22.12.2013 18:26

Naučit se udělat správnou věc (23. týden)

 

Tony měl jednu ze svých vzletných řečí, kdy vyjadřoval obavu o mudlovské obyvatele v důsledku nedostatečné spolupráce s kouzelnickým světem. Brousek, sedící naproti němu, přestal pravděpodobně v půlce poslouchat a nenápadně kolem sebe rozestavěl tlumící kouzla. Alžběta nic takového udělat nemohla, proto nasadila poklidný výraz, za kterým skrývala útrpné pocity nad takovým planým tlacháním. Tony byl prostě ve funkci příliš krátce, než aby dokázal rozpoznat nuance výrazů na tváři své královny.

Také na něj pomalu začala dopadat nuda, měsíc co měsíc mluvil Tony přesně o tom samém a skoro stejnými slovy, jako kdyby to mohlo stačit k překonání rostoucího odporu Starostolce vůči spolupráci s mudlovskou vládou.

Když Tony konečně domluvil, ujal se slova pro změnu zase Brousek. Byl sice o poznání stručnější, avšak mluvil o tom samém, co při minulé schůzce. Jak je v poslední době situace v kouzelnickém světě napjatá zejména kvůli Tomu, jehož jméno nevyslovujeme, a nakolik je pro Starostolec obtížné spolupracovat s mudly a podporovat je, když oni na oplátku nemají co nabídnout kouzelnické společnosti.

Nakonec se samozřejmě ke slovu dostala i Alžběta, která mohla jedině tak vyjádřit politování nad vztahy, které mezi oběma světy panují a tužbu, aby se vše v budoucnu zlepšilo. Nic víc ani říct nemohla, protože Ministerstvo kouzel v čele s Brouskem uzavřelo prakticky všechny kanály k vzájemné spolupráci a každoměsíční tajné uzavřené schůzky na Downing Street byly jenom pro okrasu, společenské události. Úsměvy, vzájemné povzbudivé poplácání po zádech a nudné proslovy.

Společné soužití a spolupráce mezi kouzelnickým a mudlovským světem už dávno byly jenom fraškou, přestože každý, kdo o válce a o Něm něco věděl, si zároveň uvědomoval, jak důležité je spojit proti němu síly, protože oba světy byly jeho stínem stejně ohroženy. Kéž by si to Blair a Brousek uvědomili dřív, než bude pozdě.

O nekonečnou hodinu později konečně seděli v neoznačeném autě na cestě zpět z toho nekonečně dlouhého setkání a Alžběta se zrovna bezúspěšně potýkala s dětskou pojistkou na tubičce léků proti bolesti hlavy.

Jemně jí tubičku vzal a zkušeným hmatem otevřel. Jistě, sám by dal přednost flakonku kvalitního lektvaru proti migréně, ale za roky soužití s mudly už měl zkušenosti i s jejich nesmyslnými vynálezy, jako byly všelijaké bezpečnostní pojistky.
„Děkuji, Aurelie,“ vděčně přijala otevřenou tubičku. „Netuším, proč vůbec takové tubičky vyrábějí. Já vychovala všechny své děti bez jediné nehody. Klíčem k dobré výchově je svým dětem věnovat dostatek času bez ohledu na povinnosti, které člověk má. Děti jsou naše budoucnost, bez nich stát upadá.... ach, to snad ne,“ povzdechla si, když pozvedla sklenku k puse a z ní vyšplíchla voda na její růžové sáčko, jak zrovna v tu chvíli najelo auto na nerovnost v silnici.

„Postarám se o to,“ ujistil ji, vytáhl hůlku a jedním lehkým mávnutím zbavil její oblečení mokré skvrny.
„Někdy si říkám, co bych si počala nemít tě neustále u sebe. Zcela určitě bych zesnula na nedostatek zábavy,“ zlehka se pousmála a konečně spolkla svůj lék proti bolesti. „Také vzpomínám na doby strávené na Balmoral, kdy můj lid a tvůj lid dokázal žít společně a pomáhat si.“
„V té době jsme byli ještě skoro děti a oba naše národy byly ve velké válce, která nás spojovala. Dnes bojuje jen kouzelnický lid a ten si myslí, že mudlové mu nemohou pomoci. Upírá své naděje jen do svého středu, bez ohledu na to, že máme společného nepřítele,“ dával jí samozřejmě za pravdu, jen málokdy se oni dva ve svých názorech neshodli. Na to se znali příliš dlouho a byli si příliš blízcí.

„Není možné svádět vinu nevědomosti jen na kouzelnický národ a vašeho ministra, Blair také nechápe, nakolik může být Ten, jehož jméno nevyslovujeme, nebezpečný i nám. Jsou oba příliš mladí, než aby si pamatovali Grindelwalda a jeho styky s Hitlerem. My jsme tehdy možná byli děti, jak říkáš, ale viděli jsme, kolik škody může napáchat zlovolná magie v mudlovském světě a naopak, jak moc závisí kouzelnický svět na prosperitě toho mého,“ krátce vyhlédla ven z okénka auta do poloprázdných ulic nočního Londýna. „Jsem tak zarmoucená tím, co vidím kolem sebe, tolik nedůvěry a válečného napětí, už pomalu přestávám doufat, že se to za mého života ještě zlepší.“

Vidět její zármutek, vepsaný v klidném obličeji, mu rvalo srdce. Nikdy nedokázal nečinně sedět, když Alžběta trpěla melancholickou náladou, byť byl její zármutek na místě. Jako v těch dnech po smrti Diany, kdy se snažila svým vnoučatům poskytnout klid k truchlení a místo toho byla národem obviněna z necitelnosti ba až nenávisti k Dianě.

Musel se s ní podělit o svou naději v lepší zítřky, kterou nedávno získal, i když byla možná přehnaná a nakonec se stejně nedožijí jejího vyplnění. Zlehka proto uchopil její drobnou dlaň do své. Její ruka byla plná vrásek, hubená a vypadala vůči jeho vlastní staře a to byl o celé tři roky starší. Teď, když viděl její unavenou tvář, kdy kruhy pod očima stěží skrylo i to nejlepší a nejpreciznější líčení, mu opět v plné síle došlo, jak moc Alžběta proti němu zestárla. Jako mladík chránící ji před vším a milující ji celým svým srdcem si neuvědomoval, že když jí zasvětí život, jednou skončí sám, protože mudlové umírali o polovinu dřív než čarodějové. Ona, se svými dlouhověkými předky a vynikající lékařskou péčí, se možná dožije stejně úctyhodného věku jako její matka, ale nikdy tu nebude stejně dlouho jako on. O to víc jí toužil dát naději, že už brzy dojde k zlepšení.
„Neklesejte na mysli, má paní,“ řekl vlídným hlasem. „Já ještě věřím v dobré konce, v poslední době více než kdy dřív. Patřím k těm, kteří doufají, že se brzy narodí dlouho prorokované dítě, které by nás mohlo vést k lepším zítřkům.“

„Co může zmoci dítě?“ zeptala se a zlehka mu stiskla ruku.
„Všichni jsme jednou byli děti, stačí dospět a můžeme konat velké činy,“ podotkl. „Nechci vám dávat konkrétní naději příliš brzo, ale za pár měsíců... za pár měsíců vám řeknu víc, teď jen věřte ve zlepšení.“
„Jistěže věřím, když to říkáš ty, můj nejdražší příteli,“ ujistila ho vlídným hlasem a položila svou druhou ruku na jeho.

„Nic víc si nemohu přát, má paní.“

Pustil její ruce. Nedalo se říct, že by skutečně rozehnal její chmury, ale alespoň se o to pokusil a snad jí dal naději nebo v to přinejmenším doufal. Velice rád by jí řekl o prvním magickém dítěti po stu letech, stejně jako o své domněnce, že je v něm víc než prostá moc, jakou vládnou všechny takto zplozené děti, jenže nechtěl předbíhat událostem. Nejdřív musel nasbírat víc informací, přinejmenším by mu pomohlo v rozhodování vědět, jakého je dítě pohlaví, protože kdyby to bylo děvče... Doufal že je. Albion, věčný mír a souznění s mudly bylo přesně to, co si jeho rodina přála už po několik generací, vlastně celý ten čas, kdy sloužili královské rodině, byť se jeho otec zvolením Alžbětiny větve rozhodl spíše stáhnout od hlavního dění na trůnu. Trochu se to nevyvedlo, ale což, když už v tom Aurelius byl, pak byl odhodlaný plnit své rodové povinnosti do smrti, nehledě na to, že Alžbětu by chránil a opatroval, i kdyby nebyla královnou.

Dál už během cesty nemluvili, jen se krátce rozloučili poté, co dohlédl, aby se v bezpečí dostala do péče služebnictva a stráží v Clarence House. Tam ji mohl zanechat bez obav, že se jí něco stane. Sám její tamní pokoje magicky pojistil proti útokům kouzelníků a stráže pečující o bezpečí královské rodiny byly věrné ochraně své panovnice.

K jednomu ze vstupů na Příčnou ulici šel pěšky přes půlku Londýna. Teď, skoro v jednu ráno, byl daleko větší klid k procházce, i povětří bez prachu vířeného množstvím aut, byl dýchatelnější a chladný vzduch mu mohl pomoci usnout bez dávky Bezesného spánku. Na samotné Příčné to vypadalo také tak, jen byla na rozdíl od londýnských ulic zasypaná sněhem, který se kupil podél budov. Došel ke svému domu a ještě dříve, než se dotkl kliky, pochopil, že do jeho domu někdo vnikl. Někdo dost mocný, aby překonal jeho pro běžného čaroděje nepřekonatelná bezpečnostní kouzla.

