15.09.2013 20:26

Santa nosí černý plášť (18. týden)

 

Už podruhé za noc ho probudil neobvyklý pohyb na posteli a podruhé hned po otevření očí viděl Snapea, jak vstává z postele. Tentokrát už se mu dařilo stát na nohou, jen se trochu opíral o sloupek postele.

„Kam jdete?“ zeptal se ochraptělým hlasem a vstal ze svého křesla. Každý sval v těle ho bolel jako probodnutý nožem a rozhodně to nebylo jen od toho, jak se kroutil v ušáku při spánku. Znal už dávno ten pocit absolutní vyčerpanosti, ne nepodobný pocitu, co musí mít švestka, když ji vysušují. Jeho tělo bylo vyčerpané včerejším Snapeovým léčením, kdy ho utěšoval jen fakt, že bylo úspěšné. Jedno mrknutí stačilo, aby se přesvědčil o lektvaristově relativně dobrém fyzickém stavu. Přestože jeho magie se zdála být slabší než obvykle a rudá podstata té malé netepala s bujarou energií, tak bylo dobře zřetelné, jak se za noc jejich spojení posílilo. Stále bylo závislé na štěpech Harryho magie držících jejich zpřetrhaná pouta pohromadě, ale zároveň se fialovo-modrá magie urputně natahovala k rudé podstatě, aby ji opět bezpečně zabalila do svých tenkých úponků. A rudá magie jí vycházela vstříc.

Byl to vlastně okouzlující pohled dodávající pocit klidu a uspokojení, přehlušující i jeho naprostou únavu.

„Kam myslíte, Pottere?“ zavrčel Snape, vrhl na něj přes rameno jeden ze svých pohledů, než se pomalu vydal směrem ke dveřím koupelny.

„Aha, tak to jo,“ přitakal, pak se zarazil. „Jdete jenom na záchod, že ano?“

„Ne, plánuji se protahovat odpadním potrubím tak dlouho, dokud nevystrčím hlavu ze záchodové mísy v Brumbálově koupelně,“ odsekl lektvarista a práskl za sebou dveřmi od koupelny.

„Chápu, hloupá otázka,“ zamumlal do prázdna.

Pomalu se zase posadil zpátky do křesla. Zdálo se, alespoň co mohl soudit podle magie i Snapeovy mrzutosti, že je mu docela dobře. Skvěle asi ne, ale možná o něco líp než Harrymu samotnému. Až teď, když tu seděl a poslouchal šplouchavé zvuky z koupelny značící, že se muž nejspíš také koupe nebo alespoň holí, mu začalo pomalu docházet, co všechno se mohlo včera stát. Mohl přijít nejen o tu malou, bez které by si už asi neuměl představit svět, ale i o Snapea samotného a bez toho také nevěděl, co by dělal. Byl doslova a do písmene součástí jeho života už mnoho let, nehledě na zvláštní pnutí, jenž ho k němu v poslední době táhlo.

Snape to nazval zalíbení a neschvaloval to. Zalíbení byl hezký výraz, možná dobře označoval, co k němu Harry cítil, protože láskou si nebyl jistý. Spíš něčím jako závislostí smíšenou s prostou touhou mu být nablízku, nesouvisející jen s jeho léčitelským nadáním, nýbrž i se samotným Snapem. Prostě a jednoduše mu na něm hluboce záleželo jako na člověku spíš, než jako na pacientovi. Představa jeho ztráty byla stejně tíživá, jako v případě Siriuse, jen jinak chutnající na jazyku. Kdyby včera nedokázal těm dvěma zavčas pomoci, pak by se ten okamžik připojil k hrůzám, jaké zažil na Odboru záhad.

Musel mu to říct, prostě musel, bez ohledu na Snapeovo přání, aby toho nechal. Nedalo se přeci jen tak nechat na pokoji, když máte někoho rád. Na city se nedalo zapomenout, možná se daly potlačit nebo ignorovat, rozhodně ne vymazat. Hlavně neviděl důvod, proč by je měl mazat. Mít Snapea rád bylo přeci dobré a teď, po tom co se stalo, by to měl vědět. Měl právo být si jistý Harryho naprostou oddaností, díky které bude jeho i dítě chránit za jakýchkoliv podmínek.

Dveře od koupelny cvakly a Snape vyšel ven. Byl oholený a více méně upravený, rozhodně měl čistou košili dopnutou podle svého zvyku až těsně ke krku a čisté kalhoty. Ve tváři byl ale bledý a k posteli přešel pomalým krokem, záda shrbená, jak pro něj nebylo obvyklé. Pomalu se posadil a dlouze vydechl.
„Řekněte mi jediný rozumný důvod, proč tu ještě jste, Pottere?“ zeptal se unaveným hlasem, ani ironii do něj nedal.
„Dávám na vás pozor, to už jsem přeci říkal,“ odpověděl a posadil se vedle něj. Tak tu spolu seděli na veliké, zmijozelsky zelené posteli a mlčeli. Snape mu na to nic neřekl, jen si položil ruku na břicho a nervózně s ní začal přejíždět tam a zpátky. Natáhl se a přikryl jeho ruku svou. Dostal se tak dost blízko dítěti, natolik, že ho mohl dokonale cítit.

Temně hnědé, skoro až černé oči se na něj upřely s otázkou, nikoliv však s vyloženým odporem nebo s obvyklou nelibostí nad dotekem. Trvalo to chvíli, než Snape jeho ruku odstrčil a po posteli se posunul kousek dál.
„Nebudete na mě moci dávat pozor, když se zhroutíte vyčerpáním,“ pronesl Snape polohlasně. „Vypadáte skoro stejně zle, jako já, měl byste se jít dolů najíst pokud možno dřív, než někdo z... nich přijde tlouct na moje dveře.“
„Nemůžu vás tu teď nechat samotného,“ nesouhlasil s odchodem, odhodlán tu za každou cenu zůstat a pomoct Snapeovi.

„K čemu mi tu budete? Je mi v rámci možností a rozhodně se nechci znovu pokusit odejít. Dobře jsem vás v noci poslouchal, když jste mluvil o nebezpečnosti přenosu a letaxování. Neohrozím svou dceru něčím neuváženým,“ semkl pevně rty. „Ano, málem jsem přišel o dítě i život vinou dvou... jich dvou, ale nestalo se to. Nemůžu a nechci zůstat sedět zavřený v tomhle ohavném pokoji, dokud nebudu moci odejít. Svět neskončil jen proto, že mi hrozila smrt, točí se dál a nezůstal stát na místě...,“ odmlčel se a zachvěl se. Bezděčně si začal třít ruce, jak mu byla nejspíš zima. Okamžitě se natáhl pro pokrývku, aby ji Snapeovi přehodil přes ramena. Byl tu jenom v košili a místnost nebyla tak dobře vytopená jako jeho pokoje v Bradavickém sklepení, nebylo tedy divu, že mu bylo chladno a mohl se jen stydět za svou otupělost, když ho to nenapadlo dřív.
„Jenže já odsud nechci jen tak odejít,“ řekl, přitahujíc přikrývku kolem mužových ramen dopředu na ruce. Kupodivu se mu Snape ani nebránil, jen mírně nahrbeně seděl a teď se dlouze nadechl.
„V tom případě tu budete sedět sám, protože já se hodlám obléct a sejít dolů na snídani jako každý normální člověk. To je přeci to, co jste po mně chtěl?“ pohlédl na Harryho přes prameny vlasů padající mu do tváře. „Žádná zášť a nenávist k Weasleyovým za to, co mi dvojčata provedla.“

„Ano, ale stejně...“
„Něco jste mi slíbil, Pottere. Než sejdu schody, chci, aby ti dva byli odsud pryč. Jestli je dole najdu, přisahám při Merlinovi, že je jednoduše zabiju. Je vám to jasné?“ zeptal se nebezpečně tichým hlasem. Jeho výraz, strnulost v ramenou, mírně vyceněné zuby, to vše dávalo znát, že mluví pravdu. Se zamrazením v zádech si uvědomil reálnost Snapeovy výhružky. Mohl tu sedět s dekou kolem ramen, bledý v obličeji a těhotný, ale stále nepřestával být tím, kým byl přes veškerou vlídnost a smířlivost, kterou dokázal projevit. Beztak musel dodržet slib, co mu v noci dal.

„Naprosto pane,“ přikývl vážně. „Chci ale, abyste tu počkal, dokud se pro vás nevrátím, ano? Nemůžu vás nechat bez dozoru chodit po chodbách. Jste ještě příliš zesláblý z magického šoku, který jste prodělal a mohl byste někde upadnout, tak jako v noci.“
„To je přijatelné, stejně mi oblékání v mém stavu zabere nesmyslné množství času,“ přijal s mírným kývnutím nabízenou alternativu.
„Můžu vám pomoct, až se sem vrátím.“
„Ujišťuji vás, Pottere, že obléct se ještě zvládnu sám. Nejsem invalidní,“ řekl jemně kousavě, dost na to, aby to Harryho spíše donutilo k úsměvu.

„Vím, že ne,“ přikývl mírně a odmlčel se. Měl by teď něco říct, prostě se vymáčknout a vybalit na Snapea, že ho má skutečně rád, jenže dostal strach, že to dopadne jako před dvěma dny. Mlčet bylo možná lepší, než cokoliv říkat, nechtěl přijít o klid, jenž mezi nimi byl opět nastolen. Říkalo se přeci, lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.

Vstal, rozhýbávaje ztuhlé svaly, a vykročil ke dveřím. Neochotný a obávající se tu Snapea zanechat, se ještě ve dveřích zastavil a obrátil, jen aby viděl mužovu bledou tvář s významně pozvedlým obočím. Bojoval proti svým instinktům stejně jako citům, když vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Zbývalo jen pevně věřit, že to Snape skutečně zvládne sám. Vypadal dobře, takže určitě ano.

