34. kapitola

V sítích a mezi pastmi (25. týden)

 

Zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř vysoko do oblohy. Potom se rozhlédl kolem sebe, po všech svých milovaných odpočívajících hluboko v zemi. Slunce klonící se k západu ozařovalo jejich náhrobky a dopadalo na vždy pečlivě umetenou hlínu hrobu, upravené rostliny kolem kamenných okrajů a vyčištěné desky na hrobkách.

Byl spokojený se svou prací stejně jako s lahodnou cigaretou ve své ruce a pohodlnou oporou lopaty, jen ta mudlovská elektrická lampa nad jeho hlavou trochu kazila dojem. Odpíchl se od lopaty a s cigaretou v ruce vykročil do prohlubujících se stínů směrem k ženě stojící u jednoho z hrobů. Už bylo těsně před zavřením hřbitova a všichni tedy museli odejít, až na něj samozřejmě, on tu bydlel v domku u zdi.
„Paní Hartmanová,“ oslovil postarší mudlovskou ženu tichým hlasem, jak by se mělo správně na hřbitově mluvit.

Obrátila k němu smutné oči.
„Už je čas jít, paní Hartmanová. Za dvacet minut musím zamknout bránu a ještě mě čeká obhlídka,“ upozornil ji na čas. „Mám vás doprovodit?“
„To je dobré, trefím sama, mladíku,“ usmála se na něj sice smutně, ale vlídně.

Pokusil se ironicky neušklíbnout. Bylo jí tak možná šedesát, takže byla stejně stará jako on, jenže on pochopitelně vypadal jako dobře živený a velice zdravý čtyřicátník. Podle mudlovského vidění věcí už si mohla dovolit mu říkat 'mladíku'.
„Jste na mě vždycky tak laskavý, děkuji. Asi... přijdu zase za týden. Na shledanou,“ rozloučila se s ním lehkým poklepáním na předloktí a vykročila cestičkou mezi hroby k řádnému chodníku z betonu.

„Na shledanou,“ zamumlal k ní přes rameno.

Vyčkal, než její kroky odezněly v dálce a poté jedním pohybem uhrábl hlínu vedle hrobu, kde byly dva hluboké otisky podpatků. Jiný by ocenil, kolik času tu ta stará žena tráví u hrobu svého zesnulého manžela, ale on ne. Věděl své. Mrtví chtěli klid, a nejen ti kouzelničtí, aby mohli odejít do luk Avalonských, ale i mudlovští, kteří museli spočinout. Když se to nestalo, když k nim živí stále chodili a obtěžovali je, jejich životní síla zůstávala v tělech uvězněná a neodešla na místo, kam odcházejí mudlové.

Pan Hartman patřil kvůli své ženě k těm, kteří nemohli odpočívat. Když natáhl ruku nad hrob, mohl jasně cítit jeho život stále spočívající na zahnívajícím mase a kostech. Nebylo to fér. Živí neměli právo mrtvým tak ubližovat, vždyť i to maso a práchnivějící kosti byly lidé. Byly jimi dřív, stejně jako teď. Měly v sobě něco, co je činilo lidskými.

Věrnost. Strach. Touhu po doteku.

Kdyby teď přivolal pana Hartmana z jeho studeného hrobu, jistě by se mu jeho hnijící tělo složilo k nohám a prsty s vystupujícími kostmi ovinuly láskyplně kolem kotníku. Věděl to. Někdy, někdy ty smutné mrtvé čekající na živé přiváděl na povrch země, jen aby jim vysvětlil, že ti živí, co je tu dlouhé roky drželi připoutané, už odešli a nevrátí se. Bylo bolestné je pak sledovat, jak se snaží brečet, jak zatínají své prsty do masa až ke kostem a snaží se vyjádřit svůj zármutek, když konečně pochopili, jak málo na nich jejich blízkým záleží.

Mělo to ale i svůj klad, takoví mrtví pak už odešli. Stali se z nich skuteční mrtví, takoví, co ho slepě poslouchají a není v nich nic, co by je poutalo k životu. To už byly opravdu jen prázdné schránky, jež mohl naplnit vlastními myšlenkami a přáními.
„Nechci, aby se to stalo i tobě, příteli. Ona tě milovala, a pokud tě miluje stále, musí tě nechat jít,“ promluvil k muži spočívajícímu pod metry hlíny u jeho nohou. „Nevím, jak ji odsud navždy vyhnat, aby ti už dala pokoj, dřív než...“
Vyrušil ho stín mihnuvší se po vlídné a klidné síle mrtvých všude kolem. Byl to oblak brutální, temné nekromantské magie, která vyrvávala mrtvé z jejich hrobů bez požádání a většinou jen aby sloužili zlým účelům. Poznával bezbožnou sílu většinou brojící proti Matičce Smrti, ale mátlo ho, že společně s ní cítí také závan magie, která obvykle obklopovala bdícího mrtvého. Obojí bylo propletené v jedno, takže se nemohlo jednat o nekromanta bezohledně rušícího klid jeho mrtvých.

Obrátil se od hrobu muže, se kterým mluvil a ve stejnou chvíli na obzoru mezi stromy zahlédl rudé oči obklopené temným stínem. To byl tvor, který v sobě nesl jak moc nekromanta, tak sílu mrtvého. Něco, co nikdy neviděl, neslyšel o tom a ani žádný z mrtvých netušil, co to je. Jen se všichni báli. Sevřel pevně násadu lopaty a natáhl se k nim pro oporu, jen si nebyl jistý, jestli on potřebuje je nebo oni jeho. Nejspíš on potřeboval je, protože mrtví dlící v hrobech byli více méně v bezpečí, to on stál tváří v tvář stvoření, které nebylo lidské.

Udělal dva kroky vzad, narazil nohou do hrany hrobu a jen na krátký okamžik se obrátil. Strnul. Cítil, že tvor se stačil přesunout a teď stojí sotva dva kroky od něj. Magie té bytosti ho obklopila jako černý pach nedobré smrti, takové smrti, co ji Matička nepřináší s radostí a jemným úsměvem. Hnilobné smrti masových hrobů, kde mrtví nedokážou nikdy spočinout, protože jejich kosti se mísí a jejich životní energie se prolíná s cizí, takže se nemůže oddělit od těla a odejít.

Pomalu otočil hlavu.

Stál tam On, černokněžník, jehož jméno se bál každý kouzelník v Anglii vyslovit nahlas, protože přinášelo neštěstí. V mrtvolně bledé tváři podobné solí vysušené mrtvole zářily dvě rudé oči zabodávající se mu do mozku jako jehly. Černý hábit, co na sobě měl, vypadal, jako když přechází v hlínu samotnou.
Pan Hartman se pod jeho nohama neklidně pohnul. Mohl to cítit i vidět zároveň, jak se jeho mrtvé ruce sevřely a nehty se zaryly do polstrování rakve. Nevolal ho a on přesto ožíval, snad díky moci, která sálala z Něho a možná jenom proto, že sám Jason cítil strach, ve kterém instinktivně volal na pomoc každého, kdo spočíval na tomto hřbitově v posledním nekonečném spánku.

Bojíš se mě, nekromante?“ zeptal se On, a přesto se jeho rty nepohnuly.

Slyšel ho v hlavě přesně stejně, jako když mrtví šeptali jeho jméno. Nikdy se nesetkal s bytostí, která k němu dokázala promluvit přes jeho nadání a její řeč byla víc než jenom opakování slova 'Jason'. Měl tedy k mrtvým blíž než k živým, sám byl mrtvější možná víc, než zemřelí u jejich nohou.
„Ne,“ odpověděl mu stejně.

„Měl bys!“ řekl tentokrát nahlas, spíše zasyčel a vycenil přitom řadu ostrých hadích zubů, které se sotva daly používat k řeči.

Sáhl po své hůlce právě včas, protože On se pohnul v mžiku oka k němu a sevřel okraj jeho teplého kabátu. Instinktivně mu přitiskl ruku na prsa a hrot hůlky hned vedle. Do kůže ho zamrazila známá síla smrti, zvuk těla, které mohl ovládat. Neváhal, nepřemýšlel, jestli to k něčemu bude a vztáhl proti němu svou moc.

Jeho magie se bleskově omotala kolem těla protivníka, vnikla do něj a sevřela ho, jako když povolával mrtvé z hrobu. Přesně stejně uchopil každý kousek masa, na který svou mocí dosáhl a pokusil se ho rozhýbat svou vůlí, donutit konat, co chce. Bylo to těžké. Zuřivá magie, i pro něj téměř nepopsatelné síly, se vzepřela k odporu proti jeho přirozenému nadání. Bušila do jeho pomyslných paží, kterými se snažil ovládnout mrtvé, rvala je a drásala s nepříčetnou zlostí, ale on držel pevně. Dokázal to, sevřít a donutit Ho se ani nehnout, s rukou zamotanou v klopě kabátu.

Hleděl do rudých, hrubou a odpornou zuřivostí naplněných očí, děsily ho, ale připadal si přesto silný. Když ho svedl uchopit, možná se mu ho podaří chvíli udržet nebo donutit pustit kabát a pak bude moci uprchnout pryč.
„Ty... mě... nemůžeš... ovládat!“

Jeho magie natažená k mrtvému praskla jako přetažený kus gumy. Nestačil se ani nedechnout, než ho On zvedl ze země jako panenku a hodil jím několik metrů daleko.

Dopadl tvrdě bokem na zem. Slyšel zapraskání, jež mu zlámala žebra docela jako párátka. Vyrazilo mu to dech a první příval bolesti mu nahrnul do očí slzy, které nemohl zadržet. Jeho hůlka byla neznámo kde a lopata ležela daleko mezi hroby. Neměl tu nic, čím by se bránil, mohl jenom bolestně oddechovat do mokré hlíny, ve které prakticky ležel obličejem. Mrtvý, který pod ním spočíval, se pohnul, vyzval ho k tomu, aniž by to skutečně chtěl.

„Hloupý bezmocný malý nekromante,“ dolehlo mu k uším. „Jsi jako Jáson bojující s velrybou, když se mě pokoušíš přemoci svou mocí. Možná jsem víc mrtvý než živý, ale stále jsem stokrát mocnější než ty.“

Opřel se rukou o náhrobek po své pravici, tedy spíše se o to pokusil. Nedokázal to, ruka ho nebolela, ale nejspíš byla zlomená, protože jeho váhu prostě neudržela. Padl zpátky obličejem na hlínu. Nevzdával se, zkusil to znovu a podařilo se mu pomocí druhé ruky obrátit na záda.

Vzhlédl nahoru.
On tam stál, klidný, s hůlkou v kostnatých prstech a už zcela nedostupný Jasonově moci. Zahalený do temnoty vlastní síly, skrz kterou se nemohla její síla dostat, ani kdyby stokrát chtěl. Mohl mu jen hledět do tváře, vyděšený a zoufale toužící se odsud dostat. Věděl ale, cítil, že by se odsud nemohl přenést, protože on by ho zadržel dřív, než by se o to vůbec pokusil.
„Co... chceš?“ zeptal polohlasně, nedokázal přes bolavá žebra a vyražený dech pořádně mluvit. „My ti nic... nechceme... udělat. Je nám jed...jedno co se stane... s kouzelnickým... světem. Nemáš důvod nás... zabít... nikoho z nás.“
„Nepotřebuji mít důvod, proč vás zabít, udělám to jenom z radosti, ale,“ vycenil řadu ostrých zubů, jak se usmál, „tentokrát mám důvod, proč zabít tebe. Chci něco, co máš a donutím tě mi to vydat. A potom, až to budu mít v rukou, si popovídám se Smrtí o našich přátelských vztazích.“
„Já nic nemám,“ namítl. Netušil o ničem, co by vlastnil a zrovna On by to mohl chtít. Nikdy nic neměl, nikdy nic nechtěl, jen svůj dvoupokojový domek a klidné souznění s mrtvými spícími všude za okny.
„Oh, to se velice mýlíš, nekromante,“ zasyčel a sklonil se do nebezpečné blízkosti. „Máš svou moc a já ji chci. Všechnu. Vysaji ji z tebe kapku po kapce, až budeš jenom prázdná schránka, co není ani něco tak podřadného jako mudla. Potom vyrvu tvoje tlukoucí srdce ven z hrudi a předhodím ho tvé milované matce, která tě požehnala tvým darem probouzet mrtvé. A budu se smát, až ona bude plakat a tehdy mě ani ona nezastaví.“
Byl bezmocný v rukou šílence, ale nebyl sám. On nikdy nebyl sám, protože všude, kam vstoupil, byly pod jeho nohama alespoň kosti, které mohl svou mocí donutit se spojit neviditelnými provázky magie a vyzdvihnout je z hrobu. Zde to udělat nemusel. Hřbitov byl jeho, plný přátel v jejich neurčitém uvědomění si toho co se děje a jejich nevyslovenému slibu pomoci.
„Na jednu věc zapomínáš,“ řekl polohlasně, jak jen mu krev v puse, ani nevěděl, kde se tam vzala, zabraňovala pořádně promluvit, jinak by mu vtekla do plic.
„Na co?“

Tady jsi na mém území.“
Vrazil ruku do mokré hlíny. Kamení se mu zarylo pod nehty, odervalo je od nehtových lůžek, rozřezalo mu kůži a jeho malíček křupl, jak se zlomil. Bolelo to, skutečně to bolelo, ale na tom nezáleželo. Jeho krev proudila společné s mocí do hlíny. Vyslal prosbu na všechny strany, jako pro všechny živé neslyšný výkřik, který vzbouřil každého mrtvého, ke kterému dolehl.