Vytáhl hůlku a pevně ji stiskl v ruce, připravený ji okamžitě použít, a pak vstoupil do prostorné a ztemnělé haly svého domu. Už to samo o sobě bylo podezřelé, protože se tu měli pohybovat skřítkové, kteří by mu hned vzali věci, a pravděpodobně by tu byl ještě Robert, který byl zvyklý čekat klidně až do rána, než se jeho pán vrátil. To aby dohlédl, že je v pořádku.

Něco bylo velmi, velmi špatně. Nerozsvěcel, potichu, krok za krokem se vydal přes halu směrem ke kuchyni, kde doufal, že na někoho narazí. V koutku oka zahlédl stín, mihl se nemožnou rychlostí proti velkým magickým oknům a zase zmizel. Nic lidského se nemohlo pohybovat tak rychle a žádný čaroděj nemohl rozvířit magii tak jako bytost, jež byla v jeho domě. Po celém těle cítil, jak jím probíhají vlny nekontrolovatelné temné magie šířící se po domě.

Prudce se obrátil a namířil hůlku na místo, kde si byl jist, že se ve stínu skrývá vetřelec. Pak ho spatřil. Rudé oči ve tváři bledé, jako má mladý umrlec. Strnul při tom pohledu na místě. Byl to On, přímo On v jeho vlastním domě. Zaváhal s hůlkou v ruce příliš dlouho, paralizační kouzlo ho zasáhlo a poslalo po hladké podlaze chodby několik metrů vzad, tak silné bylo.

I tak se proti němu jeho magie vzepřela, na pár vteřin, během kterých se pokusil sebrat svou hůlku, se to i podařilo. Následně mu všechny končetiny jakoby zapadly do nádrže s rychle tvrdnoucí pryskyřicí, hrudník mu kouzlo obalilo natolik, že mohl sotva dýchat, natožpak křičet nebo vyřknout kletbu. Byl dokonale znehybněn, nemohl se bránit, když se nad ním On sklonil a přiložil mu hůlku na prsa.
„Víš, proč jsi byl vybrán jako první? Protože se paktuješ se špinavými mudly. Tvá rodina to dělá už po staletí, byť čistokrevní, mocní a bohatí. Ty jsi poslední z vás a až dnes v noci zemřeš, všichni v tvém okolí pochopí, jak nebezpečné je milovat mudly,“ řekl On hlasem stoupajícím a klesajícím, podobným syčení hada a pak vyřkl formuli, jež samotnou svou strašlivostí Aureliovi zmrazila všechnu krev v žilách.

Strašlivá bolest šířící se jeho tělem do konečků prstů, rvoucí jeho svaly, lámající jeho kosti a trhající jeho orgány, byla naprosto odzbrojující. Cítil to, jako kdyby mu někdo vytahoval kousek jeho vlastního já z každé buňky v těle. Jeho svaly se v marné snaze napínaly znehybněné paralizačním kouzlem a jeho mysl, zavalená utrpením, mířila své modlitby k Matičce Smrti prosíc ji o rychlý konec stejně k doufala, že by ještě jednou mohl vidět Alžbětu.

V křeči sevřené plíce mu vzaly tolik vzduchu, že se mu před očima udělala rudá kola rychle přecházející v milosrdnou temnotu, snad mdlob, možná smrti.

 

°°0°°

 

Ztloustl, určitě ano, i když mu to všichni, kterým to řekl nebo kteří jeho pocity vytušili, vymlouvali. Nejvíc ze všech Potter, samozřejmě. Jeho noční můra a touha, které se přes všechny snahy prostě nedokázal zbavit. Když za ním mladý Nebelvír podvakrát přišel a jednoduše ho políbil, prostě pak už neexistovalo nic, co by ho dokázalo zastavit. Ať si předsevzal cokoliv a o cokoliv se snažil, všechno šlo stranou, když se on objevil na blízku.
Potter byl tak... příjemně dominantní. Ano, už dřív u něj pozoroval vůdcovské schopnosti, hlas se silou poručit jiným, co mají dělat, ale tohle bylo trochu něco jiného. Byla to samozřejmost, s jakou přistupoval ke vztahu a sexu mezi nimi a jakou by u někoho tak mladého nečekal. Pro Pottera nebylo nic jako odmítnutí, prostě šel a vzal si, co chtěl, což Severuse přímo fascinovalo a za to se proklínal. Proč musel zrovna Potter být ten, který ho svou dominancí přitahuje a proč na něj musel myslet každé ráno, když si to dělal. Nejradši by toho zatraceného vlezlého... prostě by ho nejraději proklel.

Jako kdyby nestačila jeho vlastní pomalu se vkrádající fascinace, se zalíbením ještě musela i jeho dcera svého 'druhého otce' skutečně milovat den co den víc a víc. Spokojeně se prostě oba cítili, jenom když byli s Potterem.

Zamračený, s hlavou plnou myšlenek na Pottera, kráčel chodbou k učebně Obrany. Zrovna měl sedmé ročníky. Už se ani nesnažil udržovat tempo pro něj dřív tak charakteristické, věděl, že by to vedlo jedině k bolestem nohou, zad, dýchavičnosti a celkové únavě, a pak že by se měl v téhle době cítit dobře. To určitě. Už si ani nevzpomínal na dobu, kdy mu skutečně dobře bylo a jeho osobní problémy rozhodně nepomáhaly. On nakonec ten klid, tolik doporučovaný Pomfreyovou, k něčemu bude, jenže copak si ho mohl dopřát, když měl v patách Pána zla, Ministerstvo, houfy sov od novinářů, kteří s ním chtěli o jeho těhotenství mluvit a samozřejmě Pottera a Albuse. Potter chtěl vztah a Brumbál zase nenápadně, třeba dnes po snídani, dotíral ohledně uznání otcovství jeho osobou.

Kéž by mu tak dali všichni na jediný den pokoj.

Vrazil do třídy a místo obvyklého ticha a žáků usazených v lavicích ho přivítalo šumění okořeněné o hlasité vzlykání a hlouček studentů kdesi vzadu. Nevychovanost, jakou snad za svou profesorskou kariéru nezažil. Copak tu byl jenom na okrasu nebo co? V poslední době si všichni ze sedmých ročníků, zejména pokud byli v blízkosti Pottera, připadali jako dospělí, co už nemusejí uznávat vůbec nikoho jenom proto, že v loňském roce dokázali bránit Bradavice.
„Co má tohle znamenat?!“ zahřímal, dobře si vědom jak to všechny vyděsí. „Jděte na svá místa. Okamžitě!“

Žáci se přesunuli na svá místa rychlostí blesku, asi si mysleli, že je nepotrestá, pokud to stihnou dost rychle. To se samozřejmě mýlili. Pár jich, parta kolem Pottera, bylo trochu zdráhavých při cestě na své místo, Grangerová ho přímo neposlechla, když si místo toho sedla vedle MacDougalové, kterou do té doby všichni obklopovali, a přivolala si mávnutím hůlky k sobě věci z vedlejší lavice.

Zaměřil svou pozornost na samotnou havraspárskou žačku sedící v lavici jako zhroucený harfy tón, s obličejem v dlaních a prakticky ignorující fakt, že hodina už začala. Brečela. Vzlyky tlumila dlaněmi a zmuchlaným mokrým kapesníkem, ale samozřejmě ne moc úspěšně. Ten zvuk, přidušené hrčení a kňourání, se mu z nějakého důvodu hluboce zabodával do hlavy. Přímo mu to rylo v mozku. Žaludek se mu z toho svíral, po zádech přebíhal mráz, ledová ruka hladící jeho páteř ba co víc, v očích cítil tlak slz deroucích se ven. Pláč hloupé náctileté holky ho nutil brečet.

Dvěma ráznými kroky stanul nad MacDougalovou. Všeobecně neměl rád, když musel řešit situace, jako byla tato, fakt, jak těžce na něj doléhala, ho činil ještě znechucenějším než obvykle.
„Proč brečíte, slečno MacDougalová?“ zavrčel napůl úst. „Utřete si oči a vzchopte se, tohle je učebna Obrany proti černé magii ne klub zhrzených puberťaček. Na vaše slzy nejsem zvědavý.“

Jistěže to mělo přesně opačný efekt, než chtěl. MacDougalová se rozvzlykala ještě víc. Pro jeho žaludek to byla rána a přísahal... sakra, to mu právě skutečně bolestivě ztvrdly bradavky? Musel tu kňučící holku utišit dřív, než se stane hrozné neštěstí a to, že se taky rozbrečí.

„MacDougalová,“ zavrčel na ni výhružně.
„Přišla o sestru, pane,“ ozvala se iniciativně Grangerová a prohrábla havraspárské dívce vlasy. „Našli ji po třech týdnech a Isobel se o její smrti dozvěděla před hodinou ze spěšného dopisu od svých rodičů. Myslím, že i pan ředitel by už ho měl mít na stole. Pokud mohu, pane profesore Snape, doprovodím ji na ošetřovnu, aby jí madam Pomfreyová dala něco na uklidnění. Vypadá to, že je v šoku.“

Žena nalezená mrtvá po třech týdnech, to mu připomnělo dvě mrtvoly na Ministerstvu. Jedna z nich, co si pamatoval, teoreticky mohla být ve věku sestry brečící Havraspárky. Hledal ji tam tak třicátník, možná i mladší. Sice nebyly v kouzelnickém světě výjimkou sňatky dvou osob, které dělilo i třicet nebo čtyřicet let, ale vždy bylo pravděpodobnější, že si mladý člověk vezme mladého člověka.