Pomalu sešel dolů do přízemí, kolem obrazu paní Blackové až do jídelny, odkud slyšel tlumené hlasy. Nezdálo se to být jako hádka, ale rozhodně to byla vášnivá debata mnoha hlasů přeci jen vzdáleně připomínající hádku.

Příliš toho neslyšel, proto prostě jen vešel dovnitř. V ten okamžik všichni ztichli, jako kdyby jim někdo podřízl hrdlo a jejich pohledy se upřely výhradně na Harryho. Byli tu všichni, bohužel včetně dvojčat nezvykle tiše sedících na svých židlích na opačné straně stolu, než byli ostatní. Vypadalo to, jako kdyby byli na hanbě nebo něco v tom smyslu, takže vášnivá debata nebyla ani tak debata, jako spílání těm dvěma. Klidně by se k němu přidal, jaká zlost se mu náhle zrodila v břiše, když je tu před sebou tak viděl. Zároveň si ale zakázal na ně křičet. Věděl, racionálně, že vše, co se stalo a mohlo stát, byla jenom nehoda. Vtip, který se zvrtl tím nejhorším možným způsobem. Nebyla to omluva pro jejich čin, snad jen polehčující okolnost.

„Harry... je profesor Snape v pořádku?“ prolomila jako první ticho paní Weasleová svým dotazem plným obavy. Mírně na něj odpověděl přikývnutím.

„Ano, je mu dobře. Už je vzhůru, ale zůstal nahoře,“ odpověděl, po čemž následovalo sborové oddechnutí.
„Ach Harry...,“ povzdechla si Ginny, vstala a dvěma kroky byla u něj, aby ho objala kolem krku, jako kdyby to byl on, komu se něco stalo. Nebylo to nepříjemné, naopak uvítal její teplou náruč jako bezpečný přístav před tím, než vykáže dvojčata z domu.

„Je nám to líto. Ani si neumíš představit, jak moc,“ ozval se Fred a povstal, jeho bratr ho okamžitě následoval. „Nechtěli jsme nikoho zranit, zvláště ne dítě. Ty víš, že si vždycky dáváme pozor, kdybychom jenom tušili, co se může stát...“
„... nikdy bychom takovou hroznou hloupost neprovedli,“ navázal plynule George. „Uděláme cokoliv, jen abychom to odčinili. Omluvíme se profesoru Snapeovi. Klidně si klekneme na zem a budeme ho prosit o odpuštění nebo odsud hned teď vypadneme a už nás nikdo nikdy neuvidí.“
„Nemusíš být tak teatrální, Georgei,“ napomenul ho pan Weasley velice přísným hlasem, jaký u něj nebylo zvykem slýchat. „Zklamali jste důvěru naší, Brumbála i Řádu. Za svou hloupost ponesete patřičné následky, ale nikdo po vás nebude chtít, abyste odešli.“
„Vlastně bude,“ vložil se do toho konečně a vyprostil se z Ginnina lehkého obětí kolem zad. „Je mi to líto, ale chci, abyste opustili můj dům. Profesor Snape potřebuje klid k uzdravení a ten nebude mít, dokud s vámi bude muset zůstat pod jednou střechou.“
„Ty nás skutečně vyhazuješ?“ zeptal se polohlasně Fred, ve tváři bledý jako sama smrt, až jeho pihovatý nos vypadal nepřirozeně žlutě.

„Ano a můžete být rádi jenom za to,“ odmlčel se, jen aby se nadechl. „Co jste si vůbec mysleli, když jste ten lektvar lili do punče? Je mi jedno, že jste o něm Tonksové řekli, stejně se ho mohla napít a něco by se stalo i jí. Vůbec... proč? Pár lidí by chvíli škytalo bublinky, opravdu to stálo za to riziko?“
„Teď už víme, že ne,“ šeptl George.

„Jenže to jste měli vědět už předtím! Připadalo vám snad bezpečné napálit zrovna Snapea?!“ hlas se mu samovolně zvedl. „Beztak by vás za to chtěl přerazit jako hada, teď... teď vás touží zabít. A to není vtip ani nepřeháním. Jsem s ním od chvíle, kdy zjistil, že je těhotný a viděl jsem, jak mu na jeho dceři začalo záležet víc, než na čemkoliv jiném na světě a vy jste ji málem zavraždili. Vím, jak uvažuje, v jeho očích si nezasloužíte nic menšího, než trpět stejně, jako trpěl on a jeho dítě a věřte mi, když řeknu, že je toho schopen. Nebo si snad myslíte, že se k Voldemortovi přidal, protože rozdával letáčky na Příčné a s kolegy Smrtijedy pak společně vyráběli barevné transparenty?“ odmlčel se, jen aby natáhl vzduch do bolavých plic. „Jediné, co stojí mezi vámi a jeho pomstou, je Brumbál, protože on by nedovolil, aby vás Snape zabil.“

„Vlastně on... včera řekl, že jsme plně ve Snapeových rukou...,“ pronesl Fred.

„... a on že nás před ním nebude chránit. Prý ho máme požádat o odpuštění a doufat v jeho lepší část.... já si nejsem jistý, jestli ji má,“ dodal za sebe George.

„O odpuštění jeho lepší část požádat nemůžete, nechce vás už nikdy vidět a navíc jen tím, že vás nechá být, svou lepší polovičku ukázal,“ odvrátil se od nich a přejel pohledem mlčící tváře ve svém okolí. Nikdo z nich kupodivu nezasahoval, když nadával dvojčatům, včetně paní Weasleyové tiše sedící po boku svého muže a žmoulající kapesník. Až teď si všiml jejích, od pláče rudých očí. Bylo mu jí líto, proto se rozhodl to divadlo ukončit co nejrychleji.

Zase se obrátil k dvojčatům.
„Hned teď si sbalte své věci a odejděte,“ řekl už klidnější hlasem, vlastně trochu ztratil dech, a uvolnil jim cestu ke dveřím.

„Jistě, to uděláme. Chceme jen, abys věděl... vy všichni... že za svůj neuvážený čin poneseme následky a...“

„... budeme se držet stranou, dokud nebudete připraveni nám dát šanci. Tentokrát jsme to vážně podělali a víme to. Nikdy nebudeme umět slovy vyjádřit naši lítost...“
„Teď už půjdeme,“ dokončil jejich proslov opět Fred a potom už oba spěšně opustili místnost.

Rozhostilo se napjaté ticho, během kterého čekal, jestli se někdo ozve, nikdo se vlastně ani pořádně nepohnul. Většinou hleděli do hrnečků ve svých rukách nebo na ušmudlané talíře od snídaně. Musel to zatracené ticho prolomit, jinak by z toho zešílel.
„Musel jsem to udělat, omlouvám se. Jestli tady i vy ostatní nechcete zůstat, tak můžete jít, ale vás nevyhazuji,“ promluvil na ně na všechny.
„Ne chlapče, udělal jsi přesně to, co bylo správné,“ odmítl pan Weasley. „Fred s Georgem udělali něco neodpustitelného, ublížili dítěti a my, jako rodina, se za jejich chování stydíme.“

„Myslela jsem, že jsem své chlapce vychovala lépe, jenže jsem se zmýlila,“ zavzlykla tiše do kapesníku paní Weasleyová. „Všech těch hloupostí, co se navyváděli, a já je vždycky nechala jít jen s napomenutím. Měla jsem k nim být přísnější, pořádně jim vtlouct do hlavy, jak se mají chovat a nikdy by Severusovi nemohli tak strašně ublížit. Je mi to tak líto. Když si představím, co se mohlo stát....“ Rozbrečela se naplno.

„Ššš, to je dobré, zlato, to je dobré,“ objal ji její manžel pevně kolem ramen, přitáhl si její hlavu na hruď a políbil ji do vlasů.

„Nevychovala jsi je špatně, Molly, jen udělali chybu,“ pokusila se ji uchlácholit Tonksová, jenže nezněla moc přesvědčivě. Její hlas se totiž trochu chvěl. Pro jistotu, jen tak, aby nemusel později litovat, zkontroloval její stav. Vypadala v pořádku, stejně jako její dítě, jehož samostatnou auru už mohl velice dobře vidět do detailu, jediné, co vypovídalo o jejím špatném stavu, byly černé vlasy rovně visící kolem bledých tváří a také Remusova ruka spočívající kolem jejího pasu.

„Jo mami, nikoho z nás jsi nevychovala špatně. Nemohli bychom mít lepší mámu, než jsi ty,“ přidala se s ujištěním Ginny. „Postaráme se o profesora Snapea, jako kdyby byl jedním z rodiny, a tím snad trochu odčiníme, co moji dva hloupí bratři udělali.“
„I když nerad, musím s Ginny souhlasit,“ přitakal své sestře Ron. „Co se stalo, už změnit nemůžeme, ale dokonce i já si myslím, že bychom teď měli Snapeovi pomoct. Je to naše povinnost.“
„Nebude to chtít, Rone,“ odhadl velice přesně Remus. „Kdyby si zlámal obě nohy, tak se raději odplazí domů po rukách, než někoho požádat o pomoc. Ale ano, musíme se o něj postarat a hlavně ho chránit. Ve chvíli, kdy se zpráva o jeho stavu dostane ven, ho bude chtít využít mnoho lidí, jistě mu někteří budou chtít i ublížit nebo ho nařknou ze zakázaných kouzelnických praktik. Bude potřebovat podporu nás všech. To vůbec nemluvím jen o faktu, že je těhotný a nemá nikoho, kdo by ho podržel. Myslím partnera. Nebo snad víte o někom, s kým by se scházel? Já rozhodně ne.“
„Pravda, ani nevíme, kdo je otcem dítěte. Možná bychom mu měli dát vědět, co se stalo, jestli je to někdo známý,“ řekla Hermiona.

