, profesor Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel je tady, pane ministře. Mám ho uvést?“ blekotal O'Connor.

Pozvěte ho dovnitř,“ vyzval svého asistenta a přestal mu věnovat pozornost, protože stačilo jenom říct těch pár slov a Brumbál se samozřejmě dovnitř pustil sám. Vplul ve svém dlouhém perleťově šedém hábitu a růžovém kvádru a okamžitě si to zamířil k Rufusovým bitvám v láhvích, které stály ve vitríně.
„To je taková nádhera!“ zahlaholil starý čaroděj přes celou místnost. „Vždycky jsem žasl, Rufusi, jak dokážete vyčarovat do láhve tak úžasné detaily. Tenhle čaroděj má dokonce roztomilou malou lulku v koutku rtů. Jednou se musíme sejít u vás v dílně a vy mi to všechno ukážete.“
„Možná někdy ano,“ řekl neutrálně. „Rád vás zase vidím, řediteli Brumbále, a jsem rád, že jste přijal mé pozvání na čaj. Posadíte se tu ke mně?“
„Oh, samozřejmě, já vás také rád vidím,“ zašvitořil Brumbál jako kdyby byli staří známí a sevřel mu srdečně ruku. „Vůbec jsem nečekal takovou milou pozornost, jako je pozvání na čaj v těchto těžkých časech, kdy má ministr jistě spoustu práce.“
„Člověk si musí udělat chvíli pro odpočinek,“ podotkl, což byla vlastně pravda, skutečný odpočinek by mu přišel vhod, jen ho nedostane dnes. „Co tu ještě děláte, O'Connore? Doneste nám čaj a nezdržujte se,“ vyhnal z místnosti svého neschopného asistenta, který jenom tak stál a tupě před sebe zíral, nejspíš na Brumbála. Pořád, i po všech těch letech, se našli lidé, kteří byli fascinováni blízkostí starého čaroděje a byl pro ně stále ikonou velkého vítězství, magické všemocnosti a nekonečné moudrosti smíšené s laskavostí a obětavostí. Lidé, co ho znali, věděli, že takový Brumbál ve skutečnosti není, byl to politik, víc než dobrý politik a skutečně dobrý řečník a vyjednavač. Rozhodně nebyl dědečkem s cukrátky v rukávech, přestože tam ty zatracené sladkosti vážně nosil.
„Jistě... pane... ano, pane ministře... pane Brumbále, chci říct mistře Brumbále... pane,“ zabreptal, nemotorný i při mluvení a zase vypadl vedle do své kanceláře, až za ním dveře práskly.
„Rozkošný a milý chlapec, i když trochu nesoustředěný, že ano?“ pravil přátelsky Brumbál, který asistenta vyprovázel dlouhým pohledem, dokud se za ním nezavřely dveře, potom až se podíval opět na Rufuse.
„Ano, na Ministerstvu pracuje už třetím rokem, ale u mě jenom týden,“ zasedl za svůj stůl. „Od naší poslední výměny názorů ohledně našich politických postojů jsme spolu vůbec soukromě nemluvili.“
„Pravda. Byla to trochu prudší roztržka, než jsem čekal a měla následky, které mě netěší,“ přitakal Brumbál a zamyšleně si začal hrát s koncem spleteného vousu. „Už dávno jsem uvažoval o tom vám napsat a sejít se, jenže jsem se obával jitřit staré rány. To víte, už nejsem nejmladší a další hádky by mi neprospěly. Doufám ale, že bychom to dnes mohli zase trochu urovnat, co říkáte, Rufusi?“ nahlédl na něj přes okraje svých brýlí, oči měl přitom přátelsky se lesknoucí a průzračně modré. Náhle se nezdálo být tak špatný nápad skutečně to s Brumbálem všechno urovnat, najít třetí cestu, která by jim pomohla bojovat společně proti nepříteli, který byl větší než jejich politické spory.
„Rozhodně se nechci hádat, jen popít čaj a zeptat se vás, jak se máte,“ ujistil ho, přeci jen to měl skutečně v úmyslu.

„Oh, já se mám v poslední době vskutku výjimečně dobře!“ vzal to Brumbál rovnou jako signál k tomu, aby mluvil. „Určitě jste slyšel o tom, že budeme mít v Bradavicích dítě. Je to největší událost na hradě od doby, co tam učím. A určitě také největší radost. Dítě do domu, to je jako kdyby tam vstoupila sama Prozřetelnost a přinesla nám štěstí, nemyslíte?“
„Určitě. Děti jsou požehnání, ale jen když vám neubírají pracovníky, to pak...,“ klapnutí dveří a zadrnčení tácu o kliku, jak do ní narazil, ho přerušilo v jeho pokusu navázat konverzaci. To se O'Connor vracel s tácem naplněným hrnky, podšálky, konvičkami a lžícemi a držel ho přitom v rukou, jako kdyby zapomněl, jak se používá hůlka.
„Pardon... omlouvám se... už to nesu,“ vyrážel udýchaně a v dost špatném úhlu si to namířil ke stolu. Bylo jen s podivem, že celý obsah tácu nepřeklopil rovnou na lejstra ležící na desce, když narazil do jeho strany spodkem tácu. Odnesly to ovšem sušenky pečlivě vyskládané na talířku, které se sesypaly na jednu velkou hromadu a několik lejster ze stolu, co sletěly na zem.

„Dívejte se, co děláte, O'Connore!“ vynadal mu okamžitě, když viděl tu spoušť, ke které se schylovalo.
„Jen ho nechte, Rufusi, on to určitě zvládne na výbornou,“ zastal se asistenta Brumbál. „Prosil bych jeden čaj s cukrem a mlékem,“ vlídně se usmál nahoru na mladého nešiku.

U O'Connora to vyvolalo z pochopitelných důvodů další vlnu naprosté rozpačitosti, která ještě násobila jeho nešikovnost pomalu až hraničící s tělesným postižením.
„Ano, jistě, omlouvám se,“ chrlil ze sebe přerývaně další omluvy. „Jen seberu ty papíry, tady ano... tak.“

Sledoval se značnou frustrací, jak se ten nešika sklání pro papíry ležící na zemi a ani si při tom pořádně neposune tác, který přesahoval přes okraj stolu. Neštěstí bylo na spadnutí a také že se stalo. O'Connor se prudce narovnal a zavadil bokem o tác. Zvedl se ze židle, aby ho zadržel, ale pozdě; konvička s mlékem spadla, narazila stranou do zvednutého okraje podnosu a bílá tekutina vyšplíchla ven přímo na Brumbálovy kalhoty. Ten však nehnul ani brvou, jako kdyby mu vůbec nevadilo, že má mokré koleno.
„Jeminkote, máme tu nějakou nehodu,“ řekl naprosto klidným, vlastně spíš pobaveným hlasem, ani se nesnažil si kalhoty utřít.

„O'Connore!“ zavrčel, víc už k tomu snad ani nemohl říct, aniž by tu začal před Brumbálem na svého podřízeného ječet. Ten kluk byl učiněná katastrofa a to už v roli instruktora v bystrozorském kurzu narazil na různé budižkničemu, co se snažili udělat kariéru u bystrozorů.

„U Merlina... já se omlouvám... tak moc se omlouvám,“ pokračoval ve zmateném brebentění O'Connor, zatímco strčil Brumbálovi sebrané papíry do náruče a začal se pokoušet hadrem otřít jeho potřísněné kalhoty. Dokonce si k tomu přiklekl na zem a drhl vlhkou látku ubrouskem, až to šustilo.

Složil nad tím chováním obličej do dlaně. Kdyby všichni ministerští zaměstnanci nemuseli být kouzelníci, skoro by si myslel, že tenhle je moták nebo dokonce mudla, tak hloupě se choval.
„Ale to vůbec nevadí. Skřítci v Bradavicích to snadno vyčistí,“ ujišťoval ho vlídně Brumbál, aniž by se třeba jenom pohnul. Skoro jako kdyby si to užíval. Jistě, musel se hodně bavit tím, co má jeho nepřítel ve vlastním táboře za naprosté nešiky a hlupáky.
„O'Connore, okamžitě odsud vypadněte!“ zahřímal, protože už měl jeho nešikovnosti akorát tak plné zuby a bylo už fuk, co si o tom ředitel Bradavic pomyslí.

„Ale já jsem ještě...“

„To je jedno. Udělám to všechno za vás, hlavně už mi zmizte z očí!“ vykázal ho napřaženým prstem ke dveřím. Zoufalství, jaké se tomu klukovi objevilo v očích, bylo skoro dojemné, rozhodně zmírnilo jeho hněv. Měl vždy až moc měkké srdce, proto byl docela oblíbeným velitelem.
„Prostě jděte, O'Connore,“ zavrčel už méně naštvaně, což pomohlo. Sekretář se s dalšími omluvami zvedl ze země a vycouval z místnosti ven. Odvrátil od zavřených dveří pohled k Brumbálovi, aby mu navrhl, že skvrnu na kalhotách vysuší, jestli mu to dovolí, ale už viděl, že nejen že skvrna zmizela, starý čaroděj drží v ruce jedno z lejster, která mu skončila v náručí, a pečlivě si ho čte.
„To jsou, s dovolením, tajné ministerské dokumenty,“ řekl a natáhl se přes stůl pro papíry. Také je dostal, Brumbál mu do ruky ochotně strčil hrst, kterou měl stále pohozenou na kolenou, ale ten jeden pergamen si nechal.
„Vskutku? Já mám dojem, že zrovna tohle je ministerská kopie mojí smlouvy se Severusem,“ slovo 'mojí' dostatečně zdůraznil. „Netušil jsem, Rufusi, že přímo ministr řeší tak prosté rodinné záležitosti, jako je smluvní uznání otcovství. Pokud vím, prostě to projde podatelnou Ministerstva přes úřednici sociální zprávy a dál už jenom do archívu. Žádné velké starosti s tím nikdo nemá.“

Zamračil se na starého čaroděje, který se naopak i nadále tvářil mile a zmateně z toho, co tu vůbec ta smlouva dělá. Nedalo se poznat, co si Brumbál skutečně myslí, každopádně bylo jasné, že už není třeba zastírat pravý důvod pozvání.

„Jistě uznáte, že něco tak zásadního nemohlo uniknout mojí pozornosti,“ podotkl.

