Přísně tajná setkání v lektvaristových pokojích (11. týden)

Neměl rád zvuk vydávaný jeho botami, když kráčel touto věčně ztichlou a šerou chodbou. Připadal jsi jako když kráčí na popravu či hůř na mučení. Klap. Klap. Klap. Samo o sobě bylo osobní hlášení nepříjemné, s tou chodnou doslova strašné.

Došel na konec chodby a zaklepal na dveře. Vypadaly nenápadně; hnědá nevýrazná barva, prostá klika a byly i dost malé na Ministerské dveře. Přesto věděl, že za nimi sedí největší hlavouni Ministerstva včetně samotného ministra Brouska. Setkání s nimi mu nikdy nepřinášelo moc příjemných pocitů.

„Dále!“ zavolal na něj přes dveře známý hlas.

Nadechl se a vstoupil do jámy lvové. V té by mu bylo nejspíš lépe, než v malé místnosti s kulatým stolem, ve které se ocitl. Bylo to až pateticky symbolické, že se rozhodli zasedat právě u kulatého stolu, ještě na něj nechat vyřezat strom života, aby si ještě víc připadali jako vládci. Nedalo by se říct, že by neměl ministra Brouska nebo vrchního bystrozora Gawaina Robardse rád, ovšem obešel by se vesele bez nich. Samozřejmě ale práce byla práce a úkol byl úkol, proto tady byl.

„Posaďte se, Gifte,“ pokynul mu Robards.

Ani nemrkl a sedl si na svou stranu stolu. Byl tak od celého velkého tria v podobě Brouska, Robardse a Grizely Normanové. Její dceru teď učil v Bradavicích a ony dvě si byly velice podobné. Stejně jako Tina převyšovala ve škole většinu chlapců, Normanová převyšovala všechny muže v místnosti. Brouska sice jen o pár centimetrů, ale stejně to bylo znát. Její temná pleť, postava amazonky a dlouhé vlasy v copáncích její výšku ještě umocňovaly. Zvláštní na ni kromě toho bylo, že ve své podstatě – alespoň podle Olivera – nebyla čarodějka. Provozovala šamanství, hoodoo, voodoo a všelijaké ty jiné magické disciplíny, co je normální čarodějové považují za šílenství. Někdy pochyboval o tom, jestli vůbec vlastní hůlku, zato byla ze všech stran ověšena talismany. Vážně, i na svých dlouhých vlasech měla zavěšena nějaká dřívka s ritinami. Prý s oblibou žila mezi mudly. Další věc co nechápal. Mudlové mu byli lhostejní, jako čistokrevný se s ni moc nesetkával a neměl v úmyslu na tom nic měnit.

„První nás zajímá včerejší incident v Prasinkách. Vy jste u toho nebyl přítomen, je to tak?“ zeptal se Robardson.

„Ne, nebyl pane. Dozvěděl jsem se to, až když přivedli Pottera na Bradavickou ošetřovnu, pane,“ odpověděl.

„Lékouzelnická komora nám dnes ráno předložila oficiální stížnost na údajnou laxnost bystrozorského oddělení a požadavek, abychom Léčiteli Harry Potterovi poskytli nepřetržitou ochranu,“ Robardson hodil na stůl pergamen, jako kdyby to bylo něco ohavného a ještě se na něj zamračil, „Podle našich informací je proti nám poštvala bradavická lékouzelnice, madam Pomfreyová. Co nám o ní řeknete?“

Tady toho nebylo moc. Příliš ji neznal, ač ji často vídal ve Snapeově, Potterově nebo Brumbálově společnosti. Ona sama, na rozdíl o výše zmíněných pánů, byla veskrze nezajímavé osoba. Taková ta klasická lékouzelnice posedlá péčí o pacienty. Překvapilo ho, že by mohla mít tak dobré konexe, aby kohokoliv proti komukoliv poštvala, natožpak proti ministerstvu.

„Nevím víc než, že je to Bradavická lékouzelnice a pak to, že k ní Snape v poslední době často chodí. Nejspíš za tím vězí jeho otrava, díky které musel přestat učit Lektvary. Pomfreyová sama se mi zdála naprosto neškodná, ani nemám dojem, že by měla velký vliv u Brumbála. Je naprosto jisté, že s tím má něco společného, pane? O Potterově intervenci byl obrovský článek v dnešních novinnách, tak možná...“

„Dopis přišel do mé kanceláře před šestou ranní, tedy dlouho před prvním vydáním Denního věštce,“ přerušil ho Brousek, „Zmínil jste, se že Pomfreyová věnuje velkou pozronost Snapeovi. Může mít stejné záměry jako on?“

„Myslíte, jestli je Smrtijed nebo má něco společného s tím, jehož jméno nevyslovujeme, pane?“ zeptal se s pozvedlým obočím a hned i odpověděl, „Ještě do teď jsem si myslel, že je to neškodná a nezajímavá lékouzelnice a zřejmě jsem se mýlil. Ovšem nemám dojem, že by byla jeho přisluhovačem, jen je spíše hodně horlivá, co se Pottera týče, pane.“

Trojice se po sobě podívala. Brousek měl nečitelný výraz, jako vždycky. Polodlouhé vlasy a pěstěné licousy skvěle skryly veškeré jeho emoce. Robards se podíval zejména po Normanové, jako kdyby od ní čekal rozkazy. Vlastně jen Merlin věděl, proč tu ta ženská je. Možná své mystické síly používala k odhadování, jestli lidé lžou. Ticho se trochu protáhlo, buď čekal, že něco řekne sám Oliver nebo předpokládali, že se složí. Těžko říct. Nervózní byl, ale nemohl by být bystrozorem, kdyby se hned tak zelekl.

„Nuže dobrá. Je pravdou, že Potter není vaše starost, takže pojďme dál,“ promluvil nakonec vrchní bystrozor, „Jak si počíná náš kontakt v Bradavicích?“

„Klidně. Jeho informace předávám v pravidelných hlášeních, nic vedle mi nikdy nesdělil. Ve své podstatě se mne velice straní, což je myslím dobré. Alespoň nikdo nepojme podezření,“ odvětil a přitom si vzpomněl právě na svůj kontakt. Mladý Smrtijed, vlastně skoro dítě, a přesto ochotný zradit Voldemorta bez mrknutí oka výměnou za bezpečnost pro sebe. Ne pro svou rodinu nebo přátele, ale vyloženě jen a jen pro sebe. Byl to asi nejsobečtější člověk, jakého za celý svůj život poznal, snad včetně Snapea, který také nebyl bůhvíjaký lidumil.

„A druhý sledovaný objekt?“ zajímala se kupodivu Normanová, jindy neřekla za celé hlášení jediné slovo.

„Tráví hodně času se Snapem a také s Potterem. Od začátku roku navštívil Snapeovy pokoje tolikrát, až je to vážně podezřelé. Chodí tam obvykle večer, stráví tak hodinu a pak zase odejde. Merlinžel nemám možnost zjistit, co si tam povídají,“ zamračil se, „Stejně tak Snapea navštěvuje i Potter, ten dokonce každý den na dvě hodiny přesně. A Brumbál zase Pottera každý pátek hostí v kanceláři. Zdá se mi, že spolu mají nějaké tajemství nebo plány. Předpokládám, že se jedná o činnost Fenixova řádu, protože nevím o jiném důvodu, proč by ti tři spolu měli mít bližší vztah.“

„Musíte zjistit, oč jim jde. Mít informace z řad Smrtijedů je sice skvělé, ale Fénixuv řád je stejně nebezpečný, jako právě Jeho přívrženci. Musíme je zničit stejně jako Toho, jehož jméno nevyslovujeme,“ pravil Brousek velice zapáleně.