V tu chvíli se kdoví proč všichni obrátili na něj, jako kdyby jim mohl poskytnout patřičnou odpověď. Nemohl, nevěděl to. Unaveně klesl na židli. Nejspíš by bylo nejlepší odpovědět jim nejdřív na pár základních otázek, pokud nebudou porušovat Snapeovo soukromí, a pak až ho sem přivést. Ulehčí mu tak, když ho nebudou pronásledovat všetečnými otázkami.
„Nevím, kdo je otcem. Snape to nikomu neřekl, dokonce ani Brumbálovi ne, pokud vím. Nejspíš to nebude nikdo, koho by nám chtěl představit nebo komu by svěřil výchovu svého dítěte, jestli rozumíte, jak to myslím,“ naznačil, že by to mohl být Smrtijed, ostatně to nebylo vyloženě tajné, každý trochu chytrý člověk si to mohl domyslet. Zdálo se, že všichni byli dost chytří, podle toho jak zasmušile se zatvářili.
„A co jeho rodiče? Určitě by chtěli vědět, co se stalo,“ navrhla Tonksová.

„On nemá rodiče,“ odpověděl jí Remus. „Jeho matka umřela, ještě než nastoupil do školy a s otcem, tuším, neměl moc dobré vztahy. Ani nevím, jestli je vůbec naživu.“

„Copak nemá kromě nás nikoho, kdo by se o něj zajímal?“ zeptala se paní Weasleyová, která se zatím stačila trochu uklidnit a utřít si nos.

Všichni si vzájemně vyměnili pohledy, přičemž Harryho kamarádi jen mírně pokrčili rameny, protože oni rozhodně o nikom nevěděli. Remus jen zakroutil hlavou a také pokrčil rameny, pan Weasley s Tonksovou na tom nebyli jinak.
„Má Brumbála. Měli bychom mu poslat sovu, že je mu lépe.... kde vůbec je?“ zeptal se Harry a rozhlédl se, jako kdyby se starý čaroděj mohl náhle zjevit v koutě.

„Potom, co včera mluvil s dvojčaty, společně s Pomfreyovou odešeli. Nejspíš musel být jinde, ale chtěl, abychom mu dali vědět, jakmile se něco změní. Půjdu mu hned napsat,“ vysvětlil mu pan Weasley.

Potřásl na souhlas hlavou. Vlastně se ani nedivil, že Brumbál odešel s Pomfreyovou, nemohl pro Snapea nic udělat a jen by tu zbytečně všechny znervózňoval svou přítomností. Zejména lektvaristovi by to nepomohlo, protože co ty dva kdy viděl spolu, vždy měl dojem, že se Snape snaží před Brumbálem působit co nejsilnější, třeba když před pár týdny nevzal místo během jejich rozhovoru o petici na změnu zákona Zlatých rukou a zůstal raději stát. Ale i jindy během všech těch let budil takový dojem, takže by mu Brumbálova přítomnost nejspíš nijak neprospěla. Starý čaroděj to jistě musel vědět.

A bez Pomfreyové se zatím také obešel. Teď, když sem mohla kdykoliv přijít, ji mohl zavolat, pokud by se něco stalo. Nemyslel si ovšem, že by hrozilo Snapeovi další nebezpečí. Teď byl po fyzické stránce zdravý a po magické se rychle uzdravoval a Harry už ho nemínil nechat ani pít vodu z vodovodního kohoutku, dokud ji sám osobně neochutná.

„To by bylo fajn, kdybyste to udělal,“ řekl a vstal. „Musím se vrátit nahoru. Profesor Snape chce jít dolů na snídani a já ho nechci nechat chodit po domě samotného.“
„Připravím mu něco k jídlu. Chtěl by spíš slané nebo sladké?“ zeptala se paní Weasleyová, hned ochotně vstávající, aby se mohla rozběhnout do kuchyně.

„Myslím, že je mu to jedno, jen mu nedávejte mlíko, to nepije.“
„A co Vánoce?“ dodala ještě, „Touhle dobou bychom normálně už měli rozbalené dárky a já bych začala připravovat slavnostní oběd, jenže teď mi přijde morbidní pořádat oslavu.“
„Naopak, myslím si, že bychom měli oslavit Vánoce jako vždycky,“ nesouhlasila Hermiona. „Jestliže se na to bude profesor cítit, tak by mu oslava mohla trochu zvednout náladu a tím by mu prospěla. Určitě teď potřebuje být v klidném prostředí bez zbytečného strachování se o své zdraví. Však víte, jít dál a přenést se přes to, co se stalo, zejména když nedošlo k nejhoršímu.“
„Souhlasím s Hermionou. On sám se zmínil, že chce na všechno zapomenout. Nejspíš bude dobrý nápad uspořádat oslavu, jako kdyby se nic nestalo,“ řekl to sice s jistotou v hlase, ale jistý si nebyl ani trochu. Za tu dobu, co byl pryč, si klidně mohl Snape všechno rozmyslet, ale doufal, že nikoliv, protože paní Weasleyová evidentně pookřála.

„Rone a Arthure, jděte připravit naše dárky pod stromek a naplnit punčochy na krbu. Taky doneste občerstvení ze spíže, něco malého studeného a udělejte nový punč,“ začala hned rozdávat rozkazy a už byla na nohou, „Ginny a Hermiono, vy mi pomůžete v kuchyni. Musíme udělat ještě dvě pořádné snídaně a rovnou se pustit do pečení na oběd. Remusi...“
„Vím, budu k ruce každému, kdo mě bude potřebovat,“ doplnil za ni s úsměvem.
„Co mám dělat já?“ zeptala se Tonksová evidentně dychtivá se zapojit, dokonce už i těžkopádně vstávala ze židle.
„Ty tu zůstaneš sedět a nebudeš dělat nic, jen dávat pozor na našeho malého,“ zabránil jí Remus ve vstávání a dlouze ji políbil do vlasů, které se pod jeho dotekem okamžitě zbarvily do sladce růžové.

„Fajn, hlavně nezapomeň na náš dárek pro profesora Snapea. Včera jsem je už nestihla vybalit, tak musíš...,“ instruovala ho Tonksová.
„Najdu je, neměj strach,“ ujistil ji, když už procházel kolem Harryho, zároveň ho mírně povzbudivě poplácal po rameni. Ostatní už byli také na nohou a spěchali po úkolech zadaných paní Weasleyovou. Rychle se tak ocitl samotný jen s mírně se usmívající Tonksovou. Byla to vlastně neskutečná úleva, protože příjemný pocit z její přítomnosti, neokořeněný strachem o její zdraví i jemu samotnému dodával pocit bezpečí.

Neměl by se zdržovat, Snape už na něj jistě čekal, ale přesto si nemohl pomoct, aby nepřistoupil k těhotné ženě a nenatáhl se, aby jí položil ruku na břicho. Dlouze vydechl úlevou. Moci se podívat na ženinu auru a cítit její magii stejně jako magii dítěte bylo něco úžasného.

„Vypadáš dost strašně, Harry. Asi by ses měl pořádně najíst, než se ti udělá blbě,“ doporučila mu Tonksová, aniž by se třeba jen podivila nad jeho chováním.

„Najím, jen co pomůžu Snapeovi... promiň, musím...,“ naznačil neurčitě ke dveřím.

Nerad se vzdaloval z její přítomnosti, ale Snape byl samozřejmě přednější. Vyběhl nahoru do patra k lektvaristově pokoji, přičemž si pomyslel, že ještě chvilka běhání a Dořina vize se splní, sekne sebou na chodbě. Najíst se byl rozhodně dobrý nápad, jen kdyby se nutkavě nemusel starat o lektvaristu. Samozřejmě, staral by se i tak, ale léčitelské já bylo někdy silnější, než jeho vlastní vnitřní hnutí, což bylo opravdu strašidelné. Jindy by se snad pokusil své pocity potlačit, tentokrát ne, vždyť šlo o Snapea.

Otevřel bez zaklepání a naskytl se mu skutečně kuriózní pohled. Snape seděl na posteli, na tom by nebylo veskrze nic zajímavého, kdyby Krátura neklečel u jeho nohou a nezavazoval mu zrovna botu. Na druhé noze měl lektvarista jenom bílou ponožku, takže k té se domácí skřítek ještě nedostal.

„Pán by si měl pořídit perleťové knoflíčky na boty. Pánovi by slušely. Pán má moc pěkné nohy,“ breptal Krátura se zalíbením v hlase a mužova kotníku se dotýkal skoro posvátně.

„Nebudu utrácet jmění za něco, co se po dvou krocích rozbije,“ zamručel Snape, načež zvedl pohled k Harrymu a pozvedl obočí. „Co koukáte, Pottere? Špatně se mi dýchá, když se dlouho skláním k zavazování bot.“

Krátura se k němu ve stejnou chvíli obrátil od Snapeovy boty a udělal jeden ze svých znechucených obličejů, jakými častoval všechny v domě, když předstíral, že nevidí, jak se na něj všichni dívají.
„Špinavý pán přišel... obtěžuje pána Snapea... Krátura zdraví pána Harryho Pottera,“ zvedl jen na chvíli hlas, aby pokračoval v hnusném mumlání. „Ohavný míšenec něčím pána Snapea nakazí... mudlovskou špínou... neměl by s pánem Snapem ani mluvit... Krátura tak lituje...“
„Co kdybys odsud vypadl, Kráturo, a to nebylo přání, ale rozkaz,“ zamračil se na starého skřítka.

„Krátura udělá, co pán nařídí,“ řekl skřítek zřetelně, zatímco už si to pomalu šinul kolem Harryho ven. „Chudák Krátura musí sloužit špíně... kdyby to paní viděla... kdyby to milovaný pán viděl... ohavní mudlomilní.... špinavá krev... taková ostu-“ Skřípavý Kráturův hlas byl přerušen, jak za ním prudce zabouchl dveře.
„Tu druhou botu mi nandá a zaváže kdo?“ utrousil Snape mrzutým hlasem.