Za těchto okolností měla samozřejmě právo odejít z učebny, konec konců to dokonce bylo ve stanovách školy. Při naléhavé rodinné události se nemusel student dostavit na vyučování nebo ho mohl kdykoliv během hodiny opustit. Tohle zcela určitě byla naléhavá rodinná událost a byl jen zázrak, že tu ještě nebyl Brumbál nebo Kratiknot, aby si ji odvedli. Kde vězeli? Měli tu být a zbavit Severuse této obtížné zátěže, která se stávala ještě otravnější, protože kromě jeho vlastního těla to rozrušilo i jeho dceru.
„Ne, zůstane tady, nechci, aby ji profesor Kratiknot nebo profesor Brumbál museli hledat po celém hradě.“
Vřele doufal, že tu budou každou chvíli, protože jeho potíže se stupňovaly a MacDougalová evidentně neměla ani namířeno k tomu se uklidnit. Kdyby byl v lektvarové učebně, měl ingredience a nebyl těhotný, mohl by jí v mžiku namíchat uklidňující lektvar, takto měl při sobě jedině lízátka proti nevolnosti. Ale jistě, lízátko proti nevolnosti obsahovalo uklidňující složky, které samozřejmě působily i na žaludek a podrážděnou žaludeční dutinu.

Sáhl do hábitu a jedno vytáhl. Mělo ten otravný tvar rudého srdce, který prostě nesnášel v soukromí, ještě víc ho proklínal, když ho tu musel vytáhnout před zraky studentů. Raději rovnou z lízátka sundal obal, MacDougalová by to jistě třesoucími se prsty nezvládla.
„Tohle si vezměte, strčte to do pusy a cucejte,“ podstrčil jí lízátko pod nos a přitom na svých zádech cítil překvapené, tázavé a pár pobavených pohledů. Ohlédl se přes rameno a sjel třídu temným pohledem. Když se obrátil zpátky, seznal, že vzlyky se utišily, teď k němu mladá havraspárka vzhlížela s jistým šokem ve tváři a tu a tam shlédla k lízátku, jako kdyby jí podával flakonek plný smrtícího jedu.

„Je to jenom lízátko proti těhotenským nevolnostem. Obsahuje uklidňující složky, po kterých by se vám mělo ulevit,“ vzal ji za zápěstí a strčil jí sladkost do třesoucí se ruky. „Kdybych vás chtěl otrávit, udělám to méně veřejně.“

MacDougalová si přeci jen strčila lízátko do pusy a začala ho, přes občasné popotáhnutí, poslušně cucat, jak jí nařídil. Bylo znát, že funguje okamžitě, ruce se přestaly tolik třást a dech se zklidnil. Ono už jen samotné cumlání, jak bylo dobře známo, člověka uklidňovalo, proto tolik lidí žmoulalo brky, špičky na cigarety nebo vlastní prsty.

Díky Merlinovi za nastalé ticho, už o dost méně děkoval za pohled, který na něj Grangerová krátce vyslala, byl totiž něžný, jako kdyby právě viděla v jeho náruči plyšového králíčka. Copak si myslela, že vážně chtěl pomoct MacDougalové? On prostě jenom chtěl, aby ztichla, nic víc. Jenže šprtka Grangerová nebyla jediná, kdo si to špatně vyložil. Potter vypadal doslova ztraceně, mimo jiné měl také podezřele vzrušený lesk v očích, jako kdyby se mu snad postavil z toho, že vidí Severuse, jak se o někoho stará a zbytek třídy se tvářil přinejmenším překvapeně, ne-li šokovaně. Takové chování se musí zatrhnout.
„Otevřete si sešity a učebnici na straně sto dvacet tři a udělejte si výpisky z celé následující kapitoly,“ zavrčel na třídu, po čemž okamžitě následovalo šustění stránek a vrzání brků, jak si žáci nadepisovali další zápisek v sešitě, jediný, kdo nedělal nic, byly MacDougalová a Grangerová po jejím boku. Rozhodl se to akceptovat, zejména tu Grangerovou.

Obrátil se směrem ke své katedře, když někdo zaklepal na dveře a potom dovnitř vstoupil Kratiknot. Skoro za to požehnání poděkoval bohům, byl zbaven ubrečené MacDougalové a mohl se věnovat výuce. Pohybem hlavy jen pohodil k popotahující dívce, Kratiknot kývl a vydal se k ní.

Mluvili spolu jenom krátce, ale dost dlouho, aby si stačil Severus sednout, a také velice potichu, takže to nikdo v místnosti s výjimkou Grangerové neslyšel, potom už si Kratiknot svou žačku odvedl. Všechen ten vzlykot byl utlumen dubovými dveřmi a v místnosti už bylo slyšet jen vrzání brků na pergamenu.

Přejel zrakem po žácích skloněných nad svou prací. Ti všichni mohli skončit jako MacDougalová nebo její sestra, mrtví, protože se neuměli skutečně bránit a brekot pro ně byl řešením bolestných událostí. Neměl z toho dobrý pocit nebo možná to nebyl ani tak jeho pocit, jako emoce jeho dcery neklidně magicky bouřící v břiše. Začal hladit rukou místo, kde tušil, že se právě nachází a snažil se ji tak uklidnit a hlavně odvést sebe od myšlenky konečně donutit děti dospět. Brumbál by ho přerazil, kdyby dětem nevštěpoval, že láska a pravda vždy zvítězí, i když samozřejmě každý věděl, jaká je skutečnost. Ředitel prostě jen chtěl, aby jeho žáci, přes válku a vše co se kolem děje, měli chvíli tu dětskou naději v lepší svět.

Vstal.

„Odložte brky,“ nařídil žákům.

Brky, jeden po druhém, putovali do kalamářů a všichni k němu zvedli hlavu, jak očekávali, co jim přikáže dál.

„Víte, co udělala slečna MacDougalová špatně?“ položil otázku putující od jedné zmatené mladé tváře k druhé. Vyčkával, jestli to přeci jen někoho nenapadne, třeba Pottera nebo Grangerovou s Weasleym, ale ne, ani ti se nechytali. Harry mhouřil trochu oči v soustředění, Grangerová vypadala vyloženě zmatená otázkou, která její šprťácké hlavičce nejspíš nedávala vůbec smysl a Weasley vypadal tupě s náznakem pubertální podrážděnosti. Nakonec se přeci jen někdo i tak odvážil k odpovědi, ale nebyl to nikdo ze Strašlivého tria, nýbrž Changová nesměle zvedající ruku jen tak napůl, že by si jí sotva všiml.
„Slečno Changová,“ kývl jejím směrem.
„Přišla do učebny, i když dostala ten dopis...?“ řekla to spíš jako dotaz a nejspíš to byl první naprosto stupidní nápad, který dostala. Někdy žasl, jací žáci se dostávají do koleje proslavené svým důvtipem a inteligencí.
„Ne. Brečela, to je správná odpověď, protože slzy jsou zcela bezvýznamné,“ řekl jim tu krutou pravdu, aby si ji už konečně zapamatovali. „Když se vás někdo rozhodne zabít, váš pláč mu v tom nezabrání. Jestliže vám zavraždí milovanou osobu, slzy ji jistě nepřivedou zpět k životu ani... nepoženou jejího vraha před spravedlnost. Pláč může mít pro někoho opodstatnění, ale měl by mít také svůj čas a místo. Truchlit člověk může až ve chvíli, kdy si je jistý, že jeho vlastní život není ohrožen nebo když pohřbí svého posledního nepřítele. Do té doby je zármutek jen slabost stejně jako strach.“

Upírali na něj oči, skutečně ho vnímali, to snad bylo poprvé za celou jeho profesorskou kariéru, co měl plnou pozornost svých žáků. Jistě, když vysvětloval látku ať v Lektvarech nebo v Obraně, všichni ho poslouchali, dělali si zápisky, ale jejich oči a toulající se mysli dotírající na okraj jeho vlastního vědomí říkaly, že ho vlastně úplně neposlouchají. Tentokrát to bylo jinak. Mluvil k nim o věcech, které nejspíš i oni považovali za zajímavé a důležité. Nemohl popřít, jaké vnitřní potěšení mu přináší, když ho poslouchají. Každý bez výjimky je rád vnímán a on nebyl jiný.