Nemusel je vidět očima, aby vnímal, jak se ve svých hrobech pohnuli. Jejich mrtvé oči, pokud ještě nějaké měli, se otevřely, zešedlé a vyschlé. Práchnivějící ruce se pohnuly, jak magie dala do pohybu to, co už dlouho nemělo využití. Stejná magie doplnila svými stříbřitými provázky ty nejnutnější spoje proto, aby tělo mohlo fungovat a pohybovat se.

Země se začala třást.

Všichni, možná víc jak stovka mrtvých, se jako jedno tělo začali dobývat ven ze svých hrobů. Naráželi kostnatýma rukama do vík rakví. Lámali jejich dřevo, hrabali hlínu a drali se ven, jako výhonek se dere za sluncem. Jejich sluncem byl sám Jason soustředící svou magii do země s veškerou silou, jakou ještě nikdy nepoužil. Proudila z jeho nitra ven, ze samotné podstaty jeho magie, a jak přecházela do mrtvých, jeho samého zanechávala vyčerpaného. Cítil, že ze sebe dává příliš mnoho a nebude se pak moci svou magií bránit. Musel pospíchat, dřív než On...

Zahlédl nad sebou prudce se sklánějící stín, co se ho pokoušel chytnout. Byl přesvědčen, že tohle je jeho poslední vteřina života, protože nebyl dost rychlý a jeho mrtví nepřišli včas, když tu náhle vedle jeho hlavy vyrazila ze země šedá ruka v potrhaném obleku a sevřela paži, kterou po něm On natahoval.

Uvolnil proud magie vysílaný do země a ohlédl se za sebe. On byl skloněný nad ním v pro člověka naprosto nepřirozené poloze a ruka, ve které třímal hůlku, byla za zápěstí doslova uvězněna v paži mrtvého. Viděl v tom svou šanci na přežití.

Nezaváhal, převalil se přes bolavý bok na všechny čtyři mimo Jeho dosah a vymrštil se na nohy s náhlou energií, o které si myslel, že už ji nemá. Nevšímal si mrtvých hrabajících se ze svých hrobů, ne tak, jak by to udělal, kdyby je povolal jen proto, aby jim poskytl trochu útěchy.

„Zabte ho! Roztrhejte ho na kusy!“ zařval na ty mrtvé, kterým už se podařilo vyprostit z hlíny, a teď se šourali, plazili nebo lezli po čtyřech směrem k němu.

Poslechli ho bez otálení. Jejich pohyby se zrychlily a všichni se vrhli přímo na Něj. Prsty používaly jako drápy, kterými se zarývaly do jeho černého hábitu. S chrčením se vrhali po jeho rukách a nohách svými ústy, jako se vrhá pes po kotnících. Lezli mu na nahrbená záda, zatínali nehty do holé hlavy a pokoušeli se, bezúspěšně, dosáhnout na jeho krk. Srazili ho na kolena svou vahou a z chumlu šedých těl, potrhaných šatů a odhalených kostí, ze kterých upadávaly kusy masa k Jasonovým uším, doléhalo mlaskavé přežvykování, chrčení a něco, co znělo jako nadávky.

Myšlenky na útěk jako kdyby se mu vytratily z hlavy, jenom couval krok sun krok pozadu od toho strašného divadla, kterého byl sám režisérem. Ještě nikdy neviděl mrtvé, hlavně své mrtvé, jak se na někoho vrhají spíše podobní dravým zvířatům než lidem, kterými dříve byli. Byl to pohled skoro děsivější, než když se předtím nad ním On skláněl a chtěl ho zabít. Tuhle spoušť způsobil sám, nebyla to vina nikoho jiného a on teď pochyboval, jestli měl vůbec právo použít mrtvé ke své obraně. To, že se mu sami nabídli, neměnilo nic na skutečnosti, že je zneužil.

Výbuch oslepujícího světla ho donutil zakrýt si oči rukou. Mezi prsty, v dohasínající záři viděl své mrtvé zachvácené plameny, jak se potácí na všechny strany a Jeho stojícího uprostřed vypáleného kruhu s hůlkou zvednutou do vzduchu.

Rudé oči se upíraly Jasonovým směrem.

Možná neměl mrtvé zneužít, ale byli jeho jedinou záchranou, kromě útěku. Ztratil příliš času a pochyboval, že když se teď obrátí a rozeběhne se směrem k bráně, tak to vůbec bude mít nějaký smysl. Stejně to zkusil, doufal, že by se mohl za malou zdí dělící starý hřbitov od nového pokusit přenést, pokud bude dost rychlý a dostane se včas z Jeho dostřelu.

Doběhl k cestičce podél zdi, míjel dveře hrobek, kterými lomcovali mrtví nebo je už vyrazili ven a černý stín s rudýma očima ho následoval. Zabočil k bráně ve zdi. Něco ho uchopilo za límec košile. Padl nazad na štěrkovou cestu.

„Tentokrát mi neutečeš, nekromante,“ zavrčel mu do tváře.

Prudce vydechl, jak se mu do zlomených žeber zaryl hrot hůlky, to však nebylo nic proti bolesti, která následovala. Vnikala do jeho nitra, do samé podstaty jeho magie, kterou jako kdyby rozmotávala z pevně utaženého klubíčka nebo ji do něj spíše navíjela? Nebyl si jistý, jen cítil, jak se jeho svaly přicházející o tak drahocennou energii stahují v křeči.
On ho pustil, zřejmě v přesvědčení, že už mu nemůže Jason ve svých bolestech nic udělat. Možná nemohl, ale pokusil se o to, ještě naposledy se pokusil zavolat své mrtvé. Nešlo to. Neslyšeli ho. Jeho moc se vytrácela, jak z jeho vlastního těla, tak i z těl mrtvých, kteří je obklopovali. Padali na zem podobní marionetám, kterým odstřihnete provázky. Někteří se rozpadali na jednotlivé kusy, ze kterých je jeho magie sestavila.

Drásal rukama do hlíny, zarýval si prsty do břicha a zároveň se snažil odplazit pryč. Kousek po kousku se sunul po mokré hlíně. Dál od Něj, dál, dokud mu síly stačily na to se znovu odrazit. Nakonec se i ty vytratily. Zůstala jenom všeobjímající bolest a pach rozkladu smíšený s balzamováním z mrtvého těla, do kterého se mu podařilo zarýt prsty. Pozvedl k němu oči, jen to naposledy dokázal, než se černý oblek, který měl mrtvý muž na sobě, změnil v neprostupnou temnotu bezvědomí.

 

°°0°°

 

Bez pohybu sledoval muže soukajícího se pryč, jen občas krátce zvedl pohled k mrtvým, kteří se k nim blížili. Příliš pomalu, aby mohli včas zachránit svého pána. Povstalí výhradně z jeho rychle se měnící a vytrácející se moci, žádná lidská oběť, která by jim dodala sílu, rychlost a neživot do té doby, než jsou spáleni na uhel nebo zapovězeni zpět do svých hrobů.

Přirozené nekromantství byla zábavná vlastnost, když si chtěl člověk oživovat žáby nebo milovaného mazlíčka, bezcenná přítěž, pokud chtěl skutečného nemrtvého, kterého mohl k něčemu použít. Takhle se mu k nohám připlazila po čtyřech mrtvá stará žena v ohavném květovaném kostýmku, která se mu bezzubou pusou se shnilými rty zakousla neúčinně do pláště někde v oblasti lýtka. Zhnuseně na ni shlédl. Nepodobala se jeho mrtvým mazlíčkům s hladkou šedou kůží, ostrými zuby, drápy a pohyby podobnými kočičím. Byla prostě jenom... zombie.

Uchopil ji za propadlé tváře, prsty se mu do nich s mlasknutím zanořily a jediným trhnutím jí oderval hlavu od těla i od svého pláště. Zvedl tu rozpadající se ohavnost ke svému obličeji. Pořád klapala na prázdno rty, koukala pravděpodobně slepýma očima a mezi prsty mu zůstávaly její vlasy. Nudné a odporné dohromady, nezajímavé v tom, co dělal teď.

Nadhodil si ji do jedné ruky a vrhl ji jedním hodem přes zeď do druhé části hřbitova, přičemž se mu odkudsi v hlavě vynořila vzpomínka, jak jako chlapec odpaloval potlouky na famfrpálovém hřišti. Odsunul ji jako bezvýznamnou stranou, nebyl tu kvůli hraní si s mrtvými, nýbrž kvůli jídlu a svému experimentu.

Pomalu vykročil k zachvívajícímu se tělu ležícímu na zemi už bez jediné snahy se pohnout. Jen zkroucená hromada svalů, kostí a sotva použitelných orgánů, spíš vykuchané zvíře určené ke konzumaci než cokoliv jiného. Však pro něj ničím jiným nebyl. Jen jídlem, které mu umožňovalo přežít nákazu v těle stále lépe a lépe a také malým pokusným králíčkem, u kterého si mohl vyzkoušet, jestli jeho lektvar funguje. Předtím ho vyrušili, ale dnes, tady na pustém hřbitově, není nikdo, před kým by se musel skrýt.

Odkopl stranou mrtvé tělo, sklonil se a jedním dotekem hůlky vysál připravenou magickou podstatu. Nebyla to jenom pouhá kapka, jako měli normální čarodějové, tohle byla zářivá koule vysílající oslňující paprsky na všechny strany. Nevisela, spíš se vznášela kousek od hrotu hůlky, dokonalá a krásná, jak jenom může magie být. Probleskující sytou barvou stejně jako jasným světlem bez odstínu, možná ani neexistovalo v reálném světě, ale jenom ve světě Smrti a Prozřetelnosti. Sbíhaly se mu sliny, když tu krásu viděl.

Zaklonil hlavu a nechal magii toho malého hloupého nekromanta sklouznout hrdlem až k vlastnímu jádru. Cítil, jak prozařuje každou jeho buňku. Jinak a víc než obyčejná magická podstata nějakého podřadného ubožáka. Bylo to jako nálož dynamitu vybuchujícího přímo uvnitř jeho těla, dokonce silnější než poslední.

Poklesl na rozechvělá kolena. Zvedl ruku před svou tvář a spatřil, jak se stříbřitá energie valí jeho žilami, naráží na hradbu temné nákazy a proniká skrz ni. Drtila ji, zatlačovala, přesně jako Ezra předpokládal, stokrát účinější než obyčejná magická podstata. Stále ne dost silná vyléčit ho, ne, to nedokázal nic a nikdo, ale souznící s Léčitelovou mocí a jeho mastmi víc, než cokoliv jiného. Tady, v tomto případě, cítil také chvění nekromantského nadání, které bylo kusu jeho nitra blízké víc, než by si snad přál. Mrtvá část jeho těla na ni reagovala rozhodně silně a pozitivně.

