29.10.2014 21:03

Pach vznášející se nad celou tohle planetou a nejspíš pronikající i do mezihvězdného prostoru byl horší, než když velké deště vyplavily stoky a ulicemi Odinova města se hnaly splašky nesoucí podivné bahnité příšery přežívající v podzemí. Byl to odporný puch, který mu tenkrát obrátil žaludek naruby hned, co společně s Thorem a asgardskými bojovníky vyjel do ulic, aby pomohl odstranit slizké tvory napadající obyvatele. Ostatní se mu smáli, když zvracel přes koňský hřbet, a ještě víc se mu smáli, když se musel po vlastních, a potácivě, vrátit za hradby Odinova Dómu. O tom, co následovalo večer při hostině na oslovu toho malého a bezvýznamného vítězství, nechtěl mluvit ani sám před sebou. Celou dobu ho častovali přezdívkami a říkali, že se schovává za matčiny sukně.

Sevřel ruku v pěst a pohlédl skrz nažloutlá mračna nasáklá chemikáliemi k půlkruhovému měsíci.

Kdyby tenkrát věděl, kým skutečně je, nepřinášela by mu jejich slova sebemenší pocit ponížení. Nestál by o jejich vylhanou přízeň.

Vztek z něj při vzpomínce na hodovní síň vzkypěl ve vlně, která utrhla vršek nedaleké trubice, ze které pozvolna vycházel pramínek páry, což způsobilo, že se pára vyvalila ven a ovanula Lokimu tvář. Nepříjemná horká voda se okamžitě srážela na jeho chladné tváři v drobné kapky, které mu začaly stékat za límec kabátce. Mávl rukou podruhé a pára zmrzla, sesypávající se k zemi v podobě sněhu, který téměř okamžitě tál na rozehřáté střeše. A trubka samotná zamrzla až po těsnění, které vlivem nezvyklého chladu puklo.

Pára se přestala zcela valit ven, jak se mu nejspíš podařilo zmrazit celý klimatizační systém této budovy. Bez výrazu hleděl na zmrzlou trubku. Jen Midgarďané mohli být tak hloupí, aby se pokoušeli chladit vzduch vodou, ale na co oni hloupí nebyli. Bylo jich tolik, mnohonásobně víc než Asgarďanů, téměř se podobali myším, a přesto neměli dost velké mozky, aby je spojili v jeden natolik inteligentní celek, který by byl schopný vymyslet něco lepšího, než je voda.

Mírně se ušklíbl a odvrátil se směrem k tenké městské ulici, která se rozprostírala hluboko pod ním. Při zanedbatelné inteligenci Midgarďanů bude snadné přelstít i nejchytřejšího z nich, zvláště když se posilněný alkoholem právě bujaře potácel ke svému autu v doprovodu dvou evidentně hloupých, zato však velmi obdařených žen.

Lokiho rty se zvedly ještě o kousek, až v dravčím úsměvu odhalily jeho bělostné zuby. Byl krkavcem, šelmou shlížející na svou bezbrannou kořist. Bezvýznamného smrtelníka, který ho nejen dovede tam, kam potřebuje, ale ochotně mu jednou do rukou vloží to, po čem Loki nejvíc touží.

Tiše se zasmál do hukotu města a jediným krokem se přehoupl přes okraj střechy.

 

°°0°°

 

Měkké polstrování pohovky ho láskyplně objímalo, zatímco on neméně láskyplně objímal skleničku s alkoholem a druhou rukou putoval po hebké kůži stehna své společnice. Právě se mu, přes slastný zvuk nahlas puštěné hudby, snažila něco ukázat na monitoru svého mobilu, který jeho výrobci nazývali interaktivním. Byla to hračka, kterou si sestrojil už jako malý kluk, a asi tak chytrá, jako děvče, kterému patřil.

„Zlato,“ zavolal přes hluk hudby a promnul jí stehno o něco pevněji, „místo mluvení mi radši dojdi pro pití.“ Zlehka ji poplácal.

„Tak jo,“ odpověděla se zářivým úsměvem, ani ji přitom nenapadlo neposlechnout.

Mírně přimhouřil oči, jak sledoval její vzdalující se zadek v neslušně krátké sukni. Ještě kousek, stačilo jen naklonit hlavu na stranu, a mohl klidně vidět krajkové růžové prádlo, které jí sám daroval. Moc toho nezakrývalo, spíš naopak. Obrátil do sebe zbytek alkoholu, který se ještě líně přeléval na dně jeho sklenky, a jeho pohled, od zadečku natěsnaného do miniaturního kusu látky, putoval po baru. Klouzal jím přes hlavy tančících lidí, k baru, kde se právě připravovalo jeho pití, až k mixážnímu pultu za kterým usínal D. J. Zrovna uvažoval o tom, že převezme jeho místo a pořádně to tu rozpálí, když ji uviděl, jak od vchodu prochází davem k barovému pultu.

Vyčnívala na pozadí v téměř filmově romantickém záběru, kdyby však Tonyho zrak okamžitě neklesl k jejímu zadečku, pohupujícímu se při chůzi, nebo alespoň zůstal někde v úrovni očí. Vlastně, ve skutečnosti svůj pohled opravdu zvedl, nikoliv však k jejímu obličeji, nýbrž k poprsí klenoucímu se pod zelenou látkou šatů, které, k jeho podivu, víc zakrývaly, než ukazovaly. Mírně přimhouřil oči, zatímco brunetku sledoval, jak si sedá. Byla na zdejší podmínky až zbytečně moc oblečená, proti jeho momentální společnici vyloženě jak - mírně se uchechtl – v brnění samotného Iron Mana. Nedobytná výzva. Přesně to měl rád. Cíle, o kterých mu tvrdili, že jich nemůže dosáhnout, vždy zdolal, postavil se na jejich vrcholek a všem dole ukázal hodně neslušné gesto.