„Já to udělám.“
„Nebudete přeci...,“ ztichl, beztak už si Harry dřepl na bobek před něj.

Když se vrhal k zavazování boty, ho v první řadě nenapadlo, jak divně to vyzní. Klečel s hlavou nebezpečně nízko, dost na to, aby viděl mužův poklopec zapínaný na malé černé knoflíky. Uši mu z toho pohledu zahořely studem, proto raději sklopil zrak přímo k noze. Kupodivu to nebylo o nic lepší, i když už dokonce viděl Snapea bosého, tak to bylo prostě něco jiného než mu oblékat botu. Tím se dostal k dalšímu svému problému; netušil co si s obuví ve své ruce počít.

Nebylo to nic, co by znal. Nosil kecky se zavazováním nebo školní boty. Obojí byly prosté šněrovací polobotky. To, co svíral v ruce, bylo vyšší než polobotky, sahalo to po správném zapnutí kousek nad kotník, jak mohl vidět už na obuté botě, ale nebyla to bota, kterou by kdy viděl třeba jen na obrázku. Jistě, měla zavazování jako každý jiná, kromě toho z ní taky trčel velký jazyk na okraji s dírkami, který se dal přehrnout přes zavazování a pravděpodobně zapnout na knoflíčky po straně boty.
„Nejdřív vezmete lžíci. Tu dáte dozadu do boty, aby se pata neohnula. Botu natáhnete normálně na nohu, zavážete a srovnáte smyčky a konce tkaniček svisle po zavazování. Nakonec přehrnete nárt a po stranách zapnete na obyčejné knoflíky. Není to tak těžké, jak to na první pohled vypadá,“ instruoval ho Snape seshora.

„Uhm,“ zahučel souhlasně, když se snažil pohnout s botou a lžící do bot s jantarovým držadlem. Bezděky ho napadlo, jestli ji někde v domě splašil Krátura nebo patří Snapeovi. Klidně mohla být i lektvaristova, protože on měl doma spoustu zajímavých věcí, když se to tak vzalo. V duchu se tiše zasmál, choval se jako blázen, když tu přemýšlel o nějaké hloupé lžíci.

Snapeova noha vklouzla dovnitř snadno, podle všeho měl jistou praxi s tím, když ho obouvá někdo jiný, takže ani Harryho nešikovné zacházení nebylo na překážku. Potom přišlo na řadu podupnutí, jak si muž upravoval nohu v botě. Tehdy si všiml výšky podpatku, na kterém by se on sám nejspíš neudržel. Jeho vlastní boty měly rovnou podrážku, dokonce i ty patřící k uniformě. Možná mohly za část lektvaristových bolestí nohou.
„Neměl byste možná nosit tyhle boty,“ nadhodil, když stahoval tkaničky, ale pohled nahoru nezvedl. Viděl by do míst, kam se raději koukat nechtěl. Jen tak pro jistotu.

„Ne všichni lidé chtějí chodit jako kachny, protože přesně tak vypadá chůze v keckách, jaké máte na nohou vy,“ zavrčel Snape a ucukl nohou přesně ve chvíli, kdy poslední knoflíček vklouzl do dírky. „Uhněte, ať můžu vstát.“

Poslechl a vstal. Jeho vlastní zorné pole se nepříjemně nahnulo na stranu, navíc mu brýle sklouzly po nose. Rychlým pohybem je narovnal právě včas, aby zachytil Snapea, jenž se pokoušel příliš rychle postavit na nohy. Společně se zapotáceli na místě, vyrovnali to a zůstali stát ve vzájemném sevření jako objímající se pár.

Lektvarista se kupodivu nezamračil, spíš se v Harryho náruči nejdříve napnul a potom zase uvolnil. Pomalu, jako kdyby si nebyl jistý, jestli je bezpečné nebýt ve střehu, ale nakonec shledal, že je. Byl rád, že se tak stalo, jelikož tím pádem mohl být muži blízko, cítit tu příjemnou auru těhotenství kolem něj a dokonce, ano, dokonce mohl sklouznout rukou po černě oděné paži a položit dlaň na břicho rýsující se pod kabátcem s řadou černých knoflíčků. Vydechl úlevou. Takhle, přesně jak byl, by dokázal zůstat věčně. Bylo to lepší, než před chvílí s Tonksovou, stokrát lepší. Klidně by si teď mohl Snapea přitáhnout až k sobě, tělo na tělo, a pevně ho obejmout kolem krku, aby se ho už nikdy nemusel pouštět.

Temně černé oči na něj shlížely z lektvaristovy bledé tváře. Bez mrknutí. Bez pohybu. Jako dva černé, hluboké tunely... ne, spíš černé díry vcucávající všechno v okolí.

Zarazil se. Mohl mu právě teď, ve svém zesláblém stavu číst myšlenky nebo měl prostě jen jeden z mnoha svých pohledů, jakými uměl v člověku číst i bez nitrozpytu? Nebyl si tím vůbec jistý. Raději sklopil pohled, ve tváři náhle červený, a ustoupil stranou. Jen jednu ruku nechal na Snapeově předloktí, kdyby přeci jen potřeboval pomoc.

„Mám vám podat hábit?“ zeptal se raději pro rozptýlení atmosféry.
„Ne, je těžký a předpokládám, že v jídelně bude teplo,“ odpověděl mu na to bez štěkání nebo vrčení.

Lektvarista se zlehka vymanil ze sevření jeho ruky a sám, bez opory, i když nezvykle pomalu vykročil ven. Následoval ho hned v závěsu, dost blízko, aby ho zavčas zachytil, kdyby to bylo třeba, ale ne tak, že mu to bylo nepříjemné. Jen na schodech přešel vedle něj a podepřel mu loket. Vysloužil si za to sice jeden kosý pohled, ale nic víc, naopak se o něj muž trochu opřel, stejně jako se pevně držel zábradlí.

„Společně jsme se shodli, že bychom si měli rozdat dárky a sednout si k slavnostnímu obědu,“ promluvil někde v půlce schodů. „Nemusíte se toho účastnit, ani já nebudu, když se budete chtít vrátit do pokoje, ale říkám vám to, kdybyste chtěl.“
„Nechci, ale zúčastním. Pamatujete? Úsměv, odpuštění a všichni budou šťastní,“ zavrčel kysele.
„Fajn, takže jestli jste třeba přinesl dárky, tak bych je měl...“
„Krátura se o to postará,“ přerušil ho.
„To jsem viděl,“ zamumlal, jasně si vybavujíc Kráturův oddaný výraz. „Jak jste ho vůbec přiměl se o vás tak starat? Já už zkoušel všechno, být hodný, být zlý, nevšímat si ho nebo ho naopak nutit do práce... nikdy se mi ho nepodařilo ani přinutit přestat mi nadávat, natož aby mi říkal, že mám hezké nohy.“
„Nijak jsem ho nenutil se o mě starat, přišel s tím on sám a já prostě jenom využil jeho služeb. Možná je na vině mé těhotenství a to z několika důvodů,“ zastavil se na odpočívadle a dlouze se nadechl.

Pustil jeho ruku a zůstal stát, vyčkávaje, jestli bude Snape pokračovat, a proto se tu zastavil, nebo se prostě jenom potřeboval vydýchat po namáhavé cestě. Spíš to vypadalo na to první, protože si založil ruce na prsou, jako když něco extrémně složitého vysvětloval.
„Nevylučuji, že samotné těhotenství, lépe řečeno má dcera, má na některé magické tvory vliv. Její magie je silná a spontánní uvolňování může mít nepředvídatelné následky. Také ke mně může chovat úctu prostě jen proto, že mě považuje za velmi mocného čistokrevného čaroděje, vzhledem k tomu, že pouze takový čaroděj může počít dítě. Nebo,“ mírně přimhouřil oči, „viděl mé Znamení zla, které měl také jeho milovaný pán, a proto předpokládá, že jsem mu roven. To by byl také důvod k poslušnosti.“

„Jeho milovaný pán? Kdo?“ nechápal.
„Přeci Regulus Black, hlupáku. Bratr vašeho kmotra je jedním ze Smrtijedů... tedy spíše bych měl říct byl, pravděpodobně je totiž mrtvý.“
Nechápavě, zároveň tázavě na Snapea hleděl.
„Regulus Black se ztratil ke konci poslední války. Někteří spekulovali o jeho zradě, právě proto předpokládám, že už nežije. Pán zla neodpouští zradu, tvrdě trestá neposlušnost a obtížně snáší neschopnost. Tělo mladšího z bratrů Blacků nejspíš tleje v neoznačené díře někde v pustině nebo jeho kosti roztahala zvěř.“
„Sirius se několikrát zmínil, že měl bratra, který byl černokněžník, ale nikdo neřekl, kým byl doopravdy,“ trochu zasmušile zavzpomínal na těch několik slov, co o svém bratru Sirius prohodil.

„Pravděpodobně se styděl.“
„Nejspíš ano,“ přitakal. „Pojďte, ať nám nevystydne jídlo,“ vyzval Snapea a zase ho zlehka přidržel, když opět vykročili po schodišti.

Společně se dostali do jídelny, kde sice čekaly dva talíře a hromada jídla kolem, ale Tonksová už ne. Byli na to sami. Ne, že by mu to vadilo, vlastně asi naopak, nejen že mohl být v klidu se Snapem, ještě si nemusel s nikým povídat, ani se dělit o jídlo, přestože pro dva hladové ho tu bylo víc než dost.