„Zásadního?“ starý čaroděj zamrkal zmateně za skly svých brýlí, takže připomínal dítě, kterému někdo ukáže neznámou věc. „Jistě, pro mě je to velice zásadní krok, když si vezmu, kolik desítek let jsem byl sám, ale je to krok, který jsem musel udělat a je správný. Člověk by se neměl zříkat své odpovědnosti, naopak ji musí přijmout a čelit všem problémům, které přináší. Navíc toto je zrovna jedna z těch příjemných odpovědností, která na svá bedra, na rozdíl od jiných, beru s největší radostí.“
Vypadalo to, jako kdyby si Brumbál myslel, že snad kdokoliv někdy uvěří, že on je opravdu otcem Snapeova dítěte. Vždyť mu bylo přes sto let, ani i když je neuvěřitelně mocný, na dítě se prostě vzmoct nemohl. Byl příliš starý a každému muselo být jasné, že jde o politický trik.
„Opravdu si myslíte, že vám uvěřím a budu si myslet, že Snapeovo dítě je skutečně vaše?“
„Jistěže je moje. Kdyby nebylo, nepřiznávám se přeci k otcovství,“ pravil, zase ten nechápavý výraz neviňátka.
„Je vám sto a Snape je nejméně o sedmdesát let mladší než vy. I když to není žádný krasavec, není tak zoufalý, aby spal se starcem. I Smrtijed jako on má víc sebeúcty, nehledě na to, že vy byste se stejně na nic ani nevzmohl,“ vmetl mu do tváře pravdu.
„Není třeba být hrubý, Rufusi, a hlavně nevidím důvod, proč obviňujete Severuse z něčeho tak strašného a nepravdivého jako je Smrtijedství. Zaručil jsem se za něj a učiním tak kdykoliv znovu, je Smrtijedem a Voldemortovým přisluhovačem asi stejně tak, jako já nebo vy,“ sroloval smlouvu, kterou stále držel v rukách a položil ji na stůl. „A k nám dvěma... nemusím obhajovat důvody našeho vztahu nebo vysvětlovat vzájemnou přitažlivost, přesto, protože jsme my dva přátelé a spojenci, k tomu něco řeknu. Ano, ani jeden z nás není zoufalý, ale jsme si blízcí a rozumíme si v mnoha ohledech. Bylo skoro nevyhnutelné, že se mezi námi něco stane. Ve vzájemné přitažlivosti nezáleží na vzhledu nebo na věku, důležité jsou city a ochota se sblížit. Bylo to jenom krátké vzplanutí té ochoty,“ založil si ruce na vousech, „které mělo pro nás pro oba nečekané následky. I když nás okolnosti zastihly nepřipravené, já nedopustím, aby byla moje práva a účast zpochybňována, Rufusi. Nikým, byť samotným ministrem kouzel.“

Copak neslyšíte, jak nevěrohodně to zní?“
„Nevěrohodně? Ano, pravda někdy tak skutečně vypadá, jelikož jedině Prozřetelnost a Osud dokážou stvořit situace, které by nenapadly ani největšího romanopisce. Uznej, Rufusi,“ naklonil se dopředu, jemný, snad i pobavený úsměv na rtech, „nebylo by pro mě daleko snazší říct, že jsem se dítěte ujal jen proto, aby mělo lepší život a že ve skutečnosti není moje? Každý by mě považoval za obětavého člověka, který chce pomoci muži v nesnázích. Proč bych něco takového dělal? Vůbec, proč bych musel lhát? Dobře víš, že já přeci nikdy nelžu,“ vlídně se usmál a položil mu ruku na zápěstí. „Jsem rád, že jsme si zase pohovořili mezi čtyřma očima bez věčného dohledu tvých bystrozorů a já ti tak mohl celou situaci objasnit. Protože to tě zajímalo, že ano? Jestli jsem skutečně otcem Severusova dítěte. Já ti na to zasvěceně a přesvědčeně odpovídám; ano, jsem.“

Stáhl ruku zpod Brumbálovy pergamenově suché. Pokud to byla pravda, jak se to momentálně jevilo, mohlo to přeci vyvolat ještě větší obavu a zmatek. Jak by bylo mocné dítě zplozené v magickém těhotenství zrovna Brumbálem? Netušil a nevěděl, kdo by to vědět mohl. Nikdo nic nevěděl ani o posledním potomku z mužského těhotenství, který mohl klidně být i sám Brumbál. Ano, jistě, tak to bylo, Brumbál sám pocházel z mužského těhotenství a zatajoval to.
„Vy jste taky...,“ zarazil se. Něco důležitého chtěl určitě říct, ale už vůbec netušil, co a byl z toho opravdu zmatený. Jako kdyby mu v hlavě rezonovala myšlenka, co ne a ne ven z pusy, podobně jako si stokrát řekl Jeho jméno, ale nikdy se ho neodvážil vyslovit nahlas.
„Vypadáte trochu zmateně a unaveně, Rufusi,“ řekl starostlivě Brumbál a už se mu jal nalévat čaj, který stál doposud na stole zcela nepovšimnut. „Tady, dejte si čaj a sušenky, opřete se v křesle a pusťte si nějakou příjemnou hudbu. Je zřejmé, že jste vyčerpán úsilím a dobrou prací, kterou tady odvádíte a potřebujete alespoň pár minut času na uklidnění,“ položil před něj hrnek s čajem, klepnutím prstu ho ještě přihřál a položil vedle něj talíř se sušenkami. „Já už vás dnes budu muset opustit. Vyzvednu si svou, doufám už oraženou, kopii smlouvy se Severusem a snad to stihnu do Bradavic na večeři. Přeji krásný zbytek dne a Merlin vás provázej na vaší cestě,“ dodal vlídně a vstal.
„Merlin provázej i vás,“ odpověděl automaticky a shlédl na talíř sušenek před sebou, jako kdyby v nich byla ukryta jeho zapomenutá myšlenka. Dveře kleply, jak se zavřely. Zamrkal. Náhle už měl hlavu zase čistou a plnou předešlé zlosti, jenom ten, kterému byla určena, už byl dávno pryč. Jak se dokázal Brumbál vymotat z jejich rozhovoru tak snadno bez ztráty cti nebo svého přesvědčení, to netušil, jen věděl, že to fiasko si musí někdo odnést.
„O'Connore!“ zařval přes zavřené dveře.

v

°°0°°

 

Slzy se mu sbíhaly v koutcích očí a klouzaly po tvářích dolů až na bradu. Nevzlykal nahlas, chlapi přece nebrečí, ale slzy zadržet nedokázal. Zkazil to. Podařilo se mu během dvou let na Ministerstvu se dopracovat až na tajemníka ministra a potom si zničí vše v jediném okamžiku, kdy se mu stanou ty proklaté nehody. Jenže copak... copak mohl tušit, že tam někdy přijde... on? Už od dětství ho obdivoval, vždyť osvobodil jeho národ od Grindelwaldovy tyranie a Irové mají dlouhou národní paměť. I když to sám nezažil, stokrát mu o tom matka a jeho příbuzní vyprávěli. Lepil si jeho obrázky nad postel, mocného s dlouhým plnovousem a tak majestátního. Celé útlé dětství a každé prázdniny večer co večer sedal u okna a doufal, že si pro něj třeba přijde a vezme ho do Bradavic, nejlepší kouzelnické školy na světě, jenže on nepřicházel. Vystudoval malou školu v Irsku, miloval to tam, měl přátele, ale nebyly to Bradavice a nebyl tam on, muž, ke kterému vzhlížel. To kvůli němu utekl do Anglie i přes matčino naléhání, aby nikam nechodil, že je tam nebezpečno a on se o sebe sám neumí postarat. Uměl, dokázal to dostat se až na Ministerstvo, kde jak doufal, by ho mohl někdy alespoň zahlédnout.

Dokázal to, viděl ho hned ten první týden, kdy sem přišel, jak vychází z jednací síně Starostolce. Vážený, v hábitu modrém jako nebe, úsměvem na tváři a s aurou moci připomínající malé slunce svítící mu za zády. Neodvážil se k němu přijít blíž natožpak ho oslovit, ale snažil se zjistit, kdy sem zase přijde a pak, pokaždé když dorazil, mu byl nenápadně v patách. Toužil k němu přistoupit a dotknout se, aby zjistil, jestli je vůbec skutečný. Každý den o tom uvažoval víc a víc, až se přistihl při tom, jak přemýšlí o pocitech při doteku jeho kůže a přitom sahá sám na sebe. Nebylo to ani tak dlouho, kdy došel k odhalení, že miluje Albuse Brumbála, i když ho nikdy nepoznal a záhy na to ho spatřil ve dveřích své kanceláře. Prostě tam stál, mile a vlídně se usmíval a vypadal tak dokonale, jak si ho představoval. On byl tak tolerantní k jeho nešikovnosti a laskavý i přes jeho chování. Padl mu k nohám s ubrouskem v ruce, aby zlikvidoval tu strašnou katastrofu, za kterou mu ani nevynadal a hořely mu při tom tváře a svíral se žaludek stejně, jako když se učil létat na koštěti.

A pak se to všechno rozpadlo. Už nemá práci, nikdy neuvidí znovu Brumbála a navíc ho nejspíš vyhostí, jelikož si nebude schopný zavčas najít nové místo a jeho povolení k pobytu přestane platit.

Strčil poslední svou věc do krabice a tu pak zmenšil a odlehčil dost na to, aby si ji celou mohl strčit do kapsy. Tím se tu to pro něj všechno uzavíralo, musel rychle opustit budovu, protože už neplatilo jeho povolení k pohybu v neveřejné části a k tomu jeho náhrada postávala kousek opodál a jenom čekala, než si vyklidí svůj nepořádek.
„Hele, je mi to líto,“ řekla drobná brunetka s nevhodně rudou rtěnkou, u které ani neznal jméno. „Snad se ti bude v jiné práci dařit líp, než tady,“ dodala snad i povzbudivě.

„O tom pochybuji,“ zamumlal a nenápadně si hřbetem ruky setřel slzu z tváře. Brečet tu před ní bylo vážně trapné, jenže si nedokázal pomoct, vždycky byl takový malý ufňukánek, jak říkali mudlovští kluci, se kterými žil v ulici.

Vyšel ven a chodbou rovnou k výtahům, těmi pracovními nejdřív nahoru k veřejné části a potom halou směrem k obyčejným, aby se mohl krbem dostat na Příčnou, kde bydlel. Nejspíš i o svůj byt přijde, protože už si ho nebude moci dovolit platit. Byl ztracená a ztroskotaná existence, co skončí pod mostem.
„Zdravíčko, my jsme se viděli u ministra Brouska, že ano?“ zazněl za ním hlas, který tam prostě nemohl být. Zastavil se uprostřed kroku a sevřel pevně pěsti, až pak se pomalu obrátil přes rameno, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Nezdálo. Brumbál stál za ním, usmívající se a měřil si ho přes okraj brýlí nasazených nízko na nose.
„Ano, pane,“ přitakal vyschlým krkem a rychle se k němu obrátil čelem.

„O'Connor, nepletu-li se,“ nebyl to ani tak dotaz jako konstatování, však copak by se mohl Brumbál plést. „Kam máte namířeno?“
„Ven,“ odpověděl stupidně, vždyť kam jinam by měl mít namířeno. „Domů ven,“ objasnil tedy.
„To zní, jako kdybyste spal na ulici, drahý, a to se jistě neděje,“ Brumbálovy oči se pod brýlemi zaleskly šibalstvím, které se pro ikonu kouzelnického národa snad ani nehodilo. „Jestli nikam dnes nespěcháte, navrhuji se sejít na Příčné ulici u obchodu madam Malkinové. Já si tam jenom hodím míru látky, kterou chci, aby mi objednala, a pak si zajdeme společně na jídlo.“

Stál tam mezi procházejícími zaměstnanci Ministerstva jako solný sloup a prostě nevěřil tomu, co právě slyšel. Připadal si jako fanynka na koncertě svého milovaného rockového zpěváka, když se konečně protlačí k podiu a on si ji na krátký okamžik všimne. V zádech měl napětí, nohy jako z rosolu a v puse náhle úplně sucho.
„Vy mě ale neznáte... nikým nejsem,“ zablábolil zmateně.
„Každý, i ten nejposlednější člověk, někým je. Individualitou, kterou stojí za to poznat. O tobě například vím, že se jmenuješ Lancelot O'Connor a ještě před půl hodinou jsi byl sekretářem ministra kouzel, než tě, obávám se částečně kvůli mně, vyhodil. Nic víc nevím a to mi nestačí. Jsou to jenom povrchní informace, jméno, zaměstnání a datum narození; nic z toho nedefinuje tebe jako jedinečnou bytost. Proto chci vědět víc,“ mírně se pousmál koutkem rtů, což ve vousech vyznělo jako lehké zachvění jedné kotlety, a modré oči za brýlemi se skoro šibalsky zaleskly. „Vím, že chceš udělat to samé. Prostě buď za půl hodiny před vchodem k madam Malkinové,“ dodal a zlehka mu poklepal na záda.