Nebyl si jistý, jestli je to dobře nebo spíš špatně vzhledem k jeho nemoci, nikdy se nesetkal s nekromantem, který by byl dost silný zadržet jeho počínání byť na pouhých pár sekund, jak dokázal tento polomrtvý červ. Na tom však už nezáleželo, jeho osud byl zpečetěn a dřív, než by se mohl najít jiný jemu podobný, dokáže obelstít Smrt a být opět člověkem, kterému nikdo nemůže poroučet.

Ale teď... teď musí vyzkoušet, nakolik jeho lektvar funguje. Nečekal plnou sílu, na to měl příliš málo potřebné přísady i samotného lektvaru. Nebude moci dnes dokázat, co chce, ale možná ji uvidí a ona bude vědět, že ji vidí.

Pomyslel na lahvičku ve svém rukávě, ta sama vyklouzla ven a přistála mu na ruce. Byla malá, její obsah měl temně černou barvu, temnější než prostá noc, ten odstín jako kdyby sám o sobě pohlcoval světlo. Bylo ho tam ale málo, sotva na jeden pořádný doušek, tak moc musel šetřit.

Víčko se samo otevřelo. Nevěřil vlastní zmrzačené ruce, že by dokázala bez nehody otevřít drobné víčko flakonku, jedno nakolik se její stav zlepšil. Pořád to byl pahýl bez půlky prstů a sotva pohyblivý. Flakonek se zvedl do vzduchu. Zaklonil hlavu a nalil si lektvar na jazyk. Neměl žádnou chuť, alespoň pro jeho rozeklaný jazyk ne, ale cítil jeho magii vstřebávající se mu do těla. Buď teď, nebo nikdy.

Jedním pohybem vyčaroval dýku, dost dlouhou, aby spolehlivě prošla hrudním košem až k srdci. Nemohl si dovolit žádné nehody z nedbalosti, na to byla zkouška působení lektvaru příliš důležitá. Dýku sevřel pevně v ruce, když ji zvedal a jedním precizním bodnutím ji ponořil do nekromantova hrudníku. Cítil odpor, jak procházela svaly, křupání, kterak se kosti lámaly pod její ostrou a tvrdou čepelí a nakonec měkké zachvění, když prorazila srdce, stejně jako když bodnete do pudingu. Tak snadné a prosté to bylo.

Sledoval nekromantovu už beztak zkroucenou tvář, jak sebou ještě naposledy cukla, než se skelné oči upřely do zatažené noční oblohy. Byl mrtvý, snadněji, než když by vyslovil smrtící formuli, ale s daleko menším uspokojením zvláště proto, že se nic nestalo. Čekal něco jako zamlžený zrak nebo naopak jasné obrysy všeho, místo toho viděl jenom šero přicházející noci a spousty mrtvých těl v rozkladu všude kolem. Nic se nezměnilo, snad jako kdyby Smrt ani nepřišla vyzvednout si duši nebo si ji spíš už dávno odnesla, jenom on ji nespatřil, protože lektvar nefungoval nebo ho bylo málo.

Zuřivost v něm vzplanula v obrovském zášlehu moci. Nekontroloval to ani nechtěl, vztekle vyrval dýku z mrtvého těla a znovu ji tam vbodl zas a znovu, zatímco jeho magie se valila do všech stran. Narážela do mrtvých těl, takže jedno po druhém začalo hořet jasným zeleným plamenem. Pach spáleného masa a vypařujících se balzamovacích tekutin začal pomalu naplňovat hřbitov společně s hustým černým kouřem, ve kterém probleskovaly zelené plameny.

Jeho se to netýkalo. K němu jeho vlastní oheň nemohl, on jenom ve vzteku rozervával holýma rukama ještě teplé mrtvé tělo.

 

°°0°°

 

Měl teď sedět v učebně Obrany a sledovat, slintaje si na kravatu, Severuse usazeného za katedrou, místo toho stál v ředitelně oblečený do kouzelnického civilního obleku – připadal si v něm jako sardinka nacpaná s tuctem sester do zbytečně malé plechovky – a čekal na Brumbála, aby spolu mohli zamířit krbem na Ministerstvo. Byl tam pozvaný jako korunní svědek Pomfreyiny žaloby, jako kdyby snad on něco věděl. Sotva si z toho večera pamatoval víc než jen pár záblesků sebe, jak léčí nemocné a potom barvy jejich aury. Nemohl vypovídat nic o chování bystrozorů, těžko by obviňoval nemocné, že přišli žádat o pomoc a na ředitele Munga neměl nic, co by řekl, nanejvýš se tak mohl rozohnit nad jeho neloajálností k pacientům.

Možná kdyby s sebou mohl vzít petici, kterou Ron tak pečlivě zkonstruoval a podstrkovat ji lidem na Ministerstvu, měla by jeho návštěva smysl. Jenže to udělat nemohl, protože Malfoy, nejspíš úplně jediné lákadlo čistokrevných k podpisu, prostě mlčel. Neřekl ani, jestli hodlá petici podepsat nebo jestli se s tím má jít Harry bodnout. Pár dalších čistokrevných, kterým ji svým jménem poslal, mu odpovědělo opatrným odmítnutím. Nikdo si netroufal jít proti případné Malfoyově vůli. Zůstali tedy v tiché slepé uličce s deseti podpisy na celém podpisovém archu. Všechno to leželo uklizené v Hermioniných věcech jako připomínka jejich neúspěchu, kterou si budou po pár letech s nostalgií prohlížet.

A když se to tak vzalo, bylo to natolik beznadějné, až měl dojem, že ztratit o to zcela zájem a potlačit myšlenky na to by bylo nejjednodušší. Vždyť bylo tisíc důležitějších věcí, než hloupý zákon Zlatých rukou, třeba poražení Voldemorta, ochrana Severuse s malou, vyřešení jeho osobních problémů. Podal tu petici v návalu zlosti, když byl zmatený svou přitažlivostí k sexy lektvaristovi a z náhlého snad i léčitelského popudu, teď po týdnech a týdnech uvažování, kdy jeho horká hlava vychladla, se mu to celé zdálo jako hodně špatný nápad.

„Připraven vyrazit?“ zeptal se Brumbál.

„Co?“ trhl sebou a obrátil se na ředitele. „Aha, jasně, připraven vyrazit. Půjdeme rovnou do haly Ministerstva?“

„Ano a předpokládám, že už budeme horlivě očekáváni. Proces týkající se tebe a rovnou celé nemocnice u Munga vzbuzuje velký rozruch, chlapče můj,“ přitakal Brumbál a poklepal ho po rameni. „Dnes tedy proto musíme být velice opatrní, aby všechno dopadlo správně.“
„Už jsem vyrostl z toho dělat problémy, pane, takže se budu chovat slušně. Žádné vytahování hůlky na veřejnosti ani provokování silnějších. Vážně už nejsem malý kluk,“ hájil se, když mu ředitel tak domlouval. Nechtěl udělat žádný veřejný skandál ani se s nikým hádat, byl rozhodnutý a připravený podat svou výpověď, která bude jistě krátká a možná vyjádření, pokud ho po něm bude Starostolec chtít a pak se prostě vrátit do Bradavic. Ještě by tak mohl stihnout jak dvě hodiny se Severusem, tak i ukradnout čas s kamarády.

Neměl jsem na mysli nic, co naznačuješ. Moc dobře vím, že už nejsi malý chlapec... merlinžel tvoje dětství uteklo dřív, než jsem se stačil zastavit a užít si ho a já to moc dobře vím,“ smutně se pousmál. „Tentokrát mluvím o tvém politickém životě. Rozhodl ses do něj vstoupit, proto musíš vědět, že teď jsou tvá slova zbraň a tvůj výraz štít. Tváří v tvář Starostolci nemáš jiné prostředky.“
„Víte pane, k tomu...,“ zarazil se, dřív než stačil říct, jaká to byla chyba zkoušet se vůbec veřejně někde angažovat a místo toho mu na rty přišlo jenom povrchní ujištění, „neumím být jiný než jsem, ale budu se snažit nebýt snadný cíl.“
„I to je dobrá taktika,“ přitakal Brumbál. „Připravený?“ zeptal se, ale spíš jenom tak řečnicky, beztak už vhodil hrst letaxu do krbu.

Připravený rozhodně nebyl, ale trochu si povolil kravatu u krku a statečně postoupil ke krbu. Ředitel se jemně usmál, vešel dovnitř první a Harry ho hned vzápětí následoval, aby vpadl do vřavy hlasů a bleskotu fotoaparátů. Ne, na tohle by se nepřipravil nikdo, zvláště ten, kdo naprosto nechápal, proč z něj lidé dělají celebritu nebo se ho snaží uctívat. Přesně to on netušil.

Jen se snažil nezačít se zmateně rozhlížet, když pevně dopadl nohama na tvrdou podlahu vstupní haly Ministerstva a zvláště se nažil nenastavovat tvář fotoaparátům. Párkrát už to zažil, že se ho někdo snažil vyfotit, proto už měl svou fintu jak se natočit stranou a nechat vlasy zakrýt mu tvář. Kupodivu to šlo, když chtěl. Předpokládal tedy, že moc dobré fotky jeho maličkosti nezískají, zvláště když je bystrozoři drželi dost daleko na pořádné zacílení.

Nesledoval, co na něj novináři křičí za otázky, postřehl jen cosi týkající se Severuse, Albionské panny a jeho budoucích plánů na zničení Voldemorta nebo nastěhování se k Mungovi jako léčitel, a rychle vykročil po boku Brumbála, který dění kolem jakoby prostě ignoroval. Hleděl si svého, novináři neexistovali a zaměstnanec ministerstva – nezajímal se o jeho jméno – byl nejspíš nejlepší kamarád, podle toho, jak vřele si s ním tiskl rukou. Někdy si pokládal otázku, jestli se ředitel čas od času nedopuje nějakým povzbuzujícím lektvarem, jak to občas dělali jeho spolužáci před zkouškama. Tentokrát také, protože on měl sotva radost z toho jen pozdravit soudního úředníka nebo kdo to vůbec byl.

Nijak ho nepotěšilo ani to, když vstoupil do výtahu a všichni se, společně s bystrozorským doprovodem, svezli do desátého patra. Byl tam jako krysa v noře a ještě to bylo horší, když ho, sotva vystoupil, úředník vyzval, aby šel s ním, zatímco Brumbál zamířil přímo k soudní síni ke vchodu pro hosty.

„Přeji mnoho štěstí, Harry,“ povzbudil ho ředitel, podle jeho názoru chabě, a zlehka mu stiskl rameno. „Uvidíme se za pár minut.“

„Já vím, pane a děkuji,“ odvětil, říct něco jízlivého, co se mu neurčitě tlačilo na jazyk, by asi nebylo nejlepší a nejslušnější.

Hezky v klidu, jak si slíbil, následoval soudního zřízence chodbou do malé místnosti. Minule ho rovnou strčili před tribunál jako nějakého dovlečeného vězně, pravda, tehdy byl obviněný a dnes svědek, přesto čekal stejné zacházení. Velké překvapení pro něj bylo, když si tu mohl v klidu sednout na koženou pohovku, dát si čaj a obložené chleby k zakousnutí. Skoro se zdálo, že je tu vítaný, když se mu zřízenec ukláněl a vysílal profesionální úsměvy. Samozřejmě, že na to neskočil a necítil se bezpečně, jak asi zamýšleli, když ho přivedli do téhle místnosti. Nastal přesný opak, ještě víc znervózněl, dlaně se mu začaly potit a vyschlo mu v puse.

Sedět tu, čekat než bude zavolán, bylo v něčem daleko děsivější, než se postavit v boji nepříteli. Tehdy věděl co čekat, boj byl snadný a člověk ani neměl čas pořádně myslet, teď a tady si mohl v hlavě konstruovat opravdu strašlivé představy o tom, co ho za chvíli čeká.
„Pane Pottere, kdybyste mohl, prosím, se mnou,“ vyzval ho zřízenec, který se nejspíš nepozorovaně vplížil dveřmi.

Zahučel na souhlas, zvedl se z pohovky a následoval ho už konečně chodbou až do soudní síně.