Nepomáhal Snapeovi si sednout, věděl, že to by neocenil, ale sledoval ho celou dobu, co se usazoval i po tom, když ne příliš nadšeným pohledem klouzal po jídle. Normálně by si hned něco dal, jen máloco před něj člověk postavil, aniž by to lektvarista alespoň neochutnal, dnes se zdálo, že se musí do jídla nutit. Chtěl se začít obávat, jenže Snape ho předběhl, když si nakonec přeci jen dal jídlo na talíř.

Zatímco sám si kupil všechno možné na talíř, sledoval, jak lektvarista jí a nemohl nepostřehnout jemné chvění jeho jinak dokonale klidných rukou. Viděl ty hubené prsty celé roky, pokaždé když jim předváděl na hodině správný postup nebo třeba když rychlými tahy vypisoval poznámky u testů. Nikdy si nevšiml jediného zachvění, nebo zaváhání. Všechno, co chtěl Snape svýma rukama udělat, činil přesně, předem promyšleně a bez zachvění. Proto se na jeho ruce zamračil a zvažoval, jestli je to fyzický příznak nebo spíš následek otřesu. Podle aury byl defakto v pořádku nebo lépe řečeno na dobré cestě k uzdravení, takže jeho chvějící se ruce musely být psychického původu.

„Proč se na mě tak díváte, Pottere?“ zeptal se Snape tiše, jak uměl mluvit jen on.
„Promiňte, jen se vám třesou ruce a mě to znervózňuje,“ odpověděl po pravdě.

Reakce byla zvláštní, místo aby se na něj lektvarista obořil, prostě jen odložil příbor na nedojedenou porci vajec, jako kdyby už nechtěl jíst a opřel se o židli. Svoje doposud lehce se chvějící prsty propletl na břiše.

„Nemám hlad. Až dojíte, můžeme... dělat to, co se obvykle na první svátek vánoční dělá,“ řekl, nejspíš míníc rozbalování dárků a oběd.

„Měl byste něco sníst, vlastně byste toho měl sníst hodně,“ opravil se okamžitě a přisunul odsunutý talíř zpátky ke Snapeovi.
„Řekl jsem, že nemám hlad,“ zavrčel a zase talíř odstrčil.

„A já řekl, že budete jíst. Bez řečí!“ Postrčil ho rázně zase zpátky.

Viděl, jak se lektvarista nadechl, takže na něj pohlédl tak přísně, jak jen to dokázal. Tedy doufal, že to vypadá přísně. Nejspíš ano, protože Snape zase vydechl a vzal do ruky příbor. Bylo to docela zvláštní a zároveň uspokojující, když viděl, jak ho bez větších řečí poslouchá, zvláště když své rozkazy vydával pro jeho zdraví. S úsměvem, zatímco sám jedl, sledoval každé Snapeovo sousto. Takhle to bylo správně.

Nepromluvili, když oba složili příbory na prázdné talíře. Jemu samotnému se hned udělalo lépe, jako kdyby dobil baterii ve špatně fungujícím ovladači na televizi. I Snapeovi se vrátila jeho obvyklá bledost, místo té smrtelné, jaká mu na tváři hrála předtím. Klidně mohli společně předstoupit před ostatní, aniž by se všichni ptali, jestli nejsou nemocní. No, alespoň doufal, že se nebudou ptát, ptaním by totiž lektvaristu jedině naštvali, což nikdy nebylo pro jeho zdraví dobré, zejména dnes.

Nechal Snapea jít jako prvního, chtěl ho totiž mít stále pod dohledem. Díky tomu byl lektvarista v pokoji se stromkem přesně o tu potřebnou sekundu dřív, aby stačil vydat odfrknutí nad něčím, co v pokoji viděl. Vykoukl mu proto zpoza lokte a spatřil všechny u kupy papírů. Někdo tu začal rozbalovat dárky dřív, ovšem ne všechny rozbalit stihl nebo spíš směl, protože tím rozbalujícím byl dozajista Ron a možná Ginny. Oni dva vždy milovali Vánoce a museli bezpodmínečně vzít každý dárek do ruky, čistě jen tak, jako tradici.

„Severusi... tady. Posaď se,“ vyzval ho pan Weasley, který sám už vstal a rychle přisunul další křeslo do velkého kruhu kolem stromku. Harry měl podle všeho místo už připravené na pohovce vedle Ginny, jelikož jemu nikdo sezení nenabízel.

Nehnal se tam hned. Doprovodil Snapea ty dva kroky, než si pomalu sedl do křesla s tichým, potlačovaným povzdechem. Ještě vyčkal několik vteřin, během kterých se muž v křesle uveleboval a pak, tvářící se, jako že mu vůbec nikdy pomoci nechtěl, si sedl na pohovku vedle své dívky. Ginny ho hned uchopila laskavě a láskyplně za ruku.

Nemohl nepostřehnout, jak se všichni na Snapea dívají, trochu jako kdyby byl vzácný druh zvířete zavřeného v zoologické zahradě, které nedávno onemocnělo. Stejně tak nemohl nevidět, jak Ron mírně naklání hlavu na stranu, jak se snaží nenápadně nahlédnout na lektvaristu ze strany, aby viděl vyklenuté těhotenské břicho. A nebyl jediný, kdo si ho nenápadně prohlížel, vlastně Tonksová si ho prohlížela velice nápadně.

„Jsem v pořádku... omluvy si nechte pro sebe, nestojím o ně... čistých osmnáct týdnů... ano, znám, je to děvče... ne, nemám pro ni jméno... o druhém otci se bavit nebudu a rady zkušenějších nechci,“ promluvil Snape jako první, předcházeje všechny jejich případné dotazy. Dobře odhadl, že by se ptali na délku těhotenství, pohlaví dítěte, jeho jméno a jméno druhého otce, stejně jako by pak Molly a možná i Tonksová chtěly udílet rady nebo alespoň diskutovat.

„Další otázky?“ zeptal se lektvarista, klouzaje po všech svým pronikavým pohledem, jenž neubral na síle ani přes jeho únavu. Sledoval, jak se většina ze sedících buď mírně ošila, sklopila oči nebo alespoň zamračila. Nikdo neměl rád, když se na něj Snape takhle díval.

„Proč jsi nám o svém stavu neřekl? Kdybychom to jenom tušili...,“ nadhodil Remus.
„Tak byste se ke mně chovali, jako kdybych byl vážně tělesně postižený nebo umírající. Chodili byste kolem po špičkách, vrhali nenápadné pohledy a strachovali se o moje zdraví. Nenapadlo tě, že tohle jsem možná právě nechtěl?“ pozvedl své černé obočí, hlas měl jako obvykle posměšný. „Chvíli je to možná zábavné, vidět jak se Nebelvíři mohou přerazit kvůli zdraví jednoho Zmijozela, ale nakonec byste se mi jenom pletli pod nohy.“

„Přesto, kdybych to tušila, mohla bych ti dát užitečné rady, třeba jak se vyrovnat s ranní nevolností,“ ozvala se paní Weasleyová.

„A to je další věc. Když je někdo těhotný, lidé v jeho okolí mají potřebu veřejně probírat jeho váhu, obvod pasu, stravovací návyky... jeho růžovoučké tvářičky,“ zhnuseně nakrčil svůj orlí nos. „Je nechutné to poslouchat, trapné být toho nuceně součástí a vyloženě ponižující být objektem takového drbání.“

„Tak strašné to přeci není. Vlastně je docela zábava se bavit o dětech,“ nesouhlasila s ním, kdo jiný než Tonksová.

„Vážně?“ skepticky se na ni podíval. „Nevím jak u vás, ale degenerace mého mozku ještě nepostoupila do fáze, kdy mi přijde zábavné bavit se o výhodách a nevýhodách mateřského mléka před sunarem.“

„Merline, to jsem slyšet nepotřeboval!“ zamumlal si pod nos Ron, přičemž se jeho pohled neodbytně obracel k dmoucímu se poprsí Remusovy manželky. Až teď, když ho na to kamarád tak nepřímo upozornil, si uvědomil, že má Tonksová vlastně obrovská ňadra klenoucí se ve výstřihu kárované blůzky. Nikdy si toho nevšiml, vždy byl příliš zaslepený její aurou spíš, než aby sledoval její tělesný vzhled po této stránce. Samozřejmě viděl její roztomilé břicho, ale to bylo něco jiného.

Už se ani vnitřně nepodivoval, že si takových věcí nevšímá.

„To přijde,“ zablýskl Remus zuby v úsměvu, což všem starším přišlo zábavné a Harrymu vlastně taky. Představil si, kterak Snape dedukuje, jaké plínky jsou pro dítě nejlepší, jestli spíš ty staré plátěné nebo moderní s vatou a takovýma těma lepícíma páskama kolem pasu.
„O tom pochybuji,“ utrousil chladně. „Nemám potřebu se o dětech bavit ani teď, takže bychom mohli přejít k rozdávání dárků, abych už byl co nejdříve co nejdále od všech zrzavých hlav.“

Napnul se, protože očekával, že Snapea někdo za jeho vyloženou hrubost okřikne nebo se proti ní ohradí. Teoreticky by na to měli právo, vždyť všem Weasleyovým defakto řekl, že je nechce vidět. Jenže se nestalo nic. Pan a paní Weasleyovi se podívali po sobě, Ron se mírně zamračil a podle sevřených pěstí nejspíš polykal nějakou tu peprnou odpověď, Ginny se jen víc přitiskla k němu, ale nikdo ani nehlesl. Docela dost dlouho, než se přeci jen paní Weasleyová rozhoupala těsně předtím, než chtěl sám dát podnět k debatě v této napnuté atmosféře.