Nemohl nežli souhlasit. Četl několik desítek spisů o činosti Fénixova řádu a jeho členech a dospěl k názoru, že je to nesmírně nebezpečná organizace. Brumbál si, jako samozvaný vládce kouzelnického světa, kolem sebe vystavěl armádu z nebezpečných a schopných lidí, s jejichž pomocí se hodlal postavit Voldemortovi. Mimo jiné mezi nimi byl například Sirius Black, doposud pohřešovaný, ovšem stále intenzivně hledaný masový vrah a Voldemortův přisluhovač. Nešlo samozřejmě zapomenout ani na Snapea, jež vyvázl z vězení jen díky Brumbálově intervenci, přestože by si za Smrtijedství a vraždy, z nichž byl obviněn, zasloužil doživotí v Azkabanu. Z toho bylo jasně patrné, jak špatný má starý čaroděj úsudek a koho kolem sebe shromažďuje. Takoví člověk vedl školu, ba co víc, ntenzivně se podílel na výchově a formování Harryho Pottera. Jestliže byl ten mladík skutečně nadějí kouzelnického světa na porážku Voldemorta, tak měl být pod dohledem ministerstva.

„Udělám pro to vše, pane ministře,“ přislíbil vážně.

„V tom případě je to pro dnešek všechno, Gifte. Vraťte se do Bradavic,“ nařídil mu Robardson.

„Rozkaz, pane,“ povstal, uklonil se nejdřív ministrovi, pak Normanové a nakonec veliteli bystrozorů, „Madam... pánové.“

S radostí se vzdálil z místnosti a tou tichou chodbou si pospišil k východu do hlučné a živé části ministerstva. Oddechl si, až když kráčel halou směrem v východu. Měl své úkoly a soustředil se plně na jejich splnění.

°°0°°

Dal Pomfreyové na výběr, buď ho pustí za Snapem nebo odejde sám a už se nevrátí. Jejich následný rozhovor byl velice živý, přičemž lékouzelnice dokonce vyhrožovala uspávacím lektvarem, ať si je Harry léčitel nebo nikoliv. Nakonec vyhrál se šrámy v podobě slibu, že týden neopustí Nebelvírskou věž, ale byl vítězem. Mohl jít za Snapem.

Vyhraná válka nad Pomfreyovou podle všeho nebylo naprosté vítězství, protože se ještě musel dostat do sklepení. Po dojití k vrcholku schodiště se to začalo jevit jako nadlidský úkol. Nedovedl si představit, jak se s tak příšernou bolestí ve všech svalech dostane dolů po strmém schodišti, aniž by přišel k dašímu úrazu. Nebyl by ale správným nebelvírem, aby se zalekl. Statečně se šoural dolů po schodech hezky krok po kroku, nedbaje na fakt, že mu vržou klouby jako stoletému starci. Celý polámaný dorazil dolů a došoural se až ke Snapeovým dveřím.

Vřele doufal, že mu ředitel vyřídil včera vzkaz, takže je lektvarista doma, protože jestli ne, tak si tu bude muse dřepnout na zem a počkat, dokud muž nepřijde. Další cestu nahoru a pak dolu naprosto zbytečně by asi nepřežil.

Zaklepal a chtěl vejít, ovšem dveře byli zamčené. Zkusit to ještě jednou a opět nic. Mohl by se pokusit dovnitř vloupat, leč pochyboval, že by toho byl schopen při svých omezených schopnostech, takže se sklouzl podél zdi, zabalil do hábitu a vrhl na sebe ohřívací kouzlo. Byl natolik unaven, že se na Snapea ani nedokázal zlobit za to, že tu není. Jednoduše si opřel hlavu o stěnu a nejspiš usnul, protože ho probudilo, když mu někdo třásl ramenem. Otevřel oči a viděl lektvaristu, jak se nad ním sklání. Takhle zespoda, když muži ozařovala louče zezadu hlavu, se skoro zdálo, že má na tváři ustaraný výraz. Jestli ano či ne, nestačil mrkající Harry identifikovat, protože se na něj muž zlobně zamračil.

„Pottere, kluku hloupá, co si myslíte, že tu dole v zimě děláte na zemi?“ zavrčel, „Jestli si chcete uhnat zápal plic, dělejte to někde daleko od mých komnat, abych vás tu nenacházel umrzlého na kost. Už teď jsem se bál, že jste se mi tu zhroutil a jak já bych si to pak před ředitelem a Pomfreyovou obhajoval? Hmm? To mi chcete přidělávat další starosti, nebo co? Jakoby už beztak nestačilo, co jste prováděl v Prasinkách.“

Mrkal vzhůru k němu a nezmohl se na víc než zakroucení hlavou společně s povzdechem. Chtěl tím vyjádřit, že Snapeovi nechce dělat další starosti. Jak by mohl? Zrovna teď, v jeho blízkosti, kdy pociťoval přítomnost dítěte ještě intenzivněji než jindy. Hmatatelnou rudou kouli kousek od své tváře. Skoro k ní vztáhl ruku, než si uvědomil, jak moc lektvarista nesnáší dotek.

„Omlouvám se, pane, ale potřeboval jsem s vámi nutně mluvit. Myslel jsem, že Brum... ředitel vám vyřídil můj vzkaz,“ dařilo se mu dokonce mluvit normálně, jen unaveně.

„Ano, říkal něco v tom smyslu že chcete přijít, já ovšem pochyboval, že vás Pomfreyová pustí,“ zamručel Snape, „Teď vstávejte z té studené chodby.“

Za opory zdi se mu podařilo postavit se na nohy. Bolely ještě víc než v době, kdy opouštěl ošetřovnu, nejspíš díky neurčité době strávené v sedě na studené chodbě. Napadlo ho, jestli ho tu nachytal nějaký zmijozel. Nejspíš jo. To si určitě došel pro foťák a z večera budou všude fotky Harryho Pottera, jak jako poslední bezdomovec sedí spící na zemi u pokojů ředitele Zmijozelu. Určitě to nějakou dobu bude pro školu děsná zábava, pro pár lidí pak důvod k rozhořčení, když ten umaštěnec ze sklepení ani nenechal Harryho vydechnout na ošetřovně a hned ho dovláčel na školní trest.

Zůstal pro jistotu opřený o zeď, dokud Snape neotevřel své dveře a nevpustil ho dovnitř. Nechal ho jít prvního, nejspíš jak chtěl mít Harryho stále pod dozorem. Neprotestoval proti tomu, vstoupil do známého prostředí a rovnou klesl na pohovku. Ještě nikdy se mu nezdále tak měkounká a lákající ke spánku, zvláště když byl v teplé, uklidňující přítomnosti těhotného muže. Spát si však nemohl dovolit, potřeboval se Snapem mluvit.

„Tak co nemohlo počkat několik dní než se přestanete podobat oživlé mrtvole?“ zeptal se lektvarista odkládající desky s nějakými papíry na svůj psací stůl. Od něj se otočil, opřel se zády o jeho hranu a ruce složil na prsou, zabalený tak do svého černého pláště jako netopýr chystající se jít spát. Jeho černé obočí se vyklenulo směrem nahoru.

