09.11.2013 17:11

Prasinkové víkendy by měli zakázat (21. týden)

 

Čvachtal se uhlazenou sněhovou cestou směrem k Prasinkám. Byla mu zima, nepříjemné a nezvyklé, bolely ho nohy, hlavu měl plnou problémů a neustávající rozhovor McGonagallové s Vektorovou mu lezl na nervy. Nebýt nepřekonatelné chuti na jablka pečená v medu, která se nejlepší podávala jedině v Prasinkách, nejspíš by dnes nevstal a rozhodně by se netrmácel studeným počasím k vesničce. A potom tu byla samozřejmě jeho hrdost velící mu se nevzdat svého běžného dozoru při prasinkovém víkendu. Nemohl si jen tak ulehčovat život, protože byl těhotný. Brumbálovi se sice jeho trvání na dozoru nelíbilo, ale zastavit ho nemohl. Pořád ještě neměl právo nikam nikoho zavírat, ani Severuse ne, i přes všechno, co mezi nimi bylo.

Musel se zastavit. Krátil se mu dech a obě profesorky si to vykračovaly po cestě křepce a lehoučce, přičemž byly obě nejméně o dvacet let starší. Nenáviděl je za jejich výbornou kondici i za to, že popošly pár kroků, zastavily se a obě se na něj otočily s obavou ve tváři.
„Nepotřebujete si na chvíli sednout, Severusi? Mohla bych pro vás vyčarovat židli,“ nabídla starostlivě McGonagallová.
„Nebo napít. Mám tu s sebou kávu bez kofeinu,“ přidala se Vektorová, zejména od té to nebylo úplně očekávané.

Zlostně na ně na obě pohlédl.
„Nefotř...,“ strhl si z obličeje tu hnusnou zelenou šálu, co mu Weasleová upletla a ředitel nutil nosit, „nepotřebuji si ani sednout ani napít, ale ocenil bych, kdybyste se nehnaly, až je za vámi žíznivá čára,“ zavrčel a znovu vykročil. Potřeboval opravdu jen pár minut k nádechu a k narovnání zad, rozhodně si nechtěl sedat v té hrozné zimě na vratkou vyčarovanou židli. Ještě by si uhnal zápal plic nebo ledvinovou koliku z podchlazení.
„Já myslím, že jdeme obvyklým tempem,“ konstatovala Vektorová trochu nechápavě.
„Šš, šš Septimo,“ tišila ji McGonagallová, asi si myslela, že je neslyší. „Samozřejmě půjdeme tak rychle, jak potřebujete.“

Nejspíš ho tím chtěla utěšit, efekt byl ale přesně opačný. Ještě víc mu to zvedlo mandle. Nepotřeboval, aby se mu ostatní přizpůsobovali, i když to bylo docela roztomile vtipné, když to dělali, on se o sebe uměl postarat sám.

„To bych prosil,“ zamrmlal si pod nos. „To není sprint k cílové čáře a žáky nemáte za soupeře. Jedno jak rychle se do Prasinek dostanete, většina jich tam stejně bude dřív a stačí něco provést. Museli bychom si je přivázat na vodít... ááá!“

Šlápl na zmrazek, noha mu podklouzla a on to nebyl schopný vybalancovat. Ocitl se vsedě na studené zemi a s bolavým zadkem, ani nevěděl, jak se tam dostal. Zmateně se kolem sebe rozhlížel z té pro něj naprosto neznámé pozice, protože on nikdy nepadal, dokonce ani když byl malý kluk, samá noha a ruka. Přesto tu teď dřepěl na zemi, černý hábit rozprostřený kolem dokola jako křídla chcíplého netopýra a pokoušel se orientovat v prostoru, zatímco mu po zádech stoupala nepříjemná bolest a v kotníku ho pálilo.
„Proboha, Severusi, jste v pořádku?!“ strachovala se McGonagallová, jenž se nad ním starostlivě nakláněla. Naštěstí se ho nesnažila zvedat. Dalo by se říct, že jí za to byl vděčný.
„Ano, jen jsem uklouzl,“ zavrčel polohlasně, to už zvažoval, jak se dostane na nohy.

„Potřebujete pomoct?“ nabídla Vektorová.

Ignoroval její napřaženou ruku a pokusil se zvednout. Samozřejmě to nešlo, nejen že mu všude překáželo břicho, ještě kotník odmítal plnou poslušnost. Byl jako želva obrácená na záda. Ze sedu na zadku se prostě zvednout nemohl. Musel se pomalu obrátit na všechny čtyři, opřít se rukama o mokrý sníh, a pak s vypětím sil vyšplhat na nohy. Kdyby při tom manévru za sebou neměl McGonagallovou, která ho pohotově chytla za loket, nejspíš by ve chvíli, kdy stoupl na kotník, zase rovnou spadl na zem. Bolel, hodně bolel, ale při opatrném došlápnutí jeho váhu udržel; to znamenalo, že nebyl zlomený, ale jen podvrtnutý. Stačilo to jen trochu rozchodit.

„Můžete chodit?“ ptala se McGonagallová.
„Můžu,“ odsekl a vyprostil se z jejího sevření. Došlápl na kotník jen natolik, nakolik si v momentální situaci troufal.

„Asi by vás měl někdo doprovodit zpátky do Bradavic a na ošetřovnu... slečno Abbottová! Slečno!“ zavolala Vektorová na procházející hlouček mrzimorských, jako kdyby už vůbec nestačilo, že jistě museli Severusův karambol vidět, teď je do toho chtěla profesorka věštění z čísel ještě zatahovat.

„Ano, paní profesorko?“ zastavila se mrzimorská studentka pár metrů od nich.
„Pojďte sem... doprovodíte profesora Snapea zpátky do hradu a dohlédnete, aby se mu nic nestalo,“ připojila se k jeho ponížení ještě McGonagallová, jako kdyby toho už beztak nebylo dost.

„Nevím nic o tom, že bych se vracel do hradu, takže vy, slečno Abbottová, můžete klidně pokračovat směrem k Prasinkám,“ poslal ji samozřejmě pryč. Vážně se nehodlal vracet, i když ho noha bolela. Měl chuť na ta zatracená jablka v medu a nikomu v okolí by neukázal takovou slabost, jako že ho zastaví jeden podvrtnutý kotník.
„Jistě, pane,“ přitakala studentka, na rozloučenou kývla na obě profesorky a hezky podle rozkazu pokračovala dál. Nejspíš pro ni byl, vzhledem ke svým kolegyním, nejvíc děsivý ze všech, takže se mu neodvažovala odporovat.
„Nezdá se mi, že byste s tím kotníkem mohl moc chodit, Severusi,“ zamračila se na jeho naraženou nohu profesorka přeměňování.

„Posoudit to je snad na mně, ne?“ odvětil a udělal dva neobratné kroky. Když na nohu vyloženě nedupal, tak to šlo, ale opora by přišla vhod. Něco, co by nevypadalo hloupě samozřejmě. Rozhlédl se kolem a pohled mu padl na jeden ze stromů stojících v aleji kolem cesty. Všechno to byly ovocné stromy s korunami zasypanými sněhem a pevnými dobře prostříhanými větvemi. Jistě by se našla jedna dost silná a zároveň rovná, aby ji mohl magicky upravit v hůl. Bystrým zrakem si jednu vyhlédl, vytáhl hůlku a mávnutím ji odlomil od stromu.

Větev doputovala vzduchem před něj a několik jeho dalších kouzel z ní odstranilo všechny malé větvičky i kůru, vyrovnalo ji a obrousilo do podoby hole s velkou hlavicí nahoře dost dlouhé, aby ji mohl sevřít rukou v horní čtvrtině, čímž mu sahala koncem někam k bradě.

Významně se podíval na McGonagallovou.

„Nuže dobrá, jestliže si myslíte, že vám hůl stačí,“ přitakala kolegyně, ale skepticky si hůl prohlížela. „Hlavně opatrně, ať znovu neupadnete. Mám dojem, že pokud by se vám v mé přítomnosti něco stalo, tak mi to Albus ještě roky nezapomene.“

„A já bych byla spoluviník neštěstí,“ doplnila Vektorová.
„Nic mi není, ani dítěti ne, nanejvýš jsem ji trochu proklepal jako poslední okurku v láhvi. Sama se otřískává daleko víc,“ řekl, ani netušil, proč o tom začíná mluvit, a vykročil pomalu po cestě. Po pár krocích se noha výrazně zlepšila, když se mohl opírat o hůl a obě čarodějky mu kráčely po boku volným tempem.
„Hodně divočí?“ zajímala se McGonagallová s upřímným zaujetím, jaké asi umí projevit jen ženy včetně těch rezervovaných, jako byla ona. Z neurčitého důvodu ho její zájem potěšil.

„V jednom kuse. Myslím, že nikdy nespí a pokud, tak jen dvě nebo tři hodiny denně. Teď už alespoň vím, čím zrovna cvičí, jestli je to spíš nějaká končetina či se vyloženě stěhuje z místa na místo, ale před pár týdny to bylo jako mít v břiše odpálený pingpongový míček,“ když to říkal, moc dobře si uvědomoval, jak hloupě to zní, proto se hned, jakmile domluvil, odmlčel.