„Co kdyby sis rozbalil svůj první dárek... je od nás jako od rodiny,“ zvedla se z křesla a hned podala Snapeovi jeden z dárků, co ještě zbyl pod stromečkem. „Děti totiž neměly moc času zrovna pro tebe sehnat dárek.“
Čekal, jestli se Snape ušklíbne nebo něco takového, kupodivu si jen převzal dárek z ženiných rukou. I tentokrát nemohl nepostřehnout, že sebou jeho hubené prsty trhaly, jako kdyby je nedokázal udržet v klidu. Ovšem i tak papír na dárku nerozerval, jak to měli lidé často ve zvyku, nýbrž poměrně obratně a relativně rychle sundal balicí papír na krabici a tu pak otevřel. Skepticky nahlédl dovnitř, načež vytáhl ven pletené věci, jak taky jinak. Kromě dlouhé, zelenočerné prouhaté šály se stříbrným pruhem na konci tam také byla dětská čepička s medvídkem, malinkaté rukavičky a malinkaté botičky.

„Šálu už jsem měla hotovou, ale ten zbytek jsem dělala dnes v noci, když jsem strachy nemohla spát,“ oznámila paní Weasleyová velice napnutým hlasem, kdy se svou nervozitu snažila zakrýt za veselý tón. „Vím, že čepice ani svetry nenosíš a rukavice máš vždycky z kůže, tak snad ta šála by mohla přijít vhod. A u dětských věcí jsem nevěděla jestli je to děvče nebo kluk...“
„Takže jsme tam udělaly medvídky... na čepičku,“ skočila jí do řeči Ginny, „já ho uháčkovala a přišila na čepičku. Naše společná práce... myslím s mámou.“
„Úžasné... až na to že moje dítě se narodí v květnu. V té době bude stěží potřebovat rukavice a čepici až přes uši,“ ušklíbl se lektvarista kysele.

Byl podle očekávání nevrlý, ba až sprostý. Snažil se usilovně přijít na to, jestli je takový kvůli podvědomému strachu o dítě nebo prostě jen za dva dny míra jeho trpělivosti překypěla a on si vyléval na okolí jen potlačovanou žluč, co z něj jinak tryskala často doslova proudem. Během těch dvou dnů se přitom zdál docela... spokojený a veselý. Ne, nejspíš za tím vážně byl jeho strach.

Uvažoval o tom, zatímco Snape dostal dárek od Hermiony s Ronem a to knížku pohádek o žabákovi Štramákovi. Opět se jim za to nedostalo vděku, jen je obvinil, že mu dali jednu z knih původně určenou pro Lupinovi. Měl bezesporu pravdu.

Jako poslední si rozbalil sadu tří broušených flakonků od Remuse s Tonksovou, což pro změnu okomentoval v tom smyslu, že v následujících měsících nebude moci vařit lektvary, tak jsou mu prý úplně k ničemu. Remus to překousl s trpkým poloúsměvem a prohlášením, že ani nečekal nadšení a Tonksová vypadala trochu rozpačitě rozlítostněná, že se to Snapeovi nelíbilo.

Další dárek nedostal a přišla řada na dárky pro Harryho.

Pěkné a obvyklé věci. Svetr od paní Weasleyové, který ho upřímně potěšil. Žena už znala jeho neoblibu upnutého oblečení, proto byl tak o číslo větší, pokud by se daly ručně dělané věci řádně číslovat, a samozřejmě přetahovací přes hlavu, protože též věděla, jak moc nemá rád knoflíky.

Od Rona kartičky z čokoládových žabek do jeho sbírky. Hermiona jako obvykle knihy, tentokrát ale o lékouzelnictví, což ho upřímně zajímalo. A Remus mu dal staré fotografie jeho se Siriusem a tátou a překvapivě také s mámou. Byly z posledního ročníku, takže tam byli všichni, až na Červa, kterého nejspíš někdo ze snímků odstříhal podle jednoho seřízlého okraje. Remus na tázavý pohled jen mírně pokrčil rameny. Ginny se uchýlila k rámečku na fotografii, který zřejmě sama dělala. Byl bronzový a velice pěkný, jenom skutečnost, že uvnitř byla jejich společná fotka ze svatby na začátku roku, mu připomněla trpkost jejich vztahu. Přesto jí poděkoval, vřele, jak doufal.

Následně přišla na řadu poslední várka obávaných balíčků zabalených jak jinak, než v zeleném papíře a se stříbrnou mašlí. Jistěže to bylo vánoční, zelená a stříbrná také patřily ke svátkům, ale stejně bylo zřejmé, že je to od Snapea cílená provokace. Mohl zvolit třeba modrou, ta je stejně tak vánoční nebo alespoň jiný odstín, než tu hrozně zmijozelskou, do jaké své balíčky zahalil. Musel se tomu usmát. Byla to vlastně děsná sranda sledovat, jak Ron opatrně předává každému jeho balíček, jako kdyby měl každou chvílí vybuchnout.

Jeden přistál i na jeho klíně, proto se také iniciativně pustil do rozbalování.

„Vytahal jste ze zásob lektvary?“ zeptal se do ticha místnosti, když odstraňoval svůj papír. Nebylo to uvítáno nijak emocionálně, spíš se všichni jen křečovitě usmáli. Tiše si povzdechl, odhrnul poslední vrstvu papíru a otevřel krabičku.

Chvíli přesně nechápal, nač se dívá, až vzápětí mu došlo, že je to pero. Nikoliv brk, ale pero na psaní s takovým tím rozdvojeným hrotem, jaké znal od mudlů, až na to, že hrot podle všeho nebyl z kovu nýbrž z něčeho jiného. Nebyl si přesně jistý z čeho.
„Dál už nesnesu, jak vaše špatně ořezané a pocuchané brky dvě hodiny denně vržou v mém pokoji. Myslím, že se ten zvuk vsál do mých knih a já ho slyším, i když tam nejste. Také už se nemohu dívat na vaše ušmudlané, pokaňkané, rozmazané a rozškrábané práce, domácí úkoly a konec konců i zápisky ve vašem sešitě. V neposlední řadě mám všude po kobercích ve svém pokoji ocumlané cucky z peří, které kolem sebe pliváte jak starý námořník žvýkací tabák,“ Snape se znechuceně zašklebil. „Od teď budete používat tohle pero a s ničím jiným vás v ruce vidět nechci. Plní se pumpičkou z kalamáře, inkoust se z hrotů odlučuje stejnoměrně, hroty se dají používat jak na pergamen, tak na papír nebo papyrus a konec má z měkkého dřeva pojištěného kouzlem proti opotřebení. Nebudete cintat po všem, na co píšete a při ohryzávání konce pera si nezničíte zuby.“

Vyprostil pero z krabičky a otočil ho několikrát v prstech. Vážně vypadalo jako ta mudlovská, ale bezesporu bylo kouzelnické. To prostě cítil.
„Můžu...?“ zeptala se Ginny a natáhla ruku.

S přikývnutím nechal pero kolovat, všichni si ho prohlédli, až se nakonec dostalo přes Snapea zase zpátky k němu.

„Děkuji. Něco takového jsem nečekal, vážně. Hmm, smíme ho vůbec používat?“ napadlo ho náhle. Třeba na to jsou ve škole předpisy.
„Harry, Severus by ti ho nedával, kdybys nemohl. Sedmáci mohou používat i jiné psací pomůcky, než jsou klasická brka, pokud jejich písmo bude čitelné,“ ujistil ho Remus. „Výjimkou jsou asi jenom mudlovské propisovačky, ty by ti na pergamen pořádně nechytaly. Inkoust v nich nemá tu správnou hustotu.“
„A kuličková pera vlastně taky,“ přidala se Hermiona. „Kulička není k psaní na pergameny a papyry moc dobrá... Je to vážně pěkné pero,“ vrátila se přímo k Harryho dárku a vlídně se usmála na Snapea. „Jsem zvědavá, co máte pro mě.“
„To jsme všichni,“ zamumlal Ron. „Myslím tím... zvědaví na dárky,“ upřesnil to nevinně.

Hermiona si ho trochu přísně změřila, jako kdyby mu říkala, aby nepohrdal dárky jejich profesora a sama roztrhala obal na vlastním dárku. Byla to čtvercová krabička, na které rozkvétaly, a zase se zavíraly květy. Dárek byl samozřejmě uvnitř. Za šokovaných výrazů všech vytáhla z krabičky voňavku.
„To je... voňavka?“ zeptala se nejistě.
„Ty jsi dal Hermioně voňavku?“ zeptal se pan Weasley s postřehnutelným, leč slabým nádechem pobouření v hlase.
„Klid Arthure, jsem gay a těhotný, rozhodně se nejedná o mravní ohrožení, ale ani o laskavost. Je to pouze sobecký pud sebezáchovy,“ usadil ho Snape, následně se obrátil na Hermionu. „Ten dárek je podmíněný jednou zásadní věcí – necháte tu svou diorku zlikvidovat jako toxický odpad.“
Málem neudržel smích na uzdě, když viděl, jak jinak trpělivá kamarádka, co ji jen tak něco nepřekvapí, jen šokovaně otevřela pusu.

„Tu voňavku jí dali rodiče k narozeninám... tedy jestli myslíte voňavku... Je diorka ta voňavka, co používá?“ zastal se jí hned Ron, přičemž se raději ještě u Ginny ujistil, že právem.
„Jsem si plně vědom, kdo dal slečně Grangerové voňavku, co používá, to však nemění nic na faktu, že vyznívá mírně řečeno lacině,“ řekl lektvarista až překvapivě kulantně na to, že podle jeho názoru páchla jako mrtvola. Přeci jen měl asi nějakou ohleduplnost.
„Nebudu se zbavovat své voňavky jen proto, že se vám nelíbí,“ ohradila se proti tomu Hermiona.
„Dobrá, řeknu vám to jinak. Jestli mi ještě jednou vejdete do třídy tou voňavkou navoněná, tak se do konce roku rozlučte s V+. Dostatečně jasně řečeno pro vás?“ zeptal se, skoro by se dalo říct laskavě, což nikdy nevěstilo nic dobrého.