Vešel a jeho nitra se zmocnil nepříjemný štiplavý pocit, stejný, jako když vstoupil do plné Velké síně v Bradavicích. Nedalo se to nazvat skutečným vzedmutím léčitelské moci, spíš to bylo její jemné chvění, kterým naznačovala, že je kdykoliv připravená pomoci komukoliv zraněnému a nemocnému. Působily na ni tak vzdálené nemoci lidí v lavicích, které by se celkově daly klasifikovat jako bezvýznamné, kašel nebo rýma, odřená kolena a artritida. Přesto ho to stálo jisté úsilí odvrátit od svého vnitřního léčitelského zraku všechnu pozornost, nechat ve své mysli jen realitu a rozhlédnout se po soudní síni, kterou už znal.

Více méně.

Vypadala podobně jako před lety, na jedné straně tribuny obsazené členy Starostolce, předsednický stolec v popředí a svědecké lavice naproti. Zbytek byl ale jiný, krom známých věcí tu také byly dvě kóje, přesně jako ve filmech. V jedné byla Pomfreyová s nějakým starým čarodějem s bílými vlasy a v druhé byla celá skupina lidí obklopujících ředitele Sv. Munga, Douglase. Za tím vším byly lavice obsazené lidmi. Na jedné straně, za Douglasem, byli hlavně novináři, alespoň v prvních třech řadách. Neměli fotoaparáty, jako když je potkal před půl hodinou v hale, zato však všichni vlastnili čilé bleskobrky a upírali na něj pohled, jako kdyby mohli nějakou senzaci vyčíst z jeho ne zcela dotažené vázanky.

Na druhé straně za Pomfreyovou zahlédl Brumbála sedícího v přední řadě a zaznamenal jeho malý úsměv, když pomalu kráčel směrem ke svědecké lavici. Oplatil mu ho, ovšem jen do chvíle, než si kousek od ředitele všiml Luciuse Malfoye sedícího si tam s naprostým klidem, jako kdyby neměl být jedním z mnoha, kteří tady skončí a budou odsouzení k mozkomořímu polibku. Výraz v jeho bílé tváři byl jako obvykle pohrdavý, arogantní, a modré oči, které na Harryho upřel, se zdály být jako kousky ledu.

Oplácel mu to beze strachu, dokud nemusel otočit hlavu, aby se podíval na Brouska předsedajícího tribunálu. I tak ale ještě věnoval Malfoyovi příkrý pohled přes rameno, načež upřel pozornost ke Starostolci.
„Prosím, pozvedněte pravou ruku,“ vyzval ho zřízenec a on to také udělal. „Opakujte po mně; Já, Harry James Potter, se zaklínám svou krví, že budu mluvit pravdu, nic než pravdu a čistou pravdu. K tomu mi dopomáhej Merlin a Prozřetelnosti.“

„Já, Harry James Potter, se zaklínám svou krví, že budu mluvit pravdu, nic než pravdu a čistou pravdu. K tomu mi dopomáhej Merlin a Prozřetelnosti,“ zopakoval mechanicky, protože to znělo jako jedna z těch slovních hříček, co může člověk slýchat ve filmu, jenže nebyla. Nevěděl jak, ale cítil, že tímto se opravdu svázal svou krví říct teď přede všemi naprostou pravdu. Jistě by ho to nedonutilo mluvit jako veritaserum, ovšem jestliže neřekne pravdu, nejspíš se to nějak projeví. Napadlo ho, jestli podobnou přísahu používají i u výpovědí vězňů, nepamatoval si na nic takového z návštěvy v Brumbálově myslánce.
„Vítám vás, Mistře Léčiteli...,“ začal Brousek uctivým hlasem.
„Potter,“ přerušil ho automaticky.
„S dovolením?“
„Moje jméno není Mistr Léčitel, je to Harry Potter a jistě ho každý zná. Dávám přednost tomu, když mi lidé říkají 'pane Pottere' a přátelé mi dokonce říkají 'Harry',“ podotkl jen tak a po tváři se mu rozlinul malý půlúsměv. „My ale samozřejmě nejsme přátelé, takže 'pan Potter' bude nejlepší volba.“

Ministr zamrkal, síní se rozezněly hlasy, některé byly udivené, jiné překvapené, další souhlasné a jiné odmítavé, a Harry by přísahal, že cítí v zátylku něčí potlačovaný úsměv a také pohrdavé ušklíbnutí. Cosi mu říkalo, že úsměv patří Brumbálovi a úšklebek, komu také jinému než Malfoyovi.
„Prosím o ticho!“ vyzval síň Brousek a zlehka klepl kladívkem. „Dobrá, jak si přejete, pane Pottere. Přejděme k věci; jste tu ve věci výpovědi v případu občanské žaloby lékouzelnice mistrovské úrovně Poppy Pomfreyové podané proti Kurtu Douglasovi, řediteli nemocnice Svatého Munga a bystrozorskému ústředí,“ Brousek krátce odvrátil pohled od Harryho a podíval se na Pomfreyovou. „Za stranu žalobce vás bude vyslýchat pan Webster a za obhajobu slečna Clarková. Obhájce má přednost a může začít s výslechem svědka.“

Z lavice u ředitele Munga se zvedla vysoká žena s kudrnatýma vlasama staženýma do ohonu. Svým upnutým oblečením v zelených barvách a ceremoniálním hábitem připomínala Sinistrovou, ze které podle Harryho vždy čišela zmijozelská odmítavost a pohrdavost stejně jako z paní obhájkyně. Připravil se na nepříjemnosti.

„Pane Pottere, Mistře Léčiteli, je mi opravdu ctí vás poznat,“ začala s typickou podlézavostí a opřela se jednou rukou o zábradlí kolem svědecké lavice. „Povězte, kde jste byl a co jste dělal pátého listopadu loňského roku?“

Malinko se zamračil. To tu bude muset vyprávět všechno, co se stalo? Zaprvé nic nevěděl a zadruhé, kdyby věděl, strávil by tu spoustu času. Chtěl se vrátit do Bradavic, ne tu stát před tribunálem, ale neměl samozřejmě na výběr.

„Byl jsem v Prasinkách v hospodě U třech košťat se svými přáteli.“
„Stalo se tam něco zvláštního?“
„To myslíte vážně?“ neudržel se. „Noviny o tom psaly ještě měsíc a já se vzpamatovával týden a vy se ptáte, jestli se nestalo něco zvláštního?!“
„Odpovídejte prosím na otázky, pane Pottere. Svědek nemá právo přednášet řeč,“ napomenul ho Brousek.
„Fajn,“ zahučel polohlasně, naštvaný na celý proces. „Připozdívalo se, tak jsme se s přáteli rozhodli vrátit se do Bradavic, abychom stihli večeři. Když jsem vyšel ze salonku Třech košťat do lokálu, byli tam všude nemocní lidé. Mohlo jich být i padesát a víc, všude namačkaní a...,“ odmlčel se, v hlavě se mu vybavil dav zraněných a nemocných a v zádech ho z toho zamrazilo. Jeho léčitelská část se zachvěla, přestože nikde v dohledu nebyl nikdo, kdo by skutečně potřeboval pomoc. Nadechl se, potlačil tuto svou část, jak nejlépe dokázal, rozhodně si tu nemohl dovolit ujet a vtrhnout do řad diváků, aby jim vyléčil záděry na palcích. Ne že by se mu něco takového stalo, ale bůh věděl, co se ještě v jeho životě stát může.

„Několik jsem jich vyléčil, nepamatuju si přesně kolik, možná dvacet. Jakmile jednou začnu, nemůžu přestat, nedá se to,“ navázal a zase se odmlčel, jen aby nabral další dech. „O mnoho víc než tohle si nepamatuji, potom už jenom madam Pomfreyovou jak mě odtáhla krbem do Bradavic. To je všechno.“
„Je zřejmé, že je to pro vás těžké, pane Pottere,“ pravila vlídně žalobkyně, dokonce se k němu s přátelským úsměvem naklonila. „Omlouvám se, jestli vám způsobuji nesnáze, je mi to opravdu líto, ale musím se ptát dál.“
Zamračil se na ni. Proč na něj mluví, jako kdyby se tu měl každou chvíli zhroutit. Do zpěvu mu sice nebylo, ale stál tu prostě jenom před skupinou kouzelníků, nečelil Voldemortovi.
„Viděl jste tam mého klienta, pana Douglase?“ zeptala se.

„Ne.“

„Viděl jste tam jakéhokoliv léčitele z nemocnice Sv. Munga?“
„Ne.“
„Volal jste bystrozory?“
„Ne.“
„Cítil jste se v ohrožení?“

Ne... ano... ne tak docela,“ odpověděl nejistě. „Když léčím nemoc nebo zranění, které je opravdu vážné, může mě to i zabít,“ síní se po jeho slovech rozhučely další hlasy a bylo slyšet, jak bleskobrky píší, nevšímal si toho. „Uvědomuju si to pokaždé, když se dotknu někoho nemocného a moc dobře jsem to věděl i tehdy. Věděl jsem, že když budu pokračovat a někdo dost silný mě nezastaví, nejspíš se přinejmenším zhroutím vyčerpáním, jenže to mi nemůže zabránit pokračovat. Takže jo, cítil jsem se ohrožený.“

Přesto jste nevolal o pomoc, i když jste věděl, že by se vám mohlo něco stát. Podle mě to vypovídá o tom, že vaše situace nebyla zas tak černá, jak ji malujete a bystrozorská pomoc nebyla třeba,“ řekla Clarková s náznakem útočnosti.
„Námitka, Velmistře Starostolce. To je jednoznačné napadání svědka!“ vyskočil Webster čiperně na nohy.
„Námitka přijata. Obhajoba se pro příště vyvaruje osočování svědků,“ připustil Brousek.
„Omlouvám se, Velmistře, už se to nikdy nestane. Nemám další otázky,“ pousmála se Clarková, jež se uklonila jak Brouskovi tak Harrymu a odkráčela na své místo.
„Na řadě je obžaloba,“ vyzval ministr Webstra.
Bělovlasý muž cosi řekl Pomfreyové, než vystoupil z lavice a přešel k Harrymu. Usmíval se sice vlídně, ale pořád to byl právník a jemu něco říkalo, že právníkům se mu věřit prostě nechce. Ani těm, co, alespoň podle většiny a části jeho vlastního svědomí, jednali dobře a spravedlivě.

Já mám na vás pouze jednu otázku, pane Pottere, protože vše ostatní se mi zdá zcela jasné,“ jemně se usmál bělovlasý muž. „Povězte nám; cítil jste se, jakožto Léčitel, dotčený a uražený způsobem, jakým vás pan Douglas pozval,“ to řekl s jasnou nadsázkou v hlase, „do nemocnice svatého Munga a požádal vás tím o pomoc?“

Podíval se po řediteli Munga, vypadal zamračeně, jako kdyby na Harryho odpovědi závisel jeho život, což vlastně závisel. Jestli teď řekne, že uražený byl, vážně ho tím může odsoudit k smrti, pokud by mu samozřejmě neodpustil. Udělal by to, muselo to být všem zřejmé, protože on by přece nedokázal nikoho poslat na smrt, ale stejně by to bylo na pováženou.
„Na tuhle otázku nechci odpovídat,“ prohlásil s hlubokým nádechem a pocítil přitom po těle jisté nepohodlí. Možná, že jeho krevní přísaha, že bude mluvit pravdu, reagovala na odmítnutí vypovídat. I kdyby ano, to že ho mrazí v prstech na rukou a na nohou a na kůži cítí chvění, ho nedonutí promluvit a vlastně říct pravdu. Nehodlal říct, že se cítil uražený.
„Když odpovím, hrozí tomu muži trest smrti, vaše cti... chci říct Velmistře Starostolce,“ obrátil se na Brouska. „Úmyslně neudělám nic, co by ohrozilo něčí život, zvláště když jde o něco tak malicherného jako moje čest. Nesouhlasím se zákonem Zlatých rukou a nechci, aby lidé, kteří mě požádají o pomoc, byli stíhaní. Podle mě je to prostě...
„Utište se, pane Pottere. Tohle není veřejné slyšení ve věci návrhů na změny zákonů, toto je trestní řízení. Svědci nemají povoleno pronášet řeči,“ přerušil ho Brousek.
„Já to chápu, pane, ale stejně to chci říct. Zrovna teď a tady se to hodí ze všeho nejvíc, ne na nějakém slyšení, u kterého sotva půjde o věc...“

„Pane Pottere, varuji vás, pokud budete pokračovat, nechám vás vyvést ze soudní síně,“ zvedl Brousek trochu hlas. Nadále ho ignoroval, ba co víc, obrátil se k lidem, jelikož hlavně jim chtěl všechno říct, nejenom Starostolci. To lidé mohli podepsat jejich petici a zapojit se do předělání hloupého zákona.