„To mně by nebylo moc příjemné, vlastně mi vyhovuje, že nemám děti a už mít nebudu. Ne, že bych je neměla ráda, ale starat se o studenty je rozhodně něco jiného než zasvětit část života nepřetržitě jednomu dítěti. Přeci jen od nich si odpočineme o prázdninách a večer po vyučování,“ zapolemizovala si Vektorová. „Ty jsi někdy chtěla mít děti, Minervo?“
„Jako mladá jsem o tom uvažovala, ale pak se to nějak nevydařilo,“ McGonagallové přitom přeběhl přes obličej zasmušilý stín. „Vhodný muž sice přišel, jenže pak zase odešel a už se nikdy nevrátil. Vychovávat dítě samotná jsem nechtěla. O dítě by se měli starat dva, pro jednoho člověka je to hodně velké sousto.“

Tentokrát nastal čas pro McGonagallovou, aby se rozpačitě odmlčela. Nereagoval na její slova, což asi očekávala podle toho, jak na něj koutkem oka nahlížela. Neměl, co by k tomu řekl. Jeho dítě vzniklo, jak vzniklo a pokud si ho chtěl nechat, nezbývala mu jiná cesta, než se o něj postarat sám. Nebylo tedy, o čem by diskutoval.

Snad právě kvůli tomuto ožehavému tématu nejspíš neúmyslně otevřenému profesorkou přeměňování došli – v jeho případě se trochu dobelhali – do Prasinek k pomníku připomínajícímu loňskou smutnou událost naprosto mlčky. Tam se decentně rozloučili, zatímco obě profesorky šly nejdříve zkontrolovat, jestli u Prasečí hlavy nejsou nějací nezletilí studenti, on se vydal rovnou ke Třem košťatům dát si něco k jídlu. Pořádně mu z toho kulhání se až sem vyhládlo a navíc jíst jablka v medu na lačný žaludek by ho mohlo stát zase dobu s hlavou v záchodové míse.

Vstoupil do lokálu U Třech košťat a tváře všech přítomných se k němu obrátily. Poznali ho, i když jeho fotky v Denním věštci byly staré a ne příliš kvalitní nebo ho spíš prozradilo břicho rýsující se pod kabátem.

Vyslal vůči osazenstvu jeden ze svých temně rozzlobených pohledů. Na většinu zapůsobil, uměl jím děsit nejen děti, ale i ostatní z jednoduchého důvodu: vypadal jako černokněžník, dokonce i kdyby jím ve skutečnosti nebyl. Nejspíš by takový dojem budil i v méně 'černokněžnickém' oblečení, než byl jeho černý dlouhý hábit, samozřejmě nepočítaje havajskou košili a červené šortky nad bílými podkolenkami – v tom by nevypadal strašlivě ani Pán zla, dokud ještě měl lidskou tvář.

Našel si místo až úplně vzadu v salonku a ještě v rohu, kde měl chráněná záda a u samotné Rossmerty si objednal hromadu jídla. Proto tu také byl, najíst se, nikoliv si s někým povídat nebo se bavit nad máslovým ležákem.

Díky rychlé obsluze byl už o dvacet minut později až po rukojeti příborů ponořený do vepřové rolky nadívané sušenými švestkami a ořechy s omáčkou z plísňového sýra a slaným rýžovým nákypem. Pro někoho nesnesitelná kombinace, pro něj nejlepší jídlo na dnešní den. Toho nákypu si dal rovnou dvě misky. Opravdu skvěle se najedl, nechal i přiměřené dýško a pak zamířil k východu. Zrovna když si kolem krku motal dlouhou zelenou šálu, mu kdosi neomaleně zaklepal na rameno.

Prudce se k němu obrátil a rovnou o půl kroku ustoupil. Jak neměl rád doteky lidí, které znal, tak vyloženě nesnášel, když na něj sahal někdo cizí.
„Vy jste Severus Snape, že ano?“ zeptal se vesele se usmívající malý muž s pupkem klenoucím se ve vestičce a ještě zdůrazněným tím, že na něm měl přetažené rudé kšandy.

Zamračil se na něj. Jestli chtěl nevypadat jako novinář, tak to čapkou ala Sherlock Holmes úplně pokazil, stejně jako brkem s rudým koncem, který by zářil, i kdyby ho měl jen strčený v kapse.
„Nejsem. S někým jste si mě spletl,“ zavrčel na něj ve snaze, jak si sám uvědomoval velmi marné, ho odehnat.
„Vaše břicho říká něco jiného,“ zamrkal šibalsky. „Hlasitě ke mně promlouvá, že budete mít brzy miminko. Nechcete mi o tom něco povědět?“
„Nechci, pokud vás zajímá cokoliv o mužském těhotenství, začněte u sebe. Vaše břicho ke mně totiž také promlouvá a říká, že jíte za dva a sotva vystrčíte nos z kanceláře. Nashledanou,“ poukázal na jeho tlusté břicho a rozloučil se.

Prošel kolem obtížného novináře ke dveřím a otevřel je. Okamžitě byl oslepen salvou blesků z fotoaparátů. Ještě nikdy se nesetkal s tímto druhem útoku a přímo za bílého dne, proto jenom bezbranně zvedl ruku, cloníc si oči před vším tím světlem a poslepu se rozehnal holí. Podle výkřiku bolesti se do někoho trefil, jenže to nebylo vůbec co platné.

„Rosivý z Deníku pro náruživé rosničky; ovlivňuje vaše dítě počasí?“
„Cože? Ne...!“ vyhrkl bezmyšlenkovitě.
„Elvíra z Vydavatelství kuchařek pro těhotné a churavé. Naše čtenářky by zajímaly recepty na vaše nejlepší jídla proti nevolnosti. Jaké to jsou?“
„Jatýrko z časopisu pro gurmány, mám úplně stejnou otázku jako kolegyně Elvíra!“

„Ne, já mám přednost v dávání otázek, protože ty mé jsou relevantní!“ rozkřikoval se asi jediný trochu sympatický novinář, protože vypadal jako jeden z lektvaristů. „Věstník lektvarové vědy. Je vaše těhotenství výsledkem nového experimentálního lektvaru?“

„Ne, to rozhodně není!“ odmítl tuto domněnku rázně a rovnou.
„Tady! Tady! PlayWizard. Nafotíte pro nás těhotenské akty? Ten obrovský nos bychom vyretušovali,“ vykřikl ulízaný ohavný buzík v rudém kožichu, o kterého by si Severus neopřel ani kolo, kdyby nějaké vlastnil.
„Můj nos není obrovský! Je dokonale proporčně úměrný k ostatním částem mého těla,“ zavrčel směrem ke slizounovi. „Teď mě nechte projít. Odmítám odpovídat na jakékoliv vaše otázky.“
„Jistěže odmítáte. Já se vám ani nedivím,“ prodrala se kupředu Holoubková i se svým věrným bleskobrkem nad hlavou. Jak se naklonila dopředu, jeden z blesků se odrazil od jejích podiamantovaných obrouček brýlí a paprsky Severuse nepříjemně šlehly do oka.

„Holoubková, jak jistě víte. Tak hrozně ráda vás zase vidím, profesore Snape,“ třásla mu rukou, zatímco bravurně loktem vyrazila čočku fotoaparátu kolegovi z konkurenčního plátku. „Musím říct, že vypadáte skutečně báječně. Přímo záříte a ty červeňoučké tvářičky... a vaše nádherné bříško,“ tentokrát dalšímu kolegovi dupla okovaným jehlovým podpatkem na nohu tak prudce, až s úpěním odskákal stranou a skácel se do závěje.
„Já bych vás raději už nikdy neviděl,“ utrousil polohlasně a vytrhl se z jejího na ženu nepřiměřeně silného stisku.
„Oh, samozřejmě, že mě také rád vidíte,“ zacvrlikala a obrátila se k ostatním stále přes sebe pokřikujícím otázky, potom se její vysoký hlas rozezněl půlkou ulice. „Profesor Snape přislíbil exkluzivní interview jedině mně a Dennímu věštci. Takže kšá kšá!“ odháněla ostatní novináře a zároveň zcela proti veškerým pravidlům slušnosti hodila svou do kytičkovaného hábitu oděnou ruku kolem Severusova krku.

Ovanul ho hrozný voňavkový smrad, skoro stejně otřesný jako ten, co na sebe dříve patlala Grangerová. Musel se nadechnout pusou, jinak by se mu udělalo špatně od žaludku. V zádech se mu rozhořel plamen zlosti, který se velice propracovaně šplhal k jeho puse, jen kdyby se nezarazil o vzrůstající žár v jeho břiše. Už kdysi cítil požár ve svém břiše, tenkrát skoro před půl rokem, kdy se chtěl ještě své dcery zbavit. Tentokrát ale byl vztek mířený ven, proti ostatním, nikoliv vůči němu samému.

„Leda ve vašich snech,“ zavrčel zlostně k Holoubkové a nejen, že se vyprostil zpod její ruky, ještě jí holí odstrčil stranou, takže narazila do davu po své pravici. Vydala přitom rozhořčený zvuk podobný zakdákání slepice nakopnuté jejím majitelem.

Nevšímal si jí, pokoušel se prodrat tou hromadou novinářů. Za tu chvíli, co tu před dveřmi postával, se snad museli namnožit. Bylo jich tu ke třem desítkám, vykřikující jména novin nejen anglických, ale i evropských, kdy ne u všech přesně věděl, čím se zabývají. Ptali se ho na všechno od jména otce, přes to, jak se cítí, až k otázkám ohledně jeho sexuality. A nedalo se skrz ně dostat. Byli všude. Jak se pohnul doprava, následovali ho jako hejno švábů kus masa. Zkusil to zleva a výsledek byl stejný.

Kromě toho se v blízkosti začal vytvářet dav čumilů, co ještě celou situaci ztěžovali, protože se tlačili na novináře, aby viděli, co je to tam za obrovskou celebritu a ještě zvětšovali masu lidí kolem Severuse.