Narovnal se na pohovce, aby se tu směšně neválel jako pitomec a utřídil si pomalu se rozutíkávající myšlenky. Nechtěl tu blábolit, to by ho lektvarista jedině nemilosrdně vyhodil. Nemíval s lidmi, co nevědí co říkají, moc trpělivost.

„Znáte věštce jménem Tabitus?“ zeptal se nejdřív, to byl dobrý bod, od kterého začít.

„Četl jsem o něm pár vzkazků. Je už tisíc let po smrti, takže jsem si s ní nedělal moc starostí,“ odvětil s drobným úšklebkem.

„Ne? To byste myslím měl, nebo jste snad neslyšel ani přibližné znění jeho věštby? Byla jediná za celý jeho život,“ doufal, že to Snapeovi prostě dojde a nebude to muset obšírně vysvětlovat.

„O mocném dítěti přinášejícím Albion? Jistěže jsem některé z mnoha znění slyšel, vždyť je to také prakticky pohádka pro malé kouzelníky. Něco podobného jako mají mudlové pověsť o vzkříšení a životu věčném v Ráji,“ skepticky si Harryho poměřil pohledem, „Přišel jste si tu snad povídat o kouzelnické mytologii? To jste na špatné adrese, nepatřím mezi pověrčivé hlupáky.“

„Možná byste mohl skusit tu mytologii víc prozkoumat, protože vaše dítě je dítě z Tabitusovy věštby,“ shrnul to v jedné jednoduché větě.

Očekával, že se Snape zděsí, rozčílí nebo začne celou jeho teorii vyvracet, místo toho se zdálo, že se začíná dusit. Znepokojeně se zvedl z pohovky, protože mu chtěl přispěchat na pomoc, když tu lektvarista vybuchl v záchvatu smíchu. Znělo to jako štěkot obrovského zlého psa a trvalo to jenom krátce, několik hlasitých štěknutí a dost. Výraz intenzivního pobavení mu však z tváře nezmizel, cenil v něm zuby, kolem očí se mu dělaly vrásky a vůbec vypadal trochu jako vězeň z Azkabanu přinejmenším po deseti odseděných letech, když konečně zase uvidí slunce.

„Netuším, co vám Pomfreyová dala pít za životabudič, ale nebýt v jiném stavu, hned si dám také doušek. Už je to nejméně dvacet let, co jsem byl v takovém rauši jako jste teď vy, pane Pottere,“ pochechtával se neustále víc a víc připomínaje šílence, jen ovládajícího se šílence.

Zamračil se na něj. No a to bylo jako obvykle asi tak všechno, čím mohl svoje rozhořčení nad jeho chováním dát najevo. Kupodivu to skutečně bylo jenom rozhořčení, ne vztek a za to nemohly léčitelské schopnosti. Klesl opět na pohovku, protože ze stání se mu dělalo špatně a přesvědčit Snapea o své teorii bude stát asi hodně času.

„To není vtip a nejsem v rauši,“ odporoval, „Podívejte se na jeho proroctví. Mluví přeci o umírající etapě, to máte rok 99 jako vyšitý. K tomu o květu toho roku, vy budete rodit v květnu. A mocném dítěti, vaše dítě mocné je. Podívejte se za sebe; udělala si vlastní pokoj a je jí sotva pár týdnů. Neříkejte mi, že v tom nevidíte souvislost?!“ zagestikuloval, jak dával svým slovům důraz.

„Víte vy vůbec, Pottere, kolikrát ta věštba prošla mlýnkem lidové tvořivosti?“ potřásl znechuceně hlavou, „Původně, pokud vůbec existoval, mohl klidně mluvit o dítěti svého souseda co se narodilo toho roku a zachránilo pár lidí... co já vím před čím, třeba mozkomorem, ale lidé v touze po spasení na jeho neurčitou věštbu nabalovali extrémnější a fantastičtější představy, až se prakticky dostali k tomu, že se má narodit zachránce světa. Je to tisíc let, Pottere, tisíc let. I dlouhověcí čarodějové dokážou za tak dlouhou dobu udělat z vrahů mesiáše a z mesiášů vrahy a pak zase naopak. Historii píšou vítězové, ti silní a blázni, proto je také tak nesmírně vrtkavá. Moje dcera,“ bezděčně zvedl ruku ke svému břichu, „bude bezesporu mocná, ale není panenská bojovnice nesoucí s sebou na svět věčný mír. Přestaňte věcem, co se vás třeba jen trochu týkají, přikládat nadměrný význam jen proto, abyste si také připadal velký.“

„A vy zase věc podceňujete. To se ani nezamyslíte, jestli nemám pravdu?“ naléhal dál, „Pokud ji mám, pak je to závažné zjištění. Měli bychom se pokusit najít co nejpřesnější zápis té věštby a zamyslet se nad ním, když už si ji samotnou nemůžeme vyzvednout na Oboru záhad, protože...“

„I kdyby ta věštba byla pravá a čirou náhodou pojednávala o zrození mesiáše, to v podobě mého dítěte, pak její přesné znění nezjistíme ani na Oboru záhad i kdybychom si ho mohli vyzvednout,“ přerušil ho Snape, „Věštby se automaticky zaznanávají posledních sedm set let, Tabitusova věštva je o tři staletí starší. Originální zápisy tak starých vešteb jsou buď zcela pryč, pokud vůbec kdy byli vytvořeny, nebo se z nich do dnešní doby zachovaly pouze střípky zmíněné ve starých pověstech a lidových báchorkách. Údajné nejúplnější znění věštby Albionského příchodu najdete v Bajkách barda Beedleho. To je soubor pohádek pro děti, pokud to nevíte.“

„Třeba tam něco vážně je. Sám jste řekl, že se nacházejí střípky na mnoha místech, tak proč ne v pohádkách. Mudlové mají také pohádku o Sněhurce a každý čaroděj ví, že je to defakto pravdivý příběh,“ dal hned první příklad, co ho napadl.

„To je něco jiného... Pottere, před příběhem o panně přinášející vzestup Albionu je báchorka o třech bratrech co přechytračili Matičku Smrt a ona je za to obdarovala,“ popošel ke křeslu a usadil se do něj, „Teď se na to rozumně podívejte, pokud by Smrt existovala jakožto všemocná bytost, myslíte si, že by jen tak postávala na mostě, nechala se obelhat třemi obyčejnými čaroději a nakonec jim zbůhdarma rozdávala své věci?“ významně se na Harryho podíval.

„Jeden příběh může být pravdivý a další ne,“ namítl.

„Opravdu úžasné argument, jen co je pravda,“ skřivil ret, „Co se nám hodí do krámu je pravdivé, všechno ostatní je lež. Měl byste začít po škole pracovat na Ministerstvu v jejich tiskovém oddělení. Jsem si jist, že byste exeloval.“

Byl neoblomný. Evidentně nechtěl třeba jen pomyslet, že by stará věštba mohla mít souvislost s jeho dcerou. Chápal to, nebo alespoň doufal, že to chápe. Možná se Snape bál, že jeho dítě dopadne stejně jako on. Nebýt věštby, nikdy by nepřišel o rodiče a kdo ví, jak by celá tahle nesmyslná válka probíhala. Rozumněl tomu, přesto se obával, že by ta věštba mohla být pravdivá. Tak pravdivá, jak jen věštby být mohou.