Byl opařený tím, co se stalo. To byl Albusem Brumbálem právě teď skutečně pozván na jídlo? Ten Brumbál, nejmocnější čaroděj své doby, který toho tolik vykonal pro dobro ostatních. Jeho dětský sen o nástupu do Bradavic byl jen slabým odvarem představy, že by kdykoliv šel s Brumbálem na jídlo nebo s ním soukromě mluvil třeba dvě minuty. Bál se na to jenom pomyslet. Nohy už měl jako z rosolu, proto bylo těžké je rozhýbat tím správným směrem, kterým odešel i Brumbál, jenž se mu už dávno ztratil z dohledu. Po cestě se kolem sebe rozhlížel, jako kdyby čekal, že na to někdo něco řekne, ale samozřejmě neřekl. Pár lidí, co prošlo, si ho ani nevšimlo, tak jako ostatně vždycky. Nastoupil nepovšimnut do výtahu, vyjel ke krbům a u jednoho z nich počkal, než na něj přišla řada. Když pak procházel Děravým kotlem směrem na Příčnou ulici, začaly se mu hrozně potit dlaně a přes suchý krk už nedokázal ani polykat.

Přímo na dohled k obchodu se z náhlého popudu obrátil a zamířil zpátky ke svému bytu, jenže pak se ze stejně neznámého popudu zase obrátil zpátky a přidal do kroku, aby byl u dveří obchodu madam Malkinové dostatečně brzo a Brumbál tam rozhodně nemusel čekat. Netušil vůbec, co dělá nebo co se stane, prostě si jenom stoupl do chladu a vlhka ulice pod stříšku nad výlohou a s rukama vraženýma v kapsách čekal. Rozhlížel se ulicí, jestli ho odněkud neuvidí přicházet, ale neviděl nic a začal si připadat jako hlupák. Třeba to byl vtip nebo ještě spíš jenom jeho iluze, způsobená slzami v očích. Právě ty se mu na víčka tlačily znovu.

Zvonek dveří zazvonil a on sebou cukl jejich směrem. Překvapeně zamrkal. Brumbál vyšel ze dveří, rudý deštník s velkými fialovými květy před sebou vytrčený jako zbraň. Byl to přímo umělecký kousek nevkusu tak hrozný, až se nedal považovat za nic jiného než za samu roztomilost, dokonce i když ho svíraly hubené ruce mocného kouzelníka.
„Tam, kam jdeme, prý právě hrozně prší,“ oznámil Brumbál bez pozdravu, jenom natáhl ruku. „Pokud smím prosit tvou tlapku, bylo by mi ctí.“
Váhavě zvedl ruku a položil ji do napřažené dlaně. Poprvé se skutečně dotkl čaroděje, jako byl Brumbál. Elektrizující zachvění magie, které mu zvedlo chloupky na prochladlé ruce, bylo jako zásah mudlovským proudem. Skoro kvůli tomu ani necítil pergamenovou jemnost a nepoddajnost samotné ruky, která se zdála být trochu jako kůra na bříze.
„Teď se prosím pevně drž, ať tě nemusím nikde sbírat,“ poučil ho starší kouzelník a přitáhl si ho k sobě.

Zadržel dech v šoku z náhlé blízkosti, když mu Brumbál položil ruku kolem zad, aby se tak oba vešli pod deštník. Chtěl se zeptat, oč tu jde, pokud by k tomu měl dost slin v puse k rozlepení spojených rtů, ale i kdyby to dokázal, neudělal by to. Uchopila ho magie přenosu, která byla čistší a hladší, než co mohl kdy v životě zažít. Nebylo to, jako kdyby vás cpali záchodem, tak se přenášeli všichni lidé, jež znal, tohle bylo spíše jako klouzání hladkým otvorem přímo ve světě. Klouzali skrz něj dlouho a dlouho, než bez jediného škobrtnutí dopadli nohama na trávu. Měkce to zadunělo a zapraskalo, jak se pod jejich vahou stébla prohnula.

Do očí se mu místo pochmurného šedavého počasí Londýna opřelo jasné slunce. Musel si několik minut přivykat, než se mohl rozhlédnout kolem sebe a zjistil, že se nachází na louce kousek nad pláží. Vzduch tu byl chladný, určitě bylo teprve jaro, a tráva nevypadala vysušeně ale ani vzrostle. A rozhodně nepršelo, ani kapka, naopak slunce hřálo z téměř jasného nebe.
„Zdá se, že jsem měl špatné informace. Inu nevadí,“ zvolal Brumbál zvesela, konečně ho pustil a jedním hmatem stáhl deštník, „slunce je stejně nádherné jako vlahá jarní bouřka.“ Vytáhl hůlku a poklepnutím změnil deštník na hůl, hladkou, tmavě hnědé barvy s alabastrovou hlavou, o kterou se opřel.

Svižným krokem vykročil po louce, až za ním musel Lancelot popoběhnout, aby ho vůbec dohnal. Rychle s ním srovnal krok a rozhlížel se kolem sebe. Nevypadalo to tu jako na anglických březích a rozhodně to nebylo Irsko, to by poznal jediným nasátím vzduchu.
„Kde to jsme, pane? Kam jdeme? A proč?“ nemohl se nezeptat, i když tím přerušil ticho obohacené o šumění moře a občasný výkřik racka.
„Říkej mi Albusi. Jsme v Belgii, jdeme se najíst do jedné příjemné podmořské restaurace a jsme tu proto, že mám hrozný hlad,“ odpověděl mu bezstarostně, jako kdyby byli staří známí, kteří spolu prostě vyrazili na oběd. „Mají tam výtečného úhoře s bylinkovým máslem. Opravdu doporučuji. Pár dobrých odrůd vína k tomu, která pohladí jazyka a rozjasní duši i mysl. Taky si dáme zdejší domácí bagety, které chutnají, to mi věř, jako kdyby je pekli na Avalonu. To místo je pro nás jako stvořené!“
Byli až v Belgii, jedním přenosem a sotva si všiml, že by se přenášeli až za Kanál. Prostě 'lup' a stáli na louce, jako kdyby se měli přenášet jen pár metrů, ne tisíce kilometrů. Úcta k Brumbálovi vzrostla a začala se prát s naprostým zmatením z celé situace. Ještě před hodinou mu vylil na kalhoty mléko a teď spolu šli do restaurace se najíst jako staří známí. Ta lehkost, ten prostý, přímý a laskavý přístup staršího čaroděje, jeho přátelské chování k němu, k naprostému cizinci bylo matoucí.
„Já ryby moc nejím,“ vypustil z pusy další hloupost, byl zmatený a napjatý a sotva věděl, co říká.
„Mají tu i telecí kotletky. Také výborné,“ nijak se Brumbál neurazil, řekl to vesele a svižně se k němu obrátil čelem. „Bude se ti tam líbit,“ ujistil ho a zaklepal holí na plochý kámen nenápadně položený v trávě.
„Ano, ale já...,“ ztichl, ani netušil, co že to vlastně chtěl říct, a obrátil pohled k zvedajícímu se velkému obdélníku hlíny za Brumbálovými zády. Nejdřív se objevilo leštěné dřevo, po něm kovové zlaté dveře a nakonec to cvaklo, jak výtah vyjel ze země. Dveře se otevřely a ukázaly značně velký prostor plný zrcadel a mladého muže v uniformě obsluhy výtahu. Dříve, když nastoupil na Ministerstvo, je vídal v jednom jediném výtahu budovy, potom i tam zmizeli, když byla zvýšena bezpečnostní opatření k ochraně ministra kvůli několika atentátům na jeho osobu. Nikdy ale takovým výtahem nejel ani v něm nestál. Teď byl podle všeho váženým hostem, kterému se obsluha uklonila, když kolem prošel, jak následoval Brumbála. Zůstal stát po jeho boku, nejistý z celé situace. Pevně svíral ruce v pěst a po očku sledoval muže v livreji. Ve výtahu, klouzajícímu nejspíš skálou, hrála hudba, do které si starší čaroděj pobrukoval a kýval se do rytmu, občas i poklepl deštníkem o zem. Jeho majestátní vzhled, podprahové jiskření silné magie, vůbec nekorespondovalo s chováním, které bylo tak přirozené. Velmi lidské, skoro až chlapecké a díky tomu, když se na něj teď díval ve světle svíček nad zrcadly, se mu zdálo, jako kdyby tam s ním spíše stál někdo stejně starý. Úcta se neztratila, ani v nejmenším ne, ani hluboký obdiv, který k němu choval, ale přišlo pomalé uvolnění, díky kterému si uvědomil, že celou dobu chvíli co chvíli zadržoval dech. Teď se zhluboka nadechl.

Výtah cinkl a dveře se před nimi otevřely, odkrývajíce útulnou restauraci, trochu zakouřenou a plnou hudby a hlavně, jak si hned, jak vystoupil z výtahu, uvědomil, plnou výhradně mužů. Mladých i starších, někteří podle všeho nebyli ani čistokrevní lidé, dokonce i obsluha tu byla jenom mužská. Hosté seděli v hloučcích u stolů nebo na pohovkách, ale většinou v párech. Povídali si, smáli se, někteří hráli šachy nebo karty, ale hlavně tu bylo několik párů, které se k sobě velice měli. Uhnul od nich pohledem, protože mu přišlo trapné je pozorovat, a obrátil se k Brumbálovi, který hovořil s mužem u recepce. Chtěl k němu přistoupit a říct, že by rád pryč, jenže to už starší kouzelník následoval vrchního číšníka kamsi dozadu. Nezbylo mu nic jiného, než ty dva doběhnout.