Zlost v jeho nitru se násobila a přidávala se k ní skutečná úzkost. Povolání lektvaristy a domov ve sklepení si nevybral jen kvůli svému nadání a světloplachosti. Nesnášel velké davy lidí, zvláště takové, co se na něj tlačily a dusily ho, jako se to dělo právě teď. Zlost už nebyla jen zlostí. Cítil to, energii a sílu stoupající od dítěte každým orgánem a buňkou v jeho těle. Pažemi do dlaní. Pevně sevřel hůl oběma rukama.
„Dost!“ vykřikl a uhodil holí do země.

Zablesklo se. Půda pod nohama se mu zachvěla a novináři i čumilové padli nazad. Nepřetržitý proud opakujících se otázek ustal. V nastalém tichu se kolem sebe rozhlédl. Novináři většinou dřepěli na zadku na zemi, váleli se na břiše nebo potáceli po rozbředlém sněhu. Vlasy jim stály na hlavě a mírně čadily, jako kdyby do nich uhodil blesk. Některé lampy fotoaparátů vyloženě hořely, jiné jenom poprskávaly nebo teprve vybuchovaly. Bleskobrky se válely po zemi jakoby v křeči, cukaly sebou, poposkakovaly po mokré zemi plné prasklin či se jenom převalovaly ze strany na stranu. Od spodního konce hole pevně zaražené do země se rozbíhaly do všech stran, vyjma té Severusovy, hluboké brázdy v dláždění sahající až k rudavému hliněnému podloží. Opravdu to připomínalo úder blesku, až na to, že bledě šedavá obloha prostě blesk vyprodukovat nemohla.

Severus se dlouze nadechl. Věděl to, že všechnu tu spoušť udělal on s využitím zlosti a hlavně moci své dcery. Výboj čisté magie byl stejně zničující a účinný jako zásah bleskem z čistého nebe. Merlinžel také připoutával neuvěřitelné množství pozornosti. Lidé se začali vyklánět z domů a jeho v duchu napadlo jedině proklít sebe i své dítě za takový neopatrný projev bezhůlkové magie, jakého se právě dopustil.

Nesměl se tu příliš zdržovat, co kdyby si někdo vzpomněl zavolat k té spoušti bystrozory. Ještě by ho zatkli za rušení veřejného pořádku nebo možná i veřejné ohrožení. S touto nelibou myšlenkou prokličkoval mezi vstávajícími novináři a bleskovým tempem, ovšem stále důstojně, vyrazil ulicí zpátky k hradu. Ušel pár metrů, když za sebou uslyšel pokřikující hlasy novinářů, mezi kterými samozřejmě dominovala Holoubková.
„Utíká nám! Za ním!“ zaječela ta novinářská ježibaba.

Využil své hole, aby se prudce obrátil a spatřil masu novinářů, jak se hotoví k dalšímu útoku pod vedením Holoubkové, jež na něj mířila prstem s rudě nalakovaným nehtem. Její už beztak přetupírované vlasy teď stály do všech stran a dokonce mírně doutnaly, takže dohromady s očuzeným hábitem vypadala jako strašák do zelí. To jí však pranic nebránilo v tom bojovat za své interview.

Novináři se pohnuli směrem k němu. Nemohl uvěřit vlastním očím. Takové věci se děly jenom v groteskách, nikoliv ve skutečném světě. Žádný duševně zdravý jedinec nebude člověka stíhat po ulicích s fotoaparátem v ruce. Vždyť to bylo směšné a nerealistické. Jak jen se mýlil, novináři nebyli duševně zdraví jedinci, a proto jim nic nebránilo se za ním vrhnout.

Rozhlédl se doprava a doleva.

Nemohl utíkat celou cestu až k hradu, ta byla dokonale rovná a otevřená, nejen že by ho měli čas dohnat, dokonce by mu mohli i nadběhnout. Jeho jedinou šancí bylo pokusit se ztratit v uličkách vesničky, všechny do jednoho je na veřejnosti pozabíjet nebo samozřejmě přijmout nabídku Holoubkové a poskytnout jí rozhovor. To poslední nepřipadalo v úvahu, nehodlal žádnému zatracenému novináři povídat o svém těhotenství a dítěti. Druhá varianta se dala praktikovat jen v noci, kdy by to nikdo nemohl vidět.

Obrátil se směrem k nitru městečka a vyrazil. Byl by v tom čert, aby se on, prvotřídní Smrtijed s výcvikem, nedokázal ztratit partě ohořelých novinářů. Když už se mu to skutečně nepodaří, tak snad při cestě směrem k Prasečí hlavě narazí na McGonagallovou. Jistě, bylo to zbabělé, schovávat se za její sukně, ale lepší než se neovládnout a ze všech těch vší řítících se mu za zády nadělat škvarky s trochou kostní moučky. A že by toho byl schopný, hlavně k tomu ochotný, i bez moci své dcery.

Prokulhal kolem Medového ráje, kde s nelibostí zachytil periferním viděním Longbottomovy, jak vychází ven a samozřejmě na něj čumí, jako kdyby ho v životě neviděli. Jeho mizerný den tím byl nejspíš úplný, paparazzi za patama a dva žáci Nebelvíru, kteří ho spatřili, jak před novináři utíká. K tomu se mu rychle začal krátit dech a cítil, že za chvíli začne nejspíš ze studeného vzduchu a námahy škytat.

Za zády se mu ozvalo zašumění padajícího sněhu. Obrátil se přes rameno a viděl, se škodolibým potěšením samozřejmě, jak se na několik novinářů sesunul sníh ze střechy. Hned na to si uvědomil, že Longbottom na tu střechu míří hůlkou. V ten okamžik nad tím neuvažoval, jen využil rozruchu a vklouzl do uličky mezi domy, kde byly naskládané sudy s nějakým alkoholem, nejspíš vínem, co stačil postřehnout. Nerad to dělal takhle zbytečně, ale nehodlal se nechat novináři znovu obklíčit, takže se stáhl ke zdi a mávnutím kolem sebe vyčaroval zastírací kouzlo. Právě včas, okamžik na to už skupinka 'přeživších' zmateně už spíš jen prošla kolem jeho uličky a za chvíli zase zpět.

Naštěstí se zdálo, že těch pár, co překonalo jak blesky, tak sníh, už nemělo na další nesmysluplné stíhání energii či snad i náladu a belhavě se vydávali zpět nahoru po kopci ke Třem košťatům. Jediná Holoubková, která samozřejmě přežila všechno, protože byla nejspíš šváb, ještě chvíli šmejdila u vchodu do uličky, než se ztratila za rohem, odkud pak slyšel její vysoký hlas, jak se hádá s Longbottomem. Obviňovala ho za úmyslnou spoluúčast na Severusově útěku. Co jí Longbottom odpověděl, neslyšel, na to kluk mluvil moc potichu.

Odlepil se od stěny, už vydýchaný, ale celý zpocený na zádech, a zrušil kouzla kolem sebe. Stále ještě nemohl uvěřit, že se to vážně stalo. Právě utíkal tři Prasinkové ulice před rozvášněným davem novinářů lačnících po rozhovoru s ním. Cítil se jako v laciném americkém filmu nebo třeba jako nedávno zesnulá mudlovská princezna Diana.

Opatrně vyhlédl ven do ulice. Nikde už nebyl žádný novinář a zdálo se, že lidé vyhnaní ven do ulice nebo alespoň vyklánějící se z oken, se zase vrátili do teplého domova. Docela rád by si také někam sedl ke krbu, jak ho zábla zpocená záda a boty mokré od sněhu, nehledě na to, že tváře, nos a uši už vůbec necítil. Dřív nebýval na chlad tak citlivý, teď aby si pořídil i čepici s klapkami na uších. Zatracené těhotenství.

„Pane profesore!“ zavolal na něj Longbottom mířící jeho směrem společně se svou chotí. Nemohl si nevšimnout, jak je Láskorádová zase divně oblečená, zvláště když měla na sobě čepici s dlouhými třásněmi po celém obvodu, takže si je musela zepředu splést do dvou copů visících jí podél obličeje. Divně zelená barva se pak mísila s jejími blond vlasy podobného odstínu, jako měly víly.
„Myslím, že už jsou nadobro pryč, pane,“ oznámil Longbottom, když dorazili až k němu a dost nevhodně mu zahradili cestu. „Co po vás chtěli?“
„To je hloupá otázka i na vás, pane Longbottome,“ zavrčel na něj a obešel ty dva ven na ulici.

Teď měl na výběr, buď se šplhat s bolavou nohou zpátky do kopce hned teď, nebo sejít kus směrem dolů k Prasečí hlavě, kde si sedne do tepla a dá si něco k pití na spláchnutí sucha v puse. Také by si tam mohl natáhnout ten bolavý kotník, který začal zase nepříjemně štípat kvůli námaze.
Vykročil trochu kulhavě směrem dolů. Oba Nebelvíři ho k jeho velké nelibosti rychle dostihli a srovnali krok. Zaskřípěl zuby. Proč šli zrovna s ním, s profesorem, kterého každý Nebelvír z duše nesnášel, členové Potterovy party ještě desetkrát tolik.