„Kdo tvrdí, že dějiny běží díky hrdinství nebo lásce, lže či věří vlastním ideálům. Dějiny všech národů, kouzelníků, mudlů nebo nelidí, jsou postavené na zášti, nenávisti nebo touze se pomstít. To jsou skutečné tři věci, které vás udrží naživu.“

Grangerová zvedla ruku; pozvedl obočí a kývl jejím směrem.
„Já věřím v to, že lidi pohání také naděje. Ne všichni musejí nenávidět, aby žili, pane,“ řekla vážným hlasem, nebýt toho, dalo by se to považovat za drzost, ale... on tu debatu začal a ona se připojila slušně, se zatnutými zuby ji neposlal k čertu.
„A právě kvůli své naději zemřete,“ řekl nemilosrdně. „Člověk s nadějí dokáže bez odporu sedět v temné kobce a nechat se mučit, protože on věří, že jednou se všechno zlepší. Kdo věří, není schopen učinit, co je třeba, protože kdo věří v něco dobrého, se snaží také dobře jednat a zabít někoho nepatří k dobrému jednání.“

Další ruka se zvedla, tentokrát to byl Cornfoot z Havraspáru, který rovnou promluvil.
„Nemyslím si, pane, že zabít je nejlepší řešení sporu. Vždy se najdou jiné logické alternativy nebo se může spor řešit domluvou... pane,“ řekl další stupiditu. Jak to tak vypadalo, intelekt Havraspárských degradoval postupně na naprostou nulu snad kvůli kontaktu s Nebelvíry.
„Jsem si jist že Smrtijedi, kteří vás přijdou zabít, protože sympatizujete s Harrym Potterem, budou otevření smysluplné diskuzi,“ ušklíbl se. „Snažit se hledat jiné řešení než boj je správné a tím řešením klidně může být útěk, když už se ale rozhodnete za sebe bojovat, potom musíte být schopni dotáhnout to až do konce.“
Ruka Grangerové byla v tu chvíli nahoře.
„Jestli ve svém věku dokážete v klidu diskutovat, nepřekřikovat se a neskákat mi do řeči, můžete se přestat věčně hlásit. Nebudu vás neustále vyvolávat... Grangerová.“

„Ne každý dokáže jen tak zabít, pane,“ nesouhlasila Grangerová.

„Přesně, já bych neuměla nikoho zabít,“ přitakala Patilová.
„Vskutku?“ povytáhl obočí a obrátil se na tichého Pottera sedícího ve své lavici skoro bez hnutí, jenom mezi prsty otáčel pero, které mu dal Severus k Vánocům. „Co si o tom myslíte vy, pane Pottere?“

Mladý Nebelvír k němu zvedl hlavu. Netvářil se nijak nadšeně a nejen to, byl uzavřený, bez jiskry v očích, jakou obvykle měl a vypadal, no skoro by se dalo říct, že zamyšleně.
„Kdo tvrdí, že by nikdy nezabil, neví, jaké je to bojovat o holý život. Když člověk umírá, udělá všechno pro další nádech,“ řekl Potter plochým hlasem, jeho oči za kulatými brýlemi vypadaly temnější než jindy. „Smrt sama o sobě asi nebude tak špatná, když lidé věří v Avalon tak už vůbec ne, ale umírání bolí a bolí ještě dlouho po tom, co vám Pomfreyová pomůže se z toho dostat.“
„Ty bys pro své přežití použil třeba Neodpustitelnou?“ zeptal se opět Cornfoot.

„Harry by nikdy nepoužil žádnou z Neodpustitelných!“ zastal se ho prudce Weasley.
„Kroťte své výbuchy, pane Weasley nebo volná zábava končí,“ umravnil ho Severus, hlavně proto, že ho zajímala odpověď na otázku. Dokázal by Potter použít některou z Neodpustitelných, nebo spíš připouští si, že by to dokázal?

„Ne, nepoužil bych žádnou z nich. Viděl jsem je v praxi i zažil z Voldemortových rukou, neumím si představit, kde bych v sobě našel tolik jistoty v něčí smrt, abych použil Avadu nebo touhu někomu ublížit na Cruciatus. Imperio se mi hnusí, protože to je jako znásilnění mysli a to je horší než to normální. Když někdo ubližuje vašemu tělu, máte svou mysl, kde jste v bezpečí, když vám někdo vnikne do mysli, už není kam se schovat před bolestí a ponížením,“ pustil pero a to z malé výšky dopadlo na stůl. „Asi bych ve velkém hněvu... v krajní nouzi... dokázal na někoho použít zlou kletbu nebo ho třeba bodnout nožem, radost bych z toho ale neměl. Zlost dělá s dobrými lidmi špatné věci.“
Nastal efekt, který občas kluk na lidi měl. Dokázal je svými slovy umlčet a donutit se zamyslet nebo dokonce přijmout jeho pravdu, přestože byla špatná nebo vyloženě hloupá. Tentokrát se nedalo o jeho slovech tvrdit, že jsou hloupá a kupodivu v nich nakonec i byla pravda, lidé ze zlosti dělali různé, neuvěřitelné věci.
„Ano, někdo si může myslet, že zlost z dobrých lidí dělá zlé, ale zároveň je popožene k velkým věcem,“ nesouhlasil s Potterem a pomalu se zase posadil na své místo, protože ho začaly nepříjemně bolet nohy. „To je fakt, tak naše magie funguje. Magické nadání je dáno silou magického jádra a to je závislé na našich emocích. Šťastnému čaroději se vše daří, protože jeho magie spontánně působí na okolí pozitivně. Nejistého doprovází nehody... ano, myslím vás, pane Longbottome,“ neodpustil si jeden pohled k mlčenlivému Nebelvírovi. „Zlostní čarodějové kolem sebe rozšiřují temnou auru, jež má vliv na každého, kdo se s nimi setká,“ opřel si záda, cítil v nich nepříjemnou strnulost od toho, jak stál na jednom místě. „Emoce jako zlost mohou na krátký čas posílit magickou podstatu až k neuvěřitelné moci a to i u čaroděje naprosto průměrně magicky nadaného. Je to jako chrstnout líh na vyhasínající uhlíky; krátce a mocně vzplanou. Výbuch spontánní magie otřásající zemí, bořící dům, zapalující ohně, vzdouvající vodu... něco takového vám může zachránit život a odzbrojit vaše nepřátele a nic není lepším katalyzátorem pro takto silnou spontánní magii než zlost a také smrtelný strach, jenže smrtelného strachu nedosáhnete dřív, než budete hledět do tváře samotné Matičce Smrti nebo když budete mít stále ještě naději. Zlost a nenávist se proto stávají nejlepším katalyzátorem. Když se ocitnete v situaci bez úniku, nezačínejte se bát, soustřeďte svou energii na nenávist a zlobu vůči svým nepřátelům. Nejspíš nedosáhnete skutečného výbuchu, ale rozpálíte svou magii na krátký čas natolik, aby vaše kouzla získala skutečnou sílu.“

„Ani nenávist a zlost nám nepomůže přežít Neodpustitelnou,“ řekl polohlasně Longbottom, jeho žena sedící po jeho boku, mu položila ruku na zápěstí.

Bylo zřejmé, nač Longbottom naráží, stejně tak jasné bylo, na čích bedrech, kromě šílené Lestrangeové, leží díl viny. Na samotných Longbottomových raději ochotných zemřít než dopustit, že bude ublíženo jejich dítěti. Ač nechtěl chápat, chápal, pomalu ale jistě. Už mu docházelo, co všechno by byl ochotný pro bezpečí své dcery udělat, nejspíš včetně obětování svého života. Jeho zmijozelskému já se to samozřejmě nelíbilo, jenže si nedokázal jenom tak poručit opak. Pro něj smutnou pravdou bylo, že rodičovství přeskládá vaše životní priority, ať chcete nebo ne.
Proto nepodotkl nic o Longbottomových rodičích, přestože to měl na jazyku, místo toho se chytil jiného tématu, stejně tak důležitého, jako byla jeho snaha naučit alespoň tyto sedmáky tomu, jak skutečně svět funguje.
„Lidé často propadnou absolutní beznaději, když slyší o Neodpustitelných kletbách, protože si myslí, že proti nim není žádný způsob obrany. Mýlí se,“ řekl to přesně tak, aby to upoutalo jejich pozornost.

„Proti Neodpustitelným nejsou žádná obranná kouzla, to ví každé malé dítě, pane,“ zareagovala Changová okamžitě, skoro to vypadalo, že vytáhne učebnici a tam se mu to bude snažit vyhledat, jen aby tím podpořila svá slova.
„Kdo tu mluvil o obranném kouzlu?“ pozvedl obočí. „Každé kouzlo i kletba má své omezení a specifika, Neodpustitelné nejsou výjimkou. Avada neprojde přes pevnou překážku, Cruciatus se dá udržet jen omezenou dobu a z vlivu Imperia se dá vlastní vůlí vyvázat, nehledě na to, že má i mnohé jiné nevýhody. Neodpustitelné jsou považovány za nejhorší kletby ze všech, protože to, co jimi lze způsobit, je z morálního hlediska skutečně neodpustitelným činem, nejsou to však absolutně dokonalé a nepřekonatelné kletby. Podívejme se na Pottera,“ pokynul bradou k mladému Nebelvírovi, „už jako velmi mladý dokázal vzdorovat vlivu Imperia. Proč? Protože je nepoddajný, tvrdohlavý jedinec se silnou vůlí a naprostou neúctou k jakémukoliv vnucovanému řádu. K ovládnutí někoho takového je třeba zkušeností, magického nadání a koncentrace, kterou má jen málo lidí a někdy ani to nestačí. Imperio se nedá použít na všechny bez rozdílu a stejným způsobem. Je obtížné donutit člověka učinit něco, k čemu sám nemá předpoklady v bdělém stavu. Když není Imperio dostatečně silné a ovládající se pokouší svůj objekt donutit udělat něco, co se příčí jeho hluboce zakořeněným zásadám, kletba se zhroutí. Příběhy lidí, kteří pod Imperiem zavraždili celou svou rodinu, jsou pravdivé, ale vzhledem k tomu kolik lidí se pod vliv kletby v životě dostalo, je počet těch, kteří se dostanou pod dost silnou kletbu, aby je nutila jednat proti veškerým jejich zásadám, velmi malý.“
„Jenže k čemu nám to je? My nejsme Harry...,“ podotkl Weasley.
„Jistě, Potter je přeci nejúžasnější čaroděj na světě,“ unikla mu sarkastická poznámka. „Každý z vás má větší nebo menší šanci se ubránit, spíš tu menší, to však není důvod, proč se nesnažit. Existuje velmi prosté mentální cvičení spočívající ve vnitřním odůvodňování i těch nejprostších činností. Například když si vkládáte učebnice do tašky, vezměte každou do ruky a zeptejte se sami sebe, proč ji do té tašky dáváte a sami si také odpovězte; dávám si do tašky učebnici Obrany, protože dnes máme třetí vyučovací hodinu Obranu proti černé magii. Možná se vám podaří vepsat si do podvědomí potřebu odůvodnit si každou činnost. Když se pak vaše mysl setká s neodůvodnitelným příkazem, kterým je vliv Imperia vždy, existuje tu jistá šance, že se vaše podvědomí vzepře a vy se z kletby vyvážete. Ve vašem případě je to sice snaha hasit požár náprstkem, nicméně vždy existuje jedna poslední kapka, která spustí povodeň. Třeba má slova nakonec nebudou úplně planá.“

Bylo s podivem, jak se dokázali v jednu chvíli všichni utišit, zatímco jindy měli pořád spoustu řečí i během hodiny. Teď seděli, dívali se na lavice a měli takový ten výraz uvědomění si faktu, že už jim není deset, ale sedmnáct a za méně jak půl roku už je Bradavice nebudou chránit svými kamennými zdmi. Jejich dětské naděje se rozpadaly, což bylo pro jeho sadistické já svým způsobem naprosto fascinující.