Trochu potácivě se zvedl, nejen kvůli alkoholu, hlavně měl málo prostoru, a vyrazil k baru, nehledě na to, že se blondýnka... Anna? Ara? Ne, Ara je pták… zrovna vrátila k jejich pohovce a nesla s sebou sklenky s pitím. Proplétal se zkušeně davem, jen se na chvíli zastavil u sloupu, kde bylo příhodně umístěné zrcadlo. Zkušeným pohybem si prohrábl vlasy a dal jim správný tvar, potom si ještě narovnal límec.

„Fešák,“ zhodnotil svůj odraz v zrcadle, než se opět obrátil k objektu svého zájmu. „Buď, prosím hloupá, jen buď hloupá,“ zamumlal si posléze.

Nic nepotřeboval méně než ženu, které by rozuměla třeba jenom desetině z toho, co ve slabých postelových chvilkách říká. Ne kvůli něčemu tak směšnému, jako bylo obchodní tajemství, čert vem všechny patenty jeho společnosti, jen… chytré ženy ho vždy opustily. Všechny do jedné. Zanechaly ho tu samotného, napospas alkoholu a jeho obsesím. To hloupá děvčata, která se chytla na drahá auta a krásné hodinky, nikdy neudělala. Taková pro změnu opouštěl on. Sbalil jim kufry napěchované drahým oblečením a značkovýma botama, prostě jim ho postavil před dveře svého domu a zrušil jejich přístupové heslo. Některé brečely, jiné prosily, občas mu hodily na dům nebo auto, které měl zaparkované venku, nějaký kámen nebo odpad z popelnice, ale nakonec vždycky všechny sebraly kufr, zvláště když zjistily, co v něm je, a jednoduše mu zmizely ze života.

Beze stopy a bez ran, které by na něm zanechaly.

Sevřel pevně čelisti, jak si zakázal myslet na staré časy. Byly pryč, nikdy se nevrátí, ani on je nedokázal přivolat zpátky, a jenom pitomci se utápí ve vzpomínkách. On žil přece přítomností a tou malou, hloupou, ale jistě mazlivou kočičkou, co na něj čekala na baru.

„… je to zelené.... a také myslím… jablečné. Prostě zelené. Chutnalo mi to, určitě to tu musíte mít,“ zaslechl její hlas, když byl dostatečně blízko, a zhluboka si oddechl. Žvatlala na barmana o něčem jablečném, čehož tady měli jistě několik řad, nicméně Tony velice dobře věděl, co si nejspíš chce dát. A i kdyby třeba nechtěla, bude jí to chutnat tak jako tak.

„Appletini… dvakrát. Jedno pro mě a druhé pro tady krásnou slečnu,“ objednal si u barmana a kývl jejím směrem.

Utkvěl na ní pohledem. Nejdřív krátce pohlédl do očí, dost aby si všiml jejich jasně zelené barvy, a pak rychle sklouzl dolů k jejím ňadrům. Klenula se pod látkou naprosto dokonale a bez podprsenky, jak poznal podle lákavých hrbolků, přesto tvořila naprosto perfektní prohlubeň v kruhovém prostřihu šatů. Kdyby mohl, nejdřív by tam položil svou tvář a hned na to by ji vystřídal penisem. To bude určitě jedna z věcí, kterou dnes udělá, nebo možná zítra, podle toho, jestli si ji tak dlouho nechá.

Barman před ně bleskově položil dvě sklenky, Tony tu byl známý a měl přednost před všemi objednávkami.

„Prosím…“ vložil skleničku do její ruky, neuvěřitelně obratné ruky s dlouhými prsty a perfektními nehty, kterými by mu mohla vášnivě škrábat záda. „Jedno jablíčko pro mou krásnou společnici.“

„Díky,“ odpověděla nazpět. Její hlas byl opravdu melodický, víc než to, zdál se být jako ledový závan, který se mu otřel o kůži a naježil mu každý chloupek na těle. Přitom bylo její slovo tak prosté, pouhé poděkování, řečené však s přimhouřenýma očima a pohledem, který se zdál téměř vyzývavým. Zelený pohled… a zelený kámen ležící na jejím krku. Měl naprosto stejnou barvu jako její oči. Proč si ho vůbec všiml? Byl to nejspíš kousek skla, hezky vybroušený do lesklé cetky pro turisty.

Odtrhl od něj pohled a zvedl ho, trochu zmateně, k brunetčině tváři. Na hodně dlouhou chvíli vypadl ze svého obvyklého konceptu. Pití, představení, lichotky, co ani nedávají smysl, pokud nejste totálně pod parou, a osahávání na zadním sedadle limuzíny, nebo ještě před barem, než se dopotácí k autu, a pak sex u něj doma. Bylo to ve skutečnosti snazší než složit atomovou bombu, což bylo setsakra snadné. Vlastně tak snadné, že žasl, jak to, že je lidé nedělají doma na koleni.

„Tony… mimochodem. To je moje jméno,“ vybreptal ze sebe. To bylo víc než neohrabané, zvláště když slyšel svůj opilý hlas, ale ona se začala tiše smát, přesně tím afektovaným a pobaveným smíchem, jaký znával z dob po svých slavnějších hláškách. Zhluboka si oddechl. Vážně nebyla zbytečně chytrá.

„Brigit.“

Ale měla zatraceně nevyslovitelné jméno, pokud jste měli na jazyku váhu pár sklenek burbonu a ještě k tomu pachuť Appletini, kterého si omylem ucucl. Málem ho zase vyplivl zpátky do sklenice. Chutnalo jako hnijící jabko posypané kilem cukru. Tohle prostě soudný člověk nemohl pít ani pod nátlakem, raději tedy sklenku nenápadně odložil mimo svůj běžný dosah, a teď, když už ho nepokoušel odporný alkohol, vymyslet nějakou vhodnou přezdívku. Medvídek ne. Růže bylo divné. Bohyně… hmm, ano, to by šlo. Dokonalá bohyně dvou velkých prsou a kulatého zadku.