„Předpokládám, že by bylo zbytečné upozornit tě, že se jedná o vydírání?“ nadhodil Remus jen tak mimochodem, aby si na to vzápětí sám odpověděl. „Ano, bylo a naprosto.“
„Pane, je mi líto, ale já vážně nebudu...“
„Kdykoliv vaší voňavku cítím, mi začíná být nevolno od žaludku,“ přerušil ji, což zapůsobilo dokonale, protože Hermiona zmlkla a mírně přikývla.
„Tak dobrá, nebudu se jí vonět, když půjdu na vyučování,“ slíbila.
„Mě se ale líbí... jen abys věděla,“ ujistil ji Ron polohlasně.
„Já vím, nicméně tahle bude jistě také pěkná,“ usoudila slušně Hermiona a otevřela víčko, jen aby si přičichla. Podle úsměvu, co se jí usídlil na tváři, se jí opravdu voňavka líbila. Také ji nechala kolovat, kdy si každý přičichl a Ginny s Tonksovou a paní Weasleyovou se také rovnou zlehka navoněly. Díky tomu kromě Vánoc všude voněla jemná šeříková vůně, která byla vlastně docela příjemná. Hodně ženská, tedy ne vyloženě přitažlivá, ale čichat ji celý den by klidně mohl. Proč by ne.

Přes to, jak byly dárky lektvaristou uvedeny, se mu výběr povedl asi natolik, že se všichni víc uvolnili a Weasleyovi už se docela těšili na vlastní dárek, když ho společně otvírali. Zase to byla krabička skoro stejně velká jako ta Hermionina, i když vlastně obdélníková a nebyl na ní žádný obrázek. Po otevření pan Weasley vytáhl ven tubu lepidla na savé povrchy, pokud to Harry z té velké dálky správně četl. Rozhodně tam byl obrázek dřeva.

Nikdo zdá se, samozřejmě ani on, dárek nepochopil.

„Zbytek najdete v Doupěti,“ informoval je Snape. „Je to dřevěná polička na koření z IKEy. K jejímu složení je podle návodu potřeba šroubovák a lepidlo. Jestli ji dokážeš sestavit, aby byla funkční, tak je to dárek zároveň pro Molly. Může si ji zavěsit v kuchyni.“

„Já miluji sestavování mudlovských věcí!“ zaradoval se pan Weasley naprosto upřímně.

„Vím, proto také máme pořád v garáži nepořádek,“ přitakala jeho žena sice káravě, leč laskavě a obrátila se s šibalským úsměvem ke Snapeovi. „Víš, jak tohle dopadne, Severusi? Zase ho nejméně týden neuvidím, zatímco bude šroubovat, hoblovat, lepit si prsty k sobě a otloukat si je mudlovským kladivem.“

„Takové věci jsou obvykle sestavené do hodiny,“ ozval se konečně, i když ve své podstatě neměl potřebu nic říkat, jak dobře mu tu bylo. „Doma jsem často strýci pomáhal se sestavováním nábytku. Vždycky jsem tedy držel nářadí a hřebíky, ale vypadalo to snadně a šlo mu to dobře.“
„Až na to, že v těhle krabicích k domácímu sestavení obvykle něco chybí,“ nadhodila Hermiona.
„Proč? Ono to není k tomu, aby si to mudlové postavili doma sami?“ nechápala Ginny, nejspíš nebyla jediná, a naopak to pár lidem připadalo vtipné.
„Asi jo, ale třeba můj táta říká, že skříňky na záchod se dobereš až po třetí reklamaci,“ zasmála se Tonksová.
„Jen po třetí? Měl ještě štěstí. Můj táta si nedávno koupil kovovou poličku, že si tam bude dávat krabice s dokumenty a do teď to ještě nestojí. Zdá se, že zapomněli přidat tři dřevěné desky ze šesti,“ pochechtával se Remus. „Je to vlastně docela smutné vidět, jak ta police stojí v našem sklepě a nemoci nic dělat... tedy samozřejmě bychom mu s matkou snadno namnožili další prkna, ale on nechce, že si to prý vyreklamuje.“
„Takže po něm máš tu tvrdohlavost na detaily,“ zabroukala, když se ke svému manželovi nakláněla, aby ho políbila.
„Tohle je pro vás dva,“ přerušil je Snape dřív, než se mohli políbit nebo třeba jen víc přivinout. Strčil jim prostě před obličej malou krabičku, nejmenší ze všech, co ještě zbyly. Takhle z dálky Harryho napadlo, že by mohla být na šperky, jenže co by jim mohl lektvarista dávat za šperk.
„Já očekával obojek a tohle je na něj moc malé,“ povytáhl Remus obočí, ale krabičku si vzal.

Dárek pro Lupinovy byl ještě víc matoucí, než tuba lepidla pro Weasleyovi. Alespoň pro něj rozhodně, byl to totiž obyčejný kámen prosté, šedě průsvitné barvy, jaké bývají ty na cestách. Z dálky na něm nic zajímavého neviděl. Jedině tak, že byl ten kámen vsazený do tenkého zlatého kroužku, co vypadal jako náramek

„Je na něm propracované monitorovací kouzlo. Na dálku sice moc neúčinkuje, leč zblízka začne po vyrčení hesla zářit, ať je zakrytý jakýmkoliv zastíracím kouzlem a ten náramek nepůjde po nasazení následujících sedmnáct let sundat z ruky toho, kdo si ho nasadí,“ objasnil Snape jen částečně.
„Pořídil jsi nám monitorovací kouzlo na dítě?“ zeptal se Remus obratem.
„Více méně,“ přitakal lektvarista. „Použití je samozřejmě na tobě, klidně to můžeš vyhodit do popelnice, jestliže něčemu z mých rukou nevěříš.“
„O to tu nejde, jen nevím, jestli by moje dítě mělo mít na sobě štěnici.“
„Někdy se takové kouzlo hodí. Já tak mít pro vás pro všechny podobné náramky, tak jsem vás nikde pořád neztrácela,“ zavzpomínala se opět paní Weasleyová.

„Vždycky jsme se sami našli, mami a jejich prcek se určitě taky najde nebo si ho najdou rodiče,“ řekla Ginny kývající hlavou k Dořinu břichu.
„Pokud samozřejmě nezmění podobu,“ podotkl Snape.
„Pravda, to by mohlo,“ souhlasila Hermiona. „Předání metamorfomagie je padesát na padesát u běžného páru, ale v případě Remuse by mohla být šance o něco vyšší. Sám má v krvi metamorfní magii...“
„... a ač není vlkodlactví přímo dědičné, je u přímých potomků vlkodlaků prokázáno větší nadání na zvěromagii, což je druh metamorfomagie. Pravděpodobně se jedná o přímé působení volné magie na dítě. V případě vlkodlačice matky je působení na plod silnější, proto jsou čarodějové s matkou vlkodlačicí zpravidla nadanější na zvěromagii a jiné druhy metamorfomagie vlastního těla než ti, co mají vlkodlaka otce. Ve vašem případě je tedy dokonce větší než padesátiprocentní možnost, že vaše dítě bude metamorfomág,“ odříkal za Hermionu, skoro jako kdyby to měl naučené. „Fuj, to bylo jak z učebnice. Pardon... jinak s jistotou vám řeknu, jestli má vaše dítě nadání na metamorfomagii až po jeho narození, teď je jeho aura přeci jen příliš krytá vyzařováním Dořina magického jádra. Tak.“

Musel se zhluboka nadechnout, jak se tím mluvením unavil a zadýchal.

„Fascinující, zdá se, že vaše lekce u madam Pomfreyové přeci jen k něčemu byly,“ podotkl lektvarista jak jinak než štiplavě. Oplatil mu to ušklíbnutím.

„V tomto oboru mám eminentní zájem na informacích, kdybych zaostával, tak mě můj jediný pacient prokleje,“ oplatil mu to s přetrvávajícím úšklebkem, ale vlastně veselým. Líbilo se mu provokovat Snapea, v rozumných mezích samozřejmě.
„Možná i něco víc,“ nadhodil Snape a jeho oči se temně zaleskly, přesto v nich krátce proběhlo něco jako pobavení. Snad, nejspíš. Doufal v to.

„Řekla bych, že ten náramek vážně jednou možná užijeme,“ usoudila Tonksová a promnula náramek v prstech. „Pamatuju si, jak jsem jako malá měnila obličej do podoby některého jiného děcka na hřišti a ani jeden z rodičů nás pak nemohl rozeznat. Jasně, chtělo to praxi a zezačátku mám spoustu svých fotek s divným ksichtem podobným rozjeté žábě, ale časem... časem!“ zvedla důrazně prst, „jsem v tom byla mistr.“

„Ach, tak dobře, okroužkujeme si naše dítě,“ povzdechl si Remus teatrálně, těžko rozhodnout, jestli to myslel vážně či ne, nicméně se naklonil kupředu, aby Tonksovou znovu políbil.
„Prosím, ne metr ode mě,“ přerušil je Snape už podruhé. „Nechte si své projevy náklonnosti na později, až tady nebudu... Weasleyová, teď váš dárek, ať už to máme za sebou.“

„Skoro se bojím podívat, co jste mi dal, pane profesore,“ usmála se Ginny vlídně, když se pouštěla do rozbalování.
„Třeba náhubek, abys na nás nemohla pořád tak štěkat,“ nadnesl Ron s veselým úšklebkem a vysloužil si jako obvykle jeden pořádný dloubanec loktem do žeber, načež se dívka věnovala dárku.
Po rozbalení na ni čekala síťka do vlasů s malými, červenými korálky. Tázavě zvedla pohled ke Snapeovi, což udělal i Harry, protože smysl síťky nepobral.
„Při praktických zkouškách kouzel máte vlasy neustále v obličeji nebo, nedejmerlin, v obličeji svých spolužáků. Časem zjistíte, že vlasy do pasu jsou sice pro spoustu mužů přitažlivé, ale v běžném životě pouze překáží. Do té doby noste na moje hodiny síťku, než podpálíte náhodou sama sebe,“ doporučil jí Snape chladně, nezaujatě skoro až moc. Mohl si z ní vystřelit víc, jenže se zdál být mdlý, skoro až šedavý. Ne barvou ve tváři, spíš svým hlasem a tím, jak působil.