„V Prasinkách jsou dvě hospody, tři cukrárny, nepřeberné množství obchodů a na druhém náměstí je ještě novoroční trh. Řekněte mi, proč jdete se mnou? Otočte se a odkráčejte jinam,“ bleskl po Longbotomových temným pohledem. „Nebo snad má mladá paní Longbottomová hromadu otázek na těhotného muže stejně jako její všeteční kolegové? Pro váš plátek plný holých nesmyslů nebo senzací bych byl dobrý materiál.“

„S tatíčkem si myslíme, že není správné obtěžovat těhotného člověka. Je to posvátná doba, kdy si má těhotný užívat s miminkem, ne odpovídat na otázky novinářům. A taky nejste nic zvláštního, každý ví, že těhotní muži jsou, Jinotaj odhaluje skryté pravdy a velká tajemství,“ odpověděla svým zpěvným hlasem Láskorádová.
„Taky s vámi vůbec nejdeme, jen máme namířeno k Prasečí hlavě jako asi i vy,“ dodal Longbottom na druhou stranu nepřirozeně tiše. „Je to dobrá schovka před novináři. Tamní štamgasti je nemají rádi a krčmář je umí skvěle vyhánět. Jednou na ně pustil kozy a hnal je holí. Harry se tam určitě bude dneska taky skrývat.“
V duchu zaúpěl. Copak se mu mohlo dneska stát ještě něco horšího, než potkat Pottera? Úspěšně se mu dařilo klukovi vyhýbat dny, jistěže vyjma vyučování, za což si z nějakého neznámého důvodu od kluka vysloužil dlouhé, skoro až tajemné úsměvy. Ta nebelvírská skopová hlava si asi myslela, že se s ním snaží flirtovat nebo se dělá záměrně nedostupným. Nic takového samozřejmě nedělal, prostě a jednoduše se snažil ten polibek nechat časem zamést pod koberec. Oh ano, Potter byl přitažlivý, proč to popírat a ano, už si jednou v mysli dospěl k názoru, že za jistých jiných okolností by se nebránil, jenže ty okolnosti tu nebyly, Potter byl student, byl jeho Léčitel, byl k němu přilepen hledáček veřejnosti stejně pevně jako teď i k Severusovi a jenom náznak vztahu mezi nimi, který by nebyl striktně profesionální, by vyvolal bouři pomluv.

Nedá se nic dělat, teď se nebude obracet a vracet, když má v patách dva Nebelvíry.

Prošel kolem dveří chlívku, odkud se ozývaly zvuky zvířat a vešel do lokálu jako první. Longbottomovi ho následovali. Zatímco Láskorádová si stoupla k nástěnce s dnešním menu, Longbottom přešel k baru. Sledoval ho pohledem, jak se opírá o bar a objednává u krčmáře pití, potřeboval totiž zjistit, kam si ti dva půjdou sednout. Nikde v lokále žádní jejich přátelíčkové nebyli, aby se k nim připojili, tudíž bylo na nich vybrat místo a on si chtěl sednout přesně na druhou stranu.

„Jo, ještě by sem asi mohli vtrhnout novináři, jen abyste věděl,“ dodal Longbottom směrem ke krčmáři.
„To bych se na to podíval, aby se mi tu potulovaly nějaké novinářské krysy a štěnice. Ne nadarmo se jim říká vši na kadeři literatury. Jestli mi páchnou do lokálu, vynesu je v zubech, budižkničemu jedna,“ brblal zjevně nevrlý krčmář, vždy byl takový, proto nikdy jeho nadávání nevěnoval pozornost, ani když byl mladý a chodil pít sem, místo ke Třem košťatům. Vždy mu jen krátce věnoval pohled, tak jako dnes, než...

Zarazil se.

Krčmář, u něhož ani neznal jméno, jak si právě uvědomil, stál jako obvykle za barem. Sice čisté, ale nikterak honosné oblečení doplňovala zašedlá zástěra, ale to nebylo tak podstatné jako on samotný. Vypadal jako Brumbál, ale doslova jako on, jen s drobnými rozdíly. Stejně jako ředitel Bradavic i on byl poměrně vysoký, hodně hubený, jeho oči za kulatými brýlemi byly jasně modré a pronikavé. Také měl vousy a dlouhé vlasy, jen ty jeho měly odstín pepř a sůl, nebyly bělostné jako Albusovy. Dohromady však byla podoba až neskutečná. Kdyby si krčmář odbarvil vous a vlasy, klidně by mohl nastoupit na místo ředitele v Bradavicích místo Brumbála a nikdo by nejspíš nic nepoznal.

Jak to, že si té podoby nikdy nevšiml? Chodil sem každou chvíli už dohromady dvacet let a věděl, že tento krčmář je pořád ten samý, jako když tu byl poprvé během Prasinkového víkendu ve třetím ročníku. Mluvil s ním, objednával si u něj pití, mluvil i o něm, ale nikdy ho ani vzdáleně nespojil s Brumbálem. A Longbottom na tom byl právě teď podobně.

Hleděl přímo na krčmáře, přebíral od něj dva máslové ležáky, které muž právě natočil a přesto se ani vzdáleně nepozastavil nad jeho podobou. Nepodíval se na něj víc, než když mu krátce, spíš zběžně pohlédl do očí v okamžiku placení a děkování, a pak odstoupil od baru, jako kdyby se vůbec nic nedělo.
„Longbottome!“ zavolal na něj polohlasně a pohybem ruky mu naznačil, aby přistoupil.

Mladý Nebelvír se k němu přišoural pomalu, neobratně balancujíc s korbely v rukou, a tázavě se na Severuse podíval.
„Ano, pane?“
„Podívejte se ještě jednou na krčmáře,“ nařídil.

Longbottom samozřejmě poslechl, obrátil hlavu přes rameno a podíval se za bar na muže zrovna přerovnávajícího sklenice s nakládanými okurkami a cibulkami položené na rohu pultu. Díval se na něj dost dlouhou dobu na to, aby si podoby všiml, jenže pak se obrátil s nechápavým výrazem v obličeji.
„Promiňte, pane, ale proč se mám dívat na krčmáře?“ zeptal se zmateně. „Ch-chci říct, že na něm není nic zvláštního,“ trochu se zakoktal a stáhl mírně hlavu mezi ramena, jak to obvykle dělal během všech těch let, kdy mu Severus spílal za každou břečku, co ve svém kotlíku stvořil.

Podíval se na Longbottoma, potom na krčmáře a pak zase na Nebelvíra. Longbottom jistě nepatřil ke géniům školy, ač na debila Bradavic také neaspiroval, každopádně té podoby si musel všimnout i on, pokud by nebyl například pod trvalým matoucím kouzlem či v účincích zastíracího kouzla, jež by na sobě měl krčmář snažící se zakrýt svou pozoruhodnou podobu s bradavickým ředitelem.

„Ne, není, můžete jít,“ poslal kluka pryč, protože tady teď neměl co dělat. Jestliže někdo skrývá svou podobu s Brumbálem, pak byl Severus rozhodnutý ho sledovat a případně i konfrontovat, když přijde vhodný okamžik.

Nevšímal si, kam se Longbottom s Láskorádovou ztratili, jen si stáhl z krku šálu a z rukou rukavice. O holi se dokulhal k baru, o který vzepřel svůhou oporu a sám složil lokty na pult, jak jen to bylo možné. Někdy asi tak ve dvou třetinách pohybu se totiž břichem zarazil o dřevo a dál to prostě nešlo. Zatracené těhotenství.

„Vedete tu něco nealkoholického kromě čisté vody?“ zeptal se, přičemž zachytil skoro až znechucený pohled jednoho už teď opilého chlapíka sedícího na rohu.

Krčmář k němu zvedl svůj pronikavý modrý zrak a trochu zvedl obočí v gestu, které bylo často k vidění u Brumbála. Zároveň bylo teď na jeho tváři dobře vidět, že trochu připomíná kozla, zvláště když měl svůj plnovous spletený do dvou cancourů visících až někam pod pult pravděpodobně k pasu.

„Normálně ne, mladíku, ale pro tebe bych tu měl syrovátku s ovocem,“ navrhl věcně krčmář, trochu mu při tom cukly koutky, snad v úsměvu.
„To je přijatelné,“ souhlasil, i když syrovátka byla jedna z nejodpornějších věcí, co měl kdy tu čest pít, a že byl zvyklý na své experimentální lektvary. Byla to trochu páchnoucí bělavá tekutina s občas nazelenalým nádechem a matka mu ji v dětství okořeňovala rybím tukem. Jenom blázen by se nad takovou kombinací nezachvěl odporem.

„Hned to tu bude,“ řekl krčmář a odešel vchodem za barem, aby se vzápětí vrátil s lahví naplněnou syrovátkou a mísou čerstvého lesního ovoce nejspíš buď vypěstovaného ve skleníku, nebo dovezeného z ciziny. Přímo před Severusem naplnil nejdřív vysokou sklenici ovocem, načež lesní plody zalil syrovátkou a poklepáním hůlky rozmíchal ve fialový koktejl. Takhle na pohled, když do toho vyčaroval slámku na pití, to až tak odporně nevypadalo. V Severusových očích, zato opilý soused z toho měl nejspíš chuť zvracet, protože se sesunul ze stoličky a vypotácel se ven do mrazivého dne – bez kabátu, čepice nebo šály. Nezdálo se, že by to krčmáři dělalo starosti, jen ho krátce vyprovodil pohledem a potom se vrátil k mytí sklenic, ze kterého ho Severus vyrušil.
„Chodím sem už mnoho let a ani neznám vaše jméno,“ nadhodil neutrálním tónem a upil syrovátky. Kupodivu to ovoce opravdu hodně, ale hodně vylepšilo, až se to zdálo být i pitelné a také to bylo zdravé, jak moc dobře věděl.
„Já to tvoje znám,“ odvětil krčmář a hodil si utěrku na rameno, „Severus Snape. Chodíval si sem s takovou zrzavou holkou s pihatym nosem, Lily Evansová se jmenovala. Seděli jste támhle vzadu... zrovna jak sedí Neville a Lenka Longbottomovi... a cucali jste spolu jeden máslový ležák, zatímco jste se učili,“ trochu přimhouřil oči, i tentokrát připomínal Brumbála a to těsně předtím, než na vás vytáhl nějaký trumf. „V posledním roce jsi už chodil sám, tahal tašky plný mrtvejch veverek, povídal si s divnejma lidma a četl knihy, co měly na vazbě zámky. Vím o tobě všechno, chlapče, i to co nechceš, aby ostatní věděli.“
Krčmář ani nedořekl a Severus už měl hůlku v ruce. Nevytasil ji tak, aby ji všichni viděli, to by mohlo zejména v jeho případě vyvolat paniku nebo negativní odezvu, ale namířil ji pod pultem přímo na krčmáře. Dostatečně silná tříštivá kletba by klidně dřevo baru prolomila a muže za ním by trefila do břicha.
„Stejně jako teď vím, že mi míříš hůlkou na břicho a to se mi vůbec nelíbí,“ zamračil se na něj krčmář.
„Kdo jste?“ ztišil hlas do nebezpečného šepotu.
„Kdo si myslíš, že jsem? Prostě tu jen vedu hospodu, chovám kozy a prasata a vobčas za domem pěstuju tuříny,“ odpověděl naprosto klidným hlasem. Nebál se.