„Zákon zlatých rukou měl možná v minulosti v takové podobě, v jaké je, nějaký smysl, ale dneska už nejsme ve středověku,“ promluvil na tichounce hučící sál. „Jediným Léčitelem jsem já, a protože je to dědičná vlastnost, nejspíš to tak dlouho zůstane. Takže jestli jde o můj názor, a já doufám, že ano, chci, aby měli všichni možnost mě požádat o pomoc, bez toho aniž by se báli o život. Považuji už jen to riziko za barbarské a vyhrožovat lidem smrtí...,“ zrazil se, když ho někdo uchopil za loket.

„Prosím, vyveďte pana Pottera ze soudní síně!“ uslyšel za sebou soudcův hlas.

Zamračil se na bystrozora a pak stočil pohled k lavici, kde seděl trochu zasmušilý Brumbál a překvapivě hodně pobavený Malfoy, který si ho prohlížel, jako kdyby byl nějaký vzácný živočich, co se ho právě chystá koupit.

Odvrátil se od nich a koukl na bystrozora po svém boku. Snadno ho poznal podle uniformy a odznaku přišpendlenému kouzlem na saku a hlavně ho převyšoval ve všech směrech. Prát se s ním by bylo nejen trapné, hlavně by neměl naději na výhru, kdyby se k němu přidali další bystrozoři. Mohl se na něj vzdorovitě a rozezleně zamračit, ale musel ho následovat, když mu bystrozor pokynul.

Vyklouzl zpoza dřevěného zábradlí svědecké lavice a vykročil směrem k postraním dveřím, kterými přišel, jenže byl bystrozorem zadržen a nasměrován k hlavním dveřím pro veřejnost. Hodlali ho nejspíš provést uličkou hanby, hlavně kolem mračícího se Brumbála, který se zvedl a připojil k němu z druhé strany než bystrozor.

Neříkal nic, jen mlčky kráčel vedle nich a ani se nepodíval na novináře, kteří se rádoby potichu zvedali. Asi už je ani trochu nezajímalo, co se bude dít v soudní síni, chtěli jít za Harrym Potterem, velkým Léčitelem, Chlapcem, který přežil a možná spasitelem kouzelnického světa. Nějaká žaloba proti nemocnici jim mohla být jistě naprosto ukradená.

Prošli kolem poslední řady lavic, když jakási stará žena o holi uchopila Brumbála za rukáv. Viděl jenom koutkem oka, jak ho bez rozpaků přitáhla k sobě a on se nechal. Chtěl se zeptat, kdo to je, jenže byl jak svým bystrozorským doprovodem tak novináři v zádech tlačen dál k velkým dřevěným vratům, které se před ním samy otevřely. Ještě dříve než ho oslnila salva z fotoaparátů, stačil zahlédnout, jak stará žena odtahuje ředitele ještě dál od všech, kamsi do temných rohů pod balkony a pak už viděl sotva svou ruku, když ji v mírné obraně zvedl před sebe. Jakmile nebyl v doprovodu starého čaroděje, získali novináři neuvěřitelnou drzost, tlačili se k němu, dokonce se po něm natahovali a ani bystrozor jim v tom nemohl moc zabránit. Zároveň už nebylo kam utéct, protože dveře od soudní síně se za nimi zavřely.

„Mistře Léčiteli, všichni slyšeli váš načatý proslov před Starostolcem. Nechcete ho nám teď tady dopovědět?“ zeptal se jeden s reportérů opravdu hlasitě, musel použít kouzlo, jinak by štěbetání a zvuk blesků jen tak nepřehlušil. Přesto jeho hlas teď stačil k tomu, aby naopak všichni ztichli a napjatě očekávali, co jim na to řekne; jejich bleskobrky se přitom jenom samou nedočkavostí třásly.

„Eh, já...,“ promluvil neurčitě do nastalého klidu, který přerušovalo dokonce jenom pár blesknutí, ne celá kanonáda.

„Vážený Mistr Léčitel, pan Harry Potter, jistě rád odpoví na vaše otázky, ale myslím si, že pro vaše hladové brky a věrné čtenáře máme dnes připravené něco zajímavějšího,“ ozval se mu po levici sametově vtíravý hlas, který znal až moc dobře z nejhorších okamžiků svého života. Vždy ho v posledních letech slýchal jen nedlouho předtím, než někdo drahý jeho srdci nebo naprosto nevinný zahynul často ohavnou smrtí. Nebo když se přinejmenším vzápětí něco zlého stalo.

Zároveň s tím hlasem přišla také silná květinová vůně, která ho obklopila jako dusivý oblak, co dokonce uhasil i jeho doutnající zlost rodící se v hrudi. Přitom se mu z té vůně stejnou měrou zvedl žaludek, zvláště když zesílil s rukou v bílé rukavici, která mu spočinula v rádoby přátelském gestu na rameni.

Prudce sebou trhl, jak se snažil odsunout stranou, ale přátelské gesto se bleskurychle změnilo v pevný stisk. Kdyby uhnul ještě víc, nejspíš by se musel vytrhnout silou a spadl by do masy novinářů kolem sebe nebo narazil do bystrozora. Mohl tedy jedině trpce snášet Malfoyův nepříjemný dotek s podobným pocitem, jako kdyby se mu po rameni plazil vypasený moučný červ.
„Můžete to nějak rozvést, pane Malfoyi? Mistře Léčiteli?“ zeptala se Holoubková, která se snad prostě jen tak ze vzduchu zhmotnila přímo před nimi a zastínila tak všechny novináře tvářící se stejně překvapeně její přítomností jako Harry. Ne poprvé ho napadlo, že možná kromě zvěromagie ovládá širokou škálu zastíracích kouzel, která jí umožňují protáhnout se úplně všude. Kdyby ji méně nesnášel, musel by její schopnosti snad i obdivovat.

„Ovšemže, od toho tu přeci společně stojíme,“ pravil Malfoy vlídným hlasem blahosklonného bohatého člověka sklánějícího se s hrstí peněz k někomu chudému. „Před časem mi vážený pan Potter přednesl jistý návrh spolupráce...“

Zamračil se. Nikdy mu žádnou spolupráci nenavrhoval vyjma té petice, která už beztak jistě zapadla někam mezi Malfoyovy dokumenty.
„Musím přiznat, že jsem dlouho váhal, protože plán pana Pottera na změnu jednoho z nejstarších zákonů naší společnosti je nesmírně troufalý a je k němu třeba velká dávka statečnosti. Ovšem co bychom také mohli právě od pana Pottera čekat, že ano?“ kývl k Harrymu uctivě hlavou. „Snad právě proto, že pan Potter je tím, kdo chce podat návrh na změnu zákona Zlatých rukou, jsem se odhodlal přidat na jeho stranu a podepsat petici, kterou mi zaslal. Dnes ji proto mohu se vší hrdostí a před zraky kouzelnické veřejnosti složit zpět do rukou Mistra Léčitele společně s veškerou podporou, kterou jenom mohu nabídnout.“

Malfoy vytáhl z hábitu pečlivě srolovaný útlý pergamen, jenž mu Harry před měsícem poslal. Natáhl se po něm spíše automaticky, sevřel ho a v tu chvíli je zasáhla další salva blesků z fotoaparátů. Bylo to čím dál tím víc nepříjemnější a Smrtijed tomu dodal korunu, když ho zlehka objal kolem ramen. Viděl tak hlavici Malfoyovy hole kousek od svého obličeje, lesklou hlavu hada se zelenými kameny místo očí. Ač si nemohl být jistý, v té záři měl dojem, že se had pohnul, natočil trochu hlavu na stranu. Zaostřit na ten pohyb a ujistit se o jeho reálnosti nemohl. Ovšem, když tak hleděl na známou hůl, napadlo ho, že by byla docela zábava vytáhnout teď Malfoyovu vlastní hůlku a narvat mu ji do jeho aristokratického nosu.
„Usmívejte se, pane Pottere, jsme přeci bratři ve zbrani proti Ministerstvu,“ zašeptal směrem k němu Malfoy přes do úsměvu sevřené rty.

Kdybych měl zbraň, tak tě zabiju, pomyslel si hořce, ale sáhl do svých zásob nekonečných úsměvů, kterými všechny ujišťoval o svém zdraví a spokojenosti a jeden příhodný si nasadil, přičemž se snažil nějak důstojně pózovat. Nikdy nepochopil tu správnou taktiku, jak být před novináři skutečně důstojný, to schování mu šlo podstatně lépe.

Blesky se zase trochu utišily a Malfoy pustil svou část petice.

„Jaké konkrétní změny chcete udělat, pane Pottere?“ zakřičela zase Holoubková, ta ženská byla vážně všude.

„To je... složité... hodně... až tu petici zveřejníme, uvidíte,“ pouze se pokusil zasvěceně odpovědět, vždyť ani přesně netušil, jak to Ron zformuloval. Vložil do kamaráda tolik důvěry, až si tu petici znovu nečetl a tak netušil co říct.
„Jsem si jist, že její přesné znění pan Potter pošle do redakce Denního věštce,“ ujistil ji bleskurychle Malfoy. „Na všechny další otázky vám Mistr Léčitel odpoví jindy. Pokud se chcete dotázat na něco mne, vězte, že každý z vás je jako kterýkoliv rok vřele zván na Malfoy Manor. Letošní oslava narozenin mé vážené choti bude jako každý rok velkolepá. Teď nás všichni omluvte... s dovolením, prosím,“ ač to řekl jako žádost, svou holí přitom vrazil do nohy nejbližšího novináře.

Chtě nechtě musel Harry obdivovat, jak snadno se mu dařilo razit si cestu skrz dav. Jen kdyby to neznamenalo, že musí jít s ním. Ohlédl se za sebe, ale Brumbála dokonce ani neviděl vycházet ze soudní síně. Prostě ho tu nechal samotného v davu šílených novinářů a se Smrtijedem, který by se ho klidně mohl pokusit zabít, i když nepředpokládal, že by Malfoy tak daleko zašel. Byl všechno jiné, včetně ohavného vraha a zrůdy, ale nebyl to neschopný hlupák. Dostal se před dvěma roky na Ministerstvo a vytratil se včas, než si pro něj přišli bystrozoři, navíc pak samozřejmě popřel a zahladil veškeré stopy, že by kdy vstoupil do Síně věšteb nebo k Oblouku smrti.

Přesto sáhl do zadní kapsy pro svou hůlku. Nenápadně ji vsunul do rukávu tak, aby ji měl stále mezi prsty, ale zároveň nebyla vidět. Cítil její hladký povrch, teplý a také její odhodlání, přestože to nebylo příliš logické, prostě věděl, že je připravená mu pomoci.

Ohlédl se podruhé, když skoro dorazili k výtahu. Tentokrát už ředitele viděl, jak vychází v doprovodu té staré ženy o holi, zahlédl také mezi těly novinářů jeho přibližující se růžový hábit, jak se k nim snažil dostat.