„Pane profesore,“ oslovil ho, když se mu ho podařilo dohnat. „Pane, tohle je klub pro pány.“

Nedostal na svá slova žádnou odpověď ani se po něm Brumbál neobrátil nebo se nepodíval koutkem oka. Napadlo ho, jestli nemluvil moc tiše, hudba hrála dost nahlas a lidé se také hlasitě smáli, ale přidat si nedovolil.
„Pane...,“ oslovil ho podruhé, stejně tak, jen se k němu víc naklonil. Tentokrát by musel být Brumbál úplně hluchý, aby ho neslyšel, vždyť se prakticky dotýkal svou tváří jeho kudrnatých hustých bělostných vlasů. Dokonce z nich mohl cítit silnou vůni bylinek a také květinovou voňavku. Jenže ani tak se k němu oslovený neotočil nebo nezareagoval.
„Albusi...,“ zkusil to váhavě a okamžitě dostal reakci v podobě usmívající se tváře a tázavě pozvedlého obočí. „Tohle je klub pro pány,“ zopakoval svůj předešlý poznatek.
„Ovšem. Já jsem rozhodně pán. Jsi ty pán?“ dotázal se a opřel se rukou o posuvné dveře, které před nimi vrchní roztáhl.
Nezbývalo mu, než mírně přikývnout na oba významy toho slova. Rozhodně byl odjakživa muž a váhavě se mu líbili jiní muži. Ne, to bylo špatně definováno, byl odjakživa fascinovaný jedním mužem, se kterým tu právě stál ve dveřích soukromého salonku a podle všeho s ním měl rande. Své první opravdové rande v životě, když nepočítal sezení v pubech s cigaretou v ruce a některým svým přítelem přitisknutým k boku.
„Potom je ale všechno v naprostém pořádku. Ne snad?“

„Ano, ale...,“ odmlčel se, jelikož Brumbál už nebyl v doslechu a mířil ke stolu. Rychle ho následoval, až kvůli tomu skoro vrazil do číšníka, který mu úslužně odsouval židli. Nebyl na něco takového připraven a zakopl o její nohu. Málem se kvůli tomu natáhl přes celé sedadlo a ještě skoro strhl ubrus ze stolu. Byl rád, když se mu podařilo padnout konečně na tvrdé dřevo a pohledem se vyhnout číšníkovi upravujícímu to skoro neštěstí. Podíval se přes tmavě zelené rameno na Brumbála, sedícího pohodlně na druhé straně stolu a majícího na tváři jemný pobavený úsměv. Klid, trpělivost; obojí doslova čišelo z jeho tváře, rukou položených poklidně v bílých vousech a modrém lesku očí. Nepamatoval si, že by kdokoliv měl s jeho nehodami, zakopáváním a neschopností se vyjádřit stručně a jednoduše takovou svatou trpělivost, jako právě on. Byl tím pravým vznešeným Brumbálem, jakého si představoval, ale stejně tak normálním člověkem. Kontrast mezi jeho osobností, ta složitost viditelná na první pohled, byla fascinující.

Třásly se mu z toho ruce.

Číšník se ho zeptal, jestli chce něco k pití, tak vyhrkl cosi o vodě, nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo, a potom už jenom sledoval, jak Brumbál bez jediného zachvění či rozpaků z jejich situace pomalu listuje jídelním lístkem ve zdobené kožené vazbě. Jeho ruka, světlá a hubená s jedním velkým pečetním prstenem na prsteníčku pomalu otáčela stránkami. Byl tu dokonale doma, na rozdíl od Lancelota.

„Pane... Albusi,“ opravil se vzhledem k tomu, že předtím na oslovení 'pane' nereagoval. „Proč jste mě sem vzal? Je to drahá restaurace v Evropě, kde vás všichni znají a vy mě sem přivedete a já nevím proč. Jsem jenom úředník na Ministerstvu... byl jsem úředník na Ministerstvu... a polil jsem vám dneska kalhoty... Merline, pořád je mi to hrozně líto. Nemáte důvod na mě být tak milý, když...,“ ztichl, ne proto, že by blábolil, ale protože ho napadla šílená myšlenka.

Byli společně velmi daleko od Londýna v místech, kde pravděpodobně někoho, koho by kdokoliv z nich mohl znát, nepotkají. Navíc to byla restaurace a možná víc než to, protože ve výtahu bylo několik pater čísel, kde se scházeli výhradně muži s jinými muži. Vše diskrétně skryté hluboko pod zemí a... pod mořským dnem, jak si právě uvědomil, jelikož mu pohled padl na okno po levici, skrz které viděl do volného oceánu. Do teď bylo nepodstatné a bylo nepodstatné dál, už totiž chápal, proč tu jsou a naprosto netušil, jestli má utíkat, tetelit se blahem, být dotčený a uražený nebo jenom tak sedět a čekat co se stane.

Střetl se s Brumbálovýma světlýma očima, které náhle vypadaly, jako kdyby zářily. Dívaly se na něj, spíš skrz něj a možná dokonce do něj. Nebyl si tím jistý, jediné co vnímal, bylo, že mu ten pohled zabraňoval pořádně se nadechnout a pod pasem mu z něho začalo cukat. Složil si ruce do klína a pevně je zaklesl do sebe. Nervozita stále přetrvávala, musel by vypít půl lahve vína, aby zcela zmizela, vlastně se spíše stupňovala, když se tak rozhlížel kolem sebe.

Jistě, slýchával o tom, jak si bohatí postarší kouzelníci vodí své milenky nebo milence daleko od všech a často si za ně vybírají ty nejméně nápadné a zajímavé, jelikož u těch se nikdo nestará, kde tráví čas. Jen si nikdy nedovedl představit, že to dělá i Brumbál, člověk natolik vznešený, že se to k němu prostě nehodilo, a také ho nikdy nenapadl způsob, jakým by se v takové situaci ocitl on sám. Jeho nešikovnost a věčné zmatené blekotání lidi příliš odrazovalo od kontaktu s ním, natož aby s ním chtěli spát. Navíc, jak si musel přiznat, jeho sebevědomí nebylo zrovna velké, ani k němu neměl důvod. Nebyl ničím zajímavý, žádná zvláštní schopnost ani nadprůměrná moc, byl prostě obyčejný kouzelník, dokonce se zředěnou krví. Nikdy nepředpokládal, že by zrovna o něj mohl mít zájem nějaký postarší bohatý čistokrevný kouzelník, zvláště pak Brumbál.

„Nejsem hloupý,“ promluvil opět, polohlasně, ale Brumbál ho jistě slyšel.
„To bych si ani na chvíli nepomyslel,“ ujistil ho starší kouzelník. I když by se to dalo říct jako posměšná ironie, nebylo to tak řečeno, Brumbál to myslel vážně a pronesl to měkkým příjemným hlasem.
„Došlo mi, proč jste mě sem vzal. Najíme se, vy mě vezmete do nějakého zdejšího pokoje nebo někam na hotel, kde...,“ odmlčel se a udělal neurčité gesto rukou. „Potom mě vezmete zpátky do Londýna a už nikdy se neuvidíme.“

Ty chceš, aby se něco takového stalo?“ znělo to, jako kdyby mu dával na výběr.
„Záleží snad na tom, co chci já?“ vrátil mu to otázkou, ale nemyslel to jako neslušnost. „Jsme tady a.... ano, chci,“ dokončil souhlasem, místo aby rozebral, že beztak nemá kam jít. Okamžitě se za to styděl, znělo to totiž nesmírně lacině. Jenže byl tady a Brumbál, člověk, kterého tak nesmírně obdivoval, ho sem přivedl proto, aby s ním byl. Kdyby se nechytl příležitosti, jež se mu nabízela, považoval by se za hlupáka. Sice byl sám nápad strávit s Brumbálem noc hloupý, možná si dokonce špatně vyložil, proč ho sem starší čaroděj vzal, ale kdyby nevyslovil své přání, mohl by přijít o něco, nač bude vzpomínat po celý svůj život. Našli by se mnozí, kteří by si mysleli, že je šílený když touží zrovna po Brumbálovi, ale bylo to tak, prostě bylo a on si nedokázal poručit, aby po něm netoužil, když ho tu měl kousek od sebe.

„Pokud si něco velmi usilovně přejeme nebo to skutečně z hlouby duše chceme, může se to snadno stát skutečností,“ řekl Brumbál a vzhlédl k číšníkovi, který k nim právě dorazil s pitím. „Ale teď nechme stranou naše přání a pojďme si dát sklenku vína. Nic člověka nezbaví obav a nervozity tak skvěle, jako dobré víno v krásné broušené skleničce. Není-liž pravda?“
Mírně přikývl a nervózně se ujal tenké nožičky vinné sklenky, kterou mu číšník po Brumbálově degustaci a schválení štědře naplnil. Ani si se svým spolustolovníkem nepřipil nebo nezaregistroval, co vlastně pije, jenom do sebe sklenici rychle obrátil. Věděl, že když se opije, nebude tak nervózní. Už to měl velice dobře vyzkoušené.
„Ou, hou, drahoušku, to je víno nejvyšší kvality, pomalu se upíjí, nehltá se jako máslový ležák,“ zasmál se Brumbál. „Měli bychom si jím spíš přiťuknout.“

„Omlouvám se,“ zamumlal a natáhl se pro lahev, aby si dolil sklenku a mohli tak učinit společenským konvencím zadost. Jenže Brumbál byl skoro stejně rychlý, jejich ruce se střetly na lahvi. Jeho ruka zůstala překrytá tou Brumbálovou. Prsty a dlaň, která se ho dotýkala, byla neobvykle jemná, hladká a teplá. Líbila se mu, a když mu starší kouzelník přejel palcem po ruce ani trochu mu to nevadilo. Naopak mu to vyslalo po kůži příjemné zachvění. Rychle stáhl ruku zpátky a nechal Brumbála, aby mu dolil.

Převzal si od staršího kouzelníka druhou sklenku vína, se kterou si s ním tentokrát přiťukl. Doušek rudé tekutiny, který vzápětí polkl, si až teď trochu vychutnal. Spíš než víno jaké znal, kyselé a svíravé, to připomínalo ovocnou šťávu, alespoň jeho chuti. Kdyby si mohl vybrat, tak si dá pivo, pokud by ho tu vůbec měli. Nějak pochyboval, že ano, ale na tom nezáleželo, víno nebo pivo, obojí příjemně rozehřívalo nervozitu v jeho končetinách.
„Pověz mi o sobě něco,“ vyzval ho Brumbál.
„Co?“

„Na tom nezáleží, začni třeba tím, odkud pocházíš,“ navrhl a složil si ruce na prsou.
Váhavě si odkašlal. Netušil, proč by k jejich nastalému vztahu mělo být důležité sdělit, odkud je nebo kým je. Na tom přeci vůbec nezáleželo. Nepotřebujete člověka znát, abyste s ním ochotně spal, ostatně to ani nešlo někoho poznat během krátkého vyprávění. I tak se, posilněn dalším douškem vína, pokusil o sobě něco říct.

Začal tím, že je z Irska, což z nějakého důvodu Brumbála nesmírně zajímalo a nadšeně se vyptával na tamní krajinu, zvyky a na pivovary, o čemž mu musel sáhodlouze vyprávět. Zabralo jim to dost času na to, aby jim přinesli jídlo. Ani netušil, kdy ho kdokoliv z nich objednal, nicméně dostal své kotlety a Brumbál zase vytouženého úhoře na bylinkách. Jídlo bylo skvělé a poskytlo jim další široký námět k rozhovoru. Tedy on mluvil a druhý kouzelník ho velice zaujatě poslouchal, jako kdyby říkal největší tajemství světa, když se svěřoval, že má rád ovčí sýry, které se dělají u něj doma v malém městečku. Připadal si trapně, když o tom vyprávěl, zatímco byl tak bedlivě poslouchán, ale další sklenka vína mu pomohla se zbavit i těchto rozpaků. Stoupla mu do hlavy jako přesně ten příjemný opar, co ještě člověk není opilý, ale už je natolik uvolněný, aby si s ničím nedělal starosti. Zvláště pak s takovou hloupostí, jako je vylitá sklenice vody nebo pokecaný ubrus, což byly přesně ty malé pohromy, které se mu stávaly vždy, a dnešek nebyl výjimkou. Ani Brumbál se za to nezlobil, jen se shovívavě usmál, když se Lancelot snažil ty nehody trochu uklidit.