„Nesmysl! Jste nápadně podobný Albusovi Brumbálovi, řediteli Bradavické školy a zakrýváte to. K tomu musíte mít důvod a já chci vědět jaký?“ naklonil se dopředu, tedy spíš se o to pokusil, velké břicho mu zabraňovalo výhružně se předklánět. „Dvacet let tu stojíte za barem a nikdy jsem si té podoby nevšiml. Zastírací kouzla, která jste na sebe použil, musí být neuvěřitelně silná a výkonná, když obelstila i mou mysl. Chci vědět, kdo jste.“
Muž naklonil hlavu trochu na stranu a pozvedl obočí, opět byl celý Albus Brumbál, jeho o možná deset let mladší kopie, co pije trochu víc, než starý ředitel.

„Není to jen zastírací kouzlo, je to směs zastíracích, matoucích kouzel a kouzel zapomnění,“ promluvil po odmlce krčmář naprosto lehkým hlasem s nádechem otrávenosti. „Na tebe nejspíš nepůsobí, jak by měla, protože si těhotný a máš přístup k moci svého dítěte,“ položil na pult skleničku a vytáhl si láhev starorežné. „Tuším, že tím pádem je moje krytí prozrazeno a budu se muset plně doznat,“ nalil si sklenku a kopl ji do sebe, přes tvář mu přeběhl znechucený výraz, ovšem začal si nalévat další. „Aberforth Brumbál k tvým službám.“

Severus se narovnal. Teď už to dávalo smysl, pokud mu ten muž samozřejmě nelhal, což nebyl schopen posoudit. Brumbál, nejspíš bratr Albuse, protože na bratrance byl až moc podobný a na syna moc starý, nehledě na to, že Brumbál byl gay jako poleno, takže v jeho případě sex s ženou nepřipadal v úvahu. Pokud by ovšem on sám... jeho myšlenky se vytratily, jen si byl jist, že chtěl na něco důležitého pomyslet.

Odhodil si roztržitě pramen vlasů z obličeje a znovu zaostřil na Brumbála za pultem, který si ho momentálně prohlížel se stejně zvědavou jiskrou v oku jako Brumbál dlící na hradě.
„Nic k tomu neřekneš, mladíku?“ zeptal se od alkoholu skřípavým hlasem a s náznakem sarkasmu.
„Jste bratr Albuse Brumbála,“ neptal se, spíš to říkal jako fakt.
„Dobrý postřeh, blesku,“ ušklíbl se Brumbál a obrátil do sebe další sklenku.
„Proč skrýváte své příbuzenství před světem?“ zeptal se, i když tušil, jaká přijde odpověď.
„To je snad jasné, ne?“ A také přišla, společně se špetkou pohrdavosti.
Ptát se na zřejmé bylo hloupé. Důvodů mohlo být několik. První, že veřejnost by se o bratra Albuse Brumbála živě zajímala. Jestliže chtěl zůstat ve skrytu, mimo jakoukoliv publicitu, musel by se buď odstěhovat někam na samotu v lese, nebo používat zastírací kouzla na svou podobu.

Stejně tak tu byla například i možnost, že se prostě nechtěl s Brumbálem stýkat, protože rodinné spory rozhodně nebyly nic výjimečného ani ve starých čistokrevných kouzelnických rodinách. I to by ho mohlo donutit svou podobu před ostatními schovat.

A v neposlední řadě mohlo jít i o jeho bezpečnost. Kdyby Pán zla věděl, že má Brumbál bratra, mohl by ho chtít proti svému úhlavnímu nepříteli použít nebo ho rovnou zabít, čistě jen tak, aby Albusovi ublížil.

Cokoliv z toho bylo pravděpodobné a vlastně neškodné, tedy samozřejmě co se týkalo Severuse nebo jeho dítěte. Brumbál o svém bratrovi jistě věděl, pro něho nejspíš kouzla nebyla účinná stejně jako v Severusově případě, a jistě by ho tu nenechal, pokud by představoval nebezpečí. Právě proto pomalu vsunul hůlku zpátky do svého rukávu.
„Proč žijete tady v hospodě místo na některém z pozemků rodiny Brumbálových?“ otázal se. Jeho zvědavost tentokrát vycházela ze vzpomínky na ředitelovu nabídku, že se stane právně a oficiálně druhým otcem dítěte. Tehdy bylo velké lákadlo majetek, ten by se v případě, že by o něj měl zájem i Brumbálův bratr logicky rozdělil na dvě poloviny. To by bylo nemilé, když už by měla jeho dcera něco zdědit po Brumbálovi výměnou za to, že bude moci být jejím otcem, tak by měla dostat všechno, ne jen nějaké úštěpky. Zároveň, pokud byl Aberforth například vyděděn, nepředstavoval by problém.
„Život je tu zábavnější než být zavřený v baráku plném starých věcí. To je všechno,“ pokrčil rameny podobně jako jeho bratr, když zmiňoval něco, co by mělo být jasné, ale většině lidí v okolí nebylo.
„Vašemu bratru nevadí, že tu jste?“ ptal se ze zvědavosti, a protože se zdál být Aberforth docela sdílný.
„Hahá!“ zasmál se chraplavě. „Dítě, kdyby to té malé slečince vadilo, tak bych tu být nemohl. Co si Albus usmyslí, že chce, to také dostane a vždy do tak bylo.“
V tom měl bezesporu pravdu, v obojím. Kdyby to Brumbálovi vadilo, nejspíš by se postaral o to, aby tu jeho bratr nebyl. Stejně tak bylo známým faktem, že ředitel dostane nakonec vždy všechno, co si přeje. Nebyl by tam, kde je, kdyby tomu bylo jinak.

„Teď uvažuješ, jestli o mně všem říct nebo si to nechat pro sebe?“ zaměřil se na něj Aberforth přes vrchní okraj svých brýlí.
Nedal na sobě nic znát. Jeho myšlenky skutečně pomalu putovaly tímto směrem. Prozradit krčmářovu pravou totožnost nebo si ji raději nechat pro sebe a doufat, že z ní bude moci v budoucnu profitovat. Ze zkušeností mu vyplývalo, že udržet něčí tajemství mělo nakonec pro něj spíše pozitivní následky. Na prstech jedné ruky by mohl spočítat, kdy se nevyplatilo udržet cizí tajemství až do té nejpříhodnější chvíle, i když by ziskem z toho nakonec bylo jenom veřejné ponížení protivníka nebo zničení jeho spořádaného života, jak tomu bylo v případě Lupina.

Otázkou v tomto případě bylo, nakolik Brumbálova kouzla působila. Klidně by se mohlo stát, že i přes veřejné odhalení by nikdo tu podobu neviděl. Většina zastíracích nebo matoucích kouzel přestala působit, pokud o jejich existenci kouzelník věděl, ovšem u kouzel zapomnění to tak samozřejmě nebylo. Mohly klidně dál působit a vymazat všem vzpomínku na odhalení tohoto velkého tajemství.

„Myslím, že to není moje věc, proč tu jste nebo jaké vztahy máte se svým bratrem,“ napřímil se, dávaje najevo, že nechce pokračovat v rozhovoru. „Vezmu si tu syrovátku dozadu a až ji dopiji, dám si s radostí další. Merlin s vámi.“
„I s tebou, chlapče,“ pokýval Brumbál hlavou.

Přehmátl si pití do levé ruky, pravačkou se potřeboval opírat o hůlku, a pomalu prošel lokálem až na úplně druhou stranu, kde byl co nejdál od Longbottomových, ale zároveň je měl na dohled. Jestliže se tu objeví Potter, raději by ho měl na očích než za zády.

Posadil se a natáhl opět bolící nohu. Teď si říkal, že na ni měl raději použít zpevňující kouzla, jenže před hodinou se zranění nezdálo být tak zlé jako teď.
Stihl vypít druhou sklenici syrovátky a objednat si slanečky, než dorazili oba Weasleyovi a Grangerová. Věnovali mu jedno malé kývnutí spojené s nelibostí, jistě o něm s ostatními prohodili pár slov – nad čímž se ušklíbl – a nakonec si všichni objednali pivo nebo víno, až na mladou Weasleyovou, která jistě kvůli němu zůstala jenom o vodě. Nezapomněla to okomentovat několika kradmými nerudnými pohledy, přitom mohla být ráda, že ji rovnou nevyhodil. Teoreticky tu být mohla, pokud nebude pít, prakticky ji za to mohl eskortovat zpět do Bradavic.
A potom přišel Potter se svou bystrozorskou tělesnou stráží a to se teprve začaly dít věci.