Trochu znepokojeně ho sledoval.
„Děkuji, pane profesore. Budu na vaši žádost dbát a ta síťka je vážně hezká... budu sice trochu připomínat profesorku McGonagallovou, ale co... mohlo to být horší,“ usmála se Ginny kupodivu upřímně a dokonce i vděčně.
„Já jako nejlepší na konec, jo?“ sáhl Ron po svém dárku.

„Na tohle jsem skutečně zvědavý,“ konstatoval Harry, naklánějící se přes svou dívku ke kamarádovi. Co mohl Snape koupit zrovna Ronovi, bylo velkou záhadou, jelikož co mohl říct, právě s ním se nesnášel ze všech nejvíc, pokud pominul sebe. Zvláště, když byl ten dárek tak velký. Však nebylo divu, když se z něj vyklubal podepsaný camrál, konkrétně podepsaný celým Krumovým družstvem. Nikdo, kdo znal famfrpál, nemohl udělat nic jiného, než otevřít pusu překvapením.
„To je ale... to muselo být... hrozně drahé... já... tohle přeci... já nemůžu,“ blekotal Ron, zaskočený až tak velkým dárkem.
„Nestálo mě to vůbec nic a doma mám ještě spoustu dalších věcí. Karkarov mi je ze staré známosti a také jako úplatek ke vlichocení se mi do přízně podstrkoval doslova po tuctech. Hlavně s tím camrálem po nikom neházejte, jinak je mi srdečně jedno, co s ním uděláte,“ Snape se dlouze nadechl, jako kdyby nemohl popadnout dech a stejně dlouze vydechl. „Když jsme učinili tradici za dost, s dovolením se omluvím. Budu u sebe v pokoji, kdyby mě někdo nutně potřeboval.“
Vstal, za opory křesla a samozřejmě Harryho, který vstal okamžitě, co viděl Snapea, jak se staví na nohy. I když zachytil od lektvaristy nevraživý pohled plný nesouhlasu, když ho chytil pod loktem, stejně nepovolil, dokud si nebyl jistý, že těhotný muž stojí pevně na nohou. Až potom pomalu spustil ruce dolů.

„Jistě Severusi. Sice jsme doufali, že s námi budeš i obědvat, ale je nám jasné, jak musíš být unavený,“ řekl vlídně pan Weasley a také povstal.
„Nechám ti po Kráturovi nahoru poslat jídlo,“ slíbila paní Weasleyová. „Chtěl bys ještě něco?“
„Ne... nechci nic,“ odmítl ji Snape.
„Já vás doprovodím,“ neptal se, konstatoval. „Počkáte na mě s jídlem?“

„Určitě. Budeme tady, až se vrátíš,“ slíbil za všechny Remus.

Vděčně se na Lupina pousmál, zatímco si musel pospíšit za lektvaristou, co bez dalšího loučení vykročil ke dveřím. Dohnal ho těsně před nimi a jen tak tak se ovládl, aby mu neotevřel. Naštěstí se včas zastavil, jinak by ho tím rozzlobil a naopak vyšel ven první. Snape ho hned následoval, zavřel za sebou dveře a opřel se o ně. Tehdy znovu natáhl ruku, aby muže opět podepřel, ale setkal se tentokrát s přímým odtažením se. Nenaléhal dál, jen si jedním mrknutím prohlédl fialovou auru kolem lektvaristova těla. Zdála se slabší, než když začali rozbalovat dárky, zato pramínky magie mezi Snapeovým tělem a jádrem té malé byly silnější. Nejspíš za dobu, kdy seděli kolem stromku, vyčerpalo jeho tělo všechnu sílu dodanou jídlem, na regeneraci spojení mezi ním a dítětem, takže měl teď zase málo energie.
„Je vám zle, že ano?“ ani toto nebyl dotaz, jako spíš konstatování. „Přestaňte se prosím bránit a nechtě mě, ať vám pomůžu.“
Černé oči se na něj unaveně upřely v čemsi jako protest, než si Snape povzdechl a mírně se opřel dlaní o jeho rameno. Bylo to lepší než nic, i když méně bezpečnější, než kdyby ho mohl sevřít kolem pasu. Také o něco méně příjemnější. Přesto se s tím zcela spokojil, protože to bylo víc, než co mohl očekávat a chtít.

Odvedl Snapea nahoru po těch zatraceně dlouhých schodech až do jeho pokoje, a tam ke křeslu. Čekal je tam Krátura, chodil po místnosti, přesouval věci a cosi si pro sebe mumlal. Jakmile vstoupili, tak na chvíli přestal, jen aby uctivě pozdravil lektvaristu a neuctivě Harryho, potom zalezl do koupelny, kde začal s něčím šramotit. Ani jeden z kouzelníků mu nevěnoval pozornost.
„Chtěl jsem vám poděkovat za vaši vstřícnost a taky za ty dárky pro moje přátele. Nemusel jste se obtěžovat, zejména po tom, co se stalo, ale stejně jste jim je dal. Takže dík,“ poděkoval, jen co se mu povedlo Snapea pořádně usadit.
„Měl jsem je už připravené, tak co jsem s nimi podle vás měl dělat? Zase je táhnout zpátky do Bradavic a pak se je pokusit prodat na každoročním studentském bleším trhu?“ zamručel Snape s jemnou jízlivostí.
„Tak jsem to nemyslel. Už jen to, že jste je přinesl je... milé a všechny to překvapilo. I já čekal spíš lektvary nebo jenom přáníčka, ale vy jste vybral dárek přímo pro každého na míru. Muselo vám to zabrat spoustu času, vymyslet pro každého zvlášť, co se mu bude líbit. To jsem tím chtěl říct,“ objasnil, kde se jeho údiv, stejně jako potěšení bere.

„Vám by to možná zabralo spoustu času, já tím strávil deset minut při ranním holení. I bez nitrozpytu dokážu dobře odhadnout povahu, tužby a přání lidí, takže vánoční dárky jsou hračka. Jen musím být ochotný tomu věnovat pár minut,“ odvětil mu samozřejmě.
„Jasně a vy jste se tomu těch pár minut věnoval. Odpustil jste Weasleyovým a choval se přátelsky... na vás. Díky,“ vděčně se usmál. Byl rád, jak dobře to dnes šlo, vždyť co by si mohl přát víc, než aby Snape vycházel s jeho přáteli. Ať bude cokoliv, samotná dohoda mezi nimi zajišťovala, že se bude lektvarista s Harryho přáteli setkávat a když to šlo tak skvěle, o to to bylo lepší.

„Neodpustil, jen pro mě není výhodné projevovat vůči nim zášť. Jsou členy Fénixova řádu a jediní lidé, kteří budou mé dítě chránit, když to bude nutné. Nic víc za tím nehledejte,“ pokoušel se Snape bezúspěšně zhatit jeho naděje. „A nejsem to já, kdo je... milý. Ona si myslí, že vy a vaši přátelíčkové si zasloužíte mé odpuštění a její přízeň.“

„Až tak s vámi komunikuje?“ zeptal se překvapeně. Neuvědomoval si sílu jejich propojení. Jistě. Viděl jak se fialovo-modrá a rudá magie vzájemně proplétají, ale nic, jako telepatické nebo empatické spojení. Vlastně ani nevěděl, jestli by něco takového, jako léčitel viděl. Mohl toho nazřít hodně, to jistě, jenže ne všechno. Příliš mnoho věcí pro něj, jak si byl podvědomě jistý, mohlo zůstat skryto.
„Není to komunikace jako rozhovor, prostě to vím. Jí by měla dvojčata hlavně děkovat za svůj život, ne Brumbálovi,“ řekl Snape vážně, potom se krátce odmlčel, načež dlouze vydechl. „Chci chvíli klidu, Pottere. Můžete mě nechat o samotě nebo mě hodláte otravovat věčně?“

„Půjdu, ale budu dole u oběda, kdybyste mě potřeboval.“

Chvilku čekal, jestli mu na to Snape něco řekne, ale dočkal se jen dlouhého pohledu a důrazně pozvedlého obočí. Pochopil, jistěže ano, přesto se ještě jednou natáhl a položil ruku krátce na břicho skrývající se pod kabátcem. Nebylo mu v tom zabráněno, žádné odstrkování, vrčení ani temné pohledy, jen cítil, jak se lektvarista napnul a malinko odklonil hlavu, spíš jako plaché zvíře, když k němu natáhnete ruku s jídlem.

Zase se odtáhl, tohle mu muselo pro teď stačit. Vydal se k odchodu, jen se ještě pohledem od dveří přesvědčil, že je Snape v pořádku pod Kráturovým až neuvěřitelně věrným dohledem. Skřítek vypadal natolik upřímně ve své péči, kdy lektvaristovi sundával boty, že to tak nechal a snad k němu i pocítil trochu důvěry, ač si to ten ušmudlaný tvor možná nezasloužil. Zanechal tam Snapea v jeho péči a sešel dolů k přátelům.

O pár minut později se rozhlédl po tvářích kolem stolu a napadlo ho, že vlastně svátky letos nedopadly tak hrozně, jak se zpočátku zdálo. A po nich, po nich se určitě všechno vyřeší.

Doufal.

 

24. Štědrý večer nastal překvapení nám přichastal ~o~ 26. Klid před bouří