„To je pro tebe moc obyčejné jméno, abys věděla. Bohyně je mnohem výs-tižnější... nebo anděl, co spadl na zem. Velmi přitažlivý anděl,“ dodal a trochu se k ní naklonil.

Znovu se tiše zasmála a napodobila jeho pohyb. Téměř se dotkli. Ne, skutečně se dotkli, protože její kotník se Tonymu otřel o lýtko, koleno a pak i o vnitřní stranu stehna. Jeho penis zareagoval okamžitě. Jeho ruka taky, když si sama našla cestu k jejímu kolenu. Ani náznak odporu, tak snadné to bylo.

„Znám partu lidí, co si o sobě myslí, že jsou bohové. Zbledli by před tebou závistí. Ale jedno od nich vím… bohům se musejí dávat oběti. Tobě bych k nohám složil celý svět, jen za jediný úsměv, má krásná bohyně.“ Vycházely z něj naprosté pitomosti, které ale, jak se musel pochválit, hezky zněly.

„Svět je hrozně velký, ještě mi ho nikdo nechtěl dát,“ zabroukala Brigit, zatímco si začala téměř nesměle navíjet vlasy na prst a její noha dál provokativně klouzala po té Tonyho.

„Vlastně není tak velký… je spíš malý, věř mi, celý jsem ho obletěl a velký kus mi taky přímo patří,“ mávl ledabyle rukou, teď by tu pro efekt vážně potřeboval něco lepšího než tu zelenou břečku. „Dej mi ruku a ukážu ti, jak hrozně malý může být.“ Napřáhl k ní dlaň v prostém gestu, to by na ni mělo stačit.

Chvíli vypadala váhavě, jako venkovanka, když přijde poprvé do velkého města, potom ale svou ruku vložila do té Tonyho. Až teď, když se dotýkal její kůže, si uvědomil, že ji má neobvykle chladnou. Ne ledovou, možná o jeden nebo dva stupně chladnější než byla jeho vlastní. Zamrazilo ho z toho v zádech. Doslova, ne obrazně. Bude ji muset pořádně rozehřát, předtím než ji pustí ke svému druhému nejvzácnějšímu orgánu. Nebo k němu vůbec nepustit její ruce, což bude trochu frustrující, ale půjde to. Každopádně, s tím rozehříváním mohl začít hned.

Přitáhl si ji do náruče. Ruku ovinul nízko kolem jejího pasu, prsty pohladil zvedající se zadek a svou erekcí se příjemně otřel o její stehno. Sklonila hlavu, rukou přikryla pusu, a tiše se zahihňala, zatímco mu druhou ovinula kolem krku.

Hodné a chápavé děvče.

Mohl spojit příjemné s užitečným. Nejenže držel v náručí tělo, které se na první pohled i dotek zdálo naprosto dokonalé, navíc se o ni mohl pohodlně opřít a jistit svůj krok. A vdechnout vůni jejího těla. Vlasů a kůže. Z nějakého neznámého důvodu cítil hořící vonné dřevo a, k vlastnímu úžasu a zmatení, také sníh. To typické, chladné štípání v nose. Bylo to příjemné. Dokonalé. Až vystřízliví, bezesporu mu už nebude připadat tak krásná jako teď, ale co na tom záleželo. Hodlal si užívat, dokud bude mít pár promile v krvi, pak se uvidí, jak bude vypadat v denním světle. Kufr měl připravený a naplněný vždycky.

Vyšli do špinavého vzduchu města, který ho zbavil její příjemné vůně a navíc jim přinesl blondýnku, která je pronásledovala z baru. Úplně na ni zapomněl. Sakra. Tak pro ni kufr neměl, ale naštěstí ji znal jen z dnešního večera… nebo včerejšího? Nebyl si přesně jistý, co je za den, a veskrze mu na tom ani nezáleželo. Velmi úslužně otevřel Brigit dveře a mezitím vtiskl vyhazovači do ruky bankovku, která ho v mžiku zbavila jeho bývalé společnice, že po ní zbyl jen křik nesoucí se ulicí, zatímco ji dvoumetrový černoch táhl kamsi za roh.

Všechno bylo opět v pořádku a Jarvis se postaral o bezpečnou cestu domů, jediné, o co se musel starat Tony, bylo, aby si svou společnici užil. Její hladová ústa, která mu darovala sotva se za nimi zaklapla dvířka od auta, jako kdyby předpokládala, že vůbec řídit nemusí. Kdo by se také zabýval něčím tak malicherným, jako je řízení, když měl po boku výstavní kus, jakým byla Brigit.

Ani si nepamatoval, jak se z auta dostali do výtahu, každopádně v něm už byli a on tiskl měkké ženské tělo proti stěně. Ochutnával nejen sladkost jejích rtů, stále chutnajících po jablkách, ale hlavně hladkost její kůže. Zdála se být na dotek skoro jako porcelán, přesto byla tak měkká, když jeho ruce vklouzly rozparkem sukně pod zelenou látku a přejely po jejím naprosto nahém zadku. Bože, miloval ten dotek už teď. Tiše zasténal do ohybu jejího krku.

„Ježiš, jsi dokonalá…“ zašeptal jí do ucha.

Zvonivý smích, který se rozezněl, vypadal skoro jako cinkání rolniček nebo těch titěrných sklenek na vánoční přípitek.

„Já vím,“ odpověděla mu s překvapivou sebejistotou, kterou dříve neprojevovala.