 

°°0°°

 

Nejdříve ho nějaký bystrozorský dozor vážně naštval, zvláště proto, že mu o tom Brumbál neřekl dřív jak den před výletem do Prasinek. Copak nestačilo, že nemohl chodit s ostatními a ještě ho vždy někdo 'dospělý' doprovázel, teď bude mít za zády ještě bystrozora, jako kdyby ten cokoliv zmohl proti Voldemortovi nebo Smrtijedům. Odůvodnění, že to prý není kvůli Němu, nýbrž kvůli léčitelechtivé veřejnosti ho nijak neuklidnilo, nelíbila se mu představa, že nemůže pomáhat, kdykoliv chce. Cítil pomoc druhým jako jistou část podstaty svého bytí a tímhle mu to znemožňovali.

Jeho názor se změnil z naprosto prozaických důvodů, které, jak by asi někdo vyjádřil, neměly s mozkem nic moc společného.

Bystrozor, kterého mu přidělili, byl hezký, opravdu, ale opravdu hezký. A byl to neskutečně uvolňující pocit dívat se na jeho pěknou uniformu na ještě pěknějším těle, kudrnaté hnědé vlasy a mandlové oči a uvědomovat si přitom, že tenhle pohled se mu prostě líbí. Ne ve smyslu uvědomění si něčí krásy, tohle byla nefalšovaná přitažlivost, kdy si i dovolil podívat se na bystrozorův zadek, když se k němu obrátil zády a mluvil o něčem s McGonagallovou.

Bylo to přirozené. Přinášelo to vnitřní klid, kdy cítil, že přesně takhle je to správně. Žádné zmatky, dokud k němu nepromluvila Ginny a on si neuvědomil, že ji drží za ruku tak jako stokrát předtím. Tehdy se dostavil pocit trapnosti a hlavně viny, kdy cítil, jak mu začínají hořet uši, zatímco jí odpovídal na její loučení se. Bystrozor – Jonathan, jak se přátelsky představil – totiž trval na tom, aby šli jen spolu a on se tak nemusel v případě potřeby starat hned o dva lidi. Stručně řečeno to bylo celé zase fraška, ale tentokrát příjemně okořeněná fraška.

Ginny odešla s ostatními a on s Jonathanem je brzo následovali.

Sníh byl ještě všude, ani vzdáleně to nevypadalo, že by měl v nejbližší době začít slézat. Však byl teprve druhý lednový týden. Ledová krása se táhla na všechny strany a jemu bylo v teplém svetru od paní Weasleyové společně s čepicí, rukavicemi a obrovskou šálou dobře. I se cítil vesele, zejména kvůli Snapeovi a jeho nesmělému odmítnutí. Bylo to vlastně veselé, jak se mohl dospělý člověk snažit popírat nebo spíš ignorovat, co se stalo.

Políbili se... dobře, Harry políbil Snapea, naopak to bylo trochu váhavé, ale polibek to byl. To něco znamenalo. Zásadního znamenalo, protože to byl nejúžasnější a nejpřirozenější polibek v jeho životě, přes veškerou tu neobratnost i následné odmítnutí. Cítil, kdesi hluboko, že přesně tak je to všechno v pořádku a že políbit Snapea bylo správné. Ať si o něm klidně kdo chce myslí, že je blázen, on mrzutého, nevrlého ba až zlého lektvaristu Severuse Snapea nejspíš miloval. Jak a kdy se k tomu propracoval, netušil, ale jistě to muselo být někdy během posledního půl roku.

„Hej, můžu vám říkat Frank Farmer?“ zeptal se vesele bystrozora kráčejícího po jeho boku.

„Jmenuji se Jonathan Gibbs a nevím, proč bych se měl jmenovat Farmer,“ nechápal, možná nebyl moc bystrý nebo nevěděl nic o mudlovské kultuře.
„To je podle bodyguarda z filmu Osobní strážce,“ řekl a hned viděl nechápavý výraz. „Však víte, mudlovské filmy, pohyblivé obrázky lidí na plátně jako kouzelnické fotografie nebo obrazy, jen se to předtím musí natočit na film. Je k tomu i úvodní písnička, něco jako... počkat, jestli si vzpomenu... chrch... Bittersweet... memories...That is all I'm taking with me... So good-bye... Please don't cry... We both know I'm not what you... you need... ná,ná,ná... Na víc si nevzpomínám.“

„Zní to jako milostný song,“ podotkl Jonathan, konečně zaujatý. Přestal se rozhlížet všude kolem a i spustil ruku doposud podivně zkroucenou, jako kdyby se vzápětí chystal sáhnout ke koženému pouzdru u pasu, ze kterého mu trčela hůlka. Všeobecně budil dojem připravenosti k okamžitému útoku. Rozepnutý dlouhý kabát na hnědé bystrozorské uniformě, žádné rukavice, šála nebo čepice, která by tlumila zvuky a samozřejmě ta jeho dobře viditelné hůlka a nablýskaný odznak na klopě.

Vlastně byl docela... sexy. Muži v uniformách tak vypadali snad vždycky, Snape taky trochu nosil něco jako uniformu, přiléhavé a stísněné, takové, jaké by si na sebe Harry nikdy nevzal.
„Však je. Mohl byste mě přitom nést v náručí. Hah, vynesl byste mě z hořícího domu, kdyby to bylo nutné?“ zeptal se vesele, bavilo ho sledovat, jak bystrozorovi po tváři přeběhl podivný výraz.
„Určitě. Je to přeci má povinnost vás za každých okolností chránit. Bylo by mi ctí vás zachránit, pane,“ řekl přeci jen trochu překvapivě, ale bylo to příjemné překvapení.

„Co dýchání z úst do úst, kdybych se topil?“ přisadil si bez zřejmého cíle, prostě to z něj jen tak padalo.
„V takovém okamžiku bych neváhal ani minutu...,“ Jonathan ztichl nejspíš kvůli partě čvrťaček z Mrzimoru, které se vracely do Bradavic. Jedna z nich měla obě ruce přilepené k obličeji. Buď měla magickou nehodu, nebo jí to někdo udělal schválně, nejspíš se ale nikde v okolí nenašel nikdo, kdo by jí ruce odlepil, tak s tím spěchala na ošetřovnu. Nejspíš to bylo nejlepší, kromě rukou na tváři se zdálo, že se kolem ní začíná tvořit kokon. Tu a tam se objevovalo vlákno ovíjející ji kolem dokola stále rychleji a rychleji. Jestli si nepospíší do hradu, tak ji za chvilku budou muset spolužačky táhnout nebo nést, protože neudělá jediný krok.
„Klid, to byly jen holky z Mrzimoru. Nechtějí mi nic udělat... zatím. Za měsíc, po Valentýnu mi budou chtít vyškrábat oči za to, že odmítnu jejich pozvánku ve valentýnce, ale kvůli tomu se k Voldemortovi nepřidají,“ klidnil ho, jen při tom asi neměl používat Voldemortovo jméno, protože to jako obvykle vyvolalo cuknutí.
„O to nejde,“ odvětil Johnathan a zase ztichl, napnutý a připravený k boji.

Trochu se zamračil. Chvilku se zdálo, že ta cesta k Prasečí hlavě nebude nakonec tak špatná, teď se zase ponořili do trapného mlčení. Ještěže už procházeli kolem prvních domů kouzelnické vesnice.

„Pokoušel jste se se mnou před chvílí flirtovat?“ zeptal se najednou bystrozor.

Byl z toho tak překvapený, až zapomněl, kudy jít a stoupl rovnou do závěje u uhrabané cesty. S tichým zaklením vytáhl nohu ven. Měl ji od sněhu celou promočenou až po koleno. Tichounce si pro sebe zaklel podruhé a vytáhl hůlku, aby si nohu vysušil, potom se podíval po Jonathanovi. Nevypadal vůbec nijak šokovaně nebo dotčeně kvůli tomu, že s ním flirtoval... dělal to vůbec? Měl pár, jak si teď dobře uvědomoval, hloupých vtipů, ale to bylo asi tak všechno. Počítá se to pod pojem flirtování? Možná že ano, jen tak pro jistotu se omluví.
„Promiňte, tak jsem to nemyslel, jen jsem hloupě vtipkoval,“ zamručel a vrazil si ruce do kapes, přestože na nich měl rukavice.
„Ach, tak... kdyby ano, nevadilo by mi to, jen to není vhodné na veřejnosti. Musíte pochopit, že jsem bystrozor, nemůžu si dovolit, aby to o mně lidé věděli,“ řekl něco, co Harry přesně nechápal. „Zájem Mistra Léčitele mi opravdu lichotí, jenže nechci přijít o místo.“
„Chápu, protože se o mě máte starat, tak...,“ naznačil neurčitě rukou.
„To taky a hlavně politika bystrozorských složek hovoří jasně – mlčení nadevše. Nemohou mě vyhodit jen proto, že jsem gay, ale kdyby si na mě někdo stěžoval třeba kvůli obtěžování... nechci dělat nic jiného, než sloužit právu a chránit ostatní,“ udělal takový psí pohled, kterému se dalo stěží nějak odporovat.
„Já... nemyslel. Prostě ze mě vycházely hloupé vtipy a nic konkrétního za tím nebylo,“ ujišťoval ho podruhé, ač už si sám nebyl jistý, jak to vlastně myslel. Dostalo se mu odpovědi v podobě přikývnutí a malého úsměvu. Opětoval ho a obrátil se výhradně k cestě, už žádné vtipkování a žádné mluvení. Snad jen kromě pár prohozených slov, kdy Jonathan řešil jakýsi magický incident před vchodem Třech košťat. Bylo už po, ale stejně šli k Prasečí hlavě oklikou, co kdyby zbytky magie, co zůstaly ve vypáleném kruhu na dlažbě, byly nebezpečné. Nebyly, považoval to za vyloženě směšné, protože ta magie patřila zcela jistě Snapeovi. Věděl to, netušil sice jak, ale byla to víc než logická dedukce, vždyť kdo jiný by to mohl udělat jen kvůli tomu, že ho prý obklopili novináři.