„Prosím, pane Pottere,“ pokynul mu Malfoy k otevřeným dveřím výtahu.
„Počkám na ředitele,“ ucedil přes stištěné rty a přisunul se blíž k bystrozorovi, co se stále snažil držet novináře v nastolené uctivé vzdálenosti.
„Do té doby vás novináři sežerou zaživa,“ pravil Smrtijed pořád tak mile, ale nebezpečně se přiblížil k jeho rameni, načež se naklonil kupředu. „Řekl jsem dovnitř, Pottere. Chci s vámi mluvit o samotě.“
„Ale já s vámi ne,“ odsekl.
„To není otázka vaší volby. Rozhodl jsem, že si promluvíme,“ zlehka a přesto pevně ho uchopil za rukáv saka, „tak to také uděláme.“

Rozhlédl se. Brumbál si razil cestu první řadou novinářů, kteří mu teď už ustupovali z cesty. Dobré znamení, pokud by si toho samozřejmě nevšiml i Malfoy a neudělal ten zásadní krok, když Harryho strčil do výtahu jako loutkovou hračku. Stačil při tom tiše sprostě zaklít, to bylo asi tak všechno, co mohl dělat, možná tak ještě v duchu proklínat svou malou výšku a hubené tělo, díky kterému se nemohl bránit fyzicky, ale pouze hůlkou.

Však tu také okamžitě tasil, jen co se obrátil zády ke stěně výtahu a čelem ke dveřím. Díky tomu viděl, jak Malfoy razantně přibouchl mříž starému řediteli přímo před rozzlobenou tváří a holí třeskl do tlačítek výtahu. Ten se dal do pohybu okamžitě, takže nikdo včetně Brumbála neměl možnost dostat se dovnitř.

„Zastav ten výtah, Malfoyi!“ zavrčel na blonďatého aristokrata, hůlku pečlivě připravenou v ruce a namířenou přímo na Malfoyova záda. Dávno nebyl dítě, které by se bálo uhlazeného elegána, co se kolem sebe snaží šířit auru moci a autority.

„Jak si přejete, pane Pottere,“ řekl přes rameno Malfoy a dalším úhozem hole do tlačítek zastavil výtah někde mezi patry. „Ještě další požadavky než si budeme moci promluvit?“
„Ano. Když jsem říkal 'zastav výtah' myslel jsem někde, kde budu moct vystoupit. Hezky rychle ho zase rozjeď.“ Promnul hůlku v ruce, doslova mu v dlani hořela nedočkavostí proměnit Smrtijeda v něco ohavného.

„Obávám se, že to momentálně pro mě není žádoucí,“ broukal Malfoy svým slizkým hlasem, když se konečně obrátil a podíval se na Harryho zpod přimhouřených víček. Jeho modré oči byly pichlavé jako led, přesně jako si je pamatoval ze všech jejich dřívějších setkání. Tenhle člověk neměl podle něj žádné slitování zato velkou schopnost zbaběle utéct, když jde do tuhého a bez okolků nechat své spojence napospas klidně i smrti. Věřit mu by nedokázal snad ani nejnaivnější z mrzimorských.
„Asi bych vám měl říct, že mířit na někoho hůlkou v budově Ministerstva je proti zákonu. Čaroděj za to může být pokutovaný ovšem i poslaný na tři měsíce do Azkabanu, pokud se prokáže, že tak činil se zlým úmyslem.“
„Tři měsíce?“ odfrkl si. „To bych klidně zvládl. Je to jenom malá cena za to vidět vás proměněného v červa.“
„Nejspíš nechápete, v jaké jste právě situaci,“ podotkl Malfoy a pomalu se začal přibližovat. „Vskutku s vámi chci jenom mluvit, ale když to bude nutné, můžeme zkřížit hůlky. Dokázal bych vás snadno té vaší navždy zbavit.“ Výhružně, alespoň pro Harryho, si přehmátl holí tak, že ji držel v půlce a pravačkou zlehka hladil hadí hlavici. Tentokrát bylo jasné, že se had pod jeho dotekem pohnul. V přímém světle výtahu prostě nemohlo být pochyb, had se mu vzepjal proti ruce v bílé rukavici.
„Možná ano a možná ne, na tom nesejde. Oba víme, že vám můžu udělat potíže i bez hůlky.“ Jako odplatu za jeho výhružku zvedl volnou ruku a ukázal mu svou dlaň. Nemohl svou moc bohužel předvést přímo, momentálně byla skrytá uvnitř a vyčkávající, vylákat ji ven by chtělo nejspíš podstatně víc hněvu nebo vzteku, ale mohl dát dostatečně jasně najevo, jak vážně to myslí.

Malfoy pevně semkl rty, potlačovaná zlost z něj doslova prýštila na všechny strany a vůbec nebyla tak provokativně drsná jako ta Snapeova. Tohle byl spíš plamen šířící se pokradmo pod hromadou mokrého listí, který se dá zadusit jen opravdu velkou hromadou písku.

Hůl pomalu putovala zpět na zem, Smrtijed se o ni opřel oběma rukama a mírně se naklonil kupředu. Po předešlém hněvu zůstaly jenom vrásky kolem rtů v jeho jinak dokonale hladké tváři, co by se klidně dala považovat za odlitou ze sádry.
„Máte naprostou pravdu, pane Pottere,“ přitakal zase tak sladce, jako mluvil předtím na novináře. „Přijměte mou hlubokou omluvu, Mistře Léčiteli, za mé nezdvořilé chování. Je těžké se s vámi přes všechny bradavické ochrany a Brumbálovu přehnanou péči spojit. Jak je vidno, ani mé nejmírumilovnější úmysly nejsou dost silné pro přesvědčení hradu nebo ředitele, že vám nechci ublížit a chci s vámi pouze mluvit.“

„Kecy!“ prskl. „Nenávidíte mě a chcete mě zabít!“
„Ovšem to je nesmírný omyl, pane Pottere. Necítím k vám ani záchvěv nenávisti, přestože je pravda, že vaše ne zcela čistá krev mě trochu znechucuje. Kdyby však byly okolnosti jiné, jistě bych váš poněkud pochybný původ přešel, pokud bych k tomu měl důvod,“ říkal to tak, že se nedalo poznat, jestli lže nebo říká pravdu. „A už vůbec se vás nesnažím zabít. Z vašeho zabití bych měl jenom nesmírné množství potíží.“
„Oh, to určitě, jako kdyby vám nedal Voldemort sušenku, kdybyste mu donesl mou chladnoucí mrtvolu!“
„ON zakázal...,“ zavrčel Malfoy, načež ztichl a dlouze se nadechl. „Jste neskutečně iritující člověk, pane Pottere, přestávám se proto Severusovi divit, že vás nemůže vystát...“
To bolelo, opravdu ano, i když věděl, že Malfoy jistě mluví o době dávno minulé.

Myslím, že tady nás nikdo neodposlouchává, a proto vám mohu říct, že byste se nikdy nedostal tak daleko, pokud bychom měli skutečně za úkol vás zabít. Nikdo, kdo je na našem seznamu, nepřežije déle jak týden poté, co je na něj vepsán. Naši nepřátelé, pokud mají zemřít, umírají velice efektivně. Ale vy,“ zlehka ukázal jeho směrem prstem, „jste velké výjimka. Vás musí zabít jedině On, kdyby tak neučinil, proroctví by nedošlo řádného naplnění a Prozřetelnost by ho za jeho... švindl mohla ztrestat. Ne, vás si vychutná osobně, nicméně ano... mohl bych vás dovést například bez končetin. Předpokládám, že takovou drobnost by mi mohl odpustit.“

Vztekle na Malfoye nahlížel a zároveň si dobře uvědomoval, že pro tentokrát nelže, když říká, že tu není, aby ho zabil. Neuklidnilo ho to ani trochu, jelikož důvody, které sem vysokého aristokrata přivedly, mohly být ještě horší než vražda.
„Fajn! Zabít mě nechcete ani přinést svému pánečkovi, co tedy po mně chcete?“ zeptal se přímo.

„Chci se vás pouze na něco zeptat; je,“ Malfoy se naklonil dopředu, dychtivost po odpovědi z něj přímo prýštila, „Snapeovo dítě Albionská panna?“

Zamrkal a ruka s hůlkou mu trochu poklesla. To, jak Smrtijed stál, jak se tvářil, vyjadřovalo takovou potřebu dostat kladnou odpověď, až se trochu podobal dítěti čekajícímu na dárek. Bylo vidět, že opravdu chce, aby Severusova dcera byla dítětem z pradávného proroctví a všech těch pověstí o příchodu Albionu. Dívat se na něj bylo tak... tak směšné.

Rozesmál se, nahlas, až se to od stěn výtahu několikrát odráželo a hůlku zcela sklopil k zemi. Smál se, kroutě přitom hlavou ze strany na stranu, dokonce mu unikla z koutku oka slza, tak hrozně směšně Malfoy vypadal. Možná někomu nezasvěcenému by se to nezdálo tak zábavné, vždyť blonďák nepoložil žádnou směšnou otázku ani výjimečnou, když se to tak vzalo, protože lidé se na tohle ptali v jednom kuse, ale pokud si to člověk spojil s jeho smrtijedstvím a jeho Pánem, mělo všechno hned jiné rozměry. Úplně nejvtipnější na tom bylo, že to nechtěl vědět Voldemort, ale opravdu sám Malfoy a tuto skutečnost se ani nesnažil zakrýt.
„Vy... vy vážně chcete vědět... bože, vy se mě ptáte, úplně vážně a seriozně, jestli je Severusovo dítě nějaký prorokovaný spasitel?“ zeptal se se smíchem.

Albion není něco, z čeho byste měl právo si dělat žerty!“ zasykl Malfoy.
Rozesmálo ho to ještě víc. Nejen že chtěl vědět, jestli je Severusovo dítě Albionská panna, on podle všeho v Albion skutečně věřil. Smrtijed snažící se pod vedením Voldemorta přivést svět k zániku, zotročit mudly, povraždit nečistokrevné čaroděje a jinak zlikvidovat všechno dobré, co na planetě je, věřil ve skutečný, trvalý a nepopiratelný
mír. Utopii, kde mudlové a čarodějové žijí ve společné harmonii. No není to největší ironie na světě?

Jasně, nebudu, já v něj taky věřím, dobře?“ zvedl ruce nahoru, stále pobavený. „Albion, mír a prosperita... řekněte mi, jak člověk jako vy může v něco takového věřit?“
„Cožpak nechápete? Albion přinese všem čarodějům jejich plnou moc, sílu takovou, jakou si my nedovedeme představit. Kdo by netoužil po věku moci?“
„Albion má hlavně přinést mír mezi čaroději a mudly, moc už je pak nedůležitá,“ řekl, i když věděl, že je to k ničemu. Sám mohl věřit v soužití s mudly, ale Smrtijed jako Malfoy nemohl.
„Čarodějové a mudlové nemohou žít v míru,“ nesouhlasil Malfoy.
„Dokud se najdou lidé jako vy, co je zabíjí nebo chtějí zotročit pak jo, mudlové a čarodějové nemohou žít v míru a Albion nikdy nepřijde. O tom totiž on je; o míru a lásce,“ připomněl mu, co on si odnesl z popisů Albionu, které četl nebo slyšel. Rozhodně z nich nevyrozuměl, že by čarodějové jen přišli k obrovské moci a tím to skončilo.
„Nesmysl. Jestli Albion nastane, čarodějové nastolí mír a prosperitu jen díky tomu, že si svou obrovskou mocí mudly podrobí. Nemůžeme s nimi žít dohromady, to je jako posadit dračí mládě do stáda ovcí. Tím totiž mudlové jsou, ovce bez rozumu,“ říkal to s upřímnou záští a fanatismem.
„To může říct jen po moci lačnící blázen,“ zavrčel, rychle mu s Malfoyovými názory docházela trpělivost.

„Blázen jste pouze vy, když věříte svým idealistickým představám,“ nedal se Malfoy samozřejmě zviklat ve své zlobě.

Proto bylo snad štěstím, že sebou výtah cukl a opět se rozjel za Malfoyova naštvaného zaskřípání zuby. Kdyby se tak nestalo, nejspíš by mu Harry ten arogantní výraz ve tváři společně s jeho řečmi asi nadobro smazal. Takhle byli oba uchráněni nepříjemností. No, alespoň on ano, o Malfoyovi to nebylo okamžik poté úplně jisté, když se mu za zády otevřely dveře a rovnou v nich stál Brumbál, který měl na tváři přesně výraz, co měl vypadat mile a smířlivě, jenže vůbec nebyl.