Grangerová zvedla ruku, on skoro zvedl oči v sloup.

„Neslyšela jste, co jsem před čtvrt hodinou řekl o hlášení, slečno Grangerová?“ zeptal se se špetkou kousavosti. „Překvapivě jste byli schopní po většinu času normální konverzace, tak proč to teď kazíte.“
„Ehm, omlouvám se, pane profesore, ale přišlo mi takové... hloupé najednou vykřiknout,“ hájila se trochu nervózně, vzápětí zase ztichla.
„Inu, my čekáme, slečno...,“ vybídl ji, když pořád mlčela.

„Ach, ano, promiňte,“ omlouvala se podruhé. „Nikdo z učitelů s námi nemluvil o Neodpustitelných tak jako vy, ani já jsem nevěděla, že existuje konkrétní způsob, jak se Imperiu bránit. Mohl byste prosím pokračovat? Myslím, že nás to všechny tady velice zajímá.“

Tiché, leč jasně souhlasné mručení se rozeznělo třídou a kupodivu přišlo i od Weasleyho, který tedy sice nevypadal nadšeně, ale snad měl jistou tužbu poslouchat a Potter... ten se díval na Severuse, ale neviděl ho. Už se v mladíkových výrazech a náladách za půl roku vyznal dostatečně, aby rozhodně poznal tenhle pohled. Věnoval se Severusově auře, prohlížel si ji a pravděpodobně toho kolem sebe víc nevnímal. Kdyby byli spolu sami, okamžitě by ho napomenul, stále neměl rád, když na něj Potter zhlížel, tady však samozřejmě nemohl říct nahlas nic a temný pohled by v tuto chvíli asi neměl valný účinek.

„Co ode mě ještě chcete vědět, slečno Grangerová?“ obrátil se tedy na primusku.

„To, že Avada neprojde pevným povrchem je jasná věc, může ale čaroděj vytvořit překážku, kterou neprojde?“ zeptala se logicky. „Věci vyčarované pouze ze vzduchu zůstávají použitelně hmotné po omezenou dobu. Je jejich hmotnost dostatečná k odražení Avady?“

„Teoreticky je možné vyčarovat dostatečně hmotnou překážku, která odrazí i Smrtící kletbu, musela byste však být mocná nebo mocnější než ředitel Brumbál. Za jiných okolností se kletba nejen dostane skrz, stane se něco ještě horšího, pravděpodobně se roztříští na magické střepiny a ty vás zasáhnou samostatně.“

„Roztříštit? O tom jsem nikdy neslyšela,“ zamračila se Grangerová.
„Kdybych měl sepsat seznam toho, o čem jste vy ještě neslyšela a já už to i viděl, strávil bych tu jedno celé promarněné odpoledne,“ zchladil ji kousavě. „Kletba, jakákoliv, je ucelený magický objekt skládající se z různých magických proudů a tyto proudy se dají rozdělit. Smrtící kletba jako komplet okamžitě a bezbolestně zabíjí. Pokud se poptáte a budete dostatečně slušní, najdete na hradě několik duchů, co si s vámi o své smrti popovídají. Řeknou vám, že v jednom okamžiku byli živí a v druhém duchové vznášející se kousek od těla. Nic mezitím. Tím je Smrtící kletba vlastně milosrdná, protože jiné kletby a uřknutí, které člověka nakonec zabijí, jsou pomalé a bolestivé nebo přinejmenším jedno z toho,“ natáhl si nohy, měl je celé strnulé od sezení, tak se nakonec rozhodl vstát a stoupnout si před tabuli. „Nemusí taková však být vždy a rozhodně není, když se proti ní pokouší čaroděj neúspěšně bránit. Pokud se čaroděj pokusí vyčarovat překážku nebo v ojedinělých případech a je-li dostatečně mocný, i když vyčaruje silný štít, se kletba rozbije na malé úlomky, jako když hodíte vázu proti zdi. Úlomky pokračují dle zákonů fyziky energie po své trase a většinou jeden nebo dva zasáhnou svůj cíl. Ovšem tyto úlomky nejsou okamžitě smrtelné, naopak se pomalu prožírají tkání, dokud čaroděje nezahubí a samozřejmě není možnost to zastavit,“ vykročil směrem do třídy, stání také pohodlné nebylo. „V kouzelnických válkách, už v dobách Merlinových, tedy těsně po vynalezení Smrtící kletby, se našlo mnoho pošetilců a hlupáků, kteří se ji snažili odrazit. A protože kletba se prožírá tělem od místa zásahu a člověk zemře až ve chvíli, kdy dosáhne životně důležitého orgánu, jako je srdce, plíce nebo mozek, umírali tito pošetilí čarodějové někdy i několik dní nebo skončili bez končetin. To je totiž jediný způsob, pokud máte štěstí, jak kletbu zastavit; odříznout zasaženou končetinu dostatečně daleko od odumřelé tkáně,“ odmlčel se a podíval se na Pottera, teď už se zdálo, že přeci jen pozor dává. „Sám o sobě zásah nebolí, ani působení kletby v těle, ale jak se prohlodává tělem, maso, kosti, orgány... vše jednoduše umírá. Ležet v posteli, sledovat vlastní mrtvou tkáň stále připojenou k tělu a čekat, dokud se prokletí nedostane k plícím nebo srdci, považuji za velice drastický způsob smrti.“

„Dokázal by Harry takové zranění vyléčit?“ ozvala se Patilová s nadějí v hlase.
„Ne. Ani léčitelské schopnosti nejsou neomezené a nelze jimi řešit vše. Tento svět se nedělí na pana Pottera a nás ostatní neschopné a hloupé.“

„Možná dalo, ale určitě by mě to zabilo,“ ozval se nesouhlasně Potter, ale alespoň něco.

„Počkat, jak zabilo?“ tentokrát to byl opět Cornfoot.
„Prostě tak,“ řekl Weasley. „Jestli si myslíš, že je pro Harryho snadné léčit, jen sáhne a všechno je hotové, tak se šeredně mýlíš. Vyčerpává ho to a skoro pokaždé je v hrozném stavu, když někomu skutečně pomůže...“
„To je dobrý, Rone, nemusíš mě tu obhajovat, já to zvládnu dobře sám,“ zadržel ho Potter zvednutou rukou. „Nic není snadný, i když bychom chtěli. Já bych třeba chtěl mít tu moc, pomoct Nevillovým rodičům, ale prostě ji nemám. Nemůžu vběhnout ke Sv. Mungovi, všechny tam vyléčit a zaskočit si na Příčnou do cukrárny. Už jen to zkusit by mě zabilo, když si vezmeš, kolik je tam nemocných lidí.“
„Nikdy jsme neuvažovali nad tím, jak ti to může ublížit, když nás léčíš. Myslím, že je nám to asi všem líto,“ pravila Changová.
„Jak dojemné,“ utrousil štiplavě, iritovalo ho, jak si tu vzájemně vyznávají sympatie, jako kdyby byli v kroužku pro anonymní alkoholiky. „Chcete-li ušetřit pana Pottera utrpení, naučte se bránit a vyváznout z kritické situace bez zranění. A teď se vraťte k mé urputné snaze vás naučit jak na to, která se bezesporu nakonec mine účinkem... ještě nám zbývá poslední kletba; Cruciatus,“ zase si pro změnu sedl za katedru. „Jeho nevýhodou jsou dvě věci. Fakt, že ho lze udržet nanejvýš dvě minuty a potom samotný čaroděj, který je schopný kletbu účinně vyřknout. Jak víte, k účinnému použití Cruciata je třeba, aby čaroděj skutečně chtěl způsobit bolest a, přestože snad každý z nás párkrát v životě jinému přál jen to nejhorší, je lidí, co se opravdu vyžívají ve způsobování bolesti a dokážou vyčarovat silné a trvalé Crucio, vlastně velmi málo,“ lokty se opřel o hranu stolu a sepnul prsty, hlavně tím ulevoval zádům. „Obranou proti němu je samozřejmě zavčas uhnout, vzhledem k tomu, že musí být vysloveno nahlas, to není problém, ale rada je to veskrze zbytečná. Nikdo duševně zdravý nebude používat Cruciatus v přímém boji. Proč, pane Pottere?“ obrátil se na mladíka s dotazem, to aby ho trochu zapojil do učení.
„Cruciatus není útočná kletba. Jak jste říkal, nedá se vyřknout neverbálně a plný účinek se dostaví až deset vteřin po zásahu. V boji je to tedy naprosto zbytečné kouzlo, když ho nebudeme chtít nepřátelům zákeřně vrhat do zad a ani pak není moc dobré. Samotný útočník je při udržení kletby bezbranný a většinou nechráněný,“ odpověděl Potter.