Celý nervózní spěchal k hospodě, aby se přesvědčil, že Snapeovi nic není.

Nebylo, našel ho ve stejném lokále jako své přátele, jen seděl v nejvzdálenějším rohu a cucal něco podivně fialové barvy. Okamžitě zkontroloval také jeho auru, to už dělal celkem běžně jako rituál skoro pokaždé, když ho viděl. Měl zraněnou nohu, nejspíš podvrknutý kotník podle nahromaděné magie a samozřejmě podle hole stojící mu za zády, jinak se zdál být v pořádku. Noha byla nic, jeden dotek a bude vyléčená, nedělalo mu to tedy velké starosti, i když by chtěl lektvaristu jít vyléčit okamžitě.

To bohužel nebylo možné, nejdřív se musel pozdravit s kamarády a taky požádal svého osobního strážce, jestli by si nesedl k baru nebo tak. Bylo mu to trochu hloupé, když to říkal, jen měl dojem, že by jeho kamarádi nebyli z přítomnosti bystrozora moc nadšení. Kupodivu nevypadal Jonathan ani trochu uraženě, jen kývl a v klidu si šel sednout k baru.

„Je tu Snape dlouho?“ zeptal se, když si na krátko přisedl vedle Ginny.
„Přišel s náma. Honili ho reportéři,“ odpověděl mu Neville.
„Cože ho reportéři?“ zeptal se nevěřícně.
„Honili,“ zopakovala mu tentokrát Lenka.
„Jo, Neville nám to tu zrovna před chvíli dovyprávěl. Prý je nejdřív přismahl nahoře u Třech košťat a potom před nimi utíkal kolem Medového ráje až skoro sem,“ pravil zasvěceně Ron, jako kdyby u toho snad taky byl.
„Zvažovali jsme, že se ho půjde někdo zeptat, jestli je v pořádku, ale zatím jsme se neshodli na tom, kdo to udělá,“ přidala se Ginny. „Ron s Nevillem jsou děsný srababi, my s Hermionou to nechceme riskovat, Nebelvír už je beztak v mínusu a Lenka ho nechce obtěžovat. Tak tu už dobu sedíme, pozorujeme ho a čekáme, co udělá.“
„Je to jako čekání u modré lampy než se objeví strachopud,“ podotkla blondýnka.
„To není úplně pravda, já se nebojím ztráty bodů a jako Primuska bych měla držet s profesory, jen si myslím, že kdyby pomoc potřeboval, tak to poznáme. Prostě se sem přišel schovat před Holoubkovou stejně jako tady Harry. Nechme ho jednoduše být tak dlouho, dokud on nechá být nás,“ navrhla rozumně Hermiona, samozřejmě jenom pro ni to bylo rozumné řešení, jemu se nelíbilo ani trochu.
„Já ho být nenechám. Jsem jeho Léčitel, mám za něj a za tu malou odpovědnost a teď vidím, že má zraněnou nohu,“ vstal, zanechávaje své zrovna přinesené pivo na stole. „Jdu za ním.“
„Přeji silné nervy, kámo,“ popřál mu Ron a pozvedl korbel.

Malinko se ušklíbl, kamarádi to nejspíš ani nepostřehli, on rozhodně pro Snapea nepotřeboval silné nervy, naopak se mu ty poslední dny odmítání po něm stýskalo, a proto si velice rád k němu přisedl, i když ho za to lektvarista počastoval jedním ze svých nevrlých úšklebků. Vlastně, možná si bez dovolení sedl právě proto, aby ho viděl.

Usadil se na židli posunutou našikmo tak, že na Snapea dobře viděl, a jedním loktem se opřel o hranu stolu. Lektvarista si ho měřil zpod přimhouřených víček, obočí trochu přiblížená k sobě a jeho velký nos se nadouval, jak v sobě nejspíš držel první slova. Tohle byl souboj vůlí, kdo z nich dřív něco řekne nebo udělá.
„Neumíte zdravit, Pottere?“ prohrál to Snape tichým zavrčením.
„Ahoj,“ zazubil se. „Chcete pomoct s bolavou nohou nebo 'to nic není, Pottere, nemusíte se o to starat'?“

„Vraťte se za svými kamarády,“ nařídil, jako profesor.
Ignoroval to, stejně jako to udělal už tisíckrát předtím, a natáhl ruku ke Snapeově noze. Dotkl se kolene přes silnou látku kalhot a i tak cítil, jak je kostnaté nebo alespoň měl ten dojem, nestačil si ho ověřit, protože lektvarista pod jeho dotekem div nevyletěl z kůže. Trhnul nohou tak prudce, až narazil do stolu a jeho vysoká sklenice s podivným pitím se povážlivě zakymácela.

Oba se kývající sklenici pokusili zachytit, nepovedlo se to ani jednomu, jenom se jejich ruce střetly a do sklenice společně praštili. Ta se převrátila na stůl a její obsah se po něm nezadržitelně rozlil, razíc si cestu jak k Harryho kalhotám, tak i k těm Snapeovým.

Při vyskakování z židle byl o dost rychlejší než lektvarista, právě proto mu skáplo jen pár kapek na botu, zato Snape skončil s celou dolní částí levé nohavice úplně promočenou.
„Do mozkomora, Pottere, co to vyvádíte?!“ zasyčel Snape tak tichounce, až to skoro nebylo slyšet. Těžko říct, jestli se snažil nebudit moc velkou pozornost nebo tak intenzivně potlačoval zlost, až se z toho zalykal. Ani jedno z toho nevěstilo pro něj nic moc dobrého. Samozřejmě to, jak se všichni kamarádi začali dívat intenzivně jejich směrem, mu životní podmínky ještě ztěžovalo.

„Chtěl jsem vám vyléčit nohu,“ konstatoval a pohnul se vpřed s hůlkou už vytaženou z kapsy. „Ukažte, vyčistím vám ty kalhoty.“
Nečekal, jestli mu to Snape dovolí, jen mávl hůlkou a skvrnu od pití prostě zlikvidoval za tichého zašeptání příslušného zaklínadla. Rozlité pití po stole následovalo hned vzápětí a bezezbytku zmizelo. Ještěže neobsahovalo žádné magické složky, to by ještě mohlo vyústit ve výbuch.
„Pottere... kdykoliv se ke mně přiblížíte vy nebo vaši kamarádi, stane se mi nějaké neštěstí. Jste jako prašivá černá kočka, co mi věčně leze do cesty,“ zavrčel na něj Snape přesně tak, jako to uměl jen on, popadl svou hůl a protáhl se kolem na své kulhání a těhotenství až nepěkně mrštně.

Jen několikrát zamrkal na vzdalující se černá záda, přičemž zachytil, jak Snape hází na pult nějaké mince a pak rozráží dveře, teprve v tu chvíli se vrhl za ním, jen po cestě drapl svůj hábit. Vyběhl ven do ledového vzduchu, aby lektvaristu zastihl, kterak se kousek dál po cestě potýká s motáním šály kolem krku. Měl možnost ho rychle dohnat, také to udělal a stoupl si před něj, jelikož jedině tak mu nemohl nikam utéct. Statečně čelil zlostným černým očím, které se na něj upřely.
„Nemůžete pokaždé takhle utéct. Musíme si promluvit,“ řekl pevně. Všechny ty dny dával Snapeovi svátek, ale teď se s tím rozhodl skoncovat.
„Nemáme o čem mluvit,“ odvětil lektvarista klidně, utáhl si šálu a chtěl si i vzít hůl doposud opřenou o stěnu domu, jenže v tom mu Harry zabránil. Chytl ji ve stejný okamžik a sevřel tak Snapeovu ruku pod svou. I za to si vysloužil vzteklý pohled a mohl se pokochat zlobně sevřenými rty.
„Políbili jsme se, to nemůžete popřít a tím, že mě necháte každý den chodit k vašim dveřím a bezúspěšně na ně klepat nebo se vymluvíte na poradu... Brumbála... McGonagallovou, to nevyřešíte,“ sevřel ruku ještě pevněji, protože cítil, jak se mu chce muž vysmeknout.
„Vy jste políbil mě, čímž jste se dopustil sexuálního napadení učitele. Za to ve vašem věku už není jenom vyloučení ze školy, ale rovnou vězení. Můžete být jedině rád, že jsem si na vás nestěžoval,“ řekl Snape svým formálním hlasem profesora, jakým dokázal snad nejvíc vytočit.

„To není vůbec pravda. Jo... já začal, ale vy jste mě potom políbil nazpět,“ trval na svém, moc dobře si pamatoval, co se stalo.
„Nejspíš jste měl halucinace,“ odsekl Snape.
„To jsem rozhodně...,“ odmlčel se, protože z krčmy se právě vynořil Jonathan a mířil jejich směrem. Zamračil se na něj. Rozhodně tu teď nepotřeboval nějaké publikum, zatímco bude se Snapem rozebírat jejich vzájemné vztahy a zejména ten polibek. Nebyl hlupák, on si uvědomoval, že líbat učitele pravděpodobně nebude vyhovovat školním stanovám a řádu, ale nijak zvlášť mu na tom nezáleželo.
„Vy tu počkejte,“ nařídil, ani nemrkl, a ještě pro jistotu vytrhl Snapeovi hůl z ruky, schválně kam až se bez ní pokusí odbelhat. Potom vykročil bystrozorovi vstříc.