Unaveně si promnul spánky. Snad nikdy v životě ho tolik nebolela hlava i tělo jako právě dnes a to už zažil mentální útok od Voldemorta i jeho Cruciatus a v loňském roce také defakto vykuchání za živa, když vyléčil umírajícího muže v Prasinkách. Přinejmenším tak se tehdy cítil. Dnešní bolest byla horší a bránila mu jasně přemýšlet.

„O čem je ta báje, pověst nebo co to je... o čem se v ní píše?“ zeptal se v naději, že by třeba našel nějaký konkrétní důkaz, proč by se tím alespoň měli zabývat.

„O panně přinášející Albion?“ zeptal se Snape, spíš řečnická otázka, přesto na ni odpověděl kývnutím, „O dvou kouzelnících bojujících v obrovské magické válce na opačných stranách. Uvíznou společně každý na jednom břehu malého jezera. Poslední přeživší široko daleko a přesto se nehodlají smířit. Bojují dál, dnem i nocí, dokud k nim k oběma jednoho dne ve snu nesestoupí Paní Prozřetelnost s tím, že oni dva rozhodnou o osudu světa, protože podle toho jak se zachovají, nechá svět zaniknout ve válce nebo mu dá věčný mír. Muži na její slova nedbají, bojují dál, dokud nejsou oba vysíleni a pak přijde velká bouře. Jednoho z nich zavalí vyvrácený strom, druhý ho jde dorazit. Tehdy se poprvé shledají tváří tvář, umírající prosí svého vraha, aby odeslal poslední dopis jeho rodině s rozloučením. Ženě, dceři a synovi. Tehdy si vítěz uvědomuje, jak moc jsou si podobní, protože i on má doma ženu a děti, tak vezme hůlku, zvedne strom a ošetří nepříteli jeho zranění. Prokáže mu milosrdenství. V tu chvíli se jezero rozzáří v novém slunečném dni po bouři a z té záře se zrodí panna nad všechny mocná a krásná s korunou králů v rukou a vykročí ke břehu jezera.“ Snape ztichl, jako kdyby dovyprávěl.

„A dál bylo co?“ zeptal se automaticky, příběh se mu zdál jednoznačně nedokončený.

„Nic. Tam příběh končí. Většina se shodne na tom, že Beedle zemřel dřív, než stačil poslední pověst sepsat. Jiní se domnívají, že si nedokázal konec vymyslet, vybrat si jednoho z hrdinů za vítěze a tak ho nedopsal. Najde se pár fanatiků, co se domnívají, že konec je schválně cenzurován stejně jako jména hlavních protagonistů, protože se skutečně stal a panna jednomu z nich na hlavu doopravdy nasadila korunu králů. Někdo takový by byl automaticky vládcem kouzelnického světa stejně jako všichni jeho potomci. Ať má pravdu kdokoliv, ani v nejstarších vydáních bajek není napsán konec, takže já se přikláním k první variantě. Prostě už nestihl bajky dokončit celé.“

To dávalo smysl a moc mu to platné nebylo. V příběhu nebylo nic, co by mohlo Snapea utvrdit, že by se mohlo mluvit právě o jeho dceři. Shodovalo se to v tom, že z jezera vystoupila mocná žena, to bylo všechno. Pro lektvaristu nedostatečný důkaz pro prozkoumání Harryho domněnky. Znovu si ve frustraci promnul čelo. Bolest hlavy se ještě zhoršovala, když přemýšlel, jaký další argument vznést, až skoro začínal mít dojem, že mu mozek vyteče očima.

Zaznamenal po svém boku pohyb, jak se Snape zvedl, přešel rychle přes místnost a zmizel za jedním ze závěsů. Zvedl hlavu a sledoval, kam že to lektvarista zašel. Napadlo ho, že možná do dalšího pokoje. Kolik jich tu za těmi závěsy, případně za knihovnami, asi měl. Nestačil se nad tím pořádně zamyslet, když se muž vrátil se skleničkou v ruce. Byla naplněna něčím slabě modrým s červenými pecičkami, nebo co to bylo.

„Tady, Pottere. Zastaví to bolest hlavy a pomůže k regeneraci mozku a nervů. Během léčení prodělala vaše nervová soustava velký šok díky přívalům bolesti, proto ta hrozné migréna. Podobné příznaky mají lidé mučení cruciátem. Tohle,“ konečně Harrymu podal sklenku do rukou, „je nejúčinější regenerátor mozkové a nervové tkáně, jaký lze namíchat. Můj vlastní recept. Nemají to ani u Munga, protože se jedná ještě o experimentální nedostatečně účinný produkt, neschválený lékouzelnickou komorou. Važte si toho, že vám to dávám. A hlavně...“

„Jo, jasně, novej super lektvar,“ přitakal neurčitě, přestal Snapea poslouchat i mu rozumnět někdy po větě, že ho přestane bolet hlava. To mu stačilo, aby do sebe bez váhání obrátil obsah sklenky. Už s tím měl své zkušenosti, proto ani neponechával lektvar pořádně na jazyku a rychle ho hodil hluboko do hrdla. Sklouzl mu do břicha a příjemně zahřál. V puse po něm zůstala chuť, jako když žvýkáte gumičku na stahování vlasů, jakou používala teta Petunie, včetně toho že byla obalená nasládlým lakem na vlasy.

„... to nepijte hned, protože lektvar může způsobit apatii a spavost,“ dokončil lektvarista až překvapivě bez vzteku, „To už vám beztak nemělo smysl říkat. Lehněte si Pottere, než mi tu upadnete obličejem na kávový stolek.“

„Cože?“ zeptal se nechápavě. Bolest skutečně zmizela, jenže si s sebou nejspíš vzala všechen jeho mozek, protože měl dojem, že mu Snape právě řekl, aby si lehl. Neměl vyloženě nic proti, pohovka byla pohodlná a blízkost těhotného muže příjemná, jen to znělo neskutečně nerealisticky, stejně jako musely být přízračné dvě hubené ruce, zatlačující ho do pohovky. Asi by se za normálních okolností začal hrozně červenat, když si uvědomil, že se nad ním Snape sklání skoro až nepatřižně blízko, zatím co mu strká polštář pod hlavu, jenže tohle nebyly obvyklé okolnosti, takže místo toho zvedl ruku a položil ji na mužovo břicho.

Mohl cítit, vnímat i vidět tepající rudé magické teplo i fakt, jak intenzivně na něj zareagovalo. Víc než Remusův syn, ten byl většinou nečinný, co si ho pamatoval, to Snapeova dcera zaplesala v několika ohnivých vodotryscích moci.

Byl tím tak uchvácen, že si ani nevšiml, jak nad ním muž prudce strnul uprostřed pohybu a napnul se jako zasažený proudem. I kdyby si toho všiml, tak by mu to asi bylo jedno. Nebylo přeci spravedlivé že se Snapem tráví čas, pomáhá mu, podstrojuje mu a ani si nesmí sáhnout na miminko. Zasloužil si za všechno to pobíhání tam, zpět, čtení knih a vůbec za námahu malou odměnu. Co menšího mu mohl lektvarista nabídnout, než mu dovolit se dítěte dotknout. Asi peníze, jenže peníze si klidně mohl strčit někam. Harry nepotřeboval peníze, měl jich tolik, že nevěděl co s nimi.