Jen přikývl. Nebylo nutné Pottera chválit, věděl, že to řekl správně a prakticky vzato tohle nebylo běžné vyučování, takže ani bodování nepřipadalo v úvahu. Ne že by rozdával Nebelvírům body rád.

„Přesně tak. Proto budeme předpokládat, že jste přinejmenším odzbrojení... V takovém případě máte opravdu jen málo možností, jak se bránit. Kromě uhnutí kletbě už zbývá jen pokusit se útočníka napadnout ve chvíli, kdy to od vás nebude čekat,“ zase se zaklonil, nevydržel v jedné pozici dlouho a začínalo ho to iritovat. „Lidé, kteří používají Cruciatus a dokážou ho udržet v plné síle po maximální dobu účinnosti kletby, jsou jedinci, kteří se vyžívají v lidské bolesti. Cítí vzrušení a uspokojení, často včetně toho sexuálního, při pohledu na trpícího. To je jejich slabostí. Aby si co nejvíc vychutnali něčí bolest, musí být mučenému co nejblíže. Jsou schopní se nerozumně postavit těsně k vám, dokonce se i naklonit, protože žijí v milém domnění, že jim nemůžete ublížit. Dokažte jim, že se mýlí a zaútočte, jen co kletba povolí.“
„Cruciatus ale způsobuje hroznou bolest, jak by mohl člověk vůbec pohnout svaly...,“ ozval se Weasley.
„Lidské svaly nejsou Cruciatem postižené, ne sami o sobě,“ přerušil ho. „Vše se odehrává jen v mozku, na samotné nervy v těle nemá kletba vliv. Křeče, které Cruciatus způsobuje, jsou stejné jako epileptický záchvat, zrodí se v mozku a rozšíří do těla. Za normálních okolností jsou podrážděny nervy v těle a mozek si to potom interpretuje jako bolest. Jistě,“ zase, ač nerad musel změnit polohu, „po čase dochází i k předráždění nervů, také k natržení vazů i k lámání kostí, ale po dvou nebo třech Cruciatech je člověk po fyzické stránce dokonale schopný se zvednout a utéct či zaútočit. Jen zřídka kdy to udělá, myslí si, že toho není schopen, ale to je omyl. Naopak, fyzický útok je v takovou chvíli přesně to nejvhodnější, protože mučitel je zpravidla nebezpečně blízko své oběti. Jenže… většina z nás propadne beznaději, když ztratí hůlku, ale hůlka není jediný zdroj obrany. V případě, že jste odzbrojeni a mučeni, se nelze spoléhat na svou hůlku, která je někde v nedohlednu nebo vůbec zničena, to nastává čas dát průchod vlastní zlosti a využít k obraně vše, co je k dispozici...“

Zvonění doléhající z chodby ho přerušilo prakticky uprostřed věty. Aniž by si to uvědomil, prodiskutoval s třídou celou hodinu a navíc bez toho, aby začal mít nutkavou potřebu někoho z nich za jeho hloupost nebo drzost zaškrtit. Těhotenstvím změkl, možná až moc, už se mu nechtělo vstát ze židle, aby vzbudil ten správně děsivý dojem na žáky.
„Do příště si udělejte výpisky z kapitol padesát až padesát tři. Zkontroluji si je a budu známkovat,“ zadal alespoň za úkol přečíst víc jak sto padesát stran, což jistě kde koho, podle protáhlých obličejů, velice potěšilo. „Hodina končí. Můžete jít.“

Žáci se, neobvykle potichu, zvedli a spořádaně opouštěli třídu, většina z nich přitom spolu tiše hovořila. Neobvyklý obrázek i u sedmáků, protože ti se také vždy nejradši ze všeho dostali od něj okamžitě co nejdál. Tentokrát se zdáli až nepatřičně klidní a všichni zabraní také do něčeho jiného, než jsou jejich pubertální lásky, možná až na jednu výjimku.

Potter se ještě u svého místa šeptem rozloučil se zbytkem Strašlivého tria a místo ke dveřím zamířil ke katedře. Zastavil se však dost daleko a vyčkával evidentně na to, až budou všichni žáci pryč.

Sledoval jeho počínání koutkem oka, zatímco spíš předstíral, že něco píše a naprosto ignoruje své okolí. Z Potterova chování, faktu, že budou spolu sami, cítil mrazivé vzrušení v zádech. Nedokázal si pomoct, jedno jak moc se za to proklínal, prostě Pottera chtěl bez ohledu na všechny racionální důvody, proč to není dobrý nápad. A už jen z toho, že s ním zůstane sám a jedno kde, jeho tělu vyplývalo, že bude vzrušení a sex.

Zatracené hormony.

Dveře se za ostatními studenty zavřely a Potter konečně přistoupil k jeho stolu. Zvedl k němu tázavý pohled, obočí mírně zvedlé.
„Co potřebujete, pane Pottere?“ zeptal se polohlasně, nechtěl si narušit to příjemné napětí, které cítil.
„Ty věci, co jsi dnes učil... k ničemu jim nebudou, ale je fajn, že si se toho ujal a řekl jim to. Taky bylo hezké, jak jsi se choval k Isobel...,“ odmlčel se, evidentně vůbec netušil, proč sem přišel nebo chtěl řešit něco jiného. „Dobře, kecám, jsem tu, jen abych udělal tohle...“
Natáhl se přes stůl, věci, které držel v rukou, na něj popadaly, a přitáhl si Severuse k polibku.

Poddal se. Jeho očekávání byla splněna, když mohl zabořit ruku do hustých kudrnatých vlasů a vdechnut příjemnou vůni, která se nesla z mladého muže. Vychutnával si možnost se Pottera dotýkat, protože ať chtěl nebo ne, líbilo se mu to.

Potter ho pustil, ale neodtáhl se úplně. Zůstal předkloněný přes katedru, oběma rukama opřený o její hladkou desku. Shlížel na Severuse přesně tím pohledem, jakým už se podvakrát díval. Pevně, odhodlaně, jako člověk, který přesně ví, co chce a co dělá. Nemohl popírat, že přesně tenhle výraz a postoj mu imponoval, protože on takový prostě byl. Přitahovali ho muži, co si uměli stát za svým, i když je předtím klidně považoval za drzé a trucovité spratky.

„Chybíš mi,“ zabroukal Potter hluboce docela přitažlivým hlasem, potom zlehka položil svou nevelkou ruku na Severusovu bradu.

Cítil, jak se mu napnul krk, když se ho tak mladík dotkl. Nedalo by se říct, že by k němu byli milenci někdy hrubí, naopak někteří uměli projevit něhu, ale zpravidla jen v posteli při sexu nebo těsně po něm. Prostě jen tak ho hladit po tváři zřejmě netoužil žádný a zároveň to byl velice nebelvírský projev náklonnosti, jaký pro něj byl prostě nepřirozený, jiný... nedalo se říct, že nepříjemný.

„Tohle mi chybí... dotýkat se tě,“ dodal ke svému předešlému vyznání se stejnou něhou, jenže tím vlastně všechno zkazil. Jestliže by si dovolil na chvíli myslet cokoliv jiného, než že je Potter zmítán hormony, teď by bylo jeho doufání zničeno. Naštěstí se nenechával strhávat zjevně falešnými nadějemi.
„Jsme ve třídě, není to vhodné ani bezpečné,“ řekl chladně a odtáhl se.
„Můžu přijít večer nebo mě vyhodíš?“ zeptal se Potter s jasnou nadějí v hlase.

„Nevyhodím tě,“ ubezpečil ho, i když sám moc dobře věděl, že to není dobrý nápad dovolit mu se vracet. Čert vem dobré nápady, dnes už jeden hodně špatný měl, když studentům říkal věci, které by se vůbec dozvědět neměli. Poměr se studentem je další z drobností, co by si je neměl dovolit, ale stejně dovoloval.
„Budu se těšit,“ zabroukal mladík, když se opět naklonil, aby Severuse znovu krátce políbil na rty.

Tohle bylo jak dostat se pod vliv mámivého lektvaru, většinou víte, že jste obluzený, kdesi na hraně vědomí to víte, ale stejně se necháváte unášet houpavým pocitem v hlavě, co vám radí na nic nedbat. Jenže pít mámivé lektvary má mnoho nežádoucích účinků, stejně jako pokračovat v tom, co se mezi nimi dělo.

„Musím jít... mám ještě hodinu,“ řekl Potter přesně tím hlasem, co slýchával u bláznivě zamilovaných děcek, když procházel chodbami. Podobalo se to otravnému štěbetání ptáka. Potter ho dětinsky miloval, říkal pravdu, když to tvrdil, jen si neuvědomoval, jak moc jsou jeho city vrtkavé. Severus si to uvědomoval velice dobře.