Kdo z nich se přisunul blíž a poprvé se dotkl ruky druhého, nebylo jasné, ale někde při dezertu, když už se nahlas smál při vyprávění historek z dětství, se jejich kolena pod stolem dotýkala a jejich prsty o sebe chvíli co chvíli otřely. Bylo to tak přirozené, až skoro zapomněl, s kým tu je a připadal si jako ve svém rodném kraji, když se scházel s přáteli v pubu. Skoro cítil vůni moře, která k němu pokaždé v jeho domovině doplula od nekonečné vodní hladiny, když se vypotácel ven z hospody. Uklidňovalo ho to.

... a divoce tou hůlkou mával, až se všichni báli, že pod námi tu loďku podpálí nebo převrhne. Brian potom řekl, že jsme ji měli převrhnout my, protože bysme tu hůlku uhasili a ještě utopili viníka,“ zasmál se, když to říkal, tehdy mu to vtipné nepřišlo, ale dnes, když právě dopil poslední doušek vína ve sklence a nikde už nic k pití nebylo, se mu to zdálo jako největší vtip na světě. Ztichl a přestal se smát, dech se mu z toho věčného povídání krátil, ale už dlouho si nepřipadal tak skvěle vymluvený jako dnes. Ve skutečnosti toho tolik neřekl za všechny ty roky, kdy byl v Anglii a kdy si neměl den co den možnost povídat s přáteli. Netušil, nakolik mu chybí ta možnost mlít pantem až k naprosté neschopnosti vůbec cokoliv říct. To až Brumbál mu to ukázal a dovolil se uvolnit.

Jenže teď už nebylo co povídat a ticho, které nastalo, se začalo zdát být tíživým. Malinko si odkašlal a pohnul nohou tak, že se jeho koleno otřelo o Brumbálovo. Doufal, že je to jasná výzva, jelikož nic odvážnějšího nepřipadalo v úvahu. Však také co by udělal víc než tohle.

„Někdy se zážitky z našeho života, které považujeme za strašidelné, časem stanou nejlepší vzpomínkou, jaká v naší paměti uvízne,“ podotkl Brumbál a nemyslel tím jenom jeho vyprávění. „Půjdeme?“

„Ano,“ přikývl. Nemohlo být pochyb, s čím souhlasí, rozhodně ne s tím, že se přenesou zpátky do Londýna. Ve skutečnosti, kdyby něco takového Brumbál přeci jen navrhl, asi by se tomu bránil. Ne urputně, to by si nedovolil, ale k protestu by se vzmohl.

Zvedl se ze židle a málem si hned musel zase sednout. Rukou se zlehka opřel o stůl. Když seděl, nezdálo se mu, že by byl tak opilý, zato když se pokoušel stát, viděl, jak se mu svět točí před očima. Loket mu podepřela silná ruka, jejíž jištění uvítal. Zvedl pohled a střetl se Brumbálovýma modrýma očima, ve kterých tančily plamínky; snad odraz svíčky na stole. Nevěděl. Nezkoumal to, ochotně zaklesl svou ruku pod nastavený loket a využil mírné opory k chůzi. Byla to vlastně vzrušující zábava opírat se o Brumbála, cítit na kůži jeho magii a lechtání dlouhých vlasů rozhozených po ramenou na tváři, kterou k němu nakláněl až neslušně blízko.

Ve vzájemném skoro obětí došli k výtahu, kde už čekala znalá obsluha výtahu, která věděla, jaké tlačítko zmáčknout. Využil té chvíle k tomu, aby se opřel o stěnu výtahu a zvedl pohled k zamřížovanému půlkruhu nade dveřmi, kde ručička přeskakovala z jednoho čísla na druhé, jak hlásala, že se ponořují hlouběji pod zem. Zvažoval, jak vlastně je tenhle hotel hluboký a také, jak sem vhánějí vzduch. Docela znepokojivá představa, že by mu mohl dojít vzduch. Sáhl poslepu rukou k místu, kde tušil Brumbálovu dlaň a sevřel ji v té náhlé iracionální představě, že nebudou moci dýchat.

Výtah zastavil a vypustil je do krátké chodby s pouhými dvěma dveřmi. Pocit stísněnosti se začal zvětšovat, kvůli tomu, že výtah odjel, ale také kvůli pokoji, do kterého ho Brumbál zavedl. Byl velký, celá jedna jeho stěna byla průhledem pod mořskou hladinu, zároveň ale za nimi starší kouzelník zavřel a jeho nechal stát uprostřed místnosti zcela bez opory. Jak se s ním svět stále trochu houpal, připadalo mu to tu hrozně malé. Všechno mu to náhle přišlo bezvýchodné, bez možnosti odmítnutí. Dvě protichůdné myšlenky se v něm praly, touha tu zůstat s mužem, kterého tak dlouho obdivoval a stejně silná touha utéct ve strachu pryč.
„Pojď se ke mně, milý,“ vyzval ho Brumbál a zlehka zvedl ruce v náznaku objetí.

Vykročil k němu trochu jako omámený a zastavil se těsně před ním, tak půl kroku.

Ty máš strach, můj milý,“ řekl Brumbál a položil mu ruku na tvář. Vydechl, zavřel oči a opřel se o ni. Poskytovala mu pocit bezpečí, který právě teď potřeboval a to i přes slova jejího majitele.
„Proč se mě bojíš?“ ptal se starší čaroděj, cítil přitom jeho dech na své tváři, tak blízko byl. Netroufl si kvůli tomu otevřít oči.
„Nebojím se vás,“ odmítl polohlasně. „Já se bojím... že vás zklamu. Nesplním očekávání, která do mě vkládáte. Že se to všechno pokazí a stane se to nejhorší chybou v mém životě... to nechci.“
„Ach, Lancelote, můj skvostný a statečný Lancelote. Tvoje jméno, zdá se, určilo tvou povahu, nebo že by snad Prozřetelnost vnukla to jméno tvé matce, protože věděla, jaký budeš?“ teď už nejen cítil Brumbálův dech, cítil i jeho vousy na své tváři. „Ale máš pravdu, jsem velice náročný muž. Budu tě chtít celého, každý kousek své kůže mi bezpodmínečně odevzdáš. Je to tak? To chceš, že ano?“
„Ano, pro merlina, ano, to chci,“ mumlal, už teď se mu nedostávalo dechu a z příkazu, který právě dostal, se mu penis začal nalívat krví.
„Otevři oči a podívej se na mě,“ nařídil Brumbál a on poslechl. Díval se zblízka do těch dokonalých hlubokých modrých studní. Obličej velkého čaroděje sotva pár centimetrů od sebe, dost blízko, aby ho políbil, kdyby k tomu sebral odvahu.
„Co ještě by sis přál?“ zeptal se laskavě, když to říkal, jako kdyby se modrá barva jeho očí změnila v bezednou propast, která Lancelota vtahovala dovnitř.

„Přál bych si políbit vaše ruce... přál bych si kleknout na zem a zlíbat vaše nohy... přál bych si vás uctívat a... milovat,“ vyslovoval to až nepřirozeně klidně na to, jak byl uvnitř roztřesený.
„Tak to udělej,“ vyzval ho Brumbál mírným hlasem a ustoupil kousek dozadu.

Nečekal ani okamžik, uchopil štíhlé ruce, které měl přímo na dosah a pozvedl je ke rtům. Políbil je. Jemné skoro jako pergamen. Uctívání hodné, protože sršely mocí a patřily velkému Brumbálovi. Dotýkal se jich rty uctivě, jeden prst za druhým, kousek kůže po kousku, přestože by je chtěl olíznout jazykem, jako věrný pes olizuje ruce svým pánům. Stále je pevně svíral nebo možná se jich držel, když klesl na kolena před muže, kterého tak dlouho obdivoval. Zvedl pohled nahoru, svět se mu stále houpal před očima, jenom Brumbálova klidná tvář byla stabilním bodem v kolotoči jeho života. Nerad pouštěl teplé ruce, ale nemohl jinak. Sklonil se, dlaněmi opřel o zem a políbil jednu světlou botu. Nikdy dřív u nikoho nic takového neudělal ani po tom netoužil, proto ho doslova srazil příval vzrušení, které pocítil v celém těle. Svíral mu slabiny, nutil jeho penis tvrdnout a vzpírat se proti látce. Tiše zasténal a stejně tak políbil i druhou nohu.
„To je můj hodný chlapec,“ zaznělo nad tím polohlasně, laskavě a zároveň velmi dominantně. „Tak to má být. Teď vstaň a běž do ložnice.“

Neodporoval, i když by klidně zůstal na zemi, a vrávoravě vstal. Otočil se kolem své osy, protože netušil, kde přesně ložnice je. Jistě, byla za nějakými dveřmi, jenže si zprvu nebyl jistý, kterými. Nakonec je přeci jen našel, byly to samozřejmě ty, které nevedly ven. Vyrazil rychle k nim. Klika mu uklouzla ve zpocených dlaních, ale dveře se mu podařilo otevřít. Vklopýtal do setmělé místnosti, než si však stačil vzpomenout na svou hůlku, svíčky v rozích se začaly rozsvěcet. Nejdřív svícny v těch nad postelí – obrátil se a spatřil, jak na svícny Brumbál jen tak zlehka ukázal rukou a stejným způsobem rozsvítil i druhé dva na opačné straně pokoje. S úctou a oddaností se na starého čaroděje podíval. Byl tím prostým a jednoduchým projevem magie uchvácen. Brumbál se jenom mírně usmál.
„Teď se svlékni...“
Rychle začal škubat za knoflíčky na svém saku, hloupém a nepohodlném saku, které patřilo k dress code Ministerstva. Ještě nikdy mu tolik nevadilo jako dnes, stejně jako ten trapný a hloupý šátek uvázaný kolem límce košile.
„Pomalu, můj milý, svlékni si jeden kousek za druhým tak, abych si tě mohl dobře prohlédnout. Nikam nespěcháme. Máme celou noc pro sebe,“ řekl Brumbál a sám si stáhl z ramen svůj dlouhý perleťový plášť.

Nadechl se a pokusil se uposlechnout rozkaz, který mu byl dán. Nebylo to snadné, toužil ze sebe oblečení spíše strhat a dojít tak uvolnění alespoň od nepříjemného tření látky v rozkroku, ale nemohl odporovat Brumbálově přání. Stáhl si už rozepnuté sako, rozvázal šátek a obojí hodil na zem. U košile potom skutečně zpomalil, rozepínal knoflíčky postupně. Když byl asi v polovině, na chvíli pozvedl pohled a viděl Brumbála, jak se uložil do postele oblečený ve všem, vyjma bot a hábitu. Opíral se o pelest, prakticky seděl a svýma jiskrnýma očima ho velice upřeně pozoroval. Připadal si díky tomu jako herec na jevišti, jenže merlinžel netušil, co by měl hrát, tak jenom pomalu pokračoval v rozepínání oblečení. Možná by to do toho měl dát víc, než si jenom prostě stáhnout košili z těla, ale bál se to zkusit, aby to nepřehnal.