„Dejte tu ruku pryč, Pottere, nebo už ji po probuzení nenajdete připojenou k tělu,“ zavrčel Snape, ale násilím Harryho ruku neodstrčil. Dál jen bez pohybu stál nakloněný z boku nad pohovkou, jednou rukou opřený o opěradlo zad a druhou o polštář, co právě mladíkovi nacpal pod hlavu.

„Trhni si nohou, Snape,“ zabroukal vesele a místo toho, aby dal ruku pryč s ní začal klouzat tam a zpět po látce lektvaristova kabátce. Byla neobvykle hladká na to, jak byla zjevně silná a knoflíčky na ní byly pošité látkou, což ale nebylo vůbec tak zajímavé, jako vypouklina, kterou cítil pod dlaní. Na pohled by nepoznal v mužových hábitech nic, na dotek ovšem by si byl každý naprosto jist, oč se jedná. Bylo to stejné jako dotýkat se Tonksové, docela přesně takové a ještě něco příjemného navíc. Asi proto, že Tonksová patřila Remusovi, zato Snape a jeho dítě patřili jen jemu. Té představě se tiše zahihňal.

„Je mi jedno, že tu nejste jako student, jestli tu ruku nedáte pryč, tak přísahám že vaše kolej přijde do minuty o všechny body co...“

„Ty si moje malá holčička,“ zabroukal vesele, nevšímal si Snapeova lamentování ani svého podivného stavu. Bez váhání objal muže kolem pasu, jen aby získal trochu opory, natáhl se a políbil ho mlaskavě na břicho. To mu vzalo zřejmě dokonale veškerý vítr z plachet, protože jen šokovaně zalapal po dechu. Znovu se zachichotal, když to viděl, potom ještě matně zaznamenal, jak se Snape prudce zvedá, načež se sám zkroutil do klubíčka. Kdesi v hlavě mu pořád zněla ta hloupá věštba, stejně jako cítil snahu si o tom se Snapem popovídat, jenže na to neměl sílu. Jen si složil ruce pod hlavu a usnul.

°°0°°

2.Část

Potter se musel po tom lektvaru dočista pomátnout, jinak to Severus neviděl. Nejspíš nějaký neočekávaný vedlejší účinek nebo zkřížení s residuálními zbytky lektvarů od Pomfreyové. To, co udělal, se totiž jen stěží dalo přičíst únavě nebo apatii. Objímat Severuse, ba co víc, líbat ho na břicho. Něco takového by si dovolil buď naprostý blázen nebo člověk pod velkou dávkou opiátů. Strašné na tom bylo také to, jak na to reagovalo jeho vlastní tělo. Při Potterově doteku cítil v zádech příjemné mražení, ne vzrušení z kontaktu s pohledným mladý mužem, nýbrž něco, co by nazval slastí z něhy. Nepříjemně příjemná zkušenost. Nepamatoval si, že by se ho kdy tak někdo dotýkal, možná před mnoha a mnoha lety jeho matka a snad několikrát Lily, když byli spolu osamotě. Jistě, občas se našel milenec, co projevil něhu, ale to bylo něco jiného, než běžný život. Tam je vzájemná něha nežádoucí, budící pozornost a hloupá celkově. Jenom slabí nebelvíři se vzájemně obímají, poplácávají po zádech, češou si vlasy nebo dělají jiné slabošské pitomosti, kterými vzájemně utužují přátelské svazky. To nebylo nic pro něj, tak proč se mu to tak líbilo a proč se to tak líbilo jeho dceři stále se ještě v jeho břiše magicky tetelící.

Odstoupil od spícího kluka a zamračil se na něj. Netušil, jak bude tohle celé ráno vysvětlovat, pokud si na to bude Potter pamatovat. Vřele doufal, že nikoliv. Z vlastní zkušenosti věděl, že těch pár minut po užití lektvaru před tím, než člověk usne nebo padne na pohovku v pevném sevření apatie, bývá značně nejasných a zdají se být spíše halucinací než skutečností. Ovšem ať si to Potter bude pamatovat nebo ne, zůstat tu nemohl. Nikde by nevysvětlil, že nechal žáka u sebe v pokojích po celou noc, i kdyby byl ochoten tak nepřípustný vpád do soukromí vůbec klukovi tolerovat. Už jen to, jak drze si dovolil dotýkat se ho, bylo nad všechny meze.

Zároveň nechtěl být viděn, jak ho skrz krby levituje do jeho postele, to by bylo také nepříjemné. Zbývala jediný možnost, zavolat si na pomoc buď Pomfreyovou nebo Brumbála. Lékouzelnice by mu vynadala do bláznů, když dává mladíkovi prakticky nevyzkoušený lektvar bez toho, aby si zjistil, jestli na něj Potter nemůže mít alergii nebo jestli se snese s lektvary a kouzly, co už v sobě má. Tudíš zbýval jenom Brumbál, ten se nebude ptát na nic.

Přešel ke krbu, hodil do něj letax a zavolal jím Brumbála k sobě do pokoje. Ochotně i otevřel bezpečnostní kouzla kolem krbu, nemusel přece nikdo vidět, že se starý kouzelník účastní nějaké tajné schůzky v Severusových pokojích, nebo tak něco. Lidé často vymýšleli ty nejdivnější pomluvy, kdy jsou většinou zcela vzdáleni pravdě.

Starý čaroděj hned vyskočil z plamenů, jak co mu Severus ustoupil z cesty a podíval se okamžitě, kam taky jinam, než na spícího Pottera na pohovce. Jeho šedé obočí tázavě vystoupalo nahoru, oči za brýlemi se zaleskly neskrývaným zájmem a Severus si skoro až povzdechl, když to viděl.

„Není to jak to vypadá,“ řekl tu starou známou větu, jakou se obvykle obhajuje, že se stalo přesně to, nač to vypadá.

„A jak by to mělo vypadat?“ otázal se nazpět Brumbál, koutky mu při tom zacukaly v potlačovaným úsměvu.

Zamračil se na něj.

„Usnul po lektvaru, který jsem mu dal,“ to znělo ještě hůř, „Přišel jsem, chtěl se mnou mluvit, bolela ho hlava, dal jsem mu lektvar, který by mu měl pomoci od bolesti a vyléčit škody, jež si v mozku napáchal svým včerejší unáhleným jednáním. Usnul mi tu po něm na pohovce. Spát bude ještě tak pět nebo šest hodin, proto jsem vás zavolal. Někdo by ho měl dopravit do jeho pokoje,“ objasnil to tedy rychle a polopaticky, „Já to dělat odmítám, nejsme jeho chůva. Kdyby mě poslouchal nebo alespoň nechal domluvit, tak bych mu řekl, že má lektvar vypít až u sebe v pokoji a odeslal bych ho tam krbem. Jenže on to do sebe hodil přímo tady.“

„Chápu,“ přikývl Brumbál, sklonil se nad Potterem a něžně mu odhrnul vlasy z čela, aby mu položil ruku na hlavu. Skoro jako kdyby mu kontroloval teplotu. Ta starostlivost byly tak nebelvírsky příznačná, až si sáhl na břicho v místech, kde se ho předtím Potter dotýkal a zamyšleně se zamračil.

„Co jsi mu dal konkrétně za lektvar?“ otázal se ředitel spíš tak konverzačně, nezlobil se, možná byl trochu zvědavý. Pokud šlo o lektvary, dávno už Severusovi věřil.