Vyprovodil Pottera pohledem. Opřel se do židle, jak se za mladíkem zavřely dveře. Rukou si přejel po břiše, jak už to měl přímo zakořeněné ve svých zvycích. Necítil nic, tedy kromě samotné přítomnosti dítěte, čím byla ta malá starší, tím víc toho naspala a tím déle byla v klidu, momentálně dokonce i ve chvíli, kdy tu byl Potter a kdy její otec cítil jistou stísněnost. Věděl, v jaké tenké uličce zdobené mlýnskými kameny se nachází, jenže se prostě nedokázal otočit a jít zpátky do bezpečí nebo třeba jen trvat na odstranění jednoho z těch mučících nástrojů.

Jen tam tak stál a tupě se rozhlížel, trapný a s pomalým myšlením, jaké měli jen ubožáci.

Další zazvonění mu dalo znát, že prakticky promarnil celou přestávku, takže se zvedl a šel připravit diapozitivy na hodinu druháků.

 

°°0°°

 

Nemohl přesně definovat ten pocit, nicméně by ho nazval nejspíš podezřívavostí. Severus se choval divně. Skutečně hrozně moc divně, když se nebránil, nenadával ani nezdůrazňoval nutnost říct veřejně, že je Harry gay. Měl ho rád... k čertu, miloval ho, ale stejně mu nahánělo strach jeho mlčení a chování. Cítil za tím nějaký podraz. Něco zmijozelského, co nebyl schopen pochopit nebo vysledovat. Nedávalo mu to spočinout, až na ty dvě hodiny večer, kdy byli spolu, potom byl zase nervózní, když se vracel do společenské místnosti Nebelvíru a přitom přemýšlel, co se Severusovi asi honí hlavou, že není takový, jaký by měl být. Mohl vidět jeho auru, ale skrz neproniknutelnou čerň lektvaristových očí nedokázal vypozorovat jeho myšlenky.

Stejně tak tomu bylo i nedělního večera, když vešel do pokoje a zastihl tam kamarády v rozhovoru s Nevillem, lépe řečeno velice nervózním, až vyplašeným Nevillem. Kdyby si nebyl jistý, že Severus byl celý večer dozajista s ním – ostatně těžko nepoznáte, koho líbáte – nejspíš by se domníval, že se kamarád s lektvaristou střetl a zase se s ním nepohodl, tedy obrazně řečeno nepohodl.

„Co se tu děje?“ zeptal se, těkaje pohledem mezi kamarády. Vypadali velice pobaveně.

„Neville má manželské problémy,“ zazubil se Dean.
„To není vtipné, Deane!“ vykřikl Neville. „Vůbec to není vtipné,“ dodal mumlavě.
„To je otázka úhlu pohledu,“ namítl Ron se smíchem v hlase.

„Ano, to je sice hezké, že vám to přijde vtipné, ale co se stalo?“ zopakoval svou otázku, když si sedal na svou postel.
„Asi jsem Lence slíbil, že si pořídíme dítě,“ zamumlal Neville.
„Aha... uhm, ale ty jsi přeci dítě chtěl?“ nechápal, vždy měl dojem, že jeho kamarád děti chce nebo alespoň tím způsobem požádal svou ženu o ruku a několikrát prohodil cosi o založení rodiny.

„Jasně, jenže ne hned a já myslím, že ona chce hned,“ objasnil, v čem je problém. „Vždycky jsem si to představoval za pár let... po válce... pět možná šest roků od teď, až budeme mít kde bydlet a z čeho žít... a vůbec...“
„Proč si jí to tedy vůbec sliboval?“ zeptal se zmateně.

„Tady právě přichází ten vtipný moment,“ zašklebil se Dean. „Ukázala mu prsa a on se vším souhlasil.“
„Tak to nebylo! A nemluv o prsou mojí ženy!“ ohradil se Neville dotčeně s náznakem jasné žárlivosti. „Ale... ale mluvili jsme o tom ve chvíli, kdy... ehm, jsem byl ochotný souhlasit se vším. Teď se tu kvůli tomu před Lenkou trochu schovávám, protože s ní vážně nechci mluvit dřív, než si rozmyslím, co jí řeknu. Musím nějak vysvětlit, jak to že najednou dítě nechci.“

Přestože měl pro kamaráda pochopení, sám dobře věděl, že existují okamžiky, kdy vážně nedokážete lhát ani se přetvařovat, stejně mu přišla celá situace vtipná. Schovávat se před vlastní ženou... na druhou stranu, jak ho teď napadlo, nejspíš jednou nastane okamžik, kdy se bude schovávat před Ginny nebo možná i před Severusem, až se jeho podezřelé mlčení a krotkost vyvrbí v nějakou zmijozelskou úskočnost.

„Takže tě sem přijde brzo hledat,“ řekl Ron.
„Ne, vlastně jsem jí řekl, že tu dnes v noci zůstanu... pokud to nevadí,“ dodal rychle. „Víte co, jako že budu trávit večer s váma a nechci porušovat školní řád tím, že se budu toulat po nocích venku.“
„Vlastně porušuješ školní řád i tím, že tu zůstaneš. Ženatý student nesmí zůstat v pokojích svobodných studentů, kvůli nějakému mravnímu ohrožení nebo co to,“ odfrkl si Ron a mál rukou. „Hermiona mě zrovna tuhle část školního řádu nutila kvůli tobě nastudovat do podrobností, protože jsem o tom na začátku roku neměl ani potuchu... Merline, ona je tak hrozně nesnesitelná, když něco chce.“

„To jsem nevěděl. Nechci dělat potíže,“ nelíbilo se Nevillovi, že by jim tím mohl udělat problém.
„Hele a jak se to podle tebe asi někdo doví? McGonagallová udělá náhodou inspekci zrovna v době, kdy tu budeš?“ otázal se Dean. „Neblbni, letos tu ještě nebyla ani jednou a nevypadá to, že se chystá přijít.“
„Tak fajn,“ přitakal s malým úsměvem Neville.

Bylo dohodnuto, zůstával přes noc, jen se muselo vymyslet, kde bude spát. Nakonec se Neville spokojil s vyčarovanou matrací, protože na nic víc si ani oni netroufli, zvláště ne na množení zdejších postelí.

Nebylo to vůbec špatné, zase si moci popovídat s kamarádem, kterého moc často nevídal. Bradavice se někdy zdály hrozně malé, jindy zase tak velké, až se v nich člověk ztratil. A zrovna Nevillovi se dařilo dobře se ztrácet, takže si ten večer užil, nejspíš až do chvíle, kdy ostatní začali z Neva mámit, jaké je to s holkou. Bylo to docela dost divné tam sedět, být naprosto střízlivý, a poslouchat, jak se Neville snaží z celé situace vymluvit, aniž by cokoliv řekl o své ženě. Zároveň, ač to bylo docela zvláštní vzhledem k tomu, jak Rona fascinovaly holky, tu byl jediný, kdo měl sex nebo se k němu alespoň dostal nejblíž, samozřejmě vyjma samotného Nevilla. Též byl nejspíš jediný, kdo se tím ani trochu netoužil pochlubit, protože by to asi nikdo za moc velkou výhru nepovažoval.

Jasně si dovedl představit výrazy přátel, kdyby jenom naznačil, že měl sex s mužem, nejspíš by ho vyhostili na chodbu.

Byl tedy rád, ostatně jako i Neville, když hodina pokročila a někdo rozumný navrhl jít spát, jinak zítra nevstanou z postele.

I přes nastalý klid nemohl usnout, zatímco Ron už dávno hlasitě chrápal, on se jenom převaloval na posteli a opět uvažoval o Severusovi a také o tom, že by se měl rozejít s Ginny. Vždyť jejich vztah se tomu, který měl Neville s Lenkou, nepodobal ani vzdáleně a bylo to i vidět. Jak to že si toho nikdo nevšiml a hlavně, jak to že to Ginny stále ještě snášela, ač ji muselo snad být zřejmé, že ji nemiluje. Kdyby mu dala košem, všechno by bylo daleko jednoduší, vlastně by ani nikomu nemusel říkat, že se mu líbí chlapi, protože smysl Snapeovy, navíc už nezmiňované podmínky, bylo rozejít se s Ginny.

Právě proto slyšel, jak Neville vstal a potichu sešel do společenské místnosti. Vyklouzl z postele a následoval ho dolů, kde našel kamaráda, jak zapaluje krb.

„Hej, nemůžeš spát?“ zeptal se, celkem hloupě, kdyby mohl Neville spát, tak tu nebude uprostřed noci mávat hůlkou nad uhlíky.
„Ach... docela jsem se tě lekl... ano, trochu nemůžu spát. Do teď jsem si neuvědomil, jak moc mi chybí spaní s Lenkou... tedy... tedy chtěl jsem říct, jak mi chybí spát s ní v jedné posteli, chápeš?“ neurčitě zagestikuloval rukou. „Navíc ta postel je děsně malá, jsem zvyklý si lehnout napříč. Víš, ona Lu spí vždycky úplně stočená do klubíčka. Je při tom hrozně roztomilá.“
Usmál se. Ve stejnou chvíli, kdy to kamarád popisoval, si představil Severuse při některých jejich rozhovorech, jak si hladil rukou břicho. Přesně tehdy by dokonce i u něj použil slovo roztomilý... no, dobrá, možná spíš jenom pěkný, ale rozhodně to bylo roztomilosti blízko.

„Asi vím, o čem mluvíš,“ odvětil a cítil, jak se mu po tváři rozlinul stupidní úsměv.
„Ginny musí být taky roztomilá, když spí... tedy nemyslel jsem to... je hezká, má pěkný pihovatý nos... promiň, říkám hlouposti jako Dean,“ omlouval se rychle Neville, ač v jeho očích neřekl nic špatného, ne ve smyslu, v jakém si myslel. Jen tím připomněl bezvýchodnou situaci, která ho tížila.