Bleskově schoval hůlku za záda, postavil se rovně, skoro do pozoru a začal předstírat, že tady ve výtahu vůbec skoro nedošlo k roztržce. Nechtěl mít sám problém, to v první řadě, a zároveň by přál Malfoyovi, aby to všechno padlo na něj. Beztak za to mohl.

Ach, Harry, jsem rád, že si se dostal v pořádku od těch novinářů až sem,“ skoro zabroukal Brumbál, až moc klidně a moc vlídně. „Zdá se, že se výtah trochu zasekl.“
Malfoy se k Brumbálovi otočil čelem a zlehka se uklonil, což vypadalo v jeho případě z nějakého důvodu pořád pohrdavě, i když skutečně sklopil zrak k zemi. Snad to bylo jeho vzhledem nebo prostě tím, že byl skutečný parchant.
„Ano, vypadá to, že ano, nejspíš se něco poškodilo, když se novináři snažili tak usilovně získat co nejobjektivnější informace,“ odvětil Brumbálovi úlisným hlasem.
„Nejspíš, ale měl vás, abyste se o něj postaral. Děkuji vám, pane Malfoyi,“ řekl na to ředitel vděčně, „a také d
ěkuji zde přítomným technikům, kteří byli tak ochotní a schopní a pomohli nám uvést výtah zase do provozu. Dobrá práce, pánové!“ Poplácal srdečně jednoho muže v modrých kalhotách po svém boku, který svíral cosi, co se kupodivu podobalo páčidlu. Možná se občas musely i kouzelnické vynálezy popohnat silou.

„Pojď, Harry, tady už tě není třeba,“ vyzval ho Brumbál.

„Rád,“ přitakal vděčný, že může odejít a rychle se protáhl kolem Malfoye ven do prázdné chodby. Byl opravdu rád, že nejsou v hlavní hale a klidně by se tam už nikdy nevracel, kdyby tu byl někde v blízkosti použitelný krb, kterým by mohli nepozorovaně odejít. Přesto přes všechno své přání odsud odejít se těsně za železnou mříží obrátil a podíval se po Malfoyovi. Stál tam bez pohybu, opíral se o hůl a stále měl ještě v očích špetku té dychtivosti po odpovědi jako před pár minutami. Byla skoro škoda mu neodpovědět.

„Myslím, že je,“ řekl směrem k němu, ať si to přebere, jak chce nebo případně si bude myslet, že se Harry Potter zbláznil. Nezkoumal to, spíš se přisunul za Brumbála, kde jak doufal, ho nechá na pokoji jak Malfoy tak kdokoliv jiný. Příliš nebelvírské to nebylo, jenže to ani vypovídání před Starostolcem, alespoň pro něj to nebylo přirozené. Léčení nebo boj, politiku nechá lidem, jako je Brumbál.
„Přeji hezký den, pane Malfoyi a Merlin s vámi,“ rozloučil se ředitel a krátce přísně pohlédl na Harryho.

„Merlin s váma, Malfoyi,“ zabručel, nic víc říkat nehodlal, ani k tomu nebyl naštěstí nucen.

„I s vámi oběma. Bylo mi potěšením a ctí vás opět vidět, Mistře Léčiteli,“ uklonil se Malfoy směrem k němu.
„Pojďme tudy. Velitel bystrozorského oddělení nám dovolil použít jeho krb v kanceláři,“ nasměroval ho Brumbál chodbou.

Následoval ho, jen se ještě jednou krátce ohlédl po Malfoyovi stojícím v chodbě a sledujícího jejich záda. Vypadal dokonale přirozeně, jako kdyby bylo normální, že se zdržuje v neveřejných prostorách ministerské budovy. Nejspíš to v jeho případě i normální bylo, bůh věděl, kam až se Voldemortovi zvědi a jiná pakáž dostala.
„Na co se tě ptal, synku?“ otázal se Brumbál, když se zastavili u jedněch dveří.
„Jestli je Se... Snapeova dcera skutečně Albionská panna,“ nezastíral prvotní otázku, i když by se nerad bavil o zbytku, který se Smrtijedem ve výtahu probírali.
„Jak jsi mu odpověděl?“ Hleděl mu ředitel zpříma do očí, nejen do očí, zdálo se, že jde ještě hlouběji skrz vědomí až k podvědomí.
„Nakonec jsem mu řekl pravdu. Stejně se ji časem dozví a nemyslím si, že je to něco, co by Voldemortovi nedošlo,“ odpověděl.
„Ano, bylo to dobré rozhodnutí, jen jsem se ptal,“ mírně se pousmál, zdál se být náhle docela klidný a spokojený. „Pojď. Dnes už sice učení moc nedáš, ale mohl bys mi pomoci v pracovně.“
Mírně přikývl a vstoupil s Brumbálem do malé kancelá
ře, kde už na ně čekal zapálený krb, kterým se mohli dostat do Bradavic.

 

°°0°°

 

Vzkaz od Brumbála, že má přijít do jeho pracovny, ho zastihl při čtení novin, nad kterými se beztak jenom rozčiloval. Z pro něho naprosto známého, i když nemilého důvodu mu vadilo, jak zase rozmazávali Potterovo jméno v novinách a ještě víc mu vadilo, kterak se do toho ten hloupý kluk sám zapletl. Bojovat za právo nechat si uzmout svobodu, pokud to prospěje ostatním, bylo až nechutně nebelvírské. Jedině oni uměli bezvadně zalhat, aby mohli za svého přítele nebo nevinného člověka položit hlavu na špalek a nechat si ji setnou sadistickým katem, co si předtím řádně nenabrousil sekeru. Někteří, jako Harry, měli extrémně rozvinutou potřebu bičovat sami sebe pro dobro lidstva nebo pro malá hnědá roztomilá štěňátka.
„Ale ne opravdová štěňata, ty hloupá,“ zavrčel na svou dceru, když se v odezvě na jeho myšlenky převalila. „Vzkaž řediteli, že přijdu do dvaceti minut,“ houkl na skřítka přehnaný čas, to aby to nevypadalo, že přišel pozdě.

Skřítek se uklonil a se zamumlaným pozdravem zmizel, a až když se za ním rozplynula aura magie, Severus vstal a protáhl si hrozně bolavá záda. Když se propnul, úplně mu v nich zalupalo a zaskřípalo. Na jeho nesnáze nepomáhalo ani cvičení ani masáže od Pottera, prostě se to zhoršovalo, ať dělal, co dělal, přesto tušil, že nedělat nic, nejspíš by už teď chodil zkroucený jako paragraf. Pomfreyová by na to jistě řekla něco v tom smyslu, že je moc hubený a měl celý život špatnou životosprávu, proto jeho tělo úplně nezvládá těhotenství a samozřejmě by dodala, že pocit vnitřností namačkaných na plíce je vlastně úplně normální. Možná byl, jenže to nic neměnilo na tom, jak to bylo hrozně nepříjemné a Pomfreyová... její dlouhé starostlivé pohledy, které na něj vrhala, když si myslela, že je nevidí, byly ještě nepříjemnější. Skoro sváděly k návštěvě ošetřovny, jako kdyby vyloženě šeptaly, aby se nechal vyšetřit a on měl z vlastní iniciativy dojem, že už je možná skutečně načase. V Potterovy schopnosti měl plnou důvěru, nikoliv však v jeho vědomosti, jedno jak překvapivě rozsáhlé na jeho povahu byly.

Absenci zábradlí u schodů k ředitelně proklínal už jakou dobu a pořád se nic nezměnilo. Hrad zřejmě seznal jeho žádost příliš nepodstatnou, než aby nějaké to zábradlí vytvořil. Proto mu nezbývalo nic jiného než tu cestu se zatnutými zuby vybalancovat. Ulehčeně si povzdechl, když byl na pevné zemi, zaklepal a vstoupil do ředitelny. Kdyby mohl, zase se otočí a práskne dveřmi, protože ať dělal vlkodlak u Brumbála cokoliv, určitě to pro něj nevěstilo nic dobrého, když si ho sem Albus zavolal. To, jak zamračeně na něj Lupin pohlédl, ho v domněnce ještě utvrdilo.
„Prosím, posaď se, Severusi, jenom si s tebou chceme promluvit,“ vyzval ho ředitel a ukázal na místo.

Ani už neprotestoval a nedělal silného, prostě se složil do pohodlně měkkého křesla, ze kterého nejspíš pak bez pomoci nevstane, ale co, tohle vypadalo na dlouhý rozhovor.

„Víš, co to je?“ zeptal se Lupin a podal mu ze stolu otevřenou knihu.

Převzal si ji a pohlédl na umě vyvedenou rytinu stromu života, která byla přes celou jednu stránku. Nebylo to přesně to samé, co před časem jeho dcera otiskla na hlavu vlkodlakova děcka, ale byl to stejný symbol, pokaždé interpretovaný umělecky trochu jinak. Nemohlo být tedy pochyb, o čem s ním chtějí mluvit.

Zvedl hlavu a krátce se podíval na Brumbála, jenž si ho prohlížel s vyrovnanou tváří, zřejmě čekající, co na to on řekne. Zamračil se na něj, protože mu bylo jasné, co od něj ředitel chce. Měl tu teď nahlas přiznat, že je jeho dcera Albionská panna a samozřejmě to říct také Lupinovi do očí. Možná, kdo ví, se omluvit za to, že si ta malá vyvolila vlkodlakova spratka za kamelotského rytíře, jako kdyby za to snad mohl nebo koneckonců jako kdyby za to mohla ona.
„Strom života, jedno ze znamení Albionu,“ odpověděl neutrálně, zavřel knihu a zase ji položil zpátky na stůl.
„To je všechno, co k tomu řekneš?“ zeptal se Lupin s náznakem vrčení kdesi v pozadí.

„Mám ti snad přečíst, co je tam psáno, protože neumíš latinsky?“ pozvedl tázavě obočí. Dokud nebudou mluvit jasně, nebude se přiznávat k ničemu.

„Ne, já latinu ovládám dokonale a umím si velice dobře spojit všechny souvislosti. Tvoje dítě je Albionská panna a ty jsi vypálil značku Kamelotu na čelo mého syna a jediné, co k tomu řekneš, jsou urážky na mou adresu? Co třeba mi k čertu vysvětlit, co jsi tím sledoval?“
„Nekřič na Severuse,“ napomenul ho Brumbál přísně. „Všechno se dá vyřešit v klidu. Chápeme tvoje obavy ohledně Teddyho, ale nejsou důvodem pro to, abys osočoval Severuse a byl na něj hrubý.“
„Jistěže jsou!“ zamával Lupin rukou. „Je to všechno jeho vina. Být kamelotským rytířem je sice čest, ale z historie moc dobře víme, jak to dopadá. Půlka rytířů kulatého stolu zemřela nebo byla navždy prokleta i se svými potomky. Já takový osud pro své dítě nechci, odmítám ho a on,“ kývl hlavou k němu, „je vinen tím, že ho Teddy mít bude.“

„Jistě Lupine, na světě nezáleží na ničem jiném, než na tvé ubohoučké vlkodlačí rodince,“ zavrčel.

„No, tobě na ní nezáleží určitě, ani bych to nečekal, jsi sobecký zmijozelský parchant,“ oplatil mu to vlkodlak úplně stejně.
„Protože nepředstírám lásku ke všem, jsem samozřejmě sobec.“
„Chráním svou rodinu vlastním životem, to ty bys nikdy neudělal!“

Tak tohle zabolelo, skutečně a hluboce. Na světě nejspíš existoval jen jediný člověk, kterého by chránil vlastním životem, pokud by to bylo absolutně nezbytné a tím byla právě jeho dcera. Nebyl sice hlupák, co by se při prvním ohrožení vrhl do dráhy kletbě, přeci jen vždy bylo jiné řešení, ovšem v krajní nouzi, kdyby řešení nebylo, by to pro ni udělal. Nemohl dát najevo, jak se ho vlkodlakova slova dotkla, takovou radost té krvelačné zrůdě neudělá.