„Dryják k léčení následků cruciata, regeneruje mozek. V jeho případě by měla být regenerace úplná, protože nemá nervové buňky tak poškozeny jako v případě kletby,“ odpověděl a Brumbál k němu s nádechem obrátil hlavu, zadržel ho zvednutou rukou, „Mám několik lahviček uložených pod stagnačním kouzlem. Neohrozil bych dítě mícháním lektvaru zrovna kvůli němu.“ Kývnul hlavou k mladíkovi podřimujícímu na pohovce.

„Ale dal si mu jeden ze svých vzácných lektvarů. To tě šlechtí,“ řekl ředitel nejspíš jako pochvalu, pro Severuse to bylo sporné. Trochu se tomu ušklíbl.

„Když to říkáte, Albusi,“ odvětil, trochu se při tom zarazil, protože Brumbálovo jméno mu stále nešlo řádně přes rty, a pak pomalu klesl do křesla. Ať chtěl nebo ne, dlouhé stání mu činilo problémy. Míval z toho ztuhlé svaly na nohách a také ho trochu bolela záda, pokud zůstal delší dobu v jedné pozici. Všeobecně však se cítil opravdu dobře vůči všem těm předešlým týdnům.

„Říkám,“ usmál se ředitel, „Přepravím Harryho do pokoje, to nebude problém, jen by mě nejdřív zajímalo, co ti chtěl tak důležitého, že byl ochoten prakticky utéct z ošetřovny. Už, když mi předával vzkaz pro tebe, se mi zdál nejsmírně nervozní. Takže co ti tak nutného potřeboval?“

„Samé hlouposti,“ mávl rukou, doslovně i obrazně, „Nejspíš mu Poppyina kouzla pomíchala v hlavě i těch posledních pár mozkových buněk, co vlastnil. Přišel sem s teorií, že má dcera je prorokované dítě přinášející věčný mír, jak to předpověděl Tabitus. Panna nesoucí korunu všech králů a nové zrození Albionu.“

„Vskutku?“ řekl ředitel s mírným podivem a, k Severusově nelibosti, se posadil do druhého křesla, „To je ovšem zajímavé teorie.“

„Zajímavá? Já bych spíše řekl šílená!“

„To si myslíš? Vždyť by zrození tvé dcery skutečně odpovídalo nejstarším zněním Tabitusovy věštby. Přijde mi to jako příhodný postřeh. Také, když se podíváš na báji o příchodu panny, popsanou v Beedleho bajkách, uvidíš jisté podobnosti. Tvé dítě je bezesporu dívka, také se narodí velice blízko jezera, je mocná...“

„Přeci nepovažujete za pravdivé výmysly nějakého starého dávno mrtvého barda? Vždyť jsou to dětské pohádky,“ vykříkl, mohl si to dovolit, tohle byly jeho pokoje a Pottera by momentálně nevzbudil ani výbuch. Však se také na pohovce jen trochu zavrtěl, načež si zamuchal polštář pod hlavou a spal dál.

„Jsou to zápisky staré lidové moudrosti. Žádný z příběhů si Beedle sám nevymyslel, jen pozbíral úlomky kolující světem a spojil je do jednotlivých pohádek,“ pohlédl na Severuse přes okraj svých brýlí, „Na všem, co se povídá, je střípek pravdy. Nebo si to snad nemyslíš?“

„Nemyslím,“ odpověděl prudce, „Pokud přeci jen, tak v Beedleho bajkách nejsou. Podívejte se na příběhy v nich popisované. Srdce vyrvané z hrudi, uložené v truhle a obrostlé chlupy? Nesmysl.“

„Proč? Já v tom vidím jasnou souvislost s naší současností“ částečně ho přerušil Brumbál, „Srdce je sídlem duše a my oba známe muže, jež rozkrájel své srdce na kusy a poschovával ho v magických truhlicích po celém světě.“

Semkl pevně rty. Byla jenom náhoda, že Pán zla rozdělil svou duši na kousky a ty pak ukryl v předmětech skutečně rozesetých po celé planetě. Jistě, byla tam podobnost, o tom nebylo pochyb, vzniklá z faktu, že Mistr nebyl první člověk, který vytvořil předměty s názem viteály. Takže musel uznat, v tomhle trochu pravdy bylo.

„Budiš, tady možná, s přimhouřenýma očima je podobnost,“ připustil neochotně, „Avšak ty ostatní bajky? Tam snad také vidíte podobnost s něčím historicky doleženým?“

„Ovšemže,“ přikývl starý čaroděj s vlídným úsměvem a pohodlněji se opřel do křesla, zřejmě tedy očekával dlouhou debatu, „Například pověst o kotlíku... Jestli si ještě něco pamatuji z hodin Kouzelnických dějin, tak Salazar Zmijozel byl jedním z nejlepších lektvaristů všech dob. Neexistoval lektvar, který by nedokázal namíchat a všechny je připravoval v jediném cínovém kotlíku standartní velikosti. Zároveň, ač nebyl mudlomil a vlastně ani lidumil, nikdy neodmítl připravit léčivé lektvary pro Helgu, když ho o něj požádala. To ani v případě, že lektvary chtěla pomoci motákům nebo mudlorozeným. Že bajka hovoří právě o Zmijozelově kotlíku se mi zdá zcela zřejmé.“

„Jistě, až na to, že samotné existence Zmijozelova kotlíku je pověst. Každý prvák, ví že lektvary se vaří v různých kotlících kvůli vlivu kovu na lektvar, takže takový kotlík existovat nemůže,“ smetl ze stolu Brumbálovu teorii, „Stejně tak povedené jsou i ostatní bajky. S vaším přístupem by kouzelná fontána byla tady ta naše bradavická ležící ve východní zahradě. Ta je obehnána vysokou zdí s tajným vchodem, roste v ní mnoho léčivých bylin a je oblíbeným šmajchlpláckem pro všechny bradavické studenty. A pak je tu samozřejmě pověst o relikviích Smrti,“ mírně se ušklíbl, „Ono totiž, jak známo, nemá Matička Smrt na práci nic jiného, než posedávat na patnících zbořených mostů a čekat na zástupy hlupáků bez pudu sebezáchovy... nejspíš nebelvírů... skákajících z mostu dolů do rozbouřené řeky nebo hluboké propasti. Kdo tak hloupý není, od ní pak dostane dárek. Hmm, takový rozpadající se most, vedoucí ovšem nad silnicí, mám kousek od domu. Mohl bych zkusit, jestli tam také Smrt nesedí a nečeká.“

Starý čaroděj naklonil hlavu na stranu a vypadal při tom podivně, ne vyloženě uraženě, rozhodně však na pokraji dotčenosti. Donutilo ho to uhnout pohledem stranou, bohužel pro něj mu tak padl pohled na spícího Pottera a tím pádem si zase vzpomněl na jeho chování k dítěti v břiše. Raději se odvrátil a zase se podíval na Brumbála.

„Ty nevěříš v existenci Paní Prozřetelnosti nebo Matičky Smrti?“ zeptal se ředitel.

„Nevěřím. Je to stejné mystično jako mudlovský Bůh nebo Santa Claus,“ odpověděl, nestydíc se za svoje přesvědčení.