Sedli si do křesel, kam padalo nejméně světla z krbu a z pár zapálených svíček.
„Jo to určitě je, ale ještě jsem ji neviděl spát, tak nemůžu posoudit,“ plácl zase jednu z těch svých naprosto hloupých výmluv.

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Vzhledem k tomu, že oba byli tiché typy, kteří sice nevítali samotu, ale hovor o ničem taky ne, to ticho trvalo nějakou dobu. Oba sledovali praskající uhlíky v ohni.

„Lu si myslí, že vám to s Ginny moc neklepe,“ prolomil Neville jejich mlčení.

Kéž by tak byl potichu, dokud se oba neunaví bděním a neusnou tu v křeslech. Povídat si zrovna o své dívce a potažmo o Severusovi vážně nechtěl. Zároveň to ale bylo i trochu úlevné, když si ostatní všímají, nevyzní snad tak divně, až se s ní rozejde.
„Je to tak znát?“ zeptal se.

„Lu vidí víc, než se zdá. Já sám bych si toho nevšiml, kdyby mě neupozornila a nenaléhala, abych si s tebou promluvil. Podle ní se oba trápíte, když jste spolu, protože ty prý Ginny nemiluješ tak jako ona tebe,“ řekl to Neville naprosto naplacato a bolestně pravdivě.
„To je vážně krásné slyšet,“ zamumlal sarkasticky, Severus na něm měl v tomto ohledu stále větší vliv. „Já to nedělám schválně. Mám Ginny hrozně rád, jen asi ne jako svou holku, ale spíš... to bude znít divně... ale spíš jako svou sestru. Navíc vůbec nevím, jestli jsem ji jako holku měl někdy rád. Byla to ona, kdo přišel za mnou, jestli bychom spolu nechodili a já prostě řekl ano, protože jsem nevěděl, co jiného bych měl na takovou otázku odpovědět.“
„Jsme na tom stejně. Já taky neměl Lence nikdy říkat 'ano' na dítě, když jsem to nemyslel vážně. Bude nám to strašit ve snech, dokud to nějak nevyřešíme,“ podotkl Neville opět bolestně pravdivě.

„Možná, že ty bys to řešit nemusel. Proč by sis nemohl pořídit s Lenkou dítě?“
„Nemáme peníze, kde bydlet, je válka... nic z toho není pro dítě dobré.“
„Válka může trvat ještě dlouho,“ podotkl. „Ani v nejmenším to, alespoň z mého pohledu, nevypadá na její konec. Nemůžete čekat věčně a doufat, že příští rok se to zpraví, vždyť to třeba může být ještě horší,“ připomněl mu, jaká je tam venku situace. „S penězi na tom přeci nemůžete být tak zle? Chci říct, ani ty ani Lenka jste nikdy nevypadali, že byste neměli peníze.“
„Mají je naši rodiče, ne my a třeba moje babička nebyla moc nadšená, když jsem si Lenku bral. Byla vlastně hodně proti.“

„Proč?“ nechápal, jediné, co ho napadlo, bylo, že kvůli Jinotaji, protože to byl vážně šílený časopis a někteří lidé ho kvůli tomu neměli z principu rádi. Alespoň si ale nehrál na žurnalistické noviny přinášející pravdivé informace o lidech, jako byl Harry, byly to prostě noviny, co psaly o neexistujících zvířatech. Takovým většina lidí nevěřila, Věštci na druhou stranu věřil skoro každý.

„Protože Lenčin otec je z jedné čtvrtiny víla a její máma byla z poloviny. Tak se vůbec poznali, děti se smíšeným vílím původem se spolu setkávají a tvoří vlastní vílí komunitu. Jejich nelidská část jim prostě velí trávit alespoň nějaký čas v hejnu s jinou vílou, ale čistokrevné víly nejsou k míšencům moc vlídné, ani k těm, co si vzali čaroděje a odešli z vílího houfu,“ vysvětlil, kde je teoreticky problém.
„To jsem nevěděl, že je Lenka z části víla. Tedy, je pravda, že její vlasy, oči a pleť...,“ připustil, že jisté náznaky viděl. „Ale co na tom, že je víla? Tak je, spousta kouzelníků má v předcích nečlověka. Ronův bratr si zrovna o prázdninách bral Fleur, ta je víla z celé poloviny.“

„Nezáleží, mně ne, ale jak jsem ti říkal, moje babička si myslí, že mudlové by měli být s mudly, kouzelníci s kouzelníky, víly s vílami... Podle ní není správné, když se různé druhy mísí, tvrdí, že to přináší zmatky, války a nikdo nikdy neví, jaké bude dítě, které se z takového svazku narodí. To je důvod, proč s mou svatbou nesouhlasila a obávám se, že by mi asi do začátku z principu nepřispěla. Když jsem si vzal z části vílu, která má ještě potrhlého otce, tak ať si to spravedlivě vyžeru,“ zamračil se vlastním slovům. „Xenofilius by nám asi přispěl, nevím jistě, tak moc ho neznám, ale pro Lenku je schopný udělat všechno. Jenže on zase neumí hospodařit s penězi, stejně jako Lenka, a tím pádem prostě nemá. Všechno, co vydělá prodejem novin, zase hned rozhází při nákupu všelijakých nefungujících přístrojů na hledání neexistujících zvířat a bytostí,“ tady se zamračil ještě víc. „Jistě by nás u sebe nechal bydlet, jen si myslím, že to není místo pro dítě. Lence se tam určitě vyrůstalo dobře, ale...“ nechal vyznít do ztracena.
„A nechtěli byste můj dům v Godrikově dole?“ zeptal se, ani nevěděl, jak ho to napadlo.

Určitě to nevěděl ani Neville, zvedl překvapeně hlavu a v očích se mu zračil nelíčený šok.

„Dům tvých rodičů?“ zeptal se opatrným hlasem.

Přikývl.

„Není to ani tak dům, jako zbytky domu, ale prý by se s tím dalo něco dělat. Alespoň skřeti z banky tvrdili, že ano, když jsem si k nim napsal pro soupis mého nemovitého majetku a jeho stav,“ když to říkal, začal si připadat blbě, bylo zřejmé, že Nevillovi se tímhle způsobem skřeti nikdy nevěnují. „Vím, není to moc a bylo by tam fakt hodně práce, ale alespoň něco.“

„Nemůžu od tebe chtít dům,“ vydechl Neville.

Povzdechl si, proč museli všichni lidé kolem být tak trucovití a nechtít si od něj vzít, co dává. Kdyby to nemyslel vážně nebo mu to dělalo vrásky na čele, prostě by to nenabízel. To ho všichni snad považovali za naprosto nesoběstačného hlupáka, co neumí zacházet se svým majetkem jenom proto, že vyrůstal u mudlů typu Dursleyových? Nebo tu šlo o jejich přehnanou počestnost smíšenou s hrdostí? Možná. Alespoň Severus byl ochotný si něco vzít, když mu to bylo správným způsobem nabídnuto.

„Já ti ho nechci dát, pronajmu vám ho. Třeba... nevím... s desetiletým odkladem splácení nájmu, když si ho budete muset zrekonstruovat. Nevím, jak taková dostavba dlouho trvá, ani jestli tam nejsou třeba zbytky černé magie,“ rozhodil neurčitě rukama. „Můžu si nechat udělat konkrétní vyčíslení i návrh nájemní smlouvy a nezávazně ti to dát. Moc to není, peníze určitě né, ale kdybyste se rozhodli mít mimino, máte aspoň kde bydlet.“

Nevillovy oči se podivně zaleskly, ve světle krbu to skoro vypadalo, jako kdyby se měl rozbrečet. Takový pohled ho trochu znervózňoval. Určitě by si neuměl poradit s plačícím kamarádem, na to nebyl stavěný.

„Tak bychom si vážně mohli pořídit dítě už teď,“ řekl Neville pohnutě, ale ne plačtivě, naštěstí. „Ale při Merlinovi... nedovedu si představit, jak bych tam mohl bydlet. Je to místo, kde zemřeli tvoji rodiče a kde...“
„Ano, to je, a proto by nemělo jen tak stát a chátrat. Já se tam vracet nechci, netoužím bydlet na venkově,“ a už vůbec ne v domě, kde jsem skoro umřel, dodal si v duchu, „ale pro dítě by to mohlo být dobré, ne?“

„Určitě ano,“ přitakal kamarád. „Děkuji, Harry, vážně díky. Ani nevím, jak bych se ti mohl odvděčit.“

Nadechl se a zase vydechl. O jednom projevu vděku by rozhodně věděl, jen o něj neuměl a nemohl požádat takhle přímo, vlastně spíš naopak. Pokusil se na kamaráda vesele usmát.
„Prostě stůj vždycky při mně, jako doteď, to mi stačí,“ pokusil se to vyjádřit. Opravdu těžko mohl říct, aby ho Neville neodsuzoval, pokud opustí Ginny, řekne, že je gay a ještě navíc si něco začne se Snapem, samozřejmě časem, až to bude veřejně možné.

„To je to nejmenší,“ ujistil ho Neville vážným hlasem.

Opět mezi nimi nastalo ticho, tentokrát už nastálo. Neville se nakonec vrátil do pokoje, ale Harry zůstal sedět u krbu až do rána, než tam těsně před úsvitem konečně usnul.

 

  31. V koutku ukryté   ~o~ 32 a půl Hromnice