Boty si vyzul dost neopatrně, jedna mu ulítla pod postel a to s sebou přineslo tichý zvuk smíchu z postele. Zvedl po něm hlavu. Brumbál se nesmál jemu, na to byl jeho výraz příliš jemný, on se smál tomu, že mu ulétla bota.

„Jsi jako kotě s klubíčkem,“ podotkl starší čaroděj velmi vážným hlasem, přesto však s úsměvem.

Prudce se nadechl, chtěl se zasmát, jenže z toho vyšlo jen jakési zachraptění. Raději přestal a vrátil se k rozepínání kalhot. Knoflík po knoflíku, až je konečně mohl stáhnout z boků a nechat spadnout na zem. Po nich následovalo už jenom prádlo, které šlo pryč rychle. Zůstal tam stát, chladivý vzduch mu klouzal kolem penisu a on měl díky tomu tendenci se zakrýt rukama.

„Nedělej to, chci tě vidět,“ nařídil mu Brumbál, takže dal ruce zase pryč, podél těla a sevřel je v pěst. Dlaně se mu potily, chtěl se buď zakrýt, nebo sám sebe dotknout, ale vyčkával na další příkaz. Trvalo to dlouho, než přišel, po celou dobu si ho starší čaroděj velice pečlivě prohlížel přes okraj svých brýlí, načež zvedl ruku v gestu pozvání.
„Pojď sem ke mně, milý,“ zabroukal něžně.

Poslechl nadšeně, doslova se k posteli vrhl a použil nabízenou ruku jako oporu, protože ho postel překvapila svou výškou, když k ní dorazil. Opřel se o Brumbálovu hruď a naklonil se nad ním, jak ho chtěl políbit. Byl zvědavý, jaký to bude pocit, protože nikoho s vousy nelíbal a dotek zapleteného copu, na kterém měl položenou ruku, mu vůbec nevadil, tak proč by mělo vadit líbání. Jenže dřív než se stačil svými rty dotknout Brumbálových, byl zadržen prsty, které mu sevřely bradu.

„Ne,“ odmítl mocný kouzelník. „Jdi támhle na druhou stranu, pohodlně se usaď a předveď mi něco hezkého.“
„Co?“ vydechl otázku, nevěděl, co by asi tak měl předvádět, když je docela nahý. Výmluvně vyklenuté šedé obočí a pohled sklopený na jeho ztvrdlý penis mu napověděl. Nevlhčil si nervózně rty. Nikdy po něm nikdo nechtěl, aby dělal něco takového, ale jestli to Brumbála potěší, bude ochotný udělat cokoliv.

I když mu to předtím bylo zakázáno, ukradl si jeden krátký polibek, jen zavadil svou pusou o rty skryté mezi vousy, fascinovaný tím pichlavým a zároveň jemným dotekem, a přesunul se na určené místo. Nohy postele, o které se mohl opřít zády, byly polstrované, to se zdálo být praktické a pohodlné, přestože sedět tu před někým a dotýkat se svého těla úplně pohodlné nebylo. Podíval se krátce na Brumbála, jak si stojí a jestli je druhý muž spokojen. Ve tváři měl zalíbení, skutečné a nefalšované. To Lancelotovi dodalo odvahu v jeho počínání, když si naslinil ruku a položil ji na svůj ztvrdlý penis. Okamžitě se kousl do rtu, jelikož mu příjemné bodnutí oddalovaného uspokojování sevřelo slabiny. Nemyslel si, že by měl sílu na to předvést Brumbálovi nějaké skutečné divadlo, jeho mysl stejně jako veškerá tužba se upírala jenom na to, jak co nejrychleji dojít orgasmu. Kousl se do rtu, a protože se chtěl alespoň pokusit být hodný chlapec, donutil se klouzat rukou po svém penisu opravdu pomalu. Nahoru a dolů, až se mu z toho svaly na rukou chvěly, ale snad to bylo přesně to, co Brumbál chtěl. Určitě ano... doufal, že rychlý dech, který byl v místnosti kromě jeho vlastního skřípění zubů v námaze také slyšet, byl dobrým znamením. Dovolil si zvednout pohled od vlastního penisu a podíval se na muže, který ho sledoval. Ne sledoval, doslova očima hltal každý pohyb ruky. Nikdo ho nikdy tak upřeně nepozoroval, od nikoho nedostával tolik jako od Brumbála a nic ho nemohlo víc vzrušovat, než právě upřený pohled modrých očí.

Tiché zasténání mu přešlo přes rty, když i přes veškerou svou snahu cítil, že vyvrcholení neoddálí. Stačilo mu tak málo, jenom vědět, že je bezpodmínečně vnímán a sledován, k tomu, aby se ho zmocnilo jakési šílenství. Zaklonil hlavu dozadu a opřel se o pelest, oči zavřené. Přes víčka vnímal nejasnou kulisu baldachýnu nad svou hlavou a k uším mu dolehl šustivý zvuk látky. Zachvění mu přejelo po těle, v mysli se mu totiž vynořila představa Brumbála, jak rozepíná své kalhoty a vytahuje z nich penis. Představil si ho, velký, tvrdý, možná se zvrásněnou kůží. Naprosto dokonalá představa, díky které ztratil všechno své sebeovládání, pokud kdy nějaké skutečné měl. Nedbal už na nějaké představení, jen rychle třel rukou svůj penis, dokud vzrušení nepřekročilo pomyslnou hranici a nezhouplo se k prudkému orgasmickému výbuchu. Přitom se mu ze rtů vydral sten, ne jeden, ale hned několik neúměrně hlasitých v tak tiché místnosti, ale stejně uvolňujících jako samotné vyvrcholení, po kterém zůstal rozechvěle sedět s rukama položenýma na stehnech a očima stále zavřenýma.
„Lancelote, můj chrabrý rytíři,“ dolehl k němu hluboký hlas, netušil po jak dlouhé době od chvíle, co konečně dosáhl uvolnění. „Otevři oči a podívej se na mě.“
Udělal, co mu bylo přikázáno, a spatřil, že se Brumbál posadil. Šustění látky, které předtím slyšel, nebylo rozepínání kalhot, ale pouhé sundání saka a vesty.

„Pane...,“ nezmohl se víc než na tichý povzdech.
„Lehni si,“ nařídil starší kouzelník a sám z postele vstal, čímž uvolnil místo, kde předtím ležel.

Pomalu, stále ještě nepřirozeně uvolněný z prožitého orgasmu, se natáhl na břicho do vyhřátého místa na prostěradle. Nebylo pochyb o tom, co bude Brumbál chtít, když žádal, aby si lehl a jemu to ani trochu nevadilo. Zabořil tvář do polštáře vonícího po bylinkách a květinách zároveň. Vonícího jako čaroděj, kterého tak zbožňoval, jako les a louka a jako síla. Zavrtal do něj pevně nos, ponořil se do té vůně a tepla. Spokojený, uvolněný a připravený na všechno.
„Ne takto,“ napomenul ho Brumbál, i když to byla výtka zcela neznatelně. „Obrať se na záda. Chci ti vidět do tváře... tvé krásné, sladké tváře, můj milý.“

S určitou nejistotou se obrátil na záda, jak mu bylo přikázáno, a vzhlédl k muži stojícímu u postele. Brumbál na něj shlížel poklidně, jeho výraz říkal, že přesně takhle je to tak, jak chce a štíhlé ruce velice pomalu a soustředěně pracovaly na rozepínání knoflíčků košile skrytých pod tlustým copem z vousů. I přes ten klid, který viděl v tváři vznášející se nad ním, byl Lancelot opět nejistý. Nebyl panic, ale jeho zkušenosti nebyly moc rozsáhlé. Dva milence považoval ve svých dvaadvaceti za přijatelný a normální počet, jenže takový, který mu neposkytl všechny potřebné zkušenosti, se kterými by se mohl předvést před někým tak dlouhověkým, jako byl Brumbál. Vždyť on, i kdyby se choval cudně, musel mít zkušenosti skoro stonásobné. Jen z té myšlenky ho polil nepříjemný chlad. Přikrýt se nebo schoulit do klubíčka by mu vyhovovalo, jenže nechtěl Brumbála urazit, proto ho dál sledoval, jak se svléká a kousal se při tom do rtu.

Bílá košile z jemné látky spadla na zem a pod ní se objevilo cosi barevně puntíkatého s propínáním mizícím v kalhotách a rukávy k loktům. Překvapeně zamrkal a úplně kvůli tomu zapomněl na svou nejistotu. Brumbál se začal z nějakého důvodu pohihňávat, měkce a zastřeně, zatímco si sundával kalhoty. Když je spustil, to něco pokračovalo po jeho nohách až ke kolenům a velmi těsně to obepínalo jeho hubenou postavu. V rozkroku se pak pod puntíkatou látkou vypínala dobře známá oblina.
„No ano, puntíkaté podvlíkačky. Na Ministerstvo chodím připravený na ledacos, ale na svádění opravdu ne. Ministři bývají vůči mému sexapealu až nepříjemně imunní,“ pochechtával se Brumbál, vysvětloval své podivné oblečení a zároveň se ho začal zbavovat.

Stáhl si prádlo nejdřív z ramen až k bokům. Tělo měl hodně hubené, ale nejspíš takové nebylo vždycky, jelikož si ho dokázal snadno představit jako mladíka svého věku. Ne svalnatého, ale ani ne vyzáblého, prostě normálního, snad jenom trochu drobnější postavy a útlejších boků, než by člověk u muže čekal. Dnes samozřejmě už tak nevypadal, žádné pevné svaly, ale ani stařecky zvrásněná kůže, jaká by se dala předpokládat. Ne, jeho kůže byla jako tenký papír, do kterého se balily bonbony, světlá, už na pohled jemná, a vrásnící se jenom tam, kde se pod ní pohybovaly klouby a svaly. Stejně tenká kůže byla i na stehnech, která odhalil, když si stáhl i zbytek toho divného puntíkatého prádla. A jeho penis byl... dlouhý a štíhlý jako on, pevně vztyčený a připravený. Skoro by řekl, že majestátní, kdyby v něm to slovo ve spojení s penisem nevyvolávalo záchvaty smíchu. I když v případě Brumbála by ani nevyvolalo, protože on majestátní a vznešený byl, přestože stál zcela nahý u postele a právě si dokonce přehodil vousy dozadu za rameno.