„Ona ale skutečně existuje. Já ji viděl Severusi, vidil jsem Smrt,“ pravil Brumbál polohlasně, „Tenkrát před lety, když jsem ležel polomrtvý na Pahorku svobody, k nám přikráčela ze západu slunce. Celá ve sněhově bílém. Došla ke Grindelwaldovi, sklonila se k němu a políbila ho... pak se otočila... myslel jsem, že budu další, ale ona se jen usmála a položila si prst na rty... takhle,“ přitiskl si ukazováček kolmo ke rtům, „a řekla 'pšš'. Do teď mi to zní v uších, když zavřu večer oči. Smrt je skutečná, tím jsem si jist, a pokud existuje ona, je reálné i vše ostatní. Já tomu věřím.“

Musel se ovládnout, aby se pohrdavě neuchechtl. Brumbál svůj příběh vyprávěl věrohodně, takže by z něho mohlo mnoha lidem běhat po zádech mráz. Sám ředitel tomu jistě věřil. Nebylo by slušné dávat najevou své pohrdání a odpor k takovým pověrčivým žvástům, přesto nedokázal zcela mlčet a jen přikyvovat.

„Zasáhlo vás přes tři desítky temnomagických kleteb. Na Pahorku svobody vyrostly mladé břízy dřív, než se lékouzelníkům podařilo dát vás dohromady. To co jste viděl, byla jenom halucinace způsobená černou magií. Nebylo to skutečné,“ namítl.

„Možná máš pravdu ty a možná ji mám já. Třeba jsem pohlédl Smrti do tváře a ona se do mě zamilovala,“ odpověděl na to s jemnou zasmušilostí v hlase.

Tentokrát se neubránil povzdechu. Bylo frustrující, že Brumbál, mocný a velký čaroděj, věří takovým pověrám, jako že se živý člověk má stranit pohledu Smrti do očí. Tradovalo se, že když například v okamžiku smrti svého příbuzného bude člověk dostatečně pozorný a zvedne hlavu v ten pravý okamžik, spatří samotnou Matičku Smrt jak bere polibkem duši. Když se tak stane, Smrt spatří jeho, zamiluje se do něj a pak jej po celý zbytek nesmírně dlouhého života – někdo tvrdil, že po zbytek věčnosti, protože někomu takovému nedá Smrt spočinout – ho bude na každém kroku pronásledovat a zabíjet lidi v jeho okolí jen proto, aby si opět mohli pohlédnout do očí.

„Nevěřím v Matičku Smrt, jež mě na konci života políbí, mou duši vezme za ruku a odvede ji k posmrtnému životu. Nevěřím ani v nekonečné zelené pláně Avalonu či naopak v Les Sirén plný bloudících a toužících duší. Nevěřím ani v Albion, ve slibovaný věk míru a prosperity, Albionskou pannu, korunu všech králů, Kamelot vyrostlý na kostech padlých hrdinů a nevěřím ani v existenci Kulatého stolu s otiskem Stromu života. Ano,“ potřásl souhlasně hlavou, „některé věci, které jsem právě jmenoval, se zakládají na pravda nebo spíše se jim v historii chtěl někdo přiblížit. Kulatý stůl, vytvořený Merlinem pro Artuše a jeho rytíře, je konec konců uložen v Národním muzeu a ano, magií zbořený a zdrancovaný Kamelot také existuje. Je to zřícenina bývalého sídla Artušova rodu. Jenže to není ten Kamelot a ten Kulatý stůl, o kterém se hovoří už posledních pět tisíc let.“

Zamračil se. Nelíbilo se mu, jak lítostlivě a soucitně na něj po jeho slovech Brumbál pohlíží. Jako kdyby právě řekl, že trpí nevyléčitelnou chorobou a do roka zemře. Stejnou lítost, ač to bylo zvláštní, cítil také sám v sobě. Nebyly to jeho pocity, to dítě k němu vysílalo svůj soucit.

Nervózně se při tom cizorodém pocitu napnul v zádech. Neměl rád, když mu dcera posílala své neurčité myšlenky a emoce, které byly v přímém rozporu s jeho vlastním přesvědčením. Když to bylo něco částečně přirozeného, jako ta stupidní obliba ryby, tak to přešel, jenže tohle vyznívalo, jako kdyby nenarozený plod měl své vlastní názory neschodující se se Severusovím niterným přesvědčením. Koho by to neznervóznilo. Navíc když to Brumbál ještě podporoval.

„Pokud na nic z toho nevěříš; kam si myslíš že půjdeš, až jednoho dne zemřeš?“ zeptal se starý čaroděj.

„Nikam. Pokud se nestanu duchem, pak prostě zmizím. Mou magickou podstatu přijme země, moje duše se rozplyne, moje maso a orgány sežerou červi a mé kosti se časem rozpadnou v prach.“

„V tom případě je ovšem na místě otázka; pro co žiješ?“

„Pro sebe samého a teď... pro mé dítě,“ odpověděl opatrně, nechtěl, aby to znělo moc slabošsky, jako že se bude vrhat do dráhy Avady pro záchranu své dcery, „V bídně krátkém čase odměřeném mi na tomto světě se snažím stát co nejlepší, takový, že si mě lidé zapamatují. Nejlepším lektvaristou, nejlepší černokněžníkem, nejlepším Smrtijedem, nejlepším členm Řádu, nejlepším otcem... Nesmrtelnost člověk nezíská pohledem do tváře Matičky Smrti ani roztříštěním své duše, dávno už vím, že jediným způsobem je donutit ostatní si vás pamatovat. Ukázat jim, kým jste byl a zanechat na tváři světa třeba jen nepatrnou brázdu.“

„Tak vedou své životy legendy a hrdinové, přesto si nemyslím že byli šťastní, i když si je lidé pak vždy pamatují. Víš, Severusi,“ pomalu se postavil, „já věřím v Avalon, protože mě to činí šťastným a nezáleží mi na tom, jestli to někdo považuje za starcovo bláznovství. Když vidím člověka v utrpení, pak je pro mě útěchou říct si, že jednou připluje k břehům Avalonu a bude tam navždy šťastný. Stejně tak je to i pro mne samého povzbuzením, pokud nemohu dál. Vidina toho, že i přes veškeré překážky života, na konci je světlo. Nebudu vnucovat svou víru tobě, jen si myslím, že pro dítě, poprvé si uvědomující svou smrtelnost, bude těžké přijmout tvé stanovisko,“ smutně se usmál, pak se obrátil k Potterovi a vytáhl hůlku, „Odlevituji ho do jeho pokoje. Právě je večeře, takže předpokládám, že v Nebelvírské věži nikdo nebude. Pokud přeci, tak si něco chytrého vymyslím.“

Mlčel. Netušil, co by měl k Brumbálově řeči ještě dodat. Nemohl prohlásit, že on patří k těm, co planou naději v posmrtný život považují opravdu za bláznovství stáří, nezpůsobené ovšem blízkostí smrti. On se k smrti nacházel blízko jednu dobu skoro každý den a přesto se neobrátil na víru.

Proto nic neříkal, jen pozoroval, jak starý kouzelník pomalu, jedním plynulým pohybem hůlky, zvedl Pottera z pohovky tak, aby ho mohl zlehka podepřít rukama a vykročil s ním směrem ke krbu. Netušil, proč to Brumbál dělá tak zbytečně složitě. Stačilo by kluka odlevitovat jednoduše do krbu, prostrčit ho skrz, nechat viset na druhé straně a pak za ním přijít. Levitační kouzlo fungovalo, dokud ho člověk nezrušil, tak nač se tak namáhat. Mělo to zřejmě něco společného s nebelvírskou potřebovaou prokazovat si fyzicky náklonost.