Odtáhl se od ní a podezřívavě si ji změřil. Její hlas, dříve protknutý donebevolajícím nepochopením čehokoliv, co je složitější než vyhlášení výsledků soutěže krásy v její prospěch, se teď změnil. Zdá se být ostrý, téměř ješitně povýšený. Pocítil bodnutí paranoidního ostnu ve své alkoholem obluzené mysli. Možná to byla nějaká zatracená ruská špionka, nebo někdo, koho na něj nasadil Fury kvůli jeho údajné nekompletnosti být dál…

Nedokončil myšlenku, protože se dveře výtahu otevřely a Brigit se vyvlnila ven do jeho bytu. Všechno bylo rázem zapomenuto, opět zastřené alkoholem a chtíčem při pohledu na útlé prsty rozepínající knoflíčky na zádech šatů. Knoflíčky… zatracené, malé knoflíky. Kdo dneska ještě nosí knoflíčky na šatech? Nikdo, ale měly by všechny, protože to bylo neuvěřitelně sexy. Téměř omámeně ženu sledoval do své ložnice. Sako skončilo někde na schodech. Košile ho následovala v chodbě. Boty zůstaly ve dveřích ložnice, kde už ho čekala ona.

Olízl si rty.

Stála tam, zády k němu ale její pohled směřoval přes rameno přímo na Tonyho opírajícího se o dveře. Vyzývavý a svůdný pohled, který se stal téměř nemravným, jakmile pomalu stáhla ramínka svých šatů a nechala zelenou látku klesnout na zem. Hlasitě polkl. Vážně byla dokonalá. Její tělo mělo mléčnou baru, nezvyklou v dnešní době a při podnebí, které panovalo venku, o to ale exotičtěji vypadala. A navíc se to naprosto perfektně hodilo ke zbytku jejího těla. Křivkám jejích boků, oblinám jejího zadku. Prohýbajících se zádech, nepatrných korálcích páteře, které ve světle ulice pomyslně vystupovaly, když se zhoupla v bocích a obrátila se k němu, odhalujíc své pevná prsa a přesně ideálně tvarované, vystupující bradavky.

Putoval pohledem dolů, přes břicho a pupík, až ke klínu. Upravené kudrlinky lákaly k okamžitému pohlazení a byly přesně takové, jak je měl Tony nejraději. Ona byla prostě ztělesněním všeho, po čem u ženy toužil, od dokonalého těla po naprostou hloupost. Byla tak perfektní, že se tu muselo prostě něco pokazit. Nejspíš ho čeká strašlivé překvapení, až spatří ten poslední kousek jejího těla, který ještě neměl tu možnost spatřit.

Proto, a nejen proto, téměř zadržel dech, když se k němu opět obrátila zády a vykročila k posteli. Opřela o ni jednu nohu a pak se ladně vyhoupla nahoru. Poslední zákoutí jejího těla, které před Tonym zůstalo doposud utajeno, se ukázalo v plné kráse jeho lačným očím. Mýlil se. Byla dokonalá i tam.

 

°°0°°

 

Zlehka odhodil Midgarďanovu ruku ze svého pasu a jeho tělo odsunul kousek stranou. Pro tento večer veškerá zábava s pozemšťanem skončila a o ležení na jednom lůžku s opilcem v bezvědomí opravdu neměl zájem. Ve skutečnosti to v něm vzbuzovalo vždy jistou téměř nepotlačitelnou touhu svému spolunocležníkovi něco udělat jako odměnu za jeho alkoholové nadšení. Kupříkladu mu přičarovat blány mezi prsty nebo koňský ocas. V duchu se nad takovou představou mírně uchechtl, aby vzápětí uznal, že by to bylo ještě nápadnější, než kdyby Midgarďanovi právě teď zlomil jedním trhnutím vaz. Což by nebylo nejlepší a nikam by ho to nezavedlo.

Shodil nohy na zem a zadíval se na ně. Jeho chodidla byla ještě útlejší než obvykle a o trochu delikátněji tvarovaná. Ženská. Bylo to vlastně už hodně dlouho, co byl ženou. Docela zvláštní pocit, na který si zpočátku nemohl zvyknout. V prvním okamžiku dokonce ztratil pojem o svém vlastním těle, než opět převzal kontrolu a ujistil se, že má všechno na svém místě a opravdu ženské, ne jen napůl. Nepovažoval za nadbožský úkol stát se ženou, ani ho to ve skutečnosti neobtěžovalo, ženství mělo mnoho výhod, kterých jako muž v Asgardu nemohl požívat, třeba držet se stranou a věnovat se výhradně umění, politice nebo čemukoliv, co nezahrnovalo bezuzdné a zbytečné masakrování nepřátel holýma rukama, když to šlo udělat zbraní hromadného ničení. Ale daleko raději se stával zvířaty, zvířecími samci ideálně. Nejraději měl šelmy. Příjemně huňaté vlky, elegantní pantery nebo hady s dlouhým lesklým tělem, ale ani tělo co měl teď, nepostrádalo jistou šelmovskou lehkost, se kterou se zvedl z postele a vydal na poklidný průzkum tohoto lidského příbytku.

V ložnici samozřejmě nebylo nic zajímavého, jen přiměřeně velká postel, asi taková, jakou míval jako dítě, lesklá stěna na jedné straně, velké okno ukazující špinavé ulice a zbytečně jasná světla města, a pak už je dveře do chodby.

Vyšel jimi ven a pak rychle po schodech do hlavní místnosti; nejspíš. Byla kruhová a malá, jako většina midgardských příbytků, ale alespoň zajímavá tím, že v ní byl počítač. Zamířil rovnou k němu, ale nestačil se dostat ani do poloviny cesty, když se ozval neznámý hlas.

„Přejete si něco, madam?“

Prudce strnul a rozhlédl se. Kromě muže ležícího ve vedlejší ložnici tu nikdo nebyl, věděl by to, cítil by ho i slyšel jeho dech na tak klidném a tichém místě. Neslyšel ale nikoho, jenom typické hučení elektřiny proudící v drátech za zdmi.