Postel se zhoupla, jak se o ni Brumbál vzápětí opřel a vyhoupl se na ni. Trochu se při pohybu lůžka stáhnul, nedokázal si pomoct. Starší muž se ocitl nad ním a rukama opřenýma podél jeho hlavy mu zabránil se odsunout kamkoliv dál. Ve skutečnosti to ani udělat nechtěl, to jen ta zatracená nejistota byla zpátky. Chtěl a musel se jí zbavit. Roztáhl nohy od sebe a dovolil tak Brumbálovi kleknout si mezi ně. Dlouhý vous se přitom pohybu uvolnil a dopadl mu na hruď. Ten dotek lechtal a škrábal, zvláště když se Brumbál pohnul.
„Hmm, na tohle zase potřebuji klipsu,“ zamumlal možná spíš pro sebe a přejel Lancelotovi prsty po žebrech. Zachvěl se pod tím dotekem, nové vzrušení se znovu zmocnilo jeho těla, díky čemuž se odvážil zvednout ruce a položit je na tělo nad sebou. Sklouzl rukama po Brumbálově boku a dospěl k názoru, že jeho kůže je opravdu tak jemná a tenká, jako se zdála být na pohled. Když po ní putoval prsty, trochu se mu do ní bořily. Bylo to zvláštní, vůbec ne nepříjemné, vlastně naopak naprosto fascinující už jen tím, že se mohl někoho, jako byl Brumbál dotýkat a hladit ho. Navíc ho jemný povzdech se špetkou smíchu ujistil v tom, že hladí tím správný způsobem a dodal mu odvahu putovat dál až na záda a pokračovat níž k zadku. Toho se stačil dotknout jen zlehka, než ho dlaň přitištěna na hrudník zadržela.
„Nedělej to, můj kocourku,“ zadržel ho Brumbál měkkým hlasem, ovšem důrazně. Ve strachu z toho, že ho rozzlobí, stáhl ruce úplně pryč a položil je podél těla.
„Omlouvám se, pane, nebudu se vás dotýkat. Přísahám,“ slíbil urychleně. „Jen prosím nepřestávejte,“ zaškemral, co kdyby se starší kouzelník rozhodl kvůli jeho nerozvážnosti a neopatrnosti přestat, vstát a odejít nebo ho vyhodit. Přes veškeré obavy, které opět měl, to rozhodně nechtěl, vždyť jak by si poradil s nově vzrůstajícím vzrušením?
„Můžeš se mě dotýkat kdekoliv, jen ne tam, kam jsi mířil,“ zabroukal Brumbál jemně a sklonil se k němu. Stačil se jen přerývaně nadechnout, než ho starší kouzelník políbil na rty. Škrábající vousy, vlhké rty a obratný jazyk, který mu vklouzl do pusy. Opět tělo nad sebou objal, už si dobře vědom toho, kam nesmí zajít. Sice to nechápal, neviděl důvod, proč by se tam nemohl Brumbála dotknout, ale pokud si to nepřál, nebude to dělat. Zvedl boky a přitiskl slabiny vzhůru. Jeho penis se otřel o ten Brumbálův, další příjemné zachvění vzrušení mu přeběhlo z toho doteku tělem. Cítil prsty, jak mu sklouzly po boku a zlehka se zaryly do jeho zadku, jak si ho k sobě druhý muž přitáhl blíž. Ochotně spolupracoval, oči zavřené a dech zadrhávající se v krku.

Takhle to bude pohodlnější,“ zamručel mu Brumbál do ucha a přejel po něm rty. Nevěděl, o čem mluví, pochopil, až když se mu pod záda dostal příjemně jemný a zároveň tvrdý polštář. Opravdu to bylo pohodlnější, už nemusel záda prohýbat a napínat, aby byli ve větším kontaktu.
Vzhlédl nahoru na Brumbála, který se nad ním tyčil a se zalíbením si ho prohlížel. Nesměle se usmál, opět nervózní z toho, že tu před ním leží tak nahý, vzrušený a s nohama roztaženýma. Ať se stalo cokoliv, pořád to byl uctívání hodný muž, před kterým všichni, zejména on sám, byli bezvýznamným ničím. V pocitu byl ještě utvrzen, když Brumbál lehkým pohybem ruky otevřel zásuvku a přivolal si do dlaně flakonek, nejspíš s olejem. Nezkoumal to, jen zavřel oči a posunul boky kupředu, jak ochotně poskytoval ke kontaktu všechen prostor, jaký jen mohl. Nohy ještě víc oddálil, ochotný ke všemu a spokojený s tím, když se ho teplá vlhkost dotkla mezi půlkami. Instinktivně tomu vyšel vstříc a s tichým zasténáním si vychutnával pocit, když Brumbálův dlouhý hubený prst pronikl dovnitř. Pohnul boky, jak chtěl víc. Rukama pevně svíral prostěradlo pod zády a sténání, procházející mu mezi rty, se změnilo v tichou litanii rozkoše. Ani nezaznamenal, kdy a jestli vůbec Brumbál přidal druhý prst, bylo mu to jedno, už jen ten pocit něčeho uvnitř těla ho dokázal vyvádět k výškám.

Prudce zalapal po dechu a otevřel oči až ve chvíli, kdy byly prsty nahrazeny penisem. Vzhlédl k Brumbálovi, který se nad ním skláněl a nemilosrdně si ho bral, podpíraje mu při tom nohu, aby mohl do jeho těla vnikat v tom správném úhlu. Pohnul se proti němu, neměl ani jinou šanci, jinak by to mohlo bolet a on hlavně chtěl víc. Toužil a přál si cítit tvrdou erekci hluboko v sobě. Ochotně ji přijímal, skoro se zalykal tím pocitem blaha, který mu to přinášelo, i když anebo zvláště proto, že Brumbálovy přírazy byly nekompromisní. Nedal mu čas si zvyknout na pocit mít něco velkého v sobě, ani minutu odpočinku, jen si ho přivlastňoval. Bylo to prudké, divoké a přesto klidné, takové, jaké to nikdy nezažil. Na břiše a prsou cítil šimrání a škrabání copu z vousů, který mu klouzal po kůži. Bylo to nezvyklé, ale vzrušující, protože vousy přejížděly přes jeho ztvrdlé bradavky a dráždily je. Nedotýkal se sám sebe, ale i tak měl dojem, že ho někdo na penisu laská. Zažil milování mnohokrát, jenže nikdy neměl pocit, jako kdyby ho milenec s každým přírazem zasáhl elektřinou. Nikdy se neměl možnost nikomu, s kým spal, hledět přitom do tváře, nebo na něj vůbec vidět, přesto mu kousek mozku, co byl ještě schopný přemýšlet, říkal, že duhová záře, kterou svým zastřeným zrakem viděl kolem celého Brumbálova sklánějícího se těla, nebylo něco, co by mohl vidět běžně. Byla to magie, právě ta jiskřila v jeho těle, a modré oči, které na něj shlížely, ho pohlcovaly. Matně si uvědomil, jak nahlas křičí nebo si to možná jenom představoval, nebyl si jistý. Nevěděl ani jistě, jestli v následném prudkém orgasmu jen zavřel oči nebo dokonce omdlel, jen věděl, že se mu na chvíli zatmělo a vše kolem se proměnilo jenom v jeho steny a ještě prudší pohyby penisu v těle.

Když se mu konečně zase rozjasnilo, zjistil, že vzhlíží do baldachýnu postele, nohy volně roztažené a penis ochablý. Po svém boku slyšel rychlý přerývaný dech a ve vlhkých vlasech cítil ruku, která ho poslepu probírala. Srdce mu doslova naráželo do hrudní kosti, jak se odmítalo dostatečně rychle uklidnit.
„To je můj kocourek... sladký, milý kocourek... můj milý,“ dolehla mu k uším tichá mantra, která se zdála být jenom bezmyšlenkovitým mumláním, i když přicházela od Brumbála.

Zavřel oči a přitáhl konečně nohy k sobě. Když nad sebou neměl magií jiskřící tělo, začínala mu být rychle zima, jak se rozplývaly všechny ty příjemné pocity obluzení, místo kterých začala nastupovat dobře známá kocovinová bolest hlavy. Zároveň s tím si víc uvědomil svět kolem sebe a došlo mu, že neví, co by teď měl dělat. Měl by se zvednout a jít do koupelny nebo po něm Brumbál chce se přitulit? Nepoznal to, nedostal žádné znamení, kromě toho nesouvislého mumlání, které stále slyšel. Stejně tak to mohlo být utěšování jako prostě jenom vlídná snaha mu říct, že je stále vítán. Jedno z toho to bylo určitě, jenže on nevěděl co. Náhle se v něm objevil pocit beznaděje. Cítil se úplně ztracený, i když ležel v posteli vedle Brumbála, byl tu prostě sám. Důsledky jeho činu ho v té samotě srazily na kolena. Splnil si svůj sen; ne, splnil si něco, o čem si ani netroufal nikdy snít, přesto se necítil šťastný, když si uvědomil, že to je konec. Jeho dětská představa Brumbála, jak si pro něj přijde, se rozplynula a nahradila ji tvrdá realita, kdy jeho velký zbožňovaný vzor byl sice stále uctívání hodným mužem, kterého však teď poznal jako obyčejného člověka, se kterým nemůže být.

Mrazivý pocit mu objal vnitřnosti. Udělal chybu, když před několika hodinami souhlasil s cestou sem... ne, udělal ji ve chvíli, kdy si stoupl na Příčnou a čekal na Brumbála. Neměl to dělat, protože teď zůstane opuštěný a samotný.

Obrátil se na bok, zády ke svému společníku a přitáhl si nohy k tělu. Byla mu zima i skutečně. Na přikrývce leželi, takže si ji nemohl ovinout kolem těla. Tolik žádané teplo k němu přišlo v podobě Brumbálova obětí, kdy mu starší čaroděj položil ruku kolem pasu, přivinul se k jeho zádům a měkkým penisem se mu opřel o zadek. Neuhnul ani se nepřitiskl k němu, jen mu do očí vhrkly slzy. Něžnost, kterou mu muž projevoval, když ho zlehka hladil po břiše, jenom stupňovala beznaděj, co se v něm skrývala. Ochutnal něco úžasného, co mu teď bude brutálně sebráno a on bude zanechán na pospas pravdě s obrazem skutečného Brumbála ve své mysli. Ne, nebylo na něm pranic špatného, naopak ho miloval snad ještě víc než tu vznešenou ikonu, protože se mu na ten jeden okamžik dokázal přiblížit, jenže právě v tom byl ten problém.

Slzy přešly ve vzlyky, jež se pokoušel udusit v polštáři, do kterého zabořil hlavu. Byl hloupý, jestliže si myslel, že ho Brumbál neuslyší a nezaznamená jeho bolest.
„Co je ti, kocourku? Proč pláčeš? Neplakej a pověz mi, co se stalo?“ zeptal se měkce s upřímným zájmem.
„Bolí to...,“ dokázal dostat přes knedlíkem zdušené hrdlo.

„Bolí... Kde to bolí? Tady,“ Brumbál sklouzl rukou k jeho zadku a zlehka mu přejel po půlkách, „nebo uvnitř?“ dokončil svůj dotaz a přesunul svou ruku nízko na jeho břicho.