Vlastně nebylo ani moc těžké ho uklidnit, když si vyjasnili, o koho se jedná a že s lektvaristou chce krátce probrat něco ohledně jeho těhotenství. Dostalo se mu pochopení, i když bystrozor trval na tom, že je chce mít na dohled. To se mu nijak nelíbilo, tak si vymanil možnost skrýt se za rohem a kouzlem proti odposlechu. Chvíli se spolu o tom dohadovali, proto bylo velkým překvapením, když se po otočení přes rameno střetl se Snapeovýma černýma očima. Lektvarista se nehnul ani o půl kroku, prostě jen stál, kde mu nařídil, aby zůstal, jen se otočil a začal si nervózně přejíždět rukou po břiše, zatímco se jeho rty trochu pohybovaly. Nejspíš něco povídal své dceři, jak to občas dělal.

Domluvil s Jonathanem – byl neoblomný a posléze i trochu prudký a vrátil se k vyčkávajícímu Snapeovi.
„Takže vy si teď myslíte, Pottere, že mi budete udílet rozkazy?“ zasykl hned na přivítanou.
„Možná. Jak vidno to funguje,“ odpověděl a podal mu nazpátek jeho hůl.
„Bez té hole bych se zpátky do Bradavic jen tak nedobelhal a vy to moc dobře víte. Musíte vidět a cítit, jak mě ta noha bolí,“ vztekal se dál Snape, ale alespoň už to nebyl ten profesorský tón.
„Jo, moc dobře to vím a chtěl jsem vám pomoct, kdybyste nevyběhl z lokálu jako trefený,“ řekl to naštvaně, pak si povzdechl. „Půjdeme tady stranou za roh, já se vám podívám na tu nohu a pak budeme mluvit, dobře?“

Vyčkával, jakou poznámkou ho počastuje Snape tentokrát, on však neřekl nic, jen malinko přikývl a zakulhal za roh. Následoval ho, jen se ještě ohlédl po Jonathanovi, jestli je v bezpečné vzdálenosti, než se zcela obrátil k lektvaristovi. Opíral se zády o zešedlou omítku budovy, hůl zabodlou skrz sníh snad až do země a kousek od něj vedla cestička k latríně a chlívkům. Nijak romantické místo k rozhovoru ani zrovna idylické pro léčení, nicméně jestli je sem osud zavál, tak proč ne. Mluvit uměl kdekoliv, i na záchodcích přes kabinku, jen kdyby Snape nevypadal tak hrozně unaveně se svou bledou tváří, kterou zelená šála ještě podtrhovala.
„Vyléčím vám tu nohu, tak se prosím znovu už necukejte,“ požádal ho a zlehka položil ruku z boku na jeho stehno. Doufal, že i takto z dálky to půjde. Teoreticky vzato by mělo, už jednou dokázal vyléčit víc modřin jediným dotekem, jenže u dítěte. Tahle rána však nebyla velká, trochu se to modřině podobalo i na dotek, takže snad... Magie mu sklouzla po ruce, mohl dobře vidět, jak proudí dolů po noze v černé nohavici a soustředí se v kotníku. Krátké bodnutí v jeho vlastní noze, které ho donutilo se opřít o Snapeovu hůl, a potom i to odeznělo.

„Vidíte, ani to nebolelo,“ pousmál se, načež zvážněl, i když neviděl skutečnou magickou únavu, Snape rozhodně unavený fyzicky byl. „Vypadáte unaveně.“
„Nejen tak vypadám,“ zamručel a bylo vidět, jak zkouší v ušlapaném sněhu pevnost své právě uzdravené nohy. „Já jsem unavený. Nejdřív při cestě sem upadnu do sněhu, potom mě obklíčí novináři a když se mi před nimi podaří skrýt, tak zase pro změnu narazím na vás a vy se snažíte... vlastně vůbec netuším, o co se snažíte.“

„Jen se vám snažím říct, že vás mám rád,“ pravil prostě, nevěděl, co jiného by měl vlastně říct. Chtěl si promluvit, jenže o čem.
„Rád? Ještě před pár dny jste mě miloval... oh, ano, pane Pottere, já si pamatuju každé slovo, každého rozhovoru, který se mnou někdo vedl nebo který jsem vyslechl,“ dodal se skrytým úšklebkem nad Harryho překvapením.

Jistěže si to sám moc dobře pamatoval, více méně. Slyšel se říkat, že bude ta malá Snapea milovat stejně, jako ho miluje on. Jen si tak nějak neuvědomil, že lektvarista to samozřejmě slyšel také a jak se zdálo, nemohl to jen tak přehlédnout nebo zapomenout. Náhle se kvůli tomu cítil nejistý. Původně měl asi v plánu vyčítat Snapeovi jeho vyhýbavost, přesvědčovat ho, že se skutečně políbili, dodat, jak úžasné to bylo a donutit ho dospět k názoru, že se toho aktivně účastnil. Jenže když tu teď tak stál a díval se do mužovy unavené bledé tváře, která měla nádech do růžova jen díky mrazu, tak náhle ztratil nit všeho, co chtěl říct. Teď si prostě přál Snapea obejmout, zahřát a tak vůbec se o něj postarat. Poddal se tomu prostému nutkání, vždyť co může být lepší rozhovoru než čin.

Vjel prsty do Snapeových zplihlých vlasů, momentálně také navlhlých, a přitáhl si překvapeného muže k polibku. Pevně přitiskl své rty na jeho a líbal ho nekompromisně, nehledě na to, že se mu proti hrudi vzepřely dvě ruce ve snaze ho odtlačit. Možná to neměl dělat, jenže on jednoduše nedokázal přestat. Jakmile se Snapea jednou dotkl, začal se cítit přímo báječně.

Po těle mu probíhala podivná směs jeho léčitelského nadšení z doteku těhotného člověka, ale také pocit úplnosti a správnosti a spolu s příjemným vzrušením, jaké při líbání s Ginny nikdy nezažil.

Snapeův vzdor povolil, ba co víc, jeho rty se od sebe otevřely natolik, že mohl Harry využít situace a jejich polibek prohloubit. Dostal na něj odpověď, skutečně ano, váhavou snad trochu neochotnou, ale jasně cítil, jak lektvarista uvolnil a opětoval přízeň.

Vyprostil jednu ruku z jeho vlasů a objal ho kolem pasu. Přitáhl si ho tak blízko, jak jen to šlo, ale nebylo to dost. Břicho bránilo v tom, aby ho skutečně pevně sevřel v náručí. Bylo prostě příliš široké na prudké milenecké objímání, jenže copak na tom vůbec záleželo. Držet ho takto neobratně, nepevně, přinášelo víc uspokojení, než moci se mazlit s Ginny a to i přesto, že je dělily vrstvy látek, teplé svetry a rukavice na putujících rukách. Rukách jich obou. Jasně na svých zádech cítil dlaně, jen tak položené. Netiskly ho blíž, ale ani se ho nesnažily odervat.

Líbal Snapea, dlouze, dokud mu stačil dech, a potom se konečně odtrhl. Rty ho pálily, cítil se rozechvěle a dobře. Takhle mu ještě nikdy po líbání nebylo. Jeho mozek byl prázdný, až na myšlenky směřující k touze pokračovat a dvě černé oči, které jako kdyby se mu zavrtávaly do hlavy. Díval se do nich a netušil, co by přesně teď měl říct. Možná byla na místě omluva, třeba by se teď hodilo říct, že Snapea miluje, protože to bylo to, co chce slyšet nebo možná bylo třeba udělat něco úplně jiného.

Myšlenky na cokoliv se mu z hlavy vytratily, jakmile zpozoroval, že se k němu Snape naklonil. Zadržel dech, když to viděl. Mohlo to znamenat jak snahu ho odstrčit tak znovu políbit. Vyčkával, co bude.
„Pane Pottere? Mistře léčiteli... je všechno v pořádku?“ přerušil bystrozor ten vzácný okamžik, když se k němu lektvarista naklonil. Málem sprostě zaklel, případně Jonathana zaklel v sochu, Snape se mu totiž vysmekl z náruče, chytl hůl a jako obranu ji postavil mezi ně.

Harryho náruč byla náhle prázdná, studená a i on se přesně tak cítil. Odervaný od zdroje opravdového potěšení jak magického, tak fyzického a emocionálního. Zbývalo mu jen sledovat, jak se lektvarista obrací zády a vychází zpoza rohu, jako kdyby se tu vůbec nic nestalo.

Jak mu byl Jonathan sympatický, ba se mu líbil, teď ho vyloženě nesnášel. Nebýt jeho, třeba by se se Snapem líbal ještě dál. Tady, vzadu za Prasečí hlavou jako dva tajní milenci, by se muchlovali kousek od... no dobře, ten prasečí chlívek opravdu nebyl nic moc romantického, ovšem co záleželo na prostředí, fakta a skutky byly důležitější.

Nerad se společně se svým strážným bystrozorem vrátil do lokálu za kamarády. Daleko víc by se mu líbilo běžet za Snapem, jenže to už by teď bylo podezřelé. Jeden výlet za ním odůvodnil svou mocí a jeho zraněnou nohou, jinou obhajobu neměl.

Poseděl s přáteli celý den. Během té doby dovnitř přišlo pár lidí, nenápadně se vkradli se svými nemocemi a dělali, že jdou na pivo. Ginny ho musela držet na místě, aby jednoho slepého starce nevyléčil a Jonathan ho zase vyvedl ven z lokálu z úředního pověření blýskaje svým zlatým odznakem. Ostatní skončili stejně, i přes Harryho velkou nelibost. Zpráva se asi roznesla, protože ke konci dne už nikdo nechodil.

Harry se po večeři vydal za Snapem, ale narazil jen na pevně zamčené dveře, zpoza kterých mu nikdo neodpovídal.

 

28. Můj velký den ~o~ 30. Zakažte Prasinkové víkendy!