„Kdo je to?“ Nemusel ani předstírat obezřetnost, stejně jako zvědavost.

„Mé jméno je Jarvis a jsem umělou inteligencí tohoto domu. Mám nařízeno být všem Tonyho společnicím plně k dispozici radou i pomocí. Přejete si něco, madam?“ zopakoval svou první otázku s vehementností stroje.

No jistě, počítač, který měl zdánlivé vědomí. I takové v Asgardu dříve měli, snažili se o jejich zdokonalení, než plně pochopili, že život nelze vdechnout ani za užití směsice techniky a magie. Život, podstata samotného bytí, pocházela odjinud, ze sfér, které ještě ani velcí mágové Asgardu nedokázali odhalit a plně pochopit. Všechny uměle vytvořené bytosti byly jen opakující stroje s rozsáhlými kombinačními schopnostmi. Život, něco zcela nového, bylo možno stvořit, jen pokud byla využita již existující životní síla. Ale jak známo, počítače byly nejlepší v uchovávání informací, a vzhledem k tomu, že si ho tento Jarvis všiml, měl nejspíš Midgarďan kamery a další sledovací zařízení všude kolem. Bude tedy muset, chtě nechtě, hrát roly hloupé ženy po celou dobu.

„Nic… jen… potřebuji… však víš,“ odpověděl počítači, přidávaje do hlasu tu správnou dávku afektovanosti.

„Toalety se nacházejí sto dvacet metrů od vás. Budu vás navigovat, prosím, následujte rozsvícená světla až k pootevřeným dveřím. Děkuji.“

Po Lokiho pravici se skutečně hned rozsvítilo světlo nahoře nad stropem navádějíc ho kruhovou místností do další úzké chodby. Stěží potlačil pohrdavé odfrknutí. Jak se zdálo, společnice Tonyho Starka by si svým intelektem směle nezadaly s Thorem a většinou jeho blízkých přátel. Hrát někoho tak omezeného příliš dlouho bude úkol, který napne strunu jeho trpělivosti na samotnou mez. Už teď se přibližoval k udanému cíli cesty se sebezapřením, sic nijak moc netoužil podívat se na zdejší toaletu ani předstírat, že ji využívá, nicméně by bylo zajímavé zjistit, kde všude ho Jarvis vidí.

Zastavil se ve dveřích a opřel se nonšalantně o rám.

„Jarvisi?“ zabroukal nejistě, avšak koketně.

„Ano?“

„Ty… no, ty mě zrovna vidíš, že víš, kde jsem?“

„Ovšem,“ přitakal počítač bez zaváhání a jal se i vysvětlovat, aniž by se ho na to Loki vyptával. „V tomto domě je nainstalován rozsáhlý detekční systém, který mi umožňuje sledovat každého obyvatele. Mohu vás vidět a také slyšet, kdokoliv mne potřebujete, a po dostatečně dlouhém pozorování také predikovat vaše požadavky podle specifických vzorců chování.“

Nepopsal by to slovem působivé, i když si byl jist, že Midgarďané by to tak nazvali, ale zajímavé to bylo, a život mu znepříjemňující. Bude se vážně muset chovat dokonale nedokonale, jinak to umělá inteligence zachytí a nahlásí Starkovi, ale to nebyl problém. Měl stovky let trvající praxi v přelstívání nepřátel i přátel, jeden soubor počítačových programů neměl na to Lokiho prohlédnout.

„Ale to je… ty mě vidíš nahou?!“ vykřikl trochu pobouřeně, zároveň však s tím neuvěřitelně otravným podtónem v hlase, který tak nesnášel u všech afektovaný žen, a zároveň se ve studu skryl za dveře.

„Nemám naprogramováno potěšení ze sledování vaší nahoty, ale pan Stark bude jistě nadšen, pokud vás najde, jak se po jeho bytě procházíte bez oblečení. A také to patřičně ocení, verbálně i nonverbálně.“

Stroj právě udělal mírně oplzlý žert, který umně zabalil do slov, jakým by průměrná Starkova přítelkyně nebyla nejspíš schopna porozumět. Přestože jeho koutky téměř zoufale zacukaly v úsměvu, vyloudil na své tváři nechápavě pobouřený výraz.

„A to mě sleduješ i... tam?“

„Pro dnešek mi pak Stark nenařídil monitorovat dění na toaletách,“ odpověděl Jarvis okamžitě.

A jindy už ti to nařídil? Byla Lokiho okamžitá reakce, kterou musel spolknout a své znechucené ušklíbnutí změnil v tichý smích. Opravdu nechápal, kdo by chtěl sledovat jiného člověka na oné místnosti, zvláště v Asgardu by to byla nebezpečná záležitost, když uvážil, kdo všechno tam chodil. Dostat se tam náhodou v okamžiku, kdy bylo již obsazeno, nechal by si na příštích dvě stě let pro jistotu srůst oční víčka. Ovšem tady by to mohlo být jediné místo, kde může být na chvíli sám sebou, alespoň duševně, když už ne fyziky.

Zaklapl za sebou dveře. Jeho pohled směřoval vzhůru, tak jako vždy, když nad něčím uvažoval. Bylo to už několik let, co pohlédl nahoru a uviděl nebe nad Asgardem, jednou ho ale znovu uvidí a bude se na něj dívat z vrcholku královského paláce, jako král, kterým také měl být. Ale než se tak stane, musí přesvědčit Midgarďana o své naprosté neškodnosti a nechat se jím přivést až do prostor S.H.I.E.L.Du. Na to byl Stark dostatečně ješitný, lehkomyslný i hloupý. Samozřejmě, ještě mohl Loki vtrhnout přímo do té bezvýznamné lidské organizace předstírající, že chrání Midgard před útoky z vesmíru, ale to nebyl jeho styl. Jít ztečí, hlavou proti dřevu, které sice může rozbít, ale také si při tom pravděpodobně hrozně natlouct. Nebyl svůj hloupý bratr.