Zakroutil zamítavě hlavou, tělo ho nebolelo ani trochu, nanejvýš se tak cítil trochu upatlaný, to bylo všechno. Jeho bolest neměla s fyzičnem nic společného, byla duševní.
„Ne...,“ zlehka vzal Brumbálovu ruku a položil si ji na prsa. „Tady... tam mě bolí. Vy mě opustíte. ...už za chvíli to všechno skončí a já zase zůstanu sám... už vás nikdy neuvidím... nedotknu se... Neměl jsem to nikdy dělat, protože pak by se nestalo... celý svůj život jsem o vás snil... pořád a pořád...,“ zalykal se pláčem. „Chtěl jsem vás poznat, potkat... potom jste přišel a teď odejdete... Nechci zůstat sám... já vás miluji, hrozně, hrozně moc miluji... Nevím, co si bez vás počnu.“
„Můj milý kocourku,“ zabroukal Brumbál. „Pojď sem ke mně,“ řekl polohlasně a s překvapivou silou si ho k sobě přitáhl. Musel se k němu obrátit čelem, chtěl to, a zabořil obličej do jeho ramene vonícího po mýdle a slaném na rtech od potu. Přitiskl se k němu, jak nejvíc to šlo, k teplu toho těla a do jeho přízračné aury. Dusil své vzlyky v jeho kůži. Prsty se mu podařilo zabořit do zapletence vousu, pevně je tam zatnout, jako kdyby se tím snažil u sebe Brumbála udržet.
„Ššššt! Je to dobré, klidně plač, jestli ti to pomůže. Nezlobím se za to na tebe. Pláč může být očistný, jen se v moři slz nesmíme utopit,“ konejšil ho Brumbál tichým melodickým hlasem, jenž ho vedl tím slzavým údolím, které se mu spustilo z očí. „Stejně tak se ale nesmíme ztratit ve snech, protože sny nám pomáhají k velikosti stejnou měrou, jako nás sráží. Někdy musíme brát život s tím, co nám přináší a nepokoušet se ho změnit,“ vtiskl mu do vlasů polibek, kdoví proč, i když byl odmítán, to jak k němu starší čaroděj mluvil a hladil ho po zádech, ho nutilo přestat vzlykat. „Nám dvěma přinesl tento okamžik, tento pokoj a krásné chvíle, které spolu prožíváme. Zapomeň na to, co bude nebo co bylo, mysli jenom na to, co je a raduj se z toho. Jsem tady, nikam se nechystám a neopouštím tě, co bude ráno, až vyjde slunce, je bezvýznamné, protože to ještě dokonce ani nezašlo.“

Už nebrečel, jen se v jeho pevném ochranitelském objetí trochu chvěl. Jeho slova dávala smysl, i když by je raději slyšet nechtěl. Měl pravdu, vždyť jak by ji mít nemohl, když to byl Brumbál. Jenže uznat pravdu neznamená ji přijmout, on ji rozhodně přijmout nechtěl.
„Já to tak ale nechci,“ zašeptal.

Ruka, která ho hladila po zádech, se zastavila a on strnul s ní. Rozzlobil staršího čaroděje nebo donutil přemýšlet?

„Potom budu, můj milý, ač velice nerad, muset naše dnešní setkání ukončit už teď,“ řekl Brumbál už ne tak konejšivým hlasem, teď byl silnější a velitelský.
„Ne... to ne, to nechci,“ vydechl prudce a přitiskl se k němu tak těsně, jak jenom to bylo možné. Svým tělem se mu snažil bránit třeba jenom vstát, přestože tušil, že jemu zabránit nemůže vůbec v ničem. Zvláště ne pak v tom, aby odešel a nechal ho tu samotného.
„Ani já ne. Jsi moje malé kotě, sladké a zářící jako slunce. Chci tu být s tebou tak dlouho, jak mi to jenom moje plány dovolí. Možná,“ jeho ruka se opět pohnula, tentokrát svými prsty vyjel Lancelotovi až pod vlasy, „bych mohl zrušit jednu menší schůzku, napsat do Bradavic, že si beru den volna a zůstat tu alespoň do zítřka. Chtěl bys tu se mnou strávit den?“
„Nic bych si nepřál víc,“ šeptl vděčný za tu možnost. Musel to uznat, když nebude moci zůstat s Brumbálem navždy, jak by si přál, bude se prostě muset spokojit s jedním dnem. Vždyť dnes, za posledních pár hodin, dostal víc, než o čem si kdykoliv za svůj život dokázal snít v těch nejbláznivějších a nejtroufalejších fantaziích. Jestli měl na výběr muset teď staršího čaroděje opustit nebo zůstat pouhý jeden den, bral ten den, protože i den mohl být vším. Utišil se, doslova se k tomu donutil a potlačil špatné myšlenky na to, že bude muset kdy odejít z tohoto pokoje. Tolik večerů strávil sněním o Brumbálově příchodu, že takový malý sebeklam času ve věčné smyčce, která je tu uvězní, byla pro něj vlastně jenom drobnost.
„Hodný kocourek,“ zamručel Brumbál jemně, spokojeně a políbil ho na temeno hlavy, potom mu odsunul vlasy z krku a přejel po kůži prsty. To bylo příjemné. Tiše si povzdechl a popotáhl nosem. Něžné doteky ve vlasech a na krku ho uklidňovaly natolik, až se začal cítit ospalý. Alkohol, námaha ze slastného milování ale také pláč ho prostě zmohly, jen koutkem mysli si uvědomil, že mu Brumbál na zadní části krku vykresluje obrazec v místě, kde měl své mateřské znamínko. Nevšímal si toho, protože to znamínko fascinovalo každého, kdo ho kdy objevil.
„To mateřské znaménko máš odjakživa, nebo se začalo časem objevovat?“ zeptal se Brumbál se zaujetím v hlase.
„Hmm... znamínko... to mám odjakživa,“ zamručel do vousů, kde měl položenou hlavu, rukou přitom sklouzl až k železnému kroužku na konci copu. „Moje matka mu říká 'šťastná hvězda' a opravdu tak prý vypadá... jako hvězda. Nikdy jsem ho neviděl.“
„Vypadá jako symbol Jitřenky, osmicípá hvězda. Jitřenka svítí na cestu velkým vládcům, mudrcům a silným mužům, kteří právě ji spatří jako první, když přijdou na svět. V jejich dětství je svým svitem opatruje a chrání,“ vysvětloval Brumbál tak, jako kdyby to byla nejdůležitější věc na celém světě, kterou si prostě musel zapamatovat. „Je to pozoruhodné mateřské znaménko na zvláštním místě. Važ si ho a nikdy se ho nevzdávej, mohlo by tě dovést k cíli, o kterém ani netušíš, že je ti předurčeno ho dosáhnout.“

„Nevím, o čem to mluvíte... je to jenom znaménko,“ nerozuměl, proč mu přikládá starší kouzelník takový význam, ale pokud si myslel, že tam je, bude se tomu snažit věřit. Do teď mu jeho mateřské znaménko nepřineslo žádné štěstí, pokud hodiny, které zatím prožil s Brumbálem nebyly právě tím jediným štěstím.
„Na tom nezáleží, určitě ne teď. Polož si hlavu, milý, a trochu se prospi, můj Lancelote,“ vyzval ho Brumbál způsobem, jakému se nedalo odporovat. Přivinul se k němu blízko, uložil se do pohodlné pozice, kdy si přes jeho hubené nohy přehodil svou nohu a zavřel oči. Dokud bude cítit teplé tělo pod sebou, bude vědět, že tu s ním Brumbál je a to ho uklidňovalo. Zabývat se chvěním bolestné ztráty hluboko v duši, která přijde, až ho pustí, se prostě odmítl. Spánek k němu proto přišel jako vítaný společník.

 

°°0°°

 

Jen koutkem mysli, příjemně unavený, otočil kohoutkem nad mramorovým umyvadlem a ponořil do proudu vody ruce. Opláchl si je a nabral plnou dlaň, kterou si svlažil obličej. Pohlédl na svůj odraz v zrcadle a seznal, že nevypadá tak spokojeně, jak se skutečně cítil. Lancelot byl sladký, chutnal jako třešně, když olízl jeho kůži a tělo měl pevné, krásné, dokonalé. Jeho smích se podobal zvonku, i když občas přecházel do afektovanosti. Byl přesně ten typ milence, kterého s oblibou choval v náruči a rozmazloval. Skutečně se těšil z možnosti tisknout ho k sobě, líbat a dotýkat se jeho mladí jednu, dvě možná tři vášnivé noci, než ho opatrně navede tím pro něj nejlepším směrem. Nebyl naivním starcem, věděl, že pro mladíčky jako byl ten, co ležel v jeho posteli ve vedlejší místnosti, nebyl partií pro život a ani netoužil se jí stát. Musel udržet svou tvář, na které tak dlouho pracoval a nevzdal by se jí, ani kdyby k němu, mladému, takovému, kterého by mu společnost nikdy neschválila, vzplanul silnou láskou. Beztak jeho city už dávno nebyly mladickou houpačkou, kdy se dokázal ve chvíli zamilovat, pohybovaly se spíše na úrovni pozvolně sílícího zalíbení přecházejícího v uvědomění vlastních závazků a udělání toho, co bylo správné. A stejně už to bylo mnoho let, kdy naposledy k někomu to stupňující se zalíbení cítil.

Navíc Lancelot... ten vybočoval z řady milenců, které si brával sem nebo se kterými vůbec byl. Nemohl by říct, že k němu chová to příznačné zalíbení, on byl zvláštní v něčem úplně jiném. Jeho neobvyklost definovala dobře známá Jitřenka na zátylku, protože toto znamení krevní přísahy věrnosti vládci Anglie se dalo spojit jen s jedinou kouzelnickou rodinou, o které byl on sám skálopevně přesvědčen, že vymřela po meči. Mýlil se. To se mu nestávalo často a neměl z toho dobrý pocit, zvláště tentokrát ne. Kdyby tušil, čí je Lancelot nejspíš přímým synem, nikdy by ho nevzal sem a nemiloval by se s ním. Už proto, že s těmi, kteří pro něj mohli mít politický význam, jednoduše milostné vztahy nenavazoval. Většinou takové věci nedopadaly dobře, to věděl z vlastní zkušenosti.

Na druhou stranu...

Přešel ke dveřím, opřel se o jejich futro rukou a pohlédl na schoulené nahé tělo v modrých pokrývkách, ve kterých se tak krásně vyjímalo. Mladík poklidně spal, usmíval se a čas od času cosi zamumlal. Vypadal rozkošně a spokojeně, přímo vybízel k tomu, aby se k němu vrátil a hladově se zakousl do jeho oblých hýždí nestydatě vystavených jeho zraku.

Takže, na druhou stranu, Lancelot se přeci nemusel hned dozvědět o svém otci ani o magické přísaze, kterou s sebou nesl. Prozatím ho postačí jenom držet u sebe, což bude nad míru snadné, protože byl mazlivý a náročný pozornosti jako malé kotě, a až přijde ten pravý čas, odhalit mu se vší parádou kým je. Do té doby mu najde práci, postará se mu o lepší bydlení, protože jistě nebude mít nijak velký byt a možná ho rozmazlí pár rozkošnými drobnostmi, které podtrhnou jeho sladkost.

Pomalu a hlavně potichu přešel k posteli, po cestě shodil na zem župan, a vklouzl k Lancelotovi pod pokrývku. Zlehka mu přejel po zádech prsty, od Jitřenky k místu kde se stýkaly hýždě. Mladík se pod jeho dotekem ošil, cosi zamumlal, ale podle všeho se začal probouzet.
„Je čas vstávat, můj malý kocourku,“ zabroukal a splnil si své předešlé přání, kdy opravdu jemně zabořil zuby do oblého zadečku, za což si vysloužil vyplašené vykvíknutí.
Jeho kocourek byl konečně vzhůru.

 

36. ...dva kroky zpět ~o~ 38. S pravdou ven

 

 

Miniaplikace

Poznámka autorky:

  • Za betování děkuji Sitaře.
  • Za komentáře děkuji všem, kteří komentovali. Opravdu si jich vážím a všechny je poctivě čtu, dokonce už se mi podařilo na ně i odpovědět. :-) Budu se těšit na jakékoliv další komentáře a pokud nechcete komentovat, prosím alespoň hlasujte v anketě. Děkuji.

Komentáře