„Ne, to bych neudělal a ani nemusím, protože život, který za ni budu moci položit, nebude muset být můj. Je Albionská panna, shromáždí si následovníky, kteří jí pomohou stvořit Albion, pozvednout Kamelot a nastolit mír a tihle všichni za ni rádi položí život. A chceš vědět ještě něco?“ S potměšilým zadostiučiněním se naklonil přes opěrku křesla blíž k Lupinovi. „Bez mrknutí oka předhodím toho tvého vlkodlačího parchanta Pánovi zla přímo k nohám, jestli to zachrání mou dceru.“

Očekával oprávněný výbuch hněvu, který bude nejspíš muset krotit sám Brumbál, vždyť právě proto svá slova vlkodlakovi vmetl do tváře. Jako pomstu za nařčení, že by pro své dítě neobětoval všechno, co má. Nestalo se tak minutu, dvě, tři... Lupin jen napnutě seděl, dýchal rychle a pevně tiskl opěrku křesla v dlani, přičemž ředitel za stolem jenom naklonil hlavu na stranu, jako kdyby na něco čekal. Potom se vlkodlak uvolnil a vsedě nahrbil kupředu, jako kdyby se náhle snažil budit dojem malého a neškodného. Připomínal spíše zvíře, než člověka. Ne svým vzhledem, ale něčím co z něho vyzařovalo.

Severus si v hlavě rychle promítl kalendář a s hrknutím v hrudi mu došlo, že je pouhou jednu noc před úplňkem. V tento čas muselo být zvíře v Lupinovi silnější než jindy a muselo ho stát hodně sebeovládání skutečně se nevrhnout svému nepříteli po krku.

Dobře, musel si připustit, že zrovna dnes ho dráždit nebyla nejšťastnější volba, přeci jen moc dobře věděl, jak může člověk dopadnout, pokud se dostane vlkodlakovi do spárů. Ovšem, i kdyby o úplňku věděl, možná by si stejně tu poznámku neodpustil, činilo mu příliš velkou radost vidět Lupina se svíjet.
„Omlouvám se, Severusi,“ promluvil nakonec vlkodlak smířlivým tónem, přesto s napětím v hlase. „Mám tak velký strach o Teddyho, že mi nedošlo, v jakém nebezpečí je také tvoje dcera a fakt, že v tom jste oba nevinně,“ s povzdechem si složil hlavu do dlaní, ruce opřené o kolena. „Když jsem pochopil, co to je za znamení, zmocnila se mě hrůza; to musíš pochopit. Bylo to stejné jako před sedmnácti lety s Harrym, když se James a Lily dozvěděli, že by právě jejich dítě mohlo být Vyvoleným. Pamatuji si, jak jsem od nich četl dopis a vůbec nemohl uvěřit tomu, že právě malý Harry je v ohrožení života. Dnes je ten šok a následná hrůza ještě silnější než tenkrát, vždyť jde o mé vlastní dítě. Chápeš to?“ Lupin zvedl hlavu, podíval se na něj a potom na Brumbála. „Chápete to? Nevěděl jsem, co jiného dělat než sem běžet a... asi z toho někoho obvinit, protože je snazší, když za zlé věci může někdo, koho lze potrestat, jen jsem... neměl jsem chtít trestat Severuse a jeho nenarozenou dceru. Bylo to špatné.“

Sledoval vlkodlaka podivně zhrouceného na židli a upřímně zvažoval, co by asi tak měl podle běžných lidských měřítek pociťovat. Přivedla ho k tomu jeho dcera, od které k němu stoupala upřímná lítost, hluboká a silná, která ovlivňovala i jeho samotného. Prosakovala mu do mysli, ale stále si byl vědom toho, že on sám prostě lítost nad osudem mladého Lupina necítí. Bylo mu jedno, že je to dítě v potencionálním ohrožení života, jediné co ho zajímalo, byl význam vůči jeho dceři a skutečnost, co s tím teď hodlá dělat Brumbál.

„Tvoje obavy sdílím,“ ujistil ho Brumbál. „Popravdě mi osud tvého syna dělá starosti už delší dobu.“
„Vy jste věděl, co to znamení na jeho čele značí?“ zeptal se Lupin jako typický nebelvírský hlupák.

Odfrkl si nad jeho důvěřivou debilitou, která se tu právě nádherně projevila. Vážně bylo z velkým podivem, jak dokázali Nebelvíři tak dlouho přežít ve světě plném nástrah a hadů.
„Ovšemže to věděl, věděl jsem to i já a vsadím se, že Grangerové to také nedalo spát, takže jediný, kdo to netuší, jsi ty a tvoje... žena,“ dokončil,
dobře vyvaruje jakéhokoliv nepěkného označení pro Tonksovou.
„Proč mi to nikdo neřekl?“ Tentokrát to byla dobrá otázka.
„Z mnoha důvodů, Remusi, hlavně proto, že dokud nikdo neví o pečeti tvého syna, nemá důvod pokusit se mu ublížit. A jak už jsem mnohokrát říkal, čím méně toho víte...“
„... tím méně můžeme prozradit, když nás chytnou,“ dokončil za něj vlkodlak unaveně. „Jediný, kdo ví o všem, co se Řádu a jeho členů týká, jste vy. Já vím, ale tady jde přeci o mé dítě...“
„Musím tady vážně sedět a poslouchat Lupinovo fňukání nad jeho strašným osudem a nespravedlností, kterou za život zažil?“ přerušil vlkodlakův výlev dřív, než ho stačil zdrtit svou patetičností. „Proč jsem sem vůbec měl chodit? Evidentně mu vše nutné můžete objasnit vy a já si můžu jít v klidu natáhnout nohy na pohovku.“

„Myslel jsem, že ti vadí nebýt informovaný,“ podotkl Brumbál zákeřně s naprosto nevinným výrazem ve tváři.
„Jestli to znamená muset poslouchat jeho, potom raději zemřu v nevědomosti,“ zavrčel nazpět a pohodil hlavou směrem k Lupinovi.

„Tebe vážně ani trochu nezajímají ostatní lidé,“ řekl Lupin, přičemž se nedalo poznat, jestli je to dotaz nebo konstatování.
„Ne, drtivá většina z nich si můj zájem ani nezaslouží,“ odvětil a obrátil se na Brumbála. „Řekněte mu, co potřebuje vědět, být u toho nemusím a nechci, takže s dovolením... nebo vlastně i bez něj jdu zpátky k sobě.“

Ztěžka se postavil, rád, že protentokrát si Lupin odpustil nebelvírské chování a nesnažil se mu pomoci, asi proto, že byl vážně naštvaný nebo snad dotčený, na tom ani moc nezáleželo, co z toho.
„Jak myslíš Severusi, ale nediv se, pokud řeknu něco, co nechceš, aby lidé věděli,“ řekl ředitel s jasnou provokací.
Šlehl po něm nerudným a rozzlobeným pohledem, moc dobře věděl, že mu to ten starý intrikán dělá naschvál. Z nějakého neznámého důvodu chtěl, aby tu zůstal a vyslechl si vlkodlakovo lamentování nad osudem jeho ubohého dítěte, který pravda na hlavu toho spratka přivolal, ale na kterém mu záleželo asi jako na včerejším dnu nebo rybách v Černém jezeře. Šel na to, jak jinak, než přes Severusovu obavu z toho, že se někdo o něm dozví víc, než je třeba.
„Budu důvěřovat vašemu úsudku,“ řekl úslužně.
„Měl by sis sednout a pomoci nám to vyřešit,“ vyzval ho ředitel a bylo to... jiné než jindy, nebylo to prostě tak drtivě dominantní, jak byl od Brumbála zvyklý a přesto se nedomníval, že by starý čaroděj
nemyslel svá slova jako příkaz.
„Nechte ho jít, Albusi, je to takový sobec, že by stejně...“
„Ztichni už konečně, Lupine!“ zavrčel jeho směrem a vlkodlakova slova se vytratila. Doslova, ne že by byl jenom přerušen uprostřed věty, on vyloženě přišel o svůj hlas a jen zmateně mrkal, zatímco otevíral naprázdno svou němou pusu. To bylo překvapující, protože Severus si ani neuvědomil, že čaruje, jen ho tak zlehka zabrnělo na rtech, když vyslovoval příkaz, aby byl vlkodlak už konečně ticho. Přesto bylo jasné, že to musel být on, kdo Lupina umlčel, bez hůlky, bez patřičné formule, bez toho, aby vůbec intenzivně pomyslel na kouzlo. Jako dítě dokázal pár kouzel bez hůlky, jenže se při tom vždy musel dobře soustředit n
a to, co chtěl. Tato schopnost se s věkem vytratila, jak se jeho podstata a magie uklidnila a ustálila, ale jak vidno právě se vrátila a stala se ještě účinnější a zajímavější.

A hlavně znepokojivější pro okolí, protože Brumbál rychle vstal a přistoupil k umlčenému vlkodlakovi. Dotkl se jeho lící a krku rukama, aby téměř okamžitě zvedl přísně rozzlobený pohled v kamenné tváři k Severusovi.
„Ukonči to kouzlo, Severusi!“ Tohle už byl natolik jasný rozkaz řečený opravdu přísně a dokonce hlasitěji, než měl ředitel ve zvyku, že i Lupin přestal naprázdno klapat pusou a podíval se na starého čaroděje nad sebou s trochou obavy.

Ovšem Severus se nebál, určitě ne tak, jak by se bál ještě před půl rokem, když stál tváří v tvář bradavickému řediteli, cítil totiž horký závan magie od své dcery říkající mu, že má všechnu její moc a sílu, kdyby jí bylo třeba. Nezamýšlel ji proti starému řediteli použít ani nevěděl, jestli by ji dokázal proti Albusovi pozvednout nejen z pragmatických důvodů, ale i z vrozené obavy z něj, ale mohl teď s klidem zakroutit hlavou.
„Ne. Nechce se mi a jsem si jist, že ho toho prokletí dokážete zbavit nebo samo za chvíli odezní. Merlin s vámi oběma,“ rozloučil se, trochu kývl hlavou a vyšel ze dveří ven, ty se za ním samy zavřely.

Zastavil se a zůstal stát, trochu šokovaný tím, co udělal, ale hlavně potěšený a opojený. Zvedl své ruce před obličej. Dlaně měl bílé, neobvykle hladké na lektvaristu, díky Potterově léčení a dokonce bez ran a jizev. Jako dvě antické misky na oheň.
„Ignis...,“ zašeptal s trochou nejistoty a odhodláním zároveň. Po páteři mu sklouzlo horce ledové zamrazení magie, probojovalo si cestu žílami na jeho rukou a vzplanulo v modrém ohni pár centimetrů nad jeho dlaní. Plamen se tam tetelil, převaloval se, hřál a jiskřil svou barvou podobný ledu, ale konzistencí samozřejmě ohni. Díval se na něj okouzleně ba až fascinovaně a při tom pohledu ho naplňovala hrdost na sebe samého, také pocit absolutní moci opojnější, než co kdy dřív poznal. Byla to skutečně krása. Usmál se a přesně v tu samou chvíli se obě malé ohnivé koule změnily ve dvě ohnivé rybičky.
„To si ze mě děláš srandu?!“ zavrčel na svou dceru, které se daleko víc než prostý plamen líbily její modré plápolající ryby a nemilosrdně sevřel dlaně v pěst, takže ryby na svých rukou rozmáčkl a oheň tím zadusil. Pocit dotčené lítosti pocházející od té malé znechuceně potlačil stejně jako neodbytnou myšlenku, že by neměl nechávat Lupina navždy mlčenlivého, i když k tomu druhému se trochu vrátil.
„No tak dobrá...,“ zamumlal k dítěti. „Ať může Remus Lupin opět normálně mluvit,“ řekl nahlas, doufaje, že to bude stačit a podle brnění na rtech a následného křiku, který k němu dolehl z ředitelny, to opravdu stačilo. Pobaveně se ušklíbl a docela zvesela vykročil zpátky ke svému gauči hluboko ve sklepení Bradavic.

 

33. Prasknout bublinu ~o~ 35.  Jedna a jedna jsou...

 

 

Miniaplikace

Poznámka autorky:

  • Za betování děkuji Sitaře.
  • Za komentáře děkuji Agnes, Bobo, arkama, Chodba, nade a Sitaře. Budu se těšit na jakékoliv další komentáře a pokud nechcete komentovat, prosím alespoň hlasujte v anketě. Děkuji.

Komentáře