Shlédl na vlastní odraz v zrcadle. Koutky mu zacukaly v úsměvu. Nedal si na sobě nijak zvlášť záležet, ale to, co stvořil, bylo pro většinu mužů neodolatelné. To, co na něj hledělo z odrazu, byla skutečná zbraň, klíč k cestě za jeho cílem, ne meče nebo magické předměty a veškerá technologie.

Jeho vítězství bylo zaručené.

 

°°0°°

 

Jeho hlava bolela, nic moc neobvyklého, záda praskala, jak se na ně pomalu převrátil, také nic výjimečného, a játra se žaludkem spolu v noci nejspíš svedli souboj na život na smrt a způsobili si vzájemně těžká zranění, alespoň co mohl soudit podle bolesti v boku a břiše. V puse pak měl pachuť, jako kdyby mu tam něco umřelo a pak zase ožilo a vylezlo ven nosem.

Velmi akutně se potřeboval něčeho napít, potom možná zkusí i nějakou snídani, ale nejdřív ho čekal nadlidský úkol - vstát bez příliš hlasitého hekání, které by sem přilákalo jeho noční společnici. Zatraceně. S povzdechem si zakryl rukou oči. Jak se jmenovala…? Bylo to něco od 'b', co včera nedokázal vyslovit. Brigit! Vzpomněl si napoprvé, skvělá práce, tedy ne že by zrovna u ní záleželo na tom, jestli zná její jméno. Mohl být jakkoliv opilý a stejně si většinou pamatoval tak devadesát procent všech svých alkoholických excesů, i všeho ostatního, včetně jasného dojmu, že je Brigit sice krásná, ale chytrá asi jako mopslík. Ach, vlastně se na první ranní setkání netěšil, a přesto doufal, že bude dobré, protože by si ji tu rád na pár dní nebo týdnů udržel. Byla tak dokonale krásná, s měkkým tělem, co se mu podávalo v rukách, a bez sebemenších zábran.

Převrátil se na okraj postele a potácivě se zvedl.

Natáhl si na sebe kalhoty a župan, potom jeho první kroky vedly přes prázdný pokoj do koupelny, kde si plánoval vytahat ze zubů ty hnusné veverčí mršiny. Zatímco pečlivě pracoval na odstranění mrtvolného puchu ze svých zubů, nechal si na zrcadlo promítnout nejnovější burzovní posuny a pár vědeckých článků, které měl rozečtené… nebo snad rozepsané? Některé se zdály být skoro tak geniální, jako kdyby vzešly z jeho hlavy. Pořádně je ale nesledoval, jen po nich putoval pohledem, přeskakujíce od kurzů k teoriím o zakřivení času v návaznosti na užívání urychlovačů a pak zase pro změnu o ekologické likvidaci ropného odpadu u velkých firem, jako kdyby vůbec dnes někdo normální používal k provozu ve své továrně ropu. Kdo vůbec ještě používal ropu všeobecně? Nějak si teď neuměl vzpomenout.

Odplivl pastu do umyvadla, vypláchl si ústa a pak shodil všechny rozečtené věci ze zrcadla, aby zběžně zkontroloval své strniště. Pro teď to ještě mohl nechat být, neplánoval chodit nikam ven a jediný, kdo ho teoreticky mohl vidět, byla Brigit.

„Jarvisi, včera se mnou přišla jedna žena, kde teď je?“ zeptal se bez skutečného zájmu. Nebylo tu nic, k čemu by se Brigit dostala a mohla to ukrást nebo rozbít, a co by on zároveň skutečně postrádal.

„Vaše poslední přítelkyně se nachází ve velkém obývacím pokoji. Sedí u televize a jí kakaové lupínky v mléce. Mám ji informovat, že jste již vzhůru?“

„Ne, to není nutné,“ mávl rukou, potom se malinko zarazil a zamračil se na zrcadlo, jako kdyby skrz něj mohl Jarvise vidět. „A neříkej jim 'přítelkyně', jsou to jenom… moje… jsou to jenom ženy, které tu přebývají.“

„Rozumím, pane,“ odpověděl mu Jarvis naprosto stejným tónem jako vždy, přesto se však z nějakého důvodu Tonymu zdálo, že za jeho slovy visí ještě něco. „Pokud mohu něco říct, neměl byste pokračovat ve svém starém životním stylu. Poznamenává to vaši pověst a ohrožuje vaše zdraví. Také to doléhá na vaši mysl a to by si paní Starková nepřála, neboť váš intelekt byl hlavní předností, kterou na vaší osobnosti obdivovala a která ji vedla k tomu se za vás provdat. Proto si myslím…“

Sevřel ruku v pěst a čelisti pevně k sobě.

„Nepředstírej, že jsi Pepper znal, protože neznal,“ přerušil ho prudce.

„Dovolím si nesouhlasit, pane. Znal jsem ji deset let, tři měsíce, dvacet jedna dní, šestnáct hodin, padesát osm minut a třicet tři sekund. To je více než dvacet devět procent z časového úseku, po který jsem funkční. Znal jsem její vzorce chování stejně dobře jako ty vaše.“

„Sečíst pár řádků čísel neznamená někoho znát. Nezapomínej, co jsi, pouhá sada jedniček a nul mnou naťukaných do počítače. Nejsi živá bytost, ale stroj,“ upozornil ho příkře.

Následovalo ticho obvyklé pro okamžiky, kdy Jarvis zpracovával obtížně definovatelné informace, jakými byly emoce, a hodnotil, jaká by měla být jeho reakce. Stručně řečeno zvažoval, jestli Tonymu do obličeje vmést, že se chová jako idiot a naservírovat mu k snídani studenou kávu a připálené topinky, nebo předstírat, že si jeho urážek nevšiml.