Bez reptání vstal, aniž by ho ředitel žádal vzal letax z hrbové římsy a hodil ho do ohně, určujíc směr cesty do společenské místnost Nebelvíru. Dostalo se mu za to vděčného pohledu.

„Děkuji, Severusi a také děkuji za to že ses o Harryho postaral.“

„Neměl jsem jinou možnost, vypadal že mi v příštím okamžiku ohodí kalhoty svými zvratky,“ zabručel vzpomínaje na Potterův bledý obličej těsně před tím než kluk vypil jeho lektvar.

„I tak děkuji,“ nedal se Brumbál odradit o svého projevu díků, ještě naposledy na Severuse kývl, zřejmě v přání dobré noci, a pak se bezvadně vmáčknul do zelených plamenů krbu. Letax ho odnesl pryč, stejně jako Severusovu noční můru v podobě Léčitele Pottera a on opět osaměl ve své pokoji. Ovžem že jen téměř, ještě tu byla jeho dcera neklidně se převalující v břiše. Několikrát po svém podbřišku přejel rukou, jako to předtím udělal Potter, a zdálo se že to dítě uklidnilo. Dítě... Albus měl pravdu v tom, že děti potřebují jasně vtisknout pravidla už v dětství, včetně těch náboženských, jen měl dojem, že jeho dcera bude mít stejně vlastní názor. Dnes mu to dala jasně najevo. Smutné bylo, že díky jejímu názoru začal pochybovat o jejím duševním zdraví už teď, před jejím narozením.

Potřásl na stupiditou svých úvah hlavou. Jeho dcera neměla názor na náboženství, vždyť ještě netušila, o čem je vůbec řeč. Její magické chvění byla pouhá náhoda nebo možná reakce na jeho vlastní podvědomou touhu věřit v něco dalšího, než je nicota. Nesměl jejím reakcím přikládat tak velký důraz. To, že vnímá lidi ve svém okolí, přeneseně vidí to, co vidí Severus, a má k tomu určitou primitivní náklonost, neznamená, že rozumí čemukoliv složitějšímu. Bylo to jako s reakcí plodu na zvuky zvenčí, to, že dítě reaguje na Bacha, neznamená že z něj v dospělosti vyroste hudební mistr. Stejně tak nic z toho, co dnes Potter nebo Brumbál řekli, nedokazovalo, že by jeho dcera byla vyvolená k čemukoliv.

Mocná? Bezesporu. Konající v budoucnu jistě velké věci? Ani o tom nepochyboval. Nejspíš ne moc oblíbená? To považoval za pravděpodobné. Schopná mnohého až za hranicí morálky nebo zákona? Vůbec by se tomu nedivil. Spasitelka kouzelnického světa a nastolitelka věčného míru? V žádném případě.

Byla to jeho dcera, ba co víc jeho malý klon, jistě pravá Zmijozelka. Nejspíš by se musel stydět, kdyby jeho dítě dělalo něco tak šíleného a nebelvírského, jako zachraňování světa. Budoucí čistokrevná rodina Snapeů se bude držet tradice Princů; lektvaristé a černokněžníci, ne hrdinové.

Takto uspokojen mohl věnovat svůj čas něčemu asi tak o setinku více produktivnímu, než byl rozhovor s Potterem, a to nutné školní administrativě.

°°0°°

Nůž zajel do hnijícího masa. Hluboko a měkce. Hnis se zčernalou krví se vyvalil ven z otevřené rány, stékal mu po kůži a kapal na drahý perský koberec pod jeho nohama. Řezal kousíček po kousku. Nebylo zbytí. Odumřelá tkáň musela pryč. Kéž by si tak mohl odřezat celou ruku, ale věděl, že by to nepomohlo. Infekce se sice zdánlivě šířila od rány na jeho paži, avšak byla byla hluboká až k samé jeho podstatě. Zařezávala se do jeho magické aury, magických čar v jeho těle. Proto ji musel vyléčit, změnit celé své tělo, jinak by se jí nikdy nezbavil. Odřízl by si zasažený kus těla a ona by se objevila někde jinde.

Uchopil do prstů mrtvý kus masa, strhl ho z ruky a hodil na zem. Pohnul prsty. Zatnul pěst. Fascinovaně hleděl na rudé svalstvo pohybující se podle toho, jak se hýbe jeho ruka. Bolelo to. Tak strašlivě, že obyčejný člověk by upadl v záchvat agónie. I on tu bolest cítil, jenže pro něj bylo tak snadné ji uchopit, uzamknout a odložil mimo dosah. Odhalené maso jeho paže bylo daleko zajímavější, než něco tak přízemního, jako vlastní bolest.

Naklonil hlavu na stranu. Jazyk mu prokmitl mezy rty, jak uchutnával vzduch naplněný pachem jeho vlastní krve. Pak se sklonil a dlouhým jazykem přejel po ráně. Nebál se nákazy. Už nakažený byl. Chutnala sladce jako správné nemrtvé maso a zároveň trpce jako hníjící mršina.

Nechal svou ruku klesnout na koleno. Pohybem prstu roztančil ve vzduchu obvaz. Zmítal se, vlnil a prohýbal. Jeho konec se zlehka ovinul kolem jeho zápěstí, ovinoval se a ovinoval, dokud rána zcela nezmizela pod jeho vrstvami. Rukavice ho pak zcela zakryla. Nikdo by nepoznal, že vůbec nějaký obvaz na paži má.

„Vidíš?“ zvedl ruku proti východu slunce, prozařujícímu jeho pokoj skrz okno, „Pořád jsem ještě tady, přestože mi dýcháš na záda. Myslíš s, že o tobě nevím?“ ptal se vzduchu, hlavu nakloněnou ke straně, jakoby se snažil dohlédnout za svá záda, „Tiše se mi plížíš v šlépějích a snažíš se přisát svými mrtvolnými rty na krk. Ale já se nenechám, rozumíš?!“ zvedl mírně hlas, „Já tě obelstil tolikrát... dokáži to i nyní.“

Pohyb. Za jeho ramenem. Bílý záblesk v koutku oka, studený závan na tváři a tichý povzdech. Prudce se obrátil, ale za jeho zády nikdo nebyl. Jen Nagini, rozvalená na posteli a teď znepokojeně zvedající hlavu. Vdechl vzduch do plic a jazyk znovu probleskl mezi jeho rty. Moc dobře ji tu cítil. Věděl, že právě teď stála přímo za jeho zády skryta pod svým věčným pláštěm neviditelnosti.

„Chceš si hrát? To chceš?“ ševelil tiše do náhle chladného vzduchu svého pokoje, „Budeme si hrát na schovávanou. Já budu zabíjet jednoho špinavého mudlu za druhým a budu se snažit tě chytit.“

Náhle mu to přišlo jako opravdu výborný nápad. Pozabíjet pár desítek lidí jen pro vlastní potěšení. Na tváři mu to vyloudilo úsměv zkroucený z tenkých nelidských rtů. Jednou chytne Matičku Smrt, zavře ji v sudu, aby ho nikdy nemohla polapit do svých spárů. Měl na to plán, plán, který bude fungovat a on už se jí nikdy nebude muset bát.

Nikdy.

15. Alternativa ~0~ 17. Albionské panna cvičí jógu