„Nepopírám. Jsem počítačový program, jehož primárním protokolem je zajistit Anthonymu Edwardovi Starkovi pohodlí, bezpečí a ochranu, a to bez ohledu na vše ostatní, ve výjimečných situacích i navzdory výslovnému přání Anthonyho Starka.“

Mírně se ušklíbl, když slyšel, jak mu Jarvis připomíná protokoly, které sám naprogramoval, a to pravděpodobně pod vlivem nějakého alkoholu, protože si nedovedl představit, že by takovou pitomost do primárních obvodů své UI přidával, pokud by byl zcela při smyslech a vědom si toho, že to proti němu může počítač jednou použít.

„Fajn… fajn,“ zvedl ruce v gestu porážky. „Dnes nepůjdu nikam ven a zítra také ne, strávím čas doma, budu si pečlivě hlídat pitný režim a zabývat se budu jen jednou jedinou ženou; tou, co už mi okupuje obývák. Třeba si ji nakonec vezmu,“ zabručel při odchodu z koupelny. „Ano, to bych mohl, být jeden z těch boháčů, co si vystavuje na jachtu nebo balkón své přímořské vily krásnou prsatou manželku, co by mohla být jeho dcera. Hej, Jarvisi, mám nějakou jachtu? Než svůj plán uskutečním, musím mít jachtu.“

„Máte tři jachty, pane,“ odpověděl mu počítač, už nezněl tak nabroušeně jako předtím, možná se smířil s Tonyho slibem, že bude pár dní hodný.

„Vážně? A kde je mám?“

„Ve svém přístavu.“

„Já mám i vlastní přístav? Od kdy?“

„Od chvíle, kdy jste si ho zakoupil kvůli třem svým jachtám. Mám pro vás vyhledat kupní smlouvy?“

„Tak nutně to zas vědět nepotřebuju, ale na balení koček by se to do budoucna mohlo hodit.“ Roztáhl rty v úsměvu, protože si dovedl živě představit, jaký výraz by teď měl Jarvis, kdyby měl obličej, třebaže jenom počítačový. Jednou by mu ho vážně mohl zkusit dát a rozmístit po domě víc holografických generátorů, aby ho mohl Jarvis se svou strašidelnou tváří pronásledovat všude. Ne, to snad raději ne.

Vzápětí ale na cokoliv týkající se jeho megalomanských technických a počítačových plánů zcela zapomněl, jelikož se ve dveřích do velkého pokoje zastavil a zálibě sklouzl po vlnícím se ženském těla složeném na pohovce. Brigit se na černé kůži rozvalovala jako obrovská kočka, téměř to svádělo k tomu ji začít hladit po zádech a poslouchat její vrnění. Dlouhé a nahé nohy zlehka kmitaly ve vzduchu. Dole se klenul zadek bez prádla jen z půlky zakrytý Tonyho trikem. To byl přesně pohled, který rád vídal po propité noci.

„Toný!“ zazněl místností vysoký hlas, který už tak pěkný nebyl, ale zase se to vyvážilo tím, že se Brigit nadšeně vymrštila z pohovky a vrhla se mu kolem krku.

Objal ji kolem pasu a přitáhl si její pevné tělo k sobě. Velice jasně cítil bradavky, které se mu přes tenkou látku jejího trika otřely o prsa. Kocovina nebo ne, malý Anthony na množství zbytkového alkoholu v jeho krvi jednoduše nedbal a, pravda trochu ospale, se přihlásil o slovo. Mírně si povzdechl, vdechující příjemnou vůni ženského těla, které pevně držel v náruči.

„Budeš snídat?“ zeptala se Brigit měkce.

„Hmm, myslel jsem, že to už dělám,“ podotkl v odpověď, zatímco zabořil nos do ohybu jejího krku a ochutnal její kůži. Byla stejně dokonalá, ba až neuvěřitelně měkká, jak si ji pamatoval z noci. Žádná alkoholová halucinace, ve které byli všichni krásnější, nýbrž nefalšovaná realita alabastrově bledé kůže neuvěřitelně kontrastující s hnědými vlasy a zelenýma očima. Tak skvěle nevypadaly ani supermodelky, které vlastně nespočet svých vad zakrývaly vrstvami mastného make-upu, který mu pak zůstával na prstech.

Tiše se zasmála.

„Myslím skutečné jídlo.“

„Má pravdu, pane. Dovolil jsem si již zapnout kávovar a dát připravovat tousty. Další výběr už je na vás,“ přidal se k ní neústupný Jarvisův hlas.

S povzdechem se odtáhl. Bylo zjevné, že jsou tu v obrovské přesile, zvláště, když Jarvis mohl klidně celých deset pater, které Tony obýval, hermeticky uzavřít jen proto, aby ho donutil se najíst. Už to jednou s rozsáhlou podporou udělal … Potřásl hlavou. Nemínil na ty zatracené staré časy dál myslet, nepřinášelo to nikdy nic dobrého. Jen další bolest hlavy.

„OK, jste na mě dva. Tak šup do kuchyně…“ plácl Brigit do jejího skvěle tvarovaného zadku, až to příjemně plesklo. Její vyjeknutí a smích se rozezněl místnosti a potom capkání bosých nohou, jak se od něj rychle vzdalovala směrem ke kuchyni. Sledoval ji pohledem, dokud mu zcela nezmizela z očí, a pak zamířil k baru, kde si začal vybírat, čím by měl dnešek načít.

„Ve vaší krvi indikuji jedna celá jedna promile zbytkového alkoholu. Další pití pro vás není zdravé, Tony,“ napomenul ho Jarvis přísně.

„Kdy přesně jsem ti naprogramoval, abys byl taková obrovská osina v mém zadku?“ zabručel polohlasně, i když ani nedoufal, že to počítač nezaregistruje.

„Budu to považovat za řečnickou otázku, ale pokud by vás to přece jen zajímalo… má otravnost není v primárních protokolech chování sepsaných vaší rukou. Nastavil jsem ji sám, protože jsem dospěl k názoru, že jedině tak vás donutím něco udělat pro své zdraví.“

„Víš,“ ukázal prstem na jednu z kamer, ale poslušně odložil lahev, kterou držel v ruce, „jednou tě za tohle vypnu a rozeberu, abys věděl.“

„Toho se nebojím. Bez mé péče byste ani netušil, kde jsou vchodové dveře.“

Odfrkl si. To nebyla pravda, moc dobře věděl, kde jsou dveře, dokonce by si byl schopný i najít svá auta. Byla někde dole v garáži, stačilo se k nim jen dostat výtahem. Dobře, možná měl nakonec Jarvis pravdu, potřeboval ho víc, než byl ochotný přiznat. Vrhl další znechucený pohled po kameře a odporoučel se do kuchyně.

Jaké bylo jeho upřímné překvapení, když tam uviděl Brigit skutečně vařit, ne jen pálit kousky slaniny na plotně až do černa, nýbrž vytvářet nefalšovanou francouzskou omeletu.

„Ještě řekni, že víš, co je kvantový most, a budu si myslet, že jsi ruská špionka,“ podotkl s úšklebkem, když si sedal.

„Jaký kvákavý most?“ obrátila se po něm přes rameno od svého vaření, naprosté zmatení a nepochopení zcela zastřelo celou její tvář.

„Tak ruská špionka vážně nebudeš,“ podotkl spíše pro sebe, protože Brigit ho sledovala naprosto ztraceně. Jako štěně, kterému mu pán zašel za roh. Téměř mu jí bylo líto za takové zbytečné zatěžování jejího mozku. Smiloval se nad ní. Krátké a naprosto jasné věty budou pro ni to nejlepší.

„Nad tím nepřemýšlej, zlato,“ chlácholil ji zlehka. „Hezky přidej do té omelety pořádnou dávku pepře a pak mi sem hoď to kafe.“

Nepolemizovala s ním, ne, že by to vůbec čekal, a o chvíli později už měl před sebou na stole jak kouřící hrnek kávy, tak vonící omeletu. Nepřipálenou a dokonce i dopečenou, jak to alespoň na první pohled vypadalo. Obezřetně, zároveň však trochu nenápadně, aby kuchařku neurazil, ji nakrojil a podíval se dovnitř. Vážně, nevytekl z ní nedovařený žloutek ani nevypadla neupečená slanina, všechno se to zdálo být poživatelné.

„Ty jsi vážně poklad,“ zhodnotil Brigitino kulinářské umění a přitáhl si ji na klín.

Pohodlně se mu na něm usadila a svým měkkým tělem se k němu přitiskla. Opravdu příjemný začátek dne - chutná omeleta na stole, krásná žena na klíně, na chvíli mohl být spokojený a jen si vychutnávat sousta smažených vajec a dotek chladných prstů klouzajících mu na nahé hrudi. Kupodivu to nebylo nepříjemné tak, jak si myslel včera, spíš jen… zvláštní. Možná jediná drobné vada, kterou mohl na Brigit najít.

„Co je to?“ přerušila Brigit jeho snídani.

Shlédl a spatřil její prsty, jak putují v kruhu kolem reaktoru, který mu zářil v hrudi. Téměř si povzdechl. Každá se na to ptala, přitom stačil jediný pohled a i hlupák by to poznal. Co nejvíc ohleduplně oddálil její ruku ze svého obloukového reaktoru. Neměl rád, když se ho kdokoliv dotýkal, až na velmi omezený počet výjimek, vlastně jednu jedinou a ta už se ho nikdy nedotkne.

„Baterka, abych měl větší výdrž.“

Zahihňala se, možná i ve skutečných rozpacích.

„Líbí se mi, jak svítí.“

„Jo, to všem, a taky je to praktický v noci při čtení,“ dodal, naštěstí si dobře vědom, že další otázky asi mít nebude, zvláště když ji naláká na něco pro ni zábavného. „Co s načatým dnem?“ mírně pozvedl obočí, neptaje se ale té pravé, protože Brigit jen nerozhodně pokrčila rameny, proto se obrátil na Jarvise: „Máme dneska něco pracovního, kámo?“

„Ano, pane Starku. Máte v jedenáct nula nula schůzku s částí představenstva firmy, kterým se nelíbí přílišné výdaje na některé naše ekologické projekty. Je to již popáté, co jste přislíbil, že se s nimi sejdete. Znovu to přesunout nebo zrušit by nebylo moudré.“

„A safra, banda krvelačných pijavic na obzoru,“ mírně znechuceně se ušklíbl, vzhledem k tomu, že jeho ekologické projekty byly hlavně fondy na likvidaci ekologických škod, které ještě po několika letech přetrvávaly po útoků Chitaurů. Alespoň tohle by jim mohlo stát za víc, než jak moc milují vlastní peníze, drahá auta a velké domy.

„Zkusím to s nimi zmáknout co nejrychlejc, ideálně jim prostě utéct, až se budou cpát svým právě z Číny dovezeným suši. Co kdyby sis na dopoledne půjčila jednu z mých kreditek a koupila něco pěknýho?“ nabídl něco, o čem věděl, že neodmítne. Však také ne, zelené oči se vzápětí samým nadšením rozzářily jako dvě diody.

„To můžu?“ zabroukala nesměle, jako kotě, které se ptá, jestli se může přitulit.

„Určitě. Cokoliv chceš, třeba nějaké pěkné prádélko na dnešní večer, ať má táta radost,“ dal příklad, který by se líbil i jemu, a setkal se samozřejmě, jak jinak také, s nadšeně souhlasným přikyvováním. „Super. Jarvis ti přidělí nějakou kreditku.“

 

Úvod

oo0